S historií píšící se „pouhých“ 10–35 milionů let patří malajsijské Kinabalu k nejmladším vulkanickým pohořím na Zemi. Stejnojmenná nejvyšší hora místního národního parku zatím „dorostla“ do 4 095 metrů nad mořem, k nimž ovšem každý rok přibývá dalších pět milimetrů. Vydáte-li se po jejích svazích vzhůru, stanete se svědky ohromující biologické rozmanitosti: Zatímco při úpatí se rozkládá nížinatý deštný prales, s přibývajícími metry se objevují dubové a jehličnaté porosty, až nakonec převládnou alpinské biomy, kde již nedokážou prosperovat vyšší dřeviny a nahradí je keře a luční vegetace. 

Prvním známým dobyvatelem vrcholu se stal v roce 1851 britský koloniální správce Hugh Low a dnes láká Kinabalu dlouhé zástupy amatérských i profesionálních horolezců.

Půlmetrová pijavice

Národní park Kinabalu byl založen v roce 1964, a patřil tak k prvním chráněným územím svého druhu v Malajsii. Rozlohou dvakrát překonává Krkonošský národní park a stal se domovinou mimořádně pestré mozaiky živočichů i rostlin. Vědci tam dosud napočítali přes 4 500 druhů, z nichž 326 náleží k ptákům, přibližně stovka k savcům a více než 110 k suchozemským plžům. Ostatně bezobratlí se v lokalitě vyskytují v obzvlášť hojné míře, přičemž leckdy dosahují ohromujících rozměrů: Kinabalu se řadí k pouhé hrstce míst na Zemi, kde lze spatřit obří červenou pijavici Mimobdella buettikoferi dorůstající až půl metru nebo žížalu Pheretima darnleiensis, jež běžně měří kolem sedmdesáti centimetrů.

Kolos mezi květy

V roce 2000 označilo UNESCO region za centrum botanické rozmanitosti jihovýchodní Asie, neboť se tam vyskytují zástupci nejméně poloviny všech rostlinných druhů Bornea. K nejpozoruhodnějším příslušníkům říše flóry patří parazitické nezelené byliny z čeledi rafléziovitých, které se pyšní jedněmi z největších známých květů. Za zmínku stojí rovněž množství endemitů neboli druhů vyskytujících se pouze v dané oblasti, včetně masožravých láčkovek či orchidejí. 

Labutěnka obecná (Lacrymaria olor) je hodně zvláštní nálevník. Vědci ji znají od roku 1786, kdy byla poprvé popsaná, dodnes je ale tento sotva desetinu milimetru velký jednobuněčný organismus nepřestává udivovat. 

Díky svému „krku" připomíná labutěnka mikroskopickou verzi slavného monstra z jezera Loch Ness. Tuto část svého těla dokáže nálevník protáhnout až na sedminásobek své délky a dokáže jím šikovně pohybovat a vyhýbat se překážkám. Nedělá to ale jen tak pro zábavu. Labutěnka je ve skutečnosti nelítostným mikroskopickým lovcem, který se živí jinými prvoky menší velikosti, jako jsou různí bičíkovci nebo měňavky.

Mikroskopické origami

Dřívější pozorování ukázalo, že labutěnka dokáže svůj „krk“ nečekaně rychle aniž by při tom došlo k roztržení buněčné membrány, což by bylo pro jednobuněčného nálevníka pochopitelně fatální. Dvojice bioinženýrů z amerického Standfordu – Eliott Flaum a Manu Prakash nyní zjistila, že tato pozoruhodná superschopnost labutěnky tkví v úžasném biomechanickém systému. Její buněčná membrána i vnitřní buněčné struktury jsou z části složené jako origami. Mohou být díky tomu snadno rozložené a opět složené, kolikrát je třeba. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili na začátku června v časopisu Science.

Ukázalo se, že tento systém labutěnky je velmi účinný. Při rozkládání a opětovném skládání „krku“ působí na buněčnou membránu jen malé síly a labutěnka se neroztrhne. Také jde o překvapivě energeticky velmi málo náročný proces. Labutěnka během svého života svůj „krk“ rozloží a opět zasune asi 20 000krát, aniž by to na ni mělo znatelný vliv. Asi není nutné zdůrazňovat, že by podobný „biologický zázrak“ mohl přinést ispiraci vývojářům nejrůznějších mikrobotů a podobných zařízení.

Černé díry mohou zářit díky jevu nazývanému Hawkingovo záření. Zmíněný koncept navrhl fyzik Stephen Hawking v roce 1974 a základní myšlenka zní, že v blízkosti horizontu událostí dochází ke kvantovým fluktuacím, při nichž se krátce formují páry částic a antičástic. Jednu z nich černá díra pohltí, zatímco druhá může z jejího dosahu uniknout, a gigantické monstrum tak postupně přichází o hmotu. Částice, jež unikne, vytváří velmi slabé tepelné záření, jeho intenzita je ovšem obvykle nicotná a dnešními přístroji nepozorovatelná.

Neměli bychom zapomínat ani na situaci, kdy se černá díra nachází v blízkosti dalších objektů, například hvězdy, a vzniká kolem ní akreční disk. Ten se pak stává zdrojem záření a jeho studiem lze jednak usoudit na přítomnost černé díry a jednak určit její vlastnosti. Nejde o vlastní záření černé díry, nicméně kosmické družice ho dokážou běžně pozorovat.

Roztomilá agrese představuje typický příklad ambivalentní reakce, která se projevuje kombinací pozitivních a negativních emocí a může sahat od úsměvu přes slzy až po prvky agrese – jako je právě sklon daný objekt či tvora kousnout či sníst. Vrozenou lidskou slabost pro vše hebké, huňaté a bezbranné popsal již Konrad Lorenz. Rakouský etolog si všiml, že lidé považují za roztomilá zejména zvířecí mláďata, a to díky společným rysům v podobě hlavy nepoměrně velké k tělu a výrazných kulatých očí. Při pohledu na ně se v mozku vyplavuje dopamin, známý jako hormon štěstí, jenž hraje stěžejní roli ve vytváření vazby mezi matkou a potomkem. Jde o přirozenou reakci, díky níž mají bezbranná mláďata větší šanci na přežití, neboť se nad nimi ostatní pravděpodobněji „slitují“. 

Já bych tě láskou sněd

Přesto některým lidem zároveň problesknou hlavou myšlenky jako „chtěl bych ho stisknout“ nebo „chtěl bych ho rozmačkat“. A právě na ně se zaměřila psycholožka Katherine Stavropoulosová z University of California v Riverside, jež zjišťovala, zda lze popsaný jev měřit v mozkové aktivitě. Shromáždila 54 dobrovolníků ve věku 18–40 let a každému z nich ukázala 32 fotografií rozdělených do čtyř skupin: dospělá zvířata, mláďata a dvě sady snímků dětí, z nichž jedna byla digitálně upravená tak, aby se zvýraznily juvenilní rysy – tedy například zmíněné velké oči a plné tváře.

Účastníci experimentu poté dostali za úkol vyplnit dotazník a zhodnotit, jak moc si při prohlížení každé fotografie připadali „rozněžnění“ a zároveň kolik roztomilé agrese pociťovali – jinými slovy, do jaké míry souhlasili s výroky typu „chci ho stisknout“ nebo „mám chuť do něj štípnout“. Výzkumníci pak pomocí elektrod na hlavě měřili, nakolik jednotlivé dobrovolníky po zhlédnutí snímků zaplavily emoce, a současně zjišťovali, zda mají nutkání o subjekty na fotografiích pečovat.

Nenechat se zahltit

Nejsilnější reakci – tedy víc roztomilé agrese, pocitu ohromení a sklonů k pečujícímu chování – vyvolaly obrázky mláďat, ať už byly počítačově upravené, či nikoliv. Elektroencefalograf ve spojitosti s nimi prokázal vyšší aktivitu v mozkových systémech zpracování emocí a rovněž v centrech odměny, jež regulují motivaci, pocity potěšení a touhy. Dohromady vzniká koktejl natolik pozitivních prožitků, že si mozek zřejmě vyvinul přirozený mechanismus, jak jej regulovat: agresivní reakci. 

Stavropoulosová tak potvrdila svou hypotézu, že se mechanismus odměny přímo pojí s pocity roztomilé agrese. V opačném případně by totiž hrozilo, že náš klíčový orgán doslova zahltí roztomilost, což by bylo kontraproduktivní. Jak vysvětluje badatelka: „Pokud by se vám dítě zdálo natolik roztomilé, že už by to na vás zkrátka bylo moc, pak byste se o něj nedokázali postarat a zemřelo by hlady.“ 

Dnes už je jasné, že na poloostrově Reykjanes v jihozápadní části Islandu skončilo 800 let relativního vulkanického klidu. Od roku 2021 se zde odehrálo hned osm významných erupcí a podle nové studie mezinárodního týmu, jehož součástí byl i Lukáš Krmíček z Vysokého učení technického v Brně a České akademie věd, budou v této oblasti podobné erupce pokračovat i další roky nebo i desetiletí.

Vědci odhalili, že tyto erupce zásobuje velmi mělce umístěný zdroj magmatu, který se nachází pouhých 9-12 kilometrů pod povrchem. Šířka této zásobárny žhavého materiálu, který se během erupcí valí na poloostrov Reykjanes, je zhruba 10 kilometrů. Tento zdroj magmatu je rozhodující pro budoucí vývoj a pro místní úřady to znamená, že erupce na Reykjanesu asi opravdu jen tak nepřestanou.

Mapování magmatu

Badatelé využili seismická data z vulkanických erupcí a detekcí zemětřesných rojů ke zmapování podzemí poloostrova Reykjanes. Ukázalo se, že erupce z oblasti vulkánu Fagradalsfjall z roku 2021 a erupce vulkanické oblasti Sundhnúkur z let 2023 a 2024 velmi pravděpodobně napájelo magma ze stejného zdroje. Potvrzují to i velmi podobné geochemické charakteristiky magmatu.

Historická data podle vědců naznačují, že zmíněná zásobárna magmatu vznikla někdy mezi lety 2002 a 2020. Po erupcích v roce 2021 se opět doplnila ze zemských hlubin a od té doby neustále napájí povrchové trhliny a průduchy. V podobném stylu to může pokračovat ještě dlouhou dobu. Výzkum vulkanického podzemí poloostrova Reykjanes v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Terra Nova.

„Porovnání dnešních erupcí s historickými záznamy jasně ukazuje, že si poloostrov Reykjanes na Islandu jen tak neoddechne,“ přiznává vedoucí výzkumu, švédský geolog Valentin Troll z Uppsalské univerzity. „Lidé by se měli smířit s tím, že vulkanická aktivita potrvá další roky nebo i desetiletí.“ Stejně jako v podobných případech v dalších vulkanických oblastech světa ale platí, že sopky jsou nevyzpytatelné a že jen čas ukáže, jak se bude situace dále vyvíjet.

V průběhu 19. století svedly dvě starobylé říše – Turecko a Rusko hned čtyři války. V té poslední z nich (1877–1878) uštědřili carovi vojáci těm sultánovým tvrdou porážku a mimo jiné připravili „nemocného muže na Bosporu“ o významná území na Kavkaze. Osmanská říše se s těmito ztrátami nikdy nevyrovnala a po vypuknutí první světové války vycítila příležitost srovnat účty. Poté, co Němci uštědřili Rusům koncem léta 1914 bolestivé porážky ve Východním Prusku, zapojili se 29. října Turci do války bombardováním carových černomořských přístavů. Okamžitě ožil také Kavkaz, kde záhy vzniklo nové válčiště.

Dohoda viděla v této frontě možnost snadného vyřazení Turecka z války a ovládnutí klíčových ropných polí na Blízkém východě. Zároveň však toto bojiště odčerpávalo síly, které pak Rusům zoufale chyběly v Prusku a Haliči. Ofenziva ruského generála Georgije Bergmanna začala 2. listopadu slibně, avšak v polovině měsíce se Osmanům podařilo útočící vojska vrhnout zpět. Tímto úspěchem získali iniciativu na svou stranu a po vyhrocených diskusích o dalším postupu se nakonec rozhodli pro útok.

Nepřipravený útočník

Osmanské síly, které se v prosinci 1914 začaly připravovat na ofenzivu, lze jen stěží označit jako plnohodnotné vojenské těleso. Necelým 120 000 mužů 3. armády chyběl dostatečný výcvik, organizace i vybavení. Turci neměli dostatek děl, kulometů ani teplého oblečení, což si v zimních měsících vybralo krvavou daň. Oproti tomu se však vrchní velitel armády Enver Paša (1881–1922) mohl opřít o podporu německých poradců. Hlavním cílem zimního tažení se stalo obsazení Sarikamiše, Karsu a přístavu Batumi, v ideálním případě pak otevření cesty na gruzínské Tbilisi.

Bránící se carova armáda předčila svého nepřítele téměř po všech stránkách, avšak porážky Rusů na západě přinutily velení přesunout část sil z Kavkazu proti Němcům. Vrchní velitel Kavkazské armády generál Nikolaj Judenič (1862–1933) se tak mohl spolehnout sotva na 60 000 vojáků. Důležitou pomoc představovaly také arménské dobrovolnické oddíly bojující za osvobození své domoviny od osmanské nadvlády.

Jatka u Sarikamiše

Turecký útok začal 22. prosince 1914 a krom ruského odporu se vojáci Envera Paši museli potýkat také se sněžením a hustou mlhou. Ta měla mimo jiné za následek také asi čtyřhodinovou přestřelku mezi tureckou 31. a 32. divizí, která si vyžádala na 2 000 padlých. Přesto v prvních dnech zaznamenala osmanská armáda úspěch a postoupila o několik desítek kilometrů až k městu Sarikamiš. Část ruských sil dokonce zpanikařila a dala se na spěšný ústup. Místodržící Kavkazu generál Ilarion Voroncov dokonce doporučoval stáhnout se ke Karsu a zorganizovat obranu tam.

Generál Judenič však takovýto postup odmítl a postavil se Turkům už u Sarikamiše. Útok na město z 29. prosince skončil pro 3. armádu neúspěchem, když během několika hodin přišla o 6 000 mužů, aniž dosáhla jakéhokoliv postupu. Rusové navíc souběžně s boji o město zahájili operace na křídlech s cílem jádro Enverovy armády obklíčit. Osmanské velení však tvrdohlavě trvalo na opakování ztečí proti ruským pozicím i po Novém roce a s ruskými protiútoky na křídlech si přílišné starosti nedělalo. Špatný odhad tak připravil sultánovi první velkou porážku ve válce. Ruské jednotky obsadily klíčové cesty a již 6. ledna 1915 se pod palbou ocitl i hlavní štáb turecké 3. armády. Celkem tři divize padly do zajetí, zbytek vojska včetně Envera Paši se dal na spěšný ústup k Erzurumu. Během bitvy o Sarikamiš přišli Turci o více než 60 000 mužů, kteří padli, umrzli, byli zraněni či zajati nepřítelem. Ztráta téměř 15 000 mužů a všeobecné vyčerpání však postihly i ruskou armádu. 

Rebelie ve městě Van

Porážka u Sarikamiše vedla na jedné straně k povzbuzení arménského hnutí za nezávislost na osmanské říši, na druhé straně ke zvýšení tureckého tlaku na nemuslimské obyvatelstvo země. Oslabená 3. armáda se v zimě 1915 snažila doplnit síly, jak se dalo. Krom přísunu čerstvých posil od jiných útvarů sáhla také k násilným odvodům místních mužů (mnohdy Arménů) či alespoň k jejich zapojení do příprav obranných pozic. Ke všemu docházelo k excesům ze strany nedisciplinovaných tureckých jednotek vůči místním vesničanům, které jen stupňovaly napětí.

V dubnu 1915 došlo ke konfliktu mezi arménskými sedláky a tureckými výběrčími daní, který přinesl přes 2 000 obětí. Poté, co Osmani přistoupili k represím vůči křesťanským elitám v oblasti, vypuklo ve městě Van povstání pod vedením Arama Manukiana. Ten také vyhlásil vznik nezávislé vlády s vlastními úřady, soudy či policií a požádal o urychlenou ruskou pomoc. Rozhořely se tvrdé boje mezi improvizovanou arménskou armádou a jednotkami věrnými turecké vládě. Ve městě a jeho okolí vyrostly barikády a zákopy, Arménům se dokonce podařilo vyrobit několik improvizovaných minometů. 

Do oblasti pod kontrolou vzbouřenců se začali stahovat křesťanští uprchlíci z širého okolí a situace brzy přerostla v humanitární katastrofu. Na území malého města se brzy shromáždilo více než 15 000 utečenců z okolních vesnic, pro které se nedostávalo jídla ani léků. Turci záhy začali ostřelovat město z děl a k Vanu zamířily formace 3. armády, které jej měly obklíčit a dobýt. Osmanský postup jako vždy provázelo rabování a masakry civilistů. Bitva o Van urychlila ruské přípravy na jarní ofenzivu. 

Jarní boje

V reakci na revoltu ve městě vyčlenili Rusové na levém křídle zvláštní síly na pomoc Manukianově vládě. Vanu měla pomoci 2. brigáda zabajkalských kozáků a také Araratská dobrovolná brigáda složená z ruských Arménů. Útok proti jednotkám turecké 1. expediční armády začal 6. května 1915 a donutil Osmany převelet část sil od Vanu na frontu proti Rusům. O týden později začala evakuace sultánovi věrného obyvatelstva z okolí přes přilehlé jezero a arménské síly postupně získávaly navrch. Když na místo 18. května dorazila ruská armáda, byl už Van de facto v rukou povstalců. O několik dní později navštívil město osobně generál Judenič, který po bouřlivém uvítání občany potvrdil vládu v její funkci.

Hlavní směr ruské ofenzivy však nesměřoval na Van, nýbrž na klíčovou osmanskou pevnost Erzurum. Ačkoliv se v počáteční fázi bojů podařilo Turkům zaskočit carskou armádu protiútokem, postupně se projevila převaha carských zbraní. Osmanské 29. a 30. divize musely ustoupit o desítky kilometrů a 11. května padlo důležité město Malazgirt. Po krátké stabilizaci fronty na přelomu května a června obnovili Rusové 19. června ofenzivní operace, ale tentokrát jim štěstí nepřálo. Judenič podcenil turecké síly, což jim umožnilo podniknout úspěšnou protiofenzivu a uštědřit carským vojákům 26. července tvrdou porážku v bitvě u Malazgirtu. Díky téměř trojnásobné přesile se Osmanům podařilo získat město zpět a zatlačit Rusy na sever. 

Vítězství, které stálo Petrohrad skoro 10 000 mužů, významně pozvedlo tureckou morálku a sultánovi vojáci se nyní do útoku sami hnali. Město Van opět padlo do osmanských rukou, což vedlo k exodu několika set tisíc uprchlíků z oblasti. Rusové se už do konce roku na významnější akce nezmohli, a tak se na podzim fronta ustálila. Vzhledem k nepříznivému počasí nepředpokládalo turecké velení obnovení ruských útočných operací dříve než na jaře 1916, a tak soustředilo většinu dostupných posil do bojů na poloostrově Gallipoli. 

Judenič na postupu

Právě na moment překvapení čekali velitelé Kavkazské armády a na začátku ledna 1916 přešli do útoku. Rusové si pro novou ofenzivu zajistili početní převahu, kdy dokázali shromáždit více než 130 000 pěšáků a 30 000 jezdců. Ze vzduchu podporovalo operace 20 letadel Sibiřské squadrony. Navzdory kruté zimě zahájili muži 4. kavkazské střelecké divize lokální útoky, které měly odpoutat pozornost osmanských záloh. Plán vyšel a 14. ledna zahájila ruská armáda hlavní úder, jenž následujícího dne prorazil tureckou obranu. Za prchajícím nepřítelem vyslal Judenič kozáky, kteří nemilosrdně decimovali zadní voj ustupujících jednotek. Během čtyř dnů padlo město Hasankale – sídlo štábu 3. armády ležící nedaleko Erzurumu. Judeničovi muži také dokázali překročit Kargapazarský hřeben, který byl do té doby považován za neschůdný, a donutili tak k útěku turecké dělostřelce na pozicích okolo města. 

Erzurum představoval v roce 1916 jednu z největších pevností osmanské říše. Kromě dvou prstenců opevnění, řady menších pevnůstek a předsunutých pozic v okolí ji chránilo také 235 děl, tamní posádku posílilo v únoru dalších 40 000 tureckých vojáků. Kavkazská armáda zahájila ostřelování Erzurumu na začátku února, o několik dní později pak začal samotný útok. Hned první den obsadili Rusové forty Kara-Gobek a Tafet a významně se přiblížili centru města, do nějž nakonec jako první vjela 16. února kozácká jízda. Turci si uvědomili neudržitelnost situace a dali se na chvatný ústup. V rychle vyklizené pevnosti pak vojáci Kavkazské armády ukořistili stovky děl a historických praporů. Zůstaly zde také stovky raněných Turků v místní vojenské nemocnici, které nestihli obránci evakuovat.

Kromě ruské armády postupovaly také námořní síly, které zaznamenaly významný úspěch dobytím důležitého černomořského přístavu Rize. V reakci na neúspěchy na frontě stanul v čele osmanské 3. armády generál Mehem Vehib Paša, který se tak stal již třetím velitelem tohoto tělesa od začátku války. Turecké síly se ale už od počátku roku 1915 nacházely v permanentní krizi, takže ani on nedokázal zastavit další postup ruských zbraní.

Pád Trabzonu

Na začátku dubna 1916 rozdělil Judenič své síly na dvě části, a zatímco ta první postupovala na Bitlis a Mus, druhá vzala útokem strategicky důležitý přístav Trabzon. Také při dobývání tohoto města sehrála klíčovou roli Černomořská flotila. Již od ledna prováděla speciálně vyčleněná skupina generála Vladimira Liakova čítající bitevní loď Rostislav, dva křižníky, dva torpédoborce a několika menších plavidel obojživelné operace na pobřeží Černého moře. Na začátku dubna provedl tento svaz vylodění dvou kozáckých brigád o celkové síle asi 18 000 mužů přímo v Trabzonu. 

Ambiciózní operace se zdařila a Rusové získali klíčový přístav téměř bez boje. Obsazení Trabzonu jim umožnilo přisouvat po moři tolik potřebné zásoby a posily pro Kavkazskou armádu. I z toho důvodu přešla v této oblasti osmanská 3. armáda do protiútoku s cílem vytlačit nepřítele z města. V červnu se však protiofenziva vyčerpala a o měsíc později utrpěli Turci krvavou porážku v bitvě u Erzincanu. Do zajetí putovaly další desetitisíce sultánových vojáků a Trabzon zůstal s konečnou platností v ruských rukou.

V této době se také odehrál incident, při němž německá ponorka U-33 torpédovala ruskou nemocniční loď Portugal převážející raněné. S ohledem na to, že loď byla jasně označena a nenesla na palubě žádné zbraně, reagoval Petrohrad oficiálním protestem: „Carská vláda oficiálně protestuje proti novému porušení válečných obyčejů a přetrvávajícímu pohrdání mezinárodními konvencemi a smlouvami. Vláda vidí v tomto aktu nejen porušení mezinárodního práva, ale také akt pirátství, který musí odsoudit celý civilizovaný svět.“ Německo a Turecko odpověděly neurčitě a jakékoliv porušení práva odmítly s tvrzením, že plavidlo najelo na minu.

Nový muž na scéně

Judeničovým mužům se dařilo i na dalších částech fronty. Vítězství Rusů u Musu a po následných tvrdých bojích také obsazení význačné pevnosti Bitlis postavily osmanskou říši před vážný problém. Dohodovým silám se totiž otevřela volná cesta do Anatolie a Mezopotámie. Další úspěchy nepřítele by mohly vést ke spojení ruských sil s Brity postupujícími z opačné strany, v ohrožení se také ocitla klíčová ropná pole v okolí Mosulu. 

Situace však z pohledu centrálních mocností nebyla zase tak zlá, jak se mohlo zdát. Po odražení dohodového útoku proti Gallipoli v lednu 1916 se uvolnila část sil pro stávající fronty, Turci také mohli na Kavkaz převelet jednoho ze svých nejschopnějších velitelů Mustafu Kemala. Ten převzal velení osmanské 2. armády, která měla zabránit ruskému postupu do Mezopotámie. Osmanům se nejdříve podařilo stabilizovat frontu a zastavit soustavný ústup vlastních jednotek. Poté Mustafa Kemal naplánoval sérii protiútoků, díky kterým sultánovi vojáci dobyli zpět Bitlis i nešťastné město Van. 

Posily však proudily i Judeničovi a Rusům se podařilo narušené pozice rychle zacelit a zpevnit. Ani nadaný Mustafa Kemal spásu pro Turky neznamenal, protože v srpnu přešli Rusové do protiofenzivy a většinu území opět obsadili. Konec bojovým operacím pak přinesl až příchod zimy, která se měla tentokrát ukázat jako neobvykle mrazivá. Osmanská armáda se nacházela ve velmi zlém stavu a vojsku chybělo snad všechno včetně bojového ducha. Na konci roku 1916 tak dohodové síly ovládaly významný kus tureckého pohraničí s klíčovými pevnostmi Erzurum, Bitlis, městem Van a důležitým přístavem Trabzon. Naprosté dominanci nad nepřítelem se v té době těšila také Černomořská flotila, která takřka nerušeně podporovala pozemní síly. 

Ve víru revoluce

Plány na obnovení ruské ofenzivy v prvních měsících roku 1917 zhatily události na politickém jevišti. V březnu proběhla v Petrohradě revoluce, která svrhla cara, a obrovská říše se poprvé ve svých dějinách stala republikou. Revoluční duch zachvátil i armádu, vojáci začali volit vlastní sověty (rady) a odmítali pokračovat v boji. Množily se dezerce i případy rabování a aby toho nebylo málo, vypukla u Kavkazské armády epidemie tyfu. Ruské síly v oblasti se tak prakticky začaly rozkládat bez cizího přičinění. 

Dle některých historiků mohla armáda během několika měsíců přijít až o 100 000 mužů, což představovalo téměř třetinu všech dohodových vojáků v oblasti. Za účelem zpomalení naprostého rozpadu fronty vyzvala prozatímní vláda v Petrohradě ke zformování profesionálních vojenských uskupení z řad tureckých Arménů. V průběhu několika měsíců došlo k vytvoření pěti pluků pod velením generála Tovmase Nazarbekiana. Krom nich pak také došlo k vyzbrojení asi 50 000 arménských civilistů. Rusové pak nově vzniklým jednotkám krom ručních zbraní a munice dodali stovky kulometů a kanonů. Tito bojovníci za nezávislost tak záhy začali představovat jediný skutečně bojeschopný útvar na straně Dohody na tomto bojišti. 

Pro Turky představovaly revoluční události v Rusku dar z nebes. Navzdory situaci na opačné straně barikády si však ani oni nemohli větší ofenzivní akce dovolit. Okamžitě došlo k převelení pěti divizí z kavkazské fronty do Palestiny a Mezopotámie, kde osmanská říše čelila vážnému nebezpečí ze strany postupujících Britů, a situace na Kavkaze se tak víceméně stabilizovala. V době vypuknutí bolševické revoluce v listopadu 1917 stálo na bojišti proti sobě téměř 200 000 Rusů a 85 000 Osmanů. 

Válčit se však už nechtělo nikomu a erzurumské příměří ze 7. listopadu prakticky ukončilo rusko-tureckou válku v oblasti. Do konce roku opustila většina vojáků nově vzniklé republiky bojiště a jejich zbraní a výbavy se hbitě ujali Arméni, Gruzínci, pontští Řekové a další menšiny, které nijak netoužily po návratu sultánovy nadvlády. Navzdory příměří tak o klidu zbraní na Kavkaze nemohla být řeč. 

Běh na dlouhou trať

Poté, co Rusové vyklidili pole, zahájila turecká armáda generální ofenzivu. Dobrovolnické síly malých národů nedokázaly osmanský postup zastavit a nedávno téměř poražená 3. armáda obsazovala jedno město za druhým. Na mírových jednáních mezi bolševiky a centrálními mocnostmi v Brestu Litevském se nová Leninova vláda musela vzdát všech území, která Rusko získalo vítězstvím ve válce v roce 1878. Sultánova říše tak opět získala Kars a Batumi, vznikla nezávislá Kavkazská federace a v tajné klauzuli se Rusové zavázali odzbrojit arménské jednotky. Na to však bolševici neměli dost sil, navíc v těchto oblastech postupně začaly vznikat bílé jednotky bojující proti Petrohradu. 

Bělogvardějci podporovali arménský boj za nezávislost a pomohli zpomalit také osmanský postup. Tureckou ofenzivu se nakonec i s pomocí dohodových mocností podařilo zastavit zcela. Boje na Kavkaze ale trvaly ještě několik měsíců a jejich výsledkem se stala nedlouhá existence nezávislé Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Tu však v letech 1920 a 1921 ukončilo násilné připojení zemí ke vznikajícímu Sovětskému svazu. 

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) funguje na oběžné dráze od roku 1998. Největší a také nejdražší technologický projekt v lidských dějinách má na starosti pět kosmických agentur: kanadská CSA, evropská ESA, japonská JAXA, americká NASA a ruský Roskosmos, přičemž každá z agentur je zodpovědná za správu a kontrolu vlastních částí stanice.

Životnost stanice se po dlouhých 26 letech nezadržitelně chýlí ke svému konci, ostatně není divu – proti původním plánům již řadu let přesluhuje. Spojené státy, Japonsko, Kanada a ESA se zavázaly provozovat stanici do roku 2030, Rusko se na provozu chce podílet alespoň do roku 2028. Co se bude dít po tomto datu?

Mezinárodní vesmírnou stanici čeká podobný osud jako někdejší Mir, který kroužil kolem Země 15 let a v březnu 2001 zamířil do atmosféry k řízenému zániku. Zatímco ruský komplex vážil „jen“ 130 tun, více než stometrová ISS váží okolo 450 tun. Konec ISS tak bude podstatně náročnější a zřejmě půjde i o velkolepou podívanou.

Kosmický remorkér

Před ruským vojenským vpádem na Ukrajinu se o „stažení“ ISS do atmosféry měly postarat ruské kosmické lodě Progress, podle čerstvého prohlášení NASA ale má stanici na její poslední cestě doprovázet kosmický tahač z dílny SpaceX. Zařízení, označované jako U.S. Deorbit Vehicle, má zajistit deorbitaci ISS tak, aby bylo možné vyloučit ohrožení obydlených oblastí.

Samotný proces deorbitace má podle Michala Václavíka z české kosmické kanceláře probíhat v několika krocích – ze své „pracovní“ oběžné dráhy ve výšce 370 až 460 kilometrů sestoupí ISS na výšku 220 až 270 kilometrů spontánně – vlivem odporu atmosféry. Čtyři dny před zánikem ISS upraví U.S. Deorbit Vehicle její výšku na 165 až 220 kilometrů, přičemž o další snížení se postará tření atmosféry. Během závěrečného oběhu či dvou by se měla stanice dostat na předpokládanou výšku okolo 130 kilometrů. 

Zhruba v této fázi přijde ke slovu finální zážeh, kterým kosmický tahač sníží výšku stanice až na 50 kilometrů. Během této části sestupu by mělo dojít k destrukci ISS a jejímu celkovému zániku. Zbylé trosky mají dopadnout do neobydlených oblastí Tichého oceánu.

Jednorázová zakázka v celkové výši 843 milionů dolarů (zhruba 20 miliard korun) se podle NASA týká pouze vývoje U.S. Deorbit Vehicle. Stroj má poté provozovat sama vesmírná agentura a předpokládá se, že kosmický tahač zanikne společně s ISS během vstupu do atmosféry. K dispozici má být minmálně rok před plánovaným koncem provozu stanice. Náklady na samotný proces řízeného zániku ISS NASA ve svém prohlášení neupřesňuje.  

V Orionově rameni, které je součástí spirální galaxie známé jako Mléčná dráha, se nacházejí stovky milionů hvězd. Jednou z nich je Slunce, jež by nebylo ničím zvlášť zajímavé, kdyby kolem něj neobíhalo osm planet, z nichž jedna je dosud jediným známým místem ve vesmíru, kde existuje život. 

Sluneční soustava zahrnuje vedle planet i nespočet planetek, měsíců a dalších těles. Zrodila se asi před 4,6 miliardami let, během kterých prošla řadou proměn. Jednou z nich byla i srážka mladé Země s Theiou, hypotetickou protoplanetou dosahující velikosti zhruba jako Mars. Má se za to, že právě tato monumentální kolize dala vzniknout Měsíci, jenž od té doby Zemi doprovází. 

Ačkoliv dnes máme o uspořádání Sluneční soustavy poměrně dobrou představu, není to tak dávno, co v očích astronomů vypadala zcela jinak, a její zkoumání bezpochyby v budoucnu přinese ještě řadu pozoruhodných objevů. K jakým poznatkům dospěla lidská civilizace během seznamování s prostorem našeho planetárního systému?

Pomocníci při určování času 

Lidé oblohu pozorovali odjakživa, ale v dobách před vynálezem dalekohledu se astronomové museli spoléhat pouze na vlastní oči. Ty pochopitelně upoutávaly nejnápadnější objekty na obloze – Slunce a Měsíc. Sledování těchto dvou těles mělo pro lidi praktický význam. Jejich pravidelné pohyby totiž dávným zemědělským společnostem umožnily vytvoření delších časových jednotek a snadnější orientaci v čase, a tím pádem i lepší schopnost plánovat do budoucnosti. Na různých místech světa dokonce vznikaly astronomické observatoře orientované podle západů a východů Slunce či Měsíce. Podle některých hypotéz k nim patří i proslulý jihoanglický komplex Stonehenge. 

Velmi brzy si lidé všimli také několika „toulavých hvězd“ neboli planet, které se chovaly jinak než ostatní „stálice“, jejichž vzájemné rozestavení na nebi zůstává neměnné. Tato „neposlušná“ a zdánlivě chaoticky se pohybující kosmická tělesa ve starověku zajímala evropské, čínské i americké pozorovatele. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn se zařadily po bok Slunce s Měsícem (často také označovaných jako planety).

Kdo koho obíhá? 

V antice se vynořila celá řada důmyslných modelů, které měly objasnit skutečné uspořádání světa, respektive kosmu. První otázkou bylo, jak vůbec vypadá samotná Země. Například řecký filozof Thales z Milétu si ji představoval jako desku obklopenou vodou. Že je kulatá, směle tvrdil už v 6. století př. n. l. Pythagoras. S tím souhlasil i Aristoteles, jenž Zemi umístil do středu vesmíru a předpokládal oběh všech planet (včetně Měsíce a Slunce) kolem ní po dokonale kruhových drahách. 

Ačkoliv se ve starověkém Řecku objevovaly i modely, jež do centra všehomíru umisťovaly Slunce, geocentrický systém zvítězil, a to i díky alexandrijskému matematikovi Klaudiu Ptolemaiovi (asi 100 až asi 170). Ten ve slavném díle Almagest sepsaném ve 2. století představil velice důmyslný model pohybu planet, které měly obíhat po menších kruzích (epicyklech), jejichž střed následně opisoval větší kružnice (deferenty). Ptolemaiův systém (po dalších drobných úpravách) dokázal vysvětlit různé záludnosti v pohybu planet a uměl velmi dobře předpovědět, kde se budou nacházet v budoucnosti. I proto se udržel téměř půldruhého tisíciletí, než jej po dlouhém boji svrhl heliocentrický systém představený Mikulášem Koperníkem (1473–1543), který do centra Sluneční soustavy i celého vesmíru umístil Slunce a ze Země udělal jen jednu z jeho oběžnic.

Medicejské hvězdy 

Zlomovým okamžikem pro celou astronomii se stal vynález dalekohledu na počátku 17. století. První přístroje přibližující vzdálené předměty byly podle všeho vyrobeny v Nizozemsku a brzy se začaly šířit Evropou. V roce 1609 se o nich doslechl fyzik a astronom Galileo Galilei (1564–1642), který tehdy působil na univerzitě v italské Padově. Záhy jich zkusil několik sestrojit a na přelomu let 1609 a 1610 s jejich pomocí učinil několik stěžejních objevů. Nejprve objektiv svého dalekohledu zaměřil na Měsíc a v rozporu s všeobecnou představou, že je jeho povrch hladký, zjistil, že jej pokrývají četné nerovnosti jako ten zemský. 

Mimoto odhalil, že Mléčná dráha není mlžným pásem, ale seskupením ohromného množství hvězd, a všiml si, že Venuše prochází různými fázemi jako Měsíc. Největší úspěch zaznamenal v lednu 1610, kdy se pustil do pozorování Jupiteru. V blízkosti planety si všiml několika malých hvězdiček, jejichž poloha i počet se každou noc měnily. Jednou byly vidět tři, příště dvě a někdy čtyři. 

Galilei si uvědomil, že se jedná o tělesa, která kolem Jupiteru obíhají jako Měsíc kolem Země, a na počest toskánského velkovévody Cosima II. Medicejského je nazval Medicejské hvězdy. Dnes je známe pod jmény, jež jim dal německý astronom Simon Marius: Io, Europa, Ganymedes a Callisto. Galileiho objevy předznamenaly další překotný vývoj astronomie podnícený vynálezem dalekohledu a zároveň přinesly silný argument proti stále oblíbenému geocentrismu.

Kruh jako žádný jiný 

Galileiho oku neunikl ani Saturn, který v 17. století stále platil za nejvzdálenější planetu od Slunce (či od Země v případě geocentrického modelu). Italský astronom si všiml jeho podivného tvaru a připadalo mu, jako by byla planeta trojitá. Po zkušenosti s Jupiterem se domníval, že pozoroval Saturnovy oběžnice. O to větší bylo jeho překvapení, když v roce 1612 na planetu dalekohled namířil znovu, avšak tentokrát vypadala dokonale kulatá. A aby toho nebylo málo, o čtyři roky později zjistil, že domnělé objekty jsou zpět, dokonce ještě větší než dříve, a navíc se jevilo, jako by byly připojeny k povrchu planety. Galilei, aniž by o tom měl tušení, pozoroval Saturnovy prstence, jejichž viditelnost se ze Země periodicky mění a jednou za čas, když se dostanou do roviny s okem pozorovatele, nejsou vidět vůbec. 

Že jde o prstenec, který obklopuje planetu, ale není s ní přímo spojený, zjistil v roce 1655 nizozemský astronom Christiaan Huygens, jenž měl k dispozici výkonnější teleskop než jeho italský kolega. Huygens také objevil největší Saturnův měsíc. Ten o téměř dvě století později anglický astronom John Herschel pojmenoval Titan. Důležitým zjištěním přispěl k ranému zkoumání Saturnu také italsko-francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini, který v roce 1675 pomocí na svou dobu obřího dalekohledu spatřil prstenec v nikoliv jednolité podobě, nýbrž s mezerou uvnitř, jež ho rozděluje na dva prstence. Tato škvíra nese na počest svého objevitele název Cassiniho dělení. Dnes víme, že prstenců je kolem Saturnu ještě víc.

Netušený přírůstek 

Po obratu k heliocentrickému systému se Země stala „jen“ jednou z oběžnic Slunce a počet planet se ustálil na šesti. Zlom nastal v roce 1781. Postaral se o něj anglický hudebník a astronom William Herschel (1738–1822), který nebesa zkoumal dalekohledem vlastní konstrukce. V noci 13. března si při hledání dvojhvězd všiml neznámého objektu, jenž byl jasnější než okolní „stálice“, a navíc se, jak začalo být brzy zřejmé, pohyboval. Nadšený Herschel tak dospěl k přesvědčení, že objevil kometu. Pohyb tělesa sledoval i v následujících týdnech a nebyl sám. Zpráva o objektu na obloze se šířila – vedle astronomů proměřujících jeho polohu se o něj zajímali i matematici, kteří se pokoušeli vypočítat jeho dráhu. 

Zanedlouho vyšlo najevo, že se nejedná o kometu, nýbrž planetu obíhající Slunce za drahou Saturnu, což byl naprosto revoluční objev. Herschel chtěl novou planetu pojmenovat na počest tehdejšího britského panovníka Jiřího III. Georgium Sidus neboli Hvězda krále Jiřího. Název se však neujal, stejně jako některé jiné, včetně jména Herschel po svém objeviteli. Časem zvítězil návrh německého astronoma Johanna Elerta Bodeho, který s odkazem na řeckého boha nebes přišel s označením Uran.

Drobotiny na obzoru 

Objev planety Uran přirozeně rozpoutal dohady, zda Sluneční soustava neukrývá i nějaká jiná tajemství. Vodou na mlýn hledačům nových světů byla skutečnost, že dráha Uranu odpovídala takzvanému Titiovu-Bodeovu pravidlu, které popisovalo pravidelnosti ve vzdálenosti dosud známých planet od Slunce. Tedy s jednou výjimkou. Mezi Marsem a Jupiterem zela záhadná mezera, kde by podle zmiňovaného pravidla planeta být měla, avšak nikdo tam zatím žádnou nenašel. 

Až prvního ledna 1801 si italský astronom a matematik Giuseppe Piazzi (1746–1826) všiml tělesa, jež zprvu pokládal za kometu. Výpočet její dráhy nicméně ukázal, že to kometa není a mohlo by se jednat spíše o další planetu. Dostala jméno Ceres na počest římské bohyně úrody a obilí. Dlouho ovšem planetou nezůstala, jelikož byla velmi malá, ale hlavně se v následujících letech ve stejném prostoru postupně podařilo objevit další planetky: Pallas, Juno a Vesta. Bylo zřejmé, že podobných těles tam bude nejspíš mnohem víc. Dnes tyto objekty tvoří takzvaný hlavní pás planetek. 

Spekulovalo se o jejich možném vzniku rozpadem větší planety, nicméně tato hypotéza se dnes nejeví jako moc pravděpodobná. Spíše to vypadá, že jde o materiál z dob formování Sluneční soustavy, kterému gravitace Jupiteru nedovolila, aby se zformoval v plnohodnotnou planetu, či „smetí“ vyvržené do tohoto prostoru jinými planetami.

Souboj počtářů 

Uran přitahoval pozornost astronomů, kteří si všímali, že na jeho pohybu něco nehraje. Jak se zdálo, dráha planety se od té předpovězené lišila, což mohlo mít různé příčiny. Jednou z nich bylo působení nějaké neznámé síly, například další velké planety. A co na tom, že ji zatím nikdo neviděl. Třeba by se dal postup obrátit a její polohu spočítat na základě odchylek v Uranově dráze. Tato myšlenka takříkajíc visela ve vzduchu a její uskutečnění se nezávisle na sobě ujali přinejmenším dva výteční počtáři. Prvním byl mladý anglický matematik a astronom John Couch Adams, který polohu hypotetického tělesa spočítal v roce 1845, nedokázal ovšem nikoho přesvědčit, aby planetu na předpovězeném místě skutečně hledal. 

Druhým teoretickým lovcem Neptunu byl francouzský matematik Urbain Le Verrier (1811–1877), jenž své výpočty zveřejnil v roce 1846 a stále je zpřesňoval. Ani on ale přinejmenším ve Francii nenacházel nikoho, kdo by mu dopřál sluchu, a proto se obrátil na německého astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské observatoře. Ten se společně se svým studentem Heinrichem Louisem d'Arrestem do hledání planety pustil vzápětí po obdržení propočtů a kosmické těleso skutečně našel blízko místa, kde se mělo nacházet. Sluneční soustava se tak rozrostla na osm planet, přičemž ta nejnovější byla na Le Verrierův návrh pojmenována Neptun podle římského boha moří.

Záhada rudé planety 

S poznáváním Sluneční soustavy stále častěji rezonovala otázka, jestli je Země opravdu jediným místem, kde bují život. Ohromnou senzaci proto v roce 1835 způsobila novinová zpráva o pozoruhodných obyvatelích Měsíce, které se podařilo spatřit obrovským teleskopem. Záhy ovšem vyšlo najevo, že šlo jen o novinářskou kachnu. Měsíc vpravdě nepůsobí jako vhodné místo pro život, ale co třeba Mars? Právě kolem něj se koncem 19. století rozpoutala nefalšovaná horečka. 

Do značné míry za ni mohl americký obchodník a amatérský astronom Percival Lowell (1855–1916), jenž nechal v roce 1894 ve Flagstaffu v Arizoně postavit observatoř, která dnes nese jeho jméno a měla primárně sloužit pro pozorování rudé planety. Hned o rok později Lowell o Marsu sepsal knihu, v níž tvrdil, že podobně jako někteří jiní astronomové na jeho povrchu spatřil jakési kanály, a dospěl k přesvědčení, že se jedná o dílo inteligentních bytostí. Rozvíjením této teorie a její obhajobou před skeptickými odborníky strávil řadu let, avšak víceméně bez úspěchu. Mnohem populárnější se představa inteligentního života na Marsu stala u laické veřejnosti a pronikla i do populární kultury, jak dokládá klasický román Válka světů Herberta George Wellse (1898).

Ten malý vzadu 

Hvězdáři pátrali po nových planetách. Prvotní neúspěch při hledání hypotetické planety Vulkán mezi Merkurem a Sluncem je neodradil. Zčásti za pokračování jejich snah opět mohl pohyb Uranu. Jeho dráha totiž ani po započítání vlivu Neptunu neodpovídala předpovědím, což naznačovalo, že by se za ním mohlo nacházet další neznámé těleso. S největší vervou se do hledání domnělé „Planety X“ pustil opět Percival Lowell, který k tomu využil i tehdy mladou metodu astrofotografie. Ani nesmírné úsilí ale k výsledku nevedlo. Po Lowellově smrti v hledání pokračoval ještě americký astronom William Henry Pickering, leč také bez úspěchu.

Zlom nastal v roce 1929, kdy na Lowellem založenou observatoř nastoupil tehdy třiadvacetiletý Clyde W. Tombough (1906–1997), jehož hlavním úkolem se stalo pátrat po neznámém objektu za Neptunem. Systematicky zkoumal hromady fotografických desek a 18. února 1930 našel, co hledal – planetu, jejíž existenci následně potvrdilo i přímé pozorování a která dostala název Pluto podle boha podsvětí. Do jisté míry byla ovšem zklamáním. 

Nejenže obíhala po značně excentrické dráze, ale byla také velmi malá, tím pádem nemohla zodpovídat za pozorované odchylky v pohybu jiných planet. Časem se navíc ukázalo, že se v dané oblasti nacházejí i jiná podobná tělesa a bylo nutné rozhodnout, co s tím. Aby se počet planet Sluneční soustavy neúměrně nerozrostl, Pluto o svůj planetární status v roce 2006 přišlo a stalo se zástupcem nově vytvořené kategorie trpasličích planet, do níž se dostala mimo jiné i Ceres objevená roku 1801.

Perly byly odjakživa považovány za ztělesnění dokonalé krásy. Krásy křehké, věčné a velmi žádané. Již staří Římané si jich slovy Plinia Staršího cenili coby „nejcennějších ze všech cenných věcí“ a bohatí patricijové za ně neváhali platit horentní sumy. Během středověku se jimi zdobily sakrální předměty a perly se staly symbolem čistoty Panny Marie. V období velkých zámořských objevů, kdy do Evropy začaly proudit vzácné perly z dalekých kolonií, se naopak proměnily ve znamení exotického luxusu a imperialistického bohatství. 

Otrokův nález 

Někdy v této době začala i pouť La Peregriny skrze staletí. Uvádí se, že ji našel snad již v roce 1515 jistý otrok afrického původu na ostrově Santa Margarita, v současnosti náležícím do panamského Perlového souostroví. To o pouhé dva roky dříve pro Evropany objevil mořeplavec Vasco Nuñez de Balboa. Onomu otrokovi měl nález nevšední perly, jejíž rozměry jsou zhruba dva centimetry na délku a centimetr a půl na šířku, vynést propuštění na svobodu. Co se však dále dělo s perlou samotnou, není zcela jasné. 

Název perly má v překladu kromě uvedené poutnice ještě další možné významy. Ve starší španělštině slovo peregrina znamenalo zvláštní, neobvyklá, či dokonce cizokrajná a přesně taková tato perla vždy byla. Není to však jediné jméno, které v minulosti nosila. Bývala označovaná také jako La Sola či La Única, tedy jediná, respektive jedinečná, anebo také La Margarita nejspíše podle místa svého původu. 

Je to ona, nebo není? 

Jsou tací, kteří mají za to, že nejstarším vyobrazením La Peregriny je Tiziánův portrét španělské královny Isabely Portugalské, manželky Karla V. Jiní tento názor zpochybňují a tvrdí, že Isabela je vyobrazena s perlou podobného stáří i tvaru, avšak menší velikosti, nesoucí jméno La Pelegrina. Pravou La Peregrinu měl totiž do Španělska přivézt až Karlův syn Filip II. Španělský poté, co mu ji z úcty daroval panamský správce Diego de Tebes. Filip II. tuto perlu začlenil mezi klenoty koruny španělské, které se kvůli své historické i symbolické hodnotě v královské dynastii dědily z otců na syny. 

Pochybnosti o tom, zda se jedná o La Peregrinu, či La Pelegrinu, panují i v případě portrétu Marie I. Tudorovny, druhé manželky Filipa II. Španělského, od Anthonise Mora z roku 1554. Aktuálně se však má zato, že pravou La Peregrinu získal Filip II. až po smrti Marie I. Tudorovny.

V majetku španělských královen 

Patrně nejstarším nesporným vyobrazením La Peregriny tedy zůstává portrét Anny Habsburské, poslední manželky Filipa II. Španělského, zhotovený rovněž Anthonisem Morem v roce 1570. La Peregrina je na něm součástí brože zvané Joyel Rico de los Asturias, jejíž střed tvoří obří diamant El Estanque. Brož byla vyhotovena pro Anninu předchůdkyni na španělském trůně, Alžbětu z Valois. Anna Habsburská si brož na znamení svého původu nechala podložit zlatým dvouhlavým orlem. 

Manželka Filipa III. Markéta Habsburská je na portrétech od Juana Pantoji de la Cruz z období kolem roku 1606 zachycena s klasickou podobou brože Joyel Rico de los Asturias. Tato brož byla po mnoho generací tradiční ozdobou španělských panovnic. V majetku španělské královské rodiny zůstala do roku 1808. 

Výjimečnosti La Peregriny neodolal ani Markétin manžel Filip III., který nechal perlu dočasně vyjmout z brože a jehož klobouk zdobí coby solitérní šperk na jezdeckém portrétu z dílny Diega Velasqueze. Na klobouk si perlu později připnul i Filip VI., když se jeho dcera Marie Tereza v roce 1660 vdávala za „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. I další ze slavných malířů, tentokrát Petr Paul Rubens, zvěčnil La Peregrinu vsazenou do dědičné brože hispánských vladařek, která se proměnila v jeden ze symbolů Španělské monarchie. 

Mocná elita 19. století 

V roce 1808 se perly zmocnil uzurpátorský král Josef Bonaparte, který ji zprvu věnoval své manželce Julii Clary. Po neslavném konci své vlády v roce 1813 si vzal perlu zpět a odvezl ji s sebou do Ameriky. Později ji ve své poslední vůli odkázal pozdějšímu francouzskému prezidentovi a císaři Napoleonovi III., který ji v roce 1848 z finančních důvodů prodal.

La Peregrinu koupil zámožný anglický markýz James Hamilton de Abercorn pro svou manželku Luisu. Jelikož Luisa tvrdošíjně odmítala nechat perlu provrtat, podařilo se jí klenot při několika společenských příležitostech ztratit. Traduje se, že jednou jej zoufalá majitelka hledala dokonce i mezi polštáři na sofá v Buckinghamském paláci. Perla se každopádně nikdy zcela neztratila a v držení rodiny Abercorn zůstala až do roku 1914.

Prestižní šperk celebrit 

Mezi lety 1914 a 1969 vlastnili perlu postupně dva soukromí majitelé, z nichž jeden ji nechal ve špičce provrtat, čímž její váha klesla na zhruba 56 karátů. Ani to však nezabránilo tomu, aby byla dne 23. ledna 1969 vydražena v New Yorku za astronomickou částku 37 tisíc dolarů. Šťastným kupcem byl herec Richard Burton, jenž šperkem obdaroval svou tehdejší manželku Elizabeth Taylorovou. Na tuto dražbu však dolehl stín skandálu: členové bourbonské dynastie začali prohlašovat, že vydražená perla není pravou La Peregrinou, neboť ta se údajně do držení rodiny vrátila v době vlády Alfonse XIII. Španělského na počátku dvacátého století. Aukční síň samozřejmě pravost bourbonské perly popřela, ne všichni oborníci si však byli zcela jistí, která z perel je La Peregrina a která La Pelegrina. 

Hollywoodská star Liz Taylorová o svém luxusním daru nikdy nepochybovala a perlu nechala zasadit do ikonického náhrdelníku z rubínů a diamantů vytvořeného pařížskou firmou Cartier, s nímž se objevila v několika filmech. I ona však dokázala perlu ztratit a na poslední chvíli ji tahala z tlamy svému psíkovi, jak se lze dočíst v hereččině autobiografii nazvané My love affair with jewels (2002). 

Po hereččině smrti v roce 2011 se La Peregrina opět ocitla v aukční síni, tentokrát v Londýně, kde se její cena vyšplhala na devět milionů eur. Totožnost jejího nového majitele není známa, nicméně i tentokrát vznesli potomci Bourbonů stejné námitky jako v roce 1969, takže pravostí perly si stále nemůžeme být jistí a osudy obou klenotů nejspíše zůstanou propletené navždy.