Oblast Bohuslän na jihozápadě Švédska je již známá skalními rytinami. Nejslavnějšími z nich jsou petroglyfy v Tanum poblíž vesnice Tanumshede, které jsou pod názvem Skalní rytiny v Tanum památkou Světového dědictví UNESCO. Archeologové, které vedl Martin Östholm, projektový manažer nadace Foundation for Documentation of Bohuslän's Rock Carvings, v tomto místě nedávno zaznamenali další významný objev.

Na strmé stěně zdejších žulových skal badatelé nalezli začátkem května asi 40 doposud neznámých petroglyfů – obrazů na skále vytvořených v pravěku nebo v pozdějších dobách opracováním povrchu kamene řezáním, dlabáním, tesáním, obrušováním nebo malbou. Nejčastěji kombinací těchto technik. Podobně jako u dřívějších nálezů, i tyto nově objevené znázorňují lidské postavy, zvířata a lodě. Nalezené petroglyfy pocházejí podle archeologů z doby bronzové a jejich stáří je zhruba 2 700 let. Zdejší skály byly v té době obklopené mořem a lidé podle všeho vytvářeli rytiny z paluby člunu.

Graffiti doby bronzové

Tentokrát nešlo o překvapivý nález, protože tým cíleně pátral po doposud neznámých skalních rytinách. Jedna skála přilákala jejich pozornost. Když odstranili mechový pokryv, objevily se před nimi zmíněné petroglyfy. Skála je natolik strmá, že vědci potřebovali k jejímu průzkumu lešení.

Největší z nově objevených rytin představuje loď a na délku měří zhruba čtyři metry. Další petroglyfy měří mezi 30 a 40 centimetry. Podle Martina Östholma lidé zřejmě vytvářeli tyto rytiny pomocí tvrdých kamenů, jimiž odkryli světlou vrstvu, která se nachází pod povrchem skály. Díky tomu jsou objevené petroglyfy velmi nápadné. Dává jim to velkou estetickou hodnotu a musely být viditelné i na značnou vzdálenost. 

TIP: Záhada dávného íránského petroglyfu: Kde se vzal Kudlančí muž?

Archeologové si nejsou jistí, co bylo důvodem k vytvoření takových rytin. Jednou z možností je, že jde o označení vlastníka zdejšího území. Také  není jasné, co přesně rytiny vlastně znázorňují. James Dodd z dánské Aarhuské univerzity a švédského muzea Tanums Hällristningsmuseum se domnívá, že by mohlo jít o vyjádření příběhu. Výzkum nových rytin je každopádně v plném proudu a snad se o nich časem dozvíme víc.
 

Letadlové lodě představují nejvýkonnější válečná plavidla světa a tvoří i základ námořní moci těch několika málo států, jež jimi disponují. S výjimkou gigantické flotily US Navy jde pouze o jednotky exemplářů, ale v éře druhé světové války stavěli Britové a Američané letadlové lodě doslova po desítkách. Některé z tříd se tehdy chápaly jako „spotřební“ či „postradatelné“, navzdory tomu však projevily mimořádnou životnost, což se týká zejména dvojice příbuzných tříd Colossus a Majestic. Některá z plavidel totiž zůstala ve službě neobyčejně dlouho, jelikož je odkoupily a dlouhá léta provozovaly i další státy.

Konstrukce lehkého nosiče

Historie britské třídy Colossus se dá vysledovat až do roku 1941, do období intenzivních bojů o Atlantik, v nichž se ukázala obrovská užitečnost letadlových lodí při ochraně konvojů. Britské námořnictvo zkoumalo různé designy nosičů a hledalo způsob, jak zvýšit jejich počet, aniž by to vyžadovalo dlouhou dobu nutnou ke stavbě velkých letadlových lodí. Jednou z možností se staly eskortní letadlové lodě, které se zrodily na bázi konstrukcí obchodních plavidel. Jejich rychlá a levná stavba se odrážela v omezených parametrech, zejména co se týče počtu letounů na palubě a schopnosti odolávat poškození. Námořnictvo žádalo výkonnější plavidlo, které ale zároveň nebude tak složité a drahé jako klasické velké nosiče. Tak nakonec vznikl kompromis v podobě projektu Light Fleet Carrier, který byl schválen v roce 1942. Šlo o nový design, jenž v zásadě představoval zmenšenou a zjednodušenou variantu třídy Illustrious, avšak s využitím některých prvků z obchodních plavidel, aby se na stavbě mohly podílet i civilní loděnice. 

Jako zdroj pohonné síly se použila soustava, která pocházela z křižníků a kombinovala čtyři kotle a dvě turbíny Parsons, napojené na dva hřídele. Původní plány počítaly s možností nést asi 40 letadel, avšak po přepracování bylo možné naložit více než 50 strojů, a to stíhače Supermarine Seafire a torpédové bombardéry Fairey Barracuda. Zpočátku se zamýšlelo, že na lodích budou umístěna dvě čtyřpalcová (102mm) děla a k nim protiletadlové kanony ráže 20 a 40 mm, ale těžká děla poté byla z designu vyškrtnuta ve prospěch delší letové paluby. Kanony ráže 20 mm se sice na některých nosičích objevily, ale záhy zase zmizely ve prospěch vyššího počtu účinnějších 40mm kanonů Bofors, kterých nakonec plavidla nesla 30 kusů. Nová třída se nazývala Colossus podle první lodě, jejíž stavba začala v červnu 1942. Na vodu se tento nosič dostal v září 1943 a do služby vstoupil v prosinci 1944.

Úspěšný „spotřební“ design 

V rychlém sledu pak následovaly lodě s názvy Glory, Ocean, Venerable, Vengeance, Pioneer, Warrior, Theseus, Triumph a Perseus, z nichž poslední byla dostavěna jako údržbářské plavidlo, nikoli jako bojový nosič. Mezitím se přikročilo též k úpravám konstrukce, jelikož na scéně se objevovaly větší a těžší letouny s proudovým pohonem. Lehké letadlové lodě dostaly silnější katapulty, nové přistávací háky, výkonnější výtahy a zesílenou palubu. Posledních šest zamýšlených nosičů třídy Colossus tak nakonec odpovídalo nové třídě nazvané Majestic, kam vedle prvního nosiče s tímto jménem patřily i lodě Terrible, Magnificent, Hercules, Leviathan a Powerful. Předposlední uvedené plavidlo ale nebylo dokončeno, a tudíž ve výsledku vzniklo celkově 15 nosičů těchto dvou příbuzných tříd. 

Všechny sice byly spuštěny na vodu ještě před koncem druhé světové války, jen několik prvních nosičů třídy Colossus však bylo během konfliktu také skutečně přijato do služby. Ani jeden se již nestihl zapojit do bojových operací, ačkoli některé se ještě během války podílely na pomocných úkolech na tichomořském válčišti, protože například převážely vojáky a letadla na území osvobozená od japonské okupace. 

Když byl design třídy Colossus vytvářen, považoval se za prakticky „spotřební“, proto také lodě neměly žádné pancéřování, ale původní plán tyto nosiče po válce vyřadit a sešrotovat se neuskutečnil, protože konstrukce se ukázala jako velmi povedená. Royal Navy tedy několik plavidel užívalo až do počátku 60. let, takže se zapojily do korejské války či do suezské krize (1956), ale ani tím jejich kariéra neskončila. Stala se totiž předmětem zájmu několika zemí, jež chtěly také disponovat letadlovými loděmi, a tak vláda Jejího Veličenstva některé nosiče pronajala či prodala. Týkalo se to též HMS Venerable (Ctihodná), jejíž stavba začala 3. prosince 1942 v loděnicích Cammell Laird. Plavidlo bylo spuštěno na vodu 30. prosince 1943 a britské námořnictvo ho zařadilo do služby 17. ledna 1945.

Ve službách Amsterdamu 

Pod vlajkou Royal Navy nesla loď nejprve stíhačky F4U Corsair a bombardéry Barracuda, ale stejně jako její sestry již do bojových akcí proti Japonsku nepromluvila. Těsně po válce se starala o přepravu propuštěných zajatců zpět do Kanady a Austrálie a posléze sloužila coby řadový flotilový nosič britského námořnictva, na jaře 1948 však změnila majitele. Mezi země, které hodlaly udržovat zbytky svého koloniálního impéria, totiž patřilo i Nizozemí, které do té doby vlastnilo jen malou eskortní letadlovou loď HNLMS Karel Doorman. Právě její náhradou se tedy stala Ctihodná, jež převzala rovněž jméno po holandském námořním důstojníkovi a do služby v nizozemském námořnictvu vstoupila 1. dubna 1948. 

Zpočátku nesla tytéž typy letadel, které tehdy sloužily také na palubě jejích sester v Royal Navy, a sice stíhačky Hawker Sea Fury a bombardéry Fairey Firefly. Záchrannou roli plnil hydroplán Supermarine Sea Otter, který byl však posléze nahrazen vrtulníkem Sikorsky S-51. V roce 1958 provedlo Nizozemí velkou výměnu letového parku, takže palubní skupina Karla Doormana obsahovala deset proudových stíhaček Hawker Sea Hawk, 14 letounů Grumman Avenger, které sloužily jako bombardovací, torpédové a protiponorkové, a dvě helikoptéry Sikorsky S-55. V roce 1960 přibyly protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker. 

Dokončení: Letadlová loď HMS Venerable (2): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Ve stejném roce nosič vyrazil na plavbu, při které chybělo pouze málo k zapojení do skutečného boje. Karel Doorman totiž mířil k ostrovu Nová Guinea, jenž se stal předmětem napětí mezi Nizozemím a Indonésií, činící si nárok na západní polovinu ostrova, kterou tehdy kontroloval Amsterdam. Indonésie plánovala vojenskou invazi, jež měla zahrnovat i útoky na loď Karel Doorman pomocí bombardérů Tu-16KS-1 nesoucích řízené rakety Kometa. Proběhlo i několik ozbrojených incidentů, ale poté se napětí uklidnilo a Karel Doorman nakonec do boje nezasáhl.

Na začátku června se za pozdního soumraku zaměřte na nebe nepříliš vysoko nad západním horizontem. Postupně se na něm objeví velmi jasná Venuše v Blížencích a úměrně nastupující noci i o poznání méně nápadný Mars v sousedním Rakovi. Na oranžovou planetu se naskytne pěkný pohled zejména mezi 1. a 3. červnem, kdy bude procházet před známou otevřenou hvězdokupou M44 alias Jesličky.

Ideálně si vezměte na pomoc dalekohled s malým zvětšením a velkým zorným polem, neboť M44 má značný úhlový průměr, asi 1,3°. Dělí ji od nás totiž zhruba 600 světelných roků, a jde tudíž o jednu z nejbližších otevřených hvězdokup. Nejlepší výhled získáte hodinu až dvě před půlnocí, kdy už bude nebe dostatečně tmavé, abyste zahlédli několik desítek třpytivých stálic rozesetých okolo Marsu, a současně se bude celá scenérie rozkládat ještě dost vysoko nad horizontem – za nímž zmizí asi 50 minut po půlnoci.

Na Venuši s Marsem se zaměřte rovněž mezi 20. a 23. červnem, kdy kolem nich na obloze propluje sílící měsíční srpek. Nepřehlédnutelné trio navíc olemuje dvojice jasných stálic – zleva Regulus ze Lva a zprava Pollux z Blíženců. Vzhled uskupení se pak bude večer co večer výrazně měnit pod vlivem putujícího Měsíce.

K poctě panovníka

Za objekty vzdáleného vesmíru se potom můžete vypravit třeba do rozložitého souhvězdí Hadonoše, které se dá na prahu léta sledovat od setmění do úsvitu. Začněte rozcvičkou pro oči nedaleko jeho druhé nejjasnější stálice Bety Ophiuchi: Asi 5° jihozápadně od ní se na obloze rozkládá uskupení pěti hvězd, známé jako Býk Poniatowského. Až na jednu mají všechny jasnost kolem 4–5 mag, takže je snadno spatříte i bez dalekohledu.

Kontury zmíněného asterismu (nápadné skupiny hvězd, které nepatří mezi oficiální souhvězdí) vytyčil na nebi polsko-litevský jezuita, astronom a matematik Marcin Poczobutt-Odlanicki. Působil mimo jiné jako rektor univerzity ve Vilniusu a ředitel tamní observatoře, která se roku 1774 stala královskou hvězdárnou – a Poczobutt správně vytušil, že by bylo vhodné přízeň polského panovníka Stanisława Augusta Poniatowského náležitě ocenit. O tři roky později proto na obloze zavedl nové souhvězdí v těsném sousedství Hadonoše.

Pokud jde o tvar, tvořilo paralelu k tradičnímu Býkovi a jeho latinský název zněl Taurus Poniatovii. Za své však vzalo v roce 1930, kdy Mezinárodní astronomická unie provedla „velkou inventuru souhvězdí“, Býka Poniatowského z nebe opět „sňala“ a jeho nejnápadnější stálice přiřkla Hadonoši, zatímco ty slabší pak souhvězdí Orla.

Od Bety Ophiuchi zkuste udělat ještě jeden výpad, tentokrát 1,3° na severovýchod, kde narazíte na mladou otevřenou hvězdokupu IC 4665. Při pohledu pouhýma očima bude vypadat jako zřetelné kruhové zjasnění o úhlovém průměru kolem 0,5°. Pokud si ji však prohlédnete v dalekohledu s malým zvětšením a natolik velkým zorným polem, aby v plném rozsahu vystoupila zpoza hvězdného pozadí, zahlédnete asi dvacítku podobně jasných stálic, tvořících její jádro.

Řetízky hvězd

Od hvězd starých pouze několik desítek milionů let se můžete přesunout k těm, které se zrodily před více než deseti miliardami roků. Tvoří součást velmi starých kulových hvězdokup, jež jsou pro Hadonoše typické, přičemž ty nejnápadnější sídlí v jeho „srdci“.

Podél spojnice stálic Éta a Kappa Ophiuchi dospějete k hvězdě páté velikosti 30 Ophiuchi. Pokračujte od ní 1° na západ, až se v zorném poli vašeho dalekohledu objeví kulová hvězdokupa M10 nebo také NGC 6254. Ve vzdálenosti 3,3° směrem na severozápad pak narazíte i na M12 alias NGC 6218. Jak se na kulové hvězdokupy sluší, v malých dalekohledech mají podobu drobných, nicméně výrazných okrouhlých skvrnek s jasným jádrem a difuzními okraji. Mimochodem, máte-li k dispozici přístroj s velkým zorným polem, zkuste do něj pojmout obě najednou.

S rostoucím průměrem objektivu i zvětšením získají mlhavé skvrnky spíš oválný charakter a zrnitý vzhled. A konečně v přístrojích s objektivy o průměru 15 cm a víc se od okrajů začnou rozpadat na samostatné hvězdy. V daném ohledu je M12 čitelnější a v jejím halu rozlišíte řetízky drobných stálic. Jinak jsou si obě hvězdokupy podobné, mají jasnost asi 6,5 mag a úhlový průměr přibližně 15′.

Do třetice zkuste štěstí s M14 neboli NGC 6402: Narazíte na ni 3,3° východně od hvězdy páté velikosti 47 Ophiuchi, jež leží na půli cesty mezi Betou a Étou Ophiuchi. V porovnání s předchozí dvojicí je M14 o něco slabší i úhlově menší (7,6 mag, respektive 12′) a její stálice lze rozlišit už jen s obtížemi. Pokud byste pak kulových hvězdokup stále neměli dost, můžete vyhledat rovněž M9 či také NGC 6333, spočívající asi 3,5° jihovýchodně od Éty Ophiuchi, popřípadě M107 alias NGC 6171, ukrytou 2,7° jihozápadně od Zéty Ophiuchi. Jejich jasnost však atakuje 8 mag a úhlové rozměry činí jen 6′, tudíž si již zaslouží větší dalekohled.

Východy a západy Slunce

• V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 16:58 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný večer nad západem
• Jupiter – viditelný ráno nad východem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – viditelný na sklonku června nízko nad východem

Zajímavé úkazy v červnu 2023

• 1. až 3. června – Mars projde před otevřenou hvězdokupou Jesličky alias M44 v souhvězdí Raka
• 3. června – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 4. června – Venuše v největší východní elongaci, 45° od Slunce
• 10. června – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) na ranním nebi nad jihovýchodem
• 14. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera (2°) nízko nad východem za svítání
• 20. až 23. června – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše, Marsu, Polluxe z Blíženců a Regula ze Lva na podvečerní obloze nad západem; Měsíc u Venuše s Marsem ve dnech 21. a 22. 6., tělesa se shromáždí na ploše asi 8°
• 27. června – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny v první polovině noci
• 30. června a 1. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Zajímavé svědectví o bitvě, ve které na jedné straně stála pruská a na druhé sasko-rakouská armáda, přináší memoáry literáta Ignáta Hermanna (1854–1935), jež vyšly pod názvem V pevnosti s podtitulem Vzpomínky z roku 1866. Slavný redaktor a fejetonista totiž střet prožil v místním opevnění ležícím mimo dostřel děl, a proto se právě sem stáhla část civilního obyvatelstva. 

Válka za humny 

Do Čech tehdy postupovaly tři pruské armády, označené jako První, Druhá a Labská. Celkově měli „Prajzové“ téměř 280 000 mužů (někdy se uvádí o 40 000 méně), zatímco Rakousko- saská armáda disponovala silou 240 000 mužů s 26 000 saskými vojáky. Z těch všech pak u Sadové bojovalo plných 436 000 mužů. Bitva začala v ranních hodinách dne 3. července 1866. Rakouská armáda se rozložila na plných 11 kilometrech. Pravé křídlo se nacházelo na severu kolem obcí Máslojedy a Čistěves, střed a velení byly situovány v obcích Chlum a Lípa a levé křídlo se táhlo přes obce Dolní a Horní Přím a Probluz. Pruská První armáda přicházela ze severozápadu směrem od Hořic. Labská armáda ze západu a Druhá armáda opožděně ze severu od Dvora Králové. 

Situace se nejprve vyvíjela příznivě spíše pro rakouská vojska, což se ovšem záhy změnilo, když před desátou hodinou ranní obsadila 7. pruská divize les Svíb. Na rakouském středu došlo k zoufalé snaze dobýt Chlum, a to i za cenu využití záloh. Na útočící Rakušany však čekala smrt v podobě palby z pruských jehlovek. Za pouhých 20 minut přišlo o život plných 8 750 mužů. Oslabení spojenci pak nedokázali čelit dalšímu náporu. Z hrdinských činů tohoto dne vystupuje především příběh jízdního dělostřelectva pod velením setníka van der Groebena, čítající tehdy pouhých 8 hlavní. Baterie jednotky nepřátel ostřelovala tak úspěšně, že jejichž postup zastavila, a poskytla tak ostatním čas potřebný k ústupu. Na celkovém výsledku to však nic nezměnilo a již ve čtyři hodiny bylo pruské vítězství nezpochybnitelné. 

Prušáci se dají na útěk… 

Hermann vzpomínal: „Z války samé nevanul na nás žádný děs. (…) Od nejútlejšího dětství jsme vídali tahy setnin a praporů vojska všech barev. (…)“ Navíc procházející Rakušané nejprve šířili pocit sebevědomí a dobré nálady. Místní kluci tudíž měli jasno: „Za zvuku vojenských kapel započnou stříleti, Prušáci se náhle dají na útěk, naši spustí hromový pokřik ‚hurrrá‘ – a bude vyhráno.“ Jakmile se však objevili „Prajzové“, jako by se prudce ochladilo. „(…) vanul z nich děs, strašlivá jejich zbraň, jehlovka, šířila postrach a beznadějnost. Počátečné rozjaření bojovné a důvěra ve snadné vítězství ustoupily všeobecné sklíčenosti.“ A k obavám byl skutečně důvod. Jakmile totiž došlo k prvním akcím, objevili se i první zranění. „Přišli zase jiní – každý den jiný obraz, jiné výjevy, ale den ode dne smutnější, truchlivější.“ 

Ti, kteří byli bojišti ještě blíže a neměli prostředky na to odcestovat k známým či příbuzným, potom vzpomínali: „V naší obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou téhdáž polní cestu, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových.“ Pamětní kniha Nechanic pak popisuje smutný výsledek: „Volání bylo tak hrozné a takovýchto chuďasů muselo mnoho zahynouti jen tím způsobem, že se jim pomoci nedostalo.“

TIP: Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

Smutné následky 

Ti, kteří přežili, byli rozstrkáni všude, kde to jen trochu šlo. K jejich uložení sloužily stodoly, stáje, světnice, školy, zámky, kláštery i kostely. Ke slovu tak konečně přišla natrhaná látka – kterou uvědomělí místní občané chystali už od začátku mobilizace. Ignát Hermann vzpomíná: „V Hradci samém dávno předtím, než bylo nalepeno na rohy (výzvy, že obyvatelstvo má chystat cupaninu na obvazy, pozn. red.), nebylo konáno v domácnostech skoro nic jiného (…) a od rána do večera ženy i děti seděly u stolů a draly cupaninu.“ Autor navíc udává, že příprava dostatečného množství těchto obvazů se stala věcí cti a jednotlivé domácnosti zápolily, kdo jich nachystá více. Natrhaná látka však pocházela ze všech možných zdrojů a někdy byla používána dvakrát či třikrát, takže se stávala zdrojem infekce.

Uvažovali jste někdy nad tím, jaký je nejrozšířenější chronický zdravotní problém současných obyvatel vyspělého světa? Možná vás napadají civilizační choroby jako cukrovka, rakovina, případně obezita nebo hypertenze. Ačkoliv i jejich výskyt je v současné době alarmující, ani jeden ze zmíněných neduhů nepředstavuje tak dramatický problém jako nespavost. Podle statistik se potíže se spánkem týkají třetiny až poloviny dospělých Evropanů.

Stres vs. spánek

I dobrý spánek totiž patří mezi pilíře zdravého životního stylu a jeho nedostatek či nízká kvalita se podepisují na naší fyzické i psychické pohodě. A stejně jako u většiny nemocí platí, že její nástup představuje reakci na jinou, zpravidla závažnější potíž; zastánci psychosomatiky tvrdí, že nemoc je vlastně voláním o pomoc. Společným jmenovatelem většiny civilizačních onemocnění je kupříkladu dlouhodobý stres, pramenící z nejrůznějších příčin, jimiž mohou být například přílišné pracovní vytížení, narušené rodinné vztahy, špatná finanční situace či trauma ze ztráty blízké osoby.

Psychické napětí ovlivňuje i tělesný stav: Stres se projevuje mimo jiné zrychlených dýcháním a srdečním tepem, staženým svalstvem či zvýšeným krevním tlakem. To vše je tedy v přímém protikladu k uvolnění, jedné z nezbytných podmínek pro usnutí a následný kvalitní spánek. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, neboť nevyspání nadále prohlubuje stres, který je hlavní příčinou nespavosti.

Jak z toho ven? Z dlouhodobého hlediska je samozřejmě nezbytné pracovat především na vyřešení primárního problému, v jehož důsledku nemůžeme v noci usnout. Neznamená to ale, že bychom se do té doby museli vzdát nočního odpočinku. K tomu, abychom své unavené tělo připravili na kýžené uvolnění a ráno se probouzeli s čistou hlavou, lze využít sílu bylin.

Bylinky štěstí

Účinky tzv. fytoterapie (léčby pomocí rostlin) se dají ověřit i experimentálně. Mnohé z nich totiž přirozeně obsahují látky, které se našemu organismu z různých důvodů nedostávají, a to pak vede ke zdravotním obtížím. Typickým příkladem je mozkový neurotransmiter serotonin, považovaný za jeden z tzv. „hormonů štěstí“.

Jeho snížená produkce v mozku souvisí s rozvojem úzkosti a deprese, a pokud hladina serotoninu poklesne pod určitou úroveň, vzniká chemická nerovnováha, jejímž důsledkem mohou být vedle stresu také potíže se spánkem. Některé byliny však dokážou produkci této látky opět přirozeně nastartovat: Například třezalka tečkovaná obsahuje vysoké množství aminokyseliny tryptofanu, jež v mozku stimuluje syntézu serotoninu.

Smrdutý kořen

Za vůbec nejúčinnější bylinku využívanou pro snadnější usnutí se nicméně považuje kozlík lékařský, vytrvalá bylina s bílými až růžovými květy a charakteristickým pachem, podle nějž získala svůj název. Jeho příčinou je kyselina valerová; právě ona zároveň představuje důvod, proč je kozlík prokazatelně účinný coby přírodní sedativum. Mechanismus působení kyseliny valerové funguje na obdobném principu jako u výše zmíněné třezalky: Dokáže příznivě ovlivňovat chemickou rovnováhu v mozku, konkrétně hladinu kyseliny amino-máselné (GABA).

Ta je podobně jako serotonin úzce spjata s naší psychickou pohodou – snížená hladina GABA má za následek neklid a napětí nebo právě poruchy spánku. Kyselina valerová však potlačuje její odbourávání, takže přirozeně navozuje pocit pohody a zklidnění. Právě tímto způsobem, tedy zpětným vychytáváním molekul aminomáselné kyseliny, mimochodem fungují benzodiazepiny (léky proti úzkosti, například Xanax nebo Diazepam).

Nejvyšší obsah kyseliny valerové se koncentruje v kořenu kozlíku, ze kterého se po usušení vyrábí olej (platí, že rostliny sbírané na sušších, kamenitých lokalitách mívají podíl o něco vyšší). Ačkoliv v této podobě je také nejúčinnější, v lékárnách a specializovaných obchodech je bylinka k dostání v nejrůznějších podobách, například jako rozemletý prášek, tabletky určené k polykání, žvýkací dražé nebo tekutý extrakt. Seženete jej i v prodejnách s chovatelskými potřebami, má totiž podobné účinky jako šanta kočičí.

Všestranný heřmánek

Dalším favoritem mezi zastánci bylinné léčby je heřmánek pravý, jeden z nejpopulárnějších fytoterapeutických druhů vůbec. V léčitelství a kosmetice se užívá již po tisíciletí pro své takřka univerzální účinky – pochopitelně včetně schopnosti zkvalitnit spánek, což potvrzují i klinické studie. Například v roce 2017 měli účastníci jednoho z výzkumů za úkol dvakrát denně po dobu jednoho měsíce konzumovat 200 mg heřmánkového extraktu. Ve srovnání se skupinou, která brala pouze placebo, následně vykazovali nápadné zlepšení spánku.

Nejúčinnější část rostliny představují květy, ideálně sbírané ráno krátce po rozvití. Po usušení se z nich připravuje odvar nebo extrakt, ale lze je také zašít jako náplň do polštáře či vložit do šatníku, případně nechat vylouhovat ve vaně. Vedle zdravotních benefitů lidé oceňují i jeho příjemnou vůni, podobně jako například u levandule, kterou vyhledávají především pro charakteristické aroma. I z ní lze připravit koupel, a odtud ostatně pochází i její název – latinské sloveso lavare znamená „umývat se“.

Voňavé uklidnění

Fialově kvetoucí bylinu původem ze Středomoří si oblíbili již staří Římané a její popularita se dodnes nijak nesnížila. Sklízejí se obvykle buď jen vrcholky kvetoucích stonků (nejlépe krátce před úplným rozkvětem), nebo celá nať, která se posléze nechá sušit ve svazcích – ideálně opět v místnosti, kde spíte. Uvolňované vonné silice a třísloviny většinou samy o sobě stačí k uklidnění a snížení napětí.

TIP: Velký zázrak v malém balení: Co jste možná nevěděli o česneku a cibuli

Může za to terpenový alkohol linalool, jehož účinky pravděpodobně stejně jako v případě kozlíku pozitivně ovlivňují funkci GABA receptorů v mozku. Efektivní však je i levandulový olej, který můžete využít například při masážích. Odvar z květů levandule se sice dá připravit a pít stejně jako jakýkoli jiný bylinný čaj, ale kvůli velmi intenzivní, až nepříjemné vůni se doporučuje raději ve směsi s dalšími sušenými bylinkami, například mateřídouškou či meduňkou.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba je od Saturnova měsíce Enceladu mnohonásobně dál, než svého času americká meziplanetární sonda Cassini. Přesto ale objevuje věci, které při své misi sonda Cassini u tohoto nevelkého, leč fascinujícího měsíce přehlédla. Vědci teď díky Webbovu teleskopu zjistili, že gejzíry na Enceladu jsou podstatně větší, než jsme až doposud mysleli.

Když sonda Cassini v roce 2005 objevila gejzíry na jižním pólu Enceladu, dotyčný měsíc to vystřelilo vzhůru v žebříčku zájmu vědců. Existence gejzírů totiž naznačuje, že Enceladus má podpovrchový oceán. Obsah tohoto oceánu se gejzíry dostává do okolního vesmíru a některé částice následně končí jako součást Saturnova prstence E.

Pozorování Enceladu

Během přípravy mise Cassini nebyly gejzíry na Enceladu známé. Sonda proto nebyla vybavená pro odběr vzorků z materiálu vyvrženého gejzíry. I tak ale byla schopná zjistit řadu zajímavých detailů, včetně toho, že zřejmě obsahují materiál z vrstev pod oceánem. Cassini bohužel prolétala příliš blízko výtryskům, a jak se teď ukázalo, nezachytila je v celé šíři.

Nedávno se do pozorování Enceladu pustil Webbův teleskop. Nebylo to na dlouho. Saturnovu měsíci mohl věnovat pouhých 270 sekund svého drahocenného času. Přesto Webbův teleskop odhalil, že výtrysky gejzírů zasahují mnohem dál, než bylo patrné z údajů sondy Cassini. Ve skutečnosti zasahují do vesmíru mnohem dál, než kolik by odpovídalo poloměru Enceladu (cca 252 km).

Pokojové rostliny v mnoha případech zlepšují kvalitu ovzduší v místnostech. Jak moc účinná ale jejich pomoc může být? Australský výzkumný tým z Technologické univerzity v Sydney v novém výzkumu prokázal nečekaně vysokou efektivitu pokojových rostlin, při odstraňování nebezpečných škodlivin pocházejících z benzínu.

Právě výpary z benzínu a podobných látek představují častý zdroj znečištění ovzduší ve vnitřních prostorách. Obsahují takzvanou „velkou čtyřku“ těkavých organických sloučenin – benzen, toluen, etylbenzen a xylen, někdy zkráceně označovanou jako „BTEX“. Tyto látky jsou vesměs toxické, vysoce karcinogenní a jejich působení je spojováno s respiračními chorobami i s problémy centrální nervové soustavy.

Pokojovky čistící vzduch

Zdrojem látek BTEX v ovzduší vnitřních prostor jsou i benzínové pumpy. Dřívější výzkum ukázal, že benzínová pumpa ovlivní kvalitu ovzduší ve škole do vzdálenosti až 250 metrů. Australský tým spojil síly se společností Ambius, aby experimentálně ověřili, jak efektivní jsou pokojové rostliny v odstraňování látek BTEX a podobných škodlivin z ovzduší v místnostech.

Společně navrhli různé kombinace rostlin, které jsou známé svými fytoremediačními schopnostmi – tedy tím, že dovedou odstraňovat určité látky z prostředí – do celkem 9 sestav označovaných jako „Small Live Green Wall“ (SLGW). Každá z těchto sestav obsahovala šplhavnici zlatou (Epipremnum aureum), Syngonium podophyllum z čeledi áronovitých (Araceae) a zelenec chocholatý (Chlorophytum comosum). 

Jednotlivé sestavy rostliny badatelé umístili do experimentálních vzduchotěsných boxů, vystavili je vzduchu se škodlivinami a následně pomocí plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií zjišťovali, jak rostliny dokázaly vzduch vyčistit. 

Po osmi hodinách došlo ke snížení obsahu všech testovaných organických těkavých látek pod 20 %. Rostliny odstranily 85,96 % derivátů benzenu, včetně látek BTEX, 88,18 % cyklopentanu a dokonce 97,9 % alkanů. 

„Je to poprvé, kdy byla testována schopnost rostlin odstraňovat sloučeniny související s benzínem, a výsledky jsou ohromující,“ okomentoval výsledky experimentu výzkumník v oblasti bioremediace Fraser Torpy, který studii vedl. „Nejen, že rostliny dokážou odstranit většinu znečišťujících látek ze vzduchu během několika hodin, odstraňují ze vzduchu i nejškodlivější znečišťující látky – například známý karcinogenní benzen.“

Je to vlastně úžasný příběh. Synovi drobného obchodníka z Janova učarují zkazky o výpravách Marka Pola a stane se námořníkem. Zatímco obchodní lodě velkých evropských mocností míří stále na východ, on pohlíží na západ, kde vidí kratší cestu do Asie. Nedá se odradit ani odmítnutími, na která jeho vize naráží na portugalském královském dvoře a zprvu dokonce i na tom španělském. Pochopení nakonec nachází u moudré královny Isabely Kastilské a jen díky ní se vydává daleko na západ. Tam nachází novou, panenskou a nikým jiným nepoznanou zemi. Jediné, co takové úchvatné vyprávění kazí, je, že to není pravda.

Vykopávky na severu 

Možnost, že před Kolumbem do Ameriky připluli Vikingové, je jedna věc. Dokázat to – druhá. V roce 1960 ale přinesli norští archeologové Anne Stine Ingstad a její manžel Helge zprávu o výjimečném objevu. V kanadské provincii Newfoundland objevili bezmála 1 000 let staré základy osmi dřevěných stavení včetně zbytků kovárny nebo předmětů denní potřeby. Byl to konečný důkaz o tom, o čem se už dávno debatovalo – totiž že na americký kontinent dorazili dávno před Janovanem vikinští mořeplavci. Evropský objevitelský kredit si tak najednou začali připisovat Seveřané.