Žil ve Winchesteru kolem roku 1060, bydlel v domě uvnitř hradeb města, ale kus za Západní bránou měl lán pole, které obdělával. A jmenoval se Alfréd Ropuší varlata. Jak k té navýsost kuriózní přezdívce asi přišel? V pozemkové knize Liber Winton z 12. století a v administrativnímch soupisech majetků v Anglii zvanými Domesday narazíte na spoustu podobně rozpačitých přezdívek. Dnes se jimi ve svém výzkumu zabývá Tristan Alphey, docent univerzity v Oxfordu. A připouští, že jako vědecké téma mohou sice působit trochu neseriózně, ale o životě před staletími nám prozrazují mnohé.

Příběhy za jmény

Liber Winton je mimořádně hodnotným zdrojem výzkumu. První rukopisné poznámky v ní totiž předcházejí invazi Normanů v roce 1086 – raná část vpisků totiž souvisí s panováním krále Eduarda Vyznavače v roce 1057 a s jeho državami v okolí Winchesteru. Druhá část textu se pak týká rozdělení pozemkového vlastnictví po roce 1148. Ta vznikla na popud Jindřicha z Blois, místního biskupa. 

Alfréd Ropuší varlata se v knize objevuje jen jedinkrát, na jedné z prvních stránek, a původ jeho přezdívky zůstává až milosrdně nejasný. U dalších zaznamenaných jmen ale můžeme aspoň ledacos o jejich nositelích odtušit. Moc vlasů asi neměl Ælfstan Plešatý. A Ælfstan Kulhavec se asi nepohyboval moc svižně. Ælfstan S širokou zadnicí hovoří sám za sebe.

Tři muži z jednoho města se shodným křestním jménem jsou svým ne zrovna nelichotivým přídomkem nezaměnitelně podchyceni – jejich současníci hned věděli, o kom je řeč. V historických zdrojích z Winchesteru narazíme i na Alwina Kamínka a Alwina Sardinku.

Aby se poznali

Ve Winchesteru žil i mnich Herbert Železná noha, Æthelstan Tlouštík, Osfert Černá brada a Thurstan Zadnice. Chybět nemůže ani Ælfric Holobrádek. A což teprve majitel pozemků ve Wiltshiru, Wulfric Velká kláda? Potkávat tyto figury každý den v zablácených ulicích městečka muselo být jistě velmi barvitým zážitkem. 

Moderní angličtina dnes pochopitelně k identifikaci osob využívá děděná příjmení, ale než se tato praxe definitivně zakořenila, procházela vývojem. Poměrně dlouho se držela „vedlejší jména“ a „přídomky“. Někdy odkazovaly na geografii, jako třeba Ælfric Skot anebo James ze Standonu. Jindy rozváděly motiv příbuzenství – Leofnoth, syn Osmundův. Jindy povolání jednotlivce, jako třeba Edwin Kovář (Smith).

„Tyto vzorce postupného vzniku řádných příjmení jsou ale poměrně předvídatelné,“ vysvětluje docent Alphey. „Já se soustředím spíše na ony přezdívky, podskupinu osobních pojmenování, které ve formátu identifikace konkrétní osoby zachovávají určitou volnost.“ A jejichž výklad může být, jak sám říká, až frustrujícím způsobem nejednoznačný.

Ropuší co?

Jakýkoli pokus o pochopení těchto přezdívek a společenských tlaků, které je vyvolaly, je komplikován skutečností, že dobové prameny jen velmi zřídka poskytují explicitní vysvětlení původu nebo skutečný význam jména.

Někdy to samozřejmě jde. Edmund, syn krále Æthelreda II., si přídomek Ze železa vysloužil svým hrdinským, byť nakonec neúspěšným odporem vůči vojskům krále Knuta. Jenže nejasných přezdívek je násobně víc. Navíc rozdíly v hláskování, chybné interpretaci a možnost omylu písařů, kteří zaznamenávali jména z ústního podání, mohly vést ke znejasnění řady přídomků. Příkladem takových komplikací je zeměpán z roku 1086, Robert Inuesiat, jehož přídomek se dá ze staré angličtiny překládat jako Hravý i Nemravný… 

Pozor na ně!

K čemu jsou tedy ty přezdívky v Liber Winton dobré? Tedy kromě pobavení či vyvolání rozpaků u současného čtenáře… „Pokud jich máme dostatečné množství, můžeme na nich krásně zkoumat nastavení a zájmy společnosti v 11. a 12. století. Můžeme rekonstruovat tehdejší naladění, pohled na dobovou morálku,“ vysvětluje Alphey. 

Většina z těch starých winchesterských volně ložených přezdívek totiž naznačuje, že sloužila ke kritice společensky negativního chování a různých závadných jevů – nepřístojností a výtržností proti ustáleným pořádkům. Takoví Eadwig Pořád namol a Wulfwig Divoch se pak museli držet zkrátka, protože přezdívky pojmenovávaly jejich osobní prohřešky a jasně je zařazovaly. Pokud by se někdo hypoteticky jmenoval Josef Dlužím kam se podívám, peníze mu asi taky půjčovat nebudete.

Který Tupec?

Tristan Alphey zatím pracuje jen s nižšími stovkami jmen. Ale i ty prý nutí k mnohým zamyšlením. Používala se přezdívka už za života svého nositele, anebo vznikla až dodatečně? A kde se používala? Neformálně, anebo skutečně pronikala do úředních záznamů, jako ve Winchesteru? Mohli jste na Alduse Tupce zavolat na ulici, a nedostat od něj ránu?

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Otázkou k řešení je i to, kolik z těch přezdívek se do současnosti dochovalo a kolik zmizelo. Měl snad každý nějakou? A jak se ty liší podle společenského postavení? Mohl mít bezzemek nebo nějaký man přezdívku důstojnějšího ražení, než vyšší šlechtic? A proč známe víc nositelů mezi muži než mezi ženami? Vypovídá to o společenském uspořádání, anebo jen o tom, že se o ženách tolik nepsalo?

Zkrátka a dobře, přezdívky z 11. století vypadají jako poněkud nevážné téma, ale seriózní výzkum si zaslouží. „Pomáhají nám totiž polidštit si trochu historii,“ uzavírá Alphey.

Ve střední  východní části tropického Pacifiku se po několika letech obvykle střídají tři fáze globálního klimatického jevu ENSO (podle anglického El Niño Southern Oscillation). Jedna z fází je považována za „normální.“ Dalšími fázemi jsou „El Niño“ a „La Niña,“ během nichž dochází ke změnám teplot a tlaků proti normálnímu stavu. Následky těchto změn jsou patrné po celé planetě. Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) nedávno oficiálně oznámil příchod fáze „El Niño.“ Lze to brát i jako varování, protože fázi „El Niño“ mohou doprovázet výkyvy klimatu a ekonomické ztráty.

Varování meteorologů

Není to až takové překvapení. Již celé měsíce přicházejí varování od Světové meteorologické organizace (WMO) a národních klimatických institutů. Samotné vyhlášení situace „El Niño“ není centralizované a řada institucí ho vyhlašuje víceméně samostatně, podle mírně odlišných pravidel. Tentokrát každopádně varování NOAA před „El Niño“ přišlo dříve než obvykle a předpovědi říkají, že jeho projevy bude vydatné.

„El Niño,“ čil „Chlapeček,“ mimo jiné otepluje vody Pacifiku u západního pobřeží Jižní Ameriky. Nejtepleji tam bývá na Vánoce. Letos je teprve červen, ale už teď je v Peru podstatně tepleji než dlouhodobý průměr. Pro mnohé je to špatná zpráva, včetně rybářů, jejichž hejna ančoviček jsou osudově závislá na přísunu kyslíku a dalších látek při proudění vody v oceánu.

Některé části světa již vykazují typickou situaci „El Niño.“ Například ve Spojených státech se ale podle NOAA vliv „El Niño“ ukáže až později. Fenomén „El Niño“ se tam projevuje především zvýšenými srážkami v jižní Kalifornii a na pobřeží Mexického zálivu, společně s většími suchy na Severozápadu a Středozápadu.

TIP: Vývoj globálního klimatu: Přijde po období El Niño jeho protějšek La Niña?

Vliv těchto jevů je komplexní a složitý, odborníci nicméně předpovídají velké lidské a ekonomické dopady. Silné El Niño mezi lety 1997 a 1998 stálo svět více než pět bilionů dolarů s přibližně 23 tisíci úmrtími v důsledku bouří nebo záplav a nadcházející „El Niño“ může být ještě nákladnější. Některé země se již připravují – jihoamerické Peru si na pokrytí případných škod vyhradilo asi miliardu dolarů (22 miliard Kč).

Vesmírný dalekohled Jamese Webba se stále ještě rozkoukává ve vesmíru a NASA již připravuje nový cubesat, který by měl jeho možnosti ještě rozšířit. Vládní agentura nedávno podpořila 8,5 miliony dolarů (téměř 190 milionů Kč) misi, která nese název Monitoring Activity from Nearby sTars with uv Imaging and Spectroscopy, čili MANTIS.

Jde o minisatelit velikosti toustovače, který navrhnou a postaví v laboratoři Laboratory for Atmospheric and Space Physics (LASP) Colaradské univerzity v Boulderu. Zkratka MANTIS neodkazuje na kudlanky, nýbrž na podivuhodné mořské korýše strašky (anglicky mantis shrimp), kteří se pyšní výtečným zrakem.

Pomocník Webbova dalekohledu

Podobně jako strašci bude i satelit MANTIS schopný pozorovat vesmír v oblasti ultrafialového záření. Významné je především to, že MANTIS zachytí i extrémní ultrafialové záření (EUV), jehož vlnové délky jsou kratší než 31 nanometrů, a které nese značné množství energie. Tím je MANTIS velmi výjimečný.

„Zhruba od roku 2001 žádný vesmírný teleskop nezachytil extrémní ultrafialové záření v plném rozsahu u hvězd jiných než Slunce“, upřesňuje Briana Indahlová z laboratoří LASP. MANTIS se díky tomu stane „parťákem“ Webbova dalekohledu při pátrání po obyvatelných světech.

TIP: Satelit Arkyd-6 vesmírných těžařů prošel klíčovým testem

Podle Indahlové bude MANTIS pozorovat aktivitu blízkých hvězd, pokud jde o jejich hvězdné erupce. Data mise MANTIS doplní pozorování Webbova dalekohledu, zaměřená na atmosféry exoplanet. Vědci pak získají celkový obrázek, z něhož bude možné odhadnout případnou obyvatelnost planet. Cubesat MANTIS by měl do vesmíru zamířit v roce 2026 a na orbitě fungovat nejméně rok.

Veselá či rychlá muzika nám umí zlepšit náladu, uklidňující tóny pomohou se soustředit – čistě analogicky by se tudíž mohlo zdát, že smutná hudba v nás vyvolá sklíčenost. Málokdo by se dobrovolně poddával smutku, přesto bývají pomalé, táhlé melodie mimořádně oblíbené. Jak je to možné?

Podle psychologů lidé muziku poslouchají hned z několika důvodů, mimo jiné jako formu útěchy, rozptýlení nebo vybití emocí. Zároveň se zjistilo, že její vnímání odráží míru empatie dotyčného: Nejvíce „dojatí“ posluchači vykazují nejvyšší schopnost vcítit se do druhých, a právě na ně má také truchlivá muzika největší účinek.

TIP: Potvrzeno: Hudba zlepšuje duševní zdraví stejně dobře jako cvičení 

Smutek, dokonce i ten uměle vyvolaný, může v organismu spustit kaskádu hormonálních odpovědí – vylučuje se například oxytocin a prolaktin, aby se zmírnila úzkost. Zmíněné látky však zároveň dokážou navodit pocity útěchy a zvednout náladu, což se při poslechu tklivé hudby projeví ještě intenzivněji, pokud člověk zrovna skutečně prožívá něco negativního. 

Hetepheres I. byla vlivnou královnou 4. dynastie období Staré říše starověkého Egypta. Žila zhruba v době 2 600 let před naším letopočtem. Známe jí především jako matku slavného panovníka Chufua, který nechal vybudovat Velkou pyramidu v Gíze. Poblíž této pyramidy byl v šachtě s moderním označením G 7000X objeven velmi cenný pohřební nábytek a šperky této královny, její sarkofág byl ale zcela prázdný.

Jedním z nalezených šperků je i krásný náramek, na který se zaměřil mezinárodní výzkumný tým. Detailní analýzy ukázaly, že náramek obsahuje především měď, zlato a olovo, které doplňují (polo)drahokamy jako tyrkys, lapis lazuli a karneol. Některé části náramku ale obsahují i stopy stříbra.

Odkud pochází stříbro?

Přítomnost stříbra byla pro vědce do jisté míry překvapením. Karin Sowadaová z Macquarieho univerzity v Sydney a její spolupracovníci totiž věděli, že v době panování královny Hetepheres I. neměla Stará říše žádné vlastní zdroje stříbra. Badatelé proto provedli izotopové analýzy královnina náramku a s překvapením zjistili, že dotyčné stříbro odpovídá stříbrným rudám z řeckých Kyklad, souostroví, které se nachází severně od Kréty. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports.

Nahoře původní nalezený náramek královny Hetepheres I., dole jeho rekonstrukce. (foto: Museum of Fine Arts, Boston, CC BY-SA 4.0)

Pro archeology to je velmi významná informace. Znamená to, že Stará říše v době před téměř 5 tisíci let byla obchodně propojená s oblastí dnešního Řecka. V té době na Kykladech prosperovala takzvaná kykladská civilizace doby bronzové, která byla na svou dobu technologicky pokročilá a zabývala se mimo jiné i těžbou obsidiánu, zlata a také stříbra.

TIP: Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

„Původ stříbra, používaného pro výrobu artefaktů ve 3. tisíciletí před naším letopočtem, zůstával až doposud tajemstvím,“ vysvětluje Sowadaová. „Náš objev vůbec poprvé ukazuje možný rozsah obchodní sítě, kterou využíval Egypt za vlády dynastií Staré říše, tedy ve věku stavby velkých pyramid.“

„Zdálo se mi, že vypadá zajímavě, tak jsem jej ze stěny vzal a po zbytek nákupu ho držel v dlani. Doma jsem ho pak uchytil v rámu a začlenil do své sbírky,“ vzpomíná dnes již ředitel laboratoře pro určování hmyzu na Pensylvánské státní univerzitě po více než deseti letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se „úlovek“ podařilo správně identifikovat.

Došlo k tomu nedávno, a to poměrně kuriózním způsobem, když entomolog pořádal online kurz určování hmyzu. „Doktor Skvarla popisoval vlastnosti tvora, kterého viděl pod mikroskopem, ale náhle se jaksi zarazil,“ líčí současná doktorandka Codey Mathisová. Ukázalo se totiž, že rozpětí křídel daného exempláře neodpovídá zařazení, jaké mu vědec původně přisoudil. Společně se studenty pak dospěli k závěru, že mají před sebou velice vzácného příslušníka řádu síťokřídlých z čeledi Ithonidae. A předpoklad následně potvrdila analýza DNA.

Návštěva z pravěku

Z laického pohledu se možná jedná o nedůležitý objev, ale pro biology jde o významnou zprávu, která může vypovídat mnohé o ekologii regionu. Tvor z jurské periody s latinským názvem Polystoechotes punctata býval na východě Severní Ameriky hojně rozšířený až do 50. let minulého století, kdy náhle vymizel. Vědci se proto nyní domnívají, že narazili na jeho reliktní populaci, jež vyhynutí unikla.

TIP: Nově objevené dravé mouchy z Austrálie nesou jména hrdinů Marvelu

Důvod novodobého úbytku přitom není zcela zřejmý. Spekuluje se, že hmyz vyhnala přemíra umělého osvětlení a znečištěné ovzduší nebo možná zavlečení nepůvodních predátorů. Skvarla zároveň dodal: „Entomologie jako nauka o hmyzu může fungovat coby významný indikátor ekologie. Fakt, že byl daný druh spatřen v oblasti, kde jsme ho neviděli víc než půl století, nám říká něco širšího o životním prostředí.“ 

Jestliže všechny tři hlavní armády, které se na jaře 1940 střetly na francouzském bojišti, spojovalo něco důležitého, pak to byla snaha aplikovat poznatky z první světové války, v níž hrála prim pěchota a dělostřelectvo. Každá ze tří zemí však vyvodila zcela jiné poučení, což se pak projevilo v odlišných doktrínách. Rozdíly se týkaly zejména pohledu na roli pěšáků a motorových nebo obrněných vozidel, respektive na optimální vyvážení těchto složek ve struktuře armády. Největších úspěchů tehdy dosáhli Němci, zatímco spojenecké armády potkalo fiasko.

Málo dětí 

Mnozí odborníci v roce 1939 označovali francouzskou armádu za nejlepší na světě, protože ta britská se jevila jako příliš malá a elitářská, kdežto německá postrádala zkušenosti. Brzy ale měly vyjít najevo fatální nedostatky ozbrojených sil, které pramenily zejména (ovšem nikoli výhradně) z atmosféry v politice a společnosti. 

Obrovské ztráty v první světové válce probudily téměř chorobný strach z dalšího konfliktu a podpořily defenzivní myšlení, což se pak projevilo v budování Maginotovy linie. Ta ale nebyla jenom důsledkem onoho strachu, nýbrž také důsledkem poklesu porodnosti, který také způsobily ony válečné ztráty. Právě na konci 30. let se tedy silně projevil nedostatek mužů v odvodovém věku, a to navíc přímo v době velkého společenského napětí a politické nestability, což se zase odráželo v nedostatečném financování armády. 

Nepořádek v puškách 

Modernizační proces probíhal, jenže pomalu a někdy chaoticky, což lze dobře ilustrovat mimo jiné na příkladu pušek. Francouzská armáda měla hned několik standardních vzorů a užívala i více ráží střeliva. Ve službě stále zůstávaly klasické opakovačky Lebel vz. 1886/93 a Berthier vz. 1907, obě kalibru 8 mm, tedy stejné zbraně, s nimiž francouzský pěšák bojoval v první světové válce.

Některé záložní útvary měly dokonce ještě jednoranné pušky Gras vz. 1874 ráže 11 mm. Situaci dále zkomplikoval fakt, že v roce 1924 ozbrojené síly zavedly nový kulomet Châtellerault, který se pak dočkal zmodernizované verze vz. 1924/29. Jednalo se o nepochybně kvalitní zbraň, ale na střelivo ráže 7,5 mm, takže pěchota musela používat dva různé kalibry. To dočasně vyřešilo zavedení pušky vz. 1934, což byla úprava typu Lebel vz. 1907/15 pro 7,5mm náboj, ale generálové chtěli zcela novou pušku na toto střelivo.

Muži bez výcviku

V roce 1936 začaly jednotky dostávat moderní 7,5mm opakovačku MAS 36 a inženýři pracovali i na pušce s poloautomatickým systémem, která vstoupila do výzbroje až v roce 1940 a v omezeném množství. Ani „šestatřicítek“ neměla armáda dost na to, aby mohly v obranných bojích sehrát větší roli, jelikož jimi disponovalo jen několik elitních pluků. 

Tato pestrost zbraní se dá použít i jako příklad opravdu extrémně variabilní úrovně francouzských pěších jednotek, která sahala od špičkové lehké pěchoty (označované chasseurs – myslivci, lovci) a horských útvarů až po pluky záložníků tvořené veterány z první světové války s puškami z téhož konfliktu. Francie měla i spoustu mladších záložníků, jenže značná část z nich měla nedostatečný výcvik, protože po většinu meziválečné éry trvala povinná služba jenom jeden rok, teprve v roce 1935 byla prodloužena na dva. 

Kolísající kvalita

Specifikum tvořili „barevní“ muži z kolonií v severní a střední Africe a jihovýchodní Asii, kteří v roce 1940 představovali kolem třetiny celkové síly francouzské pěchoty. Na frontě tvořili přibližně 115 pluků, zatímco z metropolitní Francie pocházelo zhruba 215 regimentů. Také u koloniálních vojsk však platilo tvrzení o velmi kolísající kvalitě, což se zákonitě projevilo i v boji. Zatímco některé útvary černých vojáků bojovaly s příkladnou odvahou, kdežto jiné se rychle vzdávaly Němcům, kteří s nimi často nejednali právě v rukavičkách. 

TIP: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 

Francouzská pěchota trpěla také nedostatečnou motorizací, jež podivně kontrastovala s vysokou úrovní tamějšího automobilového průmyslu, avšak mezi její silné stránky patřil velký počet podpůrných zbraní. Francie zavedla do služby množství kulometů a měla i značně silné dělostřelectvo, jež sice užívalo převážně starší vzory, avšak jednoznačně překonávalo artilerii Wehrmachtu.

Pokračování: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (2)

Katolická církev měla na počátku 10. století už docela silnou pozici. Důležitým přelomem byl rok 800, kdy římský papež korunoval Karla Velikého na císaře, čímž zdůraznil svoji výjimečnost duchovního vládce západního křesťanstva. Během 9. století pak docházelo k četným věroučným rozporům s patriarchou v Konstantinopoli a v podstatě nastalo první schizma. Přesto papež ještě neměl neotřesitelnou pozici „všemocného“ politika, s jakou zasahoval do evropských dějin od 11. století po celý zbytek středověku. I když v 10. století už bylo křesťanství rozšířeno na drtivé většině evropského kontinentu, obsazení svatého stolce stále zůstávalo pod kontrolou mocných římských, případně severoitalských šlechtických rodů, které dosazovaly na Andělský hrad své členy, příbuzné a stoupence. 

Zrůdná synoda mrtvých 

Příběh Marozie začíná u mocného římského senátora a konzula Teofylakta I. z rodu Tuskulů. Ten se rozhodl, že se potřebuje zbavit papeže Štěpána III., jehož dosadil na stolec konkurenční rod Spoletů. Štěpán se proslavil během svého krátkého pontifikátu (896–897) především takzvanou synodou mrtvých, při níž nechal vytáhnout z hrobu devět měsíců starou mrtvolu svého předchůdce Formosa (891–896), posadil ji na trůn a odsoudil ji za zradu církve, aby mohl všechna jeho rozhodnutí označit za neplatná. Když se pak zřítila bazilika sv. Jana v Lateránu, lid v tom spatřoval boží trest za zohavení mrtvoly. A tak neměl Teofylakt Tuskulský problém nechat svého protivníka zajmout a uškrtit.

Následný úpadek papežství ilustruje rychlé střídání Svatých otců, z nichž se většina stala obětí šlechtických intrik. Teprve roku 904 se do úřadu dostal Sergius III., který v něm vydržel celých sedm let. Musel provést převrat s podporou svého strýce Teofylakta Tuskulského, díky němuž pak mohl upevnit svou moc. Kromě toho měl pravděpodobně poměr s Teofylaktovou velmi agilní manželkou Teodorou a později i s jeho mladičkou dcerou (bylo jí kolem 14 let) Marozií Tuskulskou, svou sestřenicí. 

Papež otcem papeže? 

Jednalo se o první známý poměr naší hlavní postavy. Ve věku asi sedmnácti let si – zřejmě právě z něj – odnesla „outěžek“, ze kterého se posléze stal papež Jan XI. Otcovství Sergia III. nelze stoprocentně potvrdit, a i kdyby to možné bylo, papež se stejně k dítěti nemohl hlásit veřejně. Marozii tak hrozilo, že by se mohla stát svobodnou matkou, což by bylo k hanbě jejímu rodu. Naštěstí se mladá žena uměla v takových situacích dobře zorientovat – pravděpodobně dostala školení od své matky Teodory, která měla bohatý mimomanželský život. Teofylaktovi to zřejmě nijak nevadilo, naopak využíval krásu své ženy i dcery jako osvědčený nástroj politického boje. Říkalo se, že co nevyřeší tuskulská sukně, rozsekne tuskulský meč. 

Do Říma tehdy zavítal jistý Alberik ze Spoleta, hlavní představitel někdejšího konkurenčního rodu, jehož musel Teofylakt odstavit od moci. Nicméně situace se změnila a spojení dvou mocných italských rodů se zdálo oběma stranám jako výhodné a žádoucí. Proto Marozia Alberika svedla. Zapůsobila na něj natolik silně, že souhlasil i s tím, že si osvojí její dosud nenarozené dítě. Po svatbě roku 909 spolu měli další syny, z nichž nejstarší byl Alberik II. (dědic a pozdější nástupce svého otce jako hlavy rodu Spoletů), a jejich manželství vydrželo celých 15 let. Zpočátku bylo zřejmě i docela šťastné a spokojené, což však nemusí zahrnovat manželskou věrnost. Zdá se, že tímto sňatkem také skončil Maroziin vztah s papežem Sergiem III., kterému to ale asi až příliš nevadilo, protože už se své milenky nabažil. 

Z hrdiny zbabělcem 

Alberik ze Spoleta byl poměrně schopný muž, který věděl, jak se dostat k moci a vlivu, což Marozia jistě oceňovala. Stal se spojencem nového papeže Jana X. (914–928), po jehož boku porazil Saracény v bitvě u Garigliana roku 915, za což mimo jiné získal hodnost konzula a oba dva byli v Římě oslavováni jako hrdinové. Po jeho boku bojoval i italský král Berengar (pravnuk Karla Velikého), jehož za odměnu papež Jan korunoval na císaře. 

Podle kronikáře Liutpranda z Cremony se Marozia stala milenkou i tohoto papeže, snad po vzoru své matky. Není to ale jisté, protože Liutprand byl vůči Tuskulům nepřátelský, takže mohlo jít o pomluvu. Po roce 920 popularita císaře Berengara klesala, až se jej několik říšských šlechticů rozhodlo svrhnout. Byl mezi nimi i Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. 

Když spiklenci společně vytáhli proti Berengarovi, účastnila se výpravy též Marozia, která se po cestě seznámila s dalším šarmantním a mocným šlechticem Hugem z Provence. Měli spolu delší vztah a zdá se, že v sobě nalezli vzájemné zalíbení a uvažovali o sňatku, ten jim ale znemožňovala jejich uzavřená manželství. Mezitím se podařilo Berengara svrhnout z trůnu v bitvě u Firenzuoly roku 923. Hlavním vítězem se tehdy stal Hugo z Provence, který měl šanci stát se novým italským králem a císařem, ale musel si ještě počkat. Naopak Alberik ze Spoleta odjel pryč ještě před bitvou, takže vypadal jako zbabělec a Marozia s ním už definitivně nechtěla nic mít. 

Uvěznění svatého otce 

Situace se zkomplikovala, když se hněv spojených šlechticů obrátil i proti papeži Janovi X., který si uzurpoval stále větší moc. Podařilo se mu však zlákat do Říma právě Huga z Provence a získat ho na svoji stranu. Nastal dlouhý boj, během něhož kolem roku 924 padl (zřejmě rukou najatého vraha) Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. Aristokratce se tím uvolnily ruce, ale Hugo stále ještě pobýval v Římě a nechtěl si to rozházet s papežem Janem, takže si ji odmítal vzít. Tusculská šlechtična se ale už stala protřelou ženou, která v jednání s muži možná předčila i svou matku. Když si ji nechtěl vzít Hugo, provdala se za jeho bratra Guida, markýze toskánského. Ten byl zavilým nepřítelem papeže, proto nebylo těžké ho přesvědčit, aby vytáhl proti Římu. To byl ovšem zásadní moment pro Huga, který nechtěl bojovat se svým bratrem, a tak raději opustil Jana X. a odtáhl z Věčného města pryč. Guidovi se tak uvolnila cesta, aby Svatého otce bez velkých problémů porazil a uvěznil na Andělském hradě. 

Vrtkavá štěstěna 

Marozia se opět stala mocnou římskou ženou a poté, co Jan X. zemřel na následky věznění, postupně dosadila na svatý stolec dva své milence. Ani Lev VI., ani Štěpán VII. však na Petrově stolci nevydrželi příliš dlouho, a když navíc Maroziin manžel Guido rovněž skonal poměrně záhy, vlivná žena svou moc raději znovu upevnila. Roku 931 dosadila do papežského úřadu pod jménem Jan XI. svého nejstaršího syna, pravděpodobně potomka Sergia III., o němž už byla řeč. Roku 932 se vlivná šlechtična konečně mohla vdát za svého bývalého milence Huga z Provence, který mezitím získal titul italského krále a usiloval o císařskou hodnost. 

TIP: První dáma papežů: Před Matyldou Toskánskou klečel i císař

Vypadalo to, že se Marozia stane dokonce císařovnou, ale plán jí zhatil další syn Alberik II. ze Spoleta. Neměl totiž rád svého otčíma, který ho nutil posluhovat na hostinách. Alberik ho tam (snad omylem) polil vínem, načež jej Hugo vyhnal jako neschopného. Jenže Alberik byl naopak schopný téměř všeho, takže se mu podařilo shromáždit dav Římanů, který pyšného Huga vyhnal z města. Svou matku Marozii i nevlastního bratra Jana XI. pak nechal uvěznit, papež tak svůj pontifikát dokončil z domácího vězení Lateránského paláce, kde roku 936 zemřel. Rok po něm skonala i uvězněná Marozia Tuskulská.

Společnost Starsem, coby rusko-evropský podnik mající za cíl prodávat Sojuzy, zpracovala v červenci 1998 studii zaměřenou na možnosti jejich startů z Kourou. Rusko zmíněné rakety protežovalo: Byly levné, tudíž se mohly prodávat se ziskem, byly spolehlivé a daly se vyrábět prakticky v neomezeném množství. V Evropě Rusové tušili nový trh a snili o pilotovaných, tedy komerčně zajímavých startech z Kourou na Mir a později k ISS.

Předchozí část: Trnitá cesta do Kourou (1): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky?

Studie představila dvě verze nosiče, Sojuz K1 a K2. První zmíněný reprezentoval „tropický“ Sojuz 2.1a, upravený pro přepravu a provoz z Jižní Ameriky. Varianta K2 pak disponovala horním kyslíko-vodíkovým stupněm H10-3 z Ariane 4. Práce dále konstatovala, že si starty z Kourou vyžádají přebudování tele­metrie rakety a především přidání auto­destrukčního systému – který Rusko nikdy nepoužívalo. Vycházelo totiž z logiky, že pokud nosič selže, zkrátka spadne někam do širé stepi.

Evropský Sojuz

V dubnu 1998 začala ESA financovat úvodní studii nové lehké rakety Vega, kterou předložila Itálie. Francii byla uvedená snaha trnem v oku: Sama totiž o lehký nosič usilovala, a italské počínání proto sabotovala, kde se dalo. Itálie pro změnu házela klacky pod nohy programu modernizace Ariane 5 Plus. Politicky však bylo jasné, že existuje zájem rozprostřít vývoj raket do dalších států a že Francouzi o svůj monopol přijdou.

Země galského kohouta se proto rozhodla přivést do Kourou další nosič, aby její vliv vzrostl, a po zvážení všech pro a proti padla volba právě na Sojuz. Francie si nechala vypracovat studii legálnosti takového kroku, jeho dopadu na mezinárodní vztahy, bezpečnost či suverenitu. Musíme si uvědomit, že pustit na přelomu tisíciletí ruské rakety na evropské území znamenalo poněkud komplikovaný, až kontroverzní počin.

ESA však francouzské stanovisko nesdílela, neboť Sojuz pokládala za konkurenci pro Ariane 5. Měl totiž na dráhu přechodovou ke geostacionární vynášet družice o hmotnosti 2 500–4 000 kg (počítalo se s jeho modernizací evropskými technologiemi), což odpovídalo hmotnostnímu rozpětí menších satelitů pro „pětku“, která většinou startuje s dvojicí telekomunikačních družic. Po bouřlivé debatě nakonec ESA schválila usnesení, že „potřebuje malé i střední nosiče, jež doplní Ariane 5 a budou vyrobeny v Evropě“. A kvůli úsporám při vývoji a provozu měly využívat společné prvky – stupně, subsystémy, technologie, výrobní linky, infrastrukturu… „Evropský“ Sojuz tak fakticky skončil dřív, než začal.

Australská zástěrka

Rusko se ovšem nechtělo vzdát, a tak začalo jednání s firmou APSC neboli Asia Pacific Space Centre o možnosti vypouštět Sojuzy z Vánočních ostrovů na 10,5° severní šířky. Ještě v roce 2000 se uskutečnila studie vlivu na životní prostředí a v květnu 2001 s projektem souhlasila australská vláda. Zároveň Rusové představili raketu Aurora s kapacitou 4,35 tuny na dráhu přechodovou ke geostacionární – a rozhořely se spory, nakolik je podobná Sojuzu, nebo zda jde o samostatný projekt. Na komerční využití Sojuzů měla totiž výhradní právo společnost Starsem. Aurora se jim vizuálně podobala, ale používala jiné motory a horní stupeň Korvet na kapalný kyslík a naftyl. Vybudování nového kosmodromu mělo stát 390 milionů dolarů.

Evropa znervózněla, Francie zvlášť. Aurora s dumpingovými cenami by dokázala „odklonit“ značnou část družic z Ariane 5 a případný krach projektu by znamenal především francouzský průšvih. Rusové si toho byli dobře vědomi a vyzvali Evropu k přehodnocení pozice. S odstupem času se zdá, že do Austrálie vůbec nechtěli. Zatímco do kosmodromu na Vánočních ostrovech nehodlali vložit jediný dolar, evropské straně nabídli velkorysou finanční spoluúčast.

Austrálie začala tušit problémy a pokusila se projekt zachránit slibem investice ve výši 52 milionů dolarů. Zřejmě však sehrála jen roli pověstného „užitečného idiota“. Stavba komplexu tisíce kilometrů od civilizace a průmyslových zdrojů prostě nedávala smysl. V listopadu 2001 ještě ESA na Radě ministrů projekt Sojuzu na evropském kosmodromu odmítla. Rusko oznámilo, že do dvou měsíců se začne stavět v Tichomoří a že před koncem roku 2004 tam bude mít Aurora premiéru. V červnu 2002 nakonec ESA ustoupila a vzala Sojuz na milost. Pro Francii šlo o velké vítězství.

Premiéra a derniéra

V prosinci 2002 dorazili do Kourou ruští inženýři, aby obhlédli lokalitu pro budoucí rampu: Měla mít životnost 50 startů, nebo 15 let – podle toho, co nastane dřív. Počítalo se, že první Sojuz z komplexu vzlétne v roce 2006. Práce se rozběhly v červenci 2003, ale na premiéru nakonec došlo až v říjnu 2011. Loni v únoru se pak odehrál start s číslem 27.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů? 

Na kosmodromu se v různé fázi rozpracovanosti nacházejí tři další Sojuzy, které měly zamířit do vesmíru v průběhu loňského roku. Jenže přišel útok na Ukrajinu, mezinárodní sankce a v reakci na ně dnes již bývalý ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin hned 26. února vyhlásil stažení všech 87 ruských zaměstnanců z kosmodromu. Bez nich přitom nelze nosiče na start připravit. Zda se Rusové někdy do Jižní Ameriky vrátí a vypouštění legendárních raket bude pokračovat, je dnes opravdu věštěním z křišťálové koule. 

Byl to obchod, který prezidenta Thomase Jeffersona nesmírně proslavil. Bez boje a v podstatě za hubičku získal v roce 1803 pro svou zemi dobrou třetinu severoamerického kontinentu. Nějakých 2,14 milionů kilometrů čtverečních půdy, odpovídající dnes rozloze patnácti americkým státům. I za tehdejších 15 milionů dolarů to vyšlo zatraceně lacino. Takže je určitě na místě otázka, proč se napoleonská Francie svých teritorií v Novém světě vlastně zbavila. 

Učených geopolitických odpovědí se nabízí mnoho, ale zmínky o moskytech mezi nimi obvykle nezazní. Přitom právě moskyti a jimi přenášené tropické choroby sehrály v prodeji dost zásadní roli. V podstatě celé expediční síly francouzské armády v Severní Americe byly od roku 1791 vázány ne zrovna úspěšným potlačováním povstáním na Haiti. Kde víc než vzbouřeným otrokům z tamních plantáží podléhali vojáci žluté zimnici a malárii. Švagr Napoleona Bonaparta, generál Charles Leclerc, odepisoval do ztrát každý den ze svých regimentů 100 až 200 mrtvých. Na ostrově přitom žilo až půl milionu „vzbouřené“ černošské populace, která byla vůči těmto nemocem víceméně imunní. Každý den se francouzský sbor v Novém světě stával slabší, každý den se přesila jeho nepoddajných nepřátel zvyšovala. A reálně hrozilo, že pro neúspěch na Haiti už Francie nebude schopná udržet kontrolu ani nad svou obří Louisianou. 

Kvůli žluté zimnici selhávaly i plány na kolonizaci francouzských kontinentálních regionů. Ze 40 tisíc osadníků jich moskytům vděčilo za smrt 24 tisíc. V listopadu 1802 umírá na žlutou zimnici i sám Leclerc. A Francie – která má dost vlastních starostí v Evropě – už nechce za cenu enormních ztrát a výdajů držet neudržitelné. Darovat haitskému Santo Domingu nezávislost a prodat celou tu zimnicí promořenou Louisianu prvnímu vážnému zájemci se jevilo být ekonomicky nejrozumnější. 

S nevolníky konec 

Počet lidí, jež zahynuli v důsledku pandemie černé smrti, stále spíš tušíme, než přesně odhadujeme. Ale mezi lety 1347 až 1351 to mohlo být prý až 20 milionů lidí. Možná víc. Tahle nákaza rozhodně nebyla žádný čajíček. Takže kde leží ty benefity? Před příchodem moru do janovských a benátských přístavů muselo, v závislosti na konkrétním regionu, až devět z deseti lidí žijících v Evropě dřít coby nevolníci na polích. Úrodnost půdy byla navíc kvůli enormní daňové zátěži ždímána až do extrémů. Každý kousek vyklučené země se v sezóně nějak obdělával, nic neleželo ladem. A přetížená, neodpočatá a živin zbavená hlína na tenhle setrvalý tlak odpovídala jen velmi nízkými výnosy. 

V průběhu morové pandemie zahynuly až tři čtvrtiny obyvatel Evropy, včetně většiny těch do úmoru se plahočících chudáků. Pole pak neměl kdo obdělávat a ležela ladem. Takže když ji později přeživší znovu začali zúrodňovat, nemohli si nevšimnout, že odpočatá a vyživená jim dává více! Rozvzpomněli se na někdejší výhody dvoupolního přílohového systému a rozvedli jej v systém trojpolní. Úhor, jař a ozim se hezky pravidelně střídaly. Tento model umožnil o něco méně lidem vypěstovat o něco větší úrodu. Mezi zavedení praxe trojpolního hospodaření a černou smrtí se nedá úplně jednoznačně položit rovnítko, ale nepřímá souvislost se tu zjevně objevuje. Také se výrazněji rozšířilo pěstování poživatin nikoliv k okamžité spotřebě, ale určených k prodeji a vývozu. Olivy, hrozny, jablka, hrušky a chmel patřily k úrodě, která nad rámec prosté obživy mohla být dobře zobchodována a generovala zisk. 

Zemědělný lid sice v hotových číslech odskákal černou smrt opravdu nehezky, ale díky ní se také dokázal dobrat omezené míry svobod a prosperity, o kterých by si ještě před pár stoletími mohli nechat jen zdát. Vražedná pandemie prakticky napsala poslední kapitolu starých forem nevolnictví. 

Hurá do lavic! 

Černá smrt byla skutečně taková rána, že si její přínosy připomeneme ještě jednou. Sehrála totiž velmi pozitivní úlohu při zvyšování úrovně vzdělanosti. Bez legrace. Pandemie totiž nedecimovala jen bezzemky a šlechtu, ale také kněžské stavy. Řádoví bratři pečovali o umírající v lazaretech a dávali jim poslední rozřešení. Bez ohledu na sílu své víry ovšem nebyli proti bakteriím imunní a hynuli jako mouchy. Tradičním velmi uzavřeným řádům pak hrozilo doslova vyhynutí a přerušení duchovní kontinuity. Proto se museli více otevřít světu, nabírat nové členy z nižších a dříve ne zrovna preferovaných stavů. Nejen muže, ale i ženy. Nemálo sesterských konventů datuje svůj vznik k 13. a 14. století, dost možná právě proto „že jinde už se nedalo kde brát“. Aby mohla církev nahradit výpadky v lidském materiálu a vyškolit více duchovních pro svůj provoz, podporovala zakládání univerzit. Ale protože přednášejících a školitelů z řad duchovních zbylo pomálu, zařazovali se k výuce i občansky smýšlející příslušníci vyšších vrstev – učenci a mudrci. 

A máme tu ještě jednu zajímavost: klasické vzdělávání si ještě před černou smrtí bralo za vzor model, kdy starší a zkušený mentor školí a vzdělává jednoho mladšího chráněnce – žáka. V nově propracovaném modelu mohl jeden školitel učit a vzdělávat tucty žáků najednou. Být učitelem celé třídě. Personální nedostatky, vyvolané smrtící pandemií, tak zásadně ovlivnily podobu a dosah vzdělání, které sice pořád patřilo privilegovaným, ale v mnohem širší dostupnosti. 

K nezávislosti 

Jedna lidská tragédie sotva skončila a už přišla další. Půl miliardy nakažených a padesát milionů mrtvých, tak zní děsivá bilance španělské chřipky. Udeřila v plné síle na svět v letech 1918 až 1920, tedy těsně po hrůzách první světové války, v níž samotné vyhaslo na 10 milionů lidských životů. Za úplně „špatnou“ se ale ona španělská zhouba, jedna z nejvražednějších pandemií historie, považovat nedá. V průběhu války se totiž v zázemí všech front zoufale nedostávalo pracovních sil. Muži rukovali do zákopů a někdo musel mašinérii průmyslu udržovat v chodu. 

Tuhle robotu tehdy zastaly na výtečnou ženy, a to i v profesích, kam by se ještě před pár lety dokázat nedostaly. Řidičky, dělnice z fabrik a montoven… Přirozeně také žádaly za tutéž práci ty samé peníze jako muži. A samozřejmě, že se tím brzy postavily na roveň mužům a toužily po širší emancipaci. Anebo aspoň po těch samých občanských právech a privilegiích, jaké drželi muži. Dosud neviditelné ženy, a to, jak rázem začaly být vnímány a slyšeny, se ve společnosti opravdu razantně posunuly.

TIP: Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Ústupky ženám, například volební práva, se zprvu měly za řešení dočasná. Očekávalo se, že až se muži vrátí z Velké války, obnoví se zase staré pořádky. Jenže pak udeřila španělská chřipka, a po dvě další léta decimovala nakažené po celém světě. Role žen ve všech odvětvích se tím ukotvila. Ať už za válečného stavu anebo míru, už to bez nich dál nešlo…