Armádní příručky dělí odminování na humanitární a vojenské. V prvním případě je jeho cílem ochránit civilisty před minami rozesetými během války po krajině a zpravidla k němu dochází až po skončení konfliktu. My se budeme věnovat druhému typu odminování přímo během samotných bojů, kdy se ženisté snaží zajistit bezpečnou cestu minovým polem pro mužstvo i techniku. Místo vytváření průchodů se někdy jeví jako snazší „čertovu zahrádku“ obejít, nicméně nepřítel ji občas naklade tak, aby vás všechny okolní cesty zavedly zpět do vražedné zóny. Další riziko pro ženisty představuje fakt, že sami tvoří oblíbený cíl – když je protivník pobije, postup se logicky zastaví. Aby přežili ostřelování, potřebují intenzivní krycí palbu od spolubojovníků, případně pomoc kouřové clony.

S detektorem v ruce

Nejběžnější manuální metoda detekce pozemních min vznikla za druhé světové války a do dnešních dnů prošla jen drobnými úpravami. Ženisté nejprve odstraní z oblasti vegetaci a následně ji rozdělí na pásma. V každém pruhu pak postupuje voják s ručním detektorem kovů neboli minohledačkou. Jakmile dojde k pozitivnímu kontaktu, zapíchne pod objekt sondu a zjistí, zda jde skutečně o minu. Pokud ano, nastupují pyrotechnici. 

Takový proces je zdlouhavý – jedna osoba za den zkontroluje nanejvýš 150 m² terénu. Za špatného počasí či v noci se vše ještě komplikuje. Nejde totiž „jen“ o likvidaci samotných min – ženisté musejí získat zpravodajské informace o typu použité munice a vzoru i hustotě jejího rozmístění, dále alespoň o rámcové rozloze pole a pozicích obránců. Přesto se manuální odminování díky své vysoké spolehlivosti stále používá. 

K jeho urychlení může pomoci nasazení psů speciálně vycvičených pro detekci výbušnin, v některých armádách se uplatňují i jiná zvířata včetně krys. Ty jsou dost chytré na to, aby trénink a úkol zvládly, a zároveň mají menší hmotnost než psi, takže minu vlastní vahou neaktivují. Bez zvířat i s nimi zůstává manuální detekce pro hledače vysoce riziková – když minu přehlédne nebo ji při označování omylem stlačí, hrozí mu okamžitá smrt. Velké množství „falešných poplachů“ kvůli kovovým předmětům v půdě zase může otupovat jeho pozornost a vést k neopatrnosti i únavě – v průměru dochází k nezáměrné detonaci asi u každé tisící až dvoutisící odhalené miny. 

Pokud armáda potřebuje zřídit průchod rychleji, obvykle sází na odminovací prostředky instalované na obrněnou techniku. Ty zavedené do praxe můžeme rozdělit na mechanické a výbušné, konstruktéři pracovali či pracují i na dalších metodách – například elektromagnetických.

Nemotorné stroje

Primitivní mechanické odminovače montované na vozidla se objevily za první světové války. Už tehdy se podle způsobu zřizování průchodů dále členily na pluhové, cepové (s nárazovým či bicím účinkem) a válcové/diskové, jež aktivují miny tlakem. V závislosti na své konstrukci zřizují mechanické odminovače buď kolejové, nebo plné průchody mezi minami. Raná odminovací vozidla představovala podle dobových dokumentů „nemotorná, nespolehlivá a málo výkonná zařízení“, která se teprve během následujících dekád dočkala vylepšení. 

V dobách druhého globálního konfliktu nejvíce pronikl do povědomí americký Sherman Crab – střední tank osazený rotačním bubnem s řetězy, které bičovaly půdu před obrněncem a iniciovaly zasažené miny. Pohon bubnu zajišťoval přímo motor vozidla a „korýš“ vytvářel v minovém poli průchod široký 2,7 metru. Britové si zase oblíbili Bullshorn Plough neboli tank Churchill se sklopným pluhem. 

Fyzika v akci

Z dobových snímků je zjevné, že se tato generace mechanických odminovačů vyznačovala vysokou mohutností, což platilo i pro americké traly z období těsně po druhé světové válce. Bývaly totiž konstruovány tak, aby odolávaly účinkům výbuchů velkého počtu protitankových min. Zatímco některé modely disponovaly třemi sadami diskových válců, jiné dostaly do vínku odminovací válec přes celou šířku mateřského obrněnce. 

Dnes se mechanické prostředky obvykle montují na hlavní bojové tanky, případně na speciální odminovací tanky. Jen výjimečně se lze setkat s jejich instalací na jiné kategorie techniky, například bojová vozidla pěchoty – příkladem může být lehký ruský typ KMT-10. Oproti 40. a 50. letům bývají taková zařízení lehčí, protože většinou slouží k odstraňování min pouze před pásy tanku. Ve vnitřním nevyčištěném pásmu mezi nimi se trhaviny přivádějí k explozi zařízením pro aktivaci protidnových min s takzvanými hůlkovými rozněcovači (prověšené řetězy, rám s mřížkou, tyče a podobně). Případně je likvidují výbušné odminovače, zpravidla vlečené nebo tažené za obrněncem.

Rozdrtit tlakem 

Podívejme se na jednotlivé druhy mechanických odminovačů detailněji. Ty s tlakovým působením mají obvykle podobu válců sestavených z kotoučových (diskových) sekcí upevněných na rámu, který se montuje na čelní pancíř tanku. Válec přivádí minu k výbuchu vlastní váhou a na jednotlivé disky je rozdělen proto, aby se zvýšil tlak na půdu. Kotouče navíc mívají vnější okraje opatřené hroty nebo vybíhají do úzké hrany, čímž vzniká bodové zatížení dostatečné k iniciaci tlakových rozněcovačů většiny protitankových min. Ty s méně pevným obalem a protipěchotní typy hmotnost válce rozdrtí, novější modely zajištěné proti pohybu/zdvihnutí zkrátka explodují. 

Některé válce konstruktéři vylepšili po obvodu rozmístěnými zářezy, které zabezpečují otáčení i v měkkém terénu a brání nakupení zeminy před odminovačem. Jednotlivé disky mohou dobře kopírovat povrch terénu, protože jsou instalovány na vodicí ose s možností pohybu ve vertikální rovině. Občas se samozřejmě stane, že výbuch miny iniciované přímo pod válcem dokáže kotouče – i přes jejich masivní provedení – poškodit. Uvádí se, že soudobé válcové odminovače přestojí čtyři až šest explozí protitankových min, které představují ekvivalent 8–10 kg TNT.

Vyorat místo brambor

Výhodou válcových prostředků je relativně vysoká rychlost práce: u lehčích modelů jde o 10–16 km/h a u těžších o čtyři až osm. K dalším benefitům patří možnost použít vozidla s těmito odminovači jako průzkumný prostředek a pro vyčištění silnic či jiného terénu s tvrdým povrchem. Velmi dobře se uplatňují při prověřování cest vytvořených jinými metodami a při zřizování průchodů ve spojení s výbušným odminovačem.

Mechanické pluhové odminovače definují armádní příručky jako prostředky pro zřizování průchodů v horninách nižších tříd, kde nedochází k velkému odporu proti pohybu, na nějž není motor tanku (ani samotný pluh) dimenzován. V oblastech s těžkými horninami nebo promrzlou půdou nelze takové pomocníky použít – radlice by zkrátka nepronikla pod povrch a pohonná jednotka obrněnce by se „zavařila“.

Základ pluhových odminovačů tvoří radlice s vyrývacími zuby instalovaná na rámu na čele vozidla. Buď jde o dvojici šikmých radlic umístěných před pásy tanku, nebo o jediný oboustranně zešikmený kus ve tvaru písmene V přes celou šíři vozidla. Za jízdy zuby rozrývají horninu a dostávají miny na povrch, aniž by je přiváděly k výbuchu (s výjimkou modelů zabezpečených proti zdvihnutí). Hornina s odkrytými minami se kupí na vnějších stranách radlice a tank projíždí brázdou uprostřed. Případné exploze min poškozují vyrývací zuby, nicméně odolnost jednotlivých modelů se v praxi liší. 

Rychlost odminování pluhem se pohybuje od pěti do 16 km/h v závislosti na konkrétním zařízení i hornině a pro svou jednoduchost se v současnosti jedná o nejrozšířenější druh odminovacího systému. Sází na něj například ženijní vozidlo britské armády Trojan AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers) na podvozku tanku Challenger 2.

Inspirace krabem?

Do třetice patří mezi mechanická zařízení bubnové odminovače neboli cepové a bicí prostředky. Mají podobu mechanicky poháněných bucharů, které tlučou do země a těmito nárazy přivádějí miny k výbuchu. Anebo je aktivují či odhazují stranou společně s horninou pomocí bicích elementů (ocelových palic, řetězů se závažími a podobně) upevněných na rychle rotující hřídeli – ve stylu zmíněného Shermanu Crab.

Ačkoliv vojáci zprvu hodně sázeli na variantu s buchary, ukázala se jako tak konstrukčně složitá a provozně poruchová, že se od ní v praxi upustilo. Odminovače s bicími prvky jsou mnohem jednodušší a výkonnější, ovšem také mají své mouchy. Udržování hřídele s cepy v konstantním otáčivém pohybu vyžaduje značně výkonný motor tanku. Aby odminování bylo opravdu spolehlivé, praxe ukázala, že se stroj musí sunout hlemýždím tempem: obvykle v rozmezí 0,2–5 km/h. A nevýhodou je i víření velkého množství prachu, jež demaskuje vozidlo a ztěžuje orientaci jeho osádce. K benefitům se naopak řadí vytvoření plného průchodu, kdy odminovač povrchové i zapuštěné miny odhazuje do stran.

Dokončení: Zamezit smrtící explozi (2): Jaké jsou techniky odminování? (vychází ve čtvrtek 4. července)

Ve vzdálenosti asi 460 světelných let od Sluneční soustavy se v oblasti souhvězdí Hadonoše nachází soustava mezihvězdných mračen Rho Ophiuchi. Jde o jednu z nejbližších hvězdných porodnic, kde se přímo před našimi zraky rodí nové hvězdy. Jsou to malebná vesmírná mračna o celkové hmotnosti asi tří tisíc Sluncí, jejichž teplota se pohybuje mezi 13 až 22 kelviny.

Vzhledem k blízkosti mračen, tedy v měřítku galaxie, je tato hvězdná porodnice poměrně dobře prostudovaná. Týká se to i skupiny velice mladých hvězd, která je známá jako WL 20. Tato skupina byla prostudovaná nejméně pěti výkonnými teleskopy, včetně hvězdy WL 20S. Pak se ale do věci vložil Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

Nečekaná dvojhvězda

Astronomka Mary Barsonyová z Institutu SETI a její kolegové pozorovali skupinu WL 20 s využitím zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument) na palubě Webbova dalekohledu. Díky ohromujícímu rozlišení, které Webbův dalekohled nabízí, astronomové zjistili, že dlouho známá hvězda WL 20S je vlastně fascinující dvojhvězda velice mladých hvězd, které vznikly před 2 až 4 miliony let.

Dvojice, která tvoří WL 20S, se blíží ke konci období samotného vzniku a stávají se z nich plnohodnotné hvězdy. Jak odhalila pozorování Webbova dalekohledu, z obou hvězd proudí polární výtrysky, shodou okolností prakticky stejným směrem. Jako by šlo o dvě vesmírné rovnoběžky. Dodatečná pozorování soustavou radioteleskopů ALMA prozradila, že kolem obou hvězd jsou nápadné prstence, v nichž zřejmě vznikají nové planety.

„Když jsme to viděli, doslova nám spadla čelist,“ líčí Barsonyová. „Studujeme skupinu WL 20 už celá desetiletí. Mysleli jsme si, že ji známe velmi dobře. Ale až díky zařízení MIRI jsme se dozvěděli, že WL 20S jsou vlastně hvězdná dvojčata se stejnosměrnými výtrysky hmoty. Bylo to pro nás šokující.“ 

Globální teploty trhají rekordy na všech kontinentech již řadu měsíců. Jen za jeden týden v červnu padlo 1 400 teplotních rekordů. Ve stejném období byly v indické metropoli Dillí objeveny desítky mrtvých těl. Šlo o lidi, kteří zemřeli zejména kvůli vlhkému horku, které je pro lidský organismus mnohem nebezpečnější než samotná vysoká teplota. V Řecku kvůli vedru zahynulo nebo zmizelo několik turistů a na cestě do Mekky letos zemřely stovky poutníků při teplotách šplhajícím k 52 °C.

Změna nebezpečných rozměrů

Spalující horko posledních dnů a týdnů přišlo navzdory předpovědím, podle nichž měl zneklidňující nárůst globálních teplot oproti předchozím letům postupně slábnout. Namísto toho miliardy lidí pocítily na vlastní kůži důsledky oteplování klimatu, v rozvojovém i rozvinutém světě. Stovky ze zmíněných teplotních rekordů padly ve Spojených státech, především na severozápadě a na východním pobřeží.

Odborníci považují tento vývoj za důkaz, že kvůli lidmi způsobeným změnám klimatu jsou dříve výjimečná katastrofální vedra již vlastně běžná. „Jak se zdá, změna klimatu už dosahuje nebezpečných rozměrů,“ varuje klimatický vědec Michael Wehner z amerického výzkumného centra Lawrence Berkeley National Laboratory. „Stále více lidí umírá kvůli oteplování planety.“

Vědci původně očekávali, že letošní léto bude o něco chladnější než to loňské, které bylo na severní polokouli nejteplejší za posledních dva tisíce let. Přispět k tomu mělo hlavně očekávané oslabení klimatického jevu El Niño. Na horku, které zachvátilo planetu, se ale tato změna příliš neprojevuje. Odborníci se obávají, že oteplování posunulo planetu do „nového klimatické území,“ které pro nás může být dost děsivé.

„Máme nejvyšší koncentraci skleníkových plynů za poslední tři miliony let. Oxid uhličitý zachycuje teplo, takže globální teplota roste,“ popisuje Michael McPhaden, vědec z Národního úřadu pro oceán a atmosféru. „Je to skutečně jednoduchá fyzika.“

Nemusíme jít daleko do minulosti. Celonárodní hladomor za Kulturní revoluce vyústil v úplnou epidemii kanibalismu. Tato drastická lekce nadále zůstává tématem, jež si Číňané připomínají jen opravdu velmi neradi. Mohli by tím koneckonců riskovat pobyt v doučovacím táboře. Ale případy z dávnější historie? Z té ještě dnes čínští dějepravci vyzvedávají příběhy, které sice s jinak všestranně zavrženíhodnými epizodami pojídání lidského masa souvisejí, ale přesto se zmiňují ve chvalných souvislostech. 

Nepřítel na talíři 

Příkladem může být král Čchu z dynastie Šang. Jeho příběh spadá do 11. století před naším letopočtem – do období legend a pověstí, které sami Číňani nazývají Časem Tří vznešených a pěti vladařů. Tím pádem jej nemůžeme považovat za zrovna věrný nebo doložený, ale spíše kanonický. Nicméně svou grafickou názorností si pozornost zaslouží. Onen Čchu totiž veřejně praktikoval kanibalismus jako akt spravedlivé pomsty. Přesněji: měl pozřít pokrmy z vyuzeného masa dvou konkurenčních feudálních pánů, kteří proti němu kuli pikle. Pro dalšího „zrádce“ zase nechal připravit polévku vyrobenou z masa jeho syna. Krále Wen z říše Čou přiměl tento pokrm přijmout na znamení totální porážky, jako uznání toho, že v Čou „už nemají nástupce“ a musí se Čchuovi podvolit. 

Není bez zajímavosti, že legendární dynastie Šang krátce po tomto ukrutném gastronomickém aktu nakonec vymřela a ona zdánlivě zdecimovaná dynastie Čou ji nahradila. Není tedy zřejmé, z jakého masa tu podivnou polévku uvařili. Možná měl král Wen těch nástupců víc. Pořád ale platí, že i když je v těchto pověstech zmíněno pojídání lidského masa, cenzory to ponechává v klidu. Historicky kanibalismus, prováděný v kontextu odvety a pomsty, se zatím zdá být v pořádku. 

Velký příběh hrdinství 

„Přijatelný“ je i o poznání lépe doložený příběh o obléhání města Suej-jang. K tomu došlo v roce 757 a šlo o jednu z mnoha kapitol povstání An Lu-šana. Ve zkratce: když se generál Čang Sün spolu s asi devíti tisícovkami svých věrných vojáků opevnil v městě Suej-jang, věděl, že šance na přežití má jen minimální. Armáda obléhatelů, která i s posilami čítala zhruba 150 000 mužů, totiž nebrala zajatce. 

Sün ale předpokládal, že s každým dnem, kdy jim vzdoruje a váže jejich ohromné množství, napomáhá tím ostatním spojencům konsolidovat roztříštěné síly. Zkrátka a dobře, svým marným bojem kupoval čas pozdějšímu vítězství. Bohužel město Suej-jang nedisponovalo pro obléhání dostatečnými zásobami. Obránci tak postupně snědli své koně a vylovili všechny ptáky i krysy. Nakonec se živili papírem, kůrou i listím stromů.

Situace se jevila bezvýchodná, smrt čekala prakticky na každého. A Sün ji jen trochu víc oddálil tím, že jako první setnul svou konkubínu a přikázal svým vojákům, aby její maso snědli a tím se posílili k další obraně. A nezůstalo u tohoto lidojedného počinu. V průběhu dalších dvou měsíců obránci města postupně kvůli jídlu vybili všechny ženy, po nich i starce a nakonec děti. 

Zkazky ze Suej-jang dost podrobně – a ne zrovna uvěřitelně – popisují, jak se tento hon za kaloriemi odehrával v naprostém pokoji a klidu. Lidé z města se nikterak nebouřili a sami se dobrovolně vydávali pod nůž. Věděli, že pokud hradby padnou, smrti stejně neuniknou. A takto aspoň pomohou obráncům. 

Když vojáci snědli posledního civilistu, začali pojídat své raněné. Poté losovali, kdo další přijde na řadu. Po čtyřech měsících se tak počet obyvatel města Suej-jang snížil na nulu, a počet jeho obránců na pouhé čtyři stovky. Tehdy generál Čang Sün seznal, že už to dále nejde – a nepřátelům se vzdal. Odmítl se ale přidat na jejich stranu, takže ho i s jeho věrnými podle očekávání zabili. 

Kanibal je hrdina 

Sebevražedná a notně kanibalská mise ale zjevně splnila svůj cíl, protože v marných útocích proti stále sytým obráncům ztratili obléhatelé neuvěřitelných 120 tisíc mužů. A jak předpověděl Sün, jeho spojenci si s nimi pak už poradili. Čang Sün a jeho postup při obraně Suej-jang by dnes jistě budil kontroverze. Ale i když nechal pobít a sníst dvacet až čtyřicet tisíc obyvatel města, které bránil, a pak kvůli masu pobíjel vlastní vojáky, oslavovovali jej jako hrdinu, vzor neochvějného odhodlání a síly. 

I když to byl řezník k pohledání, v čínských čítankách mají jeho lidojedné spády své čestné místo. Pro dobrou věc a ve jménu obrany státu se zkrátka kanibalismus toleruje. Komplikovaný pohled na státem legalizované pojídání lidského masa ale nabízí i „časy rozkvětu“ za panování dynastie Ming. Ta se usadila na trůnu v roce 1368 a vydržela u kormidla dalších 276 let. Éra vlády tohoto rodu se – minimálně v prvních sto letech své existence – považuje za období prosperity. 

Nasytit hladovějící 

Jen máloco to tak dobře dokládá, jako růst zdejší populace. Z nějakých 65 milionů vyskočila na 140 milionů lidí. Ještě kolem roku 1600 žila třetina z celkového počtu obyvatel planety Země v říši Ming! Nasytit takové množství ale nebylo nic snadného, a byť se – zprvu ještě nezkorumpovaná a souboji mocenských klik nepostižená státní administrativa – ze všech sil snažila, dílo se nedařilo. Lidem se nedostávalo živočišných bílkovin – masa. A toho se přičinlivě chytili všemožní kriminálníci a zločinci. Začali dodávat na trhy maso v objemu odpovídajícím poptávce – jen lidské.

Pochopitelně, že se tomu představitelé zákona pokoušeli bránit, ale s velmi chabými výsledky. Dodavatelské sítě „pojídačů lidského masa“ fungovaly napříč celou zemí. Perfektně organizované skupiny pracovaly v dokonalém utajení. Do tohoto zločinu se navíc postupně namočil kde kdo. Od hladovějících rolníků až po reprezentanty moci – státní úředníky. V některých provinciích se kanibalismus vyskytoval až epidemicky. Běda pocestnému, který by se do těch krajů vydal bez ozbrojeného doprovodu. 

Maso z krámu 

Císaři pochopili, že tenhle nelegální byznys nemohou vymýtit, a tak jej raději preventivně uzákonili. Ovšem s řadou podmínek: lidské maso muselo být na trhu řádně označeno. Řezníci museli dokázat, odkud pochází. Říše na tento sortiment také uvalila výraznou daňovou přirážku a systém kontrol. Za nesplnění všech těch podmínek se udělovaly drakonické postihy.

Ve výsledku tahle „pochoutka“ vyšla asi třikrát dráž, než zrovna tak nedostupné vepřové. Ale legalizace, vysoká cena a kontroly – i to, že mohl každý vidět, kdo si tohle zboží kupuje, přinesly své plody. Nasládlé lidské maso v ústech těch, kdo si na něm chtěli pochutnat, pořádně zhořklo. A říše Ming si přijetím tohoto hodně kontroverzního zákona pojistila stabilitu. Obludné kanibalské hody lidožravců se překvapivě nekonaly, ale naopak postupně vymizely. 

Dílem i proto, že administrativa prosperující země se postarala o řadu nebývalých počinů v zemědělském hospodaření. Miliony lidí se tu tedy dokázaly nasytit bez toho, aby se pojídali navzájem. Státem legalizovaný kanibalismus dynastie Ming novodobé cenzory dráždí. Ale v čítankách dějepisu na něj ještě narazíte a nikdo jej nepopírá. Navzdory všem výhradám přinesl nezpochybnitelné výsledky. 

Něco ze sebe 

Nic ale netrvá věčně, ani vláda panovníků Ming. A když je nakonec nahradila mandžuská dynastie Čching, narazíme ještě na jednu historickou stopu kanibalů. Tentokrát z tradiční medicíny. V Číně se totiž odedávna věřilo, že lidské maso má „až božské“ a ozdravné účinky. Celá idea vycházela vlastně z podobných kořenů jako similia similibus curantur v Evropě. Tedy že podobné léčí podobné. Když se vám horší zrak, pomůže vám více očí… a tak podobně. 

Historie tohoto medicínského kanibalismu sahala hluboko. V 7. století doporučoval buddhistický mnich, učenec, cestovatel a překladatel Xuanzang člověčinu na nejrůznější lidské neduhy. Za dynastie Čching se tato lékařská praxe znormalizovala, ale rovněž s několika omezujícími pravidly. Předně, celý úkon musel být pro zdárné působení „léku“ dobrovolný. 

Dárce masa musel darovat kus sebe a současně musel mít s nemocným pacientem blízce osobní či příbuzenský vztah. Často šlo o potomka nebo zetě pacienta. A do třetice – pacient nesměl vědět, že pojídá maso člověka. Ona surovina musela být zamaskována v běžném jídle. Šlo vlastně o sebeobětování se – mládí poskytlo svou sílu vetchému stáří – skrze své mladé masíčko. Takový kanibalismus se považoval za zcela legální záležitost. 

Pokud tedy zabřednete do debaty s novodobým čínským cenzorem o jejich národní historii, pohlídejte si, k jaké formě lidojedství se vyjadřujete. Někdy je chválená a respektovaná, a jindy patří do sekce témat, o nichž se tu raději nemluví.

Je to „truhlice s pokladem“ a učiněný „zlatý důl“, tak okomentoval návrat čínské sondy Čchang-e 6 z odvrácené strany Měsíce profesor planetárních geověd James Head z Brownovy univerzity. Čínská sonda, která po téměř osmitýdenní misi přistála vnitřním Mongolsku, dopravila na Zemi vzácné vzorky z odvrácené strany Měsíce. 

Podle zástupců Čínské kosmické agentury se Čchang-e 6 podařilo získat asi dva kilogramy hornin. Vědci to považují za potenciálně průlomové, protože vzorky jim mohou přinést odpovědi na některé otázky související se vznikem planet. Odebrané horniny pocházejí z kráteru, který vznikl před asi čtyřmi miliardami let.

Poklad z Měsíce

Měsíc je na rozdíl od Země vychladlým tělesem, a nemá proto žádnou formou deskové tektoniky, která na Zemi překryla doklady o prvních několika miliardách let vývoje planety. „Měsíc je de facto zmrzlým obrazem toho, jak vypadala Sluneční soustava v rané fázi vývoje,“ vysvětluje význam získaných vzorků James Head. Vědci si slibují, že přivezené vzorky jim pomohou pochopit rozdíly mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně našeho souputníka.

Čína je jedinou zemí, jejíž sonda přistála na odvrácené straně Měsíce. Stalo se tak již podruhé, prvenství si v roce 2019 připsala Čchang-e 5. Jde o technicky náročnější proces, jelikož sonda musí urazit větší vzdálenost a poté přistát v obtížném terénu, kde je množství kráterů a málo rovného povrchu.

Úspěšná mise je dalším čínským krokem v rámci přípravy letu, jenž má na povrch Měsíce dopravit lidskou posádku. Tohoto milníku chce Peking dosáhnout do roku 2030. Představitel čínské vesmírné agentury pro pilotované lety Lin Si-čchiang již letos v dubnu uvedl, že pro tento účel jsou již vyvíjeny a testovány klíčové součásti a probíhá i výběr posádky. Přistání čínských tchajkonautů mají předcházet dvě robotické mise Čchang-e 7, která má zamířit do oblasti jižního pólu Měsíce v roce 2026 a Čchang-e 8, plánovaná na rok 2028, která má testovat možné využití lunárních zdrojů k budování výzkumné stanice. 

Všichni to známe. Po návštěvě fitcentra nebo aktivním sportování si rádi něco zakousneme. Dřívější výzkumy potvrzují, že aktivní sport nebo cvičení vedou ke zvýšenému příjmu stravy, ať už jde o psychologickou odměnu za vynaložené úsilí nebo o potřebu doplnění energie. Carolina Werleová z francouzské Grenoble Ecole de Management a její kolegyně si před pár lety položily otázku, zda může chuť k jídlu ovlivňovat i pasivní sledování sportu například v televizi.

Sport v televizi a jídlo

Ukázalo se, že sledování sportů u dobrovolníků zvyšuje spotřebu sladkostí. Není to ale celý příběh. Vliv na chuť k jídlu má i obtížnost sportů, které dobrovolníci sledovali. Poněkud paradoxně, čím obtížnější sport byl, tím byla spotřeba sladkostí diváky nižší než při sledování sportů s nižší kalorickou zátěží.

Jak je to možné? Badatelky se domnívají, že sledování sportů vede k pocitu zástupného plnění cílů fyzické aktivity. Jinými slovy, když se sledující vžívají do sportu, mají pocit, že oni sami vykonávají takovou aktivitu, což je povzbuzuje k jídlu, stejně jako skutečná sportovní aktivita. U fyzicky méně náročných aktivit je podle vědkyň snazší vžít se do pocitu vlastního vynaloženého úsilí a tím i splnění fyzického výdeje a související odměny. Vzhledem k blížící se olympiádě by s tím lidé měli počítat. Pokud se snažíte držet dietu, vyplatí se sledovat fyzicky náročnější sporty – možná vám to pomůže odolat další tabulce čokolády. 

Mezinárodní tým amerických, finských a německých vědců ovšem zjistil, že samečci mají za určitých okolností přece jen tendenci partnerku opustit a všechnu starost o mladé nechat na ní. Toto chování se častěji objevuje u větších druhů cichlid obývajících jezera a dochází k němu spíše v pozdější fázi období tření. V důsledku tohoto jednání je pak nejen přetížená samička, která jako „svobodná matka“ nemůže kvalitně zastat všechnu potřebnou péči o mláďata, ale několikanásobně větší hrozba ze strany predátorů číhá i na malé rybky. Samečci tak jsou vlastně sami proti sobě, neboť mnoho jejich vlastních potomků přijde o život.

Proč dají přednost volnosti před ochranou mláďat, která nesou jejich genetickou informaci, není zatím jasné. Na první pohled kontraproduktivní chování je pravděpodobně motivováno příležitostí k dalšímu páření, které může přinést nové potomky. Energie vynaložená na páření se pak může zdát jako výhodnější investice, než dlouhodobá, vyčerpávající péče o již narozená mláďata.

Ať už jste fanoušci videoher s instalatérem Mariem, s ježkem Sonicem, nebo třeba s postavami z Hvězdných válek, francouzský sochař Harold Sangouard vám pro ně vytesá nádherný mramorový automat. 

Umělec vystupující pod přezdívkou Harow si díla sám navrhuje a vlastníma rukama na nich také pracuje. Čekací doba se proto pohybuje kolem jednoho roku a přepočtená cena šplhá ke dvěma milionům korun. Další náklady je pak třeba vynaložit na přepravu, protože výsledek váží zhruba 300 kilogramů. 

Počátky zapojení americké vlády do jaderného výzkumu začaly v roce 1939 oznámením, že němečtí vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann objevili štěpení atomového jádra. Tento objev vyvolal obavy, že by třetí říše mohla vyvinout atomovou bombu. Američtí vědci před tímto nebezpečím varovali dopisem prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Po jeho přečtení prezident rozhodl o založení Poradního výboru pro uran, aby určil proveditelnost jaderné řetězové reakce. V listopadu 1939 výbor doporučil, aby Spojené státy získaly nejprve dostatečné množství uranu pro další výzkum a aby vláda finančně podpořila výzkum metod separace izotopů a také probíhající práci Lea Szilarda a Enrica Fermiho v oblasti jaderných řetězových reakcí. 

Řetězová reakce pod stadionem

Podpora však zatím byla spíše vlažná, což změnily informace z Velké Británie, kde poradní skupina Winstona Churchilla pro uran zjistila, že uranovou bombu lze skutečně sestrojit a že tento prostředek bude mít převratný význam pro vývoj války. V červnu 1941 zřídil Roosevelt Národní úřad pro výzkum a vývoj, který financoval vědecký výzkum pro vojenské účely. Jeho součástí byla i takzvaná uranová sekce, transformovaná v červnu 1942 ve Výkonný výbor S-1, jenž měl na starosti koordinování výzkumu v oblasti jaderného štěpení. Ve stejné době padlo rozhodnutí, že celý vývoj bude přímo řídit armáda. Podle sídla štábu plukovníka ženijní služby Jamese C. Marshalla, který měl organizování prací zpočátku na starosti, dostal projekt krycí název Manhattan Engineer District – zkráceně Projekt Manhattan.

V té době už vědci pokročili v teoretickém výzkumu štěpení natolik, že zbývalo „jen“ ověřit fungování řetězové reakce v praxi a zvládnout její včasné zastavení. První řízená řetězová reakce se uskutečnila 2. prosince 1942 v reaktoru, který postavil americký fyzik italského původu Enrico Fermi s týmem spolupracovníků v podzemí univerzitního stadionu v Chicagu. Průběh experimentu, pro vývoj jaderné zbraně zcela zásadního, podléhal přísnému utajení. Stadion i jeho okolí hlídala policie, během pokusu se nesměly pořizovat fotografie.

Příliš drahý uran

Cesta od štěpné reakce uskutečněné v laboratorních podmínkách k bojovému nasazení jaderné zbraně nebyla krátká ani snadná a už vůbec ne levná. V listopadu 1942 začala výstavba nového střediska atomového výzkumu v Los Alamos. Vzniklo v nehostinné a řídce obydlené poušti poblíž města Santa Fe v Novém Mexiku. V březnu 1943 stanul v čele týmu odborníků pracujících na vývoji atomové zbraně uznávaný vědec a mimořádně schopný organizátor Julius Robert Oppenheimer. Los Alamos se stalo dočasným domovem pro zhruba pět tisíc špičkových badatelů, kteří se snažili vyřešit problém, jak přivést bombu k výbuchu. 

Šlo o to vyvolat uvnitř bomby v požadovaném okamžiku řetězovou reakci, při níž se uvolňuje značné množství energie, což způsobí explozi dosud nevídané síly. Jako štěpný materiál mohl být využit uran nebo plutonium. V této souvislosti vznikl (pod krycím označením Clinton Engineer Works) v Oak Ridge v Tennessee obří závod na výrobu izotopu uranu-235. Získávání množství nutného k sestrojení atomové zbraně však bylo zdlouhavé a velmi drahé. Během listopadu 1943 proto ve stejném podniku začala paralelní produkce plutonia, kterého bylo potřeba k sestavení srovnatelně účinné bomby podstatně méně.

Štíhlý muž

Vědci v Los Alamos se mezitím potýkali s problémem, jak v rámci omezení daných maximálními přípustnými rozměry bomby dosáhnout spojení dvou podkritických množství štěpného materiálu v množství kritické, které je nutné pro nastartování řetězové reakce. Pracovalo se souběžně na dvou různých řešeních. První způsob byl označován jako „kanonová“ metoda a spočíval ve vystřelení náboje tvořeného podkritickým množstvím proti zbytku štěpného materiálu pevně fixovanému v ústí hlavně. Druhý, nazývaný implozivní, předpokládal dostatečné zhuštění podkritického množství stlačením tak, že se změní v množství kritické. 

Vzhledem k tomu, že implozivní metodu se zatím podařilo zvládnout pouze teoreticky, byla první atomová puma řešena jako „kanonová“. Odborníci vypočítali, že délka hlavně uvnitř bomby musí činit nejméně 17 stop (518 cm). Zbraň dostala krycí jméno Thin Man (Štíhlý muž). V roce 1943 však neexistoval v USA letoun, do jehož pumovnice by se tak dlouhá bomba vešla. Zpočátku se uvažovalo o úpravě stroje Consolidated B-24 Liberator, u něhož by byla odstraněna přepážka mezi přední a zadní pumovnicí.

Od tlouštíka...

Dalším kandidátem na nosič pumy Thin Man se stal Boeing B-29 Superfortress, avšak i v tomto případě bylo nutné odstranit přepážku mezi pumovnicemi, z nichž každá měla délku 12 stop. Tato úprava se ukázala jako proveditelná, ale pouze za předpokladu, že průměr zbraně nepřesáhne dvě stopy (61 cm). Napříč trupem mezi oběma pumovnicemi totiž probíhá nosník, na němž jsou ukotvena křídla. Mezitím v Los Alamos vyřešili problémy spojené s konstrukcí implozivní bomby. Ta měla kulový tvar a dostala jméno Fat Man (Tlouštík). V tomto případě nepředstavovala limitující faktor délka, ale hmotnost vypočítaná na 9 500 liber (4 309 kg) oproti 7 500 liber (3 402 kg) u pumy Thin Man. 

Jako nosiče pro Fat Man přicházely v úvahu dva spojenecké bombardéry – americký B-29 a britský Avro Lancaster. Je poměrně málo známé, že britský letoun byl vážným kandidátem. O výběru amerického stroje rozhodly víceméně politické důvody, když se odpovědní činitelé shodli na názoru prosazovaném velitelem USAAF generálem Henrym Arnoldem, že atomovou bombu nad cíl dopraví B-29 s osádkou tvořenou příslušníky amerického letectva.

...ke chlapečkovi

Přestože vývoj pumy Thin Man dospěl až do stadia výroby makety ve skutečné velikosti a její chování při zkušebních shozech bylo hodnoceno jako dobré, práce na tomto modelu skončily počátkem roku 1944. Ukázalo se totiž, že plutonium, které Američané vyráběli, není dostatečně čisté a pro „kanonovou“ metodu se nehodí. Padlo proto rozhodnutí pumu přepracovat tak, aby se v ní mohl jako aktivní látka využít uran. Vzhledem k tomu, že rychlost srážky podkritických množství izotopu U235 byla oproti plutoniu nižší, dala se zkrátit délka hlavně a tedy i bomby tak, aby se vešla do standardní pumovnice letounu B-29. Zbraň nové konstrukce nesla krycí jméno Little Boy (Chlapeček).

Velká zemětřesení mívají značný vliv na okolní krajinu a v extrémních případech se to může týkat i veletoků, jakým je například indická Ganga. Liz Chamberlainová z nizozemské Wageningenské univerzity a její kolegové ke svému překvapení zjistili, že právě takový scénář se naplnil asi před 2 500 lety.

Vědci již dříve objevili řadu případů, kdy došlo k náhlé změně říčního toku, někdy v důsledku zemětřesení. Autoři studie, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Nature Communications, se ale ještě nikdy nesetkali se změnou toku tak mohutné řeky. 2 500 kilometrů dlouhá Ganga je po Amazonce a Kongu třetí největší řekou světa. Událost podle odborníků zřejmě provázely katastrofální záplavy, které ničily vše, co jim stálo v cestě. 

„Ještě nikdy jsme nebyli svědky spolehlivě doložené události, kdy by zemětřesení vyvolalo náhlou změnu toku v deltě řeky,“ uvádí Chamberlainová. „Obzvláště to platí pro tak ohromné řeky, jakou je Ganga.“ 

Vědci k tomuto závěru dospěli analýzou satelitních snímků, na nichž objevili ve vzdálenosti asi 100 km jižně od hlavního města Bangladéše Dháky bývalé hlavní koryto Gangy. Dnes je toto koryto zaplněné hlavně bahnem a využívá se převážně k pěstování rýže.

Blesková změna toku

Ganga, stejně jako mnoho dalších řek, prochází mnoha dílčími změnami toku, zvláště v oblasti říční delty, prakticky neustále. Neděje se to ale náhle, nýbrž postupně. Takové změny obvykle trvají roky nebo i celá desetiletí. Při zemětřesení jsou ale změny koryta náhlé, v podstatě okamžité.

Chamberlainová a další badatelé zkoumali tuto oblast v roce 2018 a narazili zde na čerstvě vyhloubený výkop pro rybník, který ještě nebyl naplněn vodou. V jedné části výkopu vědci objevili zřetelné svislé útvary ze světlého písku, které protínaly vodorovné vrstvy bahna. Jedná se o dobře známý prvek vytvořený zemětřesením: V podobně podmáčených prostředích mohou silné otřesy vytlačit vrstvy písku skrz nadložní bahno. Výsledkem jsou „písečné sopky“, které mohou vyvolávat erupce na povrchu. Objevené „písečné sopky“ byly široké 30 až 40 centimetrů a prořezávaly se třemi a čtyřmi metry bahna. Jejich uspořádání a chemické složení potvrzují, že vznikly společně před zhruba 2 500 lety v důsledku zemětřesení o odhadované síle mezi 7 a 8 stupni.

Podle odborníků se v této oblasti opět shromažďují seismické síly a v dohledné době by zde mohlo dojít k podobně silnému zemětřesení, které by opět mohlo ovlivnit tok řeky Gangy. Oblast dnes obývá velké množství lidí a podobná událost by se tak dotkla okolo 140 milionů obyvatel. K poslednímu podobně velkému zemětřesení zde došlo v roce 1762, kdy vlna tsunami doputovala po řece až do dnešní Dháky.