Spánek provázený sněním rozhodně není výsadou lidí. Sny se zdají i některým opicím a lidoopům, kočkám, psům, koním nebo třeba slonům. Výzkumy u ptáků naznačují, že snít mohou i vrány nebo někteří papoušci. Poněkud překvapivější je, že snít mohou i třeba pavouci a jak naznačuje i nedávný výzkum, sny se mohou zdát i hlavonožcům. Neurovědci Rockefellerovy univerzity v New Yorku nedávno pozorovali chování samce chobotnice Octopus insularis během spánku a zdá se, že i chobotnice mohou zažívat sny.

Špatné sny chobotnice

Dotyčný samec je chován v zajetí, v areálu Rockefellerovy univerzity, tedy velmi daleko od své domoviny na pobřeží Brazílie. V době zmíněného pozorování ho nepřetržitě sledovala kamera. Když vědci analyzovali dlouhé hodiny záběrů, zjistili, že když chobotnice spala, její tělo občas prudce zareagovalo změnou polohy a barvy. To podle nich odpovídalo chování během snění.

Badatelé předpokládali, že změny vzhledu chobotnice během snů odpovídají tomu, jaký mají její sny obsah. Ukázalo se, že zřejmě ne všechny sny tohoto samce zachycené kamerou byly příjemné. V některých případech se chobotnice probrala ze spánku, zacloumala chapadly a vypustila pověstný inkoust, jímž se hlavonožci snaží maskovat a mást nepřítele. Jako by unikala před predátorem.

TIP: Ze společné kolébky snů: O čem se zdá ještěrům?

Je možné, že se chobotnici o takovém nebezpečném predátorovi zdálo? Vědci se domnívají, že je to možné. Chobotnice podle nich předvedla chování, které se podobá reakcím spících lidí, pronásledovaných nočními můrami a podobnými nepříjemnými zážitky. Náš druh je od chobotnic velmi evolučně vzdálený, takže snění je zřejmě mezi živočichy univerzálním jevem. Badatelé zároveň uznávají, že tyto úvahy vycházejí z pozorování jediné chobotnice a je tudíž brzy na obecné závěry. Každopádně je to velmi zajímavý impulz pro další výzkum těchto fascinujících tvorů.

Americký vesmírný infračervený teleskop Spitzer pracoval ve službách NASA více než 16 let. Do svého vypnutí v lednu 2020 získal úctyhodné množství cenných snímků vesmíru a přispěl k řadě významných objevů. Patří do čtveřice velkých observatoří v programu NASA „Great Observatories,“ společně s Hubbleovým dalekohledem, rentgenovou observatoří Chandra a gamaobservatoří Compton, která v roce 2000 řízeně zanikla v zemské atmosféře.

Pozoruhodné je, že Spitzer je vlastně stále funkční a může i nyní pozorovat vesmír v tzv. „horkém módu“, do kterého vstoupil po vyčerpání zásob tekutého hélia. NASA teleskop vypnula kvůli tomu, že se dostal příliš daleko od Země, což brání efektivní komunikaci s pozemním střediskem, nezbytné pro úspěšná pozorování.

Spitzer Resurrector Mission

NASA se proto rozhodla, že se pokusí teleskop Spitzer opět oživit. Za tím účelem poskytla v rámci programu STTR (Small Business Technology Transfer) 250 tisíc dolarů (přibližně 5,5 milionů Kč) společnosti Rhea Space Activity, aby připravila speciální misi Spitzer Resurrector Mission (SRM). Cílem mise je vyslat sondu za Spitzerem, uvést ho do provozu a umožnit tím další pozorování vesmíru v infračervené oblasti.

Spitzer se pohybuje na zvláštní heliocentrické dráze, kdy obíhá kolem Slunce ve stejné vzdálenosti jako Země. V této době se nachází z pohledu Země za Sluncem, ve vzdálenosti zhruba 2 AU od nás. Pokud by mise STR uspěla, šlo by o fantastický počin inženýrství v kosmickém prostoru, navíc nikoliv na oběžné dráze Země, ale v mnohem větší vzdálenosti.

TIP: NASA brzy vypne infrateleskop Spitzer. Jak to, že pracoval tak dlouho?

STR by měla být telerobotickou misí, kdy budou nástroje sondy Resurrector při práci ovládat pozemští operátoři. Sonda urazí vzdálenost asi 300 milionů kilometrů a „zaparkuje“ u Spitzeru. Restartuje teleskop, ověří činnost jeho systémů a pak zůstane v jeho blízkosti, aby sloužila jako komunikační uzel pro vysokorychlostní přenos dat. Tím by se měl Spitzer opět vrátit do hry.

Vzájemná součinnost obou složek začala již před podpisem nechvalně známého paktu Ribbentrop–Molotov v srpnu 1939. Majoritně se jednalo o deportace občanů německého původu. Jinými slovy šlo o jednosměrné vydávání politic­kých nepřátel NSDAP, neboť po požáru Reichstagu v únoru 1933 a započatém pronásledování německých komunistů jich řada emigrovala právě do SSSR. Země, ve které hledali naději na nový život, je však využila jako jeden z prostředků pro hledání diplomatických východisek v nepřehledném politickém bludišti tehdejší Evropy. Stalinův režim neměl prakticky žádný zájem politické exulanty chránit a některé z nich dokonce NKVD zlikvidoval sám ještě předtím, než o jejich vydání stihla třetí říše zažádat.

Z gulagu do koncentráku

Rozsah těchto jednosměrných výměn politických nepřátel není dodnes přesně znám. Nicméně protokol, který mezi sebou represivní orgány obou totalitních režimů podepsaly 5. ledna 1938, uvádí jména 45 občanů Německa, Rakouska a dalších zemí odsouzených k deportaci ze SSSR do Říše. Po roce 1939 se počet deportovaných ze Sovětského svazu navýšil natolik, že do léta 1941 NKVD předal gestapu dalších několik stovek lidí jakožto projev určité náklonnosti jedné vůči druhé.

Například německý komunista a šéfredaktor stranických novin Die Rote Fahne Heinz Neumann (1902–1937) byl roku 1935 spolu se svou přítelkyní Margarete Buber-Neumann (1901–1989) vypovězen z vlasti. Partneři odešli do SSSR, kde je již o dva roky později během stalinistických čistek zatknula NKVD. Neumanna ve vykonstruovaném procesu obvinili ze špionáže a následně jej nechali popravit. Jeho družku jako „společensky nebezpečný živel“ odsoudili k pěti letům nucených prací v gulagu v Karagandě (dnešní Kazachstán). Roku 1940 však byla deportována zpět do Německa, kde jako komunistka dostala dalších pět let vězení a zbytek války strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Zážitky z obou lágrů pak vylíčila ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera: svět v temnotě.

Publikace poprvé vyšla v roce 1949 a autorka v ní podala následující svědectví: „Náš vlakový transport dorazil do Brest-Litevsku 3. února 1940. Ocitli jsme se na demarkační linii dělící Polsko na sovětskou a německou okupační zónu. Důstojník NKVD se skupinou vojáků nás eskortoval k železničnímu mostu přes řeku Bug. Na mostě jsme uviděli, jak se k nám z opačné strany blíží lidé v uniformách SS. Důstojník NKVD a jeho německý kolega se srdečně pozdravili. Poté sovětský důstojník vytáhl seznam a začal vyvolávat jména. Tři muži z naší skupiny prosili důstojníka, aby je neposílal přes most. Jedním z nich byl Bloch, který do roku 1933 pracoval jako redaktor německých komunistických novin. Pro něho přechod mostu znamenal jistou smrt. Stejný osud čekal mladého dělníka, který emigroval do SSSR, a v Říši jej mezitím v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti. Ty tři muže museli nakonec na druhou stranu mostu tahat násilím. Tam si je z rukou stalinistického NKVD převzali příslušníci hitlerovského gestapa.“

Mezi významné „soudruhy“, kteří hledali politický azyl v SSSR, patřil i Ernst Fabisch (1910–1943) – člen organizace Komunistická opozice mládeže. Po nástupu národních socialistů k moci se stal jedním z předních vůdců protifašistického odboje. Gestapo jeho protirežimní činnost rychle odhalilo a vydalo na něj zatykač. Fabischovi se ale shodou okolností a šťastných náhod podařilo v roce 1934 uprchnout nejdříve do Československa a poté do SSSR. Pracoval na výstavbě elektráren ve Stalinsku (Novokuzněck) a Moskevské oblasti. V dubnu 1937 jej „sebralo“ NKVD, strávil šest měsíců v sovětských věznicích a v lednu následujícího roku ho Moskva vydala do Říše. Zemřel o pět let později v koncentračním táboře Osvětim.

Deportace ze SSSR se „dožil“ také Žid Max Zucker (1871–1941). Po Hitlerově nástupu emigroval za svým synem do Sovětského svazu, tam se však dostal do hledáčku tajné policie, která jej roku 1937 zatkla a obvinila ze špionáže. Po téměř dvouletém věznění putoval zpátky do nacistického Německa. Jeho útrapy skončily 3. října 1941 na ulici varšavského ghetta, kde ho brutálně ubili příslušníci SS.

Kulaté stoly zla

Ráno 17. září 1939 zaútočila Rudá armáda na slabě bráněné východní hranice polského státu, který v té době čelil nacistické invazi. O 11 dní později byl osud země zpečetěn a dobyté území si mezi sebou rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Záhy po obsazení se však začal v obou částech bývalé Druhé polské republiky formovat domácí odboj. Jeho cílené zničení spolu se snahou zlikvidovat polskou národní identitu donutilo pracovníky NKVD a gestapa usednout ke společnému stolu. V říjnu se zástupci obou stran sešli ve Lvově a 27. listopadu 1939 v Brestu, poté se jednání plynule přesunula do Přemyšlu. Přesné datum a náplň první lvovské schůze Rusové nikdy nezveřejnili; na základě jejích výsledků ale nejvyšší komisař NKVD Lavrentij Berija podepsal dekret nařizující přesun 42 492 polských válečných zajatců do Říše. Předání proběhlo mezi 24. říjnem a 23. listopadem 1939. Němci naproti tomu „darovali“ Sovětům 13 757 zajatých vojáků z východního pohraničí Druhé polské republiky. Přemyšlská jednání se ale patrně týkala i výměny 150 konkrétních politických vězňů, které měl Kreml vydat nacistům.

Dále se obě strany dohodly mimo jiné také na tom, jak naloží s polskými důstojníky a příslušníky inteligence. Již 28. září se zástupci NKVD a gestapa předběžně usnesli, že „obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou propagandu, která se týká území druhé strany. Budou potlačovat všechny počátky takové propagandy na svých územích a vzájemně se informovat o vhodných opatřeních za tímto účelem“. Začátkem února 1940 se pak měli podle dosud dostatečně neověřených tvrzení na loveckém zámečku Hermanna Göringa v Romintenu sejít Heinrich Himmler a Lavrentij Berija. Během schůzky údajně probírali možnosti spolupráce mezi oběma bezpečnostními složkami v oblasti potlačování polského hnutí odporu.

Cesta ke Katyni?

Dne 20. února pak zástupci gestapa a NKVD zasedli k jednacímu stolu v Zakopaném na konferenci, jejíž program trval až do 2. března. Za německou stranu vedl jednání jeden z hlavních iniciátorů holokaustu Adolf Eichmann, Sověty zastupoval Grigorij Litvinov. Dokumenty týkající se tohoto rokování však nebyly dodnes zveřejněny a nad celou konferencí visí řada otazníků. Přesto se někteří historici na základě kroků, které sovětská strana záhy po konferenci podnikla, snažili obsah jednání alespoň částečně zanalyzovat. Například ruská historička Natalja Lebiediewa spolu se svým polským kolegou Wojciechem Materským ve sborníku Zeszyty Katyńskie uvádí: „Bezprostředně po třetí konferenci zvláštních služeb NKVD a gestapa v Zakopaném, v březnu 1940, proběhly druhé hromadné deportace a vraždění válečných zajatců ze tří speciálních táborů a také vězňů z tzv. Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.“ Podle badatelů tedy konference v Zakopaném nejspíše vydláždila cestu ke katyňskému masakru. Tři dny po jejím skončení (5. března 1940) sovětští představitelé na zasedání Politbyra rozhodli, že polští důstojníci a příslušníci inteligence držení v táborech v Kozielsku, Starobielsku a Ostaszkowě budou zavražděni. Některé zdroje dodávají, že na této 3. metodické konferenci se rovněž projednával plán „likvidace“ neboli poněmčení a poruštění polského národa do roku 1975. Nakonec se vyjednavači NKVD a gestapa dohodli na pokračování v bilaterálních jednáních.

Ta proběhla v Krakově koncem března 1940. Hlavním předmětem rokování se stala výměna obyvatelstva, a to jak dobrovolná, tak i nucená. V případě té nucené se jednalo de facto o předání uprchlíků, kteří měli místo pobytu udáno na území protistrany. Za tímto účelem plánovaly obě okupační mocnosti zřídit tranzitní tábory pro vysídlované osoby a došlo také k upřesnění role bezpečnostních složek během plánované operace. Představitelé gestapa a NKVD se taktéž dohodli, že jejich společným cílem je definitivně zlikvidovat sílící polský odboj, pročež si měli vyměňovat patřičné informace. Krakovská jednání probíhala po dobu několika týdnů až do dubna 1940. Jednalo se o vůbec poslední setkání obou stran.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

O tom, že tajné služby obou zemí v Krakově vyjádřily vůli k takové spolupráci, věděli ale i polští odbojáři. Tadeusz Komorowski, velitel organizace Svaz ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej, ZWZ) pro oblast Krakov-Slezsko, později vzpomínal: „To už NKVD vědělo, že polský ozbrojený odpor je centralizovaný a že operuje po celém Polsku pod velením jednoho hlavního štábu. (…) Někdy mi byly dokonce poskytnuty zprávy z těchto setkání, jména účastníků a jejich adresy. Metody boje proti našemu podzemnímu hnutí používané NKVD jednoznačně obdivovalo gestapo, které, jak vše nasvědčovalo, je chtělo převzít i pro německou okupaci.“ I přes snahu odboje chránit polské občany ilegální činností, Sověti do konce února zatkli více než 325 tisíc osob. Nejčastěji je deportovali do jednoho z nejkrutějších gulagů ve Vorkutě, nebo na poloostrov Magadan na Kolymě. Odhaduje se, že 140 až 200 tisíc Poláků za kruté zacházení zaplatilo svými životy. 

Zpráva o vyhození pražských konšelů z oken Novoměstské radnice zastihla krále Václava na jeho venkovském sídle, Novém Hradu u Kunratic, kam už dlouho utíkal před stísněností pražského dvora, hlukem a nepříjemnými povinnostmi. Po mnoha nezdarech své vlády raději trávil čas o samotě, případně ve společnosti veselých kumpánů ne zrovna nejurozenějšího původu a s plnou číší v ruce. Novina o pražském převratu už na něj byla moc. Jak uvádí husitský kronikář Vavřinec z Březové, Václav IV. dostal záchvat zuřivosti a v důsledku toho zemřel (viz Co způsobilo Václavovu smrt?). Jaká byla jeho poslední myšlenka? Zahlédl v posledních sekundách před smrtí obraz svého dlouhého života? Zkusme si život římského a českého krále přehrát spolu s ním.

Těžké začátky

Václav IV., narozený roku 1361, byl nejstarším synem a dědicem císaře Karla IV., který do něj vkládal velké naděje. Logicky tedy na malého Václava kladl velké nároky, připravoval ho na převzetí královských povinností a nepokrytě jej protežoval. Když byly Václavovi dva roky, nechal ho otec korunovat českým králem. V sedmi letech ho jmenoval do čela zemské správy, kde mu radil jako mentor pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, a v sedmnácti ho Karel IV. dotlačil na post krále římského, s pomocí svého diplomatického umu i peněz. Korunovace proběhla v Cáchách 6. července 1376. Václava tedy od prvních krůčků zatěžovaly vladařské povinnosti. Avšak když roku 1378 nadešla ona závažná chvíle, kdy se měl po smrti otce ujmout samostatné vlády, neměl se o koho opřít. Musel se rozhodovat sám a přitom vlastně moc nevěděl, jak na to, protože přirozený talent vladaře zkrátka nezdědil. Kontinuitu otcovy politiky měli zajistit zkušení úředníci, ale ty, jak už to tak bývá, poměrně záhy nahradila nová generace správců. Ta již ovšem rozhledu ani zkušeností předchůdců nedosahovala.

Do značných potíží dostávala nového panovníka Václava poslední vůle jeho otce. Karel celý život věřil v sílu centrální vlády, avšak v závěti se tomu zpronevěřil a ve snaze spravedlivě podělit své syny vytvořil podmínky k rozpadu říše Lucemburků. Rozdělení údělů mezi bratry od počátku vytvářelo odstředivé tendence. Novopečený král Václav navíc musel čelit i odmítavému postoji ke své autoritě ze strany ctižádostivého staršího bratrance Jošta, moravského markraběte. Jako římskému králi Václavovi rovněž nepřála situace v Evropě. Papežské schizma, válka mezi Anglií a Francií, rozhádaná Itálie a v Německu mnoho říšských knížat, která čekala na naplnění dohod s Václavovým otcem.

Pitky s přáteli

Hned v počátcích Václavovy vlády se projevil jeho typický charakterový rys – pasivita. Příkladem budiž jeho nečinnost ve prospěch římského papeže, kterému sice během schizmatu projevoval podporu proti Avignonu, ale nic víc. Když jej papež vyzval, aby ho vojensky podpořil přímo v Římě a při té příležitosti si převzal císařskou korunu, Václav IV. nereagoval. Málokdy dokázal udělat to, co bylo zapotřebí, natož pak aby si při řešení problémů sáhl na dno svých možností nebo riskoval, jak to dělával jeho otec. Na co si však vždy našel čas, to byl lov, pitky s přáteli a zábava. Zatímco nečinností a neobratnou politikou oslaboval svou pozici na římském trůně, velmi obětavě se zasazoval ve prospěch nevlastního bratra Zikmunda a podporoval ho v úsilí o zisk uherské koruny. Později se mu Zikmund odvděčil zradou. 

V rámci obměny dvorských úředníků se do popředí dostávali královi oblíbenci z řad nižší šlechty, zatímco zkušení diplomaté a příslušníci urozených rodů ztráceli vliv. Nové praktiky, společně s královým životním stylem a kolísavým postojem ve věci papežského schizmatu, se staly terčem kritiky arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spory s arcibiskupem, které přerůstaly i do osobní roviny, podkopávaly Václavovu autoritu. Jenštejn krále obviňoval z toho, že škodí církvi vysokými daněmi, a kritizoval ho za chladný vztah k římskému papeži, což ztěžovalo vztahy s Francií. Soupeření trvalo celých šestnáct let a vyvrcholilo roku 1396 Jenštejnovou abdikací.

Dvakrát na dně

Roku 1393 Václav IV. přežil pokus o otravu. Od té doby byl ještě uzavřenější. Následujícího roku ho čekalo další nemilé překvapení. Jeho bratranec Jošt, nejstarší žijící Lucemburk, natolik bažil po větším podílu na moci, že proti Václavovi sešikoval takzvanou panskou jednotu. Byli v ní zastoupeni mocní příslušníci vysoké šlechty nespokojení s Václavovou vládou a přidal se i bratr Zikmund. A začaly se dít věci nevídané. Král byl jednotou zajat a uvězněn na Pražském hradě! Z tohoto potupného zajetí však nešťastného Václava rychle vysvobodil nejmladší bratr Jan Zhořelecký. 

Psal se kulatý rok 1400 a proti Václavovi se zvedla další opozice. Tentokrát v říši, kde bylo rozhodnuto o jeho sesazení jakožto římského krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Václav sice sesazení neuznal, ale nebyl s to na tento odpor nějak fakticky reagovat. Vázal ho otevřený odboj české panské jednoty, během něhož se do vysokých zemských úřadů dostali její členové a který vrcholil roku 1402. Tehdy byl král podruhé zajat a vězněn. Nyní dokonce ve Vídni a na přímý příkaz bratra Zikmunda. V Čechách si mezitím Zikmund počínal bezohledně. V krátké době, dřív než ho domácí šlechtici vyženou, se snažil pobrat co nejvíc peněz a pokladů z královských hradů a měst. Po zkušenosti se Zikmundem byl najednou Václav vnímán mnohem lépe a v zemi nastal klid. Alespoň načas.

Pasivní a nerozhodný muž

I na mezinárodním poli se mohlo pro Václava blýskat na lepší časy. Roku 1409 jej totiž koncil v Pise uznal za římského krále. Sílu k prosazení nároků v říši ani k cestě do Říma však váhavý Lucemburk opět nenašel. Situace proto využili bratr Zikmund a bratranec Jošt. Rovněž oni byli roku 1410 postupně zvoleni římskými králi. Svatá říše římská tak měla tři krále z jednoho rodu, avšak brzká Joštova smrt a Václavova nečinnost přisoudily konečné uznání Zikmundovi. K tomu měla Evropa i tři papeže. 

Aby nebylo nepříliš šťastných Václavových kroků málo, tak panovník roku 1409 podepsal Dekret kutnohorský, čímž si chtěl naklonit reformní část pražských univerzitních učenců. Dokument byl totiž dílem univerzitní skupiny, k níž patřil i Jan Hus, který se zpočátku těšil králově přízni. Dekret omezil vliv Husovým myšlenkám málo nakloněným univerzitních mistrů ze zahraničí, kteří po jeho prosazení začali školu opouštět.

TIP: Intimní otazník nad českým králem: Měl Václav IV. dceru?

Taktické vítězství Husových stoupenců univerzitní výuku ochudilo a Václav IV. se za hranicemi dostal do řečí, že se spřáhl s lidmi kolem podezřelého reformátora Husa. Ani pozdější odsouzení Husa jako kacíře, ani výzva Kostnického koncilu i bratra Zikmunda k zásahu proti sílícímu kacířství v Českém království nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Král se víc a víc uchyloval do ústraní, zejména právě na Nový Hrad u Kunratic. Nakonec Václav IV. zemřel 16. srpna 1419, necelé tři týdny po defenestraci. 

Viktor Laiskodat, starosta indonéského Kupangu, rozhodl o přesunu začátku výuky pro středoškoláky v posledním ročníku. Dle vědecky podložených doporučení by měla náctiletá mládež usedat do lavic o půl deváté, nebo i později.

TIP: V ruském Ojmjakonu se školy uzavírají až při −56 °C

Přesto se hned deset kupangských středních škol vydalo proti proudu a od konce února nutí žáky ke studiu už o půl šesté. Hlavní motivace prý spočívá v utužení disciplíny; nařízení nicméně čelí sílící kritice, že extrémně brzké vstávání může narušit spánkové cykly studentů a v důsledku ohrozit jejich zdraví.

Krevní msta je mimořádně odpudivá záležitost, jejíž počátky můžeme nalézt v předstátních společenstvích. Mohlo by se proto zdát, že s civilizačním vývojem, rozvojem etiky a humanismu skončí v propadlišti dějin. Ovšem to by byl hluboký omyl. Krevní mstu využívaly i totalitní režimy ve 20. století. Princip má a měla zdánlivě jednoduchý: údajný trest pro jednotlivce je rozšířen na všechny rodinné příslušníky. Co na tom, že s tím nijak nesouviseli. Co na tom, že dokonce ani údajní viníci nic neprovedli. Pomsta zneužívala vztahu člověka k jeho rodině a jeho blízkým. Právě ti bývají pověstným slabým článkem pro většinu z nás.

Vlastenci do exilu

Obavy ze dnů budoucích se v Československu s plnou silou objevily hned po skočení tzv. mnichovské konference – koncem září 1938. Stát přišel o část území nazývanou Sudety, po pár dnech abdikoval prezident Edvard Beneš a odešel do exilu. Nebyl sám a hlavní vlna exulantů ho následovala o půl roku později, v březnu 1939. Tehdy vznikl Protektorát Čechy a Morava a ze Slovenska pak Slovenský štát.

Jak říká historik Jiří Plachý, do exilu utíkali vlastenci. Nejvíce politických uprchlíků se rekrutovalo z řad levice, ale také z představitelů establishmentu první republiky: diplomaté, poslanci vládních i opozičních stran, novináři. Významnou skupinu představovali vojáci, kteří v prvních měsících využívali cesty přes Polsko. Řada jejich strastiplných cest by posloužila jako dobrý námět pro dobrodružný film. Vstupovali poté do zahraničních armád, nejprve ve Francii, pak ve Velké Británii a také v Sovětském svazu.

Informace

Řada lidí se s nacistickou okupací nechtěla smířit, bojovali proti ní jak lidé doma, tak v zahraničí. A právě zahraniční exil potřeboval informace z domova a také navázat spolupráci s odbojáři. Formálně sice na území Protektorátu Čechy a Morava fungovala vláda, prezident, a dokonce existovalo tzv. vládní vojsko, ale nad tím vším dohlížel úřad protektora. Toho jmenovala nacistická německá administrativa a protektorátu neomezeně vládl. Do úřadu nastoupil nejprve protektor Konstantin von Neurath. Málo „razantního“ von Neuratha pak Vůdce nahradil Reinhardem Heydrichem, který patřil k nejvyšším špičkám nacistického režimu.

Blonďatá bestie

Heydrich do svého úřadu nastoupil 28. září 1941 a hned vyhlásil výjimečný stav na celém území. Vznikaly stanné soudy, které vynášely rozsudky smrti a předávaly obviněné obávanému gestapu. Rozsudky se vykonávaly okamžitě, bez možnosti jakéhokoliv odvolání či přezkoumání. Jako první popravili představitele odbojové skupiny Obrana národa: generála Josefa Bílého a generála Huga Vojtu. O život přišlo nejméně 247 českých vlastenců, Heydrich odstartoval židovské transporty a nechal vytvořit terezínské ghetto. Dle historika Jiřího Plachého bylo Heydrichovým úkolem bezohledně potlačit odbojové hnutí a beze zbytku vydrancovat hospodářský potenciál českých zemí. Z bestiálních metod tohoto vysokého blonďáka, mimochodem milovníka hudby, dodnes mrazí.

Operace Anthropoid

Speciální akce, která měla zlikvidovat nenáviděného i obávaného Heydricha, připravovali v Londýně delší dobu. Právě tam se nacházelo výcvikové středisko našich vojáků, letců a parašutistů. První plánovaný termín připadl na 28. říjen, na výročí založení Československé republiky. Ovšem během výcviku se jeden z parašutistů zranil a nastaly i technické problémy. Termín odletu se tak odložil. Parašutisté výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B se tak na protektorátní území dostali až v prosinci 1941. Přežívali velmi těžce, bez statečné pomoci domácích odbojářů by to nezvládli. A i přes veškeré komplikace se jim podařilo 27. května 1942 Heydricha těžce zranit. O pár dní později v nemocnici zemřel.

Nacistický teror

A dostáváme se k masivnímu užití krevní msty. Nacisté běsnili. Vyhlásili další stanné právo, následovaly stovky poprav. Obce Ležáky a Lidice byly exemplárně vyhlazeny. Volání po „krvi odvety“ podporovali také novináři-kolaboranti. Jeden z nich, dokonce šéf Národního svazu novinářů Vladimír Krychtálek, ve svém projevu 22. června 1942 řekl: „Pan Beneš chce krev. Jak by se asi tvářil, kdyby se dozvěděl, že tentokráte nebude ve hře krev svedených a jemu lhostejných lidí, nýbrž krev lidí Benešových?“

Princip krevní msty se stal součástí nacistických praktik. Ostatně trestání těch, jejichž rodinní příslušníci odešli do exilu, nebylo ničím novým. Již dříve byli perzekvováni a hromadně zatýkáni v rámci tzv. akce E. Ano – E jako Emigrant. Tentokrát nacisté došli ještě o pomyslný krok dále. Zřídili internační tábor ve Svatobořicích na Kyjovsku.

Do Svatobořic

Nacistické bezpečnostní složky začaly okamžitě zpracovávat databázi informací o všech příbuzných emigrantů. Hlavní říšský bezpečnostní úřad pak vydal hned 17. září 1942 příkaz k zatýkání. Svážení lidí do Svatobořic probíhalo v naprostém utajení. Josef Jaroslav Filipi k nim patřil, jeho syn bojoval v zahraniční armádě. Později vzpomínal: „Gestapáci nás buď sami zatýkali, nebo dávali zatýkat našimi četníky. Drželi nás ve svých věznicích, než nás dokázali dopravit do Svatobořic, kde nás nechali první tři měsíce hladovět, zakázavše jakoukoliv pomoc z domova. V táboře nás vyslýchali a fotografovali, potom odtáhli, ale občas přijížděli, aby si odváželi mladé muže na práci do Brna nebo aby některé osoby odvlekly k soudu nebo do koncentračních táborů.“

Internační tábor Svatobořice se velmi podobal koncentračním táborům. Formálně se označoval jako „detenční zařízení“ podřízené ministerstvu vnitra. Ve skutečnosti tam vše řídili gestapáci. Panovaly tam velmi tvrdé poměry. Ostatně o veliteli lágru Franzi Kaiserovi uvedl Filippi toto: „Byl to člověk do krajnosti zištný, neštítil se nejhrubších podvodů. Byl surovec a sadista, který se zálibně pásl na utrpení těch, jež nelidsky trestal za nepatrné přestupky. Hleděl nám všemožně náš už tak dosti neblahý osud ztrpčovat.“

V seznamu jmen internovaných nacházíme příbuzné bývalých politiků, zahraničních vojáků a partyzánů – včetně dětí. Celkově zde žilo kolem dvou tisíc lidí. Neměli přitom žádnou možnost na odvolání. Dokonce nevěděli ani to, jak dlouho budou muset ve Svatobořicích zůstat. Většina z nich tam musela žít až do konce války. Zcela nevinní lidé, kteří neměli se zabitím Reinharda Heydricha nic společného.

Proč?

Strach byl hlavním motivem řady hrůzných nacistických činů. Přidávala se k němu i touha po pomstě. S tím souvisí také dovětek zastřelen s celou rodinou. Lidé se měli bát a přestat s protinacistickými aktivitami.

Němci označovali za viníky všech hrůz emigranty v exilu. Karl Hermann Frank k tomu ve svém projevu v říjnu 1942 řekl toto: „Česká emigrantská klika, která na jistou dobu ztratila dech, štve znovu k povstání a sabotáži. Abychom pánům zacpali nectnou hubu, vzali jsme zatím rodinné příslušníky těchto žvanilů, kteří jsou ke svým vlastním soukmenovcům tak bezohlední, do zajišťovací vazby a dali jsme je do internačního tábora. Uvidíme, zda jejich hloupé povídačky ustanou. Kdyby štvali dále, byli bychom nuceni postupovati příslušným způsobem proti vězňům. Pak se mohou tito lidé poděkovati tak zvané česko-slovenské státní radě se sídlem v Londýně.“

TIP: Konečné řešení české otázky: Vhodné poněmčit, ostatní zlikvidovat!

Historik Jiří Plachý vysvětluje: „U veřejnosti měl být vyvolán pocit, že za protektorátní teror nejsou zodpovědní nacisté, ale exiloví politici. Byl to naprostý nesmysl a připomíná to všeobecnou propagandu totalitních zemí, které vytvářejí dojem, že viníky jsou oběti.“ 

O pohlaví želv, které se mají vylíhnout, podobně jako o pohlaví mnoha dalších plazů, rozhoduje teplota, za jaké se vyvíjejí zárodky v nakladených vejcích. Želví embryo zaznamenává okolní teplotu speciálními čidly v mozku. Při různých teplotách jsou odlišně aktivovány geny zodpovědné za produkci samčích nebo samičích hormonů a odlišné hladiny hormonů pak „přehodí výhybku“ při vývoji pohlavních orgánů směrem ke vzniku samice nebo samce. 

Pohlaví na teplotní houpačce

Jestliže se teploty pohybují v poměrně úzkém rozmezí optimálních inkubačních teplot, z vajec se ve vyrovnaném poměru líhnou zástupci obou pohlaví. Stačí však, aby při inkubaci panovaly o něco vyšší nebo naopak nižší teploty, a rázem mezi potomstvem převládají buď jen samičky, nebo naopak samci. 

Vzestup teplot v důsledku globálního oteplování už dnes citelně dopadá na vývoj embryí ve vejcích plazů a želvy nejsou výjimkou. U karet obrovských (Chelonia mydas) z Velkého bariérového útesu vědci hlásí povážlivý posun v poměru pohlaví. Tyto mořské želvy kladou vejce na stále stejná místa a jak teplota stoupá, ze zárodků se ve stále větší míře líhnou samice. Zatímco na jihu Velkého bariérového útesu, kde teploty nejsou tak vysoké, se líhnou samičky asi ze dvou třetin nakladených vajec, na severním okraji útesu už vyšplhal podíl samic mezi vylíhlými mláďaty na 99 %. S takhle vychýleným poměrem mezi samci a samicemi se populace karet obrovských dostává do vážných potíží. Samice se nemají s kým pářit a kladou neoplozená vejce. 

Odborníci však upozorňují, že řada druhů želv se v průběhu milionů let dokázala vypořádat jak se silnými ochlazeními, tak i s výraznými vzestupy teplot. Jak tyto želvy úkladům klimatických změn odolaly? Jednu z možných odpovědí nabízí čínsko-australský tým vedený Wei-Guo Duem z pekingské Čínské akademie věd a Rickem Shinem z Macqeurieho univerzity v Sydney. Výsledky jejich studie zveřejnil významný vědecký časopis Current Biology. 

Boj s odchylkami teplot

Du, Shine a jejich spolupracovníci si pro pokusy vybrali sladkovodní čínskou želvu Reevesovu (Mauremys reevesii). Vědci pečlivě měřili teplotu inkubovaných želvích vajec a zjistili, že ta se může na různých místech jednoho vejce lišit až o 4,7 °C! V průměru se rozdíly teplot na jednom vejci pohybovaly kolem 1,7 °C, ale i takový rozptyl může ve vývoji zárodků sehrát významnou roli. Želví embryo by mohlo využít rozdíly teplot uvnitř vejce k tomu, aby samo ovlivňovalo vývoj svých pohlavních orgánů. Muselo by se však během inkubace aktivně pohybovat ve vejci a vyhledávat podle potřeby buď jeho chladnější, nebo naopak teplejší část. Dokážou to želví zárodky?

Vědci vpravili do některých vajec látku, která embryím vyřadí z činnosti mozková čidla pro vnímání teploty, a sledovali pohyb zárodků uvnitř vajec zahřívaných z jedné strany lampou. Po týdnu zjistili, že se embrya uvnitř vejce posunula. Ne o mnoho, ale změna pozice byla přesto zcela zřetelná. Zárodky s narušeným mozkovým „teploměrem“ však zůstaly bez pohybu na jednom místě. 

V dalším pokusu vědci inkubovali vejce s funkčním nebo vyblokovaným „teploměrem“ při teplotách buď o něco nižších, nebo naopak o něco vyšších než teplota, za níž se mláďata želvy Reevesovy vyvíjejí ve vyrovnaném poměru pohlaví 1 : 1. Zárodky s plně funkčním tepelným čidlem se dokázaly s odchylkou od optimální teploty vyrovnat a mláďata se líhla i nadále ve vyrovnaném poměru pohlaví. U embryí neschopných vnímat okolní teplotu navodilo i mírné ochlazení masový vývoj v samce. Zvýšení teploty naopak udělalo z valné části populace samice. 

Vědci předpokládají, že embrya schopná vnímat teplotu dovedou pohybem uvnitř vejce teplotní odchylku do určité míry vyrovnat. Embrya, která teplotu neregistrují, však odchylku od optimální teploty kompenzovat nedokážou. 

Otazníky zůstávají

Du a Shine jsou přesvědčeni, že aspoň některé druhy želv dokážou globální změně klimatu částečně vzdorovat. Řadou strategií pro ovlivnění inkubačních teplot vajec disponují i želví matky. Mohou zvolit pro hnízdo stinnější místo, nebo ukládat vejce hlouběji pod povrch. Nepříznivým důsledkům vzestupu teplot tak mohou vzdorovat želvy Reevesovy společným úsilím matek a zárodků ve vejcích.

Řada herpetologů je k závěrům studie čínsko-australského týmu skeptická. Pozastavují se nad poměrně malým posunem zárodku ve vejci a namítají, že to ke kompenzaci nevhodně vysokých teplot nestačí. Želví embryo je uvnitř vejce uvězněno mezi vzduchovou komůrkou a objemným žloutkem. V oboustranném sevření má zárodek podle skeptiků, jako je Frederic Janzen z Iowa State University, prakticky nulový manévrovací prostor. Rick Shine spekuluje, že se embryo nemusí uvnitř vejce pohybovat vlastními silami, ale že změna teploty vyústí v odlišné rozložení tlaků ve vejci. Při ochlazení je pak zárodek natlačen do teplejších částí vejce a naopak, při ohřátí je stažen do části s nižší teplotou. Mechanismy, které by stály v pozadí těchto posunů, zůstávají záhadou. 

Stále také není jasné, jaké pohyby embryo ve vejci vykonává. Vědci měřili polohu zárodku jen na začátku inkubace a následně pak s odstupem jednoho týdne. Posouvá se embryo pomalu po celou dobu, nebo rychle změní polohu už na začátku inkubace a pak už se nehýbe? Jasné je tedy jen jedno. Před výzkumem vývoje pohlaví želv a dalších plazů zůstává i nadále celá řada nezodpovězených otázek.

Image

Čtěte také

Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

Žijeme v době internetu. Pokud jde ale o komunikaci ve vesmíru, stále spoléháme na rádiové vlny, vlastně již od samotného počátku. Technologický zvrat by v tomto směru měla přinést připravovaná mise Artemis II, v současnosti plánovaná na listopad 2024, která bude používat ke spojení se Zemí systém pro optickou laserovou komunikaci.

Optická komunikace v tomto případě namísto rádiových vln využívá infračervené laserové paprsky, které zahrnují elektromagnetické záření o mnohem kratší vlnové délce. Díky tomu lze přenést mnohem větší objem dat a v kratší době, než u klasického rádiového vysílání. Podstatnou výhodou je i to, že optická komunikace spotřebuje méně energie.

Laserové spojení s Měsícem

Mise Artemis II bude mít k dispozici spojení prostřednictvím systému Optical Communications System (O2O). „Chceme mít kvalitní videa z Měsíce,“ vysvětluje manažer projektu O2O Steven Horowitz. „Záběry pořízené z Měsíce během programu Apollo byly, jak si jistě vzpomínáte, zrnité a nepříliš kvalitní. Díky technologii O2O budou astronauté programu Artemis posílat na Zemi v reálném čase mnohem kvalitnější snímky a videa.“

Laserová komunikace nebude jen pro efekt, i když i to je velmi důležité pro udržení přízně veřejnosti. Laserem lze přenášet i data, například údaje nezbytné pro řízení letu, informace o zdravotním stavu astronautů a v neposlední řadě i ohromné množství vědeckých dat, které získají přístroje na palubě kosmické lodi.

TIP: Velký měsíční návrat: NASA oznámila jména astronautů mise Artemis II

Rychlá a spolehlivá komunikace by navíc byla zcela zásadní, pokud došlo k nějaké nečekané události, jako byla třeba nehoda během mise Apolla 13. Vše nasvědčuje tomu, že by optická komunikace měla v budoucnu ovládnout vesmírné lety. Dokonce se uvažuje o tom, že by u Měsíce mohl vzniknout satelitní internet LunaNet, který by rovněž spoléhal na lasery.

Ikonický spinosaurus, známý ze slavného souboje s tyranosaurem v Jurském parku 3, žil přibližně před 112 až 94 miliony let na území dnešní Afriky. Nedávný objev ale potvrdil, že centrem evoluce linie dravých spinosauridů bylo dost možná dnešní Španělsko.

Andrés Santos-Cubedo ze španělské Univerzity Jakuba I. v Castellónu de la Plana a jeho spolupracovníci ve studii publikované vědeckým časopisem Scientific Reports popsali dříve nalezenou čelist, zuby a a několik obratlů z geologické formace Arcillas de Morella jako nový druh dinosaura ze skupiny spinosaurů. Šlo o velkého predátora, kterého paleontologové pojmenovali Protathlitis cinctorrensis, podle rázovitého městečka Cinctorres, kde byly fosilní pozůstatky objeveny.

Spinosauři ze Španělska

Protathlitis sice nedosahoval proporcí děsivého spinosaura, podle odhadů a srovnávacích analýz ale nebyl o mnoho menší. Žil asi před 127 až 126 miliony let, čili ve spodní křídě. Byl tedy prakticky současníkem dalšího spinosaurida z této oblasti Iberospinus natarioi, jehož pozůstatky byly objeveny v Portugalsku.

Badatelé se domnívají, že v oblasti dnešního Španělska proběhla ve spodní křídě raná fáze evolučního vývoje spinosauridů. Pak se tito velcí predátoři mohli dostat na území severní Afriky, kde na přelomu spodní a svrchní křídy vznikli gigantičtí spinosauridi včetně rekordního spinosaura.

TIP: Analýza kostí ukázala, že dravý Spinosaurus byl nelítostným vodním predátorem

Doposud přitom není jasné, zda spinosauridi, poté co uspěli v severní Africe a stanuli na vrcholu potravního řetězce, dále zůstávali na Iberském poloostrově anebo tam vymřeli. Ve fosilním záznamu této oblasti mizí už ve spodní křídě, ale fosilní záznam, jak paleontologové dobře vědí, nebývá úplně spolehlivý.

Máte raději rozinky, nebo hrozinky? Ať tak či onak, dobrá zpráva zní, že si můžete vybrat, protože obě varianty jsou rovnocenné. Rozinky i hrozinky jsou stejně spisovné a mají tentýž význam. Liší se ovšem ve způsobu, jakým vznikly.

TIP: Kde se vzalo rčení o gustu a dišputátu

Starší a původnější je rozinka, vycházející z latinského racemus, což značí hrozen. Do češtiny však slovo nepřišlo přímo z latiny, nýbrž oklikou nejprve přes francouzštinu a poté němčinu. Oproti tomu hrozinka vznikla až druhotně: Lidová etymologie si rozinku mylně odvodila od hroznu, a tak se objevila rovněž podoba s „h“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.