Kanadě sice s velkým náskokem náleží celkové prvenství, ale tvrzení z řady článků, že se na jejím území rozkládá až 60 % světových jezer, značně přehání. Ačkoliv oficiální součty neexistují, podle odhadů zahrnuje teritorium severoamerického státu zhruba dva miliony vodních ploch různých velikostí, což odpovídá asi 14 % globálního počtu. 

Z drtivé většiny jde o jezera relativně malá: Rozloha pouhých 31 752 z nich přesahuje 3 km², z toho 561 rezervoárů má větší plochu než 100 km². Rekordní Hořejší jezero neboli Lake Superior se potom rozprostírá na úctyhodných 82 100 km², takže překonává i Českou republiku. Následuje Huronské jezero s 59 600 km² a první trojici uzavírá Velké medvědí jezero s 31 328 km².

Nové vzdělávací a badatelské ústavy dostaly privilegia od papeže a panovníka, a tak mohly požívat jisté nezávislosti a svobodně rozvíjet svá umění. Je jasné, že tyto svobody měly svá přísná omezení, ale rozhodně šlo o pokrok.

Univerzity, těšící se dodnes v oblasti vědy a vzdělání nejvyšší prestiži, tedy nevznikly v dobách rozvinuté antické civilizace ani kulturní renesance či osvícenství, ale ve středověku, jenž přitom bývá někdy označován za dobu temna a civilizačního úpadku. Od 11. století se těžiště vyučování začalo přesouvat z uzavřených klášterů (viz První centra vzdělanosti) k daleko otevřenějším katedrálám. Pro rozvoj vzdělání to mělo zásadní význam, protože v těchto školách už mohli studovat nejen mniši a klerici, ale prakticky kdokoliv, kdo si to mohl dovolit. Učit na nich ale směly samozřejmě pouze duchovní osoby – v tom zůstal striktní dohled církve zachován.

Svobodná umění

Jenže i na katedrálních školách zůstávaly prozatím zachovány vědy navýsost teoretické, jež sice dávaly vzdělanci patřičný rozhled a schopnost uvažovat, ale v praktickém životě byly málo použitelné. Výjimku tvořilo umění číst, psát a počítat, které bylo samo o sobě ve středověku neobvyklé, takže poskytovalo vzdělanci patřičnou společenskou prestiž. Mistři zde vyučovali pouze sedmero svobodných umění, která na přelomu starověku a středověku definoval mnich Cassiodorus. Jednalo se o velmi důležitý učební program, který v podstatě ovlivnil podobu vzdělání až do moderní doby.

Rozhodně nešlo o umění v dnešním slova smyslu, ale o sedm disciplín, které se dělily do dvou částí. První bylo „trivium“ obsahující gramatiku, rétoriku a dialektiku, zatímco zbylé čtyři představovaly „kvadrivium“: aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu. Nejprve si žák musel osvojit trivium, v přední řadě latinskou gramatiku, jelikož právě v tomto jazyce bylo uchováno myšlenkové dědictví antiky. Protože se postupně stále více prosazovaly její dialekty měnící se v nové jazyky, latina se stala cizí řečí, již však musel středověký člověk aspirující na vzdělání ovládnout. 

Náplní hodin rétoriky nebylo ani tak řečnění, jako sepisování textů, tedy uplatnění gramatických znalostí v praxi. Středověcí učitelé pověřovali žáky psaním latinských fiktivních dopisů a listin, v nichž měli předvést vybroušenost svého stylu. V dialektice se studenti zase cvičili v umění logicky argumentovat a definovat své myšlenky. Užívanou učebnicí dialektiky byly Aristotelovy spisy zabývající se logikou.

Vyšší vzdělání

Druhý stupeň studijního plánu, tedy kvadrivium, stál zpočátku poněkud ve stínu trivia a jeho důležitost stoupla až od 12. století, kdy všeobecně vzrostl zájem o přírodní vědy, což zřejmě i souvisí se založením prvních univerzit. V aritmetice se žáci učili základní početní úkony, k dispozici mívali různé pomůcky, nejčastěji počítadla. Tím hlavním, co si budoucí mnich či klerik musel umět spočítat, však nebyly peníze, ale pohyblivé svátky roku, v čele s Velikonocemi. Geometrie se zakládala na znalostech starověkého učence Euklida, astronomie se opírala o poznatky Bedy Ctihodného, benediktinského mnicha, který se věnoval pozorování hvězd.

Zdálo by se, že vyloženě odpočinkovým předmětem byla pro žáky poslední disciplína, hudba. Ta však měla ve skutečnosti ve středověku blíže k matematice než čemukoliv jinému. V hodinách se hudba neposlouchala a ani neprovozovala, jednalo se o ryze teoretickou vědu zkoumající vztah tónů k číslům. Ti, kdo hudbu skládali, ji tak museli nejprve matematicky vypočítat.

Vědy praktičtějšího rázu (mechanické a výdělečné) byly vzdělanou společností dlouho zavrhovány kvůli dvěma předsudkům. Staří Řekové a Římané, podle jejichž vzoru školy vznikaly, totiž opovrhovaly manuální prací (byla určená otrokům), zatímco křesťané brojili proti penězům a hmotným statkům.

Nové obory

Teprve koncem 12. století se začaly o slovo hlásit další dvě vědní disciplíny, které také vyžadovaly náročné studium a byly hodně potřebné pro praktický život – právo a lékařství. Sebevědomé výsadní postavení si vydobyli nejdříve studenti práv v italské Bologni, která je považována za nejstarší univerzitní město vůbec. Těžko se však pro její vznik stanovuje nějaké určité datum, protože společenství studentů práv získalo svá práva postupně. Roku 1155 jim slavnostně zaručil ochranu císař Fridrich Barbarossa. 

Církev se však nehodlala své kontroly nad vzděláním vzdát, a tak roku 1179 založil papež systém licencí podporující zakládání nových škol a začal první zápas o kontrolu nad vzděláním. Na jedné straně stála církev, ochránkyně tradičních hodnot a dosavadní držitelka vzdělávacího monopolu, na druhé straně pak někteří mistři a studenti pod ochranou mocných panovníků a šlechticů, kteří chtěli využívat jejich služby.

Tento spor se táhl celým středověkem a vlastně až hluboko do 18. století, kdy teprve církev ztratila svou pedagogickou nadvládu. Nicméně už v Itálii 12. století jí unikali zpod kontroly právě laičtí učitelé práv a lékařství. Bolognu následovalo Salerno zaměřené na lékařství a ve 13. století pak také Padova a Neapol. 

Zvláštností italských univerzit bylo, že učené společenství organizované vlastně formou cechu tvořili výhradně studenti, nikoliv mistři a profesoři. Jakkoliv se to může zdát neobvyklé, obsazovali studenti i všechny univerzitní úřady včetně rektora, zatímco profesoři byli najímáni pouze na základě smluv. U právníků by nás však podobné řešení ani nemělo překvapit.

Pramáti neitalských univerzit

Zatímco Itálie zůstala zaměřená především na lékařství a právo (v Bologni vznikla teologická fakulta až roku 1364), vznikla ve Francii v prvních letech 13. století univerzita poněkud jiného typu, která je dodnes považována za pramáti a vzor většiny dalších univerzit mimo Itálii – pařížská Sorbonna. Vyvinula se také z dobrovolného uskupení vzdělanců, jež fungovalo v podstatě jako městský cech. Ostatně tento způsob profesního sdružování byl ve středověkých městech obvyklý.

Francouzský král Filip II. August (vládl 1180–1223) pouze vzdělancům potvrdil, že spadají pod církevní pravomoc. V roce 1215 pak dostali od papežského legáta privilegia a první písemná statuta (vnitřní řád školy), jež papež Řehoř XI. potvrdil roku 1231. Tak se dostala univerzita nepřímo pod vliv církve, přestože měla zaručenou vnitřní autonomii. Soudní pravomoc nad ní měl pouze papež až ve vzdáleném Římě.

V Paříži začaly poměrně záhy po vzniku fungovat všechny čtyři fakulty, které středověké univerzity obsahovaly. Základem byla nejnižší fakulta artistická, na niž nastupovali nejmladší studenti už ve věku kolem 15 let. Ta vlastně nahradila původní katedrální školy, protože se na ní vyučovalo zmíněných sedm svobodných umění. Nazývala se tedy fakulta umělecká (ars je latinsky umění), ale ve skutečnosti se tam často učila základní práce s jazykem, umění diskutovat, teorie přírodních věd a filozofie. V angličtině se ostatně filozofická fakulta dodnes nazývá „Faculty of Arts“. Artistická fakulta tak vynikala pochopitelně počtem studentů, protože teprve po jejím absolvování mohl student nastoupit studium na některé z vyšších fakult – právnické, lékařské či teologické.

Fakulty dané poptávkou

Je samozřejmé, že o služby odborníků na právo byl zájem v každé civilizované společnosti – po dlouhém půstu uplatňování zvykového práva v raném středověku začaly vznikat první psané zákoníky. Právníci se tak mohli vrátit k základnímu římskému právu z dob antiky, které dodnes tvoří základní pilíř evropského právního systému. V Bologni a jinde v Itálii se vyučovalo právo civilní i kanonické (církevní), ale v Paříži světské právo zavrhli už roku 1219 a zůstalo jim pouze kanonické. I na tom příkladu se ukazuje, že ve Francii měla církev na univerzitu mnohem větší vliv. 

Další fakulta byla lékařská, přičemž o praktickém využití lékařů není třeba pochybovat. Tím, že se z medicíny stal univerzitní vědecký obor, posunulo se bádání v této oblasti o celé míle kupředu. Z kořenářek a různých felčarů se stali vážení doktoři a magistři. I oni se museli samozřejmě vrátit zpátky k antice, především k Hippokratovi a Galénovi. Na nich založili učení o nemocech, které se udrželo dlouho do novověku. Zdravotní problémy údajně způsobovala nerovnováha čtyř tělesných šťáv: krve, slizu, žluče a černé žluče. Když například lékař diagnostikoval přebytek krve, aplikoval nemocnému pijavice, které tuto tekutinu odsávaly. K moderní medicíně zůstávala ještě dlouhá cesta, ale základ byl položen.

Nejprestižnějšímu postavení se těšila fakulta teologická, přičemž nešlo jen o zmíněný vliv církve. Středověký člověk považoval náboženství a Boha nejen za základ života, ale i za vrchol vědění, od nějž je odvozeno veškeré další učení. Proto není divu, že „věda o Bohu“ požívala v této době takové úcty. Na fakultě teologické se živě diskutovalo o podstatě víry, formulovaly se učené teorie o moci odvozené od Boha, o vztahu člověka k Bohu a Tomáš Akvinský (1225–1274) zde formuloval svých pět důkazů boží existence.

Souboj argumentů

Základní přínos univerzit oproti katedrálním školám představovala určitá svoboda projevu. Přes silný vliv církve byla univerzitní půda otevřená diskusím a polemikám. Univerzitní haly se otřásaly vášněmi při bouřlivých disputacích, které zakončovaly studium každého studenta. Navíc se pořádaly disputace při významných příležitostech a na konci akademického roku. Každá přinesená nová teorie musela být ovšem pečlivě podložená, přičemž argumenty se čerpaly především z Bible a posvátných textů, takže nějaké rychlé boření starých předsudků se určitě nekonalo.

Přesto byli studenti povzbuzováni k tomu, aby používali vlastní rozum a neopírali se jen slepě o staré autority. Hezky to vyjádřil ve 13. století francouzský kancléř Filip z Gréve, když si posteskl po starých časech: „Dříve, kdy každý mistr vyučoval na vlastní pěst a o univerzitách nikdo nevěděl […], vládla láska ke studiu. Nyní […] je přednášek málo, z učení toho moc nezbylo a čas odňatý přednáškám je marněn ve zbytečných diskusích.“

Druhým významným přínosem univerzit byl vznik akademické obce. Na rozdíl od zmiňované Itálie, kde ji tvořili pouze studenti, patřili do ní ve zbytku Evropy studenti i mistři, přičemž ti druzí obsazovali významné posty a řídili univerzitu. Profesoři však stále zůstávali součástí církve, museli přijmout kněžské svěcení a dodržovat celibát, což bylo častým důvodem k odchodu z univerzity.

Třetím přínos představovala stále se zvyšující otevřenost vzdělání pro širokou veřejnost. Univerzity skutečně přijímaly ke studiu všechny, kdo si to mohli dovolit, a vypisovaly také stipendia pro nadané chudší žáky. Pojem „široká veřejnost“ však v této době zahrnoval výhradně muže. Pro dívky zůstalo až do 19. století jedinou možností soukromé vzdělání, případně klášterní skriptoria pro jeptišky v ženských klášterech. A ani tam se vzdělání moc nepodporovalo. 

Ve vesmíru existují objekty tak obrovské, že jejich rozměry přesahují běžnou lidskou představivost. Nová studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal ukazuje, že některé z nejhmotnějších hvězd přitom vytvářejí prachové částice tak malé, že jejich velikost se měří v nanometrech – miliardtinách metru.

Hvězdný prach z obřích hvězd

Hvězdný prach tvoří drobná pevná zrnka vznikající ve hvězdných větrech – proudění horkého plynu vyvrhovaného z hvězd. Tato zrnka jsou následně unášena do mezihvězdného prostoru, kde se stávají součástí oblaků plynu a prachu, z nichž vznikají nové hvězdy a planety. Atomy uhlíku a dalších prvků v těchto mikroskopických částicích tak mohou být stavebním materiálem budoucích planet nebo atmosfér.

Donglin Wu, student třetího ročníku Yaleovy univerzity, se ve své studii zaměřil na hvězdný systém WR 112. Jde o binární systém, tedy dvojici hvězd obíhajících kolem sebe, z nichž jedna patří do vzácné třídy Wolf-Rayetových hvězd. Ty patří mezi nejhmotnější a nejextrémnější hvězdy ve vesmíru – jsou velmi horké, mají silné hvězdné větry a relativně krátký život.

V systému WR 112 obíhá takováto umírající hvězda kolem svého společníka. Jejich silné hvězdné větry se srážejí a vytvářejí husté oblasti, kde se plyn ochlazuje a začíná vznikat prach.

Dva teleskopy, jedno překvapení

Srážky hvězdných větrů vytvářejí struktury připomínající spirálové oblouky prachu, které se postupně rozšiřují do okolního prostoru. Tyto spirální struktury zachytil Vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) v infračerveném oboru. Wu a jeho kolegové proto zkombinovali data z JWST a radioteleskopu ALMA v Chile. Zatímco JWST zobrazil jasné prachové spirály, ALMA v těchto strukturách téměř žádný prach neviděl – což bylo překvapivé, protože jde o jeden z nejcitlivějších milimetrových teleskopů na světě.

Vysvětlení je podle vědců jednoduché: prach v systému WR 112 je extrémně jemný a tak malé částice mohou zůstat pro milimetrová pozorování téměř neviditelné.

Dvě velikosti kosmického prachu

Analýza dat ukázala, že většina prachových zrnek ve spirálových strukturách má velikost menší než jeden mikrometr a mnohá jsou dokonce jen několik nanometrů velká – tedy jen o málo větší než velké molekuly. Rozdíl ve velikosti mezi hvězdou a prachovým zrnem je přitom ohromující. Podle Wua činí přibližně kvintilion ku jedné, tedy asi 10¹⁸ : 1.

Výzkumný tým také zjistil, že prach v systému WR 112 existuje ve dvou velikostních skupinách: velmi drobná zrnka o velikosti několika nanometrů a větší částice o velikosti přibližně 0,1 mikrometru. Tento objev pomáhá vysvětlit dlouhodobý problém astronomů, protože předchozí pozorování podobných systémů někdy nacházela pouze velmi malé částice a jindy jen větší zrnka. Nové výsledky ukazují, že mohou existovat obě skupiny současně. V extrémním prostředí kolem hvězd přitom mohou středně velká zrnka snadno zanikat – silné záření a vysoké teploty je mohou rozbíjet nebo odpařovat.

Mars má oproti Zemi přibližně poloviční průměr, dosahuje asi 15 % jejího objemu a 11 % hmotnosti, přičemž tamní gravitace odpovídá pouhým 38 % té pozemské. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. s pevným horninovým povrchem pokrytým impaktními krátery, vysokými vyhaslými sopkami i hlubokými kaňony. Nacházejí se tam rovněž rozsáhlé planiny s písečnými dunami a dlouhá vyschlá řečiště. Na povrchu Marsu se dnes nevyskytuje voda v tekutém stavu, ale charakter terénu jasně naznačuje, že jej v dávné historii formovala. A přestože naše sondy zkoumají rudou planetu už několik dekád, astronomové stále získávají nové a překvapivé informace.

Svědectví meteoritu

Astronomové již identifikovali víc než 300 meteoritů pocházejících z Marsu a nachází se mezi nimi i jediný kámen z období Pre-Noachian (viz Čtyři historické éry), který máme k dispozici. Byl objeven v roce 2011 v saharské poušti, nese označení NWA7034 čili Northwest Africa 7034, nebo také Black Beauty alias „černá kráska“, a obsahuje zirkon starý 4,45 miliardy let. Při studiu stopových prvků v něm přitom vědci našli důkazy o hydrotermálních procesech: Při svém vzniku v dávné minulosti tedy zirkon čelil působení horké vody.

Ze studie vyplývá, že byly magmatické hydrotermální systémy aktivní během raného formování marsovské kůry zhruba před uvedenými 4,45 miliardy roků. Není jasné, zda byla povrchová voda v dané době stabilní, ale podle odborníků to nelze vyloučit. Jisté zůstává, že kůra planety obsahovala vodu – coby nezbytnou podmínku pro život – již krátce po svém vzniku.

Ztracený oceán?

Podle nových důkazů z čínského roveru Ču-žung (Zhurong) mohl téměř polovinu Marsu před 3,6 miliardy let pokrývat oceán. Pomocí radaru odhalilo vozítko pod povrchem svažité písečné nánosy, jež silně připomínají plážové útvary na Zemi. Objev naznačuje dlouhodobou existenci dynamického pobřeží, kde vlny přinášely sedimenty. Dané prostředí tedy mohlo podporovat život.

Pojízdná vědecká laboratoř přistála na rudé planetě 14. května 2021, načež překonala vzdálenost 1,9 km a pohybovala se přibližně kolmo na srázy považované za pozůstatek dávného pobřeží z dob před čtyřmi miliardami let, kdy měla planeta hustší atmosféru a teplejší klima. Na své trase skenoval rover radarem horniny až do hloubky 80 metrů. Snímky přitom ukázaly silné vrstvy materiálu směřující vzhůru k předpokládanému pobřeží zhruba pod úhlem 15°, což přesně odpovídá plážovým nánosům na Zemi. Na naší planetě se takto silné usazeniny formují miliony let. Naznačuje to, že na Marsu kdysi dlouhodobě existovala stabilní vodní plocha, kde vlny postupně vytvářely sedimenty podél mírně se svažujícího pobřeží.

Stavební kameny života

Laboratoř SAM alias Sample Analysis at Mars na roveru Curiosity studovala vzorek horniny vyvrtaný v květnu 2013 v kráteru Gale a nazvaný Cumberland, přičemž v něm odhalila organické molekuly s dlouhým řetězcem – dekan, undekan a dodekan. Vědci analyzující materiál objevili dosud největší organické sloučeniny na rudé planetě, což naznačuje, že mohla tamní prebiotická chemie pokročit dál, než jsme zatím pozorovali.

Uvedené sloučeniny sestávají z 10, 11 a 12 atomů uhlíku a odborníci je považují za fragmenty mastných kyselin, které se ve vzorku zachovaly. Patří mezi organické molekuly, jež na Zemi představují chemické stavební kameny života. Organismy produkují mastné kyseliny, které pomáhají vytvářet buněčné membrány a plnit různé další funkce. Mohou však vznikat i chemickými reakcemi v důsledku nejrůznějších geologických procesů, včetně interakce vody s minerály v hydrotermálních vývěrech. Ačkoliv neexistuje způsob, jak potvrdit zdroj popsaných molekul, jejich nález je pro vědce významný.

Nová studie zvyšuje šanci, že se na Marsu zachovaly velké organické molekuly, jež mohou vznikat pouze v přítomnosti života. Práce tak rozptyluje obavy, že se uvedené sloučeniny po desítkách milionů let intenzivního záření a oxidace zničí. Podle vědců je možné, že vzorek z Cumberlandu obsahuje mastné kyseliny s delším řetězcem, ale laboratoř SAM není pro jejich detekci optimalizovaná. „Existují důkazy, že se kapalná voda v kráteru Gale vyskytovala po miliony let a nejspíš mnohem déle. Znamená to, že měl život dostatek času, aby se v kráterových jezerech vyvinul,“ uzavřel Daniel Glavin z NASA Goddard Space Flight Center.

Za tmavé pruhy nemůže voda

Na fotografiích pořízených sondami na oběžné dráze Marsu se podařilo zaznamenat dlouhé tmavé linie. Podivné pásy poprvé zachytil průzkumník Viking v 70. letech: Vypadají tmavší než okolní terén a táhnou se stovky metrů po strmých svazích a stěnách kráterů. Dřív je vědci považovali za projevy kapalné vody a diskutovalo se také o možné obyvatelnosti planety. Nová studie badatelů z Brown University a Universität Bern však hovoří jinak. 

Odborníci totiž objevili pádné důkazy, že jde zřejmě o výsledek suchých procesů, jako je vítr a přemísťování prachu. „Výzkum Marsu se zaměřuje na pochopení tamních současných procesů, včetně možnosti výskytu kapalné vody na povrchu,“ přiblížil Adomas Valantinas, který je spolu s Valentinem Bickelem autorem studie. „Naše práce však dané vlastnosti přezkoumala, a nenašla o přítomnosti vody žádné důkazy. Náš model upřednostňuje suché procesy vzniku.“

Bickel a Valantinas katalogizovali maximum zachycených pruhů pomocí umělé inteligence. Poté, co algoritmus natrénovali na potvrzených pozorováních, jej nechali skenovat přes 86 tisíc družicových snímků s vysokým rozlišením. Výsledkem se stala první globální mapa svahových pruhů na Marsu, obsahující víc než 500 tisíc daných útvarů. 

Získané výstupy vědci porovnali s databázemi a katalogy dalších údajů – včetně teploty, rychlosti větru, hydratace, aktivity skalních sesuvů apod. – načež dospěli k závěru, že pásy nejspíš vznikají při náhlém sesuvu vrstev jemného prachu ze strmých svahů. Záhadu však zřejmě vyřeší teprve průzkum na místě.

Marsotřesení a oceán pod povrchem

Kdysi dávno měl Mars dostatek kapalné vody – zejména v raných obdobích Noachian a Hesperian (viz Čtyři historické éry), která trvala přibližně do doby před třemi miliardami let. Postupem času, jak se planeta v periodě Amazonian ochlazovala a vysychala, však klíčová složka života z tamního povrchu zmizela. Zásadní otázka zní, zda se nějaká její část dodnes nachází v podzemí, a pokud ano, jak hluboko leží.

Na základě dat ze sondy InSight analyzovali vědci charakter seismických vln zaznamenaných po dvou mohutných dopadech meteoritů a největším dosud detekovaném marsotřesení. V hloubce 5,4–8 km pak odhalili zónu, kde se vlny výrazně zpomalily, což by mohlo znamenat právě přítomnost kapalné vody. Odhad hovoří o vodní vrstvě silné maximálně 520–780 m, rovnoměrně rozprostřené po celém Marsu, pakliže póry v hloubce 5,4–8 km zcela vyplňuje kapalná voda.

Odborníci však zdůrazňují, že odhadovaná hodnota nezohledňuje regionální strukturální změny, jež se dají reálně očekávat, a navíc nezapočítává potenciálně primordiální kapalnou vodu v kůře. Daná zjištění tak pomohou ověřit až budoucí mise vybavené citlivými seismometry.

Rušno u marsovských sopek

Michael Tice z Texas A&M University a mezinárodní tým vědců odhalili díky datům z roveru Perseverance nové poznatky o tom, že na Marsu mohl existovat život. Od roku 2021 zkoumá zmíněná pojízdná laboratoř kráter Jezero. Tice a spol. ji přitom využívají k analýze tamních hornin. Cílem je studovat vulkanickou a hydrologickou historii planety a hledat ukazatele, že mohla být kdysi obyvatelná.

Vědci objevili dva typy sopečných materiálů bohatých na minerály: tmavou horninu s obsahem železa, hořčíku, pyroxenu a plagioklasového živce a světlý trachyandesit s krystaly plagioklasu a draslíku. Simulací vzniku minerálů pomocí termodynamického modelování pak zjistili, že měl Mars velmi složitou vulkanickou historii, jež mohla umožnit zformování klíčových sloučenin pro existenci života.

„Procesy, které zde pozorujeme – frak­ční krystalizace a asimilace kůry – se odehrávají v aktivních vulkanických systémech na Zemi. Naznačuje to, že se v uvedené části Marsu mohla dlouhodobě odehrávat sopečná činnost a stát se trvalým zdrojem různých sloučenin využívaných živými formami,“ uvedl Tice. 

Ačkoliv Perseverance disponuje vyspělými nástroji, ve srovnání s vybavením na Zemi jsou velmi omezené, takže na dálku můžeme získat jen určité poznatky. „Dané horniny obsahují stopy po minulém marsovském prostředí. Až je dopravíme k analýze do pozemních laboratoří, budeme si moct pokládat mnohem podrobnější otázky o jejich historii a potenciálních známkách biologických procesů,“ dodal badatel.

Podmínky pro vznik života?

Objev roveru Curiosity, který v oblasti Ubajara v kráteru Gale nalezl překvapivě vzácný minerál siderit, nejen mění naše představy o dávném Marsu, ale také nabízí hluboký vhled do vývoje planetárního klimatu. Siderit neboli nenápadný uhličitan železnatý totiž tvoří klíč k tajemství marsovské atmosféry. Nalezené množství bylo přitom ohromující a v některých vzorcích dosahovalo až 10,5 %.

Na Zemi se sopečný CO2 dostává do atmosféry, rozpouští se ve vodě a nakonec se vysráží ve formě vápence, který v sobě uzamyká uhlík. Na Marsu bohatém na železo představuje očekávaný ekvivalent právě siderit. Objev minerálu vedle vysoce rozpustných solí síranu hořečnatého silně naznačuje jejich vznik vypařováním. Potvrzuje to, že se sopečný oxid uhličitý na raném Marsu rozpouštěl ve vodě a poté byl uzamčen v horninách typu sideritu. Zmíněný mechanismus poskytuje hmatatelné vysvětlení, jak mohla rudá planeta ztratit svou hustou atmosféru bohatou na CO2 a přejít do současného suchého stavu.

Nález má také zásadní důsledky pro hledání stop života: Pokud na Marsu přetrvalo teplé a vlhké prostředí po miliardu let, skýtalo dané období ideální podmínky pro vznik a vývoj živých forem. Budoucí mise zaměřené na odběr vzorků a jejich dopravu na Zemi by měly upřednostnit horniny z uvedené éry.

Zhruba před 275 miliony let, dlouho před nástupem dinosaurů, obýval sladkovodní prostředí na území dnešní Brazílie podivuhodný čtyřnohý obratlovec s neobvyklou stavbou čelistí. Paleontologové jej nově popsali jako Tanyka amnicola. Tento tvor zaujal vědce především pokroucenou spodní čelistí a zuby směřujícími do stran, což je mezi čtvernožci prakticky nevídané.

Ještě pozoruhodnější je ale jeho evoluční příběh: už v době, kdy žil, byl vlastně evolučním reliktem, tedy jakousi „živoucí fosilií“. Patřil totiž do velmi staré vývojové linie raných čtvernožců, která se podle dosavadních představ měla vytratit mnohem dříve.

Relikt z dávné větve čtvernožců

Tanyka patřila mezi tetrapody, tedy čtvernohé obratlovce – velkou skupinu, do níž dnes spadají obojživelníci, plazi, ptáci i savci. Její rodová linie však náležela ke starobylým čtvernožcům, kteří stáli na počátku vývoje této skupiny.

V době permu už přitom mnoho těchto raných linií dávno vymřelo a modernější čtvernožci se začali výrazně diverzifikovat. Právě proto je objev Tanyky tak zajímavý – ukazuje, že některé velmi staré větve evolučního stromu přežívaly mnohem déle, než jsme si mysleli.

Vedoucí autor studie Jason Pardo z Field Museum v Chicagu přirovnává tento případ k ptakopyskovi. Stejně jako on představuje i Tanyka zvláštní kombinaci starobylých znaků, které přežívaly vedle modernějších forem.

Fosilie z vyschlého řečiště

Nový druh vědci identifikovali na základě devíti fosilních spodních čelistí, z nichž každá měří asi 15 centimetrů. Fosilie byly objeveny ve vyschlém říčním korytě v severovýchodní Brazílii.

Bohužel se zatím nenašly další části kostry, takže mnoho detailů o vzhledu zvířete zůstává nejasných. Podle příbuzných druhů však vědci odhadují, že Tanyka mohla připomínat většího mloka s prodlouženou tlamou. Její délka mohla dosahovat až kolem jednoho metru. Horniny, v nichž byly fosilie nalezeny, naznačují, že žila především v jezerech nebo klidných vodních prostředích.

Největší záhadou je neobvyklá stavba spodní čelisti. Ta je totiž zkroucená tak, že zuby nesměřují nahoru, ale do stran. Zpočátku si paleontologové mysleli, že jde o deformaci způsobenou fosilizací. Jenže všechny nalezené čelisti mají stejný tvar – dokonce i ty nejlépe zachované. To znamená, že jde o skutečný anatomický znak, nikoli o náhodné poškození.

Další zvláštností je vnitřní strana čelisti, která je u Tanyky vytočená vzhůru a pokrytá drobnými zoubkovitými útvary zvanými dentikly. Ty pravděpodobně vytvářely jakousi drticí plochu, podobnou mlýnskému kameni.

Tato neobvyklá anatomie naznačuje, že Tanyka měla velmi specifický způsob získávání potravy. Podle vědců mohla rozmělňovat malé bezobratlé živočichy, případně také měkké vodní rostliny.

To je překvapivé, protože většina známých kmenových tetrapodů byla pravděpodobně výhradně masožravá. Pokud se tento předpoklad potvrdí, mohla by Tanyka představovat jeden z prvních náznaků pestřejších potravních strategií mezi ranými čtvernožci.

Okno do světa Gondwany

V době, kdy Tanyka žila, byla dnešní Brazílie součástí jižního superkontinentu Gondwana. Fosilie tohoto podivného tvora tak poskytují cenné informace o tom, jak vypadaly ekosystémy Gondwany v permu.

Podle paleontologů nám objev pomáhá lépe pochopit, jak tehdejší společenstva fungovala a jak byly jednotlivé druhy ekologicky rozdělené. Tanyka amnicola tak není jen další zvláštní fosilií. Je také připomínkou toho, že evoluce se nemusí vždy ubírat přímou cestou vpřed – někdy starobylé linie přežívají i miliony let vedle modernějších a jinak evolučně úspěšnějších forem.

Jméno Giovanniho Aldiniho (1762–1834) najdeme v odborné literatuře o minulosti elektrotechniky a medicíny jen výjimečně, spíše na ně narazíme v dílech o kuriozitách v historii lidské společnosti a samozřejmě v souvislosti s Frankensteinem. K vytvoření této slavné literární postavy totiž inspiroval Mary Shelleyovou patrně právě Aldini.

Galvani a jeho žáby

V devadesátých letech 18. století vyvolal italský lékař a univerzitní profesor Luigi Galvani (1737–1798) velký zájem o animální (živočišnou) elektřinu v organismu svými všeobecně známými pokusy se žabími preparáty. Zjistil, že svaly mrtvých žab se po zásahu statické elektřiny stahují, a to i poté, když se jich jen dotýkal bimetalickým obloukem. Tomuto záhadnému jevu věnoval jedenáct let obsáhlých výzkumů s cílem odhalit jeho podstatu. „Galvanismus“ a bioelektrické jevy byly na světě a staly se hitem, který zaměstnával celé generace přírodovědců.

Galvaniho experimenty v různých úpravách opakovali a hledali nové oblasti zkoumání tohoto jevu. Mezi experimentátory s animální elektřinou patřili také lékaři. Stejně jako doktor Galvani považovali svaly za zdroj elektřiny. 

Vedle různých oživovacích pokusů na zvířatech přitahovaly zvláštní pozornost také pokusy na člověku. V této fázi šlo zejména o lidské mrtvoly. Ačkoliv se těmito pokusy zabývali patologové v řadě zemí, po celé Evropě proslul Ital Giovanni Aldini zvaný „elektrikář“.

Šlo o váženého profesora fyziky a lučby (chemie) na prestižní boloňské univerzitě a autora několika vědeckých spisů, z nichž nejdůležitější je Memoria intorno all´electricita animale. Pocházel z rozvětvené rodiny předních italských učenců z Bologne, byl Galvaniho synovcem a zaníceným zastáncem a neúnavným až chorobným propagátorem jeho myšlenek. 

Spektákly pana profesora

Popularizaci Galvaniho výzkumu a vlastních experimentů však Aldini silně přehnal, když své bizarní pokusy předváděl před širokým publikem po celé Evropě doslova jako divadelní představení. Veřejné pokusy také zaznamenal, například o experimentu na těle popraveného v roce 1802 napsal: „Jeden pól byl zaveden do úst, druhý do ucha. Oční bulvy a svaly vykázaly záchvěvy a oči se otevřely.“ Byl schopen vyvolat klapání čelistí či skřípění zubů useknutých hlav, koulení očí v důlcích a podobné projevy. 

Nejhrůznější veřejnou podívanou připravil publiku v Londýně v roce 1803 v prostorách královské chirurgické akademie, kdy „oživil“ mrtvolu právě popraveného dvojnásobného vraha George Forstera. Do jeho konečníku pustil proud, takže mrtvý muž začal vypouštět plyny a všelijak kopal a škubal nohama. Zaměřil se také na zločincův obličej a nebožtík dokonce otevřel levé oko.

Lidé, kteří šílenému spektáklu přihlíželi, byli přesvědčeni, že zločinec ožil, takže musel být „popraven“ znovu. Jeden z diváků údajně hrůzou zkolaboval a zemřel. 

Jak sám Aldini prohlásil, základní motivací jeho experimentů a prvořadým cílem jeho bádání byla snaha nalézt způsob, jak „vyvolat zpět potlačení života“. Po všech těchto výstředních aktivitách, mu byl několik let před smrtí v roce 1834 v Miláně udělen rakouským císařem Františkem I. rytířský řád a titul tajného rady za zásluhy o rozvoj přírodních věd.

Za datum vzniku bitevních lodí třídy Radetzky se dá označit 15. březen 1904, kdy se vrchní velitel rakousko-uherského námořnictva admirál Hermann von Spaun sešel s předními veliteli loďstva a šéfinženýrem Siegfriedem Popperem. Měli hovořit o stavbě nových bitevních lodí, ale Spaun hned na počátku přítomné pány informoval, že na takové obrněnce nebudou v následujících třech letech peníze. Přesto Popper dostal za úkol zpracovat základní návrhy.

Jaké dělo si račte přát?

V příštích měsících se řešila především otázka hlavní výzbroje. Vrchní dělostřelecký inženýr Friedrich Jedlička preferoval ráži 280 mm, protože „jakékoli větší granáty jsou těžké a nepraktické“. Podporu získal v admirálu Juliu von Beckovi, který poukazoval na fakt, že „Němci to mají zrovna tak“. Nakonec ale byla dvojice přehlasována a přednost dostal kalibr 305 mm. Zdálo se, že se bude stavět klasická bitevní loď té doby – s dvojicí hlavních děl v pancéřových věžích na přídi a zádi, které doplní sekundární 150mm kanony v kasematách v bocích trupu.

V srpnu 1904 se ale mezi ruským a japonským loďstvem odehrála bitva ve Žlutém moři. Střet ukázal, že 305mm děla mají skutečně destruktivní účinek, ale zbraně ráže 152 mm už na moderní pancíř nestačí. Popperovi se znovu nabízely dvě možnosti. Mohl lodě vybavit všemi děly velkými, nicméně s tímto konceptem ještě neměl nikdo na světě žádné zkušenosti. Proto „jen“ zvýšil ráži pomocných kanonů na 240 mm a místo do boků je usadil rovněž do pancéřových věží. Na jeho rýsovacích prknech se tak koncem roku rýsoval semidreadnought – mezistupeň mezi predreadnoughtem (standardním obrněncem produkovaným zhruba do rusko-japonské války) a dreadnoughtem (lodí s hlavními děly ráže 280–305 mm).

Srovnání s vrstevníky

Jak admirál Spaun předpověděl, s výrobou se muselo počkat, než vláda v roce 1907 projekt finančně pokryla. Inženýři využili čas navíc k testování modelů protitorpédové ochrany a ke zdokonalení výzbroje – a udělali dobře. Zbrusu nový 305mm kanon z plzeňské Škodovky mohl pálit o 60 kg těžší granáty a dosahoval o čtyři kilometry delšího dostřelu než britské vickersy stejné ráže. 

Také sekundární 240mm děla po všech stránkách překonávala třeba i francouzskou konkurenci stejného kalibru. Výzbroj doplňovaly nové rychlopalné 100mm zbraně určené k likvidaci malých torpédových plavidel. Vše završily tři torpédomety a kanony ráží 66 a 47 mm, které později za války našly uplatnění v protiletadlové roli.

Pancéřování lodi bylo natolik silné a těžké, že žádné z plavidel nikdy nedosáhlo předpokládané rychlosti 22 uzlů (41 km/h). Obecně se ale dá říci, že bitevní lodě třídy Radetzky měly stejné nebo lepší parametry než soudobý italský typ Regina Elena či francouzský Danton. S pokročilejšími dreadnoughty se sice srovnávat nemohly, ale i tak disponovaly velmi slušnou palebnou silou a každý protivník s nimi musel počítat.

Reprezentanti císaře pána

V září 1907 v loděnicích firmy Stabilimento Tecnico Triestino na ostrově San Marco založili kýl prvního obrněnce pojmenovaného podle následníka trůnu Erzherzog Franz Ferdinand, následoval Radetzky a nakonec Zrinyi. Do služby vstoupily v letech 1910–1911 a před válkou se na nich dost svižným tempem střídali velitelé. Za všechny jmenujme olomouckého rodáka kontradmirála Franze Löflera, jenž v roce 1912 převzal můstek Radetzkého.

Ještě před válkou se podunajská monarchie chlubila novými obrněnci plavbami v rámci celého Středozemního moře. Radetzky v červnu 1911 dokonce doplul až do anglického Spitheadu, aby se zúčastnil grandiózní námořní přehlídky při příležitosti korunovace krále Jiřího V.

Poslední mírovou plavbu podnikl Zrinyi, který na konci května 1914 s bitevními loděmi Viribus Unitis a Tegetthoff zakotvil na britské základně na Maltě. A jednalo se o návštěvu spíše přátelskou než zdvořilostní. O honosné ubytování manželky velitele svazu kontradmirála Franze Löflera se osobně postaral admirál Archibald Milne. Námořníci ze Zrynyi uspořádali pro místní děti plavecké kursy, důstojníci vyráželi na výlety na moři, k čemuž dostali k dispozici malé jachty, a o zlatý hřeb se postaral fotbalový výběr Tegetthoffu. Před rekordní diváckou kulisou podlehl domácímu týmu Floriana FC 3:6 a 1:6, nicméně podle dobových novin výsledky neodpovídaly vyrovnanému průběhu zápasů. Záhy však vypukla válka.

Ochránce Kotoru

Poprvé se bitevní lodě třídy Radetzky v kompletní sestavě zúčastnily bojové plavby 6. srpna 1914, kdy v rámci velkého svazu vypluly vstříc německé Středomořské eskadře operující u Sicílie. Akce ale skončila ještě dříve, než pořádně začala. Když se seskupení nacházelo na úrovni Šibeniku, velící admirál Anton Haus obdržel zprávu, že Němci plují do Turecka, a vydal rozkaz k návratu. 

Na další operaci si námořníci museli počkat. Nad rakousko-uherským přístavem v Kotoru se tyčí horský masiv Lovčen, z něhož černohorští dělostřelci ostřelovali – třebaže nepříliš přesně – rakouskou základnu. Situaci dočasně vyřešila palba křižníků Kaiser Karl VI., Kaiser Franz Joseph I. a Szigetvár. V říjnu ale na Lovčenu zaujalo pozice osm francouzských děl ráže 150 a 120 mm a palba se znenadání zpřesnila. Proto z Puly do Kotoru připlul Radetzky a pod dozorem dělostřeleckého specialisty kapitána Ludwiga Camerlohera nepřátelské baterie rozprášil.

O šest týdnů později tatáž loď se štěstím unikla zkáze, když při návratu z cvičné plavby proplouvala přímo před torpédomety francouzské ponorky Curie. Její velitel poručík Gabriel O’Byrne ale tučným soustem pohrdl a pokusil se o průnik přímo do Puly, kde hodlal zničit jádro rakousko-uherského bitevního loďstva. Místo toho Curie neslavně uvízla v protiponorkových sítích, Francouzi skončili v zajetí a ukořistěný člun později posílil císařskou podmořskou flotilu.

Proti zrádným Italům

Když na jaře 1915 dohodové námořní síly zahájily operace proti osmanské říši, Berlín naléhal, aby Vídeň Turkům pomohla. V úvahu připadalo jen šest bitevních lodí tříd Radetzky a Tegetthoff, nicméně admirál Haus vyhodnotil rizika jako sebevražedná a německou pobídku odmítl. Místo toho se soustředil na plánování akcí proti Itálii, která sice zatím zůstávala neutrální, nicméně stále okatěji „koketovala“ s nepřátelským táborem a její vstup do konfliktu zůstával jen otázkou času. 

Došlo k tomu 23. května 1915, kdy italský vyslanec Giuseppe Avarna předal rakouskému ministru zahraničí Istvánu Buriánovi nótu o vypovězení války. Připravené námořnictvo jednalo okamžitě. Už druhý den večer většina lodí opustila přístavy a v průběhu noci se nepozorovaně přiblížila k italskému pobřeží.

Erzherzog Franz Ferdinand kapitána Kamilla von Schwarzla ve společnosti tří bitevních lodí třídy Tegetthoff ostřeloval pobřežní baterie Alfredo Savio a Montagnola u Ancony. Jen kanonů ráže 305 mm pálilo rovných 40 a po umlčení odporu srovnaly se zemí část loděnic, domky přístavní stráže a celnice, kasárna, vězení, nádraží, plynárnu, cukrovar a budovy soudu i finančního úřadu. 

Zrinyi kapitána Maximiliana Daublebského zamířil k přístavu Senigallia. Půlhodinová palba zničila nádraží, vlak s vojáky, přístavní molo, zásobník vody a signální stanici. Když dělostřelci práci na pobřeží skončili, zahnali na útěk italskou vzducholoď. 

Radetzky kapitána Vituse von Vončiny dostal za úkol zlikvidovat železniční most u Porto Recanati. První exploze však zvedly do vzduchu množství prachu, které ztěžovalo další míření. Nicméně i třináctiminutový přepad stačil na poškození hlavního cíle a zničení strážních stanovišť. 

A jaké byly celkové výsledky této noci? Kromě skvělého materiálu pro vlastní propagandu Rakušané způsobili zmatek na italských železničních tratích. Řím musel odložit pozemní ofenzivu, což habsburským jednotkám poskytlo čas k přípravě, takže následný útok utopily v krvi.

Pod čs. vlajkou?

Úspěšný nájezd na italské pobřeží v květnu 1915 prakticky završil bojovou kariéru bitevních lodí třídy Radetzky. Válka se vyvinula směrem k šarvátkám menších plavidel, velké obrněnce až do podzimu 1918 kotvily v Pule a jen protiletadloví dělostřelci zasahovali proti občasným vzdušným útokům. Když se monarchie zhroutila, přístav obsadili Italové, posádky se rozutekly a o vzrušení se postarala jen skupina několika desítek českých a chorvatských námořníků. 

Aby Radetzky a Zrinyi nepadly do rukou Italů, pod velením dnes už neznámého chorvatského kadeta pod československou vlajkou odpluly do Splitu. Tam se vylodili Američané a námořníci očekávali, že o kořist nebudou mít zájem a bitevní lodě přenechají vznikající Jugoslávii. Jakkoli Američanům nechybělo pochopení pro vznik jihoslovanského státu a jeho potřeby, na základě smlouvy ze Saint Germain-en-Laye všechny obrněnce třídy Radetzky přece jen připadly Itálii. Po odtažení do Benátek pak byly v letech 1920–1926 sešrotovány. 

V prestižních mezinárodních odborných časopisech Nature a Genome Biology vyšly loni v září dvě studie, na kterých pracovali vědci z mnoha zemí. Jednou z jejich hlavních autorek je česká vědkyně Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie v Brně a Institutu Maxe Plancka v Lipsku, která v rozhovoru přináší nejnovější poznatky ze světa archeogenetiky.

Na pomezí dvou epoch

Co bylo hlavní motivací nejnovějších genetických analýz?

Jedná se o dva projekty, ten první se zabýval formací raně středověké populace a druhý měl širší záměr, týkal se možností, jak použít DNA k zodpovídání archeologických a historických otázek. Jedna z těchto otázek se pojila s příchodem Slovanů do Evropy.

Bylo od začátku vaším záměrem objevit lokalitu, ze které Slované pocházeli?

Naše cíle byly obecnější, generovali jsme data hlavně z oblastí střední Evropy a na potenciální místa původu slovanského obyvatelstva jsme se primárně nezaměřovali – neměli jsme k dispozici moc dat z východní Evropy. Že Slované pravděpodobně migrovali na západ z lokalit mezi dnešním jižním Běloruskem a střední Ukrajinou, nám vyplynulo z výzkumu neplánovaně.

Jaký časový záběr jste u genetických analýz zvolili?

Předpokladem výzkumu byla změna archeologické kultury, která se překrývala s dobou, kdy byli Slované poprvé zmiňováni historicky (v 6. století – pozn. red.). Těchto pramenů je ale velmi málo a nejsou geograficky moc přesné, aby mohly být propojeny s archeologickými nálezy. Kosterní záznamy mají navíc kvůli tehdy převažující kremaci stovky let mezer, takže jejich výzkum není vůbec jednoduchý.

Při našem studiu se obecně snažíme potvrdit určitou změnu, která jde z hlediska genetiky vidět až při zohlednění období před a po ní. Jen díky analýzám předešlého období je možné odhalit určitou kontinuitu v následující době. V případě tohoto studia jsme dospěli k zajímavým vědeckým výsledkům v rámci předslovanského období – stěhování národů (5. až 6. století) a slovanského období – počátku raného středověku (6. až 7. století).

Muselo být náročné zkoumat tak dlouhé období.

Ano, je to práce na řadu let a pro spoustu lidí s různou expertizou. Od začátku probíhala úzká mezioborová spolupráce. Bylo potřeba získat velké množství kosterních vzorků – nakonec jsme v první studii analyzovali 555 jedinců a v druhé studii 18 koster. Dlouhý čas zabraly samotné laboratorní práce a statistické analýzy. Dále se porovnával archeologický materiál v různých oblastech a zasazoval se do historického kontextu.

Odkud jste získali kosterní pozůstatky pro genetickou analýzu?

Kus kosterního materiálu odebíráme po dohodě s kurátory a antropology. Dochází k tomu buď v muzeích, která o kosterní materiál dlouhodobě pečují – může v nich být uložen desítky let po samotném vykopání, nebo vzorky obstaráváme přímo v místě nově prováděného archeologického výzkumu.

Většina kosterního materiálu analyzovaná v našich studiích pochází právě z muzejních repozitářů. Při výběru vhodných pozůstatků volíme pro výzkum takové, u nichž je možné minimalizovat destrukci kosterního materiálu. Největší šance, že bude DNA v ostatcích uchována, bývá v zubech a kosti skalní, která trvale srůstá s kostí spánkovou, nachází se v místech středního ucha a říká se o ní, že je nejtvrdší částí lidského těla. Díky hustotě kosterní tkáně je v ní DNA chráněna před okolním prostředím.

Když máte vybraný vhodný materiál, jak se pak dostáváte k samotné DNA?

Po odběru materiálu se musí zub či kost skalní dekontaminovat zvnějšku, následně se zasahuje dovnitř, odkud se získává kosterní prášek. Je důležité, aby šlo o nedotčené místo, na které si nikdo předtím nemohl sáhnout, jelikož na kůži má člověk mnohem víc DNA, než kolik ho nacházíme ve starých kostech. Analýza proto probíhá ve velmi sterilních laboratořích. 

V nich se kosterní prášek rozpouští a očisťuje od všech dalších molekul, co v roztoku plavou – dávají se pryč například proteiny. Nakonec se vytáhne čistá DNA, která se potom namnoží, dál se zpracovává a sekvenuje (sekvenování či „čtení“ DNA je metoda k určení přesného pořadí nukleových bází v krátkých sekvencích DNA, které jsou součástí dědičné informace – pozn. red.).

Putování Slovanů

Jaká pohřebiště jste v případě nových projektů studovali?

Snažili jsme se primárně zaměřit na celé komunity, nikoliv jen na Slovany, takže jsme hledali především naleziště, která byla vykopaná celá, abychom mohli určit příbuzenské vztahy mezi pohřbenými lidmi a kolik generací tam bylo uloženo. Nezajímaly nás proto v této fázi lokality, na nichž proběhl v rámci záchranného archeologického výzkumu výkop pouhých dvou koster, ačkoliv se jich na místě vyskytovalo třeba sto.

Kde se tato naleziště nacházela?

Pracovali jsme zejména s materiálem z pohřebišť ve východním Německu a Chorvatsku. Naším cílem bylo také získat kosterní vzorky z Polska a ze západní Ukrajiny, ale v těchto oblastech je těžké narazit na uspořádaná zachovalá pohřebiště, protože tam christianizace probíhala později, takže převažovala kremace, a tělesné pozůstatky dnes objevujeme spíše jednotlivě, například na sídlištích.

Pracovali jsme také s již publikovanými daty. V rámci druhé studie jsme zkoumali vzorky z jižní Moravy, přičemž změnu archeologické kultury jsme pozorovali ve všech oblastech.

Když jste při genetických analýzách neměli k dispozici tolik kosterního materiálu z východní Evropy, jak jste zjistili, že právě odtud Slované zřejmě pocházeli?

Je pravda, že jsme měli k dispozici úplné minimum vzorků z Ukrajiny, které se nám podařilo získat. Z Běloruska jsme neměli vůbec nic, což je dáno i politickou situací. V těchto oblastech není taková možnost výzkumu, a proto zatím není moc dat v oboru publikováno. Obecně totiž pracujeme i s už vytvořenými daty ve veřejně dostupných databázích, které jsou poskytnuty vědcům, aby je mohli porovnávat se svými daty nebo k nim přistoupit s jinou výzkumnou otázkou.

K původnímu území, kde měla pobývat slovanská populace, jsme došli díky porovnávání s oblastmi, ke kterým jsou data dostupná, a s předchozími obdobími. Ukázalo se, že genetický komponent přítomný u lidí v oblastech Německa, Chorvatska i jižní Moravy, ačkoliv promíchaný s lokálními prvky, je nejpodobnější s populacemi předcházejících období z jižního Běloruska a severní Ukrajiny. Pokud by Slované přišli odjinud, vždy by něco chybělo – kdyby vyrazili od Baltského moře, absentovalo by trochu genetického komponentu z jižnějších lokalit, pokud by naopak pocházeli z jižní Ukrajiny, nebyly by přítomny severnější prvky.

Pochopitelně budou probíhat další výzkumy, a jakmile se podaří získat potřebná data ze zmiňovaných oblastí, naše výsledky bude možné zpřesnit, potvrdit, nebo naopak vyvrátit.

Souhlasí vaše zjištění s dřívějšími teoriemi o původu Slovanů?

Ano, tato oblast je často zmiňována v archeologickém kontextu – odkazují k ní podobné prvky v raně slovanských kulturách. Nicméně šíření archeologického materiálu směrem na západ nutně neznamená šíření lidí, také se ne vždy dobře časově zasazuje.

Ohledně Slovanů navíc existovaly i další teorie, některé umisťovaly původní slovanské osídlení do západního Polska, jiné do Rumunska. V různých zemích byly preferovány odlišné názory, odkud tito lidé migrovali. Vzhledem k našim genetickým výsledkům se ale tato varianta jeví jako geneticky nejpravděpodobnější.

Pomáhají při čtení genetických informací také dochované písemné prameny?

Dobové záznamy jsou určitě přínosné. Nikde se ale nepíše o konkrétních lidech, jejichž kosti zkoumáme. Takže nemůžeme vědět, zda se považovali za Slovany nebo jakou řečí spolu mluvili. Na druhou stranu lze právě díky historickým pramenům usuzovat, že ve zkoumaných oblastech (například na Moravě) Slované žili, zatímco v předchozích obdobích se tam nevyskytovali. Pozorovanou genetickou změnu můžeme tímto způsobem v rámci interpretace spojit s historií.

Je pro vás při výzkumu dávných kosterních materiálů přínosná i DNA současných Evropanů?

S moderními daty musíme operovat velmi opatrně, protože od raného středověku se v Evropě mnohé změnilo a mohou být zkresleny pozdějšími obdobími, ale určitě nám v oboru archeogenetiky pomáhají. Porovnat mezi sebou staré vzorky není někdy jednoduché, jelikož DNA může být velmi poškozena. Když máte dva jedince, u kterých se vám v obou případech podaří přečíst jen určitý kus DNA, je těžké je porovnávat s dalšími dobovými vzorky, které také nejsou kompletně čitelné. S rostoucím počtem jedinců se tak šance na jejich porovnání stále snižuje.

Používáme proto i metody, které srovnají oba jedince zvlášť k současným populacím a až díky těmto výsledkům pak můžeme tyto dva staré vzorky vyhodnotit mezi sebou.

Evropa se mění

Jaké informace přinesly genetické analýzy o proměně společnosti v centrální Evropě vlivem migrace Slovanů?

U zkoumaných předslovanských a slovanských lokalit, zvláště v dnešním Německu, se prokázala souvislost genetické změny s odlišnou organizací pohřebišť. U těch předslovanských nevidíme mezi zesnulými žádné hluboké rodinné vztahy – tělesné pozůstatky si většinou nebyly geneticky příliš příbuzné, ačkoliv byly uloženy vedle sebe. Naproti tomu u slovanských nalezišť rodiče spočívali blízko svých dětí a podobně. Dalo by se říct, že šlo o organizaci podle rodokmenu, což může mnohé napovědět o uspořádání slovanských komunit.

Například lze vyvodit pravděpodobný způsob jejich mobility, kdy se pohybovaly celé rodinné jednotky. Nemigrovaly tedy pouze ženy, nebo muži, ale přesouvali se všichni ve skupinách.

Zabývali jste se při genetických analýzách i poměrem příchozích mužů a žen?

Ano, a nevypozorovali jsme rozdíl na pohlavním chromozomu X, který je přítomen dvakrát více u žen než u mužů. Pokud by se slovanské ženy mísily s lokální populací více než muži, bylo by to na chromozomu X vidět, což z našeho výzkumu nevyplynulo. Z toho vyvozujeme rovnoměrné „rozmnožování“ obou pohlaví, tím pádem museli do střední Evropy migrovat ve stejné míře jak Slovani, tak Slovanky.

Setkali jste se s fenoménem rodinného pohřbívání ve všech analyzovaných oblastech?

Nebylo to všude stejné a vypozorovali jsme regionální rozdíly. Například na chorvatských nalezištích jsme tuto organizaci Slovanů nenašli. Kromě prostředí na to měla vliv také doba – bavíme se o celých stoletích, během kterých docházelo ke změnám.

Jak jste se dostávali ke kosternímu materiálu z předkřesťanské doby, kdy převažovala kremace?

Ojediněle se nám podařilo objevit takové kosterní pozůstatky v Polsku i u nás. Jednalo se například o děti uložené na sídlištích nebo různá pohozená těla. Nešlo tedy o většinový způsob pohřbívání, což s sebou nese možné interpretační problémy. Protože pokud bylo s daným člověkem zacházeno jinak než s ostatními, mohl být potenciálně v něčem jiný. Takových vzorků jsme ale posbírali víc a výsledky korespondovaly se staršími daty, takže si v tomto ohledu věříme.

Proč se právě Slovanům podařilo v Evropě uchytit? Nabídli usedlým populacím nové impulsy?

Když dojde k migraci lidí, předpokládá se, že příchozí komunity s sebou přinášejí nějaký technologický pokrok, což se v případě Slovanů nepotvrdilo. Mluví se o tom, že jejich jednoduchý způsob života mohl být ten, který byl pro lidi nakonec úspěšnější.

Další variantou je, že v prostoru, do něhož se přesouvali, v tu dobu moc lidí nežilo a už před jejich příchodem byl vysídlený. Nedávno vyšla tisková zpráva k zajímavé studii, na které se podílel Jiří Macháček z Masarykovy univerzity. Jeho výzkum potvrdil na příkladu konkrétního menšího regionu jižní Moravy změnu ve výživě, kdy Slované přinesli nové návyky – na jejich hrncích se našla jahelná kaše. Těžko se ale tato otázka generalizuje. Slované se vyskytovali v rozsáhlém prostoru, takže důvody jejich příchodu na určitou lokalitu mohly být různé.

Podnikali Slované během migrace i válečné výpady?

V oblastech střední Evropy k násilným projevům pravděpodobně nedocházelo, minimálně o tom nemáme žádné doklady. Na byzantské hranici ale Slované určitě útočili, takže nelze říct, že by se všude chovali mírumilovně. Jejich migrace představovala komplexní, nejednotný proces, který měl evidentně sociální projevy (z hlediska organizace pohřebišť) a zahrnoval kontakt s místní populací, jenž se lišil region od regionu.

Přínos archeogenetiky

Jaké další výsledky vyplývající z vámi učiněných genetických analýz vás zaujaly?

Přijde mi zajímavé, že spousta lidí předslovanských populací ve východním Německu má jihoevropský původ, což se dá spojovat s obdobím Římské říše, kdy pravděpodobně docházelo k větším genetickým tokům skrz hranici. Že se germánské kmeny dostávaly do římského prostředí, se dobře ví, ale že se genetické prvky jižních populací posouvaly až tak na sever, není tolik známé. Zároveň jsme zjistili, že se tímto směrem pohybovaly více ženy, takže mohlo docházet ke sňatkům Germánů s Římankami, které se pak s muži přesouvaly do oblastí dnešního východního Německa.

U slovanských pohřebišť s rodinnou organizací mě zase zaujalo, že se rodokmeny tvořily patrilineárně – je patrný přechod po mužské linii z otce na syna. Když se ale podíváme, co spojuje jednotlivé lokality mezi sebou, tak je zřetelná hlavně příbuznost skrz ženy, které komunity nejspíš systematicky propojovaly.

Plánujete v budoucnu tento archeogenetický projekt dále rozvíjet?

Určitě, člověk při studiu vždy zjistí, kolik věcí ještě neví. Například zmiňovaná sociální organizace je velmi důležitým faktorem, u kterého zatím není jasné, kdy se začal objevovat a jak se vyvíjel. Plánujeme se touto záležitostí zabývat detailněji u velkomoravských lokalit. Zároveň je možné data rozšířit do jiných oblastí – například jsme teď do studie vůbec nezahrnovali vzorky ze slovenských nalezišť. Snažíme se tedy rozvíjet výzkum různými směry.

Archeogenetika je relativně novým oborem, který se bezpochyby rychle vyvíjí. Jaké výzvy má nyní před sebou?

Chybí nám zanalyzovat mnoho období, regionů a důležitých lokalit, jak v Evropě, tak zejména mimo ni. V generování více kvalitních dat jsou přínosné rozvíjející se sekvenační technologie. Také nám začíná při analýzách pomáhat takzvaná sedimentární DNA odebíraná z půdy, díky které snad budeme moct v budoucnu získat genetické informace třeba i z dob, kdy nemáme k dispozici žádné kosterní pozůstatky kvůli zpopelňování těl.

Mají genetické analýzy z hlediska historického poznání nějaké mezery či nedostatky?

Genetika ukazuje biologické vztahy mezi lidmi, o nichž dotyční mohli, ale nemuseli vědět. Nicméně nám neukáže, co si určitý člověk myslel, jak se cítil a jakým jazykem mluvil. Jde pouze o jednu perspektivu, kterou se dá na minulost dívat. Proto jsem pro oblast, odkud Slované pravděpodobně migrovali, záměrně nepoužila označení „pravlast“, protože nemůžeme vědět, jestli ji tak lidé vnímali. 

Přemýšlení samo o sobě není fyzicky náročná činnost – stačí sedět a nechat myšlenky volně plynout. Přesto může být dlouhé přemítání o problémech, rozhodnutích nebo obavách vyčerpávající téměř jako intenzivní fyzická aktivita. Mozek totiž na stresující myšlenky reaguje podobně, jako by šlo o skutečné ohrožení. Aktivuje se stresová reakce organismu, která krátkodobě dodává energii k řešení akutních situací. Pokud se ale spouští opakovaně a dlouhodobě, vede spíše k únavě a psychickému vyčerpání.

Velkou roli hraje i mentální náročnost samotného přemýšlení. Rozhodování, předvídání možných scénářů, vybavování detailů i neustálé soustředění na problém stojí mozek spoustu mentální energie. K tomu se často přidává i nedostatek spánku, protože úzkostné myšlenky mohou člověka držet vzhůru dlouho do noci.

Dobrou zprávou ale je, že sklon k přehnanému přemýšlení lze rozpoznat a postupně se naučit ho zvládat.

Kdy už nejde o běžné přemýšlení

Podle psychologa Ethana Krosse je vnitřní dialog důležitým nástrojem lidské mysli. Pomáhá nám plánovat, analyzovat situace, připravovat se na důležité rozhovory nebo se motivovat k dosažení cílů. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se tento dialog promění v nekonečné a neproduktivní opakování myšlenek – fenomén, který Kross označuje jako „mentální šum“.

Přehnané přemýšlení může mít různé podoby. Jednou z nich je obava zaměřená na budoucnost, kdy si člověk neustále představuje možné negativní scénáře. Například přemítá, co se může pokazit na plánované cestě nebo proč pravděpodobně nedosáhne na očekávané povýšení.

Další častou formou je ruminace, tedy opakované vracení se k minulosti. Člověk si znovu a znovu přehrává nepříjemné situace, například trapný rozhovor nebo chybu v práci, a přemýšlí, co měl udělat jinak.

Někdy se přehnané přemýšlení projevuje také nadměrnou analýzou a nerozhodností – třeba když někdo dlouhé hodiny zvažuje drobné detaily při výběru z mnoha téměř identických variant. Další podobou mohou být vtíravé myšlenky, které se náhle objeví a vyvolají další úzkost, například krátká představa nebezpečné situace bez skutečného úmyslu ji uskutečnit.

Společným znakem všech těchto stavů je, že člověk mentálně „přešlapuje na místě“ – myšlenky se opakují, ale nevedou k řešení ani k rozhodnutí.

Všímejte si vlastních myšlenek

Zvládání přehnaného přemýšlení začíná uvědoměním, že se vůbec děje. Podle terapeutky Emmy McAdamové mnoho lidí své myšlenkové procesy téměř nevnímá. Aby si tento návyk uvědomili, doporučuje během dne pravidelně kontrolovat, čemu se mysl právě věnuje.

Pomoci může například nastavení připomínek v telefonu nebo v aplikaci pro mindfulness. Při každém upozornění se člověk krátce zastaví a položí si otázku: Připravuji si v hlavě hádku? Vyčítám si chybu z práce? Znovu analyzuji stejný problém? Postupem času se mohou začít objevovat opakující se vzorce, které odhalí návyk přehnaného přemýšlení.

Psychologové doporučují několik strategií, které mohou pomoci snížit intenzitu vtíravých myšlenek a vrátit mozku potřebný klid.

Jak z bludného kruhu ven?

Častou reakcí na nepříjemné myšlenky je snaha je silou vůle potlačit. Paradoxně to ale může mít opačný efekt. Když se člověk snaží určitou myšlenku „zakázat“, mozek ji začne vnímat jako důležitou a věnuje jí ještě více pozornosti.

Lepším přístupem je myšlenky spíše pozorovat než s nimi bojovat. Pomoci může jednoduché pojmenování situace – například „tohle je jen obava“ nebo „můj mozek teď hledá možné hrozby“.

Při přehnaném přemýšlení se člověk často soustředí jen na aktuální problém. Ethan Kross proto doporučuje techniku „mentálního cestování v čase“. Stačí se zeptat, jak se bude člověk na danou situaci dívat za týden, měsíc nebo rok.

Tato perspektiva pomáhá připomenout, že většina problémů je dočasná a jejich emoční intenzita časem klesá. Pomoci může také ohlédnutí do minulosti – připomenout si situace, které jsme už zvládli.

Zajímavou strategií je také oslovovat sám sebe ve druhé osobě, například větami typu: „To zvládneš.“ Tento způsob sebeoslovování vytváří psychologický odstup a umožňuje nahlížet na problém objektivněji. Výzkumy ukazují, že lidé jsou k sobě často přísnější než k ostatním. Přechod do druhé osoby může aktivovat větší míru empatie vůči sobě samým.

Jak ztišit mentální šum

Protože starostí může být v moderním světě mnoho – od osobních problémů po neustálý příliv negativních zpráv – doporučují psychologové také metodu odkládání obav. Spočívá v tom, že si člověk během dne vyhradí konkrétní čas, kdy se svým starostem věnuje.

Pokud se úzkostné myšlenky objeví mimo tento čas, lze si říct: „Teď ne, vrátím se k tomu později.“ Mozek si postupně zvykne držet starosti v těchto hranicích.

Přehnané přemýšlení často souvisí s pocitem nejistoty nebo ztráty kontroly. Jedním ze způsobů, jak tento pocit zmírnit, je zaměřit se na konkrétní činnosti v okolí. Úklid pracovního stolu, reorganizace prostoru nebo krátká procházka mohou obnovit pocit kontroly nad situací. Výzkumy navíc ukazují, že pobyt v přírodě dokáže přirozeně odvádět pozornost od vnitřního dialogu a snižovat úzkost.

Stresová reakce těla připravuje organismus na akci – například útěk nebo obranu. Pokud ji spustí jen myšlenky, často není jasné, kam tuto energii nasměrovat. Pomoci může jakákoliv smysluplná aktivita: hledání informací, rozhovor s přáteli, vytvoření seznamu možností nebo řešení konkrétní části problému. I malý krok může pomoci přerušit nekonečné přemítání.

Dovednost, která se dá trénovat

Pokud přehnané přemýšlení přetrvává, není důvod ztrácet naději. Schopnost rozpoznat a přesměrovat vlastní myšlenky je podle terapeutů podobná svalům – posiluje se postupným tréninkem.

Lidé si často roky budují návyk přehnaného přemýšlení, a proto je přirozené, že změna vyžaduje čas. S postupným rozvojem nových strategií ale může mozek získat to, co potřebuje nejvíce: prostor k odpočinku od neustálého toku myšlenek.

Jed štírů je známý především svými neurotoxickými účinky, které dokážou narušit činnost nervové soustavy. Nový výzkum ale ukazuje, že u některých druhů těchto členovců se skrývá ještě jeden nečekaný účinek: schopnost spustit rychlé srážení krve. Právě tento mechanismus nyní popsali vědci z Queenslandské univerzity a jejich objev může přispět nejen k lepší léčbě uštknutí, ale i k vývoji nových diagnostických a terapeutických nástrojů.

Experimenty s krevní plazmou

Profesor Bryan Fry a jeho kolegové se zaměřili na jed štírů rodu Androctonus, kteří žijí především na Blízkém východě a v severní Africe a patří mezi nejnebezpečnější štíry na světě. Jejich jed obsahuje silné neurotoxiny, které mohou paralyzovat nervovou soustavu a v krajním případě vést až k selhání srdce.

Podle doktoranda Sama Campbella, který se specializuje na evoluci jedu štírů, klinické zprávy už dříve naznačovaly zvláštní jev: u některých pacientů po bodnutí štírem docházelo k neobvyklým poruchám srážení krve. Dosud však nebylo jasné, jak přesně k tomuto efektu dochází.

Výzkumný tým proto provedl laboratorní testy, při nichž přidal jed štírů do lidské krevní plazmy. Ukázalo se, že jed dokáže výrazně urychlit proces srážení krve.

Podrobnější analýza odhalila, že toxiny aktivují klíčové složky srážecí kaskády – zejména koagulační faktory VII a X. Celý proces přitom závisí na tom, zda je aktivovaný také faktor V, který hraje důležitou roli při tvorbě krevní sraženiny. Tento mechanismus je překvapivý, protože podobné zásahy do srážecího systému jsou známé spíše u některých hadích jedů než u štírů.

Jed jako zdroj nových léků

Vědci také testovali běžně používaný protijed, který se podává pacientům po bodnutí těmito štíry. Výsledky však ukázaly nepříjemnou skutečnost: sérum sice dokáže neutralizovat neurotoxické účinky, nezabraňuje ale srážení krve, které jed vyvolává. To znamená, že lékaři by měli u pacientů po bodnutí těmito štíry sledovat také možné poruchy koagulace a provádět odpovídající krevní testy.

Při dalších pokusech se tým zaměřil na látky, které by mohly tento efekt potlačit. Testovali dvě malé molekuly – marimastat a prinomastat, známé inhibitory enzymů zvaných metaloproteázy. Obě látky dokázaly v laboratorních podmínkách neutralizovat prokoagulační (podporující srážení krve) účinek jedu. To vědcům zároveň napovědělo, že za aktivací srážecí kaskády stojí právě enzymy z této skupiny.

Podle autorů studie publikované v odborném časopisu Biochimie by podobné látky mohly v budoucnu sloužit jako doplněk léčby v případech, kdy samotný protijed nedokáže potlačit všechny účinky jedu.

Podle Bryana Frye jedy živočichů představují mimořádně cenný zdroj biologicky aktivních molekul. Tyto látky se během evoluce vyvinuly tak, aby velmi přesně zasahovaly do lidské fyziologie. Objevení nového mechanismu proto neznamená jen lepší pochopení účinků štířího bodnutí. Může také poskytnout molekulární nástroje pro vývoj nových léků nebo diagnostických metod.

Vědci dokonce naznačují, že podobné molekuly by jednou mohly pomoci například kontrolovat krvácení při operacích nebo po vážných zraněních.
Studie tak ukazuje, že jed některých štírů dokáže biochemicky „převzít kontrolu“ nad základními procesy srážení krve – podobně jako to dělají některé hadí toxiny. Tento nečekaný objev otevírá nové možnosti výzkumu evoluce jedů i jejich využití v medicíně.