Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (2)

20.03.2022 - Petr Horálek

Úžasný pohled na předloňskou kometu NEOWISE nabídly jen hory daleko od měst. Vlasatice patří do dlouhé řady úchvatných nočních podívaných, o které nás připravuje světelné znečištění

<p>Úžasný pohled na kometu NEOWISE nabídly až hory daleko od měst. Takto se vyjímala nad Suchým vrchem v Orlických horách, směrem na sever do méně přesvětlených oblastí Polska. Oba ohony byly z daného místa vidět i pouhýma očima</p>

Úžasný pohled na kometu NEOWISE nabídly až hory daleko od měst. Takto se vyjímala nad Suchým vrchem v Orlických horách, směrem na sever do méně přesvětlených oblastí Polska. Oba ohony byly z daného místa vidět i pouhýma očima


Reklama

Moderní svět si užívá technický pokrok, o jakém se našim předkům nesnilo. Ne vždy jde však o přínos. K nejviditelnějším globálním problémům patří přemíra neúčelně směrovaného umělého osvětlení, jež škodí přírodě i našemu zdraví. A navíc nás připravuje o skutečné klenoty hvězdné oblohy.

Předchozí část: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (1)

Zodiakální světlo a protisvit:  Nasvětlený prašný most

Zůstává ironií, že mezi nejvýznamnější „indikátory“ kvality tmavé oblohy patří jev, který se kdysi zkoumal přímo z velkých evropských měst. První sofistikovanější studium i popis zvířetníkového neboli zodiakálního světla přinesli na přelomu 17. a 18. století italsko-francouzský astronom Giovanni Cassini a švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier. Oba vesměs správně předpokládali, že jde o sluneční světlo rozptýlené na prachu obklopujícím naši mateřskou hvězdu. 

Dnes víme, že se jedná o meziplanetární prach, který za sebou zanechaly drolící se komety či fragmentující asteroidy a podle nedávné studie i prašná planeta Mars. Rozkládá se v poměrně úzkém disku v rovině Sluneční soustavy, a to v její vnitřní části. A protože se nám do stejné roviny, označované jako ekliptika, při pohledu ze Země promítají zvířetníková souhvězdí, získalo zmíněné kosmické světlo přívlastek „zvířetníkové“ či „zodiakové“.

Záře ekliptiky

V místech s opravdu tmavým nebem daleko od aglomerací je zvířetníkové světlo nejvíc patrné tam, kde se někde pod obzorem nachází Slunce. Světelný kužel – po západu Slunce nad západním obzorem, před východem na opačné straně – se od horizontu tyčí i do půlky „nebeské klenby“ a plynule přechází do slabého mostu. Ten kopíruje ekliptiku a míří k vrcholu kužele na opačné straně oblohy. Na dokonale tmavém nebi tak zvířetníkové světlo nezmizí ani o půlnoci. Disk prachu obklopující Slunce v rovině naší soustavy totiž zasahuje rovněž za dráhu Země. Můžeme tak sledovat nejen nejhustší část disku, ale i tu řidší v opačném směru: Jako bychom stáli uprostřed přízemní mlhy a dívali se jak směrem ke vzdálené lampě, jež mlhu nasvětluje, tak na opačnou stranu.

U zmíněné analogie ještě chvilku zůstaňme, neboť nám objasní jednu velmi specifickou část zvířetníkového světla. Stojíte-li v mlze se zdrojem světla za zády, váš stín se v ní promítá do světlého protisvitu. I když se budete pohybovat doleva, doprava či poskakovat, váš stín bude stále obklopovat jasná aura, v mlze navíc barevná. Malé částečky v ní totiž nejvíc světla rozptylují zpětně, tedy ke svému zdroji. 

Totéž se děje na částicích v disku meziplanetární hmoty, a tak se po délce zvířetníkového mostu – na obloze přesně na opačné straně než Slunce – vyskytuje oválné zjasnění označované jako protisvit. Pokud jej spatříte za hluboké noci pouhýma očima, můžete si být jisti, že máte nad hlavou již poměrně tmavé nebe, o stupni 2–3. Ale teprve až uvidíte slabý neostrý světelný most táhnoucí se podél zvířetníkových souhvězdí, od východu na západ, je obloha nad vámi panensky tmavá.

Mléčná dráha: Stříbrná galaktická řeka

Na jedné besedě jsem si s žáky prvního stupně povídal o tom, co lze vidět na noční obloze. „Hvězdy! Měsíc! Planety!“ vykřikovali. Byli velice bystří, a tak jsem se zeptal, zda znají i nějaká souhvězdí. „Velký vůz,“ odpověděla jedna dívenka, a přestože jde o asterismus, shovívavě jsem přikývl. Děti pokračovaly: „Střelec! Vlk! Liška!“ V nadšení z jejich znalostí jsem se tedy s jistotou otázal: „A co Mléčná dráha? Můžeme ji vidět?“ Vtom třída ztichla a děti se nejistě rozhlížely, zda někdo z nich alespoň tuší. Nakonec se přihlásil chlapec, jehož slova mě dodnes naplňují jistým smutkem: „Ne, ta ze Země vidět není. Až z vesmíru.“

Krása na dosah

Dnešní střední či mladá generace tedy leckdy ani neví, že Mléčná dráha – pohled do roviny naší Galaxie – tvoří součást noční oblohy. Na severní polokouli si ji nejvíc užijeme v letních měsících, kdy se nám nad hlavou zjevuje její nejjasnější a nejspletitější úsek, od souhvězdí Labutě až po Střelce a Štíra. Tam pohlížíme k centrální výduti, a tudíž k nejvýraznější části Mléčné dráhy. Bohužel u nás popsaný úsek vychází jen velice nízko nad obzor, takže pokud nám ho nezastíní mraky či vzduch nasycený prachem, dokoná dílo zkázy právě přemíra světelného smogu. 

Abyste si vychutnali plnou krásu Mléčné dráhy – pásu opravdu vzdálených hvězd, jež se při pozorování ze Země slévají do členité stříbřité řeky – musíte vyjet daleko za město, u nás ideálně do hor. Vzduch ve větší nadmořské výšce již nekontaminuje smog a prach, na němž se městské světlo nejvíc rozptyluje, a obloha se tak jeví výrazně kontrastnější. Tehdy Mléčná dráha vynikne.

V místech s naprosto tmavým hvězdným nebem lze její pás, nachází-li se právě nad horizontem, pozorovat od obzoru k obzoru. Pouhýma očima v něm rozeznáte mnoho struktur a tmavých „cárů“, způsobených rozložením chladné mezihvězdné látky před dalekými stálicemi. Uvidíte také, i když bez barev, jasné mlhoviny, hvězdokupy, a dokonce další galaxie, jako tu v Andromedě nebo o dost slabší v Trojúhelníku. Nejkrásnější se Mléčná dráha samozřejmě zdá na jih od rovníku, kde vysoko nad obzor vystupuje i její centrum. Pohled do spletitých smyček temných mlhovin přímo před ním je na tmavé obloze nesmírně kontrastní, a tehdy teprve pochopíte, o co nás světelné znečištění vlastně připravuje.

Stín od Venuše i Mléčné dráhy:  Mýtus, nebo skutečnost?

Bylo 9. července 2010 a já jsem stál na dětském fotbalovém hřišti malého tichomořského ostrova Mangaia. Přecházel jsem po trávě pod rouškou noci, pod majestátní Mléčnou dráhou a velmi jasnou Venuší, a jediné zdroje světla široko daleko představovaly lampy v oknech vzdálených domků. Nacházely se příliš daleko, než aby oslňovaly. Moje oči si dávno zvykly na tmu, a tak jsem v dálce snadno rozlišil siluety stromů, budov i pohybujících se lidí. Ani pobyt v absolutní přírodní tmě totiž neznamená, že nic neuvidíte. Zkuste někdy nechat své oči pár minut přivykat temnotě, a zjistíte, co všechno záhy spatříte…

Když planety oslňují

Jak jsem obracel zrak od pohlcující krásy Mléčné dráhy k zemi, periferně jsem si všiml svého stínu. Vlastně dvou: Jeden byl velmi neostrý, na hranici viditelnosti a patrný pouze za pohybu, druhý o něco výraznější. A vtom mi to došlo – ten silnější vytvořila zářivá Venuše, jež se navíc utápěla v kuželu zvířetníkového světla. Kombinace dvou vesmírných zdrojů postačila na vržení dlouhého stínu v opačném směru. Druhý byl méně zřetelný, kratší a ležel mi pod nohama. Způsobil jej totiž svit centra Mléčné dráhy, které mi pomalu stoupalo nad hlavu.

Od tohoto úchvatného zážitku mi bylo teprve jasné, co znamená stanout pod přírodně tmavým nebem stupně 1 a nechat oči pořádně přivyknout tmě. Nad hlavou pak spatříte přes 3 500 hvězd. Cokoliv jasnějšího vám připadá oslnivé, zejména planety jako Venuše či Jupiter. Navíc dokážete rozeznat nezřetelné stíny, které vaše postava vrhá díky objektům se stonásobně, až tisícinásobně slabším jasem než Měsíc v první čtvrti. 

Komety, mlhoviny a galaxie:  Křehká nádhera

Vzpomínáte na předloňskou kometu NEOWISE a mediální haló, které zaslouženě vyvolala? Úchvatný pohled na dvouocasou vlasatici, jak jej zachytila řada snímků z celého světa, se však mnohým vůbec nenaskytl. Ne snad proto, že by nebyla tak jasná. Naopak: Výraznější a lépe pozorovatelnou kometu jsme na severní polokouli neměli už přes 22 let! Jenže za tu dobu, od krásky Hale–Bopp, vzrostla míra světelného smogu natolik, že bychom ani zmíněnou vlasatici z roku 1998 neviděli zdaleka tak dobře. Oproti NEOWISE nebyla o moc jasnější, jen se zkrátka objevila v době, kdy jsme ještě tolik neplýtvali světlem z pouličních lamp.

Zážitek na jihu

Problém tkví v tom, že ačkoliv mají nejvýraznější komety jasnou hlavu, jejich majestátní ohony jsou velmi neostré, mlhavé a přecházejí do ztracena. Abychom je tedy spatřili v plné kráse, potřebujeme nesmírně kontrastní tmavé pozadí. Ve městech jej ovšem nenajdeme a mimo jejich hranice je to velký problém nízko nad obzorem – kde většina vlasatic přelétá, neboť ty nejjasnější bývají blízko Slunce. A tak musíme za zcela kontrastní oblohou do hor, ideálně stovky kilometrů od lidských sídel. Kometu NEOWISE tudíž v plné kráse spatřili jen nadšenci, kteří za tmou cestovali daleko a vysoko. Právě v horách pak vznikaly nejpůvabnější snímky, plnící internetové portály.

Stejné je to i s ostatními mlhavými cíli, jež lze teoreticky sledovat pouhýma očima. Výhled na objekty vzdáleného nebe, jako jsou emisní a reflexní mlhoviny či jasné galaxie, nám na mnoha místech komplikuje „oblak“ světelného smogu. A to i desítky kilometrů od zdroje – což při hustotě osídlení v Evropě představuje maximální vzdálenost, jakou můžeme do tmy ujet.

TIP: Temná obloha jako opomíjené přírodní dědictví 

Například slavná Velká mlhovina v Orionu se jeví jako úchvatný objekt až na snímcích, přestože tomu tak nebylo vždy. A věděli jste, že z 20° jižní šířky lze od léta do podzimu i bez dalekohledu pohodlně spatřit hned pět hvězdných ostrovů najednou? Jde o Mléčnou dráhu, galaxie v Andromedě a v Trojúhelníku a dvě Magellanova mračna. Naštěstí není zmíněný zážitek cestovatelům zapovězen, neboť na mnoha místech uvedené šířky – na pacifických ostrovech a v jihoamerických a jihoafrických státech – panuje nulové světelné znečištění. Pokud by však byl podobný pohled reálný na severní polokouli, nemohl by si ho na většině dostupných lokalit dopřát ani nejnadšenější pozorovatel. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií:

    Petr Horálek (se souhlasem k publikování)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 2022 bylo objeveno pouhých 13 případů infekce vlasovcem medinským. Ještě v 80. letech minulého století jich byly miliony. (foto: The Carter Center, Louise GubbCC BY 4.0)

Věda

Na celém světě existuje přibližně 7 000 různých jazyků. Jen v Evropě je jich okolo 200. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Rover Ingenuity má za sebou již 40 letů v atmosféře Marsu. (ilustrace: NASACC BY 4.0)

Vesmír

Císař Karel I. provádí inspekci bosenského pluku na italské frontě. (foto: Wikimedia CommonsCC0)

Válka

Marie Habsburská (1505–1558), obraz německého malíře Hanse Maler zu Schwaze. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Pelikáni na jezeře Kerkini. V hladině se zrcadlí dvoutisícové vrcholy pohoří Belasica zahalené bělavými mračny. (foto: Vladimír Šoltys - se souhlasem k publikování)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907