Způsob, jakým se Řekové ve 4. století před naším letopočtem vymezovali vůči všemu neřeckému, hraničil s nepokrytou xenofobií. Kdo nemluvil řecky, byl automaticky považován za přivandrovalce a barbara. Řekové se bez uzardění považovali za lepší naprosto ve všem: vynikali v gastronomii, praktické medicíně, filozofii, námořnictví, vědách, divadelní tvorbě… Ne že by to nutně byla pravda, ale řečtí obyvatelé městských států sami sebe jako výjimečné prostě viděli: jako obhájce vyšší kultury, majáky vzdělanosti blikající v temnotách, idoly nadřazené primitivismu okolí. 

Svůj životní styl a hodnoty – ono majestátní „řectví“ – pak taky s náležitou hrdostí chránili před vnějším světem. K tomu sloužily armády sestavené z branců – pravých řeckých občanů jednotlivých polis. Tito občanští vojáci se nazývali hoplíti. Seřazeni do semknutých šiků čili falang a vyzbrojeni dlouhými kopími a kulatými štíty vítězili jednak umem velitelů-stratégů, neobvykle dynamickým stylem boje a svou celkovou organizovaností. Sílu jim především dávala vysoká osobní motivace a morálka. 

Konkurence 

Jak to? Byli to přece Řekové! I když bojovali třeba v zámoří, vždy se bili za řeckou věc. Tím se lišili od protivníků, kteří do vřavy válek posílali nejrůznější kmenové válečníky a žoldáky, sesbírané pro účely dobyvačných tažení kdovíkde. Řekové slavně vítězili proto, že jejich hrdinné armády byly ty nejlepší na světě – řecké. Alespoň tak zněl narativ, předávaný řeckými historiky napříč generacemi. A téměř stoprocentně byl takto propagován při popisu bitvy u sicilské Himéry z roku 480 př. n. l. 

Zprávu o ní sepsali nezávisle na sobě dva slovutní pánové: Hérodotos a Diodoros Sicilský. A oba přitom tak nějak „opomněli“ zmínit jeden podstatný detail, k němuž se ještě propracujeme. Jinak má střet u Himéry tu smůlu, že probíhal v tomtéž roce, jako další dva zásadní incidenty: bitva u Thermopyl a u Salamíny. Takže v dějepisném výkladu tahle bitva trochu stojí stranou. Neprávem. Současní badatelé se shodují na tom, že právě tady řecké vítězství rozhodlo o vývoji takzvaných Punských válek, tedy série střetů s Kartaginci, na dlouhá desetiletí. Pokud by tu Řekové prohráli, dost možná bychom se o nich v dějepise dnes už tolik neučili, protože jejich „klasické období“ plné prosperity by po prohře nejspíš nikdy nenastalo. 

Sicílie? 

Přesuňme se tedy na Sicílii. Zdejší poměrně velké město Himéra bylo vystavěné na návrší a částečně kryté řekou Imerou. Leželo napůl cesty mezi přístavy Panormus a Cephaloedium a patřilo ke strategickým řeckým državám na Sicílii. Jinak ale měla situace na ostrově ke geografické přehlednosti daleko. Některé z řeckých kolonií byly spravovány relativně demokraticky, v jiných vládli draví despotové a tyrani. 

Ve vnitrozemí ostrova žilo původní sicilské obyvatelstvo, zatímco v části východního a západního pobřeží se opevnili úhlavní nepřátelé Řeků: Kartaginci. Po krku si tu po generace šli vzájemně všichni – a často přitom vytvářeli dost netradiční spojenectví. Bojovali tu Řekové proti Řekům – s kartaginskou pomocí. To se týkalo i „řecké“ Himéry, jejíž panovníci se cítili být ohrožování dravostí řeckých tyranů z Rhegionu, Akragásu a Syrakus. A proto se stavěli spíše pro-kartaginsky. Když z Himéry jednoho takového řeckého leč pro-kartaginského vládce, Terilla, vypudili, požádal Kartágo, aby mu pomohlo jeho državy znovu dobýt. Kartaginský vojevůdce Hamilkar Mago jeho žádost více než ochotně vyslyšel. 

Vítězství 

Dlužno dodat, že Himéra pro něj představovala spíš příhodnou záminku. Kartágo totiž plánovalo kompletně zlikvidovat řeckou konkurenci a jednou provždy opanovat celou Sicílii. Armáda, kterou si sem Hamilkar z Afriky přivedl, tomu odpovídala. I když ani jeho výpravě se nevyhnula různá ztroskotání a ničivé bouře, přistál na Sicílii se dvěmi stovkami válečných a třemi tisícovkami přepravních lodí. Na pevninu prý z nich vypochodovalo na 300 tisíc bojovníků! Pozor, tento číselný údaj nám zanechali Řekové, takže je pravděpodobně dost nadsazený. Ale i tak názorně vypovídá o záměrech Kartaginců skoncovat s řeckou kolonizací Sicílie. 

Proti této ohromné invazní síle se postavily šiky „hodných“ řeckých tyranů: Therona z Agrigenta a Gelona ze Syrakus. Dohromady poskládali snad okolo padesáti až šedesáti tisíc mužů. Na své straně měli pár výhod. Jednak hradby opevněných měst, ale především nejrůznější špinavé triky, kterými narušovali morálku nepřátel. Ještě před samotnou bitvou se jim podařilo spálit část kotvící flotily Kartaginců. Jindy je odřízli od posil, vyslali k nim diverzní jednotku v přestrojení za spojence, pronikli do jejich táborů a vyvolali zmatek. A co se opravdu počítá: dokázali zabít Hamilkara, ještě než vlastní bitva započala. 

I tak Řekové samotný střet málem prohráli – podlehli totiž vábení stříbra a jali se plenit kartaginské ležení. A tehdy na ně ustupující Kartaginci opět zaútočili. Ale když už osud bitvy visel na vlásku, zasáhly Theronovy jednotky a Řekové zvítězili. 

Srdnatí Řekové 

Že Kartágo přišlo o svého vojevůdce, dobrou polovinu své vojenské síly, o většinu loďstva, je holý neoddiskutovatelný fakt. Ony špinavé triky ovšem řečtí historikové nazývali „důmyslnými lstmi hrdinných obránců“. Kdyby tomu bylo naopak, jistě by je tolik nechválili. O to víc se pak Hérodotos a Diodoros soustředili na vykreslení nepoddajnosti řeckých hoplítů, statečnosti s níž se ubránili početní převaze nepřátel. Prostě další slavné vítězství. Ovšem při popisu řeckého triumfu se zapomněla zmínit jedna drobnost. A to, že tu za onu řeckou věc zdaleka nebojovali (a neumírali) jen Řekové. Pro úplnost je také nutno dodat, že v roce 409 př. n. l. se sem Kartaginci vrátili. A tentokrát už zvítězili oni. 

Kde leží padlí? 

Obě bitvy u Himéry, první z roku 480 a druhá z roku 409 př. n. l., za sebou zanechaly víc než slušné množství padlých. Od poloviny 90. let až do současnosti tu archeologové v rámci dlouhodobého průzkumu nalezli více než 13 tisíc lidských ostatků. Poměrně dobře lze odlišit, kteří z nich patřili k Řekům. Ti jsou totiž pohřbeni řekněme se ctí a všemi náležitostmi, jež do záhrobí přináleží padlým hrdinům. Leží jednotlivě, v oddělených rovech. Pak se tu samozřejmě nacházejí haldy plné zpřeházených kostí – hromadné hroby, vzpomínka na padlé Kartagince.

Jenže ke zmatku a překvapení vědců tu existuje ještě třetí kategorie. Hromadné hroby, v nichž jsou těla vyskládána nevrstveně. Leží v nich najednou i desítky koster, které patřily podle všeho mužům ve věku mezi osmnácti až padesáti lety. Tito padlí v hromadných hrobech bojovali za řeckou věc, ale vyloženě řecký pohřeb si nezasloužili. Jen proto, že jich bylo tolik? Po dlouhou dobu se to považovalo za pravděpodobné. Tedy až do loňska, kdy se tým archeologů pod vedením Katherine L. Reinbergerové pustil do rozboru DNA z kosterních fragmentů. 

DNA promlouvá 

Po analýze padesáti čtyř koster nalezených v masových hrobech poblíž Himéry její tým zjistil, že množství vojáků si sem pro smrt přišlo zdaleka. Pocházeli z východního Pobaltí, ze střední Evropy i střední Asie a Kavkazu. To se vzhledem k proklamovanému „řectví“ obránců jevilo jako dost nečekané. Další průzkum ve spolupráci s genetiky odhalil, že zhruba dvě třetiny vojáků, kteří padli během bitvy v roce 480 př. n. l., nepocházelo z Řecka. „Řekové měli v první bitvě velmi výraznou pomoc odjinud,“ tvrdí dnes Reinbergerová. „Muži pohřbení v hrobech spojených s touto bitvou měli rozmanitější genetický původ a chemické složení jejich kostí ukázalo, že mnozí z nich nevyrostli v blízkosti Himéry. Chemické izotopy v jejich kostech potvrdily, že se narodili daleko, což vylučuje možnost, že by byli potomky přistěhovalců druhé nebo třetí generace. A jejich dobrý zdravotní stav v průběhu života svědčil proti tomu, že by třeba mohli být zotročeni.“ 

Žoldáci sem nepatří! 

Vypadá to tedy, že když šlo Řekům o hodně, neštítili se odstoupit od svých vysokých nároků a připlatili si za pomoc žoldnéřů. Naverbovali je, v některých případech, až kdesi z území dnešní Litvy. Právě tyto posily jim pomohly v první bitvě u Himéry v roce 480 př. n. l., kdy to slavně „nandali“ Kartágu. Padlé žoldnéře, kteří jim pomohli, pak pohřbili. Ale samozřejmě bez náležitého důstojenství. A zjevně necítili potřebu připsat jim část zásluh za vítězství. Slovutní historici jako Diodors Sicilský nebo Hérodotos zmínky o přítomnosti cizích vojáků opomenuli. Představa, že na Sicílii přitáhli bojovat ozbrojenci z tisícikilometrových vzdáleností je pro dnešní historiky přinejmenším ohromující. A výrazně proměňuje obraz o propojenosti antického světa.

TIP: Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Polští vědci analyzovali data shromážděná pozemskou sítí stanic Neutron Monitor Database, která v reálném čase monitoruje intenzitu dopadajícího kosmického záření a data argentinské observatoře Pierra Augera, sloužící k podobnému účelu. Vědci porovnali údaje za posledních 50 let a ukázalo se, že existuje souvislost mezi intenzitou globální zemské seismické aktivity a změnou intenzity sekundárních částic vytvořených kosmickým zářením. 

Sekundární kosmické záření tvoří především elektrony, pozitrony, piony, miony a gama částice a vzniká jako důsledek srážek primárního kosmického záření s molekulami zemské atmosféry. Ta společně s magnetosférou funguje jako štít před kosmickým zářením. Výzkum vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics.

Rozhoupané dynamo

Množství shromážděných dat a zjištěná míra korelace podle vědců téměř vylučují, že by mohlo jít o náhodu. Pravděpodobnost, že by šlo o náhodu, vědci odhadují na méně než jednu k miliardě. Vedle korelace mezi mírou kosmického záření a seismickou aktivitou vědci dokázali identifikovat i odpovídající časový rámec – ke zvýšené seismické aktivitě podle nich dochází se zpožděním zhruba dvou týdnů.

„Na první pohled se může zdát existence souvislosti mezi kosmickým zářením a seismickou aktivitou zvláštní. Ve skutečnosti ale má zcela racionální základy,“ uvádí hlavní koordinátor vědeckého projektu CREDO Piotr Homola z Ústavu jaderné fyziky v Krakově. Vědci se domnívají, že podivnou korelaci mezi kosmickým zářením a seismickou aktivitou lze vysvětlit chováním vířivých proudů v kapalném jádru naší planety, které generuje magnetické pole Země. Toto pole, známé také jako magnetosféra, je zodpovědné za vychylování nabitých částic, které tvoří kosmické záření.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

Podle polských vědců by velká zemětřesení mohla být spojena s poruchami toku hmoty, která pohání zemské dynamo, což ve svém důsledku ovlivňuje i zemskou magnetosféru. To by následně ovlivnilo schopnost primárních nabitých částic pronikat do atmosféry planety, což by pak mělo dopad na množství sekundárních částic kosmického záření detekovaných na povrchu planety. Pokud se polskou hypotézu podaří potvrdit (jejich studie zatím neprošla nezávislým recenzním řízením), mohlo by to zlepšit naše šance předpovídat silná zemětřesení, při kterých vznikají masivní strukturální škody a umírají lidé.

Teploty moře, zejména u severovýchodního pobřeží Anglie a na západě Irska, jsou o několik stupňů vyšší, než je pro tuto dobu obvyklé. Globální povrchová teplota moře v dubnu a květnu dosáhla historického maxima pro tyto měsíce od začátku vedení záznamů v roce 1850, upozornila britská meteorologická služba Met Office. Vědci očekávají teplotní rekordy i v červnu.

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru zařadil části Severního moře do čtvrté kategorie mořských veder, která je považována za „extrémní“. V oblastech u pobřeží Anglie je teplota až o pět stupňů Celsia vyšší než obvykle. Podle meteorologů z Met Office je navíc pravděpodobné, že vzhledem k jevu El Niño potrvají vysoké teploty i nadále.

Jako kdyby hořel oceán

„Extrémní a bezprecedentní teploty ukazují sílu kombinace oteplování způsobeného člověkem a přirozené proměnlivosti klimatu, jako je El Niño,“ uvádí Daniela Schmidtová z Bristolské univerzity. „Teplo, stejně jako na pevnině, stresuje mořské organismy. V jiných částech světa jsme již byli svědky několika hromadných úhynů mořských rostlin a živočichů způsobených vlnou veder v oceánech. Dokud nezačneme dramaticky snižovat emise, budou tyto vlny nadále ničit naše ekosystémy, protože se tak děje pod hladinou oceánů, a zůstane to bez povšimnutí,“ dodává profesorka Schmidtová.

TIP: Na Novém Zélandu na pláži objevili půl milionu zaživa uvařených slávek

Od roku 1986 do roku 2016 vzrostl počet dnů, během nichž moře zachvátila vedra, o padesát procent ve srovnání s lety 1925 až 1954. Vědci tehdy uvedli, že horko zničilo rozsáhlé oblasti plné mořských živočichů „podobně, jako lesní požáry spalují obrovské plochy lesa“.

Proč téměř celá Evropa věřila na upíry? Vysvětlovali tak našim předkům zdánlivě nepochopitelná úmrtí? Vždyť jak mohl dosud zdravý člověk náhle ochuravět a během několika dnů zemřít – slabý, vyčerpaný a bez energie? A proč se milovaný člověk po smrti vracel lidem do snů jako zloduch, který je mučil? To je otázka spíš pro psychoanalytika, jediné, čím si tak můžeme být jisti, je bohatý životopis potenciálního upíra. A že mu lidská fantazie vykouzlila pěkně dlouhý rodokmen! 

Jak na to 

Starobabylónská stvůra zvaná Lila vraždila za nocích novorozeňata, její obdobou byl i indický démon Vetalu, egyptská Sekhmet nebo římská Strix. I biblická Lilith, která obývala ráj před Adamem, prý měla některé vlastnosti upírů. Vampýři, jak je známe, se však objevili o něco později – v mytologii starých Slovanů a Germánů. Tam se to upíry jen hemží. 

Stát se jimi mohl každý jen trochu nepřizpůsobivý či nepohodlný člověk, ovšemže až po hanebné smrti. Ať už šlo o sebevraha, popraveného zločince, člověka vládnoucího černou magií a jeho oběti nebo dítě čarodějnice počaté s démonem – jejich mrtvá těla začala být pro zbytek komunity hrozbou. Někdy dokonce stačilo, když přes mrtvolu člověka přeskočil vzteklý pes.

Křesťanství to považovalo za svou svatou misi, aby zabránilo nečistým živlům proniknout do lidského světa. Sázelo proto na pohřební rituály a posvěcenou půdu. V této logice se tak upíry mohly stát například děti, které zemřely nepokřtěné. Jedno měli všichni revenanti společné – jejich duše nedošla klidu a nemrtvé tělo škodilo všem v okolí. 

Tělesné modifikace 

Co by to bylo za zloducha, kdyby neměl i patřičně zlověstný vzhled. Stvůře chyběly kosti a nos, její oči žhnuly rudě nebo připomínaly barvu hlíny. Nebyl to žádný démonický švihák v plášti: na odulém, ale nepřirozeně zachovalém, jakoby čerstvém těle se rozpadal pohřební rubáš a kůže se barvila do rumělkova. Dlouhé nehty, vlasy a zatuchlý dech? I tyto charakteristiky evokují spíš nafouknutou rozpadající se mrtvolu. Zatímco někteří upíři si v hrobě jen tiše přežvykovali rubáš, jiní vyrazili ven, mezi lidi. Své oběti dávili kovovými zuby, východní Slované jim dokonce přiřkli zmijí jazyk. Protože vládli nadpřirozenou silou a schopnostmi, mohli být i slepí a hluší a přesto svou kořist hravě zdolali. Pro svou příbuznost s vlkodlaky jim lidé přiřkli i hustou srst a před spravedlností se schovávali v podobě rysa, zmije, kozy, bílého koně nebo netopýra. 

Slované věřili, že upíři mohou také začít nový život, vdát se či oženit a zplodit další děti. Tyto zakuklené upíry prozradilo například husté srostlé obočí. Samostatnou kapitolou byly upírky. Ty bojovaly úplně jinými zbraněmi. Žádné hrůzu nahánějící hnijící maso, ale výjimečná krása jim pomáhala dosáhnout svého. Mrtvolně bledá tvář, havraní vlasy, rty barvy čerstvě vystříknuté krve a oči jak dva uhly s panenkou přes celou duhovku. Vynikaly extrémní sexualitou a silným pohlavním pudem, to ostatně i jejich pánské protějšky.

Vykopat a spálit! 

V čase nočním děsili upíři své nejbližší i úplně cizí lidi. Pili také krev domácích zvířat, byť je nedokázala nasytit tak, jako ta lidská. Jejich příchod do vsi předznamenávalo psí vytí, dobytek se plašil ve stájích. Každá noc ale musí skončit. V slunečních paprscích mohli upíři doslova explodovat. Stahovali se proto zpátky do svých hrobů a upadali do mrtvolného spánku. Přísné vymezení dne a noci však nebylo pravidlem, z vampyrismu podezírali například i řezníky.

Pozemské řádění upírů mohlo být teoreticky nekonečné. Jednou už zemřeli, proto jim stáří ani většina zbraní nemohla ublížit. Zahubit takového upíra vyžadovalo velkou dávku štěstí a důslednosti, dokázal totiž povstat i tehdy, byl-li spálen na prach. Stačilo jen pár kapek lidské krve a jeho přízračné tělo se vrátilo zpět do hmotné podoby. Krev, to je to jediné, čím se upír živí, co mu dodává sílu a léčí každou ránu. 

Člověk se jí však nehodlal vzdát jen tak lehce. Během staletí byl vypracován celý systém obranných opatření. Pokud se nebožtík ocitl v podezření, že se z něj stal upír, nečekali jeho spoluobčané na nic a tělo okamžitě exhumovali. Čekaly na něj pak značně nepietní procedury – čím víc, tím lépe. Trup probodli kůlem z tisového nebo osikového dřeva tak, aby hrot projel tělem i rakví a zastavil se až v zemi, do níž se měl upír symbolicky navrátit. Hlavním cílem totiž bylo udržet jej v hrobě. Proto ho někde balili do rybářské sítě nebo posypali lněnými semínky či mákem – to aby musel tak dlouho počítat uzlíky a zrníčka, dokud jej nezastihne ráno. 

Zabírat měly i nejbizarnější polohy ukládání do hrobu. Pokud ležel upír na břiše, věřilo se, že se při pokusu vydrat se ven z rakve bude naopak zahrabávat hlouběji do země. Objevily se i hroby, v nichž mrtvola stojí vzpřímeně, zavalena kameny, s ústní dutinou zacpanou kamínky, vejci, česnekem, hlínou... Ústy totiž mohl z těla a do těla volně vstupovat duch vampýra. Bez hlavy ani upír daleko nedojde – proto mu ji odťali a pochovali v jiném hrobě. Někdy mu vyřízli i srdce. Polského „upiora“ dokázal zadržet provaz z lipového lýka nebo posvěcený lipový lístek pod jazykem. 

Jako všechny ostatní temné bytosti se prý nemrtví štítili náboženských symbolů. Posvěcené předměty je dokázali těžce ranit a ochromit. Proto se křížky a svaté obrázky vkládaly do podezřelých hrobů. Na svatého Jiří se doporučovalo zkontrolovat, zda se na hřbitově neobjevil nový čilý podnájemník. Tři až pět let po smrti dítěte a sedm poté, co zesnul dospělý člen rodiny, otevírali pozůstalí hrob a pátrali po příznacích vampyrismu. Když byl poté upír spálen na hranici, rozmíchali jeho popel s vodou a tuto kašičku používali jako talisman proti dalším případným útokům.

Obvyklí podezřelí 

Jaké je však skutečné pozadí upírské mánie? Kdo byli ti lidé, kteří padli do rukou mnohdy zfanatizovanému davu? V lepším případě se protiupírská opatření dotkla pouze jejich mrtvého těla, pověsti však mluví i o honech na „pohybující se cíle“. Mezi podezřelé se pochopitelně dostali ti nejbídnější – pro společnost odpudivé postavičky postižené nepochopitelnými chorobami. Mohli trpět například porfyrií, metabolickou poruchou krve, projevující se zvýšenou citlivostí na světlo, obnažením a ztuhnutím dásní, zrudnutím zubů, nadměrným růstem ochlupení a krevními sraženinami na těle. I ta bílá a hladká pokožka se při onemocnění v klidovém stavu vyskytuje. Při delším vystavení paprskům slunce se pak na pokožce nemocného tvoří puchýřky, které se lehce sloupávají a obnažují krví podbarvenou kůži. Porfyrie by vysvětlovala též použití česneku jako zbraně – látka v něm obsažená totiž příznaky nemoci zhoršuje. 

Dle psychologů může být vysvětlení i v tzv. Renfieldově syndromu, „klinickém upírství“. Nemocný je posedlý pitím krve a to už od dětství. Nejprve saje svou vlastní krev z ranek a odřenin, poté touží po dalších a dalších dávkách. Nejednoznačné je i samotné tlení mrtvoly. Vampyrobijci často argumentovali šokující zachovalostí nebožtíka. I po několika měsících mu prý rostly vlasy a nehty, v ústech stála čerstvá krev a jeho tělo jakoby omládlo a zakulatilo se. I tato záhada však může mít reálné vysvětlení. Odhalené tkáně mohou vypadat jako nová pokožka. Plyny vytvářející se v útrobách nebožtíka nafouknou a vyhladí mu vrásky. Krev v těle zůstane, pokud tkáně napadnou jedovaté houby a plísně z rodu Fusarium, objevující se v plesnivém obilí (a to až z 5%). Pokud člověk zkonzumoval takto kontaminovanou potravu, umíral zdánlivě zdravý. Propadal také halucinacím, v nichž ho mohli navštěvovat mrtví, krvácel z malých ranek a oči se mu podlévaly krví. Mykotoxiny pak v mrtvém těle zpomalovaly tlení a udržovaly krev tekutou. Otázkou také je, co vlastně středověký člověk v hrobě očekával. 

Románový švihák 

Romantismus 19. století přiřkl upírům nové rekvizity: charismatický vzhled, hypnotické a magické vlastnosti nebo až erotické zakusování se do krku. Sáním krve se upír udržuje při „životě“, někdy mu však stačí málo, přičemž intervaly mezi nasycením mohou trvat i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

Okultisté zase věřili, že upíři po smrti zůstávají v jakémsi vegetativním stavu, neboť jejich nehmotné astrální tělo (cosi jako duchovní otisk pozemské existence) dodává tkáním energii vysávanou z živých těl. Nemuselo jít o krev, astrální upír se spokojil i s psychickou energií. A protože astrální upíři neměli materiální podstatu, vylézali z rakví, aniž by museli zvedat náhrobní kameny nebo rýt v hlíně. Současnost jde ještě dál – diskutuje se o astrálních tělech, cestování v čase a young adult či fantasy literatura či kinematografie je upíry doslova zamořená...

V druhohorních mořích žila celá řada plazů s velmi dlouhým krkem a relativně malou hlavou. Patřili mezi ně například elasmosauridi ze skupiny plesiosaurů. Dlouhý krk jim poskytoval výhodu při lovu ryb či hlavonožců vhodné velikosti. Zároveň se ale jednalo o slabé místo, které tyto mořské plazy činilo zranitelnými vůči útokům nelítostných vrcholových predátorů té doby.

Paleontologové dlouho předpokládali, že největší dravci druhohorních moří útočili na dlouhé krky mořských plazů. Konkrétní důkaz ale doposud scházel. Štěstí se nakonec usmálo na badatele německého Státního přírodopisného muzea ve Stuttgartu, kteří pátrali po stopách takového útoku v muzeálních sbírkách.

Fosilní krky mořských plazů

Paleontolog Eudald Mujal se spolu s kolegy blíže podíval na dvě fosilie mořského plaza rodu Tanystropheus. Tito mořští dravci žili na území dnešní Evropy, Asie a Severní Ameriky během období triasu, přibližně před 240 miliony let. Měřili kolem šesti metrů, přičemž polovinu jejich délky představoval dlouhý krk. 

Fosilie, které měli vědci k dispozici, jsou vlastně jen neúplné krky a lebky, což samo o sobě není nikterak neobvyklé – takto staré fosilie se jen zřídka podaří nalézt kompletní. Vědci nicméně pečlivě prozkoumali konce obou fosilizovaných krků tanystrofeů a objevili na nich stopy po zubech velkého predátora. Některé z kostí byly deformované způsobem, který naznačuje, že krky nešťastných plazů byly přeťaty jediným mocným kousnutím.

Zároveň se ukázalo, že krky s hlavami už nebyly dále požírány. Fosilizovaly téměř nepoškozené, původně i se svaly a kůží. „Predátor se o uhryznuté krky očividně dál nezajímal,“ vysvětluje Eudald Mujal. „Je to sice zatím jen spekulace, ale zdá se, že tehdejší velcí oceánští predátoři neměli o krky a hlavy kořisti zájem. Tanystrofeové byli podle všeho dekapitováni, a poté se lovci soustředili na mnohem výživnější těla těchto dlouhokrkých plazů. U takto starých fosilií ale nemůžeme vyloučit ani možnost, i když méně pravděpodobnou, že jde o důsledek mrchožroutství.“

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Přestože dlouhé krky mořských plazů zřejmě představovaly jistou slabinu, neznamená to, že by šlo o slepou vývojovou větev. Dlouhokrcí tvorové se během evoluce objevili několikrát a dokázali prosperovat miliony let, uvádějí paleontologové ve studii, zveřejněné odborným časopisem Current Biology.

Ve velšském Národním parku Snowdonia (velšsky Eryri) funguje od letošního dubna nejhlubší hotel na světě. Nachází se v bývalém břidlicovém dolu v hloubce 419 metrů pod zemí, a i samotná cesta je pouze pro odvážné.

Hotel Deep Sleep funguje pouze jeden den v týdnu – v sobotu. Cesta k němu vede přes hory z nedalekého pětitisícového městečka Blaenau Ffestiniog, odkud zájemce o adrenalinový zážitek doprovodí vyškolení průvodci k chatě, nacházející se u bývalého dolu Cwmorthin. Zde po zhruba 45minutovém výšlapu čeká zájemce o nocleh v podzemí krátké školení a přibližně hodinu dlouhý a náročný sestup do útrob dolu.

Na konci cesty čekají na hosty čtyři dvojlůžkové pokoje a jedno rodinné apartmá. Teplota v hotelu je po celý rok 10 °C a přes očekávatelnou spartánskost působí pokojíky poměrně útulně. V hotelu je dostupná tekoucí voda, elektřina, a dokonce i připojení k internetu. Noc pro dvě osoby zde vyjde na 350 až 550 liber (9 500 až 15 000 korun) a v ceně je vedle noclehu a služeb průvodců i večeře a snídaně.

TIP: Je tohle nejlevnější hotel na světě? Jedna noc zde stojí 25 korun

Břidlicový lom Cwmorthin, který patřil k vůbec největším na světě, byl v provozu od roku 1810 do roku 1970. V 80. a 90. letech 20. století zde fungovala omezená těžba, než byl v roce 1997 definitivně uzavřený. Nyní se v něm nachází nejhlubší hotel na světě – druhé místo v tomto ohledu patří švédskému Sala Silvermine (155 metrů) a třetím nejhlouběji položeným hotelem je americký Grand Canyon Caverns Suite nacházející se 67 metrů pod zemí.

Tryptofan je jednou ze vzácnějších aminokyselin, které patří mezi proteinogenní, čili takové, z nichž se skládají proteiny v živých organismech. K biologicky významným derivátům tryptofanu patří neurotransmiter serotonin, kyselina nikotinová (vitamín B3) nebo třeba hormon podílející se na regulaci cirkadiálních rytmů melatonin. Právě tuto organickou látku, a to v impozantním množství, vystopovali astronomové v blízké hvězdné porodnici označované jako molekulární mračno Perseus (Perseus Molecular Complex).

Susana Iglesias-Grothová ze španělského Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů použila starší data dnes již vysloužilého infračerveného vesmírného teleskopu Spitzer a odhalila značné množství tryptofanu v soustavě IC 348, která je součástí zmíněné hvězdné porodnice v souhvězdí Persea. Tato oblast je od nás vzdálená přibližně 1 000 světelných let a její stáří vědci odhadují na dva miliony let. Výsledky výzkumu astrofyzičky Grothové nedávno publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Tryptofan ve vesmíru

Molekuly tryptofanu vytvářejí v infračervené oblasti záření jeden z nejbohatších vzorů spektrálních čar ze všech podobných látek. Proto se tryptofan stal významným kandidátem při pátrání po složitějších organických látkách v rozsáhlé databázi spektroskopických pozorování infrateleskopu Spitzer.

Iglesias-Grothová z pozorování rovněž odvodila, že molekuly tryptofanu v soustavě IC 348 mají teplotu kolem 7 °C. Badatelka přitom již dříve odhalila, že v této soustavě mají stejnou teplotu i molekuly vody a vodíku. Domnívá se, že IC 348 nebude výjimkou, a že bychom spektrální čáry související s tryptofanem mohli nalézt i v záření z dalších podobných mladých hvězdných systémů.

TIP: Mladé hvězdy obklopují ohromná množství organických látek

„Důkaz přítomnosti tryptofanu v oblasti Perseus Molecular Complex by mohl povzbudit pátrání po dalších aminokyselinách v této části vesmíru i v jiných hvězdných porodnicích,“ věří Iglesias-Grothová. „Rýsuje se před námi vzrušující možnost, že tyto základní stavební prvky proteinů jsou ve skutečnosti běžné a hojné v kosmickém plynu a prachu, z něhož vznikají nové hvězdy a planety. Vznik života by tím pádem mohl být snazší.“

Během několika týdnů poté, co se Čína zapojila do války v Korei, donutil vývoj na frontě generála MacArthura stáhnout jednotky ze Severní Koreje, načež protivník znovu vyrazil na jih a podruhé dobyl Soul. Před MacArthurem a prezidentem Trumanem vyvstala perspektiva nuceného vyklizení celého poloostrova a zhoršovala se též situace na mezinárodní diplomatické scéně. Lídři evropských zemí se obávali, že MacArthur využije svého postavení a vlivu na americkou veřejnost k tomu, aby přesměroval těžiště zahraniční politiky USA z Evropy do Asie. Nevěřili generálovu úsudku a báli se, že jeho bezbřehá ctižádost vyvolá válku s Čínou, která by mohla vyústit v jaderný holokaust. 

Úvodní část: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Tyto obavy měly reálný základ – Peking a Moskva totiž v únoru 1950 podepsaly smlouvu, v níž se obě země zavázaly přijít druhému signatáři v případě vojenského napadení na pomoc. Kdyby Spojené státy zaútočily na čínské území, mohla vypuknout třetí světová válka. A u málokoho byla pravděpodobnost zbrklého úderu vyšší než u ambiciózního generála. Už v prosinci 1950 britský premiér Clement Attlee při návštěvě USA prohlásil, že politici Albionu i dalších zemí starého kontinentu mají pramalou radost z MacArthurova velení koaličním vojskům.

Šokující odposlechy 

Mezitím se 8. armáda nadechla k nové ofenzivě na sever. Američané způsobili Číňanům těžké ztráty, v březnu 1951 znovu ovládli Soul a blížili se k 38. rovnoběžce. Příznivější situace na bojišti motivovala Trumana k přípravě mírových jednání. Jenže 24. března zasáhla jako blesk z čistého nebe MacArthurova výzva, aby Čína přiznala porážku, zatímco po Washingtonu požadoval oficiální zprávu o vítězství. Trumanova iniciativa tak okamžitě putovala k ledu. Napětí dosáhlo kritického bodu v okamžiku, kdy tajné odposlechy diplomatických depeší odhalily MacArthurovy rozhovory s japonskými velvyslanci ve Španělsku a Portugalsku. Generál v nich tvrdil, že se mu už brzo podaří rozšířit korejskou válku do podoby mnohem rozsáhlejšího konfliktu s čínskými komunisty. 

Přepisy hovorů putovaly na Trumanův stůl a jindy klidný prezident se rozzuřil doběla. MacArthur se nejen snažil zvýšit podporu veřejnosti vůči svému postoji k vedení války, ale dokonce tajně informoval vlády dalších zemí, že plánuje zahájit akce v přímém rozporu s oficiální politikou USA. Pán Bílého domu se ocitl v delikátní situaci – vzhledem ke generálově popularitě a jeho politické podpoře v Kongresu nemohl veřejně přiznat, že zasloužilého hrdinu nelegálně odposlouchává. 

Olej do ohně přilil republikánský lídr Joseph Martin, když 5. dubna 1951 přečetl ve Sněmovně reprezentantů generálův dopis. MacArthur v něm otevřeně kritizoval Trumanovu politiku, která stavěla Evropu na první místo, stejně jako strategii omezené války v Asii. Tato nehoráznost dovedla prezidenta k závěru, že by mohl zbavit MacArthura velení, aniž by utrpěl závažnější politické škody. Zorganizoval setkání, jehož se zúčastnil ministr obrany George Marshall, předseda Sboru náčelníků štábů Omar Bradley, ministr zahraničí Dean Acheson a šéf Agentury pro vzájemnou bezpečnost William Harriman. Schůzka měla jediný cíl: rozhodnout, jak naložit se stále více nepředvídatelným generálem.

Konec ve funkci 

Mocní muži se shodli, že MacArthura je třeba zbavit velení, jenže nevymysleli žádný přijatelný způsob. Zatímco politici navrhovali nařknout generála z porušení subordinace, důstojníci o tom nechtěli ani slyšet. Podle práva by se totiž jednalo o trestný čin a MacArthur by zřejmě požádal o veřejný vojenský soud. Výsledek takového procesu se jevil nejistě, neboť tribunál mohl generála prohlásit za nevinného a vrátit do funkce. Bradley navíc poukázal na „neexistenci důkazů, že by MacArthur někdy nesplnil rozkaz vydaný Sborem náčelníků štábů, případně že by jednal v přímém rozporu s ním“. Generál prý sice směrnice ohýbal dle svých představ, ale žádnou z nich vysloveně neporušil. 

Přes právně nejednoznačnou situaci rozhodl Truman 10. dubna 1951 o MacArthurově odvolání a jeho nahrazení Matthew Ridgwayem. Později měl – nyní již coby bývalá hlava státu – k celé události uvést: „Vyhodil jsem MacArthura, protože nerespektoval autoritu prezidenta. Nepropustil jsem jej proto, že by byl hloupý pitomec. Sice přesně tímhle byl, jenže to není v rozporu se zákony pro generály. V takovém případě by tři čtvrtiny z nich už seděly za mřížemi.“ 

Uvolnění oblíbeného důstojníka z funkce nepříliš populárním politikem za komunikaci s Kongresem vyvolalo v USA ústavní krizi a tisíce civilistů dávaly najevo nesouhlas. I v souvislosti s tímto rozhodnutím klesla Trumanova popularita dle výzkumů veřejného mínění na pouhých 22 %, což je nejnižší hodnota v dějinách Ameriky. Jak se válka v Koreji protahovala, na povrch vyplouvaly korupční skandály Trumanovy administrativy a nakonec se prezident rozhodl podruhé raději nekandidovat.

Popularita i zahořklost 

O významu kauzy pro americkou společnost svědčí fakt, že se vyšetřováním MacArthurova sesazení na jaře 1951 zabýval senátní výbor vedený demokratickým poslancem Richardem Russellem. Došel k závěru, že „odvolání generála MacArthura se odehrálo v souladu s ústavními pravomocemi prezidenta, ovšem jeho okolnosti byly pro národní hrdost naší země šokující“. 

Ponížený MacArthur se vrátil do Spojených států – vůbec poprvé po 14 letech služby v zámoří. Města jej vítala tunami konfet, Kongres ho jako prvního vojáka v dějinách pozval k proslovu, jenž přes patetičnost sklidil bouřlivý potlesk. Těchto okolností se MacArthur rozhodl využít pro prezidentskou kandidaturu za republikány. Počáteční nadšení davů však rychle vyprchalo, neboť z jeho projevů přímo čišelo, že si chce pouze vyřídit účty s Trumanem a nenabízí národu konstruktivní vizi do budoucna. Do Bílého domu tak usedl MacArthurův někdejší podřízený Dwight Eisenhower.

TIP: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953

Přes neúspěch se generálovi nechtělo do penze a raději se vrhl do psaní pamětí. I když dlouho prosazoval americkou vojenskou přítomnost v Asii, na sklonku života opakovaně prohlašoval, že „žádný voják USA by už neměl být nucen jít bojovat na asijskou půdu“. Kontroverzní velitel zemřel roku 1964 na selhání ledvin a jater. Jeho ostatky spočinuly v budově soudu v Norfolku, která dnes slouží jako památník a MacArthurovo muzeum.

Podobně jako u jiných pověr, ani u „podkovy pro štěstí“ neznáme její přesný původ. Nejstarší spekulace ji datují zhruba do 8. století př. n. l., kdy babylonští Chaldejci považovali půlměsíc za ztělesnění různých bohyň chránících před neštěstím a zlými silami. Četné nálezy starověkých amuletů uvedeného tvaru dokládají, že se popsaná víra patrně rozšířila i do Středozemí a uchovala se po několik dalších staletí. Podkova bývá spojována také s číslem sedm – například tím, že tradičně zahrnovala tentýž počet otvorů.

TIP: Třináctka je považována za symbol neštěstí, jaká čísla jsou naopak ta šťastná?

Další lidové pověsti souvisejí s materiálem: Železo mělo údajně kouzelnou moc, takže například odpuzovalo čarodějnice. Vůbec nejpopulárnější však zůstává legenda z 10. století o svatém Dunstanovi, patronovi kovářů, kterého jednoho dne požádal o okování svých kopyt sám ďábel. Světec mu však záměrně přibil na nohy ještě žhnoucí kusy kovu a bolest satana přiměla, aby okamžitě prosil o jejich sundání. Dunstan tak učinil pod podmínkou, že ďábel už nikdy nevstoupí na místo, kde uvidí nad vchodem viset podkovu.

Podle tvrzení Ledového muže se za dokonalou synergií duše a těla skrývá meditace, otužování a správná dechová technika. Každý, kdo tyto principy ovládne, už nikdy nebude potřebovat nemocnice, léky ani operace. Veškeré zdraví je totiž zakódováno v nás, v naší síle, tvrdí. Opravdu tedy nepotřebujeme zdravotnická zařízení?

Tři pilíře transformace

Wim Hofova metoda stojí na třech pilířích – dechovém cvičení, vystavení se chladu (otužování) a meditaci. Dechová cvičení se skládají z hlubokých nádechů a zadržení dechu po výdechu. Tato technika „pomáhá dostat tělo do stavu potřebného k získání přístupu k autonomnímu nervovému systému a odolnosti proti chladu,“ jak tvrdí sám Hof. Otužování se používá k posílení fyziologických procesů v těle a ke zvládání chladu jako takového. Odhodlání a soustředění (neboli Wimova verze meditace) vytvářejí v průběhu času silné myšlení a silné tělo.

Tajemství dechu

O následující tvrzení se postaral sám Wim Hof a jeho žáci v čele s instruktorem WHM Níallem Ó Murchúem. „Každý den se v průměru dvacet tisíckrát nadechneme a vydechneme – dýchání je nejpřirozenější součást autonomního nervového systému, kterou lze ovládat. Způsob, jakým dýcháme, navíc silně ovlivňuje chemické a fyziologické aktivity v našem těle.“

Hofova dýchací technika je založena na hlubokém nádechu a výdechu, bez použití síly, a to až do bodu, kdy v plicích zůstane jen malý zbytek vzduchu. Poté přijde opět hluboký nádech. Při systematickém dechovém cvičení spotřebováváme velké množství kyslíku, přičemž koncentrace oxidu uhličitého v krvi se téměř okamžitě snižuje.

„Hodnota pH v krvi se zvyšuje, zatímco kyselost se snižuje. Průměrná hodnota pH v těle je 7,4. Uplatněním dechových technik se dokáže zvýšit až na 7,75,“ dodává Ó Murchú a přidává se k němu i Leon Chaitow z londýnského plicního centra. Ten uvádí, že „dynamická hyperventilace může zlepšit motorickou plasticitu, tonus horních dýchacích cest zvýšením aktivity bloudivého nervu a metabolismus kyslíku, snížit zánět a/nebo zvýšit toleranci vůči stresu“.

Terapie chladem

Podle Hofa jsme rozmazlení a zchoulostivělí, proto si doma přitápíme a oblékáme další vrstvy oblečení, jen co se trochu ochladí. Přitom chlad je podle něj základním hnacím motorem autonomního nervovému systému. „Když jsem se ponořil do kádě s ledovou vodou a začal meditovat, výrazně se mi snížila hladina zánětlivého proteinu v krevním řečišti,“ vysvětlil Wim po jedné epizodě hodinového vystavení se extrémně nízkým teplotám.

Hofovi žáci doplňují další šokující závěry (publikované na stránce www.wimhofmethod.com): Bílé krvinky vykazují nižší produkci prozánětlivých cytokinů, a to i po šesti dnech, chlad zrychluje metabolismus, snižuje zánět, otok a bolavé svaly, urychluje regeneraci po fyzické zátěži,  zlepšuje kvalitu spánku, soustředění a zajišťuje silnější imunitní reakci.

Účastníci WHM dokonce uvádějí zdravotní přínosy, které sahají od vyšších energetických hladin až po úlevu od příznaků závažných autoimunitních chorob! Hopmanova studie z roku 2010 popsala, že se Wimova rychlost metabolismu v ledové vodě zvýšila o 300 %. „Takto zrychlený metabolismus zvýšil produkci tepla. Hof dokáže zapnout svůj topný systém na trojnásobek normální rychlosti. Také se netřese, což normálně tělo dělá, aby se zahřálo.“

Střípek o meditaci

Meditační techniky se praktikují po tisíce let a jsou považovány za druh doplňkové medicíny mysli a těla. Meditační cvičení nás přivádějí do stavu hluboké relaxace a výrazně zklidňují mysl. Cvičení vytváří pocit rovnováhy, klidu a míru, který zlepšuje duševní zdraví a pohodu. Hof dodává: „Nejlepší ze všeho je, že výhody nejsou přítomny pouze během sezení; působí konzistentně během celého dne. Moje meditační techniky jsou vodítkem při zvládání některých zdravotních stavů, jako je vysoký krevní tlak, značná úroveň stresu a konkrétní typy úzkosti.“

Pravda, nebo výmysl?

Jsou Hofovy výsledky založené na reálném vědeckém základě, nebo jde o jedince se super schopnostmi? Nejprve se podívejme na jeho působení v médiích. Wim Hof byl několikrát hostem netflixového seriálu Goop Lab moderovaného herečkou Gwyneth Paltrowovou, kde učil spoře oděné lidi sedat si do sněhu a nořit se do mrazivé vody pouze v úzkých plavkách. Vysvětlil to tak, že jeho metoda dýchání zvyšuje hladinu pH v těle.

Na tom ale není nic výjimečného, protože hyperventilace zvyšuje vylučování oxidu uhličitého, což vede k větší kyselosti krve a zvýšení pH. A je to mimochodem dost nepříjemná záležitost. „Hyperventilace vyvolává dočasný stav respirační alkalózy, kdy dochází k abnormálnímu narušení acidobazické homeostázy. Když se hyperventilace zastaví, acidobazická rovnováha se rychle vrátí do normálu. Pokud však přetrvává, osoba omdlí a kompenzační mechanismy těla začnou dřít na obnovení homeostázy,“ vysvětlují například harvardští vědci.

Pokud bychom tedy dechové cvičení prováděli např. ponořením do vany s ledovou vodou, můžeme se utopit. Sám Wim Hof už dnes varuje před používáním této metody při potápění nebo řízení auta, kde může být omdlení smrtelné. Tomuto „prozření“ ale předcházelo několik tragických úmrtí, kdy např. v roce 2021 zahynul v Singapuru devětadvacetiletý muž při cvičení Hofovy metody v bazénu.

Lék na všechno?

Kontroverze kolem Wim Hofovy metody nespočívá ani tak v technikách samotných, jako spíše v šíři jejích „prokazatelných benefitů“. Podle Nizozemce dopomáhá ke zvýšené energii, lepšímu spánku, zvýšenému soustředění a odhodlání, lepším sportovním výkonům, silnější vůli, snížené úrovni stresu, rychlejší regeneraci, zvýšené kreativitě a silnějšímu imunitnímu systému.

To ale není všechno! Hof a jeho žáci otevřeně prohlašují, že jejich metoda je spojena s potlačením symptomů nemocí jako revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba, astma, sarkoidóza, vaskulitida nebo závažná autoimunitní i jiná onemocnění, např. rakovina. A zde se spouští lavina negativních efektů techniky, která by za jiných okolností mohla být i celkem prospěšná, a obaluje ji do hávu „ezo-nesmyslů“ a nepodložených tvrzení.

Zajímavé vědecké publikace

Zatímco jedna skupina vědců Hofa obdivuje, druhá v něm vidí šarlatána, co „si doopravdy myslí, že objevil panaceum neboli bájný všelék“. Ve vědeckých publikacích se v minulých letech objevila spousta článků vytvořených samotným Wimem Hofem, případně jeho následovníky. Nejznámější z nich je případová studie s názvem Vliv meditace na aktivitu autonomního nervového systému a vrozenou imunitní odpověď, která byla publikována v Psychosomatic Medicine v roce 2012. Podle Hofa se ponořením do ledové vody snižuje zánět. „Technika chladové meditace vyvolává kontrolovanou stresovou reakci. Ta je charakterizována aktivací sympatického nervového systému s následným uvolněním katecholaminu, což oslabuje vrozenou imunitní odpověď.“ Ve zkratce se tedy jedná o cílené potlačení imunity.

Zázračná uzdravení ve videu

Za zmínku rozhodně stojí Hofův YouTube kanál, který je plný videí „zázračných uzdravení a šokujících zlepšení zdravotního stavu“. Narazíte zde na autentické zkušenosti onkologických pacientů, jimž po aplikaci Hofovy metody v kombinaci s chemoterapií přestaly padat vlasy a i přes intenzivní léčbu dokázali uběhnout až deset kilometrů denně. V jednom videu např. Wim, který má nulové lékařské vzdělání, pacientovi s rakovinou tvrdí: „Po otužování se budeš cítit skvěle. Ochrání tvou zdravou tkáň, protože když je nastartován imunitní systém, je schopen ochránit zdravou tkáň před jedovatou chemoterapií. Zatímco do nádoru se chemoterapie dostane ještě víc a silněji! A to je skvělé.“

Skeptici mají jasno

Celou situaci kolem Wima Hofa nejlépe shrnul holandský skeptik Pepijn van Erp. Ten zkontroloval vědecké publikace a napsal článek s názvem Wim Hof’s Cold Trickery. „Hof prokázal, že hyperventilace snižuje zánětlivou reakci těla, to ale není vždy žádoucí. Zánět je normální ochranná reakce, která podporuje hojení, a problémem se stává pouze tehdy, když hyperaktivní imunitní reakce způsobuje autoimunitní onemocnění.“ 

TIP: Cesta za nalezením vnitřního klidu: Je meditace jen nafouklá bublina?

Van Erp poukazuje na to, že většina Hofových tvrzení jsou jen spekulace, nepodložené vědeckými důkazy. Jeho mimořádná odolnost vůči chladu je zajímavý fakt, který si rozhodně zaslouží další zkoumání, ale podle skeptiků neospravedlňuje každodenní aplikace studené sprchy nebo trénink hyperventilace.