Americká federální agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC, podle anglického Centers For Disease Control And Prevention) v posledních dvou měsících zachytila celkem pět případů malárie. Podle všeho jde o lokální případy a pacienti byli nakaženi komáry přímo na území Spojených států.

Lékaři odhalili celkem čtyři případy malárie z jedné oblasti na Floridě, pátý, podle všeho nezávisle vzniklý, pochází z Texasu. Je to poprvé po 20 letech, kdy se v USA objevily případy lokální nákazy malárií. Naposledy k tomu došlo v roce 2003, kdy se lokální malárie vyskytla v okrese Palm Beach na Floridě.

Lokální nákaza malárií

Ve Spojených státech, podobně jako v mnoha dalších zemích, se sice malárie obvykle nevyskytuje, ale řada lidí si tuto infekci nechtěně „doveze“ z cest do oblastí, v nichž je malárie endemická. Agentura CDC každopádně vnímá případy lokální nákazy malárií v USA jako závažné a postižená území následně dlouhodobě sleduje, zda se neobjeví další případy.

TIP: Původce malárie intenzivně mutuje: V ohrožení je celý východoafrický poloostrov

V souvislosti s malárií se často mluví o vlivu globálního oteplování. Ten ale v případě malárie není jednoznačný. Rostoucí teploty sice přispívají k šíření malarických komárů, ale o výskytu této obávané choroby rozhodují spíše jiné faktory, především kvalita lékařské péče na daném území. Například v USA se malárie v minulosti přirozeně vyskytovala na poměrně rozsáhlém území, převážně ve východní části země, až k hranicím s Kanadou, ačkoliv tam panovaly nižší teploty než dnes.

„Navzdory uvedeným případům je v USA riziko nakažení malárií stále velmi nízké,“ uvádí v nedávném prohlášení CDC. „Komáři rodu Anopheles, kteří mohou malárii přenášet, se ale vyskytují v mnoha oblastech Spojených států, takže nelze vyloučit, že k podobným případům bude docházet i v budoucnu.“

V souhvězdí Herkula se nachází kulová hvězdokupa M92. Její průměr činí 107 světelných let a obsahuje hmotu odpovídající asi 330 tisícům Sluncí. Nachází se relativně blízko od nás – ve vzdálenosti zhruba 27 tisíc světelných let. Za výjimečně příznivé viditelnosti ji lze dokonce pozorovat i pouhým okem. Zároveň patří do skupiny vesmírných objektů, které se od nás nevzdalují, ale naopak. Blíží se k nám, rychlostí zhruba 100 kilometrů za sekundu.

Hvězdokupa M92 je již dlouho ve středu zájmu astronomů, protože patří k nejstarším hvězdokupám v blízkém vesmíru. Samotný věk této hvězdokupy je ale předmětem žhavých diskuzí. Existuje celá řada odhadů, které se pohybují od 11 až do 14,8 miliard let. Vyšší z hodnot je poněkud zneklidňující, protože přesahuje odhadované stáří vesmíru, které se dnes pohybuje kolem 13,8 miliard. Vysvětlením může být velká míra nejistoty, která se u těchto odhadů pohybuje kolem plus mínus 2,5 miliard let.

Starší než vesmír?

Dosavadní odhady stáří hvězdokupy M92, podobně jako u jiných hvězdokup, byly založeny na sčítání hvězd v různých fázích vývoje. Doktorand Martin Ying z americké Dartmouth College a jeho spolupracovníci nyní použili nový přístup, který je dovedl k odhadu se zhruba poloviční mírou nejistoty než v předchozích případech. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Ying s kolegy vytvořili modely kulových hvězdokup, které byly založeny na rozmanitých parametrech, o nichž je známo, že ovlivňují rychlost vývoje hvězd. Tyto modely porovnali s pozorováními 18 tisíc hvězd hvězdokupy M92 a nalezli modely, které těmto pozorováním nejlépe odpovídaly.

TIP: Kulovou hvězdokupu NGC 2419 tvoří více populací hvězd

Tento postup dovedl vědce ke stáří hvězdokupy M92 13,80 miliard let, s mírou nejistoty 0,75 miliardy let. Hvězdokupa je tím pádem opravdu stará téměř stejně jako vesmír sám. Pokud mají vědci pravdu, znamená to, že reálný věk této hvězdokupy leží u dolní hranice uvedené míry nejistoty. Další možností je, že chybně odhadujeme stáří celého vesmíru.

Když se řekne Divoký západ, vybaví se většině lidí scény z westernů, indiáni na koních a kovbojové s kolty proklatě nízko u pasu. Mnoho lidí si ale představí i jiný obrázek skutečné „westernové“ krajiny – pláně plné tisícihlavých stád mohutných osrstěných kopytníků zvaných bizoni. Nádherných majestátných tvorů, které barbarství bílých osadníků přivedlo za pouhých několik desetiletí téměř k úplnému vyhynutí. Dnešní populace tohoto stádního živočicha jsou již pouhým stínem někdejších přirozených stád, jejichž počet dosahoval před příchodem bílého lovce asi 50–70 milionů kusů.

Jak se z mnoha stalo málo

Americké Velké pláně byly ještě na počátku 2. poloviny 19. století doslova posety ohromnými stády bizonů. Prérijní bizon se vyskytoval na velmi širokém pásu území od kanadské Alberty na severu až po Mexiko na jihu, jeho areál pak zasahoval i daleko na východ až téměř k řece Mississippi.

Pro indiánské kmeny představoval bizon téměř posvátné zvíře a z uloveného kusu dokázali domorodí lovci zužitkovat téměř vše. Maso, srst, kůži, rohy a kosti, ale třeba také šourek, mozek nebo trus. Zatímco šourek byl vhodným chřestidlem, mozek byl využit při vydělávání kůže a trus jako palivo nebo obřadní kuřidlo. Oháňka sloužila ke stejnému účelu jako živému zvířecímu majiteli, totiž k odhánění obtížného hmyzu. Bizon se pro svůj význam stal mytologickým a obřadním zvířetem indiánů. Obzvláště vážně brali indiánští lovci hon na vzácné albíny – bílé bizony.

Smutným faktem je, že jedním z důvodů zcela přemrštěného lovu bizonů bílými osadníky byla snaha odebrat indiánům jejich hlavní zdroj obživy. Kongres Spojených států v roce 1871 tento stupidní masakr dokonce posvětil zákonem. Každý rok pak bylo postříleno na 250 tisíc těchto nádherných zvířat, z nichž však lovci využili obvykle jen kosti a rohy. V roce 1889 bylo vinou aktivity krvelačných střelců naživu jen kolem 500 bizonů.

Obři Ameriky i Evropy

Bizon je název, který je ze zoologického hlediska platný pro šest druhů velkých sudokopytníků z podčeledi Bovinae. Dnes už ale existují jen dva druhy z těchto šesti: americké poddruhy bizon prérijní (Bison bison bison) a bizon lesní (Bison bison athabascae). Druhým dosud žijícím druhem je evropský bizon neboli zubr (Bison bonasus), vyskytující se v Evropě a na Kavkaze. Všichni tito zástupci obvykle tvoří vlastní rod Bison, někdy jsou však řazeni také do rodu tur (Bovis), jelikož se s turem domácím mohou úspěšně křížit. Předchůdci amerických bizonů se na severoamerický kontinent dostali přes Beringův průliv z východní Asie. Předkem prérijního bizona byl nejspíš mohutný bizon širokočelý (Bison latifrons), který vyhynul před mnoha tisíci let.

Americký bizon a evropský zubr jsou v současnosti také největšími suchozemskými savci obou kontinentů. Největší samci mohou dorůstat délky kolem 3,5 metru, výšky v plecích ke dvěma metrům a jejich hmotnost může dosáhnout až 1 500 kilogramů. Samice jsou obvykle výrazně menší, jejich hmotnost dosahuje jen poloviční hodnoty samců.

Obrat k lepšímu

Oba severoamerické druhy byly na konci 19. století během několika desítek let téměř vyhubeny a jen díky včasným ochranářským opatřením ve 20. století se jejich úplné vymizení podařilo odvrátit. V roce 1905 byla doslova za pět minut dvanáct založena společnost na záchranu bizona, která začala zřizovat přírodní rezervace v Montaně, Manitobě, Oklahomě, Nebrasce a Jižní Dakotě. Jen díky této snaze se podařilo bizony uchovat a v současné době jejich počty vzrostly asi na tři sta tisíc kusů. Dnes již tedy není prérijní bizon veden jako ohrožený druh. Naproti tomu lesní bizon, obývající lesnaté horské oblasti na západě, je stále považován za ohrožený na území Kanady.

Bizoni dnes žijí především na území chráněných přírodních oblastí, indiánských rezervací nebo na soukromé půdě bohatších rančerů. Velká populace pak žije především ve známém národním parku Yellowstone na severozápadě Spojených států, kde mohou návštěvníci dodnes obdivovat velkolepou krásu těchto statných kopytníků.

Téměř slepí slídiči

Bizoni jsou kočovnými spásači travin a obvykle se pohybovali v početných stádech až o desítkách tisíc kusů. Jediné stádo tak mohlo pokrýt plochu o rozloze až 80 km². Stáda bizonů obvykle putovala v sezónních cyklech, přičemž v zimě se stahovali na jihovýchod a na jaře se vraceli do severních a západních pastvin. Výjimkou v tomto společenském uspořádání jsou pouze nedominantní samci, kteří se po větší část roku potulují sami nebo v malých skupinách.

Bizoni se živí travinami a příležitostně také nízko rostoucími keříky. Oblíbenou potravou je pro ně zejména tzv. bizoní tráva (Buchloë dactyloides). Lesní bizoni se živí také dostupnými bobulemi, žaludy a různými výhonky dřevin. V zimě prohrnují obrovští kopytníci sníh a pátrají po trávě a výhoncích. Když nejsou úspěšní, musí vzít zavděk drobnými výhonky keříků a bylin. Ke spásání používají svých 32 zubů, z nichž je 24 stoliček a 8 řezáků. K vyhledávání potravy jim slouží jejich výborný čich – trávu ucítí i pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Na druhou stranu však mají velmi slabý zrak a vnímají v podstatě jen pohybující se objekty.

Nepřátelé rychlého kolosu

Bizoni se rodí bez svého charakteristického hrbu a rohů na hlavě. Ty jim rostou až v dospělosti, které se dožívají zhruba po dvou až třech letech věku, samci však pokračují v růstu až do věku sedmi let. Rohy jsou mohutné a šířka mezi nimi může v dospělosti přesáhnout 50 cm. Výběžky krčních a hrudních obratlů se spolu se svalovinou podílejí na stavbě charakteristického hrbu.

Oblíbenou činností chlupatých obrů je také válení se v mělkých bahništích. V suchých i mokrých prohlubních se bizoni vyvalují a obalují se prachem nebo bahnem. Toto chování může souviset s ustavením hierarchie či soudržnosti skupiny, hravým chováním, procesem odstraňování parazitů ze srsti nebo termoregulací. V období páření, které probíhá od května do září, jsou samci značně soupeřiví a jejich tvrdé souboje mohou končit vážným zraněním nebo i smrtí jednoho ze soupeřů. Po spáření se velká stáda bizonů rozdělují a vytváří menší skupiny. Jedno tele se samicím rodí po devíti měsících březosti. Po dobu jednoho roku je pak samice kojí, mláďata jsou však odstavena až po dosažení dospělosti ve věku tří až pěti let. Dožívají se obvykle věku kolem dvaceti let.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

S výjimkou člověka nemá bizon mnoho přirozených nepřátel, a to zejména díky své impozantní velikosti a síle. Vlastně jej mohou ohrozit jen tři predátoři a to vlk, puma a medvěd. Pouze smečka vlků přitom dokáže prokazatelně ulovit dospělého bizona. Medvěd hnědý zase občas uloví bizoní tele a v některých případech odhání od úlovků vlky. Obranou bizonů je přitom nejen jejich velikost a rohy, ale také rychlost. Toto zvíře se totiž může pohybovat až rychlostí kolem 50 km/h (jen o čtvrtinu méně než u závodního koně). Vysokou rychlostí se navíc dokáže pohybovat po delší dobu, což by u tak mohutného zvířete předpokládal jen málokdo.

Nejslavnější stíhač všech dob „rudý baron“ Manfred von Richthofen prý jednou prohlásil: „Najdi ve vzduchu nepřítele a sestřel ho, vše ostatní je nesmysl.“ I když šlo samozřejmě o značné zjednodušení, svůj přístup ke vzdušným vítězstvím tím vystihl přesně. Každý stíhač toužil sestřelit svého prvního nepřítele, získat páté vítězství a stát se esem či předhonit v počtu „zářezů“ kolegu od jednotky. Od toho se také odvíjelo povyšování, udělování vyznamenání a někdy i finanční odměna.

První krev 

K prvnímu doloženému zničení letounu jiným letadlem ve vzduchu došlo 8. září 1914 na východní frontě. Štábní kapitán Petr Nestěrov narazil na trojici rakouských Aviatiků B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. On sám pilotoval neozbrojený jednoplošník Morane M, a tak se pokusil srazit nepřátelský stroj úderem podvozku. Současně se jednalo o první taran v historii. Náraz se mu ale nepovedl a oba letouny se zřítily. Všichni letci zahynuli v jejich troskách. 

První letoun zničil střelnou zbraní podle všeho poručík německého námořnictva Günther Plüschow. Boj se odehrál 28. září 1914 nad Čching-taem na Dálném východě. Na jeho Rumpler Taube zaútočil pilot japonského farmanu a došlo k přestřelce. Plüschow vypálil několik ran ze své pistole a nepřátelský letoun se zřítil ve vývrtce k zemi. Zajímavé je, že své vítězství nenahlásil. Němci v oblasti disponovali jen několika stroji a podle rozkazu se měli nepříteli ve vzduchu vyhýbat. K oficiálnímu potvrzení sestřelu proto nedošlo. 

Letadlo jako zbraň

V prosinci 1914 francouzský letec Roland Garros opatřil svůj stroj kulometem, který namontoval před kabinou pilota. Na vrtuli v místě výstřelné dráhy přidělal ocelové klíny, které kulky odrážely stranou. Pilot nemusel zbraň držet a mohl se soustředit na řízení. Mířil celým strojem a pálil přímo před sebe, což vyhovovalo taktice útočného boje. Prvního dubna 1915 sestřelil pozorovací albatros, o dva týdny později získal druhé a 18. toho měsíce třetí vítězství.

Sestřely nepřátelských letadel ve vzdušném boji zatím zůstávaly velmi ojedinělé, takže se jim dostávalo zasloužené pozornosti nejen ve francouzském tisku, ale hlavně v hlášeních. Samotní piloti si je také pečlivě evidovali. Když Garros dosáhl svého třetího vzdušného vítězství, v novinách vyšel článek, v němž autor pilota označil pojmem „stíhací eso“. Později se ale objevila definice, která stanovovala, že esem se stává stíhač po získání pěti sestřelů. Prvním takovým se stal francouzský pilot Adolphe Pégoud. Ten v únoru 1915 ještě za kniplem dvoumístného stroje sestřelil dva letouny a jeden donutil k přistání, což se také počítalo jako oficiální vítězství. Čtvrtého a pátého dosáhl 3. dubna 1915 již za řízením jednomístného letounu.

Zkáza na fokkerech

V létě 1915 dorazily na frontu německé stíhačky Fokker E.I vyzbrojené vpřed pálícím synchronizovaným kulometem. Jako první na nich začal létat zkušený Oswald Boelcke a jeho spolubojovník Max Immelmann. Oba brzy poznali, že dostali do rukou smrtící zbraň. Dohodoví letci nedokázali novému nebezpečí čelit, jednoplošníky pročesávaly oblohu nad frontou a lovily nepřátelské průzkumné a pozorovací letouny. 

TIP: Eddie Rickenbacker: Nejúspěšnější americký pilot první světové války

Boelcke záhy vypozoroval, že osamocený stíhací letoun se dá velmi snadno překvapit, a tak přesvědčil svého kamaráda Immelmanna, aby létali do akce spolu. Patrně tak spolu vytvořili první dvojici velitel–číslo. Na začátku roku 1916 měl Boelcke na účtu už osm sestřelů a Manfred von Richthofen o svém tehdejším veliteli později napsal: „Létá nad frontu sám a denně zničí před snídaní jednoho Angličana."

Pokračování: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (2) 

Devět z deseti lidí si podle nedávné psychologické studie čas od času dopřeje malé potěšení, aniž by se o tom zmínili svému protějšku. Vědci dokonce některá z nich anonymně uveřejnili: Účastníci výzkumu se jim například svěřili, že si v nepřítomnosti partnera zapálí cigaretu, zbylé peníze určené na nákup potravin využijí k pořízení něčeho pro sebe nebo si nechají věc, o níž se předem společně dohodli, že se jí zbaví.

Pizza potají

Tajně zkonzumovaná sladkost či balíček od kurýra, o němž ten druhý nemá tušení, však v dotyčných vyvolávají pocit mírného provinění. Právě na něj se důkladněji zaměřil Gavan Fitzsimons z americké Duke University a jeho závěry nejspíš většinu osob žijících v partnerském vztahu potěší.

„Dokonce i tak všední činnost jako tajné pojídání pizzy povede k tomu, že se bude dotyčný snažit svůj drobný prohřešek vynahradit nějakou činností přínosnou pro vztah, například umytím nádobí po večeři,“ tvrdí profesor psychologie a marketingu. Závěry své studie Gavan Fitzsimons zveřejnil v odborném magazínu Journal of Consumer Psychology.

TIP: Neduste v sobě emoce: Ukrývaný vztek má negativní vliv na zdraví a zkracuje život

Badatel dodává, že k „tajnému spotřebitelskému chování“, jak uvedený fenomén nazval, se častěji uchylují ti, kdo jsou přesvědčeni o pevnosti svého vztahu: Cítí totiž jistotu, že to svazek neohrozí. Popsané chování je přitom charakteristické pro jedince s vysokou potřebou nezávislosti, neboť jim umožňuje získat větší pocit autonomie. Autoři studie nicméně upozorňují, že jejich zjištění platí výhradně pro „neškodné“ činnosti – rozhodně nikoliv pro nevěru či jiné závažné narušení vztahu. 

V Anglii se schylovalo k válce růží, v Čechách doznívalo husitství, Itálie žila ve víru renesance a Balkán čelil invazi osmanských Turků. Právě tehdy se zrodila legenda krutého vládce a obávaného vojevůdce Vlada III. Draculy, nelítostného soupeře Turků, nezadržitelně postupujících do křesťanské Evropy. Turecké invazi stálo v cestě valašské knížectví, které po dlouhý čas neslo hlavní nápor tureckých útoků. Situace velmi obtížně zvladatelná, přesto se to zdejším vládcům dařilo. Co bylo horší, nepokoje sužovaly knížectví i zevnitř. Vypořádat se s opozicí vyžadovalo ráznou ruku. Tu kníže Vlad III. nepochybně měl a také ji použil  – víc, než by musel…

V otcových stopách

Vlad III. proslul sadistickými způsoby poprav, kdy s oblibou narážel své odpůrce a nepřátele na kůl. Jen těžko si lze představit trýznivější smrt. Byl rovněž nesmlouvavým pánem, který vyžadoval naprostou poslušnost svých poddaných. Tresty, které udílel za porušení zákonů, byly rovněž velmi kruté. Byl Vlad Dracula vždy takový? 

Do jisté míry určitě ano, mnohé ho ale naučily životní zkušenosti. Byl prostředním synem knížete Vlada II., jehož doprovázel na jeho válečných taženích proti Turkům, jakmile to jen bylo možné. Roku 1442 pozval vojvodu Vlada II. sultán Murad II. do Gallipoli k diplomatickému jednání. Vlad výzvu uposlechl a na cestě jej doprovodili i jeho dva mladší synové Vlad a Radu. Když se však dostavili na smluvené místo, byli všichni zajati a uvězněni. Kníže Vlad II. musel složit sultánovi slib věrnosti a jako záruku ponechat v jeho rukou oba své syny.

Pod autoritou sultána

Tak se mladý Vlad Dracula ocitl v tureckém zajetí. Jako urozenému rukojmí se mu patrně dostalo slušného zacházení, vzdělání i vojenského výcviku, zůstával ovšem vězněm v cizí zemi s cizí kulturou. Mezitím jeho otec, ačkoliv si musel být vědom rizika, porušil přísahu sultánovi a podpořil roku 1444 uherského a polského krále Vladislava III. Jagelonského při tažení proti Turkům.

Za zradu mohli jeho synové zaplatit životem, ale nestalo se tak. Křížová výprava skončila katastrofální porážkou křesťanů u Varny a Vlad II. se opět dostavil k sultánovi, aby obnovil slib věrnosti. Tentokrát se také zavázal platit Turkům roční tribut. To sultána zřejmě uspokojilo, neboť oba Vladovy syny propustil. Netrvalo dlouho a roku 1447 proti Vladovi II. povstali valašští šlechtici – bojaři, kteří Vlada II. prohlásili za sesazeného a na útěku jej zabili i s jeho nejstarším synem Mirceou. Nyní však mohl svůj dědický nárok uplatnit mladý Vlad Dracula  –  a také to udělal.

Boj o moc

Knížectví Vladovi III. nepřipadlo automaticky. Právě naopak. Po smrti otce byla vláda svěřena Vladislavovi II., a to díky podpoře Jana Hunyadiho, uherského regenta. Jenomže Hunyadi, zapřisáhlý nepřítel Turků, vzápětí i s Vladislavem II. vyrazil proti Osmanům a Valašsko zůstalo nechráněné. Toho okamžitě využil Vlad Dracula a s podporou tureckého vojska vpadl do země. První období jeho vlády nad Valašskem se skončilo pouhé dva měsíce poté, když se z tažení vrátil kníže Vladislav. 

Co dělal Vlad III. po roce 1448? O tom příliš zpráv nemáme a snad to ani není příliš důležité. Zlom představuje léto roku 1456, kdy Jan Hunyadi vybavil Vlada III. vojskem, s jehož pomocí vpadl do Valašska, odstranil svého rivala Vladislava II. a ujal se otcova dědictví. Následně jej Hunyadi pověřil obranou transylvánské hranice, což dokládá i sám Dracula, když slibuje ochranu obyvatelům města Brašov, zároveň je však zavazuje k pomoci Valašsku, pokud by bylo napadeno Turky.

Když Jan Hunyadi pověřil Vlada III. obranou Transylvánie (Sedmihradska) proti Turkům, vybral Hunyadi vskutku prozíravě. Málokdo znal Turky tak dobře jako Vlad, což bylo v době po roce 1453, kdy padla Konstantinopol do rukou Osmanů a pozdně středověká Evropa čelila jejich intenzivnímu tlaku, neocenitelné. Vladův vztah k Osmanům přitom nemohl být a priori negativní, neboť několikrát přešel v mocenském boji na jejich stranu, hledal u nich azyl i vojenskou podporu. Turci představovali významnou mocenskou entitu, s níž bylo třeba počítat. Situace se změnila právě až roku 1456, kdy se Vlad III. podruhé chopil vlády nad Valašskem.

Spravedlnost podle Draculy

První, co nový valašský kníže udělal, bylo vypořádání se s opozicí, tedy vlivnými bojary, kteří stáli za smrtí Vladova otce i staršího bratra. Stovky bojarů skončily nabodnuté na kůlech a jejich majetek získali ti, kteří Vlada podporovali. Narážet nepřátele, odpůrce a odsouzence na kůl se Dracula naučil v mládí v tureckém zajetí. Možná byl svědkem toho, když takto Turci zabíjeli jeho zajaté souvěrce a krajany. Takový zážitek v mladíkovi pravděpodobně zanechal hluboký otisk. Nepochybně si byl vědom, jak velký odstrašující účinek tato krutá praktika má, a často ji používal. Ostatně proto se mu také dostalo posmrtného přízviska Napichovač.

Vlad vykonal svou mstu, opozice byla zlikvidována, masakry tím ale neskončily. Knížeti přišlo vhod, že v Uhrách vypukla roku 1457 rebelie rodu Szilágyi proti králi Ladislavu Pohrobkovi, a připojil se na stranu panovníkových odpůrců, aby posílil vlastní pozici. Nejprve pomohl svému bratranci Štěpánovi získat vládu v Moldávii, poté s vojskem vtrhl do Transylvánie a vyplenil řadu vesnic v okolí měst Brašov a Sibiu. Při té příležitosti zmasakroval mnoho transylvánských Sasů, loajálních králi Ladislavovi, a desítky saských kupců z Brašova, kteří spolupracovali s již zlikvidovanými valašskými bojary, nechal narazit na kůl. Tím upevnil nejen své postavení, ale i Szilagyiů, kteří se stali nejmocnějším rodem v Uhrách.

Nový král Matyáš Korvín však Vladu Draculovi nepřál a podporoval jeho odpůrce Dana III., jenž usiloval o vládu nad Valašskem. Vlad jej roku 1459 porazil, zabil a následně vpadl do jižní Transylvánie, aby znovu ztrestal své odpůrce. Zpustošil předměstí Brašova, všechny zajatce, muže i ženy, nechal nabodnout na kůl. Mír byl obnoven v červenci 1460.

Ve válce s Turkem

Vlad III. rovněž přestal platit Osmanům tribut, nazývaný jizya.  Po pádu Konstantinopole byla cesta do Evropy volná a Valašsko stálo v první linii. Vlad mohl jen získat. Když se podle dobového vyprávění objevili u valašského dvora sultánovi vyslanci, aby knížeti předali předvolání Mehmeda II., odmítli před Draculou sundat své turbany s tím, že jim to nedovoluje víra. Nato kníže přikázal přibít jim turbany k hlavě, aby je již nikdy nemuseli sundávat. Gesto naprosto výmluvné, stvrzené dalšími skutky.

Vlad obnovil diplomatická jednání s králem Matyášem, pronikl na Turky ovládané území, kde podél Dunaje plenil, zabíjel a kořistil a vzhledem k tomu, že plynule ovládal turečtinu, dokázal proniknout i za obranné linie tureckých táborů a zničit je.

O výsledku svých bojů s Turky informoval 11. února 1462 uherského krále Matyáše: „Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé, kteří žili v Oblucitzy a Novoselu, kde se Dunaj vlévá do moře (...) Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech a Turků, jimž naši vojáci uťali hlavy (...). Tudíž, vaše výsosti, musíte vědět, že jsem s ním (sultánem) porušil mír.“ To vše prý učinil pro čest krále a uherské koruny a pro záchranu křesťanství a upevnění katolické víry.

Pokud Vlad doufal Turky vyprovokovat, pak se mu to povedlo. Když se sultán Mehmed II. dozvěděl o vpádu a řádění valašského knížete, vyslal proti němu osmnáctitisícové vojsko, aby zničilo jediný valašský přístav Brăila. Následný střet s Draculou přežilo pouze osm tisíc Turků. Jeho vítězství nad Turky oslavovali transylvánští Sasové, uherský král, italské státy včetně Benátek i papeže. 

Zpráva nemile zasáhla sultána, který zanechal obléhání Korintu, shromáždil obrovskou armádu, údajně čítající 150 000 mužů, a vypravil se na sever, aby ukončil Draculovo panování. Velikost armády nasvědčuje tomu, že chtěl Valašsko opět přivést do závislosti na Osmanech. To potvrzuje i skutečnost, že ještě před vlastní výpravou obdržel Valašsko od sultána mladší Vladův bratr Radu, jenž už dříve přestoupil k islámu.

Les mrtvol

Pod sultánovým velením překročila osmanská armáda 4. června 1462 Dunaj a vstoupila na území nepřítele. Drtivé přesile nemohl Vlad III. otevřeně čelit, proto systematicky ustupoval do vnitrozemí k hlavnímu městu knížectví Târgoviște a uplatňoval taktiku spálené země. Sultán jej následoval. Z 16. na 17. června se Turci utábořili nedaleko Târgoviște, aniž by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. Vlad III., jemuž příliš prostoru nezbývalo, se rozhodl pro noční útok na turecký tábor s cílem sultána zabít. Útok valašské jízdy na turecké ležení byl naprosto nečekaný a zničující. Osmané utrpěli citelné ztráty, údajně 15 000 zabitých, Mehmed II. ovšem vyvázl.

Demoralizovaná sultánova armáda pokračovala k Târgoviști, aby ho oblehla, nicméně nalezla město vyklizené. Jediné, co na sultána čekalo, byl les 20 000 na kůlu naražených souvěrců, na nichž hodovali havrani. To bylo i na tureckého sultána Mehmeda II. příliš. Rozhodl se tažení ukončit, na zpáteční cestě zničil přístav Brăila a do Konstantinopole se vrátil jako vítěz s velkou kořistí. Zůstal však Vladův bratr Radu s tureckým vojskem. Prostřednictvím vyslanců varoval před návratem sultána a cíleně oslaboval Vladovu pozici. Ačkoliv Radu utrpěl dvě porážky, stále více lidí se přidávalo na jeho stranu. Kníže Vlad byl nucen stáhnout se do Karpat a doufat v pomoc a podporu uherského krále Matyáše Korvína.

Poslední boj

V listopadu 1462 se král Matyáš s Draculou skutečně v Transylvánii sešel a několik týdnů s ním rokoval. Přes Vladovo naléhání ho odmítal podpořit, o válku s Turky nestál, k dohodě tedy nedošlo. Následně král pověřil Jana Jiskru z Brandýsa, který do jeho služeb vstoupil po skončení husitských válek, aby Vlada zajal. Dalších třináct let tak strávil Dracula v zajetí ve Visegrádu. 

Prameny se o něm opět zmiňují až k roku 1475, kdy jej král opět uznal valašským knížetem, vojenskou podporu mu ale neposkytl. Nato se Vlad přesunul do Transylvánie a roku 1476 již zase bojoval proti Osmanům, tentokrát v Moldávii. V listopadu se konečně ujal valašského knížectví, avšak na přelomu let 1476/7 padl v boji s Turky. Jeho tělo prý bylo rozsekáno na kusy a hlava poslána sultánovi do Konstantinopole.

Nesmrtelný vládce

Valašský kníže byl mrtev, jeho pověst však žila dál. V porovnání s jinými rozporuplnými historickými postavami existuje o Vladovi III. dostatek dobových pramenů, které nám poskytují barvitý obraz o jeho skutcích a osobnosti. A v žádném případě to není obraz zrovna lichotivý. Od úst k ústům se nesla svědectví o jeho krutosti a sadismu. Prameny mluví nejen o napichování na kůl, ale také o upalování a vaření zaživa, vynuceném kanibalismu či sexuálním sadismu. 

Faktem ovšem je, že jeho nepřátelé a odpůrci, zejména v německých zemích, si rádi přimysleli další nechutné detaily a Vladovy skutky zveličili. Přesto nám zůstává dostatek důvěryhodných zpráv, které dokládají, že Vlad III. Dracula, i když zdatný vojevůdce a válečník, byl vyšinutý sadista, libující si v krvi a utrpení. Odhadovaný počet Draculových obětí je 40 až 80 tisíc, což mluví samo za sebe. Přesto se Vlada III. ujali rumunští obrozenci, kteří se o půl tisíciletí později opřeli o jeho vojenské úspěchy a vytvořili obraz národního hrdiny.  

Obrovský třetihorní žralok megalodon (Otodus megalodon) obýval pozemské oceány během miocénu a pliocénu. Poprvé se tito superpredátoři objevili na Zemi v tzv. oligocénu, asi před 28 miliony let. Tehdy se naši předkové ještě proháněli ve větvích stromů a podobali se dnešním opicím Starého světa. Poslední prokazatelné zkameněliny megalodonů pak pocházejí z vrstev starých asi 1,5 milionu let, tedy již z éry člověka vzpřímeného, byť k vymření těchto predátorů došlo mnohem dříve - podle současných odhadů někdy před 3,6 miliony let. Příčinu vyhynutí těchto masivních paryb, jež si po tak dlouhou dobu udržely pozici dominantního predátora mořských ekosystémů, je těžké určit; nejspíše však souvisela s výkyvy teplot oceánských vod.

Teplokrevní zabijáci

U fosilních žraloků paleontologové nejčastěji nacházejí jejich zuby. Z nich je zpravidla obtížné odvodit, jak původní žralok vypadal nebo jak žil, Randy Flores z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho kolegové ale dokázali ze zubů megalodona vyčíst velmi zajímavé údaje o jeho fyziologii. Zjistili například, že nešlo o ektotermního (studenokrevného) živočicha. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis PNAS.

V zubech megalodona je uložen záznam v podobě specifického souboru izotopů. Odborníci jsou schopní z izotopového složení zubů odhadnout, jakou přibližnou teplotu mělo tělo tvora, který měl tyto zuby v čelistech. Na základě těchto záznamů dospěli vědci k závěru, že tělo megalodona bylo zhruba o 7 °C teplejší, než tehdejší třetihorní oceán. Teplotu oceánu badatelé určili podobným způsobem, tedy analýzou složení izotopů, které pocházely ze schránek fosilních mlžů z příbuzenstva hřebenatek. Pokud se vědci nemýlí, můžeme megalodona považovat za teplokrevného živočicha, na rozdíl od většiny ostatních žraloků.

Teplokrevnost mohla být pro megalodona dlouho výhodou a možná mu i usnadňovala život – jeho teplejší tělo mu umožňovalo rychlejší pohyb, lépe snášeli chladnější vodu a snáze se tak šířili po celém světě. Tedy až do nástupu pliocénu – životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu a měnily se i podmínky v oceánu. Udržování tělesné teploty a shánění dostatečného množství potravy muselo být pro teplokrevného megalodona stále náročnější, až nakonec mohl prohrát v konkurenci s menšími ale lépe přizpůsobenými druhy predátorů.

Hvězdná porodnice s označením Sh2-284 je rozsáhlá oblast obsahující značné množství plynu a prachu. Její nejjasnější část, zachycená na uvedeném snímku, má průměr asi 150 světelných let. Nachází se asi 15 tisíc světelných let od Země a na obloze ji lze nalézt v souhvězdí Jednorožce.

Uprostřed nejjasnější části mlhoviny se nachází hvězdokupa mladých hvězd známá pod označením Dolidze 25, která emituje značné množství záření s vysokou energií a přichází z ní silný hvězdný vítr. Záření je dostatečně intenzivní na to, aby ionizovalo vodíkový plyn v oblaku, který následně energii vyzáří v typickém odstínu červené barvy. Oblaky, jako je tento, jsou zásobárnami materiálu pro tvorbu nových hvězd.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Hvězdný vítr proudící z centrální hvězdokupy vytlačuje z mlhoviny plyn a prach. Uprostřed proto vzniká „dutina“ ochuzená o hmotu. Když se hvězdný vítr setká s hustějším shlukem materiálu, který klade větší odpor, dochází nejprve k jeho „erozi“ po stranách. Vznikají tak útvary připomínající „pilíře“, které lze spatřit na okrajích Sh2-284. Tyto pilíře jsou ve skutečnosti široké několik světelných let a obsahují obrovské množství plynu a prachu – materiálu, ze kterého se formují nové hvězdy.

Vojáci 2. pěšího pluku francouzské cizinecké legie se připravují ke střelbě ze 120mm těžkého minometu MO-120-RT-61 (Mortier de 120mm Rayé Tracté), který stojí v pozici za tažným vozidlem VTM 120 během operace Pouštní štít v roce 1990. Tuto zbraň vyvinula firma Thomson-Brandt a francouzská armáda ji zavedla do své výzbroje v roce 1973.

Její předností je velký dostřel a přesnost, nevýhodou naopak vysoká hmotnost a cena. Díky svým vynikajícím vlastnostem se minomet dočkal exportu do řady zemí a také licenční výroby například v Turecku, Nizozemsku, Německu a Japonsku. Granáty lze vystřelovat automaticky (granát se odpálí po vhození do hlavně a dopadu na její dno), nebo řízeně (zatažením za šňůru po vhození granátu do hlavně). 

TIP: Cizinecká legie: Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Mnozí experti se shodují, že tento minomet má srovnatelný účinek se 155mm houfnicí, je však neporovnatelně lehčí a levnější. Přesto kvůli své hmotnosti nemůže být přepravován ručně a k jeho převážení slouží vozidlo VTM 120, které může převážet 70 granátů a šestičlennou obsluhu, jíž poskytuje základní balistickou ochranu před palbou z ručních zbraní a před šrapnely.