Němečtí archeologové si připsali skvělý nález − během průzkumu hrobu z doby bronzové v bavorském městě Nördlingenu objevili perfektně zachovalý meč starý 3 tisíce let. V hrobě vědci objevili i ostatky tří těl - muže, ženy a dítěte. Prozatím není jasné, zda se jednalo o příbuzné, prvotní ohledání ale ukázalo, že byli pochováni krátce po sobě.

Odborníci datovali nalezený meč do konce 14. století před naším letopočtem, tedy do střední doby bronzové. Podobné nálezy jsou v této oblasti velice vzácné, protože většina hrobů z této doby již padla za oběť vykradačům hrobů.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Nalezený meč má zdobený osmihranný jílec vyrobený z bronzu a na jeho čepeli chybí stopy po používání v boji. Pravděpodobně šlo o ceremoniální či symbolickou zbraň, která se stala součástí pohřební výbavy. Podle analýz jde o zcela funkční, kvalitní a nepochybně smrtící zbraň, která by se v boji bez problémů uplatnila. Podle vědců mohli takovou zbraň vyrobit jen velmi zruční řemeslníci. Archeologové vědí o dvou místech v Německu, kde se vyráběli meče tohoto typu. Jedno se nacházelo v jižním Německu, druhé na severu země u hranic s Dánskem. Zatím ale není jasné, zda meč pochází z některé z těchto lokalit.

„Nalezený meč i hrob čeká intenzivní výzkum, takže archeologové snad časem prozradí víc,“ uvádí Mathias Pfeil, vedoucí Bavorského státního úřadu pro ochranu památek. „Každopádně můžeme říct, že meč je ve výjimečně dobrém stavu.“

V mořích a oceánech žije asi sedmina z celkového počtu pozemských organismů, které můžete pozorovat bez použití zvětšovací optiky. Ve sladkovodním prostředí dokonce vegetuje jen 5 % těchto forem života na naší planetě. Zbylých 80 % – tedy drtivá většina makroskopických organismů – obývá souš.

Hurá na pevninu

Proč je vodní prostředí tak chudé na formy života? Vždyť ve vodě pozemský život vznikl a dlouho ji nedokázal opustit. Jako hostitel organismů voda nad souší dlouho vítězila, a to zcela suverénně. Souš totiž zůstávala stamiliony let mrtvá. Většina odborníků se shoduje, že jako první se na bahnité břehy sladkovodních jezer a řek vydaly zhruba před 430 miliony roků vodní zelené rostliny. V té době se odehrávala tzv. kambrická exploze.

Jako o překot vznikaly stále nové a nové, do té doby nevídané formy života. Bohatství druhů explozivně narůstalo a v rámci této záplavy evolučních inovací se vyvinuly i rostliny, schopné dlouhodobě přežívat mimo vodní prostředí. Teprve před 100 miliony roků ovšem suchozemské organismy dokázaly „srovnat skóre“ s druhovým bohatstvím světa pod vodní hladinou. Od té doby však souš své „vedení“ neztratila a neustále jej zvyšovala.

Vyhranění specialisti a „obojživelní“ plži

O tom, že průnik z vody na souš, ale i „comeback“ ze souše do vody patří ke skutečně vrcholným evolučním výkonům, svědčí velmi výmluvně řeč čísel. Mnohé evoluční skupiny pozemských organismů ovládají buď život ve vodě a na souši se jim nevede, nebo jsou to naopak v drtivé většině „suchozemské krysy“ a vyhlídka na život v mokrém živlu je příliš neláká.

Vědci například popsali více než 9 000 druhů mořských hub (Porifera). Ve sladkovodním prostředí jich zatím nalezli asi 250; na souši ani jedinou. Podobně jsou na tom mlži (Bivalvia). V moři jich žije asi 11 000 druhů, ve sladké vodě něco málo přes 1 400 … na souši žádný! Naopak, cévnaté rostliny (Tracheophyta) jsou typičtí suchozemci. V moři jich našlo trvalé útočiště méně než sto druhů a ve sladké vodě jich žije asi 2 500 druhů. Vegetace souše zahrnuje nepřeberné bohatství více než čtvrt milionu druhů cévnatých rostlin. K dalším milovníkům souše patří savci (Mammalia). Z celkového počtu více než 5 000 druhů jich trvale v moři žije jen 125 a ve sladké vodě něco přes stovku.

Organismy, které se dokázaly rozšířit v suchém i mokrém prostředí, jsou spíše výjimkou. K těmto výjimkám potvrzujícím pravidlo patří plži (Gastropoda). Počet druhů mořských plžů se odhaduje na 50 000, jejich sladkovodních příbuzných je asi 5 000 druhů a suchozemských plžů vědci napočítali asi 30 000 druhů.

Fádní prostor oceánů

Ve prospěch života na souši výrazně hovoří větší členitost tohoto prostředí. Pravda, oceány jsou rozlehlé, hluboké a je v nich spousta místa. Tento prostor je ale z valné části tvořen naprosto monotónními masami vod. Výjimku představují pobřežní mělčiny, kde roste bohaté společenstvo nejrůznějších rostlin – od mikroskopických jednobuněčných řas až po obří chaluhy (Phaeophyceae) – a kde soustavnou činností živočišných korálnatců (Anthozoa) vyrůstají mohutné útesy. Členitý terén pobřežních mělčin vytváří podmínky pro rozkvět druhového bohatství, jakým se může pyšnit třeba Velký bariérový útes u východního pobřeží Austrálie.

Vodní prostředí nabízí také užší škály podmínek. Jednou z výjimek je tlak vodního sloupce, který dosahuje na dně nejhlubších oceánských příkopů tisíckrát vyšších hodnot než u hladiny. Tomu souš nedokáže konkurovat, protože na vrcholku Mount Everestu je zhruba třetinový atmosférický tlak ve srovnání s hodnotami naměřenými při mořské hladině. Škála teplot je ale na souši podstatně širší než ve vodě. Stačí porovnat vedro tropické džungle v podhůří Himálaje s třeskutými mrazy na vrcholcích nejvyšších hor nebo polední výheň na vrcholku písečné duny na Sahaře se zabijáckým chladem antarktické polární noci.

Ani sladkovodní prostředí nenabízí nijak zvlášť členitý prostor. Chybí tu obří rostliny, jaké lze vidět na mělčinách při pobřeží oceánu, nejsou tady korálové útesy. Proto nemohou jezera, řeky a potoky svým bohatstvím druhů souši konkurovat.

Svoboda pohybu vzduchem

Rozvoji života svědčí mnohem více fyzikální vlastnosti vzduchu než parametry vody. Při pohybu ve vodě překonává organismus podstatně vyšší odpor, což jej stojí spoustu energie. Vždyť plavání je bezesporu namáhavější než běh. Na souši se proto mohou i drobné organismy přemisťovat na velké vzdálenosti poměrně vysokými rychlostmi. Mistrně toho využívají rostliny, které vzduchem šíří pylová zrna i dozrálá semena.

Větší živočichové se pak aktivně pohybují za jasně vytčeným cílem a to bývá na souši rovněž snazší než ve vodě. Například břehouš rudý sibiřský (Limosa lapponica baueri) putuje z aljašských hnízdišť na novozélandská zimoviště nonstop letem trvajícím osm dní a nocí. Za tu dobu urazí 11 000 kilometrů.
Vzduchem se také mnohem snáze šíří většina signálů, ať už jde o pachy nebo signály určené k zachycení zrakem. Pouze zvuk putuje ve vodě lépe než vzduchem. Suchozemští živočichové proto rozvinuli pestrou škálu prostředků vnitrodruhové komunikace a využívají ji například k námluvám. Jsou s to vyhledat pohlavní partnery na velké vzdálenosti a následně se za nimi dopraví snáze, než kdyby museli cestovat vodou. Kupříkladu sameček bource morušového (Bombyx mori) ucítí samičku i na vzdálenost 10 kilometrů. Jedinou její signální molekulu feromonu bombykolu rozezná mezi 1017 molekulami vzduchu.

Zeď mezi vodou a vzduchem

Jak život ve vodním živlu, tak existence na suchu vyžadují od organismů celou řadu specifických adaptací. Stát se „univerzálem“ je obtížné, protože vlastnosti výhodné pro život ve vodě se na souši často ukazují jako handicap a platí to i naopak. Pokud se například suchozemský organismus pokusí proniknout do vody, vstupuje do tohoto živlu nevhodně vybaven a v soutěži o potravu a další zdroje se utkává s domácími matadory dokonale uzpůsobenými životu pod hladinou.

Přestup ze souše do moře zvládli někteří savci. Například kytovci (Cetacea) to vzali „oklikou“ přes sladkovodní prostředí. Jiné skupiny živočichů byly ještě méně úspěšné. Například suchozemští plži (Gastropoda), korýši (Crustacea) nebo blanokřídlý hmyz (Hymenoptera) neuspěli při osídlování moří ani jednou. Naopak, typickým mořským specialistům, jako jsou ostnokožci (Echinodermata) nebo hlavonožci (Cephalopoda), se nikdy nepodařilo kolonizovat souš. A jen plži (Gastropoda) a mlži (Bivalvia) zvládli přechod z moře do sladkých vod.

Jednoznačným důkazem obtížnosti přestupu je nápadně malá druhová pestrost živočichů, kterým se průnik z jednoho prostředí do druhého přece jen podařil. V moři dnes žijí například někteří pavouci (Araneae), roztoči (Acari), štíři (Scorpiones) nebo stonožky (Chilopoda). Ve srovnání s bohatstvím druhů jejich suchozemských příbuzných jsou však „mořské rodiny“ těchto živočišných skupin skutečně málo početné.

Sladko-slané rybí přestupy

Přeborníky v přestupu jsou bezesporu ryby (Osteichthyes). Dnes žije ve sladkovodním prostředí přibližně stejný počet druhů ryb jako v moři. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že ryby přestupovaly ze sladkovodního prostředí do moře. Jiní odborníci poukazují na skutečnost, že nejstarší známé ryby žily v moři a že přestup tedy proběhl opačným směrem – z moře do řek a jezer. Ať už se ryby stěhovaly jedním, nebo druhým směrem, k úspěchu je předurčila poměrně vysoká tolerance mnohých mořských druhů ke sladké vodě a odolnost sladkovodních druhů k vodě slané.

Například lososi (Salmonidae) jsou v cestách mezi sladkou a slanou vodou opravdoví přeborníci. Jejich životní cyklus začíná na horních tocích řek, kde se lososí plůdek vykulí z oplozených jiker. Následně malé rybky putují do moře, kde vyrostou a dospějí. Nakonec lososi podnikají tahy zpět do řek, aby zplodili potomstvo. Úhoři (Anguilliformes) střídají moře a řeky v opačném pořadí. Na svět přicházejí v moři, dospívají v řekách a k tření se vracejí zpět do oceánu. Evropští a američtí úhoři mají trdliště v hlubinách Sargasového moře. Východoasijští úhoři se uchylují k tření do závratné hloubky Mariánského příkopu.

Otazník života pod mikroskopem

Souš se sice stala domovem života až velmi pozdě, ale nakonec mu nabídla podmínky, v nichž se mohl rozvinout do obrovské pestrosti. Nešlo o náhodu, ale celkem zákonitý proces. Proto je rozložení druhového bohatství na Zemi takové, jaké ho známe – s převahou druhů na souši.

TIP: Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Velkou neznámou však zůstává druhové bohatství organismů, které pouhým okem nespatříme. Odhaduje se například, že v jediném litru mořské vody může žít kolem 20 000 druhů nejrůznějších mikroorganismů. Kolik jich přebývá ve všech světových mořích a oceánech, řekách a jezerech a na souši si nikdo netroufá odhadovat. Nelze proto vyloučit, že po „započtení“ mikrobů bude bilance druhového bohatství souše a vodního prostředí úplně jiná. 

Pocházela z Moravy a k moravskému venkovu, který se stal její celoživotní inspirací, měla vřelý vztah. Zatímco dnešní školáci v Rakousku, Švýcarsku a Německu se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem, české prostředí ji prakticky nezná a v našich čítankách či učebnicích literatury bychom její jméno hledali marně. Své divadelní hry a příběhy, odehrávající se v prostředí moravského venkova, psala totiž německy, a tak se na ni po rozpadu monarchie úplně zapomnělo.

Souputnice

Uvádí se, že Marie von Ebner-Eschenbach je stejně významná pro rakouskou literaturu jako Božena Němcová pro tu českou. Byly prakticky téměř vrstevnice. Marie byla o deset let mladší než Božena Němcová a podobně jako ona se snažila realisticky zobrazit vesnický život. Obě spisovatelky měly možnost psát česky nebo německy. Němcová psala česky, i když prý i ona uvažovala o němčině. Ebnerová si nakonec zvolila němčinu. Zajímavostí také je, že obě spisovatelky napsaly knihu se shodným názvem Babička – tedy Großmutter. Nicméně tady už jakási podobnost končí. Zatímco Němcová vylíčila své dětství a svou babičku přímo idylicky, její rakouská kolegyně nepsala o babičce své, ale vytvořila naturalistický obraz udřené a bídou poznamenané staré ženy.

Rodina

Na rozdíl od Boženy Němcové měla Marie Ebnerová mnohem šťastnější dětství a nesrovnatelně více klidu a lepší podmínky k práci. Zdraví jí sloužilo a prožila velmi dlouhý život. Díky tvorbě se jí dostalo mnohých uznání i ocenění a nouzí rozhodně netrpěla. Narodila se v moravských Zdislavicích v roce 1830 do šlechtické rodiny. Mariin otec baron František Dubský byl do hraběcího stavu povýšen v roce 1843. Po krátkém bezdětném manželství a smrti své první ženy se oženil s matkou Marie, která pocházela ze šlechtického rodu Vockelů. Bohužel zemřela, když bylo Marii pouhých čtrnáct dní a její starší sestřičce Frederice čtrnáct měsíců. Pan baron se brzy oženil znovu, a tak obě dívenky brzy dostaly další tři sourozence.

Zázemí

Nová maminka, která obě holčičky milovala jako své vlastní děti, však zemřela, když bylo Marii sedm let. Rovněž na další „macechu“ Marie vzpomínala v dobrém. Byla to Xaverine Kolowrat-Krakowsky, která jako první objevila Mariin nesporný literární talent, jenž všemožně podporovala. Velký vliv na výchovu obou děvčátek měly zpočátku dvě laskavé české chůvy, a také jejich vlastní babička, která u nich zůstala, i když se František Dubský znovu oženil. Rodina se rozrostla o další dvě děti. 

V létě pobývali na Moravě, v zimě ve Vídni. O všestranné vzdělání dbala především hraběnka Xaverine, velká milovnice umění. S ní Marie navštěvovala ve Vídni salony, kde se dozvídala o nejnovějších společenských či kulturních událostech. Spolu prý také nevynechaly jedinou premiéru v Burgtheateru, kde si rodina platila vlastní lóži. To už začala Marie psát – nejdříve básně ve francouzštině. Po českých chůvách totiž dostala Marie francouzskou a pak i německou guvernantku, takže si rychle osvojila i tyto jazyky. Navíc hrabě Dubský s rodinou komunikoval francouzsky.

První pokusy

Brzy začala Marie psát i německy. A opět to byla její nevlastní matka hraběnka Xaverine, která ji povzbuzovala. Díky svým konexím zařídila, aby si Mariiny literární pokusy přečetl tehdy známý spisovatel Franz Grillparzer. Vyjádřil se o nich pochvalně a dodal jí tolik potřebnou sebedůvěru. Tehdy se Marie rozhodla, že bude spisovatelkou! Jako milovnice divadla to nejdříve zkoušela s divadelními hrami. Pro začátek si zrovna nevybrala jednoduchý žánr. Její dramata moc úspěšná nebyla. Naštěstí ji to neodradilo. Začala psát povídky a později romány. To už byla vdaná za Moritze von Ebner-Eschenbach. Šlo o jejího bratrance – Mariin otec a Moritzova matka Helena byli totiž sourozenci.

Chápající muž

O patnáct let starší manžel, kterého v dětství považovala za strýčka, byl vzdělaný muž, který vyučoval fyziku a chemii na Ženijní akademii. Také on Marii podporoval v její literární činnosti. Největšího úspěchu dosáhla románem Božena, jenž vyprávěl o laskavé chůvě, která se starala o osiřelé děvčátko. Autorka tím vzdala hold své milované chůvě Anince, na niž celý život vzpomínala. Námětem románu Obecní dítě byl osud opuštěného syna vraha, kterého se ujal místní pastýř.

Třebaže pak žila v blahobytu ve Vídni, nezapomínala na venkovany ze svého moravského rodiště. A nezůstalo jen u slov. Naštěstí na svých honorářích finančně nezávisela, takže si z nich mohla dovolit podporovat zdislavický chudobinec, k němuž nechala postavit útulek pro opuštěné děti. Vlastní děti jí bohužel osud nedopřál, i když v manželství si žila šťastně.

Koníčky a sláva

Kromě literatury měla Marie ještě jednu velkou vášeň. Milovala hodinky! Sbírala je a ve Vídni dokonce absolvovala hodinářskou školu, jako jedna z mála žen své doby. Svou sbírku, v níž se nacházely kapesní, nákrční a stolní hodinky, z velké části odkázala chudobinci ve Zdislavicích. Ten je poté předal do Muzea hodin ve Vídni. Rovněž studovala námořní navigaci, námořní válečnictví, ale také telegraf či elektřinu. Literatura však u ní zůstala na prvním místě. Postupně se stala Marie známou autorkou nejen v monarchii, ale v celé Evropě. Inspirovala tak mladé nadějné autorky, aby se také rozhodly pro literární činnost.

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Za svého dlouhého a plodného života se Marie dočkala i řady ocenění. V roce 1898 ji císař František Josef I. jako první ženu vyznamenal nejvyšším rakouským civilním řádem – čestným křížem za umění a literaturu. O dva roky později získala další prvenství – čestný doktorát na vídeňské univerzitě! A úspěch největší: v letech 1910 a 1911 ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu. Tato mimořádná a pro nás neznámá spisovatelka, považovaná za jednu z nejvýznamnějších německy píšících autorek, se dožila úctyhodného věku 85 let. Zemřela na samém konci monarchie – uprostřed první světové války v roce 1916… 

Španělský startup PLD Space absolvoval již druhý pokus o vypuštění jednostupňové opakovaně použitelné rakety Miura-1 (dříve Arion-1). Raketa měla odstartovat v sobotu 17. června ze střediska Cedea v provincii Huelva v jihošpanělské Andalusii, startovací sekvence byla ale těsně před plánovaným zážehem přerušena. 

Přesné příčiny přerušení startu nejsou zatím známé. Podle PLD Space proběhlo 99 % předstartovních úkonů dle očekávání a start byl přerušen automatickým bezpečnostním systémem. Více má ukázat analýza dat. Předchozí pokus o vypuštění rakety 31. května byl přerušen kvůli silnému větru. Další pokus by měl přijít na řadu ještě do konce června.

Během sobotního testu měla raketa Miura-1 vystoupat do výšky 150 kilometrů a poté se snést na padácích do Atlantiku, odkud ji měly vyzvednout připravené helikoptéry. I přes neúspěšný pokus jsou vývojáři spokojení – podařilo se jim shromáždit velké množství dat a podle plánu zafungoval automatický bezpečnostní systém.

TIP: Konečně na orbitě: Startup Astra napočtvrté uspěl s letem na oběžnou dráhu

PLD Space plánuje dva až tři starty Miura-1, během kterých chtějí otestovat motor TEPREL-B. Ten by se, stejně jako zhruba 70 % komponent rakety, měl stát základem pro plánovanou verzi dvoustupňové Miura-5, schopné dopravovat až 500 kg nákladu na nízkou oběžnou dráhu. PLD Space věří, že Miura-5 odstartuje z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně do dvou let.

Vlajkový produkt firmy Coca-Cola nezískal svůj název náhodou: Byl pojmenován podle ingrediencí obsažených v původní receptuře nápoje, který se stal symbolem americké populární kultury. Slovo koka označuje jihoamerický keř známý jako rudodřev koka nebo též kokainovník pravý. Ano, čtete správně, Coca-Cola začínala coby nápoj s kokainovým výtažkem a rovněž se tak prvních přibližně patnáct let prodávala.

TIP: Sladká náhražka morfia: Před 137 lety se na pultech poprvé objevila Coca-Cola

Výraz kola pak odkazuje k africkému stromu, jehož plody obsahují kofein. Ačkoliv přesný recept tvoří pečlivě střežené obchodní tajemství, můžeme si být jisti, že po kokainu už v dnešním výrobku nenajdeme ani stopu. Extrakt z koky se sice používá dál, ale v podobě očištěné od psychoaktivního alkaloidu, takže slouží jen jako ochucovadlo. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dinosauři dominovali pevninským ekosystémům naší planety neuvěřitelně dlouho: Nepočítáme-li krokodýly a ptakoještěry, představovali jediné velké suchozemské tvory prakticky po celou juru a křídu, tedy v období před 201–66 miliony let. Objevili se mezi nimi čtyřnozí giganti, jejichž hmotnost se blížila 100 tunám, i největší suchozemští predátoři všech dob jako devítitunový Tyrannosaurus rex. Existovali však také podstatně menší jedinci a mnozí z nich se živili malými obratlovci, včetně tehdejších savců.

Obecně řečeno to naši vzdálení savčí předkové v druhohorní éře neměli snadné: Objevili se přibližně ve stejnou dobu jako dinosauři, nejspíš před více než 200 miliony let, a rozhodně neoplývali evolučním náskokem či výhodou. Naopak museli zastávat roli malých ostražitých tvorů, kteří se neustále obávali útoku. Stáhli se proto do defenzivy a omezili svou aktivitu převážně na soumrak a noc, aby se vyhnuli soupeření o potravní zdroje i případným predátorům. 

Vědci zkoumající genetické proměny v savčích vývojových liniích dospěli k závěru, že teprve před 66 miliony let, kdy dinosauři s výjimkou ptáků zcela vyhynuli, se savci změnili v plně denní tvory. Může jít přitom i o důvod, proč většina zástupců zmíněné třídy ani dnes v plném rozsahu, či dokonce vůbec nevnímá barvy, zatímco ptačí potomci dinosaurů mají obvykle mnohem dokonalejší zrak.

Kdo lovil koho?

Archeologové ojediněle narazí na důkaz, že i savci dokázali v průběhu nadvlády dinosaurů ze své submisivní ekologické role vystoupit – navzdory faktu, že žádný z nich nedorůstal větších rozměrů než současní jezevci. V Číně například objevili malého, ale mohutného savce druhu Repenomamus robustus z rané křídy, v jehož tělní dutině se našly kůstky mláděte menšího ptakopánvého psittacosaura. Jednalo se tak zřejmě o oportunistického všežravce nebo masožravce, který před 125 miliony let využil příležitost a bezbrannou drobotinu ulovil.

O trochu starší jurské fosilie žeber velkého sauropoda byly zas okousány neznámými malými savci, kteří se zřejmě před 160 miliony let přiživili na zdechlině. Víme také, že již v době dinosaurů zkoušeli savci v ekosystémech zastávat různé role: Vyskytly se třeba „obojživelné“ formy podobné současným vydrám, plachtící druhy připomínající vakoveverky nebo zubatí jedinci, kteří snesou srovnání s „praveverkou“ z animovaných filmů o době ledové. Savci se zkrátka vyvíjeli, a už před koncem druhohor se dokonce objevili zástupci některých dodnes žijících skupin. Je možné, že například evolučně nejstarší primáti coby naši první bližší předkové existovali již v éře poslední dinosauří megafauny, kam patřily rody jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Edmontosaurus.

Tragické štěstí

Rozhodně však neplatí jedna z dřívějších hypotéz, podle níž dinosauři vyhynuli, protože savci byli fyziologicky lépe vyvinutí a také inteligentnější. Druhohorní savci měli ve skutečnosti velmi malý mozek a dá se předpokládat, že menší draví dinosauři byli chytřejší než jejich tehdejší savčí kořist. Podle paleontologických výzkumů se klíčový orgán savců začal výrazně zvětšovat právě až po velkém vymírání před 66 miliony let. Opět se tedy potvrzuje, že nebýt tragického konce dinosaurů, nemohli by se naši předchůdci šířit a rozrůzňovat: Nenastala by tzv. evoluční radiace, jež dala v průběhu desítek milionů let vzniknout velrybám, lvům, slonům, netopýrům, klokanům, ptakopyskům, vlkům, koním i člověku.

Kdyby ke kataklyzmatu na konci druhohor nedošlo, lidská civilizace by tu dnes velmi pravděpodobně nebyla. Možná bychom se vyvinuli později, jakmile by predační tlak dinosauřích dravců povolil. Teoreticky by ovšem evoluce našich předků mohla nabrat úplně jiný směr a neobjevili bychom se vůbec. Jak si však savci vedli přímo během osudné katastrofy na konci křídy? Jakým způsobem dokázali alespoň někteří z nich přežít zatím poslední hromadné vymírání? Právě to zůstávalo dlouhou dobu nevyjasněnou záhadou.

Katastrofě neunikl nikdo

Výzkumy v nově objevených lokalitách a za přispění moderních technologií naštěstí začínají zmíněné tajemství v posledních letech objasňovat. Obecně řečeno si savci vedli poměrně dobře a zánik druhů přežili zástupci hlavních vývojových linií, jako jsou ptakořitní, vačnatci a placentálové, kteří v těhotenství vyživují plod pomocí placenty. Bylo by však mylné se domnívat, že savci představovali jasné „vítěze“ a vymírání přečkali takřka beze ztrát, takže mohli ihned začít obsazovat místo po vyhynulých dinosaurech. Ve skutečnosti rovněž utrpěli ohromný úbytek a v některých severoamerických lokalitách klesla biodiverzita až o 93 %.

Nejvíc byli zasaženi předkové vačnatců a zástupci některých dnes již vyhynulých skupin, například multituberkulátů. V jejich případě lze z nálezů v proslulém americkém geologickém souvrství Hell Creek soudit, že nepřežilo 10 z 11 známých druhů. Podobné ztráty postihly také tehdejší ptáky, kteří jsou často vnímáni jako druhá „vítězná“ skupina přeživších obratlovců. O žádném triumfu se však ve skutečnosti mluvit nedá: Katastrofa uvedeného rozsahu zkrátka přinesla vyhynutí 75 % veškerých druhů planety. Zbylé zdevastované populace měly trochu víc štěstí a shodou okolností mezi ně patřili naši předkové. Proč ovšem přežili právě savci, kteří se velikostí podobali dnešním krysám, zatímco silní a fyziologicky vyspělí „neptačí“ dinosauři z povrchu Země zmizeli?

Rozpálit a zmrazit

Když před 66 miliony let do oblasti současného Mexického zálivu dopadl rychlostí kolem 20 km/s asteroid měřící až 15 km, následovala nepředstavitelně silná exploze. Krátkodobé i dlouhodobé globální ekologické změny způsobily tak velkou celosvětovou devastaci přírodního prostředí, že právě v onen osudný den skončila celá druhohorní éra. V prvních hodinách po srážce vyletěly do nižších vrstev atmosféry roztavené částečky hornin a doslova rozžhavily vzduch do ruda, ale i při zemském povrchu způsobily krátkodobé zvýšení teploty snad až na 250 °C.

Všichni živočichové vystavení popsanému tepelnému záření se doslova upekli zaživa. Velcí dinosauři většinou neměli šanci přežít, protože na rozdíl od drobných savců, často schopných vyhledat úkryt v podzemních či skalních norách a doupatech, čelili žáru naplno. Nemluvě o tom, že horko dál přiživovala hořící vegetace. Zbylí tvorové pak museli po mnoho měsíců až několik let snášet krutou zimu. Do vzduchu se totiž vzneslo takové množství prachu a popela, že zcela zastínilo Slunce. Podle střízlivých odhadů se globální teplota mohla na tři roky snížit až o 40 °C, což obvykle teplomilným dinosaurům nejspíš zasadilo poslední ránu. 

Mnozí savci se naopak dokázali přizpůsobit: Zimu přežívali v podzemních, skalních či stromových doupatech. Nezahubil je přitom ani hlad, protože dokázali najít potravu i ve zdevastovaném prostředí a také se často dlouhodobě obešli bez přísunu živin. Roli jistě sehrál rovněž fakt, že mnozí z nich patřili mezi všežravce.

Statisíce let růstu

Výzkum fosilií z nejstaršího paleocénu na nedávno objevené coloradské lokalitě Corral Bluffs ukázal, jak rychle se savci v prořídlých ekosystémech po vyhynutí dinosaurů dokázali vyvíjet a zvětšovat. Paleontologové našli pozůstatky nejméně 16 savčích druhů, jež se tam vyskytovaly v prvním milionu let po katastrofě na konci křídy. Událost přežili jen menší jedinci do velikosti krysy a obecně pouze tvorové do hmotnosti kolem 25 kg.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Díky zmíněné lokalitě vědci zjistili, že než uplynulo 100 tisíc let od katastrofy, zvětšili se savci postupně do rozměrů dnešního mývala. Zhruba 300 tisíc roků po dopadu už někteří dosahovali velikosti bobra a za dalších 400 tisíc let se objevil býložravý placentální druh Ectoconus ditrigonus o hmotnosti 50 kg. Trvalo však ještě několik milionů roků, než nastoupila éra skutečně velkých savců, k nimž patřila mohutná barylambda dorůstající délky 2,5 m a odhadované hmotnosti až 650 kg. První tvor o velikosti koně se pak po planetě proběhl asi šest milionů let po impaktu. 

Splnění zadaného úkolu ovšem vyžadovalo vyřešit nesčetné množství problémů a dilemat, včetně způsobu, jak se na Měsíc vypravit. Ve hře byly zpočátku dvě možnosti: zaprvé „Direct Ascent“, kdy kosmická loď přistane vcelku na lunárním povrchu a vcelku z něj pak také odstartuje a zamíří k Zemi, nebo „Earth-Orbit Rendezvous“, kdy se plavidlo sestaví z jednotlivých částí na zemské oběžné dráze a teprve poté se vydá k Měsíci.

V pozadí se ovšem rýsovala ještě možnost v podobě „Lunar-Orbit Rendezvous“ neboli LOR, zahrnující použití výsadkového modulu: Ten by se na lunární orbitě odpojil od mateřské lodi CSM čili Command and Service Module, přistál by na povrchu, následně by opět odstartoval a zase se s CSM spojil. Jakmile by astronauti přešli na palubu mateřského plavidla, modul by byl odhozen a k Zemi by zamířila samotná loď. Jenže v době, kdy se ještě nepodařilo uskutečnit spojení dvou těles ani na zemské oběžné dráze, se zdál být tentýž manévr u Měsíce naprostým šílenstvím.

Jinak to nepůjde

Po dlouhých debatách a k překvapení mnohých přesto nakonec v létě 1962 zvítězil „černý kůň“ v podobě Lunar-Orbit Rendezvous. Jak se ukázalo, šlo o jediný způsob, který umožňoval splnit Kennedym vytyčený termín lunární expedice. S volbou LOR nicméně přišla nová výzva – navrhnout, vyrobit a otestovat výsadkový modul, jenž astronauty dopraví na měsíční povrch.

Kontrakt na jeho stavbu získala v listopadu 1962 firma Grumman Aircraft Engineering Corporation, a před jejími inženýry tak stál vpravdě titánský úkol: vyvinout a zkonstruovat stroj, jaký do té doby nikdo nejen nevyrobil, ale ani o něm neuvažoval. Lunární modul měl představovat první pilotované vesmírné plavidlo určené výlučně pro lety mimo atmosféru Země a neměl nést tepelný štít. Svým způsobem se jednalo o první skutečně „kosmickou loď“ prostou kompromisů, jež provázejí aparáty prolétávající na počátku a na konci své mise zemským ovzduším.

Jízdní řád v ohrožení

Dnes už víme, že se Grummanovi inženýři zhostili úkolu na výbornou a jejich výtvor se zařadil mezi technologické ikony 20. století. K triumfu v podobě premiérového přistání člověka na jiném nebeském tělese však vedla extrémně klikatá a trnitá cesta plná strastí, chyb a nezdarů. Ve druhé polovině 60. let začalo být evidentní, že se vývoj lunárního modulu stává jednou z tzv. pacing items – položek, jež určovaly tempo realizace programu Apollo. Problémy vyskakovaly téměř z každého koutu, počínaje optimalizací elektrického systému modulu přes nestabilitu pohonného systému, ladění softwaru až po obrovské potíže s nadměrnou hmotností.

Hrozilo dokonce narušení „jízdního řádu“, který vypracovalo vedení programu: Měl podobu písmen abecedy, z nichž každé korespondovalo s jednou logickou fází ostrého testování součástí lodi nebo etapy při cestě na Měsíc. V bezpilotní variantě se měl lunární modul odzkoušet při misi typu B, test s lidmi na palubě na zemské oběžné dráze měl přijít na řadu při misi D. „Éčko“ počítalo se zkouškou modulu na vysoce eliptické zemské orbitě, písmeni F odpovídala generálka přímo na oběžné dráze Měsíce a G zahrnovalo pokus o první lunární přistání. V případě neúspěchu se počítalo s opakováním každé fáze, dokud se neuskuteční ke všeobecné spokojenosti, a teprve poté měl následovat další krok.

Plány versus realita

Pro misi D padla volba na posádku Jamese „Jima“ McDivitta. Zkušený astronaut již velel výpravě Gemini GT-4, během níž pilot Edward White absolvoval jako první Američan výstup do volného prostoru. McDivittovými souputníky se měli stát pilot velitelského modulu David Scott, veterán z Gemini GTA-8, a nováček Russell „Rusty“ Schweickart coby pilot lunárního modulu.

Trojice původně tvořila záložní posádku letu AS-204, který historie zná jako nešťastné Apollo 1. Posléze měli jako první otestovat lunární modul na nízké orbitě. Jenže poté, co jedna ze zkoušek Apolla 1 skončila katastrofickým požárem a smrtí hlavní posádky, musel šéfastronaut Donald Slayton některé plánované starty personálně upravit. McDivittovi nakonec test lunárního modulu zůstal a jeho mise se Scottem a Schweickartem měla nést označení Apollo 8. Nicméně osud jim vložil do cesty další překážky.

Zaprvé se kompletace a pozemní testování modulu protahovaly. Přestože vedení programu původně doufalo, že se premiéra s posádkou odehraje ještě v roce 1968, bylo čím dál jasnější, že se modul nepodaří připravit dřív než na začátku roku následujícího. Druhou komplikaci způsobila aktivita na opačné straně zeměkoule: Zpravodajské služby informovaly, že se Sověti chtějí do konce roku 1968 pokusit o pilotovaný oblet Měsíce, čímž by Američanům zasadili fatální ránu. Pokud by totiž zvládli i jen obkroužit našeho souputníka po extrémně protáhlé oběžné dráze Země, mohli by se pyšnit prvenstvím u Měsíce. A zda přistáli na jeho povrchu, či nikoliv, by již nebylo relevantní.

Letová rošáda

V létě 1968 tak na popud manažera programu Apollo George Lowa proběhla rošáda pořadí a cílů letů. Bylo rozhodnuto poslat v prosinci Apollo 8 na lunární orbitu, zůstávalo však otázkou, která posádka se historického úkolu zhostí. Pro „osmičku“ se připravovala právě McDivittova skupina, jenže její mise byla typu D, což znamenalo test lunárního modulu na oběžné dráze Země – zatímco Apollo 8 mělo k Měsíci zamířit bez něj. Slayton proto sice učinil formalitám zadost a naznačil Jimovi, že pokud by o zmíněný let hodně stál, mohl by jeho angažmá zvážit. Nakonec ovšem padla volba na posádku Franka Bormana, jež trénovala pro Apollo 9.

Borman a jeho kolegové ještě nebyli v natolik pokročilé fázi výcviku, a navíc se McDivitt a hlavně Schweickart se svým modulem LM-3 už poměrně výrazně sžili a byli přítomni jeho stavbě téměř od počátku. A tak se z McDivittova Apolla 8 mávnutím kouzelného proutku stala „devítka“ a Borman se svým týmem ho v pořadí letů přeskočili. Jima, Davida a Rustyho však nemusela neúčast na misi k Měsíci vůbec mrzet. Jako piloty je jistě těšilo, že oproti jinak „nudnému“, byť historickému Apollu 8 byl jejich letový plán nabitý vzrušujícími testy všech systémů CSM i lunárního modulu. A hlavně: McDivitt a Schweickart se měli v modulu vzdálit od mateřské lodi na několik desítek kilometrů, a stát se tak prvními lidmi na palubě stroje, který není schopen návratu na Zemi. V případě potíží by se pak pro ně vydal Scott s CSM, přesto zmíněná představa dodnes vyvolává lehké chvění v žaludku…

S malým odkladem

Na začátku roku 1969 byl konečně lunární modul LM-3 přezdívaný „Spider“ připraven k velkému testu (viz Pavouk, želé a rudý tulák) a Apollo 9 mělo vzlétnout 28. února. Několik dní předtím však lékaři u McDivitta zjistili změny v počtech bílých krvinek, což ukazovalo na možné počínající nachlazení. K nelibosti posádky se tak musel start odložit o tři dny, ale naštěstí nešlo o misi k zemskému průvodci, kde bylo startovací okno v rozmezí několika hodin pevně dáno a opakovalo se jednou za měsíc.

Třetího března 1969 se země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V. Raketa se zprvu líně, posléze však stále rychleji zvedala z rampy 39A k ranní obloze a pro trojici astronautů začala velmi rušná, zhruba desetidenní mise. S většinou důležitých testů se přitom počítalo co nejdřív po začátku letu pro případ, že by se vyskytl problém vyžadující předčasné přistání.

Pavouk, želé a rudý tulák

Od dob Gemini 3 zakazovalo vedení NASA astronautům pojmenovávat své lodě a každý let měl pouze volací znak, například „Apollo 7“. Ovšem v misi s číslem devět figurovaly dva stroje, tedy lunární a velitelský modul (CSM), a při jejich samostatném pohybu by zákonitě mohlo dojít k matoucí komunikaci. Posádka proto začala nejprve neformálně, a posléze i oficiálně používat volací znaky „Gumdrop“ a „Spider“. První zmíněný v překladu znamená želé bonbon, a přesně ten CSM posádce připomínal, přičemž z výrobního závodu dorazil v tenké ochranné fólii modré barvy. Spider je zase pavouk a při pohledu na lunární modul se uvedené asociaci ubránit nedá.

Během letu měl potom Schweickart při výstupu do volného prostoru vyzkoušet batoh zajištění životních podmínek PLSS a přeručkovat z lunárního modulu do velitelského. Dostal tak ještě třetí volací znak, „Red Rover“ neboli „rudý tulák“ – jednak v odkaze na svou zrzavou kštici a také na populární hru, kdy děti přebíhají z jednoho konce hřiště na druhý a snaží se, aby je nechytil hráč uprostřed.

Středověké a raně novověké cechy sdružovaly obchodníky, mistry i tovaryše nejrůznějších řemesel. A též poskytovaly tehdejší společnosti jistou dávku kulturního vyžití. Různé sezonní slavnosti, oslavy a svátky, které pořádaly, nabývaly v průběhu dějin často bizarního charakteru. Zpravidla se vyvinuly z nějakých původně praktických a účelných aktivit. Často také měly „propagovat“ činnost, které se cech věnoval. Občas se ale původní význam vytratil a zbyly pouze sotva pochopitelné rituály, jejichž účel navíc znali pouze členové daného společenství. Pojďme se na některé podívat!

Upalování papeže

Pekařský cech ve francouzském Troyes každoročně upaloval papeže. Jistě, ve skutečnosti šlo pouze o upálení symbolické a obětí rituálního žhářství se stávala jen podobizna papeže. Tamní pekaři ho jemně řečeno neměli v lásce, vedl s nimi totiž dlouhodobě různé spory o obchodní předpisy a sužoval je vysokými daněmi. Cechovní tovaryši a mistři s papežskou podobiznou obcházeli město, a když dorazili na náměstí, za zvuků hudby a bujarého veselí papírového zloducha zapálili na hranici.

Houpání platýse

Jak zajistit rybářům celoroční úspěch? Na to přišli členové rybářského cechu v německých Brémách. Každý rok na jednom z tamních náměstí zavěsili na provaz obřího platýse a houpali s ním sem a tam. V tomto případě opravdu netušíme, proč tamní cechmistři tolik dbali na udržení zrovna tohoto konkrétního postupu, ale můžeme prohlásit, že praktika obvykle přinesla své ovoce, neboť Brémy bohatly a rozrůstaly se populačně i svým významem.

Pochod pýchy

Převlékání za opačné pohlaví rozhodně není žádný moderní výmysl nebo úchylka současné doby, jak se nám někteří snaží namluvit. Ve skutečnosti je to zvyk starý jako lidstvo samo. V Bruselu na takové výroční travesty show stála nejdůležitější slavnost tamního tkalcovského cechu. Muži převlečení za ženy procházeli v průvodu ulicemi města, tancovali a křepčili. Říká se, že tím dávali najevo vzájemnou solidaritu. Věřili také, že tento hrdý cechovní průvod přinese štěstí a prosperitu nejen jim, ale i celému městu.

Slavnost hlav

Některé cechovní rituály musely působit děsivě. Jak jinak si představit slavnost kožešnického cechu v německém Augsburku, při které si členové nasazovali na hlavy masky vyrobené z různých zvířat, nejčastěji lišek, medvědů a vlků? V těchto strašidelných čapkách se procházeli ulicemi a děsili nebohé obyvatele města. O pouhé strašení samozřejmě nešlo – mistři svého oboru chtěli ukázat svou zručnost ve zpracovávání rozličných zvířecích kůží a kožešin.

Chůze po ohni

Tuto praktiku známe spíše z Orientu, ale oblíbili si ji také kováři ve francouzském Toulouse. Rozžhavené uhlí bylo jejich denním chlebem a tovaryši se brzy naučili, že „dobrého nepálí“, a tak se po něm klidně procházeli bosýma nohama. Ukazovali tím jak svou sílu, tak odvahu.

Živočišné buňky jsou v lecčem podobné rostlinným buňkám. V několika podstatných věcech se ale přeci jen liší – naše buňky například nedisponují plastidy ani mohutnou buněčnou stěnou. Bioinženýři se stále častěji snaží přednosti rostlinných buněk využívat, například při vývoji nových materiálů, zpracování celulózních vláken, nebo nově při vylepšení léčby inzulínem.

Podle nedávných klinických studií se při aplikaci inzulínu pomocí inzulínového pera může stát, že se inzulín dostane do krve příliš rychle a dojde k hypoglykémii. Automatické pumpy na inzulín jsou zase drahé a dostupné jen pro malou část diabetiků ve světě. Klinický inzulín se užívá již několik desetiletí, ale schází v něm jeden ze tří peptidů přírodního inzulínu.

Henry Daniell z Pensylvánské univerzity a jeho spolupracovníci vyvinuli slibný inzulin pěstovaný v salátu, který obsahuje peptidy z konvenčního inzulinu a přitom ho lze užívat perorálně. Klíčovou roli v tom hrají právě pevné stěny rostlinných buněk, které zajistí ochranu cenného nákladu, během jeho průchodu horní částí trávicí soustavy.

Inzulín vypěstovaný na zahradě

Experimenty ukázaly, že rostlinný inzulín dokáže regulovat hladinu cukru v těle během 15 minut, což je srovnatelné s působením přírodního inzulínu. U myší léčených tradičním způsobem pomocí injekcí s inzulínem docházelo ke snížení hladiny glukózy v krvi, což vedlo k hypoglykémii. Výsledky studie nedávno zveřejnil odborný časopis Biomaterials.

„Riziko hypoglykémie představuje jeden z největších problémů dnešních metod léčby diabetu. Může vést až k upadnutí pacienta do kómatu,“ vysvětluje Henry Daniell. „Náš inzulín se užívá orálně a dostává se přímo do jater. Funguje tedy velmi podobně jako přírodní inzulin, což snižuje riziko hypoglykemie.“

TIP: Jak dostat inzulín do žaludku bez injekce? Vědce inspirovaly želvy pardálí

Rostlinný inzulín by mohl představovat revoluci v léčbě diabetu. Současná výroba klinicky používaného inzulínu zahrnuje vhodné bakterie či kvasinky a kontrolované laboratorní podmínky pro pěstování mikrobů i skladování a transport inzulínu. Výsledky použití nového inzulínu u myší jsou velmi slibné, nyní vědci chtějí rostlinný inzulín vyzkoušet na diabetických psech a později i na lidských pacientech.

Jatka na západní frontě první světové války znamenala pro britskou armádu strašlivý šok, ale jejich meziválečná doktrína se od té francouzské dramaticky lišila. V mírových časech nechali vojenskou službu dobrovolnou a jádro armády představoval profesionální sbor, jenž měl za úkol „policejní“ akce v koloniích britského impéria. Rozsáhlejší válku na kontinentě generální štáb sice nevylučoval, ale předpokládal, že se bude podobat té z let 1914–1918. Lze říci, že britské ozbrojené síly 20. a 30. let téměř dokonale ilustrovaly úsloví, že se generálové vesměs připravují na minulou válku.

Předchozí část: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (1)

Pokusy s motorizací

Velká Británie disponovala velmi vyspělým strojírenským průmyslem, jenž dokázal zajistit obrněná vozidla, automobily i další mechanizované prostředky, s nimiž tudíž britští vojáci nasbírali dostatek zkušeností. S tím ale kontrastovaly diskuse o správném uplatnění „motorů“. Sice se ozývali vizionáři jako John Fuller či Basil Liddell Hart, kteří pokládali vozidla za cestu k vítězství, ale silné slovo dosud měli i tradicionalisté hájící klasickou roli pěchoty a jízdy. Ostatně ani Fuller a Hart se úplně neshodovali, jelikož ten první nekompromisně sázel na dominanci tanků, kdežto druhý prosazoval vyváženou spolupráci obrněnců a mobilní pěchoty.

Britská armáda tedy provedla řadu experimentů s motorizací, ale s dosti proměnlivými výsledky, které konzervativce ve velení nepřesvědčily. Ti se nakonec rozhodli pro kompromis, který ale řešil málo. Každá pěší četa dostala nákladní automobil, který měl sloužit k přepravě vybavení a podpůrných zbraní, zvláště minometů, avšak samotní vojáci se museli standardně přesouvat pěšky. Vznikaly sice i vyšší motorizované jednotky, ale ty tvořily jen menšinu a často v nich sloužil spíš druhořadý personál.

Neefektivní výběr důstojníků 

Vedle onoho skutečně kvalitního profesionálního jádra britské ozbrojené síly zahrnovaly také takzvanou Teritoriální armádu, která působila jen na domovských ostrovech. Tvořili ji především záložníci, jejichž služba v mírových časech čítala jedno delší letní a čtveřici víkendových cvičení ve zbytku roku. Důstojnický sbor se skládal převážně z profesionálů, avšak většinou ne tak schopných jako ti v onom „expedičním“ jádru armády, které slibovalo lepší kariéru. 

Ostatně celý přístup k důstojníkům se dá označit za jeden z největších nedostatků meziválečné britské armády. Ta se někdy popisuje jako vyhraněná „třídní“ instituce, jelikož její důstojníci pocházeli téměř výlučně z vyšších vrstev společnosti. Klišé v podstatě odpovídá skutečnosti, protože výběr důstojníků se dlouho neodehrával na bázi testů dovedností a zkušeností, nýbrž jen podle rozhodnutí komise, kterou tvořili další místní velitelé. 

Rozmanitá výzbroj

Noví důstojníci často neměli zkušenosti a před válkou jen okolo 5 % z nich pocházelo z dobrovolně sloužících mužů. Jinými slovy, šance na kariérní postup v tehdejší britské armádě zůstávaly minimální. Souviselo to i s faktem, že vysocí britští velitelé měli sklon řídit téměř všechno, jelikož tvrdili, že muži přímo na frontě postrádají celkový obraz situace. Žádalo se precizní plnění rozkazů, nikoliv iniciativa.

TIP: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice

Britská pěchota trpěla i slabinami v oblasti radiostanic a podpůrných zbraní. Vysílaček měla málo a šlo o nespolehlivé typy, britské minomety srážela enormní hmotnost a slavný kulomet Bren nedokázal (přestože nepochybně šlo o velice kvalitní konstrukci) zastat úlohu univerzálního zbraně. Naopak mezi nejsilnější stránky britské pěchoty patřil velký počet protitankových pušek Boys – tuto na konci 30. let ještě dosti účinnou zbraň obdrželo každé pěší družstvo.

Dokončení: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (3)