Saúdskoarabská dálnice č. 10 měří 1 474 kilometry a spojuje město Al Darb na jihozápadě s městem Al Bateha na východě. Jde o poměrně frekventovanou spojnici, využívanou hlavně kamiony přepravujícími zboží z jedné strany země na druhou.

Patrně nejznámějším je její 240 kilometrů dlouhý úsek přes poušť Rub-al-Chálí. Tento konkrétní kus infrastruktury byl původně postaven jako soukromá silnice pro krále Fahd bin Abd al-Azíze, dnes je ale již součástí veřejného silničního systému.

Superrovný úsek bez jediné zatáčky si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů, přičemž kromě prvenství za svůj tvar by si mohl nárokovat i prvenství v kategorii nejnudnější silnice. Vedle naprosté absence zatáček jej totiž charakterizuje i téměř zcela rovný terén a bezvýrazné okolí, kam až oko dohlédne.

Při výběru ze dvou rovnocenných možností si dodnes rádi hodíme mincí. Je to zábavné, hravé a výsledek je většinou jednoznačný. Stejným způsobem nechávali štěstěnu, tedy Fortunu, rozhodnout již staří Římané. Ti říkávali caput aut navis, tedy hlava, nebo loď, protože na jejich platidle často bývala hlava vládce a nějaké plavidlo. Přestože se podoba mincí časem měnila, fráze přežila. 

Podobný idiom přitom mají i jiné jazyky. Britové dnes používají obrat heads or tails, kterým se míní, že padne buď hlava, nebo ta zadní strana čili revers. V němčině se ještě logičtěji říká Kopf oder Zahl, tedy „hlava, nebo číslice“. V maďarštině dokonce najdeme Fej vagy írás čili „hlava, nebo nápis“. Ovšem čeština má kryptické panna, nebo orel.

Odpověď na tuto hádanku se pravděpodobně nachází na stříbrném tolaru z 18. století. Na jedné straně byl rakouský orel, který je podle západních heraldických pravidel dvouhlavý, aby se poukázalo na to, že jde o samce. (Ze stejného důvodu je lev na našem státním znaku dvouocasý.) Druhou stranu pak zdobila ona „panna“, kterou však byla šestnáctinásobná matka Marie Terezie. Označením se tedy spíš mínilo, že šlo o ženu, než že by se jednalo o někoho sexuálně nedotčeného. A stejně jako v římském impériu se i u nás mince postupně měnily, ustálený slovní obrat však zůstal. A používáme ho dodnes.

Katalogy cestovních kanceláří slibují turistům v Keni především rozlehlé přírodní parky s ikonickými zvířaty. Málokdo se do východoafrické země vydává za kulturou či historií, ale podobně nabitá místa tam rozhodně nepřehlédnete. Nejdokonalejší příklad nabízí pobřežní Mombasa, kde se mísí koloniální minulost s přímořskou atmosférou.

Klíčová zastávka

Dnes Mombasa vábí labyrintem starých uliček, chaotickými tržišti i spoustou gastronomických zážitků. Nikdy však nepředstavovala obyčejné město: Vždy měla příchuť dálek, exotiky i správného dobrodružství. Kdysi ji provázela pověst nebezpečného místa, ale v současnosti naštěstí láká spíš na dávku historie a jedinečných památek.

Za svoji slávu vděčí Mombasa především unikátnímu krajinnému rázu. Rozkládá se totiž na ostrově, který chrání ústí zátoky, takže jsou její vody klidné. Právě na zmíněném ostrůvku vzniklo nejstarší osídlení s přístavem, jenž se stal klíčovou zastávkou evropských kupců převážejících zboží z Indie. Už dřív se tam však křižovaly také obchodní cesty spojující africký, arabský, perský, a dokonce i čínský svět. Lodě tak plnily přístav udivující exotikou, od slonoviny a cizokrajných zvířat přes drahokamy až po kokosové ořechy a koření.

V rukách Portugalců

Za vznikem nejstaršího města v Keni stáli podle legendy dva moudří vládci: Královna Mwana Mkisi pocházela ze starobylého rodu a na ostrově Mombasa založila původní osadu Kongowea ještě před příchodem islámu v 9. století. Skutečný podnět k rozvoji dal potom muslimský panovník Shehe Mvitaff, zakladatel nejstarší mešity ve městě. Slavný cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta oblastí ve 14. století putoval a poznamenal, že tamní „mešity jsou postaveny ze dřeva, přičemž obyvatelé jsou poctiví a silně věřící“. 

Jinak ovšem ranou historii Mombasy halí mlha a první dochované spolehlivé záznamy pocházejí až od Portugalců, kteří region obsadili v 16. století. Když Vasco da Gama objevil roku 1498 cestu do Indie kolem mysu Dobré naděje, začaly se psát dějiny evropských koloniálních impérií. Portugalci coby podnikaví a dovední námořníci zpočátku mezinárodní obchod s kořením zcela ovládli. A přestože se do výnosné oblasti začali brzy tlačit Holanďané a Britové, zůstávala portugalská dominance zprvu neotřesitelná. Výrazně k tomu přispěla také kontrola nad sítí přístavů, bez nichž by se daleké výpravy neobešly: Nacházely se od východu Afriky až po pobřeží Indie, od malajsijské Malakky po Macao, a portugalsky se mluvilo i na bazarech v Ománu, na Zanzibaru či v Mosambiku. K ochraně portů vznikaly mohutné pevnosti, jež dokázaly odolávat obléhání a námořním blokádám skutečně dlouho. A zrodila se tak i nejvýznamnější mombaská památka, rozlehlá pevnost Fort Jesus (viz Kamenné srdce Mombasy).

Labyrint starých uliček

Hned zpočátku návštěvníka nejspíš zarazí obrovský rozdíl, panující mezi Mombasou a Nairobi. Ve srovnání s přístavním městem je vnitrozemská metropole uhlazená a klidná, jako stvořená pro práci, kdežto na pobřeží tepe život a jeho radosti. Auta tam ve věčných zácpách troubí už od časného rána, vzduch je nasycený vlhkostí z oceánu a rtuť teploměru každou hodinou závratně stoupá. Zatímco v Nairobi panuje příjemné klima, v Mombase se horko doslova vpíjí do kůže a po poledni se stává nesnesitelným. Jakmile se však ponoříte do příběhů města, na veškeré nepohodlí záhy zapomenete.

Stará Mombasa začíná za hradbami pevnosti. Zahlédnete ji u prvního stánku, kde se smaží banánové hranolky, a po pár krocích vás pohltí starobylá zástavba. Zpočátku se vám ještě budou vnucovat řidiči tuk-tuků, ale po několika odmítnutích svou snahu vzdají. V historickém centru snad jako na jediném místě Mombasy panuje relativní ticho a nejhlubší bývá v polední výhni. Rušno začne být až vpodvečer, kdy opadne vedro a lidé vyjdou do ulic. Mnoho budov ve zmíněném labyrintu má žluté odstíny, jako by vypadly z oka koloniálním čtvrtím Francouzské Indočíny. Zahlédnete více než stoletý hotel Africa a na rohu zase nádhernou budovu pošty. Občas budete mít v Mombase pocit, že se procházíte skanzenem – přestože krása dřevěných balkonů, štukové výzdoby, malých výklenků, ornamentů i kaligrafií pomalu chátrá a mizí.

S výhledem na moře

Nejstarší mešita ve městě, nenápadná Mandhra, vznikla již v 16. století z korálových bloků, později omítnutých vápencem. Je maličká, nekřičí z ní žádná monumentalita, ale přesto patří k mimořádně oblíbeným místům. Uvnitř se navíc nenachází jen jeden mihráb – tedy portál ukazující směr k Mekce – ale hned dva. I dnes tvoří většinu obyvatel starého města muslimové, ačkoliv pro 85 % Keňanů představuje náboženství číslo jedna křesťanství.

K ikonám staré Mombasy se řadí i podnik Forodhani poblíž historické pošty, s výhledem na část zálivu. Usadíte se na skryté terase a na stole najdete místní placky mkate wa mayai nebo mshikaki, tedy marinované kousky skopového, hovězího či kozího masa grilované na dřevěném uhlí. Určit hranici mezi starou a novou Mombasou je téměř nemožné, protože se jedna do druhé přelévají. Labyrint dávných uliček se postupně ztrácí, zatímco se okolí plní bazarovým štěbetáním a chaosem. Teprve dál se objeví svět moderního města, s troubením aut, lidmi v oblecích a stylovými restauracemi.

Kly pro královnu

Kromě pevnosti Fort Jesus patří k symbolům Mombasy dva páry obrovských sloních klů na okraji rozlehlých zahrad Uhuru, které už leží v moderní zástavbě. Původní verzi ze dřeva natřeného na bílo vystřídaly kly z hliníku, vypadají však stále stejně. Vznikly na objednávku roku 1952, u příležitosti návštěvy Alžběty II. Cesta, na níž stály, vedla ke královské rezidenci, aby si je panovnice mohla prohlédnout. Britský vliv koneckonců nevyprchal ani po konci protektorátu – ostatně vedle svahilštiny představuje hlavní dorozumívací jazyk v zemi právě angličtina.

Roku 1956 se hlavní silnice rozšířila, a tak došlo k opětovnému vztyčení památníku, jen několik metrů od předchozího místa. V témže roce totiž přijela na návštěvu královnina sestra princezna Margaret. Místní obyvatelé si monument zamilovali a při návštěvě Mombasy byste si ho rozhodně neměli nechat ujít.

Archeologové Historické společnosti Wisconsinu spojili síly s původními Američany kmene Hočunků a prozkoumali jezero Mendota. To vzniklo v nejmladší době ledové, přibližně před 15 tisíci lety. Dnes se toto jezero nachází v oblasti Madisonu, hlavního města státu Wisconsin. 

Od roku 2021 zde probíhá archeologický průzkum, díky kterému světlo světa spařila řada artefaktů původních obyvatel. Patří mezi ně i monoxyly – dřevěné kánoe vydlabané z jednoho kusu kmene. První kánoe zde archeologové objevili v letech 2021 a 2022 a dodnes se podařilo nalézt deset těchto plavidel, které jsou považované za vůbec nejstarší typ lodí.

4 500 let staré kánoe

„Nejdříve šlo o izolovaný objev v jezeře Mendota. Postupně se ale ukázalo, že jde o významnou archeologickou lokalitu, která přináší spoustu zajímavých informací,“ popisuje archeoložka Amy Rosebroughová z Historické společnosti Wisconsinu. „Prozrazují nám mnoho o životě lidí před tisíci lety a přinášejí svědectví o změnách prostředí, k nimž v této oblasti docházelo.“

Podle radiokarbonového datování a analýzy dřeva byla nejstarší nalezená kánoe vyrobena kolem roku 2500 před naším letopočtem, tedy jen krátce poté, co byla zakladatelem 3. dynastie starověkého Egypta Džoserem vybudována nejstarší egyptská pyramida. Jde tím pádem o nejstarší plavidlo objevené v celé oblasti Velkých jezer.

Všechny kánoe i další artefakty byly doposud objeveny v asi 240 metrů dlouhém pásu. Původně šlo zřejmě bylo pobřeží, které v důsledku změn prostředí zmizelo pod hladinou jezera Mendota. Kánoe byly původně dlouhé asi 10 metrů a široké 90 centimetrů. Podle vědců jde o archaický styl stavby lodí, který známe z mnoha dalších koutů světa.

Jak už to bývá, ani mise Viking se nerodila lehce. Národní poradní výbor pro letectví – budoucí NASA – hned při svém založení v říjnu 1958 prohlásil, že k jeho hlavním úkolům bude patřit právě studium Marsu. Jenže šlo o pouhou rétoriku: Když byl v následujícím roce prezentován desetiletý plán průzkumu vesmíru, o rudé planetě v něm nestálo vůbec nic.

Kosmické aktivity se však rychle rozšiřovaly, a Mars tak nakonec do hledáčku plánovačů pronikl. V roce 1961 dostala Laboratoř tryskových pohonů JPL v Pasadeně za úkol vypracovat studii o možnostech zkoumání čtvrté pla­nety. Když ji ovšem v květnu následujícího roku představovala, nejednalo se o radostné čtení. Experti z laboratoře konstatovali, že na uskutečnění smysluplné mise toho o Marsu víme příliš málo. A že existují i technické problémy – včetně komunikace na vzdálenost desítek milionů kilometrů, dostatečně výkonného a spolehlivého zdroje energie či sterilizace sondy, abychom nezavlekli pozemské mikroorganismy do cizích světů…

První (ne)smělé plány

Zdálo se, že Mars skončí na nějaký čas na vedlejší koleji, ne-li rovnou v zapomnění. Ústředí NASA však vidělo v letu na rudou planetu obrovský vědecký i propagační potenciál a navzdory varováním z Pasadeny si nechalo od firem General Electric a Avco vypracovat koncepci průzkumné stanice. V obou případech zůstalo jen u studií, nicméně na nich už se dalo stavět. V prosinci 1964 byl potom schválen program Voyager v hodnotě 1,25 miliardy dolarů. (Nezaměňovat s později realizovanou misí sond Voyager k velkým planetám Sluneční soustavy – jde pouze o shodu jmen.)

Počátkem roku 1965 začala NASA hledat vhodného dodavatele vybavení pro zmíněnou misi. Nabídky předložilo 28 firem, přičemž komise kosmické agentury vybrala k posouzení projekty od společností Boeing, General Electric a TRW. V červenci 1965 však přišlo šokující zjištění ze sondy Mariner 4: Atmosféra Marsu není tak hustá, jak se předpokládalo. Bylo tedy nutné přepracovat zamýšlené koncepce přistání, a očekávaný start sond Voyager se tudíž posunul na rok 1973.

Projekt předpokládal použití rakety Saturn IB s horním stupněm Centaur, která by k Marsu dokázala vyslat třítunový náklad, zahrnující družicovou část a přistávací modul. Jenomže po zjištění Marineru 4 se musel modul vybavit raketovými motory pro snížení přistávací rychlosti. Výrazně tím narostla jeho hmotnost, a ještě před koncem roku 1965 tedy program čekala další zásadní změna: Nosnou raketou se měl stát obří Saturn V, vyvinutý pro pilotované lety na Měsíc. Ve třístupňové verzi dosahoval startovní hmotnosti 2 700 tun, výšky 111 metrů a na nízkou oběžnou dráhu zvládl vynést dodnes nepřekonaných 145 tun nákladu. V jeho možnostech bylo nasměrovat k rudé planetě přes 30 tun užitečného zařízení. Jeden Saturn V měl tedy vždy vypustit dvojici průzkumných sond.

Program Voyager neměl představovat jednorázovou akci, ale relativně koncepční průzkum Marsu s rostoucí náročností jednotlivých misí. Počítalo se s tím, že celkem čtyři Saturny V vy­užijí startovací okna v letech 1973, 1975, 1977 a 1979 k vypuštění čtyř párů sond. Zatímco hmotnost zařízení při prvním startu měla činit 25,1 tuny, při druhém už se jednalo o 26,3 tuny, a při zbývajících dvou dokonce o 27,7 tuny. V roce 1967 bohužel Kongres popsané plány zrušil, když neschválil potřebné finance. NASA se pak rozhodla realizovat menší výpravu v roce 1975 s využitím nosičů Titan III. Mise dostala název Viking a na rozdíl od jiných meziplanetárních automatů, které se vyvíjely na základě úprav již existujících zařízení, vznikaly stejnojmenné sondy „na zelené louce“. Vytvářely se tedy přesně podle stanoveného cíle – žádné kompromisy ani polovičatá řešení – což mělo hlavní podíl na jejich úspěchu.

Modul průzkumník

Základ přistávacího modulu tvořila plošina o rozměrech 0,46 × 1,5 m, spočívající na třínohém podvozku. Hmotnost aparatury činila 1 120 kg při zahájení sestupného manévru a na povrchu planety pak 605 kg. Sestava byla vybavena i mechanickým manipulátorem, který sbíral vzorky hornin a rovněž zjišťoval fyzikální vlastnosti povrchu planety – prostě do něj „rýpal“ a na základě vzniklých rýh vědci uvedené atributy stanovili. Přistávací modul mohl se Zemí komunikovat buď přímo, nebo přes družicovou část. Energii mu dodávaly dva radioizotopové generátory s příkonem 76 W (při startu), což bohatě pokrývalo běžnou spotřebu dosahující 56 W. O hladké dosednutí se postaraly tři hydrazinové motory, z nichž každý měl 18 trysek, aby se rovnoměrně rozptýlily vznikající spaliny.

Devět přístrojů vážilo jen 29 kg a jednoznačně mezi nimi vynikala biochemická laboratoř složená ze 40 tisíc součástek. K dalšímu přístrojovému vybavení sondy patřil detektor nabitých částic ve výškách nad 100 km, hmotový spektrometr pro studium neutrálních částic (obě aparatury pracovaly pouze během sestupu), zobrazovací systém – dvě identické, metr vzdálené kamery s barevnými filtry, dále meteorologická stranice zahrnující teploměr, tlakoměr a přístroj pro sledování rychlosti a směru větru, seismometr, plynový chromatograf, hmotový spektrometr a fluorescenční rentgenový spektrograf pro detekci prvků periodické soustavy mezi hořčíkem a uranem.

Viking 1: přistání jinde

Viking s pořadovým číslem jedna vynesla 20. srpna 1975 do vesmíru raketa Titan IIIE Centaur a 19. června následujícího roku přešla sonda motorickým manévrem na oběžnou dráhu kolem Marsu. Prvotní průzkum přinesl jedno nemilé překvapení: Oblast Chryse vybraná původně pro vyslání přistávacího modulu se pro podobný úkon nehodila. Podobně nezbylo než zavrhnout i záložní lokalitu Tritonis Lacus. Dosednutí plánované na 4. července, k 200. výročí vzniku Spojených států, se tak muselo odvolat.

Nakonec se modul 20. července 1976 vydal do oblasti Chryse Planitia, hladce přistál a biologické experimenty se pak odehrávaly až do 30. května následujícího roku. Všechny ostatní pokusy na sondě byly oficiálně ukončeny v únoru 1979, nicméně specialisté z NASA modul ještě několikrát aktivovali, naposledy v listopadu 1982. Původně se přitom jeho životnost plánovala na 58 dní. Družicová sekce fungovala až do vyčerpání zásob pracovního plynu pro orientační a stabilizační systém. Než se tak 7. srpna 1980 stalo, odeslala k Zemi kromě jiného 51 539 fotografií rudé planety a jejích měsíců – některé ze vzdálenosti pouhých 36 km.

Viking 2: přistání bez spojení

Sonda s pořadovým číslem dva představovala neméně úspěšnou výpravu. Startovala 9. září 1975 a k cíli dorazila o rok později 9. srpna. Vybrané přistávací lokality se opět ukázaly jako nevhodné, takže nakonec padla volba na oblast Utopia. Přistání se uskutečnilo 3. září 1976, ale došlo při něm k poruše stabilizace družicové části, a tím i k přerušení spojení s modulem. Biologická laboratoř pak pracovala až do 28. května 1977 a ostatní přístroje ukončily svá pozorování 29. března 1980. Družicovou část Vikingu 2 – stejně jako její sesterskou stanici – vypnul po vyčerpání zásob plynu v orientačním a stabilizačním systému povel ze Země. Kalendář ukazoval 25. července 1978.

Sondy Viking přinesly mnoho zajímavých poznatků a odborníci si cenili především dlouhodobého pozorování na oběžné dráze i na povrchu planety. Bylo tak totiž možné studovat změny v atmosféře či počasí v průběhu celého tamního roku.

Co jsme vlastně našli?

Biologická laboratoř, do níž se vkládalo mnoho nadějí, na Marsu žádný život ani jeho stopy nenašla. Zaznamenala sice některé neobvyklé procesy, jež se někdy dávají do souvislosti s možnou přítomností látek organického původu, ale všechny se podařilo vysvětlit i neorganicky – což samozřejmě neznamená, že by ve skutečnosti nemohly mít organický původ.

V roce 2012 přišel ovšem mezinárodní tým vědců pod vedením biologa Josepha Millera s revolučním tvrzením. Badatelé znovu analyzovali data získaná sondami Viking a s přihlédnutím k aktuálnímu stavu poznání pak ve zveřejněné studii konstatovali, že zmíněné automaty život na rudé planetě našly! „Na základě toho, co jsme dosud dokázali, jsem si na devadesát devět procent jistý, že tam život je,“ hýřil optimismem Miller. Vědecká obec však závěry kolegů nepřijala, neboť je utvořili na základě matematických a statistických modelů. Jinými slovy: Než aby se věnovali dokazování vlastní (ne)existence živých forem na Marsu, zpracovávali naměřené výsledky pomocí pravděpodobnostních modelů. Daná metoda sice může přinést mnoho nových zjištění, ale její přesnost klesá s počtem zkušeností – a pozitivní zkušenosti nám při nalézání mimozemských organismů opravdu chybějí. Matematický algoritmus lze tudíž nastavit jakkoliv a vždy „správně“. 

Přestože tedy nakonec výprava Viking přinesla víc otázek než odpovědí, právem jí náleží zápis v kronice kosmonautiky – na čestném místě a vyvedený zlatým písmem. 

Japonský velitel ostrova Saipan generálporučík Jošicugu Saitó po vylodění amerických jednotek stále doufal, že protivníka zatlačí do moře, a z generálního štábu obdržel následující radiogram: „Jelikož osud Japonska závisí na výsledku vaší operace, povzbuďte ducha důstojníků i vojáků, aby až do konce statečně a vytrvale usilovali o zničení nepřítele a zmírnili tím starosti našeho císaře.“ Ze štábu 31. armády zamířila zpět odpověď v podobném duchu: „Obdrželi jsme vznešené císařské sdělení a jsme vděčni za projev nekonečné císařské přízně. I kdybychom měli obětovat 10 000 životů, věříme, že si ji zasloužíme.“ 

Málokdo tušil, že mrtvých bude podstatně více. Už 17. června se totiž Američanům podařilo zajistit předmostí a nazítří se probili hluboko do nitra Saipanu, čímž rozdělili obránce na dvě části. 

Image

Čtěte také

Malý ostrov zalitý krví (1): Japonsko-americká bitva o Saipan

Mezitím ponorky hlídkující u Filipín ohlásily Raymondu Spruancemu, že se po obou stranách ostrova Samar k Saipanu blíží dva velké svazy nepřítele. Admirál okamžitě odvolal invazi na nedaleký a taktéž důležitý Guam, plánovanou právě na 18. června, a začal se chystat na námořní střetnutí. To vstoupilo do dějin jako „velké střílení krocanů na Marianách“, a aniž to Nagumo se Saitóem rozpoznali, drtivá porážka císařského námořnictva rozhodla též o osudu obránců Saipanu.

Spory mezi Američany 

Generálporučík námořní pěchoty Holland Smith, který velel vyloděným silám, tedy zahájil přípravu rozhodující ofenzivy. Začala 23. června 1944, směřovala na sever a zapojil se do ní kompletní V. obojživelný sbor. Na křídlech se probíjely náročným terénem 2. a 4. divize USMC, uprostřed postupovala 27. divize US Army. Tento svazek sestavený převážně z útvarů newyorské Národní gardy měl oproti námořní pěchotě výrazně vyšší věkový průměr a Japonci v jeho sektoru kladli i nejtvrdší odpor. Kvůli tomu se postup vojáků zpomalil natolik, že se obě mariňácké formace ocitly v ohrožení. 

Smith za hlavní příčinu považoval „nedostatek bojového ducha“ svého jmenovce – velitele 27. divize generálmajora Ralpha Smithe. Po rychlé konzultaci s nadřízenými admirály Turnerem a Spruancem jej odvolal, což vyvolalo krizi ve vztazích mezi armádou a námořnictvem. Vrchní velitel sil US Army v Tichomoří generálporučík Robert Richardson jmenoval výbor, jenž měl událost prošetřit, a do celé věci se vložil i americký tisk. Zatímco některé listy podporovaly mariňáky, jiné je nařkly z mrhání životy a vyzdvihovaly osobu generála Douglase MacArthura. 

Než se bouře ve sklenici vody přehnala, ukázalo se, že změna ve velení 27. divize pozitivní výsledek nepřinesla. Vojáci se stále probíjeli středem ostrova, který překřtili na „Údolí smrti“, jen velmi obtížně. Úspěchu naopak dosáhla 2. divize USMC a prorazila k vrcholku Tapotchau. Tím se postavení obránců výrazně zhoršilo a na poradě japonských velitelů zazněly pochmurné zprávy: nepřítel kontroluje moře i oblohu, spojení císařských jednotek je narušeno, panuje nedostatek zbraní i munice a bombardování neustává. Důstojníci se shodli, že kapitulace nepřichází v úvahu, nicméně Saipan už nelze příliš dlouho udržet.

Smrt vlastní rukou 

Za této situace přesunul Saitó své velitelství do malé jeskyně, vzdálené necelé 2 km od Tapotchau. Následovaly další porady o vybudování nových defenzivních linií, jenže všechny návrhy ztroskotávaly na přílišném rozptýlení Japonců po celém severním Saipanu. Než se císařští důstojníci dohodli, příslušníci 27. divize 30. června konečně prorazili Údolím smrti. Odpor poté začal slábnout a 3. července obsadila 4. divize USMC rozbombardované zbytky městečka Garapan na západním pobřeží. Japonci se v následujících dnech opakovaně pokoušeli obnovit souvislou linii, jenže vytrvalý tlak protivníka jim v tom zabránil. 

Do 5. července se přeživší císařské oddíly stáhly do nejsevernější čtvrtiny ostrova a o překotnosti jejich ústupu svědčí fakt, že Saitó musel přesouvat velitelské stanoviště hned šestkrát. K večeru téhož dne padlo rozhodnutí shromaždit zbývající jednotky na jednom místě, aby provedly závěrečný banzai útok. Nagumo se Saitóem už se jej zúčastnit nehodlali – raději zahájili přípravy na svůj odchod z tohoto světa. Plány poslední zteče narušila rádiová zpráva z Tokia, v níž hlavní stan nařizoval posádce pokračovat v obranných bojích, dokud nedorazí posily. To způsobilo rozkol mezi příslušníky obou složek ozbrojených sil. Zatímco námořníci ve štábu byli připraveni uposlechnout, vojáci horovali za sebevražedný útok a obviňovali své oponenty ze zbabělosti. Šlo však jen o akademickou debatu, protože obě strany věděly, že naděje na přísun čerstvých bojovníků je nulová. 

Hádky trvaly celou noc a Japonci se nedobrali žádného výsledku. Spor nakonec rozhodl nepřítel – za úsvitu 6. července totiž americké tanky pronikly do blízkosti velitelské jeskyně. Za této situace přečetl Saitó důstojníkům poslední prohlášení, po němž spolu s Nagumem spáchal sebevraždu. Pobočník měl ihned spálit jejich těla, jenže se obával, že by protivník mohl spatřit kouř. Proto rozkaz splnil až kolem půlnoci, tedy těsně před banzai útokem.

Nákladné vítězství 

K němu se na planině u pobřeží shromáždily asi tři tisícovky vojáků i civilistů, kteří měli udeřit ve směru k osadě Tanapag. S prvními slunečními paprsky se vrhli jako lidská vlna – vyzbrojeni většinou jen bodáky a ručními granáty – proti pozicím USMC i US Army. Podařilo se jim prorazit obranu a zaskočit 1. a 2. prapor 105. pěšího pluku, jež byly takřka zničeny a odepsaly 650 mrtvých či raněných. Krvavou řež rozhodli až příslušníci 10. dělostřeleckého pluku námořní pěchoty, kteří kanonádou na krátkou vzdálenost zteč zastavili a japonské útvary rozbili. V neděli 9. července 1944 v 16.15 pak mohl Turner oficiálně oznámit dobytí Saipanu. Likvidace izolovaných ohnisek odporu si nicméně vyžádala ještě delší čas a někteří Japonci se vzdali až po kapitulaci celého císařství. 

Závěrečná bilance bitvy byla strašlivá. Na japonské straně přišla o život takřka celá posádka čítající 30 000 mužů, pro strýčka Sama šlo o nejdražší vítězství v dosavadním průběhu pacifické války. Ze 71 000 vyloděných mužů jich téměř 3 000 padly a 11 000 dalších utrpělo zranění. Nebyl však příliš čas truchlit, protože pozornost amerických velitelů už se obracela k dalšímu cíli. Tím se měly stát další mariánské ostrovy Tinian a Guam, kde se mariňáci vylodili koncem července 1944.

Česká knížata a králové usilovali o domácí arcibiskupství již od raného středověku, vždyť sousední Polsko a Uhry získaly vlastního arcibiskupa již na přelomu tisíciletí: kolem roku 1000 k tomu došlo v polském Hnězdnu i v uherské Ostřihomi. České země tehdy přišly zkrátka a privilegia se nedomohly ani v následujících staletích. Šlo do značné míry o věc prestiže, vlastní církevní provincie totiž znamenala, že nad domácím arcibiskupem stojí v hierarchii již pouze papež. 

Z Mohuče je cesta dlouhá 

Pražské biskupství navíc od svého založení v sedmdesátých letech 10. století fakticky patřilo pod německou církevní provincii, jejíž arcibiskup-metropolita sídlil v porýnské Mohuči. To v praxi například obnášelo nutnost získat souhlas z Mohuče pro každé jmenování nového biskupa v Praze či v Olomouci, kde biskupství existovalo od roku 1063. Tamní arcibiskup měl ovšem své vlastní mocenské zájmy, protože kromě vykonávání duchovního úřadu patřil mezi říšská knížata. Jeho svolení tedy nebylo automatické. 

Speciálně mohučští arcibiskupové se navíc v říši těšili výsadnímu postavení, protože se řadili k sedmi takzvaným kurfiřtům, volitelům římského krále. Mezi ně ostatně patřil od dob vydání Zlaté buly sicilské v roce 1212 i český král, což mohlo jejich vzájemný vztah dost komplikovat, přidal-li se například každý z nich na stranu jiného uchazeče o říšský trůn. Také při svěcení biskupů zastával arcibiskup z Mohuče důležitou roli, v tomto právě on uváděl sobě podléhající biskupy slavnostně do úřadu. V praxi to znamenalo, že do Prahy či Olomouce buď přicestoval osobně, nebo za sebe poslal zástupce. 

Totéž se dělo v případě královských korunovací, kdy právě mohučský arcibiskup vkládal na hlavu nového českého panovníka drahocenný klenot. Měl také povinnost čas od času provést kontrolní návštěvu podřízených diecézí a zjistit, jestli zde vše funguje, případně sjednat nápravu a uložit příslušným osobám církevní tresty. Na více než 500 km vzdálenou cestu (v případě Prahy, do Olomouce to bylo ještě dál) si musel vyhradit řadu dní a také porci odvahy vzhledem k četným nebezpečím, jež na středověkých stezkách číhala. Daný stav věcí tedy byl všechno, jen ne praktický. 

Teď, anebo nikdy 

Ve čtyřicátých letech 14. století však konečně nastala příznivá konstelace slibující obrat. Tehdejší papež Klement VI. (1291 až 1352) se nacházel v otevřeném nepřátelství s římským králem Ludvíkem IV. Bavorem (1314–1347), jenž mu vypověděl poslušnost. Dobré kontakty měl naopak s Lucemburky, zvláště s Janovým synem Karlem, který byl od roku 1333 moravským markrabětem. Osobně se seznámili v době, kdy budoucí vladař Karel IV. (1346–1378) vyrůstal na dvoře francouzských králů v Paříži. Právě učenec a duchovní Pierre de Rosières měl patřit mezi osobnosti, jež mladého kralevice významně ovlivnily. Když pak tento francouzský benediktin v roce 1342 nastoupil na Svatý stolec, Karel se ocitl ve výhodné situaci. 

Ukázalo se totiž, že právě v něj nový papež vkládá důvěru, aby se stal římským králem namísto odbojného Ludvíka. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství s těmito plány bezprostředně souviselo. Aktem Klement VI. pozdvihl Prahu a připravil půdu pro Lucemburkovu budoucí říšskou královskou důstojnost. Do karet hrálo také to, že tehdejší mohučský arcibiskup Jindřich III. z Virneburgu (asi 1295–1353) otevřeně vstoupil do tábora Ludvíkových přívrženců. Papež z toho důvodu neměl problém podniknout protitah, kdy vyňal z území Jindřichovy arcidiecéze české země. Tím ho potrestal, neboť snížil jeho vliv i příjmy. 

Vlastní církevní provincie 

V poslední dubnový den roku 1344 vydala papežská kancelář v Avignonu soubor několika právních dokumentů týkajících se nového pražského arcibiskupství. Nejvýznamnější z nich byla samotná zřizovací bula Ex supernae providentia maiestatis, jejíž název je odvozený z úvodních slov listiny. Vedle samotného povýšení biskupství na arcibiskupství zrušil Klement VI. všechna dosavadní pouta českých zemí k Mohuči. Jako důvod uvedl jak velkou geografickou vzdálenost, tak rozdílnost jazyka. Také olomoučtí biskupové se měli od nynějška zodpovídat pouze a jen pražskému arcibiskupovi, který se tím stal jejich bezprostředním nadřízeným v církevní hierarchii. 

Úplnou novinkou pak bylo založení litomyšlské diecéze. Podle církevního práva měl totiž každý arcibiskup mít pod sebou alespoň dva podřízené neboli sufragánní biskupy. Území nové diecéze, která z větší části ležela v Čechách, ale dílem i na Moravě, tvořily oblasti, jež původně patřily oběma starším církevním celkům. Biskupství v Litomyšli ovšem zaniklo už ve víru husitských válek o osmdesát let později, proto dnes není jeho historie příliš známá.

První tuzemský arcibiskup 

Titul prvního pražského arcibiskupa pak připadl Arnoštu z Pardubic (kolem 1305–1364). Učenému muži s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, který nastoupil na pražský biskupský stolec teprve před rokem, bylo v této době asi necelých čtyřicet let. Pocházel ze šlechtického rodu a vzdělání získal na vyhlášených italských univerzitách v Bologni a Padově. Coby nově jmenovaný arcibiskup musel k plnému výkonu své funkce nejdříve od papeže převzít takzvané pallium. Jedná se o pruh látky, který byl a dodnes je odznakem arcibiskupského úřadu a uděluje jej pouze Petrův nástupce. Arnoštovi přivezli insignii z Avignonu pověření zástupci na podzim 1344. Teprve tehdy byly splněny všechny náležitosti, aby se jako nový pražský arcibiskup mohl oficiálně chopit svého úřadu. 

Došlo k tomu 21. listopadu při slavnostní bohoslužbě v chrámu sv. Víta, který byl v té době ještě románskou bazilikou. Právě tento den byl zvolen k obřadnímu položení základního kamene nové gotické katedrály, jež měla podtrhnout význam Prahy jako sídla arcibiskupa-metropolity a brzy snad i římského krále. Výjimečného okamžiku se po boku Arnošta z Pardubic zúčastnili též český král Jan Lucemburský spolu se svými syny Karlem a Janem Jindřichem. 

Součástí dalších Karlových plánů (později už z pozice českého a římského panovníka) bylo vybudovat z Prahy něco jako druhý Řím. Hlavní město království i arcidiecéze obohatil množstvím nových kostelů a klášterů. Ty vznikly v první řadě na území čerstvě založeného Nového Města pražského. 

Samotný arcibiskupský palác se v této době nacházel pod Pražským hradem na Malé Straně poblíž Vltavy mezi dnešními ulicemi Mostecká a Letenská. Sídlo biskupů sem přenesli už Arnoštovi předchůdci na přelomu 12. a 13. století. Do současnosti se z kdysi honosného paláce dochovala jen jedna gotická věž, která je však očím dnešních návštěvníků Prahy skrytá, protože není z ulice vidět. Poté, co arcibiskupský palác vyplenili na počátku 15. století husité, nebyl už nikdy obnoven.

Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933, kdy se stal říšským kancléřem, odstartoval v sousedním Německu nástup totalitních praktik. Neblaze proslulé tzv. norimberské zákony byly namířeny proti lidem „neárijské krve“ a i další zavedená opatření likvidovala demokracii: zakázány byly politické strany – vyjma NSDAP, rušily se svobodné odborové organizace, zaváděla cenzura, došlo až k rozpuštění Říšského sněmu. Také přestala platit zásada nedotknutelnosti obydlí. Lidé mohli být jen tak zatčeni a jejich dům zabaven tajnými policisty v civilu. Ve vazbě se zatčený ocitl bez soudního rozhodnutí a na jakoukoliv dobu. Kontrolovala se slovní i písemná komunikace, skončila možnost shromažďování. Ti, kterým se tyto zaváděné praktiky nelíbily, a nesouhlasili s nimi, nastoupili cestu do vězení a nově zavedených koncentračních táborů. 

Ostrov svobody 

Jedním ze států, které si držely svůj demokratický základ, bylo tehdy Československo. Stalo se pomyslným ostrovem demokracie a stát, spolu s prezidentem T. G. Masarykem v čele, představoval naději, že sem nacisté nedosáhnou. Zároveň se také naše republika stala místem, kde ohrožení lidé z Německa dostávali azyl a někteří se stali i jejími novými občany. 

Jedním z takových lidí byl ing. Karel Rudolf Formis, rodák ze Stuttgartu. Od mládí se učil cizí jazyky, cestoval po světě a za 1. světové války se přihlásil jako dobrovolník do německé armády. Tehdy objevili jeho jazykový talent a jako spojaře ho přidělili do štábu při turecké armádě. Právě tehdy se Formis začal zajímat o radiotelegrafii a radiofonii. Po válce vystudoval vysokou technickou školu ve Stuttgartu a poté založil se svými společníky první německou akciovou společnost pro rozhlasové vysílání. 

Formis v té době pracoval zároveň jako obchodní cestující se zdravotními a sanitárními potřebami. A také se živil jako příležitostný pojišťovací agent. Nadšení pro radiotechniku ho však neopouštělo. V lesích na zámečku nedaleko Stuttgartu si zřídil soukromou radiotechnickou laboratoř. Při jednom z protižidovských „nájezdů“ se Formis kvůli svému židovského původu ocitnul na policii. Paradoxně mu přitížilo, že měl doma jako suvenýr z války pistoli bez nábojů a šavli po otci. A to přitom už roku 1933 vstupil do jednoho z nacistických oddílu Sturmabteilungu (SA). Patrně se straně nehodil. 

A tak putoval do nacistického vězení. Měl se tam přiznat k činům, které nikdy nespáchal. Neudělal to, a tak ho nakonec propustili. Tehdy se rozhodl utéct do Československa. Chtěl si zachránit život, ale také bojovat proti nacistům. V Praze vstoupil do ilegální německé protinacistické organizace Černá fronta. Sestavil rozhlasovou vysílačku a ze středočeského hotelu Záhoří nedaleko Štěchovic se tak stalo pomyslné centrum protinacistického vysílání. 

Umlčte ho! 

Sestavil si vlastní vysílací systém a na konci listopadu 1934 se v éteru ozvalo pokusné vysílání. Říšskoněmecké monitorovací služby zachytily heslo: „Pozor, pozor! Hovoří Černá fronta, krajský vysílač Berlín!“ V dalších relacích pak tajemný radista kriticky upozorňoval na situaci v Německu a na nacistickou politiku. Vysvětloval Hitlerovy lži a hlásal: „Úlohou každého Němce je zničit nadvládu Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů!“ 

V dopise, který Formis před Vánoci 1934 tajně odeslal do Stuttgartu, napsal své matce toto: „Nestrachuj se o mne, maminko. Pobývám nyní v poklidných a bezpečných místech, kde se mi velmi líbí, a jsem zde – uprostřed krásné krajiny – velmi šťastný. A navíc se tu zabývám tím, co považuji za svou povinnost, a co vyplývá z toho, že jsem v sobě překonal strach.“ 

Nacisté samozřejmě zuřili. Vysílání nabourávalo jejich propagandistické ujišťování o skvělých zítřcích, jednotě národa a věrnosti vůdci. Navíc Formisovo vysílání mělo tak dobrou technologickou úroveň, že i soudobá vojenská technika měla problém ho rušit. Formis navíc znal také technická tajemství, kterými mohl narušovat oficiální vysílání německého rozhlasu. Sám totiž před válkou vytvořil řadu technických zdokonalení, které využívala i německá armáda. Nacisté po něm pátrali nejprve v Německu – v Berlíně. Později díky stopám a indiciím poznali, že se vysílá z Čech a Moravy. Československá vláda obdržela diplomatickou nótu, která žádala zastavení tohoto vysílání. 

Naše politická reprezentace na to nijak nereagovala, a tak se zpravodajská služba SS a NSDAP, které od roku 1931 velel Reinhard Heydrich, rozhodla jednat na vlastní pěst. Ostatně Walter Schellenberg, pracovník v ústředí Sicherheitsdienstu, o Heydrichovi řekl: „Byl neobyčejně ctižádostivý. Kdyby žil ve smečce divokých vlků, musel by neustále dokazovat, že je nejsilnější, musel by být stále vůdcem smečky. Musel být první, nejlepší, ve všem, bez ohledu na metody, s pomocí podvodu, zrady nebo násilí. Netrápily jej žádné výčitky svědomí a s pomocí svého chladnokrevného intelektu dokázal nespravedlnost dovést až k extrémní krutosti.“

Chyba nájemného vraha 

Likvidaci vysílače svěřili Alfredu Helmutovi Naujacksovi. Dostal Formisovu fotografii, mapu s přibližným místem vysílání, k užívání vůz Mercedes a pistoli. Tento muž původně pracoval jako řidič, zároveň proslul ve svém okolí jako výtržník, kriminálník, násilník a tyran. Inteligence mu však nechyběla. Do Prahy přijel Naujacks 13. ledna 1935 spolu se svou přítelkyní. Následujícího dne pokračovali do Štěchovic a ubytovali se jen kousek od hotelu Záhoří, odkud působil Formis. Při jednom výletu na běžkách si Naujacks všiml zvláštní antény na hotelu, a tak do tamní restaurace zašli jako běžní výletníci na oběd. Formise poznal podle fotografie, získal také otisk klíče od podzemní místnosti s vysílačem. 

Okamžitě se vrátil do Berlína, kde vše sdělil svému nadřízenému. Dostal rozkaz vysílačku zničit a Formise zastrašit. Tehdy se k němu připojil i jeho kolega Werner Götsch, se kterým vymysleli plán: vyšplhat po laně do Formisova hotelového pokoje, nepohodlného inženýra omámit éterem a pak ho spoutaného nechat v pokoji. 

Vše se fatálně zkomplikovalo. Naujocks se vypravil do místnosti s vysílačem, jenže v té se navzdory předpokladu nacházel i Formis. Ten zareagoval duchapřítomně a dokonce na vetřelce vytáhnul pistoli. Došlo k zápasu a Formis útočníka lehce postřelil. Pak ale Naujocksovi přišel na pomoc druhý komplic. Dvě rány ukončily Formisův život, jeho vysílač ale nacisté nakonec nenašli a zničili pouze přijímač.

Neměli totiž času nazbyt. Oba rychle nasedli do auta a spěchali na hraniční přechod Sněžník v Krušných horách. U hraniční závory nechali auto a na německou stranu hranic pak přešli pěšky. Na policii oznámil zločin hotelový číšník až druhý den. Vrahové ho totiž zastrašili, aby je neudal okamžitě. Do Berlína se oba vrátili až 24. ledna 1935 a podali hlášení přímo Heydrichovi. Ten byl velmi spokojen a dokonce oba muže povýšil do důstojnických funkcí.

Československé orgány samozřejmě případ vraždy Rudolfa Formise vyšetřovaly. Když objevily v hotelovém pokoji neporušenou vysílačku, došlo jim, že motiv vraždy byl výhradně politický. V březnu 1935 předalo Československo do Německa podklady pro stíhání obou pachatelů spolu s žádostí o jejich vydání. Začalo kolečko nejrůznějších průtahů a dotazů na údajné svědky. Případ se stále odsouval a nakonec německé orgány sdělily, že pachatele nedohledali, protože disponovali falešnými pasy. Poté, co došlo na podzim 1938 k Mnichovské dohodě a následně nacisté zabrali i zbytek republiky, už zájem na vyšetření této vraždy zcela zmizel.

Není pochyb o tom, že někteří opeřenci vládnou velmi citlivým čichem a jsou s to zachytit širokou škálu vůní a pachů. Mezi jednotlivými ptačími druhy jsou však velké rozdíly. 

Mistrem v čichání je mezi opeřenci novozélandský kivi hnědý (Apteryx mantelli). Genetické analýzy odhalily, že má šestkrát širší repertoár vazebných molekul pro vnímání pachových látek než pěvci (například sýkory nebo kanáři). Je to důsledek životního stylu kiviů. Tito noční ptáci hledají potravu v lesní půdě a řídí se přitom mnohem více čichem než zrakem. Pomáhají jim v tom i nozdry umístěné na špičce zobáku.

K dalším opeřencům s výborným čichem patří trubkonosí ptáci. Například albatrosi dokážou najít hejna ryb podle pachových molekul, které se uvolňují do ovzduší z těl drobných korýšů poté, co jsou korýši napadeni predátory. Podobně dokážou kondoři na dálku vyčenichat mršinu ležící v lese a skrytou při pohledu z výšky pod korunami stromů. Holubi si pomáhají čichem při navigaci na dlouhých letech.

O pachové komunikaci mezi ptáky se ví jen málo. Některé pokusy na kachnách (Anas platyrhynchos) ale naznačují, že při hledání partnera sehrává u těchto ptáků čich významnou roli. Složení látek vylučovaných tzv. kostrční žlázou se liší u kačerů a kachen právě v období námluv. Ptáci používají sekret této žlázy k ochraně peří před vlhkostí a jsou jí tedy celí promazáni a zároveň i „provoněni“. Pro námluvy je to určitě důležitá okolnost a vůně kachen usnadňuje kačerům rozhodování.

Omega-3 mastné kyseliny hrají důležitou roli v lidské stravě a v metabolismu. Jejich vliv na zdraví se intenzivně zkoumá, a i když jsou dosavadní výsledky nejednoznačné, převládajícím názorem je, že jde o látky lidskému zdraví prospěšné. Nový výzkum týmu americké Pensylvánské univerzity odhaluje další možný přínos omega-3 mastných kyselin.

Neurokriminolog Adrian Raine a jeho kolegové zjišťovali vliv omega-3 mastných kyselin na agresivní chování. Rozlišovali přitom reaktivní agrese (agresivní reakce na na hrozbu či provokaci) a proaktivní agrese (vyžadující určitou přípravu a plánování). Jejich studie, publikovaná v odborném časopisu Aggression and Violent Behavior, je založená na metaanalýze 29 dřívějších výzkumů, které zahrnovaly krátkodobý vliv omega-3 mastných kyselin.

Tlumič agresivity

Ukázalo se, že podávání těchto látek omezuje agresivitu, bez ohledu na věk či pohlaví, diagnózu, používanou léčbu nebo použité dávkování. Omega-3 mastné kyseliny tlumí agresivitu zhruba o 30 procent, přičemž se tento efekt projevuje v reaktivní i v proaktivní agresi.

Dřívější studie odhalily, že agresivní a násilné chování těsně souvisí s neurochemickými procesy. Zároveň víme, že omega-3 mastné kyseliny hrají kritickou roli ve struktuře a fungování mozku, včetně ovlivňování neurotransmiterů a exprese genů nebo omezování zánětů v mozkové tkáni.

Raine a jeho tým předpokládají, že když mají omega-3 mastné kyseliny na mnoha různých úrovních těsný vztah s nervovým systémem, lze si také představit, že jejich nedostatek mohl souviset s agresivním chováním. Výzkum zajímavého fenoménu je teprve na počátku. Vztah mezi omega-3 mastnými kyselinami a agresivním chováním bude nutné prozkoumat detailně a v delším časovém období.