Ačkoliv k vynálezu „moderního“ splachovacího záchodu došlo během 16. století v alžbětinské Anglii, jeho mnohem primitivnější předchůdci vznikali už před přelomem letopočtu. Například v palácovém komplexu čínské městské prefektury Jüe-jang archeologové nedávno odkryli fragmenty 2 400 let staré toalety, napojené na odpadní rouru z vypálené hlíny. Zařízení nemělo nádržku na vodu, a po vykonání potřeby proto museli přijít posluhovači a zalít exkrementy z věder. Výměšky pak krátkým potrubím odtekly do venkovního septiku. Nicméně i popsaný jednoduchý systém dobře dokládá, že odpověď na otázku „kam s výkaly“ hledali lidé odjakživa a způsob nakládání s fekáliemi do jisté míry odrážel vyspělost dané civilizace.

Prvotní kanály nicméně nesloužily k odstraňování exkrementů – využívaly se k rozvádění vody pro zavlažování a také coby prostředek prevence záplav. Jílová potrubí pro odvod odpadu pak vznikla asi čtyři tisíce let před naším letopočtem v Mezopotámii a nejstarší podobné relikty je dodnes možné spatřit v ruinách sumerských měst Nippur a Eshnunna. V Uruku zas archeologové narazili na nejletitější známé latríny z cihel, jejichž stáří lze přitom srovnat se zmíněným jílovým potrubím.

Do řeky i na pole

V egyptské Sahureho pyramidě zhruba z roku 2400 př. n. l. se podařilo objevit odvodňovací systém z měděných trubek. Dům vladaře ve městě Lóthal v dnešním indickém státě Gudžarát měl pro změnu vlastní lázně i latrínu – obojí napojené na otevřený kanalizační systém, který procházel zástavbou a ústil do říčního přístavu.

Minojská kultura na Krétě dokonce budovala jílová potrubí, jimiž proudila voda, ale také výkaly. Rovněž Řekové se snažili rostoucí množství odpadu řešit, neboť jej nemohli vypouštět do řek – na území, které obývali, se jednoduše nenacházel dostatek využitelných vodních toků. Nouze je nakonec přivedla k myšlence využít výkaly ke hnojení zemědělské půdy.

Kanál, na němž vyrostl Řím

Nicméně zdaleka nejvyspělejší kanalizaci na starém kontinentu nakonec vybudovali Římané, kteří zaznamenali výrazný posun v oblasti hygieny: Tzv. Cloaca Maxima neboli „velká stoka“ původně sloužila k vysoušení mokřin, na nichž poté rostl Řím. Systém vznikal od 6. století př. n. l. a bobtnající zástavba jej pak doslova pohltila. Stoka hrála klíčovou roli v odvádění dešťovky, ale také použité vody z lázní. Její části přitom stojí dodnes a napojují se na moderní kanalizaci. Historikové nicméně poukazují, že kanál nepředstavoval zrovna inženýrské veledílo a pravidelně se ucpával. Na jeho čištění se potom zřejmě nasazovali otroci či vězni.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Od svých moderních protějšků se Cloaca Maxima lišila také tím, že do ní ústil jen zanedbatelný počet veřejných latrín. Římané dávali přednost vlastním septikům nebo výkaly jednoduše vylévali na ulici a kanálu se spíš vyhýbali. Důvod tkvěl nejspíš v tom, že systém neměl žádné pojistky bránící „průtoku“ v obou směrech – tudíž hrozilo, že budou z napojených záchodů vytékat splašky. Zároveň z nich nezřídka vzlínal zápach kanálu a mohli se jimi pohybovat také různí škůdci přenášející nemoci. Latríny se každopádně začaly opatřovat sedátky, zatímco dřív lidé vykonávali potřebu v podřepu, a ke splachování navíc sloužila odpadní voda z lázní.

Období temna

Přestože jde o populární tvrzení, s rozpadem římského impéria a zánikem Západořímské říše roku 476 nepřišlo také kompletní odmítnutí hygieny či její náboženské odsouzení „typické pro středověk“. Křesťanští hodnostáři sice zavrhli lázně, v nichž se potkávala obě pohlaví, nicméně od očisty těla nezrazovali – naopak církev v okolí klášterů a poutních míst zřizovala umývárny s oddělenými částmi pro muže a ženy. Papež Řehoř I. Veliký dokonce v 6. století označoval koupel za tělesnou potřebu. Problém tkvěl v tom, že ve městech neexistovala kanalizace a její zřízení ani nebylo na pořadu dne.

Standardem se staly žumpy či kalové jímky, jež ovšem rostoucí populace snadno zaplňovala, a lidé tak museli exkrementy vyhazovat na ulici nebo je svážet za hranice města. V nehygienických podmínkách se samozřejmě dařilo nemocem a škůdcům, kteří je přenášeli: Obyvatele nejprve decimovala cholera a ve 14. století udeřily morové rány. Epidemie podle některých zdrojů vyhladila až čtvrtinu evropské populace, nicméně tehdejší učenci si všudypřítomnou kontaminaci s šířením chorob a masivním umíráním nespojili. Města tedy zůstávala špinavými a zapáchajícími zónami, zatímco venkované paradoxně žili v mnohem čistších podmínkách.

Na WC? Použijte chodbu

V období renesance se sice rozvíjela řada vědních oborů, ale do tajů sanitace nikdo nepronikal a v evropských městech stále chyběla kanalizace. Jímky byly přeplněné a lidé vylévali výkaly z oken do příkopů, odkud je pak déšť splachoval do řek. Nejhorší situace panovala v evropských metropolích: Paříž za vlády Ludvíka XIV. budovala nádherné kašny, ozdobná jezírka i okrasné vodní kanály – což ovšem ostře kontrastovalo s ukrutným zápachem vznášejícím se ve vzduchu.

V polovině 17. století byla Paříž zřejmě nejvíc znečištěná za celou dobu své existence: Výkaly se povalovaly takřka na každém kroku a k běžné praxi patřily veřejné otevřené latríny podél ulic, kde stačilo usednout a konat. Ostatně samotný král neměl ve Versailles toalety, a když na něj přišla potřeba, neváhal ji vykonat v rohu přepychového sálu. Jeho dvořané na tom nebyli o mnoho lépe a bezostyšně káleli v zahradách nebo přímo na chodbách. V roce 1715 tak bylo nařízeno, aby se celý komplex jednou týdně od výměšků vyčistil.

Londýn také smrdí

Podobná, i když zprvu ne tak tristní situace vládla v Londýně, kde John Harrington vynalezl roku 1596 splachovací záchod s nádržkou na vodu. Jeho cílem byla nicméně pouhá eliminace zápachu v domě, odkud výkaly odcházely potrubím ven do otevřené žumpy. Stejně jako Paříž a mnoho dalších měst, také britskou metropoli protkávaly strouhy plné exkrementů, které pak déšť splachoval do Temže. Rostoucí populace však řeku znečistila natolik, že začátkem 19. století byly již podmínky neúnosné.

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

V 30. letech řádila ve městě jedna epidemie cholery za druhou a počty mrtvých stoupaly k desítkám tisíc. V roce 1856 existovalo v Londýně pouze 360 kanálů, jež měly shromažďovat přetékající odpad zhruba z 200 tisíc žump: Z neošetřených jímek se nejen táhl odpudivý zápach, ale také z nich unikaly nebezpečné plyny jako metan. Jámy proto běžně hořely, nebo dokonce vybuchovaly.

Příliš rovné město

Děsivá situace vyvrcholila v létě 1858, které se do historie zapsalo událostí zvanou Great Stink neboli „velký smrad“. Za horkých dnů vzlínal z extrémně znečištěné Temže tak silný zápach, že podle dobových odborníků mohl vyvolat další epidemii cholery. Tehdy už se totiž předpokládalo, že onemocnění způsobuje špatný vzduch. Nakonec se však ukázalo, že původcem cholery je kontaminovaná voda, a teprve na základě tohoto šokujícího zjištění se radnice rozhodla jednat. Na popud inženýra Josepha Bazalgetteho tak vyrostla síť kanálů, jež odváděly výkaly za hranice města.

Podobné potíže ovšem netrápily jen evropská města – s exkrementy si nevěděli rady ani za oceánem. Roku 1854 kvůli nim v Chicagu vypukla epidemie cholery a vyžádala si na 1 400 životů, což odpovídalo asi osmnáctině městské populace. Bylo jasné, že také zmíněná metropole potřebuje kanalizaci, jenže v tamním rovném terénu by s odvodem splašků nepomáhala gravitace. V následujících letech se proto při masivním zásahu některé části zástavby uměle zvedly o více než 3,5 metru.

Pozdravy po proudu

Zbudovaný kanalizační systém pak ústil do řeky Chicago, což ovšem znamenalo další problém. Výkaly se totiž chemicky nijak neošetřovaly a proud je zanášel do jezera Michigan, takže se nakonec ocitly v ohrožení městské zásoby pitné vody. Dalšími stavebními úpravami se podařilo tok řeky změnit, aby jezero dál neznečišťovala, jenže fekálie z Chicaga následně komplikovaly život jiným obcím na jejích březích…

Zatímco kanalizace se v Evropě i v Americe pomalu měnila ve standard, nakládání se znečištěnou vodou dál pokulhávalo a bylo zřejmé, že nezpracované fekálie do vodních rezervoárů putovat nemohou. Začalo se proto s mechanickou filtrací a odpadky i další pevná hmota se oddělovaly například s využitím sedimentace. Teprve v roce 1914 přišli inženýři Edward Arden a William T. Lockett s tzv. aktivovaným kalem, kdy se v odpadních vodách vytvoří podmínky pro růst mikroorganismů, hub či plísní, jež poté exkrementy rozkládají nebo konzumují.

Za oceánem pomaleji

Nicméně ani existence šetrné metody čistění vody ještě neznamenala, že ji budou města využívat. Starý kontinent na novinku reagoval velmi pozitivně a aktivovaný kal se brzy aplikoval ve všech zemích s pokročilými systémy kanalizace. Za oceánem však panovala opačná situace: Až do roku 1972, kdy začal platit tzv. Clean Water Act, musely obce v USA provádět pouze mechanické filtrování. Teprve zmíněným předpisem je vláda přiměla k pečlivějšímu čištění.

TIP: Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?

Ani dnes přitom netvoří kanalizace ve Spojených státech naprostý standard a rurální oblasti sázejí spíš na vlastní septiky, které jednou za čas vyprázdní fekální vůz. Stále navíc platí, že až 90 % odpadních vod v rozvojových zemích neprochází čištěním. Podle statistik Světové zdravotnické organizace pak na následky pití špinavé vody ročně umírá 1,8 milionu dětí ve věku do pěti let.

Vzhledem k tomu, že levhart se vyskytuje v Africe a Asii, zatímco jaguára můžete spatřit pouze v Jižní a Střední Americe, je však záměna ve volné přírodě vyloučena. Jinak se od sebe liší několika znaky. 

Jaguár americký (Panthera onca) je celkově robustnější a těžší, jeho hlava je v poměru k tělu mohutnější a ocas a nohy kratší. Rozdíl je i v kresbě – levhartí skvrny na boku těla jsou menší a prázdné, naproti tomu jaguár má rozety větší a vyplněné jednou či více tmavými skvrnami. Navzdory příbuznosti s levhartem se chováním a prostředím, v němž se pohybuje, podobá jaguár spíše tygrovi. Stejně jako tato velká kočkovitá šelma, i jaguár se zdržuje blízko u vody a s oblibou plave.

Drtič lebek

Variace velikosti a hmotnosti je u tohoto zvířete pozoruhodná. Největší známý samec vážil téměř 160 kilogramů a velikostí se tak téměř rovnal lvům. Byly ovšem zaznamenáni i extrémně malí dospělí jedinci s hmotností kolem 40 kilogramů. Samice jsou v průměru o 10–20 % menší. Bez ohledu na menší vzrůst mají tito dravci nesmírně silný stisk čelistí a srovnávací studie je podle tohoto parametru (vzhledem k velikosti těla) postavily do čela kočkovitých šelem. Konkurovat jim může pouze levhart obláčkový; tygr i lev mají stisk slabší. Síla jaguářích čelistí umožňuje tomuto lovci neobvyklou smrtící metodu: kousnout přímo do lebky oběti, kterou rozdrtí společně s mozkem, což je pro kořist pochopitelně fatální. 

TIP: Sněžný levhart: Dobře utajený skokanský šampion

Jaguárů ubývá a tento druh je zařazen mezi téměř ohrožená zvířata (NT, Near Threatened, kategorie podle IUCN). Odhadnout počet těchto šelem je velmi těžké a žádné celkové číslo není udáváno. V roce 1991 se ovšem odhadovalo, že až 1 000 kusů žije v Belize, jiná studie o rok dříve napočítala kolem 500 jaguárů v Mexiku a zhruba stejný počet by jich měl žít v Guatemale. Velké kočky jsou sice chráněny, ale ještě stále dochází k jejich zabíjení, zejména při konfliktech s rančery a farmáři v Jižní Americe.

Příliv a odliv představují důsledek tzv. slapového působení Slunce a Měsíce. Obě tělesa působí odlišnou gravitační silou na nejbližší a nejvzdálenější bod Země a zmíněný rozdíl vyvolává moment sil, který se projeví vznikem jakési výdutě. Ta se po zemském povrchu pohybuje, jak se planeta „pod ní“ otáčí. Výduť na opačné straně je vyvolána odstředivou silou, přičemž vypočtená výška výdutě dosahuje asi 40 cm. Pokud je ovšem zeměpis místa příznivý, může slapová vlna například v oceánu měřit i několik metrů.

TIP: Jak se Země a Měsíc navzájem ovlivňují? Způsobuje Země vzdalování Měsíce?

Slapové působení Slunce a Měsíce má srovnatelné amplitudy. Vyrovnají-li se tedy všechna tři tělesa – Slunce, Země a její průvodce – na spojnici, vliv se sčítá a nastává tzv. skočný příliv či odliv, který je výrazně větší než ten „běžný“. Naproti tomu pokud uvedená trojice utvoří trojúhelník s pravým úhlem u planety, v tzv. kvadratuře, působení zbylých dvou objektů se téměř vyruší a objevuje se tzv. hluchý příliv nebo odliv.

Slapové působení Slunce a Měsíce:

Metla zvaná příjice

O pohlavních chorobách věděli naši předci již ve středověku. Sice je nedokázali jednoznačně pojmenovat, natož efektivně a účinně léčit, ale tušili, že když někdo využívá služeb lehkých žen, může se nakazit pohlavně přenosnou nemocí. Jednou z nejstarších chorob je syfilis, způsobená bakterií Treponema pallidum; zmínky o ní jsou doloženy již ve 12. století v knize Trotula od Troty ze Salerna. Trota byla lékařka specializující se na ženskou medicínu a především pohlavní orgány a porod. Už samotný fakt, že žena mohla v tomto období vystudovat medicínu a následně ji aplikovat, je fascinující, stejně jako schopnost popsat nemoc a zjistit souvislosti.

Ovšem doporučená léčba už se z našeho pohledu může zdát méně příjemná. V tomto období se ženám a především mužům na syfilis doporučoval studený obklad na zmírnění otoku, omytí teplou vodou a posypání směsí koření a bylinek. Často se také používaly masti obsahující rtuť, což však často vedlo k úmrtí pacienta v důsledku otravy tímto prvkem než na komplikace spojené se syfilidou. Lékaři volili i chirurgické ošetření v podobě odříznutí hnilobného masa a vypálení rány – přestože tento zákrok musel být velmi bolestivý, údajně opravdu fungoval. 

Přemnožené neštěstí

Velmi častou pohlavní chorobou je kvasinková infekce, i přes to, že ji společnost nepovažuje za klasickou sexuálně přenosnou nemoc. Její četnost výskytu a okolnosti nákazy nejsou zpravidla stejné jako u syfilis, HIV, kapavky a dalších. Postihuje především ženy; až 75 % z nich se minimálně jednou v životě setká s vaginální infekcí, která je nejčastěji způsobena právě bakterií Candida albicans. Ve skutečnosti se nejedná o onemocnění, jež na nás nutně musel přenést sexuální partner. Kvasinky jsou mikroorganismy, tedy běžná součást našeho organismu nejen v intimních partiích, ale i v krku, nose nebo ústech. Žijí v souladu s ostatními mikroorganismy a navzájem si hlídají rovnováhu. Pokud se ale změní zažitý režim nebo poruší typické prostředí, kvasinky získají výhodnější podmínky k životu a přemnoží se. Touto změnou může být jiné pH pokožky, vyšší vlhkost nebo přítomnost nových látek. Příčiny jsou rozmanité – změna stravy, dlouhodobější léčba, užívání antibiotik, hormonální antikoncepce, stres, těhotenství nebo nevhodné spodní prádlo. Kvasinky jsou přenositelné na partnera, je proto nezbytné přeléčit i jeho.

Varovný vřed

Lymphogranuloma venereum je název relativně nové pohlavní choroby. Přesněji řečeno, nová je pro Evropany; pochází z Afriky, Jižní Ameriky, severovýchodní Asie a Karibiku, kde je už značně rozšířena. Jejím původcem je bakterie Chlamydia trachomatis, jež stojí i za dalšími onemocněními. Projev této choroby je ale od klasické infekce chlamydiemi odlišný. V oblasti genitálií nebo v ústech se vytvoří červený pupínek (jeden nebo více), který se po pár hodinách změní ve vřed. Není nijak bolestivý, pouze vizuálně odpudivý a sám po několika dnech zmizí. Pokud se však tato fáze neléčí, nemoc přejde do druhé fáze. Tříselné lymfatické uzliny zduří, kůže zrudne, popraská a začne hnisat. To už značně bolí, navíc se onemocnění může rozšířit i do oblasti břicha. Zánět se projevuje i výtokem z konečníku s příměsí krve či bolestivým vyprazdňováním a bez léčby může dojít až ke zúžení cév. Nejvíce nemocných je mezi homosexuálními muži.

Není léku

Žloutenka není jen záležitost špatné hygieny a krátkodobé nemoci. V případě přenosu pohlavním stykem jde především o hepatitidu typu B, ojediněle typu C. Na typ B sice již existuje dostupné očkování, ale stále se šíří v rizikových skupinách, navíc očkování není běžné ve všech zemích a samozřejmě není 100% neprůstřelné. Plošné očkování bylo zavedeno až roku 2001, všechny předchozí ročníky tedy mohou být potencionálními pacienty. Žloutenka je zánětlivé onemocnění jaterní tkáně a může vést až k jaternímu selhání, cirhóze a jaternímu karcinomu. Proti typu C očkování zatím neexistuje a je to velmi závažná varianta nemoci. Nebezpečná je především kvůli pozdnímu rozpoznání a nemožnosti rychlé a včasné léčby. 

Za nejjedovatější pavouky pro člověka na světě jsou považováni sklípkanci, kteří žijí v Austrálii. Dnes již nepředstavují tak fatální hrozbu, především díky osvětě a pokroku medicíny. Každoročně kousnou asi 30 až 40 lidí a od zavedení protijedu v roce 1981 žádná z jejich obětí nezemřela.

Přesto se o sklípkance a jejich jed vědci intenzivně zajímají. Jed sklípkanců totiž představuje fascinující směs výjimečných chemických látek, z nichž řada má účinky, které můžeme využít, jako rozmanitá léčiva nebo třeba přírodní pesticidy. Právě proto vědci zkoumají jak samotné jedy, tak i procesy, jimiž sklípkanci své jedy vytvářejí.

Otrava podle nálady

Bioložka Linda Hernández Duranová z australské Univerzity Jamese Cooka a její spolupracovníci nedávno uspořádali několik experimentů se čtyřmi druhy sklípkanců, v nichž pavouky vystavovali různým situacím a současně analyzovali jejich jed. Díky tomu zjistili, že produkci jedu a také jeho konkrétní složení významně ovlivňuje nálada, v jaké se dotyčný sklípkanec právě nachází. Závěry jejich pozoruhodného výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis PLoS ONE.

O náladách pavouků toho pochopitelně mnoho nevíme. Můžeme ale pozorovat jejich chování a měřit jejich fyziologické projevy. Tým Duranové sledoval projevy sklípkanců, včetně jejich obranných postojů, a také jejich srdeční tep i další parametry. Ukázalo se, že tyto faktory mohou ovlivnit výsledné složení jedu, který dotyčný pavouk vypustí během útoku svými chelicerami (klepítky), do nichž ústí vývody jedových žláz.

TIP: Jed australského sklípkana funguje jako zabiják buněk rakoviny kůže

„Sklípkanci mají jeden z chemicky nejsložitějších jedů v celé přírodě,“ vysvětluje Duranová. „Pro nás jsou nesmírně cenným zdrojem chemických látek, pro něž nacházíme rozmanité využití. Když pochopíme, jak pavouci své jedy vytvářejí, můžeme tím zvýšit jejich potenciál pro praktické využití.“

Příběh o červené Karkulce se v Evropě vypráví od 14. století a má obrovské množství variací. Slavný francouzský pohádkář Charles Perrault svou verzi vydal roku 1697 v knize Pohádky matky Husy. Bratři Grimmové vycházeli ze dvou různých německých variant a svoji Karkulku vydali v roce 1812 ve sbírce Dětské a domácí pohádky. O čtyřicet pět let později ji trochu „zjemnili“. Charles Perrault totiž nechá hlavní hrdinku bez skrupulí zemřít. I s babičkou, samozřejmě. 
V dnešních pohádkových knížkách je Karkulka malá roztomilá holčička. Pokud se na ni však podíváme očima předních psychoanalytiků jako byl Erich Fromm nebo Bruno Bettelheim, vidíme něco trochu jiného.

První menstruace

Tak předně – Karkulce mohlo být něco kolem dvanácti až třinácti let. Byla tedy v pubertě. Rudá pokrývka hlavy zvaná karkule do pohádkového vyprávění vstupuje až s Charlesem Perraultem. O tom, že barva symbolizuje něco důležitého, není sporu. Byla to snad první menstruace? Pach krve by vlka přitáhl už z dálky. Fyzický přerod dívenky v ženu zas přitahuje početnou skupinku nejrůznějších maniaků a úchylů.

A přesně o tom Perrault píše: „Zde vidíte, co je potkává, děti a zvláště krásky, ty milé dívky hodné lásky, když smí je oslovit každý ohava. A že nic zvláštního to není, že slouží vlku k najedení.“ A hned dodává, že takový vlk může vypadat jako milý a galantní mladík, který se za dívenkou žene až do ložnice. Agresor z pohádky je ale o několik tříd hrubší. Chlupatý, zarostlý, s divokým výrazem ve tváři. Vlk, vlkodlak nebo přeneseně lidská bestie. Příběh v líčení zloducha nijak zvlášť nepřehání. Pohádky a povídačky měly být hlavně výstrahou ostatním. A zvlášť těm naivním a nezkušeným dívenkám, které by co nejrychleji chtěly proniknout do světa dospělých.

Slabé kusy

Některým badatelům také červená čepička symbolizuje panenskou blánu. Jiní si dívčinu nevinnost spojují s košíčkem, který musí pronést neporušený přes les. 
Zmocnit se panny, která poprvé menstruuje? Taková kombinace je sama o sobě dost zvrácená. Bestie ale do svých plánů – nebo řekněme erotických fantazií – zahrne i babičku. A zmocní se jí první. Jedno mají oběti společné – jsou slabé a nemohou se bránit. Takže máme co dělat s deviantem a sadistou.

U Perraulta vlk obelstí Karkulku, doběhne do domečku, sežere babičku a poté i dívenku. Konec. Žádný myslivec nepřijde, vlk vyhrál, protože je silnější, lstivější a naslouchá pouze svým zvráceným pudům. Takové věci se stávají. I když Karkulka neudělala nic špatného, zaplatila životem. Temné lesní houštiny skrývají pasti a ona prostě neprošla zkouškou. V pohádce se kromě zachránce a lstivého zloducha nevyskytují žádní muži – ať už tatínek nebo dědeček. Podle některých výkladů za to může nenávistný vztah Karkulčiny matky k mužům. I proto děvče naletí prvnímu „svůdci“, kterého potká.

Umírněnost

Bratři Grimmové zaznamenali o dost optimističtější variantu. Tu, kterou si vyprávíme dodnes. Myslivec vlka rozpárá a babička s Karkulkou vyskočí ven živé. Obludě potom zašijí do břicha kameny, načež ona zdechne. U Grimmů se z Karkulky a babičky stávají dokonce zkušené bojovnice s vlky. V pokračování pohádky totiž osloví Karkulku další vlk. Jenže holčička už ví, jak na to: peláší přímo k babičce a spolu se v domečku zamknou. Vlk tedy vyleze na střechu. Doufá, že na dívku skočí, až se bude vracet domů. Lstivá babička ale nalije do necek před domem mastnou vodu z jitrnic. Vlk zkusí na pochoutku dosáhnout ze svého úkrytu. Samozřejmě spadne a v neckách se utopí! To, že bestie s kameny v břiše zmírá vlastní vinou na dně studny, se objevuje i v pozdějších verzích. Kladní hrdinové si prostě nemohou ušpinit ruce nějakou vraždou. 

Vraťme se ale k myslivci. S ním přichází do příběhu druhá mužská postava – tahle je ale ztělesněné dobro. Boj s nástrahami černého lesa má dokonce v popisu práce. Jen je dokonale asexuální, na rozdíl od vlka. Je to spíš policista pochůzkář než princ na bílém koni, který by naivní třináctku zvědavou na svět dospělosti oblouznil. Jenže na to stejně ještě nepřišel čas. Pohádka totiž důrazně odmítá předčasné sexuální zážitky. A to i ty dobrovolné. Karkulka je na podobné zážitky zatím příliš nezralá.

TIP: Pohádky plné krutosti: Předlohou pro Modrovouse byl sadistický masový vrah

Feministky sedmdesátých let 20. století pohádkami pohrdaly za sexistický popis světa, ve kterém vládnou muži nad ženami. Britská spisovatelka Angela Carterová v knize Krvavá komnata proto některé z pohádek přepsala v duchu feministických názorů. Karkulka nemá z mužů strach – naopak s nimi umí bojovat. Ví, že jí jde o život, ale vlka se nebojí. Nakonec s ním dokonce skončí v posteli. Jenže je mazaná a přinutí ho, aby skákal, jak ona píská! Převrácené role jsou nepochopitelné jen částečně. Právě takhle by to totiž mělo s Karkulkou nakonec dopadnout. Tedy, pokud si počká tři čtyři roky…

Podle středověkého anglického kněze Geoffreyho z Monmouthu, který měl velký vliv na podobu artušovské legendy, měl král Artuš štít jménem Pridwen. Právě toto jméno zvolila Evropská kosmická agentura ESA pro unikátní tepelný štít pro opakované použití, který v současné době vyvíjí.

Novodobý štít Pridwen je skládací, přičemž podle ESA využívá „upravený postup japonské techniky origami.“ Když se sonda vybavená tímto štítem vrací zpět na Zemi, Pridwen se rozloží, přičemž má mnohem větší plochu povrchu než klasické tepelné štíty. V důsledku toho vydatně vyzařuje pryč teplo vznikající při průletu atmosférou.

Přistání do sítě na mořské hladině

Tento tepelný štít díky tomu neshoří ani se nerozpadne, což je dnes obvyklý osud všech tepelných štítů. Zároveň zpomalí přistávající sondu natolik, že ji může zachytit do speciální sítě autonomní plavidlo přezdívané Fielder (česky „polař“, tedy hráč v poli, který chytá míč). Fielder zajistí měkké přistání sondy a její rychlou přepravu do přístavu.

Tvůrcem štítu Pridwen je velšská společnost Space Forge, která již otestovala popsaný mechanismus při chytání objektů padajících z výšky až 17 kilometrů. Brzy by měli mít příležitost testovat přistání z oběžné dráhy. Již letos by měla odstartovat jejich první vesmírná mise ForgeStar-1A.

TIP: Nová evropská sonda Solar Orbiter musí odolat síle 13 Sluncí

„Vesmírný průmysl by měl pozemským provozům ušetřit ohromné množství energie i emisí,“ předpovídá zakladatel a výkonný ředitel Space Forge Andrew Bacon. „Štít Pridwen a plavidlo Fiedler jsou klíčové prvky našeho plánu na vývoj plně opětovně použitelných satelitů pro výrobu na oběžné dráze, které mohou zahájit novou průmyslovou revoluci.“

Mnoha válek a bitev se účastnil rozvětvený klan MacDonaldů, kteří díky podpoře krále Roberta Bruce na počátku 14. století představovali hned po anglickém a skotském panovníkovi největší vlastníky půdy v celé Británii. O pár století později se jejich moc dostala do střetu s mocí Campbellů, kteří svůj vliv i bohatství založili na bezvýhradné a systematické spolupráci s králem, nejprve skotským a poté anglickým. Naopak MacDonaldové se pokoušeli udržet vlastní nezávislost a často se dostávali s korunou do sporu.

Na konci 16. století se Jakub VI., Anglii vládnoucí jako Jakub I., rozhodl podřídit si po vzoru předků nejvzpurnější klany. Do jeho hledáčku se dostali MacLeodové, jejichž baštou byl ostrov Lewis, ale ovládali také významnou část západního pobřeží Skotska. Krále se rozhodli v jeho plánech podpořit Mackenzieové, jimž by oslabení MacLeodů přineslo nemalý zisk. Stejně jako Campbellové totiž vsadili na spolupráci s korunou. Brzy se proto dostali do sporu s MacDonelly z Glengarry, jednou z větví MacDonaldů. Roku 1602 se klany utkaly v bitvě u Moraru, jež za značných ztrát skončila nejasným výsledkem. Klany nakonec uzavřely příměří a dohodly se. Hůř dopadli MacLeodové, kteří museli roku 1610 čelit útoku Mackenziů na ostrov Lewis. Nejenže o svůj ostrov přišli, ale jejich náčelník Neil MacLeod byl navíc v Edinburghu oběšen za rebelii proti králi a o mnoho lépe nedopadli ani jeho synové.

Zapovězené jméno MacGregor

Ve stejné době, kdy si Mackenziové ukrajovali z krajíce MacLeodů, prosazoval své ambiciózní plány klan Campbellů. Nejvíc tím byli postiženi MacGregorové, kteří s nimi sousedili nejtěsněji a jejichž klanové území stálo Campbellům v cestě. V 16. století dospěla situace tak daleko, že Campbellové začali zasahovat i do volby jejich náčelníka. Záminkou pro vypořádání se s klanem MacGregorů se staly četné krádeže dobytka jeho příslušníky. Šlo sice o starý obyčej ještě z pohanských dob a odehrával se napříč všemi klany, ale zákon ho postihoval – čehož Campbellové neváhali využít.

Fakticky za loupeže dobytka mohli Campbellové, protože jejich neustálý tlak a územní expanze zapříčinily, že MacGregorům nezbýval jiný druh obživy. V dubnu 1603 však přetekl pohár trpělivosti Jakuba VI., kterého objektivní skutečnosti nezajímaly, a rozhodl se proti MacGregorům zakročit. Dalo by se očekávat, že pošle na podporu Campbellů své oddíly, panovník byl ovšem vynalézavější: Postavil celý klan mimo zákon a zakázal komukoliv nosit jméno MacGregor. Od té chvíle znamenalo použití zmíněného jména hrdelní zločin, a pokud někdo MacGregora zabil nebo oloupil, mohl počítat s beztrestností. Zákon byl odvolán až po 170 letech.

Vyčištění Vysočiny

Veškeré vášně, křivdy, nahromaděná nenávist i touha po odplatě došly svého naplnění v jakobitských povstáních, zejména v tom posledním, které skončilo tragickou porážkou v bitvě u Cullodenu 16. dubna 1746. Bylo by zjednodušující označit Culloden za střet klanů. Některé se nezapojily vůbec, jiné bojovaly bok po boku s někdejšími nepřáteli. Na obou stranách sporu bychom navíc našli i různé větve a frakce jednoho klanu, což byl třeba případ Grantů a Gordonů.

Nedlouho po bitvě vydal britský parlament nový zákon Act of Proscription, který tvrdě a nekompromisně dopadl na klany z Highlands, na jejich kulturu, fungování i samotnou existenci. Měl se stát definitivní tečkou za veškerými problémy se Skoty a jejich povstáními. Vešel v platnost 1. srpna 1746 a vláda jej hodlala důsledně vymáhat. Ačkoliv byl plný obecných formulí o zachování míru na Vysočině, měl jediný cíl: zbavit Skoty z Highlands jejich identity. Kromě potvrzení staršího nařízení o zákazu nošení, vlastnění či přechovávání jakýchkoliv zbraní obsahoval nově také nařízení Dress Act. Zapovídalo všem mužům a chlapcům na území Skotska nosit tradiční horalský oděv – pléd, malý kilt, punčochy, ramenní pás či jakoukoliv jinou součást kroje. Nadto se k výrobě svrchního oděvu nesměl používat žádný tartan. Kdo nařízení porušil, byl na půl roku uvězněn. Pokud přestupek zopakoval, čekala jej deportace na sedm let do jedné z britských zámořských kolonií. Žádné nižší tresty se nedovolovaly.

Zakázána byla rovněž jakákoliv forma získávání vědomostí mimo státem povolené školy. Nařízení mělo ukončit dávnou praxi vzdělávání nedospělých příslušníků klanů u klanů jiných, aby se nové generace Skotů neučily rebelantským zásadám a zvyklostem. Další dva zákony, které navazovaly na Act of Proscription, cílily na likvidaci moci náčelníků, a tím prakticky i veškerých principů fungování klanové společnosti. První rušil dědičnou soudní pravomoc coby jeden z klíčových zdrojů moci vůdců klanu nad jejich nájemci. Druhý obsahoval řadu ustanovení a zákazů, které zpřetrhaly pouta mezi náčelníkem a členy klanu. Náčelník již nemohl povolat do zbraně své nájemce, rušila se možnost pronájmu půdy. Tisíce horalů tak v krátké době přišly o obživu i střechu nad hlavou a na jejich místo putovala početná stáda ovcí, která představovala jistý a stabilní příjem. Začalo nejtragičtější období dějin regionu, známé jako Highland Clearances neboli „vyčištění Vysočiny“.

Země Waltera Scotta

Potupný Act of Proscription byl zrušen teprve 1. července 1782. Z tvrdých perzekucí, které zemi postihly po bitvě u Cullodenu, se ale Vysočina už nikdy úplně nevzpamatovala. Všudypřítomná stáda pasoucích se ovcí, dodnes viditelné rozvaliny kamenných domů a neosídlené ostrovy jsou toho zřejmým důkazem. Z klanové společnosti a jejích tradic nezbylo téměř nic, tartanové vzory nevyjímaje. Ztracené vědomosti se jen obtížně rekonstruovaly; co nebylo možné dohledat, to si obrozenci domysleli. Brzy po zrušení zákona začali velcí pozemkoví vlastníci z Vysočiny zakládat ve městech společnosti propagující „obecné nošení dávného horalského oděvu“, který sami členové během setkání užívali. Vedle zmíněných klubů vznikaly také méně okázalé spolky a jejich členy se stávali nadšení obyvatelé Nížiny, měšťané i bezúhonní náčelníci horalských klanů, aby propagovali horalskou kulturu, a při všech příležitostech a setkáních nosili „starý gaelský kroj“.

Roku 1814 vydal Walter Scott svůj první román Waverley, pojednávající o anglickém gentlemanovi, jenž podlehne idejím jakobitů a zapojí se do povstání roku 1745. Kniha se setkala s obrovským zájmem i skvělými kritikami a stala se prvním skotským mezinárodním bestsellerem. Také Scottova další díla šla na dračku. Právě jeho romány pak významně přispěly k novému pohledu na Skotskou vysočinu, klany i jejich dějiny a podnítily první turismus na sever Velké Británie. 
Mohutným impulzem, který podpořil Scottův pohled na dějiny a kulturu Vysočiny, se stal příjezd Jiřího IV. do Skotska roku 1822. Šlo o první oficiální návštěvu vládnoucího monarchy od dob Karla II. v 17. století. A právě Scott panovníka přesvědčil, aby se oblékl do tradičního skotského kiltu a vyšel před shromážděné davy. Bylo podružné, že si vladař pod zmíněným kusem oděvu nechal růžové spodky: Najednou chtěl každý nosit kilt a mít svůj tartanový vzor. O dvacet let později uchvátila Vysočina i královnu Viktorii, načež si v Balmoralu zřídila letní sídlo a opakovaně se tam vracela. Ostatně popsaná tradice trvá v britské královské rodině dodnes.

Francouzský generální štáb vnímal vojáky z Indočíny primárně jako zdroj pracovní síly, takže většina tamních střelců nastoupila k pracovní službě nebo pomocným činnostem. Mnozí z nich byli nasazení na nebezpečnou a těžkou práci v muničních továrnách. Francouzští dělníci si nových kolegů cenili za jejich pracovní nasazení, ale během stávek za lepší pracovní podmínky se s nimi často dostávali do konfliktů. Vietnamci se totiž často odmítali těchto akcí zúčastnit a pracovali dál. Navzdory tomu, že primární účel indočínských jednotek nebyla účast v boji, zavedly pracovní povinnosti některé prapory na frontu. Pomocné práce, které tam vykonávaly, se často týkaly logistiky, opravy komunikací a zákopů či strážní služby. Jen v roce 1917 působilo v rámci automobilové služby asi 5 000 mužů z Indočíny.

Předchozí část: Stateční synové Indočíny (1): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

S puškou i lopatou

Nasazení na frontě, konkrétně na řece Sommě, se dočkal 16. prapor. Vojáci tam sice plnili logistické úkoly, ale jejich pozice se často stávaly terčem německého dělostřelectva. Skutečné bojové úkoly plnil 7. prapor, který po výcviku v roce 1917 putoval do zákopů u Aisne v severní Francii, kde zkřížil své zbraně s Němci. Později se jednotka přesunula do oblasti Vogéz a úspěšně hájila nové pozice před nepřátelskými útoky. Velení po velkých ztrátách stáhlo Vietnamce z fronty do Lorraine, kde zůstali až do konce války. Boji u Aisne prošel též 21. prapor zformovaný v roce 1916 z vietnamských dobrovolníků, kteří se již nacházeli ve Francii. Ze zákopů však byla jednotka stažena k opravování silnic a obsluze letiště, než se vrátila zpět na frontu do oblasti Remeše, kde dočkala konce konfliktu. Další indočínské útvary působily v okolí Verdunu, přímých bojů se ale nezúčastnily.

V sudu střelného prachu

V návaznosti na vývoj bojů na Balkáně se dohodové jednotky roku 1915 vylodily v Soluni. Tento krok si následně vyžádal další lidské zdroje, které Francie nemohla uvolnit ze své metropolitní armády. Proto také na tomto bojišti došlo k rozsáhlému nasazení jednotek z kolonií. Jako první do oblasti přijel 1. prapor Indočínských střelců, který sem dorazil přes Madagaskar společně se Senegalci. Jednotka zpočátku vykonávala strážní službu, přičemž první ztráty utrpěla kvůli nepřátelskému ostřelování zásobovacích linií. Prapor se nakonec přesunul na frontu do Albánie do oblasti okolo Ochridského jezera, kde se zapojil do dohodové ofenzivy.

Vojáci na tomto úseku fronty setrvali do konce října 1917 a následně byli odveleni k opravám místních silnic v zázemí. Do bojů opět zasáhli v červenci 1918, kdy plnili průzkumné úkoly u rakousko-uherských pozic. Po selhání probíhající dohodové operace a následném protiútoku se praporu podařilo odrážet nejen bulharské a rakousko-uherské pokusy o prolomení fronty. Do bojů na Balkáně také zasáhl 10. prapor zformovaný v Tonkinu, který se stal součástí neúspěšné kampaně dobýt Konstantinopol v říjnu 1916. Tato ofenziva nicméně není dobře zdokumentována, tudíž není jasná ani operační historie praporu.

Na dalších frontách

Mimo západní frontu a Balkán sloužila řada indočínských jednotek také ve své domovině, kde se podílela na potlačení několika povstání. V roce 1916 vypukla v Kambodži dělnická revolta jako důsledek enormního válečného zatížení, ale místní síly nakonec dokázaly rebely porazit. Stejně tak se indočínské prapory zapojily do bojů během povstání Thái Nguyên na přelomu let 1917–1918 v severním Vietnamu. Jednalo se o první velkou revoltu proti Francouzům od konce 19. století. Vietnamská historiografie o něm často mluví jako o největším a nejničivějším povstání do obdobné vzpoury ve 30. letech.

Vietnamští vojáci působili po rozpadu osmanské říše taktéž v Sýrii, kde vykonávali zejména pomocné úkoly. Proti tomuto nasazení se však začala zvedat opozice ze strany vietnamských nacionalistů v čele s Ho Či Minem, který jej napadal na stránkách novin francouzské socialistické strany. Kritika dalšího nasazení se týkala hlavně prostředí metropolitní Francie; o případném odporu přímo v Indočíně nejsou zprávy. Ještě během války byl jeden z praporů nasazen jako součást francouzské posádky v Šanghaji, další jednotky se účastnily dohodové intervence v Rusku, konkrétně na Sibiři.

Návrat a demobilizace

Po skončení války zůstávala velká část vojáků a dělníků z Indočíny v Evropě. Zejména s demobilizací a repatriací pracovních sil se, na rozdíl od vojenských svazů, nikterak (s ohledem na zamýšlenou poválečnou obnovu) nespěchalo. Kvůli tomu bylo přibližně 2 000 vojáků ještě v roce 1920 roztroušeno v Německu, na Balkáně, Maroku a na Blízkém východě. Poslední fáze propouštění do civilu nastala až v prosinci 1920. To ovšem neznamenalo, že se muži museli vrátit zpátky do svého domova. Mnoho bývalých vojáků a dělníků setrvalo ve Francii kvůli práci, následnému studiu, nebo se tam oženili.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu

Navzdory své odvaze a bojovému nasazení si vojáci po návratu do Indočíny prošli hlubokým zklamáním. Řada veteránů obdržela vysoké válečné řády a vyznamenání a očekávala naplnění slibů zlepšení života i postavení, které jim dala náborová propaganda. Nic z toho ale nenastalo. Další vojenskou kariéru znemožnilo rozpuštění jednotek a postup v rámci místní správy narážel na rozsáhlou diskriminaci. Přijetí ze strany vietnamské společnosti také stále více naráželo na překážky kvůli vzrůstajícím antikoloniálním a nacionalistickým tendencím. Proto není překvapením, že se řada válečných veteránů později zapojila do protifrancouzských povstání. Mnozí z nich se pak stali členy hnutí odporu po druhé světové válce nebo přímo spolupracovali s Ho Či Minem.

Ačkoli nejznámější skalní mosty v americké Utahu jsou vzdáleny od vodních zdrojů, většina přírodních mostů se nachází na mořském pobřeží. Na přímořských útesech pracuje mořská voda a erozivní procesy nacházejí slabá místa ve zdánlivě monolitické skalní stěně.

V závislosti na tvaru pobřeží mohou vzniknou jak oblouky s ním rovnoběžné, tak mosty, jež jsou na něj kolmé. První typ se vytváří na takovém pobřeží, které tvoří jednotnou skalní linii a měkčí hornina je proti vodě chráněna tvrdší skálou. Síla příboje působí přímo proti skále, dříve či později se prolomí přes tvrdou horninu a měkčí materiál je pak poměrně rychle vymlet. Poté, co se oblouk zhroutí, zůstane po něm malá zátoka.

TIP: Utažský národní park Arches: Křehká krása kamenné architektury

Mosty kolmé k čáře přílivu se vytváří u členitého pobřeží, kde může energie mořské vlny působit na skalní výběžek a prolomit jej. Po zhroucení takových oblouků zůstávají v moři osamělé skalní pahýly a kupy. Krásným příkladem druhého typu jsou oblouky na pobřeží Maroka u města Legzira, odkud pochází i tento snímek.