U kefíru, jehož domovina se nachází na Kavkaze, se uplatňuje symbiotická bakteriální a kvasinková kultura nazývaná kefírová zrna. Při následné fermentaci se uvolňuje nepatrné množství alkoholu a nápoj je perlivý. Kefírové mléko se mu přitom složením velmi podobá, ale obsahuje stokrát nižší podíl kvasinek.

Acidofilní mléko se pro změnu vyrábí s využitím kultury Lactobacillus acidophilus, tedy stejné bakterie, jakou najdeme i v jogurtech. Protože je ovšem acidofilní zákys ostře kyselý, kombinuje se nejčastěji s tím smetanovým. Bakteriální fermentační kultura slouží rovněž pro vznik zakysaného podmáslí, a to z produktů zbylých při výrobě másla.

Po skončení zimní války, konkrétně 16. prosince 1940, zavedlo Finsko nové vysoké vyznamenání v podobě Mannerheimova kříže, který se stal součástí již existujícího Řádu kříže svobody. Ocenění pojmenované po vrchním veliteli finských ozbrojených sil polním maršálovi Carlu Mannerheimovi mělo dvě třídy, které mohly být uděleny všem vojákům bez ohledu na hodnost. Nositelům náleželo také oslovení „rytíř Mannerheimova kříže“ a od roku 1943 dostávali i finanční odměnu ve výši 50 000 finských marek, což přibližně odpovídalo ročnímu platu poručíka finské armády. 

Kříž byl udělován za vynikající projevy odvahy a statečnosti ve střetu s nepřítelem, za dosažení mimořádně důležitých cílů prostřednictvím bojových akcí či za naplánování a provedení úspěšné vojenské operace v době války.

První stupeň pro maršála

Kříž I. stupně, který se nosil na stuze u krku, byl udělen pouze dvakrát. Poprvé jej společně s křížem II. stupně obdržel 7. října 1941 od prezidenta Rista Rytiho sám polní maršál Mannerheim, který tato vyznamenání přijal až poté, co na něj naléhali všichni dosavadní nositelé. Po něm již kříž I. stupně získal 31. prosince 1944 pouze náčelník generálního štábu finské armády generál pěchoty Erik Heinrichs, který už od února 1942 nosil také kříž II. stupně.

Mannerheimův kříž dostávali většinou mladší vojáci, celkem 72 % nositelů mělo v době udělení 35 let nebo méně a pouze sedm oceněných přesáhlo věk 51 let. Drtivou většinu křížů (159) obdrželi příslušníci pozemních sil a pouze 19 se jich dostalo k letectvu a pět k námořnictvu. Kříž byl také jen velmi zřídka udělován posmrtně – stalo se tak pouze v šesti případech.

Vojínům i generálům

Vůbec poprvé byl ale Mannerheimův kříž udělen 22. července 1941, kdy jeho II. stupeň (nošený připnutý na náprsní kapse) obdržel plukovník Ruben Lagus. Krátce po něm, 3. srpna, jej získal také první řadový voják finské armády, a sice vojín Vilho Rättö, který ukořistěnou sovětskou protitankovou puškou vyřadil čtyři nepřátelské obrněnce. Poslední Mannerheimův kříž II. stupně převzal 7. května 1945 podplukovník Viljo Laakso. 

Od té doby již toto vyznamenání uděleno nebylo, i když de jure je stále v platnosti. Celkově jej tak (výhradně v období druhé světové války) získalo 191 osob, z toho čtyřem mužům se to podařilo hned dvakrát – pro ně byla určena malá spona v podobě dvou zkřížených maršálských holí, nošená nad samotným křížem. Nejprve se dvojnásobnými nositeli stali 16. října 1944 generálmajor Aaro Pajari a plukovník Martti Aho a poté stíhací esa praporčík Ilmari Juutilainen a kapitán Hans Wind, kteří byli podruhé dekorováni 26. června 1944.

Nedaleko na sever od rovníku ve východní části Venezuely se rozkládá překrásný národní park Canaima, jeden z největších na planetě, který je součástí Světového dědictví UNESCO. Jeho největším lákadlem jsou monumentální prastaré stolové hory, plné zajímavých rostlin i živočichů, které se tyčí z tropického lesa.

Tým archeologů nedávno objevil další div, kterým se teď národní park může pyšnit. Nalezli tam dvě desítky doposud neznámých lokalit se skalními kresbami a petroglyfy. Jak sdělil platformě Live Science vedoucí týmu archeolog José Miguel Pérez-Gómez z Univerzity Simóna Bolívara v Caracasu, v Jižní Americe se sice už našly podobné malby, ale tyto nejspíš vytvořila doposud neznámá kultura.

Prehistorické umění v kraji stolových hor

V dnešní době není jasné, jaký byl přesný účel těchto skalních kreseb. „Pro nás je téměř nemožné číst v mysli lidí, kteří žili před tisíci lety,“ líčí Pérez-Gómez. „Nejspíš ale nebudeme daleko od pravdy s tím, že měly nějaký rituální význam.“ Podle něj mohla mít místa s malby pro tehdejší lidi podobný význam, jako mají dnes chrámy.

Stáří nalezených skalních kreseb není známé. Podobné prehistorické umění v sousední Brazílii vědci datovali do doby asi před 4 tisíci let. Pérez-Gómez se domnívá, že by kresby v národním parku Canaima mohly být ještě o něco starší. Více by mohl napovědět další výzkum.

TIP: Venezuelský národní park Canaima: Domovy bohů v oblacích

Badatelé spekulují, že fantaskní krajina dnešního národního parku Canaima mohla být místem, kde se neznámá kultura tvůrců skalních kreseb zrodila. Pak se se mohla šířit na další území, včetně oblastí kolem řeky Amazonky, severovýchodního pobřeží Jižní Ameriky, a také jižní části Kolumbie, kde se rovněž nacházejí podobné skalní kresby.

Ptačí schopnost určit pohlaví potomstva už nejednou zamotala vědcům hlavu. Došlo k tomu například při záchraně kriticky ohroženého novozélandského papouška sovího (Strigops habroptila), který je s hmotností až čtyř kilogramů nejtěžším papouškem na světě. Kakapové, jak se jim také říká, bývají dost obtloustlí, a tak ani nelétají, protože krátká křídla jejich tělo prostě neunesou. I proto si hnízdo nestaví v korunách stromů, ale ve vyhrabané noře. Ven vylézá především v noci a potravu nehledá zrakem jako většina ptáků, nýbrž čichem.

Kakapo se ocitl na pokraji vyhubení poté, co lidé dovezli na Nový Zéland kočky, psy a potkany. Zdivočelí psi a kočky loví i dospělé ptáky, potkani jim loupí vejce a zabíjejí mláďata. Ochránci přírody poslední kakapy odchytali a odvezli je na ostrůvky, kam nebezpeční vetřelci ještě nepronikli. Snažili se připravit vzácným ptákům co nejlepší prostředí, ale záchrana papoušků se přesto nedařila. Z vajec se líhli v drtivé většině samečkové. Vědci však potřebovali přednostně samičky, které by snášely vejce a plodily další potomstvo.

Holky jen v časech nepohody

Klíčem k odhalení příčiny tohoto vývoje bylo detailní studium života kakapů. Tito nelétaví ptáci žijí v harémech, kde jeden samec ovládá hned několik samiček. O výsadu však musí tvrdě bojovat s dalšími samci. Kakapové spolu soupeří nejprve hlasem a vydávají zvláštní hluboký zvuk, kterým se vzájemně trumfují. Pokud se zápolení nerozhodne akustickým měřením sil, pustí se samci kakapů do rvačky, ve které jde nejednou o život. Čím větší a silnější je samec, tím lepší jsou jeho vyhlídky na to, že se stane otcem.

Tyto poměry při námluvách mají zajímavý důsledek. V rocích, kdy je nedostatek potravy, snášejí samičky vajíčka, z kterých se klubou především dcery. Naopak, když se urodí dostatek plodů, jimiž se kakapové živí, kladou vykrmené samice vajíčka, z nichž se klubou v drtivé většině samci. Při dostatku potravy může samice uložit do vejce hodně živin a pomáhá tak synovi k vydatnějšímu růstu. Tím mu zajistí i lepší vyhlídky, že v budoucnu ovládne harém samic. V chudých letech by samičky přiváděly na svět jen outsidery, kteří by dožili jako staří mládenci bez potomstva. Pak je lepší zplodit dcery, které v harému vždycky nějaké potomky na svět přivedou.

Nepříznivý vývoj v poměru pohlaví zachraňovaných kakapů tedy mělo na svědomí vydatné krmení. Samice na něj reagovaly jako kdyby zavládlo období hojnosti a jako o závod plodily syny. V dalších letech proto vědci podrobili samice tvrdé dietě. Papoušci se nechali ošálit a v domnění, že přišlo období nouze, plodili dcery. Díky tomu se začala populace kakapů utěšeně rozrůstat.

Apetýt zdědil František nejspíš po svém otci Leopoldu II. A předepsaný smutek po zemřelých manželkách zkracoval, co to jen šlo. Byl vyloženě rodinný typ. Když se osmačtyřicetiletý František ženil v roce 1816 počtvrté, měl údajně prohlásit, že si konečně bere ženu, která ho přežije. Aby ne, když si zvolil čtyřiadvacetiletou nevěstu! Byla dokonce mladší než jeho nejstarší dcera. 

Nová rakouská císařovna se původně jmenovala Charlotta Augusta Bavorská, jméno Karolína používala teprve později. Byla dcerou německého knížete a pozdějšího prvního bavorského krále Maxmiliána I. Jako dvouletá se nakazila neštovicemi, které sice přežila, ale jizvy po nich jí navždy poznamenaly tvář. Ve čtyřech letech pak zažila další ránu osudu, když její matka zemřela předčasně na tuberkulózu. Jako královská dcera ovšem neměla o nápadníky nouzi.

První muž 

Málo se ale ví, že už před svatbou s Františkem jeden sňatek absolvovala. Jejím prvním manželem se stal v roce 1808 korunní princ Vilém z Württembergu. Šlo o partii vysloveně politickou. Vilém se chtěl vyhnout svazku, který by mu vnutil sám Napoleon Bonaparte, proto si zvolil dceru bavorského krále. Věděl, že Napoleon nebude proti této svatbě nic namítat, oba otcové totiž patřili k Napoleonovým spojencům. 

Oba mladí lidé k sobě ale nikdy nenašli cestu a údajně ani nikdy nežili jako manželé. V královském paláci ve Stuttgartu obývali oddělená křídla a vzájemně se nenavštěvovali. Charlotta trávila čas tím, že si opakovala italštinu, učila se anglicky, četla a hlavně malovala. Pro šestnáctiletou dívku to bylo mnohem příjemnější, než kdyby musela plnit manželské povinnosti. 

Po Napoleonově pádu ztratil politický sňatek význam, a tak mohlo dojít k rozvodu a jeho anulování i ze strany katolické církve. Souhlas dal papež Pius VII. Charlotta byla volná. Původně se o ni ucházel i Františkův mladší a právě ovdovělý bratr, ale když zjistil, že má za rivala císaře, raději ustoupil. Charlotta císaře Františka okouzlila svou krásou a kultivovaností. 

První, honosná svatba se konala 29. října 1816 v Mnichově a tradičně se odehrála v zastoupení. Ženicha nahradil před oltářem nevěstin bratr. Druhé svatby o pár dní později v Augustiniánském kostele ve Vídni se už účastnili oba snoubenci. Po ní se už nekonaly žádné velké oslavy, jaké se odehrávaly v Mnichově. Císař František I. ostatně proslul svou pověstnou šetrností. Vůči své mladinké ženě ale neskrblil. Zahrnoval ji pozorností a dárky a ona mu to svou láskou oplácela. 

Změna jména 

Před tímto sňatkem nevěstu znali jako Charlottu Augustu, ale po se stala Karolínou Augustou, možná proto, aby se zřetelně odlišila od jména, které používala v době svého prvního nevydařeného manželství. Manželství s Františkem ubíhalo v harmonii, třebaže zůstalo bezdětné. Mladá císařovna zastoupila roli matky u dětí z předchozích Františkových manželství. A nutno říci, že se stala macechou chápavou a milující. Karolína byla stejně jako její manžel rodinný typ, takže se láskyplně starala o všechny své nevlastní děti, byť mnohé už dosáhly jejího věku. 

Hezký vztah měla i k dalším svým příbuzným – např. své nevlastní sestře Žofii, která se provdala za jejího nevlastního syna arcivévodu Františka Karla, a stala se tak matkou pozdějšího císaře Františka Josefa I. Rozuměla si i se všemi Žofiinými dětmi a dokonce, jako jedna z mála, vycházela dobře také s pozdější císařovnou Sissi.

Skromná a empatická 

Blízký vztah si vytvořila i k Čechám, které poprvé s manželem navštívila v roce 1817, tedy rok po svatbě. Tehdy na její počest pojmenovali nově založenou obec Karlín, která se stala prvním oficiálním pražským předměstím. Císařovnino jméno dodnes nese Karolínin pramen v Mariánských Lázních nebo Karolíniny sady ve Znojmě. Popularitu si získala též v Rakousku, kde se věnovala charitativní činnosti. Založila několik nadací, nemocnic, škol a domovů pro chudé. Její jméno nese řada ulic, staveb či institucí, jejichž vznik iniciovala nebo finančně podporovala. 

Když v roce 1835 zemřel její manžel na zápal plic, stáhla se do ústraní a odstěhovala se do Salcburku. Zlí jazykové tvrdili, že to byla zásluha Žofie Bavorské, která pak hrála na habsburském dvoře rozhodující roli. Karolína byla mimořádně skromná a empatická a neměla v úmyslu s ní soupeřit. Svého manžela přežila o třicet osm let, zemřela den po svých 81. narozeninách…

Během restrikcí souvisejících s koronavirovou pandemií začali lidé po celém světě zhusta objevovat nevšední koníčky. Bývalý videoherní návrhář a designér původního Xboxu Jonathan „Seamus“ Blackley tak například objevil vášeň pro domácí pečení kváskového chleba. Vášní Dylana McDonnella z Utahu byl vždy spíše chléb tekutý. Inspirován Blackleyho pokusem o upečení chleba podle starověké receptury, pustil se Dylan do domácího vaření piva podle 3 500 let staré egyptské receptury.

„Vaření piva a vymýšlení nových pivních příchutí mě vždycky zajímalo. Zároveň mám bakalářský a magisterský titul z blízkovýchodních studií, takže šlo vlastně o přirozené spojení zájmů,“ popisuje svou motivaci Dylan McDonnell pro web All That's Interesting.

Osvěžení, které zahání žízeň

Recepturu získal Dylan z Ebersova papyru – staroegyptského dokumentu, zaznamenávajícího vědomostmi o léčivých prostředcích dávných Egypťanů. Dokument, který byl nalezen na konci 19. století v Luxoru, byl sepsán někdy okolo roku 1550 před naším letopočtem a v současné době se nachází v knihovně Lipské university v Německu. Kromě popisu léčivých bylin a postupů k přípravě léčebných směsí obsahuje Ebersův papyrus i řadu původních receptur, včetně receptury k výrobě piva.

A z čeho dávní Egypťané pivo vařili? Mezi nejčastěji zmiňované ingredience patří pouštní datle, jemenský pouštní jujubový med, egyptské fíky, izraelské zlaté rozinky, kmín, kadidlo, plody jalovce a také karob – plody středomořského rohovníku obecného.

Přestože sehnat všechny ingredience nebylo vůbec snadné, zvlášť egyptské fíky představovaly celkem oříšek, nakonec se Dylanovi podařilo vše potřebné shromáždit, včetně téměř 3 000 let starých kvasnic. Letos v lednu se tak mohl konečně pustit do vaření piva podle 3 500 let staré receptury.

Staroegyptské pivo je podle jeho tvůrce „osvěžující a zažene žízeň“, na druhou stranu je jeho chuť výrazně jiná než většina dnes vyráběných piv, hlavně díky velkému podílu ovoce a absenci chmele.

Pulzar představuje rychle rotující neutronovou stálici, jejíž magnetické pole se vzhledem k ose rotace sklání. V jeho ose pak těleso vysílá elektromagnetické záření, včetně rádiových a rentgenových vln. Vzhledem k rychlému otáčení hvězdy se zmíněné záření jeví jako pulzující signál a je pro nás dobře viditelné, pouze pokud směřuje k Zemi.

Magnetická pole magnetarů jsou ještě o mnoho řádů silnější. S intenzitou až 10¹¹ T mohou ovlivnit chování atomů na povrchu hvězdy a také způsobovat výbuchy energie v podobě silných rentgenových záblesků a záření gama. Magnetary tedy neprosluly ani tak pulzujícími signály, jako spíš občasnými a o to intenzivnějšími záblesky.

Dnešní Namibie na jihu Afriky je vyprahlá a pustá. Před 280 miliony let, zhruba uprostřed období permu na konci prvohor, to byla krajina močálů a jezer, v nichž žila pozoruhodná stvoření. Byl mezi nimi i na tehdejší poměry obrovský a evolučně archaický čtyřnožec, který nejspíš byl nejobávanějším dravcem tehdejších mokřadních ekosystémů.

Americký paleontolog Jason Pardo z Fieldova přírodopisného muzea v Chicagu a jeho spolupracovníci popsali tento doposud neznámý druh z permských bažin jako Gaiasia jennyae. Radují se z toho, že mají k dispozici další střípek doposud jen částečně kompletní skládačky rané evoluce čtyřnožců. Popis gaiasie v těchto dnech uveřejnil prestižní vědecký časopis Nature.

Lovec z bažin

Když badatelé narazili ve formaci Gai-As na severozápadě Namibie na fosilie gaiasie, nejdřív si mysleli, že jde o nějakou velikou konkreci. Brzy šokovaně zjistili, že to je masivní fosilie, ke které našli ještě fosilie tří dalších jedinců. Studovaná oblast se v permu nacházela podstatně dál na jih než dnes, zhruba na úrovni dnešního nejsevernějšího okraje Antarktidy.

Země se tehdy oteplovala po nedávném zalednění. Oblasti kolem rovníku vysychaly, ale v blízkosti pólů dosud vydržela bažinatá krajina s monstry, jako byla gaiasia. S délkou těla zhruba 2,5 metrů, z čehož asi 60 centimetrů připadalo na mohutnou hlavu, mohla být vůbec největším tvorem tohoto typu.

TIP: Mohutný permský predátor Anteosaurus byl překvapivě hbitý stroj na zabíjení

„Gaiasia měla velkou plochou hlavu připomínající toaletní prkýnko,“ popisuje s nadsázkou Pardo. „Celou přední část její tlamy přitom vyplňovalo množství velikých a nebezpečně vypadajících zubů.“ Badatelé na gaiasii našli řadu spíše primitivních znaků, což mohlo souviset s tím, že v bažinách poblíž tehdejších pólů přežívaly starobylejší typy čtyřnožců.
 

Rostlina přirozeně rostoucí na štěrkovitých terasách podhorských říček a potoků v Japonsku se sice zapsala do historie relativně pozdě, ale o to výrazněji. Zná ji celý svět a lidé často rádi podléhají jejímu pikantnímu kouzlu. Nastrouhané oddenky Eutrema japonicum, česky eutremy japonské, jsou totiž využívány pod názvem wasabi. Eutrema je poněkud nesprávně nazývaná japonský křen, ale ve skutečnosti má mnohem blíže k ředkvičkám. Jak ale souvisí se solidním historickým bádáním nad papyry a pergameny? Víc než by se zdálo. 

Problémy s houbami 

Že si můžeme přečíst o tom, co ve všední den zažíval jistý úředník Merer v sedmadvacátém roce panování faraona Chufua, je vlastně ohromná náhoda. Jeho papyrový deník vedený ve formě hieroglyfických záznamů se totiž vzácně zachoval nepoškozený. Alespoň jeho první dva svitky. Takové štěstí drtivá většina záznamů na papyrech neměla. Když nejsou skladovány v optimálních podmínkách, nepřekvapivě podlehnou zkáze. Nejčastěji pak houbám a plísním, které je coby organický materiál rozloží. První egyptologové toho o kontrolovaných podmínkách skladování převzácných písemností za optimální teploty a vlhkosti mnoho nevěděli. A tak se i nemálo z těch objevených papyrů z údolí Nilu stalo léty nečitelnými. 

Kolonie hub a plísní prorůstající povrch svitků je přitom velmi nesnadné odstranit bez poškození podkladu. Houby se nedají jen tak seškrabávat skalpelem a papyry není možné máčet do nějakého bělidla. I kdyby snad nedošlo k narušení materiálu, mohl by se tím znehodnotit pigment a písmo. Využívány byly výpary etanolu, ale jejich užití má řadu omezení. A rovněž moc neprospívají zdraví výzkumníků. Válka, kterou egyptologové vedli s houbami a plísněmi, dosud pro historické vědy nevypadala nadějně. Ale teď se to asi trochu mění k lepšímu, díky objevu mikrobioložky Velkého egyptského muzea – Hanadi Saadové. 

Pikantní nápad 

V roce 2014 si totiž vědkyně dopřála dovolenou v Japonsku, kde mimo jiné podlehla kouzlu chutí wasabi. A poučena o přirozených antibiotických vlastnostech té pálivé dobroty si na cestu domů přibalila i pytel čistého prášku namletého z oddenků eutremy japonské. Její záměr byl vlastně prostý. Chtěla otestovat, jestli se wasabi dokáže poprat s houbami a plísněmi na papyrech. Nedoufala, že by se tohle vítězství obešlo bez následků pro papyry, ale hodlala dát experimentu šanci. 

Napoprvé tedy s kolegy ozkoušela vliv výparů z wasabi na uměle vytvořených pergamenech. Podle starého postupu „vyrobili“ nové pergameny, pokreslili je různými inkousty a nechali je teplem vystařit. Poté na ně nanesli houbové kultury a spory plísní. Následně pergameny umístila do speciálního dvoukomorového vakuově uzavřeného inkubátoru. V jedné suché komoře odpočíval pergamen prorůstající houbou, v druhé „mokré“ komoře si leželo zavodněné wasabi. Podstatné bylo, že výpary, které lidem běžně vhánějí slzy do očí, se mohly z lázně dostat k pergamenu. A zjevně „donutily slzet“ i kolonie plísní a hub. To antibiotické klima se jim vůbec nelíbilo…

Levná a šetrná 

Žádný výzkum samozřejmě není tak přímočarý. Ani slovutní egyptologové si nemohou dovolit nakládat nenahraditelné tisícileté svitky do japonského koření jen proto, že se někde objevil trochu slibný výsledek. V sázce je totiž příliš mnoho. Proto se rozjela vlna navazujících experimentů: s různými materiály, odlišnými formáty uměle vyrobených papyrů, s odlišnými kulturami hub a plísní. Saadová postupně rozpracovala celý protokol postupů, které měly posílit čisticí efekt a minimalizovat rizika pro papyry a na nich nanesený pigment. 

„Vývoj té metody je vzrušující,“ vypráví mikrobioložka. „Je to relativně snadná a levná technika, která nevyžaduje žádné syntetické chemikálie.“ Proces je zdravější jak pro badatele, tak i pro samotný papyrus. 

Na jeden průměrný vzorek papyru se středně těžkou až těžkou houbovou infekcí je přitom zapotřebí jen asi 20 až 25 gramů prášku wasabi. Saadová si pochvaluje i to, že výpary z Eutrema japonicum napomáhají nejen s likvidací houbové infekce, ale též se pozitivně promítají do pevnosti zkřehlých a trouchnivějících papyrů. Je to zkrátka významný krok, byť zatím ne obecně přijímaný. 

Skeptická zůstává například Marieka Kaye, která vede restaurátorské oddělení sbírek Michiganské státní univerzity. Tato instituce mimochodem vlastní tu největší sbírku papyrů v Severní Americe. Připouští, že houby a plísně jsou problémem, byť spíše u starých knih než papyrů. Ve Státech je totiž čistí od mikrobiálního nánosu s pomocí výparů etanolu, a nedosahují přitom vůbec špatných výsledků.

Ráda by otestovala oba přístupy takříkajíc proti sobě, na skutečném historickém materiálu. Pokud by se wasabi skutečně ukázalo spolehlivější, přirozeně by se k němu přiklonila též. Než ale bude takové testování provedeno, dala by přednost spíš využití wasabi v restauraci než při restaurování. První setkání tisíciletých papyrů z údolí Nilu a relativně novodobého dochucovadla z Japonska je tak na spadnutí a může přinést velmi chutný výsledek.

Ve druhé světové válce se německé tanky proslavily coby hrot útočné síly třetí říše, daleko méně se však ví o snahách vilémovské říše v tomto oboru za předchozího konfliktu. Není to ovšem zase tolik překvapivé, protože Němci poslali do sériové výroby jediný typ tanku. Jednalo se o těžký a jednoduše řešený A7V, jichž navíc vzniklo žalostně málo, a tak nastala paradoxní situace. Armáda císaře Viléma II. provozovala víc ukořistěných obrněnců Dohody než tanků, které zhotovily německé továrny.

První projekty a varování špionů

Tyto hubené výsledky však nelze svádět na zanedbaný vývoj či technickou zaostalost Německa, protože první úvahy o pásových bojových vozidlech se objevily již před válkou. Do diskusí se zapojil například rakouský důstojník Gunther Burstyn, jenž navrhl na tehdejší dobu dost pokrokově řešené vozidlo Motorgeschütz, které mělo mít dokonce otáčivou věž. Nebyl s ním úspěšný ve Vídni, a proto návrh předložil v Berlíně, kde jej sice také nakonec odmítli konzervativně smýšlející důstojníci, ale přesto vzbudil zájem. Vedle mužů, jejichž vojenské myšlení ustrnulo v 19. století, totiž v německé armádě působili i tací, pro něž Burstynovy myšlenky znamenaly podporu jejich vlastních úvah.

Také německé zbrojovky se pomalu začínaly zabývat návrhy obrněných bojových vozidel s jiným než běžným kolovým podvozkem. Objevovaly se i vskutku groteskní nápady – například „pozemní křižník“, s nímž přišel Friedrich Goebel, měl kráčet na kloubových nohách. Postupně však převládl názor, že pro bojové obrněnce budou ideální pásy. Ostatně s tímto prvkem měli Němci zkušenosti, neboť znali pásové traktory amerických společností Holt či Best, které užívali jako dělostřelecké tahače. Úvahy samozřejmě pokračovaly i po vypuknutí války, jenže armádní byrokracie zatím nejevila zájem.

Změny se začaly dostavovat až s tím, jak německé zpravodajské služby informovaly, že Britové chystají cosi, co by mohlo prolomit „zákopový pat“ na západní frontě. Navzdory přísnému utajování se Němci o vývoji prvních tanků něco málo dozvěděli. I tak ale znamenalo první nasazení pásových obrněnců v dubnu 1916 na Sommě pro naprostou většinu císařských vojáků šok. Vypracováním adekvátní odpovědi bylo v listopadu 1916 pověřeno oddělení motorových vozidel na ministerstvu války, oficiálně zvané Abteilung 7 Verkehrswesen des Allgemeinen Kriegsdepartements. Krkolomné označení se zpravidla zkracovalo do podoby A7V.

Improvizace Josepha Vollmera

Právě takto tedy vznikl též název prvního německého tanku, jehož hlavním konstruktérem se stal nadaný kapitán Joseph Vollmer, který stál v čele onoho oddělení. To vzniklo již v roce 1915, jenže zpočátku se zabývalo primárně nákladními vozidly na kolových i pásových podvozcích (například Marienwagen). Až po bitvě na Sommě obdrželo zadání vyvinout obrněné bojové vozidlo. Jednou z cest se jevilo postavit obrněnec na šasi Marienwagenu, ale Vollmer od začátku tušil, že tudy cesta nepovede a že je třeba vytvořit cosi úplně nového, ovšem současně se nalézal pod silným tlakem. Důstojníci generálního štábu, kteří ještě nedávno hleděli na projekty pásových obrněnců s pohrdáním, teď požadovali něco podobného, a pokud možno okamžitě.

Vollmer tudíž vsadil na improvizaci, když doporučil použít podvozky z traktorů Holt, respektive jejich německých licenčních kopií. Tank A7V tudíž dostal pásy, uvnitř kterých se točil pár hnacích kol, pár napínacích kol, patnáct párů pojezdových kol (odpružených vinutými pružinami) a konečně šest párů horních kladek. Pohon zajišťovaly dva benzinové agregáty Daimler (každý s výkonem 75 kW) usazené na motorové plošině uprostřed podvozku. O přenos výkonu se staraly dvě převodovky Adler, díky kterým se mohla celá platforma pohybovat rychlostí 16 km/h vpřed i vzad, a tak byl A7V nakonec rychlejší než britské tanky. To bylo poněkud paradoxní vzhledem k faktu, že Britové vytvořili své obrněnce především coby útočné nástroje pro průlom nepřátelských linií, kdežto Němci si představovali A7V spíše jako „pojízdnou pevnost“ pro podporu pěchoty. 

Vedle toho se ale objevovaly další požadavky, protože ministerstvo války uvažovalo i o tom, že by obrněnec mohl sloužit také pro převoz pěšáků či nákladů na frontě. Jednalo se sice o vcelku progresivní nápady, jenže časté změny specifikací ztěžovaly Vollmerovi práci.

Podpora od císaře

Tanky navíc pro Němce neznamenaly prioritu, a tak projektu A7V hrozilo, že se „utopí“ v byrokracii na ministerstvu. Naštěstí měl Vollmer dobré politické kontakty a dařilo se mu získávat pro vývoj tanků podporu. V dubnu 1917 tak vznikl první tank A7V, nejprve vlastně jen podvozek pro pojezdové zkoušky, jenž se následně změnil v cosi, co bychom dnes nejspíš označili za „technologický demonstrátor“. Na podvozku se totiž objevila maketa korby z dřevěných desek. Projekt vzbudil i pozornost císaře Viléma II., jenž si pokusné vozidlo prohlédl 19. června 1917 na polygonu Marienfelde u Berlína. Panovník, jehož romantická duše jevila nadšení pro každou nezvyklou novinku, projekt pochválil, což se samozřejmě odrazilo i v posílení Vollmerovy pozice v přetlačování s úředníky. 

V říjnu 1917 byl hotov první skutečný tank A7V a vznikaly další exempláře, protože armáda se po několika změnách názorů rozhodla, že chce až stovku strojů, pro něž se vedle zkratky A7V užíval též pojem „Sturmpanzerwagen“. Korby pocházely od firem Krupp a Röchling, což vysvětluje mírně odlišný vzhled různých kusů. V každém případě měl A7V vzhled víceméně symetrické ocelové „krabice“, jež měla na své horní straně hranatou velitelskou nástavbu. V té se nalézala místa velitele a řidiče, kteří měli dobrý rozhled po okolí díky šesti průzorům. Vedle toho pracovalo v rozměrném obrněnci šestnáct vojáků, kteří si na rozdíl od svých protivníků ve stísněných a extrémně nepohodlných britských tancích mohli pochvalovat lepší podmínky. Vysoká teplota, zplodiny motorů a jiné faktory ale dělaly službu v tanku A7V i tak dosti náročnou.

Působivá výzbroj

Potřeba početné posádky vycházela z pozoruhodné výzbroje A7V, která byla řešena tak, aby pokrývala prakticky celé okolí vozidla. Několik strojů dostalo po osmi kulometech Spandau MG 08, tedy po dvou v čele, v zádi a v každém boku, ale jako standard se pak ustálila výzbroj šesti kulometů vzadu a v bocích s tím, že do čela byl vestavěn kanon. Paradoxně však nešlo o zbraň německého původu, jednalo se o ukořistěný britský kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm. Některé exempláře Němci získali v Belgii, kdežto další pocházely z Ruska. Každou ze sedmi zbraní obsluhovali dva muži, tedy střelec a nabíječ. Zbylí dva členové osádky sloužili jako mechanici u motorů, někdy však tuto funkci plnili nabíječi, takže osádka bývala menší. Pro kanon mělo být podle předpisů vezeno 180 nábojů (90 šrapnelových, 54 protipancéřových a 36 trhavých), jenže v praxi se nakládaly mnohem větší zásoby – někdy až 400 granátů. Kanon dokázal vést mířenou palbu na dálku až 2,7 km, největší dostřel činil až 6,4 km. Zásobování kulometů probíhalo z pásů na 250 nábojů; ke každé zbrani příslušelo 40–60 pásů, takže střelci mohli mít k dispozici až 15 000 nábojů ráže 7,92 mm.

Podle původních plánů měl tank dostat rovněž plamenomet, ve skutečnosti k tomu však nikdy nedošlo. Zvažovaly se také jiné varianty výzbroje, například montáž 20mm automatických kanonů Becker místo několika kulometů, ale také v tomto případě zůstalo jen u plánů. Osádky se však leckdy nespokojily jen s tím, co předepisovaly tabulky, a proto často do tanku nakládaly i lehký kulomet LMG 08/15 ráže 7,92 mm. Jednotlivé kusy A7V se od sebe odlišovaly nejen rozdíly v korbě, ale také dalšími drobnostmi, jelikož produkce probíhala v podstatě „kusově“, a nakonec armáda převzala jen dvacet kusů. Každý z nich měl třímístné číslo (první číslice byla vždy 5) a většina z nich dostala také „osobní“ jméno (Wilhelm, Schnuck, Mephisto, Cyklop, Hagen, Nixe, Nixe II, Siegfried, Wotan, Herkules, Lotti či Prinz Oskar).

Nestabilní kolos

Již v září 1917, tedy ještě před dodáním prvního kusu, vznikla první tanková jednotka v Německu, a to oddíl Sturm-Panzer-Kraftwagen-Abteilung 1. Velel mu kapitán Greiff a do jeho výzbroje bylo následně předáno prvních pět exemplářů A7V. Oddíl ihned zahájil výcvik a v lednu 1918 provedl demonstrační terénní cvičení u Sedanu. Ukázalo se však, že A7V hodně zaostává za očekáváním.

Na pevném povrchu se pohyboval docela rychle, kdežto zaostával v průchodnosti terénem. Vysoká korba znamenala větší prostor pro osádku, avšak současně byla též příčinou vysokého těžiště. To vedlo k nestabilitě A7V a občas tak hrozilo převrácení ocelového monstra. Nejednou se rovněž stalo, že obrněnec uvízl v zákopu. Výsledky tak vzbudily rozpaky, a proto armáda vydala pokyn zastavit výrobu po oněch dvaceti kusech. Ty pak putovaly ke třem oddílům po pěti, kdežto zbývajících pět vozidel sloužilo pro výcvik, jako zálohy nebo pro samostatné operace.

Historická premiéra

Jako první zamířil do ostrého boje oddíl č. 1 kapitána Greiffa, a sice 21. března 1918 u kanálu St. Quentin na severu Francie, nasazení však zůstalo daleko za očekáváním. Z pětice A7V totiž tři na frontu vůbec nedojely kvůli poruchám, takže do boje promluvily pouze dva obrněnce, když pomohly odrazit útok britských pěšáků. Naopak hned druhé nasazení A7V vstoupilo do válečných dějin velice významně, jelikož 24. dubna 1918 se u Villers-Bretonneux odehrál první souboj tanků v historii.

Němci nasadili hned třináct A7V a tank č. 561 „Nixe“ se utkal s trojicí britských obrněnců Mark IV. Dva zničil, ale sám utrpěl zásah, který znamenal smrt jednoho člena osádky a zranění dalších, a tak se Němci raději uchýlili do bezpečí. Druhý tankový střet se odehrál ještě téhož dne, tentokráte za účasti A7V č. 525 „Siegfried“, který bojoval proti velké přesile tanků Mark IV a Medium Mark A, přesto jich však dokázal pět zničit či poškodit. Další stroje A7V ale vyřadily poruchy a vozidlo „Mephisto“ ukořistili vojáci Dohody.

Další operace a experimenty

Další operace „ocelových krabic“ se odehrály například v květnu 1918 u Soissons nebo na začátku června 1918 u Port de la Pompelle (východně od Remeše). V červenci a srpnu následovaly další boje, ale stále platilo, že A7V reprezentuje poněkud problémový typ vozidla. V některých případech bojovala pouze menšina původně vyčleněného počtu vozidel, protože poruchy zpravidla vyřazovaly víc tanků než palba nepřítele. Přesto však docházelo i k situacím, kdy si A7V vedly vskutku dobře. Do bitvy u Remeše vyrazilo 15. července 1918 do útoku hned osm obrněnců A7V, jež se dostaly do cílové oblasti a prorazily francouzské linie, aniž by byl nějaký ztracen. Je ale příznačné, že se této akce zúčastnilo též dvacet tanků Mark IV, které Němci ukořistili a poslali do boje. Vilémovská armáda tak nakonec provozovala více obrněnců Dohody než vozidel domácího původu.

Hlavně britské stroje se osvědčily, protože díky kosodélníkovému tvaru měly výrazně vyšší terénní průchodnost než A7V. Němečtí konstruktéři se inspirovali a vyrobili prototyp A7V-U, jenž byl řešený podobně jako britské obrněnce – s pásy obíhajícími po obvodu boků korby a zbraněmi v pouzdrech na bocích. A7V-U nesl dvě 57mm děla a čtyři kulomety. Jeho zkoušky začaly 25. července 1918, proběhlo i srovnání s tankem Mark IV, ale celý projekt skončil v září. Nový tank byl sice oproti britskému odolnější, měl však horší pohyblivost. Hlavní roli ale hrála skutečnost, že Německo stále více pociťovalo nedostatek zdrojů, což se pochopitelně projevilo také na bojišti. 

Poslední akce tanků A7V se odehrála 11. října u Iwuy (severovýchodně od Cambrai) a dopadla úspěšně, jenže o osudu císařství již bylo rozhodnuto. Jeden A7V ještě po válce využívaly oddíly Freikorps proti povstalcům v Berlíně a několik dalších si odvezla vojska Dohody. Do dnešních dnů se dochoval jediný kus – č. 506 „Mephisto“, jenž se nalézá v Queenslandu v Austrálii. Byly ale zkonstruovány dvě repliky, a to č. 563 „Wotan“ (součást sbírek muzea v německém Munsteru) a č. 504 „Schnuck“ (v tankovém muzeu v britském Bovingtonu).