Edward Kelley se narodil 1. srpna 1555 ve městě Worcester, kde také poprvé přičichnul k alchymii, díky čemuž se později mohl stát asistentem astrologa Thomase Allena. Následně přešel do služeb Johna Dee, pro kterého pracoval jakožto médium při jeho komunikaci s anděly. 

Mazej na veselku! 

Kolem roku 1582 se Kelley oženil s Joan Cooperovou. K tomuto svazku ho prý přiměli nebešťané při jedné ze seancí. Sám byl z těchto instrukcí poněkud rozladěn a tvrdil, že choť vůbec nechce. Nakonec prohlásil: „(…) nicméně s čistým svědomím tak učiním, navzdory mému slibu a profesi.“ 

Do Prahy přišli oba alchymisté roku 1584 a nikoli roku 1580, jak tvrdí Masarykův a Ottův slovník. V roce 1580 totiž do metropole ještě nepřesídlil ani Rudolf II., kterého chtěl Dee vyhledat. Toužil mu totiž přetlumočit andělské poselství, jež mělo Habsburka varovat před vlastní špatností. 

Vše ale dopadlo úplně jinak. Císař na nějaká napomenutí nebyl zvědavý a komunikace s údajnými posly nebes přitáhla pozornost Říma, který na pomoc přivolal nuncia Germanica Malaspinu. Tento ohnivý kazatel se nejprve snažil jednat vlídně a obezřetně, ale Kelleyho drzý přístup jej rozzuřil. Angličané tedy museli dvůr opustit a najít si azyl v Polsku a následně v Třeboni u Viléma z Rožmberka. 

Vzestup a pád 

Navzdory zdánlivému pádu se Kelley dokázal znovu vrátit na výsluní a období do roku 1590 můžeme považovat za skutečný vrchol jeho kariéry. Rudolf II. jej dokonce povýšil na šlechtice a vyznamenal erbem se lvem stojícím na zadních nohou. Jeho hvězda však měla již záhy zapadnout. 

Snad kvůli svým dluhům upadl u vrtkavého císaře v nemilost, byl zatčen a převezen právě na hrad Křivoklát, který se stal jeho domovem na dlouhé dva roky. Následoval přesun na Hněvín v Mostě. Odtud se pokusil utéci, což se ovšem nepodařilo. Při zběsilém kousku si těžce poranil nohu a podle historičky Petry Chourové pak raději požil jed a ze světa tak odešel dobrovolně.

Už delší dobu není tajemstvím, že přiměřený půst může být v některých případech prospěšný pro zdraví, nejen jako prevence, ale i při boji imunitního systému s nemocemi. Podle nedávného výzkumu odborníků amerického výzkumného centra Memorial Sloan Kettering Cancer Center v New Yorku se to týká i závažných onemocnění, jakým je například rakovina.

„Nádory jsou velice hladové,“ líčí imunolog Joseph Sun, který vedl výzkumný tým. „Potřebují množství živin a zároveň často vytvářejí prostředí bohaté na lipidy, které je velmi nepříznivé pro činnost většiny buněk imunitního systému pacienta. Náš výzkum prokázal, že hladovění přeprogramuje buňky imunity, konkrétně NK buňky tak, že v prostředí nádorů lépe přežívají.“

Výcvik buněk zabijáků

NK buňky (z anglického natural killer cell) jsou bílé krvinky, jejichž úkoly odpovídají jménu. Mimo jiné likvidují buňky infikované viry nebo buňky nádorů. Kromě toho také komunikují s ostatními imunitními buňkami a svolávají je do útoku. Čím více NK buněk proniká do nádoru, tím lepší je prognóza pacienta.

Sun a jeho spolupracovníci prováděli experimenty na laboratorních myších. Dvakrát týdně je nechali 24 hodin hladovět, jinak měly myši trvale přístup k potravě. Ukázalo se, že půst měl značný vliv na NK buňky myší ve slezině. Výsledky zajímavého výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Immunity.

Hladovění působí na myši podobně jako na lidi. Dochází u nich k poklesu hladiny glukózy a naopak nárůstu množství volných mastných kyselin, které slouží jako alternativní zdroj energie. To ovlivní i NK buňky, které se naučí využívat tento alternativní metabolismus. Díky tomu pak podstatně lépe přežívají v nehostinném prostředí nádorů s množstvím lipidům a mohou tam bojovat o život pacienta.

První světová válka představovala zlomový bod ve vývoji balistické ochrany. Ale ani na konci 30. let ještě neexistovaly adekvátní materiály, které by zcela odpovídaly taktickým požadavkům vojáků na všech stranách konfliktu. S vývojem tříštivé munice s časovacími zapalovači, například pro protivzdušnou obranu proti masově nasazovanému letectvu, ale i v pozemním boji vzrůstaly nároky nejen na ochranu proti projektilům, ale zejména právě proti střepinám. Odpovědí byla opět vrstvená tkanina, tentokrát mnohdy už z balistického nylonu, a zodolněné vrstvené ocelové nebo později hliníkové pláty.

Image

Čtěte také

Jak zastavit smrtící střepiny: Balistická ochrana ve 20. století (1)

Příchod syntetiky

Legendární vestou se stala „flak jacket“ britské provenience s vložkami z balistického nylonu a s vloženými ocelovými pláty z manganové oceli. Právě syntetické nylonové vláko s vysokou tažností, nově vyvinuté chemickým koncernem DuPont, se stalo přelomovou novinkou. I když by „flak jackets“ neobstály v nynějším prostředí ani při nejnižších úrovních testování, měly zajistit zejména ochranu osádek letounů proti projektilům a střepinám o nízké rychlosti způsobujícím zranění, jimž se dá předejít při použití relativně lehké a komfortní balistické ochrany.

Na konci války američtí výzkumníci přišli s novinkou – s doronovými neprůstřelnými pláty. Jednalo se o syntetický sklolaminát zalitý do pryskyřice. To vedlo spolu s nylonovým materiálem použitým na nosiči nejen ke zvýšení balistické odolnosti, ale i ke snížení hmotnosti nesených ochranných součástek. I když první prototypy vznikaly už v roce 1943, došlo k nasazení doronových plátů až v roce 1945 v bitvě o ostrov Okinawa. Svého širokého uplatnění se ale dočkaly již v následujících dekádách ve válkách v Koreji a Vietnamu, aby byly nakonec od 70. let nahrazovány modernější balistickou ochranou na bázi aramidu.

Něco za něco 

Když se nyní někoho zeptáte, z jakého materiálu má ochrannou přilbu nebo vestu, odpoví často zobecnělým slovem „kevlar“. Ne vždy to je přitom pravda. Jedná se totiž o obchodní název vlákna, respektive tkaniny z rodiny aramidů, která našla své využití v mnoha odvětvích civilního i obranného průmyslu. Moderní balistické vložky fungují na principu odběru energie projektilu právě vysokou tažností vlákna. Vrstvení tkaniny různých složení a formy tkaní vedou k možnosti přizpůsobit vložky konkrétnímu požadavku uživatele. Vždy je to ale něco za něco. Vysoká balistická ochrana proti projektilu nemusí nutně vést k odolnosti například proti průpichu nožem. I proto moderní řešení reagují na individuální potřeby svých uživatelů a pravděpodobná ohrožení, kterým mohou čelit. Hrozbu přitom nemusí představovat pouze projektil, střepina nebo ostří, ale také tupé poranění způsobené nárazem či tlakovou vlnou, kdy je třeba, aby se energie rozprostřela do co největší plochy. Dochází proto k neustálému vývoji materiálů i konstrukci a ruku v ruce s tím i ke standardizaci a zpřísňování testování.

Prvního nasazení jako balisticky odolné tkaniny se aramid dočkal v průběhu vietnamské války u amerických jednotek, avšak v omezených počtech. Stále převládal nylon a sklolaminát. Doslova boom aramidů v kombinaci s novými panely z lisovaného keramického prášku nastal po roce 1983 se zavedením programu osobní balistické ochrany pro pozemní síly (Personnel Armor System for Ground Troops – PASGT). Tento nový typ vest a přileb, už s maskovacím potiskem, byl nasazen během operací v Grenadě (1983), Panamě (1989) či během války v Perském zálivu (1990–1991).

Balistické pláty na míru 

Ke zlepšení komfortu nositelů balistické ochrany přispěla i normalizace nosného systému PALS/MOLLE, který slouží pro upevňování dodatečné výstroje, jako jsou pouzdra na zásobníky a další munici, osobní lékárničky nebo pouzdra na vysílačky. Systém PALS/MOLLE je nyní považován za standard nejen v armádách NATO, ale pronikl i do oblasti outdooru nebo taktického „hobby“ vybavení jako zajímavý vojenský prvek, často i jako doplněk bez reálného využití. Nezbytnou komponentou moderní ochrany jednotlivce jsou i balistické pláty. Ty se od měkkých balistických vložek odlišují minimální flexibilitou a výrazně vyšší schopností zastavit projektily. 

V případě takzvaných kompozitních balistických plátů (tvořených více materiály), které se primárně používají k ochraně proti puškovému střelivu, se v moderních průmyslových podmínkách používá kombinace „keramiky“ a výše zmíněných aramidu či termoplastu – polyetylenu, spojených často za vysokých tlaků a teplot.

Méně zraněných

Jako „keramika“ jsou souhrnně označovány materiály jako oxid hlinitý, karbid křemíku, karbid bóru či jejich kombinace. Ty se různými chemickými procesy formují do desek či segmentů s vysokou tvrdostí a po spojení s aramidovým či polyetylenovým podkladem mají za úkol pojmout většinu kinetické energie střely a zároveň v případě průbojné munice zajistit destrukci jádra. Zbytek kompozitního balistického panelu má v tomto ohledu podpůrnou funkci a následně slouží k zachycení fragmentů střely. Vzhledem k tomu, že postup skladby „tvrdých“ panelů přináší pestrou škálu variací, je vždy zásadní otázkou taktická potřeba a s tím spojená zamýšlená funkce balistické ochrany, stejně jako její výkonnost, uživatelský komfort a v neposlední řadě také cena. 

Za poslední století sledujeme překotný vývoj balistické ochrany stejně jako rozvoj bojové první pomoci. Ty představují jedny z hlavních faktorů pro omezení zranění a případných úmrtí na bojišti. Vojáci a policisté jako nositelé expertních znalostí a cenných zkušeností jsou nejcennějším aktivem ozbrojených složek. Můžeme proto i v následujících letech očekávat tendence k vývoji kvalitnější, výkonnější a lehčí balistické ochrany jednotlivce i jejích nosičů.

Na přelomu letošního dubna a května potvrdili američtí představitelé, že Rusko vyvíjí nový typ satelitu, který je schopný nést jaderné zbraně. Rusko by mohlo takovou zbraň odpálit na oběžné dráze Země. Když v americké Sněmovně reprezentantů probíhalo slyšení na toto téma, republikánský kongresman Mike Turner položil otázku, která se týkala následků takové exploze a délky jejího trvání.

Ničivé radiační pásy

Spojené státy a Sovětský svaz uskutečnily mezi srpnem 1958 a listopadem 1962 několik explozí ve vysoké nadmořské výšce, která odpovídá oběžným drahám satelitů. Nejmohutnější z těchto explozí byla Starfish Prime o síle 1,4 megatun. Veškeré zkušenosti s jadernými explozemi ve vesmíru pocházejí z tohoto období.

Od té doby víme, že jaderné exploze na nízké oběžné dráze vytvářejí umělé radiační pásy, podobné Van Allenovým radiačním pásům. Tyto pásy vytvoří magnetické pole Země, které polapí elektricky nabité částice z jaderné exploze. Vzniknou tím ničivé zóny, které mají devastující následky pro satelity i kosmické lodě.

Umělé radiační pásy se udrží v blízkosti Země poměrně dlouhou dobu. Náměstek ministra obrany pro vesmírnou politiku John Plumb kongresmanovi potvrdil, že nízká oběžná dráha Země by mohla být po takové explozi nepoužitelná pro provoz satelitů zhruba rok. Informace vzbudila obavy nejen u amerických představitelů, ale i u odborníků po celém světě. Rusko navíc nedávno vetovalo rezoluci OSN, která měla potvrdit 50 let starý zákaz umísťování zbraní hromadného ničení na oběžnou dráhu.

Jaderné zbraně na orbitě znamenají bezprostřední riziko pro veškeré satelity na oběžné dráze, ať už je provozují jednotlivé státy nebo soukromé společnosti. Zároveň platí, že odpálení jaderné zbraně by zasáhlo všechny satelity, tedy i zařízení útočníka. Zdaleka přitom nejde jen o vojenské satelity, ale také o satelity komunikační, vědecké, meteorologické, či satelity pro dálkový průzkum Země. Následky takové exploze by byly zásadní, neboť moderní civilizace je na satelitech velmi závislá.

Od okamžiku, kdy se člověk vzpřímil a začal chodit po dvou, se sice svým chováním odlišil od opic, ale vyprazdňovat se musel stejně jako všichni živočichové. Tehdy si lidé vystačili s přírodou, jenže jak se společnost rozvíjela, zatoužili po větším pohodlí a intimitě. K těmto účelům vznikaly speciální prostory a nádoby z materiálů dostupných v dané lokalitě a zpracované dle aktuálních technologických znalostí i dekorativních směrů. Pro komfortnější posezení se časem vyráběly přenosné stoličky a křesla nebo se budovaly menší stavby se sociálními zařízeními u domů i v nich. 

Toalety prvních civilizací 

Přestože splachovací záchod patří k vynálezům raného novověku, lidé k odklízení výměšků využívali vodu v mnoha částech světa už v dávných dobách. Toalety se umísťovaly nad přírodní vodní zdroj, který nečistoty odplavil, což se jevilo jako jednodušší varianta než vodu uměle přivádět. Stejně spolehlivě sloužil suchý záchod čili vykopaná díra v zemi obklopená aspoň křovím nebo jednoduchou menší stavbou. Podle způsobu sezení se toalety rozlišovaly na sedací, u nichž bylo možné spočinout na sedačce s otvorem, a dřepové, představující pouhý otvor v zemi, nad kterým si člověk dřepl. 

Určitým mezníkem se stal přelom 4. a 3. tisíciletí př. n. l., kdy Mezopotámii považovanou za kolébku civilizace obývali Sumerové se znalostí technologie na výrobu nádob, náčiní a stavebního materiálu včetně kanalizačního potrubí. Sumerové už tedy dokázali odvádět dešťovou vodu a splašky od svých obydlí, o čemž svědčí nálezy z Choghy Mish v západním Íránu a Eshnunny, dnešního Tell Asmar nedaleko Bagdádu. Mimořádně rozvinuté odvodňovací systémy s koupelnami a proplachovanými toaletami s odvětráním přes vnější zdi domů objevili archeologové v povodí řeky Indus ve městech Harappa, Mohenjo-daro či Lothal a datují se do období 2800–2400 př. n. l. Bohatí Indové měli ve svých domech koupelny a toalety s podlahou z pálené cihlové dlažby. Záchody byly též stavěny z cihel a doplněny dřevěným sedátkem. Chudší obyvatelé využívali veřejné městské toalety nebo dřepové záchody a přenosné nádoby, které se musely vynášet. 

Od mramorových zařízení k prevétu 

Římané navázali na znalosti kanalizací a vodovodů předchozích etnik a vybudovali odpadní kanál, jímž projel i vůz, zvaný Cloaca Maxima, vycházející z latinského slova cloare neboli vyčistit. Tato velká stoka, jak se název doslovně překládá do češtiny, tvořila jeden z nejstarších kanalizačních systémů na světě. V římské říši se toaletami mohli chlubit zejména bohatí patriciové, kteří si je nechali budovat z mramoru a interiér doplňovali fontánami, freskami a uměleckými předměty. Místo toaletního papíru tehdy používali mořskou houbu připevněnou na dřevěné tyčce a namočenou v nádobě s octovou vodou. V noci se k vyprazdňování upotřebily noční vázy, které se ráno vylévaly do žumpy nebo na hnojiště. 

Ve středověké Evropě se hygiena přestala významně řešit především z ekonomických důvodů souvisejících s nájezdy, epidemiemi, hladomory a válkami. Lidé si chodili ulevit do přírody, chléva nebo na dvůr ke hnojišti, u kterého měly dvorce na vyšší úrovni postaveny malé dřevěné domečky podobné dnešním kadibudkám. V hradech, tvrzích, klášterech i na městských hradbách se budovaly prevéty, které byly nejčastěji předsazeny v arkýři na krakorcích na obvodové venkovní zdi. Jedny z nejstarších prevétů pravděpodobně postavili mniši podle římského vzoru v klášteře St. Gallen ve Švýcarsku kolem roku 820. V celém objektu, který se stal vzorem pro další začleňování prevétů do staveb, se nacházelo dvacet tři latrín se dvěma až osmnácti sedadly. 

Zatímco v Číně se již od 6. století vyráběl toaletní papír z rýžové trávy, ve středověké Evropě se lidé utírali hlavně mechem, lišejníkem, hadry, skořápkami, slámou či konopím. Vyšší společnost využívala jemná plátýnka, vlnu, krajku, bavlnu nebo husí krky. Utírání se živými kuřaty, káčaty a koťaty byl spíše přežitek z římského období. 

Pokrok novověku 

Důležitým datem pro vývoj hygienických zařízení se stal rok 1596, kdy sir John Harington (1560–1612) sestrojil pro svoji kmotru, královnu Alžbětu I. první splachovací záchod v Anglii a nazval ho Ajax. Vynález se skládal z mísy usazené v dřevěném obložení podobajícím se truhle. Nad ním byla zavěšená nádrž s vodou, na jejímž dně byl otvor utěsněný koženým ventilem. V období baroka budovala církev opatské rezidence a fary, šlechta městské paláce, venkovská sídla a zámky. V nich je zachováno mnoho přístaveb, ve kterých jsou umístěny suché záchody. Ty se tehdy stavěly i v hostincích, školách či na úřadech. Zatímco v měšťanských domech se nacházely vedle ložnic nebo u schodišť, ve školách byly umisťovány do nejzazší místnosti nazývané zadní pokoj. Toto řešení bylo z hlediska pachu lepší, ale i tak se odér linul celou stavbou. Hygieničtější variantu stále představovalo stavění toalet mimo budovy a používání stolic a nočníků uvnitř obytných místností. 

Prvních domů s odpady napojenými na žumpy se Evropané dočkali v 17. století. Díky nim už lidé nemuseli fekálie vynášet pomocí kbelíků ven a mohli je přímo vylévat do svodů. Po naplnění vyvážely jejich obsah fekální vozy. V následujícím století již existovaly jednoduché typy vodovodů. Rezervoár byl umístěný na půdě domu a samospádem z něj tekla voda do rozvodů. Dodávky ale nebyly stabilní, a tak voda zpravidla vystačila pouze na několik hodin v týdnu, proto se stále využívaly studny, z nichž byla donášena do domácností. 

Záchody do letadel i karavanů 

Největší pokroky v oblasti toaletní hygieny byly učiněny v Anglii. První splachovací záchod si nechal patentovat londýnský hodinář a mechanik Alexander Cummings (1733–1814) roku 1775. Jeho systém kovového ventilového klozetu, respektive splachovací sedací toalety s klapkou, na níž zůstala stát voda zamezující zápachu, zdokonalil o tři roky později Angličan Joseph Bramah (1748–1814), který se spojil s výrobcem keramiky, společností Wedgwood a začal kombinovat dekorované kameninové mísy s kovovým systémem toalety, opět zabudované do dřevěného obložení. 

Další anglický vynález se zrodil na počátku dvacátých let 20. století. Amatérský chemik a podnikatel Ephraim Louis Jackson tehdy představil chemický záchod, který nazval dle počátečních písmen svého jména ELSAN. Kromě samotných toalet vyráběla jeho firma založená roku 1924 i speciální roztok ničící bakterie a zápach. Během pár let získal Jackson trhy v Indii, Africe i USA, kde si nechal svou toaletu roku 1928 patentovat. Jeho výrobky se instalovaly do dopravních letadel a vlaků, ve válečné době je kupovala armáda, námořnictvo i letectvo Royal Air Force a od padesátých let našly své uplatnění i v rekreačních obytných přívěsech, karavanech a lodích. 

Inovativní produkt inspiroval Američana Harveye Heathera, který v polovině 20. století založil společnost United Sanitation, aby si nechal patentovat celoplastovou přenosnou záchodovou buňku. Období po druhé světové válce pak přineslo pokrok v budování toalet a koupelen, jak je známe dnes.

Oxid dusný, známý také jako rajský plyn, se používá coby anestetikum, hnací plyn pro výrobu šlehačky nebo jako součást raketového paliva. Je to ale také skleníkový plyn, mnohem účinnější a nebezpečnější než oxid uhličitý. Jeho podíl na globálním oteplování není tak velký, protože je v atmosféře mnohem vzácnější. To se ale postupně mění.

Oxid dusný je v porovnání s oxidem uhličitým téměř 300krát účinnější ve vytváření skleníkového jevu. V současné době přitom asi 40 procent oxidu dusného v atmosféře pochází z lidské činnosti. Téměř tři čtvrtiny lidmi vyvolaných emisí oxidu dusného má na svědomí používání dusíkatých hnojiv v zemědělství, zbytek zahrnuje spalování některých fosilních paliv, rozklad odpadů nebo třeba chemický průmysl. Aby toho nebylo málo, oxid dusný je dnes rovněž největší hrozbou pro ozonovou vrstvu.

Problém s rajským plynem

Mezinárodní tým odborníků nedávno v odborném časopisu Earth System Science Data zveřejnil zprávu, která mapuje koncentrace oxidu dusného v atmosféře v průběhu posledních desetiletí. Podle této zprávy se hnojení, které potřebujeme pro udržení potravinové bezpečnosti, stává jedním z hlavních zdrojů skleníkových plynů. Největšími producenty oxidu dusného ze zemědělství jsou Čína, Indie, Spojené státy, Brazílie a Rusko.

Asi nejvíce zneklidňujícím zjištěním je, že od roku 1980 do roku 2020 se množství oxidu dusného v atmosféře zvýšilo o 40 procent. V posledních letech jde o přímo raketový nárůst a zlepšení zatím není na obzoru. Evropa sice své emise oxidu dusného za uvedené období omezila o 31 procent, je ale v tomto ohledu výjimkou. Rozvíjející se ekonomiky Východu Evropu v těchto emisích hravě předběhnou.

Kvůli složitým vztahům mezi poptávkou po potravinách, zemědělstvím a globálním oteplováním je řešení problému s oxidem dusným snad ještě komplikovanější než v případě oxidu uhličitého a metanu. Vědci proto hledají efektivnější postupy pro využívání hnojiv v zemědělství, což by mohlo snížit emise rajského plynu, aniž by to ohrozilo výnosy plodin.

Nejčastější zdroje oxidu dusného

• Mikrobiální procesy v půdě a vodě
• Biologické procesy v oceánech
• Používání dusíkatých a organických hnojiv v zemědělství
• Chemický průmysl
• Spalování fosilních paliv a biomasy

Periodická tabulka čítá 118 prvků, přičemž 94 z nich se ve vesmíru vyskytuje přirozeně a zbytek vznikl uměle v laboratorních podmínkách. Podle vědců však existuje pouze minimální pravděpodobnost, že by se na Zemi podařilo objevit nějaký další „přírodní“ element: Posledním takovým se stalo v roce 1939 francium. Zmíněných 24 syntetických prvků bylo vytvořeno v letech 1940–2002 a vznikly manipulací s jádry atomu, například v urychlovačích částic. Všechny mají v jádře víc než 104 protonů – rekord náleží oganessonu se 118 – a za běžných podmínek jsou vysoce nestabilní, takže se rozpadají v řádu milisekund.

Výroba dalších hypotetických prvků však nereálná není a vědci v současnosti hledají metody, jež by to umožnily. Klíčovou roli hraje kombinace vhodného počtu protonů a neutronů, čímž by se dal teoreticky vytvořit i stálejší element.

Slunce už dávno ztratilo na síle, když k nákladnímu autu pod namířenými hlavněmi kozáků pochodovala skupinka 19 mužů ze Zákřova a dalších obcí ležících východně od Olomouce. Někteří z nich už skoro nemohli chodit, sténali. Měli zlomené ruce či nohy a ostatní se je snažili podpírat, byť sami jen otupěle potlačovali vlastní bolest po hodinách bití a mučení. Konečně jsou všichni na korbě nákladního automobilu, jehož řidič poté i s doprovodem vyrazil do lesa u osady Kyjanice, asi 10 kilometrů od Zákřova, ale už na území Říšské župy Sudety. Když auto zastavilo, muži dostali pokyn sesednout. V následujících minutách byli všichni postříleni…

Mrtvá těla pak kozáci spolu s těmi, kteří i po střelbě ještě žili, odnesli do dřevařské boudy, kterou následně zapálili. „Jak muselo být mému tatínkovi, jestli ještě trochu vnímal a věděl, že tam má svého kluka. Jak hoří, a pomoc nebyla žádná,“ vzpomínala Svatava Kubíková, rodačka ze Zákřova – vesnice, která se v dubnu 1945 stala jedním ze symbolů nacistického teroru v posledních dnech druhé světové války. Vesnice, kde smrt nerozsévali němečtí příslušníci Waffen-SS, ale muži z kozáckého praporu 574 společně se dvěma gestapáky. To vše v den, kdy Adolf Hitler slavil své poslední, šestapadesáté, narozeniny. 

Proti partyzánům

Dramatický příběh malé vesničky Zákřov na Olomoucku, jež je nyní součástí obce Tršice, se v obecném povědomí krčí ve stínu tragédie Lidic, Ležáků nebo Javoříčka. Přitom je jedním z nejkřiklavějších příkladů nacistické bestiality v samém závěru války, kdy na území protektorátu operovaly speciální protipartyzánské jednotky. Ty pátraly po odbojářích, příslušnících zahraničních výsadků a zvláště na východě terorem odrazovaly obyvatele tamějších vsí od pomoci partyzánům. Touhu proti okupantům „něco“ dělat naopak v lidech podporovala skutečnost, že přes střední Moravu často procházely kolony zubožených zajatců z táborů v Horním Slezsku a také transporty vězňů z vyklízených koncentračních táborů, především z Osvětimi. Obyvatelé se snažili těmto nebožákům na prahu smrti pomoci alespoň propašováním jídla a někdy u sebe schovali i případné uprchlíky.

V oblasti mezi Olomoucí, Prostějovem, Přerovem a Lipníkem nad Bečvou navíc mezi lety 1944–1945 operovala řada partyzánských skupin, které se často přemisťovaly z místa na místo. V lokalitě Tršic a Velkého Újezdu šlo především o odbojové skupiny Juraj, Javor a Lvice. Ke konci války se mnozí členové odbojových skupin rekrutovali z řad mladých mužů z jiných částí protektorátu, kteří na Moravě budovali zákopy proti postupující Rudé armádě.

S tím, jak partyzánů a jejich akcí přibývalo, povolali proti nim nacisté kozácký prapor 574 pod velením kapitána Panina, původem z Kavkazu. Tato protipartyzánská jednotka byla zformována v Berdičevě na Ukrajině koncem roku 1943 a skládala se ze tří rot donských kozáků, přičemž každá měla sílu zhruba 150 mužů. V praporu se nacházelo i několik Němců, kteří vykonávali zejména roli prostředníků mezi svým útvarem, gestapem a německými protipartyzánskými oddíly. 

Primární úkol kozáků v tomto prostoru spočíval v zajištění odsunové silnice Olomouc–Hranice na Moravě a ve vyčištění Oderských vrchů od partyzánských skupin. Prapor byl sice motorizovaný, ovšem jeho muži využívali i koně, protože se s nimi vojáci při hledání odbojářů lépe pohybovali v lesích. Zvláště pamětníci tehdejších událostí příslušníky kozáckého praporu označovali za „vlasovce“, ale tito vojáci příslušníky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova nebyli.

Kozáci se nejprve snažili zjistit, u kterých obyvatel obcí v místě jejich nasazení nacházejí partyzáni podporu. Vysílali proto na výzvědy své muže vydávající se za uprchlé ruské zajatce. Ačkoliv byli obyvatelé Zákřova opatrní, přece jen se ke kozákům dostaly informace o tom, že tamější lidé jsou, nebo minimálně byli, s partyzány v kontaktu. Němci se na základě těchto zpráv rozhodli k odvetné akci, kterou posvětil velitel přerovského gestapa SS-Obersturmführer Karl Streit. Jako přidělenec gestapa byl ke kozáckému praporu přidělen kriminální asistent Ernst Geppert a zákřovské operace se účastnil ještě olomoucký rodák Josef Hykade, agilní gestapák dobře mluvící česky. Neblahou roli sehrál i tršický konfident gestapa Bedřich Hodulík.

Rozhodoval seznam smrti?

Akce začala večer 18. dubna 1945. Zhruba 350 kozáků Zákřov obklíčilo, aby z něj nemohl nikdo uniknout, a poté se asi třicítka ozbrojenců vydala hledat partyzány přímo do vsi. Po dvou místních mužích, které vojáci mylně považovali za odbojáře, zahájili palbu. Incident se stal roznětkou k úderu dalších kozáků, kteří začali rabovat a zapálili usedlost rodiny Švarcových. Podle některých svědectví se pomocí granátů pokusili podpálit i další domy. Hlavně ale zatýkali, a to nejen tamější muže i ženy, ale také ty, kteří z okolí přispěchali pomoci s hašením hořícího stavení. „Všichni se snažili pomáhat, hasil snad každý. Tatínka ale postřelili,“ líčila Zdeňka Calábková, v té době sedmiletá.

Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že zatýkání se odehrávalo za základě jakéhosi seznamu, který měli kozáci připravený pravděpodobně nějakým konfidentem. Podle svědectví Olgy Glierové jeden z vojáků tento lístek při razii ztratil. „U každého jména byly značky. Kdo poslouchal rozhlas (zakázané zahraniční vysílání, poznámka autora), tam byla u jeho jména vlnovka. Kdo měl mít zbraň, u toho byl malý revolver,“ popisovala. Po ztrátě seznamu prý probíhalo zatýkání víceméně náhodně. Zadržení byli nejprve umístěni v domě rodiny Závodníkovy, posléze ale došlo k propuštění žen, dětí a mužů starších 50 let. 

Následujícího rána ve čtvrtek 19. dubna kozáci odvezli 23 zadržených mužů do nedalekého Velkého Újezdu. Nešlo jen o muže ze Zákřova, ale i z Tršic, Velké Bystřice či Doloplaz, kteří byli v době útoku poblíž a snažili se pomoci s likvidací požáru. Po prvních výsleších byli čtyři ze zajatců propuštěni. Mezi nimi i konfident gestapa Bedřich Hodulík z Tršic, který sice po válce u soudu dostal trest doživotního žaláře, díky amnestii ale nakonec brány věznice opustil v roce 1961. Zda právě on sestavil onen „seznam smrti“, který jeden z kozáků při razii ztratil, se zjistit nepodařilo – ostatně ani jeho přímý podíl na masakru nebyl nikdy zcela prokázán. 

Zbylou devatenáctku nešťastníků čekaly dva dny martyria brutálních výslechů, mučení, žízně a hladu. Onoho druhého dne – v pátek 20. dubna – kozáci, jako by chtěli oslavit 56. narozeniny Adolfa Hitlera, vydatně popíjeli a se stoupající hladinou alkoholu vzrůstala i brutalita jejich chování k zajatým mužům ze Zákřova a okolí. „Mezi pozůstatky devatenácti obětí se nenašla ani jediná neporušená stehenní kost,“ stojí v zápise z poválečného exhumačního protokolu.

Večer následovala již dříve popsaná scéna. Zmučení, chůze mnohdy téměř neschopní nebožáci byli nahnáni na korbu přistaveného nákladního vozu. Kozáci je odvezli do lesácké osady Kyjanice, kde byli popravováni střelou do týlu. Roli katů s největší pravděpodobností sehráli příslušníci přerovského gestapa Josef Hykade a Ernst Geppert. Mrtvá či polomrtvá těla skončila v dřevařské boudě, kterou poté kozáci obložili dřevem, polili benzinem a zapálili. Teprve tím „Akce Zákřov“ skončila.

Hrob museli odkrýt Němci

Místo zločinu se druhý den pokusili zamaskovat příslušníci německé pohraniční policie, kteří spáleniště rozhrabali a ohořelé zbytky těl zasypali zeminou. Lokalitou navíc procházely německé hlídky. Příbuzní zavražděných tak o osudu svých blízkých ještě řadu dalších dní nic nevěděli. Zbylí obyvatelé Zákřova se navíc mnohdy raději dál schovávali a chodili spát do sklepů, protože kozáci se i v dalších dnech tu a tam v obci a jejím okolí objevili. 

První rudoarmějské jednotky 4. ukrajinského frontu na Olomoucko dorazily až 5. května. Nejtěžší boje poté probíhaly západně od Šternberku, kde se první dva dny dařilo jednotkám Wehrmachtu držet ústupovou cestu z Olomouce do Litovle. Olomouc byla nakonec osvobozena až 8. května, celý kraj pak o den později. 

Hrůzná pravda o osudu nezvěstných mužů vyšla najevo až 12. května. Hromadný hrob spálených torz lidských těl museli vykopat Němci z blízkých obcí. Ostatky byly při pietním aktu o dva dny později uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde se dodnes nachází pomník. Spravedlnost pro hlavní aktéry z řad gestapa – tedy Ernsta Gepperta a Josefa Hykadeho – přišla několik let po válce. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. 

Kdo byl zapojený do odboje?

Ačkoliv partyzáni ze skupin operujících v okolí Zákřova v této vesnici v době akce kozáckého praporu 574 již nebyli, podle historika Pavla Kopečka se mezi 19 zavražděnými nacházeli kromě náhodných obětí i lidé do odbojových aktivit skutečně zapojení a také někteří žijící v ilegalitě. Ve své studii o odboji na Přerovsku a v dalších lokalitách střední Moravy mezi ně řadí Josefa Musila, Františka Švece a Josefa Jahna, kteří dříve patřili k takzvané Velkobystřické partyzánské skupině. V inkriminované době se ukrývali v Tršicích a onu tragickou noc se vydali na pomoc lidem v Zákřově. 

V dřevařské boudě našli svou smrt také zákřovští občané Josef Marek a Jan Plánička, kteří byli zapojeni do činnosti odbojové organizace Lvice. Zahynul také hlavní spolupracovník partyzánského oddílu Juraj v Zákřově Jan Ohera, jenž předtím například ukrýval uprchlé sovětské zajatce. Naproti tomu třeba jednadvacetiletý Jaroslav Žák přijel k příbuzným do Zákřova právě 18. dubna z Brna, aby tam nalezl bezpečné útočiště před spojeneckým bombardováním. 

Chichén Itzá jsou slavné ruiny významného mayského města, které mělo zásadní vliv na celou oblast zhruba v letech 600 až 1000 našeho letopočtu. Jde o jedno z nejzachovalejších měst mayské civilizace, které se těší nesmírně popularitě. V roce 1967 zde byl v chultúnu (podzemním skladovacím prostoru) poblíž legendární Studny obětí objeven masový hrob, který obsahoval ostatky více než stovky dětských obětí.

Rodrigo Barquera z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii a jeho spolupracovníci prozkoumali tyto ostatky. Analyzovali DNA 64 obětovaných a vyčetli z ní zajímavé podrobnosti o jejich osudu. 

Chlapecké oběti v masovém hrobu

Barquera s kolegy zjistili, že všichni obětovaní byli chlapci a obětováni byli v průběhu několika set let – konkrétně v období mezi lety 500 až 900 našeho letopočtu. Asi čtvrtina z nich byli blízcí příbuzní a byly mezi nimi dva páry jednovaječných dvojčat. Výsledky poněkud mrazivého výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature.

„Většina z nich zemřela ve věku 3 až 6 let,“ popisuje Barquera pro Live Science. „Vzhledem k příbuznosti chlapců se zdá, že se obětování často týkalo jenom určitých rodin. Nebyl obětován jen tak někdo. Zřejmě šlo o velkou poctu.“ 

Jakým způsobem obětovaní chlapci zemřeli není jasné. Na kostech nejsou známky žádného násilí a zřejmě nebyli do jámy vhozeni. Podle Barquery mohli být otráveni, což by ale měl potvrdit až navazující výzkum. 

Vědce překvapilo, že v hrobě jsou pouze obětovaní chlapci. V podobných mayských hrobech s oběťmi se obvykle nacházejí buď jen samotné dívky anebo dívky společně s chlapci. Badatelé by proto rádi zjistili, proč v tomto případě Mayové obětovali výhradně chlapce.

Genetické analýzy rovněž ukázaly, že dnešní obyvatelé oblasti, kde se nachází Chichén Itzá, jsou s těmito obětmi spřízněni. Nejsou to pochopitelně přímo jejich potomci, protože chlapci byli obětováni velmi mladí, obětovaní chlapci ale zjevně pocházeli z místních komunit. Geneticky jsou jim velmi podobní, s výjimkou některých genů související s imunitou, což ukazuje na intenzivní vliv infekcí, které do této oblasti zavlekli evropští kolonisté.

Ptačí vejce představuje „konzervu života“. V nitru bytelné schránky tvořené skořápkou a podskořápečnými blánami se v obalu z bílků nachází bezkonkurenčně nejobjemnější buňka živočišné říše – vlastní vajíčko se zásobou žloutku.

Zahřívat, nebo chladit?

Ptačí vaječná buňka je oplozena spermiemi otce v těle matky, kde zárodek také absolvuje první bouřlivou fázi vývoje. Ve slepičím vejci se zárodek za pouhých čtyřiadvacet hodin před snesením rozroste na 60 000 buněk. Jen pro srovnání, zárodek savců včetně lidského se během prvních 24 hodin stihne rozdělit jen jednou a je tvořen dvěma buňkami.

Úspěšný vývoj ptačího zárodku vyžaduje poměrně vysokou teplotu. Rodiče proto vejce zahřívají. V době hnízdění jim vypadává peří na břiše a vznikají tzv. hnízdní nažiny. Ptáci se dotýkají vejce holou kůží nažin a tím je zaručen vysoce efektivní přenos tepla. Některé druhy ptáků se obejdou bez těchto lysin, např. sovy, kormoráni nebo terejové, jiní si je pracně vytvářejí. To platí o kachnách, které si peří na břiše v období hnízdění samy vyškubávají. 

Péče o vejce v hnízdě ale zdaleka nespočívá jen v zahřívání. Rodič vajíčka v pravidelných intervalech obrací, aby byla všechna rovnoměrně zahřívána a žádné nezastydlo. U některých ptačích druhů se v náročném sezení na vejcích střídá otec a matka.

V tropických krajích hrozí zárodku v ptačím vejci přehřátí, a tak se můžeme střetnout s případy, kdy rodiče vejce v hnízdě chladí. Například rackové a rybáci si máčejí peří na břiše a přilétají na hnízdo se zásobou „chladící kapaliny“. Délka sezení na vejcích je různá. Mláďata datlů se vyklubou už po deseti dnech; albatrosi sedí na vejcích osmkrát déle.

Výsadní postavení prvorozenců

Ve sneseném vejci se může vývoj zárodku na nějakou dobu zastavit, což nabízí ptákům různé možnosti péče o budoucí potomky. Mohou sedět na vejcích od samého počátku a mláďata se vyvíjejí postupně podle toho, v jakém pořadí matka vejce snesla. Matka také může počkat s inkubací vajec až na chvíli, kdy snášku dokončí. Pro život mláďat má zvolená strategie dramatické následky.

Když matka sedí na vejcích průběžně, líhne se mládě z prvního sneseného vejce dříve než jeho sourozenci. Nejstarší mládě je díky náskoku před mladšími sourozenci silnější, vymůže si obvykle na rodičích i více potravy a tím svou převahu ještě posiluje. Vzniká začarovaný kruh,  z něhož prvorozenci těží a mladší mláďata na něj doplácejí. Rodiče dávají v mnoha případech přednost právě silným prvorozencům, protože ti skýtají lepší záruky předání rodičovských genů příští generaci.

Mladší sourozenci jsou často biti nejen od sourozenců ale i od rodičů a výjimkou není ani infanticida či siblicida – tedy zabití mláděte rodiči nebo sourozenci. Platí to například o čápech bílých (Ciconia ciconia), jejichž rozměrná hnízda zdobí vrcholky komínů v mnoha vesnicích a městech. Výzkumy španělských zoologů ale odhalily právě u čápů důkazy, že „druhorozená“ mláďata na tom nejsou až tak zle. Během prvních týdnů života na hnízdě jsou čapí prvorozenci bezkonkurenčně největší, nejsilnější a projevují nejvyšší životaschopnost. Tím ale jakoby svou výhodu vyčerpali a v dalších letech už si vedou zdatněji druhorozenci. Z afrických zimovišť se vracejí na jaře domů podstatně dříve a jsou úspěšnější nejen v získávání životních partnerů, ale i v odchovávání mláďat.

Na stejné startovní čáře

Zcela jinak než u čápů je tomu u severoamerických pěvců strnadců pruhohlavých (Emberiza godlewskii). Jejich samičky kladou jedno vajíčko denně a v hnízdě sedí na třech až pěti vejcích.  Během snášky má samička spoustu dalších povinností, nejvíce času jí zabere shánění potravy. Proto usedá na vejce až ve chvíli, kdy je snáška v hnízdě kompletní. V té chvíli se také začnou ve vejcích vyvíjet embrya. Vejce snesená jako první tak nejen přicházejí o svůj náskok, ale ještě navíc jsou jejich zárodky oslabeny nejdelším čekáním na znovuzahájení vývoje. Mláďata se z nich často vůbec nevyklubou. 

Na první pohled lajdácká péče o vajíčka má za úkol vyrovnat rozdíly mezi mláďaty. Při opožděném usednutí na vajíčka je sice často „odepsáno“ první snesené vejce, ale ze zbylých vajíček se s vysokou pravděpodobností vyklubou zhruba stejně silná mláďata. Žádné z nich nemá nad sourozenci výrazně navrch a neodstrkuje je od potravy přinášené rodiči.

Hormonální doping levobočků

Ptačí matky ovlivňují rychlost vývoje zárodků ve vejci a životaschopnost mláďat i tím, že ukládají do snesených vajíček porci pohlavních hormonů. Ty působí podobně jako doping anabolickými steroidy u sportovců. Větší porce hormonů zajistí mláděti rychlejší růst a větší zdatnost. Samičky kanára ukládají během snášky do vajec stále více hormonů. Mláďata se klubou postupně a bez hormonální podpory by hrozilo, že starší a silnější mláďata budou své mladší sourozence odstrkovat. Nejmladší potomci se ale díky nejvyšší dávce hormonů vyvíjejí nejrychleji a do značné míry tím svůj handicap vyrovnají.

Samičky volavek postupují opačně. Největší porci hormonů uloží do prvního sneseného vajíčka. První vyklubané mládě tak svůj náskok před mladšími sourozenci ještě zvyšuje. Když zavládne nouze a rodiče nestačí nosit dost potravy pro všechna mláďata v hnízdě, sáhne prvorozená volavka k brutálnímu řešení. Své mladší konkurenty napadne ostrými ranami zobáku a nakonec je zabije. Díky své převaze přitom ani moc neriskuje.

Samice některých ptačích druhů vypomáhají vydatnějším hormonálním dopingem potomkům, které zplodily v „mimomanželském“ svazku se samcem, který není jejich trvalým partnerem. Vejce oplodněná při záletech tak dopují například samičky australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia castanotis). Samičky hýlů mexických (Haemorhous mexicanus) hormonálně nejvíc dopují naopak vejce, která oplodnili neatraktivní, neduživí samci. Život hýlů mexických je krátký. Samička stihne vyvést mláďata obvykle jen dvakrát a nemůže si proto dovolit „vypustit“ námluvy jen proto, že dostupný samec není nápadníkem jejích snů. Bere každého, kdo je k mání. Vliv nekvalitních genů, jež potomci zdědí od nevhodného otce, kompenzuje matka vydatnou porcí hormonů uložených do vejce.

Holky a kluci na přání

Samičky ptáků produkují vajíčka, jejichž dědičná informace předurčuje, zda se z nich vyklube syn nebo dcera. Většinou snášejí vajíčka ve vyrovnaném poměru – polovina potomků jsou samci a polovina samice. Samice některých ptačích druhů ovšem mají tento proces pod kontrolou. Jak to dělají, zůstává pro vědce záhadou. 

Například samičky rákosníka seychelského snášejí v bohatých létech „holčičí“ vajíčka, z nichž se líhnou převážně dcery. Naopak v chudých létech snášejí „klukovská“ vajíčka a přivádějí na svět přednostně syny. Mají k tomu dobrý důvod. Dcery zůstávají v blízkosti rodného hnízda a pomáhají rodičům v péči o sourozence z pozdějších snášek. Synové odletí do světa a u rodného hnízda je už nikdo neuvidí. V chudých létech je výhodné, aby mláďata odletěla a neujídala z beztak skrovných porcí. V bohatých létech přítomnost dcer nevadí, protože potravy je dost pro všechny a jejich pomoc je vítána.