Podle únorového rozhodnutí australského úřadu pro dohled nad léčivy (TGA) budou moci registrovaní psychiatři od prvního července předepisovat tyto látky, známé také jako MDMA a psilocybin, k léčbě posttraumatické stresové poruchy a některých typů depresí.

Austrálie se rozhodla tyto látky překlasifikovat na základě testů australského úřadu pro léčiva, který je vyhodnotil jako „relativně bezpečné“ při použití v „lékařsky kontrolovaném prostředí“. Zastánci tohoto rozhodnutí doufají, že by MDMA a psilocybin mohly vést k rozhodujícímu pokroku v léčbě některých duševních poruch.

Rozdávání tabletek se nechystá

Mike Musker, výzkumný pracovník v oblasti duševního zdraví a prevence sebevražd na Jihoaustralské univerzitě, rozhodnutí TGA vítá, upozorňuje ale, že nepůjde o „vydávání tabletek“, nýbrž o „kontrolované užívání pod lékařským dohledem v oprávněných případech“. Extáze by podle něj mohla pomoci při léčbě posttraumatické stresové poruchy, zatímco psilocybin by mohl být užitečný v boji proti depresi.

V současné době podle australského úřadu pro dohled nad léčivy neexistuje žádný schválený preparát, který by MDMA nebo psilocybin obsahoval. Uvedení takového preparátu na trh tak bude zřejmě vyžadovat další povolení TGA.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Austrálie je první zemí na světě, která reguluje MDMA a psilocybin jako léky, klinické studie ale probíhají také v USA, Kanadě a Izraeli. Ve Spojených státech tamní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) aktuálně posuzuje povolení terapeutického využití MDMA pro léčbu posttraumatické stresové poruchy. Klinická studie z roku 2021 ukázala, že lidé, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou a užívají MDMA v kombinaci s psychoterapií, mají dvakrát vyšší pravděpodobnost uzdravení než kontrolní skupina, která vedle psychoterapie užívala jen placebo.

„Detektiv temného vesmíru zahajuje svou misi. Euclid je na cestě k odhalení vesmírného tajemství temné hmoty a temné energie a řekne nám více o zvláštní minulosti a konečném osudu našeho vesmíru,“ uvedli na Twitteru zástupci ESA.

Dvoutunový teleskop se má před sebou zhruba měsíční cestu k takzvanému druhému Langrangeově bodu (L2), který se nachází ve vzdálenosti asi 1,5 milionu kilometrů od Země. Odtud Euclid, pojmenovaný po řeckém matematikovi Euklidovi, sestaví trojrozměrnou mapu vesmíru, která má zahrnovat dvě miliardy galaxií a bude odpovídat jedné třetině nebeské klenby.

Po stopách temné hmoty a temné energie

Cílem evropské mise Euclid je vytvoření trojrozměrné mapy vesmíru, měření rudého posuvu galaxií až do vzdálenosti 10 miliard světelných let, a také studium, jak temná energie urychluje expanzi kosmu. Teleskop je vybavený zrcadlem o průměru 120 cm a dvojicí hlavních vědeckých přístrojů: kamera pro oblast viditelného světla (VIS) bude pracovat na vlnových délkách 550–900 nm a podle vědců zobrazí asi 1,5 miliardy galaxií. Druhý z přístrojů infračervený spektrometr (NISP) má pozorovat vesmír v oblasti infračerveného záření.

TIP: Jak jinak lze vysvětlit temnou hmotu? Existuje vůbec?

Odborníci doufají, že díky této mapě odhalí stopy po temné hmotě a temné energii. Temná hmota (nebo též skrytá látka) představuje dosud neodhalenou substanci, jež je podle současných kosmologických modelů nezbytná k vysvětlení struktury a dynamiky vesmíru. Zmíněné dvě složky tvoří podle současných teorií přes 95 % hmoty a energie vesmíru, zatímco na běžnou známou látku připadá jen zbývající malá část. Mise Euclid v hodnotě 1,4 miliardy eur (v přepočtu zhruba 33 miliard Kč) je naplánována na šest let a první vědecké snímky by měly být k dispozici již letos na podzim.

V Brazílii byla nedávno vydražena třetina vlastnických práv krávy, označované jako Viatina-19 FIV Mara Imóveis plemene Nelore, za 6,99 milionu brazilských realů (v přepočtu zhruba 32 milionů korun). Celková hodnota tohoto kusu dobytka se tak vyšplhala na závratných 4,3 milionu amerických dolarů (v přepočtu zhruba 90 milionů korun).

Krávy plemene Nelore pocházejí z Indie, odkud byly do Jižní Ameriky poprvé dopravené již před 150 lety. Krávy tohoto plemene jsou charakteristické svou bílou barvou a typickým hrbem na hřbetě.

Jde o mimořádně odolné plemeno skotu – snadno se rozmnožuje, díky svému efektivnímu metabolismu není náročné na kvalitu krmení, lépe odolává vysokým teplotám (uvádí se, že má větší potní žlázy a až o 30 % více potních žláz, než většina evropských plemen) a je mimořádně odolné vůči nemocem a parazitům. Dnes tvoří plemeno Nelore a jeho kříženci okolo 80 % hovězího dobytka v Brazílii.

Čistokrevné chovné kusy plemene Nelore jsou v Brazílii mimořádně ceněné – ceny nejdražších býků šplhají k milionu dolarů a jejich sperma se prodává za pět tisíc dolarů za dávku.

Zrod jednoho z velkých světových omylů dokážeme datovat naprosto přesně: Roku 1489 narazili dělníci při výkopových pracích v Anziu na perfektně zachovalou sochu. Umělecké dílo měřící 2,3 metru zobrazovalo boha Apollona stojícího v uvolněné pozici poté, co vypustil šíp. Ačkoliv bylo renesanční město uvyklé římským rozvalinám ve svých ulicích i v okolí, skulptura pohanského boha vyvolala nadšení. Nejenže byla téměř kompletní (chyběla jí pouze pravá ruka a malá část levé), ale také si udržela veškeré detaily, jako by ji neznámý umělec vytesal včera. Dnes víme, že nešlo o originální římské dílo, nýbrž o mramorovou kopii původně bronzové sochy řeckého mistra Leochara z roku 350 př. n. l. Dělníci ji pečlivě očistili od zeminy – a neodvratně tak seškrábali veškeré zbytky malby, které na ní ještě zbývaly.

Následně ji odkoupil kardinál Giuliano della Rovere, který byl sice prohnaným politikem i obratným vojevůdcem, ale také miloval umění, a nechal Apollona umístit jako dekoraci do své zahrady. Když se pak coby papež Julius II. přesunul do Vatikánu, vzal sbírku svých antických soch s sebou a dal je instalovat v samotném srdci paláce Belveder, na malém osmistranném nádvoří. Od té doby se místu neřeklo jinak než Cortile delle Statue, tedy „nádvoří soch“. Apollon stál přímo proti vstupu a své místo nezměnil dodnes. Později k němu přibyly další poklady antického sochařství jako sousoší Laokoon a synové nebo tzv. Torzo – část dramaticky ohnuté sochy, z níž se dochoval pouze trup a stehna.

Božská inspirace

Všichni velcí italští umělci té doby dychtili zázračnou sbírku spatřit a papež coby mecenáš jim laskavě dovolil palác navštěvovat. Směli tam přitom pořizovat nejen náčrty soch, ale i jejich trojrozměrné kopie. Klasické formy měly na italské tvůrce elektrizující vliv, který přišel právě včas: Řím se rozrůstal, zemi se navzdory nekonečným svárům významných rodů ekonomicky dařilo a moc i bohatství papežů se rozšířily natolik, že si Svatí otcové mohli dovolit financovat ohromné umělecké projekty. Šťastné setkání zralé doby s úžasně kumulovaným talentem vyústil v kreativní výbuch v podobě renesance, tedy „znovuzrození“ a návratu k velkým ideálům předků.

Apollon se stal předlohou pro důstojné a harmonické rozvržení, zatímco Laokoon představoval vzor dramatického zápasu. Michelangelo Buonarroti se dokonce zúčastnil vykopávek a odkrývání druhé zmíněné sochy právě v době, kdy dokončil svého Davida, a setkání s dávným sochařským géniem ho ještě víc nasměrovalo k dynamičtějšímu projevu. Zmíněná díla pak měla jedno společné, a sice dokonale čistou formu hlazeného kamene, který postrádal jakoukoliv barevnost. Šlo o velký posun od gotické tradice preferující kolorované skulptury, jež Italové samozřejmě znali. Nyní se však zdálo, že Řekové i Římané vytvářeli sochy čisté a spoléhali na efekt samotného tvaru. Onen šťastný omyl pak vedl k revoluci v evropském umění: Posunul Italy na cestu k „modernitě“, k odklonu od pouhého kopírování reality a k pokusu zobrazit život v nové vycizelované formě bez „rušivých“ barev.

Dodnes živý omyl

První náznaky, že řecké a římské sochy možná nebyly tak neposkvrněně bílé, jak se na první pohled zdá, přinesla archeologie v 19. století. Nápověda ovšem existovala už dřív, především v dochovaných textech řeckých tragédií. Například Euripides vložil jedné ze svých postav do úst slova „zdvihni oči k nebi a spočiň na malovaných reliéfech tympanonu“ – což ukazuje na fakt, že čelní štíty řeckých chrámů rozhodně nebyly bílé. Podobně pak v další jeho hře hlavní hrdinka nešťastně pronáší: „Kdybych jen mohla odhodit svou krásu a obléci se ohavností stejně, jako lze smazat barvu ze sochy.“

Na vědeckou obec však podobné úryvky velký dojem nedělaly. Německý estetik a zakladatel oboru dějin umění Johann Joachim Winckelmann dokonce poznamenal, že čím bělejší socha, tím je také krásnější. V té době byly nicméně odkryty Pompeje a Herculaneum, města zničená roku 79 výbuchem vulkánu a dokonale zakonzervovaná sopečným prachem. Práce archeologů pak vynesla na světlo ohromné poklady, včetně sochy bohyně Athény s jasně dochovanou čapkou, toulcem i sandály vyvedenými v rudé barvě. Winckelmann však opět přišel s jasným vysvětlením: Nalezené skulptury prý nebyly římské, nýbrž etruské, a tudíž „primitivnější“. Jenže s přibývajícími důkazy se teorie o čistých sochách stávala neudržitelnou, a i německý badatel musel na sklonku života přiznat, že se mýlil.

Hlavně čisté tvary

Mýtus o klasických čistých formách však mezitím v Evropě hluboce zakořenil: 19. století se neslo v duchu neoklasicismu, k němuž se posléze obrátily i všechny totalitní režimy 20. století, hledající „dokonalého nového člověka“. Mramorové zpodobnění mužského těla pevně zakotvilo na piedestalech v megalomanských stavbách Moskvy, Říma i Berlína. Veřejnost dostávala masivní dávky této pseudoantiky, kterou později ještě podpořily výpravné historické filmy vznikající v Hollywoodu v 50. a 60. letech minulého století a zobrazující starověké sochy rovněž v bílém odstínu.

Vědci ovšem měli jasno minimálně od roku 1863, kdy se podařilo objevit obří tunovou sochu prvního římského císaře Augusta. Byla vyzvednuta ze země během vykopávek v Prima Portě v tzv. Liviině vile, jež patřila imperátorově třetí ženě Livii Drusille. Nejenže se perfektně zachovaly detaily skulptury, ale především se daly po celé její ploše jasně rozeznat skvrny pigmentu, které se poučení archeologové nesnažili odstranit.

Už na konci druhé světové války horovaly za přehodnocení stávajícího přístupu ke zobrazování antiky například články v odborném časopise American Journal of Archaeology. Na populární kulturu to však nemělo žádný dopad. Seriál Řím, který HBO uvedla na obrazovky v roce 2005, ukázal dokonale živoucí město, plné malovaných a pozlacených budov – pouze sochy zůstaly trestuhodně bezbarvé.

Revoluce po sto letech

Barevné antické sochy si tak laici neuměli představit, a proto je ani netoužili vidět. Kolorování artefaktů stálo na okraji archeologického zájmu a rekonstrukce do původní podoby se nezdála atraktivní ani potřebná. Až na konci 80. let minulého století přinesla změnu práce archeologa Volkmara von Graeveho ve frankfurtském muzeu Liebieghaus, jež spravuje bezpočet starověkých skulptur. Na kolegovy výsledky pak navázal Vinzenz Brinkmann, který je dnes šéfem sbírky antických artefaktů, zatímco jeho žena Ulrike Koch-Brinkmannová se věnuje restaurování soch. „Když jsem jel pracovat do Athén, viděl jsem všude bílé sochy a uvědomil jsem si, že tu existuje jakési vakuum – že na zmíněném poli nikdo nedělal výzkum víc než sto let. Takže jsme začali znova, s novými technologiemi, a dokázali jsme shromáždit ohromné množství důkazů,“ vysvětlil Brinkmann.

Téměř čtyři dekády úsilí dvou generací vědců nakonec vyvrcholily v roce 2003. Tehdy mohli kurátoři poprvé předvést kopie soch v původní podobě, umístěných přímo vedle originálů. Expozice Bohové v barvě, která ve Frankfurtu následovala o pět let později, zaznamenala ohromný úspěch, ale skutečně globální pozornost přitáhla před třemi lety, kdy se rozšířila o rekonstrukce slavných řeckých soch z bronzu a vyrazila na turné po nejvýznamnějších světových muzeích.

Světlo odhalí cokoliv

Dnešní archeologové se už kvůli odhalení původního nátěru nemusejí trápit s lupou. Místo toho využívají techniku tzv. UV absorpční spektroskopie, kdy lze analýzou odrazu ultrafialového světla rozeznat i mikroskopické zbytky pigmentů. Další metodu představuje indukovaná infračervená luminiscence, účinná především při odhalování kdysi velmi rozšířené egyptské modři.

Ke zdokumentování jedné sochy je třeba vytvořit 300 až 400 mapovacích bodů, které prozradí původní barevný podklad. Zmíněná mapa potom slouží coby základ pro rekonstrukci. „Zpočátku to bylo hrozně těžké, protože jsme v sobě měli – tak jako všichni ostatní – zakořeněnou představu, že na bílý mramor se nesahá,“ vysvětluje Brinkmann. „A často nás doslova šokovalo, co jsme při výzkumu našli – jak barevné a krásné detaily najednou vystoupily. A to jsme na ně byli mentálně připravení, aktivně jsme je hledali.“ Ulrike k tomu dodává, že „šlo o jedno velké dobrodružství“.

Postupem času a se zdokonalováním technik získávali vědci stále exaktnější údaje. Například na první rekonstrukci tzv. Lučištníka z roku 2003 se ještě nenacházely drobné malby lvů: Podařilo se je odhalit až později a na sochu přibyly pro výstavu z roku 2020. Podobně se povedlo přesněji doladit odstíny na jeho téměř harlekýnském kostýmu. Malé detaily mají přitom někdy velký vliv na výklad toho, co archeologové ve skutečnosti odkryli. Například sochu Peplos Kóré nalezenou na athénské Akropoli – coby jeden z nejlepších příkladů archaického řeckého sochařství – považovali odborníci až donedávna za zobrazení dívky. Rekonstrukce její sukně nicméně ukázala, že nese malby mytologických zvířat, a musí se tak jednat o znázornění bohyně.

Barvy jsou pro barbary

Křiklavé barvy řady soch nepředstavují pouhou fantazii, ale nejspíš odpovídají historické skutečnosti. Východní národy jako Skytové či Peršané jsou takto zobrazovány často a zřejmě si opravdu libovaly v pestrosti. Například na tzv. Alexandrově sarkofágu, který zachycuje boj Alexandra Makedonského s „barbary“, identifikovali vědci 22 různých pigmentů. Většina patří nepřátelským figurám, zatímco dobyvatel je zpodobněn jednoduše v rudé a purpurové, tedy v barvách vyhrazených králům.

Pestrá směs pigmentů tak vždy tvoří protiváhu Řekům, kteří jsou znázorňováni nazí. Ne, že by snad skuteční válečníci takto bojovali – ostatně Řekové reprezentovali nejlepší těžkou pěchotu starověku a tzv. hoplíta na sobě mohl nést bronzovou výstroj vážící až třicet kilogramů. Mytičtí hrdinové však měli působit dokonale a brnění by zakrývalo perfektně vytrénované, téměř božské tělo. Nahota proto zůstala vyhrazena právě „domácím“.

Opálení muži a bledé ženy

Válečníci a atleti jsou navíc zobrazováni s velmi tmavou kůží, opálenou od slunce, což vyjadřuje jejich dobrodružnou náturu a ochotu podstupovat nepohodlí při tréninku i dobyvatelské výpravě. Popsaného efektu dosahovali malíři nátěrem ze síry, oleje a téru, po jehož odstranění vznikla na bronzu patina a dodala mu červený nádech. Jedná se třeba o případ slavných soch Odpočívajícího boxera či Válečníka typu A, kterého se spolu s další podobnou skulpturou podařilo v roce 1972 vyzvednout z lodního vraku u italského Riace. Zuby zmíněných soch pak pokrývaly stříbrné plátky a oči měly vykládané křemenem a drahými kameny, jak dobře ukazují moderní rekonstrukce.

Naopak u ženských zpodobnění nacházíme velmi světlou barvu pleti. Ideální řecká žena – s výjimkou zcela nezávislých Sparťanek – totiž trávila veškerý čas v části domu oddělené od ulice, kde se věnovala domácím pracím a do styku se sluncem nepřišla. Kombinace odstínů oděvu i pleti a drobných detailů měla přitom zcela zásadní význam, a sice aby se divák při pohledu na často chaotickou scénu plnou figur okamžitě zorientoval a rozpoznal, kdo je přítel, nepřítel, hrdina, či bůh. 

Na volném moři se vlny vlivem větrů zvedají do průměrné výšky tří metrů. Jak se však přibližují k pevnině, čím dál mělčí dno zpomaluje jejich náběžnou hranu a energie pohánějící vodu vpřed se uvolní směrem do výšky. Vlna tak roste, je stále strmější, až se těsně před pobřežím zlomí. Uvedené ovšem neplatí pro tsunami vzniklé pohybem tektonických desek: Energie rozložená v mohutném vodním sloupci a vlnová délka přesahující stovky kilometrů jim dodávají ohromnou stabilitu, takže se „rozbijí“ až o budovy, stromy či předměty na souši.

TIP: Legenda o gigantické tsunami: Geologové potvrzují pravdivost indiánských bajek

Dosud největší zaznamenaná vlna tsunami následovala po zemětřesení v aljašské zátoce Lituya v červenci 1958: Měřila 524 metry a zaplavila 14 kilometrů čtverečních. Podle očitých svědků měřila v době, kdy dorazila do ústí zálivu více než 30 metrů. Jen díky tomu, že oblast nepatří k hustě osídleným, přišlo o život „pouze“ pět lidí a také škody na majetku byly minimální. Důkazy o této kataklyzmatické vlně jsou ale i po více než 60 letech stále viditelné dokonce i na snímcích vesmírných družic. 

V tropických a subtropických mořích žije asi tisícovka druhů homolic – mořských plžů, kteří jsou vyzbrojeni harpunovitým ostnem. Ten je napojený na zásobárnu toxinů, které mohou usmrtit i člověka. Každý druh homolic vlastní specifikou směs jedů, která obsahuje stovky různých chemických látek. Nebezpečné toxiny homolic představují úžasné zřídlo sloučenin s významnými medicínskými účinky. Byly mezi nimi již objeveny látky, které jsou nesmírně účinnými analgetiky nebo třeba látky prospěšné pro diabetiky. Získávání těchto látek z homolic v oceánu ale bývá problematické.

Adrenalinová akvaristika

Richard Lewis z australské Queenslandské univerzity a jeho spolupracovníci dosáhli zásadního úspěchu, když se jim povedlo poprvé rozmnožit homolice v laboratorním akváriu. Tento průlom, v němž sehrály hlavní roli homolice mágovy (Conus magus), umožní získávat toxické peptidy konotoxiny a další pozoruhodné látky z jedu homolic více udržitelným způsobem. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis Nature Communications.

Vědci si zároveň pochvalují, že nyní mohou sledovat biochemické a další změny, k nimž dochází u homolic během jejich života. „Malé homolice používají koktejly toxinů, jejichž složení se liší od loveckých jedů dospělých homolic,“ popisuje Lewis. „Získali jsme přístup k doposud neprozkoumané a zároveň početné skupině látek, mezi nimiž se mohou ukrývat další medicínsky užitečné látky.“

TIP: Novinky v léčbě diabetu: Nový hybridní inzulín si půjčuje triky od jedovatých plžů

Badatelé již zevrubně prozkoumali koktejl toxinů odchovaných homolic a podařilo se jim identifikovat látky tlumící bolest a jedovaté peptidy, které mohou blokovat nikotinový acetylcholinový receptor (NAChR), na němž se projevuje účinek nikotinu v lidském těle. Takové látky by se mohly stát základem nového typu léčby závislosti na nikotinu.

Pokud lze nějaké hvězdy označit jako monstra, nejlepším kandidátem by zřejmě byly Wolf-Rayetovy hvězdy. Jde o extrémně žhavé, nesmírně zářivé a obrovské hvězdy ve velmi pokročilé fázi života, které do okolního vesmíru zuřivě vyvrhují ohromné množství hmoty. Každá taková hvězda je pro astronomy nesmírně zajímavým objektem. V blízké Galaxii v Andromedě (M31) se vědcům podařilo objevit větší počet takových hvězd najednou.

Američtí astronomové Kathryn Neugentová a Philip Massey pozorovali Galaxii v Andromedě pomocí 4,3metrového teleskopu Lowell Discovery Telescope (LDT) Lowellovy observatoře v Arizoně. Výsledkem jejich doposud nepublikovaného výzkumu je objev hned 19 Wolf-Rayetových hvězd.

Extrémní hvězdy Galaxie v Andromedě

Badatelé si nejprve vytipovali třicítku vhodných kandidátů, mezi nimiž pak s využitím spektroskopických analýz potvrdili 19 Wolf-Rayetových hvězd. Většina z objevených hvězd patří k typu WN, který se vyznačuje vyšším obsahem dusíku. Nově objevené byly Wolf-Rayetovy hvězdy jsou obecně méně jasné než doposud známé hvězdy tohoto typu v Galaxii v Andromedě, protože jsou červenější.

TIP: Webbův teleskop zacílil na vzácnou a bouřlivou Wolf-Rayetovu hvězdu

Neugentová s Masseyem odhadují, že v dotyčné galaxii bude ještě asi 60 doposud neodhalených Wolf-Rayetových hvězd. Vzhledem k tomu, že tyto hvězdy nejsou v galaxiích rozloženy rovnoměrně, ale mají tendenci vyskytovat se ve větším počtu ve stejných oblastech, vědci se v budoucnu zaměří na detailní průzkum míst, kde byly tyto hvězdy nalezeny. Všech 19 nově nalezených Wolf-Rayetových hvězd se nachází ve třech relativně malých oblastech Galaxie v Andromedě. Badatelé je zde vystopovali pomocí zařízení Large Monolithic Imager (LMI), které je součástí zmíněného 4,3metrového teleskopu Lowellovy observatoře.

Rakovina prsu je noční můrou každé ženy. Dnešní lékařská věda ale dává velkou šanci nejen na záchranu, ale i na úplné vyléčení. Naprostou samozřejmostí tohoto bolestivého zákroku je užití anestezie, tedy umělé uspání pacienta, případně lokální znecitlivění jen určité části těla. Amputace prsu, kterou absolvovala Frances Burney, se ale musela bez anestezie zcela obejít. 

Malá spisovatelka

Frances Burney, mnohdy uváděná taky jako Fanny Burney, u nás příliš známá není. V Anglii ale patřila k nejznámějším literátkám své doby. Narodila se v roce 1752 do hudebnické rodiny. Velký vliv na ni měl především její otec, slavný hudebník a učenec Charles Burney, a to zvláště poté, co zemřela jeho žena, také nadaná hudebnice. Frances bylo v té době deset let. Všeobecně se předpokládalo, že se i ona bude po vzoru rodičů věnovat hudbě. Ona však propadla kouzlu literatury. 

Psát začala sice už v dětství, ale své první dílko, román Evelina, vydala anonymně až v roce 1778. Své autorství tajila, dokud to bylo možné. Svěřila se s tím jen svým sourozencům a dvěma důvěryhodným tetám. Obávala se především reakce otce. Byl to nakonec on, kdo po přečtení románu uhodl, že autorkou je právě jeho dcera. Po několika měsících spekulací, chvále literárních osobností i obrovském úspěchu u veřejnosti Frances odhalila svou totožnost. A stala se přes noc slavnou! 

Úspěch mělo i další dílo – román Cecilia z roku 1782. Vyšel ve velkém nákladu a skvěle se prodával. Díky němu Frances získala skvělou pověst a upevnila si postavení literární celebrity v Londýně. Hrdinky jejích próz byly mladé, krásné a inteligentní a mocně zapůsobily na Jane Austen, spisovatelku pozdější a slavnější. 

Na počátku devadesátých let 18. století se Frances seznámila a provdala za francouzského emigranta generála Alexandra D'Arblaye. Brzy vydala další úspěšný román Camilla, díky němuž mohla pro manžela a syna zafinancovat koupi domu. A věnovala se literatuře i nadále. Na kontě měla čtyři romány, jednu biografii, osm her a dvacet pět svazků deníků a dopisů. 

Krutá diagnóza

V roce 1801 rodina odcestovala do Francie, protože Francesin manžel získal funkci ve vládě Napoleona Bonaparta. Ve Francii začala spisovatelku trápit nesnesitelná bolest v pravém prsu, kvůli níž nemohla zvednout ani ruku. Několik lékařů se shodne na diagnóze: jedná o rakovinu. A pokud chce Frances přežít, je nutná okamžitá amputace prsu! 

Frances ale má přece jen trochu štěstí! Bude ji operovat skutečná kapacita svého oboru – vojenský lékař Dominique Jean Larrey, jehož provází renomé mimořádně schopného odborníka i velmi empatického člověka. Do rukou tohoto chirurga a jeho kolegů se tedy Frances v roce 1811 dostala. V den, na nějž byla operace naplánována, ovšem přišla zpráva, že se lékaři o několik hodin opozdí. Frances se zdá čekání nekonečné. Ve tři hodiny odpoledne konečně přijely čtyři kočáry, z nichž vystoupilo sedm vážených lékařů v černých pláštích.

Sedmnáct a půl minuty hrůzy

Těsně před operací dostala Frances sklenici s jakýmsi opiátem na utlumení bolesti. O nějaké narkóze si tehdejší pacienti mohli nechat jen zdát. Potom ji lékař položil na matraci uprostřed místnosti a přes obličej dal jemný kapesník, který ovšem nic nezakrýval… Přes něj Frances vidí všechno – sedm lékařů a jednu ošetřovatelku. 

Když se chirurgův nůž zabořil do Francesina těla, ozval se místností trýznivý výkřik. A ten trval do té doby, pokud operace neskončila. Bolest je děsivá, Frances má zavřené oči a má pocit, že v nejbližším momentu zemře.

Operace trvala „pouze“ sedmnáct a půl minuty, ale stála za to! Spisovatelka poté vše do detailu popíše v jednom ze svých deníků. Rekonvalescence sice trvá několik měsíců, ale za odměnu může Frances žít! Ještě dlouhých dvacet devět roků. Umírá až v v roce 1841, v krásném věku nedožitých 88 let.

TIP: Doktoři, ze kterých mrazí: Co museli pacienti v minulosti vytrpět?

Přestože si všechna díla, jejichž námětem je život anglické aristokracie, za autorčina života získala nesmírnou popularitu, po její smrti zájem o ně postupně opadal. Nejspíš to bylo zásluhou kritiků, kteří se domnívali, že zajímavější a přesnější pohled na život 18. století poskytují její deníky a dopisy. Dnešní literární kritici se ale k jejím románům opět vracejí.

Kmeny velkých exemplářů vlnovce pětimužného (Ceiba pentandra) mají v místě nad mohutnými kořeny průměr až tři metry, což představuje obvod přibližně dvaceti metrů. Ohledně rekordních průměrů a obvodů se ovšem udávají i mnohem vyšší údaje. Kořeny, které v některých případech sahají až deset metrů vysoko, poskytují vzhledem ke své celkové délce až 50 metrů obrovskou stabilní základnu. Tomu odpovídá i koruna, která se rozpíná až do šířky kolem 60 metrů. 

Vlnovec pětimužný v brazilském parku Parque do Utinga. (foto: Wikimedia Commons, Brenda Brito, CC BY-SA 4.0)

Tento strom z čeledi slézovitých (Malvaceae) roste v Mexiku, Střední Americe, Karibiku, na severu Jižní Ameriky a v tropické západní Africe a setkáte se s ním i v Asii, kde ovšem nedosahuje takových rozměrů. Ve španělsky mluvících zemích se rostlině říká ceiba, v angličtině jí bylo přisouzeno jméno kapok, jež se používá i pro označení vatovité hmoty, kterou obsahují její plody.

TIP: Zelení rekordmani: Nejstarší, největší, nejtěžší a nejvyšší stromy světa

Tato velmi lehká a vodě odolná vlákna se často využívají jako vycpávka do matrací a polštářů a původní obyvatelé Amazonie je používali pro obalení šipek do svých smrtících foukaček. Vlákna vyplnila dutinu kolem šipky a působila jako potřebné „těsnění“, bez nějž by šipky dolétly na mnohem kratší vzdálenost. 

V roce 2003 byly v jeskyni Liang Bua na ostrově Flores objeveny fosilní pozůstatky, které dodnes vzbuzují mnoho vášní. Odborníci zde postupně nalezli části koster celkem 14 jedinců, kteří jsou dnes považováni za zvláštního trpasličího hominina člověka floreského (Homo floresiensis), často přezdívaného „hobit.“

Hobiti, kteří byli v dospělosti vysocí jen asi 110 centimetrů, stále zůstávají do značné míry záhadou, v neposlední řadě kvůli ne právě vstřícnému postoji indonéských úřadů. Podle nálezů kostí a nástrojů vyhynuli poměrně nedávno, zhruba před 50 tisíci lety, krátce po příchodu moderních lidí (Homo sapiens). Navzdory relativnímu mládí fosilií bohužel doposud nebyla získána jejich DNA, která by byla pro vědce jednou z nejcennějších sekvencí.

Ostrovní hobiti

Pokud jde o původ hobitů, v současné době je nejvíce přijímána teorie, podle které jde o blízké příbuzné člověka vzpřímeného (Homo erectus), kteří se zmenšili v důsledku jevu známého jako ostrovní nanismus (porucha růstu v izolovaném prostředí), s nímž se setkáváme u mnoha různých skupin savců − například madagaskarských trpasličích lemurů makiů šedých (Cheirogaleus ravus) nebo lišek ostrovních (Urocyon littoralis), obývajících ostrovy Channel Islands u pobřeží Kalifornie.

Rekonstrukce tváře člověka floreského. (ilustrace: Arc-Team Brazil, Cicero Moraes, CC BY-SA 4.0)

Specialista na 3D modely Cicero Moraes ze společnosti Arc-Team Brasil a jeho spolupracovníci nedávno použili skeny první nalezené kostry hobita, která je téměř kompletní, a vytvořili podle ní detailní rekonstrukci tváře člověka floreského. Vzhledem k absenci genetických dat museli vědci zapojit i představivost. Výsledkem je pravděpodobná podoba dávného hobita.

TIP: Konec hobitů: Co zabilo naše trpasličí příbuzné na ostrově Flores?

Tvar měkkých tkání, které obalovaly kosti hobitů, je do jisté míry pouze kvalifikovaným odhadem. Nevíme ani to, jakou barvu vlasů hobiti měli, ani do jaké míry byli ochlupení. Díky této studii, která zatím neprošla recenzním řízením a byla zveřejněna v elektronické knize OrtogOnline vol. 4, už ale máme hrubou představu, jaké by to asi bylo, setkat se s člověkem floreským tváří v tvář.