V severofrancouzském Abbeville najdeme pomník z roku 1907, jehož autorem je sochař Raoul Delhomme. Součástí díla je sugestivní reliéf, na němž vidíme výjev mučení výrazně stylizovaný jako utrpení nějakého světce. Štíhlý a půvabný mladý muž se prohýbá v zádech, zatímco mu jeho katani vrážejí do holení hřeby. Vše se děje za asistence jakéhosi mnicha, písaře a lehce znuděného soudce. Scénu doprovází text, že má jít o památku mučednické smrti mladého rytíře odsouzeného za to, že nepozdravil procesí. O koho se však jedná? 

Církev pod palbou 

François-Jean Lefebvre, rytíř de La Barre se narodil v sídle Férolles ležícím 17 kilometrů od města Orléans, a to 14. září roku 1745. V devíti letech přišel o matku, a když mu bylo sedmnáct, zemřel i jeho otec. Rodina disponovala úplným minimem prostředků, její jméno ale mělo jistý zvuk. Chlapcův předek byl totiž guvernérem Nové Francie, tedy rozsáhlých držav, které země galského kohouta vlastnila v Severní Americe. Dobré pověsti se ovšem člověk nenají, a tak byli François-Jean a jeho starší bratr Jean-Baptiste posláni do Abbeville, kde se jich ujala jejich příbuzná, která byla abatyší v Notre-Dame de Willencourt. 

Získat záštitu mocné katolické církve mohlo vypadat jako skutečná výhra. Nacházíme se však ve Francii 18. století, jejíž konfesní situace byla velice složitá. Velkou roli hrál kalvinismem ovlivněný jansenismus, který roku 1713 odmítl papež Klement XI. (pontifikát 1700–1721), čímž z jansenistů učinil ostré kritiky tepající chování čelních představitelů katolické církve. Mezi příznivce kalvinismu patřili i hugenoti, jejichž náboženské vyznání bylo přímo protiprávní a kteří byli k přestupu do katolického tábora nuceni takzvanými dragonádami (termín je odvozený od příslušníků jízdní pěchoty, již měli nevěřící přimět ke konverzi násilím). Vedle zmíněných nechyběli ve Francii ani kvakeři, Židé, muslimové a mnozí jiní. 

Největší palba do řad katolické církve však přicházela od těch, kteří koketovali spíše s ateismem či deismem a jejichž vírou se stal osvícený rozum. Mezi nimi vynikal François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778). Tento muž měl sice poměrně přátelské vztahy s papežem Benediktem XIII. (pontifikát 1724–1730), jeho Filozofické listy (někdy Anglické listy) ale byly vnímány jako výrazně proticírkevní, a to navzdory všem změnám, které v nich postupně provedl. Drama Mohamed sice alibisticky dedikoval Svatému otci, dílo nicméně představuje ostrý útok na všechna zjevená náboženství. V podstatě z něj vyplývá, že každá víra spočívá ve vychytralosti několika jedinců a hlouposti většiny. V díle Panna se pak filozof ostře obul nejen do katolické církve, ale i do počestnosti Johanky z Arku, a rozehrál nejrůznější výrazně erotické motivy. 

Už v roce 1751 tedy pařížský parlament zakázal vydávání jeho encyklopedie, která byla od té doby šířena tajně. Část duchovenstva považovala Voltaira za skutečného Antikrista, vlastnit jeho knihy bylo hříšné a trestné. 

Ožehavé kauzy 

Každá akce vyvolává reakci, na útoky na svou víru reagovali zjitřeně nejen kněží, ale také samotní věřící, kteří se tak stali popudlivějšími a snáze se radikalizovali. To vyústilo v řadu opravdu odpudivých excesů. Jeden z nich se odehrál v Toulouse, kde byl nalezen oběšený syn bohatého hugenotského obchodníka – Marc-Antoine Calas. Podle některých autorů spáchal mladý muž sebevraždu a otec, který se snažil ochránit synovo jméno nebo svou živnost, vše raději přearanžoval na vraždu. 

Pokud tomu tak bylo, dopustil se obrovské chyby. Podivné okolnosti úmrtí na něj totiž vrhly stín podezření umocněný tím, že jiný z jeho synů přestoupil ke katolictví. Obyvatelé Toulouse měli tedy jasno: otec druhého syna zabil, aby zabránil jeho konverzi – hugenoti by své děti raději zamordovali, než jim dovolili vstoupit do ráje. Šedivý čtyřiašedesátiletý Jean Calas byl zadržen a vydán na mučení. Spisovatel Victor Thaddeus scénu popsal následovně: „Je připjat za zápěstí k velkému železnému kruhu na zdi svého vězení, za nohy k jinému na podlaze – provazy jsou napjaty, až všecky jeho údy jsou vykloubeny, neboť jeho tělo je vytaženo několik palců nad jeho normální délku. Pak je doň nalévána hrdlem voda, až jeho tělo je dvojnásob nabubřelé. Tato mučení jsou prováděna velmi chytře, s častým podáváním osvěžení, takže nezemře.“ Calas však trval na své nevinně a trval na ní i 10. března 1762, když ho na náměstí v Toulouse lámali v kole, dokud neskonal. 

Toto drama se odehrálo přesně v roce, kdy François-Jean Lefebvre přišel o otce a následně byl s bratrem odeslán do Abbeville. Jelikož je z Toulouse do daného města pěkný kus cesty, měl mladík jiné starosti než se zaobírat smrtí nějakého hugenotského staříka.

V novém domově se Lefebvrovi podle všeho žilo opravdu dobře. Dne 8. srpna 1765 se tu konala bujará pitka, které se účastnila místní zlatá mládež. Následujícího rána byl však nalezen poškozený kříž, který dříve zdobil zdejší most. Zdroje, které hovoří o tom, co vše se ráno našlo, se značně rozcházejí. V každém případě byl delikt brán nesmírně vážně a na místo incidentu ihned dorazil státní žalobce. Stín padl na „obvyklé podezřelé“, tedy místní flamendry, mezi něž patřil i François-Jean. Pijani prý často zpívali písně neuctivé k církvi, a dokonce se holedbali tím, že kdysi nesmekli před procesím (nebo nesmekli až v průběhu onoho tahu městem, případně nesmekl jen mladý rytíř). 

Mezi obviněnými byla samá zvučná jména včetně syna bývalého starosty. Vlivní otcové ovšem nezvedené ratolesti včas uklidili a potomek bývalého starosty byl dokonce poslán až do Pruska. Zůstal jen rytíř de La Barre, který neměl tolik možností a prostředků, a také jistý mladičký Moisnel. 

Mučení a poprava 

Počet těch, na nichž by bylo možné vykonat spravedlnost, se tak značně zúžil. Kola soudní mašinerie se přesto roztočila naplno a nálada byla stejná jako v případu Calas. Došlo k výslechu čtyřiceti svědků, ale o ničení krucifixu nikdo nic nevěděl. Předmětem výpovědí se tak stávalo spíše předchozí neuctivé chování spojené se stížnostmi na „tu dnešní mládež“ (samotný rytíř při výslechu zmínil, že někdy zpíval košilatou píseň o bohu plodnosti Priapovi). Našla se však nová a vysoce přitěžující okolnost. V majetku urozeného neznaboha byl nalezen Voltairův Filozofický slovník a tři další „pohoršlivé“ knihy. Zdálo se tedy, že by mladík mohl být volnomyšlenkář koketující s osvícenstvím. To rozhodlo. 

Dne 28. února 1766 byl de La Barre odsouzen v Abbeville za bezbožnost, rouhání a svatokrádež k smrti. Hlavními přitěžujícími okolnostmi se mu stalo nesmeknutí před procesím, posměšné písně a záliba ve Voltairovi. Rozsudek ale musel být potvrzen v Paříži, k čemuž došlo 4. června 1766, kdy patnáct z pětadvaceti soudců schválilo předchozí verdikt. Odsouzenci zbývala poslední šance na záchranu života – osobní zásah krále Ludvíka XV. ( 1715–1774). Ten se ale ve prospěch mladíka odmítl angažovat. 

Prvního července 1766 byl de La Barre mučen tak, že mu byly holeněmi prohnány hřeby. Následovala poprava, po níž bylo jeho tělo naraženo na kůl společně s výtiskem Voltairova slovníku. Tak skončil první život rytíře a mohl začít ten druhý. 

Když se Voltaire dozvěděl o procesu, rychle uprchl do zahraničí, odkud se pustil do protiofenzivy. Jeho obhajoba měla dvacet stran a důkladně rozebírala neadekvátnost zvoleného trestu. Filozof se případu rytíře de La Barre věnoval i ve svých úvahách o spravedlnosti. Zrušení verdiktu sice nedosáhl, ale o neblahé kauze se dozvěděla celá Evropa a Moisnel byl propuštěn na svobodu. Nedlouho poté přišla Velká francouzská revoluce, která přinesla rytířovu rehabilitaci. Mladý sličný muž se náhle hodil (na rozdíl od čtyřiašedesátiletého kupce Calase) jako symbol všech nespravedlivě stíhaných. 

Symbol pro každého 

Příběh novodobého mučedníka inspiroval i kritika sociálních zlořádů Charlese Dickense (1812–1870). Ten v knize Příběh dvou měst napsal: „Francie (…) bavila se mimo to také humánními skutky, jako například tím, že odsoudila jakéhosi mladíka, aby mu byly uťaty ruce, aby mu jazyk byl vytržen kleštěmi a jeho tělo aby bylo za živa spáleno, poněvadž za deště nepoklekl, aby vzdal poctu jakémusi špinavému procesí mnichů, které před jeho zraky míjelo asi padesát nebo šedesát kroků od něho.“ 

Svobodným zednářům se pak mladík hodil jako archetypický stoupenec pokrokových myšlenek, a tak dali roku 1897 postavit sochu před baziliku Sacré-Coeur v Paříži. Ta byla později přenesena a nakonec odstraněna. Na druhotném místě ji ale nahradilo nové dílo z roku 2001 a za svatostánkem stále existuje ulice, která nese mladíkovo jméno. 

A tím se dostáváme na začátek našeho příběhu, k abbevillskému pomníku z roku 1907. Ani ten nevznikl ve vzduchoprázdnu. Na počátku 20. století charakterizoval francouzskou politiku značně proticírkevní tón. Vše vyvrcholilo roku 1905 radikálním zákonem o odluce církve od státu. Mladý rytíř se tehdy nesmírně hodil, tentokrát jako oběť katolictví. 

Ironií je, že vznikl pomník, který silně asociuje utrpení nějakého světce, a dokonce i pracuje s církevní terminologií, když jinocha označuje za mučedníka. Podle údajů na francouzské Wikipedii se u monumentu scházejí „volnomyšlenkáři“. Těžko však říct, k jakému odkazu se tím hlásí. S příběhem rytíře de La Barre totiž každý naložil po svém.

V roce 2009 odstartovala ze základny Vandenberg raketa Delta II, která do vesmíru vynesla infračervenou observatoř WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer). Během své zhruba roční mise dokázala observatoř objevit vůbec prvního hnědého trpaslíka třídy Y nebo třeba přibližně 300 metrů velkou planetku 2010 TK7, ze které se později vyklubal první troján Země. Hlavním úkolem mise bylo ale celooblohové snímkování ve čtyřech vlnových délkách infračervené části elektromagnetického spektra.

Po naplnění cílů primární mise strávila observatoř několik měsíců ve stavu hibernace. V roce 2013 došlo k jejím znovuzprovoznění a pod novým označením NEOWISE se pustila do pátrání po blízkozemních objektech. Mezi její nejzajímavější úlovky patří například potenciálně nebezpečná 400 metrů velká planetka 2013 YP139 z Apollonovy skupiny nebo třeba kometa C/2020 F3 NEOWISE objevená v březnu 2020. Celkově má na svém kontě data o více než 44 000 objektech, včetně zhruba 3 000 těch blízkozemních, z nichž 215 observatoř sama objevila.

Úspěšná mise lovce planetek se ale po bezmála 15 letech chýlí ke svému definitivnímu konci. Poslední snímkování je naplánováno na 31. července, poté přejde observatoř opět do stavu hibernace a vlivem rozpínající se zemské atmosféry (souvisejícím s vrcholícím maximem 11letého slunečního cyklu) se postupně přiblíží k Zemi, kde na konci roku 2024 (nebo počátkem roku 2025) shoří v atmosféře.

Podle Amy Mainzerové z NASA, která má misi NEOWISE na starost, ale observatoř vlastně jisté pokračování čeká. Technologie a technické postupy, vyvinuté v souvislosti s misí WISE/NEOWISE, totiž najdou uplatnění v jejím nástupci – observatoři NEO Surveyor, prvním infračerveném vesmírném dalekohledu, určenému speciálně k lovu nebezpečných blízkozemních objektů. Jeho mise by měla odstartovat v září 2027. Podle Josepha Hunta, vedoucího projektu NEOWISE v Laboratoři proudového pohonu NASA v jižní Kalifornii, překonala družice WISE/NEOWISE všechna očekávání a získala obrovské množství dat, které bude vědecká komunita využívat po celá desetiletí.

Na hřbitově Chestnut Hill v Exeteru je několik řad náhrobků. Ty starší jsou vesměs zašlé a porostlé mechem, s málo čitelnými či zcela zmizelými nápisy. Výjimku představuje ten, na němž je vytesáno jméno Mercy L. a datum 1892. Do běla ohlazený kámen, který vypadá, jako by jej sem umístili včera, je pokrytý mincemi, ověšený náhrdelníky, obklopený umělými i živými květinami, hračkami, amulety a dárky. Čas od času k němu prý někdo položí umělé upíří zuby či lahvičku s čímsi, co vypadá jako krev. Jedná se totiž o místo posledního odpočinku devatenáctileté Mercy Leny Brownové, nejznámější protagonistky takzvané novoanglické upírské paniky, jíž toto šílenství na americké půdě zároveň vyvrcholilo a vyhaslo. 

Jsou tací, kteří i více než sto let po její smrti přísahají, že slýchají šepot linoucí se od jejího hrobu či že zde za tmavých nocí vídají tančit podivná světla. Jiní tvrdí, že se Mercy zjevuje umírajícím s jejich posledním výdechem, aby je ubezpečila, že umírání není tak zlé. Je stálicí strašidelných dětských povídaček i hvězdou pořadů zabývajících se paranormálními jevy. Co se muselo stát, aby se z obyčejné americké venkovanky stala legenda?

Krev v srdci 

Mercy Lena Brownová žila v Exeteru na Rhode Islandu, kde také v lednu 1892 zemřela. V dětském věku ztratila matku a o něco později i starší sestru, tehdy již bezmála dvacetiletou švadlenu Mary Olive. Obě skonaly na vleklou chorobu, během níž jako by se ztrácely před očima. Chřadly, bledly a postupem času také chrlily krev. 

Když se v roce 1891 příznaky stejné záhadné nemoci objevily i u Mercy a jejího bratra Edwina, začalo se mezi sousedy okamžitě šuškat o záhrobním rodinném prokletí, navzdory skutečnosti, že Mary Olive zemřela už roku 1884 a její matka Mary Eliza ještě nejméně o rok dříve. Mercyina brzká smrt 17. ledna 1892 obyvatelům z okolí Exeteru jejich podezření potvrdila a začali se vehementně domáhat exhumace a prohlídky těl všech tří žen. 

Otec postižené rodiny George Brown se dlouhé týdny usilovně bránil, ale nakonec podlehl nátlaku a svolil k exhumaci těl svých zemřelých dcer i manželky, k níž došlo 17. března 1892. Z těla jeho ženy Mary Elizy zbyly pouze kosti a rovněž stav ostatků nejstarší dcery Mary Olive odpovídal očekávanému stadiu rozkladu po bezmála deseti letech v zemi. Naproti tomu tělo Mercy Leny, které bylo prozatímně uloženo do kamenné nadzemní krypty, jelikož ve zmrzlé půdě nebylo možné vykopat hrob, vypadalo i dva měsíce po smrti naprosto zachovale. Po důkladnějším ohledání se navíc zjistilo, že v jeho srdci je stále čerstvá krev. 

Řádění nemrtvé? 

V sousedské komunitě nebylo nadále pochyb o tom, že právě Mercy Lena je nemrtvou, která způsobila nejen skon své matky a sestry, ale nyní ze záhrobí usiluje rovněž o život svého bratra, až do nedávna statného mladého muže, jemuž ani dlouhý ozdravný pobyt na čerstvém povětří v Colorado Springs nedokázal navrátit bývalou sílu. V souladu s dobovým přesvědčením bylo její srdce vyňato z těla a spáleno. Popel byl následně smíchán s vodou a podáván Mercyinu bratrovi. Toto magické tonikum jej mělo ochránit před mocí nemrtvé sestry a zároveň zastavit postup jeho onemocnění. Žel, Edwin přes veškerou snahu zemřel o pouhé dva měsíce později. Mercyino tělo zbavené vnitřních orgánů bylo opakovaně vykropeno svěcenou vodou a pohřbeno teď již do řádného podzemního hrobu. 

Jediný z celé rodiny, kdo zůstal vůči řádění nákazy imunní, byl otec George Brown. Žil pak ještě dostatečně dlouho na to, aby se dozvěděl o skutečné příčině oné záhadné nemoci odborně zvané tuberkulóza, a dokonce se dočkal zahájení plošného očkování proti ní, které následně vedlo k jejímu takřka úplnému vymýcení. K zemřelým příbuzným na hřbitově Chestnut Hill se přidal až v roce 1922. 

Bledí a vyhublí 

V době, kdy byla otevřena rakev Mercy Leny Brownové a kdy její srdce pohltily plameny, měli obyvatelé severoamerické Nové Anglie za sebou už celé jedno století marného boje s podivnou nemocí, s níž si nevěděli rady a ve svém zoufalství ji přičítali na vrub nemrtvým. Nemoc přicházela bez varování a kosila celé rodiny, jejichž členy jako by něco sžíralo zevnitř. Nepomáhalo nic. Jakmile se objevil první příznak, bylo jasné, že nakažený po kratším či delším utrpení zcela zesláblý a vyčerpaný zemře. Dobové lidové léčitelství, doporučující například pití hnědého cukru rozpuštěného ve vodě, požívání vysokých dávek tvrdého alkoholu či častou jízdu na koni, nezabíralo. 

Vzhled nakažených byl navíc v posledních fázích choroby děsivý. Nemocní byli mrtvolně bledí, na kost vyhublí s temnými stíny pod očima a z úst se jim čas od času řinula krev. Není divu, že budili strach. Jeho semínka padala na velmi úrodnou půdu. Nová Anglie, která se rozkládá mezi státem New York a Kanadou v severozápadním cípu Spojených států, byla totiž v minulosti zcela jiná, než jak ji známe dnes. V době, o níž hovoříme, se jednalo o rurální, málo úrodnou oblast, v níž převážná část obyvatelstva žila roztroušená na odlehlých farmách. V roce 1893, tedy rok po případu Mercy Leny Brownové, se hustota zalidnění v oblasti Exeteru rovnala 17 obyvatelům na čtvereční míli. 

Pouze asi každý desátý Novoangličan byl členem církve a opravdu jen výjimečně někdo dosáhl vyššího než základního vzdělání. Místní faráři i příchozí misionáři opakovaně poukazovali na skutečnost, že rodiny neposílají děti do škol, skoro nikdo nemá doma bibli, natož aby ji četl, a že mezi osadníky jsou silně zakořeněné pověry, které pramení z folkloru původního domorodého obyvatelstva. Ačkoliv formálně i politicky byla Nová Anglie od konce 18. století součástí nově vznikajících Spojených států, kulturně zůstávala svébytná a vyčleněná, Jižany i Brity spíše opovrhovaná a trošku hanlivě přezdívaná „Yankeeland“. 

Kde žijí vampýři a čarodějnice 

Připomeneme-li, že v Nové Anglii, konkrétně v Salemu v Massachusetts proběhly na konci 17. století patrně nejslavnější hony na čarodějnice, nikoho nejspíš nepřekvapí, že právě zde se také údajně vůbec poprvé na americkém kontinentu objevilo slovo upír a krátce nato se zdejší obyvatelé potýkali s prvním případem vampyrismu na území USA. Nejstarší písemnou zmínkou o fenoménu novoanglické upírské paniky je upozornění otištěné v Connecticut Courant and Weekly Intelligencer z června 1784, jehož prostřednictvím nabádal willingtonský radní Moses Holmes místní obyvatelstvo, aby se mělo na pozoru před jistým „cizincem, doktorem Quackem“. Ten měl obcházet po okolí a snažit se přimět rodiny k otevření hrobů svých zesnulých a spálení jejich ostatků za účelem zabránění šíření tuberkulózy. 

První zdokumentovaný případ se odehrál na počátku roku 1793, kdy nechal kapitán Isaac Burton, vážený člen společenství věřících v Manchesteru ve státě Vermont, exhumovat ostatky své ženy Rachel. Nabyl totiž skálopevného přesvědčení, že poté, co byla jednadvacetiletá Rachel v roce 1790 svedena ze světa živých podivnou slabostí těla, stala se nemrtvou a nyní se jej snaží stejným způsobem připravit o druhou manželku Huldu. 

Věrohodné dostupné záznamy o tom, v jakém stavu bylo nalezeno Rachelino tělo, se nedochovaly. Její srdce bylo nicméně demonstrativně spáleno v kovářské výhni, aby se jí znemožnilo další nekalé počínání. Stejně jako v případě Mercy Brown, ani zde klopotná práce s vykopáním rakve z promrzlé půdy a pitvání několik let staré mrtvoly nepřinesla kýžené ovoce a nebohá Hulda zemřela ještě roku 1793. Netrvalo dlouho a začaly se jako houby po dešti objevovat další podobné případy. 

Oběti tuberkulózy 

Již v prvních desetiletích 19. století zmiňoval novoanglický tisk desítky exhumací domnělých vampýrů. Vše dokládají současné archeologické nálezy, které se děly a dějí spíše náhodně. V roce 1990 objevila skupina dětí hrajících si v blízkosti lomu na štěrkový kámen u města Griswold v Connecticutu několik starých hrobů. Při průzkumu lokality vyšlo najevo, že se jednalo o soukromý hřbitov jedné z místních farem, na němž bylo ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století postupně pohřbeno 29 příslušníků zdejších rodin Waltonových a Rayových. 

Antropologická analýza a navazující bádání v písemných pramenech prokázaly, že většina pohřbených včetně několika malých dětí uložených ke spánku v hrubých rubáších a jednoduchých dřevěných rakvích zemřela na tuberkulózu, přičemž v roce 1845 zde proběhla hromadná exhumace s cílem identifikovat mezi zemřelými zdroj nákazy. Za ten byl očividně označen muž, jehož skelet spočíval v truhle označené iniciálami J. B. a číslicí 55, jež (jak se později ukázalo) odkazovala na jeho věk v době smrti. Při exhumaci mu bylo vyříznuto srdce a uťata hlava. Ta byla následně uložena zpět do rakve obličejem dolů a v oblasti krku zajištěna přes sebe položenými stehenními kostmi tak, že vytvářela známý symbol lebky se zkříženými hnáty. Událost vešla do povědomí pod označením „vampýři z Jewett City“ (Jewett City Vampires) podle názvu griswoldské čtvrti, v níž se hřbitov nachází.

Ohavná podívaná 

Podobných malých hřbitovů s jednotkami až nižšími desítkami pohřbů, které vznikaly při farmách, existovaly v Nové Anglii stovky. Jen malá část z nich však byla objevena. Právě v těchto lokalitách se odehrávala největší část exhumací a následných zásahů na ostatcích, které jinak církevní ani světské autority příliš neschvalovaly. Americký folklorista, rodák z Rhode Islandu a přední badatel angažovaný v tématu novoanglických upírů Michael Bell během své dlouhé kariéry nalezl a dosud zdokumentoval na osm desítek případů, kdy byla z důvodu podezření na šíření nákazy ze záhrobí provedena exhumace. Tyto případy časově pokrývají konec 18. a celé 19. století a geograficky se na západě blíží až k Minnesotě. 

V centru Bellova zájmu neleží pouze objevování zaniklých hřbitovů, nýbrž i práce s písemnými prameny, které jsou často schopny mnohem lépe osvětlit, proč a jak se živí uchylovali k profanaci hrobů svých mrtvých. V obsáhlé knize Food for the Dea. On the trail of New England’s Vampires Bell vyzdvihuje skutečnost, že vesničané obvykle z hrobů vykopávali nejbližší příbuzné, což pro ně muselo být obzvláště traumatizující. Vědec odhaduje, že během vlny upírské paniky proběhly řádově tisíce exhumací. Jen o malé části se přitom dochoval písemný záznam a z těchto záznamů je ještě drtivá většina skoupá na slovo tak jako ten pořízený jedním novoanglickým kazatelem, který byl svědkem takové „ohavné podívané“ 3. září 1810. 

Škodí z hrobů 

Extrémní četnost exhumací za účelem zastavení zla, které se údajně šířilo ze záhrobí, přičítají odborníci vesměs tradicím původního obyvatelstva, které se svými mrtvými zacházelo jinak, než jak bylo běžné v křesťanském světě, a jehož zvyky noví američtí osadníci částečně přejali. Svou roli začal hrát také společenský tlak, který na postiženou rodinu vyvíjeli sousedé, jako tomu bylo v případě nešťastného otce Mercy Leny Brownové. V zoufalé situaci během epidemií tuberkulózy představoval souhlas s exhumací v podstatě nejvyšší možné prokázání dobré vůle a snahu pomoci sousedské komunitě ochránit se před záhadnou nemocí. 

Na druhou stranu není jasné, co přesně se během exhumací dělo, neboť evidentně neprobíhaly podle jednotného vzorce. Jak písemné prameny, tak kosterní nálezy dokládají velkou variabilitu: někteří domnělí nemrtví byli zneškodněni useknutím hlavy, jiní vyjmutím a spálením vnitřních orgánů, další byli ohni obětováni celí. Určité komunity (jako v Jewett City) křížily stehenní kosti, zatímco jinde se spokojili jen s prostým obrácením těla tváří dolů. 

Bez zajímavosti rovněž není domněnka, s níž souhlasí naprostá většina badatelů, že sami novoangličtí venkované neoznačovali domnělé nemrtvé za upíry či vampýry a nežili v přesvědčení, že by vstávali z hrobů a chodili živým sát krev. Žili ve strachu, že jim nemrtví škodí ze svých hrobů, šíří záhadnou nemoc, jíž je zbavují síly, a snaží se rozmnožit své řady. V některých oblastech se dokonce věřilo, že jeden nemrtvý může obratem udělat nemrtvé ze všech zemřelých uložených na hřbitově, a exhumace proto někde byly doslova masové. 

Výplod fantazie přihlouplých vesničanů? 

Tím, kdo hovořil o vampyrismu a díky němuž nakonec novoanglická vampýrská panika získala své označení, jakkoliv bylo zavádějící, byl lokální tisk. A činil tak patrně pod vlivem komentářů z okolních států, jejichž obyvatelstvo obecně nahlíželo na události v Nové Anglii s despektem: „(…) zdá se, že jsme se propadli v čase do dob naprosté neznalosti a slepé pověrčivosti, a to ve státě, který sám sebe označuje za osvícený a křesťanský.“ Boston Daily Globe dokonce novoanglickou víru v upíry bagatelizoval do té míry, že její původ připsal významně omezeným mentálním schopnostem a oslabenému genofondu tamějších vesničanů, „kteří se už po generace často berou mezi sebou“ a nedokážou rozlišit realitu od báchorek. 

Pravda je, že komplexně zdokumentovaných případů je naprosté minimum a pokud bychom se na události v Nové Anglii v 19. století dívali pouze jejich optikou, nutně bychom museli dojít k podobnému závěru jako obyvatelé rozvinutějších částí Spojených států: nic moc zvláštního se nedělo a jednalo se spíše o jakousi kuriozitu. Kromě zmíněných případů Mercy Leny Brownové, vampýrů z Jewett City a manželek kapitána Burtona stojí za zmínku prakticky už jen případ Fredericka Ransoma, který zemřel na tuberkulózu 14. února 1817 a jehož otec jej nechal několik dní po pohřbu exhumovat a jeho srdce spálit. Tento případ se oproti ostatním vymyká skutečností, že k exhumaci bylo podle všeho přistoupeno z preventivních důvodů, aniž by byl tuberkulózou nakažen někdo další z blízkého okolí. 

Zvláštností také je, že se jednalo o univerzitního studenta z dobře zajištěné středostavovské rodiny, tedy z prostředí, v němž víra v upíry nebyla tak běžná jako u venkovského obyvatelstva. Nelze však opomenout tisíce dalších případů, jež dává tušit mravenčí práce badatelů. Odehrávaly se v ústraní a v atmosféře strachu, která novoanglický venkov svírala po celé století. Ačkoliv byli tamější upíři zcela odlišní od evropského pojetí založeného na postavě hraběte Drákuly, nebyli méně děsiví a v celosvětovém měřítku představují významný mytologický fenomén, jehož poznávání se bude prohlubovat současně s tím, jak budou přibývat nové nálezy.

Z lidské tváře je možné na první pohled vyčíst mnoho věcí. Čínští vědci nedávno zjistili, že se to týká i zdravotního stavu. Teplotní sken povrchové teploty tváře může podle vědců přinést diagnostické informace, aniž by bylo nutné pacienta nějak invazivně testovat.

Průměrná tělesná teplota u lidí s přibývajícím věkem klesá. Pokud ale jde o detailní rozložení povrchové teploty tváře a její změny, je situace mnohem komplikovanější. Čínský tým pořídil skeny teploty u celkem 2 811 Číňanů ve věku 21 až 88 let a získaná data zpracoval s využitím umělé inteligence. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Cell Metabolism.

Zdraví ve tváři

Umělá inteligence odhalila několik charakteristických uspořádání povrchové teploty tváře, které se pojí s konkrétními zdravotními či metabolickými obtížemi. Také se ukázalo, že z rozložení teploty tváře je možné odvodit, zda dotyčný člověk stárne biologicky rychleji, nebo naopak pomaleji, než by odpovídalo jeho formálnímu věku.

Badatelé vytvořili model pro automatické hodnocení teplotního skenu lidské tváře. Tento model dokáže s asi 80% přesností určit, zda dotyčný člověk má nějakou metabolickou chorobu, jako je například steatóza jater nebo diabetes. Obecně se ukazuje, že lidé s takovou chorobou mají o něco vyšší teplotu tváře v oblasti očí, než by odpovídalo jejich věku a pohlaví.

TIP: Vědci vystopovali geny, které jsou zodpovědné za vzhled lidské tváře

Teplotní sken podle čínských vědců prozradí i to, zda má člověk problémy s vysokým tlakem. V takovém případě sken detekuje vyšší teplotu obličej v oblasti očí a zároveň tváří. Muži s vysokým krevním tlakem mají navíc ještě o něco chladnější nos. Studie čínského týmu má svá omezení. Zahrnuje pouze Číňany, takže bude nutné ověřit, zda pozorované vztahy fungují i u lidí z jiných koutů světa.

Osebergská loď byla nalezena ve vysoké mohyle o výšce 6,5 metru a délce přibližně 40 metrů. Během času však došlo k postupnému slehnutí pokrývky, takže se archeologové museli prokopat jen 2,5 metru hlíny. Komprese stovek tun jílu šťastně zakonzervovala celou komoru, takže i po 1 200 letech se dřevo lodi zachovalo z 95 %, a to i přesto, že váha mohyly člun prakticky rozdrtila.

Senzační nález 

Norská farma Oseberg leží přibližně 100 kilometrů jihovýchodně od Osla. V létě roku 1904 zde švédský archeolog Gabriel Gustafson a jeho norský kolega Haakon Shetelig vyzvedli zpod pohřební mohyly 21,58 metru dlouhou a 5,10 metru širokou loď typu karvi. Spolu s plavidlem byly nalezeny dvě ženské kostry a velké množství pohřební výbavy. Nález vyvolal skutečnou senzaci, takže Gustafson nechal kolem areálu postavit ploty a vztyčit cedule, aby nedošlo k poškození nebo ztrátám cenných artefaktů.

Vyzvednutí lodi zpod mohyly trvalo přibližně tři měsíce, tým expertů však potřeboval dalších 21 let, než se podařilo celé plavidlo zrekonstruovat a zrestaurovat. Podmáčené kusy vědci museli opatrně vysušit s využitím různých chemikálií, aby nedošlo ke smrštění dřeva. Každé prkno bylo ošetřeno lněným olejem a lakem, v 50. letech ještě navíc pryskyřicí. Díky tomu obsahuje obnovená veslice více než 90 % původního dřeva.

Dřevěný kabátek 

Konstrukce lodi takzvanou klinkerovou obšívkou je zvnějšku patrná „schodkovitým“ uspořádáním prken. Veslice dosahovala rychlosti až 19 kilometrů za hodinu. Archeologové také našli dobře zachovanou, metr dlouhou železnou kotvu. Stěžeň byl vyroben z borovicového dřeva a původně dosahoval výšky 12 nebo 13 metrů. Plachta se nedochovala, ale v útrobách člunu zůstaly zbytky stanů, které námořníci používali pro nocování na pevnině.

Po úspěšné rekonstrukci veslice na zahradě Univerzity v Oslu mohlo dojít k slavnostnímu odhalení pro veřejnost, ale nebylo jasné, kde by se mělo konat. Vzhledem k tomu, že na stejné zahradě právě probíhaly restaurační práce na dvou dalších dříve nalezených lodích, padlo rozhodnutí postavit pro plavidla zvláštní muzeum na poloostrově Bygdøy v západní části města. Po roce a půl detailního plánování byla roku 1926 osebergská loď po kolejích dopravena do přístavu, odkud na voru doplula do nového domova.

Plavidlo jen na svátek 

Jedním z nejkrásnějších prvků osebergské lodi je ornament na přídi i na zádi. Nález zpětně dal jméno celému raně vikinskému uměleckému stylu, jehož hlavním motivem byly „svírající bestie“, proplétaná a svinutá těla zvířat, která tlapami něco drží – okraje řezby, těla sousedních tvorů nebo sebe sama. Vzhledem k velké zdobnosti motivu se spekuluje, že loď nejen patřila zámožné osobě, ale nejspíš se používala především při slavnostních příležitostech.

Roku 1987 proběhl zajímavý projekt. Experimentální archeologové vyrobili přesnou repliku osebergské lodi podle nákresů z muzea, nicméně při první plavbě netrvalo ani 20 vteřin a veslice se potopila. Přitom foukal jen slabý větřík a loď neplula nijak rychle. Takto experimentálně se zjistilo, že se tehdejším stavitelům nepodařilo trefit přesný tvar těla člunu. Ale i takto neúspěšné projekty přispívají k dalším informacím o vikinském lodním stavitelství…

Vesmírný dalekohled Jamese Webba sice obvykle hledí do velmi vzdáleného vesmíru, tentokrát se ale zaměřil na mnohem bližší vesmírnou podívanou. S využitím zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument), které kombinuje kameru se spektrografem, pozoroval protohvězdu L1527 v souhvězdí Býka, vzdálenou od nás zhruba 460 světelných let.

L1527 je hvězdné mládě, které vzniklo asi před 100 tisíci lety a doposud nespustilo jadernou fúzi. Protohvězdu stále obklopuje část původního molekulárního mračna, které je součástí hvězdné porodnice Taurus-Auriga. Webbův teleskop, který sleduje vesmír v oblasti blízce infračerveného záření, vidí skrz tento materiál a může nám protohvězdu zachytit.

Protohvězda pod drobnohledem

Na snímku JWST je patrné, že protohvězda je bouřlivě aktivní. Stále se krmí plynem a prachem z mračna a současně chrlí podél své rotační osy polární výtrysky hmoty, které při průniku okolním materiálem vytvářejí rázové vlny a tvarují tím fantastické struktury připomínající ohňostroj, které jsou patrné v blízkosti L1527, včetně nápadných „přesýpacích hodin.“

Blízké okolí protohvězdy je bohaté na organické látky. Oblasti, které jsou na snímku znázorněné modrou barvou, obsahuje velké množství molekul polycyklických aromatických uhlovodíků. Tyto látky jsou pro mladé hvězdy typické. Ve Sluneční soustavě se v hojném počtu vyskytují například na Saturnově měsíci Titanu.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

Samotná protohvězda v hustém prachoplynovém obalu je uprostřed snímku v oblasti znázorněné červeně. Těsně nad a pod protohvězdou se nacházejí oblasti bílé barvy, které podle odborníků představují směs uhlovodíků, ionizovaného neonu a hustého prachu, což je materiál, odfouknutý hvězdou z její blízkosti. Podobným způsobem vznikají i další hvězdy této hvězdné porodnice.

Jde o nejdelší dobu, po kterou si zástupce živočišné říše (s výjimkou hmyzu) dokázal uskladnit buňky opačného pohlaví „na horší časy“. Samice chřestýše diamantového (Crotalus adamanteus) nečekaně porodila deset samiček a devět samečků, jejichž vzorky DNA byly poslány na analýzu. Ukázalo se, že mláďata mají svého otce. „Tato samice byla odchycena, když jí bylo kolem jednoho roku, tedy v době, kdy ještě nebyla pohlavně zralá,“ vysvětluje Booth. „Byla umístěna izolovaně od samců až do doby, kdy porodila mladé. To znamená, že se jako pohlavně nezralý jedinec musela spářit ještě v přírodě.“ Uchování spermatu v těle hada umožňují zvláštní kanálky či schopnost samic zkroutit část dělohy.

Dlouhodobé skladování spermatu bylo popsáno také u hmyzu, ryb, ptáků, obojživelníků a dalších plazů. Savci mají v této oblasti omezené schopnosti, které byly zatím prokázány jen u některých netopýrů. Boothova studie přináší také informace o prvním zdokumentovaném případu panenského porodu u ploskolebce amerického (Agkistrodon contortrix). V tomto případě k žádnému páření nedošlo a mláďata měla pouze matčinu DNA. Partenogeneze (samooplození) byla pozorována u všech strunatců s výjimkou savců. „Nedávno jsme měli možnost zaznamenat ji například u hroznýšů, žraloků, varanů komodských a krůt domácích,“ říká Booth.

Lunární povrch si nejčastěji spojujeme s impaktními krátery coby stopami po dopadech kosmických těles. Na současném vzhledu našeho souseda se však zásadně podílela rovněž vulkanická činnost. Už v roce 1949 publikoval astronom Ralph Baldwin teorii, že by tamní „moře“ mohl utvářet bazalt neboli čedič, tedy tmavě šedá vulkanická hornina, která se hojně vyskytuje i na Zemi. A nemýlil se. Rozbor vzorků dovezených posádkou Apolla 11 ukázal, že měsíční moře skutečně tvoří bazalty složené z minerálů bohatých na železo a hořčík, jako jsou olivín či pyroxen.

Kde se vzala moře?

Vznik popsaných lunárních bazaltů spadá do období před 1,2–3,8 miliardy roků, kdy se v hlubších částech měsíčního pláště tavily horniny. Příčina tkvěla v teple, jež se uvolňovalo rozpadem radioaktivního uranu, thoria a olova. Vzniklé magma pak vystupovalo k povrchu především tam, kde kůru oslabily katastrofické dopady planetek. Proto dnes ztuhlé lávové příkrovy pozorujeme převážně v impaktních pánvích a velkých kráterech. Uvedeným způsobem vznikla na našem souputníkovi moře, jejichž pojmenování se zásluhou kartografů Michaela van Langrena, Johanna Hevelia a Giovanniho Battisty Riccioliho dostalo v 17. století do prvních měsíčních map. A tam poněkud zavádějící označení přetrvalo až dodnes.

Tím ovšem výčet stop po sopečné činnosti na Měsíci nekončí. Kromě rozsáhlých příkrovů ztuhlé lávy, trhlin způsobených výstupem magmatu k povrchu, nebo dokonce vymletých lávových koryt můžeme na tamním povrchu rozeznat i místa, kudy láva vyvěrala. Nečekejte však sopky s tak příkrými svahy, jaké obdivujeme například u vrstvených pozemských stratovulkánů Fudži či Popocatépetl. Měsíční sopky mají spíš tvar nevysokých boulí, jimž říkáme lunární dómy. Za formu a vzhled většiny sopečných útvarů na našem průvodci totiž zodpovídá čedičový vulkanismus, který měl povahu málo viskózních neboli snadno tekoucích láv. Nové poznatky nicméně naznačují, že nešlo o jediný typ magmatu pronikajícího měsíční kúrou.

Jako z Vesmírné odysey

Objev publikovaný loni v časopisu Nature poněkud připomíná děj proslulého vědecko-fantastického románu Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea, kde vědci pomocí sondy na oběžné dráze kolem Měsíce nejprve objeví magnetickou anomálii v kráteru Tycho. A když pak začnou zkoumat její centrum, narazí v hloubce asi šesti metrů na dílo vyspělé mimozemské civilizace – temně černý kvádrový monolit.

Skutečný vědecký tým pod vedením geofyzika Matthewa Sieglera z Planetary Science Institute v arizonském Tucsonu se ovšem nezaměřil na lunární magnetické anomálie, nýbrž na zdroje tepla pod povrchem. Badatelé využili data z čínských sond Čchang-e 1 a 2 (Chang’e), které Měsíc zkoumaly v letech 2007–2011 z jeho oběžné dráhy a poprvé v historii měly ve výbavě přístroje schopné zachytit mikrovlnné záření přicházející od našeho souseda. Zmíněné detektory totiž umožňují odhalit zvýšený přísun tepla i z hlubinných zdrojů, nikoliv jen z povrchu jako infračervené kamery.

Právě uvedeným způsobem vědci identifikovali izolovanou tepelnou anomálii na odvrácené lunární polokouli. Nachází se na rozhraní velkých impaktních kráterů Compton a Belkovich a je opravdu nepřehlédnutelná: Podle Sieglerových slov jde pravděpodobně o největší zdroj tepla na Měsíci. Obvyklý přísun geotermálního toku zjištěný astronauty při misích Apollo se pohyboval okolo 15–20 miliwattů na metr čtvereční, zatímco v místě nově objevené „horké skvrny“ se jedná až o 180 miliwattů. Musíme si nicméně uvědomit, že samotný povrch tam nijak horký není a jeho teplota se v noci pohybuje pouze kolem −190 °C.

Senzace se nekoná

I když badatele objev anomálie překvapil, její poloha zasvěcené odborníky příliš nezaskočila. Oblast Compton–Belkovich se totiž nachází v jejich hledáčku už od 90. let. Když americká sonda Lunar Prospector mapovala v roce 1998 pomocí gama-spektro­metru výskyt radioaktivních prvků na lunárním povrchu, vyšlo najevo, že zmíněná lokalita představuje místo s největší koncentrací thoria na našem souputníkovi. A při zvýšené koncentraci radioaktivních prvků spolu s vyšší produkcí tepla na jednom místě geologové samozřejmě zpozorní, jelikož by mohlo jít o projev aktivního vulkanismu. Přesto na odvrácené straně, kde byla sopečná aktivita ve srovnání s přivrácenou polokoulí jen minimální, nikdo nic podobného nečekal.

Objev žhavého vulkanického centra na Měsíci by jistě znamenal senzaci, vědci však dostupná data interpretují jinak: Nejlepší vysvětlení zvýšeného tepleného toku nabízí přítomnost starobylého magmatického tělesa pod povrchem, které produkuje víc tepla než okolní měsíční kůra. Stačí ji totiž roztavit víckrát na jednom místě, a zvýšit tak ve vzniklé tavenině obsah uranu a thoria. Jejich přirozený pozvolný rozpad pak zajistí potřebné zahřátí.

Velká geologická hádanka

Jelikož sondy Čchang-e 1 a 2 zkoumaly tepelnou anomálii na odvrácené straně hned ve čtyřech vlnových délkách mikrovlnného záření, a navíc z různých výšek, získali vědci poměrně slušnou představu o prostorovém rozsahu zmíněného zdroje – má průměr asi 50 km. Podobným magmatickým útvarům na Zemi říkáme batolity a vznikly utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem. A tady to začíná být opravdu zajímavé. 

Pozemské batolity s vyšším zastoupením radiogenních prvků totiž tvoří převážně žula. A žula, respektive granit, zastupuje zcela odlišný typ magmatických hornin, než jaké známe z projevů čedičového vulkanismu na přivrácené straně Měsíce. Granit navíc ke svému vzniku zpravidla potřebuje vodu, a to v mnohem větším množství, než se na zemském průvodci vyskytuje v současnosti. Kromě toho batolity na Zemi nacházíme především pod pásemnými pohořími, jako jsou Andy či Sierra Nevada, jež se utvářejí díky procesům spojeným s pohybem litosférických desek. Na Měsíci však chybí obojí – dostatek vody i desková tektonika.

Proto zůstává nově objevená tepelná anomálie Compton–Belkovich geologickou hádankou a velkou výzvou pro budoucí mise. Možná se tak v příštích letech dozvíme o neobvyklých podmínkách, jež ke vzniku popsaného batolitu vedly, nebo naopak zjistíme, že za tamní zvýšenou koncentraci radiogenních prvků a větší tepelný tok může jiný proces. 

Římané vládli v Británii téměř čtyři sta let. Podařilo se jim podmanit si značnou část domorodých obyvatel, a keltské kmeny tak po dlouhém a tvrdém odporu přijaly římský způsob života. Na ostrově vznikly vily připomínající středomořskou architekturu, na tržištích kolovaly mince a ve velkých populačních centrech vyrostly lázně a divadla. Římská správa zavedla státní úřady a potlačila tradiční náčelnickou moc. Z původně divokých a násilím porobených domorodců, kteří okupační armádu nenáviděli, se stali obyvatelé impéria se zálibou ve vymoženostech civilizace. Kmenová identita se rozdrobila a do její krve se přimíchali nově příchozí z celého Středomoří. Vznikl nový národ románských Britonů.

Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které dokázaly římskému kolosu vzdorovat. Šlo o případ lidí žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie neboli Skotska. Proto byla vybudována impozantní hranice zvaná Hadriánův val, jež měla provincii ochránit. Před kým? Před původními obyvateli oblasti – Pikty, kteří se tak stali nejpozoruhodnějším „národem“ doby tzv. temného věku, po odchodu Římanů z Británie.

Obestřeni tajemstvím

Piktové, největší etnická skupina britského severu a dominantní obyvatelé starověké Kaledonie, patřili mezi nejzáhadnější národy staré Evropy. Hrozba společného nepřítele v podobě Římské říše napomohla postupnému sjednocení kaledonských kmenů. Římské pojmenování „Picti“, které se jako souhrnné označení lidí obývajících sever Británie objevilo roku 297, zřejmě představuje pouhou latinskou formu vlastního označení obyvatel dnešního Skotska. Není však zcela jasné, jakým jazykem piktské kmeny mluvily. Soudí se, že používaly tzv. P-keltštinu, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinu tvoří starší Q-keltština, z níž se vyvinula irština či skotská gaelština.

Na otázku, kým vlastně Piktové byli, neexistuje jasná odpověď. Některé kulturní projevy naznačují jejich příslušnost ke Keltům, ovšem jiné prvky piktské kultury takové verzi protiřečí – ať už jde o netradiční oděv, z něhož se později vyvinul skotský kilt, existenci piktských názvů hor a řek, či o zvyk nástupnictví v ženské linii. Je pravděpodobné, že v některých oblastech došlo ke smísení dvou odlišných etnik.

Válečníci ze severu

V poznání života Piktů se musíme spoléhat zejména na stručné zmínky autorů zvnějšku. Nejvíc informací přináší britonský mnich Gildas v díle O zkáze Británie a anglosaský Beda Venerabilis v rozsáhlých Církevních dějinách národa Anglů. Oba zároveň jako jediní uceleně referují o událostech po odchodu Římanů z Británie. 

Vedle nich nabízejí krátké zprávy také antičtí dějepisci Dio Cassius a Herodianos, který uvádí: „Většina Británie je bažinatá (…). Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí. Neznají oděv, ale zdobí si železem boky a krk a pokládají to za okrasu i za důkaz bohatství jako ostatní barbaři zlato. Na tělo si tetují barevné obrazy a podoby rozmanitých zvířat, a proto se neodívají, aby kresby nezakrývali. Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř ani helmu a považují je za překážku při přechodu močálů.“ Jak je patrné, Herodianova zpráva se vztahuje především k válečnictví, což je ovšem pochopitelné – když už antičtí autoři psali o barbarech, činili tak převážně v souvislosti s válkou.

Pomalovaní barbaři

O tom, jakými ornamenty Piktové svoje těla pokrývali, se dozvídáme z tzv. symbolických kamenů – dodnes nejpatrnějšího piktského kulturního projevu. Dělí se do tří kategorií a představují neocenitelný pramen, jejich význam se však dosud nepodařilo zcela objasnit. Nicméně z výjevů, které zachycují, si lze o životě a kultuře zmíněných kmenů vytvořit obstojnou představu.

Dio Cassius uvádí: „(…) obývají divoké hory a pusté bažinaté pláně bez hradeb, měst či obdělávaných polí. Živí se pastevectvím, divokou zvěří a ovocem; ryb, kterých se tam nalézá ohromné a nevyčerpatelné množství, se nedotýkají. Přebývají ve stanech, nazí a bosí, ženy mají dohromady a společně vychovávají veškeré potomstvo. Forma jejich vlády je převážně demokratická, velmi rádi se oddávají loupení a v důsledku toho vybírají nejstatečnější muže za vládce. Do bitvy jezdí na vozech a mají malé hbité koně; bojují také opěšalí, velmi rychle běhají a pevně stojí na zemi. Jako zbraně používají štít a krátké kopí s bronzovým jablkem na konci násady. (…) Mají také dýku. Dokážou snášet hlad, zimu a jakýkoliv druh strádání. Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží tam po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků (…). Jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.“

Antičtí autoři vykreslovali obyvatele Kaledonie tradičně jako divoce žijící necivilizované barbary, jde však o falešný obraz. Nížinaté oblasti země se hojně zemědělsky využívaly, jak dokazují archeologické nálezy částí pluhu a zrn ječmene. „Barbaři“ zároveň budovali rozlehlé stavby, jako kamenné věže zvané brochy. Největší z nich, třináct metrů vysoký „obr“ na ostrově Mousa, přečkal v téměř nezměněné podobě dvě milénia, vystaven drsnému počasí i nájezdům Vikingů. Taková stavba svědčí o vyspělých postupech, o práci schopných inženýrů, o hospodářství, jež zmíněné stavitele podporovalo, a rovněž o organizované společnosti, pro kterou věž vznikla.

Příliš mnoho sousedů

Na počátku 5. století, kdy se římská vojenská moc z Británie stáhla, probíhaly změny také na jih od piktského území. Sídlily tam britonské kmeny, jež sice nespadaly pod provincii Britannia, ale již od raného 3. století s Římem spolupracovaly. Postupně tak vznikla poměrně vyspělá mladá keltská království Gododdin, Strathclyde a Rheged. Jejich mocenská centra pak tvořily strategicky umístěné mohutné pevnosti, včetně dnešního Edinburghu, kolem nichž se soustředilo osídlení. Doložen máme i mezinárodní obchod, a to až ze Středomoří. V žádném případě však nešlo o velká a hustá sídliště městského typu, jaká bychom tehdy nalezli na území dnešní Francie nebo Itálie.

Vedle větších keltských království vznikala také „mikrokrálovství“ okolo pevností Hadriánova valu. Jejich trvání pak odpovídalo „životnosti“ kmenového vůdce, jímž se někdy stával i bývalý římský generál. Obecně měla Británie spíš venkovský charakter a osídlení bylo izolované. Velkých sídlišť typu Londýna či Yorku existovalo jen málo a většina populace žila na zemědělských usedlostech.

Skoti z Irska

Vedle domorodých, jen málo romanizovaných Britonů na jihu dnešního Skotska pronikal do země také keltský živel z Irska, tehdy označovaného jako Hibernia či Scottia. Skotové přicházeli do Británie nejprve jako nájezdníci a piráti, ale brzy se tam začali i usazovat. Menší irské osady vznikaly na území současného Walesu, nicméně převážná část se soustředila na západním pobřeží dnešního Skotska, kde se později zrodilo malé království Dál Riata coby budoucí významný rival Piktů. Irští Skotové byli každým coulem Keltové a svou kulturu i jazyk přivezli s sebou, čímž zároveň posílili keltský prvek na severu Británie. Hovořili přitom gaelštinou, jež se od řeči Piktů i Britonů lišila, ale nakonec v celém Skotsku převládla.

Na základě rozmanitosti sídel domorodého obyvatelstva si můžeme vytvořit představu o společenské struktuře. Horní patro tvořila válečnická aristokracie, z jejíchž řad se rekrutovali kmenoví králové. Příslušníci dané vrstvy bydleli především ve větších pevnostech na kopci, které nejen plnily obranný účel, ale také zastávaly funkci kmenových center a symbolizovaly prestiž. Bohatství další vrstvy v podobě zemědělců a farmářů se pak počítalo zejména podle velikosti stád dobytka; zatímco mezi nejrůznějšími řemeslníky se značné úctě těšili kováři, žijící při kmenových centrech, v osadách či vesnicích, případně osamoceně v ohrazených usedlostech.

Piktové a Skotové se v 5. století stali příčinou největších potíží romanizovaných Britonů na území celé dnešní Anglie. Jejich kmeny napadaly Británii ze západu, z východu i severu, na souši i z moře. Po odchodu Římanů přestala fungovat centrální správa a země se v mnoha směrech vrátila do doby před okupací. Na rozdrobeném území se ujali vlády nezávislí kmenoví náčelníci, kteří navzájem soupeřili a usilovali o titul velekrále „bretwaldy“, jemuž se ostatní vládci podřizovali. 

První sjednotitel

S většími či menšími úspěchy se Britonům dařilo odrážet útoky nájezdníků ze severu, situaci však komplikovaly i vnitřní rozbroje, neboť krátce před odchodem Římanů se v Británii zformovaly dva náboženské tábory: Jeden se přikláněl k Římu a katolické církvi, zatímco druhý hájil domácí čili keltské tradice a nezávislou pelagiánskou víru, kterou Římané považovali za kacířskou. V té době se v Británii podařilo vytvořit jakousi centrální vládu a zásluhu na tom nesl jeden z kmenových náčelníků, Vortigern. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl využít svůj vliv, aby z Británie učinil samostatnou keltskou zemi bez vměšování Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Proto také podporoval pelagiánství, na němž chtěl vybudovat vlastní keltskou církev.

V polovině 5. století získal Vortigern titul velekrále, takže zodpovídal za obranu před nepřátelskými útoky, především před nájezdy irských Skotů a také opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. A přestože měl silnou pozici, disponoval pouze omezenými zdroji. Bylo skutečně obtížné čelit protivníkovi na dvou frontách. Proto přizval na pomoc britonského krále Cuneddu z Gododdinu, aby potlačil irské piráty usazující se na severozápadě. Oslabení na severu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

V téže době pořádali z východu kruté nájezdy také germánští Sasové. Pro království šlo o kritickou situaci a podle Gildase požádali Britoni roku 446 naposledy o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc: Přijal římskou strategii a uzavřel smlouvu s barbary – proti barbarům. Prvními žoldnéři se podle tradice stali germánští Jutové, kteří roku 449 dostali od velekrále souhlas, aby se usadili na ostrově.

Anglosasové přicházejí

Bohužel, Vortigern nedomyslel důsledky svého činu. Poté, co byli Piktové zatlačeni na sever, přestali jutští spojenci smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 se tak obě strany střetly u Aylesfordu, o dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu a následovaly další bitvy proti různým saským vůdcům. Současně ze severu opět útočili Piktové a ze západu připlouvali Skotové. Zmíněné události líčí Anglosaská kronika, ale prakticky nezmiňuje, kdo Britony vedl. Podle legend se mělo jednat o Artušova otce Uthera Pendragona, ve skutečnosti o tom však nevíme téměř nic. Začalo dlouhé období anglosaské invaze do Británie, které znamenalo nemalý odliv především vysoce postavených členů společnosti do galské Armoriky neboli Bretaně.

Od roku 449 osídlovali Anglosasové Británii jako námezdní vojáci, příležitostně se tam ovšem usazovali už od 4. století. Patřili mezi nejprimitivnější a nejzaostalejší germánské kmeny, přičemž o podobnosti s Góty či Vandaly nemůže být řeč. Na dlouhých lodicích přistávala u britských břehů jedna horda nájezdníků za druhou: Vyháněli, a mnohdy i vybíjeli domácí obyvatelstvo, plenili statky a města a coby kolonizátoři pomalu posilovali svoje pozice na ostrově. Zatímco Sasové se usazovali na jihu Anglie, Anglové připlouvali k východnímu pobřeží, odkud postupovali k severu a dotírali na tamní britonská království. Britonům tak vyvstal daleko nebezpečnější nepřítel než Piktové a Skotové, pro něž nakonec nově příchozí také znamenali hrozbu. V následujících staletích pak Anglosasové získali rozhodující vliv a stali se nejvýznamnějším etnikem v Británii.

Nekonečné války

Poté, co Vortigern v očích svých současníků selhal, dostala se do popředí římská opozice. V jejím čele stanul Ambrosius Aurelianus, muž z britorománského rodu a ctitel římské tradice. Podobně jako o dalších osobnostech artušovského věku, ani o něm toho moc nevíme. Podle Gildase se postavil do čela domorodého odporu, načež se Britonům dařilo vzbouřené expandující Anglosasy systematicky zatlačovat, až byli rozdrceni ve velké bitvě u hory Badonu. Gildas však bohužel v dané souvislosti zmiňuje Ambrosia Aureliana jako jediný.

Situace na přelomu 5. a 6. století se dá potom obecně charakterizovat jako řetěz neustálých konfliktů na všech frontách, které rozkvětu země příliš nepomáhaly. Všude vládl strach, obchod téměř ustal a na polích, jež často lehla popelem, neměl kdo pracovat. Právě v soumraku 5. století se ovšem z ostrovních mlh vynořuje nejasná postava legendárního Artuše, válečníka, který dokázal kruté nájezdy nepřátelských kmenů zastavit a nastolil dlouhé období míru. 

U kefíru, jehož domovina se nachází na Kavkaze, se uplatňuje symbiotická bakteriální a kvasinková kultura nazývaná kefírová zrna. Při následné fermentaci se uvolňuje nepatrné množství alkoholu a nápoj je perlivý. Kefírové mléko se mu přitom složením velmi podobá, ale obsahuje stokrát nižší podíl kvasinek.

Acidofilní mléko se pro změnu vyrábí s využitím kultury Lactobacillus acidophilus, tedy stejné bakterie, jakou najdeme i v jogurtech. Protože je ovšem acidofilní zákys ostře kyselý, kombinuje se nejčastěji s tím smetanovým. Bakteriální fermentační kultura slouží rovněž pro vznik zakysaného podmáslí, a to z produktů zbylých při výrobě másla.