Stejně jako lidé, i hvězdy procházejí celou řadou vývojových stadií, přičemž některé z nich mají skutečně bouřlivý život. Slunce k nim však naštěstí nepatří. Poté, co prodělalo neklidnou pubertu ve fázi proměnné hvězdy T Tauri, se ustálilo na tzv. hlavní posloupnosti, kdy je každá stálice nejstabilnější. V jeho jádru se slučuje vodík na helium, ohřátý plyn společně s tlakem záření vzdoruje gravitaci a hvězda se na škálách stovek až tisíců let příliš nemění. 

Výkon termojaderného reaktoru jen pomalu roste a v důsledku se velmi zvolna zvětšuje sluneční průměr. Je tomu tak již déle než 4,5 miliardy let a dalších více než šest miliard zůstane situace stejná. Potom Slunce přejde do stadia rudého obra, což už je ovšem jiný příběh. 

V období křídy, asi před 100 miliony let, brázdil nebe nad dnešním Queenslandem v Austrálii nelítostný predátor s nebezpečně vyhlížejícími podlouhlými čelistmi s mnoha ostrými zuby. Jejich tvar napovídá, že se živili především rybami a hlavonožci. Jde o nový druh pterosaura, který byl nalezen u vesnice Richmond v centrálním Queenslandu.

Pterosaura, který dostal jméno Haliskia peterseni, objevil v listopadu 2021 Kevin Petersen, kurátor regionálního muzea Kronosaurus Korner v Richmondu, když pracoval na jiné fosilii. Haliskia je odvozená z řeckého výrazu „mořský fantom.“ Jak uvedla pro platformu IFL Sciece Adele Pentlandová z Curtinovy univerzity, která vedla studii popisující nového pterosaura, Petersen si všiml kosti, rozbité jako vaječná skořápka, což mu napovědělo, že jde o dutou a lehkou kost pterosaura.

Nejúplnější drak Austrálie

Fosilie haliskie představuje nejvíce kompletního pterosaura, který byl kdy objevený v Austrálii. Do úplně kompletního pterosaura má tento nález daleko. Představuje asi 22 procent jedince. Fosilie pterosaurů se ale nacházejí vzácně a bývají velmi fragmentární, právě kvůli jejich velmi lehké stavbě. Jejich tělo bylo skvělé na let, ale velmi nevhodné pro fosilizaci. Popis nového pterosaura zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Paleontologové z fosilie vyčetli, že haliskie měla rozpětí křídel asi 4,6 metrů. Patřila do skupiny anhangueridů (čeleď Anhangueridae), pterosaurů z období spodní a počátku svrchní křídy, kteří patřili k posledním ozubeným pterosaurům. V mladších vrstvách období křídy, na jejímž konci všichni pterosauři vyhynuli, nacházíme jen bezzubé druhy.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

„Na objevu haliskie mi přijde nejvíce vzrušující, že k němu došlo v těsné blízkosti fosilní lokality, která je přístupná pro veřejnost,“ prozradila Pentlandová. „Vykopávky u Richmondu nemají v celé Austrálii srovnání, jsou nesmírně bohaté na fosilie. Je klidně možné, že příští fosilii pterosaura objeví nějaký turista.“
 

Staří Římané umějí pořád překvapovat. Už v roce 213 př. n. l. si odhlasovali, že vystavovat své jmění na odiv veřejnosti je odznakem pokleslých mravů a hlouposti, a není to ani trochu důstojné. Proto přijali historicky první zákon proti přepychu. Ten ukládal všem obyvatelům rodící se říše obecné náležitosti nošeného oděvu, které nesměly být porušeny. Konzulové si na sebe mohli vzít „luxusní“ purpurovou tógu jen během oslav a přehlídek, ale jinak nikoliv. Zákon vydržel jen 20 let, ale později se k němu Římané ještě několikrát vrátili. Podobně si pak roku 1634 zakázali nošení fešáckých oděvů puritáni z Plymouthu v Novém světě. Zlaté a stříbrné vyšívání, zdobené krajky i přepestré oděvy považovali za projev marnivosti.

Žlutá je krásná

Benátská republika založila své bohatství na mezinárodním obchodu. Jejich námořníci a trhovci, vracející se z exotických zemí, přiváželi spoustu peněz. A po měsících plavby byli poněkud nevybouření. Žádali si služeb placených společnic, ale hnáni svou touhou v ulicích kolem Castelleta a Rialta oslovovali s nabídkou i ženy, které prostitutkami nebyly. Což bylo poněkud nevhodné. 

Pokleslost a mravní úpadek tehdy městská rada vyřešila originálně. Kromě oficiálních veřejných domů (se zdaněnými příjmy) v roce 1420 prosadila jednotné ustrojení lehkých žen: jejich barvou se stala „frivolní“ kanárková žluť. Pak už se to námořníkům nepletlo. Zákon přežil i slávu a pád Benátek.

Chyťte se za nos!

Jedovaté slovo směrem ke svým vladařům utrousili angličtí venkované jistě nejednou, potíže přišly až během normanské nadvlády. Zakladatel dynastie Vilém I. totiž krajně nelibě nesl přídomek, který si u Britů vysloužil. Ne, nevadilo mu, když se o něm hovořilo jako o Normanovi. A titul Dobyvatel mu snad i lichotil. Problém měl s Vilémem Bastardem. Ano, jeho otec a matka nebyli sezdaní. A proto učinil z urážky panovníka trestný čin. Co vás za trest čekalo? Výprask, tučná pokuta a veřejná hanba na náměstí. Při stání u pranýře jste se museli celý den držet za nos a vysvětlovat kolemjdoucím, co jste způsobili. Ke cti to novému králi zrovna nepřidalo. A tak prosadil alespoň obecný trest za klevety a nelichotivé pomluvy.

Bez pranýře?

Město, vesnice, nebo osada? V Anglii o tom mají jasno už od roku 1405. Tehdy přijatý zákon je dodnes platný, respektive nikdy nebyl zrušen. A co řešil? Ukládal každé vedené farnosti, aby v centru svého sídla, typicky na náměstí nebo tržišti, nachystala pranýř. V něm pak mohli strávit nemilý čas, vystaveni posměchu, opovržení a metanému nahnilému ovoci a zelenině, všichni narušitelé veřejného pořádku: opilci, klevetnice, zlodějíčci, rváči a lháři. Sídlo, které pranýřem k této bohulibé činnosti nedisponuje a není tak způsobilé k výkonu práva, nemůže být městem ani vesnicí, ale jen pouhou osadou či venkovskou usedlostí.

Vousaté kratochvíle

Co je špatného na vousech? To už Tudorovec Jindřich VII. neprozradí. Roku 1447 je zakázal zvláštním ediktem. Velmi pravděpodobně šlo spíš než o nevraživost vůči faciálnímu ochlupení o doplňkovou formu „daně na hlavu“. Důstojný plnovous jste si ponechat mohli, ale museli jste si za to připlatit.

Život s vousy (tedy čímkoliv, co jste si podle citace zákona každé dva týdny neoholili) nebyl lehký. V krčmě jste měli za jídlo platit dvojnásobek ceny, stejně jako u přívozu. Rozhodnutí, které pobouřilo tehdy převážně vousaté právníky, ale nikdy nebylo mimo tudorovský dvůr oficiálně vymáháno. Daň z vousů se ujala i v carském Rusku. Za Petra I. vás mužné ochlupení vyšlo na 30 až 100 rublů ročně.

Problém Velšan

Anglické městečko Chester bylo během povstání, bouří, bojů za nezávislost a rebelií napadeno Velšany tolikrát, že po hořkých zkušenostech hrabě z Chesteru (později se z něj stane Jindřich V.) přistoupil roku 1403 ke slavné sérii diskriminačních zákonů zacílených na Velšany. Pokud žijí v Chesteru, nesmějí vlastnit koně, vůz ani dům. Velšané mohou navštěvovat jen vybrané podniky a sedět u zvláštního velšského, většinou velmi vratkého stolu. Nemohou jíst tuřínovou kaši! A od soumraku do úsvitu se pod trestem stětí hlavy nesmějí pohybovat po ulicích města. I tento ve středověku jistě praktický zákon nikdy nebyl zrušen – takže de facto stále platí.

Bacily ne!

Hygiena na prvním místě. A to jak pro lidi, tak pro koně. Zhruba z těchto základů vzešel roku 1606 zákon o hygieně veřejných prostranství vztažený na Suffolk a okolí. Dostihy tu mají tradici sahající do 12. století a během nich se město zaplnilo davy diváků. Koukala i chudina, která kapesníků nemajíc smrkala na zem. Což dodávalo ulicím zvláštní lesk. Nechutný zvyk navíc mohl vést k rozšíření nemoci na koně. Alespoň tak to viděli majitelé stájí a radní. Výsledek? Na veřejných prostranstvích tu dodnes nesmíte jakýmkoliv způsobem „vyfoukávat své nozdry“.

Připlatíte!

Daně nemá rád nikdo. Tedy kromě výběrčích daní. Jenže Vilém III. Oranžský potřeboval naplnit státní kasu. Boj proti katolicismu, který ze své protestantské pozice vedl, totiž ruinoval státní finance. Nejprve ty holandské, později anglické, irské a skotské. Jeho přístup k univerzálnímu zdanění se dá připodobnit k tudorovské dani z vousů. Rozhodl se totiž zpoplatnit okna. Nápad to není špatný: dům boháče má více oken, než nuzáka, a tak za svá okna zaplatí více, ne? Tohle pojetí se lidem nelíbilo: „Není to krádež za bílého dne, ale přímo krádež bílého dne!“ reptali a začali svá okna zazdívat. Zákon o zdanění oken platil od roku 1696 až do roku 1851.

Kouzla a čáry jsou legální

Anglický zákon o čarodějnictví z roku 1736 je vytříbenou ukázkou vlivu osvícenství. Britové jím totiž legalizovali čarodějnice a kouzelníky. Umět kouzla a čáry už není trestné (jak platilo od roku 1604) a už to vůbec není hodné upálení, jako se dělo ještě dříve. Být čarodějnicí nebo kouzelníkem je naprosto v pořádku. Ale pozor – zmíněný zákon zakazuje předstírat, že magické schopnosti máte. Pokud skutečná kouzla a čáry neumíte, nepokoušejte se tím ohlupovat lidi. Čekal by vás rok ve vězení a pořádná pokuta. Kouzla a čáry jsou prostě nezadatelnou doménou skutečných čarodějnic, nikoliv podvodníků a amatérů. Geniální!

Na nebožtíky

Promlčecí lhůta označuje dobu, za kterou už nesmí být vymáhána spravedlnost za spáchaný čin. S tím ovšem na Skoty nechoďte, mají paměť doslova až za hrob. Roku 1542 přijali „restituční“ zákon, který se týkal přečinů spáchaných již zesnulými osobami. Měl zajistit nápravu skutkové podstaty a žalovat jste při něm mohli i zesnulé. Ovšem nesmějí být pohřbeni více než 5 let, kostlivci tedy dál mohou spát ve svých „skříních“. Za zradu na národě se před soud dostala i skotská královna Marie Stuartovna. Pro potřeby soudního řízení bylo její tělo exhumováno a nabalzamováno.

Nabídka, která se neodmítá

Že je velká čest, nechat se pasovat na královského rytíře? Jistě, ale také to stojí spoustu peněz. Když pocházíte z venkova, musíte si pořídit dům v Londýně a být neustále po ruce, když vladař zavolá. K tomu si připočítejte slavnostní oděv pro účast na dvorních slavnostech. A to nemluvíme o vydržování suity panošů, ustájení bitevního oře a o výdajích na zbroj a zbraně. Když si to v roce 1233 Roger z Dudley spočítal, raději tu čest zdvořile odmítl. Tím ale pořádně rozhněval Jindřicha III. Zvlášť proto, že podobně jako Dudley smýšlela většina středostavovských šlechticů. Král následně přijal zákon, který odmítnutí pasování do rytířského stavu trestal konfiskací veškerého majetku. 

Už od nepaměti se řemeslníci a platnéři snažili ochránit bojovníky proti účinkům celé škály zbraní, se kterými se mohli na bojišti své doby setkat. Kožešiny nebo vrstvené textilie začaly s postupem času nahrazovat, respektive doplňovat kovové výstrojní součástky, kroužkové košile či celé kovové zbroje. Ty byly nejen těžké, ale i velmi drahé a náročné na výrobu. Ne každý si proto mohl takovou zbroj či její součástky dovolit a vyšší ochrana se stala výsadou prakticky jen bojující šlechty nebo příslušníků vybraných elitních jednotek. V každém momentě historie přitom vývojáři stáli před nelehkým rozhodováním mezi mobilitou a maximalizací ochrany, což jsou zpravidla vzájemně se vylučující požadavky.

Arcivévoda bez vesty

S vývojem války směrem k jejímu průmyslovému rozsahu a kvůli masové výrobě palných zbraní, výkonného a relativně levného střeliva, ale i změnám v taktice a zvětšování rozsahu bojových operací, které doslova „požíraly“ tisíce životů, vzrůstaly i požadavky na ochranu živé síly. Zejména vojáci dobře vycvičených a zkušených jednotek byli obtížně nahraditelní. 

Dodavatelé armád a policejních sborů ale neměli od druhé poloviny 19. století až po konec druhé světové války příliš inovativních možností, jak ohrožení čelit. Stále převládala kombinace kovu nebo tkanin. Objevovaly se proto ocelové pláty zašité do vest nebo vrstvené tkané textilie na bázi bavlny a později hedvábí. To ale bylo extrémně drahé a ochranu si proto mohli dovolit pouze ti nejbohatší. Arcivévoda František Ferdinand d’Este vlastnil jednu ze špičkových britských neprůstřelných vest s vrstvenou hedvábnou vložkou. Neměl ji však na sobě v den atentátu v Sarajevu 28. června 1914. Stejně by mu ale asi nepomohla, protože ho atentátník střelil do krku.

Radlice pro ochranu hrudi

Impulz pro vývoj balistické ochrany nastal zejména se změnou taktiky vedení boje v první světové válce. Válčící země se rychle poučily, že konflikt už se nevyřeší několika bitvami v otevřeném terénu, kdy proti sobě pochodují šiky nepřátelských vojsk. Jednalo se o totální válku, do které byla zapojena prakticky celá společnost včetně mobilizace širokých vrstev zpravidla nezkušených branců. 

Kulometná střelba, dělostřelecká a minometná nepřímá palebná podpora a úlomky střel při výbuších, ale i útoky na bodáky a boj muže proti muži často i improvizovanými bodnými a sečnými zbraněmi, denně kosily tisíce vojáků zahrabaných v blátivých zákopech. Ty sice fungovaly jako forma ochrany právě před šrapnely a dělostřeleckou palbou, ale zběsilé útoky přes „zemi nikoho“ mezi postaveními znepřátelených stran demonstrovaly, že generálové často považovali své pěšáky po vzoru bitev 19. století za spotřební materiál. 

S rozvinutím a prodlužováním bojů se však ztráty stávaly neúnosnými a stále urgentnější se jevila ochrana vojáka. Základním požadavkem se stala ochrana životně důležitých orgánů a hlavy bojovníků. Protože armádní logistika začátku 20. století nebyla na rozsah průmyslově vedené totální války připravena, vojáci si museli prakticky až do roku 1915 zpravidla pomoci sami. A to často i improvizovanými a poměrně bizarními řešeními. Vznikaly různé modely a kombinace kovových plátů a vrstvených tkanin či kožených dílů. Pro balistickou ochranu těla v prvních letech války často sloužily i kovové výrobky včetně radlic z pluhů nebo různých zbytkových plechů, které si vojáci „spíchli“ dohromady. Objevovaly se ale i drátěné košile nebo kovové součástky zašité do kabátů a vest. Nejen že byla taková ochrana nekomfortní, ale navíc značně omezovala pohyb uživatelů.

Ochrana hlavy

První sériově vyráběné ocelové pláty, které měly za úkol krýt břicho, hruď, stehna a slabiny pro prevenci junkčních krvácení (v místech, kde nelze použít škrtidlo) zejména po zásahu střepinami, přinesli Francouzi. Další inovaci představovaly ramenní chrániče nebo nákrčníky kryjící zranitelné podklíčkové tepny a částečně i krční tepny před střepinami při detonacích munice nad vojáky. Němečtí úderníci (Sturmtruppen) používali těžké ocelové brnění složené z několika kovových plátů. K sériové výrobě a širokému nasazení balistické ochrany trupu a krku však u žádné z válčících mocností během první světové války nedošlo. 

Pro ochranu hlavy se rozšířily kovové přilby s koženými popruhy a textilními vycpávkami, které začaly nahrazovat textilní nebo kožené pokrývky hlavy. Modely francouzských přileb Adrian, britská Brodie nebo německá Stahlhelm však více než jako prostředek balistické ochrany plnily funkci symbolu národní hrdosti a příslušnosti k některé z válčících stran. První sériově vyráběná francouzská helma M15 Adrian, zavedená v roce 1915, vycházela z kombinace hasičské přilby a přilby kyrysníků. Aby se předešlo úrazům hlavy kvůli výbuchům granátů nad zákopy, byl nahoru přidán hřeben pro efektivnější rozklad kinetické energie. Primárně však nesloužila k ochraně proti samotným projektilům, neboť helma neodolala ani pistolovému střelivu, nemluvě o munici odstřelovačů nebo projektilech pálených z kulometných hnízd. Adrian ani Brodie navíc nekryly kromě temena hlavy další citlivá místa na krku, kolem uší nebo na zátylku. 

Odolat výstřelu z pušky

Oproti tomu Stahlhelm, později modernizovaná a známá jako ikonický symbol německých vojáků ve druhé světové válce, se vyznačovala větší hloubkou a poskytovala krytí zátylku a uší. Poskytovala tak lepší ochranu a obstála často i proti výstřelům z pušek. Poprvé ji Němci masově nasadili v bitvě u Verdunu na počátku roku 1916. Byla sice výrobně relativně drahá (například oproti britské helmě Brodie, lisované z jednoho kusu oceli), její použití však vedlo k rapidnímu poklesu bojových ztrát. 

Je poměrně zajímavé, že v armádě USA, i díky jejímu vstupu do války až v její konečné fázi od roku 1917, nedošlo k nasazení moderní balistické ochrany. I když probíhal vývoj jak nových přileb, tak prostředků k zaštítění životně důležitých orgánů, převzala US Army levnou britskou helmu Brodie. Nicméně výzkumné a testovací projekty konce první světové války přinesly výrazný posun v designu a balistické ochraně u prototypových výstrojních součástek, na což Američané navazovali v následujících konfliktech 20. století. Odhaduje se, že pokud by všichni vojáci na bojištích Velké války měli adekvátní ochrannou výstroj i při dané technologii počátku 20. století, nemuselo by během konfliktu dojít až ke třem čtvrtinám zranění a celkový počet obětí mohl být výrazně nižší.

Klisny zebry stepní (Equus quagga) vytvářejí stálou skupinu, jakýsi uzavřený dámský klub, který drží pohromadě a nové členky přijímá jen nerad. Samice setrvávají na jednom místě v areálu ovládaném jediným hřebcem. Ten panuje skupině klisen podobně jako paša harému a klisny jsou mu věrné.

Naproti tomu dospělé klisny zebry Grévyho (Equus grevyi) tvoří dočasné, velmi proměnlivé skupiny, které se potulují po rozsáhlém území. Během jediného dne mohou projít areály až čtyř různých hřebců a není tedy výjimkou, když klisna během říje vystřídá celou řadu nápadníků. O nějaké věrnosti se vůbec nedá mluvit.

Jakmile ovšem klisna zebry Grévyho porodí hříbě, je s toulkami konec. „Svobodné“ klisny často urazí na cestě od jednoho zdroje vody k druhému velké vzdálenosti, ale mládě by tak dlouhé přesuny nezvládlo. Matka se proto „přihlásí k trvalému pobytu“ v rajónu jediného hřebce. Drží se s mládětem u napajedla a zůstává věrná „domácímu pánovi“. Pokud přijde do říje, páří se výhradně s tímto hřebcem. Klisna se ovšem neusadí natrvalo. Jakmile její mládě odroste, připojí se matka ke skupině klisen a opět se vydá na toulky. Střídání životních stylů – usedlého a kočovného – je pro klisny zebry Grévyho ideální životní strategií.

Ve válce spermií

Podívejme se na situaci z hlediska druhého pohlaví. Hřebci zebry Grévyho si navzájem konkurují, i když se nemusí vůbec potkat. Soupeří na dálku o to, kdo se stane otcem hříbat přelétavých klisen. Jejich „zbraní“ jsou varlata a sperma. Čím častěji se hřebec při krátké návštěvě stáda klisen stihne s říjnou samicí spářit a čím více spermií přitom vpraví do jejího pohlavního traktu, tím větší je šance, že právě jeho spermie oplodní vajíčko a hřebec se stane otcem mláděte.

Evoluce vybavila hřebce zebry Grévyho pro tuto „válku spermií“ skutečně impozantně. Hmotnost varlat hřebce vážícího kolem čtyř metráků přesahuje jeden kilogram. Hřebec zebry stepní tolik spermií nepotřebuje, protože klisny jsou mu věrné. Váží o něco méně, kolem tří metráků. Varlata má ale ve srovnání se svým příbuzným maličká. Mají hmotnost pouhých 140 gramů.

Na západní polokouli Marsu se rozkládá gigantická a v mnoha ohledech výjimečná vulkanická planina Tharsis. Táhne se do vzdálenosti přes čtyři tisíce kilometrů a zvedá se do výšky až 10 kilometrů. Dominantami Tharsis jsou ohromné štítové sopky Olympus Mons, Ascraeus Mons, Pavonis Mons a Arsia Mons. Planinu tvoří neuvěřitelné množství vyvřelého materiálu. Je tak těžká, že zřejmě způsobila posuny kůry a pláště Marsu.

Na konci letošního května vzbudila rozruch „díra,“ která se nachází na planině Tharsis, konkrétně na svahu sopky Arsia Mons. Ve skutečnosti je na Tharsis podobných děr celá řada, obvykle na svazích vulkánů. Vidíme je jako velmi tmavé otvory, které vedou do podzemí, což přirozeně dráždí naší představivost.

Vulkanické díry

Jsou pro nás záhadné v tom smyslu, že přesně nevíme, kam vedou ani jak jsou hluboké. Mohou to být pouze několik metrů úzké vertikální jámy. Mohou to ale také být otvory do velkých jeskyní, možná propojených s dalšími podzemními prostory. Také by mohlo jít o vstupy do lávových tunelů, vzniklých při dávné soptění na planině Tharis, které by mohly vést do větších hloubek.

Jeskyně a tunely na Marsu velmi zajímají vědce a inženýry. Mohou totiž nabídnout perfektní prostory pro astronauty a kolonisty. Mars má velmi řídkou atmosféru a postrádá výkonné planetární magnetické pole. Lidé budou na povrchu rudé planety vystaveni až 50krát intenzivnějšímu záření než na Zemi. Proto by bylo rozumné skrýt se v podzemí.

Záhadné díry zajímají i astrobiology. Pokud vedou do rozsáhlejších prostor, mohou se tam skrývat místa s doposud nejpříhodnějšími podmínky pro život pozemského typu. Jistě by stálo za to je důkladně prozkoumat. V současné době jde o velmi zajímavé objekty pro výzkum, ať už s pomocí dálkově řízených robotů nebo s lidskými astronauty.

Při zahřátí magnetu, jeho teplota v určitém okamžiku dosáhne kritického bodu, kdy přestane být magnetický. Dojde k fázovému přechodu z jedné fáze do jiné, jejíž vlastnosti se velmi liší od předchozí fáze. Odborníci americké Severozápadní univerzity nedávno zjistili, že se mozky lidí i dalších organizmů nacházejí velmi blízko takovému přechodu.

Vědci sice přesně nevědí, mezi jakými fázemi struktury se tento přechod nachází, ale věří, že jejich objev přispěje k dalšímu poznání komplexní struktury lidského mozku a jeho vývoje, jak v rámci zárodečného vývoje jedince, tak i evolučního vývoje v lidské linii. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Communications Physics.

Mozek na přechodu

„Lidský mozek je jedním z nejvíce komplexních systémů, s nimiž jsme se setkali. Jeho struktuře stále v řadě ohledů nerozumíme,“ přiznává vedoucí výzkumného týmu István Kovács. S kolegyní dospěli k tomu, že struktura mozku na úrovni buněk nachází těsně na hranici fázového přechodu. Překvapilo je, že se to netýká jen lidského mozku, ale i mozku myši a octomilky, což jsou organismy navzájem evolučně velmi vzdálené. Zřejmě tedy jde o univerzální vlastnost mozků.

„Dalším příkladem fázového přechodu, s nímž se setkáváme v každodenním životě, může být tání ledu,“ vysvětluje první autorka studie Helen Ansellová. „Stále to jsou stejné molekuly vody, ale jejich uspořádání prodělává fázový přechod, kdy se z pevné látky stává kapalina, jejíž vlastnosti jsou v mnoha ohledech velmi odlišné.“

Kovács s Ansellovou analyzovali veřejně dostupná data ze 3D rekonstrukcí struktury mozku člověka, myši a octomilky. Prozkoumali tuto strukturu v měřítku buněk a zjistili, že vykazuje fyzikální charakteristiky, které odpovídají zmíněné blízkosti fázového přechodu. Jednou z těchto charakteristik je například fraktálovité uspořádání buněk v mozku, které je sobě podobné v různých měřítcích.

V Arménii, v jižní Gruzii nebo ve východním Turecku lze narazit na zvláštní menhiry či stély, kterým se říká dračí kameny (také Višapakar nebo Višap). Nacházejí se v odlehlejších oblastech a celkem jich bylo objeveno okolo 150. Jejich stáří se různí, některé z nich ale pocházejí až z doby bronzové. 

Bývají vytesané z jediného kusu kamene, obvykle jsou vysoké tři až pět metrů a zdobí je obrazy různých zvířat. Podle vyobrazených živočichů rozlišují archeologové tři druhy dračích kamenů  – nejběžnější jsou rybí kameny (piscis), dalšími jsou kameny s vyobrazením dobytka (vellus), zachycující nejčastěji kozy, ovce nebo krávy a hybridní kameny s vyobrazením ryb i dobytka. Účel dračích kamenů byl zřejmě rituální, jejich přesný smysl ale není úplně jasný. Podle místních pověstí se do podob vyobrazených zvířat proměňují draci z hor, považovaní za strážce vody a hromu.

Pohřeb pod dračím kamenem

V roce 1980 byl na starověkém pohřebišti Hamaliri taratsk, nacházejícím se nedaleko arménské vesnice Lčašen, objeven dračí kámen s vyobrazením dobytka. Archeologové pod ním nalezli keramické střepy a další artefakty společně s ostatky ženy a dvou novorozenců. Kosti ženy byly již v době objevu převezeny k dalšímu výzkumu do Sovětského svazu, kde později zmizely neznámo kam. Na místě zůstaly jen dětské kosti označované jako Dragon1 a Dragon2. 

Vědci předpokládali, že dětské ostatky patří dvojčatům, analýzy DNA ale prozradily, že jejich příbuznost je mnohem komplikovanější. Kosti patří dvěma dívkám starým maximálně dva měsíce, které byly pohřbeny mezi lety 1616 a 1503 před naším letopočtem. Podle vědců sdílejí asi 25 procent DNA, což je zvláštní. Takto příbuzné si mohou být například babička s vnučkou nebo teta s neteří, což lze z logiky věci vyloučit. Vědci se proto přiklánějí k možnosti, že šlo o nevlastní sestry, které zemřely společně. V takovém případě by šlo o případ extrémně vzácné heteropaternální superfekundace, kdy žena porodila dvojčata se dvěma různými otci. 

Odpověď na tuto genetickou záhadu by mohly přinést kosti pohřbené ženy, ty ale vědci k dispozici bohužel nemají. Teoreticky by obě dívky mohly být pohřbené v různé době, vědci ale tuto možnost (s ohledem na další nálezy v oblasti) nepovažují za pravděpodobnou. Podrobnosti výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Archaeological Science: Reports.

Přestože se příbuzenské vztahy pohřbených dívek patrně rozluštit nepodaří, objev je podle vědců zajímavý jak z hlediska archeologického, tak i z hlediska genetického. V Arménii pozdní doby bronzové i na tomto konkrétním nalezišti jsou pohřby velmi dětí vzácné a pohřeb dvou novorozenců spojený s monumentální stélou je zcela ojedinělý.

Britský letecký průmysl, který kdysi patřil mezi nejsilnější a nejpokročilejší na světě, prodělal za studené války sérii krizí, které ohrožovaly samotnou jeho existenci. Řešením se stal proces, jenž se oficiálně označoval jako konsolidace, fakticky však šlo o sloučení dříve samostatných značek do podoby velkých korporací, nejprve BAC (British Aircraft Corporation) a posléze BAe (British Aerospace), která dosud existuje jako BAE Systems. Kvůli tomuto sloučení zaniklo mnoho slavných jmen výrobců, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin, například Armstrong, Bristol, Hawker a v neposlední řadě také Supermarine.

Podnik leteckého nadšence 

U zrodu pozdější značky Supermarine stál Noel Pemberton Billing (1881–1948), nekonvenční letecký nadšenec, podnikatel a politik. O úspěchy v oboru letectví se snažil již od roku 1909, ale jeho pokusy konstruovat a prodávat letouny nejprve nevedly ke zdaru, protože se zpravidla snažil o aplikaci originálních, ale ne zrovna optimálních řešení. Uspěl až díky tomu, že najal skutečné experty, kteří pak začali pracovat pro jeho novou firmu v Southamptonu, jež vznikla roku 1913 pod názvem Pemberton-Billing Ltd. Tým inženýrů vedl Hubert Scott-Paine (1891–1954), kdežto majitel podniku se postupně více soustředil na politickou dráhu. To však škodilo byznysu, jelikož Pemberton Billing hlasitě kritizoval vládu, a proto měl logicky potíže získávat zakázky.

První letouny nové firmy, například pozorovací a cvičný dvouplošník P.B.25, se navíc příliš neosvědčily, a tudíž se společnost zabývala převážně licenční produkcí letounů od jiných firem. Pemberton Billing se v roce 1916 stal poslancem a rozhodl se podnik prodat. Do pozice hlavního majitele se dostal Scott-Paine a firma obdržela nové jméno Supermarine Aviation Works, které odkazovalo na záměr věnovat se primárně hydroplánům. Prvním produktem této značky se stal vskutku bizarní prototyp obrovského čtyřplošníku Nighthawk, jenž nesl bezzákluzový kanon pro sestřelování vzducholodí.

Pro civilní i vojenské klienty

Jistě nepřekvapuje, že zůstalo opravdu jen u prototypu, ale snahy konstruktérů se již v té době soustředily na hydroplány. V roce 1917 přibyl do týmu později nesmírně nadaný Reginald Joseph Mitchell (1895–1937) a v témže roce vznikl projekt létajícího člunu, který posléze dostal jméno Baby a zahájil úspěšnou evoluční linií hydroplánů značky Supermarine. Na základě designu Baby byl zhotoven i závodní letoun Sea Lion pro prestižní Schneiderův pohár a různá letadla této firmy získávala úspěchy v civilním i vojenském sektoru.

Mezi důležité stroje vojenského charakteru náležel mimo jiné námořní průzkumný létající člun Seagull, zatímco v komerčním odvětví se průlom dostavil především díky letounu Southampton, který poprvé odstartoval roku 1925 a zařadil se mezi nejúspěšnější stroje své kategorie. Původně vznikl podle specifikací Royal Navy, ale zavedla jej i loďstva dalších zemí a brzy se prosadil též jako civilní dopravní stroj, který zajišťoval spojení mezi Anglií a evropským kontinentem. Dalším rozvojem tohoto designu, pod nímž byl podepsán R. J. Mitchell, vznikl typ Scapa a následně Stranraer, největší a nejrychlejší létající člun v historii Royal Air Force. Vyráběla a provozovala jej také Kanada, která stroj rozsáhle nasadila i za druhé světové války.

Údobí slávy létajících člunů 

Úspěchy letounu Stranraer, který poprvé vzlétl v roce 1934, představovaly jeden z vrcholů zlaté éry létajících člunů, jež se uplatňovaly coby průzkumné, doprovodné, záchranné či dopravní prostředky v námořních silách i civilních službách. Společnost Supermarine patřila mezi hlavní dodavatele v tomto sektoru, z čehož měl určitě velkou radost i Noel Pemberton Billing. Formálně sice chod firmy již dlouho neovlivňoval, ovšem s týmem inženýrů stále udržoval čilé kontakty.

Nastala ale paradoxní situace, jelikož společnost Supermarine již přestávala stačit rostoucí poptávce, protože postrádala finance pro rozvoj svých výrobních kapacit. Proto vedení uvítalo nabídku velké zbrojovky Vickers-Armstrong a roku 1928 se firma Supermarine stala součástí této korporace. Nadále fungovala pod svým jménem, získala však investice, bez nichž by se úspěchy letounu Stranraer a dalších strojů značky Supermarine z 30. let takřka jistě nedostavily.

Zrození legendární stíhačky

V meziválečné éře vzniklo mnoho vynikajících hydroplánů, mezi nimi i letoun, který spadal do lehčí kategorie a byl optimalizován pro start z paluby válečných lodí. Navazoval na Seagull, dostal však nové jméno Walrus, pod nímž se proslavil zvláště za druhé světové války, kdy tyto stroje prováděly průzkum a rovněž zachránily stovky sestřelených pilotů. O kvalitě konstrukce Walrus svědčí i fakt, že poslední kusy sloužily ještě v polovině 50. let.

Mitchellovy hydroplány si vedly výtečně, ovšem nadaný konstruktér usiloval rovněž o úspěch u „suchozemských“ letounů. Zareagoval tedy na žádost Royal Air Force o nový stíhací stroj, který se zrodil již začátkem 30. let, ale postupně se měnil a vyvíjel. Mitchell využil některé poznatky získané při stavbě plovákového závodního letounu S.6B a vytvořil prototyp stíhačky s tehdy ohromně progresivní celokovovou konstrukcí a eliptickým křídlem. 

První start nového stroje se uskutečnil 5. března 1936, kvůli řešení různých potíží se však letoun dostal do služby až v srpnu 1938, a to pod jménem Spitfire. O pouhé dva roky později mu však již patřila velká sláva jako stíhačce, jež „vyhrála bitvu o Británii“. Čísla sice jasně prokazují, že důležitější roli v obraně proti Luftwaffe sehrál typ Hurricane od firmy Hawker, status ikony si však získal elegantnější spitfire, který vykázal také obrovský evoluční potenciál.

Jako jediný stíhací letoun Spojenců se sériově vyráběl po celou válku, díky čemuž vzniklo přes 20 000 kusů v desítkách variant a subvariant, z nichž si zaslouží zmínku alespoň palubní Seafire. Na konstrukci spitfiru poté navázal letoun Spiteful, zatímco budoucím palubním stíhačem se měl stát Seafang, ovšem nástup reaktivního pohonu již záhy učinil tyto konstrukce zastaralými.

Několik strojů proudové éry

Reginald Mitchell se velkých úspěchů spitfiru bohužel nedožil, ale naštěstí nalezl schopné nástupce, kteří navázali na jeho dílo. Byl to zejména Joseph Smith (1897–1956), který posléze nesl také velké zásluhy za přechod značky Supermarine do proudové éry. Britské námořnictvo totiž urychleně žádalo palubní bojový letoun s reaktivním pohonem, avšak nikdo s takovým designem neměl zkušenost. Smith tudíž použil laminární křídlo ze stroje Spiteful a nový trup, do něhož nechal vestavět proudový agregát. Již v červenci 1946 se tak mohl poprvé vydat do vzduchu Supermarine Attacker, který záhy vstoupil do výzbroje jako první proudový palubní letoun Royal Navy. V praxi se nakonec příliš neosvědčil a záhy opustil službu, ovšem vydláždil cestu pro další typy. 

V roce 1954 přijalo letectvo do služby stíhací Supermarine Swift, který rovněž sloužil jen krátce, určitou dobu však držel světový rychlostní rekord, když dosáhl hodnoty 1 187 km/h. Třetím a posledním sériovým proudovým letadlem proslulé firmy se stal palubní útočný stroj Scimitar, který zahájil provoz v roce 1957 a sloužil také jako nosič nukleárních pum. V té době však již společnost Supermarine zažívala podobné problémy jako další britští výrobci letadel, což vedlo k výše zmíněné konsolidaci. V roce 1960 tak jméno výrobce kdysi vynikajících hydroplánů a stíhaček Spitfire muselo opustit trh.

Pomeranče, které do Kalifornie roku 1769 přivezli španělští misionáři, se o století později staly oblíbeným a v podstatě nejcennějším kalifornským zbožím. Počet akrů pomerančových sadů v jižní Kalifornii vzrostl mezi lety 1877 a 1890 sedminásobně, zatímco počet železničních vagonů vyvážejících tyto šťavnaté poklady se zdvojnásobil na téměř 6 000 ročně. To bylo podpořeno železniční tratí, která v roce 1876 dosáhla Los Angeles. 

Počínaje rokem 1888 přepravovala společnost Southern Pacific pomeranče ve vagonech chlazených obrovskými bloky ledu. Toho času činila hodnota transportovaných pomerančů 20 milionů dolarů ročně. Zdálo se, že nic nemůže takzvanou druhou zlatou horečku zastavit. Vše změnil perlovec zhoubný, který v sadech způsobil doslova katastrofu. 

Nezničitelný škůdce 

K jeho populační explozi došlo na Novém Zélandu v roce 1878, kdy ho tamější entomologové objevili jako nový druh a přiřadili mu název Icerya purchasi. Je záhadou, jak se tento nebezpečný škůdce, připomínající bílý polštář, rozšířil ze své australské domoviny na citrusy po celém světě. Nicméně již počátkem osmdesátých let pustošil citrusovníky v San Francisku a rychle migroval na jih. V roce 1884 se dostal až do Los Angeles, kde nejvíce poničil jižní část ranče Williama Wolfskilla, jemuž patřil první a jeden z největších kalifornských citrusových sadů. 

Agresivita napadení plantáží předčila všechny do té doby zaznamenané problémy se škůdci. Wolfskill vyzkoušel aplikovat řadu opatření, mezi něž patřilo potírání stromů velrybím tukem, nahřívání párou či pálení infikovaných větviček, vše bezvýsledně. Bílé chomáčky perlovců se šířily na další a další stromy a vysloužily si tak od Wolfskilla přirovnání k „ohavné lepře“. V zoufalství dokonce sáhl po střelném prachu, ale otřesy z výbuchu neměly na škůdce žádný vliv. 

Palčivý problém s perlovcem přiměl do té doby nezávislé pěstitele, aby se roku 1885 zorganizovali a sdružili v prvním ovocnářskému družstvu v Kalifornii (pozdější Sunkist). Do boje proti němu nasadili směsi petroleje, kyselin a další chemikálie, ale výsledek byl stejný jako v případě pokusů Williama Wolfskilla. Rozlehlé lány citrusů představovaly stále pro perlovce potravní ráj a dál se nekontrolovaně šířil. 

Jako by to nestačilo, podle nekompromisního nařízení museli pěstitelé zasažené stromy vykopat a spálit. Toho času rostlo v Kalifornii na 600 000 pomerančovníků. Ačkoliv jejich přesný počet, který padl za oběť perlovci, není přesně znám, lze si představu o rozměrech katastrofy udělat z vývozu. Jestliže v roce 1887 bylo přepraveno 2 000 nákladních vagonů s pomeranči, o rok později už pouze 400. 

Přírodní cestou 

Ničivá vlna, která se valila kalifornskými pomerančovými sady, přiměla v roce 1886 vedoucího oddělení entomologie na americkém ministerstvu zemědělství, Charlese Valentina Rileyho, k vyslání dvou federálních entomologů na farmu Williama Wolfskilla. Byli jimi Daniel Coquillett a Albert Koebele. Třebaže v 19. století zemědělství neznalo nic jako syntetické pesticidy (k jejich rozmachu došlo až po druhé světové válce), vyzkoušeli tito odborníci bezpočet tehdy známých chemikálií, opět bezúspěšně. Coquillet doslova žasl nad tím, kolik toho samička perlovce vydržela. Přestože žíravý roztok spálil její bílý vlnatý „polštář“, stále žila.

Toho času svitla naděje na řešení katastrofy biologickou cestou. V Austrálii totiž objevil entomolog Fraser Crawford parazitickou mouchu Cryptochetum iceryae, která napadala perlovce zhoubné. Přes původní pochyby se Riley rozhodl poslat k protinožcům Alberta Koebeleho. Ten se v srpnu 1888 vydal na cestu a 20. září dorazil do Sydney. Parazitickou mouchou byl nadšený, dokud 15. října nezpozoroval, jak perlovec požírá slunéčko australské (Novius cardinalis). O svém objevu hned informoval Crawforda a také Rileye, oba však byli skeptičtí. Riley mu napsal, že mnohem více očekává od Cryptochetum iceryae. 

První várka parazitických much, které Koebele odeslal parníkem, dorazila do Kalifornie 30. listopadu 1888. Při pokusech, které prováděl Coquillett na farmě Wolfskilla, byla ovšem neúčinná. Koebele však prozíravě spolu s mouchami poslal také zásilku slunéčka australského. Cestu přežily pouze dvě larvy, které Coquillett vypustil na napadený pomerančovník, jenž izoloval od ostatních pomocí entomologického stanu. K jeho překvapení se okamžitě vrhly na perlovce, jehož usmrtily a zkonzumovaly. Od října 1888 do ledna 1889 Koebele poslal do Spojených států celkem 164 slunéček australských. Aby dokázala přečkat třicetidenní transpacifickou plavbu, nechal je uložit do mrazících boxů. 

Jakmile slunéčka dorazila na farmu Williama Wolfskilla, opět se u nich při styku s perlovci projevil nebývale silný apetit. Jedno takové setkání těchto zástupců hmyzu popsal Koebele následovně: „(…) samička australského slunéčka zprvu v poklidu konzumovala perlovce, aby ho vzápětí zuřivě sevřela za zadní část kusadly a doslova ho odtrhla od listu a otočila jím ve vzduchu. Po jejím řádění zůstal po perlovci jen prázdný skelet a samička se pak vrátila ke kladení vajíček.“ 

Úspěšný experiment 

Mezitím Coquillet pokračoval v pokusech s jedinci slunéčka australského, které mu poslal Koebele. Testy probíhaly v entomologických stanech, které vždy uzavřely celý strom. Počátkem dubna 1889 Coquillet jeden stan pootevřel, aby vypustil hemžící se slunéčka. Během pouhých několika týdnů se brouci rozšířili na všechny pomerančovníky a zbavili je perlovců. Senzační zpráva se rozšířila mezi další pěstitele, kteří přijížděli k Williamu Wolfskillovi s napadenými větvičkami a na nich si pak odváželi slunéčka australská do svých sadů. Koncem roku 1889 došlo k vyhubení téměř všech perlovců, takže se slunéčka v sadech začala navzájem kanibalizovat.

Před pěstiteli tak vyvstal úkol, jak zachránit alespoň malé množství perlovců, aby se na nich slunéčka australská mohla množit pro případ nové populační exploze citrusového škůdce. Na jaře roku 1890 byl Koebele oslavován jako hrdina a zachránce. Kalifornské ovocnářské družstvo mu darovalo zlaté hodinky a jeho manželce diamantové náušnice. 

Koebeleho objev je dodnes prezentovaný jako první historický příklad použití moderní biologické ochrany na základě vědeckého poznání. A příběh nekončící potravní vazby slunéčka australského a perlovce zhoubného se píše také v současnosti, kdy už oba druhy hmyzu najdeme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Ironií osudu se totiž ukázalo, že i přes vynález moderních syntetických pesticidů je perlovec proti většině z nich rezistentní, a tak někteří pěstitelé citrusů dodnes organizují vysazovaní slunéčka australského do svých sadů.