Říká se o vás, že jste legenda potápění. Jaké to je, být živoucí legendou?

Mám pocit, že je to stejné jako být napůl v hrobě. (Směje se.) Ale potápění se věnuju okolo šedesáti let, takže z nějakého důvodu mě tak někdo označit může.

Co vás k potápění před těmi šesti dekádami přivedlo?

Fascinovaly mě verneovky, kterých jsem četl spousty. A pochopitelně mě nejvíc nadchla kniha Dvacet tisíc mil pod mořem. Udivovalo mě, jak tam z paluby ponorky Nautilus pozorují pestrobarevný svět pod hladinou. A tak jsem se chtěl stát ponorkářem. Jenže později jsem zjistil, že ponorky žádná okna ven nemají – což byla krutá rána, ale aspoň jsem se začal pídit, jak se stát potápěčem. Tehdy to ovšem moc nešlo, jelikož prostě nebyla žádná výstroj. Zkoušel jsem různé kejkle s plynovými maskami, až k nám nakonec v roce 1961 dorazily potápěčské brýle z tehdejší NDR. Hned jsem je koupil i s ploutvemi, a protože jsme s kamarády jeskyňařili a znali Český kras, tak jsme věděli, kde jsou na Americe čisté zatopené lomy, a začali jsme tam jezdit. 

Takže jste se pustili do zkoumání zatopených lomů, aniž byste měli nějaký trénink…

Nic podobného tehdy neexistovalo, navíc jsem coby student neměl peníze na techniku, takže jsem se potápěl na nádech. Neměli jsme samozřejmě žádnou metodiku, ale lomy jsme znali a přibližně jsme věděli, jak to u nás chodí, a navíc jsem si ty věci teoreticky načetl v literatuře. Teprve v roce 1971 jsem vstoupil do klubu Pragoaquanaut a nechal se vyškolit na přístrojového potápěče.

Považovali vás tehdy lidé za partu exotů, která si zahrává se životem, nebo se potápění stalo všeobecně přijímaným sportem?

Těžko škatulkovat, protože dřív bylo potápěčů méně, takže udělat nějakou statistiku bylo obtížné. Navíc šlo v počátcích o mladé, kteří se zabývali světem pod vodou, jednalo se o hlavní náplň jejich času. Dnes má spousta lidí potápění jako doplňkovou aktivitu, kdy navštíví tropy a párkrát se potopí, protože je to zajímavé nebo jde o adrenalin.

A může se netrénovaný člověk vydat prozkoumat zatopenou jeskyni – třeba s průvodcem?

Na takovou věc byste měli být psychicky připravení, nesmíte trpět klaustrofobií. Pokud se ale budeme bavit třeba o Yukatánu, kde je v čisté a teplé vodě hodně světla a jedná se o oblast vhodnou pro kavernové potápění, tak je to v podstatě pro každého vyškoleného potápěče. Nicméně průzkum míst bez turistických tras vyžaduje i zkušenosti ze speleologie, a získat je trvá dost dlouho.

Takže do hlubší jeskyně může bezpečně jen člověk, který se oboru věnuje na sto procent?

Ano, to už musí být člověk zapálený a musí se potápění věnovat naplno.

O jeskynním potápění se mluví jako o nejnebezpečnějším sportu. Nicméně podle statistik je například horolezectví v počtu smrtelných nehod o dva řády výš…

Je to tak. Kvalifikovaní potápěči si dávají velký pozor, mají dobrou výstroj a výcvik. Za celou éru jeskynního potápění se u nás odehrálo šestnáct nebo sedmnáct smrtelných nehod – většinou v případě osamocených potápěčů nebo lidí, kteří neměli trénink.

Kolik odhodlání vyžaduje ponor do zatopené jeskyně? Protože když se něco pokazí, je to asi definitivní…

Víte, ne nutně. Hodně záleží, s kým tam jste a v jak teplé, nebo studené vodě – u nás je tedy obvykle studená, což zkracuje čas na záchranu. Také záleží na viditelnosti, která u nás bohužel opět bývá hodně nízká. Ale na krizové situace musíte být vyškolení a zvládnete je, pokud budete vědět, co dělat, a budete mít dobrého parťáka, s nímž jste sehraní a na kterého se můžete spolehnout. Pak je možné vyřešit spoustu komplikací. Existuje jediný skutečně vážný problém, a sice úžiny, kudy se nedá pořádně proplavat ani v jednom, natož ve dvou. Takové příhody už jsem zažil a jsou kritické.

Jaký problém může do opravdové krize vyústit nejčastěji?

Na vině může být špatná komunikace mezi partnery, ale zdaleka nejčastěji k fatálním nehodám dochází při sólo ponorech. Pokud máte parťáka a děláte všechno podle dobře zvládnuté metodiky, tak by neměl nastat problém, ani když se ztratíte. Nedokážu přesně říct, jaký typ lidí se do sólovek pouští, protože těch případů existuje na statistiku příliš málo. Nemyslím si ale, že by se takhle šli potápět z principu – spíš prostě zrovna nikdo jiný nemá čas.

Dá se říct, jaká konkrétní místa jsou nejvíc nebezpečná?

Objektivně nebezpečné jsou především zatopené štoly. Bývají nestabilní, výztuhy shnilé a hrozí zřícení stropu. Zažil jsem to čtyřikrát a vždycky jsem pak řekl, že už se tam potápět nebudu.

Ale zjevně jste to udělal znovu…

(Směje se.) No vidíte. V jeskyních se nebojím, ale štoly znamenají problém. Kromě toho, že mohou spadnout, tak člověk neví, jak to uvnitř vlastně vypadá. Potápěl jsem se kdysi na severu Čech v historické štole Beránek boží, která má průzkumný překop Světlana z padesátých let. Tam jsme při první návštěvě natáhli pár desítek metrů lana. Po deseti letech jsem se na místo vrátil, jedeme podle šňůry – a najednou nás zavedla až do závalu. Okamžitě jsme vystřelili ven a už nikdy se tam nevrátím. Chování té štoly je nepředvídatelné, jde v ní o život.

Zvyšuje se nebezpečí s hloubkou?

Většina lidí, kteří o potápění moc nevědí – to jsou ti, kdo označují láhev se vzduchem jako bombu s kyslíkem – si myslí, že jsou hloubky nebezpečné. Což je samozřejmě pravda, ale do čtyřiceti metrů si vystačíte s běžným vzduchem a pod uvedenou hranici musíte mít speciální směs. Nicméně pro potápěče s dýchacím přístrojem znamenají riziko i mělčiny. Blízko hladiny totiž dochází k největším objemovým změnám vzduchu, takže pokud nevydechujete, mohou se plíce poškodit už při vynoření z hloubky 1,7 metru. Vydechovat při výstupu se musí pořád, musí jít o reflex. Jednou se v Brně stal fatální úraz, když se v pětimetrovém bazénu člověk nadechl z láhve a vyplaval, aniž by vydechl. Po čtrnácti dnech v kómatu ho museli odpojit od přístrojů.

Předpokládám, že ke štolám existují mapy. Musíte si předem nastudovat, jak takové prostory vypadají?

K těm starým obvykle žádné mapy neexistují a k těm novým sice ano, ale je problém se k nim dostat. Takže jsme obvykle odkázaní na vlastní mapování, což se dělá i v jeskyních.

A pokud je mapa k dispozici, učíte se ji nazpaměť?

Samozřejmě je dobré vědět, jak systém přibližně vypadá, pro případ, že byste se ztratili. Ale základ tvoří vodicí šňůra a kompas. Mapování však hraje důležitou roli z jiného důvodu: Vždycky totiž existuje možnost, že je jeskyně propojená s jinou, která leží kousek vedle. Takhle se například zjistilo, že jsou jeskyně pod Yukatánem pospojované a měří stovky kilometrů. Podobně jsme přišli na to, že zatopené jeskyně na Sardinii vytvářejí nejdelší podzemní systém na italském území.

V suché jeskyni si mapování představit umím, ale ve vodě? Znamená to, že děláte mapu podle paměti?

Máte pravdu, po paměti se dělá v případě prvního orientačního ponoru. Pokud ji však chcete udělat pořádně, používá se kompas, značená vodicí šňůra a záznamová destička. Při každém obratu nebo po určitém počtu metrů se zaznamenává hloubka, azimut a vzdálenost. Z uvedených údajů vytvoříte takzvaný polygon a s ním pak pracuje další parta, která na něj „navěsí“ okolí – tedy co se nachází vlevo, vpravo, nahoře, dole, a případné odbočky. Jde tudíž o běh na dlouhou trať. Navíc jsou některá místa skutečně problémová: Třeba ve štolách rudných dolů bohatých na železo nefunguje dobře kompas, takže musíte používat úhloměr.

Dostává se ke slovu i moderní technika? Před časem jsme na stránkách stoplusky měli rozhovor se speleology, kteří používají laserové mapování vnitřního povrchu jeskyně…

Ano, něco podobného se testuje – takzvaná videogrammetrie. V suchých jeskyních snímání nic nebrání, jenže ve vodě je situace složitější. Zkoušel to speleopotápěč Bill Stone v jeskyni El Zacatón, kde spustil do hloubky skoro tří set metrů zařízení připomínající malé auto. Ve vodě však měření pořád omezuje viditelnost.

Když jdete pod vodu, ještě pořád zažíváte stres?

Ano, ale trochu jinak. Pracuju jako instruktor a teď se hlavně bojím, aby se nikomu nic nestalo. Zatím jde tedy všechno bez problémů, ale podvědomá obava pořád zůstává. Když třeba dělám výcvik potápěčů pod ledem, projeví se stres i na spotřebě vzduchu. Pokud jsem někde na korálovém útesu, například při fotografování v tropech, mám spotřebu asi dvanáct litrů za minutu. Když jsem ale navlečený v suchém obleku a učím někoho pohyb pod ledem, spotřebuju klidně i čtyřiadvacet litrů.

Jak často se potápěči do takových akcí pouštějí?

Když to vezmu zeširoka, proč se vlastně lidé pod led vydávají? Kromě zjevné odpovědi, že proto, že taková možnost vůbec existuje, tu máme také zcela praktické důvody: Především pod ním totiž panuje mnohem lepší viditelnost. Rekord, který jsem zažil na Velké Americe, dosahoval třiceti metrů – změřeno přesně pomocí značené vodicí šňůry. Běžná viditelnost u nás přitom bývá okolo tří, čtyř, někdy pěti metrů. V zimě se však klidně i zdvojnásobí, takže to je důvod potápět se pod led a vidět, jak to tam dole vlastně vypadá. V chladu vyhyne fytoplankton, jako jsou řasy, i zooplankton, který se jimi živí. Voda se prostě vyčistí od organismů a kalu a vidíte dál. Odpadá rovněž vlnění hladiny, což také „spolyká“ nějaké světlo.

Podle amerických statistik dosáhl počet fatálních nehod při potápění vrcholu v sedmdesátých letech minulého století a od té doby setrvale klesá…

To přišlo díky zavedení výcvikových standardů. V té době se lidé potápěli především na otevřeném moři, ale pak v okolí floridských břehů objevili spoustu zajímavých jeskyní. K jejich průzkumu však přistupovali s návyky z otevřeného moře, takže docházelo ke spoustě smrtelných úrazů. Nejzkušenější potápěči se proto dali dohromady a vytvořili set pravidel, která dnes představují standard. Navíc majitelé zmíněných lokací začali od návštěvníků požadovat, aby měli kvalifikaci.

Stejné je to u nás v jeskyních, ať už suchých, nebo mokrých. Všechny představují chráněná území či rezervace a jen tak do nich vstoupit nesmíte. Dá se však domluvit s místními potápěči, kteří mají zmíněnou lokalitu propachtovanou. Mají tedy od Ministerstva životního prostředí povolení tam vstupovat na základě plánovaného průzkumu a každý rok – a také na konci projektu – musejí prokázat, kam se průzkum posunul, a přiložit nově vytvořené mapy. Pokud je projekt úspěšný, dostanou na další čtyři či pět let povolení oblast navštěvovat. Mohou si pak pozvat na výpomoc lidi, kteří jeskyním nebo potápění rozumějí. Takhle jsme například spolupracovali v Českém i Moravském krasu či na Slovensku.

Jaké podmínky pro potápění u nás vlastně panují?

Jsou specifické tím, že jsme vnitrozemský stát a potápět se u nás dá jen ve sladkých vodách. V těch slaných bývá obecně viditelnost větší a život pod hladinou mnohem pestřejší. Nicméně lidé se v Česku potápějí už proto, aby se podívali, jak se daná lokalita v průběhu roku mění. Mnozí se naopak potápějí výhradně v teplých mořích a zdejší voda je nezajímá. Bývá to individuální.

Pokud jde o jeskynní potápění, nejsou naše podmínky zdaleka tak ideální jako třeba na Yukatánu. Tady musíte někam dojet, doslova si dotáhnout na místo věci třeba i několik set metrů a pak, jako třeba v Moravském krasu, se spustit studnami s potápěčskou výstrojí padesát až osmdesát metrů dolů, jít podél toku, než se najde místo k zanoření, přičemž viditelnost bývá okolo tří čtyř metrů… Takže ty podmínky jsou u nás dost tvrdé.

Několikrát jste zmínil Yukatánský poloostrov. Jde o mekku potápění?

Ano, protože tamní voda má pětadvacet stupňů, někdy je slaná, někdy sladká, a hlavně je vidět tak daleko, kam člověk dosvítí. A všude kolem miliony krápníků. V těch nejpopulárnějších jeskyních najdete fixní vodicí šňůry, takže se nedá zabloudit. Je to vlastně ideální stav.

Jak je to s povolením? Můžu prostě přijít na místo a začít s potápěním?

To je dost komplikované a situace se liší podle lokality. Když pojedete na Yukatán a budete tam s někým, kdo má licenci, tak na kaverny potřebujete jen základní proškolení, druhý stupeň potápěčské kvalifikace. Půjčí vám vybavení a můžete s průvodcem dolů. U nás je to složitější, lidem obvykle trvá delší dobu, než si opatří výstroj, naučí se metodiku a dosáhnou vyšší kvalifikace. V neposlední řadě si musíte najít parťáka, se kterým se sehrajete natolik, že můžete bez obav do jeskyně.

Musel jste někdy někomu říct, že se pro něj potápění nehodí?

Většinou se situace vyřeší sama tak, že když to lidem nejde, nechají toho. Navíc existuje možnost se jít potápět s doprovodem divemastera jen do dvanácti metrů, tedy bez dekomprese. Dost často na tohle slyší dámy, které se jinak do větších hloubek bojí. Hrozně obdivuju, jak jsou cílevědomé a urputné: I když se jim třeba zpočátku nedaří, jsou schopné chodit rok do bazénu trénovat a natolik se zlepší, že si pak udělají i druhý stupeň kvalifikace. Kdežto u pánů je to jinak: Když hned neuspějí, zasáhne to jejich ego a často se na potápění vykašlou. Od té doby, co se začaly dělat barevné neopreny, stoupl počet žen mezi potápěči asi na třetinu (směje se), a navíc se díky nim začalo výstroji říkat výbava. Průměrný věk při kvalifikaci potápěče se pohybuje okolo pětatřiceti let, ale dělat to pak můžete celý život. A nejlepší je začít už od osmi roků.

Kde vás dodnes potápění nejvíc baví?

Jde o hodně míst, ale nejlepší pocity jsem měl při proplouvání a procházení chodeb za sifony, kde ještě nikdy nikdo nebyl, při potápění skoro na všech Plitvických jezerech nebo v ledovcových jezerech v Krkonoších.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

Jiří Hovorka (*1944)

Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, ale potápění se věnuje naplno. Je držitelem nejvyšší potápěčské kvalifikace CMAS I3 – školitel instruktorů, členem Výcvikové komise Svazu potápěčů i Speleopotápěčské komise v České speleologické společnosti a patří také do týmu ve firmě Orca Diving. Zabývá se rovněž speleologií, speleopotápěním a fotografováním nad vodou i pod ní. Když právě neučí, servisuje potápěčskou techniku.

Ikonické geologické souvrství Cedar Mountain ve východním Utahu, které místy dosahuje mocnosti přes kilometr, zahrnuje druhohorní sedimenty z období spodní a počátku svrchní křídy. Souvrství je známé přibližně 80 let, samotné sedimenty jsou ale staré 140 až 90 milionů let. Paleontologové v tomto místě provádějí již déle než 20 let intenzivní výzkum a podařilo se jim zde objevit řadu dinosauřích fosilií. Přesto se zde sále daří nacházet stopy doposud neznámých druhů.

Takovou novinkou je nově objevený ornitopod – „ptakopánvý“ dinosaurus, který patří k raným a primitivním zástupcům této vývojové linie. Paleontoložka Lindsay Zannová ze Státní univerzity Severní Karolíny a její spolupracovníci pokřtili nového dinosaura Iani smithi, podle římského boha Januse, zobrazovaného se dvěma tvářemi, který byl symbol změn a proměn. Nejnovější studii amerických paleontologů zveřejnil časopis PLoS ONE.

Dávný svět plný změn

Vědcům se podařilo objevit většinu kostry mladého jedince – včetně lebky, žeber a končetin. Jeho nejvýraznějším rysem jsou masivní čelisti se zuby, které musely být skvělé pro žvýkání tuhého rostlinného materiálu. Ptakopánvý Iani smithi žil na území dnešního Utahu asi před 99 miliony let, tedy v období cenomanu.

Tehdejší svět nebyl příliš klidným místem k životu. Prostředí procházelo řadou změn, které se projevovaly i na populacích dinosaurů. Oteplilo se tak, že v polárních oblastech prosperovaly deštné lesy. Hladina oceánu byla asi o 150 metrů výše než dnes a pobřeží čelila agresivní erozi. V Severní Americe zmizeli obrovští sauropodi i allosauři, kteří je lovili a nahradili je draví opeření teropodi a menší býložraví ornitopodi, jako byl právě Iani.

TIP: Ocas nově objeveného ankylosaura Stegourose připomíná válečný kyj Aztéků

„Iani byl skvělým překvapením. Věděli jsme, že zde nějaký takový druh žil, podle dříve nalezených jednotlivých zubů,“ popisuje Zannová. „Rozhodně jsme ale nečekali, že narazíme na tak úžasnou kostru, obzvláště z dramatického období cenomanu. Je pro nás velice cenná, především díky velmi slušně zachovalé lebce.“

Pavouci vytvářejí pospolitosti dvou různých typů. První, méně dokonalý způsob soužití spočívá v tom, že pavouci sice žijí společně, ale přitom každý z nich loví na vlastní pěst a také při péči o potomky si nijak nepomáhají. Takové kolonie vytvářejí zástupci nejméně dvanácti čeledí. 

O poznání vzácnější jsou kolonie druhého typu, které jsou tvořeny příbuznými jedinci. Tyto rozvětvené „rodiny“ budují společné hnízdo, společně snovají sítě, do kterých pak kolektivně loví. O kořist se tito sociální pavouci dělí.

Typickým příkladem velké rodinné kolonie jsou komunity jihoamerické snovačky pospolité (Anelosimus eximius). Ta staví na jedné straně sítě o průměru od 10 do 25 cm, v nichž nachází domov jen několik málo pavouků. Na druhé straně buduje i sítě o průměru 2 až 3 metry s několika tisíci jedinců. Největší popsané sítě snovačky pospolité měřily v průměru 7 metrů a žilo v nich 50 000 pavouků. Nejlépe si vedou kolonie střední velikosti – tedy ani příliš malé, ani příliš rozbujelé.

Velké rodinné kolonie jihoamerické snovačky pospolité (Anelosimus eximius) někdy čítají i desítky tisíc jedinců. Na snímku společně likvidují oběť, na niž by samotní jedinci nikdy nestačili. (foto: Shutterstock)

Dělení kořisti se může zdát z hlediska jednotlivých členů kolonie nevýhodné. Pro samotářské pavouky platí, že co si chytnou, to také sežerou. U snovaček pospolitých se musí pavouk části úlovku vzdát. Kolonie je ale v celkové bilanci výkonnější, než by byli všichni její členové dohromady při lovu na vlastní pěst. Společným úsilím zvládnou snovačky udolat třeba i patnáct centimetrů dlouhou kobylku. Tu by ani ten nejzdatnější lovec kolonie vlastními silami neulovil. Podíl z kořisti tak bývá v kolonii vyšší než průměrný individuální úlovek.

TIP: Rodinný život pavouků: Vražedná a sebevražedná dramata na osmi nohou

Život v kolonii má i ale svou odvrácenou tvář. Námluvy probíhají jen v rámci kolonie, a protože ji obývají členové jedné rodiny, dochází tu velmi často k incestům. Ty mají za následek pokles životaschopnosti pavouků, což nakonec vede ke kolapsu společenstva.

Supernovy patří k nejspektakulárnějším jevům, jaké vesmír nabízí. Obrovská exploze, vedoucí často k naprosté destrukci hvězdy, dokáže krátkodobě přezářit i mnohé galaxie. Supernov ovšem existuje víc typů: počínaje výbuchem stálic v degenerovaném systému s přetokem hmoty přes srážku dvojice bílých trpaslíků v dvojitě degenerované dvojhvězdě až po gravitační kolaps velmi těžké osamocené hvězdy. K daným jevům však dochází relativně zřídka, v naší Galaxii v průměru jednou za sto let. 

Poslední taková exploze se zřejmě zažehla mezi lety 1890 až 1908 (respektive v tomto období byla exploze pozorovatelná ze Země), unikla ale sledování. Stejně tak nebyla pozorována supernova v Kasiopeji, která musela vybuchnout kolem roku 1680. Mezi pozorované jevy tohoto typu však rozhodně patří Keplerova supernova z roku 1604, Tychonova supernova z roku 1572 nebo úkaz sledovaný v roce 1181 Číňany a Japonci. 

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Další podobnou explozi v naší Galaxii nelze předpovědět, nicméně o kandidáty není nouze. Půjde o Antares, Betelgeuze, ρ Cassiopeiae či snad η Carinae? Nebo o jinou hvězdu? Astronomové odpověď neznají, ani ji znát nemohou. Nezbývá než se nechat překvapit a doufat, že k výbuchu nedojde příliš blízko. Kdyby explodovala hvězda bližší než 2 kpc (kiloparseky), mohlo by to mít na Zemi a její biosféru zhoubný vliv. 

Poslední ruský car Mikuláš II. i jeho rodina byli známí milovníci zvířat. Sám panovník v mládí choval kolie a také jeho děti měly slabost pro čtyřnohé miláčky. Po paláci tak pobíhala různá plemena psů. Carevič Alexej měl kočku jménem Koťka. Zvíře mělo ustřižené drápky, aby náhodou následníka trůnu trpícího hemofilií nepoškrábalo. Když však přišel revoluční rok 1917, Romanovci byli vykázáni do nuceného exilu v Tobolsku a později v Jekatěrinburgu, následovala je pouze trojice psů.

Mikulášova dcera Taťána dostala v roce 1914 francouzského buldoka jménem Ortipo. Daroval jí jej zraněný důstojník v jedné z nemocnic, které po vypuknutí války navštívila. Anastázie zase přilnula k psíku Jimmymu z plemene kavalír King Charles španěl. Mladý carevič se spřátelil s kokršpanělem jménem Joy, s nímž dokonce navštěvoval i vojáky na frontě. Tato tři zvířata jako jediná odešla se svými páníčky a doprovázela je po zbytek cesty. 

Vězení pro jedny, svoboda pro druhé 

Pár měsíců strávených v Ipatějově domě v Jekatěrinburgu představovalo pro Romanovce utrpení, ale psi zde byli ve svém živlu. Běhali a hráli si na velké zahradě a často také utíkali na ulici. Někdy prý bývali pryč i několik dní. Pak ale přišla osudná noc z 16. na 17. července 1918, kdy rudoarmějci nahnali Mikuláše s rodinou i služebnictvem do sklepa a tam je zavraždili. Tehdy vyhasl také život Jimmyho, jehož Anastázie držela v osudnou chvíli na klíně. Později se také našly psí pozůstatky.

Ortipo s Joyem se tehdy pravděpodobně toulali někde venku, což jim zachránilo život. V případě buldoka Ortipa ale šlo o záchranu trvající jen několik dnů, protože psík se neustále motal kolem domu a bez ustání hlasitě štěkal. Soudí se, že tím obtěžoval stráže hlídající prázdný dům, kteří psa zabili. 

Podle svědků se v okolí toulal také kokršpaněl Joy. Opuštěného psa se zželelo důstojníkovi Rudé armády Michailu Letyominovi, jenž se ho ujal. Později však město obsadili bělogvardějci a jeden z nich, Pavel Rodzyanko, který znal osobně carskou rodinu, Joye potkal na ulici. Pes jej zavedl k Letyominovi, jenž skončil ve vězení, a jeho další osudy jsou nejasné. Kokršpaněl však skončil u Rodzyanka. 

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Po porážce bělogvardějců měl nový páníček Joye štěstí, protože se mu přes Omsk a Vladivostok podařilo opustit zemi a odplout do Velké Británie. Tam zvíře daroval králi Jiřímu V., takže kokršpaněl strávil zbytek života na Windsorském hradě. Dnes je pohřben na tamním hřbitově královských psů.

Na Floridě se od 80. let 20. století velmi úspěšně šíří krajty tmavé (Python bivittatus), které původně pocházejí z jižní a jihovýchodní Asie. V důsledku této katastrofální invaze devastují hadi cenné ekosystémy unikátních mokřadů Everglades a další místa. Invazní krajty mají neukojitelný apetit a decimují řadu druhů savců, včetně lišek, králíků, mývalů, vačic, jelenců, kojotů nebo pum.

Najdou se ale i taková zvířata, která mají z přítomnosti invazních plazů prospěch. Podle studie amerických zoologů, které vedla Marina McCampbellová z Floridské univerzity, díky krajtám nebývale prosperují místní křečci bavlníkoví (Sigmodon hispidus). Výzkum zoologů nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Mammalogy.

Křečkům krajty svědčí

Badatelé odchytili 81 křečků v místech s častým výskytem krajt a 34 křečků z míst, kde se tito hadi vyskytují v menší míře. Všech 115 křečků označili vysílačkami a sledovali jejich pohyb krajinou. Díky experimentu vyšlo najevo, že křečci umírají zhruba stejně na místech s krajtami i bez krajt. V místech s početnější populací krajt sice tito invazní hadi ulovili 6 křečků, na populaci těchto hlodavců to ale nemělo prakticky žádný vliv. Pro krajty jsou křečci jen okrajovou kořistí. Vzhledem k tomu, že krajty loví větší zvířata, včetně řady predátorů křečků, vytvářejí tím pro tyto hlodavce více prostoru k životu. A křečci bavlníkoví toho rádi využívají a množí se.

TIP: Jak na přemnožené invazní krajty? Floridské úřady radí: Snězte je!

Křeček bavlníkový nijak zvlášť nepřipomíná naše křečky polní či chované křečky a křečíky. Vlastně byste si ho snadno mohli splést s krysou, jak ostatně naznačuje i jeho anglické pojmenování cotton rat. Problém je ale především v tom, že tito křečci šíří celou řadu nemocí, včetně hantavirů a infekcí přenášených komáry. S rostoucím počtem křečků tak stoupá i riziko přenosu těchto nemocí. 

Asi jednatřicet kilometrů od jezera Loch Ness objevili vědci zhruba půl metru dlouhý kus tartanové látky – typické vlněné tkaniny s pravoúhlým vzorem. Následně určili, že k jejímu obarvení neposloužily umělé pigmenty, a proto předpokládali, že vznikla před rokem 1750. Další zkoumání pak stáří artefaktu upřesnilo na období mezi léty 1500 a 1600, tudíž jde o nejstarší známý skotský tartan.

TIP: Nejstarší džíny na světě? V Peru objevili 6 tisíc let starou látku barvenou indigem

„Proces zkoumání trval téměř šest měsíců, ale vynaložené úsilí stálo za to a výsledky nás nadchly," okomentoval nález Peter MacDonald, vedoucí výzkumu a sbírek charitativní organizace Scottish Tartans Authority, která se věnuje propagaci a ochraně skotského národního oděvu. Ve Skotsku jsou nálezy takto starých textilií velmi vzácné, protože ve zdejší půdě látky rychle degradují. Nalezený kus, který měří 55 cm x 43 cm, byl pohřben v rašelině a nebyl vystaven působení vzduchu. Byl tak naštěstí dokonale konzervován.

Dlouhodobý pobyt v prostředí snížené gravitace má neblahý vliv na lidské tělo. Za nejviditelnější a pohříchu i nejtrvalejší vědci považují zvětšování mozkových komor astronautů. Tyto komory jsou základem ventrikulárního systému – navazují na míšní kanálek a jsou vyplněny mozkomíšním mokem, který je produkován ve stěnách mozkových komor v místech zvaných choroidní plexus. Dřívější výzkum mozků astronautů ukázal, že delší pobyt v prostředí snížené gravitace vede ke zvětšení komor až o 25 %. Mozek astronautů se bez gravitace posouvá v lebce vzhůru, což vytváří prostor pro zbytnění mozkových komor.

Úskalí dlouhodobých misí

Rachael Seidlerová, výzkumnice v oblasti vesmírného zdraví na Floridské univerzitě v Gainesville, se rozhodla prozkoumat, jaký dopad má doba strávená ve vesmíru na zvětšování mozkových komor. Vědkyně prozkoumala mozky celkem 30 astronautů před vesmírnou misí a po ní pomocí magnetické rezonance. Část astronautů strávila ve vesmíru dva týdny, část šest měsíců a u čtyř astronautů trval jejich pobyt ve vesmíru déle než rok.

Ukázalo se, že doba pobytu je přímo úměrná zvětšování mozkových komor. Dobrou zprávou (zejména pro vesmírné turisty) je, že u dvoutýdenních misí vědci nezaznamenali žádné měřitelné zvětšení mozkových komor. U delších misí ale došlo ke skokovému zvětšení, které se po šesti měsících pobytu ve vesmíru ustálilo. Rozdíl ve změnách v mozcích astronautů, kteří strávili ve vesmíru šest měsíců a těch, kteří byli vystaveni mikrogravitaci déle než rok, byl podle vědkyně zanedbatelný.

TIP: Proč astronauti ve vesmíru hladovějí? Jídlo se jim v žaludku vznáší

Další relativně dobrou zprávou je, že zhruba do tří let se velikost mozkových komor astronautů vrací do původního stavu. Podle Rachael Seidlerové zatím nevíme nic o tom, jak a zda vůbec velikost mozkových komor ovlivňují výkon astronautů a jaké jsou dopady těchto změn na jejich dlouhodobé zdraví. V každém případě jde o důležitou otázku, na kterou bude třeba nalézt odpověď před plánovanými dlouhodobými misemi na Měsíc a později i na Mars.

Můry tohoto druhu, jenž se řadí do čeledi martináčovitých (Saturniidae), se vyskytují po celé Severní Americe až po Washington a na severu ve většině kanadských provincií. Stejně jako ostatní martináčovití má i tento druh zakrnělý sosák a trávicí soustavu, takže dospělí jedinci žijí maximálně dva týdny.

TIP: Kometa zářivá patří mezi nejkrásnější motýly: V čem tkví kouzlo její krásy?

Aby našla partnera, vysílá samička feromony, které samec detekuje pomocí citlivých tykadel. Samci mohou tyto feromony ucítit až na vzdálenost jednoho kilometru. Páření obvykle začíná brzy ráno a trvá až do večera. Po páření naklade samička až sto vajíček, která jsou skvrnitě červenohnědá. Po dosažení dospělosti housenky dlouze spřádají velké hnědé kokony na stromech nebo dřevěných konstrukcích. Jako dospělci se pak vylíhnou během prvních dvou týdnů sezónně teplého počasí na začátku léta. Mají pouze jednu generaci za rok.

Druhorozený syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské – Soběslav II. (1173–1178) se už od mládí přetahoval o moc se svým bratrancem Vladislavem II. (1140–1172) a jeho synem Fridrichem (1172–1173). Prvotní pokusy o převzetí trůnu ale dopadly neúspěšně a Přemyslovec skončil ve vězení na hradě Přimda, kde strávil s přestávkami přes 13 let. Na svobodu se dostal až po zákroku německého císaře Fridricha Barbarossy, který nechal roku 1173 sesadit knížete Fridricha a za nového vladaře určil Oldřicha, třetího ze synů Soběslava I. Ten však nabídku odmítl s tím, že větší právo na trůn má jeho starší bratr Soběslav II., a tak dosavadní vězeň putoval z žaláře rovnou na knížecí stolec.

Nedůvěra v českou šlechtu 

Dobové prameny líčí Soběslava jako muže zbožného a dobrosrdečného. Například když na počátku své vlády přišel do Prahy zcela bez prostředků, odmítl se domoci financí obvyklou a přímočarou cestou, tedy vypsáním berně, a raději si vypůjčil peníze od kladrubského kláštera. Kronikář Jarloch o knížeti uvádí: „Říkají o něm, kdož ho znali, že byl spravedlivým soudcem, kostelům Božím velmi nakloněn, k dobrým dobrý, ale postrachem pro ty, kdož činí zlo. Vždy pečoval o to, aby chránil chudého před mocným (…) že se kvůli chudým nebál urazit urozené, a byl vůbec nazýván selským knížetem. Na výpravě válečné, obklopen velmoži na koních a vozech necítil se bezpečen, neviděl-li kolem sebe svobodného lidu selského, pěších i na koních, jak komu jeho prostředky dovolovaly.“ 

Knížecí sympatie k selskému stavu je ovšem třeba brát s rezervou. Zkušenosti z mládí jej nabádaly, aby příliš nedůvěřoval českým velmožům, kteří se bez vlády pevné ruky drali k moci a uzurpovali si panovnické majetky a hradiště do dědičné držby. Soběslav, než aby spolupracoval se šlechtou, se proto raději snažil získat podporu církve. Jako vůbec první český vladař udělil výsady menšině pražských Němců a jeho privilegium bylo po dlouhou dobu pokládáno za příklad městské samosprávy. 

Krutá pomsta 

Podle historika Václava Novotného (1869–1932) zavdal Soběslav II. podnět k pohrdavému smýšlení o své osobě hned na počátku vlády. Nechal totiž zatknout a krutým způsobem popravit svého žalářníka z Přimdy, kastelána Konráda Šturmu, ačkoliv mu předtím slíbil beztrestnost. Aby napravil nepříznivý dojem, podrobil se následně v režném rouše a bos veřejnému pokání. Jednalo se ovšem o dvousečnou zbraň. Středověká společnost si sice vážila mnišské askeze, od rytíře či panovníka se ale očekával spíše hrdý vzdor. Soběslav II. tedy svým činem získal náklonnost církve a prostého lidu, ale v očích nejednoho šlechtice pozbyl sympatií. 

TIP: Šedá eminence Přemyslovců: Alžběta Uherská řídila zemi místo svého manžela

Svou sebevědomou a samostatnou politikou se Soběslav začal brzy stávat nebezpečným i pro Barbarossu. Navíc proti sobě popudil i papeže, když jeho oddíly během válečné výpravy do Rakous roku 1176 poplenily církevní majetky. Císař Svaté říše římské proto nechal nepohodlného panovníka sesadit a české knížectví udělil v léno opět Fridrichovi. Většina domácích velmožů za této situace „knížete sedláků“ nechala na holičkách a přidala se na stranu jeho protivníka. Soběslav II. se nehodlal vzdát bez boje, jenže 27. ledna 1179 byl poblíž Prahy poražen spojeneckými vojsky Fridricha a moravského údělníka Konráda II. Oty, čímž jeho panovnická éra v podstatě skončila. Přemyslovec uprchl ze země a v zahraničí o rok později přibližně ve věku 52 let zemřel.