Odhad hmotností hvězd patří mezi klíčové úkoly astrofyziky. Napřímo samozřejmě stálice vážit nedokážeme, ale existuje několik propracovaných metod, které umožňují odhadnout jejich hmotnost na základě pozorovatelných vlastností. Nejpřesnější vážení na dálku máme k dispozici u hvězd ve dvojčlenném systému, jež se vzájemně zakrývají. V takovém případě využijeme zákony nebeské mechaniky a můžeme hmotnost obou složek vypočítat s vysokou přesností.

Kolik váží hvězda?

U osamocených hvězd jsou možnosti poněkud omezenější. Hmotnost stálice na hlavní posloupnosti lze predikovat například z její svítivosti, jestliže známe vzdálenost takového tělesa. Pro hvězdy na hlavní posloupnosti přibližně platí, že je jejich svítivost úměrná hmotnosti umocněné číslem 3,5. Máme-li k dispozici přesná spektroskopická měření, můžeme i v případě stálic mimo hlavní posloupnost uplatnit numerické modely a dozvědět se tak o nich všechny důležité údaje – pokud je tedy daný model správný.

Některé hvězdy pulzují a vibrují, přičemž ze spektra měřených oscilací lze určit jejich vnitřní strukturu, a tudíž i hmotnost. Slouží k tomu pozorování z fotometrických družic jako Kepler či TESS. A konečně můžeme výjimečně využít efekt gravitačního čočkování, pokud hvězda přechází před vzdáleným zdrojem světla.

Ostrava byla ve středověku malým poddanským městem olomouckého biskupství. A patrně by jím i zůstala, kdyby nedošlo k objevu černého uhlí. To podnítilo rozsáhlou industrializaci města a jeho okolí, jejímiž důležitými mezníky bylo ve 30. letech 19. století založení Vítkovických železáren a roku 1847 vybudování přívozné stavby druhého největšího nádraží Severní dráhy Ferdinandovy, jež spojovala Vídeň s Haličí. Překotný rozkvět jedné z nejprůmyslovějších oblastí Habsburské monarchie si žádal novou pracovní sílu a podnítil tak rozsáhlou migraci.

Do Ostravy za prací a výdělkem

V průběhu 19. století přicházeli z Haliče, nejzaostalejší části monarchie, noví dělníci, horníci a stavitelé železnic. Ne všichni však toužili po práci. Doprovázeli je tuláci, nevěstky, propuštěné kriminální živly, vojenští zběhové a další pochybné existence. Do Ostravy mířili i Židé tušící příležitost k zajímavému zisku z rozvíjející se průmyslové oblasti. Tato pestrá směs lidí nejrůznějšího sociálního postavení tvořila onu pověstnou razovitost Moravské Ostravy a okolí na přelomu 19. a 20. století.

Jedním z hlavních problémů rozvíjející se Ostravy byla bujná prostituce, četná kriminalita a alkoholismus, který byl samozřejmě zároveň doprovodným jevem a příčinou mnohých kriminálních deliktů. Početné dělnické rodiny žily v nuzných podmínkách. Dělnické byty nenabízely dostatečný prostor nemluvě o komfortu. Celkově neměli tito lidé příliš optimistické vyhlídky do budoucnosti. Vedle nich zde žilo mnoho mladých a svobodných mužů pocházejících vesměs z Haliče. Ti po každodenní dřině často nacházeli jedinou potěchu - ve sklence či láhvi pálenky.

Brněnský rodák a proslulý rakouský bojovník proti alkoholismu Rudolf Wlassak, jenž založil ve Vídni spolek proti alkoholismu a léta vydavával časopis Abstinent, se v roce 1901 rozhodl osobně navštívit Moravskou Ostravu, aby se na vlastní oči přesvědčil, co je pravdy na tom, co se o městě tradovalo. Výsledky svého zkoumání popsal ve dvacetistránkovém referátu, který přednesl na VIII. mezinárodním kongresu proti alkoholismu ve Vídni. Z něj vyplývá, že historky o alkoholismu nebyly přehnané, naopak - realita mnohde předčila i očekávání kritického vědce.

Obchodníci byli velmi hbití a reagovali na změny. Když se v nedalekém Petřvaldu rozhodli vydávat mzdu po směně ve tři hodiny ráno, aby peníze nebyly ihned propity, otevřeli vypočítaví obchodníci své krámy ve stejnou dobu. „Následek toho byl, že jsme dopoledne po výplatách všude potkávali opilé horníky.“ Zatímco v pracovní době zely hostince prázdnotou, večer, především o sobotách a dnech výplat se naplnily k prasknutí a začal „velmi živý, i když vlastně ne příliš hlučný ruch“.

Je libo pivo se špekem?

„Malá část, nanejvýš jedna desetina přítomných pije pivo. To je spíš mícháváno se šnapsem, oblíbeným nápojem mladých horníků”, popisuje Wlassak a dodává, že zvlášť preferovaným nápojem byla císařská hruška. Když se pilo pivo, nalévala se do něj často sklenka či dvě rumu. Že to byl obvyklý a oblíbený míchaný nápoj, svědčila skutečnost, že měl i svůj vlastní název – pivo se špekem. V hospodách pili především muži, mnohé však doprovázely jejich ženy.„Měli před sebou půl litrů kořalky a střídavě z ní pili.” dodává Wlassak. Dělníci a horníci tak byli schopni utratit za alkohol v jeden den téměř polovinu své týdenní mzdy.

Dobové noviny se též hemží popisy atmosféry hostinců. Byly obvykle vybaveny stoly a lavicemi, zřídka židlemi. Petrolejové lampy vrhaly sporé světlo na začouzenou místnost plnou prachu, potu a hrubých slov. Vedle vypitých lahví ležely na stolech spící hlavy. Zvláštností byly tzv. animírky, pochybné ženštiny oficiálně vedené jako služebné a obsluhující, které však poskytovaly sexuální služby. Jejich hlavním úkolem bylo obveselovat hosty. Nejdřív je opíjet, potom okrást a nakonec vyhodit na ulici. Svědomím se příliš nezabývaly. Ostatně věděly, že horníci přijdou zas.

Ranní nakopnutí

Pilo se však nejen v hospodách a nejen večer. Při rodinných nákupech se vedle základních životních potřeb kupovala ve velkém i kořalka. „A s kořalkou také začínal den. Obvyklá snídaně ostravských dělníků je totiž černá káva zalitá kvitem (96 procentním alkoholem) a dvěma třetinami vařící vody.“ Tento svérázný ranní nápoj pili muži, ženy i děti! Učitel v nedalekých Lazech prý Wlassakovi prozradil, že když se zeptal dětí své třídy, co dostávají k snídani, pouze dva žáci z osmdesáti pili mléčnou kávu, všichni ostatní kávu nebo čaj smíchané s rumem či kvitem.

Ostravské poměry byly na pováženou i pro otrlého bojovníka proti alkoholismu. „Jednoho dne jsem navštívil s lékařem jednu hornickou rodinu ve Lhotce. Scéna, kterou byt toho muže nabídl, byla ta nejhorší, kterou jsem z následků působení alkoholu viděl. V okolí nejen bezmezně chudé ale též bezmezně zaneřáděné domácnosti tancovalo kolem lékaře a mě šest těžce opilých, křičících a gestikulujících osob: muž, žena a děti. Snažil jsem se s pomocí mého průvodce rozluštit, kolik obyvatel byt má. Bylo nemožné získat rozumnou informaci. Když jsme dům opustili, položil jsem mu otázku, kolik je z dvaceti rodin obývajících dům závislých na alkoholu. Bez váhání odpověděl: asi osmnáct…“

Region razovity...

V těchto nuzných podmínkách žila ovšem nejen rodina, ale kvůli poměrně vysokému nájemnému, čítající čtvrtinu měsíční dělníkovy mzdy, i podnájemníci. Bylo obvyklé, že jednu místnost obývalo až deset lidí, kteří spali na slamnících, o něž se dělili na směny. Ze zmíněného asi nepřekvapí, že se alkohol konzumoval také během práce, což bylo ovšem zakázáno. Přesto si nosili horníci a dělníci do práce onu „ranní“ kávu s kvitem. Dělníci vítkovických železáren zase měli v oblibě nápoj, kterému říkali čaj, což byla směs vařící vody a rumového extraktu. A samozřejmě pivo, které bylo povoleno pít o pauzách mezi směnami.

Podle Wlassaka se v Ostravě vypilo na hlavu přes 20 litrů čirého alkoholu, což bylo mnohem více než ve Francii, která v té době měla držet největší známou průměrnou cifru – 16,5 litrů na osobu. Aktivista zároveň jedním dechem přiznává, že tato srovnání nejsou přesná a to kvůli věkové a sociální skladbě ostravského obyvatelstva. Lidé neustále přicházeli za prací a zase odcházeli - zvláště oni mladí muži z Haliče, kteří se vesměs vyznačovali velkou pracovitostí, avšak nízkou gramotností. Do Ostravy „za zábavou“ přicházeli o sobotách také lidé z blízkého i vzdáleného okolí…

Americká NASA připravuje nový vesmírný dalekohled Habitable Worlds Observatory (HWO), který by měl navázat na úspěšná pozorování vesmírných dalekohledů Hubbleho, Webba a Romanové. Měl by odstartovat někdy ve čtyřicátých letech a ve svých pozorováních bude kombinovat ultrafialové, optické a infračervené technologie.

Pozorovat by měl všechno možné, ale primární misí dalekohledu HWO bude hledání a pozorování terestrických exoplanet podobných Zemi, které obíhají kolem hvězdy v obyvatelné zóně. Měl by pátrat hlavně po chemických biosignaturách, tedy stopách, které by mohl produkovat cizí život.

Neživá Země

S nastavením dalekohledu ale ale pojí jedna paradoxní nesnáz – pro vědce je stále problém nalézt takové parametry, které by s velkou mírou spolehlivosti na dálku prozrazovaly přítomnost života. 

Astronomka Samantha Gilbert-Janizeková z Washingtonské univerzity a její kolegové nedávno přišli s nápadem, jak toto pátrání usnadnit. Jak uvádějí ve studii, kterou uveřejnili na preprintovém serveru arXiv, vytvořili detailní simulaci planety Země se 4,5 miliardami let historie, která je ale zcela bez života. Model obsahuje spoustu procesů, včetně ochlazování vnitřku planety po jejím vzniku, vytvoření atmosféry nebo cyklu uhlíku. Tento model poté porovnali s planetou Zemí. Cílem těchto srovnání je zjistit, jak by vypadala planeta s podmínkami, jaké nabízí Země, ale bez života. Vědci dokonce vytvořili simulované spektrum záření Země bez života, jaké by mohl detekovat dalekohled z velké dálky.

První výsledky výzkumu ukázaly, že odlišit obyvatelnou planetu bez života nebude úplně jednoduché. Mezi vědci dlouho panoval názor, že život na Zemi aktivně pomáhá udržovat planetu stabilní – například regulací množství oxidu uhličitého v atmosféře nebo ovlivňováním klimatu. Nový model ale naznačuje, že samotné geologické procesy mohou stačit. I bez života by Země podle simulace dokázala po miliardy let udržet:

• relativně stabilní teplotu povrchu
• tekutou vodu v oceánech
• atmosféru schopnou chránit planetu před extrémními podmínkami

Pokud tedy obyvatelnost planety nevyžaduje přítomnost života, může být ve vesmíru mnohem více světů s vhodnými podmínkami, než jsme si dosud mysleli. Takové planety by mohly existovat v obrovském množství – oceány by na nich zůstávaly kapalné a teploty příjemné, ale život by se na nich třeba nikdy nevyvinul.

Před více než 60 tisíci lety si tlupy lidí Homo sapiens na jihu Afriky ozdobily rýhami skořápky pštrosích vajec. Archeologové zbytky těchto skořápaek našli na řadě míst, včetně například jihoafrických lokalit Diepkloof a Klipdrift nebo lokality Apollo 11 v Namibii. Podle vědců tyto skořápky, které zřejmě sloužily jako nádobky na vodu, představují nejstarší známý doklad geometrického myšlení.

Italští archeologové z Boloňské univerzity, které vedla Valentina Decembriniová, nedávno tyto skořápky prozkoumali, aby ověřili, zda jde skutečně o záměrné vyjádření geometrických vzorů nebo jen náhodné škrábance. Výsledky jejich výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Geometrické umění

Vědci prozkoumali celkem 112 úlomků skořápek pštrosích vajec. Zaznamenali jednotlivé linky, úhly, rozteče, zakřivení a uspořádání těchto čar. V analýzách se soustředili na geometrické vlastnosti, jako je rovnoběžnost, zakončení jednotlivých linek a opakování určitých typů úhlů.

Výsledky analýz odhalily velkou pravidelnost. Více než 80 procent zkoumaných vzorů vykazovalo zřetelné prostorové uspořádání. Vědci zjistili, že se vyryté vzory z čar opakují na různých skořápkách. Tehdejší lidé zřejmě používali při jejich vytváření určitá pravidla a měli předem danou představu, co chtějí vyrýt.

Užívání takových grafických systémů podle Decembriniové a spol. vyžaduje představu o prostorovém uspořádání a také grafickou paměť. Schopnost opakovat určité grafické vzory, spojovat je a využít je v širších kompozicích ukazuje na abstraktní plánování. Jak je vidět, lidé v Africe před 60 tisíci lety měli pestrý vnitřní svět.

Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) je středně velký pták s rozpětím kolem 70 centimetrů a hmotností cca 100 gramů. Žije v arktických oblastech v menších koloniích – obvykle do 25 párů. Živí se především malými rybami, méně korýši, měkkýši a hmyzem. Příležitostně vezme zavděk i bobulemi. Až dotud není z daného popisu na rybácích nic výjimečného. Když se ale dozvíte, že se běžně dožívají věku kolem 30 let, určitě zpozorníte. A ještě mnohem neuvěřitelněji vám bude znít, že za tu dobu nalétají přes dva miliony kilometrů!

Rybáci dlouhoocasí jsou totiž rekordmani dálkových letů. Za rok na svých křídlech překonají kolem 71 000 kilometrů, což je v říši zvířat nedostižný výkon. Hnízdí v Arktidě, odkud se pak vydávají přes Atlantik k Antarktidě. Z Grónska létají do Weddelova moře u antarktických břehů buď podél Brazílie nebo naopak volí trasu kolem Kapverdských ostrovů na dohled od Afriky. Na své každoroční okružní cestě urazí průměrně 330 kilometrů za den.

V roce 1908 si italský plukovník Abiel Revelli patentoval nový kulomet inspirovaný pistolí Automatica Mod. 1910 vlastní konstrukce. Zbraň nazvaná Mitragliatrice Automatica „Revelli“ se už v této rané verzi lišila od finální varianty Mod. 1914 jen minimálně. K hlavním rozdílům patřil oválný otvor na horní straně pouzdra závěru pro vyhazování prázdných nábojnic, rychlou kontrolu stavu komory či řešení případných problémů se zásobníkem. 

Revelli zprvu sázel na 100ranné zásobníky a místo pláště plněného vodou se hlaveň chladila výrazným žebrováním po celé délce, díky čemuž hmotnost automatu činila pouhých 12 kg. S pozoruhodně flexibilní trojnožkou o váze 14 kg se jednalo o neobvykle lehkou zbraň, zejména ve srovnání se soudobými modely, které včetně tripodu obvykle vážily až 40 kg.

Na třetí pokus

Představitele královských ozbrojených sil novinka nadchla a ihned ji podrobili zevrubným testům. Italská pěchota už používala několik zbraní této kategorie – například Gardner Mod. 1886, Maxim nebo Perino Mod. 1908. Generálové si však uvědomovali, že technologie postupují rychle kupředu, a tak si nechtěli nechat ujít příležitost vyzkoušet každý nový typ. Přesto nakonec Revelliho zklamali, neboť místo jeho kulometu zavedli do výzbroje britský Vickers. 

Plukovník se ale nevzdával a ve snaze nalézt výrobce svého díla prodal patenty turínské společnosti FIAT, čímž započala desetiletá spolupráce završená několika zdařilými konstrukcemi. Třebaže se továrna zabývala primárně automobilovou produkcí, neprodleně zřídila linku pro kompletaci střelných zbraní ve svých závodech ve Villar Perosa, vzdálených asi 40 km od Turína.

Po několika úpravách se Revelliho kulomet na jaře 1913 zapojil do dalšího armádního tendru. Ačkoliv fungoval bezvadně a vykazoval nižší výrobní náklady než konkurenční modely, vojáci jej znovu odmítli, protože vyžadoval odlišnou manipulaci i údržbu než zavedené zbraně. 

Osud opomíjeného automatu změnil sarajevský atentát z června 1914, po němž v Římě pochopili, že vypuknutí války je jen otázkou času. Britové navíc potřebovali dovyzbrojit vlastní divize a dodávky vickersů přerušili, takže se Italové začali obávat nedostatku palebné síly. Nakonec tak v listopadu téhož roku královská armáda Revelliho kulomet zavedla do výzbroje pod označením Mitragliatrice FIAT Mod. 1914. 

Produkční verze se vyznačovala odlehčovacími výřezy v pouzdře závěru nebo sklopným krytem chránícím prostor pro vyhazování prázdných nábojnic. Kapacita schránkových zásobníků se snížila na 50 ran, chlazení zajišťoval plášť kolem hlavně plněný vodou pomocí externí pumpy. Nechyběla ani vylepšená trojnožka. 

Výjimečná konstrukce

Produkce nabíhala pomalu, a když země v květnu 1915 vstupovala na straně Dohody do války, disponovaly její ozbrojené síly pouhými 37 Revelliho kulomety. Záhy se však podařilo lépe nastavit procesy ve fabrikách a Italové tak mohli nejnovějším automatem ve svém arzenálu vyzbrojit většinu kulometných družstev. Aby společnost FIAT mohla věnovat více kapacit produkci automobilů pro armádu, od července 1915 převzala část výroby Revelliho zbraně firma Metallurgica Bresciana già Tempini. Zatímco její dělníci do konce konfliktu zkompletovali asi 17 500 exemplářů, FIAT jich dodal kolem 20 000. 

Ačkoliv se kulomet na první pohled některými znaky podobal Maximu, z něhož vzešel i zmíněný Vickers, ve skutečnosti jeho funkční mechanismus zůstával zcela odlišný. Stejně jako Revelliho pistole z roku 1910 využíval princip krátkého zákluzu hlavně a závěr se odemykal pomocí zajišťovacího klínu. Síla potřebná k odemčení klínu se regulovala pákovým čepem umístěným v jeho otočném bodě, který mohl střelec nastavit do tří poloh. Při poloze označené slovem „více“ se klín posunul o něco výše, čímž vystavil závěru větší odpor a absorboval tedy i větší zpětný ráz. V pozici „méně“ vše fungovalo přesně naopak. Díky této regulaci mohla zbraň spolehlivě pracovat s různými šaržemi střeliva, odlišnými typy zásobníků i v takřka jakémkoliv počasí.

Plášť plněný vodou se časem – ve snaze o urychlení a zlevnění výroby – změnil ze žebrovaného na hladký. Kromě plnicího hrdla na horní straně disponoval vespod dvěma vypouštěcími otvory. Jeden sloužil k uvolnění natlakované páry do kondenzátoru, druhým mohla obsluha manuálně odčerpat kondenzovanou vodu zpět do pláště k opětovnému užití. Podle některých zdrojů byl kulomet vybaven systémem olejového mazání nábojů, nicméně oficiální manuál ke zbrani takové řešení nezmiňuje a na žádném dochovaném exempláři pocházejícím z masové produkce se neobjevuje. Je možné, že Italové tímto prvkem vybavili jen několik pozdějších sérií. 

Klec na 50 myší

Ohledně kalibru vsadili Italové na náboj 6,5×52 mm Carcano, kterým střílely také standardní opakovačky pěchoty. Tato volba sice usnadňovala logistiku, ale Revelliho kulomet kvůli ní vykazoval při srovnání s většinou soudobých zbraní téže kategorie nižší účinnost. Oproti ranému provedení automatu poněkud vzrostla hmotnost – samotná zbraň vážila 17 kg a trojnožka dalších 22,4 kg. 

Kadenci – a tím i spotřebu nábojů – mohl voják regulovat přepínačem režimu střelby. I tentokrát mohl volit z trojice poloh: režim Lento znamenal pomalou střelbu s kadencí asi 200 ran za minutu, při páčce v pozici Sicura byla zbraň zajištěna a mód Rapido znamenal rychlou střelbu zhruba 500 ran za minutu. Koncem roku 1916 začaly obsluhy fasovat též kónický tlumič výšlehu.

FIAT Mod. 1914 se „krmil“ charakteristicky tvarovanými víceřadými zásobníky na 50 (posléze i 100) ran, které si pro svůj vzhled vysloužily přezdívku „myší klec“. Každá řada pojala 10 (u storanných modelů dvojnásobek) nábojů, které pod patřičným tlakem udržovala stlačená pružina. Vojáci mohli zásobníky nabíjet po jednom náboji, případně zrychleně pomocí speciálních plniček, jež vsunovaly střelivo do pěti řad současně. Naplněný zásobník se do zbraně vsouval zleva a po stisku spouště kulomet nejprve vyprázdnil první řadu zprava. Následně se celý zásobník mechanicky posunul dále dovnitř a cyklus se opakoval až do okamžiku, kdy prázdná „myší klec“ vypadla z pravé strany automatu. 

Ačkoliv byl zásobník poměrně kompaktní, v praxi působil obtíže kvůli své křehkosti. V zápalu boje stačilo, aby ho voják příliš zmáčkl, stěna se zdeformovala a docházelo k zasekávání. Revelliho řešení navíc nebylo kompatibilní s ostatními zavedenými kulomety. Problém měl vyřešit bubnový zásobník na 250 ran testovaný v létě 1917, ale nikdy se nedostal do výroby, protože funkční mechanismus FIATU Mod. 1914 byl pro tak těžký prvek příliš slabý. 

Částečně zdařilá konverze

Revelliho výtvor zůstal standardním středním/těžkým kulometem královských vojsk i po porážce centrálních mocností a tuto roli si udržel až do příchodu typu Breda Mod. 37 v ráži 8×59 mm. Zavedení výkonnějšího automatu však neznamenalo vyřazení Revelliho zbraně – přeživší exempláře Italové koncem 30. let modernizovali na variantu FIAT Mod. 14/35. 

Úpravy zahrnovaly překalibrování na zmíněné 8mm střelivo podávané konvenčnějším způsobem z klasických pásů nebo použití nového typu hlavně s možností rychlé výměny. Zmizel i vodní plášť. Vylepšená zbraň vykazovala vyšší průraznost, ale také náchylnost k zasekávání a mizernou odolnost vůči nečistotám. Přesto si Mod. 14/35 intenzivně zabojoval ještě za druhé světové války. 

Lidský genom představuje jakousi kroniku dávných migrací, evoluce a setkávání různých lidských populací. Moderní genetika z něj dokáže rekonstruovat i velmi staré kapitoly našich dějin. Víme například, že lidé mimo Afriku nesou malé množství DNA neandertálců – obvykle kolem 1–2 %.

Tato genetická stopa je rozptýlená téměř po celém genomu. Jedna výjimka však dlouho nedávala vědcům smysl: chromozom X obsahuje neandertálské DNA jen minimum.

Genetici proto hovoří o tzv. „neandertálských pustinách“ – úsecích chromozomu X, kde by podle očekávání měla být neandertálská genetická stopa, ale chybí buď úplně, nebo chybí téměř. Tradiční vysvětlení předpokládalo, že některé neandertálské geny byly pro moderního člověka biologicky nevhodné nebo dokonce škodlivé. Přirozený výběr je proto měl postupně z lidské populace odstranit.

Nový výzkum týmu genetické antropoložky Sarah Tishkoffové z Pensylvánské univerzity však naznačuje, že skutečný důvod může být mnohem sociálnější – a souvisí s tím, kdo se s kým v pravěku pářil.

Mezidruhové pletky

Před přibližně 600 tisíci lety se společný předek moderních lidí a neandertálců rozdělil na dvě vývojové větve. Zatímco předkové dnešních lidí se vyvíjeli v Africe, neandertálci se přizpůsobili životu v Eurasii.

Toto oddělení však nebylo definitivní. Jak se moderní lidé postupně šířili z Afriky do Evropy a Asie, opakovaně se setkávali s neandertálci. Archeologické i genetické důkazy dnes potvrzují, že tyto dvě skupiny se navzájem křížily a předávaly si genetickou informaci.

Právě tyto dávné kontakty vysvětlují, proč v genomu současných lidí najdeme stopy neandertálské DNA. Některé z nich dokonce mohly být výhodné – například geny spojené s imunitou nebo adaptací na chladnější klima.

Genetický paradox

Vědci se rozhodli zjistit, zda podobná genetická výměna probíhala i opačným směrem. Zkoumali proto DNA tří známých neandertálských jedinců – z lokalit Altaj, Čagyrskaja a Vindija – a porovnali ji s rozsáhlým souborem genomů současných Afričanů. Ti posloužili jako kontrolní skupina, protože jejich předci se s neandertálci prakticky nesetkávali.

Výsledek vědce překvapil. Zatímco moderní lidé mají na chromozomu X velmi málo neandertálské DNA, neandertálci naopak nesli výrazný přebytek lidské DNA právě na svých X chromozomech – asi o 62 % více než na ostatních chromozomech.

Tento genetický paradox poskytl klíčovou odpověď. Kdyby byly geny obou druhů skutečně biologicky nekompatibilní, lidská DNA by chyběla i na neandertálských X chromozomech. Protože se tam naopak objevuje ve velkém množství, hypotézu genetické nekompatibility je možné prakticky vyloučit.

Pravěké preference partnerů

Zbývající vysvětlení se skrývá ve způsobu, jakým se obě skupiny křížily. Výzkum naznačuje, že k mezidruhovým svazkům docházelo častěji mezi neandertálskými muži a ženami moderního typu člověka. Z genetického hlediska na tom záleží. Ženy totiž mají dva chromozomy X, zatímco muži pouze jeden. Pokud se tedy častěji pářili neandertálští muži s lidskými ženami, znamenalo to, že méně neandertálských X chromozomů pronikalo do lidské populace, zatímco více lidských X chromozomů se dostávalo do populací neandertálců. Matematické modely ukázaly, že takováto asymetrie přesně odpovídá genetickému obrazu, který dnes vědci pozorují.

Existují sice i jiné možné scénáře – například rozdílné migrační chování mužů a žen – ty by však vyžadovaly složitější kombinaci historických okolností. Nejjednodušším vysvětlením proto zůstávají právě dávné preference partnerů.

Nejen boj o přežití

Zjištění má širší význam pro naše chápání lidské evoluce. Tradiční pohled často zdůrazňuje především přirozený výběr a biologickou konkurenci. Tento výzkum však ukazuje, že evoluci mohou formovat také sociální interakce a kulturní chování – například to, kdo byl považován za vhodného partnera.

Genom moderního člověka tak není jen záznamem biologického boje o přežití, ale také odrazem komplexních mezilidských vztahů mezi různými lidskými populacemi.

Tým Sarah Tishkoffové nyní plánuje jít ještě dál. Vědci chtějí analyzovat poměr genetické rozmanitosti mezi chromozomy X a ostatními chromozomy, aby zjistili více o sociální organizaci neandertálských skupin.

Výzkum by mohl přinést odpovědi na otázky, zda ženy zůstávaly ve své rodné skupině a muži migrovali, nebo naopak docházelo k přesunům žen mezi komunitami. Takové poznatky by pomohly osvětlit sociální strukturu našich nejbližších evolučních příbuzných. Každý nový genom totiž přináší další střípek do mozaiky dávné minulosti – a ukazuje, že příběh lidského původu je mnohem složitější, než jsme si ještě nedávno dokázali představit.

Na konci loňského listopadu odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu ruská raketa Sojuz-2.1а k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Start proběhl úspěšně a kosmická loď Sojuz MS-28 v pořádku dopravila trojici kosmonautů na ISS. Samotný start ale zanechal nečekané následky na zemi.

Poničená klíčová rampa

„Zjistilo se poškození řady prvků odpalovací rampy. V současné době se posuzuje stav startovacího komplexu,“ uvedla krátce po startu rakety ruská vesmírná agentura Roskosmos.

Jaké konkrétní části rampy byly poškozené, nebylo z oficiálních informací zřejmé. Spekulovalo se o zničené servisní kabině pod startovací rampou, která slouží k přístupu ke spodním stupňům rakety. Jiné informace hovořily o zřícené servisní věži a dalších škodách.

Jasná nebyla ani příčina rozsáhlého poškození. Část odborníků spekulovala o možných problémech s kvalitou nebo technickou kontrolou startovací infrastruktury.

Ruští technici později potvrdili poškození několika klíčových částí startovací infrastruktury. Největší problém představovala výrazně poškozená servisní kabina. Poškození znamenalo, že celá odpalovací rampa 31 musela být dočasně vyřazena z provozu. To mělo i symbolický dopad na ruský kosmický program, protože právě tato rampa je v současnosti jedinou, z níž mohou startovat pilotované ruské mise k ISS.

Náročná rekonstrukce

Oprava rampy se nakonec proměnila v poměrně rozsáhlý technický projekt. Na pracích se podílelo více než 150 zaměstnanců Roskosmosu spolu se specialisty ze čtyř dodavatelských firem.

Během rekonstrukce technici připravili a natřeli přibližně 2 350 metrů čtverečních konstrukcí, vyměnili všechny spojovací prvky a kompletně obnovili elektrická zařízení. Součástí prací byla také kontrola a údržba mechanismů servisní kabiny.

Velkou výzvou byla instalace některých konstrukčních prvků kabiny. Tyto díly měřily přes 19 metrů na délku a vážily až 17 tun. Technici je museli instalovat přes odpalovací otvor rampy, což si vyžádalo speciální technický postup. Celkem bylo při opravách provedeno také více než 250 metrů nových svárů, které zajišťují pevnost celé konstrukce.

Opět v provozu

Na začátku března oznámil Roskosmos, že opravy byly úspěšně dokončeny a vzletová rampa 31 je opět připravena k provozu. První plánovaný start z opravené rampy má proběhnout 22. března, kdy z Bajkonuru odstartuje nákladní loď Progress MS-33. Ta je určena k dopravě zásob na Mezinárodní vesmírnou stanici – ponese například potraviny, vědecké vybavení a náhradní díly.

Kosmodrom Bajkonur, který Rusko dlouhodobě využívá na základě pronájmu od Kazachstánu, patří mezi nejdůležitější světová kosmická zařízení. Právě zde startovaly legendární rakety programu Sojuz i historická mise Jurije Gagarina. Úspěšná oprava vzletové rampy 31 znamená nejen obnovení provozu kosmodromu Bajkonur, ale také pokračování důležité logistické podpory ISS.

Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška, jakmile tyto zbraně promluvily, zlo a bezpráví neměly šanci. O jejich rychlosti a přesnosti se nejednou přesvědčili všemožní lumpové a bandité. Vinnetou a Old Shatterhand s nimi dokázali jedinou ranou skolit medvěda nebo prostřílet dřevěnou palisádu několika ranami na palec od sebe. 

Čtenáři ale nemuseli o zázračných puškách pouze snít nad stránkami románů. Slavný spisovatel se totiž nechával tuze rád fotografovat. Pózoval jako Old Shatterhand nebo jeho východní obdoba Kara ben Nemsí, nejčastěji právě se třemi legendárními zbraněmi.

Pouze 12 kusů

Na svých výpravách měl Old Shatterhand u sebe vždy dvě spolehlivé pušky: těžkou medvědobijku a slavnou henryovku. Karel May obě zbraně podrobně popsal v dopise, který roku 1894 zaslal jedné ze svých nadšených čtenářek: „Medvědobijka je dvouhlavňová předovka na dvě olověné kule. Její dostřel je 1 800 metrů a váží 20 starých liber (cca 10 kg), vyžaduje tedy velmi silného střelce. Pochází od slavné firmy M. Flirr, San Francisco a je jedinou zbraní tohoto typu. Henryovka nemá zakalenou hlaveň, jak by se asi čekalo při velké kadenci výstřelů, dostřel je 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla vůbec přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1 728 patron, to vystačilo na pár měsíců v divočině.“ 

Neméně slavná byla zbraň náčelníka Apačů. Ten vlastnil „… dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby. To byla slavná stříbrná puška, která nikdy neminula cíl.“ 

U spisovatele se kupily dotazy, zda pušky skutečně existují. Také redakce časopisu Deutscher Hausschatz, kde Mayova vyprávění vycházela, dostávala dopisy zejména ohledně zázračné henryovky. Roku 1891 proto nechala otisknout odpověď: „Slavný mechanik Henry ze St. Louis zkonstruoval opakovačku, jejíž uzávěr se skládá z excentricky se pohybující koule, v jejíž otvorech se nachází 25 nábojů. May ji dostal k vyzkoušení a upozornil, že bude-li vyráběna a prodávána v mnoha exemplářích, bude nevyhnutelným následkem vyhlazení indiánů a zvěře. Henry se proto rozhodl zhotovit pouze 12 kusů, které prodal 12 proslulým westmanům. Jedenáct z nich zmizelo v průběhu let na Divokém západě a jejich pušky s nimi. May je jediný, který ještě žije a jeho ručnice je jediná, která existuje…“ 

Slavný puškař byl ale pouze fiktivní postavou ze spisovatelových románů, což později potvrdila i redakce Deutscher Hausschatz.

Vyzvednutá z hrobu

Ve skutečnosti Karel May v době, kdy psal své romány, žádnou z „kouzelný pušek“ ještě nevlastnil. Dokonce neměl ani představu o tom, jak jednotlivé zbraně vlastně vypadají a fungují. Nejenže při líčení jejich rychlosti a přesnosti naprosto ignoroval veškeré fyzikální a balistické zákonitosti, ale jakmile došlo na odborné dotazy ohledně technických parametrů, podával slavný autor pokaždé naprosto jiné informace, které si v mnohém navzájem odporovaly.

Jako první „spatřila světlo světa“ Vinnetouova stříbrná puška. Německý spisovatel se roku 1896 seznámil se studentem práv Aloisem Schießerem a pozval jej na Velikonoce do své vily v Radebeulu. Student při této příležitosti pořídil řadu fotografií a na některých z nich byla k vidění i slavná stříbrná puška. 

Mnozí čtenáři Mayových románů se podivovali, jak mohla nádherná zbraň viset vedle spisovatelova stolu, když měla být pohřbena spolu s Vinnetouem. May přišel s historkou, že příslušníci ostatních indiánských kmenů se pokusili hrob vyloupit, aby pušku získali. „Nemohl jsem trvale zůstat v údolí řeky Metsur jako hlídač hrobu, a protože se dalo čekat, že se znesvěcení hrobu bude opakovat, stříbrnou pušku jsem vyzvedl.“

Několik dní před Velikonocemi navštívil spisovatele také městský úředník Paul Scheven se svým synem a dvěma jeho spolužáky. „On (Karel May) nás velice přátelsky přijal ve své pracovně přebohatě vyzdobené rozličnými předměty ze svých cest. Nad psacím stolem visela Vinnetouova stříbrná puška. Chtěli jsme vidět i slavnou medvědobijku a henryovku, ale jedna z nich byla zrovna předána puškaři k opravě, protože měla prasklé péro, a druhá byla schovaná, protože May chtěl podle svého vzoru sestrojit 25rannou pěchotní pušku pro německou armádu.“

Znáte Vinnetoua?

Z výše uvedených vzpomínek je patrné, že spisovatel měl před Velikonocemi 1896 ve vlastnictví pouze stříbrnou pušku. Krátce po skončení svátků se objevila i medvědobijka, která údajně byla na opravě u puškaře v Drážďanech, zatímco slavná henryovka spatřila světlo světa až po roce 1900. Všichni pochopitelně chtěli vědět, odkud May pušky získal. Jeden z návštěvníků jeho vily se roku 1910 spisovatele zeptal: „Nuže, pane Mayi, řekněte mi popravdě, odkud pochází stříbrná puška.“ Na to May ironicky odpověděl: „Copak jste nečetl Vinnetoua?“

Původ kouzelných pušek tak dlouho zůstával záhadou. Až v druhé polovině 30. let 20. století vyšlo najevo, že zbraně zhotovil drážďanský puškař Oskar Max Fuchs. Karel May ho vyhledal roku 1895 a pověřil jej delikátním úkolem: mladý puškař měl vyrobit slavnou stříbrnou pušku a medvědobijku, ale nikdo se o tom nesměl dozvědět! 

Nutno poznamenat, že Fuchs byl v té době jen puškařským pomocníkem v jedné drážďanské továrně, kde pouze čistil flinty a vyřizoval drobné opravy. A právě z toho důvodu si ho spisovatel vybral. Pokud by totiž se zakázkou oslovil některého z věhlasných puškařů, celá věc by brzy vešla ve známost, a to May nechtěl.

„Znáte mého Vinnetoua?“ byla prý spisovatelova první otázka, když Fuchse navštívil. Mladý puškař ho však neznal, May mu proto vyprávěl příběh o náčelníkovi Apačů, o jeho pokrevním bratru Old Shatterhandovi a jejich zázračných zbraních. Za zhotovení pušek samozřejmě slíbil Fuchsovi tučnou odměnu, a mladý řemeslník se ochotně pustil do práce. May mu ohledně obou ručnic poskytl jen základní informace, jinak ho odkázal na román Vinnetou–rudý gentleman, který přinesl s sebou.

Obyčejný winchester

Počátkem roku dostal May svoji stříbrnou pušku. Jednalo se o zcela obyčejnou předovku se dvěma hlavněmi a perkusními zámky, která byla hustě pobita mosaznými růžicovými hřebíky. Během Velikonoc pak Fuchs dokončil i medvědobijku, která se měla toho času podle Mayových slov nacházet u puškaře na opravě. Opět se jednalo o dvouhlavňovou předovku s perkusními zámky, která díky své kalibru 23 mm vážila přes 10 kg. Pro srovnání, první vojenské perkusní pušky vážily od čtyř do šest kilogramů.

Kolik May za obě pušky zaplatil, není známo. Patrně se ale jednalo o obrovskou sumu, protože mladý zbrojíř se záhy osamostatnil a roku 1901 si otevřel jako puškař a obchodník se zbraněmi v Drážďanech vlastní obchod. Spisovatel s ním zůstal nadále v kontaktu a roku 1902 od něj obdržel i slavnou henryovku. Jednalo se o pušku Winchester model 1866 na 14 ran, kterou Fuchs dovezl ze Švýcarska. Sbírka „kouzelných“ pušek tak byla kompletní.

Celá pravda o původu zbraní hrdinů Divokého západu vyšla najevo až 25 let po Mayově smrti. V květnu roku 1937 oslavil Fuchs 40leté jubileum svého samostatného puškařského řemesla. Při této příležitosti svůj obchod slavnostně vyzdobil a do výlohy vystavil vzorky svého puškařského umění, lovecké zbraně či řády a ceny, které získal jako mistrovský střelec. 

Největší pozornost ale vzbudily fotografie, které ukazovaly slavnou medvědobijku a stříbrnou pušku Karla Maye a které byly opatřeny odkazem, že to byl právě on, kdo obě zbraně zhotovil. Toto odhalení vzbudilo zejména mezi milovníky „májovek“ značné rozčarování. 

Jihovýchodně pod Leningradem se fronta na přelomu let 1941 a 1942 ustálila na linii Šlisselburg–Kiriši a dále podél řeky Volchov. Již v lednu 1942 tam Němci museli čelit velké sovětské ofenzivě, která však měla příliš rozmáchlé cíle a byla špatně naplánovaná i provedená, takže navzdory obrovským obětem na životech poměrně rychle selhala.

Toto bojiště pak vojáky obou stran v následujících měsících potrápilo extrémně náročným terénem: když přišlo jaro a obleva, okolí řeky Volchov se proměnilo na nepřehlednou spleť močálů a bažin, v nichž se vojáci často museli pohybovat na loďkách nebo prámech vyrobených z klád, a navíc je neustále obtěžovala hejna komárů.

Příslušník 58. pěší divize William Lübbeck na to vzpomínal: „V bažinatém terénu pro nás bylo obtížné chránit se před nepřátelskou palbou, protože jsme postrádali náš běžný systém zákopů a podzemních bunkrů. Místo toho jsme museli operovat za zhruba 150 cm vysokými stěnami z klád, které se táhly po celé délce obranného perimetru. Dodávky jídla a munice až do našich dělostřeleckých palpostů mohly probíhat jen pod rouškou tmy, abychom se vyhnuli sovětskému pozorování a palbě.“

Přímo pod Leningradem zaznamenal Wehrmacht další úspěch na konci dubna 1942. Když totiž začal tát led na Něvě, zhruba 1 400 sovětských obránců předmostí u Dubrovky zůstalo odříznuto a Němci se ihned rozhodli je jednou provždy zlikvidovat. Dne 24. dubna po osmé hodině večerní zaútočilo pět úderných skupin vedených plukovníkem Louisem von Pröckem a v boji muže proti muži překonali odpor 2. roty 330. střeleckého pluku, čímž v předmostí vytvořili výrazný výběžek. Zbytek zmíněného sovětského pluku podnikl mezi 25. a 26. dubnem celkem šest zoufalých protiútoků, které ale všechny selhaly, a rudoarmějci při nich utrpěli těžké ztráty.

Spolehnout se nemohli ani na podporu dělostřelectva, jež trpělo chronickým nedostatkem munice. V poslední fázi bojů o zákopy okolo velitelského postu 330. střeleckého pluku pěšákům zcela došlo střelivo, takže se bránili jen s pomocí polních lopatek, bodáků či dokonce kamenů. Němci nakonec poslední odpor zlomili do večera 27. dubna, přičemž zajali 117 mužů a zbytek pluku pobili. Předmostí u Dubrovky se tak v sovětských rukách nacházelo 222 dnů, a to za cenu 30 000 padlých.

Zrušená polární záře

Mezitím se však znovu změnila Hitlerova vůle, neboť direktivou z 5. dubna 1942 rozhodl, že Leningrad již nadále nemá být jen obléhán a skupina armád Sever má podnikat aktivní kroky k jeho dobytí. Štáb generálplukovníka Georga von Küchlera, který v lednu převzal velení od polního maršála Wilhelma von Leeba, proto na léto připravil operaci s krycím jménem Nordlicht (polární záře).

Opožděný příjezd nezbytných posil však zbrzdil začátek ofenzivy a očekávalo se, že k jejímu zahájení dojde až v polovině září. Sověti nicméně o chystaném úderu věděli a rozhodli se jej zmařit dalším pokusem o prolomení blokády. 

V srpnu tak došlo k takzvané druhé bitvě o Siňavinské výšiny. Hlavní úder vedla 8. armáda generálmajora Filippa Starikova, která zaútočila v sektoru obce Gajtolovo, kde ležela hranice mezi opevněnými pozicemi německé 223. a 227. pěší divize. Sověti dosáhli na zhruba čtyři kilometry širokém úseku fronty početní převahy asi 4:1 a tentokrát se mohli spolehnout také na podporu dělostřelectva. 

Ačkoliv sovětský úder Němce překvapil a rudoarmějci v první fázi docílili průlomu fronty, postupně se jejich postup zpomaloval. Na polního maršála nedávno povýšený von Küchler totiž rychle přisunul záložní divize, a navíc se obránci mohli spolehnout na propracovaný, hloubkově členěný systém opěrných bodů. Nakonec tak Němci začali od 6. září přecházet do protiútoku a znovu obsazovali ztracené území, přičemž dokázali obklíčit jádro 8. a také některé části 2. úderné armády a následně celou kapsu zlikvidovat. 

Leningradský a Volchovský front v této ofenzivě ztratily téměř 114 000 mužů, což představovalo asi 59 % z nasazených sil. Skupina armád Sever přišla během srpna a září o zhruba 26 000 vojáků. Sověti nicméně dosáhli alespoň toho, že operace Nordlicht byla zrušena, mimo jiné i v důsledku začínající německé krize u Stalingradu. 

Během následujících tří měsíců po konci druhé bitvy o Siňavinské výšiny se obě strany opět zaměřily především na defenzivu. Ostatně sovětští vojáci zdokonalovali opevnění Leningradu v průběhu celého roku 1942. Stavěly se další pevnůstky, zátarasy i zákopové systémy a nově vytvořená protibaterijní jednotka také potlačila palbu německých děl středních ráží, takže již nemohla střílet přímo do města.

Těžko na cvičišti

Na další útočnou operaci s krycím názvem Jiskra, kterou sovětské velení začalo plánovat v prosinci 1942, se vojáci Leningradského frontu důkladně a do detailu připravovali. Velitel frontu generálplukovník Leonid Govorov se dožadoval přidělení patřičných posil, a aby jeho divize dokázaly překonat německou obranu založenou na silných opěrných bodech, navrhoval, aby měly úderné skupiny nejen velkou převahu co do počtu pěšáků, ale aby se mohly spolehnout i na rozsáhlou podporu tankistů, dělostřelců a ženistů. 

Právě ženisté Leningradského frontu rozšířili a prohloubili existující zákopy a 400–600 metrů od Něvy vytvořili propracovaný systém příkopů, jenž měl chránit přesun vojáků do výchozích pozic. Podél řeky postavili také rozsáhlý systém velících a pozorovacích stanovišť, mnoho krytých dělostřeleckých palpostů a množství velkých bunkrů pro pěchotu. 

O důkladnosti příprav svědčí i fakt, že na jednom z leningradských předměstí vzniklo speciální cvičiště, na němž se nacházely napodobeniny nepřátelských opěrných bodů, zákopových systémů a dalších druhů opevnění. Rudoarmějci nacvičovali co nejrychlejší zdolávání umělých svahů vytvořených ze dřeva, rašeliny, sněhu a ledu, které měly napodobit terén bráněný protivníkem na strmých východních březích řeky Něvy. 

Vykřesaná naděje

Intenzita úderu, jímž 12. ledna 1943 operace Jiskra začala, Němce na mnoha místech zaskočila. Jeden z mužů 227. pěší divize vzpomínal: „Byla to noční můra. Toho rána na nás Rusové začali střílet ze všech hlavní všemi myslitelnými kalibry. Granáty explodovaly přesně tam, kde se nacházely naše bunkry. Velitel naší roty byl zabit a některé z vojáků na frontové linii pohltila panika. Raději, než aby snášeli další ostřelování, vylezli ze zákopů s rukama nad hlavou.“ Sovětský úder, známý též jako třetí bitva o Siňavinské výšiny, se soustředil do prostoru jižně od Šlisselburgu. 

I přes počáteční šok z masivního ostřelování se ale obrana na většině míst držela a postupující úderné oddíly Rudé armády kosila palba dobře zakopaných těžkých kulometů MG 42. Navzdory ztrátám se útočníci pomalu „prokousávali“ vpřed. Jako první se k německým zákopům v Gorodku na Něvě přiblížily tři gardové pluky 45. gardové střelecké divize. Dál se ale nedostaly, protože v hluboce členěném a důmyslně vybudovaném zákopovém systému německé hlavní obranné linie je vojáci Wehrmachtu zastavili v boji zblízka pomocí granátů, samopalů či polních lopatek. 

Konec blokády

O něco severněji u Marjina ale rudoarmějci našli slabé místo, dokázali jím prorazit a vybudovat si předmostí: stalo se tak teprve v páté útočné vlně a za obrovskou cenu 3 000 padlých a raněných. To však měl být jen začátek tvrdých bojů v tomto sektoru, neboť Němci dokázali rychle přisunout zálohy a během následujících dnů se úspěchy přelévaly z jedné strany na druhou. Po těžkých ztrátách ale sovětští vojáci přece jen dosáhli úspěchu: obsadili mimo jiné Šlisselburg a vytvořili úzký pozemní koridor do Lenigradu. Ten nicméně zůstal pod palbou německých děl, neboť Wehrmacht dokázal udržet své těžce opevněné pozice na Siňavinských výšinách. 

Další sovětské ofenzivy proti tomuto prostoru následovaly v únoru a březnu, nicméně měly vždy stejný výsledek: hubený územní zisk zaplacený těžkými ztrátami. Totéž pak následovalo v průběhu léta. Jeden z vojáků německé 11. pěší divize popisoval těžkou situaci při masivním sovětském ostřelování: „Dělostřelectvo zničilo a rozdrtilo na prach všechno v obranném sektoru I. praporu. Téměř vše živé bylo zničeno. Když dělostřelecká příprava skončila, byly zákopy srovnané se zemí. Terén byl tak rozrytý, že bylo obtížné určit, kde se zákopy vůbec nacházely. Neviděl jsem žádný personál ze své roty. Někteří byli pohřbeni v zemi nebo zabiti dopadajícími granáty.“

I navzdory sílící sovětské převaze a rostoucímu vyčerpáni se Němci na svých pozicích na Siňavinských výšinách dokázali udržet, a to až do poloviny září 1943, kdy toto území opět za těžkých ztrát ovládli vojáci 30. gardového střeleckého sboru. Blokáda tím de facto skončila, byť boje pod Leningradem pokračovaly i v následujících měsících.

V závěru roku 1943 se Sověti chystali na rozhodující úder, zatímco Němci zdokonalovali svá obranná postavení v očekávání dalšího útoku. Jejich dosavadní schopnost držet pozice proti značné přesile ale vedly k neustálému oslabování skupiny armád Sever, která musela na pokyn vrchního velení pozemních sil odesílat zkušené útvary na jiná, z pohledu Berlína ohroženější bojiště. I kvůli tomu nakonec Němci v lednu 1944 museli pod silným sovětským tlakem ustoupit na západ. Dlouhá zákopová válka u Leningradu tím definitivně skončila.