Jazyk nám slouží nejen přímočaře coby komunikační prostředek, ale také přeneseně jako živý záznam historických událostí, které se do něj zapsaly v podobě různých pořekadel a přirovnání. Tak třeba expresivní fráze „dostat világoš“ popisuje situaci, kdy někdo utrpí hanebný výprask.

Někdejší maďarské město Világoš dnes leží na území Rumunska a nazývá se Șiria. V roce 1849 se stalo dějištěm poslední fáze maďarského povstání proti habsburské monarchii, nicméně revoluční snahy dospěly k neslavnému konci: Zdecimovaný zbytek povstalecké armády uznal prohru a u Világoše kapituloval, aniž došlo k bitvě.

TIP: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Do rukou ruského generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče (tehdejšího spojence Františka Josefa I.) se vzdalo 23 tisíc vojáků, 11 generálů a 1 400 důstojníků. Rusové získali 129 děl, 29 praporů a 31 standart. Svědectví o drtivé porážce Maďarů pak proniklo i do češtiny a uchovalo se v ní právě v podobě přirovnání „dostat világoš“. Fráze se stejným významem se používá i ve slovenštině a srbštině.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Během výletu do amerického Národního parku Everglades narazila žena počátkem letošního roku na obří krajtu tmavou (Python bivittatus), ležící přímo uprostřed silnice. Krajty tmavé dorůstají ve volné přírodě v průměru okolo 3,7 metru. Had, na kterého narazila Kymberly Strempack Clarková, ale podle odborníků měřil více než 4,5 metru.

„Maximální velikost krajty tmavé v národním parku Everglades na Floridě roste každým rokem o 15 až 30 cm, a to již několik let,“ říká biolog J. D. Willson z University of Arkansas a dodává, že zanedlouho se jistě objeví šestimetrový jedinec.

Když teplo svědčí růstu

Krajta tmavá přitom není na Floridě původním druhem – pochází z jižní a jihovýchodní Asie. V sedmdesátých letech se však tito hadi začali prodávat v obchodech se zvěří jako domácí mazlíčci a následujících dvacet let si je tu koupily tisíce lidí. Někteří jedinci utekli, jiní byli puštěni do volné přírody, a park Everglades se pro ně stal příhodným místem k přežití.

V Everglades žijí ale i jiné zavlečené hadí druhy, jako například krajta písmenková (Python sebae) nebo hroznýš královský (Boa constrictor), který dnes v průměru přesahuje délku tří metrů.

TIP: Invazní krajty na Floridě pomáhají místním křečkům. A také šíření nemocí

Podle herpetologů jsou někteří hadi stále větší a jejich růst má na svědomí lidská činnost způsobující oteplování klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám jsou totiž nuceni lovit převážně v noci, kdy se jim naskýtá větší množství kořisti. Navíc ubývá predátorů, kteří hady loví, takže plazi se nerušeně rozšiřují na další území. Krajty tmavé navíc neprosperují jen na území USA, podle nové studie se tito velcí plazi objevují na stále větším území v indickém povodí Gangy. Také zde vidí badatelé hlavní příčinu v klimatických změnách.

Transplantace orgánů zachraňují životy. V současné době mají ale lékaři k dispozici bohužel jen krátké časové okno, během kterého je možné orgány vyjmuté z těla dárce využít k transplantaci. Mnohé orgány kvůli tomu přicházejí nazmar (uvádí se, že u ledvin jde až o 20 %). Je to součást problému s chronickým nedostatkem řady orgánů pro transplantace.

Řešením by mohlo být zmrazování orgánů, které by prodloužilo jejich životnost. Dnešní metody zmrazování a následného rozmrazování ale nedostačují k tomu, aby se orgány uchovaly v takovém stavu, aby byly použitelné pro transplantace. Odborníci americké Minnesotské univerzity vyvinuli nový postup opětovného rozmrazení, který zajišťuje, že zmrazené orgány budou vhodné pro transplantaci.

Nanotechnologie pro rozmrazení orgánů

Klíčem k úspěchu bylo přidání nanočástic oxidu železa k používanému kryoprotektantu. Při vhodném použití magnetických polí tyto nanočástice, které jsou rozptýlené v cévách dotyčného orgánu, sehrají roli nepatrných „ohřívačů“ a zařídí, že se orgán zahřeje a rozmrazí rovnoměrně, což je nezbytné k zachování jeho životních funkcí.

John Bischof a jeho spolupracovníci uspořádali úspěšný experiment se zmrazením, rozmrazením a následnou transplantací ledvin potkanů. Nejprve ledviny zmrazili a v kryogenních podmínkách je skladovali 100 dnů. Následně je rozmrazili s využitím zmíněných nanočástic a transplantovali je pěti potkanům. Všechna pokusná zvířata přežila a do 30 dní se u nich plně obnovila funkce ledvin. Výsledky výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Communications.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

„Je to poprvé, kdy někdo publikoval protokol pro zmrazení, dlouhodobé skladování, rozmrazení a úspěšnou transplantaci funkčního orgánu,“ pochvaluje si Bischof. „Jde o vyvrcholení více než desetiletého výzkumu. Nakonec jsme prokázali, že náš postup opravdu funguje.“ Jde o významný milník v oboru transplantací, který by mohl vést ke vzniku dlouhodobých bank orgánů.

V letech 1125−1140 vládl českým zemím Soběslav, kterého doboví kronikáři ověnčili různými lichotivými přívlastky. Jejich názor však nesdílel biskup Menhart. Ten usiloval o propuštění zajatého Břetislava (syna Břetislava II.), jeho uvedení na stolec a zavraždění panujícího knížete.

Jak se dělá atentát

Pro svůj plán duchovní získal knížecího kaplana Božíka a urozené bratry Střezimíra a Miroslava. Jakmile však celé spiknutí zorganizoval, vydal se jako zbožný poutník do Jeruzaléma s tím, že ledva se vrátí, sklidí plody své dračí setby.

Nyní byli na tahu velmoži, kteří najali dva bojovníky a s velkou pečlivostí je vyzbrojili. Podle takzvaného Kanovníka vyšehradského měl jeden kopí a dva lokte (téměř 120 centimetrů) dlouhou „dýku“ a druhý meč potřený jedem. Najatí vrazi se následně vmísili do knížecí družiny a čekali na vhodnou příležitost.

Ani Soběslav však nebyl bez zastánců a podporovatelů a ti ho včas varovali. Díky tomu odhalil neznámé muže ve své suitě a poslal vojáky, aby vrahy ve vší tajnosti zajali. První byl zadržen bez potíží, ale druhému se podařilo uniknout. Kníže tedy předstíral, že mu byl ukraden tlumok, a namísto atentátníka poslal své muže chytat domnělého zloděje. Po krátkém stíhání byl viník zadržen a pachatelé přiznali, že je zaplatili Miroslav a Střezimír. Starší Miroslav byl okamžitě zatčen, ale mladší se pokoušel o útěk a zaštítil se přitom smyšlenou historkou o nemocné matce. Nakonec byl chycen také. Následoval výslech a o poznání později i veřejný soud.

Ortel nad vrahy

Urozené bratry čekalo utětí všech údů. Ještě krutější ortel stihl najaté vrahy: „Jsou do kola vpleteni, oči jim vyloupány, ruce i jazyk uříznuty a s přeraženými údy jsou položeni na sloupy, k jejich zahynutí připravené, bídné životy skončili.“

Kaplan Božík měl větší štěstí, podařilo se mu včas uprchnout. Neodolal však pokušení a vydal se na popravu, kde byl zadržen a uvězněn. Tím se penzum obviněných nevyčerpalo. Stín pochybnosti padl i na velmože Křivosúda, Vacemila a Jindřicha. Všichni byli příbuznými zajatých šlechticů a svorně se odvolali k božímu soudu. Kníže vyhověl, a proto museli kráčet po žhavém železe. Zkouška prokázala jejich vinu, a tak byli sťati. Ve stejné době vydal Soběslav pokyn k oslepení uvězněného Břetislava.

Spravedlnost není pro každého

Zatímco se soukolí spravedlnosti dalo do pohybu a rozdrtilo první oběti, vrátil se biskup Menhart z daleké cesty, aby zkontroloval, jak se úklad povedl. Když viděl ne­úspěch celého atentátu, vydal se dobrovolně do rukou knížete. Právě tehdy začal tvrdit, že mu šlo pouze o blaho vězněného Břetislava. Takzvaný Kanovník vyšehradský k tomu lakonicky dodává, že „biskup Menhart ničeho zlého proti knížeti Soběslavovi nesmýšlel“. Církevní hodnostář opravdu nakonec ušel trestu, protože potrestat ho by politicky bylo příliš riskantní.

TIP: Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

Dobová spravedlnost tedy zafungovala jako silonová síť. Malé rybky zahubila, ale dravec rozměrů biskupa Menharta ji zpřetrhal a vzniklou dírou se snadno provlékl i kaplan Božík. Ani o jeho potrestání totiž nejsou žádné zprávy. 

Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy – Sagittarius A* (Sgr A*) je v porovníní se svými kolegyněmi v jiných galaxiích mimořádně klidná. Z našeho pohledu vlastně téměř nezáří, což značí, že nepohlcuje okolní materiál. Nová zjištění, získaná prostřednictvím dalekohledu NASA IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) ale naznačují, že úplně bez aktivity není.

Rentgenový teleskop IXPE funguje ve vesmíru od prosince 2021. Je součástí programu Explorers, v němž vznikl jako levný a relativně malý teleskop pro astrofyzikální pozorování. Z dat teleskopu IXPE vyplývá, že naše supermasivní černá díra přibližně před 200 lety nějaký materiál pozřela, což vedlo k emisi rentgenového záření.

Rentgenové záření v srdci Galaxie

Astronom Frédéric Marin z Astronomické observatoře ve Štrasburku a jeho kolegové se zaměřili na molekulární mračna v blízkosti Sgr A*. Odborníci předpokládali, že tato chladná a temná mračna budou vykazovat jen slabé rentgenové záření. Ukázalo se ale, že tato mračna září v rentgenové oblasti velmi jasně.

Snímek teleskopu IXPE zachycuje zvýšenou aktivitu rentgenového záření poblíž Sgr A* (odstíny oranžové). (foto: NASA/MSFC/CXC, F. Marin, L. Frattare, J. Major, K. Arcand, CC BY-SA 4.0)

Teleskop IXPE dokáže mimo jiné změřit i polarizaci rentgenového záření, čili průměrný směr a intenzitu elektrického pole elektromagnetických vln. Marin s kolegy k pozorování IXPE přidali pozorování amerického rentgenového teleskopu Chandra a evropského XMM-Newton. Díky tomu zjistili, odkud se zvláštní rentgenové záření vzalo. Jejich výzkum publikoval vědecký časopis Nature.

TIP: Říhnutí spícího monstra: Minivýtrysk supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy

„Úhel polarizace záření slouží jako kompas, který nám ukázal směr k záhadnému zdroji, co vytvořil pozorované rentgenové záření,“ vysvětluje Riccardo Ferrazzoli z Italského národního institutu pro astrofyziku v Římě. „A co že jsme našli v tom směru? Nic jiného než Sgr A*.“ Badatelé tak došli k závěru, že před 200 lety naše supermasivní černá díra vypálila krátkodobý, ale intenzivní výtrysk při pozření hmoty z okolí.

Při toulkách ulicemi Vratislavi nemůžete minout sošky veselých trpaslíků, kterých v místní zástavbě momentálně „žije“ více než šest stovek. Nejedná se přitom o prvoplánové lákadlo na turisty: Trpaslík s květinou se tam totiž v 80. letech minulého století, tehdy ještě namalovaný na zdi, stal symbolem antikomunistického hnutí. Objevování a počítání nejdrobnějších obyvatel města patří mezi oblíbené aktivity snad každého návštěvníka.

V turistickém centru na Rynku, jak se jmenuje hlavní náměstí, si dokonce můžete koupit mapu, která vám při hledání desítek sošek pomůže. Jenže trpasličí populace se rychle mění: Zatímco nové figurky se stále objevují, některé staré se ztrácejí – třeba když zkrachuje nebo se přesune obchod, jenž nechal trpaslíka vyrobit. Počítejte tedy s tím, že mapa nebude zcela aktuální, a v žádném případě ani kompletní.

Trpasličí alternativa

Úplně první trpasličí socha se ve Vratislavi objevila v roce 2001: Jmenuje se Papa Krasnal, tedy „táta trpaslík“, a stojí na velkém pozlaceném kameni u podchodu na Świdnické ulici. Jde o největšího trpaslíka města a zároveň o památník hnutí Oranžová alternativa, jež se rozhodlo bojovat proti vládě nenáviděné komunistické strany humorem a nadsázkou. Začínalo jako studentský časopis v 80. letech 20. století a jeho přívrženci pod vedením Waldemara Fydrycha svůj odpor nejdříve vyjadřovali malováním trpasličích graffiti na místa, kde předtím policie nechala překrýt antikomunistická hesla.

Později začali pořádat poklidné demonstrace, kde provolávali zdánlivě nesmyslné slogany jako třeba: „Není žádné svobody bez trpaslíků!“ Strážníci přitom nemohli zasáhnout, protože k tomu neměli jediný pádný důvod. Jindy se zase lidé shromáždili ve vratislavské zoo a zpívali budovatelské písně u klece se šimpanzi. V roce 1988 pak městem prošel desetitisícový dav v oranžových kloboucích a dožadoval se revoluce pro trpaslíky.

Noviny z podzemí

Členové Oranžové alternativy útočili také satirou a parodováním: Organizovali například akce spočívající v rozdělování toaletního papíru, čímž poukazovali na problémy s nedostatkem hygienických potřeb. Protesty trpaslíků ve Vratislavi se nakonec staly tak populárními, že se rozšířily i do dalších polských měst. Dnes v metropoli každopádně panuje poněkud jiné klima a za populační explozí nejdrobnějších obyvatel stojí hlavně restaurace či obchody. Ty totiž pochopily, že hon na pidimužíky motivuje turisty k návštěvě nejrůznějších zákoutí, načež si rádi zajdou něco koupit nebo si sednou do blízké kavárny.

Díky nabídce některých podniků lze přitom paradoxně zažít výlet do komunistické historie. Na pirohy či jinou typicky polskou dobovou pochutinu můžete vyrazit do restaurace Konspira na Solném náměstí. Zpátky do 80. let vás přitom přenese nejen výzdoba interiéru: Tamní menu připomíná noviny undergroundového odboje a kromě výběru jídla v něm najdete i různé zajímavosti o hnutí Solidarita.

Budiž světlo!

Výlet do minulosti se dá ve Vratislavi zažít také za soumraku nebo ráno na Tumském ostrově poblíž katedrály sv. Jana Křtitele. V jejím okolí totiž stojí přes sto plynových lamp, které chodí každý den rozsvěcet muž v klobouku a černém plášti. Tzv. vratislavský lampář zažehává svítilny pomocí dlouhé tyče jako za časů před Edisonovou revolucí a pohled na jeho práci je opravdu jedinečný. Vynechat byste však neměli ani prohlídku samotné katedrály: Gotická stavba i její interiér působí značně okázale a mimo jiné se pyšní největším počtem vitráží v celém Polsku. Kousek od svatostánku navíc najdete nejvyšší sochu Jana Nepomuckého na světě.

Tumský ostrov odděluje od většiny města řeka Odra a jde o nejstarší část Vratislavi. Lidé se tam usadili už v 10. století, kdy se opravdu jednalo o kus země obklopený vodou. Koryto se však od té doby posunulo a dnes je čtvrť spojená s pevninou. Ve Vratislavi se nicméně nachází 21 skutečných ostrovů a přes tamní vodní plochy vede více než sto mostů, přičemž před druhou světovou válkou jich byl dokonce trojnásobek. Mnohé z ostrovů ovšem leží relativně nízko, a pokud přijde velká voda, zaplaví veškerou tamní zástavbu. Modlitby k soše Jana Nepomuckého tak mají zcela praktický význam: Svatý muž, kterého dal český král Václav IV. utopit ve Vltavě, je totiž ochráncem před povodněmi a utonutím.

Silnější než Berlín

Ačkoliv se Vratislavi přezdívá „polské Benátky“, z historického hlediska se podobá spíš některé z kosmopolitních metropolí, v nichž se míchaly vlivy různých národností a etnik. Coby součást jantarové stezky obec obchodně vzkvétala: Ve středověku tam vládli čeští i polští králové a později Habsburkové. Před připojením k Prusku v roce 1741 byla Vratislav dokonce dvakrát bohatší než tehdejší Berlín.

Za druhé světové války spočívala v rukou nacistů, kteří ji nazývali Breslau a vyhnali odtud početnou židovskou komunitu. Poté z města učinili pomyslnou pevnost a za žádnou cenu se jí nehodlali vzdát. Obléhání Vratislavi na konci války trvalo tři měsíce a Němci kapitulovali až 7. května 1945, tedy o pár dní později než v Berlíně. Do rozbořené zástavby se nastěhovali lidé, kteří byli přinuceni opustit své domovy v různých částech předválečného Polska. Po konfliktu se navíc překreslovaly hranice a země se „posunula“ víc na západ. Do Vratislavi tak přišli noví obyvatelé z dnešní Ukrajiny, Litvy a Běloruska – konkrétně ze Lvova, Vilniusu či Grodna.

Příliv umění

Polskou identitu sice značně formovala katolická církev, nicméně ve Vratislavi má její vliv o poznání menší sílu. Město patřilo po značnou část své historie k baštám protestantů, a konzervativní myšlení tam tudíž nezakořenilo tak pevně jako v jiných regionech. Místní obyvatelé jsou považováni za velmi vstřícné k cizincům i globalizaci, a také proto zamířilo do Vratislavi po vypuknutí války mnoho Ukrajinců.

Uprchlickou sstopu, i když o něco starší, nese i druhá největší knihovna v Polsku, vratislavský Národní ústav Ossolinských. Zmíněná rodina žila původně ve Lvově, kde shromáždila mnoho literárních památek v polštině. Při nuceném exodu do Vratislavi s sebou sice vzala jen část sbírky, přesto se v ní nachází řada pokladů – od básní Adama Mickiewicze přes texty Mikuláše Koperníka až po Rembrandtovy obrazy. Do knihovny se dostanete zdarma, a pokud vás právě nelákají staré spisy, můžete obdivovat alespoň působivou přilehlou zahradu. 

Ještě před několika stoletími se lidé domnívali, že je Země středobodem vesmíru a všechno se točí kolem ní. Teprve v 16. století označil Mikuláš Koperník za skutečný střed všehomíra Slunce. Nicméně postupně se ukázalo, že z kosmického hlediska není nic výjimečného ani na Sluneční soustavě, ani na celé Mléčné dráze, která tvoří jen jednu z mnoha galaxií. 

V jednom si přesto naše planeta svou výjimečnost udržela: Představuje jediné známé těleso v kosmu, kde se rozvinul složitý a rozmanitý život. Podle klasických školních hypotéz se na Zemi dostal buď z vesmíru, nebo vznikal přímo na ní. Božské stvoření coby netestovatelnou, a tudíž nevědeckou představu ponechme stranou, stejně jako vyvrácenou teorii samoplození.

Polévka zrození

Pokud jde o hypotézu, že se život zrodil přímo na Zemi, je stále populární mluvit o tzv. prebiotické polévce: Organismy se tedy zjednodušeně řečeno samy vyvinuly na povrchu planety z chemických látek rozpuštěných ve vodě, a to za přispění dopadů asteroidů, elektrických výbojů ve formě blesků a ultrafialových paprsků, jichž vzhledem k nepřítomnosti ozonové vrstvy bombardovalo povrch daleko víc než dnes. Proslulé pokusy, které v roce 1952 uskutečnili Stanley Miller a Harold Urey, sice skutečně ukázaly, že v takovém prostředí mohou z jednodušších, běžně se vyskytujících chemických látek vznikat složitější molekuly. Na otázku, zda se tak skutečně zrodil pozemský život, však jejich výzkum odpověď nenalezl.  

Uvažuje se také o možnosti, že se život nezformoval na bouřícím povrchu planety, nýbrž spíš na dnech oceánů v okolí hydrotermálních průduchů či v oblastech zemské kůry, kde panovalo stabilní prostředí s dostatkem tepla, vody i vhodných chemických látek. Nicméně metody, jak uvedenou hypotézu ověřit, nám zatím chybějí. Na vyřešení otázky „jak“ si tedy budeme muset ještě počkat. Při zkoumání dotazu „kdy“ se však můžeme k řešení záhady dostat mnohem blíž. 

O něco blíž pravdě

O události, která se odehrála před několika miliardami let, možná nebudeme mít nikdy zcela jasno. Určité hmatatelnější důkazy jsme už přesto získali a každým rokem jich přibývá. Často dokonce neuplyne ani měsíc, aby v médiích nezazněla zpráva o novém nálezu nejstarších dokladů pozemského života, jehož počátek se tak rok co rok posouvá do minulosti.

Důkazy jsou dvojího druhu – přímé a nepřímé. V prvním případě se jedná o mikrofosilie dávných organismů. Článek o jednom takovém nálezu vyšel například v časopise Geochemical Perspectives Letters a stavěl na chemické analýze zbytků molekul na domnělých mikrofosiliích nalezených v Austrálii. Práce francouzsko-japonského vědeckého týmu naznačila, že by pozůstatky mohly mít biologický původ, což by znamenalo přímý důkaz pozemského života zhruba před 3,4 miliardy let. Podobný výzkum fosilií nalezených v Austrálii zveřejnili také badatelé z University of Wisconsin-Madison – tentokrát se odhadované stáří pohybovalo dokonce okolo úctyhodných 3,5 miliardy let.

Stopy života

Pokud by byly uvedené hodnoty správné, znamenalo by to, že se život na Zemi vyskytoval již „pouhou“ miliardu let po jejím vzniku. Nelze ani vyloučit, že existoval ještě dřív. S hledáním tak starých pozůstatků se ovšem pojí zásadní potíž: Z příslušné doby máme pouze málo nepřeměněných hornin, které by dokázaly uchovat mikrofosilie až do současnosti. A čím dál do minulosti se snažíme dostat, tím je problém závažnější. Odborníkům tak často nezbývá než spoléhat na důkazy nepřímé, k nimž se řadí například stopy činnosti dávných organismů. Jedná se o stejně zajímavý a pozoruhodný vědecký materiál, ale na rozdíl od přímých důkazů se obtížněji ověřuje. 

Nešlo však o jedinou práci, která vznik života posunula do tak vzdálené minulosti: Nález možných pozůstatků mikrobiálního života ohlásila také studie publikovaná v roce 2017, jež se zaměřila na horniny z okolí hydrotermálních průduchů. Jejich stáří přitom vědci odhadli na neuvěřitelných 3,77–4,28 miliardy let!

Pod vlivem Měsíce

Další, tentokrát už opravdu velmi nepřímou metodu pro hledání počátků života využili letos britští badatelé: Na stránkách časopisu Nature Ecology & Evolution se danou otázku pokusili rozřešit pomocí nástrojů molekulární biologie, potažmo metodou tzv. molekulárních hodin. Její pomocí se určují „vzdálenosti“ mezi druhy na základě srovnání množství mutací v jejich genetické informaci. 

Postup vědci aplikovali na 29 genů u 102 různých organismů, od mikrobů přes rostliny až po živočichy. A dospěli k závěru, že poslední univerzální společný předek všech žijících organismů – neboli LUCA, z anglického „Last Universal Common Ancestor“ – se na Zemi vyskytoval už před neuvěřitelnými 4,5 miliardy let! Jednalo se tudíž o dobu vzápětí po vzniku planety a po její srážce s Theiou, tělesem o velikosti Marsu. Jeho dopad vymrštil na oběžnou dráhu obrovské množství materiálu, jenž se později vlivem gravitace zformoval a stal se základem pro zrod Měsíce. 

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Rozhovor s vědcem z Fyziologického ústavu Akademie věd

Zdá se tedy, že se život na Zemi objevil – alespoň z geologického hlediska – poměrně záhy a rozhodně nelze vyloučit, že existoval už před čtyřmi miliardami let. Jde tak jistě o zajímavé zprávy i v souvislosti s možným výskytem živých forem na planetách mimo naši soustavu či na jiných vesmírných tělesech s vhodnými podmínkami. Přesto je třeba mít na paměti, že při zkoumání tak dávných událostí nelze dělat ukvapené závěry. Minimálně uvedená čísla se totiž mohou – a patrně i budou – v dalších letech ještě výrazně měnit.

V nizozemském městě Tiel, které leží na břehu řeky Waal v provincii Geldry, se buduje nová industriální zóna. Přesněji řečeno na místě budoucí industriální zóny probíhají od roku 2016 záchranné archeologické práce. Nedávno v místě výkopových prací došlo k velmi významnému objevu, archeologové zde narazili na rozsáhlou svatyni pod širým nebem, jejíž stáří odhadují na zhruba 4 tisíce let.

Sluneční svatyně

Jde o náboženský komplex s pohřebními mohylami, jehož rozloha odpovídá velikosti čtyř fotbalových hřišť. Ve svatyni jsou celkem tři mohyly. Zdá se, že svatyně byla vybudována tak, aby Slunce o zimním a letním slunovratu přímo osvětlovalo určitá místa na hlavní mohyle.

Hlavní mohyla je největší – v průměru měří zhruba 20 metrů. Archeologové odhadují, že v mohylách této svatyně je pohřbeno nejméně 60 lidí, kteří zde byli uloženi v průběhu 800 let. Dalších 20 lidí bylo ve svatyni pohřbeno na vedlejším hřbitově, který se nachází mimo zmíněné mohyly.

Lidé se v této svatyni zřejmě po staletí scházeli v době zimního a letního slunovratu, aby sledovali, jak sluneční paprsky procházejí určenými místy a ozařují místa jejich předků, přinesené obětiny a další předměty. Podobná místa se nacházejí i jinde v Evropě, v Nizozemsku na něco podobného odborníci narazili poprvé.

TIP: Prehistorický komplex Chankillo je nejstarší solární observatoří Nového světa

Na vykopávkách v Tielu, které zahrnují i další místa než jen zmíněnou svatyni, bylo nalezeno celkem přes milion historických artefaktů, které pocházejí z dlouhého období historie, od doby kamenné až do středověku. Jedním z nejzajímavějších nálezů je zelený skleněný korálek z hlavní mohyly svatyně, jehož stáří je zhruba čtyři tisíce let. Pochází totiž z Mezopotámie, vzdálené vzdušnou čarou asi čtyři tisíce kilometrů. Kromě mezopotámského korálku zde vědci objevili i kostry zvířat, lidské lebky nebo třeba bronzový hrot kopí. Celkově archeologové v této lokalitě objevili okolo 25 000 kostních pozůstatků, 32 000 úlomků kostí, 170 000 hliněných střepů a přibližně 10 000 pazourků.

Životní úroveň německých generálů na frontě se lišila od podmínek prostých vojáků, ale také mezi zvyklostmi jednotlivých velitelů leze nalézt výrazné rozdíly. Zatímco někteří preferovali okázalost a pompéznost, jiní se soustředili výhradně na povinnosti a vnějším projevům své prominentní pozice věnovali minimum pozornosti.

Velitelství německých divizí tak bylo možné nalézt jak v prostých měšťanských domech, venkovských usedlostech a na farmách, tak na zámcích, ve vilách či letních sídlech aristokratů. Podobné odlišnosti se týkaly stravování i osobní výbavy – někteří generálové stolovali na vlastním stříbře, jiní vzali zavděk jakýmkoliv nádobím. 

Skromností a blízkým vztahem k prostým vojínům proslul například Walther von Seydlitz-Kurzbach. A to přesto, že pocházel z jedné z nejprestižnějších pruských vojenských rodin. Coby příslušník staré aristokracie vnímal svou společenskou zodpovědnost a prosazoval motto „vznešenost zavazuje“. Vždy si udělal čas na promluvu s podřízenými a oblibu si získal i – mezi generály – ojedinělou zvyklostí chodit v blízkosti fronty s puškou na rameni. 

Přístup velitelů se lišil také co do volby dopravních prostředků. Mnozí němečtí generálové k nim měli podstatně neformálnější přístup než jejich protějšky z Velké Británie a Spojených států. Například SS-Oberstgruppenführer Paul Hausser si za bojů u Charkova neváhal „stopnout“ kolem jedoucí polopásový hakl a řídit z něj bitvu. Erwin Rommel v Africe uskutečňoval průzkum předních linií v prostém neozbrojeném voze se sklápěcí střechou. Proslul i užíváním dvou kusů kořistního velitelského obrněnce AEC 4×4 ACV britského původu.

Šaty dělají generála

V roce 1939 se důstojník od generálmajora výše mohl pyšnit uniformou sestávající ze zelenošedého saka se čtveřicí skládaných kapes a se stojatým límcem, z šedých jezdeckých kalhot s červenými lampasy a vysokých černých bot. Na čepici se zlatým lemem se nacházel zlatý podbradník a lesklý černý štítek. Na saku měli generálové zlatou nití vyšitý státní znak, k jednoznačným identifikátorům se řadily i takzvané arabesky na obou polovinách límce. 

Ke generálským privilegiím patřila volnost ohledně nošení různých typů zavedených polních uniforem dle vlastního uvážení. Kupříkladu Rommel měl vlastní tropický stejnokroj, k němuž si oblíbil šedou služební čapku evropského typu – na rozdíl od Wilhelma von Thoma nebo Johanna von Ravensteina, kteří nosívali charakteristické keprové čepice Afrikakorpsu. Velitel horských jednotek generál Eduard Dietl zase k jezdeckým kalhotám obouval silně podkované boty typické pro Gebirgsjäger, což ještě zvyšovalo jeho oblibu u podřízených. 

Na mušce

Obecně platilo, že generálové Wehrmachtu nebyli dlouho ochotni se vzdát svých distinkcí, a to ani v extrémně nebezpečných lokalitách. Kromě okázalých uniforem šlo například o pohyb ve velkých štábních automobilech, navíc opatřených vlaječkami na blatnících. Vzhledem k tomu tvořili snadno rozpoznatelný cíl pro odstřelovače, partyzány nebo stíhací bombardéry. Poválečný výzkum amerických vojenských historiků potvrzuje, že šlo o jednu z hlavních příčin celkem těžkých ztrát generality Wehrmachtu. 

Z mužů, kteří stáli v čele divizí nebo vyšších svazků, padlo v letech 1939–1945 celkem 136 důstojníků: jeden generálplukovník, 19 generálů, 55 generálporučíků a 61 generálmajorů. Jejich smrt znamenala pro systém velení v dané oblasti silný otřes – už proto, že šlo o tři velitele armád, 23 velitelů sborů a 110 šéfů divizí. Přepočteme-li tento počet na dobu trvání války, zjistíme, že každého čtvrt roku zahynul jeden velitel sboru a u velitelů divizí šlo o jedno úmrtí za tři týdny.

V první linii

Teprve ve druhé polovině války bývali generálové k vidění v malých obojživelných vozech Kübelwagen a v účelných stejnokrojích určených spíše pro frontové vojáky. Šlo o jednoznačný doklad horšící se situace na frontách. Generál Fridolin von Senger und Etterlin o službě v Itálii roku 1944 prohlásil: „Pokaždé, když jsem nyní zamířil na frontu, musel jsem projet oblastí kontrolovanou odbojáři. Proto jsem se pohyboval v malém volkswagenu a nevystavoval na odiv generálské distinkce – žádné čepice se zdviženým dýnkem, zlato ani červené vlajky…“ 

K dalším příčinám vysokých ztrát patřila samotná německá doktrína, která tradičně počítala s přítomností velitele na frontové linii. Už ve výcvikovém manuálu vilémovských vojsk z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Podobný náhled trval o 20 let později, jak dokládají citace z manuálu Truppenführung vydaného roku 1936: „Osobní vliv velícího důstojníka na podřízené útvary je klíčový a vždy by jim měl být v boji nablízku. (…) Velitelé mají žít se svými útvary a sdílet nebezpečí, utrpení i chvíle štěstí. Jen tak získají vhled do požadavků prostých vojáků.“ 

Partyzáni i stíhačky

Většina německých generálů přijala tyto zásady za své. Přispěla k tomu i situace, kdy mnozí z nich za Velké války sloužili coby nižší důstojníci a viděli na vlastní oči osobní hrdinství tehdejších generálů. Když pak vysokých šarží dosáhli sami, chovali se za druhého globálního konfliktu podobně. Výsledkem byla pružnost při předávání rozkazů a hodnocení situace, ovšem i vysoká úmrtnost. Vojenští historici identifikovali též další příčiny četných úmrtí generálů.

TIP: Elita Wehrmachtu v zákopech: Část německých generálů se nechala uplácet

Většinu fatálních úrazů přivodily nečekané a rychlé útoky – palebný přepad, partyzánská léčka nebo nalétávající stíhačka. Tyto praktiky uspěly zejména proto, že se příliš lišily od metodických operací, na něž byli důstojníci zvyklí ze svých mladých let. Mnoho generálů inkasovalo smrtelný zásah při pohybu vozem napříč bojištěm. Německý důraz na vysoce mobilní operace vyžadoval od velitelů časté přesuny kvůli kontrole podřízených, nicméně Němci tak mnohdy zbytečně činili bez adekvátní eskorty a za denního světla.

Souboje počítačových algoritmů a lidí nejsou na poli her nic nového. Již více než před čtvrtstoletím dokázal počítač IBM Deep Blue porazit tehdejšího šachového mistra Garryho Kasparova, v roce 2011 zase porazil počítačový systém Watson (vyvinutý společností IBM) lidské protihráče v soutěži Jeopardy! (na licenci této soutěže byla postavená česká verze Riskuj!) a před šesti lety si systém Libratus (vyvinutý na Carnegie Mellon University) poradil s nejlepšími hráči pokeru.

Učenliví roboti

Výrazný posun do soupeření lidí a počítačů přinesla umělá inteligence – ta je na rozdíl od počítačového programu schopná se učit a adaptovat. První vlaštovkou v tomto směru byl souboj AlphaGo a čínského velmistra Kche Ťie ve strategické deskové hře Go. V roce 2017 dokázala umělá inteligence AlphaGo zvítězit ve třech zápasech v poměru 2:1.

Ve všech těchto kláních počítače „pouze zadávaly příkazy“ – proti soupeřům neseděl robot, který by fyzicky prováděl jednotlivé tahy. Nově představený robot SenseRobot Go je v tomto směru dalším evolučním krokem. Robot, kterého pohání umělá inteligence, skutečně sedí na opačné straně herní desky a fyzicky pohybuje kameny ve hře Go.

TIP: Umělá inteligence na malířském plátně: Blíží se soumrak malířů?

SenseRobot Go je dílem čínských vývojářů SenseTime, kteří se umělou inteligencí zabývají již mnoho let. Z jejich dílny ostatně vzešel i kontroverzní systém pro rozpoznávání tváří široce používaný v Číně. Jejich novinka má sloužit nejen k zábavě, ale i k tréninku – SenseRobot Go disponuje 20 výkonnostními profily a utkat se tak s ním mohou začínající hráči, pokročilí stratégové i skuteční velmistři.