Evoluce zformovala tuleně leopardího (Hydrurga leptonyx) v dokonalý „stroj na zabíjení“, který má v mořích u jižního pólu jediného vážného konkurenta – kosatku dravou (Orcinus orca). Jen tato několikatunová dravá velryba či snad zástupce některého z velkých druhů žraloků jsou natolik silní a rychlí, aby dospělého tuleně leopardího zdolali.

Samotář antarktické pustiny

Tuleň leopardí tráví většinu života na moři v jednom z nejnehostinnějších koutů světa. V Antarktidě jsou relativně snesitelné podmínky krátkého polárního léta rychle vystřídány mrazivým peklem dlouhé polární zimy. To je jeden z hlavních důvodů, proč toho o tuleni leopardím víme poměrně málo. Teprve v poslední době nasbírali vědci informace o životě těchto pozoruhodných živočichů pomocí zařízení, která dovolují sledování zvířat a sběr dat prostřednictvím satelitů.

Po většinu roku žijí tuleni leopardí jako samotáři. Vidět jich několik pohromadě je skutečná vzácnost. Častěji se jednotlivé kusy potkávají jen během zimy, kdy se stahují do míst s příhodnějšími podmínkami pro život. Ale ani pak nepěstují nějaké dlouhodobé vztahy. Jen tu a tam je možné vidět dva nebo tři jedince při společných hrách a dovádění.

Jedinou výjimkou, kdy je možné dlouhodobě pozorovat více zvířat pohromadě, jsou námluvy a období, kdy se matka stará o mládě. Námluvy probíhají od prosince do ledna. Samec po spáření svou družku opustí a ta pak rodí na mořském ledu během polárního jara, tedy od října do prosince.

Matka se o mládě stará sama, bez nejmenšího přispění ze strany otce a to po dobu jednoho měsíce. Kojí ho mlékem s vysokým obsahem živin a mládě proto velmi rychle roste. Po měsíci mladému tuleni vypelichá „dětský kožíšek“, který ho dokonale chránil při pobytu na ledové kře, a místo něj mu naroste srst, s níž už se může samostatně pustit do lovu ve vodě. V té chvíli matka ztrácí o potomka zájem a jde si svou vlastní cestou. Mládě se už musí o sebe postarat samo.

Od tučňáků až po kril

Dospělý tuleň leopardí dorůstá délky přes tři metry a hmotnosti přes 600 kg. Je vyzbrojen silnými čelistmi s dlouhými ostrými zuby a pod vodou vyvine úctyhodnou rychlost kolem 40 kilometrů v hodině. Jeho proudnicové tělo uvádějí do pohybu nejen zadní končetiny, jak je to běžné u ostatních tuleňů, ale také mohutné záběry předních končetin opatřených nejen plovacími blánami, ale také drápy. Jméno dostal tento dravec chladných vod podle tmavých skvrn na světlé hrudi, které připomínají skvrnité zbarvení levharta (Panthera pardus). Známé kočkovité šelmě se vyrovná i loveckým uměním.

Základ jídelníčku tuleně leopardího tvoří tučňáci. Predátor na ně obvykle číhá ve vodě poblíž okraje pobřežního ledu a na ptáka často útočí ve chvíli, kdy skočí do vody. Sevře ho v zubech za nohy a následně tluče úlovkem o vodní hladinu, dokud jej neusmrtí. Kořist si tak trhá na menší kusy, které polyká. Dříve se tradovalo, že si tuleň tímto způsobem stahuje tučňáky z kůže, ale ukázalo se, že jde o nepodloženou zkazku. Tuleň zdržující se v blízkosti hnízdní kolonie tučňáků dokáže během jediné hodiny ulovit až osm jejích obyvatel. Běžně však chytí jednoho nebo dva tučňáky za hodinu přičemž k pokrytí denní potřeby živin a energie jich musí spořádat asi pět každý den.

Obětí tuleňů leopardích se stávají i jejich příbuzní tuleni krabožraví (Lobodon carcinophagus), nebo mláďata rypoušů sloních (Mirounga leonina). Na subantarktických ostrovech, např. ve vodách kolem Jižní Georgie, jim jako potrava slouží lachtan antarktický (Arctocephalus gazella). Útokem z hloubky napadají tuleni i mořské ptáky, kteří usedli na hladinu.

Mláďata velkou kořist neloví. Živí se drobnými mořskými živočichy, například krilem. Naberou nevelkou kořist do tlamy i s vodou a následně ji procedí přes zuby. Vodu vytlačí z tlamy ven, kril pak polknou. Krilem, mlži, plži nebo rybami si zpestřují jídelníček i dospělí tuleni, ale jejich hlavní zdroj potravy představují teplokrevní tvorové.

Mezidruhoví kanibalové, příležitostní tuláci

Tuleň leopardí mění jídelníček v závislosti na ročním období. V zimě, kdy moře kolem Antarktidy zamrzá, má dravec k dispozici jen několik pečlivě udržovaných děr, jimiž leze do vody a připlouvá se k nim nadechnout. V tu dobu se i dospělá zvířata uchylují k lovu krilu a dalších bezobratlých mořských tvorů, např. hlavonožců nebo korýšů. V letních měsících od listopadu do února ovšem přivádějí samice tuleňů krabožravých na svět mláďata. Tuleni leopardí tehdy mají čas hojnosti, pro jejich příbuzné je to období „vraždění neviňátek“. Mláďata jiných druhů tuleňů jsou pro velké dravce pochoutkou, které nedokážou odolat. Tulení mládě se spoustou tělního tuku je vydatnější sousto než tučňák a ve vrcholné sezóně se podaří tuleni leopardímu ulovit za hodinu až čtyři mláďata tuleně krabožravého. V tomto období netráví lovem mnoho času a přesto je stále sytý.

K tomu, aby zdolal svou obvyklou kořist, tuleň leopardí rozhodně nepotřebuje lovit ve skupině. Naopak, pokud by na tučňáky nebo tulení mláďata podnikalo lovecké výpravy hned několik jedinců, docházelo by mezi nimi zákonitě ke konfliktům a rvačkám o kořist. To je zřejmě také důvod samotářského života tohoto predátora.

Tuleni leopardí se pohybují i daleko od antarktických břehů. Navštěvují pobřežní vody Austrálie, Jižní Afriky, Nového Zélandu či Ohňové země. Tam si hledají kořist mezi místními živočichy. Jeden tuleň polapený poblíž australského Sydney měl například v útrobách dospělého ptakopyska.

Útok z hlubin

Dva a půl centimetru dlouhé a velmi ostré špičáky v kombinaci s obrovskou silou a překvapivou rychlostí činí z tuleně leopardího tvora, jenž může být nebezpečný i člověku. Ověřených zpráv o útoku na lidi je málo, ale možnost osudného střetu s tímto živočichem v antarktických vodách není dobré podceňovat. Následky mohou být tragické.

Jako jeden z prvních zažil okamžiky hrůzy na útěku před útočícím tuleněm leopardím britský polárník Thomas Orde-Lees z výpravy Ernesta Shackletona, která prováděla průzkum Antarktidy v letech 1914–1917. Při táboření na mořském ledu byl Orde-Lees napaden tuleněm, který na délku měřil 3,7 metru a vážil půl tuny. Polárník prchal ze všech sil, ale tuleň by ho zcela jistě dostihl a napadl, kdyby jej jiný člen výpravy nezastřelil.

Skotský polárník Gareth Wood se v roce 1985 během chůze po mořském ledu dokonce seznámil se zuby predátora. Na hrůzné chvíle vzpomíná: „Šel jsem po tenkém ledu, když v tom jako kdyby jeho povrch explodoval. Hlavou a mohutnými plecemi jej prorazil velký tuleň leopardí s doširoka rozevřenými čelistmi. Zaryl mi zuby do pravé nohy a já jsme se bezmocný a v šoku skácel na záda.“

Zvíře se snažilo stáhnout Wooda do vody, ale napadenému výzkumníkovi naštěstí přispěchali na pomoc kamarádi. Zaútočili na tuleně ostrými hroty maček, které měli připnuté na botách. Po několika kopancích do hlavy útočník Wooda pustil a zmizel pod hladinou.

První lidská oběť

Polárníci jsou si dobře vědomi rizik, která provázejí střet s tuleněm leopardím. Pokud jej zpozorují ve vodě, vůbec se do ponorů nepouštějí. Jestliže se tuleň objeví během ponoru, potápěči se urychleně snaží dostat z jeho dosahu a z vody ven. Bezmála třicet let od napadení Garetha Wooda tato bezpečnostní opatření plně dostačovala. Jenomže přišel rok 2003, kdy tuleň napadl osmadvacetiletou britskou bioložku Kirsty Brownovou. Útočník ji zaskočil, když šnorchlovala v pobřežních vodách, a zavlekl ji až do hloubky kolem 60 metrů. Zděšení kolegové ihned spustili na vodu záchranný člun a dokonce se jim podařilo vytáhnout bezvládné tělo mladé ženy do čluny. Veškeré pokusy o oživení však už byly marné.

Proč tuleň na Kristy Brownovou zaútočil, není dodnes jasné. Podle britského zoologa Iana Boyda může být na vině stále častější přítomnost lidí v Antarktidě.

„Zvířata se stále častěji potkávají s lidmi a je možné, že budou pro člověka postupně víc a víc nebezpečná,“ vysvětluje Boyd. „Tuleni leopardí jsou velmi zvídaví. Pokud se objektem takové zvědavosti stane potápěč, může to pro něj být smrtelně nebezpečné. Zvídavost predátorů je dána skutečností, že vzhledem k velikosti těla představuje člověk pro tuleně leopardího potenciální kořist. S tím, jak se stále více lidí potápí, mají tuleni víc a víc příležitostí posoudit, zda jsme to, co by chtěli lovit.“ 

Ať už budete o prázdninách kdekoliv, nezapomeňte na vesmír! Pohledy na noční oblohu si můžete užít dokonce i z přesvětlených míst, jen je potřeba zvolit správné nebeské objekty. V létě se nabízejí třeba východy do oranžova zbarveného obřího úplňkového Měsíce. Nejhezčí podívaná na vycházející kotouč luny se pak naskytne 21. července oproti fotogenickému horizontu. 

Přehlídka oběžnic

Počíhat si můžete také na některou z jasných planet. Jako první se nabídne Saturn v souhvězdí Vodnáře, který bude na počátku července vycházet okolo půlnoci. Naopak brzké ranní hodiny přinesou Mars, během prázdnin v souhvězdích Berana a Býka, stíhaný Jupiterem rovněž v Býkovi. Zmíněná dvojice oběžnic bude na letní obloze dobře pozorovatelná vždy ve druhé polovině noci.

Jestliže si vezmete na pomoc dalekohled, nabídne vám Jupiter své čtyři největší souputníky nebo oblačné pásy v atmosféře, a půjde-li o přístroj s objektivem o průměru alespoň 10 cm, máte šanci zahlédnout i přechody Velké červené skvrny či temný stín některého z měsíců plující napříč kotoučkem planety. U Saturnu pak samozřejmě upoutají pozornost zejména jeho prstence – tedy pokud budete mít dalekohled nejméně s 5cm objektivem a 30násobným zvětšením. Ikonická ozdoba se však bude jevit již poměrně úzká: Při pohledu ze Země se nám totiž prstence „zavírají“ a vidíme je pod stále menším úhlem. V březnu příštího roku je pak zahlédneme přímo ze strany jen coby světlou linku. Pátrat ovšem můžete také po největším Saturnově průvodci Titanu, který v dalekohledu vypadá jako drobná naoranžovělá hvězdička deváté velikosti nedaleko planety.

Úhlový průměr kotoučku Marsu bude ještě příliš malý, než aby i v menších přístrojích nabídl nějaké podrobnosti. V polovině července však rudá planeta doputuje na nebi do blízkosti Uranu, na vzdálenost 0,6°, a naskytne se tak příležitost spatřit zmíněný pár v jednom zorném poli třeba i obyčejným triedrem. Uran hledejte severovýchodně od Marsu: Bude vypadat jako drobná, mírně rozostřená namodralá hvězdička s jasností okolo 6 mag a při výraznějších zvětšeních pak jako malý modrozelený kotouček o úhlovém průměru 3,5″ – zatímco kotouček rudé planety bude zhruba o třetinu větší. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července v 9:45 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nad východem
• Jupiter – viditelný ráno nad východem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – viditelný ráno nad východem
• Neptun – viditelný ve druhé půli noci

Zajímavé úkazy v červenci 2024

• 1. a 2. července – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze nízko nad východem: 1. 8. asi 8,5°, 2. 8. asi 6°; směrem na východ pozorovatelný i Jupiter a Plejády s Aldebaranem z Býka
• 3. července – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Plejád s Aldebaranem z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 10°
• 5. července – Země nejdál od Slunce v roce 2024, ve vzdálenosti 152,1 milionu kilometrů
• 9. července – úzký srpek Měsíce poblíž Regula ze Lva na noční obloze nízko nad západem
• 11. července – setkání Jupitera s Aldebaranem z Býka (4,8°) na ranním nebi nízko nad severovýchodem
• 13. července – Měsíc v první čtvrti poblíž Spicy z Panny na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 15. a 16. července – setkání Marsu a Uranu (0,6°) na ranním nebi
• 17. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra v první polovině noci
• 19. až 21. července – Mars poblíž Plejád z Býka (5°) na ranní obloze; směrem na jihovýchod pozorovatelný i Aldebaran a Jupiter
• 24. července – setkání Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci; nejblíž (0,8°) si budou krátce po východu nad východní obzor kolem 23:00 SELČ
• 30. a 31. července – seskupení úzkého měsíčního srpku, Marsu, Jupitera a Plejád i Aldebaranu z Býka na ranním nebi nad východem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 15°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Nemocnice, která připomíná spíš pevnost, nese plný název Ospedale San Giovanni Calibita Fatebenefratelli. Roku 1546 ji s osobním svolením papeže založili špitálníci sv. Jana, takzvaní johanité. A pro celý Řím učinila za dobu své existence mnoho dobrého. Její představení se totiž rozhodli naplnit stanovy svého řádu a přijali péči o potřebné jako hlavní náplň své činnosti.

Uprostřed řeky

Počínaje 16. stoletím tato instituce sloužila jako fabbriche della salute – továrna na zdraví. A její dveře se nikdy nezavřely před žádným žebrákem a chudákem. Naopak, dostalo se jim tu nebývale profesionální péče – zadarmo. Kvůli své strategické poloze na ostrůvku uprostřed řeky Tibery propojeným s oběma břehy dvěma mosty, se nacházela současně v centru dění i v přiměřené izolaci. Což se ukázalo být velmi prozíravé během morového roku 1656 i za epidemie cholery v roce 1832.

V následujících dekádách se nemocniční areál rozrostl přes celou plochu ostrova. Nemocnice nabízela lůžka pro přestárlé, fungovala jako špitál pro chudé i sirotčinec a mnohem později také jako vůbec první veřejná ordinace očních lékařů v metropoli. Fatebenefratelli zažila ledacos, od okupací, revolucí až po války. Přečkala je vždy se ctí.

Nejisté místo

V roce 1938 ale nebojovala proti obyčejné nemoci. Řím pod přímým vlivem fašistů kopíroval dění v nacistickém Německu. Rasové diskriminační zákony těžce dopadly na zdejší židovskou komunitu, jejíž ghetto se od Fatebenefratelli nacházelo hned přes řeku.

Doktor Giovanni Borromeo, primář celé ostrovní nemocnice, a jeho pravá ruka, duchovní Maurizio Bialek, s viděním světa rozděleného rasovými zákony nesouhlasili. A za nemalého osobního rizika se pokusili zachránit prozatím alespoň jednoho „vyvržence“ – Vittoria Emanuela Sacerdotiho, vynikajícího lékaře, který kvůli protižidovským zákonům nesměl vykonávat svoji praxi.

Sacerdoti dostal ještě před válkou nabídku na místo ředitele ve dvou městských nemocnicích – jen s podmínkou, že se musí stát členem fašistické strany. To veřejně odmítl, čímž si prakticky podepsal rozsudek smrti. Ve Fatebenefratelli jej přesto pod falešnými dokumenty „ubytovali“ a postupně tu nalezla zázemí i jeho rodina.

V ohrožení života

S tím, jak se politická a později i válečná situace vyostřovala, takových narychlo ubytovaných v nemocnici přibývalo. Část z nich byla naoko klasifikována jako pacienti v trvalé péči, jiní nalezli uplatnění coby zdravotnický personál. Pochopitelně s falzifikovanými doklady. Všichni žili ve strachu. Prozrazení by znamenalo v lepším případě vězení, v horším pak popravčí četu.

Na konci září 1943 nabraly události rychlý spád. Německá armáda se rozhodla pro přímou vojenskou okupaci Říma. Novým vojenským velitelem města se stal Albert Kesselring, politickou a tajnou policii převzal Herbert Kappler. Mimochodem, oba byli po válce odsouzeni za válečné zločiny.

Jedním z jejich prvních počinů byl zátah na židovské ghetto. Přes tisícovku jeho obyvatel naložili do dobytčáků a odeslali do polské Osvětimi. Několika obyvatelům zakázané čtvrti se však podařilo nájezdu uniknout. Spásu hledali kde jinde než ve Fatebenefratelli. I tentokrát se jim dveře ke spáse otevřely.

Il Morbo di K

Němečtí vojáci samozřejmě při hledání uprchlíků nedaleký špitál nevynechali. Jenže tehdy zapracovala invence primáře Borromea. Pacientům z horního patra, ve skutečnosti židovským uprchlíkům, přiřkl nečekanou diagnózu Il Morbo di K čili Choroba K. Co to je? To nikdo z uniformované čety netuší. Lékař ale naznačil, že se jedná o neurologickou poruchu, která zahrnuje demenci, paralýzu a vede až k zadušení nemocných. Mělo jít to chorobu extrémně nakažlivou a lék prý na ni prakticky neexistuje. Pochopitelně, že vojáky pátrající po Židech rád zavede i do pavilonu pacientů s touto nemocí, souhlasil Borromea. Ale za jejich zdraví pak ručit nemůže. Velitele pátracího oddílu zápal okamžitě opustil. Zvlášť, když zpoza dveří slyšel velmi ošklivé zvuky dávivého kašle. „Je to něco jako Kochova nemoc?“ zeptal se primáře v narážce na tuberkulózu. Borromeo se jen pokřižoval: „Je to mnohem horší. Těm nebožákům už není pomoci.“ 

Poté stačilo už jen ukázat zdravotní karty a soupis pacientů… Legenda o smrtelně nemocných a hlavně prudce infekčních pacientech posloužila nemocnici Fatebenefratelli alespoň na čas jako neviditelný štít. Díky němu se v průběhu války zachránilo kolem stovky židovských uprchlíků. V prostorách nemocnice se také přechovávala ilegální vysílačka. 

Rohy nosorožců jsou z keratinu, tedy ze stejného materiálu jako například naše vlasy a nehty. Pokud by se jejich cena odvozovala od složení, byla naprosto mizivá. Ke smůle nosorožců ale mnozí lidé považují jejich rohy za účinný léčivý prostředek a zejména v tzv. „tradiční medicíně“ je po nich stále vysoká poptávka. Cena za kilogram těchto rohů pohybuje až kolem 400 tisíc dolarů (přes 9,3 milionu Kč) a převyšuje tak i cenu kokainu, zlata či platiny. Roh nosorožce je dokonce podstatně dražší než rhodium, nejdražší kov světa. Kvůli takovým obnosům jsou mnozí lidé ochotní udělat naprosto cokoliv a ochrana nosorožců proti pytlákům se stává nezvladatelnou.

Radioaktivní ochrana

Vědci se usilovně snaží tuto extrémně nebezpečnou situaci řešit a nosorožce zachránit, není to ale vůbec snadné. Jihoafrický expert James Larkin z Univerzity Witwatersrand, který vede oddělení ozařování a medicínské fyziky, nedávno přišel s pozoruhodným nápadem. S kolegy vložili do rohu živého nosorožce dva malé čipy s radioaktivním materiálem. Z těchto čipů se následně radioaktivita šíří do celého rohu.

Larkin s kolegy vytvořili a umístili tyto čipy takovým způsobem, že by neměly ohrozit zdraví zvířat ani jejich prostředí. Současně ale věří, že tímto zákrokem dotyčný roh nosorožce znehodnotí takovým způsobem, že o něj pytláci nebudou mít zájem. Jde o projekt Rhisotope a jeho pilotní fáze zahrnuje dvacítku živých nosorožců.

Porazit pytláky je takřka nemožné. Snahy chránit nosorožce odstraňováním rohů nebo otrávení rohů jedem se ukázaly jako neúčinné. Postup Larkinova týmu má zajistit, aby byl roh prosycený radioaktivitou do té míry, že se rozezní každý detektor radiace, k němuž se takový roh přiblíží. Jen máloco se na hranicích hlídá víc než radioaktivní materiál. Takové detektory jsou v hojném počtu prakticky na každém letišti nebo v přístavu. Snad tento postup přispěje k záchraně nosorožců.

Raketoplány byly všechno, jen ne malé a kompletně změnily pohled na možnosti létání na oběžnou dráhu. Typický tvar s dominantními křídly a strohým černobílým schématem, trup zčásti pokrytý dlaždicemi tepelné ochrany, kterých měl každý stroj okolo 21 tisíc, a jedinečná architektura navržená tak, že raketoplány startovaly do kosmu jako raketa, ale vracely se jako letadlo – to vše je na dlouhá léta proměnilo v nepřehlédnutelný symbol dobývání vesmíru a dodnes se o nich právem mluví jako o technickém divu světa.

Létání s cihlou

Přes veškerý půvab měly raketoplány obrovské technické problémy a svým konstruktérům a provozovatelům přivodily nejednu vrásku. Celý program STS neboli Space Transportation System se totiž od začátku výrazně lišil od všeho, co kdy NASA vyzkoušela. Musela proto rozsáhle testovat, nacvičovat a trénovat každý aspekt letového profilu a zejména přistání, to vše dlouho před premiérou stroje. Veřejnost měla za to, že raketoplány přistávaly jako letadla na ranvej, respektive jako kluzáky, protože se vracely bez pohonu. Ve skutečnosti však létaly velmi odlišně od většiny tehdejších letadel. Orbiter měl například poměr vztlaku a odporu srovnatelný s helikoptérou!

NASA si záhy uvědomila, že astronauti budou muset věnovat hodně času, aby se naučili s vesmírným kluzákem o hmotnosti přes 90 tun přistát. Stroj dokonce klesal tak strmě a rychle, že se mu říkalo „létající cihla“. Pro srovnání: Kosmická loď Crew Dragon společnosti SpaceX má při návratu hmotnost okolo 12 tun, u raketoplánů však jen prázdné pomocné motory SRB na tuhé pohonné látky vážily 87 tun. Šlo zkrátka o jedinečné stroje, jimž se z technického hlediska jen tak něco nevyrovná. 

Hledá se vhodný simulátor

Americká vesmírná agentura se rozhodla, že kromě výcviku v realistických pozemních simulátorech potřebují astronauti „opravdové“ zkušenosti – čehož se dalo dosáhnout pouze tréninkem ve skutečném letadle, které se bude chovat velmi podobně jako raketoplán. Žádný takový stroj však neexistoval, a NASA jej proto musela vyvinout. Výsledkem se stal letoun Shuttle Training Aircraft čili STA.

Pro daný účel agentura zvažovala Boeing 737, ale nakonec se kvůli nižší ceně i náročnosti na údržbu rozhodla pro mnohem menší jet Grumman Gulfstream II neboli C-11. Dvoumotorové proudové dopravní letadlo má daleko k tomu, aby létalo podobně jako raketoplán. NASA ovšem přepracovala celý interiér a pozměnila i vnějšek čtyř strojů, z nichž vytvořila miniflotilu pro astronautický výcvik. Draky letadel vyžadovaly těžké vyztužení, aby odolaly silnému namáhání při opakované simulaci přistání raketoplánu. Každý kokpit se kompletně předělal tak, aby připomínal interiér skutečné kabiny s počítači, multifunkčními displeji a ovládacími prvky, včetně typického ovladače v podobě joysticku.

Pilot seděl na levém sedadle, jež mělo stejnou konstrukci jako v raketoplánu. Dokonce i okna a okenní rámy se přestavěly tak, aby připomínaly výhled z kabiny při reálném přistání. U pravého sedadla se pak zachovalo tradiční řízení a přístroje letadla, přičemž do něj během nácviku usedal instruktor. Další sedačky hned za kokpitem nahradilo simulované vybavení raketoplánu v podobě řady počítačů, které měly řídit profil sestupu. Jelikož se jednalo o upravené business jety, zahrnovaly také kávovar – a NASA jej z praktických důvodů ponechala na místě.

Na jediný pokus

Astronauti museli s raketoplánem přistát na první pokus, protože ho konstruktéři nevybavili žádným atmosférickým pohonem. Na zádi měl sice silné raketové motory, ale palivo bylo k dispozici pouze pro vzlet a v centrální nádrži. Příprava tedy hrála velmi důležitou roli a nutno dodat, že pokud už raketoplán zvládl průlet atmosférou, dostal se na přistávací ranvej vždy v pořádku.

Čtyři cvičné letouny se běžně nacházely v NASA Forward Operating Location v texaském El Pasu a většina cvičných letů se uskutečnila na základně White Sands v Novém Mexiku. Jednalo se o ideální místo, protože kromě skutečné přistávací dráhy pro raketoplány – což byl mimo jiné požadavek na výcvik – nabízelo i méně vytížený vzdušný prostor. Protějšky ve floridském Kennedy Space Center a na kalifornské základně Edwards Air Force Base byly daleko rušnější, přesto se i tam daly občas upravené Gulfstreamy II zahlédnout.

Cvičný let začal stoupáním do 37 tisíc stop, tedy 11 300 m. Letadlo manévrovalo do bodu nad plánovaným místem přistání a tehdy instruktor na pravém sedadle zahájil simulaci. Věrně přitom kopíroval posledních několik minut sestupu orbiteru. Vysunul hlavní podvozek, zatímco ten pod přídí zůstal zasunutý, aby se omezilo zatížení větrem. Poté se tah motorů obrátil, což umožnovaly záklopky, které se mohly vychylovat nahoru i dolů pro snížení, respektive zvýšení vztlaku. Odpor stroje tím dramaticky vzrostl a v daném okamžiku přebíral let do rukou astronaut. Vše se podobalo přistání, ovšem ve výšce 11 km. 

A jde se dolů

V uvedené fázi začalo letadlo prudce klesat. Při normálním cvičení jej nechal astronaut sestoupit asi do výšky 6 000 m při rychlosti 519 km/h a vzdálenosti 24 km od místa přistání. Poté STA otočil, klesl na 3 700 m a přiblížil se k plánované lokalitě na 11 km. Následně vychýlil příď, aby se rychlost zvýšila na 560 km/h a letoun klesal pod úhlem 20° – což představuje asi sedmkrát strmější sestup, než běžně zažívají pasažéři komerčních letů. Ztráta výšky pak byla dvacetkrát rychlejší než u normálních letadel, to vše kvůli co nejvěrnějšímu napodobení výhledu z kokpitu a klesání raketoplánu.

Ve výšce 610 m se naváděcí systém změnil a krátce poté, 518 m nad zemí, zahájil pilot obrat o 180° a postupně snížil úhel klesání. V daném bodě zažíval přetížení okolo 2 G a přešel do klouzavého letu, který měl od výšky 91 m úhel 1,5°. Uvolnění podvozku raketoplánu se simulovalo 90 m nad zemí, protože hlavní podvozek STA zůstával po celou dobu vysunutý. Ten příďový se uvolnil až pouhých 46 m nad ranvejí a jen pro případ neúmyslného kontaktu s jejím povrchem. 

Pokud byla rychlost správná, zelené světlo na přístrojové desce signalizovalo přistání raketoplánu. Došlo k tomu zhruba 10 m nad zemí, přesně v pozici, kdy by se vesmírný letoun skutečně dotkl dráhy z pohledu pilota. Při cvičení letadlo většinou na ranvej nedosedalo: Po úspěšném přistávacím manévru převzal instruktor řízení, zrušil simulační režim a deaktivoval obraceč tahu. Poté nabral rychlost a provedl průlet. Každý trénink STA zahrnoval deset takových přiblížení a simulací přistání. Následně posádka doplnila palivo, vyzvedla dalšího astronauta a celý proces se opakoval. Kompletní nacvičovaný manévr trval jen něco málo přes tři minuty, během nichž letadlo z výšky přes 11 km kleslo pouhých pár metrů nad ranvej. 

Věrnost nadevše

Než pilot usedl do kokpitu skutečného raketoplánu, musel absolvovat nejméně tisíc zdařilých zkoušek s letouny STA. Astronauti si přitom i po návratu z vesmíru simulátor pochvalovali. Sofistikovaný počítačový systém napodoboval dynamiku letu orbiteru téměř s dokonalou přesností, a vysoce realistická simulace navíc implementovala také rozhraní pro ovládání raketoplánu. Palubní počítač Advanced Digital Avionics System čili ADAS řídil průběh vztlaku a zpětný tah za letu během simulačního režimu. Zkoušky prý byly skutečně věrné a pocit se velmi podobal reálné misi.

Podle všeho šlo o jeden z nejlepších simulátorů, jaký kdy NASA měla. Dokázal astronauty skvěle připravit na to, co je čekalo. Některé lety pak dokonce absolvovali v oranžových skafandrech, v nichž se vydávali do vesmíru na palubě raketoplánů. Důkladná praxe zvyšovala sebevědomí posádek a vytvářela dojem, že se snad jedná o rutinní záležitost. Velitelka mise STS-114 Eileen Collinsová o testovacích letounech prohlásila: „STA jsou skvělé! Létají velmi podobně jako raketoplány. Ovládací vlastnosti se dostatečně podobají, takže nemáme problémy s přechodem z tréninku do reálných strojů.“ Výcvik se zkrátka řídil slovy: „Trénuj, jako když létáš, leť, jako když trénuješ.“ 

Konec jedné éry

Když se v roce 2011 éra raketoplánů završila, americká kosmická agentura už výcviková letadla nepotřebovala. Ačkoliv je mohla použít třeba k přepravě astronautů, pokud zrovna nebyl k dispozici jiný letoun, rozhodla se je předat do muzeí. V současné době jsou tedy legendární letouny vystaveny v Oregonu, Texasu, Alabamě a Kalifornii.

Poslední lety se neobešly bez ceremonií, které byly až dojemné. Například stroj NASA 946NA, postavený v roce 1976, absolvoval s astronauty tisíce hodin. Jednadvacátého září 2011 přistály dva Gulfstreamy II v Amarillu na mezinárodním letišti Ricka Husbanda, jenž na nich sám létal, a popojížděly do tamního Texas Air & Space Museum. Posádka pak letoun 946 naposled vypnula, vystoupila a rozloučila se s dříčem, který astronautům dobře sloužil dlouhých 35 let. Stroj zůstal na místě se všemi manuály, deníky, mapami, příručkami i náhlavní soupravou a takto ho mohou obdivovat návštěvníci z celého světa.

Dlouhý život Gulfstreamů

Během své služby v NASA se Gulfstreamy II udržovaly v houstonském Johnson Space Center Aircraft Operations. Postupný pokrok v avionice a technikách matematické simulace však vedl ke změnám v designu samotných raketoplánů. Tamní inženýři a technici tudíž museli držet krok a neustále aktualizovat i simulační model a avioniku strojů STA, včetně úprav a modernizace kokpitu.

Životnost letounů se v první fázi omezovala na pět tisíc letových hodin, což ovšem nestačilo, a tým se rozhodl zasadit o její prodloužení. Následně byl tedy zaveden nový plán kontrol a funkčních zkoušek, aby se i nadále zajistil bezpečný provoz. Všechna letadla překročila osm tisíc hodin bez velké poruchy, přičemž exempláře 946 a 947 si připsaly dokonce dvanáct tisíc, respektive více než třináct tisíc hodin. Program skončil následující bilancí: 39 769,3 nalétané hodiny, 162 863 simulovaných přiblížení orbiteru a 28 996 přistání bez selhání kritické konstrukce. Přesto se občas menší problémy objevily (viz Houstone, upadl nám motor!).

V prvních letech měla NASA k dispozici pouze dvojici 946 a 947. Zbylé dva stroje se k flotile připojily až v roce 1984 a 1989. Letadla se navzájem podobala, ale v některých detailech se přece jen mírně lišila. Například verze 944 a 945 už neměly regulátory boční síly a další rozdíl spočíval v barevném provedení. Zvenčí tyto Gulfstreamy II stále vypadají jako obyčejné letouny, ale „klamou tělem“: Sehrály totiž zásadní roli, když generacím astronautů umožnily bezpečný návrat z vesmíru.

Nešťastné utonutí dvacetiletého českého a uherského krále vypadá jako zásah vyšší mocnosti, jež náhle katapultoval na výsluní středoevropské politické scény Osmanskou říši a rod Habsburků. Než se začneme ptát na možné alternativní varianty vývoje po roce 1526, je třeba zdůraznit, že bitva u Moháče se za daných okolností nedala z hlediska Uhrů vyhrát. Turecká armáda měla několikanásobnou početní převahu, vynikala výzbrojí i organizací vojska. Můžeme uvažovat pouze o tom, že král Ludvík mohl přežít a šťastně utéct. K bitvě také nemuselo vůbec dojít, kdyby byl Ludvík ochoten se s tureckým sultánem Sulejmanem „Nádherným“ nějak rozumně domluvit. 

Mladý rytířský král 

Historik Josef Macek se pokusil poskládat charakteristiku Ludvíka Jagellonského, ale je to dost těžké u krále, který nastoupil na trůn v deseti letech (1516) a zemřel o dalších deset let později. Je dost nejisté, nakolik byly jeho činy i charakterové vlastnosti ovlivněny mládím a mohly se v dospělosti změnit. Panovník měl evidentně slabou vůli a snadno se nechal ovlivnit svými rádci. Ale těžko můžeme od desetiletého dítěte čekat něco jiného. Silnému vlivu uherských magnátů nešlo uniknout. Navíc i české stavy (či spíše jednotlivé zájmové skupiny) posílaly do Budína za králem spoustu žádostí, případně upomínek. 

Na mladíka měla vliv i energická manželka Marie Habsburská. Sňatky mezi Habsburky a Jagellonci domluvil už roku 1507 císař Maxmilián Habsburský (1493–1519), jenž se proslavil právě ambiciózní sňatkovou politikou, která umožnila Habsburkům ovládnout na další staletí evropskou politickou scénu. Císařův vnuk Ferdinand, který měl zdědit rakouské země, si vzal Ludvíkovu sestru Annu Jagellonskou a sám Ludvík byl zaslíben císařově vnučce Marii. Do Budína připlula královna ale až na konci roku 1521 a pro krále znamenal její příjezd významný životní zlom. 

Na patnáctiletého mladíka o rok starší sebevědomá manželka silně zapůsobila. Marie, zvyklá od svých bratrů Ferdinanda a Karla V. na silné prosazování královské vlády, byla dost roztrpčená z poměrů na budínském dvoře, kde královo slovo nemělo takřka žádnou faktickou váhu. Pod Mariiným vlivem začal Ludvík více vzdorovat tlaku magnátů a královských rádců, ale fakticky to byl spíš zápas s větrnými mlýny. Problém byl v totální zadluženosti Jagellonců, za což mohl svou nedůslednou správou královské komory už Vladislav Jagellonský. 

Výrazným rysem Ludvíkovy osobnosti byl také obdiv ke středověkým rytířským ideálům. U mladíka rozmazlovaného na budínském dvoře a připravovaného na budoucí roli krále je něco takového zcela pochopitelné. Považoval sám sebe za pevnou hráz křesťanstva a obranu proti Turkům za svoji svatou povinnost. To byl také hlavní důvod, proč v tomto případě odmítal rozumné rady k opatrnému postupu a návrhy na jednání s tureckým sultánem. Varovala ho i manželka a švagr Ferdinand, kteří odmítli uherského krále v tažení podpořit. Ale jinak váhavý a snadno ovlivnitelný Ludvík byl v tomto směru skálopevně přesvědčen, že křesťanský král s nevěřícími nevyjednává. Proto dal na rady papežského vyslance a vytáhl do pole proti sultánovi bez sebemenší šance na úspěch. 

Rod s povislým pyskem 

Rod Habsburků, do 13. století prakticky nevýznamný, se během krátké doby přenesl do nejvyšších pater říšské politiky a pevně se tam zabydlel. To ovšem držel pouze rakouské země. Vítaná příležitost se Habsburkům naskytla, když od roku 1438 po delší době opět získali korunu římského krále a už ji nikdy nepustili. O další strmý vzestup rodu se zasloužil především Maxmilián I. Habsburský (1493–1519). Přestože získal pověst posledního rytířského císaře a celý svůj život bojoval hlavně s Francií, jeho hlavní zásluhou byla odvážná sňatková politika, o níž už byla řeč. Sám se oženil s Marií Burgundskou, což Habsburkům přineslo rozsáhlé državy na severozápadě říše včetně nizozemských provincií. 

Svého jediného syna Filipa oženil se španělskou infantkou Janou Šílenou. Ta přes zjevnou duševní poruchu porodila svému manželovi během desetiletého manželství (1496–1506) šest dětí, načež Filip roku 1506 zemřel. To dalo císaři Maxmiliánovi příležitost pokračovat ve smělé sňatkové politice prostřednictvím svých vnuků a vnuček. Karel V. zdědil nejen říšský titul, ale hlavně rozsáhlou španělskou říši. Ferdinand I. měl zdědit rakouské země ve střední Evropě, ale to jeho ambicím zjevně nestačilo. 

Díky výše zmíněným sňatkům s Jagellonci pokukovali Habsburkové významně po české a uherské koruně. Po smrti Maxmiliána I. rozjel schopný mladý „intrikán“ Ferdinand vysokou politickou hru, která mu měla zajistit podporu v obou středoevropských monarchiích. Přes smlouvy a různé dědičné nároky totiž v žádném případě neměl českou ani uherskou korunu jistou, pokud by ho nezvolily stavovské sněmy obou zemí. Ale ani rozsáhlá kampaň by mu nestačila, kdyby nepomohl osud nešťastnou smrtí mladého Ludvíka Jagellonského. 

Osamocené tažení 

Proč nikdo z křesťanských panovníků Ludvíka v jeho protitureckém tažení nepodpořil? Jednoduše jejich zájmy ležely jinde. V Evropě se právě šířila reformace pod vlivem vystoupení Martina Luthera roku 1519 a císař Karel V. zatím bojoval o vliv v Itálii proti francouzskému králi Františkovi I. Papež zase brojil proti císaři a na boj s Turky zkrátka nebyl čas a chuť. Zlé jazyky dokonce říkaly, že Ludvíkovi na útěku pomohly do hrobu meče uherských šlechticů, kteří chtěli předat trůn Habsburkovi. To je ale zjevný nesmysl už proto, že Ludvíkovo tělo, později vytažené z bažin, nebylo poznamenáno žádnou ranou. Králova smrt byla stejně nečekaná, jako převratná. 

Ferdinandovi však nespadla ani jedna koruna jen tak do klína. Je pravda, že při boji o tu českou byl jednoznačně nejsilnějším kandidátem, který prakticky neměl konkurenci. Polský král Zikmund svou kandidaturu raději stáhl a bavorští kandidáti podporovaní francouzským králem v podstatě neměli šanci. Ani žádný z českých šlechticů neměl tak silnou pozici, aby se mohl o korunu ucházet. Ferdinand si svou pozici dopředu dobře pojistil zmíněnou kampaní. 

S uherskou korunou to bylo horší, protože Turci po vítězné bitvě u Moháče zabrali dvě třetiny uherského království včetně hlavního města Budína a Habsburky čekal ještě mnohaletý boj alespoň o teoretické uznání své vlády. Přestože se jim to nakonec podařilo, dlouho drželi vlastně jen pár západních krajů a Horní Uhry. Nicméně od konce 17. století se karta začala obracet a Habsburkové dobyli na stále slabších Turcích většinu Uher zpět. 

Po bitvě u Moháče byly tedy položeny základy k silnému středoevropskému soustátí pod jednotnou habsburskou vládou. Když později docházelo k oslabování španělské rodové větve, tedy potomků Karla V., přeneslo se právě do střední Evropy těžiště habsburské moci, proti níž se v třicetileté válce spojila většina zbylé Evropy a později v 19. století mohlo vzniknout Rakousko-Uhersko. Mohl se vývoj po roce 1526 ubírat jiným směrem? 

Slabá jagellonská vláda 

Z uvedeného popisu osobnosti Ludvíka Jagellonského je zřejmé, že ani v případě jeho vyváznutí ze zrádných bažin by česko-uherské soustátí pravděpodobně nečekala šťastná budoucnost. Přicházela totiž doba, kdy se ve většině evropských států postupně prosadil absolutismus se silnou centrální vládou. A k tomu Ludvík evidentně neměl předpoklady, ostatně jako většina Jagellonců. Rozhádané poměry v obou královstvích mohla zkrotit jen silná panovnická ruka – i nekompromisní Habsburkové na to potřebovali skoro sto let. Můžeme samozřejmě spekulovat, zda by se lépe nedokázali prosadit Ludvíkovi případní potomci s příměsí habsburské krve (přes jeho manželku Marii). 

Nejpravděpodobnější scénář se však jeví tak, že silné stavovské kliky by panovníkovi nedovolily žádnou důraznější akci, která by nevyhovovala jejich zájmům. A zájmy českých i uherských stavů byly bohužel přízemně provinciální. V zásadě se šlechtici soustřeďovali na boj mezi sebou, případně se zástupci měst a o nějaké cílevědomé zahraniční politice nemůže být příliš řeč. Čeští stavové jen neradi poskytovali pomoc králi proti Turkům, protože ti byli pro ně daleko a jejich zájmy neohrožovali. 

Za téhle situace by Ludvík musel čelit sílícímu osmanskému tlaku, který po bitvě u Moháče zesílil. Bůhví, zda by se mu podařilo dojednat se sultánem nějakou rozumnou dohodu, aby mu zůstalo alespoň hlavní město Budín, ale rozhodně by zůstal v nezáviděníhodné pozici. O něco lepší to mohlo být, kdyby dal na radu svých rádců a jednal se Sulejmanem Nádherným o míru dřív, než vyrazil s vojskem k Moháči. Ať tak či tak, Uhry byly pravděpodobně stejně odsouzeny ke značnému oslabení a trvalo by dost dlouho, než by dostaly nějakou pomoc od evropských „bratrů křesťanů“, a nejspíš by ji nedostaly vůbec. 

A co Habsburkové? 

Je tedy zřejmé, že v téhle situaci by žádné silné středoevropské soustátí nevzniklo. Polsko se zmítalo ve vlastních problémech, Uhry byly na pokraji krachu a české království ponořené do vnitřních žabomyších válek. Polský příklad ostatně ukázal, kam až vede chybějící silná ruka vládce. Když došlo koncem 18. století k trojímu dělení Polska mezi evropské velmoci, byla země totálně rozložená zevnitř. Je docela pravděpodobné, že podobný osud by stihl i české země, pokud by Jagellonci nevymřeli včas a na český trůn se nedostal nějaký osudový zachránce typu Karla IV. 

Jaký osud by však stihl ambiciózní Habsburky, kdyby Maxmiliánova sňatková politika vyšla ve střední Evropě naprázdno? Ferdinand v podstatě ani neměl možnost expandovat někam jinam než do Čech a Uher. Říšská knížectví byla rozdělena mezi Wittelsbachy, Wettiny a další významné rody, jimž by se těžko zabavovala, byť pod záminkou náboženských válek. Možná by mu vzhledem k jeho ambicím ponechal bratr Karel V. pod správou některá z dobytých italských území, ale historická zkušenost říká, že Itálii je pro cizince snadné dobýt, ale je těžké jí vládnout. 

Přes Ferdinandovy nepochybné diplomatické a politické schopnosti hrozilo středoevropským Habsburkům, že zůstanou jen jedním z mnoha říšských rodů, a je otázkou, zda by se jim dlouhodobě podařilo udržet si římskou korunu. Při nastupujícím věku absolutismu nemůžeme pominout ani možnost, že by se Svatá říše římská rozpadla předčasně a na jejím místě by vzniklo ještě v 17. století několik nástupnických států rozdělených podle rozdílného vyznání knížat. Třicetiletá válka mohla získat zcela jinou podobu…

Mnohá zvířata, jako třeba ptáci, potkani nebo netopýři, mají v mozku neurální obvody, tedy skupiny specializovaných mozkových buněk, které jim pomáhají udržet tělo orientované v prostoru. Obzvláště důležité je to u tvorů schopných letu, kteří musí současně vnímat všechny tři dimenze prostoru. Až doposud ale bylo překvapivě málo známo o „navigačním“ mechanismu člověka.

Výzkumný tým německých a britských odborníků, který vedl Benjamin Griffiths z Mnichovské univerzity, nedávno vystopoval mozkovou aktivitu, která odpovídá „neurálnímu kompasu“ nebo přesněji řečeno „neurálnímu gyroskopu“ v lidském mozku. Vědci ke svému výzkumu, jehož závěry zveřejnil časopis Nature Human Behavior, využili 52 zdravých dobrovolníků, u nichž vědci sledovali aktivitu jejich mozku pomocí elektroencephalografu (EEG). V následných experimentech jim pomohlo dalších 10 dobrovolníků, kteří mají v mozku implantované elektrody kvůli léčbě nemoci, typicky kvůli epilepsii. Vědci díky tomu mohli pozorovat mozkovou aktivitu při pohybech hlavy a očí v ještě větším detailu.

Navigace v mozku

Ukázalo se, že „gyroskop“ se v lidském mozku nenachází jen v jedné konkrétní oblasti a lidská prostorová orientace je výslednicí spolupráce několika mozkových oblastí. Na provozu „gyroskopu“ se podílí mediální temporální lalok, o němž je známo, že souvisí s tvorbou paměti, parietální kůra, kde dochází k propojování informací z různých zdrojů a parahipokampus, který slouží k rozeznávání známých míst.

Pochopení mechanismů, prostřednictvím kterých mozek „pilotuje“ lidské tělo v každodenním životě, může přispět nejen k základnímu výzkumu fungování mozku, ale také například k léčbě neurodegenerativních onemocnění. Podle Benjamina Griffithse by výzkum mohl posloužit i k vylepšení navigačních technik u robotů a umělých inteligencí.

Nejznámější projekt supertěžkého tanku v Hitlerově říši (a patrně i v historii vůbec) představuje PzKpfw VIII Maus, s nímž přišel profesor Ferdinand Porsche a jehož hmotnost se vyšplhala na ohromujících 189 tun. Programů této kategorie však vzniklo daleko více, protože gigantickým zbraním se v Německu dařilo pozoruhodně dobře. Adolf Hitler se totiž dokázal snadno nadchnout pro nejrůznější projekty netradičních zbraní bez ohledu na jejich užitečnost. Je nutné objektivně přiznat, že v některých případech sázel na správné myšlenky, přinejmenším stejně často však podporoval i nápady zcela nepraktické. Přesně to platilo i o gigantických tancích, neboť kromě Porscheho monstrózní „myši“ se Hitlerovy podpory dočkaly i návrhy od značky Krupp. První z nich nesl název PzKpfw VII Löwe a zahrnoval několik studií, jež počítaly s děly kalibru 105 či 150 mm a s hmotností obrněnce až 90 tun.

Image

Čtěte také

Hypotetický souboj ocelových gigantů (1): Duel těžkých tanků T28/T95 vs. E-100

Konkurence pro myš

Tento stroj sice zůstal jenom na papíře, Kruppovi inženýři však začali pracovat na novém programu s vývojovým jménem „Tiger-Maus“. Podle jejich názoru totiž Porscheho PzKpfw VIII Maus představoval příliš komplikovanou a zbytečně těžkou konstrukci. Soudili, že nový typ gigantického obrněnce by měl v maximální míře užívat již existující prvky a řešení, a proto se pustili do projektování vozidla, které v podstatě představovalo zvětšenou kombinaci obrněnců Tiger a Panther.

Díky této snaze o technickou příbuznost se koncept „Tiger-Maus“ začlenil do širší iniciativy, na níž němečtí inženýři dle pokynu armády pracovali od roku 1943 a jež nesla název Entwicklung-Panzer. Mělo jít o „rodinu“ různých, ovšem technicky blízkých obrněnců, které by v budoucnu nahradily všechny dosavadní typy tanků. Čísla za písmenem E uváděla přibližnou hmotnost. Kromě lehkých typů E-10 a E-25 do projektu spadal i E-50 jako náhrada středního pantheru a E-75 coby nástupce těžkého obrněnce Tiger a následně i supertěžký E-100, jak znělo nové označení návrhu „Tiger-Maus“.

Zlepšení odolnosti

Projekt Entwicklung-Panzer nesporně představoval krok správným směrem, protože by podstatně pomohl ke zjednodušení logistického a technického zázemí dosud extrémně roztříštěného typového spektra německých obrněnců. Paradoxem tak zůstává, že z oněch pěti zamýšlených typů se praktické realizace dočkal pouze ten nejméně užitečný, totiž supertěžký E-100. 

Svou roli v tom zřejmě opět sehrála vášeň Adolfa Hitlera pro obří zbraně. Firma Krupp ale byla příliš vytížena jinými úkoly, takže dokumentaci pro výrobu korby předala společnosti Adler, kde se začalo se stavbou prototypu, kdežto Krupp měl dodat věž. Ta v zásadě vycházela z věže pro PzKpfw VIII Maus, takže nesla kanony ráže 128 a 75 mm, ovšem konstruktéři uskutečnili některé změny, díky nimž se jim podařilo zlepšit její odolnost při zachování hmotnosti.

E-100 měl nicméně představovat výjimku z výše zmíněného pravidla o čísle sdělujícím hmotnost, jelikož se u něj kalkulovalo s váhou přes 120 tun. To si vyžadovalo instalaci velmi výkonného motoru, a proto měl nový tank dostat vyvíjený agregát Maybach HL 234, který by mu na silnici propůjčil rychlost okolo 40 km/h. Prototyp se však musel spokojit s klasickým agregátem Maybach HL 230 P30, který by zajišťoval rychlost jen zhruba poloviční. Vzhledem k vysoké hmotnosti měl E-100 obdržet i zcela nové, metr široké pásy, aby se dosáhlo přijatelného tlaku na půdu. 

Při přesunech po železnici se však měly (stejně jako u PzKpfw VI) používat užší pásy, ačkoli více než 120 tun vážící kolos by stejně vyžadoval speciální vagony. Právě ony pásy (stejně jako některé další důležité součásti podvozku) však továrna Adler od subdodavatelů nikdy nedostala, a tudíž prototyp ani nedokončila. Rozestavěného obra nalezli spojenečtí vojáci v dubnu 1945 a podrobili jej důkladnému zkoumání. Následně jej ale poslali do šrotu, což z historického hlediska nesporně znamenalo obrovskou ztrátu, protože E-100 představoval velice zajímavou ukázku jedné ze slepých uliček ve vývoji obrněné techniky.

Vskutku nová éra odstartovala v Československu až rok po uchopení mocenského monopolu komunisty v únoru 1948. První pětiletka, krajské zřízení nebo zakládání JZD, to všechno bylo uváděno v život v prvních měsících roku 1949. A hned v lednu 1949 došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov a národního podniku Baťa na Svit. Akt přejmenování ulic, náměstí či měst přitom není v dějinách výjimečný a netýkal se jen komunismu. Jde o důležitý symbolický nástroj likvidování zavržené minulosti ve veřejném prostoru. Právě proto nebyl po takzvaném prvním dělnickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi, jehož kult právě vrcholil, přejmenován třeba Kolín, ale Zlín – globální výkladní skříň kapitalismu. 

Ve všem první 

Komunisté ovládli firemní město Zlín hned v květnu 1945 a v říjnu 1945 došlo ke znárodnění koncernu Baťa. Většina nových komunistických elit, předseda národního výboru Vilém Morýs i ředitel Baťovky Ivan Holý, však vzešla z dílen a kanceláří podniku rodiny Baťů. Shodovali se v tom, že i v poválečné éře chtějí navázat na mimořádné úspěchy zlínské produktivity a modernizace. 

Přejmenování tak zapadalo do jejich velkorysých projektů s cílem udělat ze Zlína vzorové město nového režimu. Stejně jako „za Bati“ chtěli být ve všem první, proto zde ještě před únorem 1948 stihli otevřít první podnikové jesle nebo první obytné domy, takzvané dvouletky. V létě 1948 pod záštitou Klementa Gottwalda, který byl v den volby prezidenta republiky jmenován i prvním čestným dělníkem n. p. Baťa, odstartoval I. mezinárodní motocyklový maraton zvaný šestidenní. Následně proběhl I. filmový festival pracujících a ředitel Ivan Holý oznámil výstavbu prvního televizního studia a vysílače v Evropě. 

Bez Klémy 

Únorové „vítězství lidu“ pak Morýsovi s Holým, kteří měli s pražským centrem nadstandardní vztahy i přímé letecké spojení, umožnilo realizovat i ten nejvíce ambiciózní plán. Když se v listopadu 1948 velkolepě slavily Gottwaldovy 52. narozeniny a při té příležitosti nad Zlínem zadunělo 21 dělových ran, bylo už o přejmenování města rozhodnuto, ačkoliv to prý Gottwald zprvu odmítal. Zároveň se z Baťovky stal národní podnik Svit, přičemž Ivan Holý chtěl továrnu přejmenovat hned v roce 1945, ale tehdy, ještě omezován nekomunisty, neuspěl. V anketě o názvu se sešlo údajně 2 860 návrhů, z nichž nejvíce hlasů obdržel Svit coby symbol úsvitu světlých zítřků, druhý skončil Botostroj (podle protibaťovského románu Svatopluka Turka) a mezi dalšími se objevovaly například Obuvia či OKO (Obuv každého občana). K otázce se vyjádřil i nejbližší Gottwaldův soudruh, Rudolf Slánský, který nedoporučoval žádný z dlouhých „ruských názvů (Dněprostroj atp.)“ a navrhoval Maják.

Gottwaldov se od ledna 1949 stal centrem stejnojmenného nového kraje a bylo k němu připojeno pět okolních obcí včetně Otrokovic s vizí, že bude vybudována průmyslově-sídelní aglomerace pro 120 000 obyvatel. Ne všichni však s novou skutečností souhlasili, protože cedule s nápisem Gottwaldov někdo opakovaně v připojených obcích poškozoval, takže musely být stráženy. 

Dvojí přejmenování, kterého se jeden z architektů poválečného Zlína – Vilém Morýs – nedožil, protože v prosinci 1948 zahynul při autonehodě, zakončil pompézní Týden města Gottwaldova. Do města zavítala vládní delegace vedená premiérem Antonínem Zápotockým, konaly se veselice, ohňostroje a byl položen základní kámen pomníku Klementa Gottwalda. Ten ale „své“ město nenavštívil.

Život langurů Bietových (Rhinopithecus bieti) je plný dramatických zvratů. Čínský zoolog Ming Li a jeho kolegové z čínské Akademie věd sledovali tyto opice v národním parku Baimaxueshan v provincii Yunnan nepřetržitě po dobu několika let. Mimo jiné se jim podařilo odhalit zajímavá fakta v souvislosti s infanticidou čili zabíjením mláďat. Ukázalo se, že tento brutální čin má mezi langury za úkol zlomit odpor samic vůči novým vůdcům tlupy.

Historie jednoho převratu

Ve studii publikované před časem ve vědeckém časopise PLoS ONE popsali čínští zoologové zápas samce označovaného jako XSH se samcem XM, který v té době ovládal skupinku samic. V boji na život a na smrt samec XM prohrál a vyklidil pole se spoustou těžkých šrámů. Uchýlil se ke skupince mladých samců, kteří si nedokázali vybojovat harém samic, a za několik dní následkům zranění podlehl. Nový vládce XSH však neměl u samic na růžích ustláno. Jedna samička od něj utekla k jiné tlupě. Ostatní samičky nechtěly mít s novým samcem nic společného.

Ve vypjaté atmosféře ujely samci nervy a vztekle zaútočil na kojící samici. Ta si při zběsilém útěku nestačila vzít s sebou mládě a samec XSH se ho zmocnil. Chvíli je držel v rukou, ale to už na něj společně zaútočily samice z jeho odbojného harému. Samec se dal na ústup i s mládětem a nezacházel s ním v rukavičkách. Při jednom manévru zasadil malé opičce drápem hlubokou ránu do břicha. Vzápětí o ni ztratil zájem.

K těžce poraněné opičce se dostala její matka. Po dvou hodinách však mládě pohodila a nechala ho ležet bez pomoci. O pár hodin později opička zemřela. Hodinu na to už vědci pozorovali, jak matka zabitého mláděte nadbíhá novému vůdci opičí tlupy. Jakmile se s ním spářila, vzaly samce na milost i další samičky. Uznaly jeho nadvládu a nadále jej respektovaly jako vůdce.

Zabíjejí, aby „šetřili čas“

Vraždění mláďat vlastního druhu není ve světě zvířat ničím výjimečným. Vědci je dlouho považovali za patologický jev – za nenormální jednání zvířete vykolejeného stresem. Postupně však zjišťovali, že pro infanticidu existuje řada racionálních důvodů.

Časté je vraždění mláďat poté, co se jednotlivých samic nebo celého harému zmocní nový samec. Ten zahubí mláďata svého předchůdce. Kojícím samicím totiž nedovolují hormonální poměry organismu znovu zabřeznout. Smrt mláděte nastolí hormonální zvrat. Samice přijde záhy do říje, páří se s novým samcem a porodí jeho potomky. Z těchto důvodů zabíjejí mláďata například samci medvědů, lvů nebo pum amerických. U primátů byla infanticida poprvé pozorována při výměně vůdčího samce harému u hulmanů posvátných (Semnopithecus entellus), kteří jsou blízce příbuzní langurům.

Zabijácké „tety“

Mláďata ovšem nezabíjejí pouze dominantní samci. K tomuto činu se někdy z ryze zištných důvodů uchylují i samice, například samičky vodního brodivého ptáka ostnáka jihoamerického (Jacana jacana). U tohoto druhu se stará o mláďata samec a samice mají na starost obranu teritoria. O samce-vychovatele se vede mezi samičkami ostnáků nelítostný boj. Pokud je vysoce žádoucí samec zaneprázdněn péči o potomky jiné samice, může sokyně mláďata povraždit a tím uvolnit samce z jeho závazků.

K infanticidě dochází poměrně často i mezi blízce příbuznými samicemi v koloniích severoamerického hlodavce psouna prérijového (Cynomys ludovicianus). Vraždící „tety“ jsou vedeny osobním motivem. Zdroje potravy kolonie jsou omezené a zavražděním cizích mláďat zajistí samice blahobyt vlastním mláďatům, která se nemusí s nikým dělit. Zabijácké samice plodí více potomků. Ti jsou lépe živení a tudíž i životaschopnější.

Smrt zlomí vzdor

Infanticida pozorovaná čínskými vědci u langurů Bietových a jim blízce příbuzných langurů čínských (Rhinopithecus roxellana) na první pohled odpovídá vraždění mláďat, jaké známe od lvů a dalších zvířecích druhů a kdy je motivem snaha samce oplodnit co nejdříve samice, jež se starají o mláďata jeho předchůdce. Tomu však neodpovídá fakt, že změny samců v harémech langurů jsou poměrně časté, ale k infanticidě dochází jen vzácně.

Ming Li a jeho kolegové nabízejí vysvětlení téhle záhady. Převzetí moci nad harémem samic je sice na první pohled zcela jednoznačná záležitost, avšak rovnováha sil ve skupině opic uchvácené novým samcem zůstává nějakou dobu velmi vratká. Někdy samice nového samce poměrně rychle přijmou. Jindy se mu však vzpírají a pak není neobvyklé, když musí nechtěný samec svou pozici vyklidit a uvolnit místo dalšímu sokovi. Zabitím mláděte může nový samec revoltu samic zlomit. To potvrzují i pozorování ve skupině langurů čínských z šanghajské zoo.

Samice byly chovány ve stálých skupinách a samci k nim byli pouštěni jen na období páření. Tak se stalo, že se jeden samec vrátil do skupiny samic, kde jedna ze samiček pečovala o jeho mládě. Právě tato matka vedla proti otci svého mláděte několikadenní revoltu. Pak ale její mládě onemocnělo a muselo být od skupiny opic izolováno. Jen půl hodiny po odebrání mláděte se už odbojná samice se samcem smířila a pářila se s ním. Skutečnost, že se této samici v následujícím období tvořilo v mléčných žlázách mléko a ona se přesto se staronovým vůdcem tlupy pářila a nakonec s ním i zdárně zabřezla, nasvědčuje tomu, že odmítání samce nevyplývá z toho, že by se samice pářit nemohla. Samice pečující o mládě se pářit nechce. Samec pak může její odpor zlomit tím, že ji připraví o motiv jejího odporu – o mládě.