Snímek sovětského praporu na střeše Říšského sněmu se stal nejznámější fotografií války. Na slávě mu neubírá ani fakt, že ho Sověti zinscenovali a dodatečně upravili. A dokonce ani to, že jeden voják vlajku vztyčil, o druhém se to učí v dějepise a třetí je na obrázku zvěčněn
Pokřik „Vzhůru na Reichstag!“ poprvé zazněl v létě 1943 po vítězství Rudé armády u Kurska. Teprve po zahájení berlínské operace v polovině dubna 1945 se však z Říšského sněmu stala vysněná cena pro nejrychlejší bojovníky. Ve snaze motivovat vojáky, aby se bili jako lvi, vymysleli v Moskvě svéráznou soutěž. Velitelé oznámili rudoarmějcům, že kdo vztyčí na budově státní vlajku, obdrží titul hrdiny SSSR. Pro tento účel nechala STAVKA ušít devět rudých zástav se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Generálové pak přidělili po jednom kusu každé divizi 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci symbol na Reichstag umístit.
Nakonec se k Říšskému sněmu nejrychleji dostala 150. střelecká divize 3. úderné armády. Její příslušníci časně zrána 30. dubna zaútočili na budovu a po dvou ztečích zhruba ve 14.30 se probojovali dovnitř. Propagandistickým úkolem velitelé pověřili četaře Michaila Jegorova a desátníka Melitona Kantariju z průzkumného oddílu. Po značném úsilí se jim podařilo probít do druhého poschodí a z okna vyvěsili vlajku s pořadovým číslem 5.
Nevydržela tam však dlouho. Němci se přeskupili, zahnali Sověty kulometnou palbou a zástavu strhli. Než prapor zmizel, putovala radostná zpráva na nejvyšší místa. Nadšený Žukov neváhal informovat Stalina a nepřesná informace putovala též do zahraničí. K Reichstagu se tak z okolních čtvrtí začali stahovat sovětští korespondenti a fotografové – aby zklamaně zjistili, že jednotky Rudé armády bojují teprve v polovině Königsplatzu, přišpendleny k zemi nepřátelskou palbou.
Druhé kolo ofenzivy začalo v podvečer. Trvalo několik hodin, než rudoarmějci prorazili skrz kulometná postavení a protlačili se do horních pater. V čele se opět pohybovali Jegorov s Kantarijou, pronikli do zadního traktu a našli schodiště na střechu. Tam kolem 22.50 přelezli k bronzovému sousoší Germanie na koni a zastrčili žerď vlajky do otvoru u levého kopyta.
Prvenství obou bojovníků však nebylo zdaleka jednoznačné. Už o tři hodiny dříve se tentýž husarský kousek podařil pětičlenné skupině kapitána Vladimira Makova, která vztyčila prapor vysoko nad průčelím budovy u sochy bohyně vítězství. Důstojník oznámil úspěch rádiem přímo veliteli sboru. Teprve po desítkách let se médiím přihlásil někdejší rotmistr Michail Minin z Makovovy skupiny, který tvrdil, že právě on zástavu na Reichstagu vztyčil. Aby nejasností nebylo málo, jen o pár minut později dosáhl vysněného cíle i devítičlenný oddíl poručíka Semjona Sorokina. Také jeho vojáci se prostříleli až na vrchol parlamentu a vyvěsili další standartu.
Vzhledem k nočním hodinám nemohli fotografové žádný z těchto činů zachytit. Vítěznou vlajku nad Reichstagem tak 1. května 1945 odpoledne vyfotografoval z letadla až korespondent moskevského listu Pravda Viktor Ťomin.
Letecký snímek válečného zpravodaje deníku Pravda Viktora Ťomina. (zdroj: Pravda, V. A. Ťomin, CC0)
Šlo o příběh jako vystřižený z hollywoodského filmu. Novinář použil fotoaparát Leica, který mu daroval spisovatel Maxim Gorkij, jeho stroj dostal od německých kulometů řadu zásahů a při průletu nad budovou zbýval na filmu poslední snímek. Přesto se záběr vydařil a autor byl dekorován Řádem rudé hvězdy. Vyšší vyznamenání údajně nedostal proto, že si pro přepravu cenného materiálu do Moskvy „vypůjčil“ Žukovův osobní letoun.
I když snímek v Pravdě skutečně vyšel, do dějin se zapsala úplně jiná fotografie. „Na svědomí“ ji měl poručík Jevgenij Chalděj, který si do Berlína přivezl několik vlastních vlajek – údajně podomácku sešitých z rudých ubrusů. V různých částech města je fotil na výrazných budovách, jenže žádný záběr mu nepřipadal dostatečně ikonický. V rozbořené metropoli se obtížně orientoval a instinktivně se přidal ke skupině rudoarmějců, jež mířila do centra k Braniborské bráně a Reichstagu.
Do budovy Říšského sněmu se Chalděj dostal 2. května kolem páté ráno. Později vzpomínal: „Všude samý popel, kouř a střelba z pušek. Vytáhnu vlajku, poslední, která mi zbyla. Přišli ke mně tři vojáci a řekli: ‚Poručíku, jdeme na střechu.‘ Zeptal jsem se: ‚A víte kudy?‘ Patřili mezi dobyvatele Reichstagu, takže cestu znali. Našli jsme tyč, která měla posloužit jako žerď, a hledal jsem vhodnou kompozici. Jeden z trojice vybral místo pro snímek, jenže se mi nelíbilo. Nebylo z něj vidět na zničený Berlín, pouze na kus oblohy.“
Voják jménem Alexej Kovaljov však ochotně pózoval dál. Zašel k velké kamenné váze na okraji střechy a zeptal se Chalděje: „Tady? Vylezu i výš, ale někdo mě musí podržet za nohy, abych nesletěl.“ Fotograf požádal o asistenci důstojníka v brigadýrce, Kovaljov vyšplhal nahoru a zamával vlajkou. Chalděj nemohl být spokojenější: „Pod zástavou se objevilo panorama rozstříleného města. To byl ten správný záběr a skvělá kompozice! Okamžitě jsem začal fotit a spotřeboval jsem celý film o 36 snímcích.“ Ještě v noci odletěl poručík do Moskvy, fotky ihned vyvolal a dočkal se pochvaly nadřízených. Tedy až na jednu drobnost.
Nevšiml si totiž, že důstojník podpírající spolubojovníka má na každém zápěstí jedny hodinky, k nimž si zjevně dopomohl krádeží (podle některých historiků však šlo v jednom případě o náramkový kompas). Bylo nemyslitelné, aby na tak důležité fotce působili rudoarmějci jako plenitelé. Chalděj proto vzal špendlík a z negativu hodinky na pravém zápěstí vyškrábal. Zřejmě takto upravil pouze onu oficiální fotografii, která obletěla svět, a na její negativ byl později uměle dodán kouř – ve snaze podtrhnout bojovou atmosféru v Berlíně. Dochovalo se totiž i několik dalších záběrů, na nichž má rudoarmějec stále oboje „časy“.
Fotograf znal jména obou mužů na snímku, přesto ve svých vyjádřeních vždy jmenoval ty, kterým bylo prvenství přisouzeno a dostali i slibovanou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR: Kantariju a Jegorova. Jako „oficiální vítěze“ je určil samotný Stalin a Chalděj musel podpisem stvrdit slib mlčenlivosti. Další perličku představuje fakt, že tito dva vojáci vlajku pouze upevnili na žerď a vztyčil ji jejich spolubojovník – poručík Alexej Berest. Přesto se musel spokojit s Řádem rudého praporu – údajně na pokyn Žukova, který nesnášel politruky.
TIP: Pád Berlína: Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm
Svůj slib fotograf porušil až krátce před smrtí a prozradil mimo jiné jméno onoho muže se dvěma hodinkami – šlo o Abdula Ismajlova z Dagestánu. Když se novináři Chalděje v polovině 90. let zeptali, zda snímek odráží realitu, nebo jde o podvrh, uzavřel celý příběh jednoznačně: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost. Nic jsem neinscenoval, jen jsem organizoval události.“
Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0
Pravda, V.A. Ťomin, CC0
VědaPohled na soptící tonžský vulkán, který v roce 2015 vytvořil dnes již neexistující ostrov Hunga Tonga–Hunga Haʻapai. (foto: Profimedia)
HistorieJen kousek od Café Museum je slavný Naschmarkt – právě tady se každou sobotu dopoledne koná velký bleší trh. (ilustrace: Wikimedia Commons, Carl Moll, CC0)