Habsburská monarchie vždy usilovala o co nejtěsnější sepětí se Svatým stolcem. Přestože se od konce 18. století tolerovala některá nekatolická vyznání a od revolučního roku 1848 měli občané soustátí garantovanou náboženskou svobodu, nedošlo k žádnému výraznému masovému odchodu z této církevní organizace. Katolicismus tak zůstával výrazně protežovaným vyznáním vládnoucího rodu a drtivé většiny obyvatel. Například v Praze, která měla být jako sídlo protikatolických spolků a stran logicky nejvíc „odkatoličtěna“, se ještě na přelomu 19. a 20. století hlásilo k Římu téměř 89 % obyvatel (dalších 9,5 % byli židé). Na nekatolická vyznání připadají tedy necelá 2 % obyvatel, což konkrétně čítalo 3 770 vyznavačů. To věru není mnoho. Vše se mělo změnit se vznikem republiky.

Symbol poroby

Velmi záhy po 28. říjnu se v revolučním nadšení naplno ukázala antiklerikální nálada společnosti. Tradiční církev představovala v očích mnoha lidí spojení se starou monarchií, s níž bylo nutné se nadobro rozžehnat. A to i za cenu radikální akce. Proto parta mladých socialistů a anarchistů z pražské čtvrti Žižkov v čele s bohémem Frantou Sauerem 3. listopadu dorazila na Staroměstské náměstí rozhodnutá strhnout Mariánský sloup. Jeho základní kámen byl položen roku 1650 a byl vztyčen jako poděkování Panně Marii za konec třicetileté války. Na počátku 20. století si však mnozí mysleli, že jej postavili Habsburkové na oslavu svého vítězství na Bílé hoře. Stal se pro ně symbolem poroby a útlaku.

Celá akce se neobešla bez násilí. Sauer a ostatní aktéři byli sice podporováni částí sociálních demokratů a národních socialistů, ale rychle se zformovala také obranná linie Pražanů, kteří se barbarskému počínání snažili zabránit. Do rvačky dorazil i sbor četníků, ti však už mohli jen bezradně přihlížet, jak se barokní dílo rozbíjí o dlažbu. Hlava Madony se odkutálela do náruče jednoho z účastníků, který nelenil a odnesl si ji domů. O více než 30 let později zlomek prodal do starožitností, odkud se dostal do lapidária Národního muzea. Zde je k vidění dodnes.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, stržený 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, mylně jako symbol porážky na Bílé hoře. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Rozvášněný dav však ještě nehodlal s ničením uměleckých děl přestat. Početná skupina se večer toho dne vydala ještě ke Karlovu mostu. Zde měli radikálové v plánu naházet do Vltavy všechny sochy a sousoší, které středověkou památku zdobí. V tom jim ale zabránilo vojsko a policie. Hlavní iniciátor se k činu veřejně doznal, avšak soud celý incident vyhodnotil pouze jako přečin, a to vzhledem k revolučnímu kvasu oněch dní.

Odpadlíci

Reakce společnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Církev a katolické obyvatelstvo vyjádřily hluboké pobouření nad barbarským činem. Národní výbor nové republiky (dočasná vláda) nesouhlasil s jakýmkoli ničením památníků. Také národní socialisté a sociální demokraté, jejichž záštitou se Sauer a jeho komplicové oháněli, se od celé akce distancovali. (Samotný Masaryk však později vyjádřil opatrný souhlas.) V lidovém prostředí tento čin inspiroval mnohé nespokojence k přehodnocení své příslušnosti k Římu a papeži. Po celé zemi se rozhořely protesty a leckde až obrazoborecké bouře – rabování kostelů, ničení soch svatých, křížů nebo božích muk. V jásavé atmosféře konce Velké války a vzniku nového státu se dá i vcelku pochopit, že lidé dávali průchod vášnivým emocím, nicméně to nakonec nemělo mít dlouhého trvání.

Většina antiklerikálně smýšlejícího obyvatelstva se spokojila s oficiálním opuštěním katolické církve. Tito takzvaní „odpadlíci“ buď vstoupili do nově vznikající Církve československé, nebo se hlásili k bezvěrectví. Při sčítání lidu roku 1921 se nakonec ukázala celková čísla. Z původních 96,5 % římských katolíků před vznikem republiky jich v Českých zemích zůstalo 76,3 %. V absolutních číslech odešlo 1,4 milionu věřících.

Nespokojení kněží

Nemysleme si však, že katolická církev byla po převratu ve všem zajedno. Právě naopak. Vnitřní pnutí a reformní snahy inspirované takzvanou Katolickou modernou se projevovaly už před 28. říjnem. Naplno však propukly po vzniku ČSR. Vždyť i katoličtí duchovní byli občany republiky a jako takoví si nechtěli vybírat mezi loajalitou ke státu a k církvi. Spisovatel Baar a jeho spolupracovníci založili Jednotu katolického duchovenstva, ke které se přihlásilo 80–90 % kněží! Nejednalo se rozhodně o žádné okrajové hnutí.

Její zástupci na audienci u prezidenta vyjádřili loajalitu státu a seznámili Masaryka s chystanou reformou církve. A že byla věru radikální! Mezi požadavky patřilo třeba zrušení celibátu nebo demokratická volba biskupů, tedy věci, o kterých se diskutuje bez úspěchu ještě po 100 letech. Jednota potřebovala svolení papeže, aby mohla reformu provést. Ten však celou věc víceméně shodil ze stolu a rozhodl se hnutí zlomit. Konečně, nebyla to první zkušenost papežství s kacířskými Čechami, co si pořád vymýšlí nějaké zvláštnosti.

Nové církve

Jednota se poté rozštěpila na dva proudy. Větší část duchovenstva rezignovala a podřídila se Svatému otci, ale radikální část kněží v čele s Karlem Farským se odhodlala k nesnadnému kroku. Tak vznikla Církev československá, od roku 1971 s přídomkem husitská. Právě sem mířily kroky mnoha lidí, již nadále nechtěli být katolíky, ale zároveň netíhli k ateismu. Tato ke státu loajální církev rok po svém vzniku čítala kolem půl milionu věřících. V prvních letech si organizace hledala své směřování. Část tíhla k evangelickému směru, část k pravoslaví. Vyznavači ortodoxie však byli v menšině, a nakonec pod vedením biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka) došlo k jejich odštěpení. Zbylí členové kolem Karla Farského se začali odkazovat k husitské tradici. A s dědictvím upáleného mistra a jeho následovníků souvisí i diplomatická roztržka mezi Vatikánem a ČSR, kterou způsobil prezident Masaryk.

Marmaggiho aféra

Roku 1925 byla situace katolické církve již poměrně stabilizovaná. Revoluční nálady odezněly, vztahy mezi papežským státem a ČSR fungovaly. V červenci toho roku se však konalo 510. výročí smrti Jana Husa. Církvi se dostalo ujištění, že akce nebudou mít protikatolický charakter, avšak prezident Masaryk se chystal dát ostentativně najevo svůj názor. V den výročí nad Pražským hradem zavlál (ahistorický) černý husitský prapor s rudým kalichem, který rozpálil papežského nuncia (vyslance) Marmaggiho téměř doběla. Během jediného dne si sbalil kufry (zlí jazykové tvrdí, že i několik vzácných koberců, které mu až tak úplně nepatřily) a z Prahy odjel.

TIP: Když vlál nad Hradem husitský kalich: Masarykův spor s Vatikánem

Reakce veřejnosti šokovala i samotného Masaryka. Protikatolické nálady byly evidentně pryč, a ačkoliv socialistická poslankyně Fráňa Zemínová pokřikovala v parlamentě: „Bude-li Svatá stolice tvrdá, pošleme jí láhev Šaratice!“, všeobecná nálada spíš volala po smíru. K tomu došlo o tři roky později. Od té doby byly vztahy mezi ČSR a Vatikánem stále lepší, čehož důkazem může být třeba to, že roku 1938 se papež Pius XI. jako jeden z mála významných činitelů ostře vymezil proti mnichovskému diktátu. Éra první republiky se však chýlila ke svému konci.

Pokud existuje v železniční dopravě symbol starosvětského luxusu, pak je to Orient Expres. Vůbec poprvé vyjel 5. června 1883 na cestu z Paříže do Vídně jako speciální vlak pro čtyřicet cestujících. Všechny je tehdy osobně pozval Belgičan Georges Nagelmackers, v jehož hlavě se nápad na cestování po starém kontinentu v dokonale vybaveném vlaku zrodil. 

Inspiroval ho k němu pobyt ve Spojených státech, kdy měl možnost se na vlastní kůži seznámit s Pullmanovými nadstandardními vozy. Byl to právě americký průmyslník George Mortimer Pullman, kdo roku 1864 představil první lůžkový vůz, jejž o tři roky později následoval jídelní vagon a poprvé v dějinách se tak podávaly pokrmy na dráze. V Evropě měl Nagelmackersův projekt nicméně prvenství a vyvolal proto náležitou pozornost, takže jeho společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits et des Grands Expres Europeens brzy slavila úspěch. 

Zlatá éra

Ačkoliv cílem první jízdy Orient Expresu byla Vídeň, již o několik měsíců mířil luxusní vlak až do Konstantinopole (od roku 1930 Istanbul). Vlaková souprava mohla ale dojet pouze do rumunského města Giurgiu, kde železnici křížil cestu Dunaj. Dál bylo třeba pokračovat trajektem, lokálními vlaky a lodí. To se změnilo roku 1888, kdy již mohl vlak absolvovat celou trasu do turecké metropole bez přerušení, protože došlo k dokončení nových mostů v Rumunsku a Turecku. Spací vozy původně v hnědé a od roku 1919 v typické modré a zlaté barvě tak začaly křižovat Evropu a staly se synonymem přepychu a prestiže. Na cestu se jimi vydávaly nejbohatší a nejmocnější osobnosti, mezi nimiž nechyběli ani panovníci. Právě díky svým vznešeným pasažérům získal Orient Expres přezdívku „vlak králů, král vlaků“. 

Roku 1897 byl po osmi letech práce otevřen alpský Simplonský tunel, spojující Švýcarsko a Itálii, a jelikož obliba Orient Expresu stále rostla, jeho trasa se rozšířila i tímto směrem. Novými cíli se stal Milán, Benátky a Terst. Následující rozkvět přerušila roku 1914 první světová válka. Po ní však nastala pro Orient Expres zlatá doba. Přispěl k tomu mohutný boom cestování po Evropě i směřování stále většího počtu lidí na Střední Východ. 

Tehdejší stěžejní trasa, která získala označení Simplon-Orient-Expres, vedla z Paříže do Vallorbe, Lausanne a Brigue, poté přes Simplonský tunel, Milán, Benátky, Terst, Bělehrad, Nisch a Crveni Krst. Odtud vlaky směřovaly buď do Sofie a Istanbulu, nebo do Thessaloniki a Athén. Trasa z Paříže do Istanbulu se zrychlila na 56 hodin, přesto se cestující mohli spolehnout na to, že v luxusních spacích vagonech stráví vždy tři noci. Šlo přece o požitek z cesty…

Odlesk bývalé slávy

Provoz na tratích Orient Expresu opět přerušil světový válečný konflikt, ale už v prosinci roku 1945 byl obnoven spoj na trase z Paříže do Terstu. Snahu o zprovoznění původních tras poznamenávala až do poloviny padesátých let situace v Jugoslávii a Bulharsku, které se po válce ocitly za železnou oponou, takže do roku 1962 fungoval Simplon-Orient-Expres už jen jako středně luxusní vlak s dříve nemyslitelnými vozy druhé třídy. V polovině sedmdesátých let tvořili jeho osazenstvo především turečtí dělníci a chudší turisté. 

Návrat k bývalé slávě Orient Expresu začal v druhé polovině sedmdesátých let 20. století. Švýcarský podnikatel Albert Glatt tehdy nechal zrekonstruovat původní vozy do podoby z dvacátých let a v roce 1976 začal provozovat nostalgické vlaky pod značkou Orient Expresu.

TIP: Vlaky naděje i smrti: Znáte nejslavnější železniční tratě?

Skutečné vzkříšení Orient Expresu je ovšem spjato se jménem obchodníka Jamese Sherwooda, který v roce 1977 koupil dva původní spací vozy proslulého vlaku, jež se staly základem parku pětatřiceti historických restauračních a lůžkových vozů. Nakupoval v muzeích, u soukromých sběratelů i cateringových společností a veškerá technika poté procházela rekonstrukcí s důrazem na obnovení její zcela autentické původní podoby. Dne 25. května 1982 pak vyjel obnovený Venice Simplon-Orient-Expres na první z pravidelných jízd z Londýna do Benátek. Zároveň ale vypukl soudní spor o obchodní značku Orient Expres, v jehož důsledku byl v roce 2008 provoz Glattových vlaků zastaven.

Vlečné paprsky jsou oblíbenou rekvizitou science-fiction filmů nebo třeba videoher. Vědci ale intenzivně pracují na tom, abychom tuto technologii měli k dispozici i v reálném světě. Jejich motivací je zejména boj s orbitálním odpadem, který je stále větším problémem pro lety do vesmíru a provoz na oběžné dráze.

NASA odhaduje, že se na zemské orbitě pohybuje asi 23 tisíc kusů odpadu o velikosti softballového míče (cca 10 cm) a větších. Srážka s takovým objektem při rychlostech, jaké jsou na oběžné dráze Země obvyklé, prakticky vždy vede k rozsáhlé destrukci. Zároveň není snadné takový odpad přímo zachytit.

Elektrostatické paprsky

Doktorand Julian Hamerl z Coloradské univerzity v Boulderu a jeho kolegové proto vyvíjejí technologii, která se v mnohém podobá vlečným paprskům jak je známe z filmů. Jde o „elektronové paprsky,“ které využívají elektrostatickou odpudivou nebo přitažlivou sílu k manipulaci s kusy orbitálního odpadu.

Výzkum „elektronových paprsků“ prozatím probíhá v laboratoři, kde vědci překonávají řadu technologických výzev. Jejich velmi užitečným pomocníkem je vakuová komora Electrostatic Charging Laboratory for Interactions between Plasma and Spacecraft (ECLIPS), která simuluje vesmírné prostředí na orbitě Země.

TIP: Britský satelit RemoveDEBRIS úspěšně harpunoval kosmický odpad

Právě v komoře ECLIPS probíhají experimenty s elektrostatickými paprsky. Badatelé simulují i orbitální odpad, k čemuž jim slouží kovové kostky i složitější tvary. Šéf výzkumu Hanspeter Schaub předpovídá, že s dostatečným financováním dostanou do vesmíru prototyp vybavený funkčím elektrostatickým paprskem do 5 až 10 let. „Na této technologii je skvělé, že jeden servisní satelit s paprskem dokáže přemístit několik, možná i několik desítek kusů nebezpečného orbitálního odpadu,“ upřesňuje Shaub.

Jak vyrobit kvevri? Je to snadné: Hrozny se nejprve musejí sešlapat a dokonale rozmačkat, načež se výsledná kaše i se zrnky a slupkami umístí do ohromných hliněných džbánů, jež daly vínu jeho název. Nádoby, do kterých se pohodlně vejde dospělý člověk, se poté zakopou do země, zapečetí a šťáva se v nich nechá fermentovat pět až šest měsíců. Nakonec se musí víno ze džbánů opatrně odsát tak, aby veškerý kal a nečistoty zůstaly na dně. A to je vše – vznikne siný a originální produkt, který nelze okusit nikde jinde na světě. Macerované zbytky se pak samozřejmě nevyhodí, ale zpracují se na ovocnou pálenku zvanou čača.

Věřte nebo ne, zmíněnou techniku používají místní vinaři nepřetržitě už osm tisíc let, což dělá z gruzínského regionu Kvemo Kartli kolébku výroby uvedeného nápoje. Právě tam totiž archeologové před dvaceti lety objevili prastaré nádoby podobného typu a z organických zbytků uvnitř dokázali určit jejich původní obsah: Nijak překvapivě se příliš nelišil od toho, co si můžete při návštěvě Gruzie vychutnat dnes.

Na vlastní kůži

V minulosti nemělo víno sloužit jen k obyčejnému popíjení, ale bylo zasvěceno božstvům: Dochovaly se skalní malby, na nichž postavy během ceremonií pozvedají číše. Odborníci tak spekulují, že kulty antických bohů vína Dionýsa a Bakcha mají původ právě v místních slavnostech. Víno v kavkazské zemi rovněž zůstává neobyčejným nápojem, který nemůže chybět při oslavě žádného svátku – ať už civilního, či náboženského.

TIP: Nejmenší vinice na světě produkuje pouze 29 lahví vína ročně a neměli byste je pít

Jeho produkci se nevěnují pouze malí farmáři, nýbrž také kláštery. Biskup David proto přišel s nápadem na založení instituce, jež by tradici výroby kvevri vyučovala. Ve vesnici Ikalto, asi padesát kilometrů severovýchodně od Tbilisi, tak vznikla škola propojená s muzeem, jež prastarou techniku přibližuje. Návštěvníci tam mohou vína nejen ochutnat, ale také si zkusit vyrobit vlastní. 

Před několika staletími byla metlou námořníků, cestovatelů a pirátů záhadná choroba, které mnohé z nich zahubila velmi bolestivou smrtí. Dnes již víme, že šlo o kurděje neboli skorbut – chorobu, která má velmi prostou příčinu, spočívající v nedostatku vitamínu C, která ale může mít těžký průběh s fatálními následky.

Kurděje se při dlouhodobém nedostatku vitamínu C, projevují nejdříve únavou, zvracením a bolestmi kloubů. Pokud nedostatek vitamínu C přetrvává, jak tomu bývalo třeba u námořníků, odkázaných na sušené hovězí maso a suchary, dojde k oslabení imunity, poruchám krvetvorby a především ke krvácení v mnoha tkáních, od dásní a nehtů až po vnitřní orgány. Smrt pak nebývá daleko.

Problém s vitamínem C

Většina živočichů si dokáže vyrábět vlastní vitamín C. U lidí je tomu ale jinak. Neschopnost syntézy tohoto vitamínu jsme zdědili od předků. Před dlouhými miliony let došlo na počátku evoluce vyšších primátů k „rozbití“ genu, který je zodpovědný za tvorbu vitamínu C. Tento problém se tedy netýká jen lidí, ale i všech ostatních „lidoopů“ a opic.

Kurděje nás pronásledují odjakživa. Archeologové objevili nejstarší stopy kurdějí u starověkých Egypťanů a se stejnou nemocí se potýkala i polární výprava Roberta Falcona Scotta do Antarktidy. Po objevení vitamínu C v roce 1928 maďarským chemikem Albertem Szent-Györgyia a pochopení celého problému se kurděje staly vzácností. Každá dítě se učí ve škole, že je nutné jíst ovoce, které bývá perfektním zdrojem tohoto vitamínu.

Jak ale uvádí nový dokumentární film Vitamania, kurděje dnes zažívají nechtěný comeback. Objevují se i tam, kde by to čekal jen málokdo – v nejvíce rozvinutých zemích světa. Jak ve zmíněném filmu uvádí Eric Churchill, praktický lékař z Massachusetts, jen jeho tým během posledních šesti let diagnostikoval několik desítek případů kurdějí.

TIP: Mocná síla? Vitamín C pomáhá bojovat proti rakovinám krve

Jak je to možné? „Mnozí lidé, kteří mají problémy s obživou, instinktivně vyhledávají potraviny bohaté na tuk a kalorie, které je zasytí,“ vysvětluje Churchill. „Problém je v tom, že taková strava často téměř neobsahuje vitamín C. Když máte omezený rozpočet, ovoce a zeleninu vnímáte jako luxus, bez něhož se obejdete.“ Kurděje dnes proto paradoxně ohrožují chudé obyvatele v jinak velmi bohatých zemích.

Je všeobecně známo, že pro Sovětský svaz znamenala kosmonautika nástroj prezentace a propagandy. Když tedy kromě supervelmocí projevily kosmické ambice i další země, vsadil SSSR na „raketovou politiku“. V rámci soupeření se Spojenými státy nechtěl, aby jeho rival vynášel – na komerční či jiné bázi – všechny družice. Proto začal nabízet své nosiče zájemcům.

V letech 1972–1977 tak mohla francouzská kosmická agentura CNES použít pro své satelity sovětské rakety Molnija a Kosmos. Roku 1979 dostala dokonce ESA nabídku vypustit družici Marecs na nosiči Proton, ale nepřijala ji. V té době se také vnímání letů do vesmíru měnilo: Z velkorysé politické spolupráce se pomalu stával byznys a na raketách se najednou dalo vydělat. Své nosiče dávaly k dispozici americké firmy a na trh razantně vstoupila evropská společnost Arianespace. SSSR pochopil, že by pro něj mohla kosmická technika znamenat cenný zdroj deviz, kterých neměl nikdy dost. V roce 1983 nabídl firmě Inmarsat vynesení družice pomocí Protonu za 24 milionů dolarů a po odmítnutí slevil na polovinu. Opět však neuspěl.

Kontrolovat je nebudeme

Sovětský svaz sužovaný hospodářskými problémy potřeboval peníze jako sůl, a tak začal na všechny strany nabízet rakety o 20–50 % levněji než západní konkurence. Byl si také dobře vědom své „důvěryhodnosti“: Společnost Glavkosmos, jež dostala komercionalizaci domácí kosmonautiky na starosti, tudíž opakovaně ujišťovala, že „družice nebudou podrobeny inspekci“. A že zástupci výrobce či objednatele mohou být u svého zařízení po celou cestu na kosmodrom, během příprav a až do poslední chvíle před startem.

V roce 1986 učinili Sověti nabídku firmě Eutelsat a o rok později Indonésii. Při objednávce na vynesení družice Palapa B2R dokonce slibovali jako bonus let indonéského kosmonauta na Mir. Teprve v roce 1987 však uzavřeli kontrakt s výrobcem Hughes na vypuštění telekomunikačního satelitu HS-393 pro nejmenovaného operátora a o dva roky později smlouvu s Energetic Satellite Corp. na osm družic Sat/Track. Ani jeden ze startů se ovšem neuskutečnil, neboť se na vývoz satelitů nepodařilo získat odpovídající licence. Prvním sovětským komerčním zákazníkem se nakonec stala Indie, jež si nechala v březnu 1988 vynést satelit IRS-1A na raketě Vostok za 15,8 milionu dolarů.

Menší sestřička Ariane

Ariane představovala od začátku nesmírně úspěšný projekt. Jako první nosič světa narušila americký monopol na komerční dopravu do vesmíru a firma Arianespace s ní na přelomu milénia získala zhruba dvoutřetinový podíl na trhu! Od počátku vývoje se přitom uvažovalo o jejím doplnění menší raketou, která by využila druhý i třetí stupeň z Ariane 1 a k nim by přibyl nový, třetí. Projekt však nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů, stejně jako návrh Marianne – mini Ariane – z druhé poloviny 80. let: Jako s prvním a druhým stupněm se pro ni počítalo s dvojicí pomocných motorů PAL alias Propulseur d’Appoint à Liquides na kapalné pohonné látky z Ariane 4 postavených na sebe, přičemž by je opět doplnil nový, třetí.

Když pak byla ve vývoji modernější Ariane 5, ukázal se vznik kompletní evropské flotily raket jako nezbytnost. „Pětka“ byla totiž příliš silná, s nosností asi 20 tun na nízkou dráhu. Jenže ESA neměla peníze: Vyvíjela totiž i raketoplán Hermes a financovala svůj podíl na Mezinárodní vesmírné stanici. Francie prosazovala nosič ACL neboli Ariane Complementary Launcher, který by jako základ využíval pomocný motor z „pětky“. Itálie naopak nabízela raketu Vega, jež by s programem Ariane neměla prakticky nic společného. Ani jedna země však nechtěla či nemohla vývoj financovat výhradně ve vlastní režii – a ESA byla opatrná. 
Ariane 4 i 5 pak v 90. letech utržily jednu velmi tvrdou ránu: Na první pohled trhu bezkonkurenčně kralovaly, „jízdní řád“ měly plný na několik roků dopředu, ale – ze zakázek na vytvoření mega­konstelací družic jako Iridium, Globalstar či Orbcomm nezískaly ani jednu. (Pomiňme, že megakonstelace poněkud předběhly dobu a díky systémům jako Kuiper, OneWeb nebo Starlink jim patří až dnešek.) Společnost Arianespace si tehdy uvědomila, že má flotilu zaměřenou prakticky jen na geostacionární družice.

Poprvé ve hře

Podtrženo a sečteno, Evropa potřebovala novou raketu, ale neměla na ni peníze. Jako řešení se nabízelo poohlédnout se v zahraničí, a v roce 1994 tak CNES vypracovala projekt nosiče Irene. Z ruského Sojuzu si měl vzít první dva stupně (oněch pět bloků spřažených do jednoho svazku), které by doplnil „horní kompozit“ – nově vyvinutý evropský stupeň, byť využívající ruské motory S5.92, s aero­dynamickým krytem. Irene mohla vynášet družice dálkového průzkumu třídy SPOT, tedy 2 500 kg na heliosynchronní dráhu ve výšce 800 km, nebo satelity mega­konstelací, tzn. šest Globalstarů na dráhu ve výšce 1 400 km. CNES tehdy doporučila vybudovat startovací rampy v Kourou.

Projekt vyzněl do ztracena, ale myšlenka byla na světě. Situace se navíc měnila: Na trh přišly třeba čínské rakety a z hlediska megakonstelací byly komerčně úspěšnější než evropské. Sojuz coby levný a spolehlivý nosič přitom poutal pozornost – americký McDonnell Douglas jej chtěl přinést do Spojených států a italská Alenia Spazio o něm zas uvažovala jako o „národní raketě“ na vlastním kosmo­dromu, zřejmě na území některé africké země.

Hledá se kosmodrom

Obrovský zájem dostat Sojuz za hranice měli i Rusové. Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu ocitnul na území nezávislého Kazachstánu a jeho budoucnost byla nejistá. Rusku zůstal jen Pleseck, s omezenými azimuty vypouštění. Navíc měly domácí kosmodromy historicky problém s geografickou polohou (viz Kourou versus Bajkonur).

Už v říjnu 1986 proto můžeme najít první zmínky o snaze SSSR vybudovat kosmodrom mimo vlastní území – na australském mysu York, na 12,21° jižní šířky. Měly odtud létat Protony, poté se uvažovalo o Zenitech, ale nakonec byly plány opuštěny. Počátkem 90. let však myšlenka ožila a probíhala jednání s Indií, Evropou, Brazílií, Indonésií či Kanadou. Později vstoupila do hry i Papua Nová Guinea, a dokonce se hovořilo o startech Protonů z mysu Canaveral! V dubnu 1996 podepsalo Rusko s Kazachstánem dohodu upravující využití Bajkonuru, čímž klesla nervozita v ruských kruzích ohledně možné nedostupnosti zmíněné klíčové základny. Hledání zahraniční varianty však pokračovalo.

Raketa pro Kourou

Na druhé straně existovala také snaha Evropy dostat mimoevropské rakety do Kourou. Výše jsme popsali, že ESA dlouho neměla finance ani kapacity na vývoj kompletní flotily ve složení lehký–střední–těžký nosič. V roce 1989 se uskutečnila jednání s americkou firmou General Dynamics o možnosti postavit v Jižní Americe rampu pro Atlas IIAS. Později byla ve hře Delta II od výrobce McDonnell Douglas. Rusko nabízelo rakety Proton, Cyklon či Start. A zájem projevil rovněž Izrael: Společnost IAI chtěla v Kourou vybudovat rampu pro komerční verzi svých Šavitů pojmenovanou Next.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů? 

V únoru 1997 Arianespace rozhodla, že se kosmodrom může otevřít novým nosičům, ale jen těm, jež nebudou přímo konkurovat Ariane. O měsíc později oznámila, že po Ariane 4 přebuduje rampu ELA-2 na vypouštění ukrajinských Cyklonů-3K. Ukrajina však nedokázala svoji část investice zajistit, a ze záměru tak sešlo.

Dokončení: Trnitá cesta do Kourou (2): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky? (vychází v neděli 11. června)

Český antisemitismus druhé poloviny 19. století je někdy spojován s literárními a politickými činiteli. Mezi prvními se přitom uvádí Jan Neruda (1834–1891) se svým spisem Pro strach židovský, který vyšel na pokračování v Národních listech, ale díky mladočeské straně byl vydáván i samostatně. 

Mužné nepřátelství 

Autor v něm podrážděně reaguje na židovské liberály Davida Kuha, Ignaze Kurandu a další, kteří se postavili proti českým národním požadavkům. U prvního jmenovaného, tedy šéfredaktora pražského listu Tagesbote aus Böhmen, se přitom samotný žurnalista učil novinařině. Pamflet označuje „syny Jákobovy“ za zvláštní národ, který se nemůže za žádných okolností asimilovat. Spisovatel přitom popisuje i domnělé židovské spiknutí proti celému lidstvu a požaduje striktní hospodářskou emancipaci od tohoto etnika. Radikalitu celému textu neubírá ani vyjádření, že k řečeným nechová nenávist, ale jen „politické a národní, mužné nepřátelství“. 

Podobně nesympaticky pak Židé vychází i ze zdánlivě idylických Povídek malostranských. Autor je popisuje jako plíživé stíny, jejichž přítomnost provází něčí úpadek. Jehova je v tomto díle „bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ (…)“ V povídce Figurky pak najdeme obvyklou charakteristiku rázovité postavy: „Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá přitom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat, (…)“ 

Jinde však Neruda uvádí, jak v dětství soucítil s podomním obchodníkem odpočívajícím s těžkým rancem, případně se dokonce pral za izraelitské kamarády. Rozporuplně pak působí i některé další výroky: „Je to právě národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumořitelné uvědomění národní a jednu velkou národní, mesiášskou svou naději, (…) toť je to mesiášství, na které ještě všichni čekáme, národní velká náděje národů všech. Židé by mohli mnoho k tomu přispět — u nás nepřispívají.“ 

Tisíc vědců, tisíc názorů 

Byl tedy Neruda antisemitou? Podle vedoucího oddělení pro dějiny šoa v Praze Michala Frankla a profesora slovanských jazyků Jindřicha Tomana o tom není pochyb. Na úplně opačné straně barikády pak stojí profesor Aleš Haman, který tvrdí, že se v básníkově případě zaměňuje nenávist a nepřátelství. Tento vědec předpokládá zásadní rozdíl mezi rasovým antisemitismem a českou formou protižidovství. Výpady vůči tehdejším příslušníkům vyvoleného národa tak podle něj byly zavrženíhodné, nikoli však rasistické. Jednotliví badatelé se nakonec neshodli ani na tom, jak správně hodnotit dílo Pro strach židovský. 

Pravdou však zůstává, že je dnes pět článků tohoto básníka oblíbeným materiálem na neonacistických webech a byl zahrnut i do publikace Co řekli naši velikáni o Židech, které vydává nakladatelství Náš směr. (To připravilo například nacistickou čítanku Giftpilz či knižní záložky s Adolfem Hitlerem a nápisem „Yes we can“.) 

TIP: Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

V Národních listech ze dne 20. února 1887 Jan Neruda napsal: „Jenom tu českou Ester, máme-li jakou, bych uctivě žádal, aby nechodila už nikam za Židy prosit. Nemám je rád, jsem antisemita. A doufám, že veškeří poctiví čeští Židé jsou antisemity se mnou.“ Tento termín se však v 19. století používal jinak než dnes a historik Bořivoj Hnízdo zdůrazňuje, že by bylo velkou chybou posuzovat historickou osobnost dnešními měřítky, bez zohlednění dobového kontextu. Ožehavá otázka tak stále zůstává bez uspokojivé odpovědi.

Většina nadšenců nejspíše zná cvičný stroj T-6 Texan, stíhací P-51 Mustang nebo bombardovací B-25 Mitchell. Kompletaci posledně jmenovaného typu zachytil fotograf Alfred Palmer na zobrazeném snímku. Pořídil jej v roce 1942 v továrně umístěné v Kansas City u tamního letiště Fairfax. North American Aviation na tomto místě vyprodukovala 6 608 mitchellů, zbytek pak vyrobila ve své mateřské fabrice sidlící v kalifornském Inglewoodu. 

Rakovinotvorná žluť

Stroj v popředí právě dostal ocasní plochy a dále jej čeká montáž konců křídel. Ty se upevňovaly prakticky až na samém závěru procesu, aby se ve výrobních halách ušetřilo místo.

TIP: Americký vizionář před soudem: Průkopník bombardování Billy Mitchell

Výrazné žluté zbarvení způsobuje chroman zinečnatý natřený na hliníkových částech letounu. Jde o sloučeninu, která se v americkým leteckém a automobilovém průmyslu rozsáhle používala zejména ve 30.–50. letech coby základní ochranný antikorozní nátěr. Její hlavní nevýhodou je ale vysoká toxicita a výzkumy prokázaly i fakt, že jde o rakovinotvornou látku.

Čínští odborníci se pustili do ambiciózního projektu, jehož výsledkem má být doposud nejhlubší vrt v Číně. Geologové hodlají dosáhnout hloubky 10 kilometrů, čímž by pronikli do geologické formace z období křídy, která vznikla před 145 miliony let. Jejich motivací ale primárně není paleontologický průzkum. Zajímají se o suroviny a zkoumají geologická rizika, jaká představují zemětřesení nebo vulkanické erupce.

Pokud uspějí, bude to nepochybně impozantní počin. Nepůjde ale o nejhlubší lidmi vytvořený vrt na Zemi. Ten se nachází na ruském Kolském poloostrově, kde vznikl v letech 1970 až 1994 během výzkumu litosféry. Kolský superhluboký vrt dosahuje ve vertikálním směru do hloubky 12 262 metry. Nejdelším hlubinným vrtem je BD-04A na ropném poli Al Shaheen, který měří 12 290 metrů, dosahuje ale do menší hloubky než Kolský vrt.

Rekordní vrty do hlubin

Pokud jde o výzkum, Kolský superhluboký vrt přinesl množství pozoruhodných objevů. Pronikl do vrstev starých přes 2,8 miliard let, kde byly objeveny fosilní mikroorganismy. Také se ukázalo, že v hloubce 10 kilometrů panuje teplota 180 °C a horniny jsou v této hloubce překvapivě vlhké. Obojí bylo tehdy pro vědce překvapením. Číňané doufají, že jejich vrt rovněž přinese leccos zajímavého.

Vrtání do hlubin planety možná vypadá docela jednoduše, ale zdání klame. Ve skutečnosti jde o technicky mimořádně náročnou záležitost. „Obtížnost projektu hlubinného vrtu je možné přirovnat k jízdě velkého náklaďáku na dvou tenkých ocelových lanech,“ přibližuje náročnost projektu Sun Jinsheng z Čínské akademie věd.

TIP: Rekord v hlubinách: Japonský vrt dosáhl hloubky více než osmi kilometrů

Jakkoli vypadá desetikilometrový vrt impozantně, vzhledem k vnitřní struktuře a velikosti Země jde stále jen o pomyslné píchnutí špendlíkem, které se ani nepřiblíží k hranici zemského svrchního pláště. Nad ním se totiž nachází zemská kůra, tvořená žulovou a čedičovou vrstvou, přičemž její mocnost (tloušťka) se pohybuje od 5 km do 70 km. Nejsilnější je na kontinentech pod pohořími, nejtenčí (5 až 10 km) pod oceány, kde chybí žulová vrstva. Při současném stavu technologií je tak pro nás zemský plášť zatím nedosažitelným.