Na „nekonečné“ vyprahlé rovině se do výše 348 metrů tyčí obrovská pískovcová masa, která díky své délce 3,6 km a šířce 1,9 km představuje největší monolit na světě. Navíc se odhaduje, že je tato „ostrovní hora“ zavrtaná až do hloubky pěti kilometrů. 

Největší australská chlouba, ke které se dostanete po 450 km dlouhé cestě z města Alice Springs, odvozuje své pojmenování Uluru z jazyka domorodých aboridžinců. Známý je také její druhý název – Ayers Rock, tedy Ayersova skála. Toto označení si kopec vysloužil v roce 1873 od cestovatele Williama Gosseho, který tak vzdal poctu australskému politikovi siru Henrymu Ayersovi.

Posvátné místo

Uluru je působivé kdykoliv, ale přece jen nejvíce fascinuje za úsvitu a za soumraku, kdy se zahalí do rudé a oranžové barvy. Celý monolit lze také obejít: jedná se o 9,4 km dlouhý trek, ale při cestě je třeba myslet na několik zásad. V létě se doporučuje vyrazit brzy ráno, později už panuje nesnesitelné vedro. Samozřejmostí je také dostatek vody. Protože je Uluru a jeho okolí posvátným územím místního kmene Anangů, desítky cedulí návštěvníky upozorňují, aby se chovali tiše a na některých místech nefotili.

Problém představuje také výstup na vrchol. V některých obdobích je kvůli počasí zcela zakázán a nedoporučuje se ani za příhodných podmínek. Povrch hory je totiž velmi kluzký a za touhu stanout na vrcholu už zaplatily životem více než tři desítky lidí. Navíc podle domorodců přináší toto adrenalinové dobrodružství smůlu. Místní lidé totiž věří, že na Uluru žijí duchové, kteří nesmí být rušeni. 

Saturnův největší měsíc Titan je zvláštní svět. Jde kromě Země o jediný objekt Sluneční soustavy, na němž jsou aktivní řeky, jezera a moře. Přesto se Titan od Země nesmírně liší. Má velice hustou atmosféru plnou organických látek a jeho povrch svírá mráz padající k až –180 °C. Jeho „vodstva“ proto nejsou tvořené vodou, ale kapalnými uhlovodíky.

Existence moří a jezer na Titanu byla potvrzena teprve v roce 2007, díky misi sondy Cassini. Doposud ale není úplně jasné, jak vlastně tyto útvary vypadají a jaké v nich probíhají procesy. Tým amerického Massachusettského technologického institutu (MIT), který vedla Rose Palermová, se pokusil zjistit, jak vlny moří a jezer Titanu mohou působit na jeho pobřeží. Až doposud měli vědci k dispozici jen nepřímé a navzájem konfliktní důkazy, založené na snímcích povrchu Titanu.

Vlnobití na Titanu

Palermová s kolegy zvolili reverzní přístup - v počítačových simulacích nejprve namodelovali erozi pobřeží pozemských jezer a výsledky poté porovnali s tím, co ukazují snímky sondy Cassini. Výsledky výzkumu, který zveřejnil odborný časopis Science Advances naznačují, že energie vln na největším Saturnově měsíci může být dostatečně silná na to, aby dokázala erodovat pobřeží jeho jezer a moří.

„Pokud někdy staneme na kraji moře či jezera na Titanu, zřejmě uvidíme vlny kapalného methanu a ethanu, jak se tříští o pobřeží,“ popisuje Taylor Perron z MIT. „Také bychom měli pozorovat, jak tyto vlny ukusují pobřeží a splachují ho, velmi podobně, jako se to děje na Zemi.“ Tento výzkum by se mohl stát dalším argumentem ve prospěch intenzivního průzkumu Titanu, protože nic podobného na jiných objektech Sluneční soustavy určitě neuvidíme.

Francouzská revoluce, která vypukla v létě roku 1789, převrátila na ruby celou francouzskou společnost a zvrátila dosud zavedený řád. Vyvolala živý ohlas hlavně mezi vzdělanými a reformně naladěnými vrstvami evropské společnosti, nespokojenými s domácími poměry. Mnozí sympatizanti s revolucí se začali sdružovat v společenských kroužcích, salonech, v zednářských lóžích a módních debatních klubech, kde přetřásali čerstvé novinky přicházející z Francie. Na řadě míst došlo i k pokusům napodobit francouzský vzor a přejít k akci. Později je veřejnost začala označovat jako „jakobíny“. 

Nešlo vždy o radikální stoupence revoluce v dané zemi, v tom smyslu bylo označení „jakobín“ nepřesné a mělo málo společného s nejradikálnějším proudem v revoluční Francii. Šlo spíše o lidi, kteří usilovali o to, nebo aspoň toužili po tom, aby se společenské poměry v jejich vlasti změnily podobně jako ve Francii. 

Jakobíni v Rakousku 

Rovněž v zemích habsburské monarchie se začalo hnutí jakobínů šířit. Jeho kořeny zde musíme hledat u stoupenců josefínských reforem 80. let 18. století. Tito josefinisté byli nástroji a pomocníky císaře Josefa II. (1780–1790) při provádění změn, jimiž chtěli modernizovat zastaralou společnost rakouské monarchie. Panovník našel při svých snahách oporu mezi osvícenskými vzdělanci, u nichž vzbudil naději na společenské změny. Tato josefínská inteligence, převážně měšťanského původu, odchovaná zednářskými lóžemi jako středisky výchovy a vzdělání, jež se nacházely ve všech větších městech monarchie, se stala hlavním spojencem panovníkových reformních snah. 

Po Josefově smrti pokračoval v jeho reformní politice umírněněji a taktičtěji, avšak s o nic menší důsledností, jeho bratr Leopold II. (1790–1792). Opírat se mohl stále o bývalé stoupence a spolupracovníky Josefovy. Zemřel však po dvou letech a jeho syn a nástupce František II. (1792–1835) nechtěl o reformách ani slyšet. Rozhodl se pro přímou konfrontaci s revolucí nejen na bojišti, ale i doma. Byl svým založením konzervativec a jeho odpor a přímo panický strach z revoluce se vystupňoval zejména po burcujících zprávách o nástupu jakobínského teroru a po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. 

V Rakousku nastaly roky tuhé reakce, za níž došlo k pronásledování všech forem pokrokového myšlení. Dosavadní josefinisté, až dosud hojně zastoupení ve státním aparátu, se zalekli nastalé změny kurzu. Ztráceli rychle pozice v rozhodujících státních úřadech, jejich řady řídly, a nakonec se rozštěpili. Část z nich se podrobila a přistoupila na spolupráci s novou vládou, případně se stáhla do ústraní. Menší část ustoupila do pozadí a nastoupila cestu skryté opozice. Snažila se semknout ve svých zednářských lóžích a klubech a vytvářela demokratickou opozici proti novému vládnímu režimu. Jejich politické diskuse probíhaly sice většinou mezi čtyřmi stěnami salónů a klubů, ale věděli o sobě a udržovali spojení. 

Od podzimu 1793 francouzská armáda postupovala a politické debaty mezi demokraty či „klubisty“ – jak se jim ve Vídni říkalo – byly stále bouřlivější a smělejší. Vznikala tak lokální centra opozičního hnutí – vídeňské, štýrské, uherské, české, moravské, haličské… Příklad Francouzské revoluce byl pro ně neustále přitažlivý. 

Muži do zbraně! 

Válka Rakouska s francouzskou revoluční armádou pokračovala a přinášela Habsburkům řadu porážek. Francouzi pod velením generála Bonaparta dobyli Milánsko a pak obsadili Benátsko. Začátkem roku 1797 vstoupili na území Habsburské monarchie a postoupili až do Štýrska. Přední francouzské jednotky stanuly necelých sto kilometrů od Vídně. Rakouský císař musel v dubnu 1797 sjednat v kvapu příměří s francouzským velením v městě Leoben na řece Muře. Říše nutně potřebovala nové odvedence pro svou armádu. Verbování vojáků už potřebám armády dávno nestačilo, a tak byla vídeňská vláda nucena sáhnout k takzvaným konskripcím. 

Jednotlivým vrchnostem jako nejnižším článkům správního systému tak byly předepisovány počty mužů, které mají dodat eráru z řad svých poddaných. V roce 1796 dosáhly požadavky na odvedence téměř dvojnásobku proti předchozím letům. To vyvolávalo nespokojenost vrchnostenských úřadů, protože nebylo kde brát, ale naráželo zejména na odpor samotných poddaných, jejichž rodiny byly vojenskými odvody postihovány. 

Na západní Moravě přerostla tato nespokojenost v lidovou vzpouru. Začala tím, že rekruti, aby unikli vojenské službě, utíkali do lesů a tam se před odvodními komisemi skrývali. Když byli pronásledováni, sáhli k ozbrojenému odporu. Tak se v lesích na pomezí Čech a Moravy postupně skrývaly desítky chasníků z panství Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Polička, Jimramov a Rychmburk obývaných četnými evangelíky helvetského vyznání. 

Také rekruti byli většinou evangelíci a později se uváděl jako důvod vzpoury fakt, že vrchnostenské úřady odváděly v prvé řadě mladé muže helvetské víry. Povstání proto vešlo do dějin jako helvetská rebelie. Protože vídeňská vláda věřila, že se za ní skrývají zednářské pikle, bývá také označována jako „frajmaurská vzpoura“. 

Vzpurní a organizovaní 

První zprávy o rebelii pocházejí z konce jara roku 1796. Od ledna následujícího roku se pak místní úřady snažily narůstající vzpouru potlačit. V březnu 1797 nařídil chrudimský krajský hejtman prohledat pomocí myslivců, drábů a sedláků lesy v okolí Telecího a Pusté Rybné, kde se údajně skrývalo asi 50 rekrutů. Chytili pouze tři a ti vypověděli, že se uprchlíci skrývají v lesích kolem Nového Města a Jimramova. Při podobných raziích byly výsledky velmi hubené také proto, že se rekruti začali organizovat. Jejich výcviku se chopil bývalý voják Jan Makovský z Pusté Rybné, který dříve sloužil v pruské armádě a poznal s ní kus světa. Spolu se svým pobočníkem Ferdinandem Vítkem cvičil vzbouřence ve zbrani. Později vznikla fáma, že byl Makovský ve spojení s cizími emisary a hledal cesty k Francouzům, a to v době, kdy se jejich jednotky nebezpečně přiblížily k Vídni. 

Protože se vzpouru rekrutů nedařilo likvidovat místními silami, bylo 20. května 1797 nasazeno vojsko. Na 400 pěšáků a 60 jezdců pročesávalo lesy na české i moravské straně, na Poličsku, Jimramovsku a Rychmbursku. Tam se jim koncem května podařilo povstalce obklíčit a zajmout. Makovský a jeho pobočník Vítek unikli a skryli se v nedaleké stodole, kde se před dopadením zastřelili. Ti vzbouřenci, kteří se nevzdali dobrovolně a kladli odpor, byli předáni soudu a odsouzeni k několikaměsíčním trestům na Špilberku. Vzpurní odvedenci byli bez průtahů odvedeni k vojsku.

Na stopě konspirace 

Rekruti se těšili sympatiím a podpoře velké části poddaných na okolních panstvích. Ti je varovali před chystanými zátahy, zásobovali je potravinami a často jim poskytovali úkryt. To a další okolnosti vzpoury zjišťovala vyšetřovací komise v čele s policejním komisařem Grohmannem vyslaná v květnu 1797 do Jimramova. Grohman také prováděl výslechy provinilců i podezřelých. Dovídal se z nich překvapivé věci a brzy zjistil, že asi přišel na stopu rozsáhlému spiknutí. Mnozí zadržení vypovídali, že vzbouření rekruti byli spojeni nejen s evangelickými kazateli, ale také s několika vrchnostenskými a městskými úředníky z Nového Města na Moravě a okolí. 

Ti se prý se vzbouřenci a několika evangelickými rychtáři tajně sešli v červnu 1796 na schůzce v novoměstské helvetské modlitebně. Přítomní úředníci zde měli rozvinout plán selské války, která vypukne ještě před koncem století a bude nutné se na ni připravit. Přítomni byli údajně i Makovský a Vítek. Do rukou novoměstského radního Františka Procházky prý pak rekruti složili přísahu věrnosti. Jimramovský superintendent Michal Blažek, ostatně úřední hlava reformované evangelické církve v zemi, byl prý duchovní hlavou tohoto setkání a Procházka jen vykonavatelem plánu. Grohmann o tom neprodleně informoval moravskoslezské gubernium v Brně a požádal o vojenskou posilu. 

Falešná obvinění 

Na základě Grohmannovy informace došlo k jmenování apelační komise pod předsednictvím brněnského soudce Tilleho, která zahájila v září téhož roku opětovné výslechy obviněných. Zjistila, že většina dřívějších výpovědí byla vynucena bitím a že u nich šlo v podstatě jen o útěky a skrývání před odvody k vojsku. Existence rozvětveného spiknutí se neprokázala. V souvislosti s Grohmannovým obviněním byli však vyslýcháni mnozí městští a vrchnostenští úředníci na Novoměstsku a Žďársku, a také superintendent Michal Blažek z Jimramova. Mezi obviněnými stanul i Jan Jiří Veselý, jenž byl v letech 1785–1796 vrchním na žďárském panství a který proslul svým humánním vztahem k poddaným. 

Vyšetřování mimo jiné ukázalo, že mezi těmito úředníky nacházeli pronásledovaní poddaní pochopení a že jim nebyl cizí ani kritický postoj k tehdy panujícím feudálním poměrům. Jakoukoli účast na spiknutí však popírali. Ke krajskému soudu v Jihlavě bylo předvoláno také deset vesnických rychtářů obviněných z napomáhání uprchlým rekrutům. Byli nakonec propuštěni bez trestů, protože jim nemohla být prokázána přímá účast na rebelii. I ostatní poddaní odešli po napomenutí bez potrestání, což stvrdil svým podpisem na závěrečném dokumentu sám císař František. 

Nezdařený pokus krajně konzervativních kruhů z českých zemí spojit rebelii s jakobínským spiknutím našel souhlasnou odezvu až v hlavním městě monarchie. Ve Vídni totiž strach před francouzskými vlivy ovládl vyšší společenské vrstvy do té míry, že jakobínské nebezpečí hledaly i mezi vzbouřenými rekruty z Českomoravské vysočiny. 

Na druhé straně je třeba vidět, že rakouským úřadům nešlo vždy o tvrdé represe za každou cenu. Protože se neprokázalo žádné spojení s francouzskými emisary, vyvázli provinilci tentokrát jen s mírnými tresty, a jak ukazuje případ Jana Jiřího Veselého, dospěly soudy po dlouhém jednání nakonec k osvobozujícímu rozsudku. Zachovat zdání klidu v zemi bylo totiž také v zájmu monarchie.

V letech 1264–1267, tedy v době, kdy na našem území vládl Přemysl Otakar II., se v Anglii odehrála občanská válka známá jako Druhá válka baronů. Střetly se v ní vojska vzbouřených baronů vedených Simonem de Montfort, hrabětem z Leicesteru a královská vojska, která vedl princ Eduard, pozdější král Eduard I.

Na konci této války sehrál významnou roli hrad Kenilworth v hrabství Warwickshire v centrální Anglii. Od června do prosince 1266 byl hrad, který byl v držení jednotek baronů, obléhán armádou prince Eduarda. Na tehdejší dobu velmi dlouhé obléhání provázely zuřivé boje, při nichž armády využívaly rozmanité obléhací stroje, včetně katapultů s protizávažím (tzv. trebuchety), zřejmě nejúčinnější středověké obléhací zbraně.

Obléhání Kenilworthu

Kenilworth byl za zmíněné občanské války jedním z největších a nejlépe opevněných hradů Anglie a jeho obléhání proto bylo mimořádně náročné. Hrad se nakonec princ Eduardu sice dobýt nepodařilo, i tak ale slavil vítězství. Během obléhání svolal král Jindřich III. do Kenilworthu parlament, jehož výsledkem bylo Kenilworthské diktum – dokument o smíru, který stanovil podmínky k ukončení konfliktu. Baroni deklarované podmínky sice zpočátku odmítali přijmout, hlad a nemoci je ale nakonec donutili 13. prosince 1266 kapitulovat a přijmout potupný diktát. 

O urputnosti tohoto nejdelšího středověkého obléhání na území Anglie svědčí i nedávný nález dělníků, kteří v prostoru mimo hradby objevili celkem osm výborně zachovalých kamenných střel, zřejmě používaných do trebuchetů královského vojska. Podobnou výzbojí disponovali ale i obránci, takže kamenné střely mohly patřit i jim. Velikost objevených střel, opracovaných do tvaru koule, se velmi liší. Největší z nich váží 105 kilogramů, nejmenší má pouhý kilogram.

„Ihned jsme poznali, že nalezené artefakty mají těsnou spojitost s obléháním v roce 1266,“ vysvětluje historik William Wyeth z neziskové kulturní organizace English Heritage. „Během archeologických vykopávek v šedesátých letech byly objeveny velmi podobné střely. Každopádně ale máme radost, takové nálezy se nepotkávají každý den.“ 

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V případě Německa po 1. světové válce to ale úplně neplatí. O vývoj dějinných událostí se totiž postaralo, i když v předchozím konfliktu skončilo v poli poražených. S poválečným uspořádáním se představitelé země rozhodně nechtěli smířit a vztahy se zeměmi střední a východní Evropy zůstávaly na bodu mrazu. Vytyčené hranice hrdé Německo velmi neochotně tolerovalo. 

Hospodářská krize vtrhla do Evropy plné politických i národnostních konfliktů. Státy se šířily dopady nezaměstnanosti a stále častěji se za viníky mizerné finanční situace označovali Židé. Pravicové proudy se radikalizovaly, totalitní režimy nabývaly na síle. Sovětskému svazu vládli bolševici, v Itálii jasně vítězil fašismus Benita Mussoliniho. Bylo jen otázkou času, kdy se podobné projevy ukážou i v centrální Evropě. V roce 1932 vyhrála volby v Německu Národněsocialistická německá dělnická strana v čele s Adolfem Hitlerem a hranice se brzo začaly přepisovat. Po zabrání Rakouska a Československa vpadl Hitler do Polska a zahájil tam nejkrvavější světový konflikt 20. století. 

Svatý stolec 

Když do Vatikánu usedl papež Pius XI., Evropa se už čtyři roky vzpamatovávala z 1. světové války. Třaskavá politická situace se ale klidným časů na hony vzdalovala. Celé období Piova pontifikátu, které skončilo v roce 1939, tak prosycovalo sílící napětí i konfrontace s nově vzniklými totalitami. Nejbližší zkušenost měl samozřejmě s italským fašismem. Zpočátku tuto diktaturu možná Vatikán podceňoval. Církev se rozhodně více děsila politického vývoje v Sovětském svazu, kde moc převzali komunisté. A skutečně téměř celou dekádu panoval mezi papežem a Benitem Mussolinim jakýsi nepsaný mír a tolerance. 

Klidné doby však netrvaly na věky a politika Adolfa Hitlera se s katolickou církví nesnesla. I Mussolini začal podezřívat církevní náboženské spolky z toho, že se příliš zapojují do politických aktivit. Více se zaměřil i na samotného papeže. Vatikán si uvědomoval, že se bude muset chtě nechtě pustit do složitého vyjednávaní – ale i obhajoby celé katolické církve. 

Hitler a církev 

Ani říšský kancléř Adolf Hitler se v počátcích svého působení nepouštěl s církví do významnějších názorových třenic a držel se v mezích ústavy. Dokonce se snažil na svou stranu přivést i německé katolíky. Mnozí si ale uvědomovali, že jen vyčkává příhodného okamžiku, kdy zaútočit. Katolická církev pro něj znamenala problém v prosazování nacionalistických a národoveckých principů. Ani katolíci však nepředstavovali tak velkou sílu. V Německu se převážná část obyvatel hlásila k protestantismu a pod římskokatolickou církev spadala pouze jedna třetina věřících. 

Oba náboženské proudy však cítily potřebu po nějakém sjednocení a nacisté toho dokázali využít. Představili velkolepý plán: sjednotit veškeré křesťanstvo pod hlavičku německé národní církve. Lákavá propaganda však neodhalila všechny plány. Nacisté hodlali postupně kult Ježíše Krista upozadit a na jeho místo umístit germánské pohanské bohy. Velkoněmecká říše s nějakým křesťanstvím příliš nepočítala. Biskupové tyto tendence rychle prohlédli a brzo vydali prohlášení, ve kterém zakazují katolíkům volit nacisty či vstupovat do NSDAP. Začal boj, který se sice vedl jen slovně, ale nechyběly v něm různé halasné manifestace. 

Říšský konkordát 

Vatikán po mnohá staletí dbal mimo jiné i o to, aby katolíci mohli v různých zemích vyznávat svou víru, aby v katolictví vychovávali a vzdělávali svoje děti. A to se dalo zajistit jedině diplomatickou cestou. Mnoho diskusí mezi Vatikánem a vládami v různých zemích tak končilo uzavírání konkordátů. Situace v Německu se pod vlivem diktátorských projevů Adolfa Hitlera pro katolíky rychle proměňovala. Když tedy Hitler Vatikánu sám nabídl podepsání konkordátu s Říší, jevilo se kladné rozhodnutí jako nejlepší tah. Nacismus byl navíc stále ještě „v plenkách“ a mnohem větším strašákem byla pro katolíky situace v komunistickém Sovětském svazu, o jehož potírání náboženství i jeho představitelů už se vědělo mnohé. 

Podepsání vzájemné dohody se ostatně hodilo i samotnému Hitlerovi. Na mezinárodním poli vzbuzovala dohoda s Vatikánem důvěru a německé katolíky alespoň na nějakou dobu dokázala uklidnit. Podepsat listinu a závazně ji dodržovat ale není to samé. Říše dohodu porušila téměř okamžitě. Rozpouštěla katolické spolky, omezovala vydávání katolických tiskovin a výuku křesťanství na školách. Jakési hodiny náboženství zůstaly, ale zabývaly se hlavně germánskými pohanskými božstvy. 

Vatikán se pouští do boje 

Situace v Německu se v průběhu 30. let stále více vyostřovala. Inteligence, novináři i katoličtí kněží byli pronásledováni a diskreditováni. Vztahy mezi katolíky a nacistickým vedením Německa se nacházely na bodu mrazu. Bylo potřeba jednat a na popud německých biskupů se do věci vložil tehdy již nemocný a zesláblý papež Pius XI. Nemohl se vměšovat do politického směřování jiného státu, měl značně omezené možnosti. Vydal proto encykliku s názvem S palčivou starostí, ve které upozorňuje na řadu porušení vzájemně podepsaného konkordátu. Tento spis se zaměřoval především na rozdíly mezi nacistickou ideologií a katolickým smýšlením. Papež v něm odsoudil zbožšťování jednoho národa a rasové povyšování. Samotné projevy antisemitismu ale explicitně neodsoudil. 

Encyklika byla výjimečně napsána v němčině, a ne v latině – to proto, aby se snadněji dostala mezi širokou veřejnost. I když ji vydali tajně, šířila se nesmírnou rychlostí. Přečetli ji v téměř 12 tisících kostelích po celé zemi a brzo se rozšířila také na území Rakouska a Československa. Nacisté zuřili a v projevu ministra propagandy Goebbelse padla na adresu Vatikánu řada výhrůžek. Mnohé z nich navíc režim směrem ke katolickým duchovním i zrealizoval. 

Pius XII. 

V roce 1939 zemřel papež Pius XI. a na jeho místo nastoupil sekretář Eugenio Pacelli. Tato volba nikoho nepřekvapila a očekávalo se, že nový papež se vydá ve šlépějích svého předchůdce. Pius XII. se hned od počátku snažil působit coby mediátor především na politické scéně. Snažil se co nejdéle udržet mezinárodní mír – a to co nejmírnější cestou, bez nadměrné kritiky totalitního režimu a s důrazem na udržení dialogu. 

Obracel se na své podřízené nejen ve státech Evropy, ale i v USA. Ještě poslední srpnový den roku 1939 vyzval Polsko a Německo ke vzájemné dohodě a k udržení míru v Evropě. Následující den začala napadením Polska II. světová válka. Do Vatikánu se brzy dostaly informace o zabíjení a věznění nejen židovského obyvatelstva. Cílem teroru se stali také duchovní, uzavíraly se kostely, docházelo ke znásilňování řádových sester a dalším zvěrstvům. A papež? Z obavy, aby protivníka ještě více neprovokoval, raději mlčel a veškeré snahy upínal k ochraně Itálie a Vatikánu. 

Nicméně zcela nečinně se nechoval. Podstatnou část energie věnoval obnově diplomatických vztahů s Bílým domem a s dalšími spojenci. Kromě toho se aktivně zapojoval do špionážních aktivit pro tajné služby. Angažoval se i na poli humanitární pomoci. Vatikán podporoval emigranty, organizoval charitativní sbírky a zakládal organizace po vyhledávání pohřešovaných. 

Nacisté se řítili Evropu jako lavina a napadených států stále přibývalo. Papež těchto okolností litoval, ale nikdy se otevřeně nepostavil proti hlavním viníkům. Ba naopak – intenzivně se snažil vyjednávat s Mussolinim a přesvědčit ho, aby se Itálie do války nezapojovala. To se mu dařilo až do poloviny roku 1940. Poté už se Svatý otec musel cítit spíš jako rukojmí. Jeho komunikace s okolím byla výrazně omezena a ostré kritiky se mu dostávalo nejen od fašistických a nacistických pohlavárů, ale i od zástupců spojeneckých států. 

Dvě zla 

Nesouhlasným postojem vůči bolševickému Rusku se Vatikán nikdy příliš netajil. Komunismus už dlouhá léta před válkou fungoval jako velký strašák na většinu věřících. Jakmile ale Hitler vtrhl i do Sovětského svazu, bylo potřeba názor pozměnit. K celé situaci se koneckonců musely postavit i Spojené státy. I tamější obyvatelé považovali podporování Sovětského svazu za nepřijatelné. Společnost se ocitla ve zvláštním dilematu. Nacistické Německo se jevilo jako jednoznačný nepřítel, ale podporu komunismu v Rusku odsoudil ve své encyklice už Pius XI. Co teď? 

Americký prezident Roosevelt potřeboval na svou stranu katolíky, ti ale záviseli na rozhodnutí papeže. Jak z toho ven? Opět diplomaticky. Po řadě jednání papež souhlasil s novým výkladem encykliky svého předchůdce. Americkým katolíkům tak doporučil, aby odlišovali ateistický styl ruských komunistů od života běžného ruského lidu. A nebezpečí nacismu v Evropě bylo označeno za mnohem palčivější než komunismus v Rusku. Až po tomto papežově prohlášení se americký prezident odhodlal nabídnout pomoci Stalinovi v boji proti Hitlerovi. 

Vlna kritiky 

Těžko dnes soudit, zda nestrannost a mírný přístup k činům nacistů a fašistů za druhé světové války představovaly dobrou strategii. Na hlavu papeže Pia XII. se totiž po válce snesly výčitky a obviňování z nečinného přihlížení. Vytýkali mu, že se dostatečně nezastal perzekvovaných duchovních, nikdy se jasně nevymezil proti rasové politice a veřejně ani neodsoudil hrůzy holocaustu. Ty nejpřísnější hlasy dokonce mluví o skrytém antisemitismu a obdivu ke všemu německému. Nicméně ihned po vzniku Izraele adresoval její první izraelský prezident Chajim Weizmann přímo do Vatikánu poděkování za bezmeznou podporu všem židovským obyvatelům.

Voyager 1 letí kosmickým prostorem od září 1977 a aktuálně se nachází ve vzdálenosti asi 163 AU od Země. Pohybuje se rychlostí přibližně 17 kilometrů za sekundu a za jeden rok urazí 3,6násobek vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Díky tomu je Voyager 1 nejvzdálenějším a také vůči Slunci se nejrychleji pohybujícím objektem, jaký jsme kdy vyrobili.

Tato legendární sonda americké NASA je z dnešního pohledu vybavená poněkud obstarožními technologiemi a po celou dobu čelí nepříznivým vlivům kosmického prostoru. Není se proto čemu divit, když se objevují technické problémy, které komplikují provoz sondy, především pokud jde o jeho komunikaci se Zemí.

Problémy s komunikací

Nejnovější kolo technických potíží Voyageru 1 začalo v listopadu 2023. Sonda začala posílat na Zemi namísto obvyklých nul a jedniček nesrozumitelná data. Experti NASA od té doby intenzivně pracovali na odstranění poruchy. Navzdory pokročilému věku je Voyager 1 stále přínosem a to nejen na symbolické rovině. Z původní desítky vědeckých přístrojů je stále funkční čtveřice – systém detektorů kosmického záření (CRS), detektor nízkoenergetických iontů (LECP), trojosý cívkový magnetometr (MAG) a přístroj pro studium vln v plazmatu (PWS).

Jako zdroj potíží byl odhalen subsystém letových dat (FDS, flight data subsystem), který „dávkuje“ data před jejich odesláním na Zemi. Další analýzy určily, který konkrétní čip je za vzniklé problémy zodpovědný, což umožnilo nalézt schůdné řešení. 20. dubna tak Voyager 1 opět poslal srozumitelná data ze dvojice funkčních vědeckých přístrojů.

O necelé dva měsíce později se odborníkům NASA podařilo vyřešit i zbývající problémy a od 14. června odesílají data všechny čtyři aktuálně funkční přístroje Voyageru 1. Stále platí, že se tento pozemský vyslanec pohybuje v místech, kam se doposud žádný lidský výtvor nevydal. Nezbývá proto než držet palce, abychom s ním měli spojení co možná nejdéle.

Podobně jako jiní živočichové včetně člověka, i ryby dostaly do vínku vnitřní hodiny, jež řídí jejich cirkadiánní rytmy a v noci je vedou k útlumu. Uvedené přitom platí dokonce i pro ty, které žijí v trvalé temnotě jeskyní. Různé druhy si však vyvinuly specifické mechanismy odpočinku. 

Spánek podobný tomu lidskému u nich nenajdeme – ostatně nemají víčka, takže nemohou zavřít oči. Obvykle tedy jen výrazně zpomalí tempo a „vznášejí se“ na místě. Výjimku tvoří ryby, které musejí zůstat v neustálém pohybu, aby vůbec mohly dýchat, jako třeba tuňáci. Další, například ploskozubcovití, kolem sebe během spánku vytvářejí slizový kokon, jenž je má zřejmě ochránit před parazity.

Vědci z Helmholtzova mnichovského centra porovnávali noční teploty s počty případů mozkové mrtvice zaznamenané v německém Augsburgu za 15 let. Ukázalo se, že během nocí s vysokými teplotami je riziko vzniku mozkové mrtvice statisticky vyšší. Zvláště ohroženou skupinou jsou podle vědců starší lidé a ženy.

„Chtěli jsme zjistit, do jaké míry vysoké noční teploty představují zdravotní riziko,“ vysvětluje Alexandra Schneiderová, epidemioložka z Helmholtzova mnichovského centra. „Je to důležité, protože v důsledku klimatických změn se noční teploty zvyšují mnohem rychleji než ty denní.“

Riziko horkých nocí

Do své studie vědci zahrnuli celkem 11 037 případů klinické cévní mozkové příhody, které byly v letech 2006-2020 vyšetřeny v Univerzitní nemocnici v Augsburgu. Celkově se riziko mrtvice během nocí klasifikovaných jako „tropické“ zvýšilo o 7 %. Zatímco meteorologové označují za tropickou noc takovou, během níž neklesne teplota pod 20 °C, badatelé pro účely své studie laťku tropické noci snížili na 14,6 °C. Takových nocí je v průběhu roku pochopitelně mnohem více.

Data podle vědců naznačují zvyšující se počet případů mozkové mrtvice: zatímco v letech 2006-2012 byly horké noci spojeny „jen“ s dvěma případy mozkové mrtvice ročně, v letech 2013-2020 byly horké noci spojeny již s 33 případy. To podle badatelů odráží zvyšující se teploty v průběhu let. Konkrétní mechanismus, kterým by mohly teplejší noci zvyšovat riziko mrtvice, není úplně jasný. Vědci se domnívají, že roli může hrát celá řada dílčích faktorů, včetně vyššího rizika dehydratace, která zvyšuje pravděpodobnost vzniku mrtvice.

Tým autorů studie doufá, že výsledky poslouží ke zlepšení preventivních opatření: nemocnice by mohly například pro horké noci plánovat dodatečné pokrytí personálem, ohrožené skupiny je podle vědců nutné informovat o možných rizicích a způsobech, jak lze riziko vzniku mozkové mrtvice během horkých nocí snižovat. 

Kdo existoval dřív? Slavia, nebo Sparta? Obecně se mívá za to, že o pověstný „fous“ dříve se zrodila Slavia, i když tak jednoduché to není, a kdyby se fanoušci chtěli o tento primát hádat, důvody by si našli. Jak a kdy přesně historie obou legendárních pražských „S“ začala?

Sparta

Sparta vzešla z jednoho z našich vůbec prvních sportovních klubů založených „za účelem sportu“. Tento oddíl se ale Sparta nejmenoval, a to je voda na mlýn slávistům, kteří chtějí trvat na tom, že oni tu byli dřív. Název zněl Athletic Club Praha, o Spartě ani slovo. A teorie o primátu Sparty má ještě jednu slabinu: o fotbal se v tomto klubu nikdo moc nezajímal. To až později. Ale nepředbíhejme. Nejdříve muselo dojít k rozkolu a „atletický klub“ se rozdělil. Ta větev, která nás z hlediska fotbalu zajímá, si založila Athletic Club Královské Vinohrady. A ten se v roce 1894 v duchu sportovního odkazu starověkého Řecka přejmenoval na Athletic Club Sparta. Byl to zřejmě políček vinohradským radním, kteří odmítali jít sportovcům na ruku, a ti tak rezignovali na svůj místopisný název. Pro nás je nejdůležitější, že vinohradští, co už teď nebyli tak úplně vinohradští, neupřednostňovali cyklistiku či další disciplíny jako dříve, ale jejich duše propadly fotbalu! Sparta mohla jít do boje a hladově vyhlížet budoucí rivaly!

Slavia

A co na to všechno slávisté hrdí na svou klubovou minulost? Červenobílá sportovní historie se začíná psát rovněž na počátku devadesátých let 19. století. Slavia tu sice existovala už předtím, ale její členy to ke sportu netáhlo – rozhodně ne hromadně. Světe, div se, šlo totiž o Literární a řečnický klub Slavia. Jak jméno napovídá, na této půdě se spíše diskutovalo, než cvičilo. To se ale mělo změnit. V roce 1892 se část intelektuálů rozhodla založit sportovní odbor. I slávisté se nejdříve orientovali podobně jako sparťané spíše na cyklistiku. Ale i je brzy zlákal míč. Narodila se fotbalová Slavia. Mezitím Literární a řečnická Slavia po kontroverzích s úřady zanikla. Ta sportovní před sebou naopak měla zářnou budoucnost. Tušili to její členové? Entuziasmus a chuť do soubojů jim rozhodně nechyběly!

Opožděná Praha

Ale aby se slávisté se sparťany nehádali, porozhlédněme se také za hranice matičky Prahy. Zjištění nás asi překvapí. Ne, nebylo to na dohled od Hradčan, kde se odehrál první opravdový fotbalový match, o němž máme záznamy. Tohle prvenství zřejmě Pražanům uniklo. Progresivnější byli na severu Čech, konkrétně v Roudnici nad Labem na ostrově uprotřed Labe. Co za památnou událost se tam událo?

V Praze se první fotbalová klání odehrávala tak trochu pod pláštíkem ilegality. Mladíci si dokonce lepili vousy a měnili svůj zjev, aby je nepoznali páni profesoři, kdyby šli náhodou kolem. Aby student gymnázia lítal za merunou a rval se o ni, to se tehdy nezdálo vhodné. Naopak v Roudnici nad Labem se našel pan profesor, který svým svěřencům zápolení v novém sportu nejen nezakazoval, ale dokonce ho inicioval! Pobýval totiž v cizině, kde už v tomto směru došli dál, a přivezl si domů inspiraci a chuť na vlastní kůži vyzkoušet vzrušení z vítězství.

V Roudnici nad Labem brzy existovala hned dvě mužstva, která se pravidelně utkávala. Jedná se o první doložené zápasy na našem území. Nevadí, že výsledek toho úplně prvního se nám nedochoval. Důležitější bylo, že podobné pokusy následovaly i na jiných místech.

Najít vhodný plácek dostatečných rozměrů ale nebylo jen tak. Často proto posloužila vojenská cvičiště. Mírumilovné bitvy mohly naplno propuknout. Ještě přes Slavií a Spartou měla Praha příležitost obdivovat umění playerů z týmu Regatta Praha. Ano, fotbal v Praze nejdřív uměli veslaři. A nutno podotknout, že dnešním pravidlům by se asi dost divili. A naopak. My bychom tehdejší fotbal také nepoznávali, ale to už je téma pro sportovní historiky...

První derby

Trénovat je prima, jenže fotbalu se člověk logicky věnuje především proto, aby sbíral skalpy soupeřů. V prvních letech o ně u nás byla poněkud nouze. Slavia dominovala. Měla za pár let tolik členů, že mohla postavit hned několik týmů, které mohly soupeřit i mezi sebou. To ale pochopitelně nebylo ono. Fotbal si žádá rivalitu. Ta mezi Spartou a Slavií nebyla od začátku tak veliká, jak by se dalo čekat. Hlavně proto, že Slavia měla i jiné soupeře, možná i lepší. A nejen mezi Čechy. Fotbalu propadli pochopitelně i pražští Němci, kteří si založili tým DFC neboli Deutscher Fussball Club. Ten také v roce 1896 vyhrál podzimní mistrovství Čech, když skončil před oběma pražskými S.

Když se schylovalo k prví derby mezi Spartou a Slavií, nikdo nemohl vědět, jaká rivalita tím začíná. Ale už první zápas pomohl rozdmýchat to, co následovalo. Vzájemné vyhrocené vztahy umocnil sporný výsledek. Pojďme na ten převratný match!

Odvolaný gól

Dalo by se říct, že za všechno mohl rozhodčí, ale nebyla by to tak úplně pravda. Fotbal byl u nás v plenkách a pravidla i jejich výklad teprve čekaly na ustálení. I dnes by se činovníci stále hádali nebýt složitých a úmorných školení, která určují, jak přesně pravidla praktikovat, jak posuzovat nedovolený zákrok, kdy gól uznat a kdy ne. A na obhajobu tehdejšího sudího nutno zdůraznit, že v tomto případě šlo o osobu nanejvýš váženou a všemi respektovanou. O muže, který se zasloužil o rozvoj českého sportu, a to zdaleka ne jen fotbalu. O kom je řeč?

O legendárním Josefu Rössleru-Ořovském, jemuž vděčíme například za tradici pražských primátorek, jak se dnes veslařský závod konaný každoročně na Vltavě jmenuje, ale také třeba za rozvoj běžeckého lyžování. Právě on foukal do píšťalky, když proti sobě prvně stanuli slávisti a sparťané. Byl to zkrátka muž mnoha aktivit. A jak to dopadlo? Sparta vyhrála!

Příznivci klubu však při čtení této informce nemohou jásat nadlouho. Po zápase totiž následovaly diskuse o sporném gólu, který nakonec sudí zpětně odvolal. Oslavy na hřišti tedy podle oficiálních análů neplatí! Sportovní historikové evidují u prvního vzájemného střetnutí nerozhodný výsledek 0:0. A pro úplnost dodejme datum a místo: psal se 29. březen 1896 a hrálo se na Smíchově na takzvané Císařské louce. 

Nehrajeme!

Šlo o derby na dlouhou dobu poslední, protože sporný gól vyvoval averzi a nechuť k dalším vzájemným střetnutím. Zvlášť když k naplánovanému druhému, odvetnému zápasu vůbec nedošlo. Jak to? Slávistické studenty totiž udal anonym. Na místo utkání dorazili profesoři – a borci nesměli nastoupit.

Pochopitelně se objevily pomluvy, že za udáním stáli sparťani. Ty emoce si dovedeme představit. Ukřivděně se cítily obě strany. To už nebyla jen rivalita, oba týmy začala dělit hluboká propast, snad až averze.

Další měření sil proběhlo až v roce 1907 a skončilo opět smírně, tentokrát v poměru 2:2. Ještě téhož roku Slavia poprvé porazila Spartu. Aby ne, když hrála na svém hřišti. Když se poprvé hrálo na Spartě, psal se rok 1911 a i tentokrát vyhráli domácí, tedy sparťani.

Červenobílá éra

Slávisté ovládli první kapitolu dějin českého fotbalu. Sbírali mistrovské tituly a Sparta zůstávala v jejich stínu. Dominance červenobílých se stala dokonce tak nezdravou, že slávisti odmítali hrát s jinými českými týmy, kterým dávali nedůstojnou nakládačku. Chtěli se věnovat pouze interesantnějším mezinárodním kláním. Proti domácím konkurentům hodlali stavět jen béčko, což se nelíbilo fotbalovému svazu. Mezi ním a Slavií propukla na několik let válka. Slavia si to ale mohla dovolit, protože bez ní to na domácí scéně nešlo. Měla takovou hegemonii, že objevilo-li se někde mužstvo reprezentující naši vlast, šlo víceméně nebo úplně o soupisku sešívaných. 

Ani národní dresy nejprve neexistovaly, posloužily prostě ty slávistické. I to se ale mělo změnit. Kolem roku 1920 už našemu fotbalu kralovala Sparta. A z tohoto faktu plynulo, že její hráči zcela dominovali i v reprezentačním výběru.

Fotbal na Letné

Vraťme se ale k stadionu na Letné. Sparta a Slavia provozovali sportovní činnost dlouhá léta doslova v sousedství. Dnes na Letné vládnou rudí, ale slávisté tu kopali před nimi, už od roku 1897. Hřiště se stěhovalo do různých částí Letné, ale toto místo se na dlouho stalo jejich domovem. Hráli tu také Němci se svým oddílem DFC. Sparta se na Letnou dostala až osm let po Slavii a také to hned nebylo na místo, které si s tímto klubem spojujeme dnes. Kluby postupně budovaly tribuny, jež už v dobách první republiky dokázaly pojmout desetitisíce diváků. Tehdejší návštěvy by mnohdy záviděli i současní funkcionáři! A náklady na stavbu stadionů? Už před druhou světovou válkou potřebovaly kluby statisíce korun.

Pražským „S“ se nevyhýbaly pohromy. Sparťanům i slávistům tribuny vyhořely. Sešívaným vinou německých vojáků během Pražského povstání. A politika zasáhla do dějin klubu znovu a ještě bolestněji. Slávistický stadion musel uhnout plánům vybudovat monumentální pomník soudruha Stalina. Klub se stěhoval do Vršovic i s tribunou, která byla rozebrána a znovu sestavena. A nebyl to jediný políček režimu. Slávisté dostali nálepku buržoazního klubu, a byli dokonce přejmenováni na Dynamo. Nastoupili sice v sešívaných dresech, ale národní červenobílé barvy vyměnili bůh ví proč za červenomodré. Věrná slávistická srdce krvácela při pohledu na to, co jim komunisté udělali!

A další zajímavosti? Tahle vám možná vyrazí dech: sparťanský stadion, který se od třicátých let mohl chlubit tribunou pro několik tisíc fanoušků, procházel v šedesátých letech rekonstrukcí a za pikanterii můžeme jistě považovat, že dočasný azyl našla Sparta u svého rivala, ve slávistickém Edenu ve Vršovicích. 

Na vývoj tanků lze nahlížet i jako na hledání optimální rovnováhy mezi palebnou silou, odolností a pohyblivostí. Mezi extrémní výsledky tohoto přístupu patří idea supertěžkého tanku, jak byla většinou označována vozidla mimořádně silně vyzbrojená a pancéřovaná, obvykle však velice pomalá. Někteří konstruktéři věřili, že tyto obrněnce dokážou zastávat roli jakýchsi mobilních pevností, nebo naopak prolamovat opevnění nepřítele, zatímco podle jiných mělo jít zejména o efektivní zbraně proti těžkým tankům protivníka. Všechny tyto představy měly jedno společné: ukázaly se jako mylné a překonané.

Co na to strýček Sam?

Snaha podpořit prorážení silných nepřátelských pozic stála mimo jiné u zrodu amerického vozidla, které dostalo oficiální jméno Super Heavy Tank T28, byť označení se pak měnilo, což ostatně souviselo s velmi nezvyklým konstrukčním pojetím. Dlouhodobě platilo, že v americké armádě existoval značný odpor vůči těžkým tankům. To se potvrdilo i opožděným zaváděním typu M26 Pershing, jenž vznikl coby prostředek proti německým těžkým obrněncům. Část amerických velitelů však soudila, že početní převaha středních shermanů postačí i proti obávaným PzKpfw VI Tiger, takže masová výroba těžkých tanků by představovala plýtvání zdroji. Nárůst počtu střetnutí s Hitlerovými těžkými obrněnci ale vedl k částečnému přehodnocení těchto názorů. Program T26 (pozdější M26) dostal zelenou a rozběhly se projekty ještě mnohem těžších vozidel, byť vesměs využívajících některé součásti T26. 

Požadavky armády

Jejich hlavní přínos měly znamenat velmi výkonné kanony, jež by spolehlivě probily pancíře nacistických „šelem“. Zatímco čtyřiašedesátitunový tank T29 nesl 105mm kanon, přes 86 tun vážící T30 se mohl chlubit dokonce 155mm dělem. Kompromis měl nabídnout T34 o hmotnosti 65 tun, jenž obdržel kanon ráže 120 mm, ale všechny zůstaly pouze v prototypech. Koncepčně vzato šlo o klasické tanky, které nesly kanony v otáčivých věžích, ale paralelně s nimi běžel i vývoj typu T28, který vážil zhruba stejně jako T30, ale vyznačoval se kanonem zabudovaným v čele korby. Původně totiž neměl vést bitvy s německými obrněnci, nýbrž spíše ničit objekty pevnostních linií. 

Armáda zformulovala požadavky v září 1943 a v březnu následujícího roku schválila základní konstrukci, která počítala se 105mm dělem T5E1 a čelním pancířem o tloušťce 8 palců (tedy 203 mm). Vojáci žádali, aby na jaře 1945 mohli nasadit 25 sériových kusů, takže práce běžely zpočátku velmi rychle. Kvůli primárnímu určení k ničení pevností a kvůli snaze vytvořit nový obrněnec co nejdříve se tedy sáhlo k onomu řešení s kanonem zabudovaným v čele korby, což znamenalo, že vzniklo spíše samohybné útočné dělo.

Změna zadání

Tuto charakteristiku ostatně odrážela i změna označení z počátku roku 1945, kdy se vozidlo přejmenovalo na Gun Motor Carriage T95. Kromě toho došlo i k významné změně v požadavcích, protože se začalo počítat s použitím T28, respektive T95 také v bojích proti nejsilnějším německým tankům. Přicházely totiž zpravodajské informace o nacistických programech obřích obrněnců, a tak Američané chtěli disponovat nějakou protizbraní. Výsledkem se stalo zejména zesílení pancíře, neboť čerstvé údaje o průbojnosti nejvýkonnějších německých kanonů napovídaly, že původních 8 palců oceli by nemuselo stačit. Vojáci proto požádali, aby pancíř čela korby zesílil na 12 palců neboli 305 mm. Podnik Pacific Car and Foundry, který získal zakázku na stavbu prvních dvou prototypů, tomu vyhověl, ale v té době se již situace okolo tohoto kuriózního projektu rapidně změnila. Německé pevnostní linie se podařilo překonat i bez obrovských obrněnců, Hitlerovy supertěžké tanky se do války vůbec nezapojily a třetí říše stála na prahu porážky.

Zatoulaný kolos

První exemplář T95 byl hotov až v srpnu 1945 a záhy se podrobil zkouškám, které však ihned ukázaly, že jde především o velmi pomalý a neohrabaný stroj. Konstruktéři sice použili na každé straně dvojici pásů, aby váhu vozidla lépe rozložili (a vnější dvojice pásů se dala při přesunu po železnici demontovat), ovšem i tak se T95 v těžkém terénu pohyboval hodně obtížně. K testům se přidal i druhý prototyp a krátce se uvažovalo o tom, že by se T95 dal využít při plánované invazi do Japonska, k níž však nikdy nedošlo. 

Označení se v roce 1947 změnilo zpátky na T28, ale armáda poté objednávku sériové produkce zrušila, protože se jednalo o evidentně zastaralý a nepraktický design. Jeden ze dvou kusů byl poškozen při požáru a následně sešrotován. Druhý se kvůli byrokratické chybě ztratil z evidence a teprve v roce 1974 byl nalezen v areálu základny Fort Belvoir. Nyní patří mezi cenné exponáty v muzeu na základně Fort Benning.