Byl první den (relativního) míru, 9. květen, a už promlouvali z balkonu brněnské radnice představitelé stran Národní fronty k zaplněnému náměstí. Hovořili o nutnosti vypořádat se s Němci. V Jihlavě se jednalo o vysídlení tamní staleté menšiny. Generál Ludvík Svoboda dal „k očistě“ plnou moc místním velitelům. Z ilegality vystoupily nebo živelně vznikaly nové místní Revoluční národní výbory a jim podřízené Revoluční gardy (RG), složené jak z odbojářů, partyzánů a vojáků, tak nejrůznějších dobrovolníků a dobrodruhů. Na nejroztodivnějších uniformách nosili bílé pásky s červenými písmeny RG.

Divočejší města

Většina Němců naopak dostala bílé označení na rukávu a musela pohřbívat mrtvé, odklízet trosky a potom postupně mířit do internačních táborů. Nerozlišovalo se mezi vinnými a nevinnými, kromě nepočetných antifašistů na celý národ padl kolektivní trest. V táborech docházelo ke krádežím, násilnostem, ponižování, zabíjení a znásilňování. Kvůli otřesným hygienickým podmínkám propukaly epidemie. 

K internaci civilistů posloužily dřívější ubytovny totálně nasazených, k věznění exponentů bývalého režimu, válečných zajatců a válečných zločinců někdejší nacistické věznice, například „proslulé“ Kounicovy koleje. 

Větší štěstí než obyvatelé měst měli venkované. Zatím mohli zůstat ve svých usedlostech. Respektu se dostalo pouze prokazatelným antifašistům, německým komunistům, sociálním demokratům a osvobozeným vězňům, důkazní břemeno však leželo na jejich straně. Pokud obdrželi „antifa“ potvrzení, represe se na ně nevztahovaly.

Na území někdejšího protektorátu se v Jihlavě a Brně, velkoměstech se silným německým živlem, odehrály podobné události. Po internaci místních Němců došlo začátkem června k jejich odsunu do sovětské zóny v Rakousku. Každý si směl vzít jen to nejnutnější, během pochodu mnozí zemřeli vysílením.

Davové exekuce

V prvních dnech míru se na mnoha místech odehrávaly dramatické scény, na náměstích probíhaly mimosoudní exekuce a davové lynče. Rok 1945 totiž přinesl neuvěřitelný sled bizarností a chaosu.

Nejdříve v lednu přišli do protektorátu „národní hosté“, tedy němečtí uprchlíci z Rumunska, Maďarska, Polska a Slezska (takzvaní Volksdeutsche). K nim se pak připojili staří a děti z bombardovaného Porýní a Berlína. Následovala evakuace zubožených válečných zajatců z továren Horního Slezska a Východního Pruska.

K tomu všemu procházely naším územím strašlivé „pochody smrti“ neboli zástupy z koncentračních táborů, přičemž mělo zahynout co nejvíce vězňů. Kolem jejich tras zůstávaly hromadné hroby a zmrzlé mrtvoly. Nakonec při příchodu fronty, mnohdy pouhé dny před osvobozením, následoval teror ustupujících nacistických jednotek, popravy, mučení, vypalování vesnic. 

Po tom všem, v krásných májových dnech osvobození se republikou přehnala teď už laciná pomsta. Příslušníci Waffen-SS a gestapa, kteří padli do rukou českého davu, končili oběšeni a někdy upáleni, ti zajatí Rudou armádou nebo čs. partyzány zastřeleni. Další veřejné exekuce se týkaly známých i údajných kolaborantů a udavačů, Čechů i Němců. Ačkoliv většina obětí se zřejmě provinila, docházelo též k omylům a zbavování se nepohodlných svědků. Řádné potrestání válečných zločinců řešil až dekret prezidenta Beneše o zřízení mimořádných lidových soudů z června 1945.

Motykami a lopatami

Jedna z tragických událostí se odehrála v sousedních obcích Dobronín a Německý Šicndorf nedaleko Jihlavy, součástech německého jazykového ostrova. Členy NSDAP, většinou bohatší sedláky, Češi internovali v hasičské zbrojnici a poté ve statku Merunka, kde čekali na soud. Když se 19. května 1945 uskutečnila první poválečná taneční zábava, někteří její opilí účastníci se rozhodli vykonat exekuci ihned. Vyvedli 14 vězňů na louku Budínka, kde je donutili vykopat hrob – a pak je ubili lopatami a motykami, některé zastřelili. Další tři oběti skončily v hrobě u železničního viaduktu přes Zlatý potok. 

Pachateli mohli údajně být lokální ozbrojenci, němečtí dělníci z místní sklárny, kteří se mstili za udání jednoho člena komunistické strany vedoucí k jeho věznění v koncentračním táboře. Ale jedná se pouze o spekulaci, oficiální verze neexistuje. Nebýt objevu masového hrobu, dobronínská kauza kvůli odsunu pamětníků málem upadla v zapomnění.

Vůně šeříků a krve

Mimosoudních exekucí Němců na území někdejšího protektorátu se odehrálo mnohem víc. Už 8. května bylo mezi Berounem a Vráží týráno a nakonec zavražděno 13 mužů a 6 žen z Loděnice a okolí, převážně říšských Němců, z nichž pouze jeden patřil k nacistům. Spekulovalo se o strachu místních kolaborantů z výpovědí zavražděných před soudem. 

Později, 9. nebo 10. května došlo v lokalitě Bořislavka v Praze 6 k zastřelení 41 německých civilistů, mezi kterými se možná nacházeli i převlečení vojáci. Rovněž 10. května se v Rovensku pod Troskami po zabití ruského velitele partyzánů prchajícím esesákem odehrála poprava 365 mužů, žen i dětí. Jednalo se převážně o uprchlíky z Liberecka, jen 50 z nich bylo zajatých příslušníků Wehrmachtu. Ve stejný den probíhaly popravy v Náchodě, kromě zajatých esesmanů též několika civilistů. 

Třicátého května večer pak opustili brněnští Němci, neschopní úklidu trosek, tedy ženy, děti a starci ve třech kolonách město. Akce připravená čs. vládou měla pod dohledem ozbrojených dělníků Zbrojovky odvést neproduktivní obyvatelstvo do sovětské zóny v Rakousku. Z celkem asi 17 000 vyhnaných jich 1 691 kvůli špatným hygienickým, stravovacím a zdravotním podmínkám pochod nepřežilo. 

 Další událost se z těch předchozích vymyká. Osmnáctého června vyvede slovenská jednotka z transportu na přerovském nádraží 265 karpatoněmeckých uprchlíků včetně žen a dětí a v noci je na Švédských šancích u Horní Moštěnice postřílí. Posledním známým masakrem v bývalém protektorátu se stala poprava až 220 Němců z domažlické věznice u tamního seřaďovacího nádraží. 

Beztrestná odplata

V Postupimi došlo 2. srpna 1945 k uzavření dohody mezi druhoválečnými vítězi, která v článku 13 uznala právo Československa, Polska a Maďarska na vysídlení německých menšin, ale humánním a organizovaným způsobem. O den později vydal prezident Beneš dekret, jímž zbavil Němce a Maďary občanských práv.

Následovala fáze řízeného odsunu do obou okupačních pásem, kterým do listopadu 1946 německá menšina v českých zemích zanikla. Činy „spravedlivé odplaty“ provedené do 28. října 1945 se staly podle zákona beztrestné. 

Mangrovové lesy patří mezi nejdůležitější – a zároveň často přehlížené – ekosystémy na Zemi. Rostou v mělkých pobřežních vodách tropů a subtropů, kde vytvářejí husté porosty stromů se spletitými kořeny. Ty fungují jako přirozená bariéra, která tlumí energii vln a chrání pobřeží před bouřemi.

Podle nové studie by obnova mangrovů mohla každý rok ušetřit až 800 milionů dolarů (asi 17 miliard korun) na škodách způsobených bouřemi, ochránit zhruba 140 000 lidí před záplavami a zároveň pohlcovat velké množství oxidu uhličitého z atmosféry.

Tlumiče bouří

Mangrovy rostou v přílivové zóně na rozhraní pevniny a moře. Jejich husté kořeny vyčnívající nad hladinu rozptylují energii vln a zpomalují proudění vody, čímž snižují sílu příboje i škody na pobřeží.

Ukázal to například hurikán Ian, který v roce 2022 zasáhl jihozápad Floridy. Bouřkové vlny dosahovaly až 5,5 metru, zahynulo 158 lidí a škody přesáhly 110 miliard dolarů. Oblasti s mangrovovými porosty však utrpěly asi o 30 % menší škody, což představuje úsporu přibližně 13 miliard dolarů.

Význam mangrovů navíc poroste: klimatická změna zvyšuje riziko silnějších hurikánů i vyšších bouřkových přílivů. Mangrovy přitom nejen tlumí vlny, ale také stabilizují pobřežní půdu a zachycují sedimenty, což pomáhá pobřeží odolávat stoupající hladině moře.

Pohlcovače uhlíku

Mangrovy patří také mezi nejúčinnější přírodní zásobníky uhlíku. Studie z roku 2025 odhaduje, že obnova asi 1,1 milionu hektarů mangrovových lesů by mohla z atmosféry odstranit přibližně 0,93 gigatuny oxidu uhličitého – téměř trojnásobek ročních emisí všech automobilů ve Spojených státech. Náklady na takovou obnovu by činily asi 10,7 miliardy dolarů, což je vzhledem k přínosům relativně nízká investice.

Vědci ve studii publikované v časopise PNAS zkoumali, jak by mangrovy fungovaly spolu s pobřežními hrázemi a dalšími protipovodňovými stavbami. Pomocí satelitních dat identifikovali místa vhodná pro jejich obnovu a propojili je s modely povodňového rizika, klimatickými scénáři i demografickým vývojem.

Kombinace mangrovů a hrází by mohla ročně ušetřit 800 milionů dolarů na škodách způsobených záplavami a ochránit asi 140 000 lidí. Největší přínos by měla v jihovýchodní Asii (270 milionů dolarů ročně a ochrana 70 000 lidí) a v západní Africe (221 milionů dolarů a 38 000 lidí). Na úrovni států by nejvíce získaly Nigérie, Indie a Indonésie, zatímco v USA především Florida a Louisiana.

Mizející mangrovy

Navzdory svému významu mangrovové ekosystémy rychle ubývají. Podle hodnocení z roku 2024 je více než polovina světových mangrovů ohrožena kolapsem do roku 2050, hlavně kvůli přeměně pobřeží na zemědělství nebo akvakultury, například farmy na chov krevet.

Jejich obnova navíc není jednoduchá – až 80 % projektů selže, často kvůli nevhodnému výběru místa nebo druhů stromů. Klíčové je také zapojení místních komunit a ekonomické tlaky, protože pobřežní pozemky mají vysokou hodnotu pro průmysl či turistickou výstavbu.

Přesto se stále více vědců shoduje, že zdravé pásy mangrovů mohou být jedním z nejúčinnějších způsobů, jak chránit pobřeží v době klimatické změny.

Kometu 3I/ATLAS, která k nám přiletěla z mezihvězdného prostoru, vědci pozorují už déle než půl roku. Stále se ale o ní dozvídají zajímavé novinky. Mezinárodní tým astronomů, který vedl Nathan Roth z Americké univerzity ve Washingtonu, ji nedávno pozoroval pomocí soustavy radioteleskopů ALMA a výsledky pozorování přinesly překvapivá zjištění o jejím složení.

Nová pozorování ukazují, že tato kometa obsahuje mimořádně velké množství organické molekuly metanolu, tedy jednoduchého alkoholu.

Alkohol v nečekaném množství

Kometu 3I/ATLAS vědci sledovali koncem roku 2025, když se přibližovala ke Slunci. Jak se kometa zahřívala slunečním zářením, její ledový povrch začal uvolňovat plyn a prach. Okolo jádra se vytvořila zářící atmosféra nazývaná koma. Právě v této řídké obálce mohou vědci pomocí radiových pozorování detekovat molekuly, které kometu tvoří.

Každá molekula totiž vyzařuje charakteristický signál na určitých vlnových délkách. Analýza těchto „chemických podpisů“ umožňuje určit složení komety – podobně jako kdyby vědci odebrali vzorek materiálu z cizí hvězdné soustavy.

Výzkumníci se zaměřili především na dvě molekuly: metanol (CH₃OH) – jednoduchý alkohol běžně se vyskytující v kometách a kyanovodík (HCN) – organická molekula obsahující dusík.

Právě poměr těchto dvou látek přinesl překvapivý výsledek. Data z ALMA ukázala, že kometa 3I/ATLAS je mimořádně bohatá na metanol. Poměr metanolu ke kyanovodíku byl při pozorováních přibližně 70:1 (70 molekul metanolu k jedné molekule kyanovodíku) a později dokonce 120:1, což je výrazně více než u většiny známých komet ve Sluneční soustavě. Takto vysoký obsah metanolu naznačuje, že materiál komety vznikl v prostředí s velmi odlišnými fyzikálními podmínkami než ty, které formovaly komety kolem našeho Slunce.

Neobvyklá chemie

Nejde přitom o první chemickou zvláštnost této komety. Dřívější pozorování pomocí Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukázala, že její koma byla ve velké vzdálenosti od Slunce bohatá na oxid uhličitý. Nové výsledky z ALMA tak doplňují další dílek do chemické skládačky – vedle oxidu uhličitého obsahuje kometa i neobvykle velké množství metanolu.

Takové složení může naznačovat, že ledové materiály v její původní hvězdné soustavě vznikaly za jiných teplot, hustot nebo radiačních podmínek než v protoplanetárním disku, ze kterého vznikla Sluneční soustava.

Detailní pozorování také ukázalo, že kyanovodík se do koma komety dostává z jejího jádra, zatímco metanol pochází nejen z jádra komety, ale i z malých kousků ledu, rozptýlených v prostoru kolem komety.

Zámek Itter leží nedaleko stejnojmenné obce, asi 19 kilometrů západně od tyrolského Kitzbühelu. V únoru 1943 si jej díky jeho robustnosti a poměrně odlehlé poloze zabrali nacisté a učinili z něj vězení pro prominentní francouzské zajatce, kteří měli pro třetí říši natolik vysokou hodnotu, aby byli drženi v relativně mírných podmínkách.

Oficiální označení znělo Evakuierungslager (evakuační tábor) a celé zařízení se nacházelo pod administrační správou velitelství koncentračního tábora v Dachau. Odkud také přicházely nejen finance, ale i strážní.

Prominentní mříže

Velitelem byl určen SS-Hauptsturmführer Sebastian Wimmer, který měl k ruce zhruba 25 příslušníků SS-Totenkopfverbände, v drtivé většině šlo o starší muže bez jakýchkoliv frontových zkušeností. Mezi nedobrovolnými obyvateli zámku se nacházel například bývalý ministerský předseda Édouard Daladier, francouzský prezident z let 1932–1940 Albert Lebrun, starší sestra Charlese de Gaullea Marie-Agnès Cailliau, generálové Maxime Weygand a Maurice Gamelin nebo tenisová hvězda Jean Borotra.

Ačkoliv byli všichni vězni Francouzi, zdaleka nešlo o jednolitou skupinu. Někteří si nemohli přijít na jméno kvůli zakořeněné politické rivalitě, jiní, jako například Weygand, na sobě měli stigma kolaborace s německými okupanty. Brzy tak došlo na rozčlenění do tří oddělených skupin. Pokud jde o zacházení dozorců s vězni, bývalý francouzský velvyslanec v Berlíně André François-Poncet jej popsal jako „směsici brutální síly, zdvořilosti a občasných pokusů o přátelství“.

Jinak však mohli tito francouzští prominenti navštěvovat zámeckou knihovnu nebo se procházet na nádvoří. Daladier měl na pokoji dokonce ukryté rádio, na kterém poslouchal vysílání BBC. Šlo o majetek jugoslávského politického vězně Zvonimira Čučkoviče, který se na zámek dostal z Dachau, aby zde pracoval jako elektrikář. Tento muž později sehrál klíčovou roli v záchraně životů svých spoluvězňů.

Američané přicházejí

Od počátku jara 1945 se na zámku začali střídat nejrůznější důstojníci SS, kteří tudy i s rodinami prchali před spojeneckými vojáky. Dne 30. dubna dorazil i SS-Obersturmbannführer Eduard Weiter, poslední velitel koncentračního tábora Dachau. Francouzi dostali strach, že je Weiter ve snaze zahladit stopy nechá popravit, ten však ve skutečnosti myslel především na vlastní sebevraždu, kterou také brzy ráno 2. května 1945 na zámku spáchal. Tato událost se stala jasným signálem pro ostatní přítomné esesáky.

Do rána 4. května zmizel i s manželkou Sebastian Wimmer a hned po něm i všichni strážní. Dopoledne tak už na zámku „panovali“ Francouzi. V okolí se však stále potloukaly oddíly SS a tak se skupina na naléhání Weyganda a Gamelina ozbrojila pistolemi, puškami a samopaly ze zámecké zbrojnice a rozhodla se navázat kontakt s nejbližší spojeneckou jednotkou. Do role spojky se dobrovolně nabídl Zvonimir Čučkovič, který se na zrekvírovaném kole vypravil do nedalekého města Wörgl.

Nevěděl, že jeho většinu stále ovládají vojáci SS, a jen díky štěstí narazil na skupinu vojáků Wehrmachtu vedenou majorem Josefem Ganglem, který měl v úmyslu se co nejdříve vzdát Američanům. Čučkoviče tedy poslal směrem na Innsbruck, právě osvobozený americkou 103. pěší divizí, a sám se ve svém kübelwagenu, doprovázeném náklaďákem s asi 12 muži, vydal opačným směrem na Kufstein. Jak Čučkovič, tak i Gangl brzy narazili na americké vojáky a oba vyjednali záchrannou misi pro prominentní francouzské zajatce.

Zatímco skupina vedená majorem Johnem Kramersem, která se na pomoc zámku vydala od Innsbrucku, se po cestě musela zastavit kvůli probíhajícím bojům s jednotkami SS, hlídka sehnaná majorem Ganglem měla větší štěstí. Šlo o sedm tanků M4 Sherman; dva od 23. tankového praporu, zbytek patřil ke 142. pěšímu pluku. Kolonu doplňoval kübelwagen majora Gangla a nákladní vůz s německými vojáky. Všemu velel poručík Jack Lee v tanku pojmenovaném „Besotten Jenny“, který ještě na pancíř svého obrněnce přibral šest černošských pěšáků od 17. obrněného pěšího praporu.

Mise se rozjíždí

Odpoledne se skupina vydala směrem na Wörgl, který mezitím opustily jednotky SS. Američany tak přivítali rakouští partyzáni, kteří poručíka Leeho přesvědčili, aby ponechal pět shermanů od 142. pěšího pluku na severu města, kde měly bránit hlavní příjezdovou komunikaci.

Výrazně oslabená kolona pokračovala dál a asi čtyři kilometry před cílem musela překročit jediný most vedoucí k zámku. Lee si všiml, že je zaminovaný, a tak nechal německé vojáky nálože odstranit a poté na tomto strategickém místě zanechal ve stráži svůj druhý sherman. Posléze Lee narazil na cestě k zámku ještě na malou skupinku esesáků, kteří se snažili vybudovat protitankovou uzávěru, palba amerických a německých vojáků je však rychle zahnala do lesa.

Před bránou zámku Itter se nakonec Lee a Gangl objevili za soumraku 4. května 1945. Příjezd osvoboditelů Francouze ani trochu neohromil. Čekali totiž kolonu obrněnců a spoustu po zuby ozbrojených Američanů. Místo toho dostali jeden tank, sedm „yankeeů“ a k jejich velkému údivu a zármutku i náklaďák plný ozbrojených Němců.

Jenže zatímco major Gangl se k prominentům choval slušně až uctivě, z poručíka Leea si odnesli zcela jiné dojmy. Stejně jako kdykoliv dříve byl totiž drzý a činil dojem neotesaného hrubiána. Na druhé straně však věděl, co dělá. Ihned po příjezdu sestavil seznam bývalých zajatců, před bránu zámku postavil svůj tank, jehož kanon a kulomet ovládal přístupovou cestu, a konečně také začal shánět jídlo pro své unavené vojáky. Ještě večer pak s americkým poručíkem Harrym Bassem a majorem Ganglem vyrazil na obhlídku terénu a začali dávat dohromady obranný plán.

Připojil se k nim ještě SS-Hauptsturmführer Kurt-Sigfried Schrader, mladý důstojník, který se v podzámecké vesnici zotavoval z válečného zranění a rozhodl se přidat na stranu obránců zámku. 

V zásadě však neexistovalo mnoho variant. Jelikož Lee neměl dost vozidel na to, aby zpátky do Kufsteinu odvezl své muže, Francouze i Němce, rozhodl se jednoduše počkat na místě do příchodu hlavních amerických sil. Silné stěny starého sídla přitom měly být rozhodujícím faktorem obrany, pokud by se esesáci v okolních lesích rozhodli na zámek zaútočit.

Prominenti v boji

Úder přišel dřív, než si poručík Lee mohl myslet. Už v jedenáct hodin večer se ozvala střelba z pušek a kulometů. Zda šlo o pokus zlikvidovat Francouze nebo se vojáci SS pouze snažili vypudit ze svého týlu malou americkou jednotku, není zřejmé. Američané i Němci na zámku zaujali předem připravená místa a odpovídali svými ručními zbraněmi. Gangl se dokonce dokázal telefonicky spojit s velitelem rakouského odboje ve vesnici pod zámkem a vyžádat si posily, dorazili však jen dva němečtí vojáci a jeden rakouský odbojář.

Až do rána se situace zdála relativně udržitelná, jenže s rozbřeskem nasadili obléhatelé do boje těžší kalibr. Granát ráže 88 mm nejprve zničil prázdný pokoj generála Gamelina a posléze vyřadil z boje i jediný americký tank na scéně, což se sice obešlo beze ztrát na životech, pro esesáky to však znamenalo signál k zahájení hlavního útoku. Ten se rozvíjel ze dvou směrů, z východu a západu, účastnilo se ho na 200 esesáků.

Obránci na vyšších hradbách úspěšně ostřelovali útočníky z pušek a kulometů, přičemž do přestřelky se zapojili také Borotra, Reynaud, Gamelin a další francouzští prominenti, kteří bez ohledu na dřívější rozepře nyní stáli se zbraní v ruce bok po boku. Jak se ale boj protahoval, objevily se ztráty i na „spojenecké“ straně. Osmaosmdesátka zabila několik vojáků Wehrmachtu a další zranila, padl také major Gangl, kterého zabil nacistický odstřelovač. Stalo se tak v okamžiku, kdy se důstojník Wehrmachtu společně s poručíkem Leem snažil z pozorovatelny odhalit postavení zle dotírajících nepřátelských dělostřelců.

Mezitím dorazil major Kramers, který se zámku vydal na pomoc od Innsbrucku k mostu, střeženému druhým shermanem poručíka Leea. Malou skupinku (Kramers na místo kvůli potížím s kompetencemi dorazil pouze v džípu se třemi dalšími muži) posléze doplnil bojový průzkum od 142. pěšího pluku. Od mostu bylo možné pozorovat zuřící bitvu v okolí zámku a americký důstojník věděl, že musí něco podniknout.

Pokusil se rádiem spojit se zámkem, což se mu sice nepovedlo, jeden z rakouských odbojářů jej však odvlekl zpět na radnici ve Wörglu, kde stačilo zvednout sluchátko, a na druhé straně se ozval poručík Lee. Ten popsal vážnou situaci: palba esesáků sílila, zatímco obráncům docházela munice. Kramers už na nic nečekal, dal dohromady všechny dostupné síly a vyjel k zámku.

Konec dobrý...

Kolem poledne situace roztodivné skupinky pod Leeho velením už nevypadala vůbec dobře. Neměli prakticky žádné náboje a útok příslušníků 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“ nepolevoval. V kritické chvíli poručík Lee konečně podlehl naléhání Jeana Borotry, který chtěl jít vyprošťovací koloně naproti a provést ji co nejrychleji křivolakými uličkami vesnice pod zámkem. Poté co Borotra vyrazil na takřka sebevražednou misi (musel mimo jiné přeběhnout několik desítek metrů volného prostoru pod palbou), začal Lee realizovat svůj plán poslední záchrany.

Podle něj se měli všichni obránci stáhnout do hlavní budovy zámku a tam se zabarikádovat. Esesáci již cítili vítězství a chtěli si pancéřovou pěstí prorazit cestu skrze hlavní bránu. Vtom voják Wehrmachtu na hlásce zámku vykřikl spásnou zprávu: „Amerikanische Panzer!“ A skutečně, od vesnice už šlo slyšet i palbu amerických kulometů M2 a tankových kanónů. Během chvíle se útočníci rozprchli do okolních lesů. Bitva utichla, stejně jako několik dní poté celá druhá světová válka, a obránci zámku Itter se rozešli každý vlastní cestou.

Američané se vrátili zpět ke svým jednotkám, vojáci Wehrmachtu byli poněkud neslavně odesláni do zajateckého tábora a francouzští prominenti se dočkali návratu do vlasti. Poručík Lee pět dnů po bitvě obdržel povýšení na kapitána a také vyznamenání, stejně jako všech jeho šest mužů. A odvážný Jean Borotra? Svůj „výlet“ ze zámku přežil a v roce 1976 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.

Na jihovýchodě Číny vznikla kavárna, která posouvá hranice toho, co si většina lidí představí pod pojmem „káva s výhledem“. Gushi Cliff Coffee ve provincii Fu-ťien totiž nabízí šálek kávy na úzkých plošinách připevněných přímo ke skalní stěně – asi 60 metrů nad burácejícími vlnami. Právě proto se podnik sám označuje za „nejextrémnější kavárnu na světě“.

Káva jako adrenalinový zážitek

Místo rozhodně nevypadá jako klasická kavárna. Ve skutečnosti jde o několik malých plošin připevněných ke svislé skále, které slouží jako improvizovaná terasa. Hosté zde sedí připoutaní bezpečnostní výstrojí a popíjejí kávu, zatímco pod nimi se tříští vlny.

Výhled je podle návštěvníků spektakulární – zároveň ale jde o zážitek, při němž se mnoha lidem zrychlí tep. Místo totiž spojuje adrenalin horolezectví s gastronomickým zážitkem.

Samotná cesta do kavárny je možná ještě dobrodružnější než samotný pobyt v ní. Turisté musí nejprve absolvovat zhruba půlhodinový výstup po zajištěné ferratové trase podél skalního útesu.

Teprve poté přichází nejdramatičtější část cesty: návštěvníci jsou spouštěni na plošiny pomocí lana pod dohledem zkušeného instruktora. Bez profesionálního doprovodu se na místo dostat nedá. Majitel kavárny proto zdůrazňuje, že rezervace předem je nutností a nikdo se nemůže na útes spustit bez personálu a bezpečnostního vybavení.

Virální senzace

Ačkoliv podnik existuje už od roku 2004, do širšího povědomí se dostal až nedávno. Videozáznamy z dramaticky umístěné kavárny začaly kolovat po sociálních sítích a rychle se staly virálními. Záběry lidí popíjejících kávu vysoko na skále přilákaly pozornost dobrodruhů i turistů hledajících netradiční zážitky.

A na kolik vyjde šálek adrenalinové kávy? Káva v Gushi Cliff Coffee není levná. Jeden šálek stojí 398 jüanů (přibližně 1 200 korun). Podle majitele ale cena nezahrnuje jen samotný nápoj. V částce je započítáno povinné pojištění, pronájem horolezecké výstroje a služby profesionálních instruktorů. Dobrou zprávou je, že jakmile na plošinu kavárny dostanete, můžete tam zůstat v podstatě libovolně dlouho.

Gushi Cliff Coffee tak představuje netradiční spojení turistiky, adrenalinu a gastronomie. Zatímco většina kaváren láká hosty pohodlnými sedačkami a klidnou atmosférou, tento podnik sází na pravý opak: adrenalin, napětí a nezapomenutelný výhled.

Vědci popsali nového dávného příbuzného krokodýlů, který měl velmi neobvyklý způsob vývoje i pohybu. Druh pojmenovaný Sonselasuchus cedrus žil na konci triasu asi před 225–201 miliony lety a patřil do skupiny shuvosauridů – zvláštních archosaurů z „krokodýlí vývojové linie“. Překvapivým zjištěním je, že tento tvor velikostí odpovídající dnešním pudlům pravděpodobně začínal život jako čtyřnožec, ale v dospělosti se naučil chodit po dvou.

Podivný způsob pohybu

Studie publikovaná v časopise Journal of Vertebrate Paleontology vznikla na základě analýzy kostí končetin. Paleontologové z Washingtonské univerzity a Burkeho muzea přírodních dějin a kultury si všimli nezvyklých proporcí kostry u některých jedinců.

Podle hlavního autora výzkumu Elliotta Armoura Smithe jejich stavba naznačuje, že zvíře během růstu měnilo způsob pohybu. Mláďata měla relativně podobně dlouhé přední i zadní končetiny, takže se nejspíš pohybovala po čtyřech. Během dospívání jim ale jejich zadní nohy rostly rychleji, zesilovaly a prodlužovaly se, což postupně vedlo k pohybu pouze po zadních končetinách.

Takový vývoj je podle vědců u příbuzných krokodýlů velmi neobvyklý. Většina známých druhů z této linie totiž zůstávala po celý život na čtyřech.

Vzhled podobný dinosaurům

Sonselasuchus patřil mezi shuvosauridy, skupinu archosaurů, kteří často nápadně připomínali dinosaury z čeledi Ornithomimidae („Ještěři napodobující ptáky“). Tito dinosauři s nimi sdíleli stejné ekosystémy na konci triasu.

Fosilie ukazují, že tento tvor měl bezzubý zobák, velké očnice a duté kosti, což jsou znaky jinak typické právě pro dinosaury. Podle vědců ale nejde o přímou příbuznost. Tyto podobnosti nejspíš vznikly konvergentní evolucí – tedy tím, že nepříbuzné skupiny živočichů vyvinuly podobné znaky, protože žily ve stejném prostředí a zaujímaly podobnou ekologickou roli.

Když se řekne „nejslavnější britský vědec“, většina lidí si vybaví Isaaca Newtona. Přitom co se týká šíře znalostí a množství zásluh, mohl by se s ním Robert Hooke nejen měřit, ale dost možná by jej v lecčems i předčil. Oba velikány vědy dělilo věkově pouhých osm let, tudíž se samozřejmě znali, a dokonce mnohdy vedli intenzivní debaty. Nedá se však říct, že by spolu dobře vycházeli: Spor se mezi nimi rozhořel například v otázce gravitačního zákona, přičemž Hooke slovutného kolegu obviňoval z plagiátorství.

Odporná osobnost?

Zmínku o Hookovi nalezneme ve většině Newtonových životopisů a zpravidla ne právě v lichotivých souvislostech. O jeho nepříliš vřelé povaze psal například přírodovědec Richard Waller, podle nějž šlo o „odpornou osobnost“: Údajně byl melancholický, nedůvěřivý a žárlivý. Wallerovy texty ovlivnily i další autory, takže se o Hookeovi můžeme dočíst mimo jiné jako o nespokojeném, sobeckém a asociálním bručounovi. 

Otázkou však zůstává, do jaké míry lze uvedená svědectví považovat za oprávněná. Spisovatelka Ellen Drakeová v Hookeově životopise z roku 1996 upozorňuje: „Pokud se zaměříme na intelektuální prostředí té doby, zdá se, že podobná rivalita byla spíš pravidlem než výjimkou. A Hookeova reakce na kontroverze týkající se jeho vlastních objevů a vynálezů se jeví jako mírná ve srovnání s chováním některých jeho současníků.“ 

Sbohem, domove

Malý Robert přišel na svět v červenci 1635, jako čtvrté a nejmladší dítě v rodině vikáře. Chlapec byl neduživý a údajně se nepředpokládalo, že přežije. Možná i proto rodiče usoudili, že investovat do jeho vzdělání nemá valný smysl, takže jej poněkud přehlíželi. Robertovi tedy nezbylo než se spoléhat sám na sebe a už jako malý si například sestavoval mechanické hračky.

Když mu bylo třináct let, jeho otec zemřel a zanechal mu dědictví ve výši čtyřiceti liber – dnes by šlo bezmála o 170 tisíc korun. Mladík se na vlastní pěst vydal z rodného ostrova Wight do 140 kilometrů vzdáleného Londýna, kde se coby nadaný kreslíř hodlal stát učedníkem nizozemského malíře Petera Lelyho.

Záhy však zjistil, že v práci s barvami ho budoucnost nečeká, a zapsal se na prestižní Westminsterskou střední školu, jejíž historie sahá až do 11. století. A okamžitě bylo jasné, že se jednalo o dobrou volbu: Bleskově zvládl latinu, řečtinu či hru na varhany a osvojil si základy euklidovské matematiky i principy mechaniky. V osmnácti letech pokračoval na Oxford, kde získal bezplatné studium výměnou za to, že přijal funkci varhaníka a sbormistra. Čas strávený na univerzitě později popsal jako zásadní pro formování své celoživotní vášně pro vědu. 

Přesný jako hodinky

Jeho nadání se přitom začalo projevovat dlouho před promocí: Během studií asistoval lékaři a chemikovi Thomasi Willisovi a ten jej přizval do Oxfordského filozofického klubu. Hooke nebyl ještě ani v posledním ročníku, a už tam přednášel vlastní závěry – starší kolegy poučil například o způsobech letu objektů těžších než vzduch. Pro profesora Setha Warda vyvinul mechanismus zlepšující chod kyvadlových hodin a s přírodovědcem Robertem Boylem spolupracoval na experimentech s tlakem plynu. Při této příležitosti sestavil nový typ vzduchového čerpadla, díky čemuž mohl Boyle posléze formulovat „svůj“ zákon: Podle něj platí, že kolikrát se při téže teplotě zvětší tlak plynu, tolikrát se zmenší jeho objem a naopak.

Společně později vystoupili s tvrzením, že oheň představuje chemickou reakci, a nikoliv základní přírodní živel, jak tvrdil Aristoteles. Právě Boyle se stal v roce 1660 jedním z dvanácti zakládajících členů tzv. Královské společnosti, tedy instituce odpovídající akademii věd, a když se vybíral vhodný adept na pozici kurátora, doporučil svého chráněnce. Hooke místo získal, a to dokonce na doživotí.

Ze života psů

Jedny z prvních otázek, kterými se zabýval, se týkaly plynů: Při pokusech se psy například prokázal, že zvíře s otevřeným hrudním košem může nadále žít, jestliže se mu do plic pumpuje vzduch. Jeho záběr byl nicméně mnohem širší. Ponořil se například do zákonitostí spojených s počasím a později byl považován za jednoho z prvních britských meteorologů. Sám si navíc sestrojil například teploměr či anemometr k měření rychlosti větru. Od meteorologie pak nebylo daleko k astronomii: V květnu 1664 pozoroval Velkou červenou skvrnu na Jupiteru, pomocí dalekohledu také zkoumal krátery na Měsíci a navzdory tehdejšímu převládajícímu vědeckému názoru usoudil, že náš souputník musí mít vlastní gravitaci. 

Věnoval se však rovněž řadě fyzikálních oborů: Zvlášť intenzivně se soustředil na zákony pružnosti a v roce 1678 prezentoval zákon elasticity, který dnes nese jeho jméno. Práce Roberta Hookea v dané oblasti vyvrcholila vynálezem vlasové pružiny, díky níž se výrazně zpřesnily hodinové strojky. Zkonstruování prvního přístroje s využitím Hookeovy novinky se nicméně připisuje Christiaanu Huygensovi.

Léčba svépomocí

V polovině 60. let začal Hooke zkoumat živé i neživé objekty pod mikroskopem. Sám si přístroj navrhl a nechal jej vyrobit u Christophera Cocka, londýnského specialisty na sestavování mechanických zařízení. Jednoduchý mikroskop následně zdokonalil nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, který se dnes považuje za jeho vynálezce. S využitím zvětšovacích čoček dospěl Hooke ke správnému závěru, že zkamenělé objekty tvoří pozůstatky živých organismů. V sérii přednášek v roce 1668 dokonce přišel s hypotézou, že zemský povrch zformovala sopečná činnost.

Zdravotní problémy, které Hookea provázely celý život, jej přivedly také k experimentování s vlastním tělem: Příznaky u sebe léčil vším od laxativ až po opiáty či emetika, která vyvolávají zvracení. Začátkem 18. století se však badatelův stav rapidně zhoršil, takže poslední rok života strávil slepý a upoutaný na lůžko. Zemřel v Londýně v březnu 1703, ve věku 67 let. 

Čínský lunární program již možná našel místo, odkud by se jeho tchajkonauti mohli poprvé projít po povrchu Měsíce. Nová studie, zveřejněná v časopise Nature Astronomy, popisuje nenápadnou oblast měsíčních brázd Rimae Bode, nacházející se severozápadně od kráteru Bode, poblíž lunárního rovníku na přivrácené straně. Podle vědců by právě zde mohlo dojít k prvnímu pilotovanému přistání Číny na Měsíci, které Peking plánuje přibližně kolem roku 2030.

Velký lunární souboj

V současnosti probíhá neoficiální technologický závod mezi Spojenými státy a Čínou o to, kdo jako první dopraví lidskou posádku zpět na Měsíc po více než půlstoletí od programu Apollo. Americký program Artemis se soustředí především na jižní pól Měsíce, který je považován za nejcennější lokalitu pro budoucí základnu.

Polární oblasti totiž nabízejí několik výhod – nacházejí se zde krátery s trvale zastíněnými oblastmi obsahujícími vodní led, okraje kráterů jsou vystavené téměř nepřetržitému slunečnímu světlu, což je ideální pro výrobu energie a nachází se zde také obrovská pánev South Pole–Aitken, největší známá impaktní strukturu na Měsíci.

Na odvrácené straně Měsíce by navíc bylo možné provádět extrémně citlivá astronomická pozorování, protože oblast je chráněna před rádiovým rušením ze Země.

Tato místa ale mají i nevýhody. Terén je zde obtížně přístupný a velmi členitý, což zvyšuje riziko pro přistání. Navíc na odvrácené straně není přímé spojení se Zemí a je nutné používat komunikační retranslační družice.

Čínská cesta na Měsíc

Čína by proto mohla zvolit bezpečnější první krok - tchajkonauti by místo k pólům mohli zamířit k rovníku na přivrácené straně Měsíce, kde je terén výrazně méně komplikovaný. Hlavním kandidátem je momentálně oblast Rimae Bode, která leží mezi Mořem par (Mare Vaporum) a staršími horskými oblastmi měsíční vysočiny.

Podle planetárního geologa Juna Huanga z Čínské univerzity geověd ve Wu-chanu nabízí tato lokalita hned několik výhod: relativně plochý a bezpečný terén pro přistání, stálý sluneční svit během lunárního dne, vhodný pro výrobu energie, a také přímou viditelnost Země, což výrazně usnadňuje komunikaci.

Americký planetolog Jim Head z Brownovy univerzity, který se podílel na výběru míst přistání misí Apollo, považuje tuto oblast za velmi atraktivní. Podle něj byla Rimae Bode dokonce zvažována jako cíl už v době Apolla a její vědecký význam je i dnes velmi vysoký.

Geologická pokladnice

Z vědeckého hlediska je Rimae Bode mimořádně zajímavá. Huang ji popisuje jako „geologický bufet“, kde lze studovat téměř všechno najednou. Výzkumníci zde identifikovali pět hlavních typů terénu:

• rozsáhlou vrstvu sklovitého vulkanického popela,
• čedičovou lávovou pláň označovanou jako Záliv veder (Sinus Aestuum),
• dvě různé čedičové oblasti samotného systému Rimae Bode,
• systém sopečných brázd,
• a okolní měsíční vysočiny.

Nejcennějšími objekty v této oblasti jsou podle vědců drobná skleněná zrnka, která vznikla při dávných vulkanických erupcích. Tyto miniaturní kuličky fungují jako „časové kapsle“, protože mohou uchovávat informace o chemickém složení měsíčního nitra. Jejich studium by mohlo pomoci odpovědět na otázky z čeho je měsíční plášť skutečně složený, jak se vyvíjela sopečná aktivita Měsíce a jak se z kdysi geologicky aktivního tělesa stal dnešní tichý a relativně nehybný svět. 

Analýza minerálů, povrchu a kráterů navíc naznačuje, že svrchní vrstva v této oblasti by mohla být pozůstatkem obrovské sopečné erupce, k níž došlo před miliardami let. Právě v minerálech tohoto dávného vulkanického popela by se přitom mohly skrývat zásoby vody. Některá měření z oběžné dráhy dokonce naznačují, že by jí tamní horniny mohly obsahovat poměrně hodně.

To je důležité hned ze dvou důvodů. Voda je zásadní pro podporu života tchajkonautů a zároveň ji lze rozložit na vodík a kyslík, které mohou sloužit jako raketové palivo. Pokud by se její přítomnost skutečně potvrdila, znamenalo by to také, že lunární plášť může být vlhčí, než si vědci dosud mysleli.

Čtyři varianty pro místo přistání

Autoři studie vytipovali čtyři konkrétní místa přistání v oblasti Rimae Bode a navrhli i možné trasy pro průzkum okolního terénu. Nejlepší kandidát nese označení Landing Site 2 (LS2). Tato relativně plochá oblast leží jen několik kilometrů od několika klíčových vědeckých cílů – například od nalezišť „skleněných kuliček“, velké vulkanické rýhy a materiálů bohatých na thorium.

Případné přistání u rovníku by ale podle vědců neznamenalo, že by Čína opustila plány na průzkum pólů. Mise Čhang-e 7, jejíž start by se měl uskutečnit letos v srpnu, má přistát u kráteru Shackleton na jižním pólu a hledat zde vodní led. Mise Čhang-e 8 (s plánovaným startem v roce 2029) má prozkoumat jižní pól Měsíce a vytvořit technické předpoklady pro vybudování Mezinárodní lunární výzkumné stanice, kterou chce Čína vybudovat ve spolupráci s Ruskem a dalšími státy.

Než se ale čínští tchajkonauté skutečně vydají k Rimae Bode, čeká vědce ještě hodně práce. Klíčové budou zejména detailnější snímky povrchu, které pomohou přesně zhodnotit geologii oblasti i bezpečnost pohybu tchajkonautů. Taková data by mohla přinést nová čínská mapovací družice, jejíž vývoj byl oznámen v minulém roce.

Na první pohled jde jen o několik stránek papíru pokrytých inkoustem. Ve skutečnosti však tento rukopis patří k nejpozoruhodnějším dokumentům skotských dějin. Poslední dopis, který napsala Marie Stuartovna několik hodin před svou popravou v roce 1587, je nyní poprvé po třiceti letech vystaven veřejnosti ve Skotsku.

Dokument, jenž přežil bouřlivé dějiny Evropy i staletí v archivech, připomíná nejen dramatické okamžiky poslední noci slavné královny, ale také to, jak se sama snažila ovlivnit způsob, jakým si ji budou pamatovat budoucí generace.

Královna, která se stala legendou

Večer 7. února 1587 se Marie Stuartovna při večeři dozvěděla, že její dvacetileté věznění v Anglii končí – následující ráno má být popravena stětím. Čtyřiačtyřicetiletá královna, obviněná z velezrady proti své sestřenici Alžbětě I., reagovala klidně. Poděkovala hostitelům, odešla do komnat a napsala dopis, který podepsala, složila a zapečetila voskem. Asi dvě hodiny poté byla popravena.

Marie Stuartovna se stala skotskou královnou už jako šestidenní dítě po smrti svého otce. V dětství byla poslána do Francie, kde vyrůstala na královském dvoře a byla zaslíbena budoucímu francouzskému králi Františkovi.

Její život provázely politické intriky, náboženské konflikty i nešťastné vztahy – například sňatek s mužem podezřelým z vraždy jejího prvního manžela. Nakonec byla uvězněna v Anglii a obviněna ze spiknutí proti Alžbětě I., což po dvaceti letech vězení vedlo k jejímu odsouzení k smrti.

V průběhu staletí se její pověst proměňovala. Krátce po smrti byla považována za katolickou mučednici, během jakobitských povstání za symbol dynastie Stuartovců. Osvícenské období přineslo kritičtější pohled, zatímco viktoriánská éra ji proměnila v romantickou tragickou hrdinku.

Dopis jako politické poselství

Čtyřstránkový rukopis vznikl ve spěchu – královna neměla přístup k dokumentům ani právníkům. Dopis adresovala svému švagrovi, francouzskému králi Jindřichovi III. V textu řeší své dluhy, žádá odměnu pro služebnictvo a prosí, aby její tělo bylo po smrti převezeno do Francie.

Zásadní je však jeho politický význam. Marie v dopise tvrdí, že je popravena nikoli za zradu, ale kvůli své katolické víře a nároku na anglický trůn. Stěžuje si také, že jí nebylo dovoleno přijmout poslední svátost. Tím vytváří obraz vlastní smrti jako náboženského mučednictví.

Podle dobových svědectví čelila smrti s odvahou. Na popraviště přišla v červeném oděvu, barvě katolického mučednictví, a v posledních slovech odpustila svému katovi. Zprávy o její statečnosti se rychle rozšířily po Evropě a dopis její obraz tragické královny ještě posílil.

Výjimečná výstava po sto letech

Samotný dopis má téměř stejně dramatickou historii jako jeho autorka. Královnin lékař jej dopravil na koni k anglickému pobřeží a lodí do Francie, kde putoval mezi archivy a seminářem a na čas se ztratil během Francouzské revoluce.

Později jej získal sběratel autografů Alfred Morrison. Když měl být po jeho smrti dražen v aukci Sotheby’s, skupina skotských mecenášů dokument vykoupila, aby zůstal v zemi. Stal se tak jedním ze základních exponátů Národní knihovny Skotska, otevřené v roce 1926.

Po většinu posledního století byl uchováván v přísně kontrolovaných podmínkách. Nyní je výjimečně vystaven v muzeu ve skotském Perthu. Kvůli citlivosti materiálu však může být na světle jen omezenou dobu, takže po třinácti týdnech se opět vrátí do archivní tmy.

Když se populace nějakého druhu dramaticky zmenší, obvykle se předpokládá, že její osud je téměř zpečetěn. V genetice se tomu říká efekt úzkého hrdla – prudký pokles počtu jedinců, který výrazně sníží genetickou rozmanitost a zvyšuje riziko příbuzenského křížení, genetických vad i vyhynutí.

Překvapení z korun eukalyptů

Nový výzkum však ukazuje, že tento scénář nemusí být nevyhnutelný. Studie publikovaná v časopise Science naznačuje, že některé druhy se mohou z genetické krize překvapivě efektivně zotavit. Nečekaným příkladem jsou australští koalové.

Vědci analyzovali genomy 418 koalů z různých populací v Austrálii a sledovali vývoj tzv. efektivní velikosti populace, která ukazuje, jak se genetická rozmanitost skutečně šíří mezi jedinci prostřednictvím rozmnožování.

Výsledky byly překvapivé. Koalové ve státě Victoria, dlouho považovaní za geneticky problematickou populaci s vysokým výskytem příbuzenského křížení, vykázali známky genetického zotavení. Naopak populace v Queenslandu a Novém Jižním Walesu, považované za zdravější, vykazují pokles efektivní velikosti populace.

Požehnané mutace

Koalové ve Victorii prošli výrazným genetickým úzkým hrdlem už koncem 19. století, kdy byli masově loveni kvůli kožešinám. Jejich populace se tehdy dramaticky zmenšila a genetická rozmanitost prudce klesla. Analýza však ukazuje, že během posledních zhruba 40 generací se efektivní velikost této populace postupně zvyšuje.

Klíčem k obnově genetické variability je rychlý populační růst. Ve Victorii se koalové rozmnožili natolik, že ochranáři dnes řeší spíše problém s jejich přemnožením než s úbytkem. Velká populace vytváří více příležitostí pro nové mutace a genetickou rekombinaci, tedy přeskupování genů během rozmnožování. I z omezeného genofondu tak může postupně vznikat větší genetická rozmanitost.

Podobný jev vědci pozorují také u invazních druhů, které se někdy dokážou rychle rozšířit i z malé zakládající populace.

Naděje pro ohrožené druhy

Zjištění může mít význam pro ochranu přírody. Mnoho druhů dnes čelí prudkým poklesům populací kvůli klimatické změně, ztrátě prostředí nebo lidské činnosti. Podle genetičky Caitlin Curryové ze San Diego Zoo Wildlife Alliance studie naznačuje, že pokud se populacím podaří zajistit podmínky pro rychlý růst, mohou si postupně obnovit svůj evoluční potenciál.

Koalové tak ukazují, že ani hluboká genetická krize nemusí nutně znamenat konec druhu. Za vhodných podmínek se může genetická rozmanitost znovu začít obnovovat.