Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Název „Sparta“ nesou četné sportovní kluby, a není divu: Jedná se o synonymum pro tvrdost, houževnatost a neochotu vzdát se třeba i tváří v tvář jasné porážce. Za neuvěřitelnou reputací antického městského státu stojí jediné – legendární bitva u Thermopyl, v níž se 300 spartských hrdinů postavilo stotisícové perské armádě. Může snad existovat názornější příklad naprosto nerovné bitvy? 

Věc má ovšem háček: Téměř nic z mýtu o neohrožených Sparťanech není pravda, tedy kromě faktu, že čelili ohromné přesile. Peršané se v roce 480 př. n. l. skutečně pokusili o invazi do Řecka a Řekové se jim postavili v úzkém průsmyku, který z jedné strany svíralo moře a z druhé vysoké skály. A opravdu šlo asi o nejvíc nerovný boj antické historie. Všechno ostatní však téměř dokonale zahalila legenda, velmi šikovně vytvořená spartskou propagandou. 

Nebojácní Fókové

Thermopyly, v řečtině „horké brány“, představovaly tradiční místo využívané k blokování armád, jež se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, nehodily se však pro přechod velkých skupin a jejich zásobování. Na jediné použitelné cestě, vinoucí se okolo pobřeží, proto existovala stará zeď postavená kmenem Fóků a omezovala průchod. A právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo obsadit a opravit. 

Na místo dorazily tři stovky mladých válečníků (a devět set otroků zvaných hélóti) i s králem Leonidem, protože byli coby jeho osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny. V průsmyku už ovšem čekalo šest tisíc jiných Řeků, kteří se činili s přípravami, především se zužováním asi sto metrů širokého průchodu. Jenže Peršané se objevili dřív, než se podařilo opevnění dostatečně vylepšit, a řecké velení zvažovalo ústup. Nebyli to však Sparťané, kdo chtěl do boje – obranu hlasitě prosazovali právě Fókové a spartští muži se nakonec přidali. 

Bronzová hradba

Peršané zaútočili, ale čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí. Jakkoliv ohromnou početní převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná. Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací zvanou „falanx“, typickou pro řecký boj. V otevřeném poli byla falanga zranitelná obchvaty kavalerie nebo lehkou pěchotou s vrhacími oštěpy. V čelním kontaktu ovšem zůstávala pro Peršany neproniknutelná. Všechny jejich pokusy končily krvavou lázní, zatímco řecké síly po každém útoku rotovaly a nápor nepřítele vykrývaly rovným dílem. 

Peršanům se však nakonec podařilo objevit kozí stezku, po níž pronikli Řekům do zad přes horský masiv. V bezvýchodné situaci se „domácí“ rozhodli vyklidit pole a Leonidas hodlal podle všeho krýt jejich ústup setrváním s vlastní gardou na místě. Sparťané však v hrdinském aktu nezůstali sami: Připojilo se i sedm set Thespijců a čtyři stovky Thébanů. Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta tří set válečníků úbytek 4 % její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů. 

Hrdinové, ale…

Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných měst. Vzpomínkám na bitvu zasvětili Sparťané řadu veřejných oslav a přicházeli s nimi, kdykoliv někdo pochyboval o jejich obětavosti. Postupem času se na jiné obránce téměř zapomnělo a spartská verze události přešla i do psané historie, jak ji podal Herodotos o dvě generace později. 

Mýtus o buldočí zarputilosti hrál Spartě do karet, protože řada protivníků se raději poklonila jejím výhrůžkám, než by se stavěli na odpor. Pověst neporazitelných vojáků měla jistý základ: Sparťané vyhrávali války díky dobré morálce, organizaci a dostatku času na trénink – pracovali za ně totiž výhradně otroci. Mohli tak cvičit manévrování v jinak neohrabané falanze a po 150 let neztratili jedinou velkou bitvu. 

TIP: Legendární spartský král: Jaký byl ve skutečnosti hrdinný Leónidás?

Nebyli však žádnými nadlidskými válečníky: Za nejlepší individuální bojovníky považovali Řekové muže z Argosu, zatímco Sparta prý oplývala výjimečně krásnými ženami. Sparťané se nikdy nechlubili řadou menších potyček, v nichž drtivě prohráli, ani okamžiky, kdy se jednoduše vzdali – jako během invaze na ostrově Sfakteria, kde čtyři sta jejich mužů tváří v tvář porážce raději složilo zbraně. Spartští pěvci ovšem odvedli skvělou práci a mýtus o neporazitelnosti přežil dodnes.