Velká část světové dospělé populace trpí skutečně po požití mléčných výrobků nadýmáním, žaludečními křečemi, nebo dokonce průjmem. Pokud člověk nedokáže laktózu neboli mléčný cukr trávit vůbec, mluvíme o nesnášenlivosti či intoleranci.

Intolerance není alergie

Zmíněný problém má genetické příčiny a souvisí s nedostatkem enzymu laktázy, jenž štěpí laktózu v tenkém střevě na jednodušší cukry. Děti mají obvykle laktázy dostatek, takže mohou trávit mateřské mléko, v dospívání však její produkce dramaticky klesá, nebo i zcela ustává. Největší intolerance k mléčnému cukru se vyskytuje u původních indiánů (95 %), v Japonsku (90 %), Thajsku (99 %) a u domorodých Austrálců (85 %). Naopak například ve Švédsku nestráví mléko pouze 4 % populace, zatímco u nás jde asi o 15–20 % obyvatel.

Vědci tyto rozdíly přičítají evolučnímu vývoji: před domestikací dobytka člověk mléko, jogurty ani sýry vůbec neznal. Teprve s jejich rozšířením v pasteveckých společnostech se jejich trávení přizpůsobily i naše geny.

Laktózová intolerance ovšem není totéž co alergie na mléko. Skutečná alergie na mléko, tedy alergie na kravské bílkoviny, se týká takřka výhradně dětí a trpí jí okolo 5 % dětí ve věku do jednoho roku. Mezi projevy této alergie patří kopřivka, zvracení či průjem.

Lidé se hudbě a výrobě hudebních nástrojů věnují od pradávna. Potvrzuje to i nedávný nález souboru kostěných fléten, jejichž stáří je přes 12 tisíc let, na lokalitě Eynan-Mallaha v severním Izraeli. Jde o nejstarší známé dechové hudební nástroje na Blízkém východě.

Jejich tvůrci byli lidé kultury Natúfien, kteří v pozdní době kamenné obývali východní pobřeží Středozemního moře. Pro odborníky je tato kultura nesmírně zajímavá, protože představuje přechod mezi lovecko-sběračským stylem života a prvními zemědělci.

Jak zní flétna z doby kamenné?

Laurent Davin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a jeho kolegové neodolali pokušení a vyrobili si repliky, na které si poté zahráli. Díky tomu s překvapením zjistili, že zvuky těchto fléten poměrně věrně napodobují hlasy dravých ptáků, konkrétně poštolky obecné a krahujce obecného. Oba tito dravci přitom žili v dané oblasti a dané době. Zajímavý výzkum publikoval odborný časopis Scientific Reports.

Kostěné flétny nalezené na lokalitě Eynan-Mallaha v Izraeli. (foto: Israel Antiquities Authority, Hamoudi Khalaily, CC BY-SA 4.0)

Francouzsko-izraelský tým archeologů objevil fragmenty sedmi různých fléten pocházejících z doby kolem 10 000 př. n. l., což je největší sbírka pravěkých nástrojů produkujících zvuk, jaká kdy byla v Levantě nalezena. Jednu z fléten se archeologům podařilo objevit v kompletním stavu, je podle vědců světový unikát. Badatelé uskutečnili řadu analýz, díky nimž dospěli k názoru, že uvedené nástroje byly cíleně vyrobeny k napodobování zvuků dravců. Zároveň se ukázalo, že jako materiál pro jejich výrobu byly použity kosti malých druhů kachen, které žily v tehdejší krajině.

Zatím není jasné, k čemu takové nástroje sloužily. Laurent Davin s kolegy se nejprve domnívali, že je používali lovci, k lákání či plašení ptáků. „Zvuk teoreticky mohl lákat dravé ptáky, což následně vytvářelo chaos mezi ostatními ptáky, které pak bylo možné snáze ulovit. Možná i holou rukou,“ uvádí Dr. Hamoudi Khalaily, vedoucí výzkumný pracovník Izraelského památkového úřadu (IAA). Jde ale jen o jedno z tezí. Stejně tak je možné, že pravěké flétny byly používány k podobným účelům, jaké plní dnes – k oslavám či rituálům.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

Jeden z nejdůležitějších testů ale teprve přijde: Na konci podzimu, kdy bude probíhat každoroční migrace ptáků údolím Hula, plánuje doktor Khalaily vzít repliku flétny na naleziště Eynan a zahrát na ni na stejném místě, kde ji lidé před 12 000 lety vytvořili. „Chci zjistit, zda s její pomocí dokážeme přilákat sokola nebo třeba jestřába. Jsem založením optimista, takže věřím, že to bude fungovat,“ uvádí archeolog.

Gejzíry, vyvrhující materiál ze Saturnova měsíce Enceladu, vytvářejí oblak, který zásobuje ledovými krystaly jeden z prstenců Saturnu. Tyto krystaly analyzovala během opakovaných průletů sonda Cassini. V datech, které sonda shromáždila, vědci nyní identifikovali fosfor, či přesněji fosfáty (soli kyseliny trihydrogenfosforečné (H₃PO₄). 

Tento prvek je přitom považován za klíčový pro mnoho biologických procesů, včetně základních stavebních forem života. Fosfor je mimo jiné základním stavebním kamenem DNA, která tvoří chromozomy a nese genetickou informaci. Je přítomen v kostech savců, buněčných membránách a v oceánském planktonu. Podle planetárního vědce ze Svobodné univerzity v Berlíně (Freie Universität Berlin) Franka Postberga jde o první případ, kdy se podařilo objevit fosfor pocházející z oceánu mimo planetu Zemi.

Existuje na Enceladu život?

Předchozí analýza ledových zrn Enceladu odhalila koncentrace sodíku, draslíku, chlóru a sloučenin obsahujících uhličitany. Následné počítačové modely naznačovaly, že podpovrchový oceán je mírně zásaditý – všechny tyto faktory, podle vědců podporují podmínky pro vznik života.

Koncentrace fosforu je na Enceladu zřejmě velmi vysoká – analýzy naznačují, že by mohla být až 100× vyšší, než známe ze Země. Podle planetárního vědce a biochemika Christophera Gleina je tato koncentrace dána interakcí mezi tekutou vodou bohatou na uhličitany a kamennými minerály na dně oceánu Enceladu. Podobné podmínky by podle něj mohly panovat i v dalších oceánských světech.

TIP: Co umožňuje existenci kapalného oceánu pod ledovým povrchem některých měsíců?

Přítomnost fosforu a dalších prvků ale podle vědců automaticky neznamená, že existuje život na Enceladu. „Ingredience pro vznik života samy o sobě ještě nezaručují prostředí pro jeho vznik“, upozorňuje Glein. Existence života na Enceladu je tak podle něj stále otevřenou otázkou, jejíž zodpovězení by mohla přinést až pokročilá mise, zkoumající prostředí měsíce. Návrhy na podobnou misi již NASA zpracovává.

Když Severní Korea napadla svého jižního souseda, OSN zmocnila mezinárodní síly pod taktovkou OSN k intervenci ve prospěch Soulu. Výběrem velitele byla pověřena americká vláda a Sbor náčelníků štábů jednomyslně doporučil Douglase MacArthura. Generál, který za druhé světové války proslul znovudobytím Filipín, bezmezným sebevědomím i nechutí podřizovat se autoritám, se okamžitě pustil do práce. Ve snaze zastavit všeobecný ústup jihokorejských divizí rozhodl o nasazení amerických vojsk. Prvním pěšákům „strýčka Sama“ nezbylo než nahradit ztráty ve spojeneckých oddílech, zdržovat nepřítele a disciplinovaně se stahovat k perimetru kolem přístavu Pusan. Krizi se MacArthurovi podařilo zažehnat koncem srpna, přičemž lví podíl na úspěchu měla 8. armáda generálmajora Waltona Walkera.

Úspěšné vylodění 

Předseda Sboru náčelníků štábů generál Omar Bradley v roce 1949 prohlásil, že kombinované obojživelné operace většího rozsahu už nemají v moderní válce místo. MacArthur přesto začal v červenci 1950 plánovat právě takovou akci. Inspiroval se postupem britského generála Jamese Wolfeho z bitvy na Abrahamových pláních, kde se královští vojáci v roce 1759 vylodili z velrybářských člunů a na hlavu porazili francouzskou pěchotu. 

Přes obavy z krveprolití nechal MacArthur své muže v polovině září 1950 vyskákat z lodí daleko za nepřátelskými liniemi u Inčchonu. Mariňáci vyrvali z rukou protivníka Soul a přinutili jej ve zmatku ustoupit zpátky na sever, takže americká veřejnost zase jednou oslavovala MacArthura jako hrdinu. Pověst neohroženého válečníka potvrdil návštěvou bitevního pole, při níž prozkoumal šest tanků T-34 vyřazených námořními pěšáky. Kolem pršely kulky odstřelovačů, které generál ignoroval se slovy, že komunističtí snajpři jsou zjevně špatně vycvičeni. 

Pod vlivem úspěchů nařídil prezident Harry Truman koaličním silám překročit 38. rovnoběžku a vstoupit na severokorejské území. MacArthur se pustil do přípravy dalšího obojživelného úderu směřujícího k přístavu Wonsan, ovšem jihokorejští vojáci jej obsadili dříve, než stihla 1. divize námořní pěchoty z moře zasáhnout. V říjnu se generál setkal s Trumanem při konferenci na atolu Wake, kde ze státníkových rukou přijal svou pátou medaili Za vynikající službu. Při rozhovoru padla též otázka na čínskou hrozbu, kterou MacArthur odmítl jako neopodstatněnou. Prohlásil, že do Vánoc hodlá stáhnout 8. armádu do Japonska a během ledna uvolnit všechny zapojené divize pro službu v Evropě. Naopak vyjádřil znepokojení nad tím, že by se do konfliktu mohl zapojit SSSR.

Nebojácný velitel 

Své pohrdání smrtí MacArthur znovu potvrdil 20. října 1950, kdy odletěl do oblasti severně od Pchjongjangu, aby dohlížel na průběh vzdušně výsadkové operace. Jeho neozbrojený Lockheed C-121A Constellation by představoval pro stíhačky z nedaleké základny Sinuidžu snadnou kořist, přesto generál trval na osobním dohledu nad první akcí parašutistů v této válce. Za odvahu byl dekorován Záslužným leteckým křížem. 

O měsíc později se američtí vojáci v bitvě u severokorejského Unsanu setkali s pěšáky v čínských uniformách, nicméně zpravodajské služby tuto informaci bagatelizovaly – s tím, že se komunistická velmoc k rozsáhlejší intervenci neodhodlá. MacArthur si oproti svým dřívějším výrokům už nebyl zdaleka tak jistý, takže raději podnikl několik přeletů frontové linie v letounu Douglas C-54 Skymaster. Nespatřil žádné známky koncentrace čínských jednotek, a proto zatím upustil od povolání záloh. 

Pošramocená pověst

Netušil, že Číňané jsou už na cestě, pohybují se výhradně v noci a přes den své pozice pečlivě maskují. Hned druhý den, 25. listopadu, udeřily komunistické divize na 8. armádu a záhy donutily síly OSN k ústupu. MacArthur nechal připravit pro své muže devět linií, na které se postupně měli stáhnout. Situaci nečekaně zkomplikovala událost z 23. prosince, kdy Walker zahynul při autonehodě svého džípu. MacArthur měl pro takové případy naštěstí připraveného náhradníka v osobě generálmajora Matthewa Ridgwaye, který převzal velení. Nový šéf polních vojsk si poznamenal: „MacArthurova prestiž, která po Inčchonu zářila jako svíce, byla nyní těžce pošramocena. Jeho pověst utrpěla kvůli nepředvídaným výsledkům listopadové ofenzivy nepřítele.“

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Na jaře 1951 vypracoval Sbor náčelníků štábů rozkazy, jež opravňovaly MacArthura k použití jaderných zbraní v Mandžusku a na poloostrově Šan-tung, pokud by Číňané z tamních základen zahájili nálety na koaliční jednotky. Nicméně předseda Komise pro atomovou energii Gordon Dean se obával svěření pum pod MacArthurovu rozhodovací pravomoc – tvrdil, že nemá dostatečné technické znalosti a ponětí o jejich reálném účinku. Proto se pohlaváři raději dohodli, že výzbroj bude podléhat velení strategického letectva.

Dokončení: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (2)

V důsledku vleklé války platil Irák dlouhé roky za takřka nedostupnou oblast, v poslední době se však události pohnuly správným směrem, takže se země turistům znovu otevírá. Mezi lokality, které patřily mezi nejbezpečnější i během válečného konfliktu, se řadí město Basra ležící na samotném jihu – na dosah místa, kde řeka Šatt al-Arab vzniklá spojením Eufratu a Tigridu ústí do Perského zálivu.

Dokonce ještě dnes si Basra ponechává status bazarového města, jež po staletí zářilo na mapě coby klíčová obchodní křižovatka. Výjimečná pověst ho předcházela a obchodníci opěvovali jeho krásu, protkanou vodními kanály i bazary s exotickým zbožím. A přestože zmíněná éra již patří minulosti, romantikou prastarých časů oplývá Basra dál.

Pád na periferii

Její dějiny se začaly psát spolu se zrodem islámu: Roku 636 ji založili vojáci chalífy Umara I., a ve srovnání se starověkou Mezopotámií a jejími prosperujícími městy Ur, Uruk či Babylon je tedy mladičká. Uvedený „hendikep“ se však usilovně snaží vyvážit významem, jaký od dob svého vzniku zaujímá v iráckých dějinách. Nelehké začátky nesoucí se ve znamení boje s nedostatkem vody a horkým klimatem dokázala Basra obdivuhodně překonat, a nakonec vyrostla ve třetí největší irácké sídlo hned po Bagdádu a Mosulu.

Pomyslný zlatý věk prožila za vlády dynastie Abbásovců zhruba v 8. století. Panovníci sice spravovali mocný chalífát z Bagdádu vzdáleného přes čtyři sta kilometrů, Basra však v té době rovněž vzkvétala: Stala se vyhledávaným cílem filozofů, básníků i spisovatelů. Karta se obrátila na přelomu 9. a 10. století, kdy ji z velké části zdevastovaly dva překotné vpády nepřátelských vojsk. V souladu se známým rčením „kde řinčí zbraně, múzy mlčí“ se rázem ocitla na periferii a jediné, co se po následující staletí měnilo, byla jména panovníků. Basra ovšem nikdy nezanikla docela – když tam ve 14. století zavítal marocký cestovatel Ibn Battúta, poznamenal si, že jde o „město plné ovocných zahrad, kde se střetává slané a sladké moře“.

Ve víru války

O částečné oživení vyhaslé slávy se v 16. století postarali Portugalci, kteří se v regionu objevovali čím dál častěji, následováni Osmany a Peršany. Zásadní zvrat však přinesl dynamický vír 20. století, kdy v čele Iráku stanul Saddám Husajn. Irácko-íránský konflikt mezi léty 1980 a 1988 vyhnal z Basry na půl milionu obyvatel. A sotva se začalo blýskat na lepší časy, přelila se zemí na počátku 90. let operace Pouštní bouře, při níž armády osmadvaceti států v čele s USA vpadly na Blízký východ, aby osvobodily Irákem okupovaný Kuvajt.

Vytoužený mír se však nekonal ani poté: Prezident krvavě potlačil lidovou vzpouru, a nepřímo tak Basru uvrhl do temnoty. Teprve po jeho pádu v roce 2003 – v době, kdy se celá země zmítala v ničivé spirále etnického a náboženského násilí – se město paradoxně stalo oázou relativního klidu. A zůstalo jí i během zatím posledního konfliktu, kdy se severní část Iráku topila v krvi pod vlajkou Islámského státu. Dnes se Basře ekonomicky daří a v jejím panoramatu přibývá jedna výšková budova za druhou.

Zanedbané a špinavé

Slunce v ulicích doslova žhne hned od rána. Ostatně jde o jedno z nejteplejších míst Iráku, a když je v Bagdádu třicet stupňů, v Basře rtuť teploměru atakuje čtyřicítku. Připočteme-li značnou vlhkost od řeky Šatt al-Arab, je zřejmé, že se k prohlídce starého města hodí jiné roční období než léto.

V minulosti Basra tvořila ozdobu Iráku a její orientální duše se částečně zachovala dodnes, přestože se ztrácí před očima s tím, jak vládu přebírá uspěchaný moderní život. Ranní chaos v ošuntělých ulicích tak připomíná jakékoliv jiné velkoměsto. Teprve když se spletí uliček dostanete až do starého centra, vytratí se troubení klaksonů do zvláštního ticha. Ve srovnání s dávno minulými dobami dnes v místě žije pouhá hrstka lidí, jak dokládají vybydlené domy i zanedbaná síť vodních kanálů. Kdysi přitom bývaly pýchou města, a právě díky nim si Basra vysloužila přezdívku „Benátky východu“. Na Itálii si tam dnes ovšem vzpomene málokdo: Vodní hladinu pokrývá vrstva odpadků, z níž se line nepříjemný zápach, a přestože kanály lemují vznešené budovy zdobené okenicemi i dřevěnými balkony zvanými mašrabíja, okolí působí zanedbaně.

Pulzující bazar

Zatímco uličky starého města zůstávají klidné a tiché, tržiště v ostrém kontrastu k nim představuje pravý opak. Hranice patrně nejživějšího místa v Basře nelze přesně vymezit: Postrádá centrální adresu v podobě náměstí či budovy – naopak se rozlévá ulicemi, zaplňuje celou čtvrť, a místy přetéká i do okolí. Změť stánků, mezi nimiž se proplétají potulní prodejci, se nachází v těsném sousedství kanálu protínajícího město. A také ona se proměnila v jakousi časovanou bombu, kde převládá ruch, hlasité vyvolávání prodavačů a hlava na hlavě.

Lidé jsou tam přesto usměvavější než třeba v Mosulu, a pokud by člověk nevěděl, kde je, snadno by si místo spletl s Íránem. Ve skutečnosti leží státní hranice o pouhých patnáct kilometrů dál, takže se vlivy obou zemí mísí. Mnohé ženy například nosí černé čádory.

Saddámova jachta

K nejatraktivnějším lokalitám Basry patří nábřeží řeky Šatt al-Arab. Ráno u vody potkáte spoustu lidí, zato v poledním horku tam nebude živá duše. Při pohledu na protější břeh, kde se kupí dvě desítky rezavějících lodních vraků, přesto není snadné zapomenout, že se město ještě relativně nedávno nacházelo uprostřed bojů. Právě od mohutného veletoku se dal počátek americké invaze do Iráku v roce 2003 sledovat doslova v přímém přenosu, a u nábřeží zůstala dokonce kotvit odstavená prezidentova jachta, třebaže majitel – popravený koncem roku 2006 v Bagdádu – se pro ni už nevrátí. 

TIP: Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci

Na připomínky Husajnovy éry však v Basře narazíte téměř na každém kroku. Měl svá sídla roztroušená po celé zemi a všude zaměstnával služebnictvo i kuchaře, kteří museli být permanentně připraveni, že se může prezident kdykoliv objevit. Konkrétně v Basře sice příliš často nepobýval, přesto po něm zůstaly četné paláce a některé se už dočkaly rekonstrukce: Jeden se kupříkladu proměnil v galerii. 

Asi každý, kdo v létě vyráží za památkami, zná poničené zámky či kostely jako neblahou památku komunistických dějin naší země. Podobná dramata se přitom odehrávala i v osmdesátých letech 18. století a řadu budov stihl už tehdy smutný osud. Klást mezi tyto dvě historické události rovnítko by však samozřejmě byla chyba. Josef II. byl osvícencem a měl o svém budoucím státě představu, do které kláštery jakožto relikty středověku nezapadaly. Na druhou stranu od něj nešlo o žádnou snahu zlikvidovat církev nebo náboženský život jako takový. Ačkoliv výsledek jeho rozhodnutí zůstává dodnes sporný a kontroverzní a došlo k nenávratným kulturním škodám.

Proč?

Kláštery a řeholní řády zažily svou zlatou éru ve středověku, tedy několik století před tím, než Josef II. usedl na trůn. Za tu dobu se mnohé značně změnilo. Jestliže například kdysi vznikl klášter na nějakém pustém a ne­obydleném místě, v době osvícenské už v jeho v okolí často žili lidé. Nešlo dávno o tichý kout pro modlitbu a rozjímání. Kláštery se také často výrazně orientovaly na podnikatelské aktivity. To se přitom do jisté míry rozcházelo s tím, proč byly založeny. Tato situace dokonce vadila i mnohým duchovním uvnitř samotné církve. Svět a doba se zkrátka změnily natolik, že držet se za každou cenu středověkých tradic se mohlo zdát absurdní.

Ukončit řádu činnost, to ostatně nebylo nic tak úplně nepředstavitelného. A dokonce to udělala církev sama. Papež Kliment XIV. v roce 1773 zrušil zdánlivě všemocný jezuitský řád. A to přesto, že v mnoha zemích to vzbudilo skoro odpor.

Josef II. už za života své matky navrhoval řadu reforem, do kterých se Marii Terezii nechtělo. Rušit kláštery? S tím nesouhlasila. Josef II. musel počkat, až se moc dostane do jeho rukou. V roce 1780 si jeho matku povolal Bůh k sobě. Nový císař neváhal a pustil se do razantních reforem celého státu. Na kláštery došlo brzy – už rok po smrti Marie Terezie.

Pro člověka, který zažil komunistické běsnění, teď asi přijde překvapení. Finance, které ze zrušení klášterů plynuly, Josef II. zase do značné míry vracel církvi samotné! Byl názoru, že duchovnímu životu obyvatel jeho státu lépe poslouží, když vznikne více far, tak aby se vzdělaní faráři pohybovali i v menších obcích a zapadlejších koutech země. Blíž obyčejným lidem. To vrhá na jeho čin zdánlivě podobný tomu, co napáchal socialismus, úplně jiné světlo.

Škody

Konec klášterů si ale neidealizujme. Církevní stavby dopadly mnohdy podobně jako po roce 1948. Co se s nimi dělo? Z některých se staly například nemocnice, což vypadá bohulibě. Jiné tolik štěstí neměly a dostala je k užívání armáda – podobně jako za stalinismu. Dokonce ani takové skvosty, jako románská krypta v klášteře v severočeských Doksanech, neunikly po josefínských dobách škodám. Došlo k poničení cenných románských sloupů – dnes tu bohužel z velké části nalezneme pouze kopie.

Byrokracie

Traduje se, že rakouské mocnářství si potrpělo na byrokracii. I rušení klášterů představovalo docela komplikovaný úřední akt. Na místo se musel dostavit komisař. Majetek se podrobně sepsal a rozděloval podle určených pravidel. Přesto se stávalo, že cenné umělecké předměty skončily v rukou nějakého hochštaplera, který se na nich hodlal obohatit. Na druhou stranu se mnohdy sepisoval přesný inventář knihoven, který dosud chyběl. Nejcennější publikace se odvážely do Prahy. Dnešní Národní knihovna vděčí za řadu cenných přírůstků právě událostem té doby.

A co mniši a jeptišky? Mohli si ponechat pár věcí, které měli ve svých celách. Ani tyto předměty ale neunikly pečlivým zrakům úředníků a byly evidovány. Muselo to být často potupné. Kdo však na převratné události doplácel asi nejvíc? Chudé děti, které mnohdy v klášterech nalézaly šanci na své vzdělání. Teď měly po nadějích.

Neplakali?

Historici dokážou i po letech zmapovat fakta, s lidskými pocity je to ale horší. Jak řeholníci a jeptišky prožívali tuto dobu plnou změn? Viděli bychom na jejich tvářích slzy? Vztek? Nebo se snad našli tací, kteří si novou dobu pochvalovali? Zřejmě nás překvapí, že cítili od všeho trochu. V dobových vzpomínkách najdeme i záznamy o tom, jak si mnozí bývalí obyvatelé klášterů pochvalovali životní změnu. Pobyt v celách někdy opravdu připomínal vězení. Vrátit se k příbuzným a brát penzi nemuselo být k zahození. Přesto musela řada z nich hořekovat nad ztracenou tradicí. Mnohdy také museli z úředního rozhodnutí přejít do jiného kláštera a změnit řád. A co člověk nečiní dobrovolně, vnímá většinou jako příkoří.

K takovým věcem skutečně docházelo a mnohdy muselo jít o dramatické situace plné emocí. Ale vraťme se k faktům, o nichž není sporu. Měli lidé v klášterech na vybranou? Ano. Novici a novicky ovšem nemohli složit slib. Ostatní měli aspoň částečně svobodnou volbu, a co především – stát se postaral o jejich hmotné zajištění do budoucnosti. Rozhodně je nevyhodil na ulici. Dostávali buď jednorázový příspěvek, anebo dokonce penzi. Její výše se lišila podle toho, jakou budoucnost si pro sebe zvolili. Někteří, a to zejména představení, mohli zamířit do klášterů svých bratrstev za hranicemi země. A stát jim dokonce poskytl cestovné. Jiní mohli změnit řád a přestěhovat se do kláštera, který měl to štěstí, že rušení unikl. Takových stále zůstávalo dost. Z mnichů se také mohli stát faráři, aby podle Josefa II. lépe a praktičtěji sloužili druhým lidem. Umírající se stěhovat nemuseli a bývalo jim dovoleno dožít. Méně nemocné převáželi do jiného kláštera, který byl k tomuto poslání vybrán. Známe také například případy, kdy se z mnicha stal kostelník.

Protekce

Překvapí nás asi zjištění, že jinak byrokraticky důsledné rušení klášterů skrývá jednu dodnes nevyluštěnou záhadu. Podle jakého klíče se rozhodovalo o tom, kde k rušení dojde a kde naopak ne? Když si některý z komisařů nepočínal vůči řádům dost důsledně, vyměnili ho. Stát rozhodoval o osudech lidí i staletých institucí, stěhovalo se tam a nazpátek a připomínalo to hru „škatulata, hejbejte se“.

Nelze nevidět, že jistou logiku idea měla. Pokud měl Josef II. pro některé řády větší sympatie, byly to ty, které poskytovaly cosi jako sociální nebo zdravotnickou službu veřejnosti. Méně pochopení cítil pro ty orientované spíše na vnitřní duchovní život a ne tolik na praktickou službu. Žebravé řády měly smůlu. Podle osvícenců patřily do středověku. Ale jinak? Historici přicházejí s náznaky, že jak to tak bývá, hrála svou roli i protekce. Když měl představený kláštera dlouhé prsty, mocné známé nebo příbuzné, dokázal se nemilosrdnému sítu vyhnout. Příkladem mohou být rytířské řády, které měly zastání mezi aristokracií.

V názorech historiků se ale objevují i jiné spekulace. Při podrobnějším pohledu na mapu se ukáže, že mezi kláštery stejného řádu někdy zůstávaly zachovány ty v pohraničí, zatímco ty, které ležely v srdci Čech, nepřežily. Proč? Hrál zde roli národnostní klíč? Omezení vlivu českého živlu, který měl ve vnitrozemí silnější slovo, a naopak? Kláštery, kde vládla němčina, mohly zůstat?

TIP: Císař Josef II.: Svérázný reformátor, který předběhl svou dobu

V lednu 1782 vešlo ve známost, že mají být zrušeny řádové domy, kláštery i hospice kartuziánů, klarisek, kapucínek a františkánek. Začala smršť. V českých zemích brzy došlo také na premonstrátky v Doksanech, ale také například na vůbec nejstarší ženský klášter u nás. Benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě upadly v nemilost přesto, že zde kdysi působily dcery českých panovníků. V roce 1783 si Josef II. posvítil na mužské kláštery. Nejvíce jich zaniklo v roce 1785 – celkem 23. Chvat, s jakým se postupovalo, způsoboval komplikace. Stát proto šlápl na brzdu a počet likvidovaných klášterů klesal. Císař Leopold II. později zvolil jiný přístup, a dokonce některým i povolil návrat. Ovšem na počátku 19. století přišla další selekce a nad kláštery se opět stahovala mračna... 

Splachovací toaleta ze dřeva nepůsobí na první pohled moc důvěryhodně. Nicméně výrobky finské firmy Woodio vznikají z břízové štěpky a jsou zakonzervované speciálním nátěrem: Nesají tedy vodu a čistí se stejně snadno jako jejich porcelánové či keramické protějšky. Kromě toho se při jejich výrobě údajně uvolní o 99 % méně uhlíkových emisí, a přírodní materiál je dokonce značně odolnější vůči nárazům. S příštím nákupem domácího „trůnu“ tak můžete svou volbou mimo jiné přispět k záchraně planety…

Cena toalet a dalších sanitárních prvků se příliš neliší od značkových výrobků z keramiky – závěsné WC nabízí firma v cenách od 766 do 887 eur (17 500 až 20 500 Kč).

Sádhu se touží dobrat nejvyššího duchovního cíle – dosáhnout mókši, tedy osvobození. Na cestě k tomuto ideálu se musí vzdát tří životních cílů: kámy (smyslového potěšení), arthy (bohatství a síly) a dharmy, tedy povinnosti. Samozřejmě se také musí zřeknout vazeb a uchýlit se do jeskyní, lesů nebo chrámů.

Různé podoby askeze

Být sádhuem přitom neznamená vyznávat stejný duchovní směr. Existuje mnoho sekt, jejichž přístup k askezi a kontemplaci se různí. Někdo žije o samotě v horách a přijímá jen minimální dávky potravy – většinou jen ovoce. Jiní chodí pouze nazí či hledají boha v kouření hašiše či marihuany. Mnoho z nich figuruje v Guinnessově knize rekordů ve zcela bizarních kategoriích – jako ten, který 17 let pouze stál, či jiný, který se plazil 1 400 kilometrů v kuse. Záměrně také mrzačí svá těla – drží ruku nad hlavou celá desetiletí proto, aby jim prsty odumřely do nepohyblivého pahýlu. Anebo si nechávají prorůst dlaně vlastními nehty.

Sekta Aghora, jež vznikla zhruba ve 14. století, uctívá „nečistotu“ coby součást dokonalého světa stvořeného bohem Šivou. Její členové konzumují výkaly či maso mrtvol svých bližních – samozřejmě coby součást meditace o absolutnu a pravém já… Tito sádhuové se pomazávají popelem z pohřebních hranic, a pokud nezůstávají nazí, halí se do rubáše.

TIP: Disciplína těla i ducha: Jóga se v moderní společnosti šířila od 19. století

Po celé Indii takto dnes žije kolem čtyř až pěti milio­nů sádhuů a získávají si čím dál větší respekt a podporu. Možná i díky tomu, že doba stále více fungující na principech konzumu a uspokojování svých tužeb potřebuje mít pocit, že někdo pracuje i na jejich spasení. Míní se totiž, že přísná askeze sádhuů pomáhá vykořenit karmu celé společnosti. I proto mohou například ve vlacích cestovat zdarma. A oni sami se okolního světa nezříkají zcela: věnují se bylinkářství, výrobě léků i černé magii, odstraňují kletby či žehnají novomanželům. A samozřejmě se celé dny věnují jógovým cvičením a meditacím… 

Štítová sopka Kilauea na Havajských ostrovech je v současnosti jedním z nejaktivnějších vulkánů celé planety. Chrlí lávu téměř neustále a podstatnou měrou přispívá k utváření podoby ostrova. Před pár dny skončila jedna z klidnějších epizod, která trvala pouhé tři měsíce a nyní se již vulkán opět probudil.

Podle americké výzkumné agentury United States Geological Survey (USGS), ve středu 7. června 2023, ve 4:44 ráno místního času začal soptit kráter Halemaʻumaʻu, který se nachází v mnohem větší kaldeře Kilauea na vrcholu sopky. Podle havajských legend je právě tento kráter sídlem bohyně ohně a vulkánů Pelé.

Nová erupce kráteru Halemaʻumaʻu

Láva se nejprve objevila v hloubce asi 10 metrů a rychle vyplnila dno kráteru, s celkovou plochou zhruba 1,5 čtverečního kilometru. Podle informací správy Národního parku Havajské vulkány a z dostupných záběrů je patrné, že součástí erupce, která se zatím vyvíjí spíše pomalu, je i produkce tzv. lávových fontán, které dosahují do výšky kolem 15 metrů.

Jak upozorňují odborníci USGS, rudě zbarvená láva, která obzvláště v noci vytváří nádherné scenérie, nepředstavuje v současné době největší problém. Na prvním místě by se lidé v blízkosti sopky měli bát především vulkanických plynů, což je v tomto případě směs vodní páry, oxidu uhličitého a oxidu siřičitého, která tryská do okolí. Jde o desítky tisíc tun plynů každý den.

Alarmující je hlavně vysoký obsah oxidu siřičitého, který by mohl vést ke vzniku vulkanického smogu. Ten by pak (unášený větrem) znepříjemnil život v celé oblasti. Lidé vystavení toxickému vulkanickému smogu jsou ohroženi zdravotními obtížemi, které se projevují pálením očí, bolestmi hlavy a pálením v krku. Obzvlášť nebezpečný je vulkanický smog pro osoby, které mají astma nebo jiná respirační onemocnění. Dalším nebezpečím je podle odborníků riziko vzniku velkého množství ostrých úlomků vulkanického skla.

TIP: Nové pobřeží: Erupce havajské sopky Kilauea nepřináší jen zmar a zkázu

USGS vydalo varování a přiřadilo erupci červený, tedy nejvyšší stupeň varování. Podle místních úřadů ale zatím nejsou ohroženy osídlené oblasti v okolí sopky. Smutnou ironií osudu je, že momentálně největší riziko hrozí turistům, které erupce bohužel láká po tisících.