Elegantní heřmánek (Oncosiphon pilulifer) je blízkým příbuzným heřmánku terčovitého (Matricaria discoidea), důvěrně známého z České republiky. Pochází z Jižní Afriky a představuje doslova protipól oblíbené léčivé byliny. Celá rostlina z čeledi hvězdnicovitých je dráždivá, její pyl vyvolává alergie a vzhledem k obsahu hořlavých látek se snadno vznítí a spouští požáry, přičemž kouř z hořícího heřmánku je velmi dráždivý. Aby toho nebylo málo, onkosiphon nepříjemně páchne.

Všechny negativní vlastnosti onkosifonu se teď projevují v pouštních oblastech Spojených států. Nikdo přesně neví, jak se tento vskutku ďábelský heřmánek dostal do Severní Ameriky. Ale stalo se a podle všeho se mu tam daří velice dobře. Je to znát například v Arizoně, kterou teď na mnoha místech dusí žlutý vetřelec.

Invaze z Jižní Afriky

Onkosifon se nejprve objevil v osmdesátých letech v Los Angeles a v San Diegu. Od té doby se intenzivně šíří v oblasti mezi těmito dvěma městy. Po přelomu tisíciletí se objevil v arizonské metropoli Phoenixu a od té doby se šíří i v Arizoně, především v okrese Maricopa, kde mu přály nadprůměrné podzimní a zimní srážky.

„Okres Maricopa je tímto invazním druhem těžce zasažen,“ nedávno potvrdil botanik Michael Chamberland z Arizonské univerzity pro místní zpravodajství High Country News. Onkosifon se snadno šíří díky velkému množství lehkých semen. Velmi nebezpečná je jeho schopnost vytvářet podmínky pro vznik velkých požárů, které následně ohrožují lidské životy.

TIP: Ostnití vetřelci: Ve Švýcarských Alpách se šíří americké invazní kaktusy

V afrikánštině, kterou se mluví v Jižní Africe, se této rostlině říká „stinknet,“ což znamená „jen páchne“. Silice onkosifonu jsou opravdu notně cítit, zatímco samotná rostlina není pro místní obyvatele příliš užitečná. Nehodí se ani pro krmení dobytka. V minulosti se nicméně občas používala jako léčivka.

Psi sice nevidí černobíle, jak se často traduje, ale vnímají okolí v tlumenějších barvách než člověk. Je tomu tak proto, že psí sítnice je tvořená především tyčinkami, kterým stačí méně světla. Na světlo náročnějších čípků, jimiž oko vidí barevně, má psí oko méně než člověk (člověk má tři typy čípků, kdežto pes jen dva). Psí zrak je tedy lépe uzpůsoben na noční vidění (nevyžaduje tolik světla), ale hůře rozlišuje barevné odstíny, asi jako u člověka postiženého barvoslepostí.

Nebarevný svět

Psi těžko rozlišují zelenou a červenou barvu a obraz vnímají v odstínech modré, žluté a šedé. Mimo to nemají příliš vyvinutou schopnost zaostřit zrak na tvar – předmět či osobu tedy mohou vidět rozmazaně. Objekt, který člověk vidí jasně na vzdálenost 22,8 metru, vnímá pes stejným způsobem ze vzdálenosti pouhých 6 metrů. Naproti tomu však psi mnohem lépe identifikují jakýkoli pohyb či blikající světlo.

U koček je to velmi podobné. I ony mají v oku více tyčinek než čípků, takže příliš dobře nerozlišují barvy, ale výborně vidí za šera. Stačí jim dokonce jedna šestina světla, které pro dobré vidění potřebuje lidské oko. Stejně jako u psů i kočičí zrak využívá lesklých buněk, tvořících za sítnicí odrazové políčko. Světlo dopadající na oko se tímto políčkem znásobuje a způsobuje tak lepší vidění za šera. Kočičí zorničky jsou dokonale přizpůsobivé světelným podmínkám – podle množství světla mění svou velikost. Kočky pravděpodobně vidí nejostřeji na vzdálenost 2 až 6 metrů.

TIP: Upřeným pohledem: Jak vidí psi, žáby, pavouci nebo třeba hmyz?

Vzhledem k tomu, že křečci jsou noční tvorové, není jejich zrak nijak zvlášť vyvinut. Mnohem důležitější je pro ně čich a sluch. Barvy a tvary pravděpodobně příliš nevnímají a na vzdálenost větší než jeden metr nerozeznají obrysy předmětů. I oni však dobře vidí pohyb a oči posazené po stranách hlavy jim umožňují zachytit celé okolí. Na denním světle jsou téměř slepí a musí se spolehnout na své lépe vyvinuté smysly.

Vybíraví strávníci představují noční můru každého hostitele. Zatímco někdo spořádá víceméně cokoliv, jinému stačí špetka koření navíc, a už odmítavě odstrkuje talíř. Právě na druhou jmenovanou skupinu se nedávno zaměřili psychologové z britské University of Portsmouth: Provedli experiment se 47 dobrovolníky z řad studentů, kteří sami sebe v průvodním dotazníku označili za „velice vybíravé“. Vědci jim předložili tři stejně velké porce lupínků s příchutí soli a octa – servírované v bílé, modré a červené misce – a požádali je o zhodnocení slanosti, chuti jídla a její intenzity, přičemž si účastníci mezi jednotlivými porcemi měli vypláchnout ústa vodou.

Modrá je slaná

Kontrolní skupina „univerzálních“ jedlíků, kteří se nepovažovali z hlediska požadavků na chuť za nijak zvlášť náročné, nepoznala žádný rozdíl. Zato ti „mlsnější“ vnímali chipsy z modré a červené misky jako slanější, a porci z modré nádoby dokonce označili za chutnější. Barva podle všeho nijak neovlivnila pouze vnímání intenzity chuti.

TIP: Má na naše chuťové preference vliv genetika?

Výsledky pokusu tak nepřímo potvrdily závěry dřívějších studií, z nichž vyplynulo, že modrý odstín příborů či talířů zvyšuje pocit slanosti. Podle vědců nelze vyloučit souvislost s tím, že se například v Británii slané pochutiny typicky prodávají v modrých obalech, zatímco červená bývá charakteristická pro ovocné a sladké příchutě. Výzkumníci se nyní hodlají zaměřit na to, zda by se dal podobným způsobem ovlivnit „stravovací repertoár“ u vybíravých lidí nebo podpořit apetit těch, kdo vnímají většinu pokrmů jako chuťově nevýrazné.

Vědci se již dlouhá desetiletí pokouší komunikovat s lidmi, kteří sní. Všechny dosavadní snahy ale byly až doposud neúspěšné. Tým expertů na spánek z amerického výzkumného centra Phase Research Center v Los Angeles je přesvědčen, že nalezl způsob, jak lidé, kteří prožívají lucidní snění, mohou mluvit se „světem bdících“.

Lucidní snění, čili „vědomý spánek,“ je stav, kdy si spící člověk uvědomuje, že sní a může svůj sen do jisté míry ovládat. Statistiky udávají, že takové snění alespoň jednou za život prožilo asi 55 procent lidí. Odborníky tento stav fascinuje a snaží se o něm dozvědět co nejvíc. Nějaké možnosti jsou, ale výzkumu by hodně pomohlo, kdyby badatelé mohli s lidmi ve fázi lucidního snění nějakým způsobem komunikovat.

Jazyk pro lucidní snění

Michael Raduga a jeho spolupracovníci nabízejí zajímavé řešení. Vyvinuli jednoduchý „jazyk“, který nazvali „Remmyo.“ Název je odvozený z REM fáze spánku, ve které probíhá lucidní snění a z výrazu „myo“, který pochází ze staré řečtiny a označuje sval.

Pojmenování nebylo zvolené náhodně – „jazyk“ Remmyo je založený na specifických pohybech obličejových svalů a podle Radugy je možné se jej naučit ve stavu bdění, jako jakýkoliv nový jazyk. Každý, kdo to zvládne, pak může komunikovat ve stavu lucidního snění s okolním světem.

Podle Radugy má nový jazyk v tuto chvíli pouze šest „písmen,“ spojených s určitými zvuky, přičemž každý z těchto zvuků je spojený s konkrétním pohybem obličejových svalů, který lze detekovat pomocí elektromyografie (EMG). Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice.

„Spící člověk může během lucidního snění sdělit podstatné informace pomocí slov složených ze tří písmen,“ vysvětluje Raduga pro portál Ars Technica. „Základní slovník jazyka Remmyo obsahuje přibližně 200 maximálně třípísmenných slov. Při sledování snílka můžeme v reálném čase převádět zprávu od člověka ve stavu lucidního snění do digitální podoby v reálném čase a překládat ho do angličtiny.“

TIP: Vědci potvrzují: Trip na „liáně mrtvých“ z peruánské Amazonie vyvolává lucidní snění

První experimenty neměly úplně přesvědčivé výsledky – účinnost dekódování se pohybovala od 13 do 81 procent. Raduga ale věří, že svou metodu vyladí a dosáhne uspokojivějších výsledků komunikace se snílky. „Navzdory jistým limitům náš výzkum prokázal životaschopnost konceptu použití obličejových EMG signálů a jejich převod do jazyka z lucidního snění do reality,“ konstatují optimisticky naladění badatelé ve své studii.

Planeta Saturn je ve Sluneční soustavě výjimečná svými nápadnými prstenci. Prstence sice mají i další planety, žádné z nich se ale ani neblíží velkoleposti těch Saturnových. Vědci se již velmi dlouho nemohou shodnout, jak jsou Saturnovy prstence vlastně staré. V posledních letech se množí náznaky, že tyto skvostné útvary nemá Saturn od svého vzniku, ale jen velmi krátkou dobu.

Tým odborníků, který vedl astrofyzik Sascha Kempf z Coloradské univerzity v Boulderu, ve své nové studii, publikované vědeckým časopisem Science Advances, přinesl doposud nejsilnější důkaz ve prospěch teze o až překvapivém mládí prstenců Saturnu. „Dostali jsme zatím nejblíž k odpovědi na otázku, se kterou již velmi dávno přišel James Clerk Maxwell (skotský fyzik 19. století, pozn. autora),“ okomentoval závěry své studie německý astrofyzik a planetolog.

Stáří prstenců Saturnu

Badatelé jsou přesvědčeni, že Saturnovy prstence nejsou starší než 400 milionů let. Na Zemi se v té době objevovaly nejstarší cévnaté rostliny. Samotný plynný obr přitom vznikl v protoplanetárním disku zhruba ve stejnou dobu jako ostatní planety Sluneční soustavy, tedy asi před 4,5 miliardami let.

Jak k těmto závěrům Kempfův tým přišel? Vědci sledovali, jak rychle se ukládá všudypřítomný kosmický prach v oblasti prstenců. Zní to jednoduše, ale byl to velmi náročný proces. Využili data ze zařízení Cosmic Dust Analyzer meziplanetární sondy Cassini shromážděná mezi lety 2004 až 2017. Během těchto 13 let získali údaje o pouhých 163 zrnech. Nakonec to ale stačilo.

TIP: Nejen Saturn: Mars měl možná vícekrát v minulosti vlastní prstence

Následné analýzy ukázaly, že kosmický prach se hromadí v oblasti prstenců s velkou pravděpodobností jen pár set milionů let. Jinak řečeno, jde o přesvědčivý důkaz, že planetární prstence mohou být velmi mladé a zřejmě zase rychle (v astronomickém vnímání času) zaniknou. „Tušíme, jak zhruba jsou Saturnovy prstence staré. To ale neřeší všechny problémy,“ přiznává Kempf. „Především stále přesně nevíme, jak vlastně prstence tohoto plynného obra vznikly.“

V soutěži o nejtěžšího candáta bylo ve hře 28 760 dolarů (v přepočtu zhruba 600 tisíc korun). Ředitel závodu Jason Fischer ale při kontrole úlovků zjistil, že některé ryby mají v břiše ukryté olověné kuličky a části jiných ryb.

Pět ryb, které dvojice rybářů Jacob Runyan a Chase Cominsky přinesla ke zvážení, pořadatelé zabavili a podvodníci museli místo opustit. Podle vyšetřovatelů se podobných podvodů dopustili pravděpodobně i při jiných soutěžích. Ostatní rybáři uvedli, že Runyana a Cominského už dlouho podezřívali, že se nechovají férově.

Pořádně drahé vítězství

Muži se k podvodu přiznali. Podle státního zástupce Michaela O'Malleyho by si oba výtečníci zasloužili, aby přišli o rybářský lístek na doživotí. Také by jim jednou provždy zakázal účastnit se soutěží v rybaření. „Jsou to podvodníci a teď i odsouzení zločinci,“ řekl o Runyanovi a Cominském během přelíčení.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Až si povedení rybáři odpykají své tresty, budou další rok a půl pod dohledem probačního úředníka. Musejí také každý zaplatit pokutu 2 500 dolarů a na tři roky přijdou o rybářský lístek. To je podle místních zákonů nejvyšší sazba, jakou lze uložit. Cominsky také musí odevzdat svou loď v hodnotě 130 000 dolarů.

Marie Anna se narodila 19. září 1803 jako dcera piemontského a sardinského krále Viktora Emanuela I. a jeho ženy Marie Terezy Rakouské-Este. Savojská dynastie představovala jediný domácí panovnický rod, jehož državy navíc bezprostředně sousedily s Lombardskem a Benátském, jež ovládali Habsburkové. Tehdejší ministr zahraničí Klemens Wenzel von Metternich se obával vzrůstajících nacionalistických nálad v Itálii, proto se rozhodl dynasticky posílit přátelské vztahy s tamním královstvím. Jeho pozornost spočinula na osmnáctileté savojské princezně, která se měla stát manželkou vážně nemocného arcivévody Ferdinanda.

Dvanáct let královnou

Svatba Marie Anny s rakouským následníkem trůnu se uskutečnila v roce 1831. Hned následujícícho roku se Ferdinandův zdravotní stav silně zhoršil, ale navzdory nejhorším prognózám se uzdravil. V nejlepší možnou dobu, neboť roku 1835 zemřel císař František I. a Ferdinand s Marií Annou se stali novými vladaři habsburské monarchie. V roce 1836 zavítali rovněž do Prahy, kde se jako poslední habsburští panovníci na českém trůnu nechali korunovat.

Ferdinand I., jenž si pro svou mírnou a nerozhodnou povahu získal přízvisko Dobrotivý, byl oblíbeným, ale nepříliš schopným panovníkem. Vládní moc drželo pevně ve svých rukou několik politiků v čele s knížetem Metternichem, zatímco péči o manžela a jeho potřeby zajišťovala císařovna.

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Bouřlivé události roku 1848 vnesly změnu také do života císařského páru. Ferdinand abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa a spolu se svou ženou se uchýlil do Prahy. Zde vedli poklidný, téměř soukromý život. Marie Anna stála Ferdinandovi vždy po boku a byla mu věrnou pečovatelkou. Svého manžela přežila o devět let. Zemřela v Praze 4. května 1884.

Vádí Rum a Petru coby dvě ikony Jordánska dělí pouhých 110 kilometrů, tedy necelé dvě hodiny jízdy autem. K symbolům země se obě lokality zařadily zcela zaslouženě, protože je spojuje nejen dlouhá historie, ale také obdiv turistů a oblíbenost u hollywoodských filmařů. Právě v jejich okolí se roku 1962 natáčel velkofilm Lawrence z Arábie, a když se v roce 1989 Harrison Ford coby Indiana Jones prohnal na koni před pokladnicí v Petře a v jejích útrobách našel svatý grál, zalila památku doslova vlna návštěvníků. Od té doby patří dříve spíš méně známý monument k nejvyhledávanějším divům světa. 

Město mnoha vůní

Skalní město Petra vybudované národem Nabatejců vzkvétalo díky obchodu s kadidlem od 4. století př. n. l. až do začátku 2. století n. l., kdy se stalo součástí římské provincie Arabia Petraea. Význačné postavení si však uchovalo, protože zůstalo klíčovou zastávkou na „voňavé cestě“, jež se táhla z nejjižnější části Arabského poloostrova až do Středomoří a poté na sever Evropy. Vonná pryskyřice z kadidlovníku smíšená se sušenou mízou myrhovníku vydává intenzivní, omamný odér a k vymítání zlých vlivů z posvátných prostor sloužila v Evropě, Arábii, Indii i Persii. Vedle hedvábí a koření šlo tedy o nejvíc obchodovaný artikl antického světa. Bez ohledu na otřesy dějin panovala po posvátné vůni taková poptávka, že Petra prosperovala i po zhroucení Říma a nástupu Byzance. 

Osudový okamžik se odehrál roku 363, kdy ji poničilo zemětřesení, a poté už nedostala šanci se vzpamatovat: Obchod s využitím lodní dopravy se ukázal jako bezpečnější i rychlejší, a karavany tak z tamní stezky zmizely. Město upadalo a původní obyvatelé ho opustili, načež se proměnilo v pouhou legendu vyprávěnou večer u beduínských ohňů. Jeho skutečnou polohu znalo jen několik kmenů žijících v blízkém okolí. 

Oči prvního Evropana

Petra chátrala až do roku 1812, kdy do ní v přestrojení pronikl švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt a spatřil ji coby první moderní Evropan. V arabském světě cestoval převlečený za indického muslima, čímž důmyslně zakryl chyby v arabštině a ochránil se před silným nepřátelstvím, které místní lidé k Evropanům pociťovali. Pod identitou zbožného poutníka, jenž hodlá navštívit příbytek předků, pak k návštěvě legendárního města přesvědčil průvodce z beduínského kmene.  

Do Petry vešel stejnou cestou, jakou vcházejí dnešní turisté – úzkou soutěskou zvanou sík. Tehdy tam spatřil i vstupní oblouk, který se bohužel nedochoval, zato fasády postrádaly „výzdobu“: Přibyla až po druhé světové válce, kdy zemi zaplavilo ohromné množství zbraní a beduíni si tesané ornamenty zvolili jako cvičné terče pro střelbu. V roce 1985 se však „pouštní perla“ dostala na seznam UNESCO a jordánská vláda jí poskytla nejvyšší možnou ochranu. V letech před pandemií pak místo navštěvovalo 1,1 milionu turistů ročně. 

Chrámy, nebo hrobky?

Ačkoliv se o Petře mluví jako o městě, lidé obývali pouze menší část vybudovanou převážně za římské nadvlády. Nachází se tam cesta lemovaná sloupovím, divadlo, antický chrám i nymfeum plné zeleně a fontán, určené k odpočinku. Dojde k němu ovšem méně turistů než k ikonické pokladnici Al-Kazneh, která ve skutečnosti představovala mauzoleum krále Aretase IV. Ani další „chrámy“ vytesané do skalních stěn nesloužily k uctívání božstev, nýbrž k ukládání ostatků vznešených vládců. Nabatejci byli nomádi a před životem mezi skalami dávali přednost stanům. Chlad kamenů byl určen mrtvým. 

Část dávného životního stylu ovšem paradoxně přetrvala. Po prohlášení lokality za památku z ní vláda vystěhovala 150 rodin a dala pro ně postavit nedalekou vesnici Uum Sayhoun. Většina prodejců, na které v Petře narazíte, tak na noc odchází právě tam. Asi deset rodin však přesun odmítlo a zůstalo žít mezi skalami. Některé mají malá stáda koz, jiné obývají stanové přístřešky nedaleko, a přímo u památek můžete dokonce vidět ženy vařící jídlo. Zůstává otázkou, do jaké míry v místě přebývají oficiálně, nebo jak moc je úřady přehlížejí. Každopádně pokud coby turisté obdržíte pozvání na sladký čaj, můžete si za symbolické peníze na chvíli dopřát pocit skutečného života beduínů. 

Džípem po Vádí Rum

Druhý kamenný poklad jordánského jihu představuje pouštní lokalita Vádí Rum, přičemž první slovo v jejím názvu odkazuje k „údolí“, zatímco druhé souvisí buď s Římany, nebo se ztraceným městem Iram. S rozlohou 74 tisíc hektarů se Vádí Rum řadí k největším chráněným oblastem na Blízkém východě a jízda džípem mezi dunami, rozeklanými údolími i kolem osamocených skalních monolitů skýtá nezapomenutelný zážitek.

Do rezervace se vstupuje přes rozlehlou vesničku, s výhledem na skalní útvar nazvaný Sedm sloupů moudrosti. Jeho pojmenování inspirovala kniha, kterou o svých putováních a dobrodružstvích ve zmíněné oblasti sepsal plukovník britské armády T. E. Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie. Beduíni turisty většinou naloží do džípů a vozí je po nejpozoruhodnějších a nejzajímavějších místech – alespoň z jejich pohledu. Jenže nakonec tak všichni navštíví tytéž lokace a setkají se na stejných parkovištích v poušti: u kamenné brány, u kamenné houby, tam, kde se natáčel Lawrence z Arábie, nebo na červeném písku, kde vznikaly filmy Rudá planeta či Marťan s Mattem Damonem. Před jízdou je nicméně možné si domluvit procházku nebo prohlídku petroglyfů, které zachycují zvířata i postavy lidí a pocházejí zhruba z 8. století př. n. l.

Živá poušť

Opustíte-li auto, budete si moct blíže prohlédnout oblast s druhou nejvyšší horou země Džebel Rum, tyčící se do výšky 1 754 metrů nad mořem. Zjistíte přitom, že lokalita není zdaleka tak vyprahlá a bez života, jak by se mohlo na první pohled zdát: S trochou štěstí spatříte damana skalního, orlosupa bradatého nebo kozorožce núbijského, ale také poštolku jižní či křiklavě modré samečky agamky sinajské. Přivoníte si rovněž k jalovci fénickému nebo k místnímu druhu šalvěje, kterou si beduíni po celém arabském světě přidávají do černého čaje.

TIP: Odvrácená strana slávy: Jak vypadají známé památky ve skutečnosti

Ovšem ani pohled na „koráb pouště“, tedy velblouda jednohrbého, není v záři zapadajícího slunce k zahození, i když jde o pouhé domestikované zvíře. A kdo touží po dalších zážitcích, na toho ve Vádí Rum čeká noční pozorování oblohy, večeře upečená beduíny v pouštní díře, ranní let balonem či nocleh v konstrukci podobné habitatu, v němž na Marsu přebýval již zmíněný Matt Damon. Nocovat v opravdovém původním stanu se vám nicméně asi nepoštěstí: Většina turistů spí v klimatizovaných přístřešcích, které stany pouze zvenčí připomínají. 

Roku 1935 americké letectvo zařadilo do výzbroje první moderní celokovový jednoplošný bombardér Martin B-10. O něco později pak přišly i militarizované verze slavné dakoty, nesoucí označení B-18. Letectví se tehdy ale rozvíjelo ohromnou rychlostí, a tak již roku 1937 armádní letectvo zadalo objednávku na výkonnější bombardér.

Společnost North American Aviation Inc. zareagovala projektem NA-40-1. Jednalo se o moderně koncipovaný dvoumotorový stroj s dvojitou směrovkou a dlouhou kabinou, kde pilot a druhý pilot seděli za sebou. Poháněly ho hvězdicové motory Pratt & Whitney Twin Wasp a přistával na příďovém podvozku, který umožňoval mnohem lepší výhled při pohybu po zemi.

Letectvo však první prototyp zalétaný v lednu 1939 příliš neuspokojil a společnost postavila druhý, nesoucí označení NA-40B. Ten ale během zkoušek havaroval. Společnost proto postavila další prototyp NA-62, u kterého se křídlo posunulo do uspořádání středoplošníku. Piloti nyní v rozšířené kabině seděli vedle sebe a letoun poháněla dvojice agregátů Wright R-2600. Jeho výkony už představitele armádního letectva uspokojily a přišla objednávka na 184 sériových strojů nesoucích označení B-25 Mitchell na počest slavného leteckého generála Billyho Mitchella. První stroj North American dodal 19. srpna 1940 a do konce roku vyrobil celkem 25 kusů. Osádky si stroj, který se pyšnil rychlostí 518 km/h, pochvalovaly. 

Poprvé do boje

Tou dobou už ale v Evropě zuřila válka. Bojové zkušenosti ukázaly, že bombardéry ke svému přežití nutně potřebují samosvorné obaly nádrží zacelující se při průstřelu a také pancéřování pracovních prostor osádky. Na to u společnosti zareagovali čtyřicetikusovou sérií B-25A, nesoucí všechny tyto prvky. Váha sice stoupla o více než 100 kg a klesla i maximální rychlost, šance na přežití v boji ale výrazně stouply. Následovala série B-25B bez střeliště na konci trupu.

Dne 7. prosince 1941 napadli Japonci bez vyhlášení války Pearl Harbor a USA vstoupily do války. Známý letec Jimmy Doolittle navrhl originální odplatu. Nechal nalodit 16 mitchellů na letadlovou loď Hornet a 18. dubna 1942 s nimi odstartoval k útoku na Tokio. Nesly přídavné nádrže a každé jen čtyři pumy o váze 227 kg. Kvůli úspoře hmotnosti kulomety nahradily na černo natřené násady od košťat.

Nad Japonskem

Všem strojům se podařilo odstartovat z houpající se paluby a po dosažení cíle svrhly pumy na japonská města. Pak pokračovaly do neobsazené části Číny, kde posádky nouzově přistály nebo vyskočily. Jednalo se o mimořádný úspěch, který sice nenapáchal velké škody, Japoncům ale způsobil naprostý šok.

Americké armádní letectvo od léta 1942 mitchelly nasadilo proti Japoncům ze základen na Nové Guineji. Jejich cílem se staly především základny na Rabaulu a bombardéry se zde setkávaly se silným odporem japonských zer. Výkony mitchellů neunikly ani pozornosti nákupčí komise britského letectva. Ta nakoupila stroje série Mitchell Mk.I, odpovídající americkým B-25B. Jako první je převzala 98. a 180. peruť a na začátku roku 1943 zahájily denní bombardovací akce nad okupovanou Francií. Tvrdý odpor Luftwaffe ale nutil velení RAF posílat je do akcí se silným stíhacím doprovodem.

Nové a lepší B-25

U společnosti North American zatím pokračovali ve vylepšování svého díla a od ledna 1942 se rozběhla výroba varianty B-25C a téměř identických B-25D vycházející z nové linky v Kansas City. Oproti starším verzím měly autopilota, rozšířenou pumovnici a poháněly je agregáty R-2600-13. Na konec trupu se vrátilo střeliště s dvojicí velkorážních kulometů. Stovky kusů odebralo britské RAF jako Mitchell Mk.II a další desítky čínské a sovětské letectvo, Kanada a Brazílie.

Ač šlo o klasický střední bombardér, v Pacifiku se stále častěji používal k hloubkovým útokům na letiště a především na lodě. Proto si jednotlivé osádky nechávaly v polních podmínkách výzbroj doplňovat o dodatečně přidané kulomety v přídi nebo na bocích trupu. Improvizace se natolik osvědčila, že se do Austrálie vypravil tým techniků firmy North American a tam takto upravoval většinu strojů předávaných frontovým jednotkám.

Verze bombardéru B-25G disponovala oproti předchozím typům ještě silnější protilodní výzbrojí, když nesl v přídi ručně nabíjený kanon M4 ráže 75 mm se zásobou 21 granátů. Jeho zkrácená neprosklená příď ukrývala ještě dvojici kulometů sloužících k zastřílení kanonu na cíl. Po vyrobení 405 kusů přešla produkce na B-25H s odlehčeným kanonem T-13E1. Kromě něj měl letoun až 14 kulometů včetně čtyř v pouzdrech na bocích trupu a mohl nést až 1 451 kg pum, osm neřízených raket nebo dvě torpéda o váze 907 kg.

Dokončení: Bombardér North American B-25 Mitchell (2): Tažný kůň amerického letectva