Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) by se pohodlně vešel do lidské dlaně. Samci těchto drobných poloopic orůstají délky 8–15 centimetrů a váží od 80 do 160 gramů, samičky jsou ještě drobnější. Přitom má ale tento druh jeden velikostní primát. Vzhledem k tělu je hlava nártounů neúměrně velká a obličeji dominují obří oči. V poměru hmotnosti očí ke zbytku těla nártoun mezi savci bezkonkurenčně vede. O tom, že jsou pro něj oči skutečně nejdůležitějším smyslovým orgánem, svědčí fakt, že jsou objemnější a těžší než nártounův mozek!

Nezbytnost ostrého zraku

Zástupci všech devíti druhů nártounů mají oči pevně vrostlé do očních jamek a nemůžou jimi proto pohybovat. Toto omezení kompenzují zvláštní anatomií krku, který jim dovoluje otáčet hlavu na každou stranu o 180°. Mají tak dokonalý přehled, co se kolem nich děje.

Ve dne spí nártouni ve vegetaci. Pokud jsou probuzeni do jasného dne, zornička oka se jim prakticky uzavře, aby nebyli oslněni. Od soumraku do úsvitu však tyto drobné poloopice hýří horečnou aktivitou. Na rozdíl od dalších nočních savců nártounům chybí tapetum lucidum, zvláštní vrstva na sítnici oka, která odráží dopadající světlo a napomáhá k lepšímu vidění potmě. Nártouny to však nijak neomezuje. Ve tmě se jim zornička roztáhne tak, že zabírá prakticky celou přední stranu oka a sítnice může zachytit i velmi slabé světlo. Vzhledem k tomu, že nártouni skáčou z větve na větev i na vzdálenost pěti metrů, je pro ně dokonalý zrak a prostorová orientace životní nutností.

Dlouhé prsty s hřebínkem

České i latinské jméno nártoun dostal podle anatomie končetin. Zadní nohy mají nápadně prodloužené kosti nártu čili tarsu a především zánártí (metatarsus). Přední končetiny mají podobně prodloužené kosti zápěstí (carpus) a záprstí (metacarpus). Prostřední prst přední končetiny nártouna je díky tomu delší než pažní kost. S extrémně prodlouženými prsty se zvíře dokáže bezpečně zachytit na větvi i po několikametrovém skoku.

Nártouni dávají přednost porostům se slabšími větvemi, které svými prsty snáze obejmou. Na zadní končetině jim k větší bezpečnosti při skocích napomáhá palec, jenž je schopný postavit se proti ostatním prstům. Přední končetina tak pohyblivý palec nemá. K pevnějšímu úchopu napomáhají nártounům i zvláštní polštářky na konci každého prstu. Při skocích využívá nártoun také zhruba 25 centimetrů dlouhý ocas. Ten je holý, jen na konci vyrůstá štětka z delších chlupů. Nártoun tak při letu vzduchem snadněji udržuje rovnováhu.

Podobně jako další primáti mají i nártouni prsty kryté plochými nehty. Na druhém a třetím prstu zadní končetiny je nehet nahrazen drápkem. Ten však neslouží k uchycení ve vegetaci. Nártoun používá tyto drápky jako hřebínek k úpravě jemné husté srsti.

Neslyšitelní křiklouni, vytrvalí cestovatelé a šikovní lovci

Nártouni sice mají skvělý zrak, ale v husté vegetaci využijí při vzájemné komunikaci především vynikající sluch a dobrý čich. Nejčastěji se ozývají za soumraku a pak ještě za úsvitu. Vydávají asi desítku různých zvuků, z nichž některé jsou určené k dorozumívání na dálku a zvířata jimi zřejmě vyhlašují nadvládu nad svým revírem. Specifické zvuky používají matky pro dorozumívání s mláďaty. Značná část komunikace se odehrává ultrazvukem o frekvencích kolem 70 kilohertz, které lidské ucho neslyší. Nártouni vnímají ultrazvuky až do frekvencí kolem 90 kilohertz.

Podobně jako další poloopice využívají nártouni i pachovou komunikaci. Samci si močí svědomitě značkují revír, který mívá rozlohu kolem šest hektarů. Samičky se spokojí s areálem zhruba polovičním. Za noc urazí nártouni ve vegetaci i několik kilometrů. Pohybují se obvykle jednotlivě. Samci a samičky se setkávají spíše náhodou během nočních loveckých toulek. Někteří samci jsou takto v kontaktu jen s jednou samičkou, jiní si dokážou vytvořit toulavý harém z několika samic.

Při námluvách si samičky značkují svého nápadníka zvláštním sekretem vylučovaným pachovou žlázou ústící v blízkosti tlamy. Zvířata si projevují i další důvěrnosti, například si čistí srst. Březost trvá u nártounů šest měsíců a samice porodí jediné mládě, které váži kolem 25 gramů. Malý nártoun se hned po narození udrží bez cizí pomoci ve větvích. Zpočátku ho sice matka přenáší na nová stanoviště, ale už po pár týdnech začne mládě samo přeskakovat z větve na větev. Ve věku šesti týdnů si už samo chytá hmyz a v té době ho samice přestává kojit.

Drobouncí primáti jsou možná překvapivě velcí lovci. Základ jejich jídelníčku tvoří hmyz, který vyhledávají především sluchem. Pohyblivé blanité ušní boltce zachytí sebemenší šramot i na poměrně velkou vzdálenost. Takto odhalené kořisti se nártoun zmocní dlouhým skokem a pak si ji v tlamě odnáší do ústraní. Při konzumaci si vypomáhá i předními končetinami. Kromě hmyzu konzumují nártouni i pavouky, korýše a nepohrdnou ani drobnými obratlovci, například ještěrkami. Mezi primáty jsou tak výjimeční ryze masitou stravou.

Trpaslíci, kteří potřebují prostor

Nártouni z filipínské přírody nezadržitelně mizí. Může za to celá řada přirozených nepřátel, jako jsou třeba varani, sovy a menší šelmy. Hlavní hrozbu pro ně však, bohužel jako v případě většiny ohrožených druhů, představuje člověk, který ničí jejich přirozené prostředí. Porosty, kde nártouni žijí, jsou káceny, přeměňovány na zemědělskou půdu a zabírány pro výstavbu domů i silnic. Často padají tito „kapesní primáti“ za oběť bezohledné těžbě dřeva nebo vypalování porostů.

K mizení nártounů z přírody významně přispívá jejich lov. Jsou chytáni a prodáváni jako domácí mazlíčci nebo využíváni jako atrakce v turistických střediscích. Zajetí ale snášejí velmi špatně. V optimálních podmínkách se dožívají více než dvaceti let. V zajetí trpí stresem, žijí mnohem kratší dobu a rozmnožují se jen výjimečně. Při vyrušení bezhlavě prchají a riskují těžké zranění například nárazem do skleněných tabulí. Přestože nejsou přesná velikost populace nártounů není známá, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) je řadí do kategorie „téměř ohrožený“. 

Image

Čtěte také

Život na půl plynu: Smrtelně roztomilý outloň váhavý

Co kdyby ke zlepšení zdraví nebylo zapotřebí trávit denně v posilovně hodiny, ale jen pár minut? Nová studie publikovaná v prestižním časopise The Lancet naznačuje, že i pět minut střední až intenzivní fyzické aktivity navíc každý den může mít překvapivě výrazný dopad na délku života.

Pět minut, které mohou mnohé změnit

Ulf Ekelund z Norské školy sportovních věd v Oslu s početným výzkumným týmem analyzoval data z nositelné elektroniky více než 130 tisíc lidí z několika zemí. Místo klasického dlouhodobého sledování změn chování vědci využili rozsáhlý soubor dat z fitness náramků a dalších zařízení, která měří fyzickou aktivitu. Pomocí statistických modelů pak odhadovali, jak by se změnilo riziko úmrtí, pokud by lidé mírně změnili své chování.

Podle výpočtů vědců by malé a realistické zvýšení pohybové aktivity o pět minut denně mohlo zabránit až 6 % všech úmrtí při cíleném přístupu u vysoce rizikových skupin, a dokonce až 10 % všech úmrtí při plošném přístupu v celé populaci.

Zní to téměř neuvěřitelně – zvlášť když si uvědomíme, že pět minut odpovídá třeba rychlé chůzi na autobus, krátké projížďce na kole nebo svižnému výšlapu po schodech.

Ještě zajímavější je zjištění, že zkrácení doby sezení o 30 minut denně by také mohlo snížit úmrtnost – sice méně výrazně než přidání intenzivnější aktivity, ale stále v měřitelných intencích. 

Další dobrou zprávou je, že největší přínos z těchto malých změn plyne lidem, kteří se hýbou nejméně a tráví většinu dne vsedě. To je důležitá zpráva zejména pro ty, kteří mají pocit, že „už je pozdě začínat“ nebo že pár minut denně stejně nic nezmění. Právě u nich může být podle vědců efekt nejvýraznější.

Malé změny, velký efekt

Studie byla založena na statistickém modelování. Vědci nesledovali změny aktivity jednotlivců v čase, ale odhadovali riziko úmrtí každého účastníka. Získaná data porovnali s daty vrstevníků a poté modelovali, jak by se riziko změnilo při vyšší aktivitě či menším času stráveném v sedě. Podobné observační výzkumy sice nemohou jednoznačně prokazovat vztah příčiny a následku, přesto kombinace velkého množství dat a souvislosti mezi pohybem a úmrtností naznačuje, že efekt je reálný a zaslouží si další zkoumání.

Autoři studie upozorňují, že zkoumali pouze tzv. celkovou úmrtnost. Další výzkum by měl sledovat i jiné zdravotní ukazatele – například výskyt srdečně-cévních onemocnění, cukrovky či rakoviny. Zároveň připomínají, že pro celkový obraz by bylo zapotřebí zpracovat ještě větší množství dat z nízko- a středněpříjmových zemí, kde se liší věková struktura populace, míra fyzické aktivity i spektrum nemocí.

Každý pohyb se počítá

Světová zdravotnická organizace doporučuje alespoň 150 minut středně až intenzivní aktivity týdně. To je stále ideál. Nová studie ale ukazuje, že i malý krok má význam. 

Podle Daniela Baileyho z Brunelovy univerzity v Londýně, který se výzkumu neúčastnil, je klíčové jednoduché sdělení: „Každý pohyb se počítá a největší zdravotní přínos vidíme tehdy, když se podaří rozhýbat ty, kteří jsou dnes nejvíce neaktivní.“ To je důležitá zpráva nejen pro lékaře a tvůrce zdravotní politiky, ale i pro každého z nás.

Nemusíte začínat maratonem. Stačí vystoupit o zastávku dřív, místo výtahu použít schody, přidat pár minut svižné chůze nebo si udělat krátkou pauzu od sezení.

Image

Čtěte také

Necelá půlhodinka cvičení denně snižuje riziko rozvoje 19 různých nemocí

Výtrysky z černých děr neboli „jety“, podle anglického „jets“, patří mezi nejextrémnější a nejzáhadnější jevy ve vesmíru. Podle současných modelů se neodmyslitelně pojí s výskytem tzv. akrečních disků, které obklopují kompaktní objekty, zejména právě černé díry. Akreční disk vzniká v důsledku toku látky na kompaktní objekt z jeho bezprostředního okolí, například z hvězdného souputníka či z plynu obklopujícího galaktické jádro. Materiál má určitý moment hybnosti, takže nemůže do černé díry spadnout přímo. Místo toho kolem ní spiráluje, třením ztrácí energii a vyzařuje ji nejčastěji na rentgenových vlnových délkách.

Nicméně s akrečními disky se často propojuje magnetické pole, jež se otevírá kolem směru kolmého na rovinu disku. A po něm mohou být některé částice urychleny a vyvrženy ven ze systému dřív, než spadnou do černé díry: Díky popsanému urychlení přitom dosahují vysokých energií a pohybují se rychlostí blízkou světlu. 

V systému se pak formují mohutné bipolární výtrysky, jež mohou v případě hvězdných černých děr sahat do vzdálenosti několika astronomických jednotek – zatímco u aktivních galaktických jader se jedná až o statisíce světelných roků. Urychlené plazma ovšem tvoří i zdroj záření na jiných vlnových délkách, takže rádiové laloky některých galaxií zasahují mnohem dál než jejich rentgenové protějšky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?

Více než polovina vysokoškoláků ve Spojených státech se cítí osamělá – a čím více času tráví na sociálních sítích, tím vyšší je pravděpodobnost, že pocit izolace zažívají. Vyplývá to z rozsáhlé studie, která analyzovala data téměř 65 000 studentů ve věku 18 až 24 let z více než 120 amerických univerzit. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Journal of American College Health.

Zjištění badatelů naznačují, že už 16 hodin týdně na sociálních sítích – tedy zhruba dvě hodiny denně – souvisí s vyšší pravděpodobností osamělosti.

Kolik studentů se cítí sami?

Výzkumný tým vedený Madelyn Hillovou z Univerzity v Ohiu zkoumal odpovědi 64 988 mladých lidí, kteří se účastnili celonárodního průzkumu. Osamělost byla měřena pomocí otázek, zda se studenti cítí vyčlenění, postrádají společnost nebo zažívají izolaci.

Výsledky ukázaly, že:

• 54 % studentů uvedlo, že se cítí osaměle.
• Vyšší míru osamělosti hlásily ženy a černošští studenti.
• Studenti zapojení do hybridní výuky byli méně osamělí než ti, kteří studovali výhradně prezenčně.
• Členové studentských spolků (fraternit a sororit) patřili mezi nejméně osamělé.
• Studenti bydlící doma byli osamělejší než ti, kteří žili na kolejích.

Období mladé dospělosti je dobou zásadních životních změn – od odchodu z domova až po budování nových přátelství. Právě proto je podle autorů důležité, aby univerzity aktivně podporovaly vytváření sociálních vazeb.

Studie se zaměřila také na čas strávený na sociálních sítích. Přibližně 13 % studentů uvedlo, že je používají nadměrně – tedy alespoň 16 hodin týdně. A právě zde se ukázal jasný trend:

• 16–20 hodin týdně bylo spojeno s o 19 % vyšší pravděpodobností osamělosti ve srovnání s těmi, kteří sociální sítě nepoužívali vůbec.
• 21–25 hodin týdně znamenalo o 23 % vyšší pravděpodobnost.
• 26–30 hodin týdně o 34 % vyšší pravděpodobnost.
• Více než 30 hodin týdně bylo spojeno dokonce s o 38 % vyšší pravděpodobností pocitu osamělosti.

Autoři však upozorňují, že z dat nelze jednoznačně určit příčinu a následek. Na jedné straně je možné, že nadměrné používání sociálních sítí omezuje čas věnovaný osobním setkáním. Na druhé straně mohou osamělí studenti vyhledávat online prostředí jako formu podpory.

Digitální paradox mladé generace

Sociální sítě jako Instagram, Facebook nebo Snapchat patří mezi nejoblíbenější platformy mladých dospělých. Přesto se stále častěji objevují obavy, že digitální komunikace může nahrazovat hlubší mezilidské vztahy. Výzkum Madelyn Hillové naznačuje, že právě tento „digitální paradox“ může hrát roli v rostoucí osamělosti. Virtuální propojení totiž nemusí plně nahradit osobní kontakt, který je pro psychické zdraví zásadní. Osamělost přitom není jen nepříjemný pocit – dlouhodobě je spojována s vyšším rizikem deprese i předčasného úmrtí.

Autoři studie proto apelují na akademické instituce, aby studenty vzdělávaly o možných negativních dopadech nadměrného používání sociálních sítí a podporovaly je v nastavování časových limitů.

Podle výzkumníků by účinnou strategií mohlo být posilování offline komunitních aktivit – od studentských akcí po podporu spolkového života. Silnější osobní vazby by mohly pomoci zmírnit to, co někteří odborníci označují za „epidemii osamělosti“. Studie tak otevírá důležitou otázku: jsou sociální sítě skutečně prostředkem spojování, nebo spíše tichým zesilovačem izolace? Odpověď zřejmě není černobílá – čísla však naznačují, že rovnováha mezi online a offline světem může být pro mladé lidi klíčová.

Image

Čtěte také

Intimita generace Z: Třetina studentů kontroluje mobil i během sexu

„Štípni mě“ vybízí malý Balduin sebevědomě kamaráda a natáhne k němu ruku. Chlapec zaryje nehty do Balduinova předloktí, ale ten nehne brvou. Dokonce se usmívá. Arcibiskup Vilém z Tyru se zachmuří. „Pojď sem, Balduine,“ kývne na svého žáka.

„Jsi velmi statečný,“ prohodí k hochovi. „Umíš snášet bolest.“
„Není to tak těžké,“ usměje se Balduin.
„Ale jen na pravé ruce, je to tak?“
Hoch přikývne.
„Jak dlouho už v ní nemáš cit?“

Balduin pokrčí rameny. Vilém pohladí chlapce po vlasech a vydá se neprodleně za králem Amaurym I., vládcem Jeruzaléma, aby se mu svěřil s děsivým zjištěním. „Vaše královská výsosti, následník trůnu princ Balduin je malomocný,“ sděluje králi s hrdlem staženým úzkostí.

S leprou v čele vojsk

Píše se rok 1171 a situace na Blízkém východě je komplikovaná. Část křesťanské elity Jeruzaléma je nakloněna dohodě s muslimy. Druhá frakce chce šířit křesťanskou víru mečem a ohněm bez ohledu na následky. Když o tři roky později umírá král Amaury I. na úplavici, nastupuje na trůn dvanáctiletý Balduin IV., který do dějin vstoupí s přízviskem Jeruzalémský nebo také Malomocný.

A právě v té době vyvstává Jeruzalému na jihu mocný nepřítel: vládce Egypta Saláh ad-Dín Jusúf ibn Ajjúb známější jako Saladin. Patnáctiletý Balduin se utká se Saladinovou armádou v roce 1177 u hradu Montgisardu a muslimské vojsko porazí. O dva roky později Saladin oplatí Balduinovi porážku u Bejrútu. A v roce 1180 uzavře mladičký malomocný král s tehdy dvaačtyřicetiletým Saladínem mír. Balduin IV. podlehne lepře ve věku čtyřiadvaceti let v roce 1185. Jak ale zapsal Vilém z Tyru už o dva roky dříve: „Malomocenství ho oslabilo natolik, že mu tělo přestalo sloužit. Oslepl, ruce a nohy se mu rozpadaly. Už nemohl vládnout svému království.“

Středověká epidemie

Příběh malomocného krále je pro středověký Starý svět v mnoha ohledech příznačný. Lepra patřila k velmi rozšířeným chorobám. Kostry z hrobů ve Skandinávii nesou stopy po malomocenství u plné čtvrtiny nebožtíků. A to jistě mnoho nakažených lidí zemřelo dříve, než se lepra na jejich kostech stačila podepsat.

V různých dobách se vládci některých zemí snažili oddělit malomocné od zdravých. Například Karel Veliký vydal ve franské říši zákaz sňatků malomocných se zdravými. Lepra se přesto rozšířila natolik, že v mnoha zemích přerostla v epidemii. Při klášterech vznikala útočiště pro malomocné, tzv. leprosária. Jen ve Francii jich bylo zřízeno kolem dvou tisíc. V celé Evropě fungovalo asi 19 000 leprosárií. Péči o malomocné dostává po roce 1098 do vínku i nově založený vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara. Účinná léčba ale sahala mimo možnosti tehdejší medicíny a většina nemocných v leprosáriu jen dožívala.

Očistec na zemi

Obraz lepry jako vysoce nakažlivé „choroby vyděděnců“ se prosazuje až v 19. století. Tehdy například havajský král Kamehameha V. zakládá na ostrově Malokai kolonie malomocných a nechává do nich eskortovat všechny nakažené leprou. Jak ale dokazuje anglická historička Carol Rawcliffeová, středověká společnost se k malomocným chovala často překvapivě tolerantně.

Onemocnění leprou lidé nevnímali jako boží trest za spáchané hříchy. Naopak, nahlíželi na tuto chorobu jako na zvláštní zkoušku, kterou Bůh poctil své oblíbence. Jedním z příznaků počátečních stádií lepry je ztráta citlivosti v postižených částech těla. Ve středověku proto na malomocné nahlíželi jako na bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé. Onemocnění leprou se považovalo za vstup do očistce ještě během pozemského života.

Malomocný král Balduin IV. byl jen jedním z mnoha, kterým lepra nebránila působit na vysokých postech. V roce 1126 se stal opatem významného anglického kláštera St. Albans vynikající astronom, matematik a konstruktér hodin Richard z Wallingfordu. Ten se během cesty do francouzského Avignonu, kde jej do funkce oficiálně papežem jmenoval, nakazí leprou. Přesto vykonává funkci opata celých deset let, tedy až do své smrti.

Záhadný ústup choroby

Ve středověku je lepra velmi rozšířená, ale postupem času prakticky vymizí. Proč? Podle některých badatelů padali malomocní masově za oběť morovým ranám. Jiní experti jsou přesvědčeni, že lepra ustoupila tuberkulóze. Další věří, že původce lepry, bakterie Mycobacterium leprae, ztratila postupem času na síle. Choroba „zkrotla“ a imunitní systém lidí si s ní snáze poradil.

Zdálo se, že tuhle záhadu nikdy nikdo nerozřeší. Zcela nedávno se ale povedl husarský kousek genetikům na univerzitě v německém Tübingenu. Tým vedený Johannesem Krausem získal zub mladé ženy, která zemřela na lepru někdy kolem roku 1300 v Dánsku. Krause se pokusil izolovat ze zubu dědičnou informaci v naději, že najde stopy DNA z bakterie Mycobacterium leprae.

Ukázalo se, že dědičná informace bakterie se dochovala přes propast sedmi staletí v tak velkém množství a v tak dokonalém stavu, že ji vědci dokázali od začátku do konce přečíst. Poprvé mohli porovnat dnešní lepru se středověkým malomocenstvím. Byli šokováni, jak málo se bakterie změnila. Lepra tedy během věků neztratila nic ze své nebezpečnosti. Její ústup zřejmě souvisí se změnou životního stylu, který s sebou přinesl konec středověku.

Image

Čtěte také

Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Na Náchodsku od počátku května sílily akce partyzánů. Němci se proti nim snažili zasahovat, avšak vzhledem k postupnému kolapsu obrany na východní frontě a pádu Berlína jejich reakce ztrácely na síle. Okupační posádka v Náchodě kapitulovala večer 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost kapitulace třetí říše. Tehdy již probíhalo odzbrojování příslušníků Wehrmachtu jak v Náchodě, tak v Bělovsi, především v bývalé čs. celnici. Zabavené zbraně se svážely do náchodského pivovaru. K žádnému většímu incidentu nedošlo, přestože někteří Němci své pistole, pušky a samopaly neodevzdali. 

Příjezd smrtihlavů

Zásadní obrat přinesl 9. květen 1945, kdy do Bělovsi začaly proudit i Waffen-SS, tvořící zadní voj ustupujících sil. Jejich příslušníci odmítali odzbrojení a odpoledne na německé straně hranice zastřelili tři mladé Čechy. Kolonu uzavírala jednotka 31. dobrovolnické granátnické divize SS, vybavená mimo jiné Jagdpanzery 38(t) Hetzer. Nejprve projela Bělovsí k Náchodu, protože Češi si uvědomovali její nebezpečnost a stáhli se. Stejné obavy měli i Náchodští, kteří urychleně vyzvali obyvatele prostřednictvím amplionů, aby se ukryli. Němci dorazili až na náměstí, kde během jízdy strhávali rudé vlajky, případně na ně stříleli. Po krátkém zastavení a poradě se rozdělili – část pokračovala dál, zatímco druhá se vrátila k Bělovsi, patrně ve snaze krýt ústup zbytku jednotky.

V té době se k obci blížili první rudoarmějci, konkrétně protitankoví dělostřelci 291. gatčinské divize. Jako první dorazila baterie divizních kanonů vz. 42 (ZiS-3) ráže 76,2 mm, tažených nákladními studebakery. Nadšeně je vítali Češi čekající u německé celnice, stojící tehdy ještě na území německého Kladska. Následně Sověti zamířili k nové české celnici v Bělovsi. 

V tom okamžiku tam přijížděly i tři stíhače tanků Hetzer doprovázené pěchotou. Když jejich osádky spatřily nepřítele, zahájily palbu. Prvnímu nákladnímu automobilu s dělem se zázrakem podařilo projet kolem nich a dostat se bez škod a zranění hlouběji do Bělovsi. Druhá souprava však takové štěstí neměla.

Vždyť válka včera skončila

Rudoarmějci se zpočátku řídili rozkazem nestřílet kvůli podepsané kapitulaci. Němci však rychle postoupili až k nim a zničili nákladní vozy i děla. Zasáhli jak přítomné Čechy, tak sovětské vojáky, kteří se v nastalém chaosu rozutekli. Část se ukryla uvnitř budovy, jiní se pokusili uprchnout, avšak většinu útočníci skosili. Ve sklepě celnice se zároveň skrývali čeští civilisté. Příslušníci Waffen-SS pálili i na sovětské jednotky nacházející se mezi německou a českou celnicí. Přitom zničili tahač s jedním z děl.

Výpovědi svědků se liší ohledně chování Sovětů uvnitř celnice. Někteří tvrdí, že odmítli bojovat s odkazem na kapitulaci. Jiní uvádějí, že se pokusili o obranu, avšak chaoticky, mnozí byli zaskočeni, neměli zbraně nebo jim chyběla munice. Do odporu se zřejmě zapojilo i několik Čechů, ale i ti čelili stejnému problému. Pod silnou německou palbou se obránci nedokázali organizovaně bránit a nakonec se vzdali. Esesmani zajaté Sověty odváděli ven a popravovali nebo je zastřelili uvnitř. Stejný osud potkal i české obránce. Následně Němci vyvedli i české rodiny ukrývající se ve sklepě. I jim hrozila poprava, ta však nakonec neproběhla, neboť v té chvíli vypukl další boj.

První část baterie mezitím postoupila hlouběji do Bělovsi, tedy do týlu Němců bojujících u nové celnice. Když Sověti pochopili, že nepřítel navzdory platné kapitulaci odmítá složit zbraně, společně s Čechy se pokusili co nejrychleji připravit dělo k boji. V nastalé přestřelce sice Němci dokázali zničit jeden nákladní vůz a zabít a zranit několik Čechů i Sovětů, ale obránci nakonec zahájili dělostřelbu a postupně získávali převahu. A to i přesto, že dorazily německé posily v podobě dalších stíhačů tanků. Část druhé kolony se však po začátku boje rychle otočila a odjela k Náchodu. Do finálního zápasu se pokusilo zapojit i jedno dělo třetí části baterie, Němci ho však brzy zlikvidovali.

Hrdinové i Zbabělci

Po postupném vyřazení všech hetzerů se esesmani ocitli v křížové palbě, která urychlila konec organizovaného odporu. Esesmani se rozprchli po okolí. V tu chvíli dorazily posily povstalců z Police nad Metují a náchodského pivovaru, kteří se zapojili do pronásledování. Mnohé Němce se podařilo zajmout, další padli při přestřelkách. Večer se k pročesávání terénu přidali i rudoarmějci. Zajatci se ocitli v náchodském pivovaru, kde následujícího dne prošli tvrdým výslechem, při němž docházelo i k mučení a popravám.

Šlo o poslední krvavou kapitolu zbytečného krveprolití, které Němci rozpoutali již po oficiálním konci druhé světové války v Evropě. Událost se silně promítla do autobiograckého románu Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958). Podle soupisu z 11. května 1945 zemřelo během bojů o dva dny dříve devět Čechů a 12 sovětských vojáků, dalších 91 osob utrpělo zranění.

Image

Čtěte také

Od triumfů k porážce: Konec jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS

V nekonečné temnotě vesmíru září galaxie jako drahokamy. Neplatí to ale pro všechny. Jak se zdá, existují také galaxie, byť vzácné, které jsou téměř neviditelné, protože v nich převažuje temná hmota, okořeněná jen hrstkou hvězd. Jednou z takových galaxií je i CDG-2, která patří mezi galaxie s vůbec nejvyšším podílem temné hmoty.

Duch mezi galaxiemi

CDG-2 se nachází v kupě galaxií v souhvězdí Persea, zhruba 300 milionů světelných let od Země. Na první pohled byste ji však vůbec nenašli. Její světlo je natolik slabé a rozptýlené, že splývá s pozadím vesmíru. Temná hmota, která tvoří většinu její hmotnosti, je sama o sobě neviditelná – nevyzařuje ani nepohlcuje světlo. Astronomové ji dokážou odhalit pouze nepřímo, podle gravitačních účinků na okolní hmotu. V případě CDG-2 se zdá, že temná hmota představuje ohromujících 99 % celkové hmotnosti galaxie.

Objev CDG-2 byl téměř detektivní prací. Tým vedený Davidem Lim z Torontské univerzity nepátral po samotné galaxii, ale po jejích „majácích“ – kulových hvězdokupách. Kulové hvězdokupy jsou kompaktní, kulovité shluky hvězd, které běžně obíhají kolem galaxií. Jsou mimořádně husté a gravitačně pevně svázané, takže dokážou přežít i drsné podmínky v hustém prostředí galaktických kup. Právě jejich přítomnost může naznačovat, že se v pozadí skrývá jinak téměř neviditelná galaxie.

Pomocí pokročilých statistických metod vědci identifikovali deset dříve známých slabých galaxií a dva nové kandidáty na „temné“ galaxie podle těsných seskupení kulových hvězdokup. Využili pozorování vesmírného Hubbleova dalekohledu, která doplnil evropský vesmírný dalekohled Euclid a pozemní teleskop Subaru na Havajských ostrovech.

Oloupená galaxie

Podle předběžných odhadů září galaxie CDG-2 asi jako šest milionů Sluncí. Pro srovnání: Mléčná dráha obsahuje stovky miliard hvězd. Zajímavé je, že samotné kulové hvězdokupy tvoří asi 16 % veškerého viditelného obsahu galaxie – což je mimořádně vysoký podíl.

Proč je CDG-2 tak temná? Pravděpodobným vysvětlením jsou gravitační interakce s jinými galaxiemi v husté kupě Persea. Ty mohly galaxii ukrást většinu její běžné hmoty, především vodíkového plynu – základní suroviny pro vznik nových hvězd. Bez plynu nemůže galaxie vytvářet další hvězdy a zůstává jen slabý zbytek původní hvězdné populace a obrovské halo temné hmoty.

Nová éra lovu temných galaxií

CDG-2 je výjimečná ještě z jednoho důvodu: jde o první galaxii objevenou výhradně na základě její populace kulových hvězdokup. Tento přístup otevírá zcela novou cestu k hledání podobných objektů.

S rostoucím množstvím dat z moderních přehlídek oblohy – například z mise Euclid, připravovaného teleskopu Nancy Romanové nebo observatoře Very Rubinové – budou astronomové stále více využívat strojové učení a pokročilé statistické metody k prohledávání obrovských databází. Možná tak brzy zjistíme, že vesmír je plný „neviditelných“ galaxií, které nám dosud unikaly.

Image

Čtěte také

Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty

První krůčky směrem k pravidelnému televiznímu vysílání přišly už ve třicátých letech, druhá světová válka ovšem jakýkoliv posun kupředu znemožnila. Obnovené pokusy proběhly v březnu 1948 v Tanvaldě a posléze v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Další vývoj pak na čas zastavil nástup komunistické strany k moci a rozjíždějící se studená válka. Kvůli ní vláda prioritizovala výrobu speciální vojenské techniky a po dobu tří let se televizí nezaobírala.

K otočce o 180 stupňů došlo v roce 1952, kdy se vláda vyslovila, že se na televizním vysílání musí začít intenzivně pracovat. Přestože se televize měla stát nástrojem šířícím stranickou politiku, prozatím jí nebylo dopřáno vlastní instituce. Musela protrpět roli „Popelky“ ve stínu Československého rozhlasu, pod který organizačně spadala.

Májová premiéra

První televizní studio se oproti dnešku nacházelo ve značně improvizovaném prostředí. V domě Měšťanské besedy na Vladislavově ulici, kde proběhlo na Svátek práce roku 1953 úplně první zkušební vysílání, totiž zároveň bydlelo 27 nájemníků. Stůl, dvě kamery a jeden filmový snímač – s tím si štáb musel vystačit. Proto žádný div, že ve studiu panovala po celý den nervozita. Na techniku nebyl zrovna spoleh, navíc byli k večernímu spuštění přizváni ministři, ředitelé významných podniků a různí jiní prominenti.

Zahajovací program nicméně proběhl úspěšně: Kantáta České filharmonie „Buduj vlast – posílíš mír“ rozezvučela obrazovky, a kromě několika projevů zazněly i filmové aktuality a přednes monologu z Molièrova Lakomce.

Pražané měli možnost program sledovat na několika televizorech rozmístěných po městě. První ředitel Československé televize Karel Kohout (1913–1991) později celou májovou premiéru zhodnotil jako „skok do tmy“, při kterém se zřejmě celý tým slušně zapotil, zároveň jim však zaručil možnost vysílání postupně rozšiřovat.

Drahé přístroje

Televize, stejně jako jiné technologie, neměla v začátcích jednoduchou pozici. Trvalo déle, než v souboji s další technikou zvítězila a vydobyla si místo na výsluní. Oproti milionům posluchačů rozhlasu, čtenářů denního tisku a diváků filmových týdeníku měla totiž zanedbatelný dosah – v počátcích se podařilo prodat pouze 500 přijímačů. Společnost Tesla Strašnice navíc se sériovou výrobou televizorů kvůli nedostatku elektronek začala až v červenci, a tak ani nestihla očekávaný květnový start. Prezident Klement Gottwald se ovšem jednou z prvních vyrobených Tesel 4001 pyšnil už půl roku předtím.

Lidé této vymoženosti opravdu zpočátku neholdovali, kvůli čemuž musela Tesla nakonec výrobu zastavit, jelikož měla, vzhledem k poptávce, vyrobených televizorů na 10 let dopředu. Minimální zájem pramenil z prosté skutečnosti – zařízení byla příliš drahá. Čtyři tisíce korun představovalo v očích člověka s průměrnou měsíční mzdou okolo tisíce korun naprostý výstřelek. Televizi si proto lidé dopřávali zejména v knihovnách, na nádraží, v kulturních domech, v kinech a závodních klubech; případně z pohodlí obýváku bohatších sousedů. Tesla musela nakonec cenu snížit na polovinu a počet prodaných přijímačů se začal pozvolně zvyšovat, přičemž na konci padesátých let už patřily k nedostatkovému zboží.

Cesta do obýváků

V roce 1953 měli diváci možnost nažhavit své televizory třikrát týdně ve večerních hodinách. V letních dnech se doba zkrátila na dva dny, od listopadu už však mohli lidé vysedávat v pohovkách důlky v úterý, čtvrtek, pátek i neděli. V prvním roce se během 132 hodin odvysílalo 86 pořadů a 25. února roku 1954 byl přenos oficiálně prohlášen za pravidelný. Na celotýdenní podívanou si publikum nicméně muselo počkat až do konce roku 1958.

Přijímač vlastnilo již v polovině padesátých let přes 32 tisíc domácností. Chtělo to zkrátka nějaký čas, diváci si ale k vysílání svou cestu našli a roku 1962 se televize mohla pochlubit prvním milionem platících uživatelů, kteří byli ochotni za tento technický výdobytek každý měsíc uhradit 15 korun. Během šedesátých let se televizní signál dostal do všech koutů republiky, čímž se miliony nastřádaly a v další dekádě, kdy obrazovky začaly hrát všemi barvami, počet přijímačů překonal příčku čtyř milionů.

Prototyp vysílače na petřínské rozhledně, který statečně fungoval od prvního přenosu, nebyl všemocný a nedosáhl dále než k Jizerským horám a Krkonoším, proto brzy přibyly další. V padesátých letech vyrostl jeden v Ostravě a v Bratislavě, na začátku šedesátých let pak vzniklo studio brněnské a košické. Postupně došlo k propojení těchto poboček a televizní program rázem bavil celé Československo.

Fandění z gauče

Činohry, opery, celovečerní filmy, reportážní přenosy, ale i zábavné estrády – tak vypadal televizní program v prvních letech přenosu. Nezapomínalo se ani na ty nejmenší, kterým patřilo každé čtvrteční odpoledne. Po třech letech se děti dočkaly i první televizní hry Robinsonka.

Ve studiu se 11. února roku 1955 rozezněl telefon: „Soudruhu řediteli, chceš vidět přenosový vůz?“ Karel Kohout nadšeně souhlasil, rozhodl se ihned chopit nové příležitost a vůz odzkoušet už ten večer. Televize tak bez jakékoliv dlouhodobé přípravy odvysílala první přímý přenos, který potěšil fanoušky hokeje. Jednalo se o utkání odehrané na štvanickém zimním stadionu mezi výběrem hráčů Prahy a švédským týmem Leksand IF. Tento troufalý risk se vryl do televizní historie jako zlom počátečního vyčkávání potenciálních kupců na to, co vlastně přijde. Sport se totiž stal jedním z hlavních důvodů, proč si lidé obrazovky vůbec začali pořizovat – aby zkrátka mohli fandit z pohodlí gauče.

Prvního přímého přenosu se dočkali i příznivci kultury, pro které televize zaznamenala představení Smetanovy Prodané nevěsty z Národního divadla. Rok 1956 se pak nesl v duchu nových zpravodajských relací. Sportovní pořad Branky, body, vteřiny, který se na obrazovkách udržel dodnes, se pyšní těsným prvenstvím. Televizní aktuality a zajímavosti vznikly totiž bezmála sedm měsíců po něm, čímž se televize konečně osamostatnila od rozhlasových zpráv. Do té doby bylo totiž zpravodajství totožné s tím rozhlasovým – nápis uprostřed obrazovky „Posloucháte rozhlasové noviny“ představoval jediný rozdíl.

Televizní štáb se téhož roku rozhodl poprvé vydat do zahraničí. Povzbuzeni metodou „pokus-omyl“ navázali signál přes německé Drážďany. Televizi se takto v lednu a na začátku února improvizovaně povedlo zprostředkovat přímý přenos ze Zimních olympijských her v italském Cortina d'Ampezzo. Přestože byl obraz nekvalitní a nikdo nevysvětloval, co se v záběru vlastně děje, diváci byli z pocitu „být při tom“ uchváceni.

Improvizací k úspěchu

Nové médium muselo v padesátých letech učinit spoustu riskantních kroků do neznáma. Technický tým se v té době skládal z opravdových nadšenců, kteří zkušenosti získávali doslova za pochodu, často až v průběhu vysílání. Zároveň šlo v začátcích o práci lidsky téměř nezvladatelnou – ve studiu bývalo i 50-60 stupňů Celsia, takže hercům nad hlavami praskaly žárovky a pravidelně se spouštěl požární hlásič.

Skoky po hlavě, které zaměstnanci televize první roky aplikovali, přinesly své ovoce a z vysílání se stal pomalu, ale jistě trend, který dokázal zaujmout masy. Společné posedávání u „akvária“, jak se tehdy přístroji přezdívalo, se brzy stalo oblíbenou a každodenní aktivitou, která zahrnovala i značnou dávku socializace, jelikož se u televizoru scházeli příbuzní a sousedé, kteří své „akvárko“ doma zatím neměli.

Image

Čtěte také

Jak vypadala domácí seriálová produkce v normalizačních 70. a 80. letech?