Mezinárodnímu týmu astronomů se nedávno povedl pozoruhodný objev. U blízkého červeného trpaslíka Gliese 12 ze souhvězdí Ryb objevili exoplanetu, která okamžitě vzbudila zájem odborníků. Nese název Gliese 12 b a její velikost je velmi blízká naší Venuši. Pokud jde o její hmotnost, vědci vědí jen tolik, že je lehčí než čtyřnásobek Země. Podrobnosti o objevu nové exoplanety, na němž se podílely vesmírné observatoře TESS a CHEOPS, publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Trpaslík Gliese 12 je proti našemu Slunci zhruba čtvrtinový co do velikosti i hmotnosti. Jeho zářivost badatelé odhadují na maximálně pár tisícin procenta zářivosti Slunce. I když exovenuše obíhá v těsně blízkosti trpaslíka, jednou za 12,8 dní, její povrchová teplota by se mohla pohybovat okolo 42 °C. Zdálo by se, že jde o potenciálně příznivý svět pro pozemský život. Má to ale háček…

Záhadné dvojče Venuše

Shishir Dholakia z Univerzity Jižního Queenslandu a jeho spolupracovníci uvádějí, že povaha exoplanety Gliese 12 b kriticky závisí na tom, jak vypadá její atmosféra. Je totiž možné, že žádnou atmosféru nemá. V takovém případě by tam sice byla příznivá teplota, ale bez atmosféry by případný život příliš šancí neměl.

Další možností je, že objevená exoplaneta sice atmosféru má, mohlo by se ale jednat o atmosféru podobnou Venuši, což by znamenalo, že jde o žhavý svět s povrchovou teplotou několika set stupňů Celsia. Badatelé zvažují i možnost, že Gliese 12 b má úplně jiný typ atmosféry, než jaké známe ze Sluneční soustavy. Už mnohokrát se ukázalo, že exoplanety nás dovedou překvapit.

V tuto chvíli je povaha exoplanety Gliese 12 b záhadou. Vědci teď budou usilovně hledat odpověď, protože je velmi důležitá. Mohla by odhalit nejen to, zda je tato exoplaneta obyvatelná či nikoliv, ale také přispět k řešení letité záhady Sluneční soustavy. Stále totiž nevíme proč se vlastně Země a Venuše tolik liší. Gliese 12 b by nám v tomto směru mohla přinést důležité odpovědi.

Stalo se vám už, že jste na internetu hledali nějaký článek, který jste četli před lety a nemůžete ho najít? Pokud šlo o text z roku 2013 a starší, existuje poměrně vysoká šance, že jednoduše zmizel z internetu. Tak vypadá fenomén moderní doby, kterému se anglicky říká digital decay, tedy digitální rozklad.

Na digitální rozklad se zaměřil nedávný výzkum týmu odborníků amerického nezávislého think tanku Pew Research Center. Odborníci zjišťovali, jak postupuje degradace a zastarávání digitálních informací v průběhu času. Podle jejich analýz je zhruba 38 procent webových stránek, které byly k dispozici v roce 2013, v dnešní době nedostupných. Většinou to znamená, že byly smazány anebo odstraněny ze stále fungujících serverů.

Rezivějící internet

Badatelé pro tuto zajímavou analýzu využili náhodné vzorky téměř milionu webových stránek, které čerpali z archivů Common Crawl. Tento archív periodicky ukládá snímky webových stránek, z čehož je možné odvodit jejich vývoj v čase. Jak říkají autoři, mezi staršími archivovanými stránkami je vyšší počet dnes nedostupných stránek, což není úplně překvapivé.

Velmi zajímavé ale bylo, že digitálnímu rozkladu podléhají i stránky, které byly archivované teprve v roce 2021. Dnes je jejich nedostupná zhruba jedna pětina. Pozoruhodné je, že vůči digitálnímu rozkladu není úplně imunní ani populární Wikipedia. Zhruba 11 procent odkazů na zdroje ve Wikipedii je dnes již nedostupných.

Některé webové stránky jsou digitálním rozkladem doslova prolezlé. Asi u dvou procent všech studovaných webových stránek nefunguje ani jeden odkaz, který je na nich uvedený. Zároveň asi 53 procent webových stránek zahrnuje alespoň jeden nefunkční odkaz. 

Zajímavá jsou i čísla pro sociální síť X (dříve Twitter). Z 5 milionů studovaných příspěvků, které zde byly publikovány mezi lety 2013 a 2023 jich dnes není dostupných zhruba 18 procent. Obzvláště náchylné k digitálnímu rozkladu přitom jsou příspěvky v méně běžně užívaných jazycích, například v turečtině nebo arabštině.

Před dvěma dekádami se biologům podařilo identifikovat protein TRPV1 pro vnímání tepla. „Dosud jsme však nebyli schopni potvrdit, díky čemu vnímáme teploty nižší než přibližně patnáct stupňů,“ líčí hlavní autor nového výzkumu Shawn Xu, z Life Sciences Institute na University of Michigan.

Již před pěti lety objevil tým z jeho laboratoře receptorový protein pro chlad u hlístice háďátka obecného, jež patří mezi hojně využívané modelové živočichy. „Chladový“ protein GluK2 se vyskytuje i u myší, a právě na nich se uskutečnila nejnovější série experimentů. Hlodavci, kteří zmíněnou molekulu postrádali, vykazovali normální behaviorální reakce na teplotní podněty v rozmezí od horkých až po chladné. Jakmile však teplota klesla pod určitou hranici – vědci ji pracovně označovali jako „nepříjemný chlad“ – přestaly myši reagovat a chovaly se jako za běžných podmínek.

Šance i pro člověka

Protein GluK2 se vyskytuje především v mozku, kde přijímá chemické signály usnadňující komunikaci mezi neurony. Svou roli však hraje rovněž mimo centrální nervovou soustavu, tedy mozek a míchu. Jak uvádí další spoluautor studie Bo Duan, „nyní víme, že v periferní nervové soustavě plní zmíněný protein zcela jinou funkci. Místo chemických signálů totiž zpracovává teplotní signály pro vnímání chladu“. Podle Xua otevírá popsaný objev nové cesty k pochopení mechanismu, jakým savci včetně lidí prožívají chlad. 

Byla Caesarova smrt nevyhnutelná? Jednoznačně ano. Podíváme-li se na celou událost v širších souvislostech, šlo o vyvrcholení dlouhodobého vývoje, který některým Římanům přinášel řadu bezesných nocí. De facto šlo o poslední zoufalý pokus, jak zachránit umírající republiku, jež nezadržitelně směřovala k okamžiku, kdy se vláda lidu přetaví ve vládu jedince. 

K tomuto bodu vývoj neodvratně postupoval již od počátku prvního století starého letopočtu, což se projevilo vzestupem a následnou diktaturou Lucia Cornelia Sully (asi 138–78 př. n. l.), jehož občanská válka představovala první erupci společenského vývoje před konečným výbuchem. Proces rozkladu republiky započal, ale ještě nenastal ten správný čas. Mnohem významnější se v tomto směru jeví občanská válka, která vypukla mezi Caesarem a Pompeiem Velikým. Ta se stala předehrou k likvidaci vítěze tohoto sporu. 

Cesta k nesmrtelnosti 

Přál si římský lid Caesarovu smrt? Většina rozhodně ne. Lidé potřebovali k někomu vzhlížet a mít nad sebou autoritu, kterou Caesar ověnčený vavříny mnoha vítězství představoval. Caesar padl rukou senátorů, již chtěli odvrátit hrozbu návratu republiky ke království, jenže přesně to se jim nepovedlo. Caesarovou vraždou pouze posílili jeho kult, sami si podepsali rozsudek smrti a uspíšili rozklad republiky. Ti, kteří s vrahy souhlasili, raději seděli mlčky doma, venku totiž řádila smršť rozhořčených Římanů, toužících se s viníky vypořádat. Na Foru Romanu vztyčili voskovou Caesarovu sochu, na níž bylo vyznačeno všech třiadvacet bodných ran, a vypálili senátní budovu, kde byl diktátor zavražděn. „Lid hned po pohřbu zamířil s pochodněmi k domu Brutovu a Cassiovu a jen stěží byl odražen,“ vypráví Suetonius. 

Bezprostřední události po Caesarově smrti předznamenaly vývoj nadcházejících let. Caesar vstoupil usnesením senátu v první lednový den roku 42 př. n. l. mezi římské bohy. Tak se stal z římského vojevůdce, politika a diktátora věčný symbol římské velikosti, k němuž se hlásili všichni jeho nástupci. Kolem božského Julia se vytvořil samostatný kult a počínaje Octavianem Augustem se římští císaři titulovali jako Caesar. Ze jména se postupem času skutečně stal titul, kterým se na konci 3. století v důsledku Diocletianovy správní reformy označovali dva mladší spoluvládci Západu a Východu v rámci takzvané tetrarchie (čtyřvládí), a později se v řadě evropských jazyků proměnil v titul nejvyššího vládce – císař, car, Kaiser. 

Spolek tří 

Zatímco Caesar vstoupil na nebesa, jeho dědicem se stal Octavianus. Zdědil majetek, vliv i náklonnost římského lidu, nikoliv však plnou kontrolu nad legiemi. Vrazi Brutus a Cassius uprchli do Řecka, kde s podporou senátu shromáždili úctyhodnou armádu, a představovali tedy stále značné riziko. Musel se s nimi utkat Marcus Antonius, po Caesarovi nejmocnější muž Říma a jeho bratranec, který s ním zastával konzulát. 

Aby je měl šanci porazit, potřeboval pomoc Octaviana. Ten disponoval Caesarovou válečnou pokladnou a jménem, v Římě po atentátu budoval své postavení a podržel si také velení nad osmi legiemi, složenými převážně z Caesarových veteránů. Teprve dvacetiletý Augustus prokázal značné politické nadání, a i když nebyl s Markem Antoniem nikdy velký kamarád, spíš naopak, v zájmu republiky a odvety za Caesarovu smrt našli společnou řeč. „Začátek a příčina všech válek pro něho vyplynula z přesvědčení, že je jeho naléhavou povinností pomstít smrt svého prastrýce a chránit jeho opatření,“ píše k tomu Suetonius. 

Společný nepřítel sjednotil tři mocné Římany – Marka Antonia, Marka Aemilia Lepida a nejmladšího Gaia Julia Caesara Octaviana, kteří na konci roku 43 př. n. l. vytvořili druhý triumvirát (původně plánovaný jako pětiletý) s cílem potrestat Caesarovy vrahy a obnovit republiku. S celkovým počtem čtyřiceti legií za zády se pak jali uskutečňovat svůj politický program a vytáhli do války s „osvoboditeli“ republiky. Nejprve si ale mezi sebou rozdělili velení nad západními provinciemi říše – Marcus Antonius získal Předalpskou i Zaalpskou Galii, Lepidus měl spravovat Galii Narbonensis a Hispanii a Octavianovi připadla Africa, Sardinie a Sicílie. 

Dalším nezbytným krokem bylo naplnění státní pokladny, což šlo ruku v ruce s odstraněním všech, kteří byli zapleteni do Caesarovy smrti či vystupovali vůči jeho osobě nebo triumvirům nepřátelsky. Po vzoru Sullova diktátu tak vznikly proskripční seznamy. Čí jméno se na nich ocitlo, tomu byl zabaven ve prospěch státu veškerý majetek a on sám byl odstraněn. Tím v krátké době přišlo o život na 2 000 římských jezdců a 300 senátorů. 

Říman proti Římanovi 

Zatímco Lepidus zůstal v Itálii, Marcus Antonius a Octavianus se vydali ve stopách Bruta a Cassia, aby se s nimi utkali na makedonské půdě. Doprovázeni devatenácti legiemi a silnou jízdou se střetli s vojskem liberátorů v bitvě u Filipp. Nebylo to rychlé vítězství. V prvním kole bitvy, které se odehrálo 3. října 42 př. n. l., prolomil Antonius nepřátelskou linii a dobyl tábor liberátorů. Tehdy zpanikařil Cassius a spáchal sebevraždu. Jenomže Brutus se svým vojskem naopak zatlačil Octavianovo křídlo a zmocnil se jeho tábora. Na dalších dvacet dnů zavládlo příměří. Pak došlo k druhému měření sil, které si vynutili Brutovi legionáři, odmítající čekat a ustupovat. Tvrdá řež, připomínající epický střet Caesarova a Pompeiova vojska v bitvě u Farsalu, skončila Brutovou sebevraždou a porážkou liberátorů. Vítězstvím u Filipp byl splněn hlavní účel druhého triumvirátu. 

Octavianus se z Makedonie vrátil zpět do Itálie, aby se postaral o usazení velkého počtu veteránů a podstoupil válku se Sextem Pompeiem, synem Pompeia Velikého a zapřisáhlým zastáncem republiky, který ovládal Sicílii a značnou část Středomoří. Marcus Antonius zůstal na východě, aby zde reorganizoval bohaté provincie včetně Egypta, jež se tak dostaly pod jeho kontrolu. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím loajálních guvernérů ovládal také Galii, stal se jednoznačně nejmocnějším členem triumvirátu. Jako takový zároveň představoval příliš velkou konkurenci pro Octaviana. 

Poslední válka římské republiky 

Mezi triumviry se brzy rozhořel spor o moc, což vedlo k nové smlouvě mezi aktéry a novému rozdělení říše. Octavianovi byla přiznána Galie i Hispanie, čímž fakticky ovládl západ říše, z Marka Antonia se stal pán Východu a Lepidus dostal severní Afriku. Triumvirát byl na dalších pět let obnoven roku 37 př. n. l., ale už následujícího roku byl odstaven Lepidus a mohl být rád, že mu zůstal titul pontifex maximus, tedy významný post nejvyššího kněze. V témže roce se Antonius, již pevně usazený v Egyptě po boku Kleopatry, s níž měl i potomky, vypravil na tažení proti Parthům. Stejně jako Caesar chtěl odčinit potupnou Crassovu porážku a získat zpět římské orly. Tažení však skončilo debaklem, který značně pošramotil Antoniovu pověst a oslabil jeho mocenskou pozici. 

Odstavení Lepida, vojenské neúspěchy Marka Antonia a jeho náklonnost ke Kleopatře představovaly munici pro Octavianovo tažení za ovládnutím říše. „Spojení s Markem Antoniem, které vždycky bylo pochybné a nejisté a rozmanitým usmiřováním jen těžce skližované, posléze zcela přerušil, a aby názorněji dokázal, kterak se Antonius zpronevěřil římskému cítění, dal otevřít a veřejně přečíst závěť, kterou v Římě zanechal a v níž dokonce i děti Kleopatřiny uváděl mezi svými dědici. Antonius byl prohlášen za nepřítele …,“ líčí vývoj událostí Suetonius.

Octavianovou výhodou bylo, že působil v Římě, ale poměr sil byl zhruba vyrovnaný. S příchodem roku 32 př. n. l. vypudil z centra říše konzuly, kteří spolu s mnoha senátory uprchli k Antoniovi do Egypta, kde byl ustaven druhý senát. Antonius také shromáždil obrovské vojsko 800 lodí s údajně až 100 000 vojáky a vydal se s nimi do Řecka, aby čelil Octavianovi. 

K jedinému rozhodujícímu střetu došlo 2. září roku 31 př. n. l. v námořní bitvě u Actia, kde byli Antonius a Kleopatra obklíčeni a donuceni k útěku. Většina Antoniova vojska se vzdala a následujícího roku spáchal slavný pár v bezvýchodné situaci sebevraždu. Když Octavianus odstranil Caesarova syna Caesariona a Antoniova dědice Antylla, stal se jediným nezpochybnitelným vládcem Říma. Tak se z Caesarovy vraždy zrodilo římské císařství, které představovalo vše, čeho se Caesarovi vrahové a zastánci republiky obávali.

Kuandu obecný (Coendou prehensilis) je hlodavec z čeledi urzonovitých (Erethizontidae), který se vyskytuje na velké ploše severní části Jižní Ameriky. Tato zvířata, jimž se v angličtině říká „brazilský dikobraz“ žijí ve skupinách a jsou k sobě vzájemně velmi tolerantní, především když mají k dispozici dostatečný zdroj jídla. Plných 85 % času tráví v korunách stromů, kde spí a obstarávají si potravu. Na zem se vydávají především kvůli vyměšování, páření a při vrhu mláďat. Vrchol aktivity těchto nočních tvorů nastává mezi čtvrtou hodinou odpolední a druhou hodinou po půlnoci.

Výrazným rysem kuandu obecného je chápavý ocas, který živočich používá pro přidržování ve větvích stromů. Pohybu v korunách stromů jsou přizpůsobeny i končetiny s dlouhými drápy. Obranu proti predátorům zajišťují 60–100 milimetrů dlouhé štětiny, které lehce proniknou kůží útočníka a nesnadno se odstraňují. Dospělí jedinci měří 30 až 60 centimetrů, přičemž ocas vydá dalších 33–48 centimetrů. Samci váží až pět kilogramů.

Již v 1. a 2. století n. l. římští dějepisci a zeměpisci Plinius, Tacitus a Ptolemaios píší shodně o velkém národu Vinidů (též Venedů či Wendů) u Visly, mezi Vinidským zálivem Baltského moře (okolí Gdaňsku) a Vinidskými horami (Karpaty). Obecně jsou Vinidé pokládáni za předky Slovanů, ale názor českého archeologa Zdeňka Váni, že „totožnost starověkých Venedů a Slovanů ze 6. století se zdá však mimo diskusi“, byl v nedávné době novou vědou známou jako archeogenetika částečně potvrzen a částečně vyvrácen. 

Vinidé jako příbuzní 

Zdánlivě protismyslné výsledky archeogenetiky je třeba chápat v tom smyslu, že Vinidé byli skutečně předky populací ve střední Evropě ze 6. století, nesprávně označovaných jako „západní Slované“. Zároveň je však toto etnikum svou skladbou DNA od Slovanů odlišné, i když jistá příbuznost je nesporná. Často se objevuje laický a nesprávný názor, že „slovanská“ Y-haploskupina je R1a. Ta se ale objevila v Evropě již v pozdním paleolitu a dodnes je významnou součástí genomu mnoha národů po celém světě. Má nemalý podíl na norském DNA clusteru, ale je zde zastoupena markerem M284, který je čistě skandinávský. My hledáme marker označovaný jako M458, který je dominantní v populacích, jež známe historicky jako Vinidy. 

Naopak Slovany, zejména východní, charakterizuje marker M558, který se u Vinidů téměř neobjevuje. A pokud jde o marker M458, ten se ve větší koncentraci objevuje ve slovanském okruhu jen v určitých oblastech. Pro ně je rovněž typické zastoupení R1a s markerem Z282. To dokazuje, že přes jazykovou kontinuitu se jedná o samostatná etnika, která se před více než 2 000 lety oddělila a pak se geneticky a kulturně vyvíjela samostatně. 

Je český genom složitý? 

Není žádná jedna Y-haploskupina, která by charakterizovala etnikum. Jde o cluster, tedy shluk mnoha haploskupin a hlavně jejich cladů. Přesněji jde o soubor skupin ve vzájemném procentuálním poměru, které vytvářejí charakteristický otisk pro každou populaci s ohledem na to, jak se v minulosti ovlivňovala a mísila s dalšími. V té souvislosti se objevily v nedávné minulosti podivné zkazky o složitém českém genomu. Opak je však pravdou, český genom je velmi kompaktní a v Evropě patří k těm jednodušším. 

Za posledních 1 500 let registrujeme pouze tři skutečně významné demografické události, které ho mohly významně ovlivnit. Za prvé je to příchod Vinidů do Čech, za druhé německá kolonizace ve 13. století a s ní související zakládání středověkých měst, za třetí odsun „německého“ obyvatelstva v letech 1945–1947 spojený s dosídlováním pohraničí mimo jiné osadníky ze Slovenska. Tyto události jsou klíčové pro rozšíření haploskupin R1a, R1b a většiny cladů haploskupin I1 a I2. Když pomineme středověké morové rány, tak došlo k dalším třem demografickým katastrofám: odchod nekatolického obyvatelstva v 17. století, první světová válka a holocaust. Ty znamenají sice celkový pokles populace pro dané období, nikoliv však změnu procentuálního složení českého DNA clusteru. 

Kultura převorská a pražského typu 

Jedna důležitá kapitola nám však zůstávala až do nedávna skrytá, a tou je vliv Vandalů na etnogenezi vinidských národů ve společně sdílené převorské (polsky przeworské) kultuře. Ta má svůj původ na území dnešního Polska, odkud se postupně rozšířila do jižního Běloruska a na západní Ukrajinu do oblasti horní Pripjati a Dněstru a od 3. století také do Potisí. Pro převorskou kulturu byla typická velká výrobní centra s vyspělou organizací výroby. Velkovýroba železa je archeologicky doložená v horách Svatého kříže v Kieleckém vojvodství. Velkovýrobu keramiky z té doby můžeme prokázat v oblasti Krakova, v lokalitách Igolomia a Tropischow. 

Náhlý zánik uvedených výrobních středisek počátkem 5. století může vysvětlit rychlé vymizení materiálních znaků převorské kultury a náhlé, zdánlivě nenavazující objevení poměrně primitivní kultury s keramikou pražského typu. Na první pohled neexistující spojení mezi těmito dvěma kulturami vedlo některé archeology k mylné domněnce, že takzvané slovanské obyvatelstvo se rozšířilo na dnešním slovansky mluvícím území migrací z blíže nespecifikované oblasti. Pro tuto migraci nemáme však žádné doklady, nikdy se nenašlo původní území takzvaných Praslovanů spojených s kulturou, jež by mohla být předchůdkyní kultury s keramikou pražského typu. 

Kultury Pěnkovka a Korčak jsou sice svou materiální náplní velice podobné, ale jsou také soudobé, takže žádnou migraci z východu na západ nedokládají. Podobné je to s kulturami Sukow-Dziedzice (mezi Labem a Vislou) a Tornow (hlavně v povodí Odry, Obry a Sprévy).

Zde je třeba navíc zmínit důležité archeologické pravidlo, že nelze klást automatické rovnítko mezi archeologickou kulturu a etnickou skupinu. Do svých dnes známých domovů, tedy území etnik mluvících slovanským jazykem (zejména Polsko a české země), se Vinidé dostali během zhruba 150 let postupnou difuzí (samovolné rozptylování v prostoru) a malými regionálními přesuny, přičemž využili vakuum vzniklé po odchodu Vandalů. Nejprve překročili ve všech směrech Odru a později i hraniční hory do Čech. 

Počátky Čechů ve vandalské číslovce 

Historik a publicista Dušan Třeštík se ve své knize Mýty kmene Čechů zabývá mimo jiné zakladatelským mýtem a všímá si pro náš účel důležité zvláštnosti poměrně pozdní Dalimilovy verze o příchodu Čechů do země. Podle Dalimila přišel na Říp praotec Čech spolu se svými šesti bratry, v nichž Třeštík spatřuje prvních sedm rodů nebo kmenů. Právě číslo sedm představující celý gens (rod v širším smyslu slova) zaujalo Třeštíka zejména ve srovnání s relací o Chorvatech byzantského císaře Konstantina II. Porfyrogeneta – zprávou o stěhování Chorvatů a Srbů na Balkán z Bílého Charvátska a Bílého Srbska, což jsou oblasti ležící alespoň z části na území dnešních Čech. Konstantin také zmiňuje pět bratrů a dvě sestry. Za jednu z příčin migrace považuje jejich spor s Franky v průběhu 7. století. Není asi třeba připomínat Fredegarovu zprávu o Sámovi z téže doby, která dává Konstantinovu vyprávění logický řád s historicky prokazatelnými motivacemi. 

Dušana Třeštíka však při srovnání obou legend zaujala jiná věc, a to magické číslo sedm, jež dává do souvislosti s historickou zmínkou o slovanském kmeni Eptaradiců (řecky epta znamená sedm, slovansky jsou radici příslušníci rodů) v Moesii. Ve jménu českého národa totiž možná číslovka je, vlastně je to pouze číslovka, alespoň podle jedné zajímavé teorie o původu názvu Čech, jehož kořeny nejsou přesně dokázané. Ta číslovka není podle původní představy „slovanská“, ale pochází z východogermánského jazyka, nejspíše vandalštiny. Jedná se konkrétně o číslovku deset tejhun (podobné je německé zehn), kterou je ovšem třeba srovnat s nejstaršími doloženými názvy Čechů: Cichu nebo Cinu. 

Dnešní výslovnost je až výsledkem vývoje češtiny v následujících staletích. Počátky Čechů spadají do doby rozpadu tradiční patriarchální rodové společnosti zhruba ve 2. století př. n. l., od kdy se politický život začal odehrávat v rámci kmene. Od 3. století n. l. se v germánském prostředí začaly utvářet první kmenové svazy. A právě zde se nejvíce projevil vliv Vandalů, s nimiž Vinidé sdíleli de facto společnou kulturu, na formování prvních vinidských politických entit (kmenů), jako byli Veleti, Srbové, Chorvati a Češi. Ty se staly základem pozdějších etnik i dnešních moderních národů. To se událo pravděpodobně ve 3. až 4. století n. l. v prostoru mezi Odrou a Vartou, kam patrně vytěsnili Vinidy v době trvání wielbarské kultury Gótové. 

Migrace na Balkán 

Nejen Češi, ale rovněž Chorvaté si přinesli z pravlasti jméno germánského původu. Je odvozené ze starogermánského hare-witi čili vojsko bojovníků. Zdá se, že ve 4. až 6. století představovali Bílí Chorvaté válečnickou elitu mezi Vinidy. Právě Chorvaté jsou pro českou etnogenezi důležití, neboť Velké či Bílé Chorvatsko zahrnovalo v 7. století území od Českomoravské vrchoviny až k dnešní Plzni, včetně celých východních a jižních Čech. Na severu zasahovalo do Slezska a Kladska, odkud Chorvaté do Čech pravděpodobně přišli. Češi, kteří dali nakonec jméno zemi a národu, ovládali do 10. století pouze menší západní část dnešních Čech. Existence dnešních balkánských Chorvatů je vysvětlením Sámova významu pro utváření středoevropského prostoru v 7. století. 

Jak je zmíněno výše, relace Konstantina Porfyrogeneta nejenže není v rozporu s Fredegarovou kronikou, ale celkem logicky vysvětluje smysl putování části Srbů a Chorvatů na Balkán, kde měli chránit Dalmácii před nájezdy Avarů, a patrně tak položili základy důležité obchodní cesty, po které mezi Baltem a Byzancí proudilo víno, hedvábí, slonovina, stříbro, kožešiny, otroci či jantar. Dnes můžeme mít díky výskytu významného podílu haploskupiny R1a s markerem M458 v okolí Záhřebu a Bělehradu tuto verzi kolonizace západního Balkánu za potvrzenou. Díky archeogenetice a jejímu rozvoji v posledních dvou dekádách začínáme rozumět demografickým pohybům a procesům ve střední Evropě na přelomu pravěku a raného středověku, jež doposud zůstávaly historikům a archeologům skryty.

Na počátku května zaútočila skupina tří kosatek na 50metrovou jachtu u Gibraltarského průlivu. Dvě menší kosatky poškodily kormidlo lodi, větší kosatka opakovaně narážela do trupu lodi. Napadené plavidlo musela zachraňovat španělská pobřežní stráž, která ji odtáhla do přístavu v Barbate, kde se poškozená loď potopila. Podle kapitána lodi Wernera Schaufelbergera vykazovalo chování kosatek prvky učení – menší kosatky při útocích napodobovaly tu větší.

Slova německého kapitána potvrzuje i Greg Blackburn na jehož loď zaútočila skupina šesti kosatek ve stejné oblasti jen o dva dny dříve. Podle Blackburna šlo o nějakou formu výuky, kdy mláďata napodobovala chování dospělé samice.

Vědci pro agresivní chovní kosatek zatím nemají vysvětlení. Může jít o nevinnou formu zábavy, ve hře je ale i možnost, že kosatky útočí na plavidla úmyslně s cílem je poškodit.

Naštvaní kytovci

Podle Alfreda López Fernandeze, biologa z univerzity v portugalském Aveiru a člena Pracovní skupiny pro kosatky v Atlantiku (GTOA), vykazují kosatky v tomto regionu zranění, které odpovídají srážkám s loděmi. „Měli bychom se rozhodně zamyslet nad tím, zda u zrodu současného chování kosatek není lidská činnost, byť nejspíš nepřímá,“ říká biolog.

Za poslední týdny jde již o třetí vážný útok kosatek na lodě v oblasti Gibraltarského průlivu. Podivné chování kytovců ale vědci registrují již od roku 2020. 

Ve více než 500 případech, které organizace GTOA za poslední léta zdokumentovala a které se týkaly interakcí kosatek a lodí, se kosatky k plavidlům pouze přiblížily. Jen zlomek podobných setkání skočil útokem. Kosatky se v takovém případě zakously do kormidla a po znehybnění lodi o plavidlo obvykle ztrácely zájem. Útoky zpravidla trvaly méně než 30 minut, jsou ale zdokumentované případy, kdy kosatky na lodě útočily až dvě hodiny. „Jde o vzácné chování, které bylo v této míře zaznamenáno pouze v této části světa,“ uvádí Alfredo López Fernandez.

Že se s kosatkami u Iberského poloostrova něco děje, dokládají i další zprávy z nedávné minulosti – v roce 2019 zde byl zaznamenán první případ, kdy skupina kosatek zaútočila a usmrtila plejtváka obrovského a množí se i případy, kdy tito mořští predátoři útočí na velké bílé žraloky.

Odborníci nicméně varují před přílišným zjednodušováním a přisuzováním zlých pohnutek kosatkám. Podle Deborah Gilesové, vědecké a výzkumná ředitelka neziskové organizace na ochranu přírody Wild Orca, byly kosatky v 60. a 70. letech minulého století v severozápadní části Tichého oceánu lidmi neúnavně pronásledovány – nikdy však nezaútočily na lidi nebo lodě. Možná jim ale jen došla trpělivost.

Na přelomu 50. a 60. let minulého století se odehrával urputný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, kdo z nich vyšle svého občana do vesmíru jako první. V centru pozornosti se tak přirozeně ocitli samotní kosmonauti. V daném ohledu opustili startovací bloky jako první Američané, když v dubnu 1959 veřejně představili svých „sedm statečných“ pro program Mercury. Zmínění muži se okamžitě stali miláčky médií, která sledovala doslova každý jejich krok. A navzdory jistým peripetiím jich nakonec do vesmíru zamířilo všech sedm.

Na druhé straně oceánu vše probíhalo velmi odlišně. Výběr a výcvik kandidátů pro lety na kosmické technice byl přísně tajný, stejně jako složení prvního oddílu. Postupem času závoj tajemství zčásti spadl, přesto některé otázky přetrvávaly ještě relativně nedávno, včetně jedné zásadní: Jestliže měl prvotní oddíl sovětských kosmonautů dvacet členů a na oběžnou dráhu se jich podívalo dvanáct, co se stalo se zbylými osmi a proč jim zůstaly dveře do vesmíru uzavřeny?

Vymazat z historie i z fotografií

Výběr kandidátů pro kosmické lety započal v SSSR na konci léta 1959, když se komise začala probírat osobními složkami tří a půl tisíce kandidátů splňujících kritéria – tedy hmotnost do 75 kilogramů, maximální vzrůst 175 centimetrů, věk do 35 let a dokonalé zdraví. Po několika etapách výběru včetně velmi přísných zdravotních testů se zmíněný počet zredukoval na 29 adeptů, a nakonec z finálové skupiny zbyla dvacítka mužů, kteří měli prošlapávat cestu do vesmíru.

Mezi uvedenými dvaceti vyvolenými se objevily tváře, které dodnes znají skalní fanoušci kosmonautiky i běžná veřejnost. Jména Jurije Gagarina, Germana Titova, Vladimira Komarova či Alexeje Leonova skloňovali svého času lidé nejen v SSSR, ale v celém východním bloku. Pokud se však dnes podíváme na skupinové fotografie prvního sovětského oddílu kosmonautů blíž, najdeme i neznámé obličeje, které se na stránkách novin v souvislosti s letem do vesmíru nikdy neobjevily. Dotyční byli dokonce z popsaných snímků na dlouhou dobu vyretušováni a jejich jména zůstala po několik dekád očím veřejnosti skryta. Kdo byli oni muži a proč nikdy nedostali příležitost svůj výcvik zúročit?

Valentin Bondarenko: Benjamínek oddílu

Jako první ztratil příležitost podívat se na naši planetu z jedinečných výšin nadporučík letectva Valentin Vasiljevič Bondarenko. Benjamínek oddílu se u svých kolegů těšil značné oblibě, nezkazil žádnou legraci a pro jeho nakažlivý smích a zálibu ve zpěvu mu říkali „Zvoneček“. Netrénoval sice pro první lety Vostoků, ale špatně si při výcviku také nevedl. Jenže pak přišlo nešťastné jaro roku 1961.

Třináctého března zahájil Bondarenko několikadenní test v barokomoře s cílem zjistit, jak jeho psychika i tělo zareagují na dlouhodobou izolaci, nepravidelný režim a snížený tlak vzduchu. Kvůli poslednímu zmíněnému pak byla atmosféra obohacena o kyslík, aby nedošlo k hypoxii. Třiadvacátého března kolem osmé ranní završil Valentin Vasiljevič jedno z dílčích pozorování, byly zapsány jeho fyziologické údaje a mohl si sejmout čidla z kůže. Pokožku si potom očistil pomocí tamponů namočených v lihu a následně je zahodil do koše. Všechny, až na jeden…

V ohnivém infernu

Současně si totiž chtěl připravit jídlo a v předstihu zapnul spirálu ohřívače. A právě na ni poslední tampon nešťastně dopadl a líh okamžitě vzplál. Valentin Vasiljevič se snažil oheň uhasit, ale docílil pouze toho, že začal hořet i jeho bavlněný oděv. V komoře nasycené kyslíkem se požár šířil neuvěřitelně rychle a záhy bylo jasné, že je nad Bondarenkovy síly.

Teprve tehdy si plamenů všimla obsluha komory. Jenže dveře byly vlivem rozdílu tlaků pevně přisáty na rám a před jejich otevřením se musely rozdílné hodnoty nejprve vyrovnat, což stálo drahocenný čas. Komoru se povedlo otevřít až po několika desítkách sekund, jakmile však vynesli nešťastného Bondarenka z ohnivého inferna ven, bylo zjevné, že přežije pouze zázrakem. Utrpěl závažné popáleniny na drtivé většině těla, ale stále byl při vědomí a dokola opakoval: „Nikdo jiný za to nemůže, jenom já!“ Při převozu do nemocnice upadl do bezvědomí a lékaři bojovali o jeho život ještě několik hodin. Například infuzi mu přitom mohli zavést jedině přes chodidla… Téhož dne pak Bondarenko navzdory heroické snaze zdravotníků podlehl popáleninovému šoku.

Anatolij Kartašov: Osudná centrifuga

Jméno dalšího muže, kterého Sověti nadlouho vymazali ze seznamu členů prvního kosmického týmu, znělo Anatolij Jakovlevič Kartašov. K oddílu se přidal jako poslední, až v červnu 1960, přičemž se jevil coby velmi silný a nadějný adept – což se mu paradoxně stalo osudným.

Jelikož se zařadil mezi šest kosmonautů, z nichž měl vzejít kandidát pro první let, musel kolegy co nejdřív dohnat v teoretické výuce i praktických testech. Šestnáctého července proto zahájil zkoušky na centrifuze, jež měly podle regulí probíhat po několik dní tak, aby dotyčný neabsolvoval víc než jednu jízdu denně. Kartašovovi však lékaři nabídli, aby kompletní sérii s rostoucím přetížením podstoupil během jediného dne, s pětiminutovými přestávkami. A mladý muž ke své smůle souhlasil.

Podivné tmavé tečky

Anatolij Jakovlevič tedy postupně zvládl několik jízd s pouhým pětiminutovým oddechem, během nějž ani neopouštěl křeslo centrifugy. Jenže po dalším kole, s dvanáctinásobným přetížením po dobu tří minut, u něj rychlá prohlídka odhalila podivné tmavé tečky kolem páteře. Lékaři okamžitě rozeznali tzv. petechie neboli tečkovité krvácení, které vzniká popraskáním malých cév. Test byl ihned zastaven a Kartašov zamířil do nemocnice na sledování.

Následně se opět zařadil do výcviku, nicméně pochybnosti o jeho zdraví přetrvávaly. Nepřipustili ho ke státním zkouškám s druhou skupinou kolegů z oddílu, což jej znechutilo natolik, že požádal o vyřazení. Tým opustil 7. dubna 1961 a jeho jméno i podobizna zmizely z veškerých oficiálních dokumentů.

Valentin Varlamov: Daň za hloupost

Jen týden po Kartašovově ďábelském kolotoči skončil další člen oddílu, tentokrát ovšem čistě vinou vlastní hlouposti. Valentin Stěpanovič Varlamov si šel 24. července 1960 s kolegy zaplavat na Medvědí jezera nedaleko základny Čkalovskoje, kde sídlilo výcvikové středisko. Mladí muži se rozhodli skákat po hlavě ze břehu, jenže už první odvážlivec Valerij Fjodorovič Bykovskij po vynoření hlásil, že je místo velmi mělké. Jeho slova potvrdil i Georgij Stěpanovič Šonin, Varlamov však na jejich varování nedbal a vrhnul se do vody s rozběhem.

Náraz hlavou do písečného dna provázela ostrá bolest za krkem. Když se Valentin Stěpanovič vynořil, věděl, že je zle. Po cestě na zastávku autobusu si nadnášel hlavu rukama, aby ulevil bolesti, a v nemocnici pak lékaři vynesli jasný verdikt – poraněný krční obratel. Po několikaměsíční léčbě byl Varlamov 6. března 1961 z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Jelikož lety Vostoků končily katapultáží, znamenala pochroumaná krční páteř pro kariéru kosmonauta jednoznačnou stopku.

Mars Rafikov: Příliš divoká povaha

Mars Zakirovič Rafikov, muž s velmi přiléhavým křestním jménem, se stal obětí svého neuspořádaného soukromého života a zřejmě i divoké povahy. Oficiálně musel v oddíle kosmonautů skončit kvůli incidentu, kdy spolu s Ivanem Nikolajevičem Anikejevem opustili ubytovnu bez propustky a vydali se na tah po moskevských restauracích. Nešlo však o hlavní důvod „vyhazovu“ – koneckonců Ivan Nikolajevič tehdy dostal pouze přísnou důtku.

U Rafikova sehrál významnou roli fakt, že jeho manželství bylo v podstatě v rozkladu. Podle vzpomínek generála Nikolaje Petroviče Kamanina, který měl první oddíl na starosti, Mars neustále mluvil o rozvodu. Kromě toho v létě roku 1960 na dovolené v Soči manželku podvedl, a když mu choť jeho chování vyčetla, údajně ji zbil. Noční pijácký výlet tak znamenal poslední kapku do Rafikova již tak dost plného poháru a jeho případ se měl podle ministra obrany maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského stát „vážným varováním pro ostatní“. Čtyřiadvacátého března 1962 si tedy mohl Mars Zakirovič naposledy říkat „kosmonaut“.

Něljubov, Anikejev a Filaťjev: Skandál v bufetu

Varování v podobě vyloučení Marse Rafikova však nezafungovalo tak, jak si vedení oddílu představovalo. Epizoda, která se odehrála téměř přesně rok po jeho vyřazení, znamenala konec kariéry dalších tří potenciálních kosmonautů: 27. března 1963 doprovázel Grigorij Grigorjevič Něljubov svou ženu na příměstský vlak na stanici Čkalovskoje, a protože byl právě v pracovní neschopnosti, neměl na sobě uniformu, kterou jinak museli příslušníci ozbrojených sil na veřejnosti nosit. Když potom manželka odjela, zaskočil si do nádražního bufetu pro láhev piva.

Narazil tam na své kolegy, nám již známého Anikejeva a Valentina Ignaťjeviče Filaťjeva – oba v uniformách, jak se patřilo. Byli už lehce podnapilí a zrovna si poměřovali síly v „páce“. Jenže při tom nechtěně rozbili solničku, načež se vedoucí bufetu rozkřičela a zavolala hlídku vojenské policie. Když vojáci dorazili, snažil se Něljubov situaci uklidnit. V zápalu diskuse nicméně urazil náčelníka hlídky, který pak kosmonauty odvedl na místní velitelství a rozhodl se na ně podat stížnost.

Omluva, nebo konec

Vážný prohřešek proti disciplíně samozřejmě nenechalo vedení letectva a obrany jen tak, přičemž skandál nabral velmi nepěknou podobu. Anikejeva a Filaťjeva chtěl velitel oddílu Kamanin vyhodit – beztak o nich neměl vysoké mínění. Ovšem Něljubovovi, který podle jeho názoru nesl na celém incidentu nejmenší vinu, hodlal umožnit, aby se ospravedlnil. Uznával jeho profesionální kvality a chtěl mu dát ještě jednu šanci. Letectvo však trvalo na vyřazení všech tří mužů.

Kosmonaut Pavel Romanovič Popovič se jako předseda místní stranické organizace ve středisku výcviku snažil Něljubovovi pomoct. Svolal proto schůzi, na níž se měl Grigorij Grigorjevič veřejně omluvit – ten ovšem, věrný své fanfarónské povaze, odmítl. Maršál Konstantin Andrejevič Veršinin tak 17. dubna 1963 podepsal rozkaz o vyřazení trojice z oddílu. Další kroky bývalých kosmonautů měly vést do výcvikového střediska letectva, aby si osvěžili letové návyky a vrátili se k řadovým plukům. Kamanin prý sice Něljubovovi mezi čtyřma očima slíbil, že pokud bude „sekat latinu“, může se za rok či dva pokusit o znovuzařazení do týmu – svůj údajný slib však nikdy nesplnil. Grigorij Grigorjevič časem propadl depresi, zapíjel ji alkoholem a v únoru 1966 zemřel pod koly vlaku. Bylo mu pouhých 31 let.

Dmitrij Zaikin: Poslední mohykán

Nejdéle sloužícím členem prvního oddílu, jenž se nikdy nepodíval do vesmíru, se stal Dmitrij Alexejevič Zaikin. Relativně nenápadný muž menšího vzrůstu se do skupiny zařadil v březnu 1960, ale šance na let ho dlouho míjely. Důvod tkvěl možná v jeho spíš tiché povaze, a navíc při studiu na Žukovského akademii, kterou absolvovali všichni aktivní členové oddílu, nepatřil právě k premiantům.

Štěstí se na něj usmálo teprve v polovině 60. let, kdy získal post velitele záložní posádky Voschodu 2. Následně s ním Kamanin počítal jako se záložníkem pro další starty Voschodů, k nimž však nakonec nedošlo. V roce 1966 převedli Dmitrije Alexejeviče do skupiny určené k letům vojenských Sojuzů VI a poté do skupiny pro využívání vojenských stanic Almaz. Ani tehdy ale nedostal příležitost zamířit do vesmíru. V květnu 1968 mu lékaři při prohlídce našli žaludeční vřed a 25. října 1969 byl z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Zůstal ovšem ve výcvikovém středisku a na různých pozicích tam setrval až do odchodu na penzi. Dmitrij Zaikin byl „posledním mohykánem“ ze souputníků Jurije Gagarina, o nichž se svět neměl nikdy dozvědět.

Ostrov o rozloze 119 km² se vyznačuje členitým povrchem a nejvyšší vrcholek – hora Tapotchau – dosahuje výšky 474 m n. m. Navzdory zjevné strategické hodnotě Saipanu Japonci jeho obranu dlouho zanedbávali. A to přesto, že hustá džungle i stovky vnitrozemních jeskyň vytvářely přirozené překážky, jež usnadňovaly budování defenzivy.

Poslepovaná obrana 

Svůj stan měl na ostrově viceadmirál Čúiči Nagumo, který z titulu velitele Středopacifického loďstva teoreticky řídil všechny námořní i armádní síly v oblasti. Vítězi od Pearl Harboru se však dostávalo z Tokia tak malé podpory, že byl ve skutečnosti pouhou loutkou. Posádku Saipanu tvořila část 31. armády – svazku narychlo poskládaného z nejrůznějších útvarů, přičemž ostrov bránilo asi 24 500 příslušníků pozemních sil a 6 200 námořníků. V Tokiu si uvědomovali, že takové počty jsou nedostatečné, a koncem května 1944 se proto odehrál pokus dopravit na ostrov 43. divizi. 

Zatímco první konvoj dorazil bez větších pohrom, druhý se stal opakovaným cílem amerických ponorek. Pět ze sedmi transportních lodí kleslo ke dnu, zbývající dvě – přeplněné trosečníky – vylodily na Saipanu 5 500 vojáků. Mnozí z nich buď utrpěli zranění, nebo přišli o zbraně, a s jejich spolubojovníky klesly ke dnu i tisíce tun zásob a munice. Po inspekci poničené divize došel Nagumo k názoru, že ji bude možné naplno nasadit do boje až za šest měsíců. Šéf 31. armády generálporučík Hidejoši Obata, jenž velel všem jednotkám na Marianách, navíc přispěchal s další studenou sprchou. Upozornil totiž viceadmirála, že v nejbližší době nemůže očekávat žádné další posily. 

Začátkem června se k Saipanu začala přibližovat invazní flotila admirála Raymonda Spruance, která čítala téměř 540 plavidel včetně tuctu eskortních letadlových lodí, sedmi bitevních lodí, šesti těžkých křižníků, čtveřice lehkých křižníků a 116 torpédoborců. Zbytek uskupení připadal na minolovky, pomocná plavidla a především výsadkové i transportní lodě, na jejichž palubách se tísnilo 127 600 mužů, z nichž dvě třetiny připadaly na námořní pěšáky. Respekt budily též síly soustředěné v krycím svazu viceadmirála Marca Mitschera – šlo o patnáct letadlových nosičů, sedm bitevních lodí, třináct křižníků a 58 torpédoborců.

Flotila připlouvá 

Předehru k vylodění obstaraly palubní letouny, které už 11. června 1944 zahájily bombardování a ostřelování vybraných cílů. Jakmile se americké lodě dostaly na dostřel, přidaly se i obsluhy děl. Za této situace převzal faktické řízení obrany velitel 43. divize generálporučík Jošicugu Saitó, který se pro takový úkol podle řady svědectví příliš nehodil. Někteří historikové tvrdí, že Tokio podcenilo význam Saipanu, když svěřilo defenzivu právě Saitóovi. Takové tvrzení však ignoruje fakt, že se generálporučík do funkce dostal vlastně náhodou. Jeho nadřízený Obata totiž v okamžiku zahájení amerického útoku prováděl inspekci na Palauských ostrovech a nestihl se včas vrátit, takže nevděčná úloha připadla Saitóovi. 

Finální fáze ostřelování a bombardování před invazí začala 15. června. Kanonýři nových rychlých bitevních lodí se příliš nevyznamenali, a tak je záhy nahradily lépe vycvičené posádky starších ocelových kolosů, díky nimž nabrala palba na přesnosti. Podle vzpomínek mariňáků, kteří se chystali na vylodění, vypadal Saipan jako „velká příšera vynořující se z moře“. Kněží odsloužili pomocí megafonů poslední mše a 16. června v 5.42 ráno vydal velitel expedičních sil viceadmirál Richmond Turner rozkaz k zahájení invaze. Nagumo ze svého postu sledoval počínání nepřítele a velmi jej překvapilo zjištění, že se operace účastní čtyři lodě potopené jeho bombardéry v prosinci 1941. 

První muži na břehu

První vlna dosáhla břehu kolem 8.45 a během 20 minut se vylodilo asi 8 000 příslušníků 2. a 4. divize námořní pěchoty. Brzo se ale mělo ukázat, že ani intenzivní palba bitevních lodí nedokázala japonské pozice rozbít. Mezi plážemi a vnitrozemským horským hřbetem číhal na Američany bezpočet kulometných hnízd a dobře maskovaných bunkrů, jejichž dobývání si vyžádalo nemalé oběti.

Přes tuhý odpor zahájili mariňáci postup od jihozápadního pobřeží do nitra Saipanu, přičemž k jejich důležitým cílům patřilo městečko Charan Kanoa uprostřed japonské obranné linie. Do setmění se vylodilo 20 000 mužů, zhruba dvě tisícovky obránců padly a náhodný dělostřelecký zásah usmrtil polovinu Saitóova štábu. Přesto zůstával generálporučík optimistický a poslal do Tokia zprávu: „Po soumraku moje divize podnikne noční útok a očekávám, že nepřítele zničí.“ Ve skutečnosti byla 43. divize rozptýlena po celém Saipanu, už v prvních hodinách utrpěla citelné ztráty a mohla spoléhat na pouhých 36 lehkých tanků. Když noční protiútok za všeobecného zmatku začal, uvízla většina obrněnců v močálech a ofenziva za krvavých ztrát ztroskotala.