Uprostřed souhvězdí Hydry se nachází Slunci podobná hvězda TW Hydrae. Hvězda představuje pro astronomy atraktivní cíl, neboť se nachází relativně nedaleko od nás (leží jen zhruba 175 světelných let od Slunce) a její disk je natočený velmi příhodně k Zemi. Jedná se o mladou hvězdu, jejíž stáří je odhadováno na pouhých 10 milionů let, kterou obepíná protoplanetární disk.

Podivná hra stínů

V roce 2016 vědci objevili v protoplanetárním disku hvězdy podezřelý stín, který podle všeho pochází od vnitřního, mírně nakloněného disku. O pět let později astronomové na novějších snímcích Hubbleova teleskopu identifikovali další stín. Nové zjištění vědce zmátlo – ještě nikdy nic podobného nespatřili.

Porovnání dvou fotografií protoplanetárního disku u hvězdy TW Hydrae z let 2016 a 2021. (foto: NASA, ESA, J. Debes (STScI), CC BY-SA 4.0)

John Debes z operačního střediska pro Hubbleův vesmírný teleskop a Rebecca Nealonová z britské Univerzity ve Warwicku proto nejprve testovali několik teorií, které by dění u hvězdy TW Hydrae vysvětlovalo. Na základě pokročilých počítačových modelů vědci dospěli k závěru, že i druhý stín je dokladem existence dalšího nakloněného disku. Bez zajímavosti není ani náklon obou disků, jenž podle vědců činí pět až sedm stupňů, což je podobný sklon, jaký mají i oběžné dráhy těles vnitřní Sluneční soustavy.

TIP: Jsou protoplanetární disky okolo hvězd vždy ploché?

Nejpravděpodobnějším vysvětlením existence disků je podle badatelů dvojice rodících se planet. Ty se od své centrální hvězdy nacházejí v podobné vzdálenosti, jaká dělí Slunce a Jupiter. Oba disky se pohybují různou rychlostí a hvězdu TW Hydrae obkrouží jednou za 15 let.

Teoreticky by v tomto podivuhodném systému mohla vznikat i třetí planeta – také ve vnějším disku se totiž rýsuje něco, co připomíná mezeru. Pokud by se zde skutečně utvářela planeta, dělila by ji od mateřské hvězdy přibližně dvojnásobná vzdálenost Pluta od Slunce.

V období portugalsko-španělského soupeření o vliv na zámořských územích se Kryštofu Kolumbovi (1451 až 1506), neohroženému janovskému mořeplavci ve španělských službách, podařilo nevídané. Byl přesvědčen o tom, že během plavby, na kterou se vydal v srpnu 1492, objeví západní cestu do Indie, kterou bude možné využívat k obchodu. Fakt, že připlutím k jednomu z ostrovů dnešních Baham objevil nový světadíl, si nepřipustil až do své smrti.

Po bitvě je každý generál

Dalo by se předpokládat, že za svůj průkopnický čin bude cílevědomý mořeplavec adorován, jenže kromě obdivovatelů se údajně našli i závistivci znevažující jeho úspěch. Uštěpační členové španělského dvora byli zkrátka toho názoru, že nález nové obchodní stezky do „Indie“ byl nevyhnutelný – doplout někam lodí koneckonců není žádné umění. Takovéto poznámky se podle jedné z verzí příběhu nezdráhali adresovat samotnému objeviteli na barcelonském banketu v roce 1493.

Kryštof Kolumbus si veškeré posměšky od společensky unavených dvořanů vyslechl, a vzhledem k tomu, že se nepovažoval za pouhého šťastlivce, rozhodl se přítomné přesvědčit o jedinečnosti svého nápadu. Poručil si proto přinést vařené vejce a dotyčné u stolu s úsměvem vyzval, ať se předmět pokusí postavit na špičku tak, aby se neodkutálel. Účastníci experimentu byli po několika pokusech skálopevně přesvědčeni, že je zcela nemožné úkol splnit. Kolumbus tedy uzmul vejce do ruky, jemně jej naťukl o stůl, a hle: s roztříštěnou skořápkou na špičce stálo bez hnutí. Přihlížející, rozčarováni ze svěží jednoduchosti celého řešení, vykřikovali, že jde o podvod – vejcem přece mohli uhodit jakbysmet. Kolumbus jim ale odvětil: „Jistěže ano; rozdíl je, pánové, v tom, že jste to mohli udělat vy, ale udělal jsem to já.“ Po bitvě je totiž každý generál, jak by pravilo české rčení.

Populární historka

Ať už tento příběh zní sebeatraktivněji, pravděpodobně není postaven na reálných základech. Legenda o Kolumbově vejci se poprvé objevila ve spise Historia del mondo nuovo (Historie Nového světa) vydaném roku 1565, jenže autor, milánský obchodník Girolamo Benzoni, znal historku pouze z doslechu. Ono vlastně není divu – obdobný příběh, jen s jiným hrdinou v hlavní roli, se totiž objevil již v roce 1550 ve sbírce životopisů Le vite de' più eccellenti pittori, scultori, e architettori od florentského architekta Giorgia Vasariho. V rámci tohoto vyprávění se staviteli Filippu Brunelleschimu podařilo skrze hru s vejcem pochybovačům vysvětlit inovativnost jeho modelu kupole, která se dnes tyčí na vrcholku katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii.

TIP: Smrt mořeplavce: Kryštof Kolumbus zemřel zklamaný a rozčarovaný

Jak šel čas, ustálené slovní spojení zevšednělo a proniklo do běžné řeči i do literárních děl včetně Frankensteina (1818) Mary Shelleyové, Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923) nebo Velkého Gatsbyho (1925) od Francise Scotta Fitzgeralda. Vědec Nikola Tesla se roku 1893 dokonce pomocí rotujícího magnetického pole pokoušel zdvihnout měděné vejce na špičku, aniž by jej musel rozbíjet. Nakřáplé vajíčko neuniklo ani pozornosti nacistického diktátora Adolfa Hitlera, který metaforu využil ve svém spise Mein Kampf (1925).  

S nebezpečím si zahrávala celá její rodina. Boj za svobodu pro svou vlast nakonec Marii Moravcovou a její blízké stál život. A nás může i v současnosti provázet otázka: dokázali bychom alespoň něco málo z toho, co dokázala ona?

Obětavá

Marie, tehdy se jmenovala Kouřilová, se narodila 25. srpna roku 1898 na pražském Žižkově. Její otec byl obchodník a ani Mariin život se ničím nevymykal z tehdejší „běžnosti“. Ve dvaceti letech se provdala za Aloise Moravce, muže o 11 let staršího. Na samém konci 1. světové války se jim narodil syn Miroslav a o tři roky později Vlastimil. Marie se vedle péče o rodinu zapojovala i do veřejných aktivit. Působila jako členka Dobrovolných sester Československého červeného kříže a zúčastňovala se aktivit husitské církve, ke které se celá rodina hlásila. 

Přenesme se ale v čase do třicátých let. Mnichovská dohoda ze září 1938 přinutila Československo odstoupit Hitlerovi pohraniční části republiky. Českoslovenští občané, kteří zde žili, museli den ze dne odejít ze svých domovů. Do vnitrozemí jich proudily statisíce – a mnoho z nich potřebovalo pomoc. A do té se zapojila také Marie, která na žižkovské husitské farnosti založila sociální odbor, který uprchlíkům pomáhal. 

Už 15. března 1939 však Německo pohltilo i zbytek země. Pro vlastence, k nimž patřili i Moravcovi, představoval protektorát Čechy a Morava těžkou ránu. A situace se stále zhoršovala – na podzim roku 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal mimořádně krutý Reinhard Heydrich. Začaly další perzekuce vlastenců, další zatýkání a další vraždy. Situace vypadala beznadějně, bylo třeba „něco“ dělat.

Mamina parašutistů

Anně Piskáčkové ji jako důvěryhodnou osobu doporučila jejich společná známá z Červeného kříže. V lednu roku 1942 proto přišla Piskáčková za Marií se zvláštní prosbou. Potřebovala, aby se u Moravců ubytovalo pár lidí. Ukázalo se, že jde o parašutisty z výsadku z Anglie. A úkol si nekladli zrovna nejmenší: měli pomoci protinacistickému odboji tím, že zabijí Reinharda Heydricha. Marie neváhala, ostatně starší syn Miroslav v RAF také působil. 

Sousedka Marie Špinková v září 1945 vypověděla: „Vím, že u paní Moravcové bydlil ponejvíce Valčík a Kubiš, občas se v bytě sešlo až pět parašutistů, někdy tam i přespávali všichni. Paní Moravcová pro ně prala a vařila, v čemž jsem jí pomáhala. Když nebyla doma, vydávala jsem jim na heslo klíče od bytu. Paní Moravcovou nazývali mamino.“ Ovšem to nebyla jediná aktivita Marie Moravcové a její rodiny. Syn Vlastimil pracoval jako pojišťovací inspektor a vykonával kurýrní službu mezi Prahou, Plzní a Pardubicemi. Zprávy pak dopravoval do bytu, odkud mohly být distribuovány na další místa.

Přípravy parašutistů se chýlily ke konci. Za klíčové datum byl stanoven 27. květen 1942. Heydricha sice útok pouze zranil, ovšem o několik dnů později na následky zranění zemřel. A začal hon na parašutisty a na ty, kteří jim pomáhali. Bylo vyhlášeno stanné právo a probíhaly razie. Praha byla uzavřena. Německá armáda obklíčila celé město a zastavila provoz vlaků. Kam a jak ukrýt parašutisty? Do složité operace se samozřejmě zapojila i Marie Moravcová. Jeden z jejích spolupracovníků, obchodník Eduard Kučera zajišťující jí potraviny, později uvedl: „Po týdnu přijela paní Moravcová, celá zešedivělá a ustaraná a žádala mě znovu o jídlo. A to hlavně v konzervách, které potřebuje pro mládence do krytu, který pro ně našli někde v Praze.“

Obětí zrady

Marie Moravcová si přesto zachovávala odvahu. Do krypty v kostele sv. Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, kde se parašutisté skrývali, nosila jídlo. Hon nacistů zatím pokračoval bez výsledků. Pak ale na služebnu pražského gestapa přišel zrádce. Karel Čurda, jeden z parašutistů, údajně přišel udat své spolupracovníky z obav o život rodiny. Tak se nacisté dozvěděli o adresách, v nichž se atentátníci skrývali a jména lidí, kteří jim pomáhali přežít. 

V seznamu nechyběli ani Moravcovi. Ostatně jejich byt Čurda několikrát navštívil a dobře jeho obyvatele znal. Do pražské Biskupcovy ulice vtrhlo gestapo 17. června ve čtyři hodiny ráno. Marie dobře věděla, co může od Němců očekávat. Ostatně již několik dnů před osudovým datem si vyprosila od pardubických odbojářů Krupkových ampulku s jedem. Tu si vložila do brože, kterou nosila na šatech. Gestapo ji sice zadrželo, uprosila je ale, aby mohla jít na toaletu. Tam jed spolkla. V několika minutách její život skončil, nebylo jí tehdy ani 44 let. 

Celá rodina

Tělo Marie Moravcové bylo pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích spolu s dalšími českými odbojáři. Její manžel Alois byl zatčen a krutě vyslýchán. Popravili ho nakonec 29. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Krutý osud čekal i syna Vlastimila, zvaného Aťa. Ten v době zatýkání nebyl doma, nacisté ho proto vylákali do Prahy fingovaným telegramem. V něm stálo, že je maminka nemocná. Vlastimil neprodleně přijel a padl tak do pasti. Po několika hodinách krutých výslechů, během nichž nic neprozradil, mu nakonec donesli uříznutou hlavu jeho matky – údajně s dovětkem, že stejně se povede jeho otci. 

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Tehdy se Vlastimil zhroutil a prozradil úkryt parašutistů. Stál poté spoutaný před kostelem, kde se zbytek parašutistů hrdinně bránil několikanásobné nacistické přesile. Mrtvé a jejich pomocníky pak musel Vlastimil identifikovat. I on byl poté odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. A ve stejný den jako jeho otec také popraven. Nikdo ze členů Moravcovy rodiny válku nepřežil… Starší syn Miroslav, který létal v Británii s RAF, zahynul ráno 7. června 1944 při havárii na letišti Appledram krátce po vzletu. Účastnit se měl spojenecké invaze do Normandie… 

Cévní mozková příhoda (CMP), lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu mozku, která vede k nevratnému poškození mozkové tkáně. Jde o akutní stav, který vyžaduje neodkladnou lékařskou pomoc, kdy nejdůležitější roli hraje čas. Evropský tým odborníků na švédské Univerzitě v Göteborgu, německé Kolínské univerzitě a Akademii věd ČR a VŠCHT v Praze nyní přichází s přípravkem ve formě nosních kapek, které by mohly významně zlepšit situaci pacientů s CMP, včetně těch, kteří se nedostanou do nemocnice včas. 

Nový přípravek obsahuje speciální protein C3a, který je za normálních okolností vytvářen v centrálním nervovém systému. Dřívější výzkum prokázal, že tento protein napomáhá obnově motorických funkcí u pacientů s mozkovou mrtvicí.

Proteinová léčba následků mrtvice

Jak popisuje studie zveřejněná vědeckým časopisem Journal of Clinical Investigation, Anna Stokowska z Univerzity v Göteborgu s týmem spolupracovníků aplikovala tyto nosní kapky myším celý týden poté, co u nich byla vyvolána mrtvice. V porovnání se skupinou myší po mrtvici, kterým tyto kapky nebyly podány, došlo u léčených hlodavců k podstatně rychlejší a kvalitnější obnově motorických funkcí.

Snímky pořízené magnetickou rezonancí rovněž ukázaly, že podání nosních kapek s proteinem C3a vyvolalo zvýšení tvorby nových spojů mezi nervovými buňkami. Také se zdá, že zvýšený obsah proteinu C3a posiluje funkci astrocytů, podpůrných buněk nervové soustavy, které zajišťují fungování neuronů. Další dobrou zprávou je, že příznivý účinek preparátu přetrvával dlouhou dobu po ukončení léčby.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

„S těmito kapkami by do určité míry skončil stresující závod s časem,“ uvedla vedoucí výzkumného týmu Marcela Pěkná z Univerzity v Göteborgu. „Lék může být podáván všem pacientům po mrtvici, i těm, ke kterým se konvenční léčba dostane pozdě.“ V další fázi hodlají vědci účinky preparátu testovat na lidských pacientech.

Málokdo v posledních letech neslyšel o fenoménu „zázračného úklidu“, který zpopularizovala Japonka Marie Kondo. Její doporučení zní: „Rozlučte se s věcmi, které vám nedělají radost.“ Potíž tkví v tom, že přirozenost člověku velí přesný opak. Pokud máte doma uklizeno a udržujete si dokonalý přehled o svých věcech, patříte mezi menšinu. Dělat si zásoby na „horší časy“ ostatně patří mezi instinkty vlastní nejen lidem, ale i zvířatům. Nikoliv náhodou se chorobnému hromadění přezdívá „křečkování“. 

V případě člověka – na rozdíl od hlodavců, kteří v zimě své zásoby ocení – ovšem uvedený sklon nepřináší mnoho užitku, ba naopak se může zvrtnout do extrémních rozměrů. Televizní pořady jako reality show Po krk v odpadcích, kde jsou k vidění domácnosti od podlahy až po strop zarovnané harampádím, slaví nebývalý divácký úspěch. A sázkou na jistotu se stalo podnikání v oboru samoobslužných skladů určených pro dočasné umístění přebytečných věcí, které majitelé zatím nechtějí vyhodit: Jen ve Spojených státech jich funguje na padesát tisíc.

Zdrcující úkol

Odborníci rozlišují mezi chorobným hromaděním coby psychickou poruchou a „pouhým“ sklonem k nepořádku. Dosud se přitom nepovedlo zcela přesně zmapovat, co se odehrává v hlavě člověka, který se rozhodne části svých věcí zbavit.

Ve studii z letošního roku nechali vědci 227 dobrovolníků plánujících generální úklid vyplnit dotazník na téma rozhodování, prokrastinace, obyvatelnosti svého domova a vztahu k nepořádku. Ukázalo se, že většího „strašáka“ představoval úklid pro méně rozhodné osoby. „Úklid v podstatě tvoří posloupnost rozhodnutí s určitým cílem. Jde o proces plánování, který může nerozhodné lidi zahltit. Probírání se věcmi a jejich vyhazování se může zdát zdrcující, takže se mu tito jedinci vyhýbají, což problém jen zvětšuje,“ uvádějí badatelé.

TIP: Chorobné odkládání: Ohrožuje vás prokrastinace? Braňte se jí v 8 krocích

Již dřívější výzkumy navíc prokázaly souvislost mezi nepořádkem a prokrastinací: Lidé bojující se sklonem odkládat povinnosti častěji žijí v neuklizených prostorech. A trvalý chaos v bytě dokáže negativně ovlivnit i duševní pohodu. Mnozí z nás totiž vnímají domácnost jako útočiště před vnějším světem, často plným zmatků. Pokud tedy ani tam nepanuje kýžený řád a pořádek, může to vyvolat například potíže se spánkem. 

V posledních letech se utěšeně rozvíjí gravitační astronomie. Výzkum gravitačních astronomů je ale podstatně omezený v tom, že doposud zkoumají pouze události, při nichž se srazí dva objekty, tedy černé díry a neutronové hvězdy v různých kombinacích.

Jsou ale i další možnosti a vědci se k nim snaží přiblížit. Tým americké Severozápadní univerzity, který vedl Ore Gottlieb, učinil překvapivý objev, který přinesl nový slibný cíl pro pozorování gravitačních observatoří, s nímž odborníci doposud nepočítali. Jde o horké a velmi turbulentní útvary zvané kokony, které vznikají při průniku polárních výtrysků umírající hvězdy do okolního materiálu. Gottlieb prezentoval svůj výzkum na 242. výroční konferenci Americké astronomické společnosti v Albuquerque.

Nový směr gravitační astronomie

„Gravitační observatoře doposud detekovaly výhradně gravitační vlny extrémních binárních systémů. Jednoho dne ale zachytí gravitační vlny i ze zdroje jiného typu,“ předpovídá Gottlieb. „Teď je jasné, že mezi prvními kandidáty na takové pátrání jsou kokony výtrysků u pozůstatků supernov.“

Badatelé simulovali zhroucení masivní hvězdy do černé díry a pátrali po vhodném zdroji gravitačních vln. Vsázeli především na akreční disk, v němž nesmírně horká hmota umírající hvězdy krouží zběsilou rychlostí kolem vznikající černé díry. Nakonec je ale čekalo překvapení v podobě zdroje gravitačních vln, s nímž původně nepočítali.

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Počítačové simulace vědcům ukázaly, že velmi zajímavým zdrojem gravitačních vln jsou kokony, vytvářené polárními výtrysky hroutící se hvězdy. „Je to jako když vrtáte do zdi. Vrták se zakusuje stále hlouběji a kolem létají kousky suti,“ přibližuje Gottlieb. „Podobně vzniká z rozvířeného a horkého kosmického plynu a prachu kokon v místech průniku polárních výtrysků.“

Palubní útočný letoun Nakadžima B5N, kterému Spojenci dali přezdívku „Kate“, dosáhl vrcholu své kariéry příliš brzy. Dokonce už když se v roce 1938 zapojil do bojů proti Číňanům, ukázalo se, že nutně potřebuje pancéřovou ochranu palivových nádrží a tříčlenné osádky. Podle císařského námořnictva byl příliš těžký a vybavilo ho proto výkonnějším motorem v naději, že tak snáze unikne nepřátelským stíhačkám. 

Nad Perlovým přístavem

Přesto se na počátku války stále jednalo o nejmodernější torpédový letoun v Tichomoří. Sedmého prosince 1941 se mezi letadly útočícími na Pearl Harbor nacházelo také 143 těchto strojů schopných nést jak torpédo, tak pumy, a připsaly si na konto potopenou bitevní loď USS Arizona. V květnu 1942 během bitvy v Korálovém moři poškodily letadlovou loď USS Yorktown a podílely se na potopení USS Lexington. O měsíc později u Midway nakadžimy těžce poškodily několik amerických válečných plavidel, ale za cenu 81 ztracených letounů z 93 nasazených. V říjnu téhož roku u ostrova Santa Cruz pomohly potopit letadlovou loď USS Hornet. 

Pro kamikaze

Koncem války odsoudily výkonné spojenecké stíhačky i velké ztráty mezi japonskými letadlovými nosiči a palubními letci B5N do primární role cvičného stroje. Uplatnil se také při protiponorkových akcích a jako letoun sebevražedných pilotů kamikaze. 

TIP: Útok na Pearl Harbor: Mohli Američané odvrátit překvapivý úder císařských orlů?

Žádný z 1 149 vyrobených kusů nepřečkal válku nepoškozený, několik replik bylo vyrobeno pro film Tora! Tora! Tora! a od té doby posloužily při natáčení dalších historických filmů a představují se na leteckých dnech.

Přílivové ostrovy jako právě ten na severozápadním pobřeží Francie lze najít po celém světě, přičemž takřka všechny obklopuje aura mystiky. Vzhledem k unikátním přírodním podmínkám se většinou proměnily v posvátná místa, případně ve vhodnou „adresu“ k vybudování opevněných tvrzí. Nejinak tomu bylo i v případě Hory svatého Michala, kde bezmála tisíc let sídlili benediktini, ačkoliv posledních 22 roků tamní opatství spravuje Mnišské bratrstvo Jeruzalém. Opevněný ostrov se za celou dobu jeho existence nepodařilo nikomu trvale obsadit, i když například za stoleté války se o to anglická vojska pokusila hned třikrát. Zůstal tak jedinou lokalitou v Normandii, jež nepřátelskému vlivu odolala.

Své nesmazatelné místo v životě a kultuře Normanďanů si nicméně žulový kus pevniny vysloužil, ještě než tam počátkem 8. století vznikla první modlitební kaple. Starověké jméno Tombe neboli „hrobová hora“ získal zřejmě díky Keltům, kteří věřili, že na ostrov odcházejí duše jejich zemřelých. Raně středověcí křesťané si jej pak oblíbili zásluhou svatého Auberta, biskupa z nedalekého Avranches, jemuž se podle legendy zjevil ve snu archanděl Michael s pokynem k vybudování svatostánku. Uvádí se, že nebeský posel musel svou výzvu zopakovat ještě dvakrát, než jej Aubert poslechl a kapli postavil. Ostrov následně získal své současné jméno, jehož český ekvivalent zní Hora svatého Michala.

Od poutníků k turistům

Na vrcholu, který se zvedá osmdesát metrů nad okolní záliv, srovnali dělníci počátkem 11. století plochu čtyř čtverečních kilometrů, aby na ní mohlo vzniknout benediktinské opatství. O dvě staletí později ho doplnila budova zvaná La Merveille neboli „zázrak“, zatímco na úbočí hory se postupně rozrostlo malé městečko. Už ve středověku vítali tamní obyvatelé první poutníky, toužící spatřit věhlasné místo opředené tajemnou symbolikou, a na popsané tradici se nic nezměnilo dodnes: Příliv návštěvníků nejen neutichl, ale dosáhl extrémních rozměrů – s tím rozdílem, že duchovní motivaci ve většině případů nahradila touha odškrtnout si další položku v cestovním deníku.

Denně tak do městečka s přirozenou kapacitou okolo dvou až tří stovek obyvatel zavítá na patnáct tisíc lidí. Starousedlíci téměř vymizeli a zůstaly jich pouhé tři desítky, z čehož polovinu tvoří mniši a jeptišky. Podle sčítání, které se oficiálně provádí od roku 1793, měl ostrov v polovině 19. století rekordních 1 182 rezidentů, v roce 1866 však jejich počet klesl na 203 a k původním hodnotám už se nikdy nevrátil. Ještě v roce 1976 tam napočítali 114 obyvatel, od 80. let však místní postupně odcházejí s tím, jak se dramaticky rozmáhá turistický ruch.

Po ekonomické stránce si však ostrované nemohou stěžovat: Turisté v Mont-Saint-Michel každoročně utratí více než 60 milionů eur, tedy přes 1,4 miliardy korun. Jen necelá polovina z nich si však prohlédne samotné opatství – ostatní se spokojí s nabídkou obchodů, restaurací a muzeí zaměřených zpravidla na temnější stránky lokální historie, včetně éry, kdy se ostrov proměnil ve věznici (viz Bastila moří).

Zrádné proudy

Dostat se až k cíli je dnes o poznání snazší než v minulosti, kdy pevninu od ostrova dělilo sedm kilometrů, o pět víc než nyní. Neustálé střídání přílivu a odlivu, jež s sebou přináší úrodné naplaveniny z mořského dna, v uplynulých staletích vzdálenost mezi souší a skálou postupně zkracovalo. Díky speciálně vybudované silnici je navíc možné dorazit až k branám opevnění suchou nohou i za přílivu.

Cesta ke klášteru však bývala skutečně životu nebezpečná. Poutníci museli počkat na správnou chvíli, kdy voda při odlivu ustoupila a obnažila široký pruh šedavého bahna, po němž se dalo opatrně přejít. Při nesprávném načasování je mohl nevyzpytatelný příliv nepříjemně překvapit: Za určitých podmínek se totiž valí rychlostí až šedesáti metrů za minutu. Z dochovaných zpráv víme, že se nejméně jednou – konkrétně v roce 1318 – stal osudným skupině poutníků a pohyblivé písky připravily o život několik desítek lidí. Dnes sice bezpečný přechod zajišťuje lávka pro pěší vybudovaná na místě původní hráze z konce 19. století, přesto museli záchranáři například v roce 2013 vyprostit několik turistů, kteří uvázli v písku.

Zanikne ostrov?

Životodárné naplaveniny znamenaly pro obyvatele na pobřeží požehnání – začali je rekultivovat, vybudovali hráze i zavlažovací systémy a nechávali v místě pást ovce. Jelikož se hlavní potravou zvířat stala slanomilná tráva, získalo jejich maso specifickou chuť a šťavnatost. Zástavba rozšiřující se od pevniny by nejspíš pokračovala až k ostrovu, kdyby se proti ní v 19. století nevymezilo hnutí za záchranu starobylého charakteru lokality. Nahromaděné bahno však na místě zůstávalo, a to zejména kvůli hrázi z roku 1878, která bránila jeho zpětnému odplavování. Podle některých studií by se v důsledku postupného přibývání zeminy mohl ostrov definitivně připojit k pevnině kolem roku 2040.

Francouzská vláda proto v roce 2006 odsouhlasila nákladné stavební úpravy, aby se uvedenému scénáři zabránilo. V roce 2014 pak mohl prezident François Hollande slavnostně otevřít nový most, vinoucí se v elegantní křivce v délce více než osmi set metrů těsně nad hladinou, takže vodě už nic nebrání v průtoku. Zhruba jednou za osmnáct let však nastane tzv. superpříliv a moře dosáhne rekordní výšky až patnácti metrů: Naposledy k tomu došlo 21. března 2015. 

Pověsti žraloků coby krvelačných a pomstychtivých, nepřátelských bestií nesmírně „pomohl“ film Čelisti. Kvůli knize Petera Benchleye, kterou Steven Spielberg transformoval na plátna kin, se ze žraloků takřka přes noc stali nepřijatelní obyvatelé oceánů, která je potřeba vybít. Po premiéře filmu v roce 1975 klesla jen populace velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky o 50 %. Když Benchley viděl, co kniha i film způsobily, věnoval zbytek svého života propagaci kampaní na ochranu žraloků.

Hlídači mořské rovnováhy

Film Čelisti v nás probudil a prohloubil strach ze žraloků. Bohužel je smutnou pravdou, že to, čeho se my lidé bojíme, likvidujeme. Poklesy žraločích populací ovšem nezpůsobil jen cílený hon, ale také náhodná zachycení ve stále hustěji rozprostřených sítích rybářských lodí. Velkým problémem je rovněž lov těchto paryb kvůli oblíbené čínské polévce ze žraločích ploutví. Je pravda, že v současné době je již řada žraločích druhů chráněna. Druhá věc je, na kolik a jak zákony kdo a kde porušuje, hlídá a trestá. 

S ubýváním těchto mořských predátorů je stále zřetelnější, jak zásadní je jejich vliv na celý oceán. Jejich oblíbenou a nejčastější potravou jsou tuleni, lachtani, delfíni, želvy, velké ryby i paryby, mršiny velryb. V mořích plní podobnou úlohu jako šelmy na souši – stimulovat zdravé rybí populace a udržovat rovnováhu ekosystému.

Relativní nebezpečí žraločího útoku

Analýzy a statistiky dokládají, že k útokům žraloků na člověka často dochází omylem, když si žralok člověka splete se svou tradiční potravou. Surfař zespodu, odkud žralok útočí, vypadá podobně jako tuleň nebo lachtan. Záměnám také napomáhá špatná volba barvy oblečení plavce, surfaře. Lesknoucí se část oblečení zmate žraloka, který se domnívá, že jde o třpytivé rybí šupiny. Takových útoků omylem je z celkově hlášených 60 ataků ročně asi 10–20.

Útoky žraloků monitoruje International Shark Attack File (ISAF) při floridském Muzeu přírodní historie. Podle jejich statistik až 56 % všech obětí tvoří surfaři a 34 % koupající se plavci. Místem tragédií jsou především vody kolem Ameriky, Austrálie, Brazílie a Jižní Afriky. Nesrovnatelně více lidí ročně umírá v důsledku útoku hrocha, bodnutí sršně, žahnutí medúzy, bodnutí komárem, úderu blesku nebo pádu rampouchu. Ve zcela jiných řádech jsou pochopitelně počty obětí automobilových nehod. 

Výpravy do sladkých vod

Se žraloky jsem se pod vodou potkala často. Měla jsem možnost obdivovat wobegongy v Indonésii, černocípé a bělocípé žraloky v Rudém moři, žraloky vouskaté na Kubě nebo žraloky velrybí v Keni. V Karibiku jsem pak byla pod vodou s žralokem bělavým. U všech druhů jsem obdivovala jejich rychlý a ladný pohyb, jejich krásu. Jsou to opravdu krásní, úžasní tvorové, kteří si zaslouží naši přízeň a pochopení. 

Mezi tři druhy žraloků, jimž se přičítá většina útoků na člověka, patří velký bílý (Carcharodon carcharias), tygří žralok (Galeocerdo cuvier) a žralok bělavý, známý také jako žralok býčí (Carcharhinus leucas). Ačkoli máme tyto paryby správně spojené s mořským prostředím, dva druhy mohou žít delší dobu i ve sladké vodě, a to žralok bělavý a žralok šípozubý (Glyphis glyphis). Oba druhy mohou plout v říčních cestách do nečekaných vzdáleností. Narazit na žraloka bělavého proto můžete i ve sladkovodních jezerech a řekách nebo u ústí do moře, tedy v brakické vodě. Jednoho žraloka bělavého našli rybáři na řece až 1 700 km daleko od mořského pobřeží. 

Jizvy od milostných hrátek

Žralok bělavý patří mezi tři nejagresivnější druhy žraloků. Útočnější jsou už jen žralok tygří a velký bílý. Pokud ale atakuje člověka, stává se to častěji ve sladkovodních tocích než v mořích. Tento druh je znám pod mnoha různými jmény – jako žralok býčí, bělavý, zambezský, nikaragujský nebo žralok z Gangy. Říká se mu také „mořský pitbull“. 

Jde o velmi robustní druh žraloka s podsaditým tvarem těla a tupým širokým a ploše zaobleným čenichem. Tělo je vzhledem k délce velmi široké a vysoké a může působit až tlustě. Žralok býčí je o dost větší a těžší než nám známí útesoví žraloci z Rudého moře. Má dvě hřbetní ploutve trojúhelníkového tvaru, z nichž druhá je viditelně menší. Poměrně malé oči potvrzují, že zrak není jeho hlavním orientačním smyslem. Potravu tohoto žraločího druhu tvoří kostnaté a chrupavčité ryby, jiní žraloci, mořští savci, ptáci, želvy, měkkýši, ostnokožci i korýši. Páření nastává koncem jara a v létě. Samice si z něj často odnesou velké jizvy od svého druha. 

Pod vodu za býky

Možná jsem vás ještě nepřesvědčila, že za žraloky je možné se bezpečně ponořit do vody. Proto bych ráda popsala, jak vypadá ponor k těmto velkým predátorům, jenž organizuje mexická potápěčská základna Dive Mike. Základna vedená a vlastněná Jorge Suarezem a jeho ženou, leží v turistickém letovisku Playa del Carmen a krmení žraloků provozuje od roku 2008. 

V období od listopadu do února připlouvají březí samice býčího žraloka do mexických vod a při jednom ponoru můžete běžně vidět 10 až 25 žraloků najednou. Licenci na krmení žraloků tady má jen několik málo základen. Potápěč, který žraloky krmí, musí projít kursem, aby nedošlo k poranění žraloků nebo potápěčů. Veškerá činnost je zde zaměřená na podporu žraloků a jejich ochranu. Někteří žraloci mají na ploutvi umístěnou vysílačku a jejich pohyb je lokalizován. Maximální hloubka ponoru je 24 metrů, na což je ideální dýchací směs nitrox, která vám pomůže zůstat pod vodou déle bez nutnosti delší dekomprese. 

Žraloci, kam se podíváš

Z pohledu účastníka se při ponoru jde „rovnou na věc“. Rychlou menší lodí se stříškou jste po deseti minutách jízdy na místě ponoru a všichni najednou jdou do vody. Pod vámi už plavou žraloci a vy padáte mezi ně. Jeden z profíků krmí žraloky, další točí video na velkou kameru a dva lidé mají dlouhé zahnuté tyče. Jak sami říkají, ty nejsou na žraloky, ale na potápěče, kteří by se pod vodou chovali nedisciplinovaně nebo svým chováním ohrožovali sebe a ostatní.

Pod vodou bývají často proudy, někdy slabší, někdy silnější. Stáváte se diváky a začíná to nejhezčí podvodní divadlo. Jak sám Jorge před ponorem říká, býčí žraloci jsou větší než my. Delší, těžší, ale i krásnější než my, lidé. Každý má sice jiná měřítka krásy, ale já jsem ochotna dát mu za pravdu. Kolem nás, nad námi, za námi, před námi se ladně vznáší sto- a vícekiloví žraloci. Sem tam mi nějaký břinkne do blesku, plácne ploutví do ramen světel. Protože krmení probíhá každý den ve stejnou hodinu, žraloci jsou už v danou chvíli nachystaní u hodovacího stolu. Pravidelně sem připlouvají i rejnoci manta (Manta birostris) a karety obrovské (Chelonia mydas). 

Pravidla, bez nichž to nejde

Přestože býčí žraloci mají nálepku agresivních tvorů a jak manty, tak karety mají na svém jídelníčku, tady si jich vůbec nevšímají. V těsné blízkosti u žraloků anebo úplně nalepení na jejich tělo plavou i štítníci a jiné ryby, kterým žraloci poskytují i bezpečné útočiště před jejich nepřáteli. 

Přesto, že si zcela stojím za výše uvedenými větami o ne-agresivitě žraloků, zároveň je nutné zdůraznit, že člověk musí být při ponoru opravdu opatrný. Jde přece jen o divoce žijící predátory s loveckými instinkty, a proto je třeba dodržovat určitá pravidla. Například je nutné mít oblečen výhradně černý neopren, nedělat prudké pohyby a nemít na sobě nic volného, vlajícího. Zakázány jsou bílá a žlutá barva, stejně jako blýskavé části oděvu, kvůli nimž si vás žralok může splést s rybou. Každá vaše chyba by mohla znamenat nejen ohrožení vašeho života, ale také konec těchto ponorů a další podnět k obnovení honů na krásné paryby. Po příjezdu zpět na pevninu si vyprávíme své zážitky a dojmy z ponoru, emoce cákají všemi směry i z těch nejotrlejších potápěčů. Na tyhle chvíle určitě nikdy nezapomenete a vždy je budete mít jako nejlepší z ponorů ve vašem deníku. 

TIP: Velké sousto pro žraloky: Obávaný predátor nepohrdne ani velrybí mršinou

Nálepka zabijáků už dnes není se žraloky spojena tak jako dřív. Narůstá snaha o jejich ochranu i větší pochopení. Už pro nás nejsou jen nebezpečnými a krvelačnými stvořeními se špatnou pověstí. Jsme mnohem více ochotni přijmout je jako inteligentní tvory a užívat si a vítat jejich přítomnost, i když to nejsou roztomilí a hraví delfínci.