Popularita přírodního koupaliště Grado dosáhla vrcholu v časech první republiky. Mnohatisícové zástupy návštěvníků, které sem víkend co víkend proudily, působí dnes až neuvěřitelně, hovoří o nich však více zdrojů. V roce 1929 uveřejnil bulvární list Expres, že „do Čelákovic každé neděle jede nejméně 15 000 lidí“. Na jedné nedatované pohlednici je uvedeno, že „dne 9. 7. zúčastnilo se přes 20 tis. osob – lázně České Grado v Čelákovicích“  a počet 20 000 zmiňuje ve svém textu z roku 1926 čelákovický učitel František Weinzettl. Lokalita se však těšila popularitě ještě o něco dříve.

Vznik rekreační oblasti

Slavné koupaliště se nacházelo v prostředí zbytků lužního lesa mezi městem Čelákovice a obcí Káraný. Ještě před regulací Labe zde řeka vytvářela meandry a lokalitu Ostrov. Labské břehy zde byly kdysi porostlé divoce rostoucím vrbovým proutím, využívaným od poloviny 19. století košíkáři z Čelákovic. Z důvodu záplav na Ostrově nikdo trvale nežil. Už před úpravou břehů a vznikem Grada však místo sloužilo rybářskému čelákovickému spolku a stalo se také cílem zájezdů členů Prvního rybářského klubu v Praze. Využití místa ke koupání a trávení volného času umožnila až úprava zalesněných břehů severního říčního ramene, provedená v roce 1922. Pozemky patřily správě státních lesů a statků ministerstva zemědělství, která jej pronajala za 1 500 Kč ročně nově vytvořenému lázeňskému komitétu.

Na Grado mířili Pražané obvykle po železnici. Od nádraží se pak zástupy návštěvníků vydaly hlavní Denisovou a poté Masarykovou ulicí směrem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Pod kostelem se do sezony v roce 1924 nacházel přívoz paní Součkové, který zájemce za poplatek převezl na ostrov a poté už každý po svých pokračoval ke břehům severního labského ramene. Mnohatisícové zástupy putující ráno a dopoledne na koupaliště a k večeru zase zpět na nádraží znamenaly významný přínos především pro místní hostinské, řezníky a pekaře. 

Rekreace i byznys

Z návštěvy profitovali i místní zemědělci. V době sklizně raných brambor si večer před očekávaným příjezdem Pražanů připravovali hromádky této žádané komodity na okrajích cesty, které prodávali asi za 5 Kč. Pověst o levných bramborách se rychle rozkřikla a místní pěstitelé měli o obchod postaráno. Tato skutečnost nám připomíná, že kromě trávení volného času v přírodě, setkávání s přáteli a odpočinku hrála při návštěvě Grada roli i praktická a každodenní starost návštěvníků města o potraviny. Tato motivace ještě zesílila v době hospodářské krize a potom především v době druhé světové války v souvislosti s nedostatkem potravin. Nebylo to ostatně v Čelákovicích nic nového, nájezdy „bramborářů“ byly časté i v době první světové války.

Cesta návštěvníků z nádraží na koupaliště se urychlila od roku 1925, kdy byl díky finanční pomoci měst Čelákovice a Praha, Ministerstva zdravotnictví a technické pomoci Ministerstva národní obrany pod kostelem přes jižní rameno řeky vybudován dřevěný most. Konkrétně šlo o práci 5. ženijního pluku, který přechod přes řeku vybudoval v rámci výcviku. Poplatek neboli mostné činilo pro nedělní a sváteční den u dospělé osoby 1,20 Kč a 10 hal. u dítěte do 14 let a k jeho výběru sloužila pokladna s věžičkou. V pracovní den činilo vstupné pro dospělého 60 hal. Sezonní „permanentka“ stála 25 Kč, pro držitele rybářských lístků 10 Kč. 

Zavedení poplatků se zdůvodňovalo tím, že „lázně ty jsou podnikem nevýdělečným, veřejně prospěšným a veškerý příjem věnován jest udržování a zdokonalení lázní těch“. Ke stržení mostu došlo v roce 1940, protože ztratil svoji funkci.  Přechod přes nové říční koryto proražené v rámci regulace středem ostrova byl možný po lávce na nově vybudovaném zdymadle.

Úspěšný marketing

Zprávy o Gradu nám přibližují prostředí, ve kterém se víkendový návštěvník ocitl. K dispozici měl restauraci s osvětlením, cena obědů v roce 1925 činila šest až sedm korun, k tomu chlazené nápoje. Pravděpodobně se zde však nacházela více než jedna restaurace. Tu na koupališti už totiž zmiňuje plakát z 20. let a v roce 1933 požádala správa říčních, slunečních a písečných lázní v Čelákovicích o udělení koncese hostinské a výčepní asi pro další zařízení. O zábavu se starala hudební produkce. V prostorách koupaliště se nacházely upravené šatny a za nízký poplatek půjčovna loděk. 

Grado se těšilo velmi dobré pověsti, na čemž měla svůj podíl dobrá propagace ať už v denním tisku, formou plakátů nebo pohlednic, které mohly návštěvníci zaslat svým blízkým nebo si je koupit na památku. K nové formě reklamy, kterou přineslo meziválečné období, patřil rozhlas. Zástupci města si dokonce nechali v roce 1928 zhotovit propagační film, který ukazuje cestu Pražanů až na břehy koupaliště.

Pozdější osudy Grada

Konec zlaté éry koupaliště odstartovala regulace řeky. O té se hovořilo již v 60. letech 19. století a mezi hlavní argumenty k jejímu provedení patřilo omezení záplav, lepší využití zaplavované zemědělské půdy a splavnění řeky. V tomto úseku začala regulace ve 20. letech 20. století a trvala ve své hlavní fázi až do druhé poloviny 30. let.

Důležitým impulsem k provádění a urychlení regulačních prací bylo vydání vodohospodářského zákona č. 50/1931. Během osmi let v období 1931–1938 vznikl na Labi stejný počet zdymadel jako za posledních 27 let. V tomto období došlo k vybudování plavební komory a zdymadla také v Čelákovicích. Umožnilo to také propojení obou břehů díky nové lávce. I nadále ale existovaly přívozy.

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Zlatá éra koupaliště tak skončila ve druhé polovině 30. let. Neznamenalo to, že by ho přestaly lidé navštěvovat, ale už jich nebylo tolik. Navíc se z něj stalo rameno s malým průtokem, což znamenalo pomalé zanášení bahnem. S tím, jak se bývalé koryto řeky zanášelo a břehy začínaly zarůstat, se Grado stávalo spíše místem využívaným pro potřeby sportovního rybolovu a také ke stavbě chatek. Letecké snímky z roku 1949 potvrzují vznikající chatové ostrůvky a zároveň stále dobře viditelný světlý labský písek. Na leteckém snímku z roku 1973 je již téměř celý jižní břeh Grada obestavěn letními domky. Slavná éra koupaliště tak nenávratně skončila na přelomu 30. a 40. let 20. století regulací Labe v úseku mezi Čelákovicemi a Káraným. Zbyly po ní nostalgicky působící fotografie a pohlednice. Ty nám zároveň připomínají, jakým přínosem pro město existence koupaliště byla. 

Blízkozemní objekt označovaný jako 2023 MU2, s odhadovaným průměrem kolem sedmi metrů (podle NASA 4,1 až 9,2 metru), prosvištěl více než dvojnásobnou rychlostí zvuku kolem Země v noci z neděle na pondělí. Od naší planety jej v okamžiku průletu dělilo 217 tisíc kilometrů (zhruba 60 % vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem).

O průletu asteroidu věděli vědci s dostatečným předstihem – poprvé se jej podařilo zaznamenat již 16. června a krátce na to se podařilo potvrdit i jeho bezpečnou trajektorii.

TIP: Jaký dosud pozorovaný asteroid proletěl Zemi nejblíž?

Případná srážka s takto velkým objektem by mimo hustě obydlené oblasti nepředstavovala nijak velké nebezpečí. Podle simulátorů by z větší části shořel v atmosféře a zbylé úlomky a případná rázová vlna by způsobily jen menší lokální škody. Působivá byla rychlost tohoto objektu – data získaná ze sítě Virtual Telescope Project ukázala, že se asteroid 2023 MU2 v okamžiku průletu pohyboval rychlostí přes 3 200 kilometrů za hodinu.

Když se řekne „psychopat“, většině z nás se v první chvíli vybaví krvežíznivá zrůda typu Jacka Rozparovače. Lidé trpící psychopatií, přesněji disociální nebo asociální poruchou osobnosti, však samozřejmě nemusejí nutně skončit jako vraždící monstra. Jejich výskyt v běžné populaci se pohybuje kolem 1 %, přičemž některé zdroje uvádějí i vyšší čísla. Nezdá se však, že by na každých sto obyvatel připadal jeden sériový vrah. Nabízí se tak otázka, kde všichni ti narušení jedinci jsou. 

Bez porozumění a lítosti 

Za normálních okolností nepoznáme psychopata na první pohled, a mnohdy ani na ten druhý. Odhalit ho totiž většinou pomohou až komplexní psychologické testy. Existují nicméně určitá vodítka: Mezi obvyklé znaky psychopatické osobnosti patří nedostatek empatie, bezcitnost, chladnokrevnost, lhostejnost vůči společenským normám, sklony k agresi nebo neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a s tím související absence lítosti (viz Typické znaky psychopata). 

Přestože lidé s poruchou osobnosti emoce téměř neprožívají, u ostatních je dokážou velmi dobře rozeznávat, popřípadě je zdařile napodobovat. S tím se pojí jejich další vlastnost – sklon manipulovat lidmi a zneužívat je k vlastnímu prospěchu. K tomu jim mimo jiné pomáhá, že bývají často šarmantní, charismatičtí a během rozhovoru značně přesvědčiví. Někdy se též uvádí, že mívají snížený práh bolesti, což ovšem výsledky posledních studií nepotvrzují.

Za mřížemi i jinde

Neurovědecké výzkumy ukazují souvislost mezi psychopatickými rysy a vývojem či funkcí některých oblastí mozku. Postižení mívají kupříkladu menší nebo méně aktivní amygdalu – část orgánu, která souvisí mimo jiné se strachem. Bývají tudíž méně bázliví, což z nich dělá například velmi dobré vojáky či záchranáře. 

Jejich obecná odolnost vůči negativní zpětné vazbě jde ruku v ruce s absencí pocitů lítosti, viny a schopnosti vcítit se do druhého. Je proto méně pravděpodobné, že by své chování na základě zpětné vazby změnili, a léčba tudíž bývá náročná, až nemožná. Přesto neplatí, že pokud někomu lékaři diagnostikují psychopatii, jedná se o beznadějný případ s celou škálou uvedených vlastností. Porucha je totiž komplikovaná a člověk může vykazovat pouze některé její projevy, navíc v různé míře, popřípadě i v kombinaci s dalšími poruchami osobnosti. Běžně se například setkáváme s podobným termínem „sociopat“, který má ovšem odlišný význam (viz Geny versus výchova).

Pravdou zůstává, že mezi vězni – alespoň těmi v USA – se zastoupení psychopatů pohybuje kolem 15 %. Rozhodně však není pravidlem, že jedinec s poruchou osobnosti skončí za mřížemi. Ve hře je totiž celá řada dalších faktorů jako kombinace jednotlivých psychopatických rysů, inteligence (přestože výzkum odhalil, že se průměrné IQ sériových vrahů nevymyká hodnotám v běžné populaci) či dosažené vzdělání. Lidé s disociální poruchou nejsou výlučnými zločinci a docela dobře se uplatňují i v různých jiných, nekriminálních sférách společnosti, kde jim jejich osobnostní rysy mohou být dokonce ku prospěchu.

Korporátní psychopati

Jednu z oblastí, kde se to psychopaty s trochou nadsázky jen hemží, představují vysoké manažerské pozice v korporacích. Tématem se dlouhodobě zabývali psychologové Paul Babiak a Robert Hare a výsledky svého bádání zveřejnili v knize „Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce“ (česky vyšla v roce 2014). Jejich studie ukázala, že se výskyt jedinců s poruchou osobnosti na vyšších manažerských pozicích v „korporátech“ pohybuje kolem 3 %, což je oproti běžné populaci trojnásobek. 

Nutno dodat, že se zmíněný výzkum potýkal s mnoha problémy, od nedostatečně rozsáhlých vzorků po neochotu dotyčných podstupovat dotazníkové testování. I když ovšem musíme brát výsledky s jistou rezervou, nejsou vzhledem k popsaným rysům psychopatie nijak překvapivé. Právě manipulativní povaha a absence svědomí či empatie mohou pro dané jedince znamenat nespornou výhodu při postupu na firemním žebříčku. Jinými slovy, psychopatům nedělá problém jít „přes mrtvoly“.

Jak autoři dále upozorňují, množství zaměstnanců se zmíněnou poruchou nebývá pro firmu velkou výhrou – psychopatům totiž neleží na srdci dobro celku, nýbrž jejich vlastní prospěch. V kombinaci s nedostatkem smyslu pro zodpovědnost a společenské normy to může na pracovišti vést k závažným problémům. Výzkumy například ukázaly, že zaměstnanci, jejichž nadřízení vykazují psychopatické rysy, bývají víc deprimovaní a pociťují menší uspokojení z práce. Pod vlivem nadřízeného se pak rovněž mohou nechat strhnout k šikanování ostatních.

Svatí, špioni a novináři 

Studie z roku 2016 však upozornila, že 3 %, k nimž dospěli Hare a Babiak, tvoří z hlediska výskytu psychopatů ve vysokých funkcích spíš spodní hranici. Práce forenzního psychologa Nathana Brookse a jeho kolegů odhalila, že v obchodním sektoru vykazuje výrazné psychopatické rysy až 21 % lidí (celkem vyšetřovali 261 jedinců) – což lze srovnat s prostředím věznic. 

Autoři rovněž dodávají, že počet psychopatů na podobných pozicích zřejmě vzrostl po poslední ekonomické krizi, a stejně jako Hare a Babiak doporučují testovat zaměstnance na výskyt psychopatických rysů jako běžnou součást přijímacího řízení na rozhodující posty. Na první pohled se totiž tito jedinci jeví jako velmi schopní a efektivní pracovníci s vynikajícími výsledky, ale z dlouhodobého hlediska může být jejich působení nadmíru zhoubné. Univerzita, na níž Brooks v době vydání své studie působil, práci v roce 2018 stáhla kvůli podezření z plagiátorství.

Vyšší než běžnou koncentraci takto postižených ovšem najdeme i jinde, jak dokládá mimo jiné britský psycholog a spisovatel Kevin Dutton v knize „Moudrost psychopatů: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů“ (česky 2013). Předkládá v ní seznam deseti povolání, jež přitahují největší procento psychopatů. Vzestupně se jedná o státní úředníky, šéfkuchaře, duchovní, policisty, novináře, chirurgy, prodejce, pracovníky v médiích (televizi či rádiu), právníky a především výkonné ředitele společností. 

Politika, jejich výspa 

Nabízí se však ještě jedna oblast, kde může být podobný soubor vlastností velice výhodný – a sice politika. Také touto otázkou se Dutton zabýval: V roce 2016, kdy vrcholil boj o křeslo amerického prezidenta, si s využitím jednoho z testů pro vyhodnocování psychopatických rysů posvítil na celou řadu významných politických vůdců, diktátorů i vládců. Jednalo se například o Jindřicha VIII., Abrahama Lincolna, Margaret Thatcherovou, ale i Donalda Trumpa a Hillary Clintonovou. A jak dopadli prezidentští kandidáti USA? 

Donald Trump se umístil v první pětce a předstihl takové osobnosti, jako byli Adolf Hitler, Ježíš či Napoleon Bonaparte. Ačkoliv na „vítězného“ Saddáma Husajna celkově ztrácel, vedl v charakteristikách označovaných jako neohrožená dominance a sebestředná impulzivita. Ani Hillary Clintonová neskončila v žebříčku daleko, přestože za soupeřem z prezidentského klání zaostala o několik míst. Předčila ovšem například římského císaře Nerona či Olivera Cromwella. Dutton v dané souvislosti upozorňuje, že důležitá je i kombinace pozitivních a negativních psychopatických vlastností (například sociální vliv a rozhodování s chladnou hlavou versus impulzivita a nedostatek empatie), která výrazně ovlivňuje společenský úspěch konkrétní osoby.

Studentská volba 

Stejně jako v případě zaměstnání, upřednostňují lidé trpící psychopatickou poruchou také určité oblasti vzdělávání. Práce z roku 2017 zkoumala osobnostní rysy 487 mladých Dánů, kteří se přihlásili ke studiu práv, politických věd, obchodu a ekonomie. Ti, kdo si vybrali obchod či ekonomii, přitom vykazovali vyšší skóre v rysech tzv. temné triády (narcismus, machiavelismus a psychopatie) než kupříkladu budoucí posluchači psychologie. Aby se předešlo možnému ovlivnění zkoumaných rysů samotným studiem, proběhlo testování ještě před začátkem prvního semestru. Výsledky tak skutečně poukazují na výběr podmíněný povahovými rysy jedince.

TIP: Takoví normální zabijáci: Skutečnou elitou jsou pouhá 2 % vojáků

Míra projevu vlastností spojených s psychopatií se zřejmě liší i napříč kulturami, jak naznačuje výzkum uveřejněný v roce 2017 v časopise Journal of Abnormal Psychology. Tým z Universiteit van Amsterdam pod vedením Bruna Verschuereho testoval 7 450 jedinců vykazujících rysy poruchy osobnosti, kteří se řadili do tří rozsáhlých skupin: dvou ze Spojených států a jedné z Nizozemska. Vědci u nich zkoumali dvacet znaků typických pro psychopaty a výsledky ukázaly, že u obou amerických skupin patřily k nejvýznamnějším vlastnostem bezcitnost a nedostatek empatie. Ty se sice objevovaly rovněž u nizozemské části testovaných, převládaly u nich ovšem jiné rysy – parazitický způsob života a nezodpovědnost. 

Ke zjištění gravidity se dnes používají testy vzorku ženské moči nebo krve. Tyto testy vyhodnocují přítomnost lidského hormonu choriogonadotropinu (hCG). Ten začíná být produkován placentou v momentě, kdy se vajíčko uhnízdí v děloze. Nyní se na trh ve Velké Británii a v Irsku dostává nový typ těhotenského testu, který detekuje přítomnost beta podjednotky choriogonadotropinu ve slinách.

Novinka se jmenuje SaliStick a jde o produkt izraelského startupu Salignostics. Test se do jisté míry podobá rychlým testům pandemického onemocnění covid-19. Jednoduché jednorázové zařízení dokáže analyzovat sliny ženy a do 10 minut zobrazí výsledek. Stejně jako v případě řady covidových testů znamenají dvě čárky pozitivní výsledek.

Těhotenství podle slin

Test SaliStick je založený na zjišťování hladiny β-hCG, což je beta podjednotka lidského hormonu choriogonadotropinu. Tuto látku lze detekovat ve slinách těhotné ženy kolem 3 až 4 týdne těhotenství, přičemž její hladina v těle v čase roste. Nový test již prošel klinickými testy, v nichž u více než 300 žen dosáhl více než 95% přesnosti, při použití v prvním dnu po zjištění vynechání menstruace. SaliStick je tak o něco méně přesný než tradiční testy založené na moči (u nich výrobci uvádějí přesnost až 99 %), jeho výhodou je ale snadná a uživatelsky komfortnější aplikace. Ve Velké Británii a v Irsku jej lékárny nabízejí za velmi podobnou cenu jako u doposud používaných testů. Podobně jako u covidových testů je žádoucí před testem na 30 minut vynechat jídlo a pití.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

„Naše pozoruhodná inovace nabízí ženám možnost absolvovat těhotenský test v důstojnějších podmínkách,“ uvádí Chris Yates, výkonný ředitel společnosti Abingdon Health, která spolupracuje se startupem Salignostics. „Jde o dlouho očekávaný vývoj na trhu s těhotenskými testy.“ Vedle Britských ostrovů chce firma nabízet SaliStick i ve Spojených státech, kde již prochází schvalovacím procesem tamního Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). 

Vědci zjistili, že pigmentace obličeje – jak je tmavý nebo světlý – závisí na geografických faktorech (například opice žijící blízko rovníku mají tmavší kůži), kdežto znaky na obličeji mají souvislost s velikostí skupiny a počtem příbuzných druhů žijících v okolí. Tzv. opice starého světa obývající Afriku a Asii vytvářejí rozmanité sociální struktury. Kupříkladu mandrilové žijí ve skupinách čítajících až 800 jedinců. Orangutani naopak tráví většinu času o samotě, společně žijí pouze matky s mláďaty. Šimpanzi zase tvoří malé skupinky, které se čas od času shromažďují do obrovských tlup, a paviáni pláštíkoví žijí podle složitých hierarchických pravidel zahrnujících harémy, klany i speciální tlupy.

Zatímco primáti sdružení v malých skupinách mají obličeje víceméně stejné, ve velkých sociálních skupinách najdeme značné rozdíly. Hlavním důvodem je podle Michaela Alfara potřeba rozeznat v davu konkrétní jednotlivce.

TIP: K čemu má kahau nosatý tak velký frňák? Je odznakem plodnosti

„Obličeje jsou opravdu důležité pro rozeznávání jedinců. Navíc se domníváme, že barevné vzory mají co do činění s rozlišováním příbuzných druhů a jsou důležité pro sociální komunikaci v rámci druhu,“ vysvětluje Alfaro. „Lidé jsou dnes pobláznění do Facebooku, ale náš výzkum naznačuje, že primáti spoléhají na obličej při určování, kdo je kamarád a kdo soupeř, už 50 milionů let.“

Nejstarší minulost Sluneční soustavy známe do značné míry díky primitivním meteoritům, které vznikly v prvních 100 000 letech jejího formování a v průběhu historie dopadly na zemský povrch. V těchto meteoritech se mimo jiné vyskytuje radioaktivní izotop hliníku v nerovnoměrné koncentraci. Podle odborníků se zdá, že se do mladé Sluneční soustavy dostala další „várka“ tohoto izotopu až po jejím zformování. Jako nejpravděpodobnější scénář se jeví exploze blízké supernovy, ke které došlo krátce po vzniku Sluneční soustavy. Dnes žijeme v poměrně prázdné části vesmíru, ale před 4,5 miliardami let jsme byli součástí hvězdné porodnice, kde o exploze supernov nemusela být nouze. 

Záchranné molekulární vlákno

Pokud ale opravdu k takové explozi supernovy došlo, jak je možné, že mladá Sluneční soustava přežila bez úhony rázové vlny této vesmírné exploze? Astrofyzička Doris Arzoumanianová z Národní astronomické observatoře Japonska a její tým nabízejí zajímavé vysvětlení. Podle vědců ochránilo Sluneční soustavu tzv. molekulární vlákno, které posloužilo jako nárazník. 

TIP: Jak to začalo? Vznik Sluneční soustavy odstartovala menší supernova

Jak badatelé uvádějí ve studii, zveřejněné odborným časopisem Astrophysical Journal Letters, hvězdy obvykle vznikají v molekulárních mračnech, která mají vláknitou strukturu. Menší hvězdy, jako je naše Slunce, často vznikají podél molekulárních vláken, zatímco masivní hvězdy, které končí život explozí supernovy, se zase typicky rodí v místech, kde se kříží více takových vláken.

Arzoumanianová s kolegy se domnívají, že mladou Sluneční soustavu před rázovými vlnami exploze ochránilo husté molekulární vlákno. Zároveň v něm uvízlo velké množství izotopů hliníku, které se pak dostaly do Sluneční soustavy a následně i do meteoritů, ve kterých je dnes nacházíme.

Suchý Důl u Police nad Metují představoval až do 90. let 19. století vcelku poklidnou obec. Venkovský život zde snad narušovali pouze poutníci jdoucí z Police nad Metují do Vambeřic, význačného poutního místa na území dnešního Polska, známého také pod označením „slezský Jeruzalém“. Na sklonku 19. století však Suchý Důl, Polici nad Metují i široké okolí obrátila vzhůru nohama údajná mariánská zjevení. Ústřední postavou celého dění se stala Kristina Ringlová (1878–1957), chudé děvče ze Suchého Dolu. 

Podle tradování se Kristina v letech 1892–1895 celkem třiadvacetkrát setkala s Pannou Marií. První ze série zjevení se mělo odehrát dne 10. srpna 1892 odpoledne, kdy dívka vyrazila na houby do Šolcova (dnes Ticháčkova) lesa nad obcí. Jak později vypověděla, tehdy spatřila vysokou, štíhlou ženu s bledým obličejem, celou zahalenou v černém rouchu. Tajemná postava prý po celou dobu budila dojem, jakoby se vznášela, a Kristinu třikrát hlasitě oslovila: „Pozdrav Pán Bůh!“ Dívka však na nic nečekala, vzala nohy na ramena a z lesa zděšeně utekla. K dalšímu zjevení pak údajně došlo na tomtéž místě o dva týdny později (tehdy už si ale Kristina dodala odvahy a ženu vyslechla). Zprávy o událostech se však začaly lavinově šířit až po třetím tradovaném setkání s Pannou Marií v srpnu roku 1892. Tehdy bíle oděná žena údajně požádala, aby byla v lese nad Suchým Dolem uctívána zpěvem a modlitbou růžence.

Rozkvět poutního místa

Na stromech v Šolcově lese se začaly záhy objevovat svaté obrázky, růžence a další devocionálie, které sem přinášeli věřící. Místo se stalo hojně vyhledávaným, jeho popularita navíc ještě vzrostla, když se Anna Klimšová rozhodla využít hlínu z místa tradovaného zjevení k uzdravení své nemocné dcery Anežky a ona se začas vyléčila. Počty poutníků prudce stoupaly a na začátku roku 1893 již k Suchému Dolu mířilo až deset tisíc osob denně. Dosud nevídané množství návštěvníků do kraje samozřejmě přineslo také silnou finanční vzpruhu, místní ubytovací a stravovací zařízení byla pravidelně obsazena. 

Polický pivovar dosáhl v roce 1893 dokonce absolutního vrcholu své produkce. Rovněž vlakové spoje musely být výrazně posíleny, neboť v některé dny přijíždělo až patnáct tisíc poutníků. Nové příležitosti samozřejmě neopomněli využít ani další (nejen místní) podnikatelé, takže cestu z Police nad Metují do Suchého Dolu brzy lemovaly jarmareční boudy. Přímo v Šolcově lese navíc započalo budování křížové cesty a takzvaných růžencových schodů. Ke vzniku slavného poutního místa však stále chyběl jeden důležitý prvek – církevní souhlas.

Kterak četníci rozháněli věřící

Tradovaná suchdolská zjevení měla od počátku početnou základnu příznivců, ale také odpůrců, poukazujících na takřka identickou podobu s událostmi v Lurdech. Hlasitým kritikem se stal především Ludvík Sigismund Bouška, místní kaplan, nadaný básník, výtečný překladatel a ústřední postava hnutí Katolická moderna. Skeptický byl ovšem i nedávno nastolený královéhradecký biskup Edvard Jan Brynych. Prostřednictvím pastýřského listu již v říjnu roku 1893 věřící upozorňoval, že celá záležitost „velice podezřelá jest, a to z mnoha příčin“. Jednoznačný verdikt se však v tomto dopisu ještě neobjevuje; biskup zde „pouze“ připomínal, že tradovaná zjevení dosud nebyla církví prošetřena, takže poutníci prozatím nemají do Šolcova lesa docházet. 

Definitivní tečku za suchdolskými událostmi Brynych učinil až v červenci 1894. Tehdy věřící seznámil s výsledky onoho šetření, podle nichž se v Suchém Dole žádné nevysvětlitelné zjevení neodehrálo: „Zjevy suchodolské měly dle vyznání vyšetřením zjištěným k tomu pomoci, aby se v Polici, městě u Suchodolu ležícího, scházelo mnoho lidí a ti aby tam přinášeli mnoho peněz, aby se tam zmohly obchody a živnosti. Rozumíte mi zajisté. Sama matka Kristiny Ringlové vyznala, že jí ta celá věc vynesla za minulý rok 400 zl.“ 

Hlavní sdělení druhého pastýřského listu je zcela jednoznačné: zjevení Panny Marie v Suchém Dole jsou podvod. Královéhradecký biskup zdejší poutě v létě roku 1894 přísně zakázal, stejně jako jakoukoli podporu či rozšiřování povědomí o takzvaných suchdolských zázracích. Kuriozitou je, že ani tento zákaz zájem věřících zcela neudusal a poutníky v Šolcově lese nakonec museli rozhánět četníci. Několik z nich (včetně Kristiny Ringlové) pak bylo dokonce zatčeno a uvězněno.

Vizionářka potřísněná krví

Ještě v roce 1897 došlo ke zbudování dřevěné kaple v Šolcově lese. Jen o několik let později však tradovaná mariánská zjevení v očích věřících pozbyla veškeré věrohodnosti. Kristina Ringlová totiž byla roku 1902 obviněna a následně odsouzena za vraždu své přítelkyně Anežky Špačkové. Celý případ se dodnes nepodařilo zcela jednoznačně vysvětlit, a pravděpodobně se to již ani nikdy nepodaří. Nejprve se obě dívky v listopadu 1901 vydaly do Vídně a následně se prý rozhodly navštívit slavné rakouské poutní místo Mariazell. Nazpět se však vrátila pouze samotná Kristina. Následujícího roku bylo v houští poblíž cesty do Mariazell objeveno mrtvé tělo mladé dívky, později identifikované jako nezvěstná Anežka Špačková, kterou někdo zastřelil malým revolverem na velmi krátkou vzdálenost. Hlavním podezřelým se okamžitě stala Kristina Ringlová. Ta sice po celou dobu tvrdila, že je nevinná, porotu ale nepřesvědčila a v roce 1903 si před krajským soudem v Olomouci vyslechla rozsudek smrti oběšením, jenž jí byl později zmírněn na patnáct let těžkého žaláře.

Postskriptum

V průběhu let usilovala o předčasné propuštění Kristiny Ringlové z vězení celá řada křesťanských spolků i jednotlivců. Nakonec se dostala na svobodu v srpnu roku 1916. Po svém návratu na Broumovsko se živila pletením a vyšíváním, především však vyvíjela velké úsilí o obnovu kaple i dalších staveb v Šolcově lese. Podzim života pak prožila v Suchém Dole, odkud se přestěhovala do domova důchodců v Hořicích v Podkrkonoší, kde roku 1957 ve věku 79 let zemřela.

TIP: Zázrak z Hřivínova Újezda: Krátce po číhošťském zázraku měla StB další práci 

Dramatické události ze závěru 19. století nad Suchým Dolem doposud připomínají dochované stavby, ale také novodobá kopie původní dřevěné kaple, dokončená a posvěcená v roce 2012. Kdysi zástupy dychtivých lidí navštěvovaný Šolcův les je však dnes zcela poklidným, napůl zapomenutým místem. Stejně jako ona údajná zjevení Panny Marie. 

V mexickém státu Campeche se na západě poloostrova Yucatán rozkládá nedávno zřízená ekologická rezervace Balam-Ku (též Balamkú), která navazuje na biosférickou rezervaci Calakmul. V této oblasti prales ukrývá ruiny celé řady mayských měst. Archeologům se zde nedávno povedl zajímavý objev.

Slovinský archeolog Ivan Šprajc a jeho kolegové v týmu mexického Národního institutu antropologie a historie (INAH) zde narazili za pomoci leteckého snímkování laserovým systémem LiDAR na ruiny doposud neznámého mayského města, kterému dali přezdívku Ocomtún, což v jazyce yucatanských Mayů znamená „kamenný sloup“. Původní jméno města není známé.

Město v džungli

Jde o poměrně rozsáhlé město, jehož centrální část pokrývá plochu přes 50 hektarů a zahrnuje řadu velkých staveb, včetně pyramidálních struktur, jejichž výška přesahuje 15 metrů. Ocomtún se nachází na místě, které je vyvýšené nad okolním terénem a obklopují ho rozsáhlé mokřady.

Lidarový snímek ruin města Ocomtún. (foto: INAH, Ivan Sprajc, CC BY-SA 4.0)

V jihovýchodní části Ocomtúnu se nacházejí tři náměstí, obklopená věžovitými stavbami a dalšími strukturami. Nechybí ani typické hřiště pro míčovou hru pok-a-tok (tlachtli, česky nesprávně pelota). V okolí nově objeveného města se nalézají další mayské lokality, vzdálené několik desítek kilometrů, například Nadzcaan nebo Chactún.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

Podle archeologů bylo město Ocomtún významným regionálním centrem, zřejmě během klasického období mayské civilizace, cca v letech 250 až 1000 našeho letopočtu. První průzkumné sondy odhalily keramiku, která většinou odpovídá pozdně klasickému období, tedy zhruba po roku 600 našeho letopočtu. Výzkum zdejší lokality ale je teprve v počátcích a nejspíš nás tak čekají další zajímavé objevy.

Let Apollo 9 byl v mnoha ohledech přelomový – poprvé se měl v jeho průběhu uskutečnit pilotovaný let lunárního modulu. Startu ale předcházela řada odkladů a úprav plánů. Když se 3. března 1969 země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V, v útrobách kosmické lodi seděla tříčlenná posádka ve složení James McDivitt (velitel), David Scott (pilot velitelského modulu) a Russell Schweickart (pilot lunárního modulu).

Image

Čtěte také

Pozapomenutý let k Měsíci: Jak vypadaly přípravy mise Apollo 9?

Po navedení na orbitu čekala Scotta coby pilota velitelského modulu první důležitá zkouška – vytáhnout lunární modul přezdívaný Spider z adaptéru na vrcholku třetího stupně Saturnu. Po menších potížích s nesprávně nastavenými jističi orientačních motorků uspěl a mise mohla začít se vší parádou. V průběhu prvních tří dnů se uskutečnily důležité zážehy hlavního motoru SPS, během kterých se otestovalo chování celé sestavy CSM/LM. Při jednom z nich se například měnila poloha trysky motoru s cílem zjistit, jak si s oscilacemi poradí autopilot.

Všechno proběhlo bezvadně a technika šlapala jako švýcarské hodinky, totéž ovšem neplatilo o lidech. McDivitt a Schweickart byli bohužel náchylní k adaptačnímu syndromu známému jako kosmická kinetóza (viz Kosmická kinetóza). Jenže zatímco velitel trpěl pouze nepříjemným pocitem v žaludku, jeho kolegu postihly mnohem výraznější příznaky, což poměrně zásadně ovlivnilo letový plán.

Čas na změnu

Třetí den se Jim a Rusty přesunuli do Spidera, kde se měly uskutečnit důležité testy systémů, včetně zážehu motoru přistávacího stupně. Jakmile však oba muži zaujali svá místa, začal Schweickart zvracet. McDivitt si následně vyžádal komunikaci s řídicím střediskem na soukromém kanále a jako velitel uplatnil svou pravomoc na úpravu letového plánu. Následující den se totiž počítalo s testem skafandru A7L a batohu zajištění životních podmínek PLSS. Rusty se měl ze Spidera vnějškem přesunout do otevřeného příklopu velitelského modulu přezdívaného „Gumdrop“ a částečně zaplout dovnitř. Cestou by z jeho exteriéru sejmul kazetu se vzorky a předal ji Scottovi. Poté by se vrátil do lunárního modulu a na plošince před schůdky k patce přistávací nohy – neboli na „verandě“ – by ve speciálním úchytu strávil několik desítek minut, snímkoval by soulodí a hodnotil osvětlení přechodové trasy v nočních podmínkách.

46 minut radosti

McDivitt tedy udělal jedinou správnou věc a Schweickartovu vycházku zrušil, neboť případné zvracení do uzavřené helmy mohlo být životu nebezpečné. Spolu se skleslým pilotem lunárního modulu pak úspěšně otestovali motor přistávacího stupně. Druhého dne se ovšem Rusty probudil více méně v pořádku, což dávalo naději alespoň na základní improvizovaný výstup do prostoru. Vedení mise i McDivitt naznali, že tomu nic nebrání, a tak se astronaut protáhl průlezem Spidera a prožil na „verandě“ svých 46 minut čisté radosti. 

Fotografoval detaily soulodí, testoval úchyty, a přestože se do velitelského modulu nepřesunul, jednoznačně se domníval, že by takový přechod mezi oběma stroji v případě nutnosti neznamenal problém. Mezitím se Scott vyklonil z otevřeného příklopu Gumdropu, aby sebral kazetu se vzorky, kterou mu měl původně předat Rusty. A Schweickartův snímek kolegy vysunutého z útrob velitelského modulu se záhy zařadil do zlatého fondu první dekády pilotovaných kosmických letů.

Na cestě bez návratu

Pátého dne měl nastat vrchol celého letu – McDivitt a Schweickart se znovu přesunuli do Spidera, tentokrát ovšem s tím, že jej otestují během volného letu: 92 hodin a 39 minut po startu tak uvolnili západky, jež ho poutaly ke Gumdropu, a jako první lidé v dějinách pluli vesmírem ve stroji, který nebyl schopen návratu na Zemi. Několik desítek minut se oba moduly pohybovaly ve formaci, aby měl Scott dost času na pozorování a fotografování zejména přistávacího podvozku Spidera. Pak se Gumdrop vzdálil a astronauti v lunárním modulu zažehli motor v přistávacím stupni, aby zvýšili svoji dráhu.

Spider postupně odletěl až do vzdálenosti okolo 180 km, načež proběhla série zážehů motoru přistávacího stupně. Necelé čtyři hodiny po začátku samostatného letu pak přišel další milník: Astronauti přistávací stupeň odhodili a nastal čas otestovat motor toho vzletového. Po jeho zažehnutí se na sebe oba muži překvapeně podívali. Předpokládali totiž, že vzhledem k umístění krytu motoru jen pár centimetrů za jejich zády na podlaze bude v kabině takový hluk, že je před ním neochrání ani helmy. Neslyšeli však vůbec nic a teprve pohled na přístroje je ujistil, že zážeh vskutku probíhá.

Lunární modul jednoduše chystal své posádce vesměs samá příjemná překvapení a totéž se dalo říct o letovém plánu. Schweickart později vzpomínal, že je oba s McDivittem zarazilo, kolik mají oproti simulacím na Zemi volného času. Posléze jim však došlo, že je tehdy zasypával neustálý proud poruch a simulovaných problémů vyžadujících řešení, zatímco v reálu Spider fungoval jako hodinky.

Skvělý létající stroj

Pak se na obzoru opět objevila jasná tečka, z níž se vyklubala mateřská loď. Scott celou dobu lunární modul bedlivě sledoval, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. Během testu však nedošlo k žádnému výraznějšímu problému a po samostatném letu trvajícím 6 hodin, 22 minut a 55 sekund se Spider opět připojil ke Gumdropu. Během závěrečného přibližování oslnilo McDivitta slunce – svítilo přímo do malého střešního okénka, jímž sledoval blížící se mateřskou loď. Jinak skončil vrcholný bod letového programu na jedničku.

Jedinou vadou na kráse se stalo jedno z navigačních světel lunárního modulu, jež selhalo krátce po odpojení od velitelské části lodi. Inženýrům z Grummanu se dokonce nechtělo věřit, že vše proběhlo tak hladce. O to víc je hřála pochvala od McDivitta, který při poletovém rozboru okomentoval výkon Spidera slovy: „Je to skvělý létající stroj…“ Po přesunu Jima a Rustyho byl lunární modul odhozen a řídicí středisko na dálku zažehlo motor vzletového stupně, jenž pak pracoval až do vyčerpání pohonných látek. Mělo jít o simulaci startu z povrchu Měsíce a stupeň poté létal na oběžné dráze Země do října 1981…

Zpátky na Zemi

Další dny už plynuly podstatně volněji. Nejdůležitější cíle mise astronauti splnili a nyní se mohli věnovat zejména fotografování zemského povrchu a sledování hvězdné oblohy. V dané souvislosti bylo zajímavé pozorování družice Echo-2, kterou tvořil de facto obří balon o průměru 41 mtrů: Posádka jej sledovala jak sextantem a dalekohledem, tak pouhýma očima. Rušnější okamžiky zažil ve zmíněné fázi letu zejména Scott, který ze své pozice pilota velitelského modulu zodpovídal za několik dalších testovacích zážehů motoru SPS v servisní sekci. K poslední modifikaci dráhy došlo osmý den mise a zmíněný motor upravil trajektorii lodi tak, aby ji v případě potřeby dostaly zpátky do atmosféry orientační trysky RCS.

Třináctého března se odehrál osmý a současně poslední zážeh SPS – deorbitační – a následovala sekvence prověřená již předchozími lety: odpojení servisního modulu, průlet atmosférou, aktivace padákového systému a pomalé snášení na hladinu moře. Mise Apolla 9 skončila po 10 dnech, 1 hodině a 54 sekundách dosednutím do vln Atlantiku, přibližně 5,5 km od čekající lodi USS Guadalcanal. Už 49 minut po přistání byla posádka na palubě záchranného plavidla a velitelský modul se dočkal vyzvednutí o 83 minut později.

Velký krok k Měsíci

Apollo 9 se stalo veledůležitým milníkem na cestě k lunárním pilotovaným expedicím. Dnes tak trochu zapomenutá výprava odpověděla na podstatné otázky: Zda dokáže pozemní středisko sledovat a řídit let dvou komplexních pilotovaných strojů v extrémně náročných fázích mise současně, zda skafandr a batoh zajištění životních podmínek fungují podle předpokladů – a hlavně zda lunární modul zvládne to, co jeho tvůrci a posádka očekávali.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

Současně „devítka“ prověřila několik procedur, jež se posléze využily při letech na Měsíc a mimo jiné figurovaly i při záchraně Apolla 13: Šlo třeba o dynamické charakteristiky soulodí při zážehu motoru lunárního modulu a další. Díky zmíněné misi vstoupila NASA do zásadního roku 1969 úspěšně a s opodstatněným optimismem. Je nad slunce jasnější, že bez Apolla 9 by v červenci téhož roku rozhodně nemohla padnout slova o velkém skoku pro lidstvo…

Případ piltdownského člověka patří k největším a nejslavnějším vědeckým podvrhům hned ze dvou důvodů – souvisel se samotným původem člověka a vědcům trvalo téměř čtyřicet let, než přišli na to, že je někdo napálil. Kauza se začala psát roku 1912, kdy amatérský geolog a archeolog Charles Dawson vykopal nedaleko vesničky Piltdown v anglickém Sussexu pozůstatky, jež by mohly patřit některému z dávných předků člověka.

Nalezená lebka, čelist a zuby ohromného stáří okamžitě vzbudily senzaci – vědci totiž již dlouho hledali spojovací článek mezi opicí a člověkem a nový Eoanthropus Dawsoni (Dawsonův jitřní člověk) se zdál být ideálním kandidátem. Nebo spíše kandidátkou – podle odborníků totiž kosti patřily ženě – představitelce rasy, z níž měli vzejít jeskynní i moderní lidé.

Pozdravy od orangutana

Vědecká obec se radovala a Britové se dmuli pýchou, protože právě jejich země měla být podle všeho kolébkou lidstva. Postupem času se však začalo ukazovat, že něco nehraje – archeologové totiž v Africe začali objevovat skutečné pozůstatky hominidů, od nichž se piltdownský člověk značně lišil. Zatímco mozkovnu měl lidskou, jeho čelist se zdála být spíše opičí.

Až roku 1953 vědci definitivně potvrdili, že se jedná o podvrh: čelistní kost piltdownského „předka“ pocházela ve skutečnosti od orangutana a lebka zase od dospělého lidského muže. Neznámý šprýmař si „vyhrál“ i se zuby, které předkovi propůjčil šimpanz. Navíc se zjistilo, že fosilie někdo speciálně dobrousil a dobarvil. Nakonec přišla i rána pro Brity – ani jeden z kostních nálezů nepocházel z jejich území.

Výsměch vědecké aroganci?

Okamžitě se rozpoutala bouřlivá diskuze na téma, kdo vlastně vědeckou obec takto napálil. Podezření padlo na již zesnulého objevitele či jeho bývalý tým, jenže všichni se dušovali, že o žádném falšování neměli potuchy. Zbývala celá řada dalších možností a padlo i jméno Arthura Conana Doyla, tvůrce slavného Sherlocka Holmese. Ten žil totiž nedaleko výkopu v Piltdown a měl i potřebné anatomické znalosti, neboť byl s Dawsonem členem stejné regionální archeologické společnosti.

TIP: Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Proč by to ale dělal? Podle některých prý jako výsměch aroganci vědců, kteří si jej dobírali pro jeho zájem o spiritismus. V úvahu ovšem přichází i řada dalších jmen, pravá totožnost geniálního falzifikátora totiž zůstala dodnes utajena.