Kapalná voda je považována za nezbytnou ingredienci pro život pozemského typu. Jak se ale ukazuje, obyvatelné podmínky nevyžadují planetární systém s hvězdou, terestrickou planetu, a dokonce ani atmosféru podobnou té pozemské. Potvrzuje to nový výzkum evropského týmu, který vedl David Dahlbüdding z Mnichovské univerzity. 

Badatelé jsou přesvědčeni, že měsíce obíhající kolem tzv. potulných exoplanet si mohou udržet oceány s kapalnou vodou velice dlouho, podle jejich propočtu až 4,3 miliardy let. Klíčovou roli v tom hraje slapové ohřívání měsíce při oběhu potulné planety a hustá vodíková atmosféra.

Obyvatelné měsíce opuštěných planet

Když dojde k tomu, že exoplaneta s exoměsíci opustí mladý planetární systém, v němž vznikla, změní se oběžné dráhy exoměsíců. Stanou se výrazně eliptickými, což vede k neustálým deformacím exoměsíce gravitací potulné planety. Takové deformace vyvolávají tření a slapové ohřívání. Vytvořené teplo může být dostatečné na to, aby se na povrchu exoměsíce udržela kapalná voda, dokonce bez energie hvězdy, která pro potulné planety a jejich měsíce není k dispozici.

Aby mohl být takový exoměsíc obyvatelný, je třeba splnit i další podmínku – teplo vytvořené slapovým ohříváním musí udržet na povrchu exoměsíce. To může podle vědců zajistit vhodná atmosféra, ostatně na Zemi takovou roli hraje například oxid uhličitý. Na exoměsících by takový mechanismus fungoval jen kratší dobu, maximálně 1,6 miliardy let. Oxid uhličitý by kondenzoval a ztrácel by schopnost udržet na exoměsíci teplo. Místo oxidu uhličitého by na exoměsíci mohla zadržovat teplo atmosféra s vysokým obsahem vodíku, která je dlouhodobě stabilní i za velmi nízkých teplot.

Potulné planety jsou přitom zřejmě velmi běžné – podle některých odhadů by jich v Mléčné dráze mohlo být stejně jako hvězd. Nové poznatky tak výrazně rozšiřují spektrum prostředí, kde by se život mohl vyskytovat – a naznačují, že může vzniknout a přetrvat i v těch nejtemnějších zákoutích vesmíru.

V průběhu 2. století se Římská říše nacházela na vrcholu své teritoriální rozlohy, ekonomické a vojenské síly i společenské stability. Pokud nebudeme počítat moře, blížilo se její území 3,8 milionu kilometrů čtverečních. Pro srovnání, Evropská unie má 4,5 milionu. Ke konci markomanských válek odehrávajících se v letech 166–180 měl navíc císař Marcus Aurelius tak silné postavení, že – slovy jeho životopisce – kdyby žil o rok déle, mohl říši rozšířit o nové provincie ve střední Evropě.

Neuplynulo však ani půl století, a mocný stát se ocitl v hluboké krizi. Vůbec nejhorším obdobím se stala éra po vymření dynastie Severovců v roce 235. Od nástupu císaře Maximina do smrti Marca Carina roku 285 se u moci vystřídaly dvě desítky více či méně legitimních císařů, jejichž vláda téměř nikdy nebyla všeobecně akceptována. Jen ojediněle pocházeli z řad tradiční senátorské aristokracie a původ či majetek při jejich provolávání často nehrály žádnou roli, zato popularita u vojska ano – neboť uvedená skutečnost de facto řídila volby a zcela zastínila vliv senátu. Velmi krátká vláda císařů končila většinou jejich násilnou smrtí rukou spiklenců či v boji.

Nekonečné války

Vnitřní nestabilita vlády se projevovala prakticky nepřetržitými občanskými válkami o nástupnictví. Vítězové se poražené straně pokaždé mstili, a o život tak přicházelo množství lidí včetně těch, kteří měli představovat politickou, ekonomickou a společenskou elitu státu. Občanské války přinášely ohromnou destrukci i v duchovní rovině, neboť většina obyvatel ztrácela víru ve smysluplnost práva a stálost institucí. Na pořadu dne se ocitlo zachování vlastního života, zatímco jeho ohrožení zcela odrazovalo od jakýchkoliv veřejných aktivit.

Již v průběhu 3. století se tak z vedení státu téměř vytratila tradiční římská senátorská vrstva a spolu s ní ustoupil do pozadí i samotný Řím, čímž říše ztratila své přirozené centrum reprezentující kontinuitu. Senátorská aristokracie přišla o vliv, do politické sféry se dostávali bohatí provinciálové, příslušníci nižších společenských stavů, a především zkušení vojáci. A v důsledku neustálého válčení, zejména mezi sebou navzájem, se postupně přestávalo vládnout.

Krize se prohlubuje

V uvedeném období oslabenou říši poprvé s nebývalou silou zasáhly útoky zvenčí, a to hned na několika úsecích: na Rýně, Dunaji, Eufratu a u Černého moře. Systém organizace vojska, pocházející prakticky ještě z Augustových dob, neumožňoval impériu účinně reagovat. Zejména v nejvíc ohrožených periferních oblastech, například v Galii či Sýrii, se šířily silné separatistické tendence. A jelikož centrální vláda nedokázala zajistit ochranu, těšily se myšlenky na odtržení široké podpoře.

Vnitřní situaci zhoršovala vleklá hospodářská a společenská krize. Zemědělství zápasilo s nedostatkem rolníků, kteří utíkali z velkostatků, a mnohde se tak vylidnily celé vesnice. Konec dobyvačných válek zastavil i příliv nových otroků, čímž zásadně vzrostla jejich cena. Potřeba intenzivní obrany říše znamenala nutnost verbovat nové vojáky, což ovšem citelně omezilo počet svobodných pracovníků. Úbytek produktivního obyvatelstva obratem snížil příjmy na daních, a stát navíc postihla obrovská inflace. Ve druhé polovině 3. století se impérium hned několikrát ocitlo na pokraji faktického rozpadu.

Diokleciánovy reformy

Císař Dioklecián (vládl 284-305) zahájil po svém nástupu řadu reforem. Došlo k decentralizaci ústřední moci, vznikl nový dělený systém vlády, tzv. tetrarchie, který rozdělil moc mezi dva císaře „augusty“ a jejich nástupce „cézary“. Jednotlivé provincie se rozčlenily na menší jednotky a ty se seskupily do regionálních diecézí. Rozdělením Itálie na dílčí samosprávné celky zaniklo její výsostné postavení a senát ztratil byť jen formální vliv na správu území říše.

Neméně důležité byly reformy vynucené nedostatkem financí. Dioklecián zavedl nové odvody státu a rozšířil daňovou povinnost i na území Itálie, která do té doby zůstávala od přímých daní osvobozena. Ani jemu, ani jeho následovníkům se však nepodařilo zastavit vysokou inflaci. Řím totiž už nedisponoval dostatečným množstvím drahých kovů pro emisi takového počtu kvalitních mincí, který by zvládl pokrýt státní výdaje – a ty tvořily z více než 90 % náklady na armádu.

Nová krev v armádě

Krize impéria ve 3. století výrazně upozornila na zastaralost obranné strategie. Většina vojska byla rozmístěna podél hranic ve stálých táborech, jejichž poloha se po staletí neměnila. Řím neměl žádnou pohyblivou strategickou zálohu, kterou by mohl v případě ohrožení či proražení hraniční linie operativně přesouvat. Bylo nutné armádu zásadně přebudovat, což se dělo ještě v průběhu 4. století.

Podél hranic zůstaly oslabené jednotky pověřené pouze obranou svého úseku, čímž jejich význam i kvalita radikálně klesly. Postupně splývaly s okolními komunitami, přičemž se v táborech a strážních věžích usazovaly i rodiny vojáků, kteří si zřejmě museli přivydělávat. Často do jejich řad vstupovali rovněž nově usazení barbaři.

Tíha skutečné obrany říše se postupně přenesla na velké a pohyblivé elitní jednotky, které nabývaly charakteru „osobní“ armády panovníka. Vesměs tábořily v blízkosti císařských sídel ve vnitrozemí a doprovázely vládce na cestách. Šlo o profesionální sbory, v jejichž čele se od závěrečných dekád 4. století stále častěji objevovali schopní velitelé z řad barbarských, většinou germánských kmenů. 

Proces barbarizace armády zasáhl celé impérium a kromě nedostatku pracovních sil v zemědělství výrazně souvisel i s neochotou obyvatelstva vstupovat do vojska. Proto byla znovu obnovena všeobecná branná povinnost, ovšem bez velkých úspěchů.

Barbarští bojovníci často představovali hodnotnější a schopnější vojáky než místní rekruti. Proto také ve válkách v závěrečné fázi existence Západořímské říše z velké části bojovali romanizovaní Germáni proti svým germánským bratrancům. Ostatně barbaři pronikali do všech sfér státu, nicméně tak tomu bylo v historii Říma vždy. Až do jeho zániku šlo o místo, které cizí kmeny netoužily programově zničit, ale chtěly jeho prosperitu sdílet.

Císař jako bůh

Negativní ekonomický a společenský vývoj říše ve 3. století vtiskl ráz i následujícímu věku, v němž se navzdory zřetelné revitalizaci měst, obchodu a řemesel především na západě impéria již nepodařilo dosáhnout životní úrovně předchozích staletí. Úbytek městského obyvatelstva, často způsobený barbarskými vpády či epidemiemi, těžce doléhal na řemeslné a obchodní kapacity. Proto se od 4. století velkostatky stále víc snažily svou potřebu řemeslných výrobků uspokojovat nikoliv prostřednictvím trhu, nýbrž z vlastních zdrojů. 

Pozdně římský stát nedokázal příjmy nutné pro udržování úředního aparátu a vojska zajistit jinak než vyměřením nových, často až brutálně vynucovaných povinností. Zaváděly se tak stále komplikovanější daňové zákony a tržní regulace, obchodníkům, řemeslníkům i zemědělcům se stanovovaly povinné – a většinou dědičné – pracovní normy a peněžní odvody.

Souběžný dopad všech krizí spolu s uzurpátorskými způsoby získávání moci nutily císaře, aby vytvářel vlastní, výrazně represivní státní a úřední aparát. Císařství v dané éře již vykazovalo všechny rysy despotického režimu, v němž se i postavení panovníka změnilo z prvního muže státu v pána vládnoucího z pozice nadřazenosti a síly. Od éry Aureliána na sklonku 3. století se zcela nepokrytě vyžadovalo uctívání císaře jako boha.

Rozštěpená realita

Během 4. století se nejvlivnější a nejmocnější složkou společnosti stal úzký okruh v okolí císařů a jejich úřední aparát, v němž bujela obrovská korupce, zasahující až do nejvyšších sfér. Narušily se dosavadní společenské stavy a vznikaly nové sociální dělicí linie. Senátoři ztratili vliv, správa státu se rozdrobila na civilní a vojenskou, armádě přestaly dominovat tradiční elity a jejich místo zaujali Germáni. Náboženský život se rozštěpil mezi pohany a vyznavače křesťanství. Lidé přestali věřit státu, v němž se moc chaoticky přesouvala z jedněch rukou do jiných.

Na přelomu 4. a 5. století se zintenzivnilo usazování germánských kmenů na území říše, které však nebylo zcela neobvyklé ani dřív. Stát zmíněný proces často podporoval, čímž se snažil zaplnit rozsáhlé vylidněné oblasti, zajistit si potřebné příjmy a vojenské síly. Uvedená skutečnost podle všeho nenarážela na přílišný odpor obyvatelstva provincií, jež bylo na „barbary“ částečně zvyklé, a mnohdy je dokonce považovalo za menší zlo než vlastní státní aparát.

Kvas v Germánii

Již v průběhu druhé poloviny 2. století se v „neřímské“ Evropě nastartovaly procesy směřující k velkému stěhování národů. Obývaly ji poměrně rozdrobené, často vzájemně nepřátelské a vnitřně nestabilní kmeny germánského, keltského, baltského či sarmatského původu, jejichž ekonomika se opírala o nepříliš efektivní zemědělství a drobnou řemeslnou výrobu. Kmeny se nedokázaly nijak účinně organizovat a Řím si udržoval kontrolu uplácením jejich elit.

Relativní stabilita poprvé vážně zakolísala v markomanských válkách mezi léty 166 a 180. Tehdy došlo k velkým pohybům a střetům kmenů, z nichž ty poražené – obvykle sousedící s Římem – žádaly o povolení usadit se na jeho území. Kolize propukly v provinciích na Rýně, v Dákii (dnešním Rumunsku), na severu Balkánu i v severní Itálii. Tehdy se ještě Římanům podařilo germánskou hrozbu za cenu značného úsilí odvrátit, ovšem kvas v nitru neřímské Germánie již nemohli zastavit.

Barbaři na pochodu

Během dalších necelých sta let stanuly před hranicemi říše mohutné kmenové svazy doposud neznámé síly. Frankové využili v roce 257 slabosti protivníka a podnikli mohutný vpád do Galie a východní Hispánie. Další výpravy absolvovali v letech 275–278 s kmenovým svazem Alamanů a vydrancovali provincii Raetia na horním toku Dunaje. Oslabené římské jednotky na hranicích se proti nim bránily jen s obtížemi. Po polovině 3. století, v době největší vnitropolitické krize, se římská obrana začala hroutit a impérium poprvé v podstatné míře ztrácelo i vlastní území.

Za mezník ve vývoji lze označit rok 260. Tehdy Řím „krvácel z více ran“, císař Valerián upadl do perského zajetí a jeho spoluvladař nedokázal zabránit vzniku separatistických útvarů v Galii a na východě říše. V té době také římská obrana vyklidila provincii Horní Germánii na pravém břehu Rýna, opustila opevnění a stáhla se. V roce 271 obětoval Aurelián Dákii, kterou prakticky nebylo možné hájit. Útoky se neustále množily a panovníci, často neschopní vojensky zasáhnout, raději vypláceli „výpalné“. Situace dospěla tak daleko, že roku 322 uzavřel Konstantin Veliký s Vizigóty na území mezi Dněstrem a Dunajem spojeneckou smlouvu: Výměnou za pravidelný roční poplatek dodávali vojenské oddíly a zodpovídali za obranu hranic impéria na Dunaji.

Éra rozkladu

Rok 375 se tradičně udává jako počátek velkého stěhování národů. Již o rok dříve hordy středoasijských jezdeckých nomádů Hunů překročily Volhu a zničily říši Ostrogótů. V bitvě s Góty a Huny u Adrianopole roku 378 císař Valens padl a dvě třetiny římského vojska byly pobity. Nastupující Theodosius poté věnoval Vizigótům území v Thrákii a udělil jim autonomii.

Na říši však útočily i jiné kmeny a Římané stáhli většinu jednotek do Itálie. Domino se dalo do pohybu a pod nadvládou barbarů se ocitala další a další teritoria. O silvestrovské noci roku 406 pronikly spojené kmeny Vandalů, Svébů a Alanů přes zamrzlý Rýn a postupně obsadily Galii a Hispánii. Vizigótský král Alarich požadoval další území, a nakonec jeho vojska v srpnu 410 vyplenila Řím. Smrtící ránu přinesl rok 429, kdy se Vandalové dostali přes Gibraltarskou úžinu do severní Afriky a připravili impérium o jeho obilnici. Současně zanikla i římská správa v Británii, jež se stala snadnou kořistí germánských Jutů, Anglů a Sasů. Ve 40. letech 5. století přiznal vojenský velitel říše Aëtius vládcům západogermánských kmenů status spojenců a moc Říma se omezila na Itálii a alpské provincie.

Konec slavné říše

Posledním vzepětím se stala porážka Hunů v bitvě na Katalaunských polích v roce 453. Římské vítězství však umožnila jedině podpora spojenců – Gótů a Burgundů. V té době „císař“ znamenal už pouhý formální titul a skutečnou moc držel v rukou germánský žoldnéř Odoaker, který se rozhodl celou „maškarádu“ ukončit: Sesadil chlapce se symbolickým jménem Romulus z trůnu a sám se prohlásil králem Itálie. Odznaky císařské moci pak shovívavě odeslal do Konstantinopole.

Nově vzniklá germánská království na území Itálie se vždy hlásila k odkazu Římské říše, která však již jako státoprávní entita obnovena nebyla. Východořímská či Byzantská říše sice přetrvala ještě dalších tisíc let, ale významu ani postavení své jednotné předchůdkyně nikdy nedosáhla. 

Stále více se ukazuje, že sociální život a vztahy ovlivňují lidské zdraví na mnoha úrovních. Přátelé, příbuzní nebo známí poskytují všestrannou podporu v obtížné době, ať už jde o práci, rodinu nebo třeba zdraví. Současně ale platí, že ne všechny vztahy bývají pozitivní. Někteří lidé v naší blízkosti mohou být trvalým zdrojem stresu a nepříjemností.

Brea Perryová z Indiana University v Bloomingtonu a její spolupracovníci v nedávném výzkumném projektu zkoumali, jak stres pocházející od lidí v našem okolí souvisí s biologickým stárnutím. Zaměřili se přitom na problematické osoby v sociálních sítích lidí, přátele či příbuzné, co jsou zdrojem neklidu a problémů. Vědci jim ve výzkumu říkají „otravové“ (hasslers).

Negativní vztahy jsou běžnější, než se zdá

Perryová s kolegy požádali účastníky výzkumu, aby uvedli, s kým tráví čas, s kým probírají své osobní či zdravotní záležitosti a kdo ovlivňuje jejich návyky související se zdravím. Současně zjišťovali, zda se v sociálních sítích účastníků výzkumu nacházejí nějací otravové, kteří jim často ztrpčují život. Důležitou součástí výzkumu byl odběr slin, jejichž analýzou vědci určovali, jaký je biologický věk dotyčného člověka a jak rychle biologicky stárne.

Výzkum, který uveřejnil vědecký časopis PNAS, prozrazuje, že téměř 30 procent účastníků výzkumu mělo ve svém okolí minimálně jednoho otravu a zhruba 10 procent účastníků udávalo minimálně dva takové typy lidí ve své blízkosti. Z toho plyne, že toxičtí lidé jsou velmi běžnou nepříjemnou součástí sociálních vazeb.

Jak potvrdily výsledky analýz slin, soužití s otravy má významný vliv na biologické stárnutí. Každý otrava v sociální síti byl podle vědců spojen s přibližně o devět měsíců vyšším biologickým věkem a asi o 1,5 % rychlejším stárnutím. Nejsilnější vliv na urychlené stárnutí měly problematické vztahy v rodině.

To může souviset s tím, že rodinné vazby je obtížnější přerušit než vztahy s přáteli či známými. Zatímco od známého se lze relativně snadno distancovat, rodinné vztahy bývají hluboce zakořeněné a provázané s dalšími vazbami. Data to potvrzují: pouze asi 3,5 % přátel respondenti označili jako otravy, zatímco u rodičů a dětí to bylo téměř 10 %. Rodinné konflikty tak představují častější a trvalejší zdroj stresu.

Otravové jako životní partneři

Zajímavé je, že negativní vztahy mezi partnery nevykazovaly stejnou souvislost se zrychleným stárnutím. Vysvětlením může být fakt, že i konfliktní partnerství často zahrnují silnou vzájemnou podporu, která může negativní dopady stresu částečně vyvažovat. Navíc se ukazuje, že problematické vztahy bývají méně „vícevrstevné“ – tedy méně často kombinují různé role. Naopak kvalitní vztahy obvykle zasahují více oblastí života.

Autoři studie neopomíjejí ani další vysvětlení. Je podle nich také možné, že lidé, kteří biologicky stárnou rychleji, se cítí hůře a jsou podrážděnější – a proto vnímají své okolí jako více stresující. Podobně deprese může jak urychlovat stárnutí, tak vést k negativnějšímu hodnocení vztahů.

Studie každopádně přináší důležité poselství: péče o vztahy není jen o budování těch pozitivních, ale také o uvědomění si těch, které nám dlouhodobě škodí. I když není vždy snadné problematické vazby omezit – zvlášť v rodině – stojí za to přemýšlet o jejich vlivu na naše zdraví a hledat způsoby, jak jejich dopad zmírnit.

Zatímco Tokio coby hlavní město země vycházejícího slunce překypuje životem, Nikkó – ležící asi 130 kilometrů na sever – si zachovává jakousi starobylou mystiku. Tamní zalesněné kopce jsou poseté chrámy i tradičními bránami a bez nadsázky se dá říct, že Nikkó ztělesňuje přesně to Japonsko, jaké si našinec obvykle představuje. Prvotní dojem však může mást: Z Tokia vás tam pohodlný vlak doveze zhruba za dvě hodiny a vystoupíte uprostřed klasické moderní zástavby. Za slibovanými krásami pak musíte vyrazit ještě kousek dál za město.

Most do minulosti

Kořeny Nikkó sahají zhruba do 8. století, kdy v místě vyrostl důležitý chrámový komplex Rinnódži a později i menší Čúzendži. Do roku 1617 se pak datuje šintoistická svatyně Tóšógú, jež se následně stala hrobkou Iejasu Tokugawy, jedné ze tří nejvýznamnějších osobností tzv. éry válčících států. „Přítomností“ šóguna se místo dál proslavilo, takže se rychleji rozrůstaly cesty, po nichž se lidé snáz dostali k hrobce i k dalším svatostánkům.

Právě kvůli úzkému spojení lokality s přírodou se doporučuje přijet v listopadu, kdy listí stromů hraje všemi odstíny podzimu. Jako první památku většina návštěvníků spatří kamenný most Šinkjó, opředený legendami (viz Přes těla hadů). Klene se nad řekou Daija, patří k chrámovému komplexu Futarasan a mnozí jej označují za vstupní bránu do Nikkó. Každopádně jakmile na něj vejdete, za zády necháte moderní tvář města, zatímco před sebou už uvidíte chrámovou oblast uprostřed zeleně, prodchnutou tajemstvím.

Dědictví tří opic

K tamním nejvzácnějším svatostánkům patří již zmíněný Rinnódži: Jeho příběh se začal psát s příchodem mnicha Šódó v 8. století, který do oblasti přinesl buddhismus. Chrám se hrouží do ticha a v průběhu staletí přilákal řadu asketů, hledajících samotu a klid. Dnes září červenou fasádou, vyčnívá nad okolní stromy špičatými stříškami a zaujme nejen zlatým zdobením a zelenými okenicemi, ale především interiérem s tajemnou atmosférou.

Uvnitř spatříte mimo jiné trojici soch, konkrétně bohyni Sendžu Kannon – jež má tisíc rukou a očí, aby mohla pomáhat všem živým bytostem – dále buddhu Amitábhu a bohyni milosrdenství Bató Kannon. Za chrámem se pak rozprostírá unikátní zahrada Šójóen zahrnující i chrámovou pokladnici Rinnódži Hómocuden, kde vás uvítá malé muzeum.

Rinnódži sousedí s ohromným komplexem Tóšógú, za jehož krásami vás dovede příjemná procházka pod korunami letitých stromů. Už z dálky spatříte ikonickou pětipatrovou pagodu, kterou navzdory její výšce obklopují stromy a dotýkají se jí větvemi, jako by ji chtěly zahalit. Zdobí ji řada nádherných dřevořezeb, mezi nimiž nechybějí tři slavné moudré opice: Mizaru si zakrývá oči, aby dala najevo, že nevidí zlo. Kikazaru si zacpává uši, protože zlo neslyší. A konečně Iwazaru má ruce před ústy, aby nic zlého neříkala. 

Ve světě legend

Na nádvoří vstoupíte jednou z nejkrásnějších bran v zemi: Nese název Jómeimon, doslova hýří detaily a na její pozlacení padlo 240 tisíc drobných plátků žlutého kovu. Lakované dřevo zdobí dokonalá řezba a ze stěn shlíží několik draků. Před schodištěm k bráně si pak jistě všimnete dřevěných tabulek ema – kývají se ve větru a zdobí je obrázky koní i různé nápisy. Jde totiž o pokračování dávného zvyku, kdy bylo třeba pro vyslyšení modliteb darovat svatyni oře. Tradice přitom sahá až k Iejasu Tokugawovi, neboť první posvátný kůň, který se do chrámu dostal, patřil právě jemu.

Na nádvoří Tóšógú byste rozhodně neměli minout ani bránu Sakašitamon, s maličkou řezbou spící kočky: Návštěvníci si ji zamilovali dokonce natolik, že se stala pomyslným symbolem komplexu. Když se potom po schodech opět lemovaných stromy vydáte vzhůru, dojdete až k mauzoleu samotného Iejasu Tokugawy. Šógun sice zemřel roku 1616 na hradě Sunpu, ale podle legendy se jeho tělo o rok později přesunulo do zdejší hrobky. A přestože jde o pouhou pověst, jež tedy nemusí mít pravdivý základ, dokázala místo proměnit v turistický magnet.

Sochy, nebo duchové?

Při toulkách po Nikkó byste neměli vynechat ani rokli Kanmangafuči, skrz kterou protéká řeka Daija. Cesta k ní ovšem pro změnu vede městskou zástavbou: Pokračujte z Nikkó směrem na západ, dokud výškové budovy nevystřídají malé domy s ještě menšími zahradami. Poté se ulice promění v pouhou cestu, ta po chvíli skončí – a před vámi se objeví rokle Kanmangafuči, kterou do krajiny údajně vykrojila láva z blízkého vulkánu Nantai.

Na břehu se nachází malá svatyně a za ní řada malých soch džizó, jež vaši pozornost okamžitě upoutají jasně červenými pletenými čepicemi. Počet kamenných postav se pohybuje kolem sedmdesáti, není však konečný. Podle legendy se totiž mohou ztrácet a zase objevovat, a když se je pokusíte spočítat, pokaždé dojdete k jinému číslu. Jde o ztvárnění bódhisattvů, kteří dosáhli stavu předcházejícího stavu Buddhy a dál usilují o probuzení. V Japonsku mají pověst ochránců dětí či pocestných a pojí se také s dušemi zemřelých, jimž se z nějakého důvodu nedaří přejít na onen svět. Na břehu řeky Daija však budete v jejich přítomnosti téměř jistě sami: Společnost vám bude dělat jen zurčení vody a šumění v korunách stromů… 

Osud hraběte Clause Schenka von Stauffenberga je příběhem dramatické proměny: z nadaného aristokrata a kariérního důstojníka, který zpočátku sdílel naděje vkládané do Hitlera a podílel se na taženích Wehrmachtu, se postupně stal přesvědčený odpůrce nacistického režimu.

Klíčovou roli v tomto obratu sehrály nejen jeho zkušenosti z války a práce ve vrchním velení, ale i přímé poznání brutality okupace a zločinů páchaných na východě, které jej přivedly k rozhodnutí aktivně se zapojit do odboje.

Pro myšlenku odstranění Adolfa Hitlera se neúspěšně snažil získat další přívržence: „Buď mají ti chlapi plné kalhoty, nebo hlavu plnou slámy, oni nechtějí...,“ glosoval to Stauffenberg ironicky. Protože však pro něj začala být s jeho názory v generálním štábu horká půda, požádal o přeložení na frontu.

Krvavá africká epizoda

K 1. lednu 1943 se dočkal povýšení na podplukovníka a 14. února se hlásil u 10. tankové divize v severní Africe jako první důstojník generálního štábu (Ia). Divize byla podřízena 5. tankové armádě. V době, kdy Stauffenberg dorazil na tuniské bojiště, měli zde již iniciativu pevně v rukou Spojenci. Bez přísunu dostatečného množství zásob a posil se stala situace pro vojska Osy v Tunisku prakticky beznadějnou. 

Stauffenberg se sice těšil důvěře svého nového velitele, generálmajora Friedricha von Broicha, a jeho organizační schopnosti z něj činily nepostradatelného štábního důstojníka, nicméně již 7. dubna 1943, během ústupu divize do Mezzouny se Stauffenbergův kübelwagen dostal pod palbu stíhaček P-40 Kittyhawk, pravděpodobně od 3. perutě RAAF, a podplukovník utrpěl vážné zranění. 

V polní nemocnici mu pak museli amputovat pravou ruku a prsteníček i malíček na levé. Protože další kulka pronikla do lebky, přišel také o levé oko. Dne 21. dubna jej evakuovali do nemocnice v Mnichově. Zde se podrobil dalším operacím a zahájil několikaměsíční rekonvalescenci. Obdržel také Zlatý odznak za zranění a 8. května 1943 mu byl udělen Německý kříž ve zlatě.

Zklamaný pretorián?

Zhoršující se situace Říše a jeho zranění Stauffenberga v odporu vůči režimu jen utvrdily. Na podzim 1943 byl převelen do Berlína, kde vešel do kontaktu s dalšími odpůrci Hitlera, zejména lidmi kolem generála Friedricha Olbrichta, náčelníka Všeobecného armádního úřadu (Allgemeine Heeresamt) a Henninga von Tresckow. Měl za to, že pouze Wehrmacht má moc ke svržení režimu, a i proto poněkud přehlížel civilní odboj.

Jeden z odpůrců režimu, který po válce vydal svědectví, Hans Bernd Gisevius, jej za to ve svých vzpomínkách označil za „zklamaného pretoriána“, kterému nešlo o skutečnou revoluci, nýbrž jen o střídání stráží. Toto tvrzení však Stauffenbergovu motivaci k odboji značně zkresluje. Prostě jen zastával názor, že nejdůležitější je nejprve odstranit Hitlera a vše ostatní bude možné řešit až později.

K tomu měla spiklencům pomoci operace Valkýra, což byl původně krycí název plánu Wehrmachtu na potlačení možného povstání proti nacistickému režimu. Nyní měl být tento plán nenápadně upraven tak, aby došlo po odstranění Hitlera k zatčení klíčových lidí z SS, Bezpečnostní služby (SD), gestapa a NSDAP. 

Příliš těžký úkol

V polovině června 1944 se Stauffenberg stal náčelníkem štábu velitele Záložní armády generála Friedricha Fromma a 1. července 1944 byl povýšen na plukovníka. Nejenže se tím dostal společně s Olbrichtem a jeho náčelníkem štábu plukovníkem Mertzem von Quirnheim do samého centra příprav převratu, ale stal se rovněž z titulu funkce pravidelným účastníkem porad u führera. To mu poskytovalo šanci osobně odstranit Hitlera při bombovém útoku. 

Nastala kuriózní situace: Stauffenberg měl provést jak vlastní atentát na vůdce, tak se po návratu zapojit do řízení státního převratu. To byl ovšem úkol nelehký i pro zdravého člověka, natož pro válečného invalidu a sám plukovník počítal s tím, že může při atentátu přijít o život. Jak se navíc ukázalo, jeho rozhodnost a schopnosti měly spiklencům v Berlíně těch několik hodin mezi atentátem a návratem do hlavního města chybět.

Již 11. července na Berghofu a o čtyři dny později ve vůdcově východopruském hlavním stanu zvaném Vlčí doupě se naskytla možnost atentát provést, ale Stauffenberg ji nevyužil. Nervozita spiklenců a riziko odhalení ale narůstaly, proto se za žádných okolností neměl útok déle odkládat. Do Vlčího doupěte byl plukovník znovu povolán 20. července 1944.

Osudný den

Toho dne však nic neproběhlo dle plánu. Když se po výbuchu bomby ve 12.42 ukázalo, že Hitler útok přežil, oznámil jeden ze spiklenců, šéf komunikační centrály Vlčího doupěte generál Erich Fellgiebel, do Berlína místo očekávaného hesla k zahájení převratu jen to, že führer je naživu. V důsledku toho Valkýra nabrala zpoždění. Až poté, co Stauffenberg kolem 15.45 přistál v Rangsdorfu a zjistil, že se v Berlíně nic neděje, donutil generála Olbrichta k akci. 

Stauffenberg, který se v sídle spiklenců v Bendlerblocku objevil až v 16.30, měl sice velké odhodlání, ale to kontrastovalo s váhavým přístupem jiných. A když se velitel berlínského strážního praporu „Großdeutschland“ Otto Remer poté, co jej Goebbels telefonicky spojil s Hitlerem, místo zatýkání špiček režimu pustil do potlačování převratu, bylo rozhodnuto.

Kolem 22.30 Stauffenberga s dalšími spiklenci zatkli. Generál Beck, který se měl stát novou hlavou státu, se zastřelil. Ještě téhož večera vydal generál Fromm s odvoláním na údajný válečný soud rozkaz Stauffenberga zastřelit a s ním i jeho pobočníka Wernera von Haeftena, plukovníka von Quirnheima a generála Olbrichta. Poprava se konala téže noci na nádvoří Bendlerblocku a poslední Stauffenbergova slova měla znít: „Ať žije svaté Německo!“ Těla byla na Himmlerův rozkaz zpopelněna a rozptýlena na berlínských kalových polích.

Plukovníkův odkaz

Himmler původně v rámci krevní msty plánoval vyvraždit i rodiny spiklenců. K tomu naštěstí nedošlo, Stauffenbergovy blízké přesto čekaly těžké časy. Jeho těhotnou manželku Ninu deportovali do koncentračního tábora Ravensbrück, vzhledem k blížícímu se porodu však byla později převezena do Frankfurtu nad Odrou, kde se jí 27. ledna 1945 narodilo páté dítě, Konstance. Čtyři starší děti skončily v dětském domově v Borntalu a měly být dány k adopci nacistickým rodinám, čemuž zabránil brzký konec války. 

Až po pádu nacistického režimu se postoj Němců k Stauffenbergovu činu postupně začal měnit. Otcův odkaz služby vlasti se snažili naplnit i jeho synové. Berthold se stal generálem Bundeswehru a Franz poslancem Bundestagu a Evropského parlamentu. Každý rok se 20. července konají v Berlíně vzpomínkové akce a přísaha vojáků Bundeswehru. V roce 2023 se jich jako čestný host zúčastnila osobně Stauffenbergova nejmladší dcera Konstance. 

Mise Artemis II představuje zásadní krok v návratu lidí k Měsíci. Čtyři astronauti během zhruba desetidenního letu opustí ochranný štít Země – její magnetické pole – a vydají se do hlubokého vesmíru. Tam už nebudou chráněni před jedním z největších nebezpečí: proměnlivou a někdy extrémně nebezpečnou aktivitou Slunce.

Hlavním štítem posádky bude kosmická loď Orion, která poskytuje základní ochranu před radiací. Sama o sobě ale nestačí, a proto budou odborníci z NASA a NOAA nepřetržitě sledovat sluneční aktivitu a v reálném čase vyhodnocovat možná rizika.

Nebezpečné vesmírné počasí

Takzvané vesmírné počasí zahrnuje jevy způsobené Sluncem, především sluneční vítr, sluneční erupce a koronální výrony hmoty. Ty patří k nejenergetičtějším jevům ve Sluneční soustavě a mohou uvolnit více energie než miliarda vodíkových bomb. Pro astronauty však nepředstavují hlavní hrozbu samotné erupce, ale sluneční částicové události, které mohou tyto jevy spustit. Při nich jsou částice urychlovány téměř na rychlost světla a mohou výrazně zvýšit úroveň radiace uvnitř kosmické lodi. Dlouhodobé vystavení takovému záření zvyšuje riziko rakoviny a může negativně ovlivnit i schopnost soustředění a rozhodování.

Ochrana posádky stojí především na včasném varování. Týmy v Goddardově středisku NASA nepřetržitě sledují Slunce a hledají signály, které by mohly předznamenat nebezpečné události, typicky erupce nebo koronální výrony.

Využívají k tomu data z celé řady kosmických sond rozmístěných po sluneční soustavě. Díky nim mohou vědci měřit velikost erupcí, jejich rychlost i pravděpodobnost, že zasáhnou trajektorii lodi Orion. Zajímavou roli přitom hraje i marsovský rover Perseverance, který díky své poloze sleduje odvrácenou stranu Slunce a umožňuje odhalit největší sluneční skvrny s předstihem až dvou týdnů.

Sluneční částice se nešíří přímo, ale pohybují se podél magnetických polí Slunce a vytvářejí rozsáhlé a chaotické proudy. Z pohledu astronauta pak přicházejí zdánlivě ze všech směrů. Situaci lze přirovnat k napouštění vody do vany – také hladina radiace stoupá postupně a pomalu.

Právě tento postupný nárůst dává posádce i řídicím týmům čas reagovat. Uvnitř Orionu neustále měří radiaci soustava senzorů a astronauti nosí osobní dozimetry. Pokud hodnoty začnou růst, systém vydá varování. NASA má přitom stanovené prahové úrovně, které určují, kdy stačí zvýšené sledování situace a kdy je nutné přejít k ochranným opatřením.

Jak se chrání astronauti?

Ochrana proti radiaci ve vesmíru je do velké míry otázkou množství materiálu. Nabité částice se totiž při průchodu hmotou zpomalují a pohlcují. Astronauti proto mohou během nebezpečné události upravit vnitřek kabiny tak, aby mezi nimi a zdrojem záření bylo co nejvíce materiálu. V praxi to znamená, že vyndají uložené vybavení a rozmístí ho kolem sebe, čímž vytvoří improvizovaný ochranný štít. Testování tohoto postupu je jedním z klíčových cílů mise Artemis II.

Sluneční aktivita je složitá a někdy překvapí i vědce. Při jedné nedávné události například dorazila k Zemi vlna částic se dvěma vrcholy místo obvyklého jednoho. Analýza ukázala, že šlo o dvě oddělené erupce, které se během cesty sloučily.

K pochopení takových jevů přispívají i menší sondy, například družice BioSentinel, která měří radiaci daleko od Země. Díky podobným datům mohou vědci zpřesňovat modely a lépe předpovídat budoucí události.

Posádka Artemis II se musí vyrovnat i s dalšími zdroji záření. Při odletu ze Země proletí Van Allenovými radiačními pásy, tedy oblastmi s vysokou koncentrací nabitých částic. Dalším zdrojem je galaktické kosmické záření přicházející z hlubokého vesmíru.

Celková dávka radiace během mise odpovídá přibližně jednoměsíčnímu pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici, což představuje asi pět procent kariérního limitu astronauta. Případné sluneční bouře by tuto hodnotu mohly dále zvýšit.

Mise, která testuje budoucnost

Artemis II tak není jen symbolickým návratem k Měsíci, ale především testem schopnosti lidstva přežít a pracovat ve volném vesmíru mimo ochranu Země. Zkušenosti z této mise budou klíčové pro budoucí lety, například k Marsu.

Ukazuje se přitom, že jedním z největších rizik není vzdálenost ani technické překážky, ale samotné Slunce – na jedné straně zdroj života a na straně druhé nebezpečný protivník.

Viděl jsem fotografie z vašeho posledního výstupu s replikami vybavení z doby kamenné. Jaké panovalo počasí? A jaký byl samotný výšlap?

Začali jsme s tím před dvěma lety, ale kvůli opravdu špatnému počasí jsme se nedostali až do průsmyku Tiesenjoch, kde Ötziho našli. Loni jsme si spolu s třemi kamarády řekli, že už to musí klapnout a že zrekonstruujeme trasu, po níž se Ötzi pravděpodobně vydal.

Vyrazili jsme z muzea archeoParc přes Tisental a pokračovali až k mezolitickému nalezišti Schneckenhaus, kde jsme strávili první noc v kamenné ohradě při teplotách pod nulou. Následující den jsme stoupali výš, až se značená stezka odklonila směrem k Hauslabjochu. Místo toho jsme se rozhodli následovat nejpravděpodobnější trasu, kterou před 5 300 lety „ledový muž“ ušel. Bylo to neznačené, extrémně strmé a náročné stoupání po skalnatém hřebeni posetém balvany a štěrkem.

Nakonec jsme dosáhli průsmyku Tiesenjoch ve výšce 3 200 metrů, který pokrýval sníh. Přesné místo nálezu mumie označuje několik červených teček namalovaných na skalách. Odtud jsme až do večera sestupovali po rakouské straně po zasněžených, zledovatělých a blátivých svazích, až jsme konečně dorazili do chaty a strávili jsme tam druhou noc. Ještě další dva dny jsme poté obcházeli archeologická naleziště.

Jak se vaše vybavení osvědčilo? Když je v Alpách špatné počasí, zima a fouká silný vítr, tak vás to bez slušného vybavení zmrazí až na kost. Jak vás ochránilo oblečení, které jste měli na sobě?

Moji přátelé jsou vynikající řemeslníci a dokážou si vybavení zhotovit sami, ale nemají zas tolik zkušeností s jeho dlouhodobým testováním v terénu. Bylo to pro nás všechny náročné. Řekl bych, že hlavní výzvu představovaly boty. My čtyři jsme v podstatě reprezentovali tři různá období prehistorie: Nebylo to všechno neolitické, nedávalo by smysl, kdyby na trek vyrazil Ötzi číslo jedna, dva, tři a čtyři. Dva z nás představovali neolit, kam patří Ötzi, a dva včetně mě spíš lovce a sběrače z mezolitu a pozdního paleolitu. 

Udělali jste si dobové boty? Jejich nález na těle Ötziho kdysi znamenal senzaci…

Víte, svůj první pokus o výstup jsem dokonce absolvoval úplně bez nich. Vlastně nešlo o plán. Balil jsem se narychlo a nemohl jsem vybrat ty správné. Zná to každý, kdo chodí na túry: Pokud vám boty nesedí, budete mít puchýře, a tudíž opravdu velký problém. Tak jsem je prostě hodil do batohu s tím, že je vytáhnu, až to bude nutné. A během výstupu si říkám: „Dobře, jsme v nižší poloze, počasí je fajn, dojdu to bosý. Když bude potřeba, vždycky ty boty v batohu najdu.“ A nakonec nebyl důvod je obouvat.

Ostatní je měli a byly s nimi přesně ty problémy, které byste čekal – museli je cestou spravovat, měli puchýře… Došlo mi, že historicky si lidé nejspíš boty nasazovali, až když to bylo opravdu nutné a nemohli jít dál bosí kvůli terénu či klimatu.

A loni?

Loňský výstup jsme tedy všichni začali bez bot a nasadili jsme si je, až když došlo na vážné lezení nebo později ve sněhu, při sestupu v blátě či na permafrostu. A řekl bych, že boty, které jsme měli, obecně fungovaly opravdu dobře. Například člověk zastupující pozdní paleolit měl velmi jednoduché obutí z kůže omotané kolem nohou – a fungovalo navzdory absenci přilnavé podrážky. Typ obutí Ötziho už má složitější pletenou konstrukci, ale podešev také postrádá jakýkoliv profil. Navíc nestabilizuje klouby na nohou jako moderní boty.

Jak se v neolitických botách chodí?

Podle mě rozhodně fungují, jenže jste v nich mnohem pomalejší než běžní turisté. Vidíte to v mobilní aplikaci určené do hor, která vám říká, kolik potřebujete času, abyste došli na vytyčené místo. Vždycky nám to trvalo mnohem déle, než uváděla standardní předpověď. Řekl bych, že je to právě i kvůli obuvi: Prostě chodíte pomaleji a musíte si víc uvědomovat, co děláte a kam šlapete. Ale testovali jsme je na skalách, v opravdu špatném terénu, na strmých svazích i blátě, a tyto primitivní boty fungují. Pokud je umíte správně vyrobit a sednou vám, pak slouží dobře.

Další věcí je oblečení. Jak vás udržuje v teple?

Samozřejmě nejde o nic pro začátečníky, kteří si jen vyrobí nějaké vybavení a vyrazí do Alp. To by pochopitelně byla pitomost. My jsme si dali záležet, aby bylo naše odění skutečně funkční. Hlavní problém může znamenat prodyšnost koženého a kožešinového oblečení, odvod potu, a tudíž i tělesného tepla ven. Nesmíte se prostě tolik namáhat a potit. Navíc budete muset oblečení upravovat častěji než v případě jeho moderního protějšku.

Třetí důležitou věc představuje konstrukce batohu: Všichni jsme měli batohy s ohnutým rámem ve stylu Ötziho. Téměř každý, kdo se uvedeným obdobím zabývá, používá popsaný typ. Při první výpravě se nám některé věci rozbily a při té druhé musel jeden člověk provést určité úpravy, ale obecně zmíněné batohy fungují velmi dobře.

Jak obtížné je něco opravit přímo v terénu? Dokázali všichni lidé v paleolitu či mezolitu tyto věci vyrobit sami, nebo kusy vybavení vytvářeli specialisté – vlastně řemeslníci?

Obecně začala specializace řemesel, jak ji známe, velmi brzy – minimálně pokud jde o kamenné nástroje. Je to velmi pravděpodobné, protože se nám z pozdního paleolitu dochovaly opravdu pěkné, hodně jednotné typy nástrojů. Ale vyrobit štípáním kvalitní unifikovanou čepel, to se dá naučit jen těžko. Takže možná existovali lidé, kteří byli v tomto řemesle lepší než ostatní.

Pokud byste potřebovali skutečně pěknou sadu nástrojů, pravděpodobně byste jejich výrobu nechali na někom, kdo je opravdu nadaný a zkušený, a nástroje byste s ním vyměnili za něco, co má pro něj cenu. Navíc ledový muž nosil měděné ostří, jehož výroba určitě náležela specialistům.

A jak to bylo s předměty pro každodenní použití?

Ze současných etnologických studií víme, že oděvy jsou většinou ženskou prací. Muži zajišťují zvířata a kůže, zatímco ženy vyrábějí oblečení. Takže i zde máme určitou specializaci. Samozřejmě těžko říct, zda tomu tak bylo i v prehistorické Evropě. Pro velmi funkční a vysoce kvalitní vybavení či odění určitě mohli existovat odborníci, ale současně musel být každý lovec dostatečně zručný. Když chodíte ven, musíte si své vybavení umět opravit během cesty. Vidíme to například na Ötziho kabátě. Je opravdu hezký, stehy jsou velmi rovnoměrné, ale má také několik trhlin a děr, které někdo jen rychle a nevzhledně zašil. Vypadá to tedy, že na něm pracovaly dvě či více osob: Jedna ho kvalitně vyrobila a druhá pak pouze zběžně zalátala.

Ötzi s sebou nesl také měděnou sekeru. V té době muselo jít o velmi vzácný a drahý předmět. Dokážeme odhadnout, odkud pochází?

Díky izotopové analýze víme, že z italského Toskánska. Vznikla zhruba pět set kilometrů jižně od místa, kde Ötzi žil, což dokazuje, že tehdy musely dobře fungovat dálkové obchodní trasy. Ohledně té sekery mám ovšem smíšené pocity. Hodně jsem ji na cestách používal, protože jsem měl pocit, že jde o nástroj, který budu nutně potřebovat. A víte co? Pro běžné práce je úplně k ničemu. Nejedná se přitom jen o můj názor: Její repliku s sebou brala řada mých přátel, a nikdy jsme pro ni nenašli využití. Takže si pořád říkám, proč s sebou tuhle věc taháme? Je to velmi specializovaný nástroj, ale na co? Na práci se dřevem, nebo na boj? Pokud s ní chci štípat dřevo, tak na lovecké výpravy se moc nehodí, představuje trochu zbytečnou zátěž a rozhodně neznamená moji první volbu na cestu do hor.

Přesto ji Ötzi nosil. Mohlo jít o primární zbraň?

Možná. Ale u Ötziho jsme našli také nedokončený luk z tisu a vrypy na něm souhlasí s čepelí sekery – takže si s ní nejspíš vyráběl novou střelnou zbraň. V tomto případě samozřejmě dává smysl mít takový nástroj. Ale já jsem ji na žádné cestě po Alpách nikdy nepotřeboval. Sekeru si vezmete, jen pokud máte pocit, že ji potřebujete. Rozhodně ji však s sebou nenosíte každý den.

Opravdu s sebou nemáte nikdy nic moderního?

Mám mobilní telefon. Je důležitý pro dokumentaci, pořizování fotografií a podobně, ale také pro nouzová volání, a někdy i pro orientaci. Pokud jsem někde, kde zmíněné věci spolehlivě nefungují, nosím s sebou papírové mapy a kompas. A to je v podstatě vše. V jednom z táborů, kam beru lidi, mám pro jistotu i lékařskou pohotovostní sadu, ale nerad ji používám, pokud to není nutné.

Když rekonstruujete nástroje či oděvy, kolik z toho staví na skutečných archeologických důkazech a nakolik jde o vaše dohady?

Bohužel ne všechno se dá najít, takže musíte nějak vymyslet řešení. Většinu z toho představují dohady, protože všechny měkké organické materiály, které tvořily hlavní část vybavení každodenního života, pochopitelně shnily. Takže nemáme žádné přímé důkazy. A Ötzi je tak slavný právě proto, že se nám u něj tyto organické materiály dochovaly.

Samozřejmě neexistuje jeden univerzální typ výbavy. Neolit trval mnoho tisíc let a zdaleka ne všichni vypadali jako Ötzi, ačkoliv kvůli jeho nálezu se nám pohled strašně zúžil. Máme k dispozici některé nepřímé důkazy, co mohli lidé používat, něco se dozvídáme z jeskynních maleb, máme malé figurky. Můžeme samozřejmě odhadovat, jak vypadalo oblečení, ale dělám to nerad, protože mi to prakticky nepomáhá. Raději se obracím na etnologii a na lidi, kteří ještě nedávno žili v podobných podmínkách. V tomto smyslu je tedy třeba hodně hádat.

Jste povoláním archeolog, nebo jde jen o koníček?

Profesionálně se reenactingu a praktické archeologii věnuju už několik desítek let. Vše začalo jako koníček, ale pak jsem si uvědomil, že ho musím změnit v povolání, abych mu mohl věnovat víc času. A samozřejmě používám archeologické studie, ty tvoří základ pro mou práci. K nim pak musím přidat další informace, abych mohl rekonstruovat tehdejší životní situaci.

Většinu důležité literatury lze dnes získat velmi snadno přes internet, zatímco dřív jsem musel běhat do knihovny, procházet univerzitní archivy a podobně. Díky tomu můžu rekonstruovat celý neolitický a mezolitický životní styl, včetně stavění chýší nebo vaření.

Na vašem webu najdou lidé workshopy, kde si mohou vyzkoušet život v době kamenné. Můžete nám k tomu říct víc?

Vždycky jsem učil určité řemeslné dovednosti. Zaměřoval jsem se hlavně na zvířecí kůže, tedy na tradiční technologie jejich činění, ale také na výrobu vybavení, zejména oděvů. A rovněž na práci s kostmi, z nichž se dá vytvořit spousta užitečných nástrojů. Teprve před několika lety jsem začal s expedicemi do doby kamenné.

Obtížné výpravy obvykle absolvuju se zkušenými lidmi nebo s profesionály, ale mám také program, v jehož rámci beru lidi do prostředí doby kamenné, aniž by nutně museli mít mnoho zkušeností – prostě aby si udělali představu o životě v takových podmínkách.

Jak na takový program zájemci nejčastěji reagují?

Líbí se jim, že nemá tolik společného s řemesly a všemi těmi archeologickými věcmi. Je to spíš zážitek, který mají z pobytu v přírodě bez jakýchkoliv závazků. Samozřejmě nemají mobilní telefony ani hodinky. Rytmus každodenního života se velmi změní a věci nejsou moc čisté: Nemáte možnost si vyčistit zuby, není tu toaletní papír a samozřejmě ani záchod. Takže hygienické podmínky jsou velmi základní a řekl bych, že pro většinu lidí je právě tohle nejzajímavější a současně nejnáročnější. Ale samozřejmě jde o velmi různorodé skupiny.

Chodí sem i lidé, kteří mají s takovými věcmi zkušenosti. Ti se víc soustředí například na řemesla nebo chtějí vědět víc o archeologii, o specializovanějších věcech. Ale pro ty, kdo mají jen velmi málo zkušeností, jsou vzrušující spíš každodenní věci jako rozdělávání ohně a jeho udržování, protože vás má zahřívat, svítit, hodit se k vaření a neprodukovat příliš kouře, i když třeba zrovna nemáte suché dřevo. Víte, z ohně by se dala klidně udělat týdenní lekce, protože ačkoliv se nám dnes zdá, že oheň je prostě oheň, ve skutečnosti lze vytvořit mnoho specifických typů ohniště pro různé účely.

Zkusil jste někdy vklouznout do mysli mezolitického lovce a sběrače a napodobit třeba tehdejší hudbu nebo vyprávění mýtů u ohně?

To je taková psychologická archeologie. Ale skutečně lze něco podobného provést? Možná ano, nicméně je to velmi spekulativní. Jsem si jistý, že lidé dnes komunikují zcela odlišně a mají naprosto odlišné myšlení. Protože to, co děláme my, není realistická doba kamenná. Můžete uvedeným směrem udělat malé krůčky, jak říkáte – hrát hudbu, vyprávět příběhy, prostě být spolu u ohně. Lidé se dostanou do jiného režimu, všechno plyne pomaleji a díváte se na věci jinak. Ale já nepořádám workshopy o šamanismu nebo něco podobného.

Existuje něco, co vás při vašich historických rekonstrukcích opravdu překvapilo?

Byl to vlastně pocit údivu. Všechno jsem dokázal s domácími, velmi primitivními nástroji z doby kamenné. Jako první jsem si pomyslel: „Páni, zvládnu přežít s něčím, co jsem si sám vyrobil a co neobsahuje žádné moderní materiály.“ Překvapil mě fakt, že to jde i dnes a že můžu lézt po vysokých horách, a to docela pohodlně.

Nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych nebyl dobře vybavený nebo neměl žádné jídlo. Samozřejmě mám výhodu, že když se něco pokazí, vždycky se můžu vrátit. Zažít to jako moderní člověk je tak trochu prozření. 

Mývalové severní (Procyon lotor) si už dávno vysloužili pověst vychytralých „popelnicových zlodějů“. Nový výzkum ale ukazuje, že jejich motivací nemusí být vždy jen hlad. Pro tyto šikovné savce může být otevírání odpadkových košů podobně uspokojivé jako je pro člověka luštění sudoku nebo křížovky.

Za jejich schopnostmi stojí nejen mimořádně obratné přední tlapky, ale i relativně hustě „zabalený“ mozek. Právě ten jim umožňuje vysokou míru flexibility v chování a schopnost řešit problémy. Díky tomu se mývalové skvěle přizpůsobili životu v prostředí ovládaném lidmi – natolik, že u nich vědci pozorují i první náznaky domestikace.

Mistři hlavolamů

Studie publikovaná v časopise Animal Behaviour přinesla překvapivý závěr: mývalové řeší problémy i tehdy, když z toho nemají okamžitý užitek v podobě potravy. Vědci tento jev označují jako „sběr informací“. Jinými slovy – zvířata si zkoušejí různé postupy, aby byla lépe připravena na budoucí situace. Toto chování naznačuje, že mývaly nepohání jen základní instinkt přežití, ale také jakási vnitřní motivace objevovat a učit se.

Klíčovým nástrojem experimentu byla průhledná krabička, kterou bylo možné otevřít několika způsoby. Obsahovala různé západky, dvířka či posuvné mechanismy, které vedly k odměně ukryté uvnitř. Mývalové si mohli vybrat mezi různými pochoutkami, přičemž jednoznačně vedly marshmallow.

V běžných experimentech vědci po prvním úspěšném řešení jednu cestu zablokují, aby zjistili, zda zvíře najde jinou. Tentokrát ale postup změnili: krabičku ponechali stále stejnou a sledovali, zda mývalové budou zkoušet i další způsoby jejího otevření, i když už svou odměnu získali.

Zvědavost silnější než odměna

Výsledky vědce překvapily – mývalové se k alternativním řešením vrhali téměř okamžitě po získání pamlsku, aniž by čekali na další pokus. Jako by je samotný proces objevování bavil.

S rostoucí složitostí mechanismů sice jejich aktivita klesala, nikdy však zcela nevymizela. To naznačuje, že mývalové aktivně „trénují“ své schopnosti pro budoucnost – podobně jako lidé řeší logické hádanky jen pro radost.

(zdroj videa: Animal Behaviour, Hannah Griebling, CC BY 4.0)

Ačkoliv vědci nemohou přímo nahlédnout do mysli zvířat, jejich chování ukazuje, že za opakovaným zkoumáním nestojí jen touha po jídle. Stále více se zdá, že mývalové mají vlastní formu zvědavosti a vnitřní motivace. Tento poznatek přibližuje jejich kognitivní schopnosti lidskému způsobu učení a naznačuje, že hranice mezi „instinktem“ a „radostí z poznání“ nemusí být tak ostrá, jak jsme si dlouho mysleli. Otázkou nicméně zůstává, zda podobnými dovednostmi disponují i mývalové z divočiny, kteří s lidmi tak často do styku nepřicházejí.

Pro lidi, kteří se snaží ochránit své popelnice, z toho plyne jednoduché poučení: nedělat z nich další hlavolam. Pokud mývalové narazí na překážku, kterou lze „nějak“ překonat, spíš je to přiláká, než odradí. Jedinou účinnou strategií je proto zajistit, aby se dovnitř nedostali vůbec.

Poté, co Římané vybudovali na severu Anglie slavný Hadriánův val, pustili se do vojenských operací dále na sever. Bojovné keltské kmeny na území dnešního Skotska jim kladly značný odpor a Římané se proto v roce 142 rozhodli o 100 kilometrů dál na sever postavit podstatně skromnější Antoninův val.

Brzy se ale ukázalo, že šlo o přehnaně ambiciózní projekt, poháněný více touhou císaře Antonina Pia zapsat se do historie než ekonomickým přínosem skotského území, jehož dobývání bylo nesmírně nákladné. Brzy po smrti císaře v roce 161 našeho letopočtu římské jednotky Antoninův val opustily a stáhly se zpět na jih za Hadriánův val.

Pevnůstka na Antoninově valu

Přibližně 63 kilometrů dlouhý Antoninův val byl ve srovnání se svým jižním protějškem podstatně méně opevněný. Byl to vlastně hliněný násep postavený na kamenných základech s hlubokým příkopem na severní straně. Val lemovaly velké pevnosti i pevnůstky, vojenské tábory a také vojenská cesta, která umožňovala rychlé pohyby římských jednotek zásob.

Archeologové nedávno odkryli doposud neznámou pevnůstku, která byla součástí Antoninova valu. Nacházela se na jižní straně valu, v dnešním městě Bearsden, pár kilometrů severozápadně od centra Glasgow. Římané zde postavili pevnůstku, kterou obklopoval obranný val s příkopem, na vyvýšeném místě, odkud měly hlídky dobrý přehled o okolí, především směrem na sever.

Nově objevená pevnůstka měla také výhled na nedalekou římskou pevnost, která byla součástí hlavního opevnění Antoninova valu. Pevnůstka, která mohla mít posádku asi 20 až 50 vojáků, zřejmě podporovala obranu zmíněné pevnosti, například varováními před blížícím se nepřítelem.

Když astronom Anastasios „Andy“ Tzanidakis analyzoval archivní data z roku 2020, narazil na hvězdu, která se chovala naprosto nečekaně. Objekt označovaný jako Gaia20ehk, vzdálený asi 11 000 světelných let v souhvězdí Lodního kýlu, patří mezi tzv. hvězdy hlavní posloupnosti – tedy stabilní stálice, jakou je i naše Slunce. Takové hvězdy by měly zářit rovnoměrně.

Jenže Gaia20ehk začala vykazovat podivné výkyvy jasnosti. Nejprve se kolem roku 2016 objevily tři nenápadné poklesy jasu. A pak přišel zlom: kolem roku 2021 se světelný projev hvězdy stal chaotickým a nepředvídatelným. Pro astronomy to byl jasný signál, že se děje něco mimořádného.

Planetární drama v souhvězdí Lodního kýlu

Brzy se ukázalo, že příčina nespočívá ve hvězdě samotné. Mezi ní a Zemí totiž začalo procházet obrovské množství prachu a úlomků, které nepravidelně blokovaly její světlo.

Odkud se ale takové množství materiálu vzalo? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle vědců srážka dvou planet. Taková událost by vytvořila rozsáhlý oblak trosek, který postupně obíhá hvězdu a způsobuje pozorované kolísání jasu. Podobných kolizí bylo dosud zaznamenáno jen minimum – a žádná se tak výrazně nepodobala události, která před miliardami let vedla ke vzniku Země a Měsíce.

Jak vznikají planety

Vznik planetárních soustav je bouřlivý proces. Kolem mladé hvězdy se shlukují oblaka prachu, plynu a pevného materiálu, které se postupně spojují do větších těles. V raných fázích však panuje chaos: planety se srážejí, rozpadají nebo jsou vymrštěny do mezihvězdného prostoru. Teprve po desítkách až stovkách milionů let se systém stabilizuje.

Přestože jsou takové srážky běžnou součástí vývoje, je mimořádně obtížné je zachytit v přímém přenosu. Abychom podobnou událost pozorovali, musí se její trosky dostat přesně mezi hvězdu a Zemi. Navíc celý proces probíhá pomalu, v řádu let, což vyžaduje dlouhodobá a trpělivá pozorování.

Infračervené odhalení

Zásadní průlom přišel ve chvíli, kdy vědci kromě viditelného světla analyzovali i infračervené záření. Výsledek byl překvapivý: zatímco jas hvězdy ve viditelném spektru kolísal a slábl, infračervené záření naopak výrazně zesílilo. To naznačuje, že materiál obíhající kolem hvězdy je velmi horký – natolik, že sám září v infračervené oblasti. Takové zahřátí by přesně odpovídalo energii uvolněné při planetární srážce.

Vědci navíc předpokládají, že kolize neproběhla najednou. Nejprve se planety pravděpodobně opakovaně „otíraly“ při méně ničivých střetech, což vysvětluje počáteční poklesy jasu. Teprve poté došlo k finálnímu katastrofickému nárazu, který vytvořil rozsáhlý žhavý oblak trosek.

„Je naprosto úžasné, že jsme tímto způsobem zachytili, navíc s využitím více teleskopů, následky planetární srážky,“ raduje se Tzanidakis. „Doposud známe jenom pár takových případů a zatím žádný z nich nebyl tak podobný monumentální planetární srážce protoplanet, při které se před miliardami let zrodil náš Měsíc.“

Ozvěna vzniku Země a Měsíce?

Zvlášť zajímavá je podobnost s dávnou historií naší vlastní soustavy. Oblak prachu kolem hvězdy Gaia20ehk se nachází zhruba ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky – tedy přibližně tam, kde obíhá Země kolem Slunce.

Právě v takové oblasti by se mohl materiál postupně ochladit a znovu zformovat do planetárního systému. Něco podobného se podle vědců odehrálo před asi 4,5 miliardy let, kdy po srážce proto-Země s jiným tělesem vznikl Měsíc. Zda se podobný proces odehraje i zde, však ukáže až čas. „Usazení prachu“ může trvat roky – ale klidně i miliony let.

Objev zároveň otevírá nové možnosti výzkumu. Moderní dalekohledy, jako je například Observatoř Very C. Rubinové, by mohly v příštích letech zachytit desítky podobných událostí.

Taková pozorování by pomohla odpovědět na zásadní otázku: jak časté jsou kolize, které vedou ke vzniku planetárních systémů podobných tomu našemu? A tedy i k podmínkám vhodným pro život. Pokud jsou takové události vzácné, může to znamenat, že i obyvatelné světy jsou ve vesmíru výjimkou. Pokud naopak běžné, šance na existenci života jinde dramaticky roste.