Francouzský astronom Arthur Briaud z Národního výzkumného centra CNRS a jeho spolupracovníci z dostupných dat, získaných lunárními sondami a experimenty, vyčetli, že vnitřní jádro naší oběžnice je ve skutečnosti tvořené pevnou hmotou, jejíž hustota zhruba odpovídá hustotě železa. Ostře sledované výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature.

Jak se podívat dovnitř Měsíce?

Badatelé dali dohromady soubor lunárních charakteristik, včetně údajů o deformaci Měsíce v důsledku působení gravitace mezi Zemí a Měsícem, o proměnlivosti vzdálenosti Měsíce od Země a o hustotě Měsíce. Následně modelovali různé typy uspořádání vnitřku Luny a zjišťovali, který z modelů bude nejbližší naměřeným datům.

Briaud s kolegy dospěli k tomu, že naše pozorování nejlépe vysvětluje model s lunárním jádrem, které je až překvapivě podobné tomu zemskému. Pokud mají pravdu, náš souputník by měl mít jádro tvořené dvěma vrstvami. Vnější lunární jádro o poloměru 362 kilometry by mělo být tekuté, zatímco vnitřní lunární jádro by mělo být pevné a jeho poloměr by měl být 258 kilometrů. Poloměr celého Měsíce je 1 737 kilometrů.

TIP: Úspěch mise InSight: Poprvé víme, jak vypadá Mars uvnitř

Briaudův tým rovněž dospěl k tomu, že hustota vnitřního jádra Měsíce je zhruba 7 822 kilogramy na metr krychlový. Pozoruhodné je, že uvedené hodnoty jsou velmi blízké výsledkům výzkumu týmu, který v roce 2011 vedla Renee Weberová z Marshallova vesmírného letového střediska. Vědci tehdy využili data získaná při misích programu Apollo.

Parkinsonova choroba patří k obávaným neurodegenerativním chorobám, které se objevují stále častěji a u stále mladších pacientů. Pokud jde o příčiny vzniku a rozvoje Parkinsonovy choroby, kterou známe již zhruba dvě století, stále jen tápeme. Existuje řada hypotéz, žádná z nich ale doposud nezískala rozhodující podporu.

Změnit by to nyní mohl pozoruhodný výzkum, který vedl finský mikrobiolog Per Saris z Helsinské univerzity. S kolegy experimentálně ověřoval, jaký je vztah mezi bakteriemi rodu Desulfovibrio a vytvářením shluků proteinu alfa-synucleinu, které jsou považovány za součást mechanismu odumírání mozkových buněk při Parkinsonově nemoci. Výzkum finského vědce publikoval na počátku května odborný časopis Frontiers in Cellular and Infection Microbiology.

Experiment s háďátky

Badatelé získali vzorky stolice od desítky pacientů s Parkinsonovou chorobou a od jejich zdravých partnerů. Z nich izolovali bakterie rodu Desulfovibrio, což jsou za normálních okolností běžné vodní bakterie. Bakterie poté vědci nabídli geneticky upraveným háďátkům obecným (Caenorhabditis elegans), která posloužila jako modelový organismus.

Bakterie Desulfovibrio z parkinsoniků u těchto háďátek vyvolala mnohem větší tvorbu shluků proteinu alfa-synucleinu. Tyto shluky byly také podstatně větší, než tomu bylo v případě bakterií ze stolice zdravých partnerů. Výzkum Pera Sarise naznačuje, že by zásadní příčinou rozvoje Parkinsonovy choroby mohly být faktory prostředí, konkrétně přítomnost určitých kmenů bakterií Desulfovibrio.

TIP: Lékaři zjistili, co snižuje riziko vzniku Parkinsonovy choroby

„Vše nasvědčuje tomu, že Parkinsonova choroby v naprosté většině případů vzniká kvůli těmto bakteriím,“ potvrzuje Saris. „Jen asi 10 procent případů Parkinsonovy nemoci by mohlo mít genetické příčiny. Náš objev by mohl vést k monitorování výskytu těchto bakterií u lidí a zároveň i k možné léčbě. Odstranění bakterií by mělo zlepšit stav parkinsoniků.“

Poslouchání hudby při řízení patří mezi několik málo aktivit, jimiž se můžeme za volantem poměrně bezpečně „rozptylovat“, aniž bychom se zároveň přestali koncentrovat na jízdu. Uvedené však platí, jen dokud jsme si jistí, kudy jet. Tehdy totiž zkušení řidiči fungují v režimu „autopilota“, a jejich mozek má tudíž dostatek kognitivní kapacity na další úkony.

TIP: Řekněte to pěkně od plic: Proč se nám při nadávání uleví? 

Klíčový orgán zvládá přepínat z jedné činnosti na druhou nesmírně rychle. Je-li však nutné se na něco intenzivně soustředit, musí si vybírat, které informace zpracuje. Jakmile tedy šofér provádí méně běžný úkon – ať už jde o hledání cesty, couvání, nebo třeba podélné parkování – jeho mozek dočasně omezí vyhodnocování části smyslových vjemů. Ztlumením hudby, potažmo snížením hluku na pozadí se uvolní část jeho kognitivních zdrojů a nasměrují se tam, kde jsou v tu chvíli víc potřeba.

Tahle louka je opravdu zcela mimořádným místem. Jen na dohled odtud jsou Polabské hůry, kousek za rybníčkem chata pana Hrabala a v nedaleké vesničce Hradišťko jeho hrob obložený kočkami. Tady, na okraji lesa plného chat a chatiček, známých z jeho vyprávění, se nachází louka, jakých již v Čechách není moc. 

Jedna nepřehlédnutelná, jedna nenápadná

Bohužel ani tato louka již dnes není vlhkou slatinnou loukou v původním smyslu, ale přesto se zde zachovalo obrovské množství cenných rostlin, nad nimiž snad zaplesá srdce každého přírodovědce. Nejcennějšími druhy zdejší lokality jsou mečík bahenní (Gladiolus palustris) a lněnka bezlistenná (Thesium ebracteatum). 

V prvním jmenovaném případě jde o nápadnou rostlinu, jejíž květy jsou velké a červeně nachové. Mečík bahenní v současnosti patří na seznam kriticky ohrožených druhů a zároveň se řadí i k evropsky významným druhům. Na spočítání lokalit v Čechách, kde tento druh roste, by nám stačily prsty jedné ruky. Tahle lokalita má ale i mezi nimi v současnosti jeden primát, hostí totiž nejbohatší populaci mečíku bahenního na našem území.

Druhá rostlina je pravým opakem té první. Je nenápadná, květy má drobné, bílé. I ona patří ke kriticky ohroženým rostlinám a zároveň i k rostlinám evropsky významným. Velice dlouho byla tato lokalita jedinou v Čechách, kde se o tomto druhu vědělo. 

Orchideje a další krásky

Mečík a lněnka však zdaleka nejsou jedinými zajímavými rostlinami této lokality. Z dalších cenných rostlin by vaší pozornosti neměl uniknout kosatec sibiřský (Iris sibirica), jehož květy jsou nápadně modrofialové. Na lokalitě se nachází i několik druhů vstavačovitých rostlin, známějších jako orchideje. Jednou z nejnápadnějších je pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), která zde má početnou populaci. K nepřehlédnutelným druhům patří také hvozdík pyšný (Dianthus superbus) – s růžovými, či bílými květy. 

Další rostliny sice můžete vnímat jako běžné rostliny našich luk, ale rozhodně stojí za povšimnutí. Jedná se například o bukvici lékařskou (Betonia officinalis), oman vrbolistý (Inula salicina) či kokrhel menší (Rhinanthus minor). Na lokalitě roste i zajímavý kamýšek obecný (Scirpoides holoschoenus), jehož stonky nápadně připomínají daleko známější sítiny. Ze zvonků zde najdete nádherně dekorativní zvonek klubkatý (Campanula glomerata). Na louce se skrývají také rostliny velice nenápadné, které i zkušený přírodovědec snadno přehlédne – třeba drobná kapradinka vratička měsíční (Botrychium lunária), která je v současnosti zařazena mezi silně ohrožené rostliny. 

Magnet pro vnímavé

Vzhledem k relativně malé rozloze území jsou zde významně zastoupeni pouze bezobratlí živočichové. Na lokalitě se vyskytují některé zajímavé druhy kobylek a sarančí, například vlhkomilná kobylka Metrioptera brachyptera. Z motýlů zde zastihnete například babočku jilmovou (Nymphalis polychloros), druh, který v naší krajině poslední dobou silně ubývá.

TIP: Tajemné Pavlovské mokřady: Kapesní moravská tajga

Pokud se sem vypravíte, věřím, že vás, stejně jako mě, tato krajina osloví. Krajina středního Polabí je totiž krajinou vpravdě historickou. Z každého kousku země tu je cítit vliv člověka a ať chcete či nechcete, musíte si přiznat, že právě zde je stopa lidské přítomnosti velmi silná. Možná to byl i jeden z důvodů, proč zde pan Hrabal hledal útočiště.

Východočeští Smiřičtí ze Smiřic patřili k opravdu starobylým rodům. Jejich dynastie vznikla již někdy v období husitských válek a díky podnikavému smýšlení některých členů se jí postupně podařilo nashromáždit slušný majetek a získat vysoké společenské postavení. Když pak roku 1607 zakoupil Zikmund II. Smiřický kumburské panství a s ním i Jičín a přičleněné vesnice, stal se rázem nejbohatším českým šlechticem v okolí.

Jak se rodí skandál

Po jeho smrti zůstalo pohádkové dědictví, které získal prvorozený syn Jaroslav II. Ten o necelé tři roky později zemřel pravděpodobně na tuberkulózu a jmění přešlo na nejmladšího Albrechta Jana. Prostřední z bratrů Jindřich Jiří se totiž narodil jako mentálně zaostalý. Ovšem ani Albrecht se z dědictví neradoval dlouho a v pouhých třiadvaceti letech zemřel.

Zbyly tedy jen dvě ženy. Dříve narozená Eliška Kateřina a benjamínek Markéta Salomena. Za běžných okolností by veškeré majetky spadly do klína starší ze sester, ale právě tomu se Markéta pokusila zabránit. Neváhala přitom vytáhnout na světlo skandál, který se rodina snažila tutlat.

Ošklivá panna

Přesuňme se tedy zpět v čase, do doby, kdy měla Eliška Kateřina pouhých sedmnáct let. Mladičká dívka vynikala vzděláním a inteligencí, měla ovšem hrb a krásy moc nepobrala. Její matka Hedvika z Házmburka byla osoba chladná a odměřená a dceři její nedostatečné půvaby bez skrupulí předhazovala. Jednoznačně upřednostňovala půvabnou Markétu a nijak se s tím netajila.

Dobové prameny Elišku popisují jako sexuchtivou dračici, možná však byla jen nešťastná. Každopádně nacházela zalíbení v mužích neurozené krve, což tehdejší společnost nepřipouštěla. Údajně se „nevhodně“ zamilovala hned několikrát, ale teprve s kovářem Jiřím Wagnerem došla její láska konečně naplnění.

Pochopitelně se nemohli scházet veřejně, a tak šlechtična záměrně poškozovala vybavení své komnaty, aby je řemeslník musel chodit opravovat. Komplicem jí byla věrná služebná Eva Hlavatá, přes kterou si oba domlouvali schůzky a posílali zamilovaná psaníčka. A právě to poslední se jim stalo osudným. Dostalo se totiž do rukou správce panství, který vše ještě za tepla běžel požalovat hlavě rodu Zikmundovi II.

Vše prozrazeno

Aby toho nebylo málo, právě v tomto dopise Eliška nejen poskytla jasný důkaz o zakázaném vztahu, ale dokonce i o plánovaném útěku, který by rodinu jistojistě nadlouho politicky znemožnil. Za mřížemi nakonec skončili jak Jiřík a služka Eva, tak i sama šlechtična. Nejprve byla držena ve sklepení na Hrubé Skále, později ve věži hradu Kumburk. Přesto o dědická práva nepřišla.

Provinilá žena nakonec strávila za mřížemi dlouhých dvanáct let, dokud ji ze žaláře neosvobodil urozený Ota Jindřich z Vartemberka a nepojal ji za svou manželku. Tento rytířský čin byl nejspíš více než dobrosrdečností motivován vyhlídkou na rodový majetek, který měla zdědit. Tehdy ale do příběhu vstoupila Markéta Salomena podporovaná manželem Jindřichem Slavatou z Chlumu a Košumberka s plánem sestru diskreditovat. Jako pojistku převzala poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím.

Sex, slzy a skandál

Mladší ze sester zinscenovala proces, který by mohl směle konkurovat dnešním bulvárním kauzám. Kovářova výpověď zacházela do nejmenších detailů a udělala z něj dokonalou oběť zhýralé šlechtičny: „Já potom, když ona mne tak vždycky objímala, také jsem ji objímal; jak jest ona mně činila, tak jsem jí také činiti musil. Naposledy z toho objímání přišlo, že jest mi Eliška Kateřina šlechtična za ňadra za častý sahala, předně za ňadra, potom skrze kalhoty až právě k přirození.“

Těžko dnes určit, nakolik byl v celé kauze Jiří Wagner zapojen skutečně proti své vůli. Je téměř jisté, že se velmi bál, ale možná byla jeho výpověď podpořena i nějakou finanční výpomocí od Markéty Salomeny. Soud vycházel z ustanovení zemského zřízení, které potvrzovalo ztrátu majetkových nároků v tom případě, „že by která panna panenství svého nezachovala, a to se v pravdě shledalo, má konečně svuoj díl a statek, k kterémuž by koli spravedlnost měla, ztratiti“.

Tragický výbuch

Než se však celé soudní řízení vyřešilo, Eliška Kateřina s manželem obsadili své majetky a usadili se na zámku v Jičíně. Tam dorazili 1. února 1620 královští komisaři vedeni Jindřichem Slavatou ve snaze vše zabavit. Eliška Kateřina ovšem rozhodně neměla v úmyslu vzdát se svých nároků. Nejprve dala zavřít městské brány, a když se tyto podařilo úředníkům překonat, hájila objekt za pomoci najatého vojska.

Celé obléhání skončilo obrovskou tragédií. Mezi pátou a šestou hodinou večerní otřásla Jičínem a okolím série explozí. Při výbuchu přišla o život jak Eliška Kateřina, tak i manžel její sestry Jindřich Slavata. Podle Pavla Skály ze Zhoře zemřelo na čtyři desítky lidí a dalších 14 bylo těžce zraněno. Kromě samotných zámeckých sloužících a najatých žoldnéřů zaplatili prý životem zejména zvědaví měšťané, které přilákala nezvyklá situace a nacházeli se tak příliš blízko ohnisku detonace. Podlahy i stropy zámku byly nenávratně poškozené, západní arkýř se zhroutil a část vnější zdi se vyvalila do ulice. 

Co přesně se tehdy ve sklepení plném střelného prachu stalo, se už nejspíš nikdy nedovíme. Všichni očití svědkové totiž na místě zahynuli. Přesto se ihned poté začaly šířit zvěsti, že sudy s výbušninou odpálila sama Eliška Kateřina. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než případný návrat do vězení na Kumburku.

Manžel zesnulé Elišky Ota z Vartemberka přežil jen díky tomu, že ho zrovna Fridrich Falcký odvolal do Prahy. Tam byl následně zatčen, ale podařilo se mu utéct do Saska. Všechen majetek tak přešel do vlastnictví čerstvě ovdovělé Markéty Salomeny. Ovšem ani jí příliš štěstí nepřinesl. Po bitvě na Bílé hoře musela jako nekatolička odejít ze země a slaboduchého Jindřicha Jiřího vzala do exilu s sebou. Nejspíš doufala, že až se situace trošku uklidní, bude moci o zabavené majetky znovu požádat.

Nepočítala ale s tím, že se objeví vypočítavý příbuzný, kterým nebyl nikdo jiný než sám Albrecht z Valdštejna (jeho matka byla totiž sestřenicí Zikmunda Smiřického). Nekorunovaný český král se domohl poručnictví nad Jindřichem Jiřím, aby pak mohl jeho jménem vyžadovat navrácení rodového jmění. Sotva se však bohatství zmocnil, nebohého šlechtice uvěznil na zámku Hrubá Skála a ten zde sám a opuštěný roku 1630 skonal. S ním po meči vymřel i kdysi mocný a bohatý rod Smiřických.

Ohlasy skandálu v literární tvorbě

Zatímco dnes by asi o pikantním skandálu psali senzacechtiví novináři, v dobách minulých se aféra promítla do lidové slovesnosti. Do současnosti se nám zachovala kramářská píseň z 18. století, která natolik učarovala Ladislavu Stroupežnickému, že ji zakomponoval do hry Naši furianti.

„Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína, a v tom zámku
jest ovčáček má překrásnýho syna. 

A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala, psala jemu
v tajnosti, plné srdce radosti.“

Text byl značně zromantizován, z kováře se stal pastorální ovčáček a láska dvou milenců byla opěvována, a nikoli zatracována. Krásným zámkem je pak míněn tehdy již pustnoucí Kumburk, ze kterého dnes zbyly pouhé trosky. 

Tibet patří mezi nejizolovanější oblasti planety, a to nejen kvůli průměrné nadmořské výšce přes čtyři tisíce metrů. Zahraničním turistům totiž zůstával desítky let zapovězený a čínská vláda otevřela tamní hranice teprve v 80. letech. Geograficky rozhodně nejde o nijak zanedbatelný region: Tibetská autonomní oblast tvoří druhou největší administrativní jednotku na území komunistické velmoci, s rozlohou odpovídající zhruba šestnáctinásobku Česka. Domov tam ovšem našel pouhý zlomek miliardové populace říše středu a drtivou většinu ze tří milionů místních obyvatel představují etničtí Tibeťané, kteří se vesměs hlásí k buddhismu. Ačkoliv náboženství tvořilo tradičně středobod tibetské identity, po okupaci Čínou v roce 1950 se proměnilo v symbol touhy po nezávislosti. Stát proto klášterní život velmi přísně kontroluje. 

Lék na chudobu

Přibližně od 7. století, kdy se náboženský směr původem z Indie rozšířil na sever, začaly na himálajských svazích vyrůstat první svatyně. Dnes se jich tam nachází na 1 700 a celkem v nich žije zhruba 46 tisíc mnichů a mnišek. Ovšem nebýt totalitního diktátu v minulém století, byly by uvedené počty několikanásobně vyšší.

Buddhistické učení se více než tisíc let uchovává díky dodržování přesných rituálů, jejichž pravidla se předávají z generace na generaci. Vystoupat až na vrchol pomyslného duchovního žebříčku ovšem není snadné. Podle buddhistické doktríny trvá přinejmenším dvacet let, než budoucí mnich získá od zkušenějších mentorů nezbytné znalosti a složí veškeré zkoušky. Stát se plně vysvěceným „bhikkhu“ vyžaduje všechny potřebné sliby, jimiž se dotyčný zavazuje dodržovat stanovená přikázání a pravidla: V případě mužských mnichů čítá jejich seznam 227 položek, a u žen dokonce 311.

Na rozdíl od některých jiných náboženství však není dané rozhodnutí závazné, a pokud mnich kdykoliv později dojde k závěru, že mu zvolený životní styl nevyhovuje, může roucho svléct a klášter bez problémů opustit. V praxi se to nicméně děje pouze zřídka: Tibeťané dlouhodobě patří k nejméně movitým etnikům planety a život pod hranicí chudoby se v regionu týká čtvrtiny lidí, což je v průměru o 20 % víc než ve zbytku Číny. Umístit potomka do kláštera tak pro většinu rodin z nuzných poměrů znamená vidinu zabezpečení syna či dcery do budoucna.

Ustřihnutá kadeř

Rodiče, kteří chtějí mít ze své ratolesti mnicha, musejí počkat, až oslaví alespoň sedmé narozeniny: Pak teprve může „odehnat hejno vran“. Už v takto raném věku navíc mimořádně záleží na minulosti adepta, kterou představení kláštera pečlivě prověřují. Pokud se totiž dítě během svého života setkalo se zlatníkem, kovářem či řezníkem coby zástupci povolání, jež tradičně přinášejí bohatství, považuje se za nečisté. Mniši ho tak mezi sebe přijmou jen s výhradou a v budoucnu se z něj například nemůže stát duchovní učitel neboli láma. Totéž platí, přišlo-li dítě do kontaktu s člověkem vykonávajícím pohřby – což je v tibetské verzi někdo, kdo seká těla nebožtíků na kusy a poté je rozhazuje na vrcholcích posvátných hor jako potravu pro supy. 

Splňují-li chlapec či dívka stanovené podmínky, ujmou se jich dva učitelé, přičemž se zpravidla jedná o některého z příbuzných, například strýce či staršího bratra. A zatímco jeden novice provází spletitou cestou tradic a společenských norem, druhý dohlíží, zda pilně studuje učení klasického buddhismu. Za tři roky si totiž musí osvojit klášterní zvyklosti, zapamatovat si texty náboženských zpěvů, odříkávat mantry a recitovat základní modlitby. Jeden z učitelů jej také posléze rituálně ostříhá, čímž ho uvede na závěrečnou fázi cesty mezi sobě rovné.

„Mistr oholí svému žákovi celou hlavu s výjimkou pramene vlasů na temeni. Žák následně navštíví představeného kláštera a poté, co potvrdí svůj zájem stát se mnichem, schválí opat symbolicky jeho přijetí tím, že mu ustřihne i zbývající kadeř,“ vysvětluje tibetská průvodkyně Kham Sangová.

Čtyři osobní věci

Mladí lámové zpravidla zasvěcením zahajují další dlouhé vzdělávání. Část z nich nastoupí životní cestu věnovanou studiu posvátných textů a jejich znalosti se následně ověřují pravidelnými zkouškami. Nejde přitom o nic snadného: Ačkoliv jsou texty v sanskrtu, k zápisu posloužila unikátní tibetská abeceda, takže se výsledek čte jen velmi obtížně. Žáci každé ráno memorují ve společné místnosti, kde sedí v řadách na zemi s překříženýma nohama a rytmicky se při přednesu kývají. Paměť namáhají podle svého věku – nejmladší se učí dvě či tři věty, náctiletí musejí za jediný den zvládnout třeba i text o padesáti stranách. Mantry poté neustále opakují, protože jednak každý večer předvádějí svému mistrovi, co se naučili (chyby se trestají pohlavkem, a někdy i hůř), a jednou za čas je přezkouší samotný opat. 

Jiní studenti se věnují modlitbám a požehnáním pro návštěvníky, vysvěcují novomanžele nebo pohřbívají mrtvé. Klášter funguje jako samostatný svět, kde má každý svoji roli, tudíž tam najdeme třeba i mnichy lékaře nebo umělce. Lámové zvaní tuo tuo pak sice nečtou posvátné knihy, zato tvrdě trénují bojová umění. Jejich role totiž v minulosti spočívala v důsledné obraně kláštera. „Tradice nastavila počet mnišských zaměstnání na čtyřicet osm, včetně správce zeleninové zahrádky nebo vedoucího latrín. V malých komunitách plní jeden mnich více funkcí nebo se sjednají kuchařky z vesnice,“ popisuje Vít Vojta, který v čínských buddhistických klášterech příležitostně pobývá. 

Český sinolog také doplňuje, že na posvátné půdě nechybějí ani zvířecí obyvatelé: Duchovním často dělají společnost psi, zejména tibetské dogy. Jedno z největších plemen světa, vyšlechtěné před více než čtyřmi milénii pro obranu svatyní před divokými zvířaty, umí hlasitě štěkat a má loajální povahu. Psi také jako jediní v klášteře konzumují maso. Mniši dodržují střídmou, přísně vegetariánskou stravu, a navíc téměř nic nevlastní. S výjimkou tří kusů oděvu může mít bhikkhu v majetku pouze břitvu, jehlu, misku na almužnu a cedník na vodu.

Budíček za úsvitu

Denní režim v jednotlivých klášterech – ať už v Tibetu, nebo v dalších buddhistických zemích – se sice mírně liší, ale v základních obrysech zůstává stejný. Za svítání se mniši shromáždí, aby zahájili den společnou modlitbou. Obřad může mít různou podobu a zahrnuje zpěvy, bubnování, kráčející procesí i úklony před oltářem. Po ceremonii, a někdy i během ní se podává snídaně, přičemž ji zpravidla servírují mladí novici. V některých regionech se ovšem v klášterní kuchyni nevaří a mniši se vydávají žebrat o jídlo do okolních osad.

Před večeří podávanou kolem páté odpolední se koná další kratší modlitba a závěrečné jídlo dne zakončuje společná meditace vedená zkušeným mistrem. Ke spánku se mniši ukládají zhruba v devět hodin večer. V mezičase se pak každý věnuje vlastním povinnostem: Mladí mniši studují, starší vaří, uklízejí nebo pracují na poli. V některých klášterech bývá zvykem jednou ročně ostatní opustit a navštívit svou rodinu. 

Největší podívanou pro případné návštěvníky kláštera ovšem představují veřejné debaty, jež se obvykle odehrávají na nádvoří. Mniši při nich zaujatě diskutují, a zatímco jeden stojí a pokládá otázky z oblasti buddhistické nauky, druhý sedí na zemi a odpovídá mu. Dialog probíhá za bohaté gestikulace a hlasitého tleskání rukama, tázající často dupe nebo vykřikuje a sedící mu stejně živě oponuje. Debata se nezřídka protáhne na celé hodiny a umění vést podobnou výměnu patří ke klíčovým součástem života tibetských mnichů: Rozvíjí totiž mysl a prohlubuje moudrost i logické uvažování, jejichž pomocí pak student dokáže lépe pochopit Buddhovo poselství.

Hledání vyvoleného

Duchovním vůdcem všech Tibeťanů, kteří ho uznávají, je dalajláma – v přeneseném významu „oceán moudrosti“. Novicové na dráze k budoucímu mnišství se však mohou rovnou rozloučit s představou, že se jednoho dne stanou nástupci nejvyššího guru. Nový dalajláma je totiž podle tradice reinkarnací svého předchůdce, přičemž se začíná hledat teprve po smrti toho předešlého, a to většinou podle jeho konkrétních požadavků. Zvláštní komise pověřených mnichů zahájí pátrání po vhodném kandidátovi, tedy dítěti, jež přišlo na svět krátce po dalajlámově pohřbu. 

Hledání přitom může trvat poměrně dlouho: Například současný dalajláma Tändzin Gjamccho měl už dva roky, když ho skupina mnišských vyslanců v roce 1937 našla. Uvádí se, že se hlava jeho mrtvého předchůdce otočila na severovýchod, a naznačila tak směr, kudy se mají vydat. Chlapec se původně jmenoval Lhamo Döndub, pocházel z chudé zemědělské rodiny z provincie Amdo a z předložených předmětů dokázal správně rozpoznat ty, jež patřily předchozímu duchovnímu vůdci – což mniši vyhodnotili jako důkaz, že jde o správnou osobu.

TIP: Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Dalajláma však dnes v rodné zemi nežije. Ačkoliv komunistické úřady jeho pozici tolerovaly, v roce 1959 vypuklo v Tibetu povstání a Čína jej tvrdě potlačila. Přesná čísla neznáme, ale zemřít tehdy mohlo až osmdesát tisíc Tibeťanů. Jejich vůdce musel ze Lhasy uprchnout a našel nový domov v indické Dharamsale. V roce 2007 pak čínská vláda schválila zákon, podle nějž nemůže být žádný vyšší duchovní hodnostář uznán za převtělení svého předchůdce, pokud nedostane razítko patřičné náboženské komise. Přestože se tedy nechal 14. dalajláma slyšet, že jeho příští zrození nemusí vzejít z Tibetu, Čína v rámci zasahování do tamních záležitostí neschválí v budoucnu jako jeho nástupce nikoho mimo tibetské území. 

Vědci se domnívají, že první hvězdy, které se ve vesmíru zformovaly, se velmi lišily od těch, které vidíme dnes. Když se před 13,5 miliardami let zrodily, obsahovaly pouze vodík, helium a malé množství lithia, nejjednodušší chemické prvky v přírodě. Těžší prvky vznikly až mnohem později – v nitrech hvězd. Tyto hvězdy, u nichž se předpokládá, že byly až stokrát hmotnější než naše Slunce, rychle zanikly mohutnými explozemi známými jako supernovy, čímž se okolní plyn poprvé obohatil o těžší chemické prvky. Z takto obohaceného plynu se zrodily pozdější generace hvězd, které při svém zániku také produkovaly těžší prvky. 

První hvězdy však zanikly již velmi dávno. Jak se o nich tedy vědci mohou dozvědět více? „Prvotní hvězdy lze zkoumat nepřímo, a to na základě detekce chemických prvků, které se v závěru jejich existence rozptýlily do okolí,“ říká profesorka Stefania Salvadori z Florentské univerzity, spoluautorka studie publikované v časopise Astrophysical Journal.

Na základě dat pořízených pomocí dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) v Chile se týmu podařilo nalézt tři velmi vzdálené oblaky plynu, které pozorujeme tak, jak vypadaly v době, kdy se stáří vesmíru pohybovalo jen kolem 10-15 % současného věku. Jejich chemické složení odpovídá tomu, jaké očekáváme po explozí prvních hvězd.

Hvězdy zrozené z popela

V závislosti na hmotnosti těchto raných hvězd a energii exploze uvolňovaly tyto první supernovy různé chemické prvky, jako je uhlík, kyslík a hořčík, které se vyskytují ve vnějších vrstvách hvězdných obálek. Některé z těchto explozí však neměly dost energie na to, aby se uvolnily ještě těžší prvky, jako je železo, které se nachází pouze v jádrech hvězd. Při hledání pozůstatků prvních hvězd, které explodovaly jako supernovy s nízkou energií, proto členové týmu pátrali po vzdálených oblacích plynu chudých na železo, ale bohatých na ostatní prvky. A trojici takových vzdálených oblaků v raném vesmíru se jim skutečně podařilo nalézt.

Diagram znázorňuje, jak mohou astronomové analyzovat chemické složení vzdálených oblaků plynu pomocí světla objektu v pozadí, například kvazaru. (ilustrace: ESO/L. Calçada, CC BY-SA 4.0)

Neobvyklé chemické složení je pozorováno i u mnoha starých hvězd v naší Galaxii, které vědci považují za hvězdy takzvané druhé generace, jež vznikly přímo „z popela“ těch vůbec prvních. V rámci této studie se vědcům podařilo nalézt tento „popel“ v raném vesmíru a přidali tak další chybějící díl do této komplikované skládanky. „Náš objev otevírá nové možnosti nepřímého studia povahy prvních hvězd a doplňuje tak výzkum hvězd v naší galaxii,“ vysvětluje Stefania Salvadori.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

K detekci a studiu těchto vzdálených oblaků plynu použil tým jasné objekty známé jako kvazary – velmi intenzivní zdroje záření poháněné superhmotnými černými dírami v centrech vzdálených galaxií. Jak záření z kvazaru putuje vesmírem, prochází oblaky plynu, jejichž chemické složení zanechá ve světle svůj otisk.

Crassigyrinus scoticus, čili „tlustý pulec ze Skotska“ byl podivuhodný obratlovec ze spodního karbonu, blízce příbuzný dnešní skupině čtyřnožců (Tetrapoda), která zahrnuje obojživelníky, plazy v moderním pojetí (včetně ptáků a savců). Fosilie krasigyrina, které jsou staré přibližně 330 milionů let, pocházejí převážně ze Skotska, je jejich jen velice málo a všechny jsou ve špatném stavu, protože během fosilizace došlo k jejich stlačení a rozdrcení.

Vědci z nich již dříve vyčetli, že šlo o dvou až třímetrové dravce s úzkým dlouhým tělem, kteří byli vybaveni velkými čelistmi a zároveň bizarně drobnými končetinami, které měřily jen pár centimetrů. Zároveň je ale problém odhadnout, jak vlastně tento tvor vypadal. Krasigyrinus představuje směs pokročilých znaků čtyřnožců se znaky, které jsou typické spíše pro ryby.

Postrach karbonských bažin

Podle všeho šlo o nelítostného vodního dravce, který představoval určitou obdobu krokodýlů. Jeho velké oči prozrazují, že lovil spíše v noci nebo v kalné vodě karbonských močálů. Původní rekonstrukce z roku 1985, založená na nejlépe zachovalé lebce, ukazuje krasigyrina s úzkou a vysokou lebkou, podobnou například dnešním murénám, čímž byl mezi obratlovci té doby dost výjimečný.

TIP: Ponorka z devonu: Obrněný Titanichthys měl metr širokou tlamu

Laura Porrová z britské University College London a její kolegové nedávno opětovaně analyzovali zmíněnou nejlépe zachovalou lebku krasigyrina. Využili zobrazování výpočetní tomografií a postupy pokročilé 3D vizualizace, s jejichž pomocí poskládali původní tvar lebky krasigyrina. Jak prozrazuje studie publikovaná v odborném časopise Journal of Vertebrate Paleontology, „tlustý pulec ze Skotska“ nejspíš vypadal jinak než jak jej představovaly dosavadní rekonstrukce.

„Zkoušeli jsme virtuálně poskládat úlomky lebky krasigyrina do podoby murény, ale nepovedlo se nám to. Prostě není možné, aby zvíře s takovými kostmi vypadalo tak, jak znázorňovaly dřívější rekonstrukce,“ popisuje Porrová. „Namísto toho se před námi objevila lebka podobná dnešním krokodýlům, poměrně široká a nízká, s mocnými čelistmi a velkými zuby. Zvíře s takovou lebkou bylo schopné sežrat prakticky cokoliv, co mu skřížilo cestu.“

Snad žádná země se nemůže pochlubit tak impozantní námořní tradicí jako Velká Británie, která kdysi díky mimořádné síle Royal Navy „vládla vlnám“. Důležitou roli hrálo válečné loďstvo rovněž v Itálii, ačkoli její ambice byly mnohem skromnější. Na rozdíl od globálního impéria Britů usiloval Řím „jen“ o dominanci na Středozemním moři, pro které někdy užíval pojem z antických časů „Mare nostrum“ (Naše moře). Jestliže v první světové válce bojovala loďstva obou království bok po boku, do té druhé už vstoupila fašistická Itálie jako spojenec třetí říše, a tedy nepřítel Velké Británie.

Jen pro vyvolené

První světová válka potvrdila status Royal Navy coby nejsilnějšího námořnictva světa. Britové a Němci se sice utkali jen v několika hladinových bitvách, jež nakonec měly pro průběh války pouze malý přímý význam, avšak britská námořní blokáda kontinentu zásadně přispěla k porážce centrálních mocností. Královské námořnictvo si tak oprávněně připsalo velký úspěch a slávu, nicméně meziválečná éra mu i tak přinesla podstatnou redukci a zřetelnou ztrátu náskoku vůči loďstvům dalších velmocí. Vedle prosté snahy šetřit peníze za tím stály rovněž mezinárodní smlouvy o regulaci námořního zbrojení, které měly na Royal Navy coby nejsilnější loďstvo světa daleko větší dopad než na menší loďstva jiných států. Druhá polovina 30. let sice přinesla změny, protože ony dohody formálně či fakticky přestaly platit, navzdory tomu se však někdejší technický náskok Britů zřetelně zmenšil. 

Námořnictvo hrdého Albionu se mohlo ovšem stále pyšnit něčím, co žádná smlouva neomezovala a co jiné země nemohly tak snadno získat, a sice špičkovou kvalitou posádek. Ona slavná námořní tradice totiž přinášela také obrovské zkušenosti, výborně propracovaný výcvik a výjimečnou prestiž. Odvrácenou stranu naopak představovalo příliš rigidní lpění na zavedených postupech, což se týkalo především bariér mezi mužstvem a důstojníky. Britové chápali důstojnický sbor jako „klub gentlemanů“, do kterého bylo vskutku složité proniknout, pokud adept nepatřil k vyšší společenské třídě.

Budoucí důstojníci začínali výcvik fakticky již ve věku 13 let a pak pokračovali na proslulou akademii v Dartmouthu. Samo jejich vzdělání bývalo někdy kritizováno jako příliš technicky zaměřené, což ale koneckonců odpovídalo důrazu Royal Navy na vyspělost zbraní a dalších prvků výbavy lodí. Válečné ztráty ale nevyhnutelně způsobily, že loďstvo muselo svůj přístup k získávání nových důstojníků přehodnotit.

Dobrovolníci ze zálohy

Před válkou totiž povyšování prostých námořníků či poddůstojníků na důstojníky bývalo dosti vzácné a omezovalo se prakticky jen na technické specialisty, respektive znalce zbraní, spojovacích přístrojů a podobně. Zlom nastal až v roce 1942, kdy začal prudce narůstat podíl důstojníků původem z řad RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve), jak se označovaly zálohy složené z dobrovolníků, kteří prodělali základní námořní výcvik.

Původně sloužili jenom jako záloha pro mužstvo, válka však posléze přinesla i velký nárůst míry jejich povyšování. Kromě toho námořnictvo doplňovalo stavy i z RNR (Royal Naval Reserve), jak se označovaly zálohy složené převážně z posádek obchodních, rybářských a jiných civilních lodí. Jednalo se vesměs o zkušené námořníky, kteří absolvovali zkrácený vojenský výcvik, a tudíž po vypuknutí války mohli takřka ihned nastoupit ke službě.

Karta se obrací

Muži z RNR měli od počátku vyšší šance dostat se na místa důstojníků, kdežto v případě členů RNVR se tomu velení nejprve bránilo, avšak po roce 1942 muselo ustoupit, protože panoval kritický nedostatek důstojníků z aktivní služby a RNR. Na konci války tak z řad původně pomocné Royal Naval Volunteer Reserve pocházelo kolem 88 % důstojníků Royal Navy a někteří se stali i kapitány fregat či torpédoborců, což se v éře mezi válkami jevilo jako zcela nemyslitelné.

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Válka tak nevratně a od základů proměnila sociální strukturu posádek britských lodí a do značné míry oslabila (a na menších plavidlech prakticky smazala) někdejší bariéry mezi mužstvem a důstojníky. Znamenalo to nárůst bojeschopnosti a efektivity, protože prostý britský námořník nyní věděl, že dobré výkony ve službě mu zajistí mnohem větší šance na povýšení, zatímco jeho původ hraje menší roli.

Dokončení: Souboj ve vlnách Středomoří (2): Duel námořníků Royal Navy a Regia Marina