V angličtině existuje pojem „hangry“, který vyjadřuje souvislost mezi hladem (angl. „hunger“) a zlostí (angl. „anger“), tedy „naštvanost z hladu“. Lidé si už dávno všimli, že se hlad projevuje na emocích, zejména na těch negativních. Tuto souvislost potvrzuje i nový psychologický výzkum mezinárodního týmu odborníků. 

Sociální psycholog Viren Swami z britské Univerzity Anglia Ruskin a jeho spolupracovníci uspořádali experiment se 64 dospělými dobrovolníky ze střední Evropy. Po dobu 21 dní měli za úkol pomocí aplikace na chytrém telefonu pětkrát denně zaznamenat míru hladu a své emoce.

Hlad je k vzteku

Výsledky experimentu publikovaného v recenzované vědeckém časopisu PLOS One ukázaly, že hlad je opravdu spojený s vyšší mírou hněvu a podrážděnosti, a zároveň s menším množstvím příjemných pocitů. Tyto vztahy jsou přesvědčivé a v analýzách vycházejí bez ohledu na věk, pohlaví, index tělesné hmotnosti (BMI), stravovací návyky a osobnostní rysy zúčastněných.

„Mnozí z nás si jistě povšimli, že hlad působí na jejich duševní rozpoložení. Na toto téma ale existuje jen překvapivě málo odborných studií,“ říká Swami. „Náš výzkum je první, pokud víme, který se zabýval tímto fenoménem mimo laboratoř. Pozorováním lidí v jejich každodenním životě jsme zjistili, že pocit hladu je skutečně těsně spjatý s emocemi.“

TIP: Týrání těla, nebo očista? Co se děje v těle, když se postíme?

Podobná „naštvanost z hladu“ se projevuje nejen u lidí. Týká se například oblíbených laboratorních mušek octomilek, u nichž byl ten jev studován v minulosti. Biologická podstata „naštvanosti z hladu“ zatím není příliš jasná. Podle některých hypotéz má co do činění s nižší hladinou glukózy, odborníci ale ještě nedospěli k definitivnímu závěru.

Nepříjemným vedlejším produktem vesmírného průmyslu a technologického pokroku je rostoucí množství odpadu na oběžné dráze Země. Podle posledních odhadů se na zemské orbitě nachází asi 10 000 tun kosmického odpadu. Kromě nebezpečí pro satelity představuje odpad i další problém – odráží sluneční záření a zhoršuje tím světelné znečištění.

Nejde ale jen o problém na zemské orbitě, větší části vesmírných technologií se občas vrací zpět na Zemi – větší část těchto „vesmírných navrátilců“ naštěstí bezpečně shoří v atmosféře, malé množství ale dopadá až na povrch planety. Mezi největší tělesa, která se takto vrátila, patří stotřicetitunová sovětská vesmírná stanice Mir nebo zbytky první čínské vesmírné stanice Tchien-kung 1, které v roce 2018 skončily v Tichém oceánu.

K nebi hleď!

Dopadající kousky vesmírných technologií pochopitelně představují nebezpečí, byť až doposud známe pouze jeden případ, kdy byl člověk zasažen vesmírným odpadem. V lednu 1997 zasáhl Lottie Williamsovou v oklahomské Tulse malý kus materiálu, který podle všeho spadl z nebe. Pozdější analýzy odhalily, že šlo o kus spečeného sklolaminátu, původně součásti palivové nádrže rakety Delta II, vypuštěné v roce 1996. Událost se tehdy naštěstí obešla bez vážných následků, nicméně odborníci varují, že v budoucnu hrozí podobné střety mnohem častěji.

Michael Byers z kanadské Univerzity Britské Kolumbie a jeho spolupracovníci tvrdí, že během příštích deseti let dojde s překvapivě vysokou pravděpodobností k zásahu člověka kusem rakety či podobným orbitálním odpadem. Podle Byerse je pravděpodobnost takového střetu zhruba 10%, což je vzhledem ke zmíněné historii skutečně velký skok.

Badatelé vycházejí z dat pokrývajících období přes 30 let, která zachycují přibližně 1 500 případů pádu součástí raket do atmosféry. Asi 70 procent z nich přitom bylo neplánovaných. Do svých odhadů vědci zahrnuli předpokládanou intenzitu letů na oběžnou dráhu, a také hustotu zalidnění na Zemi.

Sever proti jihu

Největší nebezpečí podle badatelů hrozí v jižnějších zeměpisných šířkách, kde se nachází například indonéská Jakarta, bangladéšská Dháka nebo nigérijský Lagos. Kus rakety tam podle jejich výpočtů dopadne s třikrát větší pravděpodobností než třeba v New Yorku, Pekingu nebo Moskvě. To je obzvláště ironické, pokud uvážíme, že největšími producenty vesmírného odpadu jsou právě „seveřané“ USA, Čína a Rusko.

TIP: Pozor! Padá kosmické kamení aneb Pády meteoritů v historii

Množství velkého vesmírného odpadu je dnes již možné výrazně omezit – jak ukazuje příklad SpaceX, nosné části raket se mohou řízeně vracet a opakovaně využívat, případně je možné je řízeně navádět tak, aby shořely v atmosféře. Jde ale o relativně drahý způsob a pro většinu vesmírných agentur je jednodušší spolehnout se na neřízený návrat. Část vědců proto volá po větší míře odpovědnosti a zavedení jasných pravidel pro bezpečnější návraty vesmírných technologií.

Být nakažen parazitickým červem není zrovna příjemná představa. Přesto se zdá, že některé druhy těchto parazitů mohou náš organismus chránit před závažnými nemocemi. Vědci se snaží „zverbovat“ škrkavku Anisakis simplex, známou též jako „sleďový červ“, do boje s rakovinou.

Touto škrkavkou, která parazituje mořské savce, se mohou nakazit i lidé, nejčastěji v souvislosti s konzumací ryb či mořských plodů. Může vyvolávat silné alergické reakce a proniknout do vnitřních orgánů. Wildan Mubarok z japonské Ósacké univerzity a jeho kolegové hodlají z této škrkavky udělat červího superhrdinu, který by mohl zachraňovat pacienty s obtížně léčitelnými nádory.

Škrkavky jako lovci nádorů

Badatelé vycházejí z dřívějších výzkumů, podle nichž dotyčné škrkavky dovedou vystopovat nádorové buňky a přichycují se k nim. Napadlo je, že by škrkavky tím pádem mohly dopravit protinádorové léčivo přímo k nádorovým buňkám v lidském těle, což by podstatně zvýšilo účinnost a bezpečnost léčby.

Lidský imunitní systém ale proti škrkavkám bojuje, což by v tomto případě bylo nežádoucí. Proto Mubarokův tým pro škrkavky vyvinul „bojovou zbroj“ z hydrogelu, kterým jim poskytuje ochranu před imunitou pacienta a zároveň je nezbavuje schopnosti „vyčenichat“ nádorové buňky.

TIP: Virus slintavky nabízí tajnou zbraň pro léčbu rakoviny slinivky

Na hydrogelovou zbroj škrkavek pak navázali další molekuly, které jim poskytují jiný typ ochrany – před UB zářením a agresivními chemikáliemi. Experimenty potvrdily, že zbroj škrkavek funguje a chrání červy před nepříznivými vlivy okolí. V budoucnu vědci chtějí na tuto zbroj navázat protinádorové léčivo a vyslat škrkavky proti nádorům. „Naše výsledky naznačují, že parazitičtí červi mohou být využiti k přepravě léčiv či dalších látek k různým cílům v těle pacientů,“ shrnuje Wildan Mubarok ve zprávě pro magazín Materials Today Bio.

Nápad vytvořit pro vlastní ochranu skupinku ozbrojenců rozhodně nebyl nový. Běžně se takovými osobními strážci obklopovali římští vojevůdci už v roce 509 př. n. l. a pochopitelně si k takovému účelu vybírali ty nejlepší z nejlepších. Statné a boje znalé vysloužilce z armády vítali i držitelé veřejných úřadů. Prokonzul měl ke své funkci nárok na dvacítku takových, prétor jich mohl mít šest.

První gardovou jednotku z pečlivě selektovaných legionářů si podle všeho vytvořil až Scipio Aemilianus v roce 134 př. n. l. během tažení proti Keltiberianům. Ti totiž našli taktickou skulinku ve správě římské armády a soustředili se primárně na pobíjení velitelů. Bez nich Římané vyhrávat nedokázali. Scipio si skrze bodyguardy pojistil vlastní přežití i vítězství. Jeho osobní ochranný oddíl čítal tehdy 500 bojem zocelených mužů.

Soukromá armáda

To, že si vojevůdce jako první počin při přebírání správy nad vojskem nejprve vybere ty, kteří budou strážit jeho stan a okolí, se brzy stalo zažitou praxí. Do pole tito elitní bojovníci vyráželi s ním, bránili ho vlastními těly. A v době relativního klidu se za ním drželi jako stín, kdyby bylo náhodou potřeba zasáhnout. Tak si to zařídil Marcus Antonius, Scipio Africanus nebo Lucius Sulla. Julius Caesar, snad v racionální předtuše toho, kolik lidí mu usiluje o život, si vytvořil svůj osobní gardový oddíl z celé X. legie.

Pořád to ale byla vojenská rezerva pro potřeby války, nikoliv míru. Z veřejných prostředků se hradila jen po dobu krize. A ozbrojenci oficiálně nesměli vstoupit za hradby Říma. To změnil až Gaius Octavius, císař Augustus. Ten v roce 27 př. n. l. vytvořil pretoriánskou gardu. 

Jejím založením pak překonal i pravidlo neprostupné hranice města: tři kohorty gardistů chránily domy a paláce císaře, dalších šest sídlilo po obvodu pomeria, tedy na hranici vymezující teritorium Říma. Kolik jich bylo? Jedna kohorta gardistů čítala něco mezi pětisty až tisícovkou mužů, takže Augustus měl pohotově „na povel“ až sedm tisícovek těch nejlepších bojovníků celého impéria. Nikdo ve městě adekvátní ozbrojenou silou nedisponoval. Císař si mohl dovolit o své vůli kdykoliv uzavřít brány a skoncovat s jakoukoliv formou odporu. Fakt, že by se mohl případně opřít o svou soukromou armádu, dávala jeho vládě jistý řád.

Pomáhat a chránit

Soukromá armáda se výtečně osvědčila i za panování dalších císařů. A pretoriánská garda se stala praktickou nezbytností. Občané Říma si pochopitelně kladli otázku, nakolik jim vládci oddané kohorty prospívají a nebo je spíš připravují o svobodu. Císaři ale měli pohotovou odpověď: když ve městě vypukl požár (a to se dělo často), kromě vigiles tedy hasičů bojovali s plameny i gardisté. Pomáhali také při povodních, chránili majetek poškozených, bránili rabování, dozírali na výdej potravin. 

Také strážili náměstí během průvodů a slavností, dozírali nad pokojným průběhem her a představení. Působilo to záslužně a milosrdně, když císař svolil k tomu, aby jeho osobní stráž pomáhala v těžké chvíli občanům. Na druhé straně – oddíly gardistů stále častěji asistovaly při zatýkání politických oponentů, podílely se na zastrašování a vykonávaly, zatím na rozkaz císaře, popravy nepohodlných osob. Zvláště nechvalnou úlohu při téhle špinavé práci sehráli speculatores, tedy gardisté převlečení za civilisty. Nenápadně se vmísili mezi diváky v amfiteátru a tiše poslouchali, co si o císaři povídá plebs. A když se jim to nepozdávalo? Uměli takového mluvku rozsekat na kaši. 

Práce snů!

Úkoly agentů tajné police si žádaly trochu jiný profesní profil. Takže v jejich ústředí na Castra Praetoria sice neubývalo vojáků, ale přibývalo i mužů s nevojenskými zkušenostmi, ale zato s přepestrými talenty. Hemžilo se tu špehy, překladately a tlumočníky, posly, profesionály schopnými tvořit a luštit šifry, lidmi schopnými otevírat cizí ústa a navždy zamykat ta, která mluví až příliš. Bylo jich 300 kohort – což dělalo dalších 16 tisíc mužů. Početně tedy pretoriánská garda silně přerůstala svůj někdejší účel: ochranu císaře. A stále častěji, protože jí to její zařazení a reputace umožňovala, zasahovala do všedního dění města. Braní úplatků a výpalného? Výhrůžky zabitím? Žhářství a vydírání? Nic z toho jim nebylo cizí, ale těžko se jim to dokazovalo. Stačilo slovo a mrtvola údajného nepřítele Říma už plavala v Tibeře. Garda totiž často chránila zájmy císařů bez jejich vědomí. 

Nikdo pochopitelně nedokáže vypočítat, na kolik peněz si díky své fialové uniformně přišli gardisté bokem, ale silně motivační složkou platu byla tzv. donative. Šlo o dárek od nastupujícího císaře, předplatné za budoucí věrnost. Dosahoval výšky několika celoročních platů. A v jednom extrémním případě měl hodnotu 25 tisíc sesterciů, které se dělily mezi 8 tisíc gardistů. To už ale pretoriáni disponovali mocí, která si nezadala s císařem. To oni rozhodovali, kdo před vládcem smí předstoupit a kdo ne. A brzy také o tom, kdo a jak dlouho vlastně vládcem zůstane. 

Na samé dno

Když se v lednu roku 41 vypořádali s Caligulou, vnukem Augusta, jejich zakladatele, nepovažoval to nikdo v Římě za velkou ztrátu. Koneckonců, tři léta a deset měsíců jeho vlády se zoufale nepovedlo. Po něm nastupující Claudius si věrnost gardy pojistil dalším extrémním bonusem. V lednu 69 ale skoncovali s Galbou, který rozhodně popularitou neoplýval. Ale pak tu byl ještě Pertinax, Pupienus, Balbinus… ty sice do funkce jmenoval Senát, ale pretoriánská garda už tehdy otevřeně soudila, že by o jmenování císařů měla spíše rozhodovat ona.

Prefekt Marcinus například hovořil o svém věšteckém snu, že se sám stane císařem. A proto zavelel k odstranění stávajícího císaře Marka Aurelia Antonia – Caracally. Z pěti adeptů na císaře, kteří se v nepokojném roce 193 mihli kolem Říma, gardisté odstranili dva – a zbylými se nechali uplácet.

Neobešel se bez nich žádný palácový převrat, žádná dynastická změna. A za celou dobu svého fungování měli ruce od panovnické krve nejméně ve třinácti různých případech. Pretoriánská garda se stala institucí mocnější než císaři. Ti se svých ochránců báli. Jak se jich ale zbavit? Každý pokus o omezení jejich pravomocí, snížení stavů nebo žoldu hrozil revoltou.

TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Císař Dioklecián to vyřešil tím, že se odstěhoval z Říma. Raději vládl z Nikomédei v Malé Asii, bezpečně vzdálen od svých strážců. A pro jistotu si na ochranu před nimi pořídil dvě nové jednotky – Iovani a Herculiani, kterým věřil víc. Na dálku se pak odvážil částečně snížit stavy gardistů, ale úplně je zrušit, to už si netroufl. V roce 306 pak už pretoriáni – zcela bez skrupulí – sami jmenovali císaře, kterého hodlají podporovat. A když se je Flavius Severus pokusil rozpustit, skončilo to velkou vzpourou.

Tu ukončila až v roce 312 bitva, při níž většina pretoriánů, tehdy už zdaleka ne elitních bojovníků, padla. Vítězný císař Konstantin se pak dlouho nerozmýšlel a rozhodl o zrušení zbytku jednotek.

Většina světa se po více než dvouleté pandemii covidu-19 probouzí a cestovatelé se opět vydávají na cesty. Americký časopis Time proto sestavil žebříček nejzajímavějších míst, které stojí za to letos navštívit. Českého zástupce uvádí titulek Jedinečné výhledy a podle časopisu jde o nový architektonický zázrak v České republice.

Jedinečné výhledy

Sky Bridge 721, jak se 721 metrů dlouhý most v podhůří Jeseníků nazývá, byl po dvou letech výstavby otevřen letos v květnu. Je zavěšen více než 95 metrů nad zemí a nabízí panoramatické pohledy na Mlýnský potok a rozlehlé údolí zahalené do mraků. Chodník je široký bezmála čtyři metry a nadmořská výška mostu je od 1 110 do 1 116 metrů.

TIP: V Dolní Moravě se v pátek otevře nejdelší visutý most na světě

Atrakce drží Guinnessův rekord jako nejdelší visutý most pro pěší. Dosavadního rekordmana, most Baglung Parbat v nepálské provincii Gandaki, překonala o 154 metrů.

Na žebříčku 50 nejlepších míst podle časopisu Time se objevují nejen známá místa, jako je Velký bariérový útes, ale i méně turistické destinace, jako je třetí největší město Grónska Ilulissat. Na seznamu se prolínají přírodní skvosty se supermoderními městy, jako je například jihokorejské hlavní město Soul.

Nejedna žena si stěžuje na problémy související s menstruačním cyklem, jež často zahrnují bolesti břicha, křeče či změny nálad. Nedojde-li k otěhotnění, uvolní se z dělohy každý měsíc neoplozené vajíčko spolu se sliznicí, což doprovází několikadenní krvácení. V živočišné říši však člověk představuje v daném ohledu unikát: U drtivé většiny savců se rozmnožovací cyklus během roku dělí pouze na období říje a „klidu“. V první zmíněné fázi sice dochází k uvolnění vajíčka a k nárůstu podpůrné tkáně, pokud však samice nezabřezne, děložní sliznice se vstřebá. Nový folikul pak začne opět dozrávat po uplynutí různě dlouhé doby, v závislosti na živočišném druhu.

TIP: Trpělivé matky: Které zvíře má nejdelší březost?

Výjimku tvoří pouze někteří vyšší primáti: Cyklickou menstruaci zaznamenali zoologové u deseti druhů, například goril, orangutanů či šimpanzů. Měsíční krvácení se podle všeho objevuje také u čtyř druhů netopýrů i drobných hmyzožravých bércounů. Na rozdíl od lidí však zvířecí samice zůstávají potenciálně plodné po celý život, a netýká se jich tedy klimakterium.

Rovněž zde ovšem platí několik výjimek: Jak nedávno zjistili badatelé z univerzit v Exeteru a Yorku, příznaky menopauzy prožívají i někteří ozubení kytovci – zatím se prokázala u kosatek, kulohlavců, běluh a narvalů.

V rámci operace Essential Harvest (Hlavní sklizeň) měly jednotky NATO za cíl shromáždit 3 300 kusů zbraní albánských povstalců během 30 dní. Mnohonárodní kontingent na žádost makedonského prezidenta Borise Trajkovského během mise nakonec odebral příslušníkům Národně osvobozenecké armády 3 875 pušek, samopalů, kulometů atd.

TIP: Zahraniční mise Armády České republiky: UNPROFOR - První nasazení

Ukončil tak vnitřní konflikt mezi slovanskou většinou a albánskou menšinou této bývalé jugoslávské republiky. Do akce se zapojila i česká 43. výsadková rota jako součást 16. vzdušně výsadkové brigády, a to společně s kontingenty Velké Británie, Itálie, Řecka, Francie, Kanady, Španělska, Turecka, Nizozemska, Německa a Belgie. 

Mezi materiály používanými člověkem pro výrobu nástrojů, užitkových předmětů i šperků nesmírně dlouho dominoval kámen. Dobu kamennou teprve relativně nedávno vystřídala doba měděná, bronzová a nakonec železná. S tímto kovem je spjata prakticky celá moderní doba včetně boomu nastartovaného průmyslovou revolucí. Z historického hlediska jsou plasty módním výstřelkem této sezóny. 

Raketový nástup z Číny

„Ještě naši dědové a babičky jako děti plasty prakticky vůbec neznali,“ říká přední světový odborník na ochranu životního prostředí Jan Zalasiewicz z univerzity v Leicesteru. „Dnes si život bez plastů už ani neumíme představit. Jsou všude. Balíme do nich jídlo, lijeme do nich mléko i vodu, vyrábíme z nich obaly pro vejce, jogurty nebo čokoládu, ukládáme do nich léky a zdravotnický materiál, abychom je udrželi sterilní. Dokonce je z nich i většina oblečení, které máme na sobě. Každé tři roky vyrobíme kolem miliardy tun plastů a ty pak najdeme úplně všude – od vrcholků nejvyšších hor až po dna nejhlubších moří.“

Plná polovina všech pryskyřic a vláken použitých v plastech byla vyrobena v posledních třinácti letech. Plastovou velmocí číslo jedna je bezesporu Čína. Na světové trhy dodává více než čtvrtinu všech pryskyřic a více než dvě třetiny všech polyesterových, polyamidových a polyakrylových vláken. 

Nedostatečně recyklovaná záplava

Jenže všechny plasty jednou doslouží a mnohé mají doslova jepičí život. Pak se mění v odpad. Dřívější materiály, jako je ocel, slouží člověku dlouhá desetiletí. Naproti tomu více než polovina plastů se ocitá v odpadu dříve než za rok. Extrémní příklad představují tašky a sáčky, do nichž si balíme nákupy. Ročně se jich na Zemi použije kolem pěti trilionů kusů! Hned vzápětí se přitom vyhodí. 

Na jednorázově používané výrobky se ročně spotřebuje 120 milionů tun plastů. To se promítá i do množství plastů v odpadech. Jestliže v roce 1967 tvořily jen 3 % z celkového objemu odpadů vyprodukovaných lidstvem, dnes je jejich zastoupení v neustále rostoucí hromadě odpadků trojnásobné. Přitom recyklace plastů se zatím příliš nerozšířila. Podle nejnovějších analýz lidstvo vyrobilo za svou existenci 8,3 miliardy tun plastů. Z toho skončilo v odpadu plných 75 %. Pokud bude tento trend pokračovat, tak budou v roce 2050 skládky tuhých odpadů skrývat 12 miliard tun plastů. V recyklaci vede Evropa s 30 % plastů navrácených k opakovanému použití. Za ní je Čína recyklující čtvrtinu plastů. Jiné země jsou ale daleko za svými možnostmi. Například v USA se recykluje pouhých 5-6 % všech použitých plastů.

Moře a oceány plné plastů

Věci, které člověk nerecykluje nebo neuloží na skládkách, skončí v přírodě. O rozsahu zamoření souší plastovými odpady nemáme přehledné údaje. Už to je alarmující stav, protože pokud chceme (a v tomto případě i musíme) řešit nějaký problém, potřebujeme znát jeho rozměry.

Mnohem přesnější údaje se nabízejí o plastech, které směřují do moří a oceánů. Ročně jich tam přibude osm milionů tun. Kdybychom vzali běžný nákupní mikrotenový sáček a naplnili ho umělohmotným odpadem, tak bychom z těch osmi milionů tun mohli na každý metr mořského pobřeží vyrovnat patnáct takových sáčků. Valnou část plastového odpadu zamořujícího světové oceány bychom však do sáčku či do nádob na tříděný odpad nevměstnali. Například v roce 2014 narazili správci havajské rezervace Papahanaumokuakea na pláži na obří rybářskou síť ze syntetických vláken. Vážila 11,5 tuny, tedy zhruba stejně jako běžný autobus městské hromadné dopravy. Materiál ztracený či vyhozený rybáři činí odhadem asi desetinu všeho odpadu, jenž lidským přičiněním skončí v moři. 

Velký i mikroskopický odpad

Na hladině moří a oceánů pluje více než 270 000 tun plastů. Plast středních a velkých rozměrů tvoří bezmála 90 % celkové hmotnosti plastů v mořích. Jde převážně o bóje, lana, sítě, nejrůznější obaly včetně láhví a sáčků. A původ tohoto znečištění? 

Kromě odpadu vyhozeného posádkami lodí jsou moře znečišťována i mnohem nenápadnějším způsobem. Významný podíl patří například automobilistům, protože z pneumatik se za jízdy odírají mikroskopické částečky syntetického kaučuku a ty jsou následně při deštích nebo při tání sněhu zaneseny do potoků a řek. Část z nich nakonec doputuje až do moří a oceánů. 

Při praní prádla se uvolňují z oblečení syntetická vlákna. Zubní pasty a další výrobky kosmetického průmyslu obsahují často „mikrokorálky“ z plastů, aby účinněji čistily pleť a lépe odstraňovaly plak ze skloviny zubů. I ty skončí v životním prostředí. 

K smrti utahané velryby 

Mořské živočichy ohrožují plasty několika způsoby. Celkem bylo zjištěno více než 700 druhů mořských živočichů, kteří se buď v plastech zachytí, nebo plast polykají. Přitom jde zřejmě jen o zlomek skutečného druhového spektra tvorů postižených znečištěním moří a oceánů plastovými odpady.

Velryba grónská (Balaena mysticetus) či její příbuzná velryba černá (Eubalaena glacialis) nevidí barvy a žijí v černobílém světě. Mají zrak dobře přizpůsobený přítmí mořských hlubin; v silném slunečním jasu u hladiny však bývají oslněné. I proto se tak často zamotají do rybářských sítí. Prakticky nezničitelná syntetická vlákna sítí a lan velryba nedokáže přetrhnout a síť pak za sebou vláčí dlouhé měsíce a dokonce i celé roky. Jen někdy se jí podaří síť po nějaké době shodit. Jindy osvobodí velrybu lidé. Bohužel nejsou výjimkou ani případy, kdy kytovec v důsledku zapletení do sítě uhyne.

Na vině je tah sítě, který zvíře brzdí, a bóje sítí, které mu brání v ponoru. Velryba uvízlá v síti musí překonávat o polovinu větší odpor, než když plave volně. To představuje skutečně významnou zátěž pro pohyb jak na hladině, tak i pro potápění do hloubky. K dosažení stejné rychlosti vynakládá velryba zapletená do sítě dvojnásobek energie. Navíc si nedokáže opatřit dostatek potravy, slábne a nakonec podlehne buď vyčerpání, nebo infekcím v ranách, které jí způsobí lana zaříznutá hluboko do těla.

Fatální omyly mořských ptáků

K polykačům plastů patří zejména mořští ptáci. Vzácné nejsou případy, kdy zbytky PET lahví, mikrotenových sáčků nebo umělohmotných tašek ucpou opeřencům žaludek natolik, že normální potrava se do něj už nevejde a ptáci uhynou. Proč ale odpad vůbec polykají? Příčiny slabosti mořských buřňáků a albatrosů pro odpad z plastů plovoucí na mořské hladině odhalili teprve nedávno vědci v čele s Gabrielle Nevittovou z University of California v Davisu. 

Albatrosi a buřňáci mají výborný čich. Loví korýše a ryby, jejichž přítomnost jim prozradí „vůně“ chemikálie zvané dimetylsulfid. Tuto látku vylučují do okolí mořské časy požírané korýši. Z vody uniká dimetylsulfid do ovzduší a tam ho ptáci zachytí čichem. Plovoucí plastik nabízí mořským řasám podklad, na němž dobře rostou. Plast se pohupuje na hladině, částečně osychá a opět se máčí. Přitom část řas hyne a uvolňuje se z nich dimetylsulfid. Moře znečištěné plastem voní ptákům jako hejna korýšů popásajících se na řasách. Když tady „po čichu“ zaloví, snadno polknou plovoucí kusy plastu. Čiré polyetylénové sáčky jim mohou připomínat průsvitné medúzy. Barevné plasty vyvolávají v ptácích mylný dojem, že ve vodě plave ryba nebo jiný živočich. Odhaduje se, že v roce 2050 bude mít v žaludku nějaký plast 99 % všech mořských ptáků. 

Nedobrovolné rybí změny pohlaví 

Porost řas na plastových odpadech láká nejen ptáky, ale i podstatně menší tvory. Například hojně rozšířený necelé dva centimetry dlouhý mořský korýš Orchestia gammarella požírá plast bez ohledu na jeho složení. Zvláště mu chutnají plasty, na jejichž povrchu se už vytvořila jemná vrstvička mikroorganismů a řas. Korýši rozkoušou jedinou plastovou jednorázovou tašku na bezmála dva miliony mikroskopických útržků. 

Tak vzniká tzv. mikroplastik, který je dnes v životním prostředí prakticky všudypřítomný. S jeho vznikem je spojeno další nenápadné, ale o to závažnější riziko. Rozcupováním plastů na miniaturní částečky dramaticky stoupá jejich celková plocha. Trávení živočichů, ale i působení slunečního záření strukturu plastu narušuje a vyplavují se z něj nejrůznější látky. Mnohé z nich jsou toxické. Další patří do skupiny tzv. endokrinních disruptorů. Tyto molekuly mají schopnost nabourat v organismu živočicha křehkou hormonální rovnováhu.

Dopady endokrinních disruptorů na faunu jsou už dnes jasně patrné. Mnohé ryby mají narušenou plodnost a dochází u nich k defektům ve vývoji pohlavních orgánů. Například samcům se ve varlatech tvoří vedle mlíčí také jikry. Efekty endokrinních disruptorů jsou velmi nápadné v řekách a jezerech, kde jsou jejich koncentrace významnější a živočichové jsou vědcům více na očích.

Není však pochyb o tom, že narušením hormonální rovnováhy trpí i mořští tvorové. Například více než 80 % samic lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha) táhnoucích z Pacifiku k tření do severoamerických řek Britské Kolumbie jsou geneticky samci, kteří prošli během čtyř let života v moři zvratem pohlaví. Na vině jsou zřejmě endokrinní disruptory přítomné v mořské vodě. 

Velké porce plastové polévky

V souvislosti se zamořením oceánů plastovým odpadem si vydobyly smutnou popularitu tzv. odpadkové skvrny. Jde o oblasti oceánu, kde se vlivem převládajících mořských proudů a větrů hromadí odpad plující po hladině. Největší proslulosti dosáhla tzv. Velká pacifická odpadková skvrna v severní oblasti Tichého oceánu. Někdy ji odborníci dál člení na Východní skvrnu při americkém pobřeží a Západní skvrnu poblíž břehů Japonska. 

Příhodné podmínky pro hromadění odpadků vládnou i v dalších oblastech světových oceánů. Past na plující odpad vytvářejí proudy a větry také v jižním Pacifiku, v severním a jižním Atlantiku a v Indickém oceánu. Odpad putuje mořem často po hodně překvapivých trajektoriích. Například plast vyhozený na pobřeží Mosambiku a Madagaskaru většinou nekončí v pasti vytvořené proudy Indického oceánu. Překvapivě rychle obepluje Mys dobré naděje a dostává se do obřího víru vytvořeného mořskými proudy v jižní části Atlantiku. 

Představy o „velkých odpadkových skvrnách“ ovšem bývají nejednou přehnané. Přední světová oceánoložka Angelicque Whiteová z Oregon State University, která se výzkumem znečištění moří zabývá říká: „Používání slovního spojení ´odpadková skvrna´ je zavádějící. Není vidět z kosmu, nejsou tam ostrovy odpadků. Mnohem více se to podobá neohraničené polévce z plastu plujícího našimi oceány.“

TIP: Má to smysl: Sen Boyana Slata o oceánu bez plastů stále žije

Americká National Oceanic and Atmospheric Administration konstatuje: „Název Pacifická odpadková skvrna vede k tomu, že mnozí věří, že tato oblast je velká plocha souvisle pokrytá snadno pozorovatelným odpadem, jako jsou láhve a podobě – něco jako ostrov z odpadků viditelný ze satelitů a snímků pořízených z letadel. Tak tomu ale není.“ Ať už ale hromadění plastů v oceánech nazveme a představíme si jej jakkoli, faktem zůstává, že stále výraznější zastoupení plastových odpadků v mořích představuje skutečně zásadní problém, na jehož řešení zatím lidstvo nemá recept.

Paleontologové nedávno objevili v severní Patagonii skvěle zachovalou kostru nového druhu velkého dravého dinosaura z čeledi Carcharodontosauridae, který lovil svou kořist ve svrchní křídě, ke konci druhohor. Jde o nejkompletnější fosilii dinosaura této skupiny z jižní polokoule.

Gigantický predátor

Nového carcharodontosaurida vědci pojmenovali Meraxes gigas, po drakovi z fantasy ságy George R. R. Martina „Píseň ledu a ohně“. Na délku měřil zhruba 11 metrů, jeho lebka byla dlouhá 1,2 metru a pokrytá výstupky a prohlubněmi. V silných čelistech měl predátor 15 centimetrů dlouhé, pilovité zuby. Na nohou měl dlouhé drápy, přední končetiny tohoto giganta ale měřily jen zhruba 60 centimetrů. Vědci se domnívají, že v porovnání se zbytkem těla kratičké přední končetiny byly pro masožravce výhodou.

TIP: Nová hypotéza: Proč měl T-Rex tak malé přední končetiny?

Detaily na kostře naznačují, že přední končetiny objeveného dinosaura byly obalené silnými svaly. Podle vedoucího výzkumu Juana Canalea z argentinské Národní univerzity v Río Negro měly malé přední končetiny meraxese svůj smysl. „Mohli horní končetiny využívat při rozmnožování, například pro držení samice při páření, nebo pro zvednutí v případě odpočinku nebo pádu,“ uvádí pro odborný časopis Current Biology Canale. Podobný účel mohli mít drobné přední končetiny i u dalších velkých masožravců s podobnou stavbou těla včetně nejznámějšího Tyrannosaura rexe.

Rekonstrukce kostry objeveného dinosaura (foto: Current Biology, Jorge A. Gonzalez, CC BY-SA 4.0)