Aby mohl jít Isaias Jones dřív z práce, zinscenoval vlastní přepadení. Jones zavolal na místní policejní stanici v americké Tulse s tím, že na pumpu, kde pracuje, vešel ozbrojený maskovaný muž, který ho donutil vydat hotovost. Pumpař lupiči v obavě o svůj život vyhověl a peníze mu vydal.

Zpočátku vše vypadalo jako běžné přepadení, neboť pumpařovu výpověď potvrzovaly i kamerové záznamy. I přes maskování se ale policistům podařilo lupiče z kamerového záznamu identifikovat a po třech dnech jej i dopadnout.

Během výslechu na policejní stanici ale obviněný Steven Jones vyšetřovatelům prozradil, že ve skutečnosti pumpu přepadl na přání Isaiase Jonese (muži nejsou nijak spřízněni a jedná se jen o shodu jmen). Vše prý měla domluvit jejich společná známá Alyia Lockeová.

Následný výslech ženy tuto verzi potvrdil a Lockeová policistům ukázala textové zprávy, které domluvené přepadení potvrzovaly. Pod tíhou důkazů se později přiznal i přepadený pumpař a iniciátor celé akce Isaias Jones. Jako důvod uvedl, že se cítil být unavený a chtěl jít dřív z práce.

TIP: Podvodníci přesvědčili muže, aby jim poslal své úspory a zapálil banku

Pumpaře Jonese policisté obvinili ze zpronevěry a spiknutí, s úmyslem spáchat těžký zločin. Lupiči Jonesovi policisté ke spiknutí přidali i obvinění z nelegálního držení střelné zbraně a obvinění se nevyhne ani Alyia Lockeová.

Podobu německé armády na počátku druhé světové války zákonitě určovala dvě období. To první trvalo do roku 1935, kdy Německo alespoň navenek dodržovalo versailleskou mírovou dohodu a z ní vyplývající omezení armády na 100 000 mužů. Německý Reichswehr se držel důmyslné koncepce, kterou vypracoval generál Hans von Seeckt. Propracovaný systém výcviku měl zajistit stav, kdy každý voják dokázal zastat funkci o stupeň vyšší než tu, na níž se momentálně nalézal. S nevelkou nadsázkou tak lze říci, že když Hitler roku 1935 nařídil v Německu obnovit povinnou službu, měl k dispozici sbor čítající kolem 100 000 poddůstojníků a důstojníků, a to většinou velmi kvalitních. Početní omezení Reichswehru totiž znamenalo možnost si skutečně pečlivě vybírat kandidáty. V onom druhém období se tak mohl nový Wehrmacht mimořádně intenzivně rozvíjet a realizovat nové koncepce, kdežto jiné armády se pořád konzervativně držely zavedených principů.

Důmyslná koncepce

To však neznamená, že vojenští vizionáři v Německu nemuseli překonávat odpor. Ve skutečnosti také tam působili zastánci starých pořádků v čele s generálem pěchoty Ludwigem Beckem, jenž do roku 1938 sloužil jako náčelník generálního štábu a nehleděl příliš nadšeně na různé novoty, které prosazovali propagátoři obrněnců jako Erich Manstein či Heinz Guderian. Německá „sázka na pancíře“ měla do značné míry šanci jen díky podpoře Adolfa Hitlera, který se na rozdíl od většiny politiků své doby nebál technických inovací. 

Ani „tankoví“ generálové však nezapomínali na pěchotu, neboť esenci blitzkriegu nepředstavovalo nekompromisní nasazení tanků, nýbrž úzká spolupráce obrněnců s pěšáky a taktickým letectvem, která se dala uskutečňovat díky rozšíření bezdrátových vysílaček. Někteří historici dokonce tvrdí, že zejména radiostanice (a nikoliv tank nebo letadlo) byla onou přelomovou inovací, jež umožnila vést „bleskovou válku“.

Kulomet jádrem družstva

Velice důležitou roli sehrál také 7,92mm univerzální kulomet MG 34, z něhož se stal primární palebný prostředek družstva. Dá se v podstatě říci, že německé pěší družstvo bylo vybudováno právě okolo této zbraně, kdežto další vojáci s puškami sloužili především jako jeho ochrana při přesunech mezi pozicemi a při nabíjení. Německá armáda rovněž experimentovala s motorizací pěchoty a potom přidala i mechanizaci, respektive nasazení obrněných transportérů pro přesuny družstev, byť je třeba zdůraznit, že služby polopásů vždy využívala jen menšina německých pěšáků. Těchto obrněnců Wehrmacht nikdy neměl dostatek, takže většina pěšáků musela spoléhat na převoz v nákladních autech, případně na vozech s potahy. Navzdory propagandě se armáda neobešla bez milionů koní, a když chyběli i ti, museli také němečtí pěšáci spoléhat na vlastní nohy.

Bez ohledu na tyto debaty však platí, že ani sebelepší technické vynálezy by příliš nezmohly, pokud by je neobsluhovali dobře vycvičení vojáci s kvalitními důstojníky. Wehrmacht to však velice správně chápal a jeho výcvik branců z let před vypuknutím války patřil mezi nejlepší na světě. Dbal na opravdu užitečné dovednosti a sloužil zároveň k výběru kandidátů na velitele. Navzdory občasnému odporu tradiční šlechtické kasty se velmi dbalo na to, aby povyšování probíhalo nikoli podle původu, nýbrž zejména podle schopností a zásluh. Vojáci tedy měli reálné šance na kariérní postup, s čímž souvisel též důraz na osobní iniciativu, což platilo pro mužstvo i velitele. To v praxi znamenalo obrovskou taktickou pružnost, která nepochybně výrazně přispěla k prvním velkým triumfům Wehrmachtu.

Tisíce sudetských Němců ve spěchu odešly za hranice ještě před příchodem spojeneckých vojsk. Prchali před frontou, ale často s nimi mizeli i prominentní nacisté, kteří se chtěli vyhnout potrestání. A protože mnoho mužů ze Sudet bylo odvedeno do wehrmachtu a nacházelo se nyní mimo svá bydliště, většinu německých obyvatel v českých zemích tvořily ženy, děti a starci.

Bez práv

Hned po osvobození vyhřezla na povrch nenávist Čechů ke všemu německému, kterou přiživovaly veřejné projevy politiků. K nejznámějším patřilo tiskem šířené vystoupení prezidenta Edvarda Beneše v Brně 12. května 1945 o tom, že „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. Dnes se vedou diskuse o tom, jestli tím mínil fyzickou likvidaci Němců, anebo zda termín „vylikvidovat“ znamenal v Benešově podání prostě situaci vyřešit.

Němci byli zbaveni občanských práv a někteří internováni v táborech. Nesměli se sdružovat a navštěvovat parky, poslouchat rozhlas, jezdit ve veřejných prostředcích, nakupovat mohli jen ve vyhrazených hodinách. Obvykle museli nosit bílé pásky a nikdo se nenamáhal mezi nimi více rozlišovat. Vesměs byl uplatňován princip kolektivní viny, který leckdy postihl i německé antifašisty (viz Zapomenutí hrdinové). Ve spisku Ivana Herbena s příznačným názvem Ďábel mluví německy (1945) se tak například dočteme: „Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. Není ani Němců demokratických, každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář.“

Revoluční opatření

Němce, konkrétně muže od 14 do 60 let a ženy od 14 do 55 let, postihla pracovní povinnost a na základě dekretů prezidenta republiky také konfiskace majetku. Hlavním opatřením proti Němcům ale mělo být potrestání vybraných viníků národního utrpení za protektorátu a vysídlení většiny Němců ze země.

V prvních poválečných měsících zasedaly v Sudetech různé „revoluční tribunály“, jež obvykle bez řádného vyšetřování urychleně a bezodkladně odsuzovaly k tvrdým trestům skutečné či domnělé nacisty. Účastnili se jich zástupci armády a místního obyvatelstva, ale nejkrutější obvykle bývali členové partyzánských uskupení, která po válce „pročišťovala“ pohraničí. Víme o krvavých soudech například v oblasti působení oddílu „Václavík“ na Lanškrounsku nebo ozbrojenců plukovníka Hobzy operujících podél česko-rakouské hranice.

Další Němci byli postiženi takzvaným retribučním soudnictvím (zaměřeným primárně na potrestání), které jako mimořádné opatření dopadalo na „zrádce a kolaboranty“ od nejvyšších představitelů protektorátních a okupačních úřadů až po menší ryby na místní úrovni. Z více než 700 popravených bylo 475 Němců (například protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank či pražský vládní komisař a historik Josef Pfitzner), dalších 443 osob této národnosti dostalo trest doživotního vězení.

Poválečné „excesy“

Improvizované revoluční tribunály často sahaly k přemrštěnému násilí, nejednaly tak ale pouze ony. Například kvůli plánovanému zřízení velitelství I. divize československé armády bylo v okolí Postoloprt a Žatce od 28. května 1945 zajištěno několik tisíc místních Němců. V internaci byli týráni a někteří popraveni. Řádění vojáků, kterým asistovalo také několik místních obyvatel, bylo už v roce 1947 vyšetřováno parlamentní komisí. Nikdo ovšem nebyl potrestán, protože čin byl prý spáchán „v revoluční době“, a nevztahuje se na něj trestní odpovědnost. Z hromadných hrobů se podařilo exhumovat celkem 763 mrtvol.

Po výbuchu muničního skladu v Ústí nad Labem 31. července 1945 došlo k masakru německého obyvatelstva přímo v ulicích města. Násilnosti prováděli především příslušníci „revolučních gard“ a neznámá skupina civilistů, která do města údajně dorazila krátce před výbuchem. Němci byli surově mláceni, někteří zastřeleni. Z mostu Edvarda Beneše pak útočníci své oběti včetně žen a dětí shazovali přímo do Labe. Přesný počet zabitých neznáme, odhady hovoří o 80 až 100 usmrcených. Vyšetřovací komise vedená ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou označila za viníka německou teroristickou organizaci Werwolf. Podle novějších výzkumů však mohl být celý incident připravenou provokací, která měla zvýšit tlak na právě probíhající konferenci Spojenců v Postupimi, aby dala zelenou hromadnému odsunu Němců z Československa.

„Divoké odsuny“

Těžké chvíle prožívali němečtí obyvatelé Sudet již při osvobozování (či spíše obsazování) tohoto území Rudou armádou. Němci (a hlavně Němky) se před sovětskými vojáky ukrývali v lesích, jednotlivci i rodiny páchali sebevraždy. Pak přišel „partyzánský revoluční chaos“, neboť československé úřady přebíraly správu v pohraničí jen pomalu. Dočasné bezvládí zneužívali rychlokvašení partyzáni a gardisté, kteří podle jednoho hlášení „drancují, napadají příbytky a ohrožují bezpečnost i českých lidí“. Až v polovině května 1945 napochodovalo na území bývalých Sudet také československé vojsko.

Právě vojáci sehráli zásadní roli při provádění prvního vysídlování Němců. Ačkoliv o odsunu ještě Spojenci oficiálně nerozhodli, probíhalo vyhánění Němců na různých místech již od konce května 1945. Bylo prováděno několika způsoby, přičemž nejčastěji směřovali vysídlenci pod ozbrojeným dozorem ke státní hranici pěšky nebo odjížděli v otevřených železničních vagonech (viz Brněnský pochod smrti). Přípravy k vysídlení měly většinou rychlý průběh. Němci museli mnohdy v řádu hodin opustit své domovy, byly jim zabavovány cennosti, vkladní knížky i peněžní hotovost, tolerována bývala jen zavazadla s nejnutnějším vybavením o hmotnosti 30–50 kg a jídlo na několik dní. 

Podle historiků Tomáše Staňka a Adriana Portmanna se nazývaly kvůli koordinaci místních orgánů s armádou i vyššími místy „organizované divoké odsuny“ a od konce války do podzimu 1945 bylo takto vysídleno za hranice až 750 000 osob.

Není známo, kolik obětí si poválečné násilí a „divoké odsuny“ vyžádaly. Česko-německá komise historiků přišla v polovině devadesátých let minulého století s odhadem, podle kterého mělo jít o číslo mezi 19 a 30 tisíci sudetských Němců, kteří zemřeli během prvních poválečných let. Dnes víme, že od konce války do konce roku 1945 zahynulo 8 až 10 tisíc Němců, přičemž asi polovina z nich následkem přímého násilí nebo v táborech a věznicích.

Organizované vysídlení

Teprve na začátku srpna 1945 Spojenci zasedající na Postupimské konferenci oficiálně schválili odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Vymínili si přitom, že vše bude probíhat spořádaně a v humánních podmínkách. Vysídlování sudetských Němců tak muselo být zastaveno a centrální úřady začaly urychleně vypracovávat předpisy pro organizovaný transfer, který pak probíhal od ledna do listopadu 1946.

Logisticky obtížnou a ohromnou akci řídilo ministerstvo vnitra a prováděly okresní správní komise nebo národní výbory za pomoci orgánů národní bezpečnosti. Základní „odsuvnou jednotkou“ byla rodina, kterou úřad dopisem či vyhláškou vyrozuměl o jejím zařazení do transportu a o místě a čase shromáždění. Vedle toho ji také informoval o tom, co si smí odvézt a jakým způsobem má zabezpečit byt nebo domek. V určený den rodinu přepravili do sběrného střediska, kde se sestavovaly jednotlivé transporty. Zde byl zajištěn zdravotní dohled (často od německých lékařů, kteří pak byli s transportem rovněž odsunuti) a základní hygiena, navíc se tu německé rodiny nemusely obávat násilností.

Deportace Němců probíhala po železnici v krytých vagonech, přičemž každý transport tvořilo okolo 1 200 osob. Do amerického okupačního pásma si každý mohl vézt 70 kg zavazadel, do sovětského jen 50 kg. Zakázány byly cennosti, vkladní knížky a hotovost nad 1 000 marek. Na hranicích fungovaly předávací stanice spojeneckých orgánů, které se staraly o distribuci transportů do různých míst Německa.

První vlak vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní (podle některých pramenů z Českých Budějovic). Podle oficiálních československých údajů bylo takto vysídleno 2 232 541 Němců, z čehož 1 446 059 odjelo do amerického a britského okupačního pásma a 786 482 do sovětské zóny. Dalších asi 350 000 Němců opustilo v téže době Sudety jinou cestou, takže zde kromě specialistů či smíšených manželství zůstali už jen Němci, které do spojeneckého uzavření hranic hromadným transportům koncem roku 1946 nestihli Čechoslováci vysídlit. Později však ještě z Československa vyrážely dodatečné transporty za účelem slučování rodin. V pohraničí také dožívalo několik tisíc osob „vyňatých z odsunu cestou milosti“ – jednalo se většinou o staré a nemocné lidi či osoby v ústavech a starobincích.  

Filmové štáby zamířily do vyprahlé Sahary poprvé v roce 1962, kvůli natáčení populárního Lawrence z Arábie. V dalších letech následovaly mimo jiné kasovní trháky Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu, Mumie či Gladiátor. Přesun na sever Afriky se režisérům vyplatí: Ait Ben Haddou totiž i dnes působí dojmem, že se tam čas zastavil přinejmenším v 17. století – a do stejného období se také datuje vznik tamních domů. Použité stavební techniky jsou přitom ještě starší, inspirované zřejmě původní metodou z 11. století.

Útočiště pro karavany

Zatímco dnes v místě setrvává jen několik posledních rodin žijících z cestovního ruchu, v minulosti šlo o klíčovou zastávku na důležité obchodní trase spojující starověký Súdán s Marrákešem na severu dnešního Maroka. Podél transsaharské cesty určené pro karavany převážející sůl a další zboží vyrůstaly v blízkosti oáz vesnice zvané ksary, charakteristické mohutným opevněním s úhlovými věžemi. Jednalo se především o ochranu před nájezdy nomádů a dalších nepřátelských kmenů, zatímco uvnitř hradeb se rozkládala klasická síť ulic a náměstí.

V Ait Ben Haddou nechybí ani orientální hostinec zvaný karavanseráj, mešita či dva hřbitovy – jeden pro muslimské obyvatele, druhý pro židovské. V horní části osady za hradbami se pak dochovaly rovněž ruiny sýpky a prostoru pro mlácení obilí.

Zapomeňte na cement

Z kopce tyčícího se do nadmořské výšky přes 1 300 metrů se naskýtá panoramatický výhled na celý ksar: V jeho nepravidelném půdorysu se tísní typické domky z vepřovic a dřeva, díky nimž má vesnice rozkládající se na ploše tří hektarů vzácně jednotný vzhled. Nepálené cihly ze směsi hlíny a slámy představovaly od nepaměti cenově nejvýhodnější materiál do podmínek horké pouště. Zároveň však vyžadovaly pravidelnou údržbu, jinak hrozilo, že je poškodí déšť.

TIP: Za velkým pískem Sahary: Zlatá chlouba Maroka je plná života i netradiční kultury

Právě díky použité stavební technologii se Ait Ben Haddou v roce 1987 zařadilo na seznam památek UNESCO. Dnes tam v rámci zachování původního vzhledu platí přísný zákaz stavět z čehokoliv jiného než ze zmíněné hlíny a dřeva. Úřady zamítly dokonce i cement a ani v případě dveří a oken nesmí dřevo nahradit kov: Kontrole uniklo pouze několik železobetonových konstrukcí, které však kryje hliněná omítka. Jde o jeden z výsledků plánu správy z let 2007–2012, na jehož podobě se podílely všechny instituce i osoby, kterých se budoucnost lokality týká – tedy zejména místní obyvatelé. 

Podle americké Národní společnosti pro mozkové nádory představují glioblastomy zhruba polovinu primárních maligních mozkových nádorů. Zároveň jde, bohužel, o jednu z nejvíce smrtících a nejhůře léčitelných druhů rakoviny. Průměrná doba přežití pacienta od diagnózy tohoto onemocnění je, navzdory dosavadnímu pokroku medicíny, stále jen zhruba osm měsíců.

Glioblastom je velmi agresivní nádor a agresivní je i jeho léčba. Obvykle se používá ozařování, zvláště v případech, že glioblastom není možné operovat. Nevýhodou tohoto postupu je, že radioterapie často nepostihne invazivní buňky tohoto nádoru. Další možnost představuje nedávno zavedená léčba onkolytickými viry.

Viry proti nádorům

Onkolytické viry napadají nádorové buňky a zároveň stimulují imunitní systém pacienta. V případě glioblastomu se používá například virus vakcinie (VACV), který se již dlouho využívá při očkování proti pravým neštovicím. Před časem vyšlo najevo, že tento DNA virus je rovněž dobrým spojencem v boji proti nádorům.

V současnosti neexistuje příliš mnoho léčebných postupů, které by samy o sobě dokázaly zlikvidovat nádor. Důvodem je především to, že nádorové buňky intenzivně mutují a nádory proto bývají na genetické úrovni značně heterogenní. Z toho vycházeli Quinn Storozynsky z kanadské Albertské univerzity v Edmontonu a jeho spolupracovníci, když testovali kombinovanou léčbu glioblastomu, zahrnující ozařování a použití onkolytického viru. Výsledky jejich výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Cancer Letters.

Badatelé léčili myši s glioblastomem vysokými dávkami záření společně s geneticky upraveným virem vakcinie a pro srovnání i oběma zmíněnými postupy samostatně. Samotné ozařování vedlo k vyléčení 20 procent nádorů, samotné onkolytické viry vyléčily dokonce jen 15 procent nádorů. Kombinovaná léčba ale vedla k vyléčení 67 procent glioblastomů u myší.

TIP: Náhoda nebo prokletí: Přispívá vzdělání k rozvoji mozkových nádorů?

„Bylo úžasné vidět, jak kombinovaná léčba dosahuje mnohem lepších výsledků,“ potvrzuje Storozynsky. „Potřebujete nejen ničit nádorové buňky, ale také je vystopovat. K tomu se velmi hodí imunitní systém pacienta, pokud dostane správný impulz, jako třeba od onkolytického viru.“ Výzkum pokračuje a vědci se nyní chtějí zaměřit na testování různých kombinací léčebných postupů. 

Slepec malý (Spalax leucodon) je středně velký hlodavec, stavbou těla podobný krtkům. Slepci jsou zavalití, bezocasí s krátkýma nohama. Na zemi působí neohrabaně, ale životu pod zemí jsou skvěle přizpůsobeni. Na rozdíl od svých krtčích „kolegů“ nemají žádné viditelné oči, i když pod srstí lze jejich zárodky objevit. Jde tak o jediné zcela slepé hlodavce! Jejich nejdůležitějšími smysly jsou sluch a hmat; čich u nich není významný.

Rozsáhlé nory hloubí slepci svými řezáky za pomoci čenichu a nohou. Labyrint tunelů budují ve dvou úrovních, z nichž první, ponořená asi 10–25 cm pod zemí, slouží k získávání potravy. Tunely slepců jsou až stovky metrů dlouhé a s povrchem je spojují svislé otvory, jejichž vyústění pozná pozorný „stopař“ podle kupičky vyhrabané zeminy. Níže položené chodby spojují jedno až dvě hnízda vystlané měkkým materiálem. Slepec zde má vybudované také spižírny a prostory používané jako záchody. Rozsáhlé prostory však obývá vždy jen jeden exemplář. Slepci jsou totiž důslednými samotáři a jiné jedince vyhledávají pouze v období páření.

Překvapení z Izraele

Život slepců není zoology příliš prozkoumán. Výzkum vědeckého týmu v Izraeli však přinesl zajímavé poznatky. Biologové zde zjistili, že samičky na podzim po prvních deštích vybudují mohutnou kupku zeminy, která má metr v průměru a výšku asi čtyřicet centimetrů. V kupce se nachází komůrka o průměru dvaceti centimetrů, v níž přichází na svět mláďata. Doba březosti trvá u samiček slepců čtyři týdny a poté porodí dvě až čtyři holá mláďata, která zpočátku váží jen šest až deset gramů. Rodné hnízdo opouštějí ve dvou měsících věku.

Paprskovitě od „porodní“ kupky se nachází patnáct až dvacet menších kupek. Ty zoologové připisují činnosti samečků, kteří se patrně zdržují nablízku. Toto zjištění by tedy nabourávalo ustálené přesvědčení, že slepci jsou striktními samotáři.

Dlouhý věk bez kyslíku

Oproti jiným hlodavcům se slepci dožívají výrazně vyššího věku. Uvádí se dokonce, že umírají až ve stáří kolem třiceti let. Je pozoruhodné, že (podobně jako rypoši) nikdy neonemocní rakovinou. S rakovinnými buňkami se totiž jejich tělíčka dokážou vypořádat.

TIP: Rypoši lysí jedí vlastní výkaly: Podle zoologů tím posilují mateřské instinkty

Tajemství této schopnosti se snaží odhalit vědci na mnoha světových pracovištích. Kupříkladu americké vědce z Univerzity v Illinois a jejich izraelské kolegy z Haify napadlo, že by příčinou jejich odolnosti mohla být adaptace na nedostatek kyslíku. Toho totiž mají ve svých podzemních tunelech (na rozdíl od kysličníku uhličitého) opravdu poskrovnu.

Pro určování hmotností hvězdných ostrovů existuje několik metod a všechny jsou nepřímé. Jednak lze využít fakt, že objekty ve spirálních galaxiích krouží víceméně kolem jejich centra, takže je možné z oběžné rychlosti a vzdálenosti od středu určit celkovou hmotnost ostrova. Uvedená metoda tzv. rotačních křivek se dá vcelku dobře uplatnit například na pozorování oblaků vodíku v infračervené čáře 21 cm.

TIP: Jak se určuje hmotnost černé díry?

Pro eliptické galaxie lze naopak použít míru tzv. rychlostní disperze, tedy rozptyl rychlostí tamních objektů. Jak oběžná rychlost, tak rychlostní disperze se mohou měřit pomocí spektrografů. Pro hrubý odhad hmotnosti poslouží i některý ze vztahů hmotnost–svítivost, jakmile byla změřena celková svítivost galaxie. Odhad však může být značně nejistý, zejména pokud neznáme zastoupení temné hmoty v daném hvězdném uskupení. Kromě toho se nabízí i gravitační čočkování, tvoří-li galaxie čočku pro vzdálený objekt. Takových případů existuje na obloze dost, ale stále je jich výrazně méně než hvězdných ostrovů celkově.

Starší i nedávná historie se jen hemží případy, kdy lidé udávají setkání s nadpřirozenými silami nebo s jinak nevysvětlitelnými jevy. V řadě případů se nakonec ukáže, že výskyt „duchů“ a „strašidel“ má vlastně velmi racionální příčinu, která ale nemusí být o nic méně zneklidňující a v některých případech může dokonce představovat i životu nebezpečnou hrozbu.

Příkladem může být i nedávný příběh americké spisovatelky a herečky Carrie Poppyová, která se mimo jiné podílí na populárním investigativním podcastu „Oh No, Ross and Carrie!“ Dotyčná autorka nedávno začala pociťovat „zlověstnou spirituální přítomnost,“ ke které se přidaly sluchové halucinace a nepříjemný pocit tlaku na prsou. Zmiňovala se o pocitech, „jako by něco procházelo skrze její tělo“. Nakonec získala dojem, že má v domě démona.

Zavolejte plynaře!

Při pátrání na internetu narazila na fórum „lovců duchů,“ mezi nimiž byli naštěstí u skepticky založení přispěvatelé. Ti jí na základě příznaků, které Poppyová popsala, doporučili pozvat si domů plynaře. Příznaky totiž do značné míry odpovídaly otravě oxidem uhelnatým.

Popyová následně skutečně kontaktovala plynárenskou společnost, jejíž pracovníci opravdu narazili na únik plynu, který zahrnoval i oxid uhelnatý. Podle vyjádření pracovníků plynárenské společnosti měla žena velké štěstí. Její stav se rychle zhoršoval a trpěla fyzickými bolestmi. Vzhledem k intenzitě úniku prý mohla i zemřít.

Oxid uhelnatý určitě nevysvětlí všechny zaznamenané nadpřirozené jevy. V některých případech může jít o duševní poruchu, halucinace spojené se spánkovou paralýzou, podvody nebo třeba jen hloupé vtípky. Toxikolog Albert Donnay ale každopádně věří, že chronické vystavení oxidu uhelnatému nebo i dalším podobně toxickým látkám, může představovat vysvětlení mnoha příběhů o strašidelných domech, ve kterých (vzhledem k jejich často vyššímu stáří) mohlo docházet k úniku oxidu uhelnatého poměrně běžně.

Během poslední ofenzivy dohodových vojsk na italské frontě padlo do zajetí velké množství českých vojáků. Byť se jednalo o příslušníky c. a k. armády, zároveň se v minulých dnech stali také občany Československé republiky, která figurovala mezi vítěznými zeměmi. Aby se tito muži, jež mladý stát potřeboval k zajištění svých hranic, dostali co nejdříve domů, přistoupilo se k vytváření takzvaných Domobraneckých praporů.

Samotná myšlenka na jejich vytvoření se objevila již v průběhu října 1918; vyslovil ji člen Československé vojenské mise v Římě Jan Šeba, jenž očekával příval zajatců. Současně se obával, že tito muži budou vystaveni špatnému zásobování i nedostatečnému ubytování (toho roku v Itálii napadl sníh již 23. listopadu). Hrozil též rozklad jejich morálky, jenž pramenil nejen z každodenní nutnosti boje o holé přežití, ale i z pozice příslušníka poražené armády. Naopak převedení občanů Československa z pozice zajatců na vojáky mělo zajistit zachování sil i životů budoucích bojovníků mladé republiky.

Zajatce nepustíme!

Ve vrcholných kruzích čs. odboje zpočátku panovaly rozpory, jak se k desetitisícům mužů postavit. Například inspektor branné moci Josef Scheiner neviděl důvod ve formování vojenských celků už v Itálii a požadoval prosté odeslání zajatců do republiky. To však Řím jednoznačně odmítal; k výstavbě praporů se však stavěl kladně, a tak se přistoupilo k formování. Výrazným zjednodušením celé věci byla skutečnost, že v prvních rozkazech se o těchto formacích mluvilo jako o „záložních praporech“ čs. legií, což v italských úřadech budilo důvěru. Novému svazku se později začalo říkat Druhá armáda.

Pro vznikající útvar se hledal také odpovídající velitel. Oním mužem se stal Hynek Gibiš (viz Veterán všech legií), jenž se v té době nacházel ve Francii, aniž by zastával jakoukoliv důležitější funkci. Jeho nejlepší kvalifikací pro její výkon byla především znalost jazyků; Gibiš uměl kromě češtiny německy, polsky, rusky, francouzsky, italsky a maďarsky. On sám ale ze jmenování příliš velkou radost neměl, neboť i on se, stejně jako většina ostatních legionářů, těšil domů za rodinou.

Legionáři vs. domobranci

Vstup do legií znamenal před skončením války riziko a veřejné přiznání k vlastizradě. Oproti tomu příslušníci Druhé armády, byť se hlásili do čs. jednotek výhradně dobrovolně, již měli status vojáka existujícího státu. Od toho se odvíjela i jejich výstroj, jejímž základem se stal italský stejnokroj šedozelené barvy. Domobranci, jak se tito muži nazývali, nosili na límci bílo-červené výložky, zatímco legionáři je měli s modrým podkladem a odznakem zbraně. Nejvýraznější rozdíl ale tvořila pokrývka hlavy, kdy se domobranci museli spokojit s pěchotní čapkou s koženým štítkem oproti charakteristickému klobouku italské horské pěchoty alpini. Kvůli úspoře financí příslušníci Druhé armády fasovali kořistní zbraně po rakousko-uherské armádě, ale toto přezbrojení zčásti postihlo i legionáře. Ačkoli řadoví domobranci neměli výsadu nosit útočný nůž, později zformovaný Útočný prapor nože dostal.

Nejasnosti provázely i ustanovení oficiálního názvu. Termín „domobranecký“ poprvé použil ve své depeši již Šeba, uvažovalo se však i o poitalštěném tvaru Milice teritoriální, Československé záložní prapory (to zejména zpočátku) nebo prapory Národní obrany z Itálie. Šebův návrh se tak definitivně ujal až v průběhu roku 1919.

Za sportem do Říma

Hlavním účelem zřízení domobraneckých praporů bylo dostat co nejvíce Čechů ze zajateckých táborů a zajistit jim přepravu do vlasti, a proto nábor probíhal bez ohledu na zdravotní stav přihlášených. Naprostým opakem se stala Sokolská rota, která byla formována ve stejně době a jejíž vznik inicioval sám Šeba. Původně chtěl soustředit nejlepší sportovce ze všech praporů do jedné jednotky, která by se pak zúčastnila mezinárodních závodů dohodových vojsk v Římě. Českoslovenští borci se měli účastnit společných prostných cvičení, cvičení na nářadí a závodů v atletice.

Na konci dubna 1919 tak postupně přicházeli sportovci od nejrůznějších jednotek. Jednalo se o mladé urostlé muže, kteří nafasovali nové uniformy, a velení je používalo také jako čestnou stráž při různých příležitostech; mimo jiné vítali i Milana R. Štefánika při jeho příjezdu do Itálie. Ačkoli se „sokolové“ na vševojskových závodech nijak zvlášť neprosadili, stali se základem pro vznik elitní jednotky domobraneckých praporů. V souvislosti se sílící krizí na Slovensku bylo rozhodnuto, že bude zformován Útočný domobranecký prapor, jehož základem se stane Sokolská rota. Ta se za tím účelem přesunula do Vergiate nedaleko Milána, kde našla zázemí v prázdné tovární budově, kam přicházeli nejlepší vojáci ze všech domobraneckých praporů.

Granátníci i hudebníci

Formování jednotky probíhalo na základě zkušeností z utváření podobných oddílů během první světové války. Skládala se ze tří rot po 180 mužích, každá se dále dělila na čtyři čety a měla vlastní malý štáb. Nejmenší taktickou jednotku představovala poločeta skládající se ze dvou osmičlenných družstev – jedno tvořené granátníky a druhé střelci vyzbrojenými automatickou zbraní a puškovými granátomety. Později vznikla i kulometná rota a Útočný prapor dostal přidělenu vojenskou kapelu. Velitelem se stal původní velitel Sokolské roty rotmistr František Nachtman.

Na kvalitní výcvik však nebyl čas, již 28. června 1919 prapor vyrazil vlakem do Československa. Velitelé rot se museli spokojit s nařízením, aby ke každé zbrani nastoupili muži dle svých schopností – nejlepší střelci k automatickým zbraním, nejzdatnější jedinci jako vrhači granátů, ti s nejlepším zrakem k pozorovatelům a signalistům, vytrvalci jako běžecké spojky. V době odjezdu do vlasti formace čítala 17 důstojníků a 755 vojáků a tehdy také příslušníci Útočného domobraneckého praporu obdrželi typické označení – černého sokola (stejného typu jako na čepici) našitého na levém nadloktí.

Příliš pozdě

Po překročení čs. hranic jednotka zamířila na Slovensko a usídlila se v Beckově (nedaleko Trenčína) coby záloha Etapního oddělení Západní vojenské skupiny. V té době se už ale nebojovalo, protože obě strany uzavřely 3. července 1919 příměří. Teprve v novém působišti mohl Nachtman žádat o doplnění potřebné výzbroje – zcela scházeli kulomety, koně, revolvery, helmy, zákopnické vybavení a další nezbytnosti. Dlužno dodat, že nedostatkem tohoto materiálu trpěly takřka všechny domobranecké prapory včetně těch, které zasáhly do bojů na Slovensku. Krátce po zabydlení museli velitelé rot řešit případy úpadku kázně, ale též konflikty s legionářskými útvary.

Během několika týdnů proběhlo dozbrojení Útočného praporu alespoň na úroveň ostatních praporů, proběhla reorganizace veškerých vnitřních částí a 21. července byl také oficiálně ustanoven název Útočný domobranecký prapor z Itálie. Na počátku srpna 1919 se jeho příslušníci přemístili do Tornaľe na slovensko-maďarské hranici, kde zůstala dosud nevyzbrojená kulometná rota, a zbytek po týdnu zamířil do Spišské Nové Vsi. V té době taky velení povolilo dlouho očekávané dovolené. Jelikož se prapor skládal z mladých mužů, srpnová demobilizace ročníků 1886 a starších se jej téměř nedotkla.

V průběhu září 1919 prošel Útočný prapor několika strážními službami na východě Slovenska a také jej opustil velitel Nachtman, který předal dočasné velení nadporučíku Nejedlému. Na konci října začal přesun na Podkarpatskou Rus, kam domobranci dorazili v závěru měsíce.

Ve východní výspě

V novém působišti měl Útočný domobranecký prapor zaplnit uvolněné místo v sestavě 2. čs. dobrovolnického pluku, který se ještě v létě 1919 účastnil bojů s maďarskou armádou. Tím pádem by se z dosud samostatné jednotky stala součást pluku; navíc měl útvar přijít o svůj název a být přejmenován na III. prapor. To však vzbudilo velkou nevoli především v řadách důstojníků, a to navzdory tomu, že příslušníkům formace stále scházel speciální výcvik. Zvláštní označení si však jednotka mohla dosud ponechat na stejnokroji. Velitelem tohoto III. praporu 2. čs. dobrovolnického pluku byl jmenován kapitán italských legií Antonín Vrla, jenž měl pod sebou v té době již jen devět důstojníků a 322 vojáků.

Hlavní boj se rozhořel zejména o název „Útočný domobranecký prapor z Itálie“, o jehož zachování nechtěl velitel nadřízené brigády, francouzský plukovník Marty, ani slyšet. Situaci přiostřil ještě fakt, že žádost o přejmenování se dostala mimo služební postup přímo ke generálnímu inspektoru čs. branné moci Josefovi Svatopluku Macharovi. Ačkoli celá aféra měla prudký průběh, jediným potrestaným se stal zástupce velitele praporu nadporučík Nejedlý, jehož přeložili jinam. Ostatní tresty vyšly naprázdno s odůvodněním, že „východiskem celé záležitosti byl pochopitelný cit pospolitosti“. V lednu 1920 však museli příslušníci jednotky odstranit z rukávu černého sokola.

Osamostatnění a rozpuštení

Od poloviny listopadu 1919 velení nařídilo praporům 2. čs. dobrovolnického pluku vykonávat strážní službu jižně od Mukačeva a roty bývalého Útočného praporu se rozdělily. V lednu 1920 se II. a III. prapor přemístil do okolí Zařičí, kde se vojáci potýkali s nevraživostí obyvatelstva – převážně maďarské národnosti – která se projevovala zejména častým poškozováním telefonního vedení. O dva měsíce později se prapor přesunul na západ do Rožňavy, kde jej také zastihl rozkaz o opětovném osamostatnění, navrácení původního názvu Útočný prapor a podřízení velitelství 21. brigády.

Koncem března začalo opevňování hranice jižního Slovenska, do nějž se formace zapojila, přičemž stále probíhalo systematické snižování stavů mužstva i důstojníků. O dva měsíce později přišel rozkaz k návratu na Podkarpatskou Rus, což se setkalo s hlasitou nelibostí mužstva i poddůstojníků. Ve staronovém působišti muži střežili čerstvě ustanovenou hranici a napomáhali četnictvu, což spočívalo zejména v pronásledování zběhů odmítajících službu v čs. armádě. Svou labutí píseň si Útočný prapor, nevyužitá elita domobraneckých praporů a chlouba plukovníka Gibiše, odbyl ve Velkém Berezném, kde se na konci srpna 1920 dočkal svého rozpuštění.