Tradiční národní kroje mohou mít různou podobu – ty balkánské však dnes působí až komicky výstředně. Takzvaná foustanella, již Řekové, ale také Albánci, Makedonci či Arumuni nosili zhruba od 12 století, totiž vypadá jako nařasená sukýnka – zvlášť proto, že na rozdíl od skotských kiltů má velmi často čistě bílou barvu.

TIP: Pentle, masky, klobouky: Pestrý svět tradic předávaných po generace

Foustanella se tradičně vyráběla z vlny či hedvábí. Byla široká, ale poměrně krátká – sahala nejvýš pod kolena. V Albánii mívala kolem šedesáti skladů, v Řecku ji řasili mnohem více. Nosila se dohromady s vlněnými punčochami, doplňovaly ji navíc pestrobarevné vesty, košile a kabátce zdobené výšivkami, krajkami a bambulkami. Bambule se objevovaly i na zahnutých špičkách typických bot zvaných tsarouhia.

V roce 1545 se územím dnešního Mexika prohnala záhadná nemoc, která způsobila jednu z největších epidemií v dějinách lidstva. Během pouhých pěti let zemřelo hrozivou smrtí patnáct milionů lidí, což bylo skoro 80 % aztécké populace. Než je ale dostihla spásná smrt, trpěli jako zvířata děsivým krvácením z očí, nosu a úst.

Až po více než půltisíciletí (přesně po 555 letech) narazil tým německých vědců na potenciálního viníka epidemie: salmonelu. „Cocoliztli byla jednou z mnoha epidemií, které postihly Mexiko po příchodu Evropanů. Byla ale konkrétně druhá ze tří těch nejničivějších, jež vedly k největšímu počtu ztrát na životech,“ uvedl šéf vědeckého týmu Ashild Vagene. Studii o záhadném patogenu, jenž zahubil miliony lidí, publikoval v roce 2018 v časopisu Nature Ecology and Evolution.

Nemoc evropských kolonizátorů

Chceme-li se dopátrat viníka, musíme svou pozornost zaměřit na evropský kontinent. Evropští kolonizátoři šířili při dobývání Nového světa dosud neznámá onemocnění a přinášeli s sebou patogeny, s nimiž se domorodci nikdy nesetkali a postrádali proti nim imunitu.

Neštěstí spočívalo v tom, že se mor „cocoliztli“ rozšířil na území dnešního Mexika a Guatemaly v roce 1545, tedy jen dvě desetiletí po epidemii pravých neštovic, jež zabila odhadem až osm milionů lidí. Stalo se tak bezprostředně po příchodu Španělů. Krvácivá horečka vytrvala až do roku 1576 a zanechala po sobě dílo zkázy.

„Ve městech se kopou velké hroby. Kněží od rána do slunce západu nedělají nic jiného, ​​než že nosí mrtvá těla a házejí je do příkopů,“ běduje františkánský mnich a historik Fray Juan de Torquemada ve svých spisech. 

Hrůzný průběh nemoci ukončila teprve milosrdná smrt

Příznaky neodpovídaly žádné známé nemoci. Nejsou to spalničky, ale ani malárie. Co tedy? Tamní lékaři nikdy nic podobného nezažili. Pacienti si stěžují na neustálou žízeň. Zežloutne jim bělmo očí i kůže. Jazyk zčerná a moč zezelená. V posledním stadiu nemoci (které nastává za neuvěřitelně krátkou dobu čtyř až pěti dní) se objevuje masivní krvácení z očí, nosu i úst. Aztéčtí domorodci umírají po tisících…

To, co nezvládne utrpení nekonečných kolonizačních bitev, s přehledem zdolají vlny této otřesné choroby. Běsnění krvácivé horečky padne za oběť přes patnáct milionů původních obyvatel Nového Španělska. Některé zdroje hovoří až o dvaceti milionech. „V roce 1519 čítaly domorodé kmeny Aztéků na dvaadvacet milionů lidí. Po epidemii a vpádech evropských kolonizátorů jich zbyly pouhé dva miliony.“

Nemoc byla tak hrůzostrašná, že si vysloužila podrobný zápis v historických spisech. Svědectví z první ruky je následující:

„Má krátký průběh. Netrvá to déle než tři až pět dní. Začíná vysokou horečkou, závratí, silnou bolestí hlavy, neukojitelnou žízní, zarudlýma očima a slabým tepem. Pacienti začínají intenzivně žloutnout, jsou velmi úzkostní a neklidní.“ 

Postižení prý trpěli horkostí a nesnesli na sobě příliš vrstev oblečení nebo přikrývku. Za jedním, nebo oběma ušima se jim objevily tvrdé uzliny. Někdy byly tak velké, že zabíraly celý krk a polovinu obličeje. Když je lékaři propíchli, vytekla z nich spousta hnisu. 

„Nemoc doprovází intenzivní bolest na hrudi a v břiše, průjem a vředy na rtech a genitáliích. Krev teče z uší, konečníku, pochvy, úst, očí i nosu. Nemoc je téměř nevyhnutelně smrtelná, pro většinu trpících je však úmrtí vysvobozením.“  Občas se někomu podařilo přežít. Přeživší ale byli extrémně hubení, neduživí a slabí a nemoc se jim často vracela.

„Sekvence klimatických extrémů“ – roli sehrálo i počasí

Podle historických záznamů byla epidemie z roku 1576 pozoruhodná zejména kvůli následujícím čtyřem aspektům. Za prvé propukla v údolích středního Mexika, odkud se rozšířila jako expanzivní vlna do širokého okolí. Dále se soustředila výhradně na konkrétní etnikum (španělská populace byla postižena minimálně, zatímco indiáni umírali po tisících). Za třetí se prokázala spojitost mezi nadmořskou výškou a úmrtností ve středním Mexiku. A v neposlední řadě epidemii předcházelo silné a dlouhotrvající sucho, přičemž v roce propuknutí přišly extrémní deště. 

Toto je klasický příklad tzv. „sekvence klimatických extrémů“, kdy jsou klimatické změny spojeny s katastrofální epidemií.

Ohniskem nákazy byla vysočina středního Mexika. Během několika týdnů se odtud nemoc rozšířila do míst vzdálených tisíce kilometrů. Vzorec šíření epidemie připomínal jiné nemoci s přenosem z člověka na člověka, např. neštovice, chřipku, spalničky a choleru. „Významnou roli v šíření onemocnění sehrála i nadmořská výška, sucho a vlhko,“ říká Acuña-Soto v článku Emerging infectious diseases.

V listu The Journal of Infectious Diseases se dočteme: „Je možné, že dlouhotrvající sucho následované vydatnými srážkami vytvořilo příznivé podmínky pro přeplnění přírodních vodních nádrží, z nichž pak obyvatelé pili infikovanou vodu. Tyto okolnosti podpořily rychlý postup epidemie.“

Příčina onemocnění – sociální propast?

Cocoliztli měl zdaleka nejvyšší úmrtnost mezi domorodci, zatímco španělská populace nebyla téměř ovlivněna. Selektivita onemocnění je poznamenána tehdejší sociální propastí. Na jednom konci společenského spektra byli podvyživení, málo oblečení a přepracovaní původní obyvatelé. Na druhém konci dobře živení Španělé žijící v prostorných domech, kteří měli přístup k lékům. 

V případě první generace Španělů v Mexiku lze hypotetickou imunitu vůči nemoci vysvětlit předchozím vystavením se evropským virům a bakteriím. Španělé narození už v Mexiku by ale podle tohoto vzorce imunitu mít neměli, naopak by měli být k nemoci náchylní. Zajímavé je, že tomu tak nikdy nebylo. 

Po staletí nemoc systematicky postihovala výhradně chudší vrstvy mexické společnosti, u bohaté části populace byla sporadická nebo měla mnohem mírnější průběh. Tak tomu bylo až do poslední vlny epidemie v roce 1813! Zda to souvisí s genetickou náchylností k onemocnění, nebo je to důsledek podvýživy a slabšího imunitního systému, je dodnes předmětem bádání.

Co odhalily moderní diagnostické metody?

Příčina hrozné krvácivé horečky mátla vědce přes půl tisíciletí! Tušili, že nejde o žádnou známou nemoc, s níž už se setkali. Museli zapojit fantazii a logické uvažování, aby se ujistili, kterým směrem se vydat.

Průběh nemoci a přímý přístup domorodců k rezervoárům s vodou je přivedly k domněnce, že za vším stojí střevní bakterie. Teprve moderní analýza DNA přinesla odpovědi. Při analýze DNA extrahované z 29 koster pohřbených na „cocoliztli“ hřbitově (v Teposcolula-Yucundaa v Mexiku) se našly stopy bakterie Salmonella enterica, poddruh Paratyphi C. Mnoho kmenů salmonely se šíří infikovaným jídlem a vodou. Podle odborníků se do Mexika mohly dostat s domestikovanými zvířaty, které přivezli Španělé.

Je známo, že se Salmonella enterica v Evropě vyskytovala již ve středověku. „Testovali jsme všechny bakteriální patogeny a DNA viry, pro které jsou k dispozici genomová data,“ řekl spoluautor obří analýzy ostatků obětí krvácivé horečky Alexander Herbig. „Salmonella enterica byla jediným detekovaným zárodkem,“ dodal.

Jistotu nemáme

Výzkumníci nicméně připustili, že v žádném případě nejde o uzavřený případ, protože přítomnost salmonely v několika desítkách koster nutně neznamená, že na ni zemřelo přes patnáct milionů lidí. 

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

„Je možné, že některé patogeny byly buď nedetekovatelné, nebo zcela neznámé. Nemůžeme tedy s jistotou říct, že Salmonella enterica byla příčinou epidemie cocoliztli,“ řekla členka výzkumného týmu Kirsten Bosová z Institutu Maxe Plancka. Přesto se ukázalo, že sekvenovací metoda MALT má potenciál v odhalování tajemství dávných epidemií.

„Jde o významný pokrok v metodách, které máme k dispozici k výzkumu dávných nemocí. Nyní můžeme zkontrolovat přítomnost infekčních organismů v archeologickém materiálu,“ dodala Bosová. „To je zvláště důležité v případech, kdy je příčina onemocnění doposud neznámá.“ 

Nad úrodnými poli Hané poblíž Bystřice pod Hostýnem vystupují první zalesněné vrcholky karpatského masivu. Na jednom z nich se mezi stromy leskne barokní kupole baziliky Nanebevzetí Panny Marie, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě.

Pověst o hostýnském zázraku

Nejznámější legenda vypráví o tom, jak v roce 1241 procházeli „Tataři“ (což byly ve skutečnosti mongolské hordy) přes Moravu do Uher. Cestou útočili na vesnice a vyděšené obyvatelstvo se před nimi schovávalo, kde se jen dalo. Jedním z takových útočišť se stal i Hostýn.

Uprchlíky však sužovala velká žízeň, a tak se v modlitbách obrátili k Panně Marii. Bohorodička se smilovala a na vrcholku nechala vytrysknout pramen vody. Poté zahnala útočící hordy dalším zázrakem: „Hned se tu dolů spustili černí oblakové, / nad Tatarem se patřili ohniví sloupové, / hned hrom třískal tudy dolů, krev, kamení, kroupy spolu, / i ohně pršely, Tatary hubily.“

Připomenutí události můžeme spatřit na vlastní oči. Jednak se zde nachází pramen vody, jíž jsou připisovány zázračné účinky, ale především jde o sochu Madony na hlavním oltáři v chrámu. Matka boží zde v náručí chová Jezulátko, které baculatou ručkou vrhá blesky na útočící tatarské hordy.

Boj pamětí

Krásná legenda není ani tak zajímavá jako výpověď o reálné historii místa, ale spíš jako doklad toho, co všechno formuje lidové představy a vytváří tradice.

Poprvé zaznamenanou hostýnskou pověst můžeme najít v knize od Bohuslava Balbína z roku 1665, tedy více než 400 let po celé domnělé události. Ještě v polovině 18. století však existovaly různé varianty legendy, kdy místo mongolských hord vystupovali v roli útočníků husité. Tatarská verze ale postupně zvítězila, a to z několika důvodů.

Tradici boje proti východním nájezdníkům umocňovala blízkost Osmanské říše a neustálé nebezpečí. Pro venkovského člověka, který se obával o svůj život a úrodu, rozdíl mezi Turky a Tatary znamenal pramálo. Nicméně v 17. století Tataři, jako spojenci Turků, doopravdy na Moravu několikrát vpadli. Dle názorů odborníků je tato verze pověsti poměrně moderní, ale i přesto protíná další dějiny Hostýna jako stříbrná nitka.

Poutníci přicházejí

Přesuňme se zpět do druhé poloviny 16. století. Tou dobou již nejspíš na Hostýně stála kaple zasvěcená Panně Marii. Podle všeho oltář zdobil obraz Madony Ochranitelky, která pod svým pláštěm ukrývá a chrání prosebníky. Může se zdát, že to souvisí s tatarskou (nebo husitskou) legendou, ale pravděpodobnější výklad naznačuje něco jiného.

K tomuto vyobrazení Matky boží se nejčastěji obraceli horníci, kteří měli tou dobou na kopci dolovat železo a stříbro. Doklady o těžbě daných surovin na Hostýně existují, a to jak archeologické, tak písemné, takže stavbu kaple s největší pravděpodobností opravdu iniciovali zdejší havíři.

Později se začaly ke zdejší nejspíš dřevěné kapli konat poutě. Lidé z okolí chodívali na kopec modlit se u obrazu a také se napít zázračné vody ze studánky. Velmi záhy tomu však byla učiněna přítrž. Od roku 1584 stál v čele panství, ke kterému náležel i Hostýn, Václav Bítovský z Bítova. To byl jeden z předáků moravské stavovské opozice v bitvě na Bílé Hoře a také horlivý protestant. Ten údajně nechal místní obraz zničit a nejspíš zarazil i veškeré poutě a procesí. Po jeho popravě se pozemky navrátily do rukou katolické vrchnosti a hostýnské kultovní místo mohlo zažít první opravdu velký rozkvět.

Stavba chrámu

Marie ze Šternberka, manželka bystřického hraběte Rottala, nechala roku 1655 vymalovat obraz Panny Marie Vítězné pravděpodobně jako připomínku porážky tatarských hord. Z jejího rodu totiž pocházel domnělý přemožitel Tatarů Jaroslav. Nicméně vyobrazení pohanského tábora ve spodní části obrazu má původ až v pozdním baroku. Jak to tedy bylo v té době s onou pověstí, není úplně jasné.

Nicméně poutníci se opět měli v hostýnském svatostánku ke komu obracet v modlitbách. Postupně docházelo ke zvelebování celého poutního areálu. Roku 1700 byla nad studánkou zázračné vody vybudována Vodní kaple a o 21 let později se započala i stavba velkého poutního chrámu s mohutnou kupolí a dvěma věžemi v průčelí. Z dokončeného kostela se však věřící neradovali zrovna, moc dlouho, protože se již začínalo hlásit ke slovu osvícenství a tereziánské a josefínské zákazy.

Poutě zakázány!

Marie Terezie, byť sama katolička, viděla v přepjatých barokních projevech zbožnosti překážku státních zájmů. Proto v roce 1767 zakázala vícedenní poutě. Nejenže jí vadila ztráta času, který lidé mohli věnovat například sklizni obilí, ale navíc se obávala o počestnost mládeže. Pravdou je, že při nocování ve společných prostorách, případně pod širým nebem, bezpochyby došlo k nejednomu prohřešku proti dobrým mravům.

Mariin nástupce Josef II. v těchto snahách pokračoval a všechno vyvrcholilo roku 1787, kdy zrušil nedávno dostavený chrám. Odsvětili jej, strhli téměř novou střechu a obraz Panny Marie odvezli do bystřického kostela, kde je k vidění dodnes. Samotný převoz musel proběhnout v noci, aby nedošlo k nějakým nepokojům, ale i přesto se shromáždil dav věřících, aby se s milovanou Madonou rozloučil. Věřící údajně žádali pracovníky, aby mohli obraz do Bystřice odnést sami, ale to jim bylo odepřeno. K jejich zděšení a pohoršení pracovníci pověření převozem naložili Vítěznou Madonu na žebřinový vůz a jako s nějakým dobytčetem s ní oddrkotali do noci.

Vítězná a neporažená

Panna Marie Vítězná se však nechtěla nechat porazit a úcta k ní nezeslábla. Poutníci se k torzu chrámu i k obrazu v bystřickém kostele vydávali i nadále, o čemž svědčí zostřený zákaz z roku 1792. Ani ten však věřící neodradil, a to především v těžkých časech. Za napoleonských válek a ve 30. letech 19. století, kdy propukla epidemie cholery, byly poutě zvlášť četné. Z této doby se také zachovalo několik příběhů o zázračných uzdraveních prosebníků. Tehdy už poutě nebyly přímo zakázány, k obnovení chrámu však došlo o několik desetiletí později.

TIP: Korunovace Panny Marie Svatohostýnské přilákala poutníky i moravskou elitu

Na šestisté výročí vítězství nad Tatary roku 1841 začala samotná oprava. Podle tradovaných příběhů ani po více než 50 letech od zákazu úcta k hostýnské Madoně neochabla. Věřící vynášeli stavební materiál na vrchol kopce v rancích a nůších vlastními silami. V té době byl Hostýnu přisouzen ještě další význam v představách lidí – stal se symbolem národního hnutí. Tak jako místní Panna Marie pomohla hrdinným Moravanům zahnat tatarské hordy, teď pomůže jejich potomkům v boji proti rakouskému útlaku. Ale o tom už vypráví jiný příběh. 

Stratosféra je druhou vrstvou zemské atmosféry. Rozprostírá se zhruba mezi 10 až 50 kilometry nad mořem. Je relativně tichá a jen občas do ní pronikne nějaký zvuk z troposféry. Jak ale ukázal nedávný napínavý výzkum, ne všechny zvuky ve stratosféře mají zřejmý původ.

Daniel Bowman z amerických výzkumných laboratoří Sandia National Laboratories a jeho spolupracovníci využili k průzkumu zvuků ve stratosféře mikrobarometry, které umístili na horkovzdušné balony. Jde o zařízení, která měří nepatrné změny tlaku. Mikrobarometry byly původně navržené k monitorování vulkánů, lze je ale používat k detekci rozmanitých zvuků pod prahem lidského vnímání.

Záhada ve stratosféře

Zvuky ve stratosféře mají obvykle svůj přirozený původ – jejich zdrojem jsou nejčastěji bouře nebo kolize oceánských vln. Jiné zvuky jsou výsledkem lidské činnosti – jde například o exploze nebo hluky turbín větrných elektráren. Jak ale zjistily zmíněné výzkumné balony, ve stratosféře znějí i zvuky, pro které zatím nemáme uspokojivé vysvětlení.

Start výzkumného stratosférického balonu. (foto: Sandia National Laboratories, Darielle Dexheimer, CC BY-SA 4.0)

„Ukázalo se, že ve stratosféře se ozývají záhadné infrazvuky, které se objevovaly během některých letů balonů párkrát za hodinu,“ uvádí Daniel Bowman ve své zprávě. „Jejich zdroj je pro nás zcela neznámý.“ Badatelé výsledky svého výzkumu prezentovali na nedávné konferenci Americké akustické společnosti.

TIP: Pozemská stratosféra se od roku 1980 ztenčila v průměru o 400 metrů

Na výzkumu Bowmanova týmu je zajímavá i skutečnost, že využíval velmi jednoduché a levné prostředky. Jejich balony jsou v podstatě jen obyčejné plastové vaky, naplněné uhelným prachem, díky němuž jsou tmavé. Sluneční paprsky je následně ohřívají do té míry, že jsou schopné vystoupat do až do výšky přes 20 kilometrů. Jde přitom o mimořádně levné řešení – jeden takový balon přijde na zhruba 50 dolarů. Studium stratosféry je velmi důležité v mnoha ohledech. Právě zde se totiž nachází ozónová vrstva, která chrání život na Zemi před nejnebezpečnějším ultrafialovým zářením Slunce.

Skála tvořená čedičovými sloupci ční do výše 90 metrů nad mořskou hladinu a ze zhruba dvoutřetinové výšky (55 metrů) padá k pobřeží vodopád Mealt Falls. Pokud se sem někdy dostanete, může vám skotský folklor připomenout nejen podoba zdejší skály, ale také silný vítr, který občas vytváří tajemnou hudbu, prý vzdáleně podobnou hře na dudy.

TIP: Yosemitský vodopád Horsetail Fall: Fascinující pohled na Hořící koňský ocas

Je ovšem prozaickou skutečností, že zvuk vyluzuje kovové zábradlí, které se má na vyhlídce postarat o bezpečí návštěvníků, které by tentýž silný vítr mohl v některých dnech postrčit přes okraj skály. 

Sudoku je příkladem tzv. latinského čtverce, tedy tabulky se stejným počtem políček v řádcích i sloupcích (standardně jich bývá devět), přičemž se v nich každá číslice vyskytuje pouze jednou. Logickou hádanku poprvé představil americký architekt v důchodu Howard Garns v roce 1979 a největší popularitu si záhy získala v Japonsku, kde se jí začalo říkat právě „sudoku“: Jde o zkratku pro výraz, jenž ve volném překladu znamená „čísla musejí být o samotě“. 

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Vydavatelům křížovkářských časopisů však materiál nejspíš nikdy nedojde. Počet možných kombinací, jak lze čísla v rébusu uspořádat, totiž dosahuje těžko představitelné hodnoty 6 670 903 752 021 072 936 960. I kdyby tedy každý člověk na planetě vyřešil deset sudoku denně, trvalo by přes 220 milionů let, než by se jednotlivé možnosti vyčerpaly.

Alkohol je jed, který mnoha způsoby ničí organismus. V přílišném množství může být dokonce jeho požití akutně smrtelné. Obranou proti jedům a otravám jsou v těle játra. Ta rozkládají alkohol na méně toxické vedlejší produkty pomocí enzymů zvaných alkoholdehydrogenázy (ADH). Dřívější vědecké studie zjistily, že existuje zvláštní varianta enzymu ADH1B, která je při odbourávání alkoholu velmi účinná. Tato varianta se častěji vyskytuje u asijské a polynéské populace.

Enzym ADH1B se tak stal předmětem řady vědeckých studií. Vědci například testovali, zda by se nedaly změnil geny tak, aby organismus sám produkoval tuto vylepšenou variantu enzymu. Vědci z Čínské akademie věd to ale zkusili jinak.

Geneticky vylepšená probiotika 

Doktorka Meng Dong geneticky upravila verzi bakterie Lactococcus lactis, která se běžně používá k výrobě mléčných výrobků a také jako probiotikum. Vylepšila ji stejnou verzí genu ADH, která u lidí vytváří variantu ADH1B. Takto geneticky upravená probiotika následně dostaly tři skupiny laboratorních myší a o hodinu později i různé dávky alkoholu.

Výsledky experimentu byly pozoruhodné. Myši, které dostaly upravená probiotika, trpěly méně výraznými příznaky opilosti a rychleji vystřízlivěly. U myší z kontrolní skupiny naopak i po dvou hodinách stoupala hladina alkoholu v jejich krvi. 

TIP: Démonická kocovina: Čím se tělo brání přemíře alkoholu?

Přestože jde zatím o počáteční fázi výzkumu, ukázalo se, že probiotika lépe ochránila játra a střeva, která jinak alkoholem trpí. Výzkum sice zatím neprobíhal na lidech, nicméně všechny biologické procesy, které u myší badatelé ovlivnili, jsou u lidí stejné. Vědci proto doufají, že dopady u lidí by mohly být velmi podobné jako u hlodavců.

Napoleonské války znamenaly pro Francii pohromu. Země ztratila nejen kus vlastních území, ale i všechny zámořské državy a králi zůstal jen Senegal s přístavem Ndar, přejmenovaným Saint-Louis du Fort. Ludvík XVIII. se rozhodl, že by měl zbylé výspy nějak povznést, a nařídil proto vyslat do Senegalu expedici. Výběr lodí byl snadný, po Napoleonovi jich zbylo pramálo, a proto měly k africkým břehům zamířit fregata La Méduse, korveta L’Écho, gabara La Loire a briga L’Argus.  

La Méduse s 24 děly nesla jméno nestvůry z řecké mytologie, při pohledu na jejíž tvář každý zkameněl. Loď postavená roku 1800 se podílela na korzárské válce, přičemž o patnáct let později měla spolu s fregatou La Saale prorazit britskou blokádu před ostrovem Aix a pomoct poraženému Napoleonovi k úniku do Spojených států. Excísař nakonec odmítl, zvolil abdikaci a exil na ostrově Svatá Helena. Velením na La Méduse byl pověřen aristokrat Hugues Duroy de Chaumareys, který se na válečné lodi naposledy plavil jako poručík roku 1795. Hodnost fregatního kapitána a první samostatné velení znamenaly vlastně odškodnění za ústrky způsobené revolucí. 

Špatné znamení

Expedice zvedla kotvy 16. června 1816 z Rochefortu a bez posádek ji tvořilo 365 osob, z toho 240 na La Méduse. Plavba byla zpočátku klidná, až na muže přes palubu: 15letý plavčík se vyklonil ze střílny, vypadl a už se ho nepovedlo zachránit, což mnozí považovali za zlé znamení. 

Prvního července proplula La Méduse kolem marockého mysu Bojador do tropických vod a hned dopoledne, i když byl rovník ještě daleko, se odehrála kostýmní slavnost na počest vládce moří Neptuna. Pobřežní vody byly zrádné a zkušení kapitáni volili opatrný postup. De Chaumareys se však nechtěl zdržovat a nejspíš si hodlal užít nově svěřenou funkci. Nechal proto rozvinout víc plachet, načež se deset mil od pobřeží pustil k jihu jako o závod – aniž dbal na trojici zbylých lodí, jež zmizely z dohledu. Výzvy k opatrnosti házel s pohrdáním za hlavu a 2. července se k africkému břehu přiblížil ještě víc.

Osudná mělčina

K poledni téhož dne dostal první důstojník hlášení, že se příď blíží ke strmě stoupající písečné lavici. Kapitán však odpověděl, že je to nesmysl a že hloubka v místě dosahuje osmdesáti sáhů (asi 145 metrů). Topograf-inženýr Alexandre Corréard si zapsal: „Sonda ukázala jen osmnáct sáhů. Důstojník na hlídce ihned uvědomil kapitána, který nařídil obrat trochu na vítr. […] Znovu se spustila sonda a ukázala šest sáhů. Kapitán […] velel co největší přilehnutí na vítr, naneštěstí už ale nezbýval čas. Obracející se fregatu jako kdyby zespodu něco nakoplo; nějaký čas ještě plula, pak následoval druhý úder a nakonec třetí. Zarazila se v místě, kde sonda ukazovala jen pět metrů a šedesát centimetrů vody […].“

Došlo k tomu v 16:15 a odliv poté fregatu uvěznil na mělčině, asi padesát kilometrů od pobřeží. Nepomohl ani příliv a po dvou dnech pokusů o vyproštění bylo jasné, že se La Méduse z místa nehne. V lodi zely trhliny, přičemž hrozilo, že se v bouři či prudkém větru rozlomí. Proto nezbylo než myslet na záchranu posádky i cestujících, na což šest člunů nestačilo. Plukovník Schmalz, králem jmenovaný guvernér Senegalu, nakonec předložil náčrt mohutného prámu, jenž by pojal dvě stovky lidí včetně nezbytných zásob. Současně padlo rozhodnutí, že záchranné čluny začnou pasažéry vysazovat na saharském pobřeží, aby pak došli do Saint-Louis du Fort pěšky.

Zmatek při evakuaci

Jenže v noci ze 4. na 5. července se zatáhlo, uvězněnou lodí zmítal vítr i vlny a La Méduse spěla ke svému konci. „Rozlomila se vprostřed noci, kýl praskl na dvou místech, kormidlo se rozbilo a drželo na zádi jen díky dvěma řetězům […]. Voda se dovnitř valila hrozivým způsobem. Nedlouho poté […] padly veškeré zábrany při myšlence na to, aby každý zachránil sám sebe,“ tvrdil Corréard. Hodinu před půlnocí vypukla mezi námořníky a částí vojáků vzpoura, ale guvernérovi a pár důstojníkům se ji podařilo potlačit. „Za úsvitu byly v podpalubí tři metry vody a lodní pumpy už hladinu nedokázaly snížit. Rozhodlo se tedy o co nejrychlejší evakuaci,“ konstatoval tentýž pamětník.

Rozestavěný vor vypadal mohutně: Měřil dvacet metrů na délku a sedm na šířku, kostru tvořila kulatina z horních částí stěžňů i ráhen, palubu pokrývala lodní prkna a příď nahrazovaly překřížené kulatiny. Na nich zely mezi fošnami mezery, ale k dokončení už nezbýval čas a ráno se na vor začalo spouštět 120 vojáků, 23 námořníků i pár civilistů, dohromady 149 osob. Dalších 233 lidí pobralo čluny, jenže nastupovali ve spěchu, chaoticky a velká část zásob zůstala na vraku. Podle Corréarda kapitán nic neorganizoval, nevelel a do svého člunu vsedl, když na palubě zbývalo ještě 17 osob – které tam i zůstaly. Čluny vzaly vor do vleku a pár důstojníků se snažilo sobě i jiným dodat odvahu provoláním slávy králi.

Opustili nás!

Velitelé člunů prý nahlas přísahali, že vor neopustí. Jenže asi po osmi kilometrech plavby směrem k pobřeží je začal odliv unášet i s prámem na otevřené moře a na křehkých plavidlech narůstal strach, co bude, až se vlny přelijí přes boky. Břeh ležel ještě čtyři desítky kilometrů daleko, ale když se při západu slunce o něco přiblížil, uvolnily čluny lana a ponechaly vor osudu. Na přeplněné nouzové plošině, kde někteří seděli ve slané vodě, vypuklo zoufalství. Aby trosečníci prámu ulehčili, shodili do moře pár soudků s moukou. Když se však porozhlédli po tom, co zbylo, našli jen pytel rozmočených sucharů, šest beden vína a dva sudy s vodou. Nikdo neměl kompas ani mapu a lichoběžníková plachta na stěžni vyrobeném z kusu ráhna je dokázala pohánět pouze při zadním větru. 

V noci se moře rozbouřilo ještě víc a při rozednění se zjistilo, že dvacet lidí chybí. Několika dalším se ruce a nohy ve spánku zaklesly mezi kulatiny či fošny, které se pak v nárazech vln rozhýbaly a končetiny nešťastníků rozdrtily. Mnozí již zemřeli nebo právě umírali. Navečer bylo vlnobití zase o něco prudší než předešlé noci, vor se kymácel a všichni se snažili dostat doprostřed, neboť nebožáky na kraji stahovaly vlny do hlubin. U stěžně potom ráno leželo několik lidí bez života, neboť je umačkali či zadusili ti, kdo se pokoušeli přelézt přes ně.

Válka na vodě

Někteří vojáci a námořníci se zmocnili vína, opili se a chtěli přeřezat provazy, které vor spojovaly. Důstojníci a civilisté jim v tom bránili a v noci došlo k boji, při němž pod sekyrami, noži, bodáky i šavlemi tekla krev a praskaly lebky. Zahynulo na šest desítek lidí, z toho zhruba tři čtvrtiny podlehly utrženým ranám a zbytek utonul. V moři také zmizel poslední sud s vodou a zůstala jen jedna bedna vína. Ti, kdo přežili, později tvrdili: „V oněch dnech došlo k prvním projevům kanibalismu. Několik mužů se vrhlo na mrtvoly a polykalo cáry masa.“ 

Během následující noci se zklidnily vášně i počasí, ale čtvrtého dne zemřel další tucet trosečníků. Poté se na nešťastníky zdánlivě usmálo štěstí, protože prám vplul do hejna létajících ryb. Jenže ty, které uvázly ve škvírách mezi prkny, moře zase odplavilo nebo je spolykali žraloci, s nimiž vedli trosečníci marný boj. Slunce žhnulo a všichni trpěli žízní. S vysušenou cupaninou se nakonec podařilo rozdělat oheň a na jednom sudu upéct pár chycených ryb. „K nim se ovšem přidala i trocha lidského masa,“ konstatovala zpráva, jež vyvolala mezi čtenáři zděšení.

Hlad zbavuje smyslů

V noci došlo k další rvačce a podle Corréarda zůstalo ráno na voru pouze třicet živých, z nichž značná část utrpěla zranění – ať už od lidí, samotného prámu, či vln. Pak následoval ještě horší den, o němž vzpomínky prozradily krutou pravdu: „Nebožáci, které smrt té noci po popsaném zápase ušetřila, se vrhli na mrtvoly, jichž byl prám plný, začali z nich kusy odřezávat a někteří je vzápětí syrové polykali. Mnozí se toho nedotkli a mezi takovými byli téměř všichni důstojníci. Když se zjistilo, že příšerná potrava dodala sil těm, kteří ji pozřeli, bylo usneseno maso sušit, aby dostalo přece jen chuť v ústech poživatelnější. Ti, kdo v sobě nalezli sílu odmítnout, prosili, ať dostanou větší příděl vína. Pokoušeli jsme se jíst závěsníky šavlí i torny, dokázali jsme spolknout pár kousků, někteří polykali látku, jiní kůži z klobouků, trochu promaštěnou, či spíše propocenou, nakonec jsme se toho ale vzdali. Jeden námořník zkusil jíst exkrementy, nepovedlo se mu to však.“

Ani následující řádky nepředstavovaly četbu pro slabé povahy: „Jen patnáct ztroskotanců vypadalo, že dokáže přežít […]. Přesto měli nárok na příděly […]. Snížit nemocným dávky na polovinu znamenalo odsoudit je hned k smrti. […] Bylo rozhodnuto, že je hodíme do moře. I když se jednalo o odporné a příšerné řešení, zdálo se nám, že skrze ně získáme víno na dalších šest dní […]. Kruté exekuce se ujali tři námořníci a jeden voják. My jsme odvraceli oči a prolévali slzy nad osudem nešťastníků. Byla mezi nimi jedna kantýnská s manželem, oba jsme nedlouho předtím zachránili před utopením. […] Ženě to v mezerách mezi kulatinami rozdrtilo nohu a muži způsobila šavle ránu na hlavě. […] Potřebovali jsme si namluvit, že […] naše kruté rozhodnutí zkrátí jejich bytí jen o pár chvil […].“

Zachráněná hrstka

Vor bloudil devátý den, když Corréard spatřil, že na plachtu usedá bělásek. Po něm se objevili i rackové, ale pevnina se na obzoru neukázala a další tři dny uběhly v nepopsatelném utrpení. Sedmnáctého července se v dálce objevila nějaká briga, posádka si však volání a mávání nevšimla a plavidlo zase zmizelo. „Ze záchvatu radosti jsme se propadli do hlubin zoufalství a bolesti,“ psal topograf. Skrývali se před sluncem pod plachtou a ryli do prken svá jména i zprávu jako poslední sbohem. Pak ale dělmistr z přídě cosi zahlédl. Dokázal ze sebe vypravit jen: „Záchrana! Briga se vrací!“ Z posledních sil se na sebe snažili upozornit a Corréard vzpomínal: „Každý svíral kapesník či nějaký kus látky a mával na rychle se blížící loď. Někteří klesli na kolena a děkovali Prozřetelnosti […]. Vzápětí jsme poznali, že je to L’Argus.“ 

Ano, šlo o jednu ze tří lodí, od nichž se La Méduse před ztroskotáním oddělila. Zachránila patnáct osob, s kůží pokrytou ranami, spáleninami od slunce, vyrážkou, špínou i mořskou solí, takřka nahých, z nichž sotva deset dokázalo vstát. Námořníci je vytahovali vzhůru, dávali jim po kapkách pít, lodní lékař ošetřoval zranění a kuchař rychle připravoval vývar s příměsí vína. Bylo 17. července 1816. A pět z patnácti přeživších trosečníků na následky prožitých utrpení zanedlouho zemřelo.

A co ostatní?

Člun kapitána de Chaumareyse i ten, jenž převážel guvernéra Senegalu s rodinou, dopluly do Saint-Louis. Avšak po sedmnácti mužích, kteří zůstali na vraku La Méduse a vyrobili si vlastní malý vor, nezbyla ani stopa. De Chaumareys stanul v únoru 1817 před námořním soudem: Čelil obvinění ze zbabělosti a neschopnosti a byl shledán vinným. Ačkoliv by jej za bonapartského režimu nejspíš popravili, shovívavá monarchie ho pouze degradovala a zbavila řádů, načež strávil tři roky ve vězení.

TIP: Zkáza chlouby švédského loďstva: Proč šel válečný koráb Vasa ke dnu?

Po propuštění pak žil na statcích své matky. Zemřel roku 1841 a kromě pověsti zbabělce za sebou zanechal tolik dluhů, že to jeho syna dovedlo k sebevraždě. Corréard pak spolu s lékařem Henrim Savignym vylíčil v roce 1817 krutou pravdu bez příkras v knize Ztroskotání fregaty La Méduse.

Ledové měsíce Sluneční soustavy nás lákají stále víc. Jde o úplně jiné světy než ten náš a zároveň by se na nich mohly vyskytovat podpovrchové oceány s kapalnou vodou, které jsou slibné pro případnou existenci mimozemského života. Zároveň je ale jasné, že na nich panují náročné podmínky, které by naše průzkumné sondy musely zvládnout.

Výzkumné týmy po celém světě proto vyvíjejí rozmanité průzkumné sondy, které jsou přehlídkou zajímavých robotických technologií. Tým expertů Laboratoře proudového pohonu (JPL) americké NASA pracuje na pozoruhodném robotickém hadovi, který je jako stvořený pro povrch ledových měsíců.

Had pro ledové měsíce

Exobiology Extant Life Surveyor (EELS), je složený z několika rotujících segmentů. Dokáže se pohybovat podobně jako had a obstojí i v terénu, který je jinak prakticky neprostupný pro tradiční rovery a podobné robotické průzkumníky. Tým JPL využívá „mentalitu startupu,“ čili rychle staví, často testuje, snaží se hned poučit z chyby a ihned vylepšuje.

„EELS se dostane tam, kam jiní roboti nemohou,“ potvrzuje projektový manažer programu EELS Matthew Robinson. „Některé konkurenční stroje jsou možná výkonnější v konkrétních typech terénu, ale koncept EELS je založený na tom, že robotický had se proplazí prakticky všude.“

TIP: NASA vyvíjí rover transformer, který zvládne i drsný terén

Tým laboratoří JPL vyzkoušel několik různých designů, které prověřil v testech, které probíhají na ledu, na sněhu, na písku i na „hřišti pro roboty“ v lyžařském areálu v jižní Kalifornii. Aktuální verzi robotického hada tvoří 10 segmentů, které jsou vybavené buď plastovými, nebo ostřejšími kovovými závity.

Italské námořnictvo velmi dbalo na historické tradice a mohlo se pyšnit vcelku kvalitním velitelským sborem. Většina důstojníků prošla slavnou akademií v Livornu a stejně jako v případě Británie dlouhodobě platilo, že vyšší šance postoupit mezi tuto elitu měli příslušníci šlechtických nebo bohatých rodin. Do tohoto tradičního schématu ale zasáhl vzestup fašistů a následné etablování Mussoliniho režimu, protože ten (podobně jako později i NSDAP v Německu) méně hleděl na společenský původ a poskytoval šance na vzestup rovněž mužům z nižších tříd, pokud byli ideologicky pevně oddaní fašismu.

Předchozí část: Souboj ve vlnách Středomoří: Duel námořníků Royal Navy a Regia Marina (1)

Věrnost králi

Paradoxem však je, že zajisté nejznámějším přesvědčeným fašistou v Regia Marina byl vysoký šlechtic, a to kníže Junio Valerio Borghese, odvážný velitel námořních zvláštních jednotek. Obecně ale platilo, že největší podíl „ideologicky věrných“ mužů dlouhodobě směřoval do italských vzdušných sil, kdežto nejmenší nadšení z fašismu panovalo právě u námořnictva. V nejvyšších patrech velení Regia Marina tedy jednoznačně dominovalo konzervativní vlastenectví a věrnost monarchii, zatímco vztahy vůči Mussoliniho režimu měly obvykle charakter povinně prokazované oficiální úcty a tajně projevovaného odporu.

Poněkud odlišná situace panovala mezi mužstvem a poddůstojníky, neboť fašistický režim se alespoň zpočátku těšil relativně široké (byť určitě ne bezvýhradné) podpoře. Italský námořní výcvik měl podstatně méně technicky laděný charakter než britský, což nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu výrazně slabší úroveň italského průmyslu a jeho produktů. Italové leckdy neměli ani dostatek munice na cvičné střelby a značně zaostávali v úrovni přístrojů, a proto se takřka vůbec neprováděl například nácvik nočního boje.

Jak řešit negramotnost

Ona počáteční podpora Mussoliniho režimu pramenila mimo jiné z faktu, že přinesl zřetelný ekonomický a společenský rozvoj, což se projevilo také ve vzdělání. Z dnešního pohledu se to může jevit těžko uvěřitelné, avšak v období po první světové válce byla snad až polovina Italů negramotná, což se ale v následujících letech rychle zlepšovalo. Fašistický režim totiž zkrátka potřeboval populaci schopnou číst, aby ji mohl účinněji ovlivňovat propagandou a aby ji mohl používat i jako rezervoár pro doplňování ozbrojených sil. Negramotnost mnoha mladých Italů totiž zákonitě znamenala problém při výkonu vojenské služby, zejména když se Itálie snažila řešit onu nižší technickou úroveň svého loďstva.

Režim tedy záhy zavedl také výcvikové kursy pro mladé chlapce, jež jim (nezávisle na normální školní docházce) zajistily základní vzdělání a vedly je ke službě v ozbrojených silách a v neposlední řadě i k oddanosti fašismu. Projevilo se to také v námořnictvu, kde se kvalita mužstva v meziválečné éře opravdu znatelně zlepšila, ačkoliv se pořád nemohla srovnávat s britskou či německou. Je příznačné, že Němci jako hlavní spojenci Italů oceňovali tento posun, ale velmi ostře kritizovali celkový přístup italských důstojníků ke službě a k vedení války.

TIP: Mussoliniho cesta k moci: Jak se formovala osobnost fašistického diktátora

V německých očích totiž Italové často působili jako zbytečně opatrní, postrádající iniciativu a příliš lpící na byrokracii. Mnohdy se projevoval i podobný problém jako u Britů, a sice značná propast mezi důstojníky a mužstvem, což zřejmě pramenilo také z převládajícího tradičního konzervativního ducha italského loďstva. Ten se ostatně naplno projevil v roce 1943 po svržení fašistického režimu a kapitulaci Itálie. Na straně Osy poté zůstala sice menšinová, nicméně nezanedbatelná část pozemních a vzdušných sil, zatímco takřka celé loďstvo zachovalo věrnost králi. Fašismu potom sloužily prakticky už pouze námořní speciální útvary, kterým velel zmíněný kníže Junio Valerio Borghese.