Forenzní vědy hrají často zcela zásadní roli při vyšetřování závažných zločinů. V kriminalistice se přitom uplatňují odborníci mnoha různých oborů, od psychologů a antropologů až po chemiky, genetiky nebo entomology. A jak se ukazuje, při vyšetřování mohou pomoci i odborníci na řasy, čili forenzní algologové.

Pro tento druh vyšetřování jsou velmi vhodné rozsivky – mikroskopické „hnědé řasy,“ což jsou fotosyntetické vodní organismy s dvojitou křemičitou schránkou. Jejich schránky jsou velmi odolné a zároveň je možné je navzájem rozlišit a určit do druhu, samozřejmě s použitím mikroskopu. Rozsivky bývají specifické, pokud jde o nároky na prostředí, takže je například možné zjistit, v jaké vodě se mrtvý utopil.

Mrtvá na pláži

Forenzní algologií se zabývá i Kirstie Scottová z Univerzity Johna Moorese v Liverpoolu, která popisuje použití rozsivek v kriminalistice v novém seriálu britské stanice BBC Three „Body On The Beach: What Happened To Annie?,“ věnovanému vyšetřování záhadného úmrtí třicetileté Annie Börjessonové. Její smrt nedříve policisté uzavřeli s tím, že šlo o sebevraždu nebo nehodu, následné vyšetřování ale ukázalo, že kolem smrti třicetileté Švédky vyvstávají velké otazníky.

TIP: Forenzní biologie: Když selže DNA, mohly by pachatele prozradit proteiny ve vlasech

Scottová se přímo nepodílela na vyšetřování úmrtí Börjessonové, která žila ve skotském Edinburghu a její tělo bylo nalezeno v roce 2005 na pláži v Prestwicku. Ve vyšetřování ale sehrály významnou roli rozsivky, které byly nalezeny v kostní dřeni mrtvé ženy. „Rozsivky jsou mikroskopické řasy. Můžete je nalézt v prakticky jakékoliv vodě či vlhkém povrchu, kde jsou alespoň nějaké řasy. Rozsivky patří k těm nejčastějším,“ vysvětluje Scottová. „Lze je využít k určení místa či příčiny úmrtí nebo osvětlit události, které s úmrtím souvisely.“

Fotosyntéza představuje pro život na modré planetě nejdůležitější proces, při němž se oxid uhličitý s vodou přeměňují na kyslík a cukry. Odehrává se v chloroplastech rostlin, řas, sinic či některých bakterií a jeho hnací motor tvoří sluneční záření. Nejnovější studie vědců z University of California však pomyslnou světelnou bariéru překonala a zřejmě vytyčila cestu, kudy se bude ubírat odvětví umělé fotosyntézy a pěstování plodin ve tmě.

Kam nemůže slunce…

Pro fotosyntézu využije rostlina pouze 1 % slunečního svitu, který za den přijme, a produkce látek nutných k jejímu úspěšnému růstu je tak velmi omezená. Odborníci se tedy zaměřili na to, jak flóře dodat nezbytné přírodní zdroje, jež by se daly okamžitě účinně využít, a to v místech, kde slunce příliš nesvítí – například v halách.  

Základem řešení se staly solární panely: Vědci však nehodlali získanou energii využít k rozsvícení výkonných lamp, jež by svit slunce simulovaly, nýbrž k přímé produkci životodárných látek. Směs oxidu uhličitého a vody se pomocí elektrolýzy rozložila na prvky, z nichž byl poté získán acetát nebo také octan – základní složka octů. A ta rostlinám poskytne veškerou výživu, kterou by si za normálních podmínek opatřovaly fotosyntézou. 

Vymanit se z okovů

Převratnost novinky tkví především v efektivitě. Umělá produkce živin je totiž čtyřikrát účinnější než v podání samotných rostlin: Z téhož množství vstupních prvků a světla tedy může vzniknout čtyřnásobek životodárných látek. Takto „hnojená“ vegetace nepotřebuje k životu světlo a daří se jí i v absolutní tmě. „Hledali jsme způsob, jak se vymanit z okovů fotosyntézy,“ vysvětluje environmentální inženýr Robert Jinkerson z University of California.

Podle nejnovějších pokusů dokáže získaná kapalina vyživovat zelené řasy, kvasinky a houby. První zmíněné přitom potmě profitovaly až čtyřikrát víc než za běžných podmínek, a kvasinkám se dařilo dokonce osmnáctkrát lépe. Acetát však vyhovoval také rajčatům, hrášku, tabáku, rýži a řepce. „Zjistili jsme, že pomáhá růst celé řadě plodin,“ dodává Marcus Harland-Dunaway z téže univerzity. „Časem bychom pomocí křížení a trochy genetického inženýrství mohli vyšlechtit plodiny, které by acetát využívaly coby bonusový zdroj energie, čímž by se zvětšila úroda.“

Na Zemi či v kosmu

Jedná se o natolik pokrokovou a do budoucna významnou metodu, že ji NASA vybrala jako vítěze výzvy Deep Space Food Challenge hledající potravinové inovace. S pěstováním totiž pomůže nejen na Zemi, ale také v kosmu: Rostlinám by se tak mohlo dařit v podpovrchových základnách na Měsíci, v útrobách vesmírných lodí i na Marsu.

TIP: Salát vypěstovaný na oběžné dráze je stejně dobrý jako ten ze Země

Proces potenciálně pomůže rovněž v boji s globálním oteplováním, kdy ubývá tradičních míst k pěstování plodin a zemědělci se musejí uchylovat k alternativním řešením. 

Celá řada faktorů souvisejících s životním stylem ovlivňuje naše zdraví, počínaje cvičením a stravou. V poslední době se ale ukazuje, že až překvapivě významnou roli může hrát i sociální izolace. Odborníci již zjistili, že osamělost zvyšuje riziko demence, mrtvice nebo infarktu.

S dalším důkazem zhoubného vlivu osamění přichází americký výzkumný tým, který vedl Lu Qi z Tulaneho univerzity v New Orleans. V rámci rozsáhlé studie prokázali, že pro diabetiky je osamělost tak významným faktorem, že její vliv na rozvoj kardiovaskulárních onemocnění dokonce předčí kouření, stravu i tělesnou aktivitu.

Nebezpečná osamělost

Ve výzkumu, který publikoval časopis European Heart Journal, badatelé využili zdravotní záznamy více než 18 500 diabetiků ve věku 37 až 73 let, které pocházejí z britské databáze UK Biobank, vytvořené na základě zdravotních a genetických dat více než půl milionu obyvatel. Součástí údajů bylo i zhodnocení míry osamělosti na základě odpovědí v dotazníku.

Během deseti let od zahájení sledování diabetiků se u 3 247 z nich rozvinulo kardiovaskulární onemocnění (u 2 771 šlo o ischemickou chorobu srdeční, u 701 o mrtvici a u některých o obě choroby). S přihlédnutím ke vlivu faktorů jako index tělesné hmotnosti BMI, hladina cholesterolu, pohlaví nebo věk se ukázalo, že diabetici s nejvyšší mírou osamělosti mají proti nejméně osamělým diabetikům o 26 procent vyšší pravděpodobnost vzniku kardiovaskulární choroby.

TIP: Samota a sociální izolace škodí zdraví jako patnáct cigaret denně

„Kvalita sociálních kontaktů se jeví jako důležitější pro zdraví diabetiků než řada dalších faktorů, jimž se obvykle věnuje podstatně větší pozornost,“ shrnuje epidemiolog a odborník na výživu profesor Li. „Neměli bychom podceňovat negativní vliv osamělosti. Pacientům s diabetem, kteří se cítí osaměle, bychom měli nabízet možnosti kontaktů s lidmi, s nimiž sdílejí společné zájmy.“

Kousek pod vrcholem masivu Radan (1 409 m n.m.) je celkem 202 kamenných soch, které ční přímo k nebi do výšky 2–15 metrů. Jejich šířka u základny se pohybuje v rozmezí 4–6 metrů. Ve světě prakticky neznámé formace vznikly díky erozi místa, kde před miliony let probíhala intenzivní vulkanická činnost. Díky navrstvení různých materiálů má většina věží „hlavy“ z tvrdého andezitu, který je chrání před další erozí. Komíny korunované kamennými bloky o hmotnosti kolem sta kilogramů se zdají být až nereálné a přitom v téměř stejné podobě přetrvávají už několik století. 

Červené zabarvení, jež se mění v průběhu dne s proměnlivým slunečním světlem, odedávna zaměstnávalo představivost místních obyvatel. Ti dali skalám jméno Djavolja Varoš, tedy Ďáblovo město. Iluzi nadpřirozeného místa napomáhá i fakt, že okolní krajina je porostlá bujnou vegetací, zatímco prostor samotných skalních pyramid má pouštní charakter.

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Kromě skal jsou zde i dva přírodní prameny s vysokým obsahem minerálů a extrémně kyselou vodou. Jeden z pramenů se jmenuje Djavolja voda (Ďáblova voda) a druhý Crveno vrelo (Rudá studna). Už padesát let je Djavolja Varoš místo chráněné státem a roku 1995 jej srbská vláda prohlásila za přírodní památník prvořadého významu. Obdobně jako naše Pravčická brána byl útvar nominován do hlasování o sedm přírodních divů světa, ale zůstal před branami finále. 

Nový a výkonný Vesmírný dalekohled Jamese Webba mimo jiné úspěšně pozoruje objekty ve velmi mladém vesmíru. Nedávno narazil na dvě galaxie, jejíž stáří je pouhých 860 milionů let. Tyto galaxie prozkoumal početný tým odborníků, které vedl Xuheng Ding z japonské Tokijské univerzity.

Jde o galaxie, které mají ve svém centru kvazar, tedy nesmírně aktivní supermasivní černou díru, která hltá hmotu a velmi intenzivně září. Vědci analyzovali pozorování Webbova teleskopu a odhadli, jak jsou tyto galaxie hmotné a jak je hmotná jejich supermasivní černá díra. Výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature.

Superhmotné kvazary v mladém vesmíru

Hmotnost galaxie s kvazarem J2236+0032 vědci odhadují na 130 miliard Sluncí, přičemž na supermasivní černou díru této galaxie připadá hmotnost asi 1,4 miliard Sluncí. Druhá galaxie s kvazarem J2255+0251 váží asi jako 34 miliard Sluncí a její supermasivní černá díra jako 200 milionů Sluncí.

Na galaxie ve vesmíru o stáří 860 milionů let je to slušný výkon. Přitom stále s jistotou nevíme, jak je možné, že supermasivní černé díry v tak mladém vesmíru nashromáždily tak ohromující množství hmoty. Pozorování uvedených kvazarů a galaxií ale potvrdilo vědcům jeden významný předpoklad.

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Ukázalo se, že u obou zmíněných galaxií je zhruba stejný poměr mezi hmotou celé galaxie a hmotou její supermasivní černé díry. Pro odborníky je zásadní, že tento poměr funguje i ve velice mladém vesmíru. Teď musí přijít na to, jaký mechanismus se v tom skrývá. Ding s kolegy využijí další příležitosti pozorovat mladý vesmír Webbovým teleskopem a budou hledat další podobné galaxie s kvazary, aby se přiblížili k vytoužené odpovědi.

Devatenáctiletá Indka studuje vysokou školu v Melbourne. Bydlí v pronajatém pokoji, za který platí 550 australských dolarů týdně (v přepočtu zhruba 7 700 korun). Aby nájem zaplatila, dělí se o postel s řidičem kamionu – zatímco studentka v noci spí, řidič ve stejný čas pracuje.

Že nejde o úplně ojedinělý problém, potvrzuje dva roky starý výzkum badatelů z Technologické univerzity v Sydney, ze kterého vyplývá, že sdílené lože využívají až 3 % zahraničních studentů. Celkem se to týká více než 22 tisíc studentů ve věku od 18 do 30 let. Necelá třetina z nich má původ v chudších zemích, polovina v zemích se středně vysokými příjmy a 15 % studentů pochází ze zemí s vysokými příjmy.

TIP: Bydlení v kleci: Otřesné životní podmínky nejchudších obyvatel Hongkongu

V Austrálii platí pro studenty omezení počtu hodin, které mohou věnovat práci. Držitelé studentských víz mohli ještě nedávno odpracovat maximálně 40 hodin za 14 dnů. Během pandemie koronaviru bylo toto omezení dočasně uvolněno, nicméně aktuálně lze legálně odpracovat jen 48 hodin za 14 dnů. Při minimální hodinové mzdě (21,38 AUD) si tak studenti mohou vydělat maximálně 855 dolarů za 14 dnů.

Stejně jako dnes, i v raném novověku ovlivňovalo styl oblékání nejen podnebí, praktické potřeby a specifický vkus, ale i dobové módní vlny. Ty spočívaly v upřednostňování a zvýrazňování některých částí těla, především posouvání pasové linie. Vzhledem k tehdejším životním podmínkám přitom pro nižší vrstvy nebylo možné při každé sebemenší proměně tělesných rozměrů pořizovat nové šaty. Častá těhotenství vdaných žen tak vyžadovala nápaditá řešení, jak oděv během celého času různě vrstvit, kombinovat a upravovat tak, aby zůstal funkční a praktický. 

Jedna vlna za druhou

Střihy v českém prostředí vycházely především z německé a španělské módy. Na počátku století byl po vzoru španělské módy trendy úzký stažený pas, který tvaruje postavu do písmene V – nejlépe je to vidět na dámských živůtcích. Někdy ve 20. letech přišla na naše území raně barokní linie, která lehce zvyšuje pas. Vpředu na dámských živůtcích je špička, která při pohledu z profilu přiléhá k tělu a sukně získávají zaoblenější tvar. Živůtky měly velmi komplikované střihové řešení, skládaly se ze tří dílů a byly náročně vyztužovány tuhým plátnem i proutím – fišpánem.

Nová módní vlna ve 40. letech rozdělila dámský živůtek až na devět dílů. Tento specifický oděvní prvek měl několik vrstev výztuh, opticky rozšiřoval ramena, zvedal poprsí, zužoval pas a zároveň v něm měl našité drobné šůsky, které zabraňovaly vzniku otlaků během nošení. V 70. letech už dámy nosily i mantuu – nevyztužené šaty, jejichž výsledný vzhled závisel na vyztužených spodních vrstvách. Vyztužený živůtek se přitom užíval jako spodní prádlo a byl rovněž nošen viditelně jako součást oděvu.

Sukně, základ šatníku

Základní oděvní součást tvořila po celé století kolová sukně sešitá se živůtkem, který mohl být bez rukávů, nebo s nimi. Ve druhé polovině století se pak objevily i oddělené sukně a samostatné živůtky. Materiálem pro výrobu kolové sukně bylo většinou kvalitní sukno, místní i zahraniční – anglické, leidenské, perpignanské, norimberské, míšeňské, mostecké nebo českolipské. Kolový tvar přispíval k výrazně zvonovému charakteru. Díky působení módních vlivů došlo postupně i k proměně jednotlivých střihů sukní.

Móda první poloviny 17. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

Ctihodné měšťanky a vdané ženy měly často sukně černé, ta byla barvou důstojnou. Pokud v ní žena nechodila běžně, měla několik kusů do kostela nebo na příležitosti s očekávanou důstojností. Na běžné nošení pak využívaly i barev různých. 

Plzeňská měšťanka Kateřina Kleowá v roce 1629 odkázala ve svém kšaftu „popelatý barvy sukni tupltykytovou a mantlíček tupltykytový černý odkazuji, suknie karmazínová s zlatem protkávaná černá“. Jasné barvy nosila děvčátka a neprovdané mladé dívky. Přes sukně nosily ženy zástěry, takzvané fertohy – chudší jako ochranu oblečení, ty bohatší jako drahý doplněk, zdobený krajkami a výšivkami.

Pláště a mantlíky

Nedílnou součást oděvu pro oficiální příležitosti i pro pohyb v exteriéru představoval plášť. Délky se pohybovaly od krátkých po ramena až po dlouhé až na kotníky. V pozůstalostních inventářích se pláště objevují často – dlouhé „takzvané“ mantely a zkráceným dámským plášťům kruhového tvaru se říkalo mantlíky. Většinou jsou ze sukna v tmavých odstínech černé, šedé, zelené i modré, letní varianty z taftu a kanaveče. 

Mantlíky vlastnily ženy všech stavů. V kšaftu měšťanky Alžběty Žežulové z roku 1625 najdeme „mantlík tykytový plátnem podšitý“ a již zmíněná Kateřina Kleowá odkazovala „mantlíček tupltykytový černý“. Dále „mantlík harasový všední“ odkázala v Rokycanech měšťanka Markéta Khoblová. Haras byl oblíbený pro výrobu mantlíků, takový odkazovala Dorota Ambrožová. 

Mantlíky nosily hlavně dívky a mladší ženy. Důstojné matky nosily delší pláště. Ve druhé polovině století se u aristokratek mantlíky již nenosí a postupně mizí i u měšťanek. 

Nosil se rovněž dlouhý i krátký ženský plášť s rukávy nebo oblíbená šuba (německy Shaube), která byla svrchním oděvem vyšších vrstev. Šila se z drahých látek a na začátku století pronikla ojediněle i na venkov. Dále se nosily také kožichy různých druhů. Mezi dámské pláště patřila také v první třetině 17. století takzvaná ropa (česky hazuka), což byl dlouhý kuželovitý plášť s rukávy, který se nosil samostatně nebo jako plášť přes živůtek a sukni. 

Kalhotky byly tabu

O spodním prádle českých žen toho víme velmi málo. Historik a spisovatel Zikmund Winter zmiňuje spodní kalhoty u jeptišek na počátku století. Specifickým spodním oděvem bylo oplečí nebo oplečka či oblečka. Šlo o jednoduchou plátěnou spodničku, pro pracující ženy byla i letním pracovním oděvem. Svlečení do košilky se však mimo fyzickou práci považovalo za společensky nevhodné. Český šlechtic Jan Jiří Harant o pohoršení nad svlečením do košile v pamětích z let 1624–1648 píše: „Vždyť v košilích jsou v té době přiváděni odsouzenci na smrt!“

Vyšší vrstvy měly své spodničky a košile luxusně zdobené bohatou výšivkou kolem výstřihu a manžet. Vyšívalo se s oblibou takzvanou nasekanou hedvábnou přízí a ty nejluxusnější se vyšívaly kontrastní výšivkou neboli black work. Od německého autora Hanse Jakoba von Grimmelshausena v románu z dob třicetileté války víme, že černé vyšívání na švech bylo typicky české, a že hlavní ženská postava má sněhobílou košili s černým vyšíváním z hedvábí na švech – prý „podle českého zvyku“. 

Móda z konce 17. století až po počátek 19. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

V druhé polovině století se košile šily z většího množství látky, kraje rukávů měly bohaté manžety „tacle“ a lemovala je bohatá krajka. Košile se často zavazovaly šňůrkami, ze kterých se stala rovněž módní ozdoba – vyráběly se v podobě masivních střapců vysoké hodnoty. 

Pod spodničkami nosily ženy punčochy, které dosahovaly do výše kolen a zavazovaly se pod koleny podvazky (prosté pásky nebo i zdobné, hedvábné stuhy). Byly šité z látek (plátna, sukna či kůže), diagonálně vůči osnově i útku, aby využily přírodní elasticitu vazby. Ty nejlacinější byly z vlčatého sukna. Z počátku 17. století jsou u nás zachované i pletené punčochy, a to hedvábné, barevné, žluté, černé, hnědé, bílé i vícebarevné. Některé mají jednoduchý vzor, jiné zdobný okraj na lemu, aby se nerolovaly.

Móda stužek

Na počátku století byly velmi nákladným módním doplňkem rukavice, které šili specializovaní rukavičkáři. Měly v zápěstí výraznou lichoběžníkovou manžetu ozdobenou výšivkami, stuhami, krajkami z kovových nití a třásněmi. Dámy ve 30. letech po zkrácení rukávů šatů nosily delší rukavice zakrývající odhalená předloktí. S módou stužek byly zdobené smyčkami hedvábných stuh korespondujícími se stuhami na oděvu. Objevily se rovněž pletené rukavice se složitými vyplétanými vzory a krajkami. U obyčejných žen měly rukavice praktický účel, čemuž odpovídal i jejich jednodušší vzhled.

Mezi důležité součásti dámského šatníku patřil opasek. Oděvy byly ještě na počátku století často bez kapes, a proto opasky sloužily k zavěšení různých váčků a tašvic. Opasky obvykle tvořily pruhy kůže a tkanic mnohem delší, než bylo skutečně zapotřebí k obepnutí pasu. Po sepnutí se nosily s dekorativním uzlem a volný konec ledabyle visel. 

Dámy z nejvyšší společnosti nosily jako módní doplněk v ruce kapesníky – takzvané šátky kapesní, facalíky či facalíty. Čtverce byly z počátku jen zdobeny střapci, později je lemovaly krajky. Zhotovení takového kapesníku bylo velmi náročné, tehdejší paličkované krajky se vyráběly dlouho – jen malý kus krajky o pár milimetrech se vyráběl hodiny. V roce 1613 psala Marie Anna Trnalová z Chyš z Hubojed o 12 facalítech, které poslala bratrovi: „chtěla jsem je vám dáti po všech čtyřech stranách šití, ale bojím se, že by je ani do roku neušili…“ 

Od třicetileté války se oblíbenou ochranou rukou před zimou stal rukávník, takzvaný štucl. Kožešina se při nepoužívání nosila zavěšená na krku. Při sezení mohl štucl zahřívat ruce i nohy a ty luxusnější byly podšité drahými kožešinami a byly potažené drahými látkami. Obyčejnější byly z beraní nebo kozí kůže a sukna. Pravá jako levá I boty se tvarově podřizovaly módnímu stylu. 

Pantofle (domácí i venkovní, chránící dražší obuv) se vyráběly z různých materiálů od kůže až po hedvábí. Podešve byly z usně, korku nebo dřeva. Na počátku století měly podešve osmičkový tvar, do konce století ještě vystřídal různou výšku podpatků dle aktuální módy. Venku ženy nosily střevíce s jednoduchou podešví, takzvané „španělky“. Ty zakrývaly vysoko nárt a šily se ze zámišů nebo jirchářských usní. Měly dvě podoby – s nártovými řemínky nebo bez. Tvarově to byl velmi jednoduchý typ obuvi. Luxusní verze měly na nártu prostřihy, které připomínaly krajku. Podešve zpočátku nebyly odlišené na levou a pravou nohu, tedy pár se vyrobil zcela totožně a až s nošením se vytvarovaly boty na levou a pravou. 

Panenské vínky

Mezi oděvní doplňky patřily neodmyslitelně také pokrývky hlavy. Zvyk pokrytí hlavy byl jasným znakem, že je žena vdaná, jednalo se o společenskou nonverbální komunikaci. Ženy vyráběly tyto doplňky samy doma, ale byly i specializované dílny. Nejvíce se nosily bílé čepce, které mohly být zdobeny krajkami (u vdov také černé). 

Dívky a neprovdané ženy měly vlasy nezakryté, upravené do různých účesů. Nosily se panenské vínky symbolizující nevinnost a o úpravě rozhodoval stav, ne věk. Dívka, která přišla o panenství a nevdala se, se musela vínku jako symbolu čistoty vzdát. Panenské vínky byly někdy věnce ze skutečných květin nebo byly drátěné s umělými květy. Na počátku století nosily ženy pod čepci copy v týle obtočené kolem hlavy.

TIP: Když frčely lilíky: Vlasový styling našich středověkých předků

Sledovat velké dějiny odívání na našem malém území znamená nutně vycházet z celoevropského prostředí. České území bylo v 17. století plné módních krajových odlišností a specifických modifikací zahraničních trendů. Oděv byl určen tehdejším životním stylem a vliv na něj měla i textilní produkce – v Evropě se zpracovával primárně len a bavlna, hedvábí na východě. Tvrdší látky vyžadovaly také jiné tvarování oděvů (na rozdíl od tenkého hedvábí, které se mohlo jednodušeji vrstvit). Z ikonografie a dochovaných oděvů (památky a archeologické nálezy pohřebních výbav) se dá vyčíst mnoho, ale u některých doplňků jsou pouze ojedinělé nálezy 

Americké vojenské letectvo dnes představuje mocnou a obávanou sílu, avšak v roce 1941 působilo zcela odlišným dojmem. Netvořilo dokonce ani samostatnou složku, protože se řadilo do struktury armády coby USAAF (United States Army Air Forces). Z hlediska své síly zaostávalo i za letectvy některých států, které se dnes řadí k zemím třetího světa. Také japonské letectvo tvořilo formální součást císařské armády, ale na rozdíl od amerického se mohlo chlubit vynikajícím personálem, který představoval produkt vysoce kvalitního výcvikového programu. Japoncům rozhodně nechyběla sebedůvěra, jenže ta se posléze ukázala i jako jedna z jejich největších slabin.

Stejný výcvik s pěšáky

Osádky těžkých bombardérů, jež prováděly útoky nejprve na třetí říši a posléze i na císařské Japonsko, měly coby formální členové US Army shodný základní vojenský výcvik jako pěšáci, avšak po jeho absolvování se již přesouvali na letecké základny. 

Na rozdíl od pěšáků či tankistů, jejichž divize bývaly většinou tvořeny muži z blízkých států USA, nabízely letecké útvary mnohem pestřejší obrázky, co se týče původu a také motivace. Před druhou světovou válkou k nim mnoho nováčků mířilo zejména díky tehdy výjimečné popularitě letectví, ale nebylo ani málo těch, které v časech hospodářské krize motivovaly spíše slušné peníze. Po vypuknutí války se situace zcela změnila, protože USA zahájily povinné odvody, byť letectvo nikdy nemělo o zájemce o službu nouzi.

Deset nebo jedenáct

V případě bombardérů dokonce platilo, že jejich osádky tvořili výhradně dobrovolníci, což vycházelo z úvahy, že tato složka utrpí těžké ztráty. Šlo o správný předpoklad, jenže skutečnost nakonec dokonce předčila nejpesimističtější předválečné kalkulace. Typická osádka bombardéru B-17 a B-24 čítala celkem deset mužů, mezi které se řadil pilot, druhý pilot, navigátor, bombometčík, inženýr, radista a čtveřice střelců. V případě nového typu B-29 Superfortress přibyl i radarový operátor a změnilo se rozložení sestavy střelců, jelikož tento letoun disponoval tehdy naprosto revolučním systémem centralizovaného řízení střeleckých věží. 

Většinou platilo, že oba piloti, navigátor a bombometčík patřili mezi důstojníky, zatímco zbývající pocházeli z řad mužstva, respektive poddůstojníků. Určitě však nepřekvapuje, že reálné vztahy mezi členy osádky zpravidla nehleděly na formality. Na většině základen amerických bombardovacích jednotek proto postupně zmizely i dříve rozdělené ubikace pro důstojníky a mužstvo.

Propracovaná příprava střelců 

Brzy po vstupním výcviku u USAAF proběhlo rozdělení podle budoucí specializace. Nejschopnější muži se dle očekávání stávali piloty, na něž se kladly skutečně vysoké nároky – pilot bombardéru musel během výcviku získat nejméně 400 letových hodin. Mimořádný důraz se kladl na činnost ve formaci, jelikož zpočátku se předpokládalo, že se sevřené skupiny bombardérů obejdou bez stíhací ochrany díky desítkám palubních kulometů. 

Na pozice navigátorů, radistů, bombometčíků či inženýrů mířili hlavně mladí muži s technickým vzděláním, zatímco pozice střelců se pokládaly za nejméně náročné, což podivně kontrastuje s důležitostí, která se jim ve zmíněné obranné taktice přikládala. Mezi střelci se dosti často vyskytovali muži z lesnatých a zemědělských oblastí, neboť právě ti se většinou mohli chlubit dobrými střeleckými schopnostmi. Jejich výcvik začínal tréninkem se vzduchovkami na statické terče, brzy však přešli na standardní pušky a kulomety. USAAF disponovalo také tehdy pozoruhodně moderními střeleckými trenažéry, ve kterých si budoucí obsluhy kulometů rozvíjely dovednosti palbou na cíle pohybující se po filmovém plátně. 

TIP: Božský vítr: Zfanatizovaní sebevrazi jako postrach Američanů

Příchod B-29 si potom vynutil úpravy programu výcviku, protože se střelci museli naučit ovládat i centrální počítačový systém, díky kterému mohli přebírat ovládání nad jinými věžemi, respektive si vzájemně „předávat“ cíle. Kromě samotné střelby se velmi důkladně procvičovalo rozpoznávání letadel. Výcvik se v průběhu konfliktu prodlužoval, což souviselo mimo jiné s větší technickou náročností B-29 nebo s nárůstem počtu typů letadel, která střelci museli umět rozpoznat. Navzdory vysokým ztrátám se však USAAF nikdy nepotýkalo s nedostatkem zájemců a výcvikové kapacity byly obrovské, takže jeho stav se v roce 1944 přiblížil dvěma a půl milionům mužů.

Dokončení: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (2)

V jeskyni, která se nachází v sibiřské Chakasii, bylo objeveno značné množství kostí nejrůznějších zvířat doby ledové. Nalezené kosti patří velkým zvířatům té doby, ale i drobnějším druhům. Odborníci mají jasno – kdysi to bývalo doupě gangu dnes již vyhynulých hyen skvrnitých jeskynních (Crocuta crocuta spelaea), které si do jeskyně natahaly spoustu mršin.

Dotyčná jeskyně byla domovem hyen jeskynních před zhruba 42 tisíci let, tedy uprostřed nejmladší doby ledové. Podle dostupných informací jde o největší známé doupě těchto pravěkých šelem v celé Asii. Badatelé zde nasbírali asi 400 kilogramů kostí, které odeslali specialistům k detailním analýzám.

Sbírka úlovků hyen

Jeskyně se podle paleontologů podobá muzeální sbírce, ve které někdo zpřeházel všechny položky. Nacházejí se v ní kosti mamutů, srstnatých nosorožců, zubrů, jaků, jelenů, gazel, medvědů hnědých, lišek i vlků, společně s malými kostmi hlodavců, žab, ptáků a ryb. Kromě nich tam byly nalezeny i dvě lebky hyen jeskynních, které potvrzují tezi o doupěti hyen.

TIP: Vědci objevili pozůstatky devíti neandertálců, které zřejmě sežraly hyeny

„Kosti mamutů, nosorožců a jelenů jsme objevili s charakteristickými stopami zubů. Rovněž jsme narazili na kosti uspořádané způsobem, který odpovídá anatomii dotyčných zvířat,“ popisuje Dmitry Gimranov z Ruské akademie věd. „To dokládá aktivitu hyen, které si do doupěte tahaly části mršin.“ Podle Gimranova se v jeskyni podařilo nalézt i množství kostí štěňat hyen. Takové nálezy bývají vzácné. Kosti mladých jedinců jsou obvykle malé, jemné a křehké, což komplikuje jejich zachování do dnešní doby. Mezi nálezy je i prakticky kompletní lebka malé hyeny a množství mléčných zubů hyen.