Pozorování ptáků – koníček, který si většina lidí spojuje s klidem přírody – by mohl mít překvapivě hlubší význam. Podle nové studie, publikované ve vědeckém časopisu The Journal of Neuroscience, totiž nejde jen o relaxaci, ale i o trénink mozku, který může pomoci zpomalit jeho stárnutí. Podobně jako v případě učení cizích jazyků, hraní na hudební nástroje nebo umělecké tvorby se ukazuje, že i pozorování ptáků dokáže udržovat mysl v dobré kondici.

Vědci z Kanady porovnali mozky zkušených pozorovatelů ptáků a úplných začátečníků. Pomocí magnetické rezonance sledovali nejen strukturu mozku, ale i to, jak reaguje při konkrétním úkolu – rozpoznávání různých druhů ptáků.

Výsledky ukázaly, že zkušení „ptáčníci“ mají hustší a komplexnější mozkovou tkáň v oblastech spojených s pozorností a vnímáním – části mozku, které používají při svém koníčku, jsou doslova „vytrénované“ a efektivnější.

Neuroplasticita v praxi

Tato zjištění zapadají do širšího konceptu zvaného neuroplasticita – tedy schopnosti mozku měnit svou strukturu na základě zkušeností. Čím více určité schopnosti trénujeme, tím více se odpovídající mozkové oblasti přizpůsobují.

U zkušených pozorovatelů ptáků se tyto oblasti nejen strukturálně změnily, ale také se aktivovaly ve chvílích, kdy bylo potřeba rozpoznat i méně známé druhy. Mozek tak využívá získané znalosti i v nových, náročnějších situacích.

Zajímavý je i možný dopad na stárnutí. S věkem totiž mozková tkáň přirozeně ztrácí svou komplexitu. V této studii se ale ukázalo, že u zkušených ptáčníků tento proces probíhá pomaleji. Vědci to měřili pomocí hodnot střední difuzivity (mean diffusivity), což je ukazatel, jak volně se v mozku pohybují molekuly vody. U expertů byla tato hodnota nižší – což naznačuje hustší a lépe organizovanou strukturu mozku.

Proč právě ptáci?

Pozorování ptáků je pro mozek ideální trénink. Kombinuje totiž několik náročných činností najednou: udržení pozornosti po dlouhou dobu, rychlé rozpoznávání detailů v komplexním prostředí a práci s pamětí.

Navíc jde o aktivitu, která vyžaduje trpělivost a soustředění – nikdy nevíte, kdy se objeví vzácný druh. Právě tato kombinace dělá z pozorování ptáků unikátní „mentální posilovnu“.

Koníček, který má smysl

Přesto je potřeba výsledky interpretovat opatrně. Do studie se zapojil jen omezený počet účastníků (58) a vědci netestovali jejich paměť nebo inteligenci – zkoumali pouze strukturu a aktivitu jejich mozku.

Zároveň nelze s jistotou říct, co je příčina a co následek. Je možné, že lidé s určitými mozkovými predispozicemi mají větší sklon stát se pozorovateli ptáků, byť se jako pravděpodobnější zdá, že právě dlouhodobé věnování se tomuto koníčku mozek postupně formuje.

Výsledky v každém případě zapadají do širšího obrazu: víme, že učení se novým dovednostem – třeba hře na hudební nástroj nebo učení se cizím jazykům – může měnit strukturu mozku a zpomalovat jeho stárnutí.

Nová studie naznačuje, že pozorování ptáků může mít podobný efekt. Do budoucna by vědci chtěli zjistit, zda se tyto „vylepšené“ mozkové funkce dají využít i v jiných oblastech lidské činnosti.

Nikdo neměl na průběh občanské války takový vliv jako Francisco Franco. V době jeho mládí však existovalo jen málo indicií, které by poukazovaly na jeho pozdější slávu. Narodil se 4. prosince 1892 v Calle Frutos Saavedra. Jeho rodina měla silně zakořeněnou vojenskou tradici a po dvě staletí a šest generací produkovala řadu námořních důstojníků včetně několika admirálů. Přímo Frankův otec dosáhl hodnosti viceadmirála. I přesto, že nakonec rodinu opustil a mladý Francisco k němu choval silnou nevraživost, rozhodl se pokračovat v rodinné tradici.

V důsledku španělsko-americké války z roku 1898 ale jeho vlast ztratila značnou část námořnictva i kolonií. Nepotřebovala proto ani tolik důstojníků a v letech 1906–1913 nepřijímala ani námořní škola nové kadety. Z toho důvodu nastoupil roku 1907 na akademii pěchoty v Toledu.

Vzestupy a pády

Ve svých 14 letech patřil Franco mezi nejmladší studenty. To spolu s jeho malým vzrůstem vedlo k šikaně i nepříliš dobrým studijním výsledkům. Promoval v červenci 1910 v hodnosti podporučíka. Brzy zamířil do Maroka, kde se stal součástí elitních úderných oddílů tvořených místními vojáky a španělskými důstojníky.

Během první světové války byla jeho země neutrální, což jí přineslo velký ekonomický růst. Stejně tak se dařilo i Frankovi. V Maroku zůstal do roku 1917, kde sloužil již v hodnosti majora. Období mezi léty 1917–1920 strávil  ve Španělsku a poté opět zamířil do Afriky coby zástupce velitele cizinecké legie.

V Maroku se zúčastnil bojů proti berberským kmenům a po řadě selhání jeho velitele se v roce 1923 stal podplukovník Franco velitelem španělské cizinecké legie. Do roku 1926 dokázal povstání potlačit a povýšil na brigádního generála, čímž se ve svých 33 letech stal patrně nejmladším generálem v Evropě.

Jeho vzestup zastavil vznik druhé španělské republiky v roce 1931. Nová levicová vláda uzavřela vojenskou akademii, kterou vedl a následně zůstal šest měsíců bez funkce a pod dohledem. Franco s koncem monarchie nesouhlasil, zpočátku ale proti událostem nijak neprotestoval. Věřil však ve spiknutí svobodných zednářů, Židů a bolševiků, kteří chtěli zničit křesťanskou Evropu. Jejich prvním cílem mělo být údajně právě Španělsko.

V roce 1932 získal funkci velitele posádky města La Coruña a o rok později dostal velení nad Baleárskými ostrovy. Jednalo se o významné povýšení, avšak zároveň o snahu dostat nepohodlného generála od hlavního dění. Z toho důvodu byl se svým kariérním postupem nespokojený.

Ve víru voleb

Volby konané na podzim 1933 přinesly další změnu a moci se chopila středopravicová koalice. Proti ní propuklo o rok později povstání, které podporovaly i některé levicové strany. Na jeho potlačení měl velký vliv právě Franco, který prohlásil: „Jde o válku na hranicích a jejími frontami jsou socialismus, komunismus a cokoli, co útočí na civilizaci, aby ji nahradilo barbarstvím.“ 

Po krvavém potlačení povstání s využitím cizinecké legie byl Franco 15. února 1935 povýšen na vrchního velitele španělských jednotek v Maroku a 19. května 1935 se stal náčelníkem generálního štábu. 

Svého vlivu se rozhodl využít a v armádě začal prosazovat pravicově smýšlející monarchisty. Po pádu vlády se konaly v únoru 1936 nové volby. Ty skončily velmi vyrovnaným výsledkem mezi pravicovými nacionalisty a levicovou Lidovou frontou. Došlo ale i k volebním podvodům, které přiklonily vítězství na stranu levice.

Bouře se blíží

V zemi se schylovalo k povstání a krátce po jmenování vyslala vláda Franka na Kanárské ostrovy jako vojenského velitele. V létě začal komunikovat s pučisty, kterým přislíbil pomoc v Africe. Když 17. července 1936 vypukla občanská válka, velel povstaleckým útvarům v Maroku. Zemí zmítaly boje a pravicová frakce, která se začala označovat jako nacionalisté, brzy ovládla třetinu Španělska. 

Republikánské vládě však zůstala věrná většina námořnictva a Franka se v severní Africe podařilo víceméně izolovat. Ten zatím, aby si podmanil všechny místní jednotky, neváhal provést popravu asi 200 republikánských důstojníků včetně svého bratrance. I v pozdějších letech se vyznačoval velkou krutostí. Mezi jeho oblíbené podřízené patřil podplukovník Juan Yagüe, jenž se proslavil svou krvelačností již při potlačování povstání v roce 1934.

Hnědí trpaslíci bývají často označováni jako „neúspěšné hvězdy“. Vznikají totiž podobně jako běžné hvězdy – zhroucením hustých oblastí plynu a prachu v mezihvězdných mračnech – ale nedokážou nasbírat dostatek hmoty, aby v jejich nitru zažehla jaderná fúze. Právě ta je klíčovým znakem skutečných hvězd, jako je naše Slunce.

Tyto objekty mají obvykle hmotnost pohybující se mezi zhruba 13 až 80 jupitery, což je příliš málo na to, aby „nastartovaly“ hvězdný motor. Nový objev ale naznačuje, že jejich osud nemusí být nutně zpečetěn – někdy mohou i „nepodařené hvězdy“ dostat druhou šanci.

Neobvyklá dvojice

Vědci analyzovali data z projektu Zwicky Transient Facility v kalifornské observatoři Palomar a narazili na mimořádně těsnou dvojici hnědých trpaslíků. Tento systém, označený jako ZTF J1239+8347, se nachází asi 1 000 světelných let daleko v souhvězdí Velké medvědice.

Oba tyto objekty jsou poměrně hmotné – každý má asi 60 až 80 hmotností Jupitera. Zajímavé je ale především to, jak blízko u sebe obíhají: celý jejich systém by se vešel do prostoru mezi Zemí a Měsícem.

Kosmická přetahovaná

Klíčem k objevu je proces, při kterém jeden z trpaslíků doslova „vysává“ materiál ze svého partnera. Gravitační působení způsobí, že méně hustý objekt se začne rozpínat a jeho hmota proudí směrem k hustšímu společníkovi. Tento přenos hmoty probíhá úzkým proudem – vědci ho přirovnávají k trysce. Materiál dopadá na jedno místo na povrchu druhého trpaslíka, kde se silně zahřívá a začne zářit. Jak se tento jasný bod otáčí, způsobuje pravidelné změny jasnosti celého systému.

Právě tyto změny jasnosti přivedly astronomy k objevu. Systém vykazuje výrazné kolísání jasu každých 57 sekund, což je v astronomickém měřítku extrémně krátký interval. Mezi miliardami sledovaných objektů se tak ZTF J1239 jasně vymykal a upoutal pozornost vědců. Ukázalo se, že jde o první známý případ přenosu hmoty mezi dvěma hnědými trpaslíky.

Druhá šance stát se hvězdou

Tento proces může mít dramatické důsledky. Pokud jeden z trpaslíků nasbírá dostatek hmoty, mohl by konečně dosáhnout kritické hranice a zažehnout jadernou fúzi – a stát se tak plnohodnotnou hvězdou.

Druhou možností je, že se oba objekty nakonec srazí a splynou. Výsledkem by byla nová hvězda s dostatečnou hmotností pro zahájení fúze. V obou případech by šlo o „znovuzrození“ objektů, které byly dosud považovány za „nepodařené hvězdy“.

Podobné přenosy hmoty astronomové znali už dříve, ale vždy mezi mnohem hmotnějšími hvězdami. Tento objev proto ukazuje, že i relativně malé objekty mohou vykazovat složité a dynamické chování. Vědci navíc předpokládají, že takových systémů může být ve vesmíru mnohem více. Budoucí observatoře, jako je Observatoř Very Rubinové, by mohly odhalit desítky dalších podobných případů.

Objev každopádně do značné míry mění náš pohled na hnědé trpaslíky – už to nejsou jen „nepovedené hvězdy“, ale potenciálně aktivní a proměnlivé objekty. A ukazuje také, že vesmír je plný překvapení a že i zdánlivé slepé uličky mohou vést k nečekaným výsledkům.

Neandertálci nejsou jen symbolem hrubé síly a primitivního života. Stále více nálezů naznačuje, že měli překvapivě vyspělé znalosti – a možná i vlastní „lékařství“. Nová studie totiž ukazuje, že tito naši příbuzní mohli využívat březový dehet (viz Smola vs. dehet) nejen jako lepidlo, ale i k ošetřování ran.

Březový dehet se na archeologických nalezištích spojených s neandertálci objevuje poměrně často. Dlouho se předpokládalo, že sloužil hlavně jako lepidlo pro výrobu nástrojů – například k upevnění kamenných hrotů na dřevěné násady.

V posledních letech ale vědci začali uvažovat, že jeho využití mohlo být mnohem širší. Inspirací byly mimo jiné tradiční praktiky domorodých komunit v severní Evropě a Kanadě, které březový dehet používají jako přírodní prostředek na ošetření ran.

Neandertálští lékaři

Aby vědci zjistili, zda má březový dehet skutečně léčivé účinky, rozhodli se ho vyrobit podobně jako pravěcí lidé. Použili k tomu březovou kůru z druhů stromů, které rostly i v době neandertálců a vyzkoušeli ho připravit pomocí destilace v hliněné jámě a kondenzací dehtu na kamenném povrchu. Obě techniky jsou přitom realistické – neandertálci je mohli bez problémů používat.

Výsledky experimentů byly jednoznačné. Všechny vzorky březového dehtu dokázaly zpomalit růst bakterií rodu Staphylococcus, které jsou běžnou příčinou infekcí ran. To naznačuje, že použití dehtu na poranění mohlo mít skutečný zdravotní přínos – nešlo jen o náhodu nebo rituální praktiku, ale o funkční řešení.

Tato zjištění zapadají do rostoucího množství důkazů, že neandertálci měli poměrně rozvinuté znalosti o zdraví a péči o tělo. Pokud skutečně využívali březový dehet k léčbě ran, znamenalo by to, že dokázali rozpoznat účinky přírodních látek, cíleně je využívat a možná si tyto znalosti i předávat. To zásadně mění náš pohled na jejich schopnosti.

Březový dehet navíc pravděpodobně nebyl jedinou „léčivou surovinou“, kterou měli neandertálci k dispozici. Vědci upozorňují, že mohli využívat i další rostliny nebo přírodní látky – například jako repelenty proti hmyzu.

Studium těchto praktik spadá do nově se rozvíjející oblasti nazývané paleofarmakologie, která zkoumá léčivé postupy dávných lidských populací. Tyto poznatky mohou být překvapivě aktuální i dnes, například v souvislosti s rostoucí odolností bakterií vůči antibiotikům.

Návrat do pravěku

Samotná výroba březového dehtu ale rozhodně nebyla jednoduchá a ani čistá práce. Vědci popisují, že jde o proces plný kouře, zápachu a lepkavé hmoty, kterou je obtížné dostat z rukou. Každý krok výroby je podle nich doslova smyslový zážitek – a zároveň připomínka toho, jak náročné bylo získat i zdánlivě jednoduchý materiál v pravěku.

Studie Tjaarka Siemssena z německé Kolínské univerzity a jeho kolegů tak přináší další důkaz, že neandertálci nebyli jen „primitivní lovci“, ale schopní a přizpůsobiví lidé se znalostmi, které bychom dnes mohli označit za základ medicíny.

A možná právě v jejich zkušenostech se skrývá inspirace i pro současnost – v době, kdy znovu hledáme nové způsoby, jak bojovat s nemocemi. 

Doby, kdy na turnaji v Melbourne Parku nebo na travnatém kurtu Wimbledonu proti sobě nastoupí dva roboti, už možná není tak daleko. Čínští vědci představili nový způsob, jak roboty učit složité pohyby, a výsledky naznačují výrazný posun v oblasti umělé inteligence i robotiky. 

Záludnosti forhendu a bekhendu

Aby robot zvládl tenis, musí zkombinovat celou řadu schopností: musí přesně vnímat prostor, rychle reagovat, koordinovat svůj pohyb a předvídat trajektorii míčku. Právě spojení těchto dovedností dělá z tenisu pro robotiku mimořádně náročnou výzvu.

Dosavadní přístupy narážely na zásadní limity. Obvyklé kinematické obleky (motion capture) nedokážou dobře zachytit jemné detaily pohybu, jako je úhel zápěstí. Tenisté se navíc při výměnách pohybují na příliš velké ploše a celá hra je natolik dynamická, že ji nelze jednoduše řídit na dálku.

Ani pokročilé AI systémy analyzující videozáznamy z více kamer, například nástroj Vid2Player3D od společnosti Nvidia, se neosvědčily – jejich trénink je složitý, náročný na data i expertní znalosti.

Výzkumný tým proto přišel s elegantnějším řešením nazvaným LATENT. Místo snahy zachytit celý tenisový výkon se zaměřil na jeho základní stavební bloky.

Vědci nasbírali přibližně pět hodin kinematických dat, ve kterých lidé předváděli klíčové pohyby: forhend, bekhend, úkroky do stran a přeběhy.
Důležité bylo, že tyto pohyby byly zaznamenány na malé ploše, nikoli na celém kurtu. Z těchto dat pak vznikla jakási „knihovna pohybů“ – soubor základních dovedností, které robot může kombinovat.

Roboti v tenisové škole

Humanoidní robot Unitree G1, který je dnes dostupný za cenu zhruba 13 500 dolarů (necelých 300 tisíc korun), byl následně „naučen“, jak se má pohybovat a dostal „jednoduchý“ úkol: vrátit letící míček zpět na druhou stranu kurtu tak, aby dopadl do hřiště.

Zbytek se robot učil sám. Experimentoval s načasováním úderů, úhly nastavení rakety, výběrem pohybů i situacemi, kdy je potřeba improvizovat mimo naučené vzorce. Velká část tohoto učení probíhala ve zrychlené simulaci, což výrazně urychlilo celý proces.

zdroj videa: LATENT, CC BY 4.0

Výsledky ukazují, že nový přístup funguje. Unitree G1 vykazoval úspěšnost forhendů kolem 90 % a u bekhendů se dostal těsně pod 80 %. Robot navíc nepůsobí přehnaně mechanicky – jeho pohyby jsou relativně plynulé a připomínají skutečného hráče.

Otevřený projekt

Velkou výhodou je, že systém LATENT je open-source a je dostupný na GitHubu (platformě pro sdílení a spolupráci na vývoji softwaru). To znamená, že ho mohou využít i další výzkumníci a vývojáři.

Důležité je také pozadí celého projektu. Nejde totiž primárně o tenis. Sport slouží jako extrémně náročný testovací prostor, kde se robot učí ovládat své tělo v rychle se měnících podmínkách, reagovat na nečekané situace a kombinovat vnímání, rozhodování a pohyb. Tyto schopnosti jsou klíčové pro praktické využití robotů v reálném světě.

Podobné technologie by mohly vést k robotům, kteří si poradí nejen ve sportu, ale i se složitými úkoly v každodenním životě. A možná není daleko doba, kdy humanoidní robot za relativně dostupnou cenu poslouží amatérským a časem možná i profesionálním tenistům jako tréninkový partner.

Dámy s drobnýma nohama

• Svazování chodidel

Jedním z nejextrémnějších módních trendů v dějinách byla čínská tradice svazování chodidel, která se zrodila již někdy v 10. století. Extrémně malé nohy byly považovány za vrchol ženské elegance, a proto docházelo už od dětství k jejich tvarování. Dívkám se nejprve namočily nohy do horké bylinné lázně, poté se jim zlomily prsty a pevně přitiskly pod chodidlo. Následovalo těsné obvázání, které se pravidelně utahovalo, dokud se noha nedeformovala do požadovaného tvaru.

Bolest byla nesnesitelná, rány se hojily měsíce a často docházelo k infekcím, odumírání tkáně či trvalému postižení. Navzdory všemu utrpení se ale tradice udržela po staletí – malé nohy symbolizovaly, že žena pochází z bohaté rodiny – takové, která si mohla dovolit dceru, jež nebude muset pracovat. Krátký, kolébavý krok způsobený znetvořením chodidel byl vnímán jako půvabný a smyslný.

Teprve počátkem 20. století začali čínští reformisté a misionáři otevřeně upozorňovat na krutost a nesmyslnost této praxe. Roku 1912 bylo svazování nohou oficiálně zakázáno, přesto z venkovských oblastí zcela vymizelo až v polovině 20. století.

Od rozšířených zornic ke slepotě

• Rulíkové kapky

Rulík zlomocný patří k nejjedovatějším evropským rostlinám a člověk by řekl, že od jeho užívání musí odradit už hrozivý název. V latině však nese jiné jméno Atropa belladonna – přičemž jeho první část odkazuje na sudičku z antické mytologie, druhá v překladu znamená „krásná dáma“.

Od období renesance se totiž tato prudce jedovatá bylina používala v kosmetice při péči o pleť a později také ve formě očních kapek pro rozšíření zornic, které mělo působit svůdným dojmem. Některé ženy pro tento efekt raději využívaly různé citrusové šťávy, ale účinky rulíku vydržely zdaleka nejdéle.

Kapání jedu do očí však mohlo mít i dosti závažné vedlejší účinky. Mezi ty mírnější patřilo sucho v ústech, nezřetelná řeč, citlivost na světlo a zarudlá kůže, k těm horším pak halucinace, výpadky paměti, slepota a v nejhorším případě i smrt.

Vosí pasy

• Korzety

Jen málo módních doplňků vyvolává tolik rozporů jako korzet. Od 17. až do počátku 20. století tvořil nepostradatelnou součást ženského oděvu – znak elegance, cudnosti a společenského postavení. Vyráběl se z pevných materiálů, původně ze dřeva, rybích kostí či velryboviny, později z oceli. Jeho úkolem bylo vytvarovat postavu do úzkého pasu a tvaru přesýpacích hodin, který se považoval za ideál krásy. Od dam se také očekávalo, že budou působit křehce, spořádaně a zdrženlivě a pevně utažený korzet jim měl pomáhat „držet se zpříma“ nejen fyzicky, ale i morálně. Ženy, které se odvážily chodit bez něj, byly často považovány za výstřední, neuctivé, či dokonce nemravné.

Za elegantním vzhledem se však skrývalo utrpení. Příliš těsné šněrování způsobovalo potíže s dýcháním, mdloby a ztrátu rovnováhy. Dlouhodobé nošení deformovalo žebra, posouvalo vnitřní orgány a omezovalo krevní oběh. Lékaři 19. století opakovaně varovali před zdravotními riziky, ale společenský tlak byl silnější. Mnoho žen omdlévalo na plesech či společenských setkáních – tehdejší etiketa to dokonce romantizovala jako projev ženské křehkosti.

V dobovém tisku se také objevila zpráva o ženě, která po náhlém kolapsu zemřela – při pitvě lékaři zjistili, že její srdce bylo propíchnuto úlomky kovové výztuže z korzetu. Ačkoli šlo o ojedinělý případ, stal se mementem posedlosti tělesnou dokonalostí, která mohla doslova zabíjet.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) zachytil jednu z nejpodivuhodnějších mlhovin vůbec – oblak plynu a prachu, nápadně připomínající obří mozek uzavřený v průsvitné lebce. Tento objekt, oficiálně označovaný jako PMR 1, si díky svému vzhledu vysloužil přezdívku „Obnažená lebka“ (anglicky Exposed Cranium Nebula).

Vesmírná mozkovna

PMR 1 patří mezi tzv. planetární mlhoviny – což je trochu matoucí název, protože s planetami nemají nic společného. Jde o poslední fázi života hvězdy podobné Slunci. V této fázi hvězda odhazuje své vnější vrstvy do okolního prostoru, čímž vytváří nádherné, často symetrické struktury.

Tato konkrétní mlhovina se nachází asi 5 000 světelných let daleko v souhvězdí Plachet a její velikost dosahuje přibližně 3,2 světelného roku – tedy srovnatelně s rozsahem naší Sluneční soustavy až k okraji Oortova oblaku.

Záhada umírající hvězdy

Planetární mlhovinu PMR 1 astronomové znají už téměř 30 let. Přesto je ale pro vědce záhadou. Uvnitř mlhoviny se nachází umírající hvězda, která vyvrhuje hvězdný materiál a postupně tvoří tvar mlhoviny. Vědci si ale nejsou jistí tím, o jaký druh hvězdy vlastně jde.

Pozorování naznačují, že centrální hvězda prudce ztrácí hmotu a vyvrhuje materiál v protilehlých směrech. Tyto výtrysky pravděpodobně vytvářejí i charakteristickou tmavou „štěrbinu“ uprostřed mlhoviny.

Jedna z teorií, založená na starších měřeních spektra, naznačuje podobnost s tzv. Wolf-Rayetovou hvězdou. Tyto hvězdy patří mezi nejextrémnější ve vesmíru – jsou velmi horké, masivní a zářivé. V závěru života ztrácejí hmotu obrovskou rychlostí prostřednictvím silných hvězdných větrů, což vede k dramatickým a vizuálně ohromujícím strukturám.

Celá věc má ale háček. Ostatní pozorování spíše naznačují, že jde o mnohem menší hvězdu, podobnou našemu Slunci. Takové hvězdy končí klidněji – odhodí své vnější vrstvy a jejich jádro se zhroutí do podoby hustého a kompaktního bílého trpaslíka.

Jak je možné, že data ukazují na dvě tak odlišné interpretace? Jedním z možných vysvětlení je existence vzácné třídy hvězd: objektů, které se chovají jako Wolf-Rayetovy hvězdy, ale ve skutečnosti jde o odkrytá jádra hvězd podobných Slunci. Jinými slovy – může jít o hvězdu, která „předstírá“, že je mnohem větší a divočejší, než ve skutečnosti je. Pokud je tato hypotéza správná, PMR 1 by mohla být důležitým klíčem k pochopení přechodných fází hvězdného vývoje.

Anebo… je to prostě něco úplně jiného. Vědci sice pracují s daty a teoriemi, ale vesmír nás často překvapuje. Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté: PMR 1 patří mezi nejpůsobivější ukázky toho, že i smrt hvězdy může vytvořit něco nečekaně krásného – i když možná i trochu znepokojivého.

Zhruba 24–30 cm dlouhá vakoveverka létavá (Petaurus breviceps) žije výhradně na stromech a pohybu přes nebezpečný prostor na zemi, kde může být napadena predátory, se vyhýbá díky schopnosti létat.

Mezi předními a zadními končetinami má na každé straně blány volné kůže, které dokáže při skoku ze stromu na strom napnout a plachtit na vzdálenost padesáti i více metrů. Svůj let přitom řídí pohyby nohou, čímž vhodně zakřivuje nosnou „plachtu“ a pohyby ocasu.

Vakoveverky žijí v lesích, kde mohou najít vhodný zdroj potravy, kterým jsou drobní obratlovci a zejména sladká šťáva určitých druhů eukalyptů, akácií a kaučukovníků. Jde o noční živočichy, kteří za tmy dobře vidí díky velkým očím. V nočním lese je pro jejich orientaci zásadní i bystrý sluch a otočné uši, kterými dokáží lokalizovat kořist nebo blížící se hrozbu.

Image

Čtěte také

Život na půl plynu: Smrtelně roztomilý outloň váhavý

Když 26. dubna 1986 krátce po jedné hodině ranní explodoval reaktor číslo 4 v Černobylské jaderné elektrárně, svět se náhle ocitl tváří v tvář nejhorší jaderné katastrofě v dějinách. Bezprostředně si vyžádala desítky životů z řad pracovníků elektrárny a zasahujících jednotek, v dlouhodobém horizontu pak tisíce dalších. Jedním z těch, kteří stáli přímo uprostřed dění, byl Alexandr Fjodorovič Akimov – nenápadný, ale klíčový muž noční směny.

Osudná noc v řídicím sále

Akimov, rodák z Novosibirsku, patřil ke vzdělaným a zkušeným energetikům své generace. V roce 1984 převzal funkci vedoucího směny reaktoru číslo 4 a o dva roky později se ocitl v centru událostí, které změnily svět.

V noci z 25. na 26. dubna měl jeho tým provést bezpečnostní test, jenž měl ověřit schopnost turbíny krátkodobě dodávat energii při výpadku proudu. Rutinní procedura se však během několika minut proměnila v katastrofu. Ve chvíli, kdy se reaktor začal chovat nestabilně, Akimov rozhodl o jeho nouzovém odstavení. Místo očekávaného uklidnění ale následoval prudký nárůst výkonu způsobený konstrukční vadou reaktoru typu RBMK. Dvě exploze pak roztrhaly aktivní zónu a otevřely cestu masivnímu úniku radiace.

Boj s neviditelným nepřítelem

V prvních minutách po výbuchu panoval v řídicím sále chaos a nejistota. Akimov zpočátku odmítal uvěřit, že by mohlo dojít k úplnému zničení reaktoru. Hlásil nadřízeným, že situace je pod kontrolou – reakce, která nebyla v tehdejším sovětském systému ničím neobvyklým. Přiznat rozsah katastrofy totiž znamenalo nést obrovskou osobní i politickou odpovědnost. Jenže realita se brzy nedala přehlédnout. Radiace začala působit a rozsah škod byl zřejmý. Iluze o zvládnutelné situaci se rychle rozpadla.

Navzdory smrtelnému riziku Akimov neopustil své stanoviště. Spolu s kolegy, včetně inženýra Leonida Toptunova, se pustil do zoufalého boje o zmírnění následků katastrofy. Jejich cílem bylo ochladit odkryté reaktorové jádro a zabránit dalšímu šíření požáru.

V úspěšné minisérii HBO si Alexandra Akimova zahrál Sam Troughton a jeho kolegu Toptunova Robert Emms. (zdroj videa: YouTube/HBO)

Hodiny manuálně otevírali ventily a pumpovali vodu do reaktoru, opakovaně vstupovali do silně ozářených prostor a snažili se získat kontrolu nad situací. Jejich těla však postupně selhávala – kůže se zbarvovala do červenohněda, dostavovala se nevolnost a vyčerpání. Přesto odmítli odejít.

Svědectví pamětníků zachycují nejen fyzické utrpení, ale i psychický stav mužů, kteří si uvědomovali, že čelí něčemu, co nedokážou zastavit. „Všechno jsme udělali správně… tak proč?“ opakoval si Akimov.

Nemoc bez naděje

Během několika hodin bylo zřejmé, že Akimov obdržel smrtelnou dávku radiace. Odhady hovoří o 15 až 20 grayích – přičemž dávka kolem 4 grayů bývá pro člověka fatální. Nejprve byl převezen do nemocnice v Pripjati, později do specializovaného zařízení v Moskvě.

Zpočátku ještě komunikoval s rodinou a snažil se působit klidně, jeho stav se však rychle zhoršoval. Lékaři zvažovali i experimentální postupy, včetně transplantace kostní dřeně, ale bez úspěchu. Alexandr Akimov zemřel 10. května 1986 ve věku pouhých 33 let.

Viník, nebo oběť systému?

Bezprostředně po katastrofě se sovětské úřady snažily najít konkrétní viníky. Akimov a jeho kolegové byli obviňováni z chyb během testu a hrozilo jim trestní stíhání. Ironií osudu je, že právě jeho smrt ho pravděpodobně uchránila před soudem.

Přestože pozdější vyšetřování ukázalo, že hlavní příčinou katastrofy nebylo individuální selhání, ale konstrukční nedostatky reaktoru a systémové chyby, hlavní protagonisté byli odsouzeni k tvrdým trestům za hrubé porušení bezpečnostních předpisů, nedbalost a neřízené provedení experimentu, které vedlo k explozi reaktoru.

Ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov byl shledán vinným z neschopnosti zajistit bezpečný provoz a hrubé nedbalosti. Hlavní inženýr Nikolaj Fomin podle soudu podepsal povolení k testu, i když k němu nebyly splněny bezpečnostní podmínky. Za hlavního iniciátora riskantního experimentu byl označen provozní zástupce hlavního inženýra Anatolij Ďatlov. Všichni tři byli odsouzeni k 10 letům odnětí svobody v pracovním táboře.

Nepodmíněné tresty si kromě nich vyslechli také náčelník směny Boris Rogoškin (5 let), náčelník reaktorového cechu Alexandr Kovalenko (3 roky) nebo inspektor Gosatomnadzoru Jurij Lauškin (2 roky).

Většina odsouzených byla propuštěna po odpykání přibližně poloviny trestu, a to převážně ze zdravotních důvodů (vysoké ozáření) nebo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Jurij Lauškin ve vězení zemřel.

Aleksandr Akimov souzen být nemohl a dnes je vnímán v poněkud jiném světle. Ne jako viník, ale jako člověk, který v extrémní situaci jednal podle svého nejlepšího vědomí a snažil se zabránit ještě větší katastrofě.

Jeho příběh připomíná, jak tenká je hranice mezi osobní odpovědností a selháním systému – a jak vysokou cenu mohou lidé zaplatit za rozhodnutí učiněná během několika osudových minut.

Archeologové v oblasti dnešního Izraele narazili na drobný, ale mimořádně výmluvný artefakt: olověnou střelu z praku starou přibližně 2 000 let. Na první pohled nenápadný předmět v sobě nese překvapivě ostrý vzkaz – ironické a zároveň hrozivé „Pouč se!“. Tento nápis, vyrytý v řečtině, představuje unikátní příklad dávného „psychologického boje“, kombinujícího humor s výhrůžkou.

Město Hippos a jeho obránci

Střela byla objevena v ruinách starověkého města Hippos (také známého jako Sussita), ležícího nedaleko Galilejského jezera. Toto město patřilo do svazku deseti helénistických měst zvaného Dekapolis, která vznikla po výbojích Alexandra Velikého a později sloužila jako důležitá opěrná linie římské říše na jejím východním okraji.

Podle archeologů pochází střela pravděpodobně od obránců města. Obyvatelé Hipposu, kteří mluvili řecky, ji zřejmě vystřelili z hradeb na útočníky přicházející po nedaleké cestě. Vzkaz „Pouč se!“ tak mohl být doslova poslední věcí, kterou nepřítel viděl – nebo alespoň tou, která ho zasáhla.

Praky byly ve starověku překvapivě účinnou zbraní. Přestože šlo o jednoduchý a levný nástroj, zkušený střelec dokázal zasáhnout cíl až na vzdálenost kolem 300 metrů. Olověné střely, jako je ta z Hipposu, byly navíc relativně snadné na výrobu – roztavený kov se jednoduše nalil do formy.

Konkrétní nalezený exemplář má tvar připomínající citron, měří asi 3,2 centimetru a původně vážil kolem 45 gramů. Jedna jeho strana je zdeformovaná silným nárazem, což svědčí o tom, že byl skutečně použit v boji.

Poselství ze starověkého bojiště

Zvláštností tohoto nálezu je právě vyrytý nápis. Řecké slovo „ΜΑΘΟΥ“ lze chápat jako rozkaz – „uč se“ nebo „vezmi si ponaučení“. Archeologové ho interpretují jako sarkastické „Pouč se!“, adresované nepříteli.

Podobné střely s nápisy nejsou úplnou neznámou – často nesly jména bohů, vojevůdců nebo různé symboly, které měly střele dodat magickou sílu. Někdy se objevují i krátké posměšné vzkazy typu „chyť to“ nebo „ochutnej“. Nález z Hipposu je však první svého druhu s takto explicitním „výchovným“ tónem.

Během více než čtvrt století vykopávek bylo v Hipposu nalezeno celkem 69 olověných střel, ale pouze tato jediná nese nápis. Mohla být použita v některé z bitev helénistického období, například během bojů mezi Ptolemaiovci a Seleukovci na přelomu 3. a 2. století př. n. l. Právě tehdy se oblast stala dějištěm mocenských střetů mezi nástupnickými státy po Alexandru Velikém. Město Hippos vzniklo až poté, co Seleukovci oblast ovládli – a zřejmě od počátku muselo čelit konfliktům.

Na první pohled jde o drobný kus olova. Ve skutečnosti ale tato střela otevírá okno do světa starověkých válek, kde se vedle fyzické síly uplatňoval i důvtip, ironie a lidská potřeba vysmát se nepříteli.