Přístav Halifax představoval ideální kotviště ležící na východním pobřeží provincie Nové Skotsko. Vznikl v polovině 18. století a během 150 let se rozrostl na hlavní dopravní spojnici mezi Kanadou a Evropou. Tomu odpovídalo i jeho vytížení za první světové války. Proudilo přes něj takřka vše, co kanadský průmysl vyrobil pro frontu, a na evropské bojiště odtud zamířilo na 400 000 vojáků. A když v roce 1917 začaly u pobřeží Spojených států operovat německé „křižníkové“ ponorky, díky perfektnímu železničnímu spojení s USA proudila do Halifaxu i část produkce tamních továren.

Čilý ruch

V praxi to znamenalo, že v přístavu denně kotvilo 150–200 lodí, které buď připlouvaly, nebo kotviště opouštěly, a před cestou přes oceán se shromažďovaly do konvojů poblíž nedalekého Bedfordu. Odbavení takového kvanta plavidel vyžadovalo perfektní organizaci, které se ujalo Královské kanadské loďstvo. Nejednalo se o snadný úkol, protože vjezd do kotviště byl poměrně úzký (říkalo se mu prostě úžina – Narrows), a přestože německé ponorky se u Halifaxu prozatím neukázaly, vše ztěžovala nezbytná obranná opatření v podobě minových polí a dvou sítí protiponorkové závěry.

Pečlivé zajištění bylo zcela na místě. Padesátitisícové město se rozrostlo jak v bezprostřední blízkosti přístavu, tak na oceánském pobřeží a každý si uměl spočítat, co by se dělo, kdyby se do práce dala dvě 150mm děla z výzbroje velkých německých ponorek. S výjimkou několik lodních „žďuchanců“ vše perfektně klapalo až do 5. prosince 1917, kdy před Halifax připlul francouzský parník Mont Blanc.

Nenápadná postarší loď nedávno prošla úpravou pro převoz munice a vezla první náklad – 226,8 tun TNT, 56,3 tun nitrocelulózy (silná trhavina), 2,1 tun kyseliny pikrové a na přídi stály ve vyrovnaných řadách soudky s vysoce hořlavým benzolem. Kapitán Aimé Le Médec si výbušný potenciál nákladu dobře uvědomoval, a tak provedl všechna nezbytná preventivní opatření, aby zabránil neštěstí. Pro posádku dokonce koupil obuv s gumovými podrážkami, aby od běžných okovaných námořnických bot neodlétla ani jiskřička. V Halifaxu měl Mont Blanc pouze doplnit palivo a zamířit do jihofrancouzského přístavu Bordeaux.

Zmatené manévry

Pátého prosince však Mont Blanc před úžinu připlul pozdě. Ještě před soumrakem k němu sice zamířil lodivod Francis Mackey a plavidlo naložené municí dostalo pořadové číslo, jenže protiponorková závěra v úžině se na noc zavírala – bez výjimek. Parník tedy přes noc křižoval poblíž a pokyn k vjezdu do Halifaxu dostal až druhý den ráno. Velení převzal Mackey a Mont Blanc rychlostí čtyř uzlů (7,5 km/h) zamířil kolem do vnitřního kotviště. Všechno „šlapalo jak na drátkách“ až do doby, než se v protisměru objevil norský parník Imo s nákladem humanitární pomoci pro Belgii.

Obě válčící strany považovaly taková plavidla za neutrální, proto se Imo nesměl plavit v konvoji. Tím se však nemusela posádka trápit, protože neutralitu lodě a nápisy „Belgian Relief“ na bocích respektovali i ti nejbojovnější němečtí ponorkáři. Jediná potíž spočívala v nedočkavosti kapitána Haakona Froma. Jeho loď měla opustit Halifax už 5. prosince, kdy stejně jako Mont Blanc dostala lodivoda Williama Chaseho, ale už se na ni nedostalo.

Fromova nedočkavost se projevila v rychlosti plavby. Místo toho, aby Imo proplouval úžinou maximální povolenou rychlostí pěti uzlů (9,2 km/h), From zrychlil na sedm uzlů (13 km/h) a lodivod Chase mu podle všeho odpor nekladl. Nedaleko vjezdu do úžiny plavidlu zkřížil cestu přístavní remorkér Stella Maris se dvěma vlečenými prámy. Jeho kapitán Bruce Brannan správně poznal, že „ten bláznivý Nor“ pluje příliš rychle, a pro jistotu přimáčkl své soulodí co nejblíž ke břehu. Imo se na oplátku remorkéru vyhnul manévrem do středu úžiny a krátce poté se z druhé strany vynořila silueta Mont Blanku.

Zdánlivě nevinná srážka

Kapitán Le Médec zpočátku netušil zradu, viditelnost byla dobrá a kormidelník měl dost času na to, aby Imo nasměroval ke „svému“ břehu tak, aby se lodě podle předpisu minuly levými boky. Jenže Imo neuhýbal! Stále plul příliš rychle a na výstražné houkání lodní píšťaly nijak nereagoval. Lodivod Mackey přitiskl Mont Blanc ještě víc ke břehu a nařídil zastavit stroje v naději, že se norský kapitán prožene kolem. Vtom ale Imo konečně zareagoval a zahoukal dvakrát. To znamenalo, že mění kurs doleva – přímo na zpomalující a na kormidlo takřka nereagující Mont Blanc.

Obě lodě se k sobě neúprosně blížily a nic na tom nezměnilo ani trojí zahoukání z Imo značící, že stroje pracují na zpětný chod. Srážce se už nedalo zabránit a přesně v 8.40 se příď norského plavidla zakousla tři metry do hloubky francouzského trupu v místě předního nákladového prostoru. Tedy přesně tam, kde se na horní palubě nacházely soudky s benzolem!

TIP: Zkáza britské námořní chlouby: Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Hořlavina z rozdrcených nádob se rozlila po palubě, pronikla do podpalubí a k neštěstí stačila jediná jiskřička. O ni se také postaral Imo, který měl stále zařazen zpětný chod. Obě lodě se od sebe následně oddělily, což se neobešlo bez spršky jisker tryskající z míst, kde se plechy obou trupů dotýkaly. Benzolu to bohatě stačilo a Mont Blanc zachvátily plameny. Posádka se snažila hasit, jenže jediný hydrant, do něhož čerpadlo mohlo vhánět vodu, se nacházel přímo uprostřed plamenů.

Dokončení: Tragédie v kanadském Halifaxu (2): Největší nejaderná exploze v dějinách

Počátky někdejšího hradu jsou zahaleny tajemstvím. Podle všeho jej postavil jistý Chřen z rodu Sulislavců. Později se však sídlo dostalo do rukou Drslaviců, Lucemburků a nakonec i mocných Rožmberků, již pevnost vlastnili dobrých 100 let. I další dekády přinesly mnohé výměny majitelů, několik přestaveb i vpád Švédů, kteří se prý do objektu dostali za pomoci zrádce.

Zedníkova smrt

Spolu s hradem se začala – asi už od konce 12. století – psát i historie patrně nejhlubší evropské studny. Traduje se, že ji kopali příbramští dělníci celých 80 let. Některé zdroje dokonce uvádějí, že začala vznikat dříve, než kolem vyrostl kamenný kolos. Spolu s ní se našly i pozůstatky dvou vodních nádrží, studna však byla naprosto zásadní a sídlo tady čerpalo vodu patrně po celá staletí. Časem ovšem její význam přece jen upadl, až se postupně stala v podstatě odpadní jímkou, ve které končily hlavně zbytky jídla. Podle písemných záznamů tam jednou kuchař vyhodil třeba i hnijící kusy jelena.

Nechat zdroj vody zpustnout se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad a v 80. letech 17. století se vrchnost rozhodla, že je čas ho pořádně vyčistit a vrátit mu původní účel. Roku 1686 tak dorazil z Rakovníka zedník Adam Tygr, vybavený 78 sáhů dlouhým provazem. S úsměvem se rozloučil s desítkami diváků i manželkou a začal se do temné a zapáchající díry spouštět. Byly to jeho poslední chvíle. Při sestupu se totiž zranil, spadl a zabil se. Navzdory tragédii se nakonec studnu vyčistit podařilo, a tak ještě nějaký čas sloužila svému účelu. Pomalu se však blížilo 20. století a s ním i nejslavnější příběh.

Koncem března roku 1939 bylo Československo definitivně na kolenou. Mělo za sebou potupnou mnichovskou dohodou i její následné porušení a příjezd nacistických okupačních vojsk. Němci rychle obsadili celou řadu klíčových míst a pro své potřeby si zabrali i množství hradů a zámků – včetně Zbirohu. Zámek ležící téměř na půl cesty mezi Prahou a Plzní se stal strategickým bodem, který záhy poskytl útočiště velitelství jednotek SS. A právě jejich členové si začali objekt rychle přizpůsobovat k obrazu svému. Zazdili přebytečné vchody do podzemí a zkoumali také samotnou studnu.

Armádní základna

Co přesně se tu odehrávalo během druhé světové války, se už zřejmě nikdy nedozvíme. S odchodem nacistů se však v okolí začalo vyprávět nemálo povídaček. Třeba o tom, že tu vojáci prováděli podivné okultní rituály, či o zvláštních událostech předcházejících úprku důstojníků ke konci války. Jen několik dní před jejich odchodem prý příslušníci SS spustili do hradní studny asi 8 až 10 beden s neznámým obsahem a vše zasypali sutí a zeminou. Jenže ani další desítky let nepřinesly možnost zámek pořádně prozkoumat. Sídlo získala armáda, která do něj umístila důležitou vyhodnocovací stanici, v níž docházelo k posuzování zachyceného vysílání ze západních zemí.

K určitým snahám o odhalení tajemství však došlo i za komunistů. Armáda část studny skutečně odházela v naději, že by tam mohla najít opravdu cenné dokumenty nebo předměty. Jenže nic takového se zřejmě nestalo. Jímka vydala jen malé množství nevýznamných listin či poškozených zbraní. Žádný cenný tajný archiv ani jantarová komnata, o které se už tehdy mezi lidmi horečně spekulovalo. Jenže nebyl všem dnům konec. Vojáci v zámku sídlili celá desetiletí, po revoluci připadl objekt městu a v roce 2004 přešel do rukou soukromé firmy. A pořádný průzkum na sebe nenechal dlouho čekat.

Vzhůru do podzemí

Byla to rozsáhlá akce za účasti několika lezeckých i dalších expertů, které předcházela pečlivá příprava v podobě vybudování jištění a osvětlení nebo třeba prvního průzkumu v podobě spuštěné sondy. Samotné slaňování se světly, kamerou a mikrofonem provázelo velké očekávání a přineslo zpočátku hlavně kontrolu stěn a vytahování obrovského množství zeminy.

Trpělivost a urputná práce se ale nakonec vyplatily. Průzkumníci vynesli celou řadu nejrůznějších předmětů – od historických replik zbraní, které si tam nacisté zřejmě schovali pro pozdější prodej, až po všemožné dokumenty, cedule nebo nádobí. Potvrdilo se navíc to nejdůležitější podezření: Totiž, že se v hloubce asi 85 metrů nachází falešné dno vyrobené z dřevěných fošen, drnů a rohoží.

TIP: Zrod nacistického Kamelotu: Na hradě Wewelsburg se konaly okultní rituály

Zdánlivou překážku se nakonec podařilo překonat a práce zdárně pokračovaly. V hloubce 103 metrů však přišel další zvláštní nález: betonem zalitý vstup do boční štoly. Co se v ní nachází, se však dodnes nepodařilo zjistit. Nacisté totiž pro ochranu svých úkrytů často využívali miny, což by podle radarového průzkumu mohl být i tento případ. Pokud by ona zvláštní pečeť chránící spodní část studny opravdu vyletěla do povětří, znamenalo by to katastrofu pro celý zámek a velké nebezpečí pro všechny, kdo by se v něm nacházeli. Záhada patrně nejhlubší evropské studny tak zůstává bez rozluštění a spekulace pokračují: Co mělo takovou cenu, že to nacisté ukryli na tak obtížně přístupné, a ještě navíc dobře zabezpečené místo? 

Historie výjimečné události začala vlastně poměrně všedně – v roce 2020 zachytili astronomové prostřednictvím zařízení Zwicky Transient Facility na kalifornské Observatoři Palomar náhlé zjasnění na noční obloze. Událost zpočátku nevypadala nijak dramaticky – mohlo jít o explozi supernovy stejně jako o průlet komety či planetky. Zjasnění ale trvalo déle než rok, což upoutalo zvědavost vědců. Teprve následná pozorování ale odhalila nepředstavitelné rozměry zachycené události.

Záblesk, který astronomové zaznamenali ve vzdálenosti 8 miliard světelných let od nás, je více než 10× jasnější než kterákoli známá supernova. Vědci událost spojují s pohlcením obřího molekulárního mračna supermasivní černou dírou o hmotnosti 100 milionů až miliardy Sluncí. 

Podle Philipa Wisemana, astronoma ze Southamptonské univerzity, který pozorování vedl, uvolnila tato událost známá jako AT2021lwx během tří let asi 100× více energie, než kolik jí Slunce vydá během 10 miliard let života. Energetická koule, která během záblesku vznikla, byla podle vědců až 100× větší, než kolik činí průměr Sluneční soustavy.

TIP: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách

Jde tak zřejmě o nejenergetičtější událost, jakou jsme kdy ve vesmíru zaznamenali. Překvapivě ale nejde o nejzářivější jev, jaký byl kdy vědci pozorován. Minulý rok byl zaznamenán záblesk gama záření, známý jako GRB 221009A, který trval zhruba 10 hodin a je považován za nejjasnější záblesk, jaký byl kdy na Zemi pozorován. 

Za fascinující kamennou krásou se vydáme na polsko-českou hranici. Polské Stolové hory jsou dnes národním parkem a skutečně unikátním místem. Ze dvou pískovcových plošin Stolových hor navštívíme tu bližší a rozsáhlejší. 

Státní hranice vede přímo sráznými svahy Boru. Jak Bor, tak necelé dva kilometry daleko položená Velká Hejšovina, dosahují zhruba stejné nadmořské výšky – něco přes 900 metrů nad mořem. Bezprostředně navazují na Broumovské stěny, které z vyhlídek na Boru máte jako na dlani. A naopak – typickou siluetu Boru zřetelně rozpoznáte při pohledu z mnoha částí Náchodska. Toto kdysi české území se dostalo i do naší literatury. Pochmurné proroctví, které zachytil Alois Jirásek, říká, že až kamenná panna na Boru přidá na rozešité košili poslední steh, nastane prý soudný den.

Zmijí divočina Boru

Protáhlou plošinu skoro ze všech stran ukončují rozlámané skalní bloky, které zdálky připomínají několik desítek metrů vysoké hradby. Že všude kolem kraluje skutečná divočina, poznáte, když projdete turistickou cestou, která stolovou horou prochází od západu k východu. Mimo ni je totiž náhorní plošina je takřka neschůdná.

Panorama skalního města na Boru. (foto: Jiří Sladký - se souhlasem k publikování)

V pohybu nebrání jen režim Národního parku. V členitém terénu se střídají sníženiny, dolíky a díry hluboké od několika decimetrů po několik metrů se stejně výraznými vyvýšeninami. Narazíte taky na spoustu viditelných i zarostlých balvanů, hustou změť mladých břízek, borůvčí a trsy horských travin a především na padlé kmeny. Poté, co většina smrků padla za oběť kůrovci, se na Boru rodí nový les. K reliktním pokrouceným borovicím na skalách přibývají malé smrčky a vše dohromady vytváří chaotickou krajinu mezi tajgou a tundrou. Kralují tady zmije, pro které je to ideální biotop. 

Barokní sochy Skalniaku

Při severním okraji se Bor vypíná nejvýše – Skalniak (919 m) je jen o tři metry nižší než Velká Hejšovina (Szczeliniec Wielki), nejvyšší bod Stolových hor. Při vyvýšené hraně vzniklo drobné skalní město s malým „náměstím“ mezi rozpukanými skupinami pískovcových bloků. Čím blíž hraně, tím je terén členitější. Jeden blok za druhým se odděluje jako vysoké věže či jehly a mezi nimi zejí „bezedné“ propasti. 

Skalní stěny padají dvacet třicet metrů dolů do mimořádně strmého svahu. Právě tady se dá setkat s další místní zvláštností. Velké skalní sloupy, vrstevnaté kvádry nesou v nejhořejším patře zdánlivě samostatné, velmi členité kameny. Vypadá to, jako by někdo na vysoké podstavce jeřábem vyzdvihl barokní sochy.

Přehlídka viklanů a daleký výhled 

Dojmy z návštěvy Stolových hor podtrhuje přehlídka kamenné krásy v mnoha variacích. Atraktivním fenoménem jsou právě kameny položené na sloupech a blocích – dokonalý „land art“. Najdete je na Boru, ale i jinde v národním parku v různých vývojových stádiích. Z některých se vyvinuly pravé viklany, nespojité s podložím, v pískovci velmi vzácné. A jak vznikly? Při tektonickém pohybu se horní vrstva skály podél puklin uvolnila a začala se vyvíjet izolovaně, nejvíc podlehla erozi. Zvlášť povedený viklan se usadil na dohled od skalního městečka při Skalniaku, na mohutné kamenné plotně. Tvarem snad vzdáleně připomíná divokou kachnu, ovšem v mnohonásobné nadživotní velikosti. Podobných balvanů tu je víc – třeba ještě větší kousek na vedlejší tabuli má při troše představivosti podobu hlemýždě – ale jen jediný z nich se posadil tak dokonale na kraj skalní terasy. 

„Kachním“ viklanem vrcholí hrana skalní hradby, která ohraničuje Bor od severu. Nesmírně fotogenické, doslova magické místo s ideálně posazeným balvanem je zároveň prvotřídním vyhlídkovým bodem. I bez dalekohledu lze rozeznat Kozákovský hřbet a ve stokilometrové dálce Ještědský hřeben s výraznou siluetou kuželovité hory, v popředí pak neodmyslitelné Krkonoše s oddělenou Sněžkou, ústřední bod západního obzoru. Mnohem blíž se ukážou hraniční sudetská pohoří – na severu až severozápadě (Javoří hory) a za nimi už polské Soví hory. 

Kamenné město trpaslíků 

Zhruba dva kilometry od severní hrany, při západním okraji Boru, můžete zavítat na zřejmě nejpozoruhodnější místo celého národního parku. Polské pojmenování Blędne skaly (Bludné skály) přesně vystihuje jeho podobu. Do svých bludných zákoutí vás vtáhne trpasličí skalní město, unikát, za nímž je třeba cestovat do Polska. V Česku byste jeho obdobu neobjevili. 

Bludné skály jsou jakousi chaotickou skalní mřížkou – maticí puklin, štěrbin a chodbiček. Bludiště vzniklo procesem zvětrávání kvádrového pískovce. Rozsáhlá tabule se rozlomila do stovek menších či větších bloků podél tří hlavních trhlin. Vznikl tak labyrint těsných, k zemi se rozevírajících štěrbin a zužujících se puklin, které bychom snad mohli nazvat uličkami – většina z nich je ovšem neuvěřitelně úzkých nebo slepých. Pohled z lidské perspektivy přitom ukazuje hrozivé skalní převisy. 

Zatímco jinde na Boru a také na Hejšovině narazíte na mohutné skalní bloky a skulptury, tady se fenomén skalního města rozvinul do šířky. Co mu chybí na výšce a monumentalitě, překonalo sevřeností a bizarností. 

Labyrint ve stavu zrodu 

Bludné skály představují dokonalý geomorfologický model, názornou, až učebnicovou ukázku vzniku skalního města. Zdejší labyrint spatříte ve stavu zrodu – rozpukaná, ale stále kompaktní pískovcová tabule ukrývá zárodečné skalní město, zatímco po jejích okrajích najdete izolované skály. Vyvinuly se tam, kde eroze působí už delší dobu.

Selektivní eroze zdejší skály vypreparovala do mnoha rozmanitých útvarů většinou hřibovitého tvaru. Často spočívají na jakýchsi podstavcích jako obří šachové figury. V soustavě puklin se vylupují jednotlivé kamenné hřiby, celé hřibovité řady a defilé. Nepřesahují výšku deseti metrů a většina z nich je ještě o pár metrů nižší. Přesto v chodci dokážou vzbudit nepříjemný až tísnivý pocit. 

Postup „živými skalami“

Zvnějšku je oblast Bludných skal prakticky neviditelná. Nemáte o ní tušení, dokud se nezanoříte mezi první nízké stěny. Pohybovat se tudy je něco jako dětská hra, ale je to hra dvou nerovných protivníků. Stezka sice vede po položených prknech, ale chvílemi se zužuje i snižuje ve všech směrech. Oboustranné převisy se někdy spojí do mostů, které často přecházejí v tunely. Dvakrát či třikrát pro vás labyrint nachystá pernou zkoušku a na dlouhé metry vás do neznáma vyšle úzkou škvírou. 

Dostat se bludištěm dál věru není jednoduché. S větším batohem se projít nedá a vrátit se je už teprve nemožné. Skály se vůbec chovají nekorektně – průchod umožňují jen štíhlým a těm s kily navíc někdy nezbývá než vycouvat. Aby toho nebylo málo, pukliny se ve svislém směru různě křiví a naklánějí a přizpůsobit se jim není jen tak. Kdo chce projít, musí nutně hledat nejširší místo. Při tak zvláštním pochybu vpřed se chvílemi zdá, jakoby se pod vámi zem hýbala.

Prkna Ariadniny nitě

Když začnou zákruty bludiště člověku „přerůstat přes hlavu“, může povylézt na velký kámen či skalku uvnitř bludiště. Jeskynní svět zčistajasna zmizí, veškeré kouzlo se ztratí. Člověk má pod sebou jen mozaiku balvanů prorostlých miniaturními borovicemi a břízami. Skály nemají víc než pár metrů a stezičky mezi nimi jsou při pohledu shora dokonale schované. 

V podrobné mapě Bludné skály připomínají labyrint z řeckých bájí a jako ve skutečném labyrintu si v něm člověk může připadat úplně ztracen. Nebýt turistického značení, zbloudili bychom už při prvním křížení chodbiček a propadli panice. Ze žabí perspektivy a kvůli klikatícímu se pohybu mezi skalami návštěvník ztratí přehled o prostoru, i když ve skutečnosti projde jen linií čtyř či pěti set metrů z jedné strany skalní plošiny na druhou. Stezka z položených prken se naštěstí vine jako Ariadnina nit. 

Katakomby nejmladší části

Zhruba za polovinou trasy se přidává ještě jedna „zrada“. Mezi kamennými stěnami náhle protéká voda. Stezky Bludnými skalami se proměňují v kanály, jakési jeskynní stoky a stěny se nad chodcem dočista uzavírají. Dostanete se do hotových katakomb, kde jsou vašimi průvodci jen vlhko, mechy a lišejníky a bažina vroubená skalami. Ocitnuli jste se v nejmladší, zárodečné části celého bludiště. Pohltí vás ztracený svět, kde se dá čekat všechno. V úžasu vstoupíte do sloupové síně sloních noh, ve které se proměnily skalní hřiby. Asi by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v tom skalním bludišti plném vody potkali Gluma. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Sluneční hodiny našich hor

Nejčastějším tvarem Bludných skal jsou právě hřiby nejrůznějších podob. Jejich „nohám“ z méně odolných pískovcových vrstev eroze ubrala víc a odlišila je tak od „klobouků“. Díky všudypřítomné vodě, která se na rovné plošině stále udržuje, ale také působením sněhu a mrazu. Průchod bludištěm obvykle netrvá déle než hodinu. Zdá se však mnohem delší a pro někoho může být až nekonečný. I já jsem si popravdě oddechl, když jsme se konečně dostali ven.

Mikrobi, kteří žili v době kamenné, se za normálních okolností dávno ztratili z prostředí. Ve výjimečných případech se ale mohla zachovat jejich DNA, kterou dnes můžeme přečíst a prostudovat. Takovou příležitost nabízejí i zuby dávných lidí a neandertálců, přesněji řečeno jejich zubní kámen.

Zubní kámen představuje tvrdou hmotu, která vzniká ukládáním minerálních látek ze slin a zbytků stravy. Tato hmota je velmi odolná a může přečkat tisíce let, přičemž se v ní uchovají zbytky genomů mikrobů, kteří původně žili v dotyčné ústní dutině. Jak ukázal nový výzkum mezinárodního týmu odborníků, zveřejněný ve vědeckém časopisu Science, moderní věda se k těmto genomům dokáže dostat.

Zubní kámen doby kamenné

Biomolekulární archeoložka Christina Warinnerová a její spolupracovníci při získávání vzorků dávné DNA použili nástroje, které jsou velmi podobné běžným nástrojům dnešních dentistů. S jejich pomocí získali zubní kámen ze zubů 12 neandertálců a 34 dávných lidí, přičemž stáří nejstarších zubů zahrnutých ve výzkumu je asi 100 tisíc let. To je mimochodem o 90 000 let více než doposud nejstarší zkoumaný vzorek genomu. Ze zubního kamene poté vědci izolovali DNA.

Tímto postupem vědci získali pestrou směsku ohromného množství útržků DNA, jejichž délka byla v průměru 30 až 50 bází. Průměrný bakteriální genom má přitom délku asi 3 miliony bází a v každém zkoumaném vzorku byly přítomny miliony takových genomů. Díky tomu vznikla nesmírně složitá genetická skládačka s astronomickým počtem dílků.

Vědci dnes ale mají k dispozici důmyslné počítačové metody, s jejichž pomocí lze takovou zdánlivě nezvládnutelnou skládačku vyřešit. Warinnerová s kolegy nakonec poskládali několik set prakticky kompletních genomů mikrobů doby kamenné, převážně druhů, které obývají ústní dutinu. Nakonec byli schopni vložit rekonstruované geny těchto mikrobů do dnešních bakterií, které podle prastarého návodu vyrobily proteiny pro další výzkum.

Zmrzlina dnes může mít mnoho podob a chutí a ochutnat tak můžete například mraženou pochoutku s příchutí citronu s olivovým olejem, pečených mušlí, bazalky, humřích rolek nebo třeba slaniny. Vyhlášenými gurmány jsou v tomto směru zejména Asiaté. V Japonsku je například běžně k mání zmrzlina, jejíž hlavní složkou je hadí prášek, kaktus, koňské maso nebo žraločí ploutve a v Hongkongu odvážlivcům servírují zmrzlinu s příchutí slzného plynu.

TIP: Jak se zrodila zmrzlina a jak vznikl zmrzlinový kornout

V zemi vycházejícího slunce má svůj původ i aktuálně nejdražší zmrzlina na světě. Základem zmrzliny Byakuya je smetana, dva druhy sýra, vaječný žloutek, saké pórek, trocha bílých lanýžů, zakápnutých lanýžovým olejem a plátek jedlého zlata. Ke každé porci navíc zákazník získá i ručně zdobenou lžíci, vyráběnou řemeslníky podle dávných postupů, uplatňovaných při stavbách japonských chrámů a svatyní. Jedna porce (130 ml) zmrzliny Byakuya vyjde na 880 000 japonských jenů (v přepočtu zhruba 140 tisíc korun).

Zmrzlina Byakuya (zdroj: Cellato)

Lennart Torstensson (1603–1651) odstartoval svoji vojenskou dráhu jako páže švédského krále Gustava II. Adolfa. Následující příhoda je možná poněkud přibarvená, ale i tak ukazuje na schopnosti budoucího vojevůdce. Odehrála se během švédského tažení v Prusku roku 1629. Mladý Lennart dostal za úkol předat velitelům armády královské rozkazy o rozestavení do bitvy. Během cesty si však všiml, že nepřítel změnil původní postavení, a tak z vlastního rozhodnutí královy rozkazy upravil. Gustav II. Adolf na to přišel a Torstensson se k úpravám přiznal. Švédský král na to odpověděl: „Lennarte, to tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“

Z vězení k vrchnímu velení

Ještě v roce 1629 dostal Torstensson velení nad celým švédským dělostřelectvem. V následujících bitvách, jako například u Breitenfeldu (1631) nebo na Lechu (1632), získal návyky v nasazování dělostřelectva, které doprovázely celou jeho vojenskou kariéru. Nejvíce to jeho protivníci měli pocítit v bitvě u Jankova. Ale nepředbíhejme.

V září 1632 padl Torstensson v bitvě u Alta Veste do zajetí a byl rok vězněný v Ingolstadtu, což mělo neblahý vliv na jeho zdraví. V zajetí onemocněl a záchvaty bolesti, křeče a nehybnost mu v budoucnu komplikovaly úkoly vrchního velitele. Několikrát byl donucen velet své armádě z nosítek, protože nezvládl jet na koni. Dodnes přesně nevíme, jakou nemocí vlastně trpěl, ale symptomy ukazují, že se mohlo jednat o dnu. Velkého vojevůdce také pravděpodobně trápilo nějaké ledvinové onemocněním a možná se jednalo i o kombinaci několika nemocí dohromady.

Po roce Torstenssona naštěstí pro Švédy z vězení pustili a on se vrátil k armádě. Zúčastnil se bitvy u Wittstocku, bránil Pomořansko a podílel se na švédských taženích v Německu. Jeho zdraví se však horšilo, takže na počátku roku 1641 odjel do vlasti. Jenže vzápětí nastala na evropském bojišti nečekaná situace. Dosavadní nejvyšší velitel švédské armády Johan Banér zemřel, což s sebou přineslo zásadní otázku, kdo má jít na jeho místo. Vybrali právě Torstenssona, který se tak musel vrátit do války a získal hodnost polního maršála.

Poprvé svoji novou armádu viděl 25. listopadu 1641, a nebyl to pěkný pohled. Vojáci byli zatvrzelí, rozladění, nedůvěřiví a na pokraji vzpoury. Torstensson jim přinesl dvě zprávy – ta dobrá měla podobu 180 000 tolarů žoldu a peněz na pokrytí všech nákladů, ta špatná pro ně spočívala v osmi tisících nově naverbovaných Švédů, kteří přišli s ním. Pořádek a disciplína byly do týdne obnoveny. Teprve teď začala Torstenssonova válka.

Rychlé dobývání

Torstensson nezahálel. Už roku 1642 byla švédská armáda v pohybu. Jeho hlavním strategickým cílem mělo být přenesení války do dědičných habsburských zemí. Nejdřív se musel vypořádat s císařskou armádou v čele s Piccolominim a rakouským arcivévodou Leopoldem. Krátká operace kolem toku Labe na severovýchodě Německa nedopadla pro císařské dobře. Vznikla patová situace, když se Torstensson bránil v opevněném táboře u Arendsee-Seestadt mezi Berlínem a Hamburkem. Únavné útočení a marná snaha vyvolat bitvu císařské vojsko vyčerpaly. Torstensson se u nich navíc zapsal jako defenzivní velitel, jenže v budoucnu přišli na to, že ho tímto hodnocením značně podcenili. Švédský maršál se dal na pochod k jihu a 1. května už klepal na dveře Hlohova, který zakrátko dobyl. Těžiště střetů se přesunulo do Slezska. Tamní města a pevnosti padaly jedna po druhé do švédských rukou.

Ze Slezska pokračoval Torstensson na Moravu, kde 14. června 1642 bleskově dobyl překvapivým útokem Olomouc. Městské hradby byly ve špatném stavu a po tři dny trvajícím ostřelování všemi děly, která mohla švédská armáda na město namířit, se obránci vzdali. Nakonec měšťané na svém činu hodně prodělali, protože Švédové ovládli Olomouc na plných šest let. Maršál se chtěl odvážit ještě více na jih a dostal by se možná až k Brnu, ale do cesty se mu postavila nová císařská armáda pod velením arcivévody Leopolda.

Torstensson si byl vědom početní převahy císařských (celkem 21 000 mužů proti 17 500 Švédů) a stáhl se zpátky do Slezska. Na Moravě tedy strávil asi dva měsíce, ale císařská armáda ho pronásledovala dál. Obě vojska manévrovala asi tři měsíce, až do listopadu 1642. Ze Slezska se přesunula na západ do Saska, až dospěla k městečku Breitenfeld. Císařští vojevůdci tehdy podcenili situaci. Torstensson totiž v žádném případě neustupoval, jak se domnívali, nýbrž brilantně manévroval.

Krutá logika války

První bitva se v této oblasti odehrála roku 1631 a Švédové zde úspěšně zdolali císařská vojska. Druhá bitva u Breitenfeldu, označovaná také jako bitva u Lipska, znamenala Torstenssonovo velké vítězství. Obrovský masakr císařských vojáků nemohl zvrátit ani částečný úspěch na císařském pravém křídle. Torstensson v této bitvě prokázal naprosto nemilosrdný taktický úsudek, kdy i za cenu lokální prohry na jednom křídle tlačil na nepřítele v ostatních částech bojiště tak, že ho donutil k útěku.

Švédové se ještě jednou chtěli probojovat dál na jih, ale unavené vojsko pomalu ztrácelo sílu. Cestou Čechami se mu stavěla na odpor císařská armáda pod vedením Matthiase Gallase. U Hradce Králové se schylovalo k rozhodujícímu střetu, ale obě armády se mu nakonec vyhnuly. Torstensson využil situace a svým proslulým rychlým manévrováním se dostal na Moravu. Triumfální příjezd do Olomouce byl však pro Švédy jediným pozitivem. Torstensson se probojoval k Brnu, ale v zádech měl stále Gallasovu armádu. Usoudil, že strategická situace tohoto tažení je neudržitelná, a stáhl se zpátky do Slezska. 

Na papíře to může vypadat téměř zanedbatelně, ale Torstensson byl známý tím, že svým vojákům nechával volnou ruku v loupežení a drancování nepřátelského území. Vysvětloval to rčením „Ratio Belli“, což ve volném překladu znamená „Logika války“. V podstatě to znamenalo taktiku spálené země. Většina vesnic a městeček v rozsáhlé oblasti, kudy jeho armáda protáhla, pocítila krutou ruku plundrujících vojáků. Vypleněná krajina pak nedávala možnost obživy nepříteli, tedy císařské armádě. Když se císařští nemohli spolehnout na dodávky zdrojů od místních obyvatel, zpomalovalo to jejich manévry, zvyšovalo náročnost pochodu a množství nemocí i dezercí.

Zoufalí Dánové a Gallas

Do vývoje války přinesl změnu až říjen roku 1643. Podle švédského kancléře Oxenstierny byl ideální čas na rozhodující střet se starým švédským rivalem – Dánskem. Pro Torstenssona to znamenalo opustit dosavadní bojiště a obrátit se na severozápad, ale nebyl z té změny příliš nadšený. Věděl, že tak vystavuje riziku všechny švédské pevnosti a posádky, které do té doby získal. Dánský král Kristián IV. nebyl na první pohled silným protivníkem, šlechta v zemi už odmítala platit daně na obranu země, a sám král dal horko těžko dohromady jen 15 000 nepříliš schopných vojáků. Jedině dánská flotila byla plně připravena na střetnutí s nepřítelem. Na konci ledna 1644 už Torstensson dobyl celé Jutsko. Nakonec se Švédům podařilo Dány porazit i na moři a donutit je k míru.

Švédského zaneprázdnění v Dánsku však mezitím využila císařská strana. Hlavní velitel Matyáš Gallas pomalu postupoval směrem na sever, aby mohl švédské síly překvapit. Torstenssonovo vojsko začali císařští ohrožovat od července 1644. Utkávali se hlavně podél toku německé řeky Eider. Torstensson na jih od ní opět předvedl dokonalou ukázku taktiky spálené země a Gallasovi nezbylo, než se po měsíci neúspěšného soupeření stáhnout. Torstensson ho však pronásledoval a nakonec obklíčil v opevněném městě Magdeburk. Švédové město dokonale obklíčili a vyhladověli. Gallasova situace byla natolik zoufalá, že celé skupiny hladových demoralizovaných vojáků přecházely na švédskou stranu jen proto, aby se mohli najíst. Jedna z habsburských polních armád se naprosto rozpadla.

Na Vídeň proti císaři

Torstensson tak získal zcela volné pole působnosti a vytvořil plán, jak definitivně porazit císaře Ferdinanda III. Chtěl přenést válku do jeho dědičných zemí a zaútočit až na Vídeň, samotné centrum císařské moci. Aby vítězství bylo jednoznačné, měli se k útoku přidat i spojenci Švédů. Francouzská armáda měla přitáhnout skrz Bavorsko a spojit se s Torstenssonem v Rakousku. Sedmihradský kníže Jiří I. Rákóczi měl přitáhnout z východu přímo k Vídni. Švédové se navíc mohli spolehnout na již dobyté opěrné body na Moravě, například zmíněnou Olomouc. Na tehdejší možnosti komunikace šlo o mimořádně ambiciózní a stěží proveditelný plán. 

Švédská armáda si zatím užila krátkého odpočinku, ale už začátkem roku 1645 pochodovala směrem do Čech. Postupovala ze severozápadu, až dospěla do oblasti kolem Tábora. Nově postavená císařská armáda v čele s Melchiorem Hatzfeldem se jim snažila zabránit v postupu na Vídeň, ale přehradit nepříteli cestu se jí podařilo až v okolí městečka Jankov. Bitva, která se zde strhla, patří k nejkrvavějším střetům třicetileté války. Torstensson v ní použil zcela novátorský přístup. Prvotní rozestavení habsburské armády analyzoval jako příliš pevné a rozkázal vlastním formacím obejít nepřítele po křídle. Tento boční pochod se stal obvyklým manévrovacím prvkem až v 18. století. Pro císařskou armádu tehdy znamenal katastrofu a přes svůj hrdinný odpor ztratila tisíce mužů. 

Na úspěchu se velkou měrou podílelo švédské dělostřelectvo. Polní maršál Torstensson měl totiž k dispozici téměř třikrát více děl než protivník – celkem šedesát kusů. Lehké dělostřelecké kusy byly nasazeny u formací pěchoty. Díky velké mobilitě s ní dokázaly držet krok a podporovat ji palbou. Ale i velké čtyřiadvacetiliberní kusy, které se obvykle v bitvě vůbec nepřemisťovaly, několikrát změnily palebnou pozici. Torstensson kvůli tomu schválně nechal v jejich blízkosti povozy.

Švédský polní maršál byl chladně uvažující pesimista. Jiní by asi propadli euforii, ale on už tušil, že před ním stojí nelehký úkol. Od Jankova se švédská armáda dala na pochod k Jihlavě a odtud zamířila na jih do Rakouska. Došla sice až k Vídni, ale bez spojenců by ji dobývala marně, a proto se obrátila na sever na Moravu.

Marné dobývání Brna

Pokud učinil Torstensson v čele švédské armády nějaké vyloženě špatné rozhodnutí, bylo to tehdy, když se rozhodl obléhat Brno. Později řekl, že by dal 400 000 tolarů za to, kdyby k této chybě nedošlo. Pokud by se švédský vojevůdce rozhodl Brno dobýt neprodleně, mohl zaútočit na nepřipravené město. Jenže ten měsíc, co se zdržel v Rakousku, využil velitel obránců Radouit de Souches do posledního dne. Nechal opravit hradby a pečlivě zorganizoval domobranu z měšťanů a studentů. Počet obránců se tak zvýšil z původních 426 vojáků na celkem 1 475 mužů ve zbrani. 

Švédové měli 18 000 až 28 000 vojáků (údaje se různí), ale nepodařil se jim žádný překvapivý útok jako v případě Olomouce, takže museli zahájit klasické obléhání. Na to však nebyla Torstenssonova armáda úplně připravena. Postrádala dostatek čerstvé pěchoty, chyběla velká obléhací děla, která by si poradila s brněnskou pevností, a situace se zásobováním nebyla nejlepší. Navíc brněnským obráncům vydatně přispělo počasí. Vytrvalé červencové lijáky zaplavily švédské zákopy, v táborech se začalo dařit různým chorobám a vypukaly menší epidemie. Do toho byla švédská armáda vystavována náhlým přepadům ze strany obránců Brna i habsburských oddílů vyčkávajících dále na jih. Hlavní příčiny neúspěšného obléhání je tedy nutné hledat ve špatné strategické situaci, ve které se švédská armáda nacházela. 

Další snahy o naplnění ambiciózního plánu na dobytí Vídně definitivně pohřbilo podepsání míru mezi sedmihradským knížetem a Ferdinandem III. Bez této podpory už Torstensson neměl na vybranou a musel po několikaměsíčním obléhání odtáhnout. Tak blízko už se Švédové k Vídni nikdy nedostali.

Cíl nesplněn

Proč neprovázelo švédské tažení roku 1645 kromě bitvy u Jankova další větší vítězství? Podílelo se na tom několik faktorů. Švédská armáda byla i přes svoji profesionalitu a schopnosti jednoduše unavená. I když se vojákům dostalo krátkého odpočinku, byli bez přestání ve válečném stavu, neustále zde byl nějaký strategický cíl, který bylo nutné splnit. Mnozí vojáci a důstojníci za sebou měli několikaletou službu a stejnou únavu pociťoval také jejich vojevůdce. Torstensson byl nemocný, vyčerpaný a neustále pesimistický. Švédové navíc před Vídní stáli vlastně sami – na sedmihradského knížete se nedalo spolehnout a pro Francouze to bylo daleko. Nepovedené obléhání Brna bylo samo o sobě fiaskem a poslední kapkou.

TIP: Za Boha, za žold a víru: Jak vypadal život žoldnéřů za třicetileté války?

Nemocí ochromený maršál se poté vzdal postu nejvyššího švédského velitele a v létě 1646 se vrátil do Švédska. Na jeho místo nastoupil generál Carl Gustav Wrangel, který válku přenesl do Bavorska a do Württemberska, kde se spojil s francouzskou armádou, která tolik chyběla Torstenssonovi u Vídně. České země si na čas vydechly.  

Hubbleův vesmírný dalekohled si tentokrát jako cíl pozorování vybral podivuhodnou čočkovou galaxii NGC 5283 ze souhvězdí Draka na severní obloze. Tuto galaxii objevil již v roce 1866 německý astronom Heinrich Louis d’Arrest, jeden z objevitelů planety Neptun. Od té doby astronomové zjistili, že jde o výjimečný typ galaxie, která navíc obsahuje aktivní galaktické jádro.

NGC 5238 se řadí mezi takzvané Seyfertovy galaxie, které mají silně zářivé galaktické jádro, podobně jako třeba kvasary. Na rozdíl od kvasarů září přece jen o něco méně a jsou u nich patrné i další galaktické struktury, než jen velmi nápadné galaktické jádro. Seyfertovy galaxie představují asi 10 procent všech známých galaxií.

Čočková galaxie s aktivním jádrem

Jak je patrné i ze snímku Hubbleva dalekohledu, galaxie NGC 5238 je výjimečná v tom, že jde o čočkovou galaxii, tedy ojedinělý typ galaxie, která představuje přechod mezi spirálními a eliptickými galaxiemi. Jak jejich název napovídá, mají tvar čočky s vypuklým jádrem a tenčím diskem, bez výrazných náznaků spirální struktury.

Čočkové galaxie obvykle již ztratily většinu mezihvězdného prachu a plynu, což je materiál, z něhož vznikají nové hvězdy. V takových galaxiích se proto nové hvězdy rodí jen velmi málo a tvoří je převážně staré hvězdy, podobně jako v případě eliptických galaxií. Zbývající mezihvězdný prach se u čočkových galaxií nachází převážně v oblasti jejich disku.

TIP: Hubbleův dalekohled zachytil dvojici galaxií v osudovém objetí

Hubbleův dalekohled pozoroval galaxii NGC 5238 v rámci průzkumu relativně blízkých aktivních galaktických jader. Údaje získané tímto průzkumem budou sloužit jako cenný zdroj informací pro navazující výzkum fyziky aktivních galaktických jader, supermasivních černých děr, které aktivní galaktická jádra pohánějí, i struktury hostitelských galaxií s těmito pozoruhodnými objekty.

10. května 1969 se naplno rozhořela krvavá bitva o horu Dong Ap Bia, známá spíše jako bitva o Hamburger Hill. V prvních dnech střídali úspěchy Američané i Severovietnamci. Ze zpravodajského obrazu vyplývalo, že obrana kopce je silnější než původně odhadovaný prapor a že Severovietnamci mají možnost posilovat svá postavení čerstvými jednotkami z Laosu. Kvůli tomu zastavil velitel brigády další útoky, dokud nedorazí posily.

Zatímco prapor 3/187 měl možnost si 16. května odpočinout od útočení a palebná podpora drtila vrchol Dong Ap Bia, posilový prapor 1/506 se usilovně přesouval náročným terénem, aby se mohl zapojit do koordinovaného útoku naplánovaného na 17. května. Asi kilometr od cíle ale postup praporu zastavily bunkry rozmístěné u kóty 916. Zdolání tohoto odporu trvalo výsadkářům dva dny, což si vyžádalo další odložení koordinovaného úderu na Dong Ap Bia.

Mlýnek na maso

V neděli 18. května obnovili Američané útok a k vrcholku kopce vyslali šest rot. Odpor skvěle opevněných Severovietnamců i přes mohutnou palebnou podporu dělostřelectva, taktického letectva a bitevních vrtulníků nepolevoval a postup byl velmi pomalý. Navzdory drtivé palbě z bunkrů se Američanům povedlo prodrat až k vrcholu, ale byli smeteni protiútokem. Obnovení útoku pak zastavil přívalový déšť, který proměnil terén v blátivou klouzačku. Nový den bojů o kótu si vyžádal dalších 17 padlých a 81 raněných, přičemž prapor 3/187 již v té době vykazoval ztráty 25 padlých a 255 raněných (což odpovídalo ekvivalentu téměř tří rot na běžných „polních“ početních stavech!).

Oproti tomu zjištěné ztráty protivníka sice činily téměř 300 vojáků, což však Severovietnamce nemuselo příliš trápit, protože dokázali dostat zálohy do svých pozic mnohem rychleji než Američané. Ti naopak své ztráty citelně vnímali a bezúspěšné krvavé útočení, podobné příslovečnému mlýnku maso, vyneslo kopci přezdívku Hamburger Hill. O bitvu, v dané fázi války již nezvykle velkého rozsahu, se začali zajímat novináři a sugestivní reportáže o utrpení vojáků brzy zasáhly „domácí frontu“ v USA.

Pyrhovo vítězství

Neúspěch posíleného útoku přinutil velitele 101. výsadkové divize generálmajora Melvina Zaise přehodnotit situaci a připravit na 20. května ještě mohutnější úder, do něhož budou nasazeny již čtyři prapory. V průběhu 19. května byly na bojiště přisunuty dva nové prapory (z toho jeden jihovietnamský), oslabený 1/187 prapor posílila rota z 2/506 a příští den začal po obligátním ostřelování a náletech finální útok.

Protivník ale v noci opustil své pozice a na kopci zůstaly ke krytí ústupu jen dvě čety, takže na silnější odpor narazily prapory 1/506 a 3/387, zatímco nové dva prapory postoupily již takřka bez odporu. V 11:45 dosáhli vojáci z 3/187 po deseti dnech „očistce“ konečně vrcholu Hamburger Hillu. Na bojišti bylo nalezeno 109 těl vojáků VLA, čímž stoupl počet známých severovietnamských ztrát na 630. Oproti tomu americké ztráty vystoupaly na 56 padlých a 420 raněných.

Bitvou o kótu 937 skončilo největší střetnutí celé operace Apache Snow, kterou velení po jejím skončení 6. června hodnotilo jako úspěch, poukazujíc na zabití 730 nepřátelských bojovníků, vyčištění údolí, ukořistění nepřátelských zásob a zničení 29. pluku VLA. Veřejnost ve Státech však vnímala bitvu zcela jinak.

Sisyfovské úsilí

Špatné počasí, omezující letecké operace a bránící dlouhodobějšímu ovládnutí údolí, odsuzovalo spojenecké zápolení o údolí k osudu bájného Sisyfa. Řešením se mělo stát vybudování stálé základny a plnohodnotné pozemní komunikace k zásobování i přísunu posil. K tomuto plánu ovšem nedošlo, protože v srpnu 1969 byli „křičící orli“ z A Shau staženi, aby převzali část operační oblasti 3. divize námořní pěchoty, která se z Vietnamu stahovala. Severovietnamci tohoto přeskupení využili a do údolí vyslali 324. divizi, což následně odhalil americký vzdušný i pozemní průzkum.

TIP: Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965

Po skončení monzunu se v dubnu 1970 příslušníci 1/506 praporu do A Shau vrátili a v rámci přípravy další vyčišťovací operace vybudovali palebnou základnu Ripcord, která se stala dějištěm hlavního střetu v údolí. Severovietnamci zablokovali základnu dvěma pluky 324. divize a v červenci ji dokonce 23 dní regulérně obléhali, načež se Američané museli evakuovat. Boje o Ripcord se totiž už nesly ve znamení vietnamizace, tedy přebírání odpovědnosti za vedení války Jihovietnamci a postupného útlumu zapojení USA do války, což obnášelo i důraz na minimalizaci vlastních ztrát. Kvůli tomu nemohli velitelé 101. výsadkové divize nasadit dost prostředků k likvidaci obklíčení, protože by to nevyhnutelně znamenalo navýšení ztrát. Postavení divize navíc ztěžoval v americké společnosti stále živý „přízrak“ Hamburger Hillu. Poslední americké angažmá v nepřístupném údolí pak proběhlo od dubna do srpna 1971 v rámci operace LAM SON 720.