Podle Einsteinovy obecné relativity se gravitace těsně pojí se zakřivením časoprostoru, k němuž dochází v přítomnosti hmotných objektů: Čím hmotnější těleso, tím víc se kolem něj časoprostor zakřivuje. Pokud se hmotné objekty pohybují, zakřivení časoprostoru se mění. A při jejich zrychlování dochází – za určitých okolností – k „vlnění“ časoprostoru. Vznikají tak gravitační vlny, jež se šíří rychlostí světla. Nesou energii, takže vlastně představují gravitační záření, podobně jako elektromagnetické záření nesoucí energii.

Bude to oříšek

Existenci gravitačních vln navrhl již roku 1905 francouzský teoretický fyzik Henri Poincaré a v roce 1916 je předpověděl Albert Einstein v rámci své obecné teorie relativity. Od té doby se badatelé snažili jev zachytit, ale postupně se ukázalo, že půjde o hodně tvrdý oříšek. Uplynulo celé století, než se vědcům konečně podařilo gravitační vlny přímo detekovat.

První solidní nepřímý doklad jejich existence poskytlo pozorování dvojhvězdy Hulse–Taylor v souhvězdí Orla. Tento extrémní objekt, objevený v roce 1974, tvoří pulzar PSR B1913+16 s neutronovou hvězdou. Perioda jejich vzájemného oběhu se neustále zkracuje, a to o 76,5 mikrosekundy za rok. Asi za 300 milionů let by se tedy měly srazit. Odborníci předpokládali, že je zmíněné zkracování důsledkem vyzařování gravitačních vln, které odnášejí pryč energii. V roce 1993 obdrželi Russell Hulse a Joseph Taylor za objev a výzkum zmíněné dvojhvězdy Nobelovu cenu za fyziku. 

Léta hledání

Nepřímý důkaz existence gravitačních vln povzbudil fyziky ke snaze detekovat je přímo. Slouží k tomu gravitační detektory, jejichž první prototypy vznikly již v 70. letech 20. století. Navzdory značnému úsilí a neustálému vylepšování však dlouho žádné gravitační vlny nenacházely.

Velké vzrušení vyvolal v roce 2014 experiment BICEP2 alias Background Imaging of Cosmic Extragalactic Polarization, probíhající na polární stanici Amundsen–Scott na jižním pólu. Vědecký tým ohlásil, že při pozorování reliktního záření zachytil „otisk“ primordiálních gravitačních vln ze samotného úsvitu vesmíru. Nakonec však badatelé museli své výsledky odvolat, protože naměřená data ve skutečnosti pocházela z kosmického prachu v Mléčné dráze.

Trofej získává LIGO

Vítězem stoletého klání o objev gravitačních vln se stal tým experimentu LIGO neboli Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory, který 11. února 2016 oznámil jejich první potvrzené pozorování. Došlo k němu přitom o něco dřív, 14. září 2015. Za dlouho očekávaný historický průlom pak v roce 2017 získali Nobelovu cenu za fyziku Rainer Weiss, Kip Thorne a Barry Barish.

Analýzou gravitačních vln lze zjistit řadu cenných informací: Ukázalo se, že původcem prvního detekovaného gravitačního zavlnění se stala srážka a následné splynutí dvou černých děr hvězdné velikosti, o hmotnosti 29 a 36 sluncí. Událost dostala označení GW150914 (ze spojení „gravitational wave“, tedy „gravitační vlna“), odehrála se zhruba 1,3 miliardy světelných let od nás a vznikla při ní černá díra o hmotnosti 62 sluncí. Zbývající hmotu odpovídající třem ekvivalentům Slunce odnesly v podobě energie gravitační vlny. Během splynutí černých gigantů se v posledním zlomku sekundy uvolnila energie přesahující více než padesátkrát výkon všech stálic v pozorovatelném vesmíru. 

Nejen černé díry

Od té doby zachytily observatoře v čele s LIGO řadu gravitačních vln z podobných událostí, při nichž splynuly dvě černé díry hvězdné velikosti. Zhruba rok a půl po první detekci, 16. října 2017, ohlásily týmy LIGO a Virgo zachycení nového typu gravitačního vlnění: O měsíc dřív, 17. srpna, totiž detekovaly vlny ze srážky dvou neutronových hvězd. Při události s označením GW170817 se střetly neutronové stálice o celkové hmotnosti 2,82 slunce.

Když se srazí dvě černé díry, obvykle se nekoná žádný vzrušující vesmírný ohňostroj. V případě kolize neutronových hvězd však odborníci předpokládali explozi, při níž se uvolní spousta elektromagnetického záření. Dané exploze se označují jako kilonovy, protože odpovídají asi tisícinásobku zářivosti novy. Její příčina je ovšem odlišná, a sice termojaderný výbuch na povrchu bílého trpaslíka v těsné dvojhvězdě, který se opakuje v dlouhém horizontu. Existence kilonov byla předpovězena zhruba před třiceti lety a první událost tohoto druhu pozoroval Hubbleův teleskop v roce 2013.

Kam vedou stopy

Při detekci gravitačních vln GW170817 zachytila americká vesmírná observatoř Fermi velice intenzivní výtrysk gama-záření, který dostal označení GRB 170817A. Vytrvalé úsilí asi sedm­desáti teleskopů a observatoří vedlo k objevu události AT 2017gfo, jež byla patrná v širokém rozmezí elektromagnetického spektra.

Záhy se potvrdilo, že jak gravitační vlny GW170817, tak krátký gama-záblesk a událost AT 2017gfo tvoří projev srážky neutronových hvězd a následné exploze kilonovy. Astronomové danou kolizi vystopovali v blízkosti čočkové galaxie NGC 4993 v souhvězdí Hydry, kterou od nás dělí asi 144 milionů světelných let. Gama-záblesk byl přitom zaznamenán jen 1,7 sekundy po detekci gravitačních vln, což hezky dokládá, že se zmíněné vlnění skutečně pohybuje rychlostí světla.

Na podzim roku 1943 se německým silám v Itálii pod velením polního maršála Alberta Kesselringa podařilo zastavit postup anglo-amerických vojsk na Gustavově linii – obranném pásmu táhnoucím se napříč celým Apeninským poloostrovem od řek Garigliano a Gari na východě až po přístavní městečko Ortona na západě. 

Do Vánoc v Římě

Ve snaze opět získat iniciativu navrhl velitel britské 8. armády generál Bernard Montgomery plán počítající s průlomem Gustavovy linie na jejím východním okraji, kde měly síly V. sboru pod velením generálmajora Christophera Vokese překročit řeky Sangro a Moro, vydat se na sever k Pescaře, následně se stočit na západ a podél silnice Pescara–Řím dojít až k Věčnému městu a obsadit je. Mezi Sangrem a Pescarou ležela vzdálenost sotva 30 km a rozvědka hlásila, že Němci v oblasti nemají žádné početnější síly, Montgomery proto doufal, že Řím padne do Vánoc.

Co se Ortony týče, velitel 8. armády se na základě zpráv rozvědky domníval, že Němci ji nebudou bránit, neboť pro ně neměla prakticky žádný význam. Britský generál proto předpokládal, že Vokesův sbor Ortonu obsadí prakticky bez boje.

Němci si ale byli ve skutečnosti slabiny v Gustavově linii vědomi. Daný sektor Apenin hájila 10. armáda pod velením generála Joachima Lemelsena, který do oblasti na Kesselringův rozkaz vyslal LXXVI. tankový sbor vedený generálem Traugottem Herrem o síle čtyř divizí. Jednou z nich byla i 1. divize padákových myslivců generálporučíka Richarda Heidricha, kteří měli později sehrát roli obránců Ortony.

Krvavé řeky Sangro a Moro

Montgomeryho ofenziva začala 25. listopadu 1943, kdy britská 78. pěší divize vyrazila k pokusu o přechod Sangra. Operace, která měla trvat sotva pár dní, se ale kvůli nečekaně tuhému odporu zakopaných Němců protáhla na celý týden. Během něj Britové ztratili na 4 000 mrtvých a raněných, a když se Němci 2. prosince stáhli na sekundární obrannou linii na řece Moro, byla divize na pokračování v operaci příliš vyčerpaná. Montgomery ji proto stáhl do zázemí pro doplnění stavů a místo ní na frontu povolal 1. kanadskou divizi. Ta na italském válčišti působila již od invaze na Sicílii v létě 1943 a na bojišti tak nešlo o žádné nováčky. Když pak počátkem prosince Kanaďané dorazili, generálmajor Vokes jim svěřil úkol překročit Moro a vytvořit zde předmostí pro postup k Ortoně.

Stejně jako mnoho jiných řek v oblasti i Moro protéká úzkou roklí se strmými svahy, které obráncům poskytovaly významnou výhodu. Všechny mosty v navíc Němci vyhodili do povětří, Kanaďané proto neměli jinou možnost než přímý útok.

Ten začal 6. prosince s cílem obsadit vesnice San Leonardo, San Donato a Villa Rogatti, hájené muži 90. divize tankových granátníků. Villa Rogatti padla ještě ten samý den, útok na San Donato a San Leonardo ale byl s velkými ztrátami odražen. Druhou zteč kanadští vojáci provedli o čtyři dny později a po celodenním tvrdém boji a za vydatné podpory tanků kanadského 1. obrněného pluku se jim podařilo obranné pozice obejít. Němci, kterým tak náhle hrozilo obklíčení, se proto raději spořádaně stáhli k Ortoně.

Líčení ortonské pasti

Po přechodu Mora již bylo Montgomerymu jasné, že jeho plán na dobytí Říma do Vánoc je v troskách. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí, které proměnilo terén v jednu velkou bažinu, vyvstala potřeba nalézt pro 8. armádu vhodné pozice pro přezimování. Ortona se přitom přímo nabízela – ležela jen několik kilometrů od Mora, byla dostatečně velká pro ubytování mnoha vojáků a její hluboký přístav by výrazně zkrátil spojenecké zásobovací trasy. V této chvíli Montgomery stále ještě předpokládal, že Němci Ortonu nebudou bránit. Nemohl tušit, že se hluboce mýlí – zatímco britský V. sbor krvácel na Sangru a Moru, vojáci 1. praporu 1. divize padákových myslivců se ve městě pilně připravovali na bitvu.

Pokračování: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (2)

Ortona se rozkládala na vrcholku vysokého útesu a z naprosté většiny ji tvořila spleť úzkých uliček. Odstřelem vytipovaných budov a nahromaděním trosek do ulic tak němečtí ženisté poměrně rychle vytvořili neprostupný labyrint. Do trosek i budov následně Němci nastražili stovky min i nástražných náloží. Při jejich umisťování se fantazii nekladly meze; v některých případech jako past posloužila i obyčejná toaleta s lankem detonátoru připojeným k páčce splachovadla či láhev vína na stole s takřka neviditelným nástražným drátem uvázaným okolo hrdla.

V nejmladší době ledové jsme měli jisté pletky s neandertálci. Díky tomu máme v genomu určitý podíl neandertálských genů, které mohou mít někdy až nečekaný vliv na náš život. Podle nové studie publikované v odborném časopisu The Pharmacogenomics Journal, se to týká i toho, jakým způsobem lidské tělo odstraňuje léky.

Odbourávání léků a dalších cizorodých látek v těle má na starost velká skupina enzymů, označovaných jako cytochromy P450 (CYP). Pracují především v játrech, ale i v dalších tkáních. Jedním z nich je enzym CYP2C9, který se vyskytuje v různých variantách. Nejčastější z nich je varianta CYP2C9*1, kterou vlastní asi 88 % moderních Evropanů.

Neandertálské enzymy

Asi 12 % Evropanů má v genomu variantu CYP2C9*2, která se liší v jediném písmenu genetické abecedy, ale zároveň je asi o 70 % méně efektivní v odbourávání léků jako je protisrážlivý warfarin nebo fenytoin proti epilepsii. Stejní lidé obvykle mívají i specifickou variantu jiného, příbuzného enzymu CYP2C8, konkrétně variantu CYP2C8*3. Tento enzym je pro změnu zásadní pro odbourávání protizánětlivých léků, jako je ibuprofen, pak také statinů nebo řady léků při chemoterapiích.

Hugo Zeberg z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a jeho spolupracovníci prozkoumali genomy dnešních lidí ze 146 rodin, společně s genomy dávných lidí a neandertálců. Dospěli k závěru, že se do genomů části lidstva v tomto případě dostal kus DNA, který současně obsahoval „pomalé“ varianty obou enzymů, tedy CYP2C9*1 a CYP2C8*3. Došlo k tomu asi před 60 tisíci let a ovlivňuje nás to dodnes.

TIP: Dozvuky minulosti: Jak vymřelí neandertálci ovlivňují lidské geny

„Tohle je jeden z případů, kdy má náš románek s neandertálci přímý dopad na medicínu,“  poznamenává Hugo Zeberg. Dotyčné neandertálské geny komplikují život lékařům i pacientům – dávky řady léků, které jsou jinak pro pacienty bezpečné, mohou být pro lidi vybavené neandertálskými enzymy toxické.

„Na podzim roku 1813 jsem vyjel ze svého domu v Hendersonu na březích Ohia do Louisville. Když jsem míjel Barrens jen pár mil za Hendersonem, spatřil jsem holuby stěhovavé letící ze severovýchodu na jihozápad v množství, jaké jsme do té doby neviděli.“

„Vzduch jich byl doslova plný. Polední světlo zastínili podobně jako při zatmění Slunce. Jejich trus padal na zem, jako kdyby to byly velké vločky sněhu a neustálé svištění perutí mě uspávalo. Před západem slunce jsem dojel do Louisville vzdáleného pětapadesát mil. Holubi stále táhli oblohou v neztenčených počtech a tak tomu bylo po celé tři další dny.“ Tak popisuje tah holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) slavný americký přírodovědec John James Audubon ve své knize Birds of America. 

Bezhlavý lov na holuby

J. J. Audubon ve svém popisu migrující holubí záplavy dodává: „Lidé byli ve zbrani. Na březích řeky Ohio stály davy mužů a chlapců a nepřetržitě stříleli na táhnoucí holuby, kteří při přeletu nad řekou sklouzli do menší výšky. Spousty jich byly zasaženy. Déle než týden se místní lidé neživili ničím jiným než holubím masem a nemluvili o ničem jiném než o holubech.“

I z těchto dvou krátkých úryvků jsou zřejmé dva zásadní momenty existence holubů stěhovavých. Zaprvé jejich omračující množství a zadruhé bezohledný lov. Zprávy o nových holubích hnízdištích se šířily nově zavedeným telegrafem rychlostí blesku. Po nově zbudovaných železničních tratích se k nim hrnuli lovci a z hnízdišť pak opačným směrem putovaly sudy s naloženým holubím masem. Holubi se zdaleka jen nestříleli. V nízko letících hejnech je lovci sráželi dlouhými tyčemi a na hnízdištích je lapali do sítí. Líčili na ně návnadu z kukuřice máčené do whisky, omámené ptáky pak chytali a jednoduše jim zakroutili krkem. Lovci holubů stěhovavých nepohrdli ani těmi nejbrutálnějšími metodami. Někteří nechávali pochytané holuby udusit ve výparech z hořící síry.

Z miliard na nulu

Tahy holubů stěhovavých nebyly pravidelné. Tito ptáci nelétali na jižně položená zimoviště či severně položená hnízdiště. Hlavní hnací silou jejich migrací byl hlad. Hnízdili většinou v oblasti Velkých jezer a na jednom místě vydrželi třeba celé roky. V těchto letech se jejich masové tahy nekonaly. Jakmile však holubi pocítili nedostatek potravy, zvedli se a letěli. Jejich hejna se pohybovala rychlostí kolem 100 kilometrů v hodině. 

Odhaduje se, že v Severní Americe před zahájením masových lovů žilo tři až pět miliard holubů stěhovavých. Přesto 1. září 1914 uhynul v zoologické zahradě v americkém Cincinnati poslední kus – samička Martha. Pták, který kdysi omračoval svou hojností, byl nenávratně ztracen.

Mrtvolku posledního holuba stěhovavého zamrazili pracovníci zoo ve 150 kilogramů těžkém bloku ledu a poslali ji vlakem z Cincinnati do Washingtonu. Tam se jí ujali preparátoři ze Smithsonian Institution. V muzejních sbírkách této instituce je vycpaný exemplář vystaven dodnes. 

Zasaženi na sestupu?

O důvodech vyhynutí holuba stěhovavého vedou vědci rozsáhlé diskuse. Bezohledný lov k němu zcela jistě přispěl významnou měrou. Byl to ale jediný důležitý faktor? Nedávný výzkum naznačoval, že populace těchto ptáků nebyly vždycky tak početné a prodělávaly velké výkyvy. Vědci proto spekulovali, že v 19. století zastihl bezohledný lov holuby stěhovavé na sestupu, z kterého by se zřejmě vzpamatovali, kdyby je nesrazilo na kolena masové vybíjení. 

Tým genetiků vedený Beth Shapirovou z University of California v Santa Cruz ale publikoval ve vědeckém týdeníku Science výsledky analýz DNA izolované z nepatrných vzorků tkání odebraných z vycpaných holubů stěhovavých a ty teorie o kolísání početnosti holubí populace jednoznačně vyvracejí. Vědci zároveň odhalili jinou velkou slabinu tohoto kdysi tak početného ptačího druhu. 

Osudová jednobarevnost

Velké populace živočichů mají obvykle pestrou dědičnou informaci a jednotlivci v nich nesou rozdílné varianty týchž genů. Díky tomu mají velké a geneticky pestré populace navrch nad malými a geneticky „jednobarevnými“ populacemi, protože při změně životních podmínek se ve velké a pestré populaci vždycky najdou nositelé takových variant genů, které jsou v nových životních podmínkách výhodné.

Beth Shapirová prozkoumala DNA izolovanou z několika muzejních exemplářů holuba stěhovavého pocházejících z různých míst USA. S překvapením zjistila, že obrovská holubí populace byla geneticky jednobarevná. V obřích hejnech působil přírodní výběr velmi rychle. Výhodné varianty genů se tu bleskově rozšířily a vytlačily varianty genů, jež momentálně nepřinášely výhodu. Tím se ale evoluční manévrovací prostor holubů stěhovavých do budoucna drasticky zmenšil. Když přišla naléhavá potřeba adaptovat se na masové vybíjení, následný pokles početních stavů a „zřídnutí“ hustoty osídlení v krajině, chyběly k tomu ptákům potřebné varianty genů. 

Už Charles Darwin ve svém klíčovém díle O původu druhů ukázal, že evoluce je bezmocná, pokud jedinci v populaci nevykazují dostatečně různorodé vlastnosti, protože zkrátka není z čeho vybírat. Holub stěhovavý „dojel“ na to, že předchozí krizové situace zvládl až příliš dobře. 

Příliš dobře přizpůsobení

Holubi stěhovaví byli dokonale adaptováni na život ve velkých hejnech. Kolektivně pátrali po místech s dostatkem potravy a společně pečovali o mláďata na hnízdech. Když ale intenzivní lov populace výrazně zmenšil, začala kolektivní spolupráce holubů váznout. Lidem možná připadalo, že holubů je stále ještě dost a dost. Ve skutečnosti už se ale život těchto ptáků začínal pomalu ale nezadržitelně hroutit.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Východisko z této krize možná vedlo přes rozpad velkých hejn na menší dobře fungující společenstva nebo dokonce na život v párech a malých hejnech, jaký uplatňují blízcí příbuzní holuba stěhovavého. Například holub pruhoocasý (Patagioenas fasciata) se kromě několika mála detailů liší od holuba stěhovavého právě tím, že nežije „v davech“. Mimo období hnízdění vytváří hejna o nejvýše padesáti kusech a přežívá bez nejmenších problémů na rozsáhlém území od severu Argentiny až po kanadskou provincii Britská Kolumbie. Ani toto odhalení ale z člověka zodpovědnost za vyhubení nejpočetnějšího opeřence světa nesnímá.

„Vymření holubů stěhovavých se dalo zabránit. Byla to naše chyba. Nadměrně jsme tyto nádherné ptáky lovili. Měli bychom si proto dávat velký pozor na to, co děláme v přírodě dnes,“ varuje Beth Shapirová.

Známá Hubbleova ladička nabízí klasifikaci hvězdných ostrovů podle jejich tvarů, od kulovitých po spirálové. Až na nepravidelné galaxie, které představují typicky důsledek slapového působení, vykazují všechny typy určitou formu rotační symetrie. Proto se může zdát dotaz na výskyt „hranaté“ galaxie nesmyslný. Jenže… 

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Hvězdný ostrov LEDA 074886, objevený v roce 2012 jedním z japonských dalekohledů Subaru, Hubbleovu rotační symetrii postrádá a vypadá jako zaoblený obdélník. Astronomové předpokládají, že za jeho hranatost může spíš pohledový úhel a ve skutečnosti objekt zřejmě připomíná nafouknutý disk či krátký válec. Podle odborníků by mohlo jít o výsledek poměrně specifické srážky dvou spirálových galaxií. Zatímco původní hvězdy se roztrousily na oběžné dráhy s velkou poloosou, plyn zkondenzoval ve středové rovině, kde vytvořil nové stálice a tlustý disk.

Velikost světadílů na globální mapě, jakou dnes nalezneme v každém atlase, neodpovídá v důsledku tzv. Mercatorova zobrazení realitě: Zatímco Afrika se na ní zobrazuje takřka věrně, například Asie či Severní Amerika se jeví podstatně větší. Pokud bychom šli do detailů, „nesedí“ vlastně ani poloha kontinentů. Na první pohled stabilní a nehybné kusy souše se totiž zvolna posouvají, některé až o 10 cm ročně. A podle odborníků pomalu, ale jistě spějí ke splynutí do jediného světadílu.

V kruhu ohně

Zemská kůra tvoří svrchní, až 70 km silnou vrstvu tělesa zeměkoule a člení se na sedm velkých a dvanáct menších litosférických desek. Vlivem tlaku i dalších podpovrchových procesů se horniny zemského pláště doslova taví – a zmíněné desky, jež na něm spočívají, se tak dostávají do pohybu, případně se narušují. Ačkoliv jejich posun nemůžeme běžně sledovat, provází ho plejáda dobře patrných jevů, včetně zemětřesení a sopečné činnosti. 

Například Japonsko se rozkládá v místech, kde dochází k tzv. subdukci litosférických desek: Pacifická deska se v oblasti Japonského příkopu zasouvá pod Euroasijskou. Takřka pětina nejničivějších zemětřesení se proto odehrává právě na zmíněných ostrovech. Drobných otřesů, jichž si lidé ani nevšimnou, zažije Japonsko až pět tisíc ročně. Zhruba 160 velkých zemětřesení za rok už napáchá nezanedbatelné škody.  

Navíc země vycházejícího slunce tvoří součást tzv. ohnivého kruhu o délce zhruba 40 000 km, jenž zahrnuje přes 450 sopek. Také zmíněná formace představuje důsledek střetávání litosférických desek, podobá se podkově a z větší části kopíruje hranice Tichého oceánu. Ničivým projevům ohnivého kruhu tudíž nečelí pouze Japonsko, nýbrž i západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ostrovy Oceánie či Nový Zéland. Z měření vyplývá, že se v jeho okolí odehraje 75 % veškerých zemětřesení na planetě.

Na počátku byl jeden

Pokud se od sebe litosférické desky vzdalují nebo dochází k jejich narušení, může vzniklými mezerami a prasklinami vyvěrat podpovrchové magma. Děje se tak třeba v zóně Středoatlantského hřbetu, kde se od sebe Severoamerická a Euroasijská deska každý rok odsouvají zhruba o 2 cm. Pokud se nevylévá magma, může uvolněný prostor naopak zaplnit voda: Zrodilo se tak například gigantické jezero Malawi na východě Afriky. 

O tom, že se litosférické desky pohybují, není pochyb od poloviny 20. století. Jejich posuny mapuje také geologický výzkum zemského povrchu, podle nějž zhruba před 240 miliony let tvořily všechny současné světadíly jednu masu, která dostala název Pangea. Asi před 200 miliony roků se pak v důsledku deskové tektoniky začal superkontinent trhat a jeho části postupně utvořily konstelaci známou ze současných atlasů. 

Žijeme v mezifázi

Pozůstatky bývalého uspořádání lze přitom na mapě snadno rozeznat: Například východní cíp Jižní Ameriky inverzně odpovídá Guinejskému zálivu na západě Afriky. Vědci se zároveň shodují, že současné rozmístění světadílů není konečné a dávné roztržení tvoří jen součást cyklu, který směřuje ke vzniku dalšího superkontinentu. Momentálně tedy žijeme v jakési mezifázi: Ke spojení by mělo dojít v průběhu 200–250 milionů let, otázkou zůstává jen následující uspořádání planety.

V závislosti na zemských pochodech vznikly čtyři dominantní teorie o novém obřím světadílu. Zřejmě nejpravděpodobnější scénář vychází z předpokladu, že se současné podmínky na Zemi příliš nezmění. V důsledku posunu litosférických desek se Atlantik rozšíří a Antarktida spolu s Austrálií vyplní prostor mezi Asií a Amerikou. Souběžně se Afrika spojí s Eurasií a obě masivní struktury se pak sloučí do útvaru označovaného jako Novopangea.   

Až se Asie roztrhne

Existuje však také šance, že se trhlina pod Atlantským oceánem přestane rozevírat a proces se buď zpomalí a zastaví, nebo se dokonce zcela obrátí: Eurasie se opět spojí s Afrikou a výsledný světadíl „obejme“ obě Ameriky. Austrálie poté splyne s Indočínou a na závěr se k útvaru nazývanému Pangea Ultima přidá ještě Antarktida. 

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Novopangea a Pangea Ultima. (ilustrace: redakce 100+1)

Naopak by ale mohlo dojít i k doslovnému roztržení Asie. Od západu Indie až po Arktidu se totiž táhne tzv. panasijská trhlina, a pokud by pohyb litosférických desek „zavřel“ Atlantský i Tichý oceán, zaplnila by takto utvořený prostor jiná vodní plocha. Střed nového kontinentu Aurica by představovala Austrálie, jež by se pohybovala na sever spolu s Antarktidou, načež by je obklopily obě Ameriky. Na ně by pak uzavřením Atlantiku nalehla také Evropa spojená s Afrikou, podobně jako v předešlých scénářích.  

Cesta na sever

Poslední předpověď je ze všech nejodvážnější a vychází z pozorování tektonických desek, které se posouvají na sever – mimo jiné Africké a Australské. Podle předpokladů způsobují jejich pohyb anomálie, jež se v zemském plášti zachovaly po rozpadu Pangey. Existuje tak teoretická možnost, že se všechny světadíly kromě Antarktidy rovněž vydají na sever a u pólu splynou. Výsledný hypotetický kontinent dostal název Amasia a při jeho vzniku by se mimo jiné propojil Atlantik s Pacifikem.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Amasia a Aurica. (ilustrace: redakce 100+1)

Michael Way a jeho kolegové z Goddardova institutu pro vesmírný výzkum se vedle odhadování tvaru a polohy budoucího superkontinentu pokusili zjistit, jaké na něm bude panovat klima. Pro své modely brali v potaz mimo jiné budoucí sluneční svit a změny v rotaci planety, načež takto určili předpověď pro Amasii a Auricu. V případě první jmenované se všechny světadíly dostanou k severnímu pólu, tudíž tam velmi pravděpodobně zavládne extrémně chladné podnebí, v některých částech s trvalou sněhovou pokrývkou. V důsledku permanentního zalednění také klesne hladina globálního oceánu. 

Tři stupně apokalypsy

„Pokud by došlo k utvoření Amasie, na Zemi by víc sněžilo. Vznikaly by ledové příkrovy, tedy masy s rozlohou přes padesát tisíc kilometrů čtverečních, a sněhová pokrývka by účinně odrážela část slunečního záření, čímž by se planeta v důsledku ochlazovala,“ vysvětluje Way. K poklesu teploty by přispěl i fakt, že by absence rovníkové pevniny změnila oceánské proudění, a tím také distribuci tepla na Zemi.   

Aurica by znamenala přesně opačný scénář: Pevnina soustředěná v oblasti rovníku by vstřebávala mnohem víc sluneční energie, a kromě toho by planeta přišla o ledové póly – Antarktida by tvořila součást rovníkové pevniny a Arktida by jednoduše roztála. S rozpuštěním ledu by se nejen zvedla hladina oceánu, ale také by dál zesílilo oteplování. Předpokládá se, že se vznikem Auricy by průměrná teplota stoupla o 3 °C.

Co se stane s lidstvem?

„Klimatické rozdíly zmíněných dvou předpovědí jsou dramatické a v závislosti na množství planetární pevniny se liší v řádech několika stupňů,“ dodává Way. Z hlediska našeho druhu se jedná o velmi vzdálenou předpověď, které se možná lidstvo nedožije – ostatně evoluce rodu Homo začala před „pouhými“ dvěma miliony let.

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Na druhou stranu nám popsané poznatky mohou pomoct s hledáním života jinde ve vesmíru. Mimo jiné totiž poukazují, že rozmístění kontinentů ovlivňuje šanci, s jakou se na cizím světě bude vyskytovat voda. „Předpovědi nás upozorňují, že při modelování atmosféry planet mimo Sluneční soustavu nestačí uvažovat pouze v jednoduchých parametrech vodních těles či světadílů podobných těm na současné Zemi,“ uzavírá Way. 

Kosmodrom a výzkumné centrum Esrange Space Center se nachází cca 200 kilometrů za polárním kruhem, asi 40 kilometrů na východ od města Kiruna na severu Švédska. Navzdory drsným podmínkám severské tajgy zde probíhá čilý vědecký výzkum. K výzkumným letům odsud startují především suborbitální rakety a stratosférické balony.

Balonová astronomie

V úterý 12. července přihlížel mezinárodní tým vědců startu „svého“ balonového rentgenového teleskopu XL-Calibur. Svou misi by měl tento 13,5 metru velký teleskop zakončit přistáním v Kanadě, kam se dostane po přeletu severního Atlantiku. Teleskop bude během letu pozorovat vybrané rentgenové zdroje v Mléčné dráze. Na mušku si vezme slavnou černou díru „hvězdné“ velikosti Cygnus X-1, neméně slavnou Krabí mlhovinu s Krabím pulzarem a další dva silně zářící rentgenové zdroje. 

TIP: Balonové teleskopy mohou konkurovat Hubbleovu teleskopu za zlomek nákladů

Teleskop XL-Calibur pracuje ve výšce bezmála 40 kilometrů, kam ho vynáší obří stratosférický balon, o objemu přes milion metrů krychlových. Hlavním cílem tohoto teleskopu je osvětlit mechanismus polarizace rentgenového záření, ke které dochází u černých děr a neutronových hvězd. Teleskop XL-Calibur je vylepšenou verzí teleskopu X-Calibur, který vzlétl s balonem na přelomu let 2018 a 2019 z polární stanice McMurdo v Antarktidě. 

Láčkovky (Nepenthes) jsou zřejmě nejznámějšími masožravými rostlinami. Po světě je můžete vidět jako liány, epifyty nebo vzpřímeně rostoucí byliny. Ve všech případech ale jejich listy bývají zakončené tzv. láčkou. Tento orgán mívá baňkovitý tvar a jeho ústí je lemováno kluzkým límcem, tzv. obústím. Shora je láčka krytá víčkem. Na jejím vnějším povrchu i spodní straně víčka a vnitřním okraji obústí se nacházejí nektarové žlázky, které lákají hmyz.

Vnitřek láčky je obvykle rozdělen na dvě části. Ve spodní, která je zatopená trávicí tekutinou, jsou trávicí žlázky. Výše je pak vosková zóna, která je tak kluzká, že hmyz se vlastními silami z láčky nedokáže dostat.

Pasti pod povrchem i pod hladinou

Bublinatky (Utricularia) jsou určitě nejdokonalejšími masožravci rostlinné říše, ale zůstávají přehlížené. Jejich lapací mechanismus je totiž skrytý pod zemí nebo pod vodou. Skoro vždy je najdete v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky, které se stávají osudem mnoha drobných živočichů. 

Pasti bublinatek (tzv. měchýřky) jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv, které vyrůstají v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Poté je kořist spolu s vodou nasáta do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky je považován za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši.

V pasti jsou žlázky, jež vylučují enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatky jsou nejúčinnějšími lovci rostlinné říše.

Červeň českých mokřadů a krasavice z Austrálie

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je nejrozšířenějším druhem z rodu rosnatek (Drosera) v České republice. Roste v močálech a rašeliništích a vidět ji u nás můžete v Krušných horách, na Šumavě, v Jeseníkách, v Orlických horách, v Krkonoších, u Veselí nad Lužnicí a rovněž v Českém lese. Na svou jasně červenou barvu a lepkavou sladce vonící látku vábí drobný hmyz.

Hmyz přilepený k chloupkům na listech rozpouští pomocí enzymů a z rozložených hmyzích těl získává dusičnany a jiné potřebné látky, které by jí v kyselých biotopech, jež obývá, jinak chyběly. Kvete bíle a její květy jsou poměrně vysoko nad listy, aby se opylovači nestali nechtěnou obětí. 

Rosnatky jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, ale nejvíc druhů je známo z Austrálie. S různorodými přírodními podmínkami se vyvinuly i různé životní strategie rostlin, což se týká i masožravých rosnatek. Přizpůsobily se jak přítmí a vysoké vzdušné vlhkosti tropického pralesa, tak stále vlhkým bažinám nebo vysychavým močálům. Rosnatka Drosera whittakeri nemá v českém názvosloví jméno, ale její anglický název by se dal přeložit jako rosnatka vonná. Je rozšířená na jihu Austrálie.

Když se v létě roku 1914 rozhořela v Evropě válka, do konfliktu se okamžitě zapojila také vzdálená Austrálie. Britskému dominiu ostatně vlastní ústava jinou možnost ani nedávala. V srpnu 1914 se tak formuje Australský imperiální sbor o síle 20 000 mužů, určených převážně k prvosledovým formacím. Týlové zajištění zůstalo v režii Británie. Stejná situace panovala i v otázce vrchního velení, kde až do posledního roku války australské síly vedla výhradně britská generalita.

Do války s nadšením

Poněkud naivní válečné nadšení obyčejných Australanů bylo v roce 1914 velmi vysoké. V rámci tehdejší předvolební kampaně nabízeli jak liberálové, tak labouristé mateřskému impériu všechny domácí zdroje, každého muže i poslední šilink. Mladíci nadšeně vstupovali do armády, takže ani nevyvstala potřeba začít s povinnými odvody. První úkol vojáků z jižní polokoule představovalo dobytí německých pacifických kolonií. Australané měli obsadit Novou Guineu a muže z Nového Zélandu velení vyslalo připravit Německo o ostrov Samoa. Skromné počty německých obránců dosahovaly pouze několika desítek, maximálně stovek mužů – menší bojové střety se ovšem příznivě odrazily na zocelené morálce vojáků, odbývajících si své první bojové zkušenosti.

Koncem roku 1914 se vojáci Australského imperiálního sboru spojili se svými novozélandskými protějšky. Vznikl Australian and New Zealand Army Corps, v armádní mluvě běžné označovaný zkratkou ANZAC. Nově ustavený sbor umístila generalita do Egypta, protože v samotné Anglii se tehdy nenacházel dostatek vhodných výcvikových táborů. Svou roli přitom sehrál i fakt, že u mužů z australské a novozélandské buše existovaly předpoklady lepšího vyrovnání se s horkým středomořským klimatem.

Život v divoké přírodě stále ještě řídce civilizovaného australského kontinentu vytvořil z Australanů a Novozélanďanů statečné a odolné muže. Ruku v ruce s těmito pozitivními vlastnostmi šla ovšem také neukázněnost a divokost. Svéhlaví válečníci odmítali třeba jen salutování nadřízeným. Rvačky s civilisty i ostatními vojáky byly každodenním jevem.

Na Středním východě

Též díky svéráznosti muži z ANZAC na bojištích první světové války často excelovali. Ještě v Egyptě se počátkem roku 1915 podíleli na odražení turecké ofenzivy k Suezskému průplavu. Na Středním východě se mohly plně uplatnit i další obecně rozšířené dovednosti vojáků z ANZAC. Schopnost přesné střelby i dobré jezdecké umění vedly ke vzniku jízdních divizí, účastnících se s velkým úspěchem také dalších operací proti turecké armádě.

Zajímavou kapitolu představovalo nasazení australských letců v oblasti Mezopotámie. Už při vypuknutí války požádalo britské velitelství v Indii o zapůjčení australských letadel a letců pro kampaň nad územím dnešního Iráku. Austrálie nakonec vyslala čtyři čerstvě vycvičené piloty spolu s několika mechaniky. Ti se v Basře připojili ke dvěma Britům z indické armády a po zakoupení dvou zastaralých strojů s absencí kulometné výzbroje mohli letci zahájit vlastní bojové mise. I tak malé letectvo nakonec dokázalo poskytnout pozemním jednotkám cenné služby – hlavně svou průzkumnou činností.

Gallipolská operace

Nejvíce slávy si jednotky ANZAC vysloužily v samotném Turecku. V roce 1915 zde selhal pokus britských a francouzských námořních sil o proniknutí Dardanelskou úžinou k Istanbulu. Britská admiralita, včetně hlavního propagátora této ofenzivy Winstona Churchilla, přitom očekávala rychlý úspěch. Když se ale 25. dubna 1915 blížily jednotky k pobřeží, čekalo je dlouhých osm měsíců děsivého válčení, ukončené potupnou evakuací.

Síly útočné operace měly značně nesourodý charakter. Britové dodali dvě divize, Francouze zastupoval Orientální expediční sbor a britská dominia reprezentovali muži z 1. australské divize a z Australsko-novozélandské divize. Tak jako na západní frontě se i zde rychle vytvořily zákopové linie. Příslušníci ANZAC se ovšem nadále činili. V květnu 1915 odrazilo 17 000 Australanů a Novozélanďanů útok 42 000 tureckých vojáků. Nákladné udržování dvou a později tří předmostí na poloostrově ale nakonec vedlo dohodovou generalitu k rozhodnutí o evakuaci, zakončené v prosinci 1915.

Samotný evakuační transport ANZAC i ostatních jednotek proběhl bezchybně. Ve finále se totiž podařilo udržovat Turky v přesvědčení, že nepřátelé na poloostrově zůstávají, jelikož Australané do poslední chvíle realizovali lokální útoky. Turecké velení se tak dokonce obávalo velké ofenzivy, protože rozsáhlá lodní doprava úplně utajit nešla.

Australské ztráty v Gallipolské operaci vyčíslila armáda na 26 000 mužů, z nichž 7 600 padlo. Novozélanďané ztratili 7 600 vojáků, z nichž zemřelo 2 400. Už tehdy ale pomalu nabíral na síle mýtus o hrdinství a bojovém duchu celého sboru. Podstatnou měrou se o to přičinil také australský válečný dopisovatel Keith Murdoch, otec pozdějšího mediálního magnáta Ruperta Murdocha.

Do francouzských zákopů

Po krachu dardanelské operace proběhla velká reorganizace jednotek ANZAC. Původní počet po jedné australské a jedné australsko-novozélandské divizi značně nabobtnal na plných pět australských a jednu novozélandskou divizi – vznikl I. a II. sbor ANZAC.

V dubnu 1916 protinožci znovu napochodovali do zákopů, tentokrát na západní frontě. V britském sektoru se I. sbor ANZAC aktivně zúčastnil příprav ofenzivy na Sommě. Mezi 20. a 30. červnem 1916 tu Australané provedli deset menších výpadů, jež měly pomoci rozleptat německou obrannou linii. V rámci těchto ataků sbor ztratil téměř 800 mužů a později se zapojil i do samotné sommské řeže.

Poté, co došel dech prořídlým britským prvosledovým formacím, přišla řada na Australany. Přelom července a srpna 1916 jim přinesl střídavé úspěchy v několika útocích u vesničky Pozières – ovšem za cenu odepsání téměř 7 000 mužů. Na tvrdé střety vzpomínal poručík Raws: „Náš prapor musel pochodovat tři míle pod dělostřeleckou palbou, vyjít ven do země nikoho před německými zákopy a vykopat úzký zákop jako odrazový můstek pro příští útok... Absolutní peklo nastalo, když jsme procházeli palebnou přehradou v Pozières... Přešel jsem z týlu dopředu a zjistil, že polovina praporu je odříznuta. Neměli jsme tušení, kde jsou naše a kde nepřátelské linie. Zdálo se nám, že dělostřelecké náboje na nás létají ze tří směrů. Dlouze jsem si lokl whisky a šel hledat někoho, kdo by nám ukázal cestu. Našel jsem muže, který nám ukázal zákop, jenž by měl vést k našim liniím. Nepřátelské rakety přitom osvětlovaly prostor skoro jako za dne...“

„Já sám jsem byl dvakrát zasypán a několikrát odhozen stranou. Náš velitel padl, než se k nám stihl připojit. Zraněné a mrtvé jsme házeli na jednu hromadu. Zakázal jsem pomáhat raněným. Museli jsme se zakopávat a potřebovali jsme každého schopného muže... Viděl jsem, že nestihneme úkol před rozedněním, tak jsem odeslal muže zpět... Po návratu jsem potkal jednoho našeho vojáka, který si byl jistý, že jeho kamarád tam leží zraněný pod mrtvými. Poručil jsem svou nesmrtelnou duši Bohu a vrátili jsme se do zničené vesnice. Hledali jsme dvě hodiny, ale našli jsme jen samé mrtvé…“

Hrozba decimace

V listopadu 1917 prošly síly ANZAC další reorganizací – všech pět australských divizí dalo vzniknout jednomu sboru. Novozélandská divize pak sloužila v rámci britského XXII. sboru. Vojáci z nejmenšího kontinentu se vyznamenávali i nadále. V roce 1917 bojovali například v bitvě u Messines nebo u Passchendaele. Jen 12. října 1917 tu přišlo o život na 640 novozélandských vojáků.

Pro malý Nový Zéland se válečné ztráty pomalu stávaly velikým problémem. Koncem roku 1916 zavedla jeho vláda všeobecnou brannou povinnost – měla představovat spravedlivější prostředek získávání branců oproti dobrovolnému vstupu do armády. Země Maorů poslala nakonec do války v poměru k počtu vlastního obyvatelstva více vojáků než kterékoli jiné britské dominium. Novozélandské vládě se pak velmi ulevilo vstupem USA do dohodového tábora – mohla totiž radikálně snížit početní stav svého kontingentu v ANZAC. Roku 1918 se ale Australané i Novozélanďané ještě účastnili jak odražení Německé jarní ofenzivy, taknásledného vítězného postupu vstříc německým hranicím.

Australané se z celkové perspektivy projevili za Velké války jako velcí bojovníci a nadšenci. V roce 1914 se jich dobrovolně přihlásilo do armády na 52 000 a v dalším roce přes 166 000. Také po porážce u Gallipoli se ještě během roku 1916 nechalo naverbovat 140 000 mužů. Až během roku 1917 výrazně klesl počet nových dobrovolníků na „pouhých“ 45 000.

Celkově se za celou válku do služby v ozbrojených silách přihlásilo z vlastní vůle na 417 000 mužů, což představovalo více než polovinu všech služby schopných mužů! Z nich pak 331 000 bojovalo v zámoří. Přes 60 000 dobrovolníků padlo a přibližně 160 000 jich utrpělo zranění. Až dvě třeti ny Australanů sloužících v zámoří utrpěly tedy nějakou újmu.

Fenomén dobrovolníků

„Těžké boje“ ovšem zuřily v letech 1914–1918 i na domácí politické frontě. Austrálie našla svého válečného vůdce v labouristovi Billym Hughesovi. Impulzivní premiér se několikrát ostře střetl se svými liberálními protivníky, kteří zavedení povinných armádních odvodů odmítali. V říjnu 1916 proběhlo první referendum, zakončené těsnou Hughesovou prohrou. Neúnavný politik to ovšem zkusil za rok znovu – kampaní předcházející referendu pak rozdělil australský národ na dva tábory. 

Odboráři i feministky se totiž proti Hughesovým návrhům ostře ohradili. Rozkol panoval dokonce i mezi samotnými vojáky, z nichž byli někteří znechuceni jatkami západní fronty. Část veteránů proto volala po povinné vojenské službě. Jiní se obávali, že nucené odvody oslabí jejich prestiž dobrovolníků. Také druhé referendum brannou povinnost nakonec odmítlo, čímž Austrálie zůstávala i nadále jednou z mála zemí s přísně dobrovolnickou armádou.

TIP: Zapomenutý odstřelovačský duel na gallipolském bojišti

O statečnosti australských a novozélandských mužů svědčí rovněž fakt, že z jejich jednotek zajal nepřítel poměrně méně vojáků než z řad početnějších Britů či Francouzů. Přitom předchozí nasazení v Súdánu (1885), jižní Africe (1899–1902) nebo při potlačování boxerského povstání (1900) Australanům žádnou slávu nepřineslo.

Tomáš Garrigue Masaryk byl výraznou osobností, která se hluboce zapsala do českých dějin. Společnost jej nepřijímala vždy pozitivně, zejména svým veřejným vystupováním před první světovou válkou si nadělal velké množství nepřátel. Avšak vůdčí role v boji za samostatný československý stát a skutečnost, že se stal prvním prezidentem nové republiky, jeho obraz v očích veřejnosti zásadně změnily. Navíc byl Masaryk pěkný člověk, měl charisma a dokázal si lidi získat.

Netrvalo dlouho a v československé společnosti se začal vytvářet masarykovský kult, který byl v mnoha případech doveden až k trapnosti. Vznikaly různé „tatíčkovské“ legendy, které hlavě státu spíše škodily, než prospívaly a je jen logické, že prezident sám je ostře odmítal a stavěl se proti nim. 

Ideolog národní sebevraždy

Masaryk se stal hlavní tváří a představitelem boje o rukopisy, ačkoliv ho vlastně nevyvolal. Impuls ke sporu, jenž měl být původně vědecký, ale přerostl ve vášnivý celonárodní konflikt, dal Masarykův kolega na pražské univerzitě, jazykovědec profesor Jan Gebauer (1838–1907). Ten přispěl do německé Ersch-Gruberovy encyklopedie, která vyšla koncem roku 1885 v Lipsku, článkem o Rukopisu královédvorském. Ocenil jej jako jednu z nejlepších českých epických básní, současně však vyslovil pochybnosti o jeho pravosti. Mezi českými vlastenci vyvolalo jeho stanovisko pobouření a v denním tisku začaly vycházet články, které na Gebauera útočily. Ten na ně musel reagovat, a protože nemohl najít vhodný odborný časopis, který by mu dal prostor k vyjádření jeho názorů, obrátil se na Masaryka, jenž byl tehdy redaktorem vědecké revue Athenaeum.

Nevybíravé útoky na profesora Gebauera se Masaryka dotýkaly, proto mu nejen dal svůj časopis k dispozici, ale navíc jej sám podpořil. Když 15. února 1886 Athenaeum otisklo Gebauerův článek Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, doprovodil jej Masaryk otevřeným dopisem, v němž vyslovil lítost nad tím, že odborný spor byl předložen laickému publiku a v důsledku toho „kaceřovati budou vášně, kde mluviti má rozum“. Současně nastínil představy, jak by se oba rukopisy měly zkoumat. A hned v březnovém čísle Athenaea zveřejnil svůj článek Všeobecná pravidla, dle nichž měla veřejná literární kritika tyto texty posuzovat.

Terč kritiky

Na Masarykovu a Gebauerovu stranu se postavili někteří další odborníci, kteří pokládali za nezbytné tyto významné památky české národní kultury podrobit zkoumání, už jen proto, aby byly vyvráceny – anebo v horším případě potvrzeny – pochybnosti o jejich pravosti. Prokázali tím velkou odvahu, protože tábor těch, kteří pokládali jakékoli zpochybňování rukopisů za svatokrádež a snažili se jejich zkoumání zabránit všemi prostředky, byl mnohem početnější a vlivnější. Obzvlášť aktivně proti nim vystupoval vydavatel Národních listů Julius Grégr, ale i jiní představitelé české politické a kulturní elity.

Ve svém boji proti „tupitelům národní cti“ a „národním škůdcům“, jak kritiky rukopisů označovali, si nebrali žádné servítky. Masaryk před lety, roku 1881, vydal svou habilitační práci nazvanou Sebevražda jako sociální masový jev současnosti. Jeho odpůrci z něj tudíž nyní udělali ideologa „národní sebevraždy“ a národního zrádce, člověka, na němž „kromě jména a místa narození“ není českého nic.

Vášnivost a bezohlednost rukopisných bojů měla dopad i na osobní a vědecký život jeho účastníků. Nakladatel Jan Otto, který vydával Athenaeum a patřil k obhájcům pravosti rukopisů, zastavil další financování tohoto časopisu a Masaryk se musel vzdát místa šéfredaktora Ottova slovníku naučného. Z tábora obhájců rukopisů byly podnikány i kroky k tomu, aby byl zbaven profesury na univerzitě, postupem let však nenávistný průběh celého sporu pozvolna ztrácel na intenzitě. 

Odpůrce rituální vraždy

Jak Masaryk sám vzpomínal, byl vychováván v primitivním lidovém antisemitismu. V Čejkovicích, kde jeden čas bydleli, žila židovská rodina Lechnerů. „Maminka nám zakazovala přibližovat se k Lechnerovým,“ napsal později. „Židé o svých velikonočních svátcích potřebují prý křesťanské krve, krve dětské. Vyhýbal jsem se tedy Lechnerovu domu vždycky velkou oklikou, a tak to dělali všichni čejkovští kluci kamarádi. Na kázáních co chvíle jsem slyšel napomínání proti židům a stejně ve škole. (…) Pověra o křesťanské krvi se mně tak vžila, že jsem pokaždé, když jsem se dostal poblíž nějakému židovi, okukoval jeho prsty, nelpí-li na nich krev. Ten hloupý zvyk měl jsem dlouho.“

Další život (zejména pobyt v Brně a ve Vídni) Masaryka z těchto pověr vyléčil. Studium na tamních školách a především styk se stejně starými židovskými chlapci jej antisemitismu zcela oprostily. Mnozí se stali jeho důvěrnými přáteli, jeden z nich dokonce svědkem při jeho zásnubách s Charlottou Garrigueovou. To všechno způsobilo, že se z Masaryka nakonec stal důsledný odpůrce antisemitismu, kterému se dokázal postavit na odpor, i když věděl, že v takovém boji zůstane osamocen.

Odhodlaný obhájce

To byl případ jeho vystupování v hilsneriádě, která poznamenala český veřejný život na přelomu 19. a 20. století. Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 objevil náhodný chodec v lese nedaleko Polné na česko-moravském pomezí mrtvé tělo svobodné švadlenky Anežky Hrůzové. Mezi lidmi se rozkřiklo, že nešťastná dívka byla podřezána, ale u jejího těla se nenašly stopy krve. Někdo z toho vyvodil, že tomu tak bylo proto, že ten, kdo ji zabil, její krev chytal do nějaké nádoby, aby ji mohl použít. A protože byly Velikonoce, všem se zdálo být jasné, že ji zavraždili židé, kteří její panenskou krev přidali do svých macesů.

Přes absurditu celého obvinění byl zatčen židovský tulák Leopold Hilsner, kterého prý důvěryhodní svědkové viděli na místě činu v době, kdy k vraždě mohlo dojít. V září 1899 ho krajský soud v Kutné Hoře odsoudil k trestu smrti.

Masaryka rozsudek pobouřil a rozhodl se proti němu vystoupit. Ještě toho roku vydal brožuru Nutnost revidovati process polenský, v níž pověru o vraždách křesťanských panen židy rozhodně odmítl. Okamžitě se stal terčem nevybíravých útoků. Studenti jej vypískali z přednášek, odporným způsobem na něj útočily noviny a jeho veřejná vystoupení byla narušována odpůrci. Masaryk opět stál osamocen proti většině české společnosti.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Samozřejmě ne všichni, kdo na něj útočili, věřili nesmyslům o rituální vraždě, v židech však velká část domácí společnosti spatřovala germanizátory a škůdce národní věci – i těch se Masaryk v jejich očích zastával. Po rukopisných bojích to byl druhý důkaz jeho zmužilosti a statečnosti.