Slyšíte ve slově lékořice spojení „léčivý kořen“? Sice se to nabízí, ale jde o chybný výklad stvořený lidovou etymologií. Ve skutečnosti za daným výrazem stojí pozdnělatinské slovo liquiritia, jež se vyvinulo ze starořeckého pojmu glykýrrhiza, což v překladu značí doslova „sladký kořen“. Lidová etymologie se tedy nemýlila docela… 

Lékořici určitě znáte také v podobě černých tyčinek přezdívaných „pendrek“. Daný výraz vznikl mnohem později a vděčíme za něj rakouské němčině. Snad vás na lékořicovou tyčinku nepřejde chuť, když prozradím její jazykový původ: Předlohou pro pendrek se totiž stalo rakouskoněmecké východisko Bärendreck, což můžeme přeložit jako „medvědí lejno“. Čeština si pak žertovný název přizpůsobila zkomolením.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Kromě osobních příběhů jednotlivých letců, kteří zvládli své děravé stíhačky či bombardéry dotáhnout zpět na základnu, jsou bezpochyby zajímavé i další osudy samotných letadel, která čekalo buď vyřazení, nebo nezbytná oprava. V prvním případě – pokud to bylo možné – obvykle došlo k dalšímu využití upotřebitelných dílů, neboť například Královské letectvo v průběhu války pochopilo, že opravovat poškozené stroje je snazší, lacinější a efektivnější než vyrábět stále nové. 

Repasované bombardéry

Skoro až neuvěřitelně například zní, že v roce 1943 bylo 55 % všech čtyřmotorových bombardérů Avro Lancaster dodaných k perutím složených z nových náhradních dílů a zachráněných či opravených částí poškozených letounů. Za období 1942–1945 by pak materiál použitý na opravu 3 816 lancasterů stačil na výrobu pouhých 622 nově postavených strojů. 

Klíčový byl v celém procesu systém hodnocení škod – ten se u jednotlivých letectev různil. Například u RAF se do roku 1940 používaly pouze tři kategorie: 1 – lehce poškozený, 2 – těžce poškozený a 3 – zničený. Od roku 1941 došlo k zavedení nepoměrně komplexnějšího systému. Pod písmenem U se skrývala nehoda bez poškození letounu, A znamenalo lehce poškozený stroj opravitelný u nejbližší, zpravidla mateřské jednotky RAF. 

A další písmena...

Kategorie AC již symbolizovala středně poškozené letadlo neopravitelné u vlastního útvaru, zatímco písmeno B znamenalo těžké poškození s nutným převozem do smluvního opravárenského závodu. V případě kategorie C byl stroj použitelný již jen pro pozemní školní potřeby a písmeno E označovalo zcela odepsaný letoun. Kromě toho existovaly ještě podkategorie E1, E2, E3 a Em. První signalizovala, že vrak je vhodný k rozebrání na součástky, druhá jej předurčovala coby šrot, třetí znamenala, že stroj vyhořel, a čtvrtá indikovala jeho zmizení při bojovém letu, například po pádu do moře. 

Co na to Němci?

Také Luftwaffe měla svůj systém pro hodnocení škod – Němci spoléhali na procentuální vyjádření na škále od 0 do 100, přičemž vymezili celkem osm kategorií. Do 10 % šlo o lehké poškození (průstřely) opravitelné v krátké době přímo u letky. Rozmezí 10–24 % označovalo střední škodu od projektilů odstranitelnou menšími opravami u útvaru. Do intervalu 25–39 % spadaly stroje, jejichž stav musel být důkladně zhodnocen na vyšší úrovni. 

Potřeba výměny motoru, hydrauliky či jiného podobně komplexního systému spadala do rozmezí 40–44 %. O stupeň výše (45–59 %) se řadily těžce poškozené letouny, které vyžadovaly výměnu některé z hlavních částí v dílně vyšší úrovně. Kategorie 60–80 % označovala zničené stroje, které se daly použít na náhradní díly. Následovala sekce 81–99 %, kam spadala totálně zničená letadla. Stoprocentní ztrátu pak představovaly stroje zničené nad mořem nebo nepřátelským územím.

Když v roce 2008 zasáhlo čínský S’-čchuan zemětřesení o síle až osmi stupňů Richterovy škály, vyžádalo si přes 69 tisíc životů a statisíce dalších lidí skončily v nemocnicích. O domov přišlo na 4,8 milionu obyvatel a celkové škody se přiblížily 150 miliardám dolarů. Pro asijskou velmoc se přitom jednalo nejen o tragickou událost, ale také o kruté upozornění na nekvalitně vybudovanou infrastrukturu, která se v lidnaté zemi vyskytuje prakticky na každém kroku. Otřesy totiž ze všeho nejvíc poničily školy: Podle některých zdrojů pod jejich troskami zemřelo na dvacet tisíc dětí.

Všechny popsané budovy měly přitom jedno společné – šlo o novostavby. Děti bohužel doplatily na fakt, že kvůli kombinaci korupce a snahy developerů maximálně ušetřit nesplňovaly budovy ani zdaleka předepsané standardy bezpečnosti a zahrnovaly kritické konstrukční chyby. Pro uvedené novostavby se v Číně vžil pojem „tofu dreg“, který označuje neupotřebitelné zbytky z výroby tofu. Problémy zmíněných domů se sice nemusejí během prvních let projevit, ale jakmile přijde zemětřesení nebo třeba jen období dešťů či prudký vítr, zhroutí se k zemi jako domečky z karet.

Zkratky a korupce

Venkovské školy v daném ohledu představovaly to nejhorší místo pro bezpečí dětí. „V chudých oblastech začíná jejich stavba už tak s malým rozpočtem, který dál rozkrádají vládní úředníci, manažeři a podobně. Samotné budovy se tudíž stavějí jen ze zbytků peněz,“ vysvětlil čínský dělník, který si z pochopitelných důvodů nepřál uvést svoje jméno. Když tedy došlo na lámání chleba, budovy, jež měly podle zákonů odolat otřesům, nápor nevydržely.   

Stavební „zkratky“ a zpronevěra nejsou výjimečné ani v jiných zemích, ale Čína je „stavbami z tofu“ doslova posetá, přičemž do uvedené kategorie spadá vše od škol přes obří mrakodrapy až po standardní bytové domy. Výjimku netvoří ani mosty, jež se v Číně propadají každý rok, nicméně mezi léty 2011 a 2012 se jich zhroutilo hned šest. Nejhorší situace nastala ve městě Charbin, kde zřícená konstrukce zabila tři lidi. Jak je však vůbec možné, že čínská infrastruktura spočívá na tak vratkých základech?

Co odkážete dětem?

Počátky problému spočívají v přesvědčení běžných Číňanů, že jedinou hodnotnou věc, do níž lze vložit životní úspory a následně ji odkázat potomkům, představuje nemovitost. Od mužů se vlastnictví domu dokonce očekává, protože pokud se hodlají oženit a založit rodinu, podle tradice by měli mít vlastní bydlení. Co se však dalo před pouhými padesáti lety zařídit na vesnici svépomocí, není dnes již možné. Většina Číňanů žije ve městech: Jde o důsledek snahy komunistické vlády o urbanizaci, která začala v 80. letech, kdy bylo během pouhé dekády založeno 241 nových měst. V metropolích našlo domov 66 % čínských občanů a za deset let půjde o 75–80 %. 

Obrovskou poptávku po nemovitostech hodlaly stavební firmy za každou cenu vytěžit. Příliv peněz udělal z Číny v letech 2015 a 2017 největší trh s nemovitostmi na světě, čtyřikrát překonávající ten americký. Společnosti však záhy zjistily, že zdaleka nestíhají držet krok s vlnou objednávek, a přistoupily ke „kreativním“ řešením. Nechávaly dělníky často pracovat 24 hodin denně, v noci za mizerných světelných podmínek, a ohled nebraly ani na víkendy. Stavební postupy se obcházely, na všechno se spěchalo a kvantita hrála důležitější roli než kvalita. Na jednu stranu se tak mohou čínské firmy chlubit, že postaví desetipatrový dům za pouhých 28 hodin – jako to v roce 2021 zvládla Broad Group. Na stranu druhou se stavby nezřídka začnou časem hroutit, nefunguje v nich svod odpadů a například centrální hasicí systém není napojený na vodu.

Na internetu se pak dá najít řada výpovědí nešťastných majitelů bytů v novostavbách, kteří se jednoho dne vrátili do vyplaveného domova, protože se v budově třeba protrhlo potrubí s odpadem. Za bydlení přitom většinou utratili celoživotní úspory, a nakonec jim zbyly jen oči pro pláč. Stavební firmy totiž na stížnosti buď nereagují, nebo si za opravu vyžádají horentní sumu. Státní zástupci pak podobné situace neřeší, jelikož realitní sektor představuje zásadní součást čínského HDP: Pozemky patří vládě a developerům se pouze pronajímají, z čehož do státní kasy plynou nemalé peníze. Firmy musejí v ideálním případě stavět rychle a levně, přičemž se zakázky rozdávají na základě politických konexí, a nikoliv schopností či zkušeností.

Plážový beton

Platforma YouTube je proto plná videí, jež zachycují, jak vítr odtrhává tepelnou izolaci z výškových budov, jak se hroutí stropy, propadají se střechy sportovních hal nebo se kroutí zábradlí na mostech. Během období dešťů nezřídka zatéká dokonce i do vládních budov a žádný majitel novostavby si nemůže být jistý, že se odpoledne vrátí z práce do obyvatelného domova.

Na vině přitom nejsou jen uspěchané postupy, ale také nekvalitní materiály či jejich nepochopitelné náhražky. Do základového betonu se například namísto štěrkopísku přidává písek z mořských pláží, jelikož je obzvlášť v pobřežních oblastech snadno dostupný a výrazně levnější. Obsahuje však zrníčka soli a dalších nečistot, která postupem času vlivem povětrnostních podmínek „pracují“. Výsledný beton se pevností nemůže poctivému materiálu rovnat a snadno se drolí. Na některých záběrech ze staveb ho dělníci bez jakékoliv nadsázky trhají rukama… 

Bambus i prázdné láhve

Někdy se i takto křehkým betonem šetří a stavbaři vkládají mezi výztuže například láhve od alkoholu…  Je možné narazit na záběry, kde dělník demonstruje „kvalitu“ oceli pro armování výškových budov: Kovový prut tlustý jako mužský palec několika údery o zem ohne a poté ho prostě rozlomí. Občas se přitom ocel nepoužívá vůbec a kov nahradí třeba bambusové pruty.

Stavební firmy se předhánějí v získávání zakázek a konkurují si snižováním cen i doby potřebné k dokončení projektu. Když tedy kontrakt uzavřou, jsou téměř na nule. Po nákupu kvalitních materiálů a zaplacení dělníků by jim pak zbyl profit méně než 10 %. Ke slovu tak přicházejí úplatky a další machinace, které z nákladů ukrojí nemalou část. Firma nakonec práci šidí jednoduše proto, aby nestavěla se ztrátou.

Domov pro celou Čínu

Lidová republika se tudíž ocitla v začarovaném kruhu a podle statistik z roku 2021 tam každý rok vznikalo 15 milionů bytů. Situace se přitom nezměnila, ani když zájem o nové bydlení začal klesat. Developerské společnosti jednoduše stavěly dál a chybějící peníze z prodejů nahrazovaly horentními bankovními půjčkami. Finanční sektor totiž nemovitosti vnímal jako vynikající investici a neměl důvod pochybovat, že by se mu peníze nevrátily.

Nejvýmluvnější příklad bezhlavého půjčování a nekonečného stavění bez poptávky představuje společnost Evergrande Group, jejíž dluh okolo roku 2020 přesahoval 310 miliard dolarů. Che Kcheng z národního statistického úřadu loni prohlásil, že by v nedokončených bytových projektech a v hotových, ale neobydlených stavbách Evergrande mohla žít celá populace Číny. Vláda proto musela zasáhnout: Změnila způsob, jakým si developeři mohou půjčovat peníze, a bublina Evergrande splaskla – od letošního ledna je firma v likvidaci.

Paříž na zelené louce

Realitní boom dal v Číně vzniknout nejen nekvalitním stavbám z tofu, které neblaze zasáhly do bezpočtu životů a tisíce jich také zcela zmařily, ale rovněž městům duchů. Zatímco běžně se tak označují obce, jež obyvatele postupně ztrácely, v lidové republice jde o nikdy neosídlenou zástavbu. Někde takřka na zelené louce vyrostly desítky výškových budov, jinde zas třeba napodobenina francouzské metropole včetně Eiffelovy věže: „Čínská Paříž“ o rozloze 31 km² se jmenuje Tchien-tu-čcheng, nachází se na východě země a v letech 2007–2013 tam žily asi jen dva tisíce lidí. V současnosti se sice jedná přibližně o třicet tisíc obyvatel, přesto zmíněné sídlo naplňuje svůj potenciál sotva z poloviny.

Nepravý kout Francie měl alespoň to štěstí, že ho stavitelé dokončili a lidé zabydleli. Umělé souostroví Ocean Flower Island, které firma Evergrande vytvořila u pobřeží ostrova Chaj-nan, dopadlo o poznání hůř. Stavbu zastavily nejen finanční problémy společnosti, ale také nesrovnalosti s pozemkovými zákony, a dělníci tak nedokončené domy opustili. Souostroví mělo být hotové v roce 2020, nicméně kvůli popsaným potížím leželo ladem tak dlouho, až ho firma „odepsala“. V roce 2021 pak po prošetření pozemkových komplikací dostala příkaz 39 staveb resortu zbourat.

Uvedené domy tak naštěstí půjdou k zemi dřív, než by případně mohly ohrozit životy nájemníků. O osudu spousty jiných nešťastníků se však nejspíš ani nedozvíme. Nekvalitní a hroutící se infrastruktura totiž nevrhá na světového hráče velikosti Číny nijak příznivé světlo, a země tedy dělá vše pro to, aby nepohodlná videa či stížnosti co nejrychleji mizely. 

Letos 24. dubna zemřel hned v den hospitalizace v nemocnici v mexické metropoli Mexico City 59letý pacient. Měl horečku, obtížně dýchal a celkově mu nebylo dobře. Lékaři provedli laboratorní testy a jejich výsledky spustily alarm mezi odborníky po celém světě. Jak v těchto dnech potvrdila Světová zdravotnická organizace (WHO), muž zemřel po nákaze ptačí chřipkou A(H5N2).

Jak upozorňuje WHO, jde o první případ laboratorně potvrzeného úmrtí s touto variantou ptačí chřipky. Zdroj nákazy zůstává neznámý. Dotyčný nebyl v přímém kontaktu s drůbeží ani s jinými ptáky. Ptačí chřipka H5N2 se v Mexiku vyskytuje, letos v březnu byla detekována u drůbeže ve státě Michoacán.

Chřipka H5N2

Podle vyjádření mexického ministerstva zdravotnictví nebyl dotyčný pacient v dobrém zdravotním stavu. Trpěl chronickým onemocněním ledvin, diabetem 2. typu a měl dlouhodobě vysoký krevní tlak. Ptačí chřipka tak nejspíš nebyla hlavní příčinou úmrtí, i když mu určitě přitížila. Pro odborníky to ale není až tak podstatné. Důležitý je už samotný přenos mezi ptákem a člověkem. Lékaři ihned otestovali všechny, kdo byli s pacientem v kontaktu a další případ už neobjevili. Zdá se, že se chřipka H5N2 stále nedokáže šířit mezi lidmi navzájem, což je velmi dobrá zpráva.

Ptačí chřipka H5N2 se vyskytuje u mnoha různých druhů ptáků, od drůbeže až po dravce a pštrosy. Nakažení ptáci většinou ani nevypadají nemocní, jsou ale známé i více patogenní typy viru, které vyvolávají závažnější onemocnění. Riziko, že se objeví schopný virus ptačí chřipky, který by se mohl šířit mezi lidmi, ale každopádně dál trvá. Mexické úřady zřídily v oblasti, kde žil zmíněný pacient, monitorovací systém a hodlají situaci dlouhodobě sledovat.

Hubbleův vesmírný dalekohled pracuje ve vesmíru od roku 1990, kdy ho vynesl raketoplán Discovery. V prostředí, které je vůči pozemským technologiím velmi nepřátelské, funguje poměrně spolehlivě již 34 let a stále podává velmi slušné výkony. Zároveň ale platí, že i přes čtyři servisní mise není životnost některých jeho komponentů nekonečná.

Na konci letošního dubna přešel Hubbleův dalekohled do bezpečného nouzového režimu, v němž neprobíhají vědecké operace. Nebylo to poprvé, v podobné situaci se teleskop nacházel i loni na podzim, během jara 2021 nebo v roce 2018. Všechny problémy přitom mají jednoho společného jmenovatele – poruchové gyroskopy, které slouží k udržování orientace dalekohledu ve vesmíru. 

Servisní mise v plánu není

Hubble má od poslední servisní mise NASA v roce 2009 na palubě celkem šest gyroskopů. Dnes jsou funkční už jen tři, včetně jednoho problematického kusu, u kterého se závady opakují. Představitelé NASA nyní oznámili, že převádějí Hubbleův dalekohled do režimu s jedním funkčním gyroskopem. Jde o nouzový plán, který má zajistit provoz Hubbleova dalekohledu na co nejdelší dobu. Druhý plně funkční gyroskop (poslední, který zbývá), bude ponechán v záloze. V plném vědeckém provozu by měl být dalekohled opět zhruba od poloviny června.

Miliardář a „rekreační“ astronaut Jared Isaacman již dříve navrhl NASA, že zaplatí a uskuteční novou servisní misi k Hubbleovu dalekohledu. NASA to ale odmítá, především kvůli obavám o další osud stárnoucího dalekohledu. Podle projektového manažera mise HST Patricka Crouse by podobná akce vyžadovala velmi důkladnou přípravu s nejistým výsledkem. Nezanedbatelnou roli hrají zřejmě i finance, neboť aktuální rozpočet počítá s postupným snižováním finančních prostředků na misi Hubbleova teleskopu.

„Věříme, že tento postup je nejlepší pro udržení Hubbleova dalekohledu v činnosti během tohoto desetiletí,“ vysvětluje Mark Clapin, ředitel divize astrofyziky NASA. „Většina pozorování by tímto krokem měla zůstat prakticky nedotčena.“ Co ale dotčeno bude, je vědecká produktivita dalekohledu, protože jeden gyroskop zkrátka pracuje pomaleji. Chybějící gyroskopy budou nově muset nahrazovat další palubní přístroje - zejména magnetometr ale i další senzory. Experti odhadují, že vědecký výkon Hubbleova teleskopu poklesne asi o čtvrtinu. 

V roce 1774 vydala Marie Terezie nový školský zákon, který pak v habsburské monarchii platil téměř sto let. Ve své době však vyvolal nemalé vášně. Postavil totiž proti sobě osvícence a zemědělce, kterým se nezamlouvala myšlenka, že by jejich děti měly chodit každý den pryč. Sedláci upřímně nechápali, k čemu by jejich potomkům mohlo být jakékoli vyšší vzdělání. V jejich očích bylo důležité zvládat jen základní polnohospodářské činnosti a zbytek se jevil jako přežitek. Školy přece odváděly neplacenou pracovní sílu, a navíc se pojily s výdaji, kterých byli ušetřeni jen ti nejchudší. 

Situace na univerzitě 

Reformátoři se však paradoxně museli vypořádávat i s problémy z druhé strany spektra. Osvícenská ideologie kladla oproti staršímu baroknímu světonázoru do popředí světskou stránku života. Ve vědě se nyní pěstovaly přírodovědné a „praktické“ obory. V našich zemích ale pražskou univerzitu (stejně jako veškeré střední a část základních škol) zcela ovládali jezuité, kteří byli ve své pedagogické činnosti dávno za zenitem. Proto se na Karlově univerzitě drilovala scholastická metoda, která měla za následek myšlenkovou a pedagogickou strnulost. Častým a kritizovaným nešvarem doby bylo bezduché memorování učebního textu beze snahy mu více porozumět. Jedním z hlavních požadavků reformátorů bylo tedy odstranění bezduchého drilu, nanicovaté intelektuální gymnastiky a neužitečných metafyzických teorií, čímž šli vlastně proti intelektuálnímu mainstreamu doby. 

Svědomitá náprava 

Nový školský zákon se připravoval dlouhých pět let. Celý proces započal pasovský biskup, když roku 1769 podal Marii Terezii uctivý návrh na reformu. Panovnice pověřila hraběte Rudolfa Chotka, nejvyššího kancléře v Čechách, aby vyšetřil stav obecného školství. Poté byla ve Vídni vytvořena komise, která měla na starost přípravu samotné změny, a v hlavním městě byla zřízena takzvaná „normální škola“, na které se zkoušely a pilovaly všechny nové pedagogické postupy. Posléze se tato škola stala vzorovým modelem pro ostatní ústavy v monarchii (odtud i samotný název „normální“ – tedy ta, která určuje normy vzdělávání). 

Do vedení byl povolán Johann Ignaz von Felbiger, v té době již proslulý pedagog, zodpovědný za zbudování moderní školské soustavy v Prusku. (Připomeňme jen, že protestantské Prusko bylo tehdy zapřísáhlým nepřítelem habsburského domu a Marie Terezie považovala tamního krále za svého soka). Dva roky po založení vídeňské normální školy, roku 1773, byl papežem zrušen jezuitský řád a školská komise se chopila své příležitosti. Již od počátku prací na reformě bylo jedním z jejích hlavních cílů prolomení církevního monopolu na vzdělávání. Kýženým ideálem učitele byl totiž namísto řádového duchovního loajální státní úředník. Komise značně zvýšila své úsilí a během jediného roku připravila zákon ke schválení. 

Moderní vzdělávání 

A jak měl zreformovaný ústav vypadat? Oproti dřívější živelné a nesystematické soustavě byla zaváděna jednotná organizace. Normální školy dbaly na standardizaci probírané látky a navíc i přezkušovaly budoucí učitele. Z dnešního pohledu až úzkoprsá uniformita a nesmyslně byrokratická přesnost měly ve své době opodstatnění, protože rozdíl mezi špičkovými domácími pedagogy a zapadlými venkovskými učiteli byl propastný. 

Nová soustava byla rozčleněna do tří úrovní, přičemž rozvoj středního a vyššího vzdělávání zanikal v obrovském rozmachu škol základních (triviálních). Během pouhých dvou dekád od vydání Všeobecného školského řádu se jejich počet zdvojnásobil. Navíc již nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80–100 žáků, musela být zřízena jedna škola. Ve větších sídlech pak figurovaly školy hlavní, které se spíše profilovaly na předměty potřebné pro měšťany. V hlavním městě každé z dědičných zemí habsburského soustátí také fungovala normální škola a při ní zřízená komise, která dohlížela na vznik a správný výklad vzdělávacího obsahu. 

Nově zavedená „povinná“ školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6–12 let. Byla ale spíše formální, protože za její nedodržování nehrozila žádná sankce. Jednalo se o promyšlený tah. Počítalo se s pozdějším vynucováním, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat páteřní síť a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství v jejich životech. 

Nově, lépe, jinak 

Na triviálních školách se tedy vyučovalo v první řadě trivium (čtení, psaní, počty) a samozřejmě náboženství. Obzvláště koncepce náboženské výuky prošla bouřlivým vývojem. Zatímco za Marie Terezie byl víceméně zachován tradičnější náhled na věc, Josef II. se snažil náboženskou výuku transformovat. Nedílnou součástí výchovné stránky vzdělávání bylo i vedení k pracovitosti, poslušnosti a zodpovědnosti. Dříve hojně užívané tělesné tresty sice novým zákonem zakázány nebyly, mělo se ale od nich spíše ustupovat a namísto toho volit jiné metody a individuální přístup k žákům. 

Na vesnických a maloměstských školách se k triviu ještě přidávaly základy polnohospodářství, manuální výchova a podle možností občas i další předměty. Takováto vesnická škola byla většinou jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel. Městské neboli hlavní školy obsluhovali tři až čtyři pedagogové (jeden z nich byl ředitelem). Každá škola měla mít povinně svého katechetu (světského duchovního) zabývajícího se náboženskou výukou. 

Vedle trivia a náboženství se ve 3 až 4 třídách vyučovaly základy písemného projevu, latiny, zeměpisu, dějepisu a také domácí, manuální a zemědělské práce. Součástí hlavních škol byly i specializované školy dívčí, ve kterých se obzvláště dbalo na ruční práce a textilní zpracovatelský průmysl. Pokud tomu nemohlo být jinak, bylo děvčatům umožněno, aby navštěvovaly vyučování společně s chlapci. 

Cílovým produktem osvícenského vzdělávacího systému měl být poddaný, který sice je do jisté míry erudovaný, v prvé řadě ale musí být loajální, pilný a poslušný. Takový člověk pak mohl svědomitě vykonávat svou práci ve státních službách coby úředník či voják, případně přispět do státní pokladny daněmi ze svého zvyšujícího se příjmu, kterého dosáhl inovacemi ve výrobě a zemědělství. Rozhodně ale přitom nebyl žádoucí svobodný duch. Naopak, navzdory svému osvícenskému původu se školský systém snažil volnomyšlenkářství spíše potlačovat.

Zjištění španělských vědců vychází z pozorování 114 šimpanzů žijících v záchranných stanicích ve Španělsku a Zambii. Vědci jim předložili potravu ukrytou uvnitř trubky a monitorovali způsob, jakým se k ní budou snažit dostat. Ať už se šimpanzi snažili pochoutku vylovit prsty či s pomocí nějakého nástroje, častěji používali pravou ruku.

„Tento rys byl tradičně přisuzován výhradně člověku a byl považován za výsledek asymetrií v lidském mozku souvisejících s uskutečňováním složitých úkonů, které vyžadují používání a koordinaci obou rukou,“ říká zástupce vědecké skupiny z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce, jenž studii koordinoval. Současně bylo zjištěno, že stejně jako u lidí, i u šimpanzů se pravorukost vyskytuje častěji u samic.

Zjištění španělských vědců potvrzuje také výzkum Billa Hopkinse z americké Georgia State University. Zatímco mezi šimpanzi je podle Hopkinse 65–70 procent praváků a mezi gorilami dokonce 75 % praváků, orangutani jsou z 66 % leváci.

Pro astronomy to musí být velmi frustrující. Ve skutečnosti známe podstatu asi jen 5 % vesmíru, který nás obklopuje. Právě tolik z odhadované celkové hustoty energie a hmoty v kosmu představuje běžná látka, tvořená chemickými prvky, plyny a plazmatem, společně s planetami, hvězdami, galaxiemi a dalšími objekty, jež pozorujeme pomocí našich přístrojů. Zbytek pro nás znamená do značné míry záhadu. 

Zhruba z 27 % by měla vesmír utvářet temná hmota a zbylých 68 %, o nichž toho víme nejméně, reprezentuje temná energie. Pokud jde o pochopení podstaty kosmu, zatím tápeme. Temnou hmotu ani energii jsme dosud neobjevili a stále se najdou odborníci, kteří v jejich existenci nevěří. Zmíněné substance jsme si museli vymyslet jako pomůcku pro vysvětlení závažných nedostatků, jež přinesl výzkum vesmíru.

Ve 20. letech minulého století si astronomové začali všímat, že jsou pohyby hvězd zvláštní a neodpovídají očekáváním: Jako by se v kosmu vyskytovalo mnohem víc hmoty, jejíž značnou část nedokážeme detekovat žádnými přístroji. Na konci století pak vědci s údivem zjistili, že se náš vesmír nejen rozpíná, ale že jeho expanze dokonce zrychluje. Problém spočíval v tom, že tehdejší modely neuměly zrychlené rozpínání přesvědčivě vysvětlit. Proto spatřila světlo světa temná energie, která po celém kosmu vyvíjí rovnoměrný odpuzující tlak a tím jeho expanzi urychluje. Podstata záhadné substance však stejně jako v případě temné hmoty zůstává nejasná.

Důkazy pouze nepřímé

Spojení „temná hmota“ v souvislosti s vesmírem poprvé použil zřejmě francouzský fyzik a matematik Henri Poincaré roku 1906, když komentoval starší studii Williama Thomsona alias lorda Kelvina z Largsu. O temné hmotě, která se měla v kosmu vyskytovat, aniž bychom ji viděli, se začalo víc mluvit ve 20. letech – a sice kvůli zmíněnému pohybu hvězd, jenž odporoval tehdejším teoriím.

Na problém se zaměřil například nizozemský astronom Jacobus Kapteyn, jeho švédský protějšek Knut Lundmark, nizozemský průkopník radioastronomie Jan Oort a také švýcarský astrofyzik Fritz Zwicky. Poslední jmenovaný v roce 1933 na základě pozorování galaxií v kupách odhadl množství temné hmoty ve vesmíru. Dnes víme, že se zmýlil o řád – především kvůli zastaralému odhadu Hubbleovy konstanty, jež určuje rychlost vzdalování kosmického objektu ve vztahu k jeho vzdálenosti. Odborníci však hodnotí Zwickyho přínos kladně, neboť dospěl k závěru, že velkou většinu vesmírné látky představuje temná hmota.

Další anomálie byly objeveny na konci 30. let, v souvislosti s měřením rotačních křivek galaxií. Zmíněné křivky vzniknou vynesením pozorovaných rychlostí hvězd či mračen plynu na orbitě kolem středu hvězdného ostrova, v závislosti na vzdálenosti od jeho centra. Horace Babcock v roce 1939 zjistil, že se rotační křivka galaxie v Andromedě dramaticky rozchází s původní předpovědí a její okrajové části rotují mnohem rychleji, než by měly. Americký astronom tehdy dával přednost jiným vysvětlením, dnes to však považujeme za typický důkaz existence temné hmoty.

Ještě nedávno se objevovaly studie, které její přítomnost v kosmu zpochybňují. Povaha zmíněné materie a fakt, že pro ni máme pouze nepřímé doklady, zůstávají pro některé vědce „za hranou“. V současné době je sice temná hmota podle většinového názoru reálná, přesto stále neznáme její podstatu. Jaké důkazy tedy máme k dispozici?

Mnohem víc, než vidíme

Nejznámější důkaz nabízejí právě rotační křivky galaxií, které sledujeme především u spirálních hvězdných ostrovů, s podobnou strukturou jako Mléčná dráha. Jejich ramena se pomalu otáčejí kolem galaktického centra, a pokud bychom brali v úvahu pouze pozorovatelnou hmotu, pak by podle druhého Keplerova zákona měla rotační rychlost částí spirální galaxie klesat s rostoucí vzdáleností od jejího centra – obdobně jako u těles Sluneční soustavy. Astronomové však při pozorování neustále zjišťují, že tomu tak není.

Pokud Keplerovy zákony platí (a v současnosti nemáme důvod si myslet opak), nabízí se jako vysvětlení, že hvězdné ostrovy obsahují mnohem víc hmoty, než pozorujeme našimi přístroji. Především v okrajových částech galaxií by se mělo vyskytovat podstatně větší množství látky, než reálně vidíme.

Kupy galaxií a gravitační čočky

Velmi významnou roli ve výzkumu temné hmoty, především ve vzdáleném vesmíru, hrají kupy galaxií. Astronomové mají k dispozici hned tři možnosti, jak z nich vyčíst hmotnost zmíněné materie, kterou by měly obsahovat. Mohou k tomu použít pohyb hvězdných ostrovů v kupě, podobně jako v případě rotace spirálních galaxií. Dále se nabízí analýza rentgenového záření vydávaného horkým plynem v kupě: Lze tak odvodit teplotu a hustotu daného plynu, související tlak, jaký tam působí, a tudíž i hmotnost kupy. Třetí možnost se pojí s faktem, že galaktické kupy často fungují jako gravitační čočky, které zvětšují a pozměňují obraz ještě vzdálenějších objektů, typicky galaxií pozorovaných za nimi.

Gravitační čočky vycházející z Einsteinovy obecné relativity vznikají díky tomu, že gravitační pole hmotných objektů deformuje časoprostor a ohýbá světelné paprsky, jež danou oblastí prolétají. Astronomové toho využívají při studiu temné hmoty, která působí na okolní vesmír v podstatě jen svou gravitací.

Gravitačním čočkováním mohou vznikat vícenásobné kopie obrazu čočkovaného objektu a jejich analýza umožňuje zmapovat rozložení temné hmoty v okolí objektu čočkujícího, tedy bližšího. Takový výzkum se nedávno uskutečnil v kupě galaxií MACS J0416.1-2403 v souhvězdí Eridanu, která funguje coby čočka pro vzdálené hvězdné ostrovy nacházející se z našeho pohledu za ní.

Temná a chladná

Bohužel s jistotou stále nikdo neví, jak by mohla temná hmota vypadat. V současnosti každopádně převažuje názor, že je „chladná.“ Odpovídá tomu i název dnes většinově přijímaného kosmologického modelu lambda-CDM, kde řecké písmeno značí kosmologickou konstantu, a představuje tedy temnou energii, zatímco CDM znamená „cold dark matter“ neboli „chladná temná hmota“.

Existuje značné množství teorií, které se snaží podstatu temné hmoty vysvětlit, nicméně stále bez úspěchu. Odborníci je pro přehlednost člení na baryonovou a nebaryonovou temnou hmotu, zjednodušeně řečeno tvořenou tradičními a exotickými částicemi. K první zmíněné by měly patřit objekty, jež se skládají z „běžné“ látky neboli baryonů, tedy především protonů a neutronů – je však obtížné je detekovat, protože září slabě či vůbec. Daný typ by mohla reprezentovat mračna nezářícího plynu nebo pestrá sbírka objektů souhrnně označovaných jako MACHO alias massive astrophysical compact halo objects. Jedná se například o černé díry, neutronové hvězdy, bílé a hnědé trpaslíky i další velmi slabě zářící hvězdné objekty či třeba toulavé planety.

Shlukům hnědých nebo bílých trpaslíků se také někdy říká RAMBO čili robust associations of massive baryonic objects. MACHO i RAMBO v kosmu nepochybně existují. Potíž je v tom, že podle modelů Velkého třesku, pozorování reliktního mikrovlnného záření i analýz gravitačních mikročoček je celkové množství baryonové temné hmoty zřejmě mnohem nižší, než by stačilo k vysvětlení fenoménu temné hmoty ve vesmíru.

Ve světě exotických částic

Co se týká nebaryonové temné hmoty, jsou ve hře tři hlavní skupiny částic, jež se liší hmotností a rychlostí pohybu. Jejich názvy přitom poněkud matoucím způsobem odkazují na teplotu. Částice horké temné hmoty – hot dark matter, HDM – by měly mít velice malou klidovou hmotnost a zároveň se pohybovat extrémní, ultrarelativistickou rychlostí. Předpokládá se, že by mohlo jít o tzv. reliktní neutrina, která se uvolnila z horkého plazmatu v době, kdy byl vesmír starý asi jednu sekundu. Měla by mít nesmírně nízkou energii a teplotu kolem 1,94 K. Jejich detekce bohužel znamená extrémně obtížný úkol a zůstává otázkou, jestli k ní vůbec někdy dojde. Zároveň máme nepřímé důkazy, že zmíněná neutrina zřejmě existují; není však jasné, zda by mohla představovat temnou hmotu.

Teplou temnou hmotu – warm dark matter, WDM – by měly tvořit částice, jež se stále pohybují relativistickou rychlostí, ale pomaleji než jejich horké protějšky. Ke kandidátům patří například dosud zcela hypotetický supersymetrický partner rovněž hypotetického gravitonu, který by měl zprostředkovávat gravitaci, pokud má gravitační interakce kvantovou povahu. Donedávna se za slibného kandidáta na WDM považovalo i sterilní neutrino, jež by mělo s okolními částicemi interagovat výhradně gravitačně. Letos v lednu však byly zveřejněny výsledky experimentu STEREO, které jeho existenci k lítosti řady vědců do značné míry vylučují.

Pátrání pokračuje

Podle mnoha odborníků by měly temnou hmotu tvořit částice, jež se pohybují mnohem pomaleji než světlo. Hon na již zmíněnou chladnou temnou hmotu se ubírá dvěma směry. Mohlo by jít o velmi lehké částice, které jen slabě interagují s okolím – čili weakly interacting slim particles alias WISP. Předním kandidátem uvedené skupiny na temnou hmotu je hypotetický axion, předpovězený v roce 1977. Snaží se jej hledat celá řada rozmanitých experimentů, zatím však neúspěšně.

Donedávna se k hlavním adeptům řadily i těžké a slabě interagující částice, weakly interacting massive particles neboli WIMP. Jde o směsku částic předpovídaných některými supersymetrickými teoriemi, modely s více dimenzemi či teoriemi s Higgsovými částicemi. V poslední době však zájem o ně poněkud ochladl, kvůli selhání řady experimentů usilujících o jejich detekci a kvůli neúspěchu při pátrání po supersymetrii na Velkém hadronovém srážeči LHC. Situace kolem temné hmoty tedy zůstává nejasná, přesto se fyzici nevzdávají a pokračují v pátrání po její podstatě.

Ponorky se v první světové válce staly významnou zbraní, jenže jejich zapojení do strategie námořní války i samotná taktika nasazení se vyvíjely takříkajíc za pochodu. Zatímco původní idea boje s válečnými loděmi se brzy dostala na vedlejší kolej, námořní obchod ponorné čluny ničily s daleko lepšími výsledky. Dokud se nákladní lodě plavily samostatně, odehrávaly se souboje coby malé námořní střety, v nichž za delší konec provazu tahaly ponorky. Těžké ztráty pak Brity donutily k organizaci konvojů, v nichž obchodní lodě chránila válečná plavidla. 

Nápady z minulé války

Tím se zcela mimo hru octla do té doby dominantní ponorková zbraň – palubní dělo. Kapitán U-Bootu sice mohl použít torpéda, jenže tehdejší čluny jich nesly jen málo – obvykle šest. Nasazení většího počtu ponorek na jeden konvoj se tak jevilo coby logický krok a záleželo jen na tom, kdo se myšlenky ujme. Jako první se nad problémem zamyslel velitel ponorkové flotily kapitán Hermann Bauer, a než v červnu 1917 odešel velet bitevní lodi Westfalen, sepsal koncept nové taktiky. Vypadal tak, že se mělo několik člunů seřadit do hlídkové linie a po zpozorování konvoje se shluknout a provést hromadný útok. 

Realizace Bauerova nápadu se v květnu 1918 ujal kapitán Andreas Michelsen. K ostrovům Scilly u jihovýchodního cípu Anglie poslal pod velením kapitánporučíka Clause Rückera skupinu šesti člunů, kterým se ale nepodařilo docílit vůbec ničeho. Ponorky byly od sebe tak daleko, že nedokázaly spolupracovat, zvlášť když selhávalo tehdy ještě nedokonalé rádiové spojení. Do útočné pozice se dostal jen jeden člun a dva byly dokonce ztraceny. Po tak „studené sprše“ nikoho ani nenapadlo, aby zdánlivou chybu opakoval, a zdálo se, že hromadné útoky ponorek upadnou v zapomnění.

Skupinovým útokům odzvonilo? 

Třebaže versailleská smlouva Německu zakazovala mnohé zbraně včetně ponorek, konsorcium firem ve spolupráci s námořnictvem v Nizozemí zaregistrovalo konstrukční kancelář. Ta měla vyrábět a prodávat ponorky do zahraničí s tím, že až versailleská pouta padnou, německé námořnictvo bude mít na co navazovat. Proto v zimě 1921 tři důstojníci sepsali teoretické studie známé jako Winterarbeiten (Zimní práce) pojednávající o strategii a taktice torpédových plavidel včetně U-Bootů. 

Jeden z autorů, emeritní ponorkové eso kapitán Wilhelm Marschall, právě této své zbrani věnoval velkou pozornost a znovu nastolil otázku hromadných útoků. Není známo, zda Marschallův spis četl tehdejší velitel torpédového člunu T-157 kapitánporučík Karl Dönitz, nicméně je to dost pravděpodobné, protože jeho nadřízený admirál Hugo von Rosenberg studii doplnil poznámkami. Sám Dönitz ovšem ještě v roce 1973 tvrdil, že na myšlenku skupinových útoků přišel sám už o několik let dřív. 

Ať už to s prvenstvím bylo jakkoli, faktem je, že když Dönitz v roce 1935 dostal velení ponorek na starost, nácviku skupinových útoků věnoval velkou pozornost. Aby je vůbec měl čím provádět, nadřízené bombardoval žádostmi o stavbu většího počtu člunů. Dá se říci, že právě jeho zásluhou mělo Německo na začátku války ponorkovou flotilu, která se počtem necelých 60 jednotek v podstatě rovnala silám Velké Británie, Spojených států nebo Japonska. Víc podmořských člunů – často zastaralých – měla jen Francie (80), Itálie (100) a Sovětský svaz (140).

Pokus admirála Dönitze

Na první válečné hlídky vyplouvaly německé ponorky samostatně a do vlčích smeček se neshlukovaly. Přece jenom se jednalo o metodu boje proti konvojům a v úvodních válečných hodinách nikdo nevěděl, zda a kdy nepřítel ke konvojovému systému přistoupí. Nicméně došlo k tomu záhy, a tak Dönitz už 7. září 1939 odvolal domů deset ponorek a po doplnění paliva a zásob z nich hodlal vytvořit dvě seskupení. Některé čluny však musely plnit jiné úkoly, a tak vznikla jen jediná skupina o šesti jednotkách. Jedna ponorka však byla ztracena na mině, tři se zdržely, a tak konvoj KJF-3 z Jamajky do Liverpoolu napadly pouhé dva čluny. Herbert Schulze s U-48 potopil dvě lodě a následně další dvě, které odpadly z jiného konvoje. Alexander Gelhaar na U-45 také poslal ke dnu dvě plavidla, jenže nepřežil odvetný protiútok čtyř torpédoborců. Ostatní ponorky potápěly lodě plující samostatně a špatně informovaný Dönitz získal dojem, že skupina slaví kolosální úspěch. Proto ji přesměroval na konvoj HG-3 z Gibraltaru, z něhož ke dnu klesly tři lodě. 

Následný rozbor však ukázal, že skupinová akce přinesla víc zklamání než důvodů k radosti. Poměr 12 lodí za cenu dvou ponorek se v té době zdál naprosto špatný. Sám Dönitz z této úvodní akce vyvodil tři závěry. Na konvoje je třeba útočit dál od pobřeží, kde nehrozí nebezpečí od letadel. Dále je nutné, aby člun, který konvoj objeví, neútočil a podal ostatním tak přesné informace, aby nepřátelské uskupení našly. Teprve po shromáždění měl proběhnout jeden mohutný úder, při kterém se konvoj rozptýlí a bude jej snazší zlikvidovat. Bylo zkrátka ještě na čem pracovat a taktika skupinových útoků šla prozatím k ledu.

Útoky na bezbranná stáda 

V příštích měsících ponorky vyplouvaly na samostatné mise a k dalšímu pokusu o skupinový úder se velení odhodlalo až v červnu 1940. Do té doby se teoreticky pracovalo na zlepšení taktických prvků. Pozemní velitelství U-Bootwaffe si podrželo operační velení, neboť mohlo pracovat se zprávami z rozvědky. Ponorková skupina měla zaujmout hlídkovou linii s dostatečným předstihem a s takovým rozmístěním, aby se čluny seskupily v řádu několika hodin. Takové schéma bylo jednoduché, a tudíž mělo šanci na úspěch. Hned první operace se zdařila nečekaně dobře, když devět člunů za cenu jednoho poškozeného potopilo 32 plavidel. 

Výsledek hovořil jasnou řečí a Rudeltaktik neboli taktika smeček (oficiální termín poprvé použitý právě v červnu 1940) dostala zelenou. V příštích měsících německé ponorky triumfovaly a potápěly tolik spojeneckých lodí, až američtí důstojníci v Londýně získali dojem, že britská obrana je naprosto neschopná. Není divu, protože například v říjnu 1940 osm ponorek napadlo konvoj SC-7 chráněný pěti doprovodnými plavidly. Zatímco útočníci z třídenní mely vyvázli beze ztrát, z 35 lodí v konvoji jich ke dnu kleslo rovných 20. Během čtyř měsíců na přelomu let 1940–1941 Dönitzovi muži nepřišli ani o jeden člun a zdálo se, že německá ponorková zbraň Hitlerovi válku vyhraje. Ve skutečnosti ale Kriegsmarine „jen“ těžila z velmi příznivé situace. 

Nová útočiště

Obsazením francouzských atlantských přístavů U-Booty získaly přímý přístup k otevřenému moři a pobyt na hlídkách se prodloužil. V červnu 1940 vstoupila do války Itálie a část Královského loďstva včetně protiponorkových lodí odplula do Středozemního moře. V severním Atlantiku zůstalo spíš „to horší“ s nedostatečně vycvičenými posádkami a s veliteli, kteří se teprve učili bojovat. Pobřežní velitelství RAF spoléhalo vesměs na zastaralé stroje Avro Anson s malým operačním doletem, zatímco německé straně s vyhledáváním konvojů zatím ještě do jisté míry pomáhala dálková letadla Fw-200 Condor. 

Překonávala se i odposlechová služba B-Dienst, která dokázala dešifrovat velké množství zpráv a pozice konvojů velmi přesně lokalizovala. Takový stav ale nemohl trvat věčně. Britské loděnice pracovaly na plný výkon, Spojené státy americké už v září 1940 podepsaly smlouvu o dodávce padesáti torpédoborců, námořníci získávali bojové zkušenosti a na letištích se objevovaly výkonnější stroje, jako například Lockheed Hudson, PBY Catalina nebo Short Sunderland s delším doletem. Nezaháleli ani britští vědci. Usilovně pracovali na námořních verzích radarů, sonarů a vysokofrekvenčních zaměřovačů rádiových signálů. Také spojenečtí dešifranti dřeli do úmoru, a přestože zatím zaznamenávali jen nepatrné úspěchy, jejich úsilí se v budoucnu vyplatilo.

Dnes nám přijde jako naprostá samozřejmost, že Antarktida je celá pokrytá ledem. Ale v průběhu historie Země je takový mráz spíše výjimečný. Samotná Antarktida byla ještě před 40 miliony let, tedy ve starších třetihorách, v podstatě normálním kontinentem. První trvalé ledovce se tam objevily teprve před 35 miliony let. V Antarktidě byly ekosystémy plné rostlin a živočichů, hory, sopky a jezera. Také tam nepochybně tekly řeky, celé říční systémy s bujným životem. Polárníci, kteří do Antarktidy připluli s výzkumnou lodí Polarstern, nyní objevili stopy přítomnosti takového dávného říčního toku.

Sedimenty z dávné minulosti

Cornelia Spiegelová z německé Univerzity v Brémách a její spolupracovníci vrtali v příbřežních sedimentech v Amundsenově moři, které omývá břehy západní Antarktidy. Badatelé zde objevili 17 až 24 metrů sedimentů obsahujících minerály, které neodpovídají blízkému okolí. Pocházejí z Transantarktického pohoří, které tvoří přirozenou hranici mezi západní a východní Antarktidou. Sedimenty bohužel neobsahovaly žádné vhodné fosilie, které by prozradily, jak vypadala tehdejší příroda v Antarktidě. 

Tým Spiegelové nicméně zjistil, že nalezené sedimenty musela na místo jejich objevu přinést řeka nebo vlastně celý říční systém a to na vzdálenost nejméně 1 500 kilometrů nebo spíš víc, protože říční toky zpravidla nesou narýsované podle pravítka. Podle vědců sediment končil v rozsáhlé bažinaté říční deltě, která připomínala dnešní delty řek Rýn nebo Rio Grande. Výsledky výzkumu antarktických sedimentů vědci zveřejnili v odborném časopisu Science Advances.