Odborníci nejprve definovali hlavní předpoklady poskytnutí útočiště pro život, jak jej známe. Po shromáždění velkého množství dat se shodli na šesti základních faktorech, a sice na teplotě, tlaku, UV záření, ionizačním záření, pH a salinitě prostředí. Na základě zkušeností ze Země přitom víme, že organismy mohou přežívat pouze v úzkém pásu hodnot uvedených činitelů, které tak slouží jako východisko pro posuzování příznivých environmentálních podmínek.

Příznivé extrémy

Vědci rovněž shromáždili data o živých formách, jimž se daří v extrémech každého z uvedených šesti faktorů – od bakterií, které mohou přežívat v prostředí s pH vyšším než 12,5, až po organismy odolávající tlakům přes 125 MPa. Pozemské extremofilní bakterie poskytují dobrou představu o schopnosti života čelit různým podmínkám na jiných vesmírných tělesech.

Odborníci tak dokázali stanovit základní hranice prostředí podporujícího život známého typu. Vytvořili seznam potenciálně biologicky zajímavých lokalit, jež umožňují přetrvání živých forem na naší planetě, přičemž zahrnoval zaledněné póly, povrch kontinentů, jejich podpovrchové oblasti, podpovrchové ledy, okolní moře a oceány, hluboká oceánská dna a hydrotermální průduchy. Každé z daných prostředí na Zemi poskytuje útočiště pro určité organismy, takže autoři předpokládají, že podobně tomu může být i na jiných tělesech. Nakonec určili několik potenciálně obyvatelných objektů Sluneční soustavy. Pojďme se na ně podívat blíž...

Mars: Jen vyprahlá pustina?

Podle současných znalostí patří mezi základní předpoklady pro vznik života voda. A právě rudá planeta ukrývá rozsáhlou síť starodávných údolí, vyhloubených tekoucí vodou v průběhu dlouhých geologických období. Z nových studií vyplývá, že v minulosti měl Mars mnohem víc kapalné vody, než se dosud astronomové domnívali. „Naše nejkonzervativnější odhady celkového objemu sítě tamních údolí a množství vody, které bylo potřeba k jejich vyhloubení, jsou přinejmenším desetkrát vyšší než většina dříve udávaných hodnot,“ líčí jeden z autorů výzkumu Wei Luo.

Na sousední planetě tedy existoval aktivní vodní cyklus, tak jako na Zemi. Voda se odpařovala z moří a oceánů do atmosféry, coby pára putovala nad pevniny, kondenzovala a vypadávala v podobě srážek. Na povrchu pak utvářela řeky a rozsáhlé rezervoáry, přičemž důkazy se rozkládají napříč marsovským povrchem jako síť vyschlých říčních koryt a stop gigantických povodní: Zřetelně je zachycují snímky z oběžné dráhy a sondy spolu s přistávacími moduly i pojízdnými laboratořemi objevily rovněž minerály, jež mohly vzniknout pouze za přítomnosti tekuté vody.

Pod povrchem

Ačkoliv na povrchu rudé planety voda v kapalném stavu v současnosti existovat nemůže, pod ním panují vhodnější podmínky. Po mnohaletém průzkumu pomocí radaru na palubě sondy Mars Express odhalili vědci několik slaných jezer pod vrstvami ledu a prachu v oblasti jižní polární čepičky. Také evropsko-ruský automat Trace Gass Orbiter (TGO) zaznamenal výrazné množství vody v srdci údolního systému Valles Marineris. Ve svrchní vrstvě horniny ji detekoval ruský přístroj FREND alias Fine Resolution Epithermal Neutron Detector, jenž se zaměřuje na sledování množství vodíku.

„FREND odhalil oblast s nezvykle vysokým množstvím vodíku. Pokud bychom předpokládali, že je veškerý zmíněný prvek objevený v místě vázán ve vodních molekulách, tvořila by voda až čtyřicet procent materiálu blízko povrchu,“ objasňují badatelé. Přesto se domnívají, že tam životodárná látka existuje především ve formě ledu.

Kam zmizela?

Současný povrch Marsu je poměrně suchý. Kam se tedy veškerá voda, jež vyhloubila tamní obrovské kaňony, poděla? Někteří odborníci předpokládali, že se odpařila do vesmíru. Planetární vědci z Caltechu však dospěli k závěru, že její podstatná část zůstala v podzemí vázaná v minerálech. Tým výzkumníků z čínské akademie věd navíc díky roveru Zhurong (Ču-žung) objevil důkazy, že se kapalná voda na povrchu planety vyskytovala déle, než se dosud soudilo.

Přítomnost životodárné tekutiny je z pohledu hledání stop organismů mimo Zemi nesmírně vzrušující. Jde také o jeden z cílů nejnovějšího roveru Perseverance. Zatím není jasné, zda vůbec na Marsu podobné známky najdeme, či se tam naopak živé formy nikdy nevyvinuly. Pro definitivní odpověď stále víme jen málo, a zmíněné vozítko tak čeká ještě hodně práce, abychom se k ní přiblížili.

Pluto: Kde je voda, je i naděje

Pluto je s průměrem 2 376 km příliš malé, než aby zadrželo dostatek tepla k existenci tekutého jádra. Radioaktivní ohřev poskytl pouze padesátinu energie v porovnání se Zemí. I dané množství přesto postačovalo k roztavení lehčích prvků, takže těžší silikátové minerály klesly do středu tělesa. Výsledkem se stalo kamenné jádro o průměru 1 700 km, obklopené vrstvou vody a ledu o síle 100–180 km.

TIP: Jak rozpoznat mimozemský život? Vědci doporučují zaměřit se na metan

Povrch Pluta je tak studený, že ho pokrývá sníh a led z tuhého dusíku, metanu a oxidu uhelnatého. Spektrometrická data ze sondy New Horizons naznačují, že podloží tvoří vodní led. Průměrná hustota pak ukazuje, že trpasličí planeta obsahuje zhruba 70 % hornin a 30 % ledu. A teplo z jádra může oblast hluboko v plášti udržovat v podobě směsi rozbředlého sněhu a vody. „Na základě pozorovaných aktivit dospěli vědci k závěru, že má Pluto hmotné kamenné jádro obklopené ledovým pláštěm,“ popisuje William McKinnon z Washington University v St. Louis. „Zvyšuje to šanci, že pod tlustou vrstvou ledu existuje tekutý vodní oceán.“ A kde je voda, tam trvá naděje…

Pokračování: Kde hledat ve vesmíru život? Jupiterovy měsíce Europa, Ganymed a Kallisto

Profesor Woo-suk Hwang ze Soulské národní univerzity patřil svého času k nejslavnějším biologům světa. Jeho hlavním tématem se stalo klonování zvířat, především krav či prasat. V jeho laboratořích se tak narodila například telata s upravenou dědičnou informací nebo první naklonovaný pes jménem Snuppy.

Počátkem 21. století profesor přesedlal na léčebné klonování. A úspěch se mu nevyhýbal ani tam – nejprve naklonoval třicet lidských embryí a posléze získal z kmenových buněk lidského emrya několik buněčných řad, které měli lékaři v budoucnu využít k léčbě řady chorob, včetně nemocí srdce či ochrnutí. Objev katapultoval Hwanga mezi vědecké superstar: těšil se slávě, penězům a o tom, že se blíží ocenění Nobelovou cenou, nepochyboval.

Vajíčka od kolegyň

Jenže Achillovou patou se mu nakonec stala právě jeho nabubřelost. Když roku 2005 prohlásil, že umí vypěstovat léčebné buňky prakticky pro kohokoli, vědci začali pochybovat. Navíc se u svých podřízených netěšil právě nejlepší pověsti. Když jedna zaměstnankyně potvrdila, že ji násilím nutil k odběru vajíček, zaklepala u dveří jeho laboratoře vyšetřovací komise. Žádné podvrhy se tam ovšem nikdy nenašly – léčebné buňky si totiž profesor kompletně vymyslel.

TIP: Podvodníci a lháři s titulem: Proč nám vědci lžou?

Vláda mu odebrala veškeré tituly, z univerzity dostal vyhazov a sponzoři se k němu otočili zády. Poté co byl shledán vinným ze zpronevěry a porušování bioetických norem, jej korejský soud roku 2009 na dva roky podmíněně odsoudil. „Byl jsem zaslepený prací a touhou po úspěchu,“ pronesl během sezení na svoji obhajobu a toho, co udělal, prý hořce litoval. Když skandál pomalu zahladil čas, přesunul se Hwang do výzkumného centra v jihokorejském Jonginu, kde ve svém bádání nadále pokračuje a dokonce začal znova publikovat.

Podporučík William Robertson od 69. pěší divize vzpomínal na atmosféru ve své jednotce v dubnu 1945. Američtí vojáci se blížili k Labi, kde mělo dojít k setkání s Rudou armádou, a právě očekávaný kontakt se Sověty patřil k nejomílanějším tématům hovoru v řadách mužstva. „Všichni jsme byli naplněni zvědavostí a očekáváním. Co asi Rusové dělají? Jací jsou? Věděli jsme, že svádějí tvrdé boje až od Stalingradu a Moskvy. Že jsou to tvrdí válečníci. Ale jací jsou doopravdy? Jak se chovají? Jsou přátelští, nebo ne? Všichni jsme věděli, že jsou někde před námi, někde nedaleko…“ Právě Bill Robertson se měl zanedlouho přesvědčit na vlastní kůži.

Odvážní průzkumníci

První vojáci Rudé armády, konkrétně příslušníci 58. gardové divize 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva, dorazili k Labi dne 22. dubna. Průzkumné oddíly se na člunech přeplavily přes řeku a obsadily městečko Strehla, kde také došlo k prvnímu setkání se západními Spojenci vůbec. Hlavní sovětské síly však vyčkávaly příchodu Američanů na východním břehu řeky.

Nepřátelé se sice houfně snažili uprchnout na západ, stále ale docházelo k tvrdým přestřelkám a bojům, což byl i případ města Torgau. Sověti jej po svém příchodu k řece ostřelovali z děl a zapálili přitom několik budov. V druhé půli dubna jednotky 69. divize 1. americké armády dobyly Lipsko a dorazily k řece Muldě. Předsunuté oddíly pak pronikly dále na východ, obsadily Wurzen a osvobodily nedaleký zajatecký tábor.

Na pomoc zajatcům

Ve městě zřídili Američané rozsáhlé zázemí pro pomoc civilistům a do Wurzenu tak okamžitě zamířily davy německých uprchlíků z východu stejně jako nejrůznější bývalí vězni či totálně nasazení civilisté. „Yankeeové“ také okamžitě vyslali patroly po okolních cestách, které měly eliminovat zbytky nepřátelského odporu, a hlavně nasměřovat do města všechny potřebné.

V čele jedné takové čtyřčlenné hlídky stál i již citovaný podporučík William Robertson. Ten 25. dubna vyrazil se třemi dalšími muži po silnici směrem na severovýchod, přijal kapitulaci asi 300 německých vojáků a několik skupin uprchlíků poslal do Wurzenu. Po několika kilometrech narazil také na oddíl britských válečných zajatců, kteří utekli z tábora a mířili ke spojeneckým liniím. Od těch se dozvěděl, že v nedalekém Torgau na řece Labi se nachází zajatecký tábor, v němž je i několik zraněných Američanů. Robertson a jeho muži se tedy vydali tímto směrem.

Setkání se spojencem

Když se Američané přiblížili k městu, okamžitě si všimli známek probíhajícího boje. Osídlení zelo prázdnotou, několik domů hořelo a z dáli se ozývala střelba. Robertsonovi muži neměli u sebe světlice ani žádné poznávací znaky kromě vlastních uniforem a obávali se nechtěného střetu se Sověty. Nakonec jedné z prchajících rodin zabavili bílé prostěradlo, které záhy pomalovali barvami z nedaleké drogerie tak, aby připomínalo americkou vlajku. Následně se rozhodli zkusit navázat kontakt s Rudou armádou a zamířili k hradu stojícímu na západním břehu Labe.

Podporučík Robertson vylezl do vrchního patra věže, vyvěsil improvizovanou vlajku s hvězdami a pruhy a začal vykřikovat slova „amerikanski“ a „taváriš“. Na druhé straně řeky se vzápětí objevila skupina sovětských vojáků. Ti se obezřetně přiblížili k mostu přes Labe a pokusili se navázat verbální kontakt. Poté vystřelili dvě zelené světlice. Američané žádné světlice neměli, proto nemohli adekvátně odpovědět, a zmatení Sověti po chvíli zahájili proti jejich pozicím palbu, několikrát vystřelili dokonce z protitankového děla. Zároveň Robertsonovi muži se dostali do hledáčku německých odstřelovačů a americká hlídka se tím ocitla ve svízelné situaci.

Po krátké vzájemné přestřelce vinou nedorozumění se sovětské a americké hlídky z obou stran Labe vydaly na pobořený most. Uprostřed, v místě, kde propadlá vozovka tvořila symbolicky písmeno V, si kolem čtvrté odpolední poprvé podali ruce podporučík Robertson a seržant Nikolaj Andrejev. Již záhy se ruina mostu zaplnila dalšími muži z východního břehu řeky.

Oslavy vítězství

Můžeme-li věřit vzpomínkám účastníků, pak se první momenty společného setkání nesly v duchu nezkalené radosti. „My jsme křičeli anglicky, oni rusky. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale cítili jsme to samé. Všichni jsme vojáci, bratři ve zbrani (…) Pak se objevil šnaps a víno. Připíjeli jsme jedni druhým. Připíjeli jsme na konec války. Připíjeli jsme na Spojené státy i na Sovětský svaz. Připíjeli jsme na naše velitele i politiky,“ vzpomínal Robertson.

Poručík William Robertson a poručík Alexander Silvaško si podávají ruce, 25. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Skupina několika rudoarmějců poté vyrazila s Američany do Wurzenu, kde oslavy pokračovaly. Příjezd Sovětů však významně znervózněl civilní uprchlíky i německé zajatce, z nichž jednomu – údajně válečnému zločinci – se podařilo vytrhnout strážnému zbraň a zastřelit se. Celá skupina složená z Robertsona, jeho mužů a několika sovětských vojáků pak pokračovala na divizní velitelství v Naunhofu. Tam již čekal dav novinářů, kteří pořídili řadu propagandistických obrázků včetně slavné fotky podporučíka Robertsona objímajícího velitele sovětského průzkumného oddílu poručíka Alexandra Silvaška před vlajkami obou států.

Závazek do budoucna

Další den se skupina vrátila do Torgau, tentokrát se štábem novinářů, kteří pořídili další ikonické fotografie ze setkání Američanů a Sovětů na Labi. Ačkoliv kontakt vojáků obou velmocí na troskách německé říše přišel již v době faktické porážky nepřítele, pro propagandisty obou zemí se jednalo o důležitý moment. Svět zaplavily snímky objímajících se bojovníků pózujících v ulicích Torgau či před portréty Stalina a Roosevelta. Nejrůznějšími gesty se nešetřilo – vojáci obou stran například slavnostně přísahali, že budou za každou cenu usilovat o udržení světového míru. 

Američtí a sovětští vojáci pochodují ruku v ruce ulicemi Torgau, 26. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Zpráva o setkání Američanů se Sověty také vyvolala především ve Spojených státech vlnu nadšení a v řadě měst probíhaly spontánní oslavy. Účastníci události se nakrátko stali mediálními hvězdami a sám novopečený prezident země Harry Truman mimo jiné projevil zájem o onu narychlo namalovanou americkou vlajku. Také sovětské noviny o události informovaly a přinesly fotky ze zbořeného mostu přes Labe i z následných oslav. Původní nadšení nakonec příliš dlouho netrvalo a krátký záchvěv přátelství převrstvilo napětí studené války. Ze setkání na Labi se tak stala pouze krátká epizoda závěrečného dějství největšího světového konfliktu.

Bývalo zvykem, že manželky či milenky své muže doprovázely do boje. U egyptského tažení to bylo výslovně zakázáno a výběr tentokrát podléhal přísné kontrole. Sítem prošla krásná Pauline Fourès, aniž tušila, jaké dobrodružství ji v zemi faraonů čeká.

Manželství v troskách

Napoleon, stále ještě zamilovaný do své ženy Josefíny, původně doufal, že jej do Egypta doprovodí ona. Ta se z toho ale šikovně vyvlékla a jako obvykle manžela v době jeho nepřítomnosti podváděla. Když se to vojevůdci doneslo, rozhodl se, že jí oplatí stejnou mincí. Jeho milenkou se měla stát krásná Pauline Fourès, čerstvá novomanželka poručíka 22. pluku Jean-Noëla Fourèse. Když byl voják krátce po svatbě povolán ke svému pluku, mladinká žena se jej rozhodla doprovázet a v přestrojení statečně přečkala všechny nástrahy cesty.

Napoleonův egyptský románek

K Paulininu setkání s Napoleonem došlo údajně v káhirském zábavním parku Tivoli égyptien. Mladá Francouzka tu byla široko daleko nejkrásnější. Zpočátku se jí Napoleon pouze dvořil a pomalu ji dobýval pomocí různých dárků. Jako největší překážka se jevila přítomnost manžela. Proto se mu dostalo zvláštního vyznamenání – byl poslán s „důležitými dokumenty“ do Paříže, kde měl počkat na odpověď a přivézt ji zpět do Egypta. Okamžitě po jeho odjezdu dostala Pauline pozvánku na slavnostní večeři. Na té Napoleon nejspíš úmyslně převrhl karafu s vodou na její róbu a iniciativně jí nabídl, aby se v jeho apartmánu upravila. Druhý den už se milenka stěhovala do jeho hlavního stanu a od tohoto momentu se začala objevovat po jeho boku.

TIP: Rozvedený císař: Proč se Napoleon rozvedl s milovanou Josefínou?

Paulině se začalo přezdívat Napoleonova Kleopatra. Budoucí císař se upřímně zamiloval a plánoval, že se po návratu do Francie nechá rozvést s Josefínou. Došlo ovšem k další komplikaci. Fourèsovu loď zachytila britská fregata, prozkoumala „důležité listiny“ a vrátila podváděného manžela zpět do Egypta. Byl vysazen poblíž Alexandrie a okamžitě se vydal do Káhiry. Jaké bylo jeho překvapení, když našel prázdný dům… S šavlí v ruce vtrhl do generálova stanu a žádal choť, aby se k němu vrátila. Ta místo toho požádala o rozvod. Vztahu Napoleona a Pauliny už nic nebránilo. Kdo ví, jak by se vyvíjel, kdyby se vojevůdce nerozhodl v roce 1799 pro tajný návrat do Francie. Pauline odmítl vzít s sebou. Boapartův odjezd znamenal konec románku s jeho Kleopatrou.

Mýtů o těle je celá řada. Mnoho z nich slouží jako výmluva nebo záminka prarodičů a rodičů k výchově, jiné pro pobavení kamarádů nebo zvýšení zájmu dam. Jak je to ale doopravdy? Může nás důvěra v informaci od rodičů ovlivnit natolik, že zarytě věříme v jasnou nepravdu? Proč důvěřujeme mýtům, jež odborníci už před desítkami let vyvrátili, jen proto, že je další a další generace stále uchovávají živé?

Podle nosa poznáš kosa

Vzhled muže i ženy odjakživa byl a nadále bude diskutovaným tématem. I když se mnoho z nás zaměřuje pochopitelně i na povahové rysy, stavba těla, velikost prsou, pozadí nebo délka penisu budou vždy obsahem nejen hospodských diskusí. Tyto otázky se projednávají samozřejmě i z vývojových, evolučních a zdravotních důvodů.

Zrak je velmi důležitý pro identifikaci a posuzování věcí. U mnoha organismů vědci dokázali, že vizuální hodnocení napomáhá při většině každodenních životně důležitých procesů, s čímž výběr partnera úzce souvisí. Avšak pánské přirození je schované a k jeho odhalení dojde až při intimním kontaktu. Je možné nějakým způsobem předem odhalit velikost penisu a rozhodnout se, jestli je muž vhodným kandidátem na partnerství? Tedy pokud je pro vás, dámy, tato oblast vědění zásadní a rozhoduje o tom, zda daného muže vůbec chcete oslovit.

Na tuto otázku se zaměřili forenzní vědci z japonské univerzity Kyoto Prefectural University of Medicine. V průběhu tří let zkoumali celkem 126 mužů ve věku 30–50 let, aby zaznamenali nejen velikosti všech možných částí jejich těla, ale i výšku a hmotnost. Dané muže nemuseli přemlouvat, výzkum totiž probíhal na již zemřelých pacientech. Z toho důvodu nebylo možné počítat s přirozenou erekcí, takže měření proběhlo na ručně protaženém penisu (tzv. stretched penile length), což podle vědců zajišťuje dostatečný ekvivalent délky penisu ve ztopořeném stavu.

Ověřili tím mýtus, který dává do souvislosti velikost nohy a penisu. Tato varianta se sice nepotvrdila, ale v porovnání s velikostí nosu uspěli. Dle zjištěných dat vyplývá, že při délce nosu 5,5 cm je penis dlouhý 13,4 cm, ovšem u 4,5cm nosu měří penis pouze 10,4 cm. I přes zajímavé výsledky však vědci konstatovali, že pro forenzní využití nemá toto zjištění větší význam. Pokud by se například prokázalo, že velikost penisu se zmenšuje s rostoucím věkem, mohla by se tato data využít při určování stáří mužů. Odborníci se však shodli, že je toto téma zajímavé z pohledu hormonální hladiny a genitálních funkcí.

Šestý smysl není mýtus

Znáte film Šestý smysl, v němž osmiletý chlapec Cole vidí mrtvé a snaží se jim pomoct dořešit jejich životní trable před smrtí? Možná svůj „šestý smysl“ máte také. Již ve školce nás učili, že máme pět smyslů – zrak, chuť, čich, hmat a sluch, každý spojený s jedním orgánem. Ale je jich výrazně více a nemyslíme tím zrovna vnímání paranormálních jevů. Za smysl se totiž označuje vše, co jsme schopni pociťovat z prostředí kolem nás nebo z funkcí a reakcí vlastního těla. Jsou to funkce pro vnímání, ale také pracují ve prospěch obrany organismu. Poznatky o různých dalších smyslech se prolínají napříč lékařskými obory.

Hmat je často spojován s rukama, případně se šlapkami nohou nebo tvářemi. Ale na povrchu kůže jsou i senzory tlaku, takzvané mechanoreceptory, jež dokážou vyhodnotit samotný dotek – ať už příjemný, nebo nepříjemný. Vyhodnotí míru působícího tlaku, takže pak vnímáme dotek jako pohlazení, stisknutí, uhození, nebo bolestivé držení. Samozřejmě souvisejí i s nervovými zakončeními, která jsou ve spodní části pokožky. Na základě intenzity doteku pak pošlou do mozku signál, zda se jedná o příjemný pocit, což spustí další vlnu reakcí (např. pohlazení milujícího člověka probudí hormony), nebo zda se má spusit obranná reakce proti hrozícímu nebezpečí (např. obranný reflex ucuknutí).

Kromě tlaku jsou v kůži i neméně důležité termoreceptory. Jak název napovídá, pomáhají vnímat, zda je něco horké či studené. Nacházejí se i v části mozku a některých orgánech a cévách. Receptory pro teplo jsou v kůži uloženy níže než pro chlad – což je jeden z obranných mechanismů, protože chladnutí organismu je považováno za nebezpečnější. Pokud receptory vyhodnotí zásadní změnu v teplotě působící na tělo, změní chování a nastaví obranné mechanismy: třeba postavení chlupů na končetinách, třes, pocení, stažení cév v kůži, zvýšení dýchání nebo vyšší produkci slin.

Další smysl se schovává v uchu, jež ovšem neslouží pouze k poslechu. Jde o velmi složitý orgán, který se skládá z velkého množství částí s různými funkcemi. V lidském uchu (zvířata to mají trochu jinak) se, mimo jiné, nachází vestibulární aparát, uložený v labyrintu vnitřního ucha. Zajišťuje rovnováhu a orientaci těla v prostoru. Díky němu víme, zda jsme otočeni hlavou dolů, nebo stojíme rovně. A je to přesně ta část, kterou můžeme ovlivnit alkoholem.

Tajemství růstu zesnulých

Mnoho let se tradovalo, že i po smrti dál rostou vlasy, vousy a nehty. Dokonce jako důkaz posloužila těla z odkrytých hrobů, kde zemřelí prokazatelně najednou zarostli nebo měli z krátkých vlasů výrazně delší. Toto přesvědčení podpořil i spisovatel Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid, v němž popisuje smrt jedné z postav a svůj údiv, že i po smrti mu dál rostou vlasy.

Tento mýtus vyvrátil až forenzní antropolog Wiliam R. Maples ve druhé polovině 20. století. Věnoval se výzkumu kostí, úlomků a částí těl, dle kterých identifikoval pachatele. Jeho přínos tkvěl ve spojení antropologie s policií, díky němuž pomohl vyřešit přes 1 200 případů. Zabýval se i stále se opakující otázkou, zda opravdu po smrti dál rostou některé části těla – a jednoznačně to vyvrátil.

Aby mohla některá z částí těla růst (týká se to i vlasů, chlupů a nehtů), musí docházet k hormonální výměně a tvorbě buněk. Nehet vyrůstá z tzv. buněčného matrixu v lůžku nehtu. Část, kterou vidíme na povrchu, tvoří výrazně starší buňky, jež jsou novými posunovány dopředu, čímž nehet roste. Konce, jež zastřihujeme, jsou již odumřelé. Vlas a chlup jsou na tom velmi podobně. Venkovní část, kterou vidíme, je inervovaná a opět se jedná o starší buňky. Nejnovější jsou schované ve vlasovém váčku uvnitř pokožky – v takzvaném kořeni vlasu. Proto nás nebolí stříhání, ale vytrhávání vlasů či nehtů je již značně bolestivé.

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

K růstu buněk je potřeba kyslík, ale ten už v těle po smrti není – proto k prodlužování vlasů ani nehtů nemá jak docházet. Přesto – pokud bychom zemřelému nehet změřili – opravdu bude delší. Vysvětlení je jednoduché. Po smrti již tělo nic nepohání, ztrácejí se z něj živiny a hlavně voda. Postupně dehydratuje a mění svůj objem. Kůže se vysušuje a stahuje, ale nehty a vlasy jsou již mrtvé buňky, takže se vizuálně prodlužují – odhalují se části původně schované v hydratované kůži. Tím může dojít k iluzi, že i po smrti rostou. 

Kolem naší planety proudí vzduch ve směru ze západu na východ rychlostí přes 100 km/h a v extrémních případech i přes 700 km/h. Takzvané tryskové proudění je vyvoláno rozdílem teplot v rozdílných zeměpisných šířkách. Toto proudění má tvar trubic přibližně kopírujících rovnoběžky – v případě silnějšího polárního tryskového proudění ve výšce 7-12 km a v subtropické verzi ve výšce 10-16 km.

Nyní se ale tryskové proudění naprosto rozpadlo. Klimatičtí vědci ho nepoznávají a nevědí, jak jeho současný stav popsat. Michael E. Mann z Pensylvánské státní univerzity přirovnává současnou podobu tryskového proudění k obrazu od Van Gogha. Jako by nějaký impresionista předělal tryskové proudění podle „Hvězdné noci.“

Chaos v atmosféře

Je samozřejmě normální, že se vzdušné masy občas zastaví, rozdělí či naopak spojí nebo třeba zařadí zpátečku. V globálním pohledu ale tryskové proudění bývá poměrně kontinuální a neustále se podobá řekám. Teď se rozpadlo do chaotických a pomalých atmosférických proudění a vírů, které vedou ke vzniku vln veder.

Chaos tryskového proudění z úterý 20. června 2023. (zdroj: Michael Mann)

Přestože se obdobné situace vyskytly i dříve, současný rozpad tryskové proudění je podle vědců nebývale intenzivní. „Když se podívám na aktuální tryskové proudění, napadá mě jediné slovo – šílenství,“ popisuje aktuální stav meteorolog Jeff Berardelli z Floridy. „Tahle konfigurace proudění, která zřejmě těsně souvisí s oteplováním klimatu, vede ke vzniku tak extrémního horka, že žasnou i experti.“

TIP: Golfský proud zpomaluje na samotnou hranici únosnosti a mohl by zmizet

Mann k tomu dodává, že v současné době ještě „přitápí pod kotlem“ nástup jevu El Niño. Výsledkem je extrémní „kupole horka,“ jejíž centrum se nachází nad Mexikem, kde dochází k masovým úhynům ptáků. Horko se vymyká stupnicím a jen v samotných USA je momentálně 40 milionů lidí ohrožených extrémních horkem. Meteorologové varují, že během víkendu by teploty v Kalifornii mohly přesáhnout 100 °F (38 °C) a v některých místech i 110 °F (43 °C). Konec veder je podle navíc zatím v nedohlednu.

„Mravenci jsou bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní agrese, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, ukončili by existenci světa během jediného týdne.“ Tak charakterizoval válečnického ducha mravenců Edward O. Wilson, jeden z největších světových znalců této skupiny hmyzu. Zatímco některé střety jsou jen brutálními rvačkami, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Bratrovražedné války o území

Ve světě mravenců zuří permanentní války všech proti všem. Bojují spolu zástupci různých druhů mravenců a stejně zuřivě spolu zápolí i různé kolonie mravenců téhož druhu. Sousední kolonie mravenců drnových (Tetramorium caespitum) spolu vedou vyhlazovací války, ve kterých platí jednoduchá pravidla. Jsou do sebe zaklesnuti kusadly, svírají si navzájem různé části těla a trhají jeden druhého na kusy. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle vítězí početnější kolonie, která může nasadit do bojů více „pěšáků“. Pod tlakem silnějších sousedů má slabší kolonie k dispozici stále menší areál pro shánění potravy a nakonec zaniká.

Okamžitá mobilizace

Příkladem mezidruhové mravenčí války je nemilosrdný střet severoamerického druhu Pheidole dentata s mravenci Solenopsis invicta, kteří byli do USA zavlečeni z Argentiny. Druhým jmenovaným se říká také „ohniví mravenci“, a to kvůli síle jedu v jejich žihadle a agresivitě tohoto druhu. Tito argentinští vetřelci patří k obávaným rváčům a odolá jim jen málokterý hmyz. Domácí mravenci jim vzdorují jen díky důmyslné bojové taktice.

„Přední voj“ mravence Pheidole dentata představují malé dělnice, které jsou při shánění potravy neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku. Snaží se přitom o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat tak na sebe jeho pach. Jakmile se to dělnici podaří, vydá se na překotný ústup k hnízdu. Cestu značí sekretem pachové žlázy a nevynechá jedinou příležitost ke kontaktování příslušníků vlastní kolonie, jež při úprku domů potká. 

Návrat dělnice do hnízda lze přirovnat k mobilizaci. Po pachové stopě se vstříc ohnivému vetřelci vydávají zástupy dělnic a kromě nich i „vojáci“. Jejich hlavní role v hnízdě spočívá v dělení a drcení potravy, ale ty v tento okamžik zcela ustupují do pozadí před preventivní obranou. Když mravenčí výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ vetřelcových pachem a mohly se vydat zpět do hnízda svolávat další vojáky a dělnice.

Utíkej, ať se můžeš vrátit

Zatímco počet burcujících jedinců i mravenců, kteří spěchají na místo boje, neustále roste, bitva se dostává do další fáze. Vojáci ohnivého mravence obklopí a pak na něj zaútočí. Nespoléhají na žihadlo a jed jako dělnice. Jejich zbraní je obří hlava vybavená ostrými kusadly a mohutnými svaly. Jako nůžkami jimi odstřihají jednotlivé části vetřelcova těla a tím ho vyřídí. Stejně rychle si vojáci poradí i se skupinou „ohniváčů“. Neusnou však na vavřínech a po likvidaci posledního vetřelce se pustí do „dočišťovací“ akce. Dělnice i vojáci pátrají několik hodin v okolí, zda se tam neskrývá opomenutý mravenec Solenopsis invicta. Důkladná likvidace vetřelců je důležitá – nesmí zůstat jediný, který by se vrátil domů a podal svědectví o existenci blízké kolonie mravenců Pheidole dentata. Jen tak mohou domácí mravenci v sousedství ohniváčů přežít, protože jejich masovému ataku nemají šanci čelit.

Když se ohnivým povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas. Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, nakonec vyběhnou z hnízda ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy nebo kukly, prorazí „frontu“ bojujících vojáků a vetřelců a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna mravenců Pheidole dentata utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a opustí, začnou se domácí mravenci jeden po druhém vracet. Pokud se jich sejde dost, a především pokud se do hnízda vrátí královna, snaží se rychle obnovit kolonii. Jestliže je jim dopřán klid, vychovají nové vojáky a jejich život se vrátí do vyjetých kolejí.

Kamenováni ve vlastních hradbách

Některé mravenčí války se podobají ničivým nájezdům Hunů či Avarů. Cílem je loupit. Tak jako při ataku lidských nájezdníků, i tady slaví úspěch rychlost a hbitost nad silou a velikostí. Čiperní mravenci Forelius pruinosus z arizonských pouští napadají desetkrát větší mravence medonoše (Myrmecocystus mimicus). Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Tak se jim často podaří, že medonoš upustí kořist, kterou právě nese do hnízda, a ponechá ji na pospas malým útočníkům. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše v jejich hnízdě. Obsadí východy z kolonie a zahánějí zpátky do podzemí každého mravence, který se pokusí vyrazit ven shánět něco k jídlu. Nejde o to obránce vyhladovět. Spíše se tak útočníci snaží zbavit nepříjemných konkurentů a zajistit si většinu zdrojů potravy pro sebe.

Ještě více připomíná obléhání středověkého hradu atak pouštního amerického mravence Conomyrma bicolor. Také on útočí na hnízda medonošů a rovněž zahání mravence do podzemí sekretem jedové žlázy. Kromě toho však berou útočící mravenci do kusadel drobné kamínky a další předměty a shazují je do ústí svislých vstupních chodeb hnízda. Také toto počínání brání dělnicím v opuštění hnízda. Útočníci se tak zbavují konkurence a zvyšují si šanci na úlovky v okolí.

Dobývání a loupení

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani hloubení chodeb pod opevněním nepřítele. I u nás žijící mravenec Solenopsis fugax hloubí systém chodeb od svého hnízda směrem k hnízdu cizí mravenčí kolonie. Když se dělnice konečně prokutají ke svým sousedům, jako o závod běží zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Pak vtrhnou do cizí kolonie a odpor obránců zdolávají chemikálií, která má silně odpudivé účinky. Je to podobné, jako kdyby kolem sebe útočníci stříkali pepřový sprej a sami vůči němu byli imunní. Mezi obránci vládne zmatek, kterého útočící mravenci využívají k bezuzdnému loupení. Cílem ataku je potomstvo cizí kolonie – vajíčka, larvy a kukly. Mravenci Solenopsis fugax jich poberou, co unesou, vrátí se s nimi do vlastního hnízda a tam je sežerou.

Taktiku lesních lapků přepadávajících vozy kupců a obchodníků si osvojili američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus. Spadeno mají na mravence zrnojedy z rodu Pogonomyrmex. Tito mravenci se živí semeny rostlin, ale příležitostně si přilepšují i termity. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody. Snášejí si termity do hnízda ze široka daleka. Nesmí však přitom narazit na mravenčí lapky z rodu Myrmecocystus. Ti kontrolují cestičky zrnojedů a zkoumají, co který mravenec nese. Pokud nese semeno, nechají ho jít. Jestliže má v kusadlech termita, náklad mu ihned zabaví.

Rytířské turnaje

Řada živočichů slevila z krvavých bitev a uchýlila se k rituálním zápasům, při kterých se určí vítěz klání a nikdo nepřijde k újmě. Většina mravenců je v boji stále nekompromisní, ale některé druhy medonošů zvládly i toto umění rituálu. Dělnice dvou různých kolonií se nervou, ale pokoušejí se soupeře zastrašit a zahnat. Při souboji o území se mravenci navzájem přetlačují a přitom se snaží jeden druhému imponovat. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček. Všemi prostředky usilují o to, aby se zdáli větší, než ve skutečnosti jsou. Dokonce lezou na malé kamínky a hrudky hlíny.

Dvojice soků kolem sebe krouží a poté do sebe začnou bušit tykadly a kopat nohama. Sem tam se pokusí jeden nebo druhý získat převahu tím, že se nakloní dopředu a soupeře tlačí do defenzivy. Medonoši jsou přitom schopni brutálních útoků. Dokázali by soka rozpárat kusadly nebo sežehnout sprchou kyseliny mravenčí. Při rituálním zápolení však drží svůj arzenál na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“. Přesto je vítěz jasný po několika sekundách. Poražený uzná prohru a vyklidí pole.

Ve skupinových rytířských turnajích, jak by se dala tato klání medonošů pojmenovat, vítězí obvykle větší kolonie s větším počtem velkých dělnic. Rozšiřují tak svá území na úkor slabších kolonií s menšími dělnicemi.

Přežijí jen živitelky

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Když se ale jedna kolonie cítí silná v kramflecích, což znamená, že je nejméně desetkrát početnější než soupeři, nekompromisně zaútočí kusadly i kyselinou mravenčí a vypukne masakr. 

Útočníci vraždí obránce kolonie bez ohledu na vlastní ztráty, všude se válí mravenčí mrtvolky a kusy rozervaných těl. Postupující armáda se krok za krokem probíjí do nitra hnízda. Útočníci nakonec proniknou až ke královně, kterou zabijí. Vajíčka, larvy a kukly odvlečou do svého hnízda. Nejcennější část kořisti představují velké dělnice, které mají zadeček naplněný sladkými rostlinnými šťávami. Jsou to jakési živé soudky, které slouží kolonii jako zásobárna živin. V období nouze vyvrhují porce sladké tekutiny hladovějícím dělnicím. Tyto dělnice se po zničení jejich vlastní kolonie stávají rovnocennými příslušnicemi kolonie uchvatitelů.

Válečnictví patří k lidským dějinám již od pravěku. Již během střední a zejména mladší doby kamenné došlo k velkému vylepšení vojenské techniky. Začaly se objevovat nové ruční zbraně a došlo k zásadnímu technologickému vynálezu: luku a šípu. Střelba umožnila zvětšit vzdálenost, na kterou bylo možné zabít, a zároveň poskytovala střelci úkryt. 

Do následujícího období chalkolitu a doby bronzové spadá vznik prvních starověkých civilizací. V ten čas se postupně měnilo válečnictví ze spíše nahodilé praxe do organizované formy. Válečnické družiny či armády se čím dál více prosazovaly jako důležité společenské skupiny. Každý vládce musel být dobrým bojovníkem nebo alespoň stratégem. Další technologický pokrok přineslo zavádění nových materiálů – kovů. Objevovaly se tak nové typy zbraní, ale i válečné stroje. Jednotlivé skupiny vojska se více specializovaly na konkrétní styl boje či druh zbraní. Vznikala stále propracovanější obranná výzbroj.

Starověké bitvy jsou vůbec první bojová střetnutí v lidských dějinách, která již známe z dobových písemných pramenů. Samozřejmě jde o informace často velmi kusé, které prezentovaly realitu upravenou dle přání jedné z bojujících stran. V některých případech lze tyto konflikty doložit i archeologickým výzkumem. Všechny tyto zdroje nám podávají velmi zajímavý obraz tehdejšího válečnictví. Nechybějí v něm zpravodajské hry včetně (zne)užívání dezinformací, příběhy neuvěřitelného hrdinství i zrady a možná trochu překvapivě i mírové smlouvy.

Megiddo

• Kdy: cca 1458/7 př. n. l.

Nejstarší či první známou bitvou dějin, o níž existují relativně hodnověrné informace, včetně těch dobových, je střetnutí u Megidda v dnešním Izraeli. V něm se utkali egyptský vládce Thutmose III. a koalice království Mittani v severní Mezopotámii a několika jeho menších syropalestinských vazalských států. Thutmose shromáždil na svou dobu ohromnou armádu čítající asi 10 tisíc vojáků a vytáhl do oblasti Palestiny, kde se na vyvýšenině u dobře opevněného města Megiddo shromáždila nepřátelská armáda.

Egypťané na protivníky odvážně a čelně zaútočili. Tím způsobili chaos v nepřátelských řadách a rozvrátili jejich šiky. Podařilo se jim nicméně ustoupit do relativního bezpečí za městské hradby. Začalo tedy obléhání, které trvalo sedm měsíců a během této doby prokázali obránci velké hrdinství. Nakonec ale Megiddo zachvátil hladomor a město se muselo vzdát. Thutmose si pak domů do Egypta přivezl obrovskou kořist. Na tehdejší dobu šlo o tak impozantní vojensko-politický úspěch, že i biblické proroctví o Armageddonu, což v překladu znamená „vrch u Megidda“, je možná ozvěnou tohoto válečného tažení.

Marathón

• Kdy: 490 př. n. l.

Jde o první velkou pozemní bitvu řecko-perských válek, která je zároveň označována za první střet mezi Východem a Západem. Perská říše s centrem v dnešním Íránu se během 6. století př. n. l. postupně rozrůstala, až nakonec ovládla i řecké městské státy na pobřeží Malé Asie. Povstání těchto měst na samém počátku 5. století př. n. l. však bylo i přes pomoc některých států pevninského Řecka – zejména Athén – krutě potlačeno. Peršané, pod vedením krále Dáreia I., začali proti vlastnímu Řecku chystat trestnou výpravu.

Marathónská pláň leží asi 40 km východně od Athén. V září roku 490 př. n. l. se tam sešikovalo athénské vojsko. Jeho základ tvořilo asi 10 tisíc těžkooděnců, které posílila asi tisícovka vojáků ze spřátelených Platají. Řekové odvážným útokem prorazili několikanásobně početnější perské linie a obrátili je na útěk. Počáteční síla Peršanů se přitom odhaduje na 25 tisíc až sto tisíc bojovníků! Poražení prchali zpět k nedaleko kotvícím lodím.

Gaugamély

• Kdy: 331 př. n. l.

Rozhodující bitva mezi Alexandrem Velikým a upadající, ale stále obrovskou perskou říší krále Dáreia III. proběhla na pláni Gaugamély v dnešním severním Iráku. Střetlo se tu makedonsko-řecké vojsko o síle asi 47 tisíc mužů s početnější perskou armádou o síle asi 86 tisíc mužů. V těchto číslech zahrnujeme i jízdu obou armád – perská armáda si navíc přivezla válečné slony a vozy.

Jádro makedonsko-řeckého vojska tvořily sevřené šiky pěšáků zvané falangy. Ty třímaly šest metrů dlouhá kopí. Doplňovalo je dále několik tisíc těžce vyzbrojených jezdců. Dáreiova armáda naproti tomu sestávala z různě vyzbrojených oddílů z provincií perské říše a kontingentu řeckých žoldnéřů. Na začátku bitvy se makedonská jízda pod vedením samotného krále pomalu rozjela na pravou stranu. Dáreios poručil natáhnout linii – a mezi perským středem a levým křídlem tak vznikla mezera. Do ní poté prudce zaútočila Alexandrova jízda. Primárně se snažila porazit nejlepší perské oddíly, jež vedl samotný král. Smrt panovníka by jistě bitvu velmi proměnila, ale Dáreios se poměrně brzy z obav o svou bezpečnost rozhodl opustit bojiště.

Možná by jej Alexandr pronásledoval i tak, ale řecké levé křídlo se ocitlo pod silným perským tlakem. A tak se jako správný vůdce rozhodl pomoci svým vojákům. Bitvou u Gaugamél si Alexandr definitivně podrobil perskou říši. Dáreios III. ještě několik měsíců unikal, než ho zavraždil perský velmož Béssos.

Katalaunská pole

• Kdy: 451

Poslední velká bitva antiky zároveň znamenala poslední velké vítězství západořímské říše. Valentinianus III. společně s germánskými spojenci z řad Vizigótů, Alanů a Sasů porazil Huny a jim podřízené kmeny. Ty vedl král Atilla řečeným „Bič boží“. Attilova hvězda porážkou značně pohasla, ale ani tento taktický úspěch bezprostředně neodvrátil hunské nebezpečí.

K bitvě došlo někde v severní Francii v provincii Champagne, přesné místo bohužel dosud nebylo zcela jednoznačně lokalizováno. Bojiště měla tvořit „pláň, která se prudkým svahem zvedala v hřeben“ a protékala jí řeka Marna. Na římské straně stálo pod velením vojevůdce Flavia Aetia asi 30 až 50 tisíc pěších a jezdců. Hunové a jejich spojenci disponovali asi 30 až 80 tisíci především jezdců.

TIP: Podlosti, tvé jméno je… Pět nejslavnějších zrádců v časech války

Při vlastní bitvě hunské šiky prudce zaútočily na římské vojsko. Nejlepší Attilovy jednotky se vrhly přímo na římský střed, jen bránili Alani. A podařilo se jim je zahnat na útěk! Aetiovi Římané a Vizigóti na obou křídlech však statečně setrvávali na svých pozicích. Hunové pak zaútočili na Aetiovy legionáře, kterým ale později přišli na pomoc znovu zformované zbytky ustoupivších spojeneckých Germánů. Attila po velkých ztrátách postupně prohrál bitvu a stáhl se do svého tábora. Po několik následujících dní ho tam římské vojsko obléhalo. Když se ale neklidní Vizigóti od římských legionářů odpojili, Attila mohl z bojiště stáhnout svoji armádu bez dalších ztrát na životech i kořisti.

Na první pohled to není vůbec složité. Potištěná látka a spousta obyčejného, ventilátorem hnaného vzduchu. Víc ke vzniku atrakce, která dokáže v jeden okamžik přilákat tisíce lidí, aby si o ni desetinásobek dalších vykládal, vlastně nic dalšího nepotřebujete.

„Samozřejmě, že to tak jednoduché není,“ komentuje Festival planet Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky. „V jedem okamžik hladký průběh festivalu zajištuje přibližně dvě desítky pracovníků, kterým pomáhá řada dalších. Od uklízečů, přes pořádkovou službu až po řidiče dopravního podniku nebo příslušníky městské policie. Pro Hvězdárnu a planetárium Brno se tak jedná o nejprestižnější, nejnavštěvovanější a organizačně nejsložitější akci roku. Nechceme ale bezduchou atrakci, díky které vznikne bezpočet selfíček. Našim cílem je, aby obyvatelé našeho města zcela přirozeně žili astronomií, a aby považovali za samozřejmé, že se mohou z Kraví hory kdykoli vydat do vesmíru.“

Temná strana Země

Model Temnalóny vznikl stejně jako předchozí modely - Terralóna (Země) Lunalón (Měsíc), Marsmeloun (Mars) a Heliosféra (Slunce) v Brně. Jeho grafickou podobu navrhli architekti světla Jan Machát a Michal Okleštěk z uskupení VISUALOVE, o tisk a sešití se postarali pracovníci společnosti Kubíček Factory. 

Podkladem pro Temnalónu se stala především pozorování ze sondy Suomi NPP, která od roku 2012 monitoruje naši planetu z výšky asi osm set kilometrů a dokáže zaznamenat noční světla s šestkrát větším prostorovým rozlišením a 250násobným dynamickým rozsahem než předcházející detektory. Umí tak zachytit jednotlivé pouliční lampy nebo rybářské lodě. Aby však mohla vzniknout kompletní mapa nočních světel na celé planetě Zemi, bylo potřeba tří týdnů pozorování, během nichž 312× přelétla oba zeměpisné póly a pořídila 2,5 terabajtu dat.

První oficiální instalace ve veřejném prostoru se odehrála nad ránem 20. června 2023 na bastionu hradu Špilberk, odkud Temnalóna několik hodin shlížela na rodné město. Zde ostatně vznikly snímky doprovázející tento astronomický telegram. Od pondělí 10. do neděle 16. července, resp. od úterý 1. do úterý 8. srpna 2023, vždy odpoledne a večer se ní ale potkáte na Kraví hoře. Všechny podstatné informace pro vaši návštěvu najdete na www.festivalplanet.cz nebo www.hvezdarna.cz.

Pro mnohé možná může být překvapením, že se jeho jméno v portugalštině vyslovuje „Vašku“, onu dobrodružnou plavbu ale znají nejspíše všichni přinejmenším ze středoškolského dějepisu. Vstoupila do dějin jako do té doby nejdelší zaoceánská plavba (bezmála 45 000 km), která Evropanům přinesla bezpočet cenných geografických poznatků. V roce 1497, kdy Vasco da Gama vyplouval z lisabonského přístavu s ambiciózním cílem obeplout Afriku a zkusit se takto dostat do Indie, nicméně stále ještě panovalo přesvědčení, že Kryštof Kolumbus před pěti lety doplul do téže země. Proč se tedy chtěl da Gama dostat na stejné místo jinudy?

Hledá se dobrodruh

Indie představovala pro zámožné Evropany nesmírně lákavý cíl, a to v první řadě kvůli obchodu s kořením. Již od dob vlády krále Jana II. ( 1481–1495) se portugalská koruna všemožně snažila do tohoto obchodu začlenit a nashromáždit tak jmění, které by jí umožnilo získat nezávislost na bohaté aristokracii. Úkol to byl však nesnadný – cestu přes Egypt a Rudé moře ovládali Benátčané, zatímco po souši ji komplikovali Osmané. Západní cesta do domnělé Indie pak připadla Španělům mírem uzavřeným v roce 1494 v Tordesillas. Jedinou možností tedy bylo vydat se po moři na opačnou stranu, na východ.

Výpravě vedené Vascem da Gamou předcházel bezpočet portugalských pokusů obeplout africké pobřeží, případně proniknout do Indie jiným způsobem. Král Jan II. v roce 1487 dokonce vyslal přes Egypt a Arabský poloostrov dvojici špehů, aby v přestrojení za obchodníky zjistili veškeré podrobnosti o obchodních cestách i klimatických a geografických podmínkách. Když se pak o rok později vrátil Bartolomeo Diaz se zprávou, že je Afriku skutečně možné obeplout a že se za tímto kontinentem otevírají další nekonečné širé vody, zbývalo jediné: najít dobrodruha, který by otevřel potenciálně lukrativní vodní cestu přes Indický oceán. 

Vascovi da Gama mohlo být v této době něco mezi dvaceti a třiceti lety. Narodil se nejspíše někdy ke konci šedesátých let 15. století v přístavním městě Sines do rodiny místního správce Estevaa da Gamy jako prostřední z pěti bratrů. O jeho dětství a mládí není známo prakticky nic, o jeho studiích panují pouze domněnky. Jisté je pouze to, že okolo roku 1480 Vasco po vzoru svého otce vstoupil do Řádu svatého Jakuba od meče, jehož velmistrem byl v této době portugalský infant a pozdější král Jan II. 

Jak již bylo zmíněno výše, Jan II. byl horlivým podporovatelem objevných cest a svatojakubský řád mu byl v tomto ohledu účinným nástrojem. Jeho členům svěřoval vedení nejrůznějších misí a bylo to právě zde, kde Vasco da Gama získal zkušenosti coby námořník a lodivod. V roce 1492 byl pověřen prvním z významnějších samostatných úkolů, který spočíval v zajetí francouzských lodí, jež útočily na portugalská plavidla u jejich domovských přístavů. Asi netřeba dodávat, že v této i všech ostatních misích bez zaváhání uspěl.

Na dohled vánoční země

V roce 1497, kdy Vasco da Gama stanul v čele výpravy, jejímž prvořadým cílem bylo navázat námořní spojení s Indií, už tedy jeho jméno něco znamenalo. Krále Jana II. krátce před tím na trůnu vystřídal Manuel I. ( 1495–1521), který rovněž sdílel zájem v objevování neznámých končin, a expedice proto 8. července vyplula z lisabonského přístavu dobře vybavena.

Flotila se skládala ze dvou velkých korábů São Gabriel a São Rafael, jedné menší karavely São Miguel a zásobovací lodě São Martín, která vedle potravin vezla i munici. Mezi zhruba 170 členy posádky bylo několik zkušených mořských vlků, kteří doprovázeli již Bartolomea Diaze během jeho cesty k mysu Dobré naděje, a jednomu z korábů velel Vascův bratr Paulo. 

O průběhu cesty se dozvídáme z pečlivě vedeného lodního deníku: výprava přirozeně zamířila z Lisabonu nejprve směrem na jih. Kolem Kanárských ostrovů a Kapverd pokračovala přes rovník k nejjižnějšímu cípu Afriky. Da Gama zvolil nejpřímější cestu, což ovšem znamenalo mnoho týdnů na otevřeném moři bez pevniny na dohled. Týden před Vánocemi 1497 čtveřice lodí minula ústí velké řeky, která v těch dobách nesla jméno Rio do Infante (dnes Great Fish River či Groot-Visrivier), a pokračovala dále podél pobřeží, které před nimi žádný jiný Evropan nespatřil. Da Gama jej na oslavu vánočních svátků pojmenoval Terra Natalis (oblast kolem jihoafrického Durbanu), což v překladu znamená „vánoční země“.

Cíl dosažen!

Skoro celý březen strávila výprava v Mosambiku. V rušném ostrovním přístavu kotvily obrovské obchodní lodě plné tak luxusního zboží, až Portugalcům přecházel zrak. Ve strachu z možného nepřátelského přijetí se da Gamovi muži rozhodli vydávat se za muslimy a veliteli výpravy se dokonce podařilo získat audienci u místního sultána. Ten ale vůči podezřelým cizincům zachovával obezřetnost, a jelikož mu nemohli nabídnout dary hodné jeho pozornosti, neprojevil zájem s nimi dále jednat. Výprava nakonec Mosambik opustila ve velmi nepřátelské atmosféře.

Na radu jednoho z námořníků, který díky svému předchozímu pobytu v osmanském vězení uměl trochu arabsky a během zastávky v Mosambiku vyrozuměl, že směrem na sever leží další bohaté přístavy, v nichž se obchoduje s kořením, perlami a drahokamy, zamířily portugalské lodě tím směrem. Informace se ukázala jako správná: druhý dubnový týden roku 1498 posádka strávila v Mombase a krátce nato se vylodila v Malindi. Zde se výprava setkala s vřelejším uvítáním a poprvé rovněž navázala kontakt s indickými obchodníky. 

Da Gamovi se tu podařilo najmout do svých služeb průvodce, jenž slíbil cizincům pomoci bezpečně a rychle překonat Indický oceán. Identita tohoto muže s dobrou znalostí monzunových větrů není známa – některé zdroje tvrdí, že se mohlo jednat o arabského mořeplavce a teoretika nautiky Ahmada ibn Mádžida. Faktem zůstává, že cizinec svému slibu dostál, jelikož Portugalci koncem dubna opustili africkou pevninu a 20. května přistáli v indickém Kalikatu. Přeplout oceán jim trvalo pouhých 23 dní.

Nepřízeň osudu

Kalikat byl od 15. století významným obchodním centrem. I když se v něm mísily nejrůznější národnosti a etnika, příjezd Evropanů přece jen vzbudil pozdvižení. Samotný kalikatský král Samudiri (Zamorin) se na místo vydal ze své druhé rezidence v Ponnani, aby nečekané hosty náležitě uvítal. Stejně jako před ním mosambický sultán, i on byl záhy zklamán jejich dary. Soudek medu, olivový olej, cukr, mosazné nádobí ani evropské kabáty či klobouky se nemohly vyrovnat zdobné nádheře látek a šperků, na které byli indičtí boháči zvyklí. I oni se tudíž začali ptát, zdali není da Gama namísto královského posla jen obyčejným pirátem a vzájemné vztahy prudce ochladly. Portugalci měli velké potíže prodat svůj náklad a brzy si uvědomili, že Indové preferují obchod s Araby a o přímý kontakt s chudými Evropany de facto ani nestojí. Domněnku da Gamovi potvrdil královský zákaz zřídit v Kalikatu portugalskou faktorii a požadavek, aby byli Portugalci za svou obchodní činnost v Indii zdaněni stejně jako ostatní cizozemští prodejci.

Přes nepříznivé podmínky a stoupající nevraživost ze strany místního obyvatelstva zůstala da Gamova flotila v Kalikatu tři měsíce. Na zpáteční plavbu se Portugalci vydali teprve 29. srpna. Asi jen těžko mohli zvolit horší roční období, neboť plachetnice čekala cesta proti silnému monzunovému proudění. Co směrem tam pohodlně zvládli za necelý měsíc, na to nazpět potřebovali 132 dnů. Pobřeží dnešní Keni námořníci poprvé zahlédli 2. ledna 1499 a první zastávku udělali o pět dní později v dobře známém přístavu Malindi. Z lodí se tam vypotácela jen polovina původní posádky, a to ve zuboženém stavu: ti, kteří na kurděje přímo nezemřeli, měli po bezmála půlročním pobytu na moři obludně oteklé ruce i nohy a dásně rozbolavělé tak, že nemohli jíst. Pro další plavbu, na kterou se bylo mužstvo schopné vydat až koncem února, se musel da Gama rozloučit se dvěma loděmi, jelikož neměl dostatek posádky pro řízení čtyř plachetnic. Dne 20. března výprava obeplula mys Dobré naděje a krátce nato její lodní deník náhle končí.

Mise splněna

Z jiných pramenů je známo, že ačkoliv zbývající část plavby probíhala poměrně hladce, musely se obě lodě rozdělit. Zatímco jedna z nich pokračovala přímo do Lisabonu, do jehož přístavu slavně vplula 10. července, São Gabriel řízená samotným Vascem da Gamou zakotvila na Kapverdách kvůli vážné nemoci kapitánova bratra. Domů pak pokračovala bez obou sourozenců, neboť se Vasco snažil dovézt Paula do vlasti plavbami po kratších úsecích na různých plavidlech. Jelikož Paulo na Azorech své nemoci podlehl, Vasco se poslední úsek cesty vezl sám na azorské obchodní plachetnici a na domácí půdu znovu vstoupil po více než dvou letech na přelomu srpna a září roku 1499.

Ačkoliv výprava neskončila tak oslňujícím úspěchem, jaký si asi všichni zúčastnění představovali, to nejdůležitější došlo naplnění: námořní cesta do Indie byla otevřena a základy pro vytvoření takzvané Portugalské Indie položeny. Ta se sice nikdy nestala kolonií v pravém slova smyslu, jelikož navzdory veškerému úsilí Portugalci stávající státní útvary v této oblasti nikdy fakticky neovládli, místní námořní a obchodní hegemonie nicméně spolehlivě plnila portugalské pokladny po téměř celé následující století.

TIP: První cesta kolem světa: Dobrodruh Magalhães se konce výpravy nedožil

Vojenskými i šlechtickými tituly ověnčený Vasco da Gama se do Indie navzdory dramatický prožitkům z první cesty vrátil ještě dvakrát. Před poslední plavbou v roce 1524 obdržel titul indického guvernéra s titulem místokrále, dlouho si jej však neužil, neboť ještě téhož roku na Štědrý den zemřel v indickém Kóčinu na malárii. O patnáct let později byly jeho ostatky převezeny do Portugalska a od roku 1880 je jeho zdobný sarkofág k vidění v lisabonském klášteře jeronymitů, který byl založen kolem roku 1500 jako výraz díků za da Gamův šťastný návrat z první indické expedice.