Nástup Marie Terezie na rakouský trůn v roce 1740 znamenal pro české země počátek období značných změn ve všech oblastech života, zdravotnictví nevyjímaje. Pět let po své korunovaci přijala císařovna na pozici svého osobního lékaře holandského rodáka Gerarda von Swietena, jenž si brzy získal u dvora velký vliv. Z jeho popudu provedla panovnice celou řadu reforem zdravotnického systému, například obnovila klinické praxe při studiích medicíny. A vzhledem k tomu, že von Swietenovou specializací se v průběhu kariéry stalo porodnictví, dostal se i dlouho opomíjený obor do popředí zájmu císařských lékařů.

Mašina pro studenty

Osmnácté století se stalo svědkem založení první porodnice na našem území – v roce 1765 byl v tzv. Vlašském špitále na pražské Malé Straně zprovozněn ústav pečující o matky a jejich děti, kde později probíhala rovněž výuka porodnictví. Přesto šlo tou dobou o jedinou instituci plnící uvedenou roli nejen v Praze, ale i v celých Čechách. O třiadvacet let později k ní přibyla veřejná porodnice vedle kostela sv. Apolináře, jenž se nachází nedaleko dnešní stejnojmenné gynekologicko-porodnické kliniky.

Sloužila pro anonymní porody, přičemž ženy zde mohly své novorozence odložit. V téže době se poznatky o daném oboru zařadily také do přednášek Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se prvním profesorem porodnictví stal v roce 1759 Ignác Ruth. Ten vedl lekce ve zmíněném Vlašském špitále a mimo jiné zavedl používání tzv. mašiny, tedy kožený model ženy od pasu dolů včetně „fantomu“ neboli umělého novorozence. Uvádí se však, že jeho výuka nebyla hodnocena příliš kladně a nedařila se ani organizace praktické části.

Profesor a primář

Na skutečně „povolaného“ vyučujícího se tak stále čekalo – a stal se jím Čech Jan Melič, který jako jeden z prvních absolventů lékařské fakulty zvolil za svou specializaci právě přivádění dětí na svět. Syn staroměstského truhláře Františka se narodil v domě u svatého Václava v Celetné ulici, s dnešním číslem popisným 59, před dvěma sty šedesáti lety. Jeho přínos tuzemskému porodnictví ovšem ocenily teprve pozdější generace, a tak jej čekal osud v mnoha ohledech podobný dalším medicínským pionýrům své doby: nepochopení a smrt v chudobě a zapomnění.

Znalosti čerpal zejména při pobytech v cizině, konkrétně při studijních cestách do německého Hamburku, Mnichova a Jeny. Roku 1786 získal coby třiadvacetiletý titul magistra porodnictví a záhy obdržel místo profesora na své alma mater. Později zastával rovněž pozici primáře porodnického oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici, kterou v roce 1790 nechal založit císař Josef II. výnosem o zdravotních ústavech v rakouském císařství. Šlo o čtvrtou nemocnici v monarchii, po té ve Vídni, Brně a Olomouci.

Nepochopený inovátor

Dnešní autoři označují Jana Meliče za osobnost českého porodnictví, otce mnohých přelomových myšlenek – kupříkladu se jako první zabýval sociální problematikou mateřství, přičemž podal návrh na nemocenské pojištění žen, ale i mužů, odstupňované podle výdělků a majetnosti. Jenže nápad se nesetkal s pochopením u tehdejších úřadů a na svou realizaci tak musel počkat. A nebylo to poprvé, kdy průkopnický lékař čelil odmítnutí: Jeho vrstevníci s ním nesouhlasili například tehdy, když přišel s odvážným návrhem zavést kromě teoretické výuky také praktickou.

Dnes zcela běžnou součást studia tehdy jeho nadřízení považovali za zbytečnou, stejně jako další z novátorských snah podrobovat nastávající matky vyšetřením již od prvních týdnů těhotenství. Není proto divu, že spory s lékařským sborem univerzity nakonec v roce 1806 vyvrcholily v rozhodnutí odejít i s rodinou do Vídně. I přes odpor zdravotnických autorit ale Melič zanechal v Praze významnou stopu, a to nejen tím, že úspěšně naplnil své poslání lékaře a prokazatelně zachránil životy nejedné pacientky i jejího potomka.

Učitel slavných

V roce 1787, tedy pouhý rok po absolvování medicíny, založil svou vlastní soukromou ambulantní porodnici pro nemajetné rodičky, které si nemohly dovolit porodní bábu. Porodnickou praxi brzy rozšířil i o ambulantní nemocnici pro chudé. Zpočátku ji financoval z vlastních prostředků a dědictví po své matce, později spoléhal na dary z veřejných sbírek (pro nedostatek prostředků nakonec její provoz ukončil v roce 1803). Mimochodem, v té době působilo v celém hlavním městě pouhých šest desítek lékařů a zájem o studium medicíny nebyl valný – každý ročník navštěvovaly pouhé jednotky studentů.

Melič je přijímal na praxe ve svém ústavu a mezi mediky, které osobně vyučil, se zařadila i budoucí velká jména – byl mezi nimi třeba Jan Theobald Held, jenž se později stal primářem nemocnice Milosrdných bratří (dnešní Na Františku), děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem Univerzity Karlovy. V době napoleonských válek, kdy osobně ošetřoval nejen vojáky, ale i šlechtice, si vybudoval pověst zázračného uzdravovatele. Jak uvádí historička Alena Šubrtová v knize Doktor chudých, právě z Heldových pamětí čerpali pozdější badatelé většinu podrobností o životě Jana Meliče, u nějž jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby ve dvaadvaceti letech začínal.

Historický zákrok

K zásadní události v Meličově kariéře došlo v roce 1792. Dobové prameny uvádějí, že „z živé matky vyřízl dítě, které se nemohlo narodit per via naturales“ – jinými slovy, uskutečnil první doložený císařský řez na našem území. Do té doby se tzv. sectio caesarea prováděl pouze ve výjimečných případech na mrtvých těhotných ženách, jejichž dítě bylo ještě možné zachránit. Sedmadvacetiletou Josefu Ruderovou, ženu staroměstského nožíře, která téměř vykrvácela při porodu svého prvního dítěte před dvěma lety, Melič operoval plánovaně, ačkoliv šlo o experiment s nejistým výsledkem – z přísně racionálního hlediska ale pořád s vyšší šancí na úspěch, než kdyby nechal dítě přijít na svět přirozenou cestou.

Vzhledem ke zúžené pánvi pacientky bylo zjevné, že by druhý porod nepřežila. Ve svých záznamech lékař zmiňuje, že jí šest týdnů před očekávaným termínem podával blíže nespecifikované posilující léky a k zákroku si připravil „speciálně upravené lůžko“. Melič ji omámil opiem (do prvního použití éteru tehdy zbývalo ještě více než padesát let) a s pomocí svého asistenta Jáchyma Vrabce, tehdejšího chirurga v nemocnici u Milosrdných bratří, poté vyjmul plod z těla a zašil ránu. Následně mu nezbylo než čekat, zda se žena zotaví. Zpočátku trpěla silnými bolestmi a zvracela, po dvanácti dnech nejistoty ale nabrala síly, vstala z postele a svému novorozenému synovy dala jméno Jan na počest lékaře, který oběma zachránil život. 

Lidé už od nepaměti posouvají své hranice. Ve sportovních výkonech se dostávají ke slovu čím dál lepší technologie a chytřejší tréninkové metody, na posouvání rekordů má bezpochyby vliv jednoduše i to, že profesionálních sportovců je nejvíce v historii. Za fascinujícími výkony, které zdánlivě popírají lidskou přirozenost, ale mnohdy stojí něco mnohem staršího – prosté mechanismy přežití. A první věc, již bezesporu potřebujeme k přežití všichni bez rozdílu, je kyslík.

Na jeden nádech

Freediveři jsou potápěči, kteří plavou v extrémních hloubkách pod vodou bez dýchacího přístroje. Ti nejlepší dokážou zadržet dech na mimořádně dlouhou dobu – rekord žen je devět minut, u mužů ten doposud nejlepší vydržel nedýchat necelých 12 minut. Když se podíváte na zátěž, kterou tento sport klade na lidské tělo, zdá se být téměř nemožné, že by se někdo mohl potápět do tak velkých hloubek a na tak dlouhou dobu – a přesto se to děje. Díky vědcům víme proč.

Ale než si to vysvětlíme, zkuste zadržet dech. Na pět vteřin. Jednoduché? Nadechněte se tentokrát zhluboka a délku zadržení dechu zdvojnásobte nebo ztrojnásobte. Možná jste pociťovali nutkání nadechnout se za 10 nebo 15 vteřin. V tu dobu se většina lidí začne cítit nepříjemně. Ve skutečnosti to ale není proto, že by vám docházel kyslík. V těle se jen hromadí oxid uhličitý, a to signalizuje vašemu mozku, že se ho musí výdechem zbavit.

Nedovolit mozku panikařit

Každá činnost našeho těla spotřebovává kyslík a produkuje CO₂ jako odpadní produkt. Když dýcháte, nabíráte vzduch do plic, takže vaše tělo může přijímat čerstvý kyslík do krve. Zároveň odvádí oxid uhličitý zpět do plic, takže ho můžete vydechnout. Když přestanete dýchat, přestože jen na pár vteřin, množství kyslíku se začne snižovat a hladina CO₂ se zvyšuje, jak se hromadí v krvi. Pokud se vaše hladina kyslíku sníží příliš, ztratíte vědomí.

Náš mozek nedokáže dostatečně dobře signalizovat nedostatek kyslíku. Umí ale reagovat na zvyšující se množství CO₂ a vysílá signály do těla, aby dýchalo (nebo dýchalo více), a tím se ho zbavilo. Jakmile nutkání dýchat zesílí, přidají se i kontrakce bránice jako další „argument“ k nadechnutí. Mozek zkrátka bojuje o život a nevidí, že kyslíku má ještě dost.

Pokud se dokážete popasovat s počátečním nepohodlím, jež má na svědomí váš panikařící mozek, otevřou se vám nové obzory. Zdravý člověk může zadržet dech na jednu až dvě minuty a má v krvi stále 100 procent kyslíku, jak tvrdí doktor Peter Lindholm z Kalifornské univerzity v San Diegu, který se věnuje problematice zdravotních aspektů potápění a zároveň je sám freediverem. Když zvládnete odolat nutkání se nadechnout v prvních vteřinách, stačí, abyste to několikrát zopakovali, a mozek si uvědomí, že nejde o život. To znamená, že nepříjemný pocit může s tréninkem ustoupit.

Někteří potápěči před ponorem záměrně hyperventilují a dávají si pozor na to, aby každý výdech trval o něco déle než nádech. Sníží tím obsah oxidu uhličitého v krvi, což umožní jejich mozku malý náskok. Ti pokročilejší používají techniku, při níž donutí plíce pojmout víc kyslíku, než by byly schopny normálně obsáhnout. Jde o takzvané pakování neboli žabí dýchání, odborně zvané glosofaryngeální. To je speciální technika nádechu používaná i u pacientů se sníženou vitální kapacitou plic, která spočívá v postupném „polykání“ vzduchu do plic pomocí úst a v zabránění unikání vzduchu hrtanem a nosem. Tím dojde k navýšení objemu vzduchu v plicích.

To jsou ale jen drobné triky oproti něčemu, co sdílíme s každým dalším savcem na planetě. Zatím jsme se totiž nevěnovali tomu hlavnímu aspektu potápění – vodě a jejímu tlaku.

Pod tlakem

Jakmile vstoupíte do vody, atmosférický tlak se výrazně zvýší. V 10 metrech pod hladinou vás svírá dvojnásobný tlak oproti tomu běžnému, na který jste zvyklí. Lékaři kdysi věřili v to, že se lidé nemohou ponořit hlouběji než zhruba 40 metrů, než se jejich orgány zhroutí, ale lidské tělo má své vlastní způsoby, jak se proti tlaku v hloubce bránit.

Tlak ovlivňuje vzduch, jejž si potápěči nesou v plicích. Způsobuje jeho smršťování na cestě dolů a rozpínání, když se vracejí zpátky na hladinu. Další věcí, na kterou musejí potápěči brát ohled, když se ponoří hlouběji, je jejich vztlak. Jakmile dosáhnou určité hloubky, stanou se vůči okolí neutrální, přestanou se vznášet a poté začnou klesat. Hloubkoví potápěči to používají jako způsob, jak sestoupit dolů, aniž by museli spotřebovávat energii plaváním. Freediveři obvykle nosí závaží, aby přirozený vztlak kompenzovali.

Dávné dědictví

Lidské tělo má fascinující sbírku předem naprogramovaných reakcí, které lidem zbyly z dob, kdy většina živočichů přežívala ve vodě. Tou nejzásadnější z nich je potápěcí reflex vlastní všem obratlovcům dýchajícím vzduch. Nejsilnější je u vodních savců, ale mají ho vyvinutý i novorozenci, kteří díky němu dokážou okamžitě po narození plavat. Freediveři se tento reflex naučili využívat ve svůj prospěch.

Reakce se spustí, jakmile ponoříme obličej do – ideálně studené – vody a začneme zadržovat dech. Náš mozek zaregistruje tekutinu i rostoucí hladinu CO₂ a zapojí potápěcí reflex. Tělo pak začne přesměrovávat krev z končetin do našeho mozku a dalších životně důležitých orgánů. To pomáhá dodávat kyslík do zásadních částí organismu a také chrání naše plíce před kolapsem pod tlakem v hloubce. Mimochodem, to je také důvod, proč se potápěčům chce na toaletu mnohem častěji než „suchozemcům“ – tělo interpretuje krev jako přebytečnou tekutinu a snaží se jí zbavit.

Naše srdeční frekvence se zpomaluje, protože si obsah krve – a tedy i vysoký tlak – držíme ve středu našeho těla. To je další způsob, jakým se organismus snaží šetřit kyslík. Slezina se stáhne. Tím vytlačuje spoustu nových červených krvinek, které pomáhají přenášet kyslík v našich cévách.

Cílem potápěcího reflexu je zkrátka pomoct nám přežít pod vodou déle – tím, že chrání náš mozek a další životně důležité orgány před nedostatkem kyslíku a také před poškozením tlakem vody. To je právě ten důvod, proč mnoho lidí dokáže zadržet dech ve vodě déle než na souši. A spousta z nás tuto reakci využívá podvědomě, aniž by o tom věděla – vybavíte si ten klid, když se ponoříte do vody a potopíte si hlavu?

Z extrému do extrému

Potápěče netrápí jen nedostatek kyslíku, jejich organismus se musí vyrovnat i s velkými teplotními rozdíly. Naštěstí je k tomu lidské tělo uzpůsobeno a umí se vypořádat s lecjakým extrémem, ať už jde o horko přes 100 stupňů Celsia v sauně, nebo minus 150 stupňů v kryokomoře, určené pro terapii chladem.

Lidské tělo běžně udržuje svoji tělesnou teplotu v rozmezí 35,8–37 °C. Pro člověka, který není oblečený ani nevykonává žádnou náročnou aktivitu, je ideální teplota vzduchu okolo 28 °C. Nicméně během fyzické námahy s vysokou intenzitou a v extrémním prostředí se tělesná teplota začne zvyšovat. Termoregulace představuje schopnost organismu udržovat konstantní a optimální tělesnou teplotu. Ta je klíčová pro řízení všech biochemických procesů v našem těle, které mohou zrychlovat nebo zpomalovat v závislosti právě na tom, zda teplota stoupá, nebo klesá. Termoregulace nastupuje až tehdy, když tělo opustí komfortní teplotní zónu.

Centrálním orgánem, regulujícím tělesnou teplotu a fungujícím jako termostat, je hypotalamus, část našeho mezimozku. Na povrchu kůže se nacházejí povrchové receptory, takzvané tepelné senzory, které jsou propojeny právě s hypotalamem. Tyto receptory reagují na změny teploty a prostřednictvím reflexů pomáhají udržovat konstantní tělesnou teplotu. Člověk má přibližně 250 000 termoreceptorů pro detekci chladu a 30 000 pro detekci tepla. Teplota těla se mění v závislosti na aktuální aktivitě, celkovém stavu organismu, okolní teplotě, vlhkosti a průtoku vzduchu, stejně jako na oblečení.

Slupka a jádro

Z hlediska termoregulace se lidské tělo skládá ze dvou hlavních částí: tepelného jádra a tepelné slupky. Tepelné jádro zahrnuje vnitřní orgány v hrudní a břišní dutině, lebeční a hluboko uložené části končetin, které mají vysokou metabolickou aktivitu. Jádro je hlavním zdrojem produkce tepla, tvoří zhruba 70 % tepelného výdeje těla a jeho teplota se pohybuje mezi 35,0 a 37,3 °C. Tepelná slupka je povrchová vrstva těla a její šířka závisí na individuálním tělesném typu.

Slupku tvoří kůže, podkoží, vrstva tuku pod kůží a končetiny. Teplota tepelné slupky je proměnlivá a mění se pod vlivem okolí, obvykle je nižší než teplota tepelného jádra. Ideální rozdíl teploty mezi tepelným jádrem a tepelnou slupkou u zdravé osoby činí přibližně 4 °C. Kůže má tedy obvykle teplotu kolem 33 °C.

Jak je tedy možné, že se lidský organismus zvládne vypořádat i s extrémními teplotami, a navíc si to – alespoň co se kryokomory a sauny týče – užít?
Nejde totiž jen o teplotu. Musíme se podívat na jeden klíčový faktor, který ovlivňuje, jak teplotu vnímáme a jak na ni naše tělo reaguje. Tím faktorem není nic jiného než vlhkost vzduchu. Kombinace teploty a vlhkosti vzduchu (případně rychlosti větru, pokud jsme venku) nám dává dohromady „pocitovou teplotu“ – tedy to, co skutečně vnímáme. Každý z vlastní zkušenosti ví, že -10 °C v zimě na horách za jasného dne bez větru vnímáme úplně jinak než stejných -10 °C, když je zataženo a silně fouká.

U sauny i kryokomory se místo větru a dalších aspektů venkovního počasí zaměříme kromě teploty vzduchu hlavně na vlhkost. Obecně platí, že vzduch není dobrým vodičem tepla, zatímco voda je v tom mnohem účinnější. V suchém vzduchu sauny je tedy přenos tepla velmi nízký, a k tomu funguje pocení jako účinný způsob ochlazování. Vlhkost vzduchu v sauně bývá obvykle mezi 10 a 20 %, někdy ještě nižší.

Kryoterapie naopak vystavuje tělo extrémnímu chladu po několik minut. Stejně jako v sauně i v kryokomoře je vzduch extrémně suchý, což zpomaluje proces ochlazování těla. Vnitřní mechanismy se starají o udržení tělesné teploty, kůže se ochlazuje pomalu, takže nedochází k omrzlinám. Jakákoli cirkulace vzduchu v kryokomoře by urychlila ochlazování, takže se většinou jedná o uzavřený prostor.

Domorodí Australané žili po boku neuvěřitelné megafauny po desítky tisíc let. Patřili k nim i mihirungové – zavalití a nelétaví příbuzní vrubozobých ptáků, řazení do čeledi Dromornithidae. Neformálně se jim vzhledem k jejich velikosti a podobnosti s kachnami a husami přezdívá „hromoví ptáci“ nebo též „démonické kachny“. Poslední zástupce této čeledi – zhruba dva metry vysoký a až 230 kilogramů vážící Genyornis newtoni vyhynul přibližně před 45 000 lety.

O životě mihirungů jsme toho až doposud mnoho nevěděli, neboť ve fosilním záznamu chyběl jeden důležitý kousek skládačky: jediná známá lebka, popsaná v roce 1913, byla příliš poškozená na to, aby se z ní dalo usuzovat na to, jak tito obří ptáci vlastně vypadali. Nyní se ale vědcům podařilo nalézt zachovalou lebku. Ukázalo se, že Genyornis newtoni měl obrovskou mozkovnu, velké čelisti a kostěný hřeben na temeni hlavy. Tyto znaky jsou podobné i jiným druhům z prvních linií vodních ptáků.

Dvoumetrová husa

Lebku a další fosilizované části, nedávno nalezené ve vyschlém slaném jezeře Callabonna v Jižní Austrálii, prozkoumala doktorandka Phoebe McInerneyová z australské Flindersovy univerzity. „Dosavadní příbuzenské vztahy genyornise v rámci celé této skupiny ptáků nebyly moc jasné,“ vysvětluje McInerneyová ve své studii zveřejněné v odborném časopisu Historical Biology. „S touto novou lebkou už ale začínáme dávat dohromady zbytek skládačky. Stručně řečeno, genyornis byl opravdu jako velká husa.“

„Genyornis měl vysokou a pohyblivou horní čelist, podobně jako papoušek,“ pokračuje McInerneyová. „Čelisti se zobákem měl ale tvarované jako husa a stejně jako husa mohl silně žvýkat měkké rostliny a plody.“ Na rekonstruované lebce genyornise jsou patrné i další adaptace, které nastiňují životní styl tohoto mohutného tvora – například kosti vnitřního ucha mají specifický tvar, který bránil vniknutí vody do uší při ponoření hlavy.

Oliver Cromwell zajistil jako skvělý vojevůdce anglickému parlamentu moc a zahájil revoluci, která přivedla krále Karla I. Stuarta na popraviště. Protože se ani pak země nedočkala míru, chopil se jako Lord protektor sám moci. Kdo by něco takového čekal od syna venkovského šlechtice? Oliver Cromwell se narodil v roce 1599 v Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire. V roce 1628 ho právě za Huntingdon zvolili do parlamentu. 

V té době se ale vztah Dolní sněmovny s králem Karlem I. začínal komplikovat. Panovník se při svém vládnutí nechtěl na parlament ohlížet, proti čemuž se samozřejmě poslanci ohrazovali. Mnozí z nich patřili k puritánům – stejně jako Cromwell. Puritáni s podezřením pohlíželi na všechny tradice anglikánské státní církve, které zůstaly zachovány z katolického období. Jejich náboženská opozice se prolínala s politickou – v jejich očích měl i král podléhat tradičním zákonům. Kvůli válkám se Španělskem a Francií potřeboval Karel neustále peníze, ale parlament za schválení nových daní požadoval ústupky v politických a církevních otázkách. Nakonec panovník sněmovnu v březnu 1629 rozpustil. 

Otevřený konflikt 

Cromwell na několik následujících let opustil politiku, prodal svůj skromný majetek a věnoval se na pronajatých pozemcích chovu ovcí a dobytka. Během tohoto období došlo k události, která zásadně formovala jeho osobnost. Prošel si depresivní fází, na jejímž konci se ještě více přimkl k víře. Došel k přesvědčení, že vše v jeho životě je dáno osudem, který mu připravil Bůh. Z toho mu vycházelo, že všechno, co učiní, je Boží vůle… 

V roce 1640 vyvolala Karlova církevní politika povstání ve Skotsku. Panovník chtěl vzpouru potlačit, chyběly mu však finanční prostředky. Znovu proto svolal parlament. Když v následujícím roce vypukly rebelie i mezi irskými katolíky, radikální puritáni chtěli využít královy tísně a požadovali parlamentní kontrolu nad vládou a církví. Nyní se situace vyhrotila. Radikálové využili tlaku veřejnosti a v Londýně vyvolali nepokoje. Panovníkův pokus zatknout pět opozičních vůdců v Dolní sněmovně selhal. Proto 10. ledna 1642 odjel z hlavního města, aby shromáždil vojsko. Na jeho stranu přešli umírnění poslanci. Zbytek parlamentu postavil vlastní armádu. Občanská válka právě začala…

S vírou 

Od konce 15. století v Anglii neproběhla žádná válka. V zemi neexistovala stálá armáda, jednotky tvořily špatně vycvičení příslušníci místních milic a žoldnéři. Jen několik důstojníků bojovalo ve švédských nebo nizozemských službách ve třicetileté válce. Cromwell také neměl téměř žádné vojenské zkušenosti. Dosud se zúčastnil jen několika cvičení místní milice. 

První velkou bitvu u Edgehill zažil 23. října 1642 jako velitel jednotky kavalerie. Ve skutečnosti však jeho oddíl dorazil na místo příliš pozdě, takže se do boje nestihl zapojit. Brzy se ale ukázal jako skvělý organizátor. Jeho přesvědčení, že jedná jako nástroj Boží, se stalo jeho vojenským programem: shromáždil jednotku nábožensky motivovaných vojáků, jejichž výjimečná disciplína a bojové schopnosti byly založeny na jejich víře. Cromwellovi vojáci navíc dostali nejen kvalitní výcvik, ale také pravidelně pobírali žold. Důstojnické pozice se udělovaly na základě schopností a nikoliv urozeného původu. 

V lednu 1643 dosáhl Cromwell hodnosti plukovníka a v květnu téhož roku porazil královské vojsko u Granthamu. Na začátku roku 1644 ho jmenovali generálporučíkem v parlamentní Východní armádě. Cromwellovy jízdní jednotky útočily na nepřítele v sevřených formacích a díky své disciplíně se dokázaly rychle přeskupit a provést více útoků za sebou. Zatímco královská jízda se po úspěšných útocích rozprchla při hledání kořisti, Cromwellovi obrnění jezdci zvaní Ironsides pronásledovali nepřítele, dokud jej definitivně neporazili. V červenci 1644 v rozhodující bitvě u Marston Moor Cromwellova kavalerie dokázala způsobit obrat v bitvě a přinést vítězství. Jeho autorita rostla. 

Armáda nového typu 

V létě 1645 vznikla parlamentní armáda nového typu. A vytvořili ji právě podle vzoru Cromwellových vojáků. Ze sil, které dříve operovaly pod různými veliteli, se vytvořilo jednotné vojsko, které podléhalo pouze kontrole parlamentu. Bylo mobilnější a silnější než dosavadní jednotky milice vázané na své regiony. Cromwell se dostal na pozici velitele kavalerie a zástupce vrchního velitele parlamentní armády. 

Rozhodující střetnutí se odehrálo 14. června 1645 u Naseby, kde se parlamentaristé střetli s královským vojskem vedeným Ruprechtem Falckým, synem někdejšího českého „zimního“ krále Fridricha. Bitva se od počátku nevyvíjela jednoznačně. Když parlamentní jednotky již ustupovaly a jejich levé křídlo porazila nepřátelská jízda, rozprášil Cromwell protivníka na pravém křídle a poslal své jezdce na královskou pěchotu uprostřed formace. Jeho vojáci ji dokázali obklíčit a zničit, čímž získali jedno z nejvýznamnější vítězství v celé válce. 

V následujícím roce oblehli parlamentaristé Oxford, odkud se Karlovi podařilo uniknout. Vydal se dobrovolně do rukou skotským jednotkám bojujícím na straně parlamentu, neboť správně očekával, že dříve či později dojde mezi jeho protivníky ke konfliktu. V Londýně se skutečně nedokázali shodnout umírnění presbyteriáni s menšinou radikálních independentů, jejichž mluvčím se stal právě Cromwell. Skotové mezitím v roce 1647 předali krále zástupcům presbyteriánů. Na cestě do Londýna však panovníka unesli independenti a chtěli ho využít jako nátlakový prostředek při prosazovaní svých požadavků. V jejich rukou se ovšem Karel dlouho neohřál, neboť se mu podařilo prchnout na ostrov Wight, odkud vyjednával se Skoty podmínky, za kterých by mu pomohli vrátit se na trůn. 

Druhá občanská válka 

V roce 1648 vtrhla skotská armáda, nyní na straně krále, na sever Anglie. Vypuklo povstání monarchistů. Cromwell však odpor rozdrtil a v srpnu porazil Skoty v bitvě u Prestonu. Parlament mezitím využil nepřítomnosti armády a smluvil s Karlem mír. S tím se však Cromwell nehodlal smířit. Nechal krále zatknout a poté přistoupil k pacifikaci parlamentu. Ráno 6. prosince 1648 jeden pluk vojáků zajistil, že do sněmovny byli vpuštěni pouze poslanci považovaní za příznivce armády. Pětačtyřicet zákonodárců skončilo ve vězení a další stovce nebyl umožněn vstup do sněmovny. Zbývající, takzvaný Kusý parlament, se rozhodl vytvořit soud, který krále Karla I. jako „tyrana a zrádce“ odsoudil k smrti. Poprava stětím byla vykonána 30. ledna 1649 na Whitehallu. Parlament pak prohlásil Anglii za republiku, jíž museli všichni muži starší osmnácti let přísahat věrnost. Královské pravomoci převzala státní rada. 

Dosáhnout míru se však ještě nepodařilo. V Irsku pokračovalo povstání proti anglické nadvládě a strana věrná králi nyní ovládala většinu země. V srpnu 1649 se Cromwell v čele dvanácti tisíc vojáků vypravil do Irska. Musel dosáhnout rychlého vítězství, neboť hrozila nová válka se Skoty. Roční tažení sestávalo ze systematického dobývání měst a pevností. Během tažení se Angličané s irskými katolíky vypořádávali nemilosrdně a dopustili se na civilistech řady masakrů. 

Jednotný stát 

Po Irsku přišlo na řadu Skotsko, kde syna sťatého krále uznali za panovníka jako Karla II. Anglická armáda v čele s Cromwellem vtáhla na území svého severního souseda, jehož jednotky postupně zatlačovala, až protivníkovi uštědřila rozhodující porážku 3. září u Worcesteru. Karlovi II. se stěží podařilo uprchnout do Evropy, Skotsko a Irsko byly připojeny k Anglii. Tímto způsobem se dosud jen volně propojené země Britských ostrovů poprvé v historii zformovaly do jednotného státu. 

To však nevyřešilo otázku, jak by země mohla dosáhnout trvalého klidu. Vládl jí parlament, ale moc třímala armáda v čele s Cromwellem. Vojáci požadovali nové volby, zatímco poslanci připravili zákon, který by upevnil jejich moc. Cromwell se rozhodl jednat a 20. dubna 1653 se objevil ve sněmovně. Poslancům řekl: „Sedíte tu už příliš dlouho, někteří z vás jsou kurevníci, další opilci. Mnozí zkorumpovaní a nečestní, budící pohoršení lidu... Nevidím žádný důvod, proč byste tu měli dále být. Z Boží vůle vás vyzývám, odejděte.“ 

Následně rota vojáků vyhnala zákonodárce ze sálu. Místo zrušení parlamentu či nastolení vojenské diktatury se však Cromwell rozhodl vytvořit takzvaný „parlament svatých“, který měl být shromážděním „nejctihodnějších mužů Anglie“. Ani s nimi však nebyl Cromwell příliš spokojen a rozpustil je 12. prosince 1653. O čtyři dny později jmenovala Cromwella důstojnická rada Lordem protektorem, čímž převzal funkci hlavy státu. 

Neomezený vládce 

Tím začalo v Anglii období Protektorátu, kdy moc výkonnou obdrželi protektor a státní rada. Moc zákonodárná zůstala parlamentu. Důležitou složku systému představovala také armáda, jejíž představitelé do značné míry ovlivňovali veřejné a politické dění. Cromwell neprovedl žádnou násilnou náboženskou očistu země – dokonce ani anglikánští a katoličtí duchovní nebyli pronásledováni, pokud nepůsobili proti státu. Také poslanci museli podepsat dokument, že nebudou vystupovat proti vládě. Přesto však mnozí z nich obstruovali finanční požadavky protektora a státní rady, a tak Cromwell sněmovnu v roce 1655 rozpustil. Povstání monarchistů jej pak přivedlo na nápad rozdělit zemi do dvanácti obvodů, v jejichž čele stáli důstojníci, kteří měli „povzbuzovat ctnost a bránit bezbožnosti“. 

Do úřadu Lorda protektora jej znovu slavnostně jmenovali v červnu 1657. Svou pompézností to připomínalo královskou korunovaci. Nový parlament mu skutečně nabídl, aby se chopil vlády jako monarcha, Cromwell však odmítl. Nicméně jeho funkce byla doživotní a získal právo jmenovat svého nástupce. 

Stuartovci 

Vydržování obrovské armády ale neslo své důsledky. Nadměrně se tím zatížila státní pokladna a na počátku roku 1658 se stát ocitl na pokraji bankrotu. Také zdraví Lorda protektora se zhoršovalo. Propukl u něj záchvat malárie, kterou se před lety nakazil. Do depresí ho uvrhla též smrt milované dcery Alžběty. Cromwell zemřel 3. září 1658, ve výroční den vítězství u Dunbaru a Worchesteru. Novým Lordem protektorem se stal v prosinci jeho syn Richard, který však nedisponoval takovým politickým či vojenským talentem a charismatem jako jeho otec. Neměl ani mocné spojence v armádě a v parlamentu. Už po devíti měsících proto na svou funkci rezignoval. Armáda se nacházela v troskách a nenašel se prakticky nikdy, kdo by chtěl republiku bránit. 

Otevřela se tak cesta k tomu, aby se do čela mohli vrátit Stuartovci. Generál George Monck, správce Skotska, přitáhl se svými vojáky do Londýna a parlament pak provedl ústavní změny, díky nimž 29. května 1660 na trůn usedl Karel II. Předtím ovšem musel slíbit amnestii všem revolucionářům, byť si vymínil výjimku pro ty, kteří měli přímou vinu na smrti jeho otce. 

S „tyranem“ Cromwellem pak neměl žádné slitování. Jeho tělo bylo exhumováno a na výročí popravy Karla I. oběšeno. Následně mu setnuli hlavu, a nakonec ji narazili na kůl. Několik desetiletí pak shlížela s hlavami ostatních „královrahů“ ze střechy Westminsterského paláce.

Kvantová fyzika nás dnes učí, že elementární částice mají dvojí povahu: Občas se chovají jako vlny a občas jako částice. A zatímco u elektronů, protonů a dalších hmotných částic jednoznačně převažují efekty částicové, u nehmotného fotonu panuje méně jasná situace. Ostatně tzv. dualita světla se stala prvním indikátorem, že může být mikrosvět složitější, než vyplývá z klasické fyziky. Světlo se tedy chová jako elektromagnetické vlnění, přičemž jeho charakter určuje délka a amplituda vlny a jeho šíření velmi úspěšně popisují Maxwellovy rovnice elektromagnetické teorie.

Na druhou stranu se světlo chová jako korpuskule neboli částice. Vyskytuje se v malých kvantech, tzv. fotonech, jež mají vlastnosti částic – tj. energii a hybnost. Obecně se pro elektromagnetické záření či vlnění s delšími vlnovými délkami uplatňují spíš vlnové vlastnosti, zatímco to krátkovlnné – například rentgenové – silně vykazuje vlastnosti částicové. Přesto jsou oba typy vlastností vždy přítomny současně. Vlnově-částicovým dualismem světla se zabývá i kvantová elektrodynamika.

Samci buvolců pro setrvání samic použijí překvapivě důmyslné lsti: vydají varovný zvuk oznamující přítomnost predátora, i když se v okolí žádný nevyskytuje. Když samičky tento signál uslyší, zůstanou raději na bezpečném místě uprostřed stáda, kde se ochotně poddají páření.

Z dlouhodobého pozorování buvolců vyplynulo, že falešné varování vydávají samci pouze ve chvíli, kdy se na jejich území nachází sexuálně aktivní samička, která se chystá k odchodu do teritoria jiného samce. Buvolci navíc signál doprovázejí pohledem upřeným do míst, kam má samice namířeno, aby tak posílili dojem, že právě tam číhá nebezpečí v podobě lva, geparda, hyeny či lovce.

Podle Wiline Pangleové nemají samičky šanci podvod odhalit, protože se s ním setkávají jen jednou za rok v období říje. Reagují vždycky stejně, ačkoli toto frkání nemá ani tak za cíl varovat antilopy, ale spíš upozornit predátora, že o něm stádo ví.

„A i kdyby lest prohlédly, stejně nebudou riskovat a raději zůstanou v bezpečí,“ říká Pangleová a dodává, že úmyslné podvádění, které je tak vlastní člověku, se ve zvířecí říši vyskytuje jen zřídkakdy. Vychytralí buvolci ale vědí, že se jim jejich malá léčka vyplatí. Jedním falešným signálem si zajistí průměrně tři pářící akty navíc, čímž zvýší pravděpodobnost zplození vlastního potomka.

Navzdory pokroku v selektivním chovu krav a změnám zemědělských postupů sdílí současné mléko s historickým nápojem víc podobností než rozdílů – jak zjistila studie publikovaná v březnu v časopise Journal of Dairy Science. Vědci měli k dispozici plechovky sušeného plnotučného mléka vyrobené před 117 lety novozélandskou společností Defiance, které s sebou vezla loď Nimrod britského polárníka Ernesta Shackletona. Kromě 450 kilogramů zmíněných konzerv přitom zásoby mléčných výrobků na palubě obnášely také 87 kilogramů másla či dvě bedny sýra.

Základní tábor si výprava směřující k jižnímu pólu založila na mysu Royds v zátoce McMurdo. A právě tam se po sto letech v rámci iniciativy Antarctic Heritage Trust Restoration Project podařilo nalézt pocínovanou plechovku doslova zamrzlou v čase.

Překvapivě podobné

„Jde zřejmě o nejlépe zachovaný vzorek z průkopnických let komerční výroby sušeného mléka. A jeho objev nám dává jedinečnou šanci pochopit podobnosti a rozdíly mezi tehdejší a současnou výrobní technologií,“ uvedl spoluautor studie Skelte Anema, chemik z výzkumného a vývojového střediska společnosti Fonterra na Novém Zélandu. Jeho tým porovnal nalezený vzorek se dvěma jinými, sušenými pomocí rozprašovače – tedy způsobem používaným až v moderní době. Vědci analyzovali obsah bílkovin, mastných kyselin a fosfolipidů, ale zabývali se také mikrostrukturními vlastnostmi, barvou a těkavými prvky. A závěr? „Přestože uplynulo více než sto let, složení mastných kyselin, fosfolipidů, bílkovin ani vedlejších složek se nijak dramaticky nezměnilo.“

V Shackletonově plechovce se vyskytovalo vyšší množství olova, cínu, železa a dalších stopových minerálů, jakož i aromatických látek souvisejících s oxidací. Ty pocházely zřejmě z materiálu plechovky, v níž se prášek skladoval, a z tehdejšího továrního vybavení. V současnosti se při výrobě používá nerezová ocel a kvalitnější voda, přičemž mléko sušené rozprašováním se snáz rozpouští. 

Rozkošná Marie nebo také Mimi měla vždy nejrůznější privilegia. Když jí nevyhovovala guvernantka, mohla si vybrat jinou. Když se jí ta nová mimořádně zalíbila, snadno z ní udělala hofmistryni. Kam kráska přišla, tam vzbuzovala vášně. 

Neopětovaná láska 

K jejím obdivovatelkám patřila i první manželka budoucího Josefa II. Isabella Marie Parmská. Tato křehká, meditativní a melancholická dáma Marii Kristině doslova propadla. I když se u dvora často vídaly, psala jí pravidelně dopisy. „Píši ti znovu, krutá sestro, ačkoliv jsme se zrovna rozloučily. Nemohu snést to doufání, zda mě uznáš jako osobu hodnou tvé lásky, nebo zda mě raději srazíš do řeky… Nedokáži myslet na nic jiného, než že jsem hluboce zamilovaná.“ Jinde zase přiznává: „Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já ale začínám den myšlenkou na osobu, kterou miluji, protože na ni myslím neustále.“ 

Svou druhou dceru Isabella pojmenovala Marie Kristina. Děťátko však zemřelo hned po porodu a matka ho brzy následovala, když roku 1763 podlehla pravým neštovicím. Bylo jí pouhých 21 let. Ještě předtím však své životní lásce napsala: „Smrt ke mně promlouvá jasným hlasem. Po tři dny jsem ten hlas slyšela.“ 

A co na to Mimi? 

Marie Kristina však žila dál a dál také užívala svého mimořádného postavení. Tři roky po skonu Isabelly Parmské se vdala za muže, kterého si sama vybrala. Nijak přitom nedbala na to, že v zemi stále ještě panoval státní smutek po smrti jejího otce. S manželem Albertem Kazimírem Augustem Sasko-Těšínským se věnovali sbírání umění. 

Když Mimi v pouhých 56 letech zemřela, nechal jí nešťastný vdovec vybudovat nádherný náhrobek. Tím pověřil uměleckou superstar Antonia Canovu, který zhotovil monumentální mramorovou pyramidu s medailonem Marie Kristiny a nápisem „Uxor optimae Albertus“, tedy „Nejlepší manželce Albert“. Mimi prostě vždy měla to nejlepší. I po smrti.

Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin) je býložravec, který je velký asi jako náš bažant a živí se převážně listím stromů doplněným o květy a plody. K trávení listí má jedinečně uzpůsobený trávicí trakt. Potravu zadržuje v rozšířeném voleti a ta zde působením mikroorganismů fermentuje.

Nakvašenou potravu pták zpracovává v dalších částech trávicí soustavy. Díky tomu dokáže z těžko stravitelného listoví načerpat dostatek živin a energie. Vole hoacina tedy funguje podobně jako bachor přežvýkavců. Žádný jiný pták takhle potravu netráví. Kvasící potrava dvakrát nevoní a to zajistilo hoacinovi v mnoha jazycích označení „smrdutý pták.“

Mladí šplhavci a potápěči

Námluvy hoacinů se odehrávají v období dešťů a jihoameričtí letci poté hnízdí v malých koloniích. Hnízda si staví z větviček v korunách stromů zatopených tropických lesů. Samice obvykle klade dvě až tři vejce a vylíhlá mláďata krmí nafermentovanou rostlinnou hmotou z volete. Ptáčata mají na každém křídle dva volné prsty vybavené ostrým drápkem. S jejich pomocí jsou schopna velmi rychle a bezpečně šplhat po větvích v okolí hnízda. Tyto prstíky s drápky se ovšem malým hoacinům po čtvrt roce života ztrácejí.

Když na hnízdní kolonii zaútočí dravec nebo šelma, brání rodiče hnízda nálety na vetřelce. Mláďata mezitím hnízdo opustí a hledají úkryt v hustých větvích. Používají k tomu nejen drápky na křídlech, ale i velké nohy. Pokud nepřítel zaútočí přímo na mládě, snaží se mladý hoacin zachránit skokem z větve do vody pod stromem. Aby se skryl ostrému zraku dravců, vydrží plavat i pod vodou. Když nebezpečí pomine, doplave ke kmeni rodného stromu a s pomocí drápků vyšplhá zpět do hnízda.

Vývojové pouto s archeopteryxem?

Drápky mladých hoacinů vyvolávají asociaci se třemi volnými prsty a drápy na opeřených křídlech archeopteryxe – pravěkého předchůdce dnešních ptáků. Někteří vědci proto spekulovali, že hoacin patří k evolučně velmi starým ptákům a s archeopteryxem ho pojí těsné příbuzenské pouto. Dnes ale považují takové vysvětlení za mylné. Podle nejnovějších výzkumů jsou volné prsty s drápky na křídlech mladých hoacinů příkladem tzv. konvergentní evoluce a u tohoto druhu se vyvinuly jako zcela nový znak v reakci na potřebu mláďat chránit se před útoky predátorů. 

Je už tedy jasné, že hoacin chocholatý má s archeopteryxem společného stejně málo jako jiní ptáci. Navíc se jej podařilo přiřadit do konkrétní ptačí skupiny. V minulosti byl někdy řazen k jihoamerickým seriemám (Cariamidae) žijícím v pampách. Jindy ho vědci šoupli mezi turaky (Musophagidae) z jihu Afriky. Byly ale zaznamenány i pokusy spojit hoacina s dropy (Otididae), chřástaly (Rallidae) či kurovitými ptáky (Galliformes). Hoacin se stěhoval od jedné skupiny ptáků ke druhé a v poslední době často končil v příbuzenstvu kukaček (Cuculiformes). 

Nejnovější genetické analýzy záhadu „usazení“ hoacina chocholatého na ptačí evoluční strom rozřešily. Vyloučily, že by měl blízko ke kukačkám a odhalily, že jeho nejbližšími příbuznými jsou jeřábi (Gruidae) a bahňáci (Charadriidae).