Geolog James Day ze Scrippsova oceánografického institutu a jeho kolegové prostudovali marsovské meteority ze skupin nakhlitů a chassignitů. Prototypem nakhlitů je meteorit Nakhla, který dopadl v Egyptě v roce 1911. Chassignity zase nesou jméno meteoritu Chassigny, který zakončil kosmickou pouť ve Francii v roce 1815. Nakhlitů a chassignitů je na Zemi známých asi tucet.

Meteority z marsovkého vulkánu

Materiál těchto meteoritů vznikl asi před 1,3 miliardami let. Před 11 miliony let byl tento materiál vymrštěn do vesmíru, zřejmě při dopadu velkého meteoritu na povrch rudé planety. Badatelé zkoumali úlomky nakhlitů a chassignitů, které byly nalezeny převážně v posledních desetiletích v Antarktidě a v Africe. Prováděli jejich detailní chemické analýzy, jejichž výsledky prozrazují vědcům podmínky, za nichž vznikal materiál meteoritů. Výsledky jejich práce nedávno zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Chemické analýzy potvrdily, že nakhlity a chassignity pocházejí ze stejného vulkanického systému. Zároveň se ale navzájem liší. Nakhlity vznikly z bazaltové lávy a obsahují krystaly augitu, minerálu ze skupiny pyroxenů a olivínu. Chassignity tvoří převážně olivín. Na Zemi jsou bazalty typické pro zemskou kůru, zatímco olivíny jsou hojné v zemském plášti. Jak je vidět, na Marsu je to stejné. Nakhlity pocházejí z materiálu kůry Marsu a chassignity vznikly z materiálu, který vystoupal z hlubin pláště rudé planety.

Badatelé rovněž zjistili, že svrchní části kůry Marsu byly v kontaktu s atmosférou, což se projevilo v chemickém složení zmíněných meteoritů. Na rozdíl od Země, kde se vulkanický materiál promíchává při deskové tektonice, jsou rezervoáry tohoto materiálu na Marsu velmi starobylé a navzájem izolované.

Sovětské úřady představitelům čs. vojska coby jediné organizované vojenské síle v Rusku příliš nedůvěřovaly, což měla zažehnat vůle představitelů našeho zahraničního odboje dodržet neutralitu legií v ruských záležitostech. Profesor Prokop Maxa, jeden z představitelů Odbočky Československé národní rady (OČsNR – zástupný orgán budoucí čs. vlády sídlící v Paříži), vydal 16. března 1918 rozkazy směřující vydání části zbraní ukrajinským sovětům v Kursku. To se mělo týkat především částí dělostřelectva, které byly pro cestu do Vladivostoku a na francouzskou frontu považovány za nadbytečné. Průjezd dále na Sibiř již o měsíc dříve přislíbil jeden z vysokých velitelů bolševických vojsk Michail Muravjev, ale vše musela ještě potvrdit nová jednání mezi bolševiky a představiteli OČsNR v Moskvě. 

Situace se vyvíjela slibně. Sovětská vláda v souladu s podmínkami brestlitevského míru požadovala, aby vojáci dosud neexistujícího Československa cestovali neozbrojeni. Ve hře však zůstávala možnost, že by si legionáři vezli zbraně v zapečetěných vagonech a s ozbrojeným doprovodem – rovněž z řad Čechoslováků. Než však byla v Moskvě sestavena a podepsána jakákoliv smlouva, došlo ke zvratu v Penze, kde jednání vedl profesor Maxa.

Brána na Sibiř

Kterýkoliv ešelon, který mířil z Ukrajiny do Vladivostoku, musel bezpodmínečně projet Penzou. To si uvědomovali také čs. komunisté, takže si již dříve vymohli, aby si tam mohli zřídit kancelář a agitovat mezi projíždějícími krajany. Podle slibů, jež dali bolševickému vedení, se měla většina legionářů dát zlákat ke vstupu do Rudé armády. Velkou část čelních čs. komunistů přitom tvořili zběhové z legií, což v konečném důsledku vedlo k častým konfliktům. 

Penzenský sovět se nacházel pod výrazným vlivem čs. bolševiků, a tak byla jednání velmi komplikovaná. Výsledná úmluva stanovovala, že legionáři nepojedou dále jako vojenská síla, ale coby skupina svobodných občanů. Veškeré zbraně museli odevzdat, v každém vlaku mohla zůstat pouze ozbrojená rota o 168 mužích a jediný kulomet, ke každé pušce si Čechoslováci mohli ponechat 300 nábojů a dalších 12 000 pro maxim. Tato síla měla sloužit pouze pro ochranu vlaku. Volný průjezd dále na východ pak zajišťoval přidělený komisař. 

Mimo to však dohoda stanovovala, že k vojsku budou mít neomezený přístup agitátoři lákající ke vstupu do Rudé armády. Poslední část úmluvy se týkala propuštění veškerých „podezřelých“ ruských důstojníků, zůstat smělo pouze několik nenahraditelných odborníků, mezi nimi i generál Michail Dietrichs nebo podplukovník Fjodor Ušakov. Celou dohodu v podobě schválené v Penze nakonec převzalo i moskevské vedení a telegramem ji potvrdil také lidový komisař Josif Stalin. Cesta na východ tak byla alespoň zdánlivě volná.

Nedůvěra sílí

Mezi řadovými vojáky rozkaz k odevzdávání zbraní příliš radosti nevyvolal. V revolucí rozbouřenému Rusku představovaly společně s pevnou organizací jedinou záruku bezpečnosti. Veteráni zborovské bitvy a tarnopolského ústupu měli navíc v čerstvých vzpomínkách, jak sbírali pušky a střelivo zahozené ruskými vojáky, a nyní je měli sami odevzdat. To vedlo k tomu, že se Čechoslováci na vlastní pěst snažili výzbroj schovávat, kde se jen dalo. Při vymýšlení skrýší se ukázala typická legionářská vynalézavost – opakovačky putovaly do zdvojených stěn vagonů, kulomety zase končily v kotlích polních kuchyní. Mužstvo ukrývalo zbraně bez vědomí důstojníků, důstojníci zase tak, aby to nevěděli řadoví vojáci. 

Ještě větší vření ale vyvolávala téměř neustálá přítomnost bolševických agitátorů. Ti se zpočátku snažili chovat spíše kamarádsky a přesvědčovali legionáře, aby neodjížděli na západní frontu. Tvrdili, že se k nim Francouzi budou chovat jako ke koloniálnímu vojsku a nechají je zmasakrovat v některé z ofenziv, případně je pošlou do Afriky bojovat proti domorodému obyvatelstvu. 

Rudí apelovali také na povinnost vůči Rusku, které umožnilo Čechoslovákům vytvořit si vlastní vojsko. Teď ale potřebovalo zase pomoci Rusko v zápase se starými reakcionářskými strukturami a je prý povinností legionářů zůstat a pomoci. Nutno dodat, že se tato hesla setkávala pouze s malým ohlasem stejně jako přísliby hodností, peněz i funkcí.

Třaskavá směs 

Několik dezertérů z řad legií přineslo bolševikům zprávy o tom, že dobrovolci porušují dohodu a část zbraní schovávají, což vedlo ke stále dotěrnějším prohlídkám ešalonů. Nebylo výjimkou, že se legionáři museli pod různými záminkami přestěhovat do jiných vagonů, přičemž rudí důkladně sledovali, co si s sebou odnášejí. Slabé výsledky agitace navíc vedly ke zvyšující se agresivitě a drzosti bolševiků a s tím spojenému narůstání konfliktů. Ani poté, co ešalony projely Penzou, neměly jejich posádky zdaleka vyhráno. Řada sovětů se neřídila úmluvami a vyžadovala odevzdání dalších a dalších zbraní – ať už v obavě z Čechoslováků či s vidinou vlastního dozbrojení. Některé z úřadů se nacházely pod vlivem bývalých zajatců – Čechů či Němců, kteří místní samosprávy poštvávali proti legionářům. 

I přes vzájemné provokace a agresivitu se však zatím oběma stranám dařilo vyhýbat se většímu konfliktu. Čechoslováci se skřípěním zubů snášeli mnohá příkoří a naschvály, jen když se jelo na východ. Volný průjezd ale netrval dlouho, ešalony stále častěji stávaly ve stanicích a nejzápadnější skupina v té době ještě ani nedosáhla Penzy. Mezi důvody uváděné sověty patřily boje proti silám atamana Semjonova v Zabajkalí, aktivity dohodových vojsk na Sibiři a špatný technický stav trati. Realita ale byla zcela jiná, čehož si legionáři nemohli nevšimnout.

Dohoda padá 

Hlavní důvod neustálého zdržování představovala nízká kapacita Transsibiřské magistrály, která na základě úmluv z Brestu Litevského sloužila k návratu německých a rakousko-uherských zajatců do vlasti. Na jaře 1918 na západní frontě začala poslední velká císařská ofenziva, která měla porazit Francii před příjezdem amerických expedičních sil, a chystal se útok c. a k. armády na Piavě. Návrat několika set tisíc vojáků se tak mohl stát rozhodujícím činitelem a vychýlit jazýček na vahách. 

Na základě takzvaného Čičerinova telegramu z konce dubna 1918 dostaly transporty zajatců na západ absolutní přednost, což vedlo k tomu, že se ešalony Čechoslováků prakticky zastavily. Československé vojsko na Rusi bylo na začátku května 1918 roztaženo na téměř 10 000 km Transsibiřské magistrály (nejvýchodnější skupina už dosáhla Vladivostoku) a z velké části odzbrojeno. Vojáci si dobře uvědomovali nepřátelské postoje českých, německých či maďarských komunistů a pozorovali, jak se na západ valí ešelony se zajatci, kteří měli být znovu nasazeni na frontu proti vojskům Dohody. 

Jeden z posledních pokusů zažehnat hrozící konflikt představoval odjezd zástupců OČsNR do Moskvy, aby vyjednali obnovení transportu dále na východ. Mezitím však 14. května 1918 došlo na nádraží v Čeljabinsku k potyčce mezi zajatci a legionáři, která vedla k obsazení celého města Čechoslováky. V té době se také chystaly předporady vševojskového sjezdu, kde měli zástupci čs. vojska rokovat o řešení vzniklé situace. 

Krátce nato v Moskvě úřady pozatýkaly zástupce OČsNR a Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení a internaci všech legionářů. Jeho telegram se dostal také do rukou Čechoslováků, následkem čehož jejich sjezd vydal prohlášení o cestě na východ „vlastním pořádkem“. Ti si tak bez ohledu na odpor sovětů hodlali cestu do Vladivostoku probojovat.

Raketa Atlas V N22 s kosmickou lodí CST-100 Starliner odstartovala k misi Boe-CFT z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě přesně podle plánu v 16:52 SELČ. Šlo o vůbec první let s posádkou – Starliner až doposud absolvoval jen dva nepilotované testovací lety.

Premiérovou posádku tvoří Barry Wilmore a Sunita Williamsová. Ani jeden z nich přitom původně letět neměl – 61letý Wilmore byl členem záložní posádky a členem testovací mise se stal po odstoupení Chrise Fergusona. 58letá Williamsová zase měla podle původních plánů letět až s první operační misí a v Boe-CFT je náhradnicí za Nicole Mannovou. Oba jsou nicméně zkušenými astronauty, bývalý pilot námořnictva Wilmore strávil ve vesmíru 178 dnů a původně vojenská pilotka Williamsová dokonce téměř 322 dny.

Změny ve složení posádky každopádně dokonale ilustrují potíže a průtahy, které premiérový pilotovaný let Starlineru provázely. Bez posádky měla loď letět už v roce 2016, první pilotovanou testovací misi k ISS absolvovat v polovině roku 2017 a na jeho konci zahájit pravidelný provoz. Premiéra, během které mělo mimo jiné dojít k připojení a odpojení od Mezinárodní kosmické stanice, se přitom uskutečnila až v prosinci 2019. Problémy s palubním počítačem ale nedovolily provést všechny naplánované úkoly a mise Boe-OFT musela být předčasně ukončena po dvou dnech. Opakovaný testovací let OFT-2 se následně uskutečnil v květnu 2022.

Pozdě, ale přece

Starliner představuje zčásti opakovaně použitelnou loď: Zatímco kuželovitá kabina pro posádku CM alias Command Module se může na oběžnou dráhu vydat až desetkrát, válcovitý SM neboli Service Module se musí pro každou misi vyrobit znovu.

Boeing postavil tři kabiny Starliner s výrobními označeními S1, S2 a S3. První z nich posloužila v listopadu 2019 ke zkoušce záchranného systému PAT alias Pad Abort Test. Zároveň se pro ni jednalo o derniéru, protože představovala pouze prototyp, nikoliv exemplář určený k letům na oběžnou dráhu. Kabiny S3 a S2 pak uskutečnily bezpilotní let OFT a OFT-2. První zmíněná byla po přistání pokřtěna jako Calypso, a právě ta nyní zamířila k ISS. U budoucích operačních misí se počítá s jedním startem ročně a střídat se mají kabiny S2 a S3.

Celá loď má maximální průměr 4,56 metru, výšku 5,03 metru a startovní hmotnost (dle požadavků mise) až 13 tun. Kabina o objemu 11 m³ pojme sedm astronautů, reálně se však počítá s lety čtyřčlenných posádek. Starliner může létat zcela autonomně, Williamsová a Wilmore jej ale budou v různých momentech pilotovat sami, aby prověřili manévrovací schopnosti plavidla. Testovat budou také vybavení včetně sedadel a obleků, zatímco týmy na Zemi budou monitorovat komunikaci a systémy na podporu života. 

Přílet a připojení k Mezinárodní kosmické stanici je naplánován na dnešních 18:16 SELČ. Wilmore a Williamsová se připojí k posádce Expedice 71 složené z astronautů NASA Michaela Barratta, Matta Dominicka, Tracy C. Dysonové a Jeanette Eppsové a kosmonautů Roskosmosu Nikolaje Čuba, Alexandra Grebjonkina a Olega Kononěnka.

Testy budou pokračovat i během pobytu dvojčlenné posádky na ISS. Po konci testovací mise chce vesmírná agentura dokončit schvalovací proces pro Starliner tak, aby v něm mohli příští rok poprvé odstartovat astronauti ke klasické několikaměsíční misi na ISS.

Ve středoasijském Kazachstánu mají archeologové v poslední době napilno. Jsme svědky celé řady zajímavých objevů, které jsou o to cennější, že se často týkají kultur a států, o nichž toho víme jen velice málo. Takové jsou i nedávné cenné nálezy z oblasti Turkestánu, v jižní části dnešního Kazachstánu.

Tým kazachstánských archeologů zkoumal tři pohřební mohyly jejichž stáří je zhruba 2 000 let. Dvě z mohyl byly již dávno vykradeny, zřejmě ještě ve starověku. Třetí mohyla ale ukrývala hrob podle všeho mocné a vlivné ženy, která byla pochována s řadou pozoruhodných artefaktů, včetně zlatých šperků, hrotu šípu, přezky na opasek a velkého bronzového zrcadla, pocházejícího zřejmě z Číny za vlády dynastie Chan.

Starověký svět Střední Asie

Podle nalezených předmětů archeologové usuzují, že se jedná o hrob kultury Kangdžu (Kangju). Tento málo známý státní útvar existoval v této části světa, severně od dnešního Afghánistánu, zhruba mezi pátým stoletím před naším letopočtem a čtvrtým stoletím našeho letopočtu. 

Stát Kangdžu byl federací více etnik, převážně kočovníků indoevropského původu, geneticky blízkých Sarmatům, kteří mluvili východoíránskými jazyky. Podle historiků je označení Kangdžu čínským názvem pro starověkou kulturu známou jako Sogdiana. Centrum této kultury se nacházelo kolem dnešního uzbeckého města Samarkand. Rozkládala se však nejen na území dnešního Uzbekistánu, ale i Tádžikistánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

Objevené předměty podle archeologů ukazují na vysokou úroveň řemeslné výroby. Stát Kangdžu v době vzniku mohyl čile obchodoval se starověkým Římem, Čínou a Kušánskou říší, která se rozkládala zhruba od dnešního Afghánistánu až k řece Ganze v severní Indii.

Města Kangdžu se nacházela na jedné z větví Hedvábné stezky, zásadní obchodní trasy starověku, která vedla z východní Číny do oblasti Středomoří. Díky tomu byl tento státní útvar propojený v rámci diplomacie a obchodu s dalšími částmi starověkého světa. Nalezené artefakty budou vystaveny v kazachstánském Národním muzeu v Astaně.

Počítačových her založených na simulování života zemědělce existují celé stovky. Jedna z nejznámějších, Farming Simulator od švýcarské společnosti Giants Software, zaznamenala v roce 2020 celkem 25 milionů prodaných kopií a přes 90 milionů stažení mobilní verze. A například Stardew Valley, jež se letos v březnu dočkala aktualizované verze, se před osmi lety v roce svého vydání ocitla na seznamu nejlépe hodnocených videoher vůbec.

Práce jenom jako

Podle psychologa Jamieho Madigana, který provozuje web The Psychology of Video Games, přináší imaginární práce mnohem větší uspokojení než ta skutečná – právě proto, že je „jenom jako“. Z rovnice tak odpadá zásadní proměnná v podobě bezmoci a nejistoty z případného neúspěchu, které by v reálném světě mohly mít fatální důsledky. Dotyčný se pro účast ve hře nerozhodl kvůli výplatě, nýbrž z vlastní vůle. Na scénu zde tedy vstupují angažovanost a vnitřní motivace coby faktory, jež pohánějí zaměstnance bez ohledu na vnější okolnosti, včetně výše mzdy. Jinými slovy, videohry poskytují „jasné cíle, jednoznačnou zpětnou vazbu, vítězné výzvy a předvídatelné odměny“. A o podobném uspokojení ze standardního zaměstnání si většina z nás může nechat jen zdát.

Břemeno života

Zmíněná hra Stardew Valley spojuje dle Madigana hned několik prvků, jež probouzejí vítané emoce. Zásadní je už příběh v pozadí: Hráč se ocitá v roli vnuka nemocného dědečka, který mu předá zapečetěnou obálku a řekne mu, aby ji otevřel, až se bude „cítit zdrcen břemenem moderního života“. Jakmile pak daná chvíle nastane, ukáže se, že stařík hráči v dopise odkázal svou někdejší farmu, a vybízí jej, aby pokračoval v jeho stopách. Právě popsaný příběh má podle recenzentů i psychologů zvlášť terapeutický účinek – tak jako hrdina ve hře uniká z každodenní šedi kanceláře, i hráč jejím prostřednictvím nachází ventil od starostí běžného dne.

Klíč k lepší náladě

„Jelikož neexistuje žádné pevně dané řešení tvůrčích úkolů, mohou jim hráči věnovat tolik času, kolik si sami zvolí. Během mnoha herních hodin se soustředí na navrhování a rozvoj své farmy, tudíž mají spoustu příležitostí se do svého projektu emocionálně zapojit,“ domnívá se Madigan. V rámci psychologické studie vedli vědci z univerzit v Yorku a Basileji rozhovory s hráči a zjišťovali, jaké pocity prožívají. 

Většina z nich zmínila, že jim farmářský simulátor pomáhá zvládat náročné životní situace jako problémy v rodině a vztazích, úmrtí blízké osoby, úzkosti či ztrátu zaměstnání. A třebaže videohra sama o sobě problém pochopitelně nevyřeší, může se stát užitečným nástrojem pro získání pozitivní zpětné vazby a zlepšení nálady.

Kritici často poukazují, že hráči pouze vyměnili své skutečné povinnosti za digitální. Ovšem už prostý fakt, že si dotyčný nějakou činnost vybral dobrovolně, mu může pomoct ke zlepšení psychického stavu. 

Projektové práce na dnes již legendární útočné pušce AK-47 začaly v posledním roce druhé světové války. V roce 1946 byl AK-47 podroben oficiálním vojenským zkouškám a v roce 1948 byla verze s pevnou pažbou uvedena do aktivní služby ve vybraných jednotkách Sovětské armády. Michail Kalašnikov ale neusnul po prvních prototypech na vavřínech.

Image

Čtěte také

Vývoj útočné pušky AK-47 (1): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?

Konstruktér Valerij Charkov, který se na vývoji podílel, mu poskytl čas na nutné optimalizace a výsledek musel být perfektní. V roce 1959 byl představen Typ 4 – respektive AKM (Avtomat Kalašnikova modernizirovannyj), který měl kromě dalších vylepšení již tělo z plechového výlisku, jak se plánovalo od začátku. V první řadě se vyřešily všechny problémy s technologií výroby, materiálem a výstupní kontrolou. Kromě pouzdra závěru se optimalizovala výroba i dalších částí. 

Minimalizace třískového obrábění v důsledku znamenala velkou finanční i časovou úsporu a vojáci ocenili, že nová verze měla menší hmotnost. V jádru se ale jednalo o stejnou zbraň jako Typ 1, jen dotaženou k maximu užitných vlastností a efektivnosti výroby.

Modifikace AKM je zatím nejpočetněji vyráběnou zbraní z rodiny kalašnikovů, vyráběná v řádu desítek milionů kusů. Kromě originálů produkovaných v Sovětském svazu se jich obrovské množství exportovalo do zemí Varšavského paktu i mnoha spojeneckých států. Kromě vlastních zbraní se vyvážel též kompletní technologický balíček pro lokální výrobu. 

Kalašnikov odvedl při přeměně AK-47 na AKM důkladnou práci a zjednodušil celý technologický proces natolik, že se jeho automaty a výrobní postupy daly s úspěchem dodávat i do zemí s velmi omezenou průmyslovou tradicí. „Ákáčka“ ve své výzbroji alespoň v nějakém množství udržovalo či stále udržuje přes 120 států. Formou reverzního inženýrství začala následně automaty ze SSSR kopírovat Čína, která svými verzemi zaplavila „armády chudého muže“ v rozvojovém světě.

Vývoz licencí 

Zajímavá situace nastala v Severní Koreji, kde se zhotovovala jak kopie čínského Typu 56, tak v mnohem větších počtech i sovětského AK-47. Toho vzniklo až 800 000 kusů pod označením Typ 58. Od originálu se liší úchytem na bajonet a charakteristickou nekvalitní povrchovou úpravou černěním. Koncem 60. let se ale výroba Typu 58 zastavila ve prospěch modernějšího Typu 68 používaného dodnes. V podstatě šlo o AKM s pouzdrem závěru z ocelového výlisku, ale s množstvím menších či větších změn. Přepracování se dočkalo třeba spoušťové ústrojí a uchycení oček na popruh. 

Egyptská licenční varianta se nazývá Maadi podle stejnojmenné zbrojovky v Káhiře a od sovětských předloh liší se převážně jen ražením. Totéž se dá říct o německých, bulharských a raných polských mutacích. Varšava ale později přešla na originálnější Kbk wz. 88 Tantal a Kbk wz. 96 Beryl.

Finská a izraelská stopa

V ne příliš rozvinutém Rumunsku vznikaly licenční AKM v několika variantách pod označením PM md. 63. První série se od originálu lišily prakticky jen ražením, ale ty pozdější dostaly předpažbí s integrovanou rukojetí. Když Sověti najeli na výrobu AK-74 na nový náboj 5,45×39 mm, rumunská odpověď přišla v podobě PA md. 86. Nešlo o kopii AK-74, ale spíš o přerážovanou PM md. 63. Používá například starý typ plynového nástavce, který se hůře čistí. Stejně tak charakteristické předpažbí zůstalo zachováno, jen ho doplnila do boku sklopná pažba. V menším počtu se produkovalo též zkrácené provedení PM md. 94 a několik exportních variant.

Finský AK nese označení Rynnäkkökivääri (útočná puška) Rk 62 a považuje se za jednu z nejkvalitnějších odvozenin. Vznikal z kvalitnějších materiálů a s menšími tolerancemi oproti originálu. Má přepracované pažbení, tlumič výšlehu, mířidla a množství dalších úprav zlepšujících přesnost a spolehlivost. Tato zbraň dodnes používaná finskou armádou existuje ve více než 30 zavedených, exportních a prototypových variantách. 

Krom toho stojí za zmínku, že rodina izraelských pušek Galil v západní ráži 5,56×45 mm (a tedy i z nich odvozených jihoafrických vektorů) vznikla právě na základě Rk 62. První série galilů dokonce používala originální finská pouzdra závěru, než se plně přešlo na lokální výrobu.

Menší ráže 

Úspěch sovětské munice 7,62×39 mm přinutil Západ poohlédnout se po vhodném konkurentovi. Zkoušelo se ledacos, ale v USA nakonec zvolili koncept středně výkonného náboje osazeného lehkou střelou malého diametru (5,56×45 mm), dosahující vysokých rychlostí. To nenechalo chladné Sověty, kteří se rozhodli vytvořit něco podobného. Výsledkem se stal náboj 5,45×39 mm (či 7N6), který od roku 1974 začal přicházet do armád Varšavského paktu po bok svého předchůdce. Oproti západnímu vzoru vykazuje sice o něco menší výkon, ale v praxi se mu svými vlastnostmi přibližuje. 

Při výběru zbraně se Sověti pragmaticky rozhodli jít cestou nejmenšího odporu v podobě pouhého přepracování AKM pro novou ráži s jen lehkou modernizací. Práce se ujal tým konstruktéra Kriakušina pod přímým dohledem Kalašnikova a typ AK-74 byl brzy hotov. „Čtyřiasedmdesátek“ se vyrobilo přes 5 000 000 kusů (včetně licenční produkce) a zavedlo je asi 30 zemí v deseti hlavních verzích, přičemž geneze AK-74 probíhá dodnes.

Francie prožívala od listopadu 1380, kdy se stal králem Karel VI. (1380–1422), konečně šťastné dny. Válka s Anglií, které budou historikové jednou říkat stoletá, utichla, a i když byl nový král ještě dítě, otec mu určil za regenty i rádce jeho tři strýce, vévody z Burgund, z Anjou a z Berry. Vychovávali jej dobře a on dospíval v bojovného rytíře. Válečný křest si odbyl roku 1382 při potlačení povstání ve francouzském lénu Flandry, kde osobně téhož roku zvítězil v bitvě u Roosebeke. 

O tři roky později se sedmnáctiletý Karel VI. oženil s šestnáctiletou Alžbětou Wittelsbašskou. S dívkou, kterou Francouzi překřtili na Isabelu Bavorskou, tvořili svazek láskyplný, vášnivý i plodný. Ve dvaceti letech se urostlý, bojovný a pohledný král, jemuž poddaní říkali Charles le Bien-Aimée, Karel Milovaný, chopil samostatné vlády, k níž si přizval schopné rádce-odborníky. Francie vzkvétala, jenže pak, jednoho horkého srpnového dne 1392, se vše rázem změnilo.

Drama parného dne 

Vše začalo, protože se bretonský velmož Pierre de Craon pokusil zamordovat Oliviera de Clisson, francouzského konétabla (vrchního velitele vojsk po králi). Hrdelní zločin nemínil Karel VI. nechat bez odplaty, proto s vojskem vytáhl k vévodství Bretaň a 5. srpna dospěl do blízkosti města Le Mans. Táhlo na poledne a slunce žhnulo, až vše rozpálilo. Král v sedle měl na sobě kabátec z černého sametu a nejspíš myslel na to, že k němu z lesa před chvílí vyběhl jakýsi muž, napůl divoch, napůl blázen, který podle kroniky Chronicorum Karoli Sexti mnicha ze Saint-Denis volal: „Nejezdi dál, vznešený králi, neboť tě zradí!“ 

V posledních dnech se údajně netěšil dobrému zdraví, parno onoho dne mu dodalo a podivná výstraha na něj dolehla natolik, že stačilo málo, aby přišel o rozum. „Jeden ze zbrojenců, který jel po jeho boku, byl příliš tísněn houfem a upustil na zem meč. Z hluku železem způsobeného popadl krále z ničeho nic záchvat vzteku; ve svém rozrušení vytasil meč z pochvy a toho muže zabil. Zároveň pobídl koně ostruhami a po dobu jedné hodiny jezdil z jedné strany na druhou převelikou rychlostí a křičel: ,Chtějí mě vydat nepřátelům!‘ (…). Myslel, že je v bitvě a obklopen nepřáteli a pozvedl meč tak, aby mohl bodat i sekat, jedno do koho, křičel a volal: ,Kupředu, kupředu na ty zrádce!‘,“ popsal ty chvíle kronikář Jean Froissart. 

Podle Velkých kronik svatodivišských stihl král zabít čtyři muže, než jej přemohli a dopravili do Le Mans, kde pomatence svěřili do péče lékařů. Podivná událost u mnohých vyvolala otázku, zda onoho divého muže, který vypadal jako biblický prorok či keltský druid, někdo na krále nenastražil úmyslně. Jak by ho ostatně dokázal onen neznámý poznat v dobách, kdy portrétní umění kulhalo, a dokonce ani na mincích nevyhlížely obličeje realisticky. Nikdo nemohl předpokládat, že Karel VI. přijde o rozum. Nabízí se ale varianta, že kdosi zamýšlel vladaře poštvat proti jeho rádcům nebo proti strýcům, kteří svou bývalou moc zdaleka neztratili. 

Zatemněná mysl 

Do Le Mans se nechal král odvézt jako beránek, ani zbraň mu nemuseli vyrvat násilím, i když jej pak pro jistotu svázali. Sám se vyčerpal a přestal bojovat, zároveň ale slova nepromluvil a nikoho nepoznával, dokonce ani bratra Ludvíka či strýce. „Tři dny nato nabyl král zdraví a mohl i rozumu užívat,“ píše mnich ze Saint-Denis, který celou věc pokládal za zázrak i dílo Prozřetelnosti. „Tehdy žádal pokorně odpuštění vin, jež mohl mít vůči přítomným i nepřítomným.“ 

Ke zlepšení zdravotního stavu nejspíše pomohly klid a péče starého lékaře Guillama de Hervilly. Ten Karlovým strýcům radil, aby krále ničím nezatěžovali, nýbrž mu dopřávali radovánky a rozptýlení. Učený doktor povolil návštěvy královny i lov, neboť vladař už dokázal vsednout na koně. Podle všeho si nic z onoho záchvatu zuřivosti nepamatoval a nikdo netušil, co se v jeho hlavě odehrálo. Při tehdejším stavu lékařství se není čemu divit, že kroniky dávaly stejnou měrou vinu očarování a Božímu trestu. Doktoři u králova lůžka se nicméně nakonec shodli na příliš rozpálené černé žluči, jež, smíšena se vztekem, stoupla panovníkovi do hlavy. 

Dodnes se neví, zda šlo o dědičné zatížení – Karlova matka Joanne de Bourbon trpěla duševní chorobou, a tak v historii proslula spíše pod jménem Johana Šílená – či následek předchozího onemocnění. Obvykle se v tomto ohledu uvažuje o schizofrenii, porfyrii (krevní onemocnění, jež s sebou nese neurologické komplikace), případně o maniodepresivním (bipolárním) stavu. Stoprocentní jistotu a uspokojivou diagnózu ale k dispozici nemáme. 

Uzdravený vladař? 

Za královo uzdravení se sloužily mše, prostí lidé zapalovali svíce a pořádali procesí, aby je nebe vyslyšelo. Karel VI. zatím vykonal zbožnou pouť do Chartres a až v půli listopadu se vrátil do Paříže. Od první ataky choroby za něj opět vládli příbuzní. Svoje strýce z regentských funkcí odvolat nechtěl, cítil se totiž na vládní záležitosti dosud slabý. Sám vydal jen ordonanci, která upřesňovala, co dělat, kdyby se trůn uvolnil. V takovém případě se měl stát až do zletilosti dědice trůnu, který se narodil na konci roku 1392, regentem králův bratr Ludvík Orleánský. 

Králův verdikt pochopitelně rozladil jak vévody z Berry a z Burgundska (ten z Anjou by se hněval také, nebyl ale v Paříži), tak i královnu Isabelu Bavorskou. Její budoucnost by se totiž stala v případě manželovy smrti nejistou – na výchovu nedávno narozeného prince by ztratila vliv a její postavení i příjmy by se redukovaly na nepříliš vlivné postavení královny-vdovy. 

Zmíněná ordonance sice svědčila, že král je při smyslech a uvažuje velice realisticky, stala se však katalyzátorem dalších událostí, které shodou okolností vyústily roku 1393 v další tragédii nebohého Karla VI. Nebylo divu, že se královna Isabela začala starat o vlastní hmotné zajištění, o statky, osobní poklad, i o přiřčení renty v případě ovdovění. Všichni kronikáři se ale shodují, že tehdy ještě její city k manželovi nevychladly. Neměla to nejspíš lehké, neboť její choť přestal dbát na hygienu, vzhled, oděv a někdy i jídlo. O královo zdraví však pečlivě dbala ať už z důvodů vlastní existence, či z náklonnosti, a nejspíš jej chtěla zbavit melancholie, do které se od nešťastné letní události propadal. 

Mizerný duševní stav jej nicméně neodradil od veselí a postelových hrátek. Po zábavě ovšem netoužil jen sexuálně dosti temperamentní panovník, ale i celý dvůr. Vladařovu rozjívenost vítali též jeho strýcové a bratr, neboť bylo v jejich zájmu odvést Karla VI. od vladařských rozhodnutí a nasměrovat jej trochu jinam, jak ostatně radili i lékaři. Taškařice a maškarády patřily tehdy k převelice oblíbeným aktivitám lidových vrstev. Masopustní převleky si oblékali lidé od malých vsí až po Paříž, proč tedy takovéto zvyky nepřenést do královských komnat a paláců urozených? 

Radovánky v paláci 

Příležitost k veselí, jež mělo hodně nevázaný charakter, skýtaly nejčastěji svatby a jednu z nich chystala Isabela Bavorská právě na počátku roku 1393. Šlo o sňatek její dvorní dámy, už třikrát ovdovělé Catherine de Hainceville, která přišla s královnou z Bavorska. Svatební zábava, plánovaná spolu s maškarádou a šarivari, se chystala v pařížském paláci Saint-Pol na pravém břehu Seiny. „Nic nádheře onoho naprosto královského svátku nescházelo. Nebylo opomenuto nic, co mohlo pozvané osoby rozptýlit. Byly tu maškary všeho druhu a tančilo se za zvuku nástrojů až do půli noci. Běda, nikdo netušil, že se všechny ty radovánky co nevidět skončí strašnou tragédií,“ tvrdil mnich ze Saint-Denis. 

Prapříčinou se stal nápad králova šlechtice Huguetta de Guise, jenž vymyslel, že se s několika dalšími převléknou za divomuže či ďábly, načež opatřil šest lněných košil, které dal potřít smolou a polepit vlasy barvy lnu. Taškařice se měli účastnit krom něho hrabě de Joigny z mocného rodu de La Trémoillů, dále Aimery de Poitiers, pak Jobbain de Foix, pan de Nantouillet a nakonec i král, kterého záměr i převlek velice pobavily; ten se přidal jako šestý. 

„Takto namaskovaní posléze vešli do sálu v tom hrozném přestrojení, v němž nebyli k poznání, jali se pobíhat s obscénními gesty na všechny strany, vydávali hrozný řev a napodobovali přitom vlčí vytí. Jejich pohyby byly stejně nepatřičné jako hlasy a s posedlostí vskutku ďábelskou tančili sarabandu,“ líčí události mnich ze Saint-Denis. 

Málokomu v sále to ale připadalo nepatřičné a všichni spíše vítali zpestření jinak dosud fádní slavnosti. Ve světle loučí, které – rozvěšeny po stranách na zdech – vrhaly stíny, musely převlečené postavy vypadat divoce, a kdo se za maskou skrývá, nešlo poznat zcela určitě. Svatební hosté hádali podle pohybů, postav či hlasu a mnozí nejspíše tušili, že Karel VI. v té šestici hraje aktivní roli. 

Plamen, který přeskočil 

Jobbain z Foix se ale v té veselé skupince držel zpátky a z opatrnosti králi podle kronikáře Froissarta radil: „Sire, nechte přikázat velice důrazně, abychom se nepřiblížili k žádné z pochodní, neb kdyby plamen přeskočil na košile, tvořící náš převlek, lněné chlupy by chytly jak vích a my bychom byli v ohni a neodvolatelně ztraceni, to vám říkám.“ Panovník dal na jeho doporučení a skutečně poručil, ať nikdo s pochodní za tou šesticí divochů nejde. 

Jenže krátce nato vešel do sálu v doprovodu čtyř rytířů a šesti sluhů s pochodněmi vévoda Ludvík Orleánský, králův bratr. Netušil, co hraje šest postav v maskách za divadlo, a nevěděl ani o králově bezpečnostním opatření. Možné nebezpečí si neuvědomil a udělal, co udělat neměl. „Jak tak těch pět tančilo, přiblížil se s pochodní, již před ním držel jeden z jeho sluhů, a to tak blízko, že od žáru ohně vzplanula koudel. Víte, že není prostředku, jak koudel uhasit, když chytne. Plamen lnu rozehřál smolu, kterou byla koudel přilepena k látce,“ píše Froissart. Šlo o mladický nerozum, nebo zlý úmysl? Mnozí se domnívali, že svého bratra poznal i pod převlekem. Ostatně kdyby Karel VI. uhořel, podle nedávného výnosu by se Ludvík Orleánský stal na čtrnáct let poručníkem nedospělého následníka trůnu, a v případě, že by zemřel i on, usedl by na trůn sám. 

Krutá muka 

Jisté je, že pět postav divomužů vzplanulo takřka naráz, a na šestou plameny přeskočily vzápětí. Jak popisuje mnich ze Saint-Denis, umírání v ohni představovalo vskutku hrůzostrašný zážitek pro všechny přítomné v sále: „Museli byste mít srdce z kamene, abyste bez nářku dokázali vyslechnout ten strašlivý křik, jaký nešťastníci rázem spustili (…). Hladové plameny dosahovaly až do stropu, rozpuštěná smola stékala po tělech a pronikala až na kůži. Dobrou půl hodinu se tak zmítali vprostřed muk. Jak se snažili oheň uhasit a strhávali si šat, popálili si ruce, že jim zúplna ohořely. Oheň strávil i vnitřky jejich těla, jejich mužné údy padaly v cárech a krví zaplavovaly podlahu sálu. V krutých mukách vydechl v náruči těch, co ho vynášeli, hrabě de Joigny, šlechtic proslulého rodu. Levoboček z Foix a Aymery de Poitiers zemřeli po dvou dnech. Huguet de Guisay žil ještě tři dny. (…) Pan de Nantouillet byl krom krále jediný, který unikl smrti. Patřil k maškarádě, jak ale ucítil, že ho zachvacuje oheň, pádil do palácové kuchyně a vnořil se do kotle plného vody. Ten šťastný nápad mu zachránil život. Královna v prvním záchvatu zděšení uprchla s dámami do vzdálené komnaty. Ježto však nevěděla, zda král nezahynul se svými druhy, omdlela napůl mrtvá hrůzou. Smyslů nabyla, až když spatřila krále, který se zbavil převleku a přišel ji uklidnit.“ 

Zachraňte krále! 

Levoboček de Foix, i když jeho samotného začaly plameny sžírat, křičel z plna hrdla: „Zachraňte krále! Zachraňte krále!“  Karel však nevděčil za život jen obdivuhodnému sebezapření jeho poddaného, ale i chladnokrevnosti své mladé tety, která na rozdíl od ostatních paní neztratila hlavu a neutekla: „Vévodkyně z Berry zachránila krále před nebezpečím, neboť si vykasala sukni a přikryla ho s ní, aby uhasila plameny,“ praví Froissart. 

Muselo jít o mimořádně srdnatou ženu, vždyť dávala všanc i svůj život, přestože nejspíš netušila, že se jedná o panovníka. Karla nejprve popadla, pak ho pravděpodobně povalila na zem a skryla pod sukní. Plameny udusila vskutku účinně, přičemž tímto činem prokázala nejen rozvážnost, ale i praktické myšlení. 

O celé události, byť ji král přestál bez újmy na duševním i tělesném zdraví, se brzo mluvilo po celé zemi. Bál ohnivců či světlušek (Bal de Ardents), nebo též Bál divomužů (Bal des Sauvages) si všichni spojovali s tragédií předchozí, při níž přišel panovník předčasně o rozum. Lidé v tomto ohledu rozmlouvali o blesku Božím, jenž zasáhl nejvyšší strom, o výstraze nebes, znamení prokletí, stigmatu a cejchu nad ubohou hlavou toho, kterému se stále říkalo Karel Milovaný. V očích Pařížanů tragédie paradoxně nejvíc uškodila pověsti královny Isabely. Na tu začal obecný lid náhle pohlížet skrze prsty a brzo z ní učinil druhou Messalinu.

Modré světlo je významnou součástí spektra viditelného světla, vyzařují jej ale i umělé zdroje, jako jsou mobilní telefony, tablety, chytré televize a počítače. Popularita zkušenými optiky doporučených filtrů modrého světla roste od samotného počátku 21. století, přičemž marketingová lákadla „garantují“, že snižují únavu očí, poruchy spánku, nesoustředění a problémy se zrakem.

Podstata „modrého světla“

„Modré světlo je přirozenou součástí našich životů. Díky němu organismus rozlišuje den a noc, produkuje a reguluje spánkový hormon melatonin a podporuje nebo tlumí bdělost,“ vysvětlují oční optikové. Tradiční monochromatické (bílé) světlo je dnes často nahrazováno modrým světlem s vlnovou délkou od 460 do 480 nanometrů (svítící z obrazovek moderních přístrojů). Expozice bílému světlu je pak pro mnohé z nás „nedostatečná“, protože jím potřebujeme být ozářeni mnohem déle než modrým světlem.

Modré světlo má na náš mozek extra silný dopad, obzvlášť pokud si přes den zatahujeme závěsy, aby nám do místnosti nesvítilo bílé světlo, a v noci naopak rozsvítíme žárovku nebo displej. Expozice modrému světlu (a bílému světlu obsahujícímu příměs modrého) extrémně ztěžuje usínání a zhoršuje kvalitu spánku. Vystavení se bílému (dennímu) světlu má naopak na tělo pozitivní účinky, včetně zvýšení bdělosti a zlepšení nálady. „Existují ještě další světelná spektra,“ dodávají optici. „Červené světlo nemá na cirkadiánní cykly žádný vliv, takže si v noci můžete zapnout tlumenou červenou lampičku. To samé platí pro žluté a oranžové světlo.“

Pronikání do očí

Modré světlo má krátkou vlnovou délku, díky čemuž snadno proniká do očí. Takřka všechny viditelné paprsky modrého světla procházejí rohovkou a čočkou až k sítnici. Někteří odborníci ve svých výzkumech tvrdí, že přílišné vystavení se modrému světlu poškozuje buňky v sítnici citlivé na záření. Studie na zvířatech s názvem Blue-light filtering ophthalmic lenses: to prescribe, or not to prescribe? z roku 2017 zjistila, že expozice modrému světlu způsobuje fototoxické poškození sítnice.

Jiné vědecké týmy upozorňují na to, že i když digitální obrazovky vydávají určité množství modrého světla, úroveň vystavení se mu je výrazně nižší než u přirozeného denního světla – a ani omylem se neblíží jakémukoli limitu bezpečnosti očí. To znamená, že riziko poškození modrým světlem je podle nich velmi malé, pokud vůbec nějaké. Kdo z nich má tedy pravdu?

Vědci zjistili, že…

Moderní filtrující brýle se skládají ze speciálních skel pohlcujících modré světlo s vlnovou délkou přibližně 468 nanometrů. Opravdu ale blokují „škodlivé“ modré světlo? Spolupracující vědecké týmy z univerzit v Austrálii a Velké Británii přezkoumaly sedmnáct randomizovaných kontrolních studií, aby zjistily, zda filtry modrého světla skutečně fungují. Došly k závěru, že nijak neovlivňují únavu očí nebo kvalitu spánku, jak se nám snaží prodejci podsunout. Suma sumárum „neuškodí, ale ani nepomůžou“.

Cílem studie bylo vyhodnotit účinky čoček filtrujících modré světlo a porovnat je s nefiltrujícími protějšky, pokud jde o vizuální výkon, ochranu sítnice a zlepšení kvality spánku. Sedmnáct studií pocházelo ze šesti zemí, přičemž jednotliví účastníci hodnotili účinky brýlí na škále od 5 do 156 bodů; období hodnocení probíhalo v intervalu od jednoho dne do pěti týdnů. „Zjistili jsme, že brýlové čočky zhotovené k filtraci modrého světla nesnižují zrakovou únavu spojenou s nadužíváním počítače,“ říká profesorka Laura Downieová, hlavní autorka studie Blue-light filtering spectacles probably make no difference to eye strain, eye health or sleep quality.

Žádná ochrana sítnice

„Zatím také nemůžeme s jistotou potvrdit, že by čočky filtrující modré světlo pozitivně ovlivnily kvalitu vidění nebo spánek; jakékoli potenciální účinky na zdraví nelze v dlouhodobém horizontu zaručit,“ dodávají členové vědeckého týmu kolem Laury Downieové. Tým také nenašel důkaz o pozitivním vlivu čoček na ochranu před poškozením sítnice, což je ona část oka přijímající světlo a přeměňující ho na signály pro mozek.

„Ano, jde o docela zatracující referenci,“ zamýšlí se profesor Andrew Przybylski z Oxfordské univerzity, který se však na hodnocení brýlí nepodílel. „Veřejnost však díky tomu dostane příležitost položit si otázku, zda jí skutečně stojí za to investovat do brýlí filtrujících modré světlo a neudělat něco smysluplnějšího – například se dobrovolně nenechat vystavovat světlu zářícímu z obrazovek počítače.“ Výzkumníci zdůrazňují potřebu vysoce kvalitního, rozsáhlého klinického výzkumu se sledováním rozmanitějšího populačního vzorku; dostupná studie je zoufale nedostatečná.

Nulové vedlejší účinky?

Zajímavé je, že recenze nepopisovaly žádné nepříznivé vedlejší účinky nošení brýlí filtrujících modré světlo. Jakékoli nepohodlí, bolesti hlavy nebo změny nálady byly buď mírné a krátkodobé, nebo vůbec žádné. „Účastníci studií připisovali tyto vedlejší účinky spíše nošení brýlí obecně, protože podobné problémy se objevily i u čoček bez filtru,“ dodala Laura Downieová.

Konkrétní (i potenciální) mechanismy, kterými by brýle s filtrem modrého světla mohly pomoct při namáhání očí a ochraně sítnice, nejsou dosud jasné. Jedno tvrzení o výhodách čoček popisuje moderní digitální zařízení, jako jsou počítače a chytré telefony, vyzařující mnohem více modrého světla než tradiční světelné zdroje, která jsou navíc používána déle a poměrně těsně před spaním.

„Množství modrého světla, které naše oči přijímají z umělých zdrojů, se rovná asi tisícině toho, co získáme z přirozeného denního světla. Je také třeba mít na paměti, že čočky obvykle odfiltrují 10 až 25 procent modrého světla. Filtrování vyšších úrovní by vyžadovalo čočky s výrazným jantarovým odstínem, což by mělo podstatný vliv na naše vnímání barev,“ vysvětluje optik Sumeer Singh, postdoktorandský klinický pracovník v oblasti výzkumu zraku na Univerzitě v Melbourne.

Parkinsonova choroba

S opačnými (tj. pozitivními) výsledky používání brýlí s filtrem modrého světla přišel v roce 2019 vědecký tým kolem neuroložky Katarzyny Smilowské. „Vytvořili jsme vzorek 58 pacientů s Parkinsonovou chorobou a poprosili je, aby používali brýle s filtrem modrého světla minimálně po dobu jednoho týdne, a to každý den,“ uvedla Smilowská.

Účastníci následně hodnotili subjektivní pocity z nošení brýlí a zodpověděli doplňující otázky o (vedlejších) účincích. Z celkového počtu participantů odpovědělo celkem 31 pacientů (53 %). Výsledky přiblížila právě neuroložka Smilowská. „74 % respondentů popsalo subjektivní zlepšení nočního spánku, snížení denní ospalosti, depresivních symptomů, motorických funkcí nebo jejich kombinaci.“

Celkem 26 pacientů (84 %) mělo celkově pozitivní postoj k nabízené technice, účastníci hodnotili brýle průměrným skóre 6,9 bodu (± 2 body) z 10. „Kromě jednoho pacienta by všichni rádi pokračovali v nošení brýlí, protože je považovali za užitečnou pomůcku,“ doplňuje Smilowská. Zdá se, že terapie modrým světlem má pozitivní vliv na spánek, náladu a motorické symptomy u pacientů s Parkinsonovou chorobou. 

Georges de Mestrall se právě vrátil z lovu. Odložil pušku a batoh, sundal kabát a jeho zrak padl na psa, kterému během toulek po alpských úbočích uvízla v srsti spousta lopuchových „ježků“. De Mestrall začal vybírat pichlavé nadělení ze psí srsti a přitom mudroval, proč to jde tak špatně. Hlubší zájem o zdánlivě banální problém se stal kořenem pro zřejmě nejznámější vynález inspirovaný přírodou.

Suchý zip a kočičí oko

Večer vložil Georges de Mestrall jednu bodlinu z lopuchového ježka pod mikroskop a uviděl na konci háček, v němž ještě vězel psí chlup. Právě v tom okamžiku se v roce 1941 v malé švýcarské vesnici Commugny zrodil nápad na „suchý zip“ známý po celém světě pod ochrannou známkou Velcro. Název je složený z francouzských slov velur čili samet a crochet, tedy háček. Až v roce 1955 byl ovšem švýcarskému elektroinženýrovi udělen patent. Mestrall se nikdy netajil tím, že svůj životní vynález „opsal“ z přírody, konkrétně od lopuchu většího (Arctium lappa).

Podobných přírodních vynálezů užíváme celou řadu a mnohé jsou ještě starší než suchý zip. Počátkem 19. století přinesla revoluci v dřevařství konstrukce zubů dřevorubeckých pil inspirovaná kusadly larev tesaříků. Také pro reflexní prvky označující například patníky na silnicích našel jejich vynálezce Percy Shaw inspiraci v přírodě. Při jízdě temnou nocí po klikaté silnici zahnul na poslední chvíli správným směrem jen proto, že se světlo z jeho auta odrazilo od očí kočky sedící na plotě. Tak vznikl v roce 1933 nápad na první „kočičí oko“ a patentová přihláška byla podána ve Velké Británii o rok později. Shaw svůj patent obdržel, i když jeho předloha – vrstva buněk zvaná tapetum lucidum – byla v té době stará miliony let.

Nedostižný vzor vojenského námořnictva

Jedním ze současných příkladů přírodní inspirace je fascinace amerického vojenského námořnictva obřím rejnokem mantou atlantskou (Manta birostris). Tato paryba má rozpětí ploutví bezmála osm metrů a největší kusy váží až 1 300 kilogramů. Navzdory impozantním rozměrům jsou manty mistry podvodní akrobacie. Zatímco nejlepší ponorky potřebují k obrátce o 180° oblouk o poloměru 0,7 délky svého trupu, manta vykrouží stejnou obrátku obloukem o poloměru 0,27 délky těla.

Zatímco ryby a žraloky žene vpřed vlnění trupu ze strany na stranu, manta pod vodou „létá“. Počítačová analýza záběrů nasnímaných speciálními kamerami odhalila, že se „křídlem“ manty přeženou při každém mávnutí hned dvě vlny. Jedna probíhá od přední hrany ploutve směrem dozadu, druhá postupuje od trupu k okraji ploutve. Obě vlny se skládají v dokonalé harmonii a výsledkem je vysoká rychlost a přitom dokonalá manévrovací schopnost. Manta zvládá složitou koordinaci pohybu ploutve díky neuvěřitelně komplikované vnitřní anatomii. Pokusy napodobit tuto strukturu a vytvořit umělé podmořské křídlo zatím selhávají. Akrobatická dovednost manty, která umí kromě jiného vyskočit vysoko nad hladinu, je zatím pro výtvory lidských rukou nedostižná.

Pouštní lovec mlhy

Zatímco nad faktickou potřebností výkonných ponorek by se dalo pochybovat, další z přírodních vynález by mohl lidem jednoznačně přinést užitek. Africká poušť Namib patří k nejsušším místům světa. Déšť je tu vzácný a přichází ve zcela nevypočitatelných intervalech. Jediným spolehlivým zdrojem vody je mlha, kterou vítr přináší z chladných vod jižního Atlantiku. Husté mlhy mohou proniknout až 100 kilometrů do vnitrozemí a Namib se do ranní mlhy halí minimálně 60 dní v roce. V některých letech je tu však do roka až 200 mlhavých dní a každý obyvatel pouště se z tohoto přídělu životadárné kapaliny snaží urvat, co se dá.

Mezi tvory, kteří získávají vodu z mlhy aktivně, patří potemník s případným českým jménem sběrač rosný (Onymacris unguicularis). Tento brouk vylézá v mlžných dnech na hřebeny písečných dun a nastavuje tělíčko větru vanoucímu od oceánu rychlostí kolem 30 kilometrů v hodině. Kapičky rosy měří v průměru kolem dvou setin milimetru a zachytávají se na hrbolatém povrchu potemníkových krovek. Povrch krovky má velmi proměnlivé vlastnosti. Hrbolky svým povrchovým nábojem kapičky rosy přitahují, prohlubně je naopak odpuzují. Tak jsou kapičky tlačeny k hrbolkům, kde se voda shromažďuje ve stále větších kapkách. Brouk „loví mlhu“ se zadečkem vysoko zdviženým nad okolní terén a s hlavou těsně u povrchu duny. Když kapka na krovkách naroste do průměru kolem půl centimetru, překoná její tíha přitažlivou sílu hrbolku a kapka steče po zádech až k broukovým ústům.

Technici z amerického Massachusetts Institute of Technology okopírovali strukturu krovek sběrače rosného a vyvinuli materiál vhodný pro získávání vody z mlhy. Mohl by se využívat pro zavlažování rostlin v suchých oblastech s pravidelným přísunem mlh, například v Austrálii nebo Jižní Americe.

Návrat do slepé uličky

Pravděpodobně nejstarší přírodní inspirací je touha lidí vzlétnout, která se bezpochyby objevila mnohem dříve než báje o Ikarovi a jeho pádu. Okoukat let od ptáků se snažil například Leonardo da Vinci. Dlouho se zdála koncepce letounů s pohyblivými křídly překonaná a konstruktéři takzvané ornitoptéry dlouho vnímali jako slepou uličku. To se však mění.

Ptačí let má ve srovnání s provozem letounů celou řadu předností. Pták nepotřebuje ke startu a přistání dlouhou dráhu. Dokáže se pohybovat nejen velkými rychlostmi, ale také se vznášet na místě nebo dokonce couvat. Možnosti dálkových ptačích letů demonstruje břehouš rudý (Limosa lapponica), který létá nonstop z Aljašky na Nový Zéland. Za devět dní nepřetržitého letu urazí bez doušku vody a sousta potravy 11 500 kilometrů. Ukázkou ptačí letecké akrobacie jsou kolibříci (Trochilidae) pohybující se s milimetrovou přesností od jednoho květu k druhému. Kolibřík může dokonce „zařadit zpátečku“.

Teoretické základy pro konstrukci letounu s mávajícími křídly položili už ve 30. letech minulého století letečtí inženýři, kteří se snažili vyhnout deformaci pevných křídel klasických letounů a počítali, jaké následky má pro let kmitání pevného křídla nebo jeho esovité zkroucení. Právě tyto „nežádoucí fenomény“ představují základní složky pohybu mávajícího křídla. Pták však zkroucení křídla řídí a koordinuje ho s mávnutím. Využívá to, čemu konstruktéři říkají aktivní zkrut.

Jedinečná křídla

V současnosti existuje hned několik prototypů ornitoptér imitujících pohyb ptačího křídla. Americká firma AeroVironment sestrojila a v roce 2011 předvedla robota Nano Hummingbird, jenž létá díky mávajícím křídlům. Jak znalcům angličtiny prozrazuje jméno, má tento robot s rozpětím 17 centimetrů a hmotností 19 gramů předobraz v kolibřících. Stejně jako kolibřík se může se pohybovat libovolným směrem. Dosahuje přitom rychlosti až 18 km/hod. Vývoj „nano kolibříka“ financovala americká armáda, jež ho hodlá používat pro výzvědy a průzkum.

Dalším umělým ptákem s mávajícími křídly je SmartBird, který svými tvary nezapře inspiraci mořskými racky. Prototyp z dílny leteckého inženýra Wolfganga Senda z německé společnosti Festo si odbyl premiéru na Hannoverském veletrhu v roce 2011, kde nadchl 20 000 diváků. Za své obdivuhodné letové schopnosti vděčí dokonalému napodobení aktivního zkrutu křídla skutečných ptáků.

Zázračná pavučina

Nad mechanickými vlastnostmi pavoučího vlákna žasnou vědci už déle než století. Nejpevnější známé pavučiny má madagaskarský křižák (Caerostris darwini), který si spřádá obrovské sítě nad toky řek. Táhnou se z jednoho břehu na druhý a jejich jednotlivá vlákna jsou dlouhá i desítky metrů. Tah, jemuž tyto pavučiny vzdorují například ve větru, je obrovský. Není proto divu, že i ve srovnání s kevlarem, z něhož se vyrábějí neprůstřelné vesty, je vlákno pavouka Caerostris darwini desetkrát pevnější.

Některé typy pavučin se mohou natáhnout bez poškození na čtyřnásobek své délky a opět se vrátí do původního stavu. Pavučina je navíc ve srovnání s většinou srovnatelně pevných či pružných materiálů neuvěřitelně lehká. Vlákno, které by stačilo na opásání Země kolem rovníku, by vážilo asi půl kila. Většinu mechanických vlastnosti si pavučina udržuje v impozantním teplotním rozmezí od -40°C do +220°C.

Snem materiálových inženýrů je získat dostatek kvalitních pavoučích vláken. Největší zájem je o „záchranná“ vlákna, která využívají pavouci k úniku před nepřáteli. V ohrožení se pavouk prudce spustí na vláknu do prázdnoty, kde pak zůstane nehybně viset. Vlákno nejen vydrží náraz a tah pavoučího „bungee jumpingu“, ale navíc se okamžitě „zklidní“. Pavouk se na jeho konci nehoupe ani neotáčí, aby byl co nejméně nápadný.

Pokusy opatřit si větší množství pavučiny dlouho troskotaly. Sběr hotových pavučin v přírodě se neosvědčil, protože na vláknech lpí nečistoty, které znemožňují další zpracování. Selhal i velkochov pavouků, o který se pokoušeli vědci pracující pro americké vojenské námořnictvo. Pavouci jsou kanibalové a pavoučí chovné „hejno“ se rychle zmenšovalo. Nakonec byla kvalitní a levná pavučina získána díky genovému inženýrství. Kanadsko-americká firma Nexia Bioscience přenesla gen pro bílkovinu pavoučího vlákna do dědičné informace koz tak, aby zvířata dojila bílkovinu v mléce.

Z izolované bílkoviny lze vyrábět vlákno požadovaných vlastností. Hodí se pro výrobu neprůstřelných vest, chirurgických nití nebo lan, jimiž se na palubách letadlových lodí brzdí přistávající stíhačky. Informací o pokroku na tomto poli je však poskrovnu vzhledem k tomu, že firmu koupilo americké ministerstvo obrany a výsledky drží v utajení. Po namočení do vody se pavučina smrskne na polovinu své délky. Vědci uvažují i o využití síly, která tak vzniká. Doufají, že po zvlhčení ranní rosou by mohla smršťující se vlákna například vyrábět elektřinu.

Ještě neuplynul ani měsíc od úžasných polárních září, které vykouzlila neobvykle mohutná sluneční skvrna, vědci označovaná jako AR 3664. Odpálila několik slunečních erupcí nejvyšší třídy X, a také několik výtrysků koronální hmoty (CME), které zasáhly Zemi a vytvořily skvostnou nebeskou show. Nyní je skvrna (nově s označením AR 3697) zpět. Zpoza slunečního horizontu se vynořila 27. května a od té doby odpálila pět intenzivních erupcí třídy X.

Podobně aktivní skvrny jsou vždy v centru pozornosti odborníků, kteří podrobně sledují jejich chování. Z nejnovějších pozorování zatím plyne, že tentokrát nejspíš nebudeme v souvislosti se skvrnou AR 3697 svědky ohromujících polárních září. Novou sérii erupcí totiž (alespoň prozatím) nedoprovázel žádný zřetelný výron koronální hmoty. Neznamená to ale, že by skvrna AR 3697 vědce nudila – každý den produkuje menší sluneční erupce třídy M a C, které ale zřejmě nebudou mít zásadní vliv na pozemské kosmické počasí.

Možnost, že by skvrna vyprodukovala erupci třídy X, a tím i podmanivou nebeskou podívanou, ale stále existuje. Podle odborníků z platformy SpaceWeatherLive je pravděpodobnost silné erupce zhruba 10 %.

Skvrna AR 3697 se momentálně nachází pod slunečním rovníkem, z našeho pohledu přibližně uprostřed slunečního kotouče, což znamená, že cokoliv vyprodukuje, zamíří přímo k nám.