Renesanční Itálie byla rozdrobena na mnoho států, z nichž bohatstvím a vlivem vynikaly benátská, florentská a janovská republika, milánské a savojské vévodství, papežský stát a neapolské a sicilské království. Na konci 15. století se francouzskému králi Karlovi VIII., vnuku milánské princezny, jevily poklady Itálie a její strategická poloha ve Středomoří natolik lákavé, že zahájil dobyvačné tažení. 

Po počátečních triumfálních úspěších ho ale Svatá liga, ztělesněná aragonským, sicilským a neapolským králem Ferdinandem II. Aragonským, císařem Maxmiliánem I. Habsburským, papežem, benátským dóžetem a milánským vévodou, donutila k ústupu za Alpy. Štěstí zkusil i další francouzský král Ludvík XII., který se zmocnil Milánska, Neapolska a Janovska. I v tomto případě se opakovala předchozí situace a vojska císaře, aragonského krále a papeže ho v roce 1513 z poloostrova vyhnala. 

Dva kohouti na jednom smetišti 

Itálie si klidu a míru moc dlouho neužila. V roce 1515 se zde zjevili noví ctižádostiví, draví hráči. Na francouzský trůn usedl František I., zatímco Španělsko sjednotil po smrti Ferdinanda II. Aragonského roku 1516 jeho vnuk Karel Habsburský. Připomeňme si, že španělskou říši tvořila nejen Kastilie a Aragon, ale i Neapolsko, Sicílie, Sardinie a zámořské kolonie. Melancholický Karel vystupoval s královskou důstojností, triumfální pýchou, přičemž disponoval velkou silou vůle i fyzickou zdatností. Jeho výrazný spodní ret spolu s vystouplou čelistí mu ale ztěžovaly mluvení a dýchání. Když ho jeden španělský vesničan poprvé spatřil, zavolal na něj: „Vaše Veličenstvo, zavřete ústa, mouchy jsou v téhle zemi velice drzé.“ 

Štěstěna se nejdříve usmála na uměnímilovného a odvážného Františka I., který vtrhl do Milánska a po triumfu v bitvě u Marignana se stal jeho pánem. Poté si užíval slávy, mnoha milostných dobrodružství a budování velkolepých staveb. Jeho vkus se projevil zejména při renesanční přestavbě zámku Fontainebleau a pařížského Louvru. Byl rovněž skvělým básníkem a mecenášem světově proslulých umělců, například Leonarda da Vinciho. Díky němu se dnes mohou Francouzi chlubit nejznámějším obrazem na světě, Monou Lisou. 

Smrt Maxmiliána I. v roce 1519 vyvolala intenzivní diplomatickou aktivitu, neboť nový nositel císařského titulu mohl významně ovlivnit další vývoj v Itálii ve svůj prospěch. Proto kandidoval nejen Maxmiliánův devatenáctiletý vnuk, španělský král a rakouský arcivévoda Karel, ale i pětadvacetiletý František I., šestapadesátiletý saský kurfiřt Fridrich III. (ochránce reformátora Martina Luthera) či dokonce osmadvacetiletý anglický král Jindřich VIII., pověstný to manžel šesti žen, z nichž dal dvě popravit. 

Karel u sedmi kurfiřtů, kteří nového vládce říše volili, zabodoval nikoliv programem, ale výší úplatků. Volba a korunovace ho přišly na enormních 852 000 zlatých (přibližně 162 miliard dnešních amerických dolarů), z nichž mu dvě třetiny půjčili augsburští finančníci Fuggerové. Zatímco Karel V. sjednotil Španělsko, rakouské země, Habsburské Nizozemí a zdroje Svaté říše římské v impérium, nad nímž slunce nezapadlo, Fuggerové ovládli stříbrné a měděné doly ve všech územích patřících veleúspěšné habsburské dynastii, získali evropský monopol na těžbu kamence a rtuti a vybudovali obchodní síť, která sahala až do Nového světa. 

Francouzský debakl 

Po císařské volbě obklíčily habsburské državy Francii téměř ze všech stran. Aby bylo sevření kompletní, zbývalo ovládnout severní Itálii, především strategicky důležité Milánsko, jež kontrolovalo cesty přes Alpy. Nový císař se jako správný rytíř těšil, jak se zaskví na válečném poli. Ve Španělsku byl klid a čekaly ho tam především nezáživné správní úkoly, které mu nepřipadaly tak důležité. Proto se s vojáky vydal na Apeninský poloostrov. Španělé z toho sice radost neměli, ale mladého reka „doma“ neudrželi. 

V roce 1525 se Karlovým vojskům podařilo dobýt vítězství nad Francouzi v rozhodujícím střetu u Pavie. Ukázalo se, že jeho němečtí lancknechti jsou lepší než Františkovi švýcarští žoldnéři. V krvavé řeži padlo mnoho nejvýše postavených Francouzů a bitva si na obou stranách vyžádala více než 15 000 životů. Vítězství bylo dosaženo v den císařových dvacátých pátých narozenin, takže jako dárek získal Milánsko a ukončil francouzskou nadvládu v Itálii. Německý historik Ferdinand Seibt to komentoval slovy: „Na jeden historický okamžik mu ležela Evropa u nohou.“ Císařův naprostý triumf završilo potupné zajetí Františka I., rytířského krále, jenž byl zvyklý neustále vítězit na bojištích, v turnajích i v dobývání krásek u dvora. Své matce Luise, která převzala regentství ve Francii, napsal, že mu nezbývá „nic než čest a život“. 

Se zadrženým francouzským vladařem císař nejprve jednal celé měsíce s promyšlenou neúctou, poté ho nechal odvézt do Španělska a internovat v pevnosti. Teprve rok po bitvě mu Karel nadiktoval podmínky míru. Francie měla postoupit Milánské vévodství, zříci se všech dalších nároků a král se měl oženit s císařovou sestrou Eleonorou. Současně bylo dohodnuto, že výměnou za své propuštění musí dát Španělům dva syny jako rukojmí. 

V tuto chvíli Štěstěna ale ještě zdaleka nevysypala z kouzelného rohu na Habsburky všechno štěstí, neboť po bitvě u Moháče (1526) si Karlův bratr Ferdinand I. nasadil na hlavu českou a uherskou korunu a založil říši, která trvala až do roku 1918. 

Potřeba míru 

Jakmile se František I. vrátil domů, odvolal mírovou smlouvu s odůvodněním, že byla uzavřena pod nátlakem a o několik týdnů později obnovil boje v Itálii. Karel V. se poněkud naivně domníval, že dá-li rytíř své slovo, vždy ho také dodrží. I z tohoto důvodu si jednou pro vždy Františka zošklivil a zprotivil. Do boje s perfidními Francouzi vyslal německé, italské a španělské žoldnéře, jimž ale žold nedokázal vyplácet včas. Z toho důvodu přestaly tisíce válečníků chtivých peněz poslouchat velitele a vydaly se do přebohatého Říma. Vojáci ho dobyli, ale obvyklé plenění se vymklo kontrole. Loupili, znásilňovali, mučili a zabíjeli podle libosti. Není divu, že se císař ve svých pamětech snažil zbavit viny: „Hlavní odpovědnost neležela na mně, ale na těch, kteří mě přinutili bránit se a nasadit tak velkou armádu, kterou, jak se ukázalo, bylo obtížné udržet na uzdě.“ 

Přes uvedené komplikace si Karel V. v Itálii udržel převahu nad Francouzi a jejich spojenci, ale musel přiznat, že mu chybějí prostředky k dosažení rozhodujícího vítězství. V římsko-německé říši se potýkal s reformací, ve Španělsku vřely nepokoje, a navíc narůstalo nebezpečí ze strany Osmanů, kteří se blížili k Vídni a postupovali i ve Středomoří. František I. se zase obával o své dva malé syny, jimž bylo v době odjezdu do Španělska pouhých šest a necelých pět let. Francouzský následník trůnu František a princ Jindřich byli tou dobou již několik let drženi v tísnivém zajetí ve vzdálených španělských pevnostech. 

Františkovi I. došlo, že potřebuje dohodu s Karlem, aby se oba chlapci, kteří ztělesňovali budoucnost Francie, mohli vrátit domů. Jenže vztahy mezi znesvářenými monarchy byly natolik napjaté, že se nedokázali přimět k setkání a usilovat o kompromis. A tak se mírových jednání chopily dvaapadesátiletá králova matka Luisa a devětačtyřicetiletá císařova teta a poručnice Markéta. Byly švagrové, společně strávily několik let u francouzského dvora. Jak řekl jeden z císařových generálů, bylo třeba žen, aby „svou moudrostí zajistily mír“. Podobně se vyjádřil německý klasik, Johann Wolfgang von Goethe: „Pokud chcete přesně vědět, co je správné, zeptejte se vznešených žen.“ 

Moudré mírotvůrkyně 

Za dějiště mírových jednání bylo vybráno neutrální biskupské město Cambrai na řece Šeldě na hranicích Francie a Habsburského Nizozemí. Obě kněžny dorazily s dvorem odpovídajícím jejich postavení, mnoha rádci a početným služebnictvem. Zejména Markéta měla dobrý smysl pro velkolepou reprezentaci a celou svou družinu včetně koní a dvorních šašků nechala nově a nákladně vystrojit. Rakouská historička Thea Leitnerová ji popsala: „Tělnatá matrona s drsným, hlubokým hlasem, jež se uměla prosadit.“ 

Dámy bydlely ve dvou protilehlých budovách, které spojovala krytá chodba, takže se mohly neformálně setkávat. Jednání, jež většinou probíhala mezi čtyřma očima, trvala více než tři týdny. Není jisté, zda hlavní aktérky byly přítelkyněmi z dětství, jelikož se nedochovaly žádné dopisy, které by nám umožnily udělat si představu o jejich vztahu. Byly sice švagrové, ale Filibert Savojský již dávno nežil, a Markéta mu žádné děti, jimž by Luisa byla tetou, neporodila. Mohly k sobě pociťovat sympatie, ale současně byly pragmatičky a obratné političky. 

Luisa se rozhodně nacházela ve slabší pozici, ale Markéta nekladla nesplnitelné a urážlivé podmínky a sama činila ústupky. Souhlasila s tím, že Burgundsko s hlavním městem Dijonem zůstane francouzské. Na oplátku se jí podařilo dosáhnout toho, že se Francouzi vzdali všech nároků v Itálii, stejně jako lenních vztahů k Flandrům a Artois a zavázali se zaplatit dva miliony zlatých jako výkupné za oba prince. 

Za těchto podmínek byl v srpnu 1529 podepsán takzvaný dámský mír v Cambrai. Pro Habsburky byla smlouva výhodná, protože získali nadvládu v Itálii, již symbolicky vyjádřila i slavnostní ceremonie, při níž papež korunoval Karla V. imperátorem. Francouzský král přivítal doma své navýsost traumatizované syny a novou manželku Eleonoru, císařovu sestru, která měla sloužit jako zástava sjednaného míru. Dodejme, že ji v Mechelenu vychovávala mírotvůrkyně Markéta Rakouská. 

Klid zbraní? 

Byl dámský mír triumfem ženské diplomacie nad mužským světem plným násilí? Protagonistky se nepochybně projevily jako nadané diplomatky a političky, obě měly nakonec dostatek zkušeností ze správy Nizozemí či Francie. Ale dohoda, stejně jako mnohé jiné v té době, neměla dlouhého trvání. Válka mezi králem a císařem se znovu rozhořela již v roce 1535. Jenže o několik desetiletí později, když si i knížata uvědomila, že jejich neustálé války nepovedou k žádnému výsledku, se dohodla v podstatě na ustanoveních, která byla vyjednána již v Cambrai.

Ukázalo se, že Markéta s Luisou projevily velkou prozíravost. Pro Markétu mírová smlouva rozhodně představovala vrchol její politické kariéry. Svou silnou vůlí a odhodláním pomáhat synovci vládnout obrovské říši se nezpronevěřila svému životnímu krédu „Silná ve štěstí i neštěstí“. Historik Seibt ji zařadil „k nejmoudřejším z moudrých žen v dějinách Habsburků“. Zemřela již 1. prosince 1530 na následky gangrény. Svému synovci v posledním listu napsala: „(…) přišla hodina, kdy už nedokáži psát vlastní rukou (…). Bolí mě jedině to, že před smrtí už Vás nemohu vidět a mluvit s Vámi.“ 

Luisa Savojská odešla na onen svět v září 1531, tedy pouhý rok po své švagrové. Dámský mír završil její celoživotní péči o blaho svého syna. Po smrti obou renesančních kněžen nadále pokračovaly líté boje mezi Habsburky a Francouzi o hegemonii v Evropě, které skončily až v polovině 18. století.

Planety, které se svou velikostí nacházejí mezi Zemí a ledovými obry Neptunem a Uranem, se označují jako minineptuny. Ve Sluneční soustavě je nemáme, ale v planetárních systémech kolem nás jsou vcelku běžné. 

Yasunori Hori z japonského Centra astrobiologie v Tokiu a jeho spolupracovníci objevili čtyři minineptuny u čtyř červených trpaslíků. Využili k tomu americký vesmírný dalekohled TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a pozorování pozemních dalekohledů. Závěry svého výzkumu vědci nedávno zveřejnili v odborném časopisu Astronomical Journal.

Čtveřice minineptunů

Ve všech případech jde o tranzitující exoplanety s krátkou oběžnou periodou, které byly objeveny díky přechodu přes kotouč příslušné mateřské hvězdy. Minineptuny dostaly označení TOI-782 b, TOI-2120 b, TOI-2406 b a TOI-1448 b, přičemž minimálně tři první jmenované minineptuny obíhají hvězdu po výstředních drahách.

Všechny objevené minineptuny mají průměr odpovídající 2-3 Zemím a jejich oběžné periody jsou kratší než osm dnů. Měření jejich radiálních rychlostí zároveň napovídají, že jde o exoplanety s hmotností nižší než 20 Zemí, z čehož plyne, že nejspíš nejde o terestrické planety. Jejich vnitřek podle všeho tvoří vodní led a podobné látky.

U krátkoperiodických exoplanet lze podle vědců očekávat kruhovou trajektorii. Přesto si trojice minineptunů udržela po miliardy let výstřednou oběžnou dráhu. Jedno z možných vysvětlení se může skrývat v jejich nitru. Pokud opravdu nejde o terestrické planety, nepodléhají v takové míře slapovým silám svých mateřských hvězd. Další podrobnosti si vědci slibují od pozorování prostřednictvím Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, které by mohlo prozradit víc o složení jejich atmosféry.

Že se v 9. až 11. století omezoval životní prostor většiny obyvatel Evropy na jedno rodné údolí, je poněkud zjednodušující tvrzení a historiky by mohlo dráždit. Ale víceméně platí. Nešlo jen o nevolnictví a faktickou nemožnost opustit feudálem vymezený prostor. Mimo známý kraj totiž číhala nesčetná rizika, o čemž negramotné obyvatelstvo ujišťovali kramáři a vojenští vysloužilci. O dálavách nebo moři mohla totiž vyprávět jen hrstka lidí. Prostým obyvatelům vesnic zaváněla nechtěným dobrodružstvím i výprava na trh do nejbližšího města. Normou zkrátka bylo držet se na dohled vlastní vesnice. Ne tedy všude. Skandinávské státy toho času pojem nevolnictví neznaly a lidé ze severských končin cestovali nepoměrně více. Ať už v rámci nájezdů nebo při kolonizaci nových území. 

Právě v kontextu onoho všeobecného necestování a zažité usedlosti, které zpestřovaly jen tu a tam jednosměrné kolonizační pokusy a výpravy do neznáma – jež zpravidla patřily k doméně mužů – vyniká příběh Gudrid Thorbjarnardóttir. Koho? Přece té nejznámější islandské objevitelky a cestovatelky, o níž severské ságy vyprávějí. A nejspíš také vůbec první Evropanky, která porodila dítě v Americe. Vysloužila si přízvisko víðförla, což lze neobratně přeložit jako daleko-putující. To přízvisko nepřehání. V Evropě bychom kolem roku 1050 nenarazili na žádnou jinou ženu, která by se mohla pochlubit podobným cestovatelským deníkem. 

Konec světa 

Je to dlouhé vyprávění, ale vezmeme ho jen v krátkosti. Gudrid se narodila někdy mezi lety 980 až 985. Některé zdroje letopočet jejího narození posouvají až o dvacet let kupředu, ale všechny se shodují na tom, že jejím otcem byl Thorbjorn, náčelník islandské vesnice Laugarbrekka. Odtud také, zhruba o patnáct let později, se svým otcem a dost možná se svým prvním manželem Thorirem, vyrazila do Grónska. Těsně u pobřeží Zelené země ale ztroskotali na malém ostrůvku. Nebýt Leifa Eriksona, syna přeslavného Erika Rudého, nepřežili by. Strázně cesty připravily Gudrid o prvního muže, a tak se v Grónsku vdala. Vzala si Thorsteina Eriksona, bratra svého zachránce. Ten se nedávno vrátil z daleké, nové a dosud nepopsané země, oplývající hojností: Vinlandu. Tedy od pobřeží Severní Ameriky. 

Na další cestu do Vinlandu už vyrazila Gudrid s ním. Ale nejprve se museli zastavit u pobřeží západního Grónska, kde naverbovali další osadníky. A jak už to tak v příbězích dobrodruhů dopadá, znovu ztroskotali. Zimu museli strávit v jedné ze západních osad, u pohostinného Thorsteina Černého a jeho ženy Grimhildy. K neštěstí všech tam řádila nějaká epidemie, které její manžel podlehl. Před svým skonem jí věštecky předpověděl velkou budoucnost. Gudrid se vrátila zpět na východ Grónska, kde se vdala za islandského obchodníka Thorfinna Karlsefniho. Spolu se pak, vedeni vizí jejího předchozího manžela, vydali k bájnému Vinlandu. Dojít k tomu mohlo kdykoliv mezi rokem 1005 až 1013. 

Indiáni i papež 

S nimi se tam plavilo šedesát mužů a pět žen, vydatné zásoby i rohatý dobytek. Svého cíle dosáhli a osadu skutečně založili. Gudrid tu dala život synovi Snorrimu. Jenže existence vikingské osady v Novém světě neměla dlouhého trvání. Už po třech letech dosáhly konflikty s původními obyvateli – hovořili o nich jako o skrælings čili slaboších – takové intenzity, že se rozhodli odplout zpět. Z Vinlandu tedy zamířili do Norska, kde je za přivezené cizozemské vzácnosti královsky uvítali a zavalili bohatstvím. Gudrid si za vyzískané jmění postavila farmu v Glaumbær poblíž islandského Skagafjordu. 

Její dobrodružství nekončilo. Když se její syn oženil, vydala se na pouť. Nejprve lodí do Frísie (Dánska) a odtud pěšky do Říma. V průběhu těch mnoha let totiž přilnula ke křesťanství. Když se z Říma vrátila, ve Skagafjordu nechala vystavět jeden z prvních kostelů. V němž v roce 1050 tato zcestovalá dáma dožije jako první islandská jeptiška. Hotovo.

Neuvěřitelné etapy 

I bychom nepočítali nejpřesněji, za tímhle příběhem by na tachometru zůstala trasa dlouhá přinejmenším 18 500 kilometrů. A to prosím v době, kdy nějaké cestování u žen skutečně nebylo obvyklé. Jistě, dráždí řada nejasností. Nejen tedy datum narození zcestovalé Gudrid nebo počet jejích manželů.

Obsahem nekonzistentní jsou různé verze příběhu, které se až do 13. století předávaly jen ústní formou. Vypadá to zkrátka přehnaně a neuvěřitelně. Na severské ságy také zpravidla přezíravě nahlížíme jako na trochu jiné pohádky. Hemží se to v nich trolly, mořskými draky, kouzly a kletbami. Jenže ságy z Islandu se od „klasické“ vikingské produkce trochu liší. Jsou bohaté na fakta, jména a data. A když vzájemně překryjeme ty, jejichž obsah známe: Ságu o Eriku Rudém, o Gróňanech, Vinlandskou ságu, začne to do sebe všechno zapadat. Byť ne třeba v hlavní roli, ale v každé z legend má Gudrid víðförla své místo. 

Vikingové věřili, že zachránit trosečníka na moři je počinem, který přinese štěstí nejen trosečníkům, ale i zachránci. A zrovna Leifovi Eriksonovi se začalo říkat Šťastný poté, co zachránil nešťastníky, uvízlé na ostrově u Grónska: Thorbjorna a jeho dceru. Ze ságy O Gróňanech víme o epidemii, která zahubila mnoho lidí v osadách na západním pobřeží. Kapitola Thorsteina Černého se tím potvrzuje, protože k zahnání proklaté choroby přispěla i Gudrid. Jako jediná prý znala čarodějný nápěv, který zaháněl zlou nemoc. A přestože se zdráhala jej zpívat – už věřila v Krista – pochopila, že tím pohanským počinem může křesťansky pomoci všem. Ságy vypovídají o svatbě s Thorsteinem Eriksonem, o kontaktech se severoamerickými domorodci i o štědré odměně od krále v Norsku. 

Skutečná 

Gudrid Thorbjarnardóttir je historicky velmi pevně zarámovaná svým rodokmenem i sňatky, slavnými předky a neméně slavnými potomky. Hned tři z nich se stali islandskými biskupy. Sedí k tomu i základy kostela ve Skagafjordu. Příběh Gudrid daleko-putující je zkrátka pravdivý. I když se mu věřit nechce. 

V době, kdy v převážné části Evropy bylo normou držet se na dohled vlastní vesnice, překonala dvakrát celý Atlantik. Stanula v Severní Americe, kde jako první Evropanka porodila syna. A pěší pouť do Říma? Gudrid zkrátka v 11. století dokázala mnohem víc, než kolik by si muži zvládli jen představit.

Kolem roku 3100 před naším letopočtem se na ostrově Kréta objevila mínojská civilizace, známá svou monumentální architekturou a fascinujícím uměním. Přibližně po roce 1450 před naším letopočtem se Kréta dostala pod nadvládu Mykén na řecké pevnině a kolem roku 1100 před naším letopočtem mizí i zbytky mínojské civilizace.

Po Mínojcích zůstalo mnoho památek a také legend, včetně asi nejznámějšího příběhu o Mínotaurovi, napůl člověku a napůl býku, který žil v labyrintu, postaveném Daidalem a Ikarem pro krále Mínoa. Tam ho také nakonec zabil hrdina Théseus, který se z labyrintu dostal díky pomoci princezny Ariadny. Za původní předobraz labyrintu se považuje spletitý komplex minojského paláce v Knossu na Krétě.

Labyrint z doby bronzové

Jak potvrzuje nedávný objev archeologů v Kastelli, asi 51 kilometrů jihovýchodně od krétské metropole Heraklionu, lidé mínojské civilizace měli stavby připomínající labyrinty v oblibě. Archeologové nedávno odkryli v Kastelli přibližně čtyři tisíce let starou stavbu kruhového půdorysu, která je labyrintu velmi podobná. Stavba má průměr přibližně 15 metrů. Tvoří ji celkem osm koncentrických kamenných kruhů, mezi nimiž jsou zdi, které vytvářejí velký počet malých místností. Mínojskou stavbu, která se nachází na vrcholku kopce, objevili dělníci, když zde instalovali radarový systém pro nové letiště.

Na základě nalezených úlomků keramiky archeologové usuzují, že tato stavba vznikla přibližně mezi léty 2000 až 1700 před naším letopočtem. Odpovídá to středominojskému období I. a II. (období starých paláců), což byla doba největšího rozkvětu mínojské civilizace, kdy vznikly velké paláce v Knossu, Faistu a na dalších místech. Účel objevené stavby je zatím neznámý, archeologové ale předpokládají, že zřejmě sloužila jako místo pro náboženské rituály.

Jupiter Icy Moons Explorer alias JUICE byl v roce 2012 vybrán coby první velká mise v programu ESA Cosmic Vision 2015–2025. Společnost Airbus Defence and Space uzavřela koncem roku 2015 s Evropskou kosmickou agenturou kontrakt na vývoj a výrobu zmíněné meziplanetární sondy: Smlouvu podepsali ředitel ESA pro vědu a robotický průzkum Alvaro Giménez a vedoucí kosmických systémů firmy Airbus Éric Béranger. Cílem mise je tříletý průzkum Jupitera a trojice jeho ledových měsíců.

V září 2017 testovala ESA radar určený pro studium Jupiterových souputníků Ganymedu, Europy a Kallisto, u nichž se předpokládá existence vodního oceánu pod ledovým povrchem. Zařízení dlouhé 16 metrů zvládne proniknout ledem i vodním prostředím a při měření registrovat detaily s rozlišením až 50 metrů. Koncem července 2019 byla v madridském závodě firmy Airbus Defence and Space dokončena první fáze stavby evropské sondy: Ve Španělsku sestavili její kostru a zabudovali subsystém stínění i tepelné ochrany. Následně se automat přesunul do německých středisek v Lampoldshausenu a Friedrichshafenu, kde se montovaly další subsystémy a vědecké vybavení. Nakonec sonda zamířila do francouzského Toulouse ke konečné integraci a testování. Komponenty pro ni dodalo přes šest desítek firem z celé Evropy.

Evropský vyslanec

Počátkem loňského roku byla JUICE připravena vydat se na osmiletou odyseu Sluneční soustavou, aby zjistila, zda mají oceány pod povrchem Jupiterových ledových měsíců potenciál hostit život. Šestitunová sonda se představila novinářům – včetně svých deseti vědeckých přístrojů, antény o průměru 2,5 metru pro komunikaci se Zemí a rozměrné řady solárních panelů.

Coby dárek na rozloučenou pak dostala na zadní stranu pamětní desku na počest Galilea Galileiho, který v roce 1610 poprvé sledoval Jupitera s jeho největšími průvodci. Vulkanický Io a jeho ledoví sourozenci Europa, Ganymed a Kallisto se stali „prvními objevenými satelity mimo Měsíc“, jak uvedl Cyril Cavel. Projektový manažer Airbusu pro misi JUICE prezentoval kopii Galileova díla Sidereus Nuncius, prvního pojednání založeného na pozorováních pomocí dalekohledu. O čtyři století později nám moderní kosmický průzkumník poskytne mnohem jasnější snímky Europy, Ganymedu i Kallisto, načež se v historické premiéře usadí na oběžné dráze druhého zmíněného měsíce.

Země jako katapult

JUICE odstartovala loni 14. dubna, potrvá však téměř osm let, než dosáhne největší planety naší soustavy a jejích tří ledových průvodců. Cesta započala perfektním startem evropské rakety Ariane 5 z Francouzské Guyany na pobřeží Jižní Ameriky a první signály ze sondy zachytili kontroloři po několika napjatých minutách. Jupiter dělí od Země přes 600 milionů kilometrů, ale JUICE se k němu vydala oklikou měřící 6,6 miliardy kilometrů. K urychlení přitom využije gravitaci Země a poté i Venuše, aby v červenci 2031 dorazila k cíli. „Funguje to jako katapult,“ vysvětlil Nicolas Altobelli z ESA.

Pak bude muset sonda opatrně „šlápnout na brzdy“, aby mohla být navedena na oběžnou dráhu kolem obří planety. „Manévr budeme sledovat ze Země, aniž bychom mohli jakkoliv zasáhnout. Pokud JUICE selže, tak jsme ji ztratili,“ uvedl Cavel. V případě úspěchu ovšem automat uskuteční celkem 35 průletů kolem Europy, Kallisto a Ganymedu – neboť podle předpokladů ukrývá zmíněná trojice pod ledovým povrchem oceány, jež by mohly hostit život.

Nejpůsobivějším počinem sondy se nicméně stane pokus vstoupit na oběžnou dráhu Ganymedu, který představuje primární cíl mise v hodnotě 1,6 miliardy eur: Žádný pozemský vyslanec totiž dosud neobíhal jiný měsíc než ten náš.

Sci-fi, nebo realita?

Mezi přístroje JUICE patří kamery, senzory pro analýzu chemického složení ledové kůry měsíců a jejich okolního prostředí, magnetometry a radary, jež vytvoří podrobné mapy povrchu těles a poprvé nahlédnou i pod něj. Vědci doufají, že popsaná měření potvrdí přítomnost podpovrchových oceánů. Názor, že by mohly rozsáhlé vodní masy potenciálně hostit život, přitom pochází už z mise Galileo. „JUICE má za úkol odpovědět na otázky vědy, které nás pálí,“ podotkl po startu generální ředitel ESA Josef Aschbacher. „A jedna z nich samozřejmě zní, zda tam existuje život.“ Sonda jej sice nemůže najít, „ale může zjistit, zda je prostředí ledových měsíců obyvatelné“.

Evropa poskytla pro JUICE devět vědeckých přístrojů, americká vesmírná agentura dodala desátý. Pokud sonda potvrdí, že rezervoáry na zkoumaných měsících nabízejí podmínky pro výskyt živých forem, stane se podle Oliviera Witasseho dalším krokem vyslání vrtáků schopných proniknout ledovou kůrou, a možná i vyslání ponorky. „Musíme být kreativní,“ uvedl vědec podílející se na projektu. „Stále si můžeme myslet, že jde o sci-fi, ale někdy se sci-fi promění v realitu.“

Ve smrtícím prostředí

K Jupiteru automat dorazí v roce 2031 a během následujících tří roků bude prolétat kolem Kallisto, Europy a Ganymedu. Na konci roku 2034 se pokusí vstoupit na oběžnou dráhu posledního zmíněného a měl by okolo něj kroužit téměř dvanáct měsíců, než jeho mise skončí na povrchu průvodce. Europa představuje obzvlášť atraktivní cíl pro vědce hledající známky mimozemského života; setkání s ní se však omezí jen na dva průlety, kvůli intenzivní radiaci v blízkosti Jupitera.

Citlivou elektroniku chrání před zářením olověný materiál a sondu o hmotnosti 6 350 kg také obalují tepelné „přikrývky“, neboť ji v cílové destinaci čeká extrémní mráz. Na několika pracovištích po celé Evropě se testovaly jednotlivé díly i vzorky materiálů, aby bylo jisté, že fotovoltaické panely odolají drsnému radiačnímu prostředí. Masivní magnetické pole plynného obra totiž vytváří gigantické struktury podobné Van Allenovým pásům u Země, jen asi tisíckrát silnější. Ovšem zatímco elektronickou jednotku hluboko v těle průzkumníka odstíní speciální konstrukce potažená tenkou vrstvou olova, díly fotovoltaických panelů musejí odolat tamní radiaci v plné síle. Je třeba, aby fungovaly po celou dobu mise, přičemž budou čelit teplotám od +110 do −230 °C.

Nehledáme velkou rybu

Kamery, senzory, spektrometry a radary pronikající skrz led budou zkoumat měsíce, aby určily, zda by mohly v minulosti či dnes hostit život. Přístroje se přitom nebudou dívat ani tak na zmrzlý povrch, ale spíš o 10–15 km hlouběji: Extrémní prostředí tamních rozlehlých vodních oceánů by totiž mohlo tvořit domov bakterií a dalších jednobuněčných organismů.

Jak ovšem uvedl Aschbacher, mise nezvládne detekovat „velké ryby nebo živočichy“. Místo toho bude hledat podmínky vhodné k podpoře živých forem, včetně kapalné vody a zdrojů energie, jež by mohly pocházet ze slapového účinku gravitace Jupitera na jeho průvodce. Podle Altobelliho by pak měření magnetických signálů mohlo určit, zda je voda na Ganymedu v kontaktu s jeho skalnatým jádrem, takže by se v ní mohly rozpustit chemické prvky nezbytné pro život.

Nedá se říci, že by němečtí námořníci po úspěších z prvních let války usínali na vavřínech. Dobře viděli, že za opotřebované či ztracené letadla Condor není náhrada, a prosili Luftwaffe o větší podporu. Také němečtí konstruktéři se snažili ponorkám pomoci, vyvíjeli nové typy torpéd a stávající typy podmořských člunů VII a IX stále něčím vylepšovali. Profesor Hellmuth Walter pracoval na revolučním systému ponorkového pohonu a už v roce 1940 postavil zkušební exmplář, který pod hladinou dosáhl nevídané rychlosti 23 uzlů (42,6 km/h). Ne každý nadějný pokrok ale vyústil v reálný úspěch. 

Image

Čtěte také

Hitlerovy šelmy z hlubin: Taktika německých vlčích smeček (1)

Hermanna Göringa potřeby Kriegsmarine nezajímaly, profesor Walter svůj vynález nikdy kloudně nedokončil, starší ponorkové modely se nedaly vylepšovat donekonečna a masová výroba U-Bootů působila vážné potíže při hledání vhodných osádek. Předváleční profesionálové už v roce 1941 začínali „docházet“ a školicí střediska zaplnili námořníci a důstojníci z hladinových či obchodních lodí, kteří ve zkráceném výcviku nemohli dosáhnout kvalit svých předchůdců. Záležitost se prozatím řešila povyšováním důstojníků, kteří pod legendárními esy sloužili na nižších pozicích, a ti si s velením zatím poradit uměli. Personální otázka však do budoucna znamenala velký problém a o čtyři roky později často býval dvacetiletý velitel nejstarším mužem posádky.

Ztráta ikon

V březnu 1941 se situace začala měnit. Nejenže ponorková zbraň přišla o tři propagandou opěvované kapitány Günthera Priena, Joachima Schepkeho a Ottu Kretschmera, ale britské námořnictvo mělo k obraně aspoň některých konvojů dost plavidel s dobrými posádkami na to, aby pátrání po ponorkách věnovalo víc pozornosti. Zásadní zlom přišel 9. května 1941, kdy torpédoborce Bulldog a Broadway s korvetou Aubretia donutily ponorku U-110 k nouzovému vynoření a vyslané komando ukořistilo tolik zpravodajského materiálu, že britští dešifranti v německém vysílání četli s trochou nadsázky jako v denním tisku. Zisk informací se na moři zpočátku projevil „jen“ dopadením několika německých zásobovacích lodí, nicméně potíže nastaly i ponorkovým kapitánům. Stávalo se, že Dönitzův štáb na základě rozluštěných zpráv postavil konvoji do cesty vlčí smečku, načež Britové – rovněž díky dešifrantům – trasu konvoje změnili. 

Nový směr však znovu nezůstal B-Dienstu utajen, ponorky se přemístily a tak to šlo dokola, než konvoj sítí bez úhony proklouzl. Úspěchy německých ponorkářů výrazně klesly a v podstatě se omezily jen na samostatně plující lodě a plavidla, která z konvojů odpadla. Pokud se vlčí smečky s nějakým nepřátelským uskupením přece jen střetly, dostaly se do křížku s mimořádně silnou obranou. 

V podstatě patový stav trval až do konce roku 1941 a vyvrcholil bojem o konvoj HG-76 – jednou z nejurputnějších bitev svého druhu za celou válku. Střetlo se v ní deset ponorek s eskortou, která v jednu chvíli čítala až 24 jednotek včetně malé letadlové lodi. Ponorková zbraň odepsala pět člunů, britské ztráty čítaly dvě lodě z konvoje a dvě z doprovodu – včetně letadlového nosiče Audacity. Právě nasazení letadel však ukázalo cestu. I když letci žádný člun přímo nepotopili, zaháněli je pod hladinu a na místo přivolávali válečné lodě. Letadlová loď plující s konvojem zkrátka prokázala užitečnost a do tří let jich oceánem křižovaly desítky.

Konvoj, nebo velryby? 

Ačkoli situace na moři vypadala pro Německo na konci roku 1941 nevalně, na začátku roku 1942 bylo všechno jinak. O zpravodajské informace Britové na osm měsíců přišli, když Kriegsmarine zavedla nový typ šifrovacího stroje. Kromě toho ponorky přenesly válku ke Spojeným státům a nezkušení Američané řadu měsíců nedokázali hrozbě čelit. Z taktického hlediska se vše vrátilo k metodě osamělých lovců, protože Američané konvoje nedokázali zorganizovat. Po čase se přece jen vzpamatovali a Dönitz se rozhodl přesunout těžiště ponorkové války do severního Atlantiku. To znamenalo i opětovné nasazení vlčích smeček a tentokrát ještě silnějších. Počet frontových člunů se zvýšil z 250 jednotek v prosinci 1941 na 350 v červenci 1942 a smečky čítaly až 20 nebo dokonce 30 jednotek. 

S takovým počtem a se znalostí britských kódů se už daly dělat velké věci a početní převaha mohla eliminovat spojenecký náskok v technických záležitostech. O předehru budoucích masakrů se postaralo 11 ponorek a čtyřicítka bombardérů, které na přelomu června a července 1942 zlikvidovaly 24 z 35 nákladních lodí konvoje PQ-17 s válečným materiálem pro Sovětský svaz. V příštích deseti měsících se v severním Atlantiku odehrálo mnoho zuřivých konvojových bitev, v nichž obě strany zaznamenaly řadu vítězství i ztrát. Bojovalo se především v „černé díře“ – asi 500 km širokém pruhu uprostřed Atlantiku. O urputnosti zápolení svědčí zpráva britské admirality z konce roku 1942, která tvrdila, že „situace v lodní dopravě nikdy nebyla tak napjatá“.

Nicméně právě v té době britští dešifranti konečně znovu prolomili německé kódy. V lednu a v únoru 1943 aktivita podmořských predátorů kvůli mimořádně bouřlivému počasí klesla a kromě toho se začala projevovat nevyzrálost ponorkových posádek. Případ U-201, která pronásledovala hejno velryb v domnění, že se jedná o konvoj, byl sice kuriózní, avšak nikoli ojedinělý.

Všechna sláva polní tráva 

Poslední velká bitva za účasti vlčích smeček se odehrála v polovině března 1943, kdy konvoj HX-229 dohnal seskupení pomalejších lodí SC-122. Soustředění 110 plavidel Němcům neuniklo a tři smečky o celkovém počtu 41 jednotek potopily 22 nákladních lodí při ztrátě jednoho U-Bootu. Jenže šlo jen o labutí píseň německé ponorkové zbraně. Už za několik týdnů Spojenci konvojům zajistili vzdušné krytí po celou dobu plavby a ukázalo se, že z nebe lze velmi dobře rozhánět ponorkové svazy chystající se k útoku. Dále na moři operovalo vždy nejméně pět podpůrných skupin a posilovaly obranu tam, kde si to situace právě žádala. 

Spojenci definitivně převzali iniciativu, takže třeba z konvoje ONS-5 napadeného 60 německými čluny sice přišli o 13 lodí, avšak šest ponorek zničili a čtyři těžce poškodili. Pravá pohroma se dostavila v květnu 1943. Při útocích na tři konvoje se žádný člun nedostal do střelecké pozice, zato devět ponorek kleslo ke dnu. Podobným způsobem Kriegsmarine během několika dní odepsala 41 U-Bootů a to už bylo na Dönitze moc. Okamžitě zbylé kapitány ze severního Atlantiku odvolal a „do doby než budou k dispozici nové zbraně“ se ponorková válka o tonáž změnila na diverzní boj, v němž na sebe jednotlivé samostatně operující čluny vázaly spojenecké zdroje. Ke všemu Britové změnili kódy a B-Dienst je už nikdy neprolomil. 

V září 1943 se ponorky pokusily o návrat na scénu, v němž opěvované „Wunderwaffen“ v podobě většího počtu protiletadlových zbraní a akusticky naváděných torpéd zaznamenaly jen několik dílčích úspěchů. V červnu 1943 se sice začala připravovat výroba revolučních podmořských člunů třídy XXI, nicméně novinka do válečného dění nikdy nezasáhla a tíže ponorkových bojů dál ležela na čím dál víc zastarávajících typech. Na začátku roku 1944 se na některých z nich objevil šnorchl – ventilační trubice umožňující nepřetržitou plavbu pod vodou. Spojenci tak plně ovládli vzdušný prostor a ponorky se vzdaly vysoké hladinové rychlosti – tedy prostředku pro stíhání konvojů naprosto nezbytného. A to znamenalo i konec vlčích smeček jako takových.

Národní park Plitvická jezera se nachází v hornaté oblasti středního Chorvatska, při hranicích s Bosnou a Hercegovinou. S plochou téměř 300 km² jde o vůbec největší národní park v zemi a je také jedním z nejstarších v jihovýchodní Evropě. Území na horním toku řeky Korany ležící mezi vápencovými masivy Velká a Malá Kapela ukrývá mnoho průzračných jezer, dravých vodopádů, jeskyní i zřídel. Tamní bohaté lesy, z nichž velká část nezměnila podobu od pravěkých dob, pak obývá řada vzácných druhů včetně vlků, orlů či medvědů.

Perly v bílých skalách 

Pokud jde o původ názvu oblasti, názory se různí. Jedni tvrdí, že jako „Plitvice“ lokalitu poprvé označil kněz Dominik Vukasović v roce 1777, přičemž to souviselo s tamními mělkými jezery – chorvatské „plitko“ znamená „mělký“. Jiní zas název odvozují od říčky Plitvica, jež se vlévá do jezer v jejich dolní části.

Národní park proslul právě šestnácti kaskádovitými jezery: Jejich soustavu lze přitom rozdělit na horní část, která zahrnuje čtyři vodní rezervoáry, a dolní s dalšími dvanácti. Horní nádrže vznikly ve vápencové proláklině zřejmě před osmi tisíci let, v důsledku spojení několika říček a podzemních krasových toků. Jezera oddělují přirozené hráze z pórovitého vápence (travertinu), které vlivem usazujících se mechů a rostlin i působením unikátních bakterií stále narůstají, a to asi o centimetr ročně. Dolní nádrže se zrodily poté, co se zřítily stropy podzemních jeskyní a vzniklé prostory zaplnila voda. 

Modř, jež se mění v azur 

Jezera se rozprostírají na ploše asi 2 km² v nadmořské výšce 503–636 m. Největší z nich – Prošćansko a Kozjak – představují zhruba 80 % celkové vodní plochy a dosahují hloubky 47 metrů. Poznávacím znamením Plitvických jezer se staly výrazné barvy přecházející od azuru přes sytě modrou až po šedavou. Odstíny se přitom neustále mění, v závislosti na obsahu minerálů a mikroorganismů ve vodě a úhlu dopadajícího slunečního světla. Celou soustavu zásobují okolní říčky a potoky a v blízkosti jezer se nachází i bohatý systém 140 vodopádů. 

Medvědi v pravěké krajině 

Místní panenskou přírodu se podařilo udržet, protože lokalita leží daleko od znečištěných průmyslových oblastí, navíc v relativně chudém regionu převážně Licko-senjské župy. Díky minimálním zásahům se zachovala částečně pravěká krajina lesů, kde dosud přežívají některé vzácné druhy: mimo jiné vlci, divoké kočky, orli, sovy či tetřevi. Oblast je také jedním z posledních přirozených útočišť medvěda hnědého, který se stal zároveň nejpopulárnějším obyvatelem parku a jeho symbolem. 

Lokalitu hustě pokrývá především bukový, smrkový a jedlový porost, který souhrnně patří mezi nejzachovalejší v Evropě a je domovem směsice alpské a středomořské vegetace. Díky různým nadmořským výškám a několika typům půdy se v místě vyskytuje celkem 1 267 rostlinných druhů, přičemž 75 z nich je endemických (najdete je pouze tam) a velké množství také chráněných. V oblasti můžete mimo jiné obdivovat 55 druhů orchidejí, mezi nimiž se vyjímá Paphiopedilum neboli střevíčníkovec, který mnozí považují za nejkrásnější orchidej rostoucí v Evropě.

Národním parkem se oblast stala v roce 1949 a na jeho vzniku měl zásluhu i původem český chemik – pozdější předseda Jugoslávské akademie věd – Gustav Janeček, který roku 1893 založil Spolek za zkrášlování Plitvických jezer. V roce 2009 byla v místě slavnostně odhalena jeho pamětní deska. Unikátní chorvatský poklad navštíví ročně víc než milion turistů: Vodní plochy přitom mohou obdivovat z přírodních chodníčků vedoucích přímo přes jednotlivá jezera.

Všichni známe koncept nezdravého jídla. „Každý z nás má denně 24 hodin na práci, spánek, jídlo a zábavu. Kvůli vysokým požadavkům nemáme čas připravovat si zdravá a výživná jídla, proto využíváme rychlé občerstvení,“ vysvětlují dietologové. Objednávání nezdravého jídla nás nestojí skoro žádný čas a podle amerických odborníků má také vysoce návykovou povahu.

Konkrétní slaná, sladká a velmi tučná jídla mají lví podíl na celonárodním prodeji potravin ve Spojených státech amerických. Výzkumníci používají pro tyto potraviny odbornější termín zohledňující „přesně namíchanou a lákavou kombinaci soli, tuku a cukru“. Říkají jim „hyperchutné potraviny“.

HPF neboli „hyperchutné“ potraviny

„Hyperchutné“ neboli „hyperpalatabilní“ potraviny (HPF) obsahují nezdravé tuky, jednoduché sacharidy a chlorid sodný (běžnou kuchyňskou sůl) ve specifickém „prahovém“ množství navozujícím uměle odměňující zážitek v podobě „hyperchuti“. „(Tyto potraviny) manipulují lidským mozkem, který nepřijímá signál o plnosti žaludku, tím pádem jíme dál a dál bez přestávky a vystavujeme se vážným zdravotním potížím,“ uvádí webová stránka neurosciencenews.com.

„Hyperpalatabilním potravinám se dá těžko odolat. Za to může unikátní kombinace živin poskytující skoro až orgasmický zážitek z jídla,“ uvádí Tera Fazzinová, asistentka psychologie na Univerzitě v Kansasu a ředitelka Centra pro výzkum závislostí. „Účinky potravin se rapidně mění, pokud mají například vysoký obsah tuku, ale žádný cukr, sůl nebo jiný typ rafinovaných sacharidů.“ To znamená, že stačí malá změna a potraviny už do kategorie „hyperchutných“ nespadají.

Tabákové vs. netabákové společnosti

Vědecká studie US tobacco companies selectively disseminated hyper-palatable foods into the US food system: Empirical evidence and current implications, jejíž autorkou je právě psycholožka Tera Fazzinová, porovnala tabákové koncerny vlastnící mimo jiné i potravinářské řetězce s potravinářskými společnostmi nespadajícími pod žádný tabákový koncern, a to s ohledem na hyperpalatabilitu prodávaných pochoutek.

Tým po přezkoumání stovek dokumentů zjistil, že tabákové společnosti, které v 80. letech 20. století značně investovaly do amerického potravinářského průmyslu, „účelně zaplavovaly“ americký trh hyperchutnými potravinami. „Soustředili jsme se na více zdrojů dat, abychom zjistili, jakým způsobem byly americké tabákové společnosti zapojeny do propagace a šíření hyperchutných potravin a jejich implementace do celosvětového trhu s potravinami,“ řekla Fazzinová.

Neodolatelně tučné, neodolatelně sladké

Výzkum psycholožky Fazzinové odhalil, že u potravin prodávaných tabákovými společnostmi je o 29 % větší pravděpodobnost, že se zařadí do kategorie „tučné a slané HPF“ (fat-and-sodium hyperpalatable), a o 80 % větší pravděpodobnost, že se zařadí do kategorie „slané HPF obsahující uhlohydráty“ (carbohydrate-and-sodium hyperpalatable), než u potravin nenabízených tabákovými firmami.

„V roce 2018 nastalo mírné srovnání, kdy se nasycení HPF tukem a solí blížilo k 60 % a nasycení sacharidy a solí bylo takřka 20 %; bez ohledu na to, zda potraviny na trh uváděly tabákové, nebo netabákové konglomeráty,“ dodává Fazzinová.

Navzdory tomu, že se tabákové společnosti v polovině roku 2000 zbavovaly vlastnictví potravinářských řetězců, má dodnes více než 57 % potravin vysoký obsah tuku a soli a 17 % potravin vysoký obsah cukru a soli, a to bez ohledu na předchozí vlastnictví řetězce tabákovou společností, což ukazuje, že tyto potraviny už pevně zakotvily v běžné stravě a jen tak z ní nezmizí. Další výzkum má zvážit vazby mezi průmyslovými odvětvími, aby bylo možné posoudit potenciální dopad na veřejné zdraví.

Záměr společností není znám

Výzkumníci z Univerzity v Kansasu prozkoumali data z veřejného úložiště interních dokumentů tabákového průmyslu, aby určili vlastnictví konkrétních tabákových společností, a navíc shromáždili nutriční údaje z amerického Ministerstva zemědělství, aby odhadli, kolik potravin bylo „účelně hyperchutných výhradně na základě vlastnictví tabákovými firmami“. 

„Záměr těchto společností nám dosud není znám,“ uvádí Fazzinová. „Můžeme ale potvrdit existenci náznaků, že tabákové společnosti se v době, kdy stály v čele našeho potravinového systému, důsledně zapojovaly do vývoje a rozšiřování hyperchutných potravin. Jejich zapojení bylo svou povahou selektivní a odlišné od firem nevlastněných mateřskou tabákovou společností,“ dodává.

Výzkumníci z Kansasu uvedli, že svůj výzkum založili na dřívější práci psycholožky Laury Schmidtové z Univerzity v San Francisku. „Tým kolem Schmidtové zjistil, že stejné tabákové společnosti, na které jsme při zkoumání narazili my, byly už dříve zapojeny do vývoje a prodeje slazených nápojů americkým dětem a teenagerům. Šlo o obrovskou marketingovou strategii zaměřenou na rasové a etnické menšiny v USA, které prý podobné nezdravé nápoje kupovaly zdaleka nejvíce,“ řekla Fazzinová.

Proč jen je to tak chutné?

„Většina položek v klasické nabídce potravin spadá do kategorie hyperchutných,“ poznamenává Fazzinová. „Realita je taková, že v dnešní době už je dost obtížné vystopovat jídlo, které by nebylo hyperpalatabilní. V každodenním životě jsou potraviny, jimiž jsme obklopeni, většinou ty hyperchutné. Oproti tomu potraviny, jež nám tolik nechutnají, jako čerstvé ovoce a zelenina nebo speciální výživa, buď nacházíme těžko, nebo si je nemůžeme moc dovolit, protože jsou dražší.“

Málokdo z nás si uvědomuje, že coby lidstvo trpíme nedostatkem potravin, které jsou zdravé a zároveň chutné (např. sladké, šťavnaté, skvěle chutnající jablko), a z toho důvodu je mnohem jednodušší koupit hotová jídla, jež máme doslova na dosah ruky, peněženky i oblíbenosti, protože je navíc nemůžeme přestat jíst. „Použití metrik hyperpalatability je způsob, jak lze regulovat složení potravin, které jsou navržené na navození závislosti,“ zamýšlí se Fazzinová.

„Hyperchutné potraviny kombinují přísady, jež vytvářejí efekt, kterého nikdy nedosáhneme, pokud je budeme jíst samostatně,“ říká člen výzkumného týmu na Kansaské univerzitě. „Nikoho asi nepřekvapí zjištění, že se tyto kombinace v přírodě ve skutečnosti nevyskytují a naše těla nejsou tak úplně připravena je zvládnout. Extrémně aktivují systém odměňování uložený v mozku a nevratně naruší signály plnosti putující ze žaludku.“

Konzumenti hyperchutných potravin jsou náchylnější k obezitě a s ní souvisejícím zdravotním následkům, i když se nechtějí přejídat. „Tato jídla jsou navržena tak, aby vás přiměla sníst jich více, i když vlastně nechceme,“ dodává na závěr Fazzinová. „Není to jen o naší slabé vůli, mohou za to kombinace přísad, které zmatou mozek natolik, že nevydá signál plnosti ani po snědení třetího burgeru nebo páté sladké tyčinky.“ 

Monitorovací stanice britské vládní agentury BGS zaznamenaly minulý víkend v okolí skotského hlavního města neobvyklou seismickou aktivitu. Původcem slabého zemětřesení byly koncerty americké zpěvačky Taylor Swift, které se konaly na edinburghském stadionu Murrayfield.

Podle seismologů se každý ze tří večerů řídil podobným vzorcem, nejsilnější aktivitu ale vědci zaznamenali během hitů ...Ready for It?, Cruel Summer a Champagne Problems.

Skotská část turné pensylvánské rodačky se těší enormnímu zájmu publika – během víkendu koncert přilákal okolo 220 tisíc hudby chtivých posluchačů. Nejintenzivnější byla podle dat BGS páteční show, významné hodnoty ale vědci zaznamenali během všech tří večerů.

„Události byly zaznamenány citlivými vědeckými přístroji určenými k identifikaci i té nejmenší seismické aktivity na vzdálenost mnoha kilometrů, vibrace vyvolané koncertem pravděpodobně nepocítil nikdo jiný než ti, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti,“ uvádí na svém webu BGS. Národní síť monitorovacích stanic BGS zaznamená každoročně okolo 300 přirozených zemětřesení, přičemž pouze 10 % z nich má dostatečnou intenzitu, aby je pocítili i lidé. Kromě přirozených otřesů vědci zaznamenávají také „indukované seismické události“ způsobené lidskou činností.

Není to poprvé, kdy koncerty americké hudebnice propojily svět showbyznysu a seriózní vědy. Slabé zemětřesení zaznamenali v souvislosti s koncerty Taylor Swift také během loňského července a září vědci ze Seattlu a Los Angeles. Během nich vědci naměřili otřesy o síle 2,3 stupně.

Včela má milionkrát méně neuronů než člověk, přesto se v mnoha ohledech projevuje velmi rozumně. K nejznámějším projevům včelího intelektu patří výměna informací prostřednictvím „tanců“. V přírodě přitom nenajdeme mnoho systémů komunikace, kdy je k předávání informací používáno symbolů. Kromě včel to zvládnou už jen primáti včetně člověka.

Tajemství včelích tanců odhalil ve čtyřicátých letech minulého století německý přírodovědec Karl von Frisch a vysloužil si za to Nobelovu cenu. Dnes jsou popisy včelích tanců nedílnou součástí všech učebnic etologie (vědní obor v rámci zoologie, který zkoumá chování živočichů) a bereme je jako neoddiskutovatelný fakt.

Tance „v neděli“ a „ve všední den“

Obecně známými projevy včelího chování jsou tance v kruhu, které označují výskyt bohatého zdroje potravy v těsné blízkosti úlu, a tance ve tvaru osmičky, jež určují směr, kterým je třeba letět za potravou, i vzdálenost, jakou je při tom třeba překonat. Kromě nich byly v posledních letech odhaleny ještě dva typy tanců. Pokud se dělnice vrátí s nákladem do úlu a zastihne tam větší počet včel, které složily náklad pylu či nektaru a nemají se k dalšímu letu, tančí dělnice mobilizační „natřásavý tanec“, kterým láká lelkující družky na dno úlu a následně je ponouká k výletu za potravou. Naopak, pokud dělnice zastihnou v úlu jen málo kolegyň starajících se o donesenou potravu, volí jiný typ tance, kterým povolávají ostatní včely do práce na plástvích.

Jak už to bývá, ukazuje se i u včelích tanců, že náš pohled na ně byl poněkud zjednodušený. Pokusy, při kterých Karl von Frisch rozluštil „řeč včel“, navozovaly notně nepřirozené podmínky. Německý přírodovědec dával do blízkosti úlu jeden vydatný zdroj potravy a sledoval, jak na to budou včely reagovat. Tak to ale běžně v životě včel nechodí. Zdrojů potravy bývá více, jsou obvykle rozptýlené na větší ploše a nacházejí se různě daleko od úlu. Rozdíl mezi pokusem a realitou může být stejně propastný jako rozdíl mezi nedělí a všedním dnem na malé vsi. V neděli míří většina obyvatel na mši do kostela, v pondělí se rozprchnou každý za svou prací.

Když se vědci podívali do včelího úlu během jeho „všedního dne“ nestačili se divit. Najednou se včelí tance nezdály tak důležité. Dělnice, která přiletí do úlu s potravou sice „tančí“, aby dala vědět, odkud se vrátila, ale plným 93 % včel, které se s jejím tancem seznámí, je to úplně jedno. Pro potravu letí tam, kde byly při svém minulém letu mimo úl. Dělnici se tancem podaří „přemluvit“ jen malou část osazenstva úlu. Ani tyto včely ale nemusí označený zdroj potravy navštívit.

Ukazuje se, že jsou při „čtení“ zpráv zprostředkovaných tancem přeci jen poněkud „natvrdlé“. Některé shlédly taneční zprávu v padesáti reprízách, několikrát se podle této instrukce pokusily najít potravu a ani jednou neuspěly.

Tanec je jen pojistka

Nabízí se otázka, zda jsou včelstva s tak špatnou úrovní taneční komunikace vůbec normální. Nejsou snad právě kvůli tomu odsouzené k záhubě při dnes řádící „chorobě kolapsu včelstev“? Toto podezření se podařilo bezpečně vyvrátit. Vědci zkonstruovali úly, kde jsou plástve natočeny tak, aby tanec včel nedával správné údaje o zdroji potravy, a sledovali, co tahle informační diverze v úlu způsobí. Nestalo se vůbec nic. Včely, které se nemohly správně dorozumět tancem, byly ve sběru potravy stejně úspěšné jako ty, jež i nadále tančily tak, jak to popsal před více než šedesáti lety Karl von Frisch.

Zdá se, že včely tanec svých družek okázale ignorují. K čemu je jim potom tenhle nadmíru složitý systém komunikace dobrý? Ukazuje se, že jde o velmi důležitou pojistku. Tanec je jen jedním komunikačním kanálem. Kromě zprávy v něm zakódované, vnímají včely vůni a chuť potravy, kterou s sebou do úlu přináší úspěšná dělnice. Vidí také, kterým směrem jejich družky vylétají za potravou. Není ani reálné, aby všechny včely kolem tančící dělnice vnímaly tanec kompletně. Některé z něj nevidí skoro nic a musí se spolehnout na vůni nebo chuť potravy. Některé dobře zachytily informaci o směru, kterým je potřeba letět za potravou, ale „přehlédly“ údaje o vzdálenosti zdroje potravy. Jiné dělnice se naopak dozvěděly, jak je to k potravě daleko, ale netuší, kterým směrem je třeba letět.

V situacích, kdy je z nějakého důvodu nedostatek jiných signálů, například když potrava nevoní nebo nemá typickou chuť, nabývá tanec na důležitosti. Najednou se včely o tančící dělnici zajímají a řídí se striktně jejími instrukcemi tak, jak to pozoroval Karl von Frisch.

Dělba práce řízená vaječníkem

Velkou záhadou je dělba práce mezi dělnicemi jednoho včelstva. Některé se starají o úl a nové potomstvo, jiné vylétají ven a shánějí potravu. Dokonce i v zásobování úlu existuje specializace. Některé dělnice nosí domů hlavně pyl, jiné mají slabost pro sbírání nektaru. Včelstvo potřebuje dělnice všech profesí a to ve správném poměru. Jak toho dosáhne?

Aspoň zčásti je tato dělba práce dědictvím z dob, kdy předci včely medonosné žili samotářsky a museli si dělat všechno sami. Samotářská včela naklade vajíčka a následně se sama stará o larvy a shání pro ně potravu. Když odchová jedno pokolení potomstva, může celý cyklus opakovat. Aktuální náplň práce diktuje včele překvapivě stav jejích pohlavních žláz.

U včel a zřejmě i dalších druhů společenského hmyzu, jako jsou např. mravenci, došlo k rozdělení úloh tak, že některé samičky potlačily určité fáze životního cyklu. Matce zůstala zachována jen fáze kladení vajíček. Dělnice mají tuto fázi životního cyklu potlačenou a zůstala jim jen práce – péče o vajíčka a larvy, údržba a budování hnízda a shánění potravy.

A tak je to zařízeno i na úrovni jednotlivých molekul. Klíčem pro řízení pracovní specializace včelích dělnic je bílkovina vitelogenin. Ta se ukládá ve velkých množstvích do vajíčka. Proto dosahují koncentrace vitelogeninu v těle samotářské včely maxima ve chvílích, kdy je včela připravena klást vajíčka a má aktivní pohlavní žlázy. V té době zásobuje samotářská včela své hnízdo velkými porcemi pylu. Po nakladení vajíček se pohlavní žlázy samotářské včely zklidní a hladiny vitelogeninu klesají. To přinutí včelu ke změně preferencí. Začne nosit do hnízda nektar důležitý pro odchov larev.

Objevitelky a staromilky

Většina dělnic včely medonosné je sterilní. Nemají plně vyvinuté pohlavní žlázy a nemohou klást vajíčka. Některým se ale pohlavní žlázy rychle dovyvinou, například když včelstvo přijde o matku. I v tom se však jednotlivé dělnice liší. Některým stačí k dosažení plodnosti jen málo. Mají pohlavní žlázy zvětšené a tělem jim kolují zvýšené hladiny vitelogeninu. Při sběru potravy mimo úl preferují pyl před nektarem. Jiné dělnice mají pohlavní žlázy hodně zakrnělé, obnova pohlavní činnosti je nad jejich síly a v těle mají málo vitelogeninu. Specializují se na sběr nektaru. Mechanismy, které řídily život samotářských předků včely medonosné, úplně nezanikly. Fungují sice jen částečně, ale dovolují včelám účinně řídit aktivity celého včelstva.

Je zajímavé, že i v rámci tohoto obecného plánu si včelí dělnice udržují určité individuální rysy. Některé z dělnic vylétajících mimo úl mají „dobrodružnou povahu“ a nedělají skoro nic jiného, než že podnikají průzkumné výpravy a hledají nové zdroje potravy. Jiné létající dělnice se raději drží v úlu a za potravou létají na místa, která dobře znají.