Zadní Telnice se tímto okamžikem zapisuje do historie: stává se prvním areálem v socialistických zemích, který úspěšně vyzkoušel technické zasněžování. A přestože se v ten den příroda nakonec slitovala, šlo o moment, který odstartoval novou éru zimních sportů v Československu a ve střední Evropě vůbec.

Novinka ze Západu

Příběh technického sněhu se začal psát ve čtyřicátých letech 20. století, a to úplně jinde, než by člověk čekal – v leteckém výzkumu. Kanadský vědec Ray Ringer tehdy zkoumal vliv námrazy na funkčnost leteckých motorů a při jednom z pokusů omylem vytvořil sníh. Rozprašováním vodní mlhy do proudu podchlazeného vzduchu vznikly drobné krystalky podobné těm přírodním. 

Z výzkumu sice žádná průmyslová aplikace okamžitě nevznikla, ale o pár let později se jeho vedlejšího produktu chopili tři Američané – Art Hunt, Dave Richey a Wayne Pierce. Ti v roce 1950 sestrojili první skutečně funkční sněžné dělo, které o dva roky později zasněžovalo svahy ve středisku Grossinger’s Catskill Mountains ve státě New York. Technologie se šířila rychle: už v roce 1960 byla nasazena i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley.

Zatímco na Západě se sněžná děla stávala komerční záležitostí, československý lyžařský klub v Telnici v polovině šedesátých let trápil nedostatek sněhu. Problém mělo vyřešit dělo importované z Rakouska. Technologie by ovšem bez odborného zázemí nikdy nefungovala. Pod vedením profesora Vladimíra Chlumského, zakladatele oboru chladicí techniky na Fakultě strojní ČVUT, bylo dělo upraveno pro místní podmínky. Nejprve se zkoušela jeho funkčnost na dvoře fakulty na Karlově náměstí. Po několika úpravách bylo zařízení převezeno do Zadní Telnice, kde vzniklo zázemí s kompresorem, rozvody i čerpadly.

Inovace za železnou oponou

Dne 17. listopadu 1965 byla v Československu oficiálně spuštěna první technická výroba sněhu. Do několika let přibyla další tři děla a projekt, který původně vznikl z nouze, se stal základním stavebním kamenem moderního zimního provozu. Jednalo se o unikátní počin v kontextu celého východního bloku. Zatímco západní střediska investovala do technologií běžně, v Československu šlo o pionýrský krok srovnatelný s kosmickým výzkumem nebo průmyslovou automatizací. Technické zasněžování v sobě spojovalo špičkovou technologii, klimatologii, fyziku i velkou dávku inženýrského nadšení.

Zasněžit jednu sjezdovku tehdy trvalo čtyři dny a výsledkem byla vrstva technického sněhu o výšce zhruba 15 cm. Jedno dělo stálo 2 500 Kčs (na svou dobu nezanedbatelná částka) a spotřeba vody i energie byla značná. Přesto šlo o průlom – technologie umožnila plánovat zimní sezonu bez ohledu na výkyvy počasí a nastavila nový standard v organizaci sportovního tréninku.

Zadní Telnice tak zůstává v dějinách nejen českého lyžování, ale i technologického vývoje jako místo, kde se poprvé sněžilo „na přání“. Ať už jako odpověď na vrtochy přírody, nebo jako důkaz, že i za železnou oponou se dokázaly rodit inovace, které ovlivnily celý segment cestovního ruchu. 
Článek vznikl ve spolupráci s Asociací horských středisek

Nová studie naznačuje, že velmi jednoduchá volba nápoje může ovlivnit schopnost soustředění během dlouhých hodin u počítače. Výzkum zaměřený na hráče videoher totiž ukazuje, že perlivá voda může být překvapivě účinná při udržování pozornosti a bdělosti během náročných herních seancí.

Zjištění jsou zajímavá zejména proto, že mnoho hráčů – ale i lidí pracujících dlouhé hodiny u počítače – spoléhá na kávu nebo energetické nápoje. Ty sice díky kofeinu krátkodobě zvyšují pozornost, při časté konzumaci ale mohou představovat zdravotní rizika. Vědci proto hledali jednodušší a potenciálně zdravější alternativu.

Méně únavy, více zábavy

Studii vedl tým výzkumníků z japonské univerzity v Cukubě. Badatelé do experimentu zapojili 14 rekreačních hráčů, kteří absolvovali dvě herní seance.

V každé z nich hráli po dobu tří hodin virtuální fotbalový zápas. Rozdíl byl pouze v tom, jaký nápoj během hraní pili – v jedné seanci obyčejnou vodu a ve druhé perlivou. Vědci přitom sledovali reakční časy hráčů, velikost zornic jako ukazatel únavy, fyziologické známky stresu i subjektivní pocit vyčerpání. Výsledky naznačují, že perlivá voda pomáhala hráčům udržet vyšší úroveň soustředění a zároveň snižovala pocit únavy.

Podle autorů studie měli hráči při pití perlivé vody oproti obyčejné vodě nižší subjektivní únavu, větší požitek ze hry a lépe si udržovali schopnosti spojené s rozhodováním a kontrolou chování. Zároveň se u nich méně projevovalo zúžení zornic, což naznačuje nižší mentální vyčerpání.

Zajímavé je, že některé fyziologické ukazatele se mezi oběma podmínkami nelišily – tepová frekvence, hladina glukózy v krvi i hladina stresového hormonu kortizolu zůstaly podobné.

Stimulující bublinky?

Proč by vlastně perlivá voda měla mít takový efekt? Vědci zatím nemají definitivní odpověď, ale existuje pravděpodobná hypotéza.

Perlivá voda obsahuje oxid uhličitý, který v ústech a hltanu stimuluje smyslové receptory známé jako TRP kanály. Aktivace těchto receptorů může zvyšovat bdělost a úroveň nervového vzrušení. Některé dřívější studie už naznačily, že sycené nápoje mohou zlepšovat výkon v určitých kognitivních úlohách.

Analýza herního chování ukázala, že hráči při pití perlivé vody páchali méně faulů, zatímco jejich útočný i obranný výkon zůstal stejný. To může naznačovat lepší kontrolu rozhodování a stabilnější pozornost během hry.

Zdravější, ale bez zázraku

Autoři studie upozorňují, že podobné situace, kdy je potřeba udržet pozornost navzdory únavě, jsou v moderním životě běžné – například při dlouhém řízení, noční práci nebo studiu. Jednoduchá změna nápoje by tak mohla představovat praktický způsob, jak si pomoci se soustředěním.

Výsledky je však nutné vnímat s určitou opatrností. Studie byla částečně financována společností vyrábějící perlivou vodu a dva její autoři jsou zaměstnanci této firmy. Autoři však uvádějí, že sponzor neměl vliv na návrh studie, sběr dat ani jejich interpretaci a publikace proběhla nezávisle.

Studie má také důležitá omezení – účastnilo se jí jen malé množství lidí a perlivá voda nebyla přímo porovnána s nápoji obsahujícími kofein. Samotný biologický mechanismus účinku navíc nebyl experimentálně ověřen a bude vyžadovat další výzkum.

Výsledky přesto naznačují, že perlivá voda může pomoci zmírnit mentální únavu při dlouhodobém soustředění. Nejde o zázračné řešení, ale může jít o jednoduchou a zdravější alternativu k nápojům plným kofeinu a cukru.

„Nyní je na čase, aby se něco udělalo. Každý, kdo se k něčemu odváží, si však musí být vědom toho, že se pravděpodobně zapíše do německých dějin jako zrádce. Pokud by to však neudělal, bude zrádcem svého svědomí.“ Tato slova měl pronést plukovník Stauffenberg jen krátce před osudným 20. červencem 1944.

Na první pohled by se jimi dalo shrnout téměř hamletovské dilema tohoto pozoruhodného muže. Cesta mladého romantického šlechtice od elitního důstojníka až k odbojáři a atentátníkovi, jehož život předčasně ukončila popravčí četa, vůbec nebyla přímá.

Romantické mládí

Claus Philipp Maria Schenk von Stauffenberg se narodil 15. listopadu 1907 v bavorském Jettingenu jako jedno z dvojčat. Bratr záhy zemřel, a tak se z Clause stal nejmladší syn hraběte Alfreda von Stauffenberga a jeho manželky Caroliny. (Starší bratři Alexandr a Berthold byli také dvojčata.) Rodokmen Stauffenbergů lze sledovat až do 13. století. Mnozí jeho členové zasvětili svůj život vojenské službě, slavnými předky se ale Claus mohl chlubit i z matčiny strany. Jeho prapradědečkem byl reformátor pruské armády August von Gneisenau.

Otec sloužil württemberskému králi Vilémovi II. jako dvorní maršálek, matka zase coby dvorní dáma královně Charlottě. Rodina bydlela na zámku ve Stuttgartu, a přestože pro ni listopadová revoluce 1918 znamenala silný otřes, zůstal otec ve službách bývalého krále i nadále. Rodinné prostředí se vyznačovalo tolerantní atmosférou. Rodiče synům zajistili všestranné vzdělání s důrazem na studium literatury a hudby. Claus hrál na violoncello a přes křehké zdraví od mládí platil za vynikajícího jezdce na koni.

Podobně jako jeho starší bratři nastoupil také Claus na prestižní Gymnázium Eberharda Ludwiga ve Stuttgartu. Mladého muže oslovovaly rytířské ideály a středověký romantismus, klíčové proto pro něj bylo setkání s básníkem Stefanem Georgem v roce 1923. George svou poezií zásadním způsobem ovlivnil Stauffenbergovo smýšlení.

On i jeho bratři, kteří také patřili k okruhu básníkových příznivců, začali pod dojmem díla oblíbeného „mistra“ sami sebe vnímat jako součást zodpovědné elity národa a průkopníky nového „Tajného Německa“, které zosobňovalo jeho kulturu a silného ducha. Tehdy vznikly i básně, které mladý Claus ovlivněn svým velkým vzorem napsal. Po celý život také odkaz básníka ctil. Dodejme, že George bývá sice někdy pokládán za inspirátora nacionálního socialismu, ale s nacistickým režimem si nezadal a Goebbelsem později nabízené pocty odmítl.

Nadějný kavalerista

V březnu 1926 Stauffenberg odmaturoval, a přestože se zajímal i o architekturu, nakonec se rozhodl pro vojenskou dráhu. Nastoupil k 17. bavorskému jezdeckému pluku v Bamberku, ale nejprve musel absolvovat desetiměsíční kurs v Drážďanské pěchotní škole Reichswehru. Zde byl vyřazen 1. srpna 1928 jako praporčík a okamžitě přešel do jezdecké školy v Hannoveru, kde 17. srpna 1929 složil závěrečnou důstojnickou zkoušku coby šestý nejlepší v ročníku a nejlepší z kavaleristů. Za vynikající výsledky obdržel i čestnou šavli. K 1. lednu 1930 se poručík Stauffenberg stal velitelem výcvikové eskadrony svého 17. jezdeckého pluku, od 1. května 1933 již jako nadporučík velel minometné četě.

Stauffenberg se celý život zajímal o politiku a v kruhu přátel se i on vyjadřoval skepticky o Výmarské republice. Jako příslušníku Reichswehru mu však byla zakázána politická činnost. Od začátku 30. let ale stejně jako mnoho dalších důstojníků sympatizoval s Adolfem Hitlerem, kterého považoval za muže činu s potenciálem sjednotit národ. Jmenování Hitlera kancléřem v lednu 1933 výslovně uvítal a souhlasil nejen s jeho zahraniční politikou a obnovou vojenské síly země, ale i samotnou myšlenkou vůdcovství. V tom se lišil od řady jiných účastníků protinacistického odboje. V září 1933 se oženil s baronkou Ninou von Lerchenfeld a v letech 1934–1940 se manželům narodili tři synové a dcera. 

Rytmistr s citem pro umění

Dne 1. října 1936 se Claus von Stauffenberg ocitl mezi prvními 100 vybranými důstojníky určenými ke studiu na válečné akademii v Berlíně-Moabitu. Horečné budování Wehrmachtu kladlo tehdy zvýšené nároky na počet štábních důstojníků a jejich přípravu. Dva roky zde studoval taktiku, vojenskou historii, logistiku, ženijní přípravu i výstavbu opevnění. Na akademii se také seznámil s Albrechtem Mertzem von Quirnheimem, s nímž se později osudově zapojil do odboje.

V roce 1937 napsal Stauffenberg, který byl mezitím povýšen na rytmistra (kapitána), studii Úvahy o obraně proti nepřátelským výsadkům na vlastním teritoriu. S ní zvítězil v soutěži Německé společnosti pro brannou politiku a vědy a otiskl ji vojenský časopis Wissen und Wehr. V jiné práci zkoumal zase vztah mezi jezdectvem a obrněnými jednotkami a kladl důraz na jejich úzkou součinnost.

Přestože se v té době plně věnoval vojenské kariéře, nepřerušil ani kontakty s uměleckým světem. Léta se přátelil se sochařem Frankem Mehnertem, který nejen vytvořil Stauffenbergovu bustu, ale Claus mu stál modelem i pro sochu Magdeburského ženisty, která stála u jednoho z labských mostů, než byla během války zničena.

Po úspěšném dokončení akademie se prvním Stauffenbergovým přidělením stala 1. lehká divize, kterou tvořily jezdecké i tankové útvary. Zde nastoupil 1. července 1938 do funkce druhého důstojníka generálního štábu (1b), odpovídajícího za veškeré zásobování, dopravu a týlové služby, a v případě války též za odsun raněných nebo shromažďování zajatců.

Sudety, Polsko i Francie...

Stauffenberg s 1. divizí prodělal na podzim 1938 obsazení Sudet a v září 1939 i polské tažení. Jeho divize byla tehdy součástí skupiny armád Jih a 10. armády generála Waltera von Reichenau, která měla vést útok na Varšavu. Rychlý postup do nitra Polska a těžkosti spojené s vedením bleskové války jistě kladly na Stauffenberga, odpovědného za logistiku divize, nemalé nároky. Tažení také prokázalo slabost těchto jednotek, a proto byla 1. lehká divize 18. října 1939 reorganizována na 6. tankovou a odeslána na západní frontu.

V té době se na Stauffenberga obrátil jeho příbuzný hrabě Yorck von Wartenburg, který již patřil k protihitlerovské opozici, se žádostí, aby se Claus k odboji také připojil a jako pobočník generála Walthera von Brauchitsche pomohl v listopadu 1939 svrhnout Hitlera. Ten to tehdy s odkazem na vojenskou přísahu odmítl a k pokusu odstranit vůdce stejně nedošlo, protože nespokojení generálové se nakonec podřídili Hitlerově vůli a od plánování puče zatím upustili.

Během francouzské kampaně v květnu 1940 podléhala Stauffenbergova 6. tanková divize Tankové skupině Kleist (skupina armád A), kde tvořila součást úderného klínu, který překvapivě překonal Ardeny a téměř bez překážek pak postupoval až k Lamanšskému průlivu. Ještě před kapitulací Francie však byl Stauffenberg od své divize převelen k Vrchnímu velení armády (OKH). Za své dosavadní vojenské úspěchy také obdržel 31. května 1940 Železný kříž 1. třídy.

Změna postojů

V rámci OKH převzal Stauffenberg vedení části II. organizačního oddělení. Byl tak jmenován do klíčové funkce, v níž měl přístup k informacím, které zůstávaly běžným důstojníkům odepřeny. Stauffenbergovo oddělení se podílelo na přípravách operace Barbarossa, během nichž došlo také k jeho povýšení na majora. 

Po německém útoku na Sovětský svaz se vrchní velení v červnu 1941 přesunulo do Mauerwaldu ve východním Prusku a později do ukrajinské Vinice. Zde se věnoval kromě jiného otázkám případného nasazení dobrovolníků v takzvaných Východních legiích s cílem naverbovat válečné zajatce a přeběhlíky do boje proti SSSR. Za tím účelem vydalo jeho oddělení směrnici pro zacházení s turkmenskými a kavkazskými vojáky.

Zároveň však major Stauffenberg viděl Hitlerovy diletantské zásahy do vedení války, dostaly se k němu i necenzurované informace o terorizování obyvatelstva na okupovaném území a o vyhlazování Židů. To vše vyvolalo v inteligentním důstojníkovi morální otřes. Nejprve tyto praktiky jen kritizoval, ale pak dospěl k závěru, že vůdce je tyran a musí být svržen. Nadějný voják tak pomalu ale jistě nastoupil cestu, která vyvrcholila 20. července 1940.

Králové a významní církevní hodnostáři byli od dob středověku při zvolení na určitou pozici intronizováni, tedy uvedeni na trůn. Ceremonie, které tento akt provázely, se měnily v čase. V 18. století se jednalo o velkolepé, značně opulentní slavnosti zahrnující salvy z děl, vydatné hostiny a taktéž průvod, při němž byli hodnostáři usazeni v kočárech. Ty byly v případě nejmocnějších představitelů velmi nákladné a bohatě zdobené.

Reprezentace biskupa

V olomoucké diecézi došlo roku 1745 ke zvolení Ferdinanda Julia Troyera z Troyersteinu (1698–1758) za knížete biskupa. Jeho intronizační jízda proběhla 27. srpna 1747. Pro potřeby reprezentace si Troyer už o rok dříve zakoupil ve Vídni od rodiny Kinských několik kočárů. Mezi nimi byl i kus, který vznikl pravděpodobně v první čtvrtině 18. století v manufaktuře Les Gobelins ve Francii a jeho původ je spojován s vévodou de Richelieu (1696–1788).

Zánovní kočár bylo potřeba zrenovovat, aby dobře plnil svoji funkci. Proto ho olomoucký biskup v roce 1746 opatřil novou výzdobou a obnovil zlacení. Tehdejší přemalování původní výzdoby potvrdila generální rekonstrukce kočáru mezi roky 2004–2006, kdy byl rozebrán na části a odvezen ze zámku Náměšť na Hané do několika restaurátorských dílen. Díky tomu se například zjistilo, že novým plátnem byla přelepena malba v zadní části interiéru. Od opětovného sestavení je Troyerův kočár k vidění v Arcidiecézním muzeu Olomouc.

Mohutná karosa

Biskupův kočár je typu karosa s čtyřmístným nízko položeným kupé. Má čtyřbokou, dole se zužující kabinu s postranními uzavíratelnými vstupy. Kabina leží na pérové konstrukci, kterou maskují dekorativní kryty z lité a zlacené mosazi. Její konce jsou zavěšené na mohutném  řemení a potažené červeným sametem. Tyto nosné řemeny jsou upevněny na rámoví nad zadními nápravami podvozku. V zadní části kočáru je navíc umístěno stanoviště pro lokaje. K přední nápravě s  kruhovou točnou je připevněna oj. Nad ní se nachází kozlík pro kočího. Mezi kozlíkem a ojí je naistalováno ještě čelo, které slouží jako ochrana proti vykopnutí koně. Zadní a přední část vozu pojí dohromady nosný páteřový rám.

Konstrukce kočáru je jak svými rozměry, tak výzdobou značně monumentální. Spolu s vrcholovou korunou měří na výšku 320 cm a na délku 630 cm (pokud připočteme oj, dostaneme se až na 950 cm). Maximální šířka vozu činí 210 cm. Kola vozu mají dvojí průměr,  přední kola jsou kvůli ovladatelnosti menší o průměru 90 cm, ty zadní pak o 175 cm. Po zapřažení šesti koní dosahoval kočár se vším všudy okolo 16 metrů. 

Astronomové objevili zcela nový typ exoplanety, který rozšiřuje naše představy o tom, jak rozmanité mohou být světy mimo Sluneční soustavu. Planeta s označením L 98-59 d, vzdálená asi 35 světelných let, zaujala vědce nejen svými fyzikálními vlastnostmi, ale i chemickým složením atmosféry – ta je totiž plná sirovodíku, plynu známého svým typickým zápachem po zkažených vejcích.

Na objevu se zásadně podílel vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) spolu s pozemními observatořemi. Data ukázala, že exoplaneta L 98-59 d je asi 1,6× větší než Země a má velmi nízkou hustotu.

Nový druh exoplanety

Právě kombinace velikosti, hustoty a chemického složení ji vyřazuje z dosud známých kategorií planet. Nejde o planetu s kamenným jádrem a plynnou obálkou a ani o tzv. „hyceánský svět“ pokrytý globálním oceánem. Vědci proto pro ni navrhují zcela novou kategorii: planety bohaté na síru s hustou plynnou obálkou.

Klíčem k pochopení této podivné planety je její nitro. Pomocí pokročilých počítačových simulací vědci rekonstruovali její téměř pět miliard let dlouhou historii. Výsledky naznačují, že L 98-59 d má rozsáhlý plášť z roztavených silikátů a pravděpodobně i globální oceán magmatu – tedy doslova planetu pokrytou lávou. Tento „magmatický oceán“ funguje jako obrovská zásobárna síry, která se postupně uvolňuje do atmosféry ve formě plynů, jako je oxid siřičitý nebo právě sirovodík.

Zajímavé je, že právě tato vnitřní struktura může planetě pomáhat udržet si atmosféru. I přes intenzivní rentgenové záření své mateřské hvězdy si L 98-59 d dokázala po miliardy let uchovat plynný obal bohatý na vodík a síru. Dochází přitom k neustálé výměně látek mezi povrchem a atmosférou, což z ní činí dynamický a dlouhodobě stabilní systém.

Simulace navíc naznačují, že planeta kdysi mohla být mnohem větší – patrně připomínala tzv. sub-Neptun, tedy plynnou planetu menší než Neptun. Postupem času však část atmosféry ztratila a „scvrkla se“ do dnešní podoby, aniž by přišla o všechny těkavé látky.

Objev L 98-59 d je významný nejen sám o sobě, ale i jako důkaz, že naše dosavadní klasifikace planet je možná příliš zjednodušená. Ukazuje, že ve vesmíru existují světy, které nemají v naší Sluneční soustavě žádnou obdobu. A právě to otevírá fascinující otázku: kolik dalších, dosud nepředstavitelných typů planet ještě čeká na své objevení?

Co vlastně pojem „krevní msta“ či „vendeta“ znamená? V užším smyslu jde o pomstu jednotlivce za příkoří, které utrpěl jeho blízký: Pokud dotyčnému zabijí bratra, otce nebo třeba dceru, má potom právo, či přímo povinnost zabít toho, kdo je za vraždu zodpovědný. Popsaný zvyk však podle očekávání způsobuje víc problémů, než kolik jich vyřeší.

Zákon ve vlastních rukou

Z dnešního pohledu se jedná o barbarskou tradici, ovšem v méně rozvinutých společnostech bez propracovaného právního systému tvořila běžnou součást života a šlo o jeden z mála způsobů, jak dosáhnout spravedlnosti. Pokud na straně člověka nestálo právo, které by zaručilo trest, pak se jej zkrátka chopil někdo z rodiny. Ve většině případů se msta vykonávala na dospělých mužích a muži byli také těmi, kdo ji prováděli. Na druhou stranu občas mívaly krev na rukou i ženy a spolu s dětmi se rovněž stávaly oběťmi vendety, přestože většinou nechtěnými.

V některých případech pak existovala možnost vykoupit se penězi či jiným darem. Odklon od krveprolití přitom mnohdy provázela rituální slavnost, při níž rodina viníkovi veřejně odpustila. Postupem času se sice krevní msty regulovaly, nebo rovnou zakazovaly, ale některé národy je udržují při životě dodnes, i když zpravidla neoficiálně.

Umřít musejí všichni

O krvavé odplatě jako odpovědi na smrt druhého se zmiňuje již Starý zákon: Známý je příběh Jákobových synů, jejichž sestru Dínu svedl princ Šekem. Přestože se do dívky zamiloval a byl připravený ji pojmout za manželku, bratři odmítli člověka, který s jejich sestrou zacházel „jako s děvkou“. Na oko mu její ruku přislíbili, lstí však pronikli do jeho města a poté jej i s otcem a všemi ostatními povraždili. Příběhem se navíc prolíná princip kolektivní viny, neboť se objektem pomsty stali také běžní obyvatelé, kteří s předchozími událostmi neměli nic společného.

Například ve starověkém Řecku pak vedle krevní msty docházelo i k drastickým odplatám za mnohé formy zhanobení rodiny. Vendeta se rozšířila rovněž u keltských národů: Staří Irové a Skotové ji údajně praktikovali velmi často a jejich spory pak přesáhly do středověku, kdy mimo jiné tvořily pozadí slavných válek růží probíhajících v letech 1455–1487. Podobná situace panovala ve Skandinávii mezi Vikingy či na Islandu: Protože tam neexistovala jednotná centrální moc, musely se místní rody vypořádat s vinou a trestem po svém.

Věčný mír se nezdařil

Problematičnost krevní msty se mimo jiné roku 1495 řešila na sněmu ve městě Worms, kde se rozhodlo, že je vendeta ve Svaté říši římské nelegální. Následně byl vyhlášen tzv. věčný mír neboli Ewiger Landfriede, a dokonce vzniklo speciální vojsko, jež mělo na jeho dodržování dohlížet. Původní myšlenka byla taková, že daným ujednáním tradice osobní msty skončí a řešení sporů přejde do rukou soudů. Nové pořádky se však zaváděly desítky let a vendetu se podařilo vymýtit jen z větší části území.

V Evropě si ji spojujeme hlavně s Itálií, konkrétně převážně s Neapolí či sicilským Palermem. Násilná tradice tam dala vzniknout různým organizacím, jež dnes obecně nazýváme „mafií“ a které se krveprolití dopouštěly ve jménu „rodinné cti“. Nechvalně proslula i francouzská Korsika: Hornatý ostrov totiž přímo vyzýval k řešení sporů zbraněmi a tamní historie je krvavými událostmi přímo prodchnutá.

Na tahu proti Praze

Jeden takový příběh zpracoval ve své knize spisovatel Prosper Mérimée: Titulní hrdinka Colomba donutí svého bratra, aby vendetou pomstil smrt jejich otce. „Aspoň jednoho jsi mi měla nechat,“ naříká na konci stařičký rodič zabitých synů, zatímco Colomba neústupně opakuje, že strom je třeba zničit i s větvemi. Některé zdroje uvádějí, že mezi roky 1821 a 1852 došlo na Korsice zhruba ke 4 300 vraždám – což je skutečně děsivé číslo vzhledem k velikosti ostrova, jež mírně přesahuje rozlohu Plzeňského kraje.

Zajímavý příběh krevní msty se pojí také s naší zemí. Mladý šlechtic Jan z Kopidlna probodl roku 1506 po hádce v Praze jiného rytíře, načež jej zastupitelé chytili, odsoudili a téhož dne popravili. Jeho starší bratr Jiří pak vyrazil na krvavou mstu proti celému městu: Prohlásil, že už nepřísluší k obyvatelům Českého království, načež se skupinou lapků mrzačil a zabíjel. Jeho běsnění ukončil až král Vladislav, který uznal, že byl Jan popraven protiprávně a že měl Jiří na svou odbojnou válku nárok. Proto jej i s jeho druhy omilostnil, rod Kopidlnských obdržel peněžní náhradu a všichni se vrátili na své tvrze.

Tvrdá ruka diktátora

Bylo by nicméně naivní se domnívat, že krevní msta patří jen do historie a dnes už se odehrává pouze na poli organizovaného zločinu. Vendeta se stále praktikuje v některých balkánských zemích, například v Černé Hoře a zejména v Albánii, kde se jí říká gjakmarrja. Uvedená tradice tam hluboce zakořenila a nepovedlo se ji vymýtit ani během staletí osmanské nadvlády. Neuspěli v tom ani nacisté a jako jediný ji paradoxně dovedl načas zastavit diktátor Enver Hodža, který jakékoliv podobné projevy tvrdě trestal. S nástupem demokracie a restitucí se však dávné křivdy obnovily.

Ve společnosti dlouhodobě fungující na základě krevní msty se pak mimo jiné stavěly kamenné domy zvané kula, které mají okna až v prvním patře a dovnitř se dá vstoupit pouze po žebříku, zatímco přízemí zůstává zazděné. Jedná se o příbytky lidí ohrožených vendetou a svou funkci překvapivě plní i v 21. století. V Albánii totiž údajně žije pod trvalou hrozbou krevní msty kolem 1 600 rodin, přičemž za posledních patnáct let takto zemřelo odhadem až dvanáct tisíc lidí.

Krev teče dál

Podobná situace panuje na Kavkaze, kde se této praktiky nebojí dokonce ani významné osobnosti. Například Ramzan Kadyrov vyhrožoval v roce 2024 krevní mstou politikům ze sousedních regionů, kteří mu údajně usilovali o život. „Pokud neprokážou opak, oficiálně vyhlašuji krevní mstu,“ prohlásil tehdy čečenský prezident. Internet navíc paradoxně neplní roli osvěty, ale naopak pomáhá barbarské dědictví živit, neboť se na něm o vraždách a příkořích dozví mnohem víc lidí. Kromě toho se na Kavkaze musí smrt člena rodiny pomstít, i když dojde k neúmyslnému zabití, například při dopravní nehodě. V takovém případě se však zpravidla dostává ke slovu výše zmíněný rituál odpuštění.

V Kosovu se naopak podařilo mnohaleté série vražd mezi rodinami utnout už na počátku 90. let. Folklorista Anton Çetta vedl mohutné hnutí usmíření, jehož součást tvořila shromáždění až stovek tisíc lidí. Uvedená iniciativa prý ukončila přes tisíc rodinných nepřátelství a v roce 1993 nedošlo v zemi ani k jedné vendetě. Zatímco však kosovská koryta krve vyschla, na řadě dalších míst jimi stále proudí zmar: Platí to mimo jiné pro Maroko, Somálsko, Nigérii, Libanon, určité regiony Indie, Ázerbájdžán nebo třeba pro Filipíny… 

Pontecagnano je starobylé město na pobřeží Kampánie na jihu Itálie, které bylo osídlené přinejmenším v devátém století před naším letopočtem. V pátém století ho dobyl bojovným kmen Samnitů, který držel toto významné obchodní centrum, až do třetího století před naším letopočtem, kdy ho ovládla Římská říše.

Dnes je Pontecagnano plné historie. Archeologové tam provádějí vykopávky od počátku šedesátých let. Na třech hřbitovech tam objevili tam více než 10 000 antických hrobů, včetně samnitských. Nedávno v Pontecagnanu probíhaly vykopávky v prostoru bývalé továrny na zpracování tabáku.

Děti se zbrojí válečníků

Vědci tam odkryli celkem 34 samnitských pohřbů ze 4. a 3. století před naším letopočtem. Ve zhruba polovině hrobů byly uloženy děti ve věku 2 až 10 let. Dvě z těchto dětí, ve věku 5 a 10 let, byly pohřbeny neobvyklým způsobem – s bronzovými pásy válečníků, což bylo u Samnitů typické pro pohřby dospělých mužů.

Současně se ale zdá, že se takové neobvyklé pohřby občas praktikovali, protože archeologové již dříve v Pontecagnanu nalezli hrob 12letého chlapce ze 4. století před naším letopočtem, rovněž pohřbeného s bronzovým pásem, a také s keramickými poháry, které mu měly zajistit jídlo a víno v posmrtném životě.

Experti si nejsou jistí, proč byli děti v Pontecagnanu pohřbeni s výbavou bojovníků. Podobné případy jsou známé z anglosaských pohřbů ze 6. století našeho letopočtu ve Velké Británii, kdy byli pohřbíváni chlapci s pásy a dalšími artefakty dospělých válečníků. Podle archeologů to může symbolizovat zmařené životy válečníků, jimiž se tito chlapci již nemohli stát.

V současnosti víme o řadě zvířat vydávajících zvuky, jež se dají definovat jako smích. Nejblíž k našim projevům radosti mají samozřejmě gorily, šimpanzi a orangutani, které smích doprovází při hře i jako reakce na lechtání. Nicméně například šimpanzí smích zní jinak, než bychom si představovali, a lidé jej často vnímají spíš jako chrčivý dech či křik.

Dokonce i krysy a potkani jsou lechtiví a specifickým způsobem se při tom dovedou smát: Vydávají jakési cvrlikání, ovšem v oblasti ultrazvuku, tedy mimo dosah našeho sluchu. Také psi se smějí, přesněji řečeno svým typickým „lapáním po dechu“ signalizují radost či výzvu ke hře. A zapomenout nesmíme ani na delfíny, kteří charakteristickými zvuky vyjadřují spokojenost i snahu mírnit napjaté situace, což odpovídá sociální funkci smíchu u lidí. 

Američtí astronomové si připsali skvělý úspěch, když úplně poprvé detekovali zrození magnetaru – fascinujícího objektu, který představuje rychle rotující neutronovou hvězdu s extrémně intenzivním magnetickým polem. Současně se jim podařilo potvrdit, že magnetary vznikají při superzářivých explozích supernov.

Superzářivé supernovy, které jsou nejméně desetkrát jasnější než běžné supernovy, byly pro vědce záhadou od svého objevu počátkem 21. století. Nejprve se domnívali, že jde o exploze velmi masivních hvězd, jejichž hmota zhruba 25× převyšuje naše Slunce. Problém byl ale v tom, že tyto supernovy září mnohem déle, než by odpovídalo zhroucení takové hvězdy.

Supernova a magnetar

Teoretický astrofyzik Dan Kasen přišel v roce 2010 s tezí, podle které by za dlouhou dobou svitu superzářivých supernov mohl být vznik magnetaru. Pokud by umírající hvězda měla velice silné magnetické pole, místo běžné neutronové hvězdy by vznikl magnetar, jeho magnetické pole by se během celého procesu ještě mnohonásobně zesílilo. Magnetické pole magneteru by pak fungovalo jako přírodní urychlovač částic, který by zesílil a prodloužil záři supernovy.

Student Kalifornské univerzity v Berkeley Joseph Farah vedl výzkum, nedávno uveřejněný v prestižním časopisu Nature, v němž s kolegy analyzovali data superzářivé supernovy SN 2024afav z roku 2024 a potvrdili spojení mezi superzářivými supernovami typu I a vznikem magnetarů.

Kasen, který se na novém výzkumu přímo nepodílel, má pochopitelně radost a pochvaluje si, že jeho teze, která byla po dlouhou dobu vnímaná spíše jako „salónní trik“ teoretické astrofyziky, se ukazuje jako smysluplné vysvětlení výjimečné intenzity a doby trvání superzářivých supernov.

Než se dostaneme k samotnému případu, je potřeba podívat se na dobové poměry celkově. Nejvíc nám o nich prozradí nenahraditelná Kosmova kronika, i když v tomto případě pražský děkan něco prozradil i sám na sebe.

Příliš světští duchovní

Monogamie prý byla takovou výjimkou, že za ni kanovník jmenovitě chválí, ovšem tohoto vyznamenání se dostalo pouze a výlučně Soběslavovi II. (1173–1178). Nikdo jiný si ho zjevně nezasloužil. Lásku, kterou naši předkové ušetřili na manželkách, pak mohli cele věnovat alkoholu. Kníže Vladivoj se úspěšně upil k smrti, ale s medovinou či vínem měla problémy i většina Přemyslovců.

Abstinence knížete Vratislava II. (1061–1092) byla tak ojedinělá, že jí Kosmas věnuje tolik prostoru, kolik některým dějinným událostem. Punc lehkého násosky nakonec získal i svatý Václav, kterého se tak Kristiánova legenda pokusila přiblížit masám. Světce abstinenta by u nás zjevně nikdo nerespektoval. Bujaré pitky nejednou končily výbuchy násilí a Čechy proto předcházela pověst loupežníků a rabiátů.

A jaká byla země, takoví byli i její kněží. Duchovní na vysokých místech často neměli kněžské svěcení. Někteří výtečníci sbírali fary jako na běžícím pásu a svěřené ovečky je proto často vůbec neznaly. Největším problémem však bylo potřebné bezženství. Zatímco jinde v Evropě se dávno prosazoval celibát, u nás šlo o zcela neznámý pojem. Manželky kněží byly normou, požívaly velké úcty a říkalo se jim presbytery.

I již zmiňovaný Kosmas (1045–1125), který byl nejen kanovníkem, ale posléze dokonce děkanem, píše o své choti Božetěše a synovi. Rovněž s jistou škodolibostí popisuje případ kněze, který si po manželčině smrti slíbil, že už zachová čistotu. Byl ale natolik pokoušen spády hříšného těla, že se musel vrhat do kopřiv, aby to vydržel. Zda nakonec uspěl, či jeho snaha vyzněla naplano, už kronikář neuvádí.

Kněz Zbyhněv zase osadil únětický kostel dvěma kanovníky a stanovil, za jakých podmínek jej mohou zdědit jejich synové. S alternativou, že by děti neměli, nepočítal ani teoreticky. Dokonce je dochován případ, kdy probošt Marek zmenšil přílišný počet pražských kanovníků jen tím, že zdůraznil nutnost jejich společného života. To byl pro většinu nepřekonatelný problém, protože měli manželku a domácnost, což bylo příjemnější než soužití s hromadou dalších mužů.

Lopotění legáta Guida

Světový trend byl však někde úplně jinde. V roce 1139 se sešel druhý lateránský koncil, který se mimo jiné zabýval i otázkou celibátu. Jeho myšlenky pak měli prosazovat jednotliví papežští legáti, kteří se rozjeli do všech koutů světa.

Na naše území byl vyslán jistý Guido. Dorazil v roce 1143 a hned se pustil do práce. V pražské kapitule zbavil hodnosti laického a nádavkem ženatého probošta Juratu. Ten se možná manželky zbavit chtěl, ale choť ho odmítla dobrovolně opustit, takže svazek nebylo možné v klidu rozvázat. To ale nebylo nic proti děkanu a arcijáhnu Petrovi, který měl manželky pro jistotu hned tři a navíc čile obchodoval s duchovními úřady. A takto bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho.

Navzdory neuvěřitelným počtům potrestaných ovšem Guido dobře věděl, že jde o pouhou špičku ledovce. Slovy historika Václava Novotného: „Úplné provedení těchto zásad bylo by církev českou zbavilo snad všeho, nebo aspoň většiny kněžstva.“ Celé lopotění nakonec nebylo k ničemu dobré. Ledva za Guidem zapadly dveře, poměry se vrátily do vyjetých kolejí a zapuzené manželky do vychladlých postelí.

Slavnost s neslavným koncem

Svatá stolice se však svého záměru nevzdala a vyslala dalšího zmocněnce, kterým se stal kardinál Petr z Kapue. Ten přijel kolem roku 1197, když u nás vládl Jindřich Břetislav (1193–1197), který v jediné osobě spojil úřady knížete i biskupa. Tato kombinace vyslance jistě plnila nadějí.

Petr na to navíc šel od lesa. Dne 22. března roku 1197 zorganizoval slavnostní svěcení kněží, při kterém chtěl pronést řeč, na níž shrne všechny důležité zásady. To nejprve vypadalo jako dobrý nápad. Účast byla hojná, ceremonie důstojná a legát mohl být spokojen. Jakmile ale zazněla slova o povinnosti duchovních žít v bezvýhradném bezženství, nálada se rychle změnila. Přítomní začali dupat a křičet a pak se na vyslance vrhli. Petr jen tak tak vyvázl se zdravou kůží a na Čechy a zdejší poměry už nikdy nezapomněl.