Americký psychiatr Duncan MacDougall v roce 1907 v rámci experimentu zvážil lidské tělo před smrtí a po smrti. Předpokládal, že duše má fyzickou váhu, a tak změřil hmotnost šesti pacientů v okamžiku umírání. U jednoho ze šesti subjektů zaznamenal posmrtný úbytek váhy o 21,3 gramu.

Odborníci experiment odsoudili jako „závadný a nevědecký zejména kvůli malému vzorku, použité metodě a tomu, že hypotézu splnil pouze jeden ze šesti testovaných“. Navzdory odmítnutí se od té doby traduje, že lidská duše váží 21 gramů. Tělo bez duše už dávno není jen mrtvá schránka, nýbrž cenný lékařský nástroj – zejména v transplantační medicíně.

Oživení sítnice

Jakkoli jsou pokroky v transplantační medicíně úchvatné, některé části těla se zkrátka nedarují dobře. Zatímco poškození vyjmutých ledvin nebo jater se oddaluje uložením orgánů na několik hodin na led, tkáň centrální nervové soustavy ztrácí životaschopnost za méně než čtyři minuty po smrti. To platilo až do roku 2022, kdy tým výzkumníků z John A. Moran Eye Center v Utahu na posmrtné lidské sítnici prozkoumal to, jak neurony umírají, a nové metody jejich oživení.

„Podařilo se nám probudit fotoreceptorové buňky v makule, což je část sítnice zodpovědná za centrální vidění a schopnost rozeznat jemné detaily a barvy,“ vysvětlila Fatima Abbasová, postdoktorandka z John A. Moran Eye Center. „V očích až pět hodin zemřelých dárců jsme zaznamenali aktivitu těchto fotoreceptorů – reagovaly na jasné světlo, barvy, a dokonce i na velmi slabé záblesky světla.“ Cesta k přelomovému objevu ale byla trnitá. Než se týmu kolem Abbasové podařilo fotoreceptorové buňky oživit, zažil nejedno zklamání.

„Dlouho se nám nedařilo přimět buňky v různých vrstvách sítnice, aby spolu komunikovaly tak, jak to normálně dělají v živé sítnici,“ vysvětlila spoluautorka studie Anne Hannekenová, retinální chiruržka a asistentka z Oddělení molekulární medicíny Scripps Research Institute v San Diegu. Důvodem byl nedostatek kyslíku. Pustili se tedy do hledání cesty, jak zvrátit škody způsobené nedostatkem kyslíku, přičemž další spoluautor studie, Frans Vinberg, navrhl speciální transportní jednotku schopnou obnovit okysličení očí odebraných dárcům do dvaceti minut po smrti.

Křehký orgán

To nebyl jediný vynález, který Vinberg v rámci výzkumu vymyslel. Přišel také se zařízením stimulujícím sítnici k produkci elektrické aktivity, které ji zároveň dokáže změřit. Díky tomu se týmu podařilo překonat další překážku: vůbec poprvé zaznamenat signál „b vlny“ ze sítnice očí zemřelých. „V živých očích jsou b vlny spojené se zdravím vnitřních vrstev sítnice – schopnost stimulovat je v mrtvých očích je opravdu přelomová,“ poznamenal Vinberg. „Znamená to totiž, že vrstvy makuly spolu dokážou znovu komunikovat, stejně jako když byly živé, a jsou odhodlané umožnit člověku dál vidět.“

Na první pohled vypadá titěrně – makula má koneckonců jen asi pět milimetrů v průměru – význam je ale dalekosáhlý. „V současnosti je smrt očí definovaná smrtí neuronů, která se zatím ukazovala jako nevratná,“ vysvětluje Vinberg a dodává, že pokud lze neurony skutečně oživit, je načase znovu přehodnotit, co jako lidstvo vlastně považujeme za „mrtvé“. Filozofii stranou, tým kolem Abbasové si od výsledku studie slibuje zejména zářnější budoucnost výzkumu zraku.

„Do budoucna chceme náš výzkum aplikovat na vývoj kvalitnější a dostupnější léčby zraku, například světelné signalizace v očích s makulárními chorobami, jako je věkem podmíněná makulární degenerace,“ zdůraznila Hannekenová. Nová technologie otevírá dveře také vývoji vizuálních terapií, při nichž se mohou zkoumat „opravdové“ lidské, nikoliv zvířecí oči, jak tomu bylo dosud. „V současnosti se vše testuje na očích primátů, případně laboratorních myší, které ale nemají makulu. Tak jako tak je to neetické,“ dodala Abbasová.

Posmrtné vědomí?

Jak vůbec pohlížet na existenci živého orgánu v mrtvém těle? Odborník na výzkum Alzheimerovy choroby Philip Nova se v úvahách často obrací na koncept „duše“. „Aby byla duše opouštějící tělo skutečně pokračováním života, musela by se do ,nového těla‘ přesunout s těmi samými vzpomínkami, způsobem myšlení a vnímáním světa. Problém je v tom, že to všechno jsou mentální jevy a nejjednodušším vysvětlením mentálních jevů je, že vznikají (a také zanikají) v mozku,“ vysvětluje Nova.

Vědci provedli v posledních dekádách řadu zkoumání a experimentů s lidským mozkem, při nichž měřili jeho mentální aktivitu. Aktivita mozku extrémně dobře koreluje s mentálními pochody, uvádí americká psycholožka Sarah Creemová. Pomocí EEG a magnetické rezonance změřila činnost mozku a poznamenala si, že „doslova vibruje aktivitou, když člověk plní mentální úkoly, například počítá složité matematické úlohy, trénuje představivost, vybavuje si emocionálně vypjaté vzpomínky nebo se učí cizí jazyk“. Tyto vzorce aktivity jsou stabilní – myšlení stejného druhu je doprovázeno předvídatelnými vzorci elektrické aktivity v mozkových buňkách. Mozková aktivita tudíž odpovídá mentální aktivitě, jak pomohl potvrdit i podle mnohých nejzajímavější případ posmrtné aktivity vůbec.

Pacientka Jedna

Pacientce Jedna („Jedničce“) bylo čtyřiadvacet let a čekala své třetí dítě, když ji odpojili od dýchacích přístrojů. Psal se rok 2014; už o několik let dříve Jedničce diagnostikovali nepravidelný srdeční tep, kvůli němuž v předchozích těhotenstvích trpěla záchvaty mdlob. Čtyři týdny po třetím otěhotnění náhle omdlela, a než k ní dorazila sanitka, byla v bezvědomí celých deset minut. Záchranáři konstatovali zástavu srdce, přičemž pacientku v sanitním voze několikrát oživovali; v nemocnici ji pak připojili k externímu ventilátoru a kardiostimulátoru a převezli ji na jednotku intenzivní péče.

„Nereagovala na vnější podněty a měla masivní otok mozku. Po třech dnech hlubokého kómatu se rodina rozhodla odpojit pacientku od přístrojů,“ píše se v článku od The Guardian. V okamžiku, kdy nemocniční personál odpojil kyslík a vytáhl ženě hadičku z krku, se Pacientka Jedna stala nejzajímavějším vědeckým subjektem novodobé historie. V tu chvíli totiž došlo v jejím umírajícím mozku k prudkému nárůstu aktivity. Oblasti, v době připojení na přístroje téměř tiché, se náhle rozzářily vysokofrekvenčním signálem zvaným gama vlny. Zejména části mozku pohánějící vědomí dramaticky ožily. V jedné části zůstaly signály detekovatelné dokonce déle než šest minut. V dalších byly jedenáctkrát až dvanáctkrát silnější než v kómatu.

Překotná komunikace

„Když umírala, mozek jí jel na jakýsi hyperpohon,“ kroutí hlavou neurolog Jimo Borjigin. Asi dvě minuty po přerušení přívodu kyslíku docházelo k intenzivní synchronizaci mozkových vln, což je stav korelující s kognitivními funkcemi (zejména zvýšenou pozorností a lepší pamětí). Synchronizace se na asi osmnáct sekund zpomalila, aby se pak zase na více než čtyři minuty rozběhla. Na minutku zeslábla, pak se potřetí vrátila. V tu samou chvíli spolu různé části pacientčina mozku začaly o překot komunikovat.

Nejintenzivnější epizoda komunikace nastala hned po ukončení přívodu kyslíku a trvala téměř čtyři minuty. K další došlo dvacet sekund po odpojení z životní podpory a trvala déle než pět minut. „Oblasti mozku spojené se zpracováním vědomých zkušeností – ty, které jsou aktivní, když člověk bloudí bdělým světem a zdají se mu živé sny – komunikovaly s oblastmi podílejícími se na formování paměti a tvorbě empatie,“ vysvětlil Borjigin. Ačkoli mozek Pacientky Jedna umíral, několik minut se odehrávalo něco, co až překvapivě přesně simulovalo život.

Díra do hlavy

Ne všechny „posmrtné“ experimenty v dějinách medicíny se prováděly „na skutečně mrtvých“. Občas spíše samy vedly ke smrti, nebo minimálně velké újmě na zdraví. Příkladem je trepanace neboli proražení lebky a vytvoření otvoru do ní. Zpočátku (v 18. století) šlo o veterinární zákrok – zvěrolékaři jím domácím zvířatům „léčili“ infekce a odstraňovali nádory. V průběhu 18. století ji ale začali používat i lékaři k léčbě otřesů a zánětu mozku.

V 19. století „popularita“ trepanace prudce vzrostla – během americké občanské války ji polní lékaři doporučovali k čištění a ošetřování ran na hlavě. Postupem času (a s nástupem sofistikovaných lékařských zákroků) „obliba“ trepanace klesla, nezmizela však úplně. Například ještě v roce 1970 si britská umělkyně a lobbistka Amanda Feildingová, hraběnka z Wemyssu, sama trepanaci provedla v domnění, že tím obnoví správný průtok krve do mozku. Věřila totiž tomu, že lidem v kojeneckém věku tvrdnou lebeční kosti a průtok krve do mozku se tak snižuje. Hlásala, že nás to vystavuje riziku propuknutí neurodegenerativních onemocnění – a trepanace tento problém vyřeší. 

Image

Čtěte také

Život po smrti: Co dělají naše buňky, když my už nejsme?

Amazonský deštný prales je největším tropickým deštným pralesem světa a jedním z klíčových stabilizátorů globálního klimatu. Podle nové studie se tyto plíce planety blíží stavu, který na Zemi nepanoval minimálně 10 milionů let. Vědci tento stav nazývají „hypertropický režim“ – stav extrémně horkých a suchých podmínek, které překračují limity, na něž jsou dnešní tropické lesy uzpůsobeny.

Návrat do eocénu?

Podle studie zveřejněné v časopise Nature může Amazonii do roku 2100 postihnout až 150 dní tzv. horkého sucha ročně. To je dramatický nárůst ve srovnání s dnešními několika dny či týdny ročně. Tyto extrémní epizody by se navíc v budoucnu mohly vyskytovat i během období, která jsou nyní považována za „mokrá“.

Hypertropické klima na Zemi naposledy panovalo před 40 až 10 miliony let během období třetihor. V období mezi eocénem a miocénem byl svět o 14 °C teplejší než je dnes a rovníkové lesy vypadaly úplně jinak: rostlo v nich méně mangrovů, méně stálezelených stromů a více druhů adaptovaných na vysoké teploty a nedostatek vody.

Vědci varují, že Amazonie se tomuto dávnému klimatu začíná nebezpečně podobat. Každým rokem se prodlužuje suchá sezóna a přibývá dní s teplotami a vlhkostí mimo běžný tropický rozsah.

Co se děje s amazonskými stromy?

Tým pod vedením geografa Jeffa Chamberse z Kalifornské univerzity v Berkeley analyzoval tři dekády detailních dat z oblasti severně od města Manaus. Vědci zde měřili nejen teplotu a vlhkost, ale i to, jak rychle proudí voda a míza uvnitř kmenů.

Výsledky jejich zjištění jsou alarmující: během horkých suchých dnů se prudce zvyšuje odpařování, což vede k rychlému vysychání půdy. Stromy na tento stav reagují uzavíráním průduchů (stoma) v listech, díky čemu sice šetří vláhu, blokují tím ale příjem CO₂, nezbytný pro jejich růst a regeneraci. Při extrémním suchu dochází ke vzniku tzv. embolismů – v xylému (dřevním cévním pletivu rostlin) vznikají bubliny, které se chovají jako krevní sraženiny a zastavují pohyb mízy. Jakmile vlhkost půdy klesá pod 33 %, riziko jejich vzniku skokově roste.

Výsledkem tohoto procesu je, že stromy doslova hladoví a žízní zároveň. A při dostatečně velkém počtu embolií prostě odumírají. Roční úmrtnost stromů v Amazonii je dnes těsně nad 1 %, ale studie predikuje nárůst na 1,55 % do konce tohoto století. Přestože se může zdát, že jde o malý rozdíl, v deštném pralese o rozloze téměř poloviny Evropy jde o obrovské množství biomasy.

Kdo přežije hypertropický svět?

Největší problém mají podle vědců rychle rostoucí druhy, které potřebují neustálý přísun vody a CO₂. Naopak pomalu rostoucí stromy, jako tabebuja zlatokvětá (Handroanthus chrysanthus) nebo silovoň Dipteryx micrantha mají větší šanci obstát – pokud dokážou udržet krok s tempem klimatické změny. To by ovšem mohlo vést k zásadní změně druhového složení v Amazonii, a to během jediného století.

Autoři varují, že podobný vývoj se může týkat i tropických pralesů v západní Africe či jihovýchodní Asii. Právě tyto ekosystémy jsou přitom klíčové pro redukci CO₂. Jejich kolaps by uvolnil další skleníkové plyny, změnil globální uhlíkový cyklus, a tím i klima celé planety.

Predikované scénáře vycházejí z minimální redukce emisí. Pokud bude lidstvo pokračovat v současném trendu, hypertropické klima může nastat mnohem dříve, než si dnes umíme představit. „Je to na nás. Pokud budeme dál vypouštět skleníkové plyny bez omezení, hypertropický svět si vytvoříme sami. A mnohem dřív,“ říká Jeff Chambers.

Image

Čtěte také

Téměř dvě miliardy lidí může zasáhnout trvalá změna dešťových vzorců, varují vědci

Insignie patří odedávna k symbolům světských či církevních hodností. Králi příslušela koruna, žezlo a jablko, biskupovi berla a mitra, odznaky důstojenství měli i purkmistři, rychtáři a představitelé řemeslnických cechů. Bez symboliky se tedy nemohly obejít ani instituce tak vážené jako univerzity. Navíc platilo heslo „scientia nobilitat“ – vědění zušlechťuje, které vyložil historik Josef Petráň ve své knížce Karolinum (2010): „Prostřednictvím vzdělání a účastí v akademické univerzitní obci se jedinec společensky povyšoval do bezmála šlechtického postavení.“

Taláry a tituly

Užívání univerzitních symbolů pochopitelně prošlo proměnou. Například taláry (z latinského talus – kotník, tedy roucho splývající ke kotníkům) se ve středověku nosily běžně. Podle nařízení koncilu z roku 1215 měli akademici dokonce povinnost odlišit se od laiků oděvem nejen při slavnostech, ale i v každodenním životě, a měla být patrná jejich příslušnost k duchovenstvu. Proto se háv duchovního stal vzorem akademického obleku, který se postupně „profiloval“.

Univerzitní taláry dnes mají funkci symbolickou – demonstrují prestiž vzdělance při slavnostních příležitostech, jako je imatrikulace, promoce či volba a inaugurace rektora, a spolu s obřadním šatem pedelů dodávají těmto rituálům vznešenost. Taláry kromě rektora nosí děkani, akademičtí funkcionáři univerzity a jejích fakult, předsedové akademických senátů, habilitovaní učitelé a doktorandi, případně významní hosté.

Podobně zůstala v současných rituálech zachována i titulatura. Pro rektora či prorektora se používá oslovení magnificence (vznešenosti), pro děkana či proděkana spectabilis (slovutný) a profesora honorabilis (ctihodný).

Nejstarší insignie

Hlavní univerzitní insignii představovalo vždy žezlo. Zpočátku je drželi rektoři a jejich fyzickými nositeli byli pedelové. V době Dekretu kutnohorského (1409) měly žezla také fakulty. Středověká podoba těchto insignií ale není známa. Stará sceptra rektora a fakult, která v roce 1945 zmizela, měla víceméně barokní podobu. Konkrétně ta, která patřila právnické a lékařské fakultě, sestávala z gotického dříku a hlavice z 18. století. Žezla teologické a filozofické fakulty byla pořízena v 17. století a později upravována. Rektorské žezlo se vyznačovalo renesančními tvary a opět přidanou barokní hlavicí.

Dnes užívané žezlo rektorské a sceptra lékařských fakult (mají jedno společné), fakulty právnické, filozofické a katolické teologické vznikla po rozdělení univerzity na českou a německou roku 1882, kdy si německá univerzita staré insignie ponechala. Zhotovil je zlatník Jan Tengler ze stříbra podle návrhů malířů Bedřicha Wachsmanna a Jana Scheiwla. Další žezla vznikala pro postupně zakládané fakulty.

K původním insigniím patřila též pečetidla, která dnes v kancelářích vystřídala razítka. O něco později (v epoše humanismu) k nim přibyla medaile zavěšená na řetězu (katéně). Šlo zpočátku o vzácnou minci věnovanou panovníkem či jinou významnou osobností jako výraz pocty. Nosil ji například poslední rektor Karlovy univerzity před Bílou horou Jan Jesenský, rektorskou insignií se stala roku 1654 na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Vlastní univerzitní medaile ale vznikaly až koncem 18. století. Rektorská, vyražená roku 1848, zmizela na konci druhé světové války spolu s žezly. Tu současnou dostala univerzita k svému 600. výročí roku 1948 od Českého vysokého učení technického (autorem je Otakar Španiel).

Medaile nosí při slavnostních příležitostech také prorektoři, děkani a proděkani fakult a promotoři. Předání žezla, pečetidla, klíče a řetězu je součástí slavnostního rituálu při nástupu nového rektora. Kdysi se předávala i univerzitní matrika. K reprezentačním předmětům patřily rovněž poháry, standarty či prapory.

Smůla pro Moravu

Podobně jako pražská univerzita přišla o své staré insignie také Univerzita Palackého v Olomouci, jejíž kořeny sahají do roku 1573, kdy byla zřízena jako jezuitský ústav. Aktivita v revolučním roce 1848 však nepřímo vedla k tomu, že ji roku 1860 císař dekretem zrušil (obnovena byla až po druhé světové válce). Její insignie, konkrétně rektorský řetěz a žezlo a sceptra filozofické a právnické fakulty, získala Univerzita v Innsbrucku.

S výjimkou právnické školy všechny artefakty pocházely z 16. století. Jednalo se původně o zápůjčku do Rakous, kterou Moravský zemský výbor podmínil tím, že památky budou vráceny, jakmile na Moravě opět vznikne univerzita. Tak se stalo v roce 1919, kdy byla založena Masarykova univerzita v Brně. Počáteční naděje, že jí insignie budou vydány, definitivně padly v roce 1923. Po rozpadu monarchie se totiž o insigniích muselo jednat na mezinárodní úrovni a pařížská reparační komise rozhodla, že mají připadnout tomu státu, na jehož území se v den převratu nacházely. Přes opakované úsilí se insignie z Innsbrucku dodnes nepodařilo dostat.

K získání nových odznaků důstojnosti pak Masarykova univerzita zaujala poněkud liknavý postoj. K činu ji vlastně přiměla až pražská insigniáda v listopadu 1934. Darem od Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů univerzita rok nato dostala rektorské žezlo. Díky daru Jana Bati a sbírce probíhající především mezi brněnskými lékaři a právníky byla zhotovena i žezla čtyř tehdy založených fakult. Podoba všech žezel vzešla z veřejné soutěže a realizovala se podle návrhu Václava Rady a Ladislava Bartoníčka ve firmě Karla Ebnera. Slavnost předání insignií univerzitě se ovšem konala až v tísnivé atmosféře po Mnichovu 15. prosince 1938.

Když byly vysoké školy 17. listopadu 1939 uzavřeny a obsadila je okupační moc, spočívaly univerzitní insignie v trezoru právnické fakulty. Odtud se je povedlo vynést zaměstnancům, kteří si z budovy mohli vzít osobní věci. Cennosti se bezpečně dostaly do sejfu Hypoteční a zemědělské banky moravské, kde zůstaly i přes pokus o jejich vyzvednutí okupačními orgány v roce 1942.

Rektorské žezlo a řetěz darovaný prezidentem Masarykem se však musely odeslat už roku 1940 do Prahy na ministerstvo školství, které se mělo postarat o odstranění výsostných znaků Československé republiky. Díky statečnosti úředníků-vlastenců k tomu však nedošlo a univerzita se v červnu 1945 se všemi svými insigniemi znovu shledala.

Image

Čtěte také

Medicína a tradice: Pětice nejstarších lékařských škol

Gravitace zůstává jednou z nejzáhadnějších fundamentálních sil ve vesmíru. Všechny hmotné částice v kosmu jsou zdrojem vlastního gravitačního pole a přitahují se s ostatními částicemi. Gravitaci poprvé matematicky popsal Isaac Newton již na konci 17. století. S rozvojem pozorovacích metod však jeho deskripce nedostačovala k vysvětlení všech známých jevů, a v současnosti se proto uplatňuje obecná teorie relativity, představená Albertem Einsteinem v roce 1915. Úspěšně totiž vysvětluje řadu jevů, jež Newtonova teorie popsat nedokáže, jako je ohyb světla gravitačními čočkami, strhávání časoprostoru nebo gravitační vlny.

Obecná teorie gravitace nicméně není úplná: Neslučuje se s kvantovou mechanikou, a nefunguje tedy na nejmenších škálách, například uvnitř černých děr či při vzniku vesmíru. Gravitace zatím představuje jedinou fundamentální interakci, která nemá kvantovou teorii, a vědci se usilovně snaží daný nedostatek překlenout po teoretické i experimentální stránce.

Mezi rozvíjené postupy patří mimo jiné teo­rie smyčkové kvantové gravitace, jež předpokládá, že je časoprostor na nejmenších škálách kvantově diskrétní – tvořený „smyčkami“. Podle strunové teorie zas částice nejsou bodové, ale mají formu vibrujících strun, a gravitace tvoří výsledek jejich kvantových vlastností.

K nevýhodám daného pojetí patří, že si nevystačí s běžným čtyřrozměrným časoprostorem. Každopádně pokud je gravitace kvantová, měla by existovat částice, která ji zprostředkuje: Tzv. graviton se ovšem dosud nepodařilo detekovat.

Image

Čtěte také

Jaká je podstata gravitačních vln?

Před 190 tisíci lety obýval indonéský ostrov Flores zvláštní druh hobitů. Tito v dospělosti jen zhruba metr vysocí lidé druhu Homo floresiensis, byli podle vědců následníky člověka vzpřímeného (Homo erectus) a částečně i současníky člověka moudrého (Homo sapiens). Před 50 tisíci lety ale náhle zmizeli a s nimi i velká část pestré směsice tamní bizarní fauny.

Nový výzkum vědců z australské Univerzity ve Wollongongu naznačuje, že za jejich zánikem možná nestál jeden dramatický okamžik. Hobity z ostrova Flores mohlo zahubit dlouhodobé sucho, které rozvrátilo jejich ekosystém.

Když přestalo pršet

Vědci analyzovali stalagmity z jeskyně Liang Luar, nedaleko místa, kde byly objeveny jediné známé fosilie Homo floresiensis a pomocí poměru hořčíku a vápníku ve vrstvách stalagmitu dokázali zrekonstruovat vývoj dešťů v regionu v minulosti. Obraz, který vědci získali, nebyl pro hobity rozhodně příznivý. Zatímco před 76 000 lety byl průměrný úhrn ročních srážek na ostrově okolo 1 560 milimetrů, o 15 000 let později to bylo jen 990 milimetrů. Suché podmínky pak přetrvávaly až do doby vyhynutí člověka floreského před 50 tisíci lety.

S ústupem srážek začala mizet i hlavní kořist hobitů: stegodoni, malí ostrovní příbuzní dnešních slonů. Chobotnatci se postupně začali stahovat blíže k pobřežním oblastem za posledními stabilními zdroji vody a Homo floresiensis je pravděpodobně následovali. Zde se podle vědců mohli dostat do přímého kontaktu s Homo sapiens, kteří se v té době šířili v jihovýchodní Asii. Setkání pro hobity nejspíš znamenalo nejen soupeření o potravu, ale také střety o území. 

Ostrov jako past

Poslední ranou, která zpečetila osud člověka floreského, mohla být katastrofická sopečná erupce, která před 50 tisíci lety pokryla ostrov vrstvou sopečných hornin, a ještě více omezila již tak chudé zdroje potravy.

Který konkrétní vulkán mohl stát za zmíněnou erupcí vědci nevědí. Na jihovýchodě ostrova Flores se nachází například stratovulkán Lewotobi. Celá oblast ostrova je ale součástí Vulkanického oblouku Sundy, kde se nachází celá řada aktivních i historicky aktivních stratovulkánů. Kromě Lewotobi jde například o Kelimutu nebo Inierie.

Podle odborníků sehrál neblahou roli fakt, že Homo floresiensis byli přísně izolovaným ostrovním druhem, kde jakékoli klimatické výkyvy hrají mnohem větší roli než na pevnině. Zvířata ani lidé nemají kam ustoupit, prostředí se rychle zaplňuje a každý ekologický otřes dopadá mnohem tvrději.

Nová studie, uveřejněná v odborném časopisu Communications Earth & Environment, nabízí zatím nejkomplexnější pohled na to, co se na ostrově Flores mohlo dít těsně před zmizením lidí druhu Homo floresiensis. Hobity z ostrova Flores tak podle všeho zřejmě nezahubila jedna náhlá katastrofická událost, ale spíše pomalu vysychající prostředí, migrace a setkání s mnohem úspěšnějšími příbuznými.

Image

Čtěte také

Jak vypadali hobiti? Odborníci rekonstruovali pravděpodobnou podobu člověka floreského

Mlha vzniká kondenzací vodní páry v přízemní vrstvě vzduchu. Je složena z drobounkých vodních kapiček nebo za mrazů z ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu. Rodí se tehdy, když se vzduch ochladí na teplotu rosného bodu. Od mraků se odlišuje jenom tím, že se dotýká zemského povrchu a oblaka nikoliv. Ochlazování vzduchu nad zemí, které způsobuje vznik mlhy, může být vyvoláno různými vlivy.

Mlha zrozená z noci

Radiační mlha vzniká nočním ochlazováním vzduchu, který přiléhá k zemskému povrchu. Pro její vznik je podstatné, aby ochlazování vzduchu od země nebylo narušováno silnějším větrem; ideální rychlost proudění je 1–3 m/s. Při výraznějším proudění by se vzduch nenasytil vodními parami a to by vzniku mlhy zabránilo.

Radiační mlhu můžete zpravidla vidět ve druhé polovině noci. Když vznikne v létě, tvoří obvykle jen tenoučkou vrstvu a rozpadá se záhy po východu slunce. Na podzim je však vrstva silná až 100–200 metrů. Rozpadá se pak až během dopoledne nebo se promění na oblačnost typu Stratus, ve výšce 100–300 metrů. V zimě však může radiační mlha vytrvat v krajině i po celý den.

Mlha vytrvalého mrholení

Advekční mlha se tvoří tehdy, když se vlhký vzduch přemisťuje nad studené zemské podloží. Při pohybu se od země ochlazují přiléhající vzduchové vrstvy, až se nasytí vodnými parami. Když fouká vítr, mlha se při zemi nedrží, zdvihne se do výšky a vytvoří Stratus.

Advekční mlhy pokrývají obrovské prostory a mohou vzniknout v kterékoliv denní době. Jsou časté na podzim a v zimě, kdy se nad naše území dostává teplé a vlhké proudění od oceánu, který je v tomto čase teplejší než pevnina. Advekční mlhy bývají spojeny s mrholením, které v noci většinou sílí důsledkem radiačního efektu. Vertikálně mívají mocnost nejméně dvacet metrů, ale často bývají mocné až několik stovek metrů. Trvají obvykle velmi dlouho a rozpadají se většinou až změnou synoptické situace.

Jako mléko v údolích

Údolní mlhy vznikají především v noci a ráno, když se od povrchu ochlazeného radiačním vyzařováním tepla ochladí přízemní vrstva vzduchu. V údolích potoků a řek je tato situace znásobena tím, že studený vzduch je těžší než teplý, a proto do těchto sníženin z okolních kopců „stéká“. Řeky či potoky pak zvyšují vlhkost vzduchu a vznik mlhy tím podporují.

Magickou nádheru údolních mlh jsem si po léta užíval na středním toku Svratky mezi Doubravníkem a Nedvědicemi. Půvabné mlžné šály se nad řekou objevují již v pozdním létě. S postupujícím podzimem nastává „bílá tma“, v níž tajemné vlhké ticho občas naruší jen výkřik vyplašené volavky popelavé.

Žádná poezie ve městech

Od přírodní poezie ale pojďme k městské realitě, kde také vzniká mlha. Tady jde ovšem o směs vodního aerosolu, prachu a exhalací z dopravy a kouře, které vytvářejí často namodralý nebo našedlý odstín.

Ke kondenzaci vodních par ve městech dochází snadno – brzy po ránu sílí dopravní špička a prašnost s exhalacemi vykonají své. Odborníci rozlišují smog Londýnského typu – na kterém má velký podíl proudění vlhkého mořského vzduchu – a Losangelského typu, při němž je hlavním spouštěcím mechanismem doprava.

Ostrovy v mlze

Asi každý milovník přírody zažil na horách to úchvatné divadlo, kdy se vrcholy staví na odiv nad oceánem mlh převalujících se v údolí. Scenérie jako by vystoupila z čínských či japonských tušových kreseb... Jak k tomuto efektu dochází? Za určitých podmínek se obrátí běžné teplotní uspořádání vzduchu. Místní inverze může být způsobena stékáním chladného vzduchu do údolí, kde kondenzují vodní páry a vytvářejí mlhu či nízkou oblačnost. Ve větším měřítku může inverzi způsobit nasunutí teplé masy vzduchu nad vrstvu vzduchu studeného, čímž dojde k zastavení proudění.

Jedním z negativních následků inverze teploty vzduchu je mimořádné zvýšení koncentrace škodlivých látek z výfuků automobilů a komínů v nehybné přízemní vrstvě vzduchu. Inverzní situace může trvat i mnoho dní a dochází k ní v podzimních a zimních měsících. Nížiny zahalují nízká oblaka, zatímco horské oblasti si užívají teplého a slunečného počasí. Na rozhraní chladné a teplé masy občas dochází k zajímavým jevům zrcadlení označovaným jako fata morgána. Neobvykle daleko se za těchto podmínek dostávají díky odrazu o inverzní rozhraní také radiové vlny.

Konec mlžných přízraků

V minulosti tajemná atmosféra mlh citelně jitřila lidskou fantazii. Některé národy ji považovaly za meziprostor, který otevírá bránu do paralelních světů. Lidé si také často vyprávěli o zrádných bludičkách, které v mlze na močálech lákají osamělé chodce do záhuby.

V anglosaských bájích se zase vyskytují „fogleti“ – nehmotní tvorové, jakési příšerné světlušky v mlze. Fogleti se objevují tam, kde vzniká hustá mlha, ale také si ji prý dokážou vytvořit nebo přivolat sami. Vyzařují bledé světlo, kterým lákají zbloudilce do roklí, bažin a ke srázům. Na foglety už asi moc lidí nevěří, protože jak jsme demonstrovali, genezi a různé vlastnosti mlhy se už lidem podařilo odhalit. Skoro až můžeme litovat, že jsme tak byli připraveni o okouzlení a fantazii našich předků.

Image

Čtěte také

Vzácná podívaná: Jak vzniká ohnivá duha?

Maria Montessori se narodila ve městě Chiaravalle na konci léta 1870 v rodině tradičně smýšlejícího státního úředníka a jeho velmi vzdělané, sečtělé manželky. Zatímco většina dívek její doby vyrůstala s vyhlídkou na sňatek a založení rodiny, kariéry byly vyhrazeny mužům. Nezávislá, energická a ambiciózní Maria Montessori se po absolvování základní školy vzdělávala na technické škole a později na technickém institutu. Po jeho absolvování začala navzdory mnoha překážkám studovat medicínu na univerzitě v Římě a jako jedna z prvních žen získala v roce 1896 doktorát.

Po studiích působila atraktivní Maria Montessori s charismatickým vystupováním a vášnivou touhou zlepšit životní podmínky lidí jako lékařka v Římě, založila vlastní praxi a zapojila se do hnutí za práva žen. Účastnila se feministických konferencí v mnoha evropských zemích, kde přednášela o postavení žen a možnostech, jak je změnit. Mezi rozmanité činnosti, jimž se věnovala, patřila také práce s postiženými dětmi, které byly tehdy považovány za nevzdělavatelné. Proto zpravidla končily v ústavech, kde pouze živořily.

Díky využití smyslových učebních pomůcek však Maria Montessori zjistila, že se mohou učit, a to prostřednictvím zraku, sluchu, hmatu a čichu. Tímto způsobem dokázaly dosáhnout v klasických předmětech stejné úrovně vzdělání jako děti považované za „normální“. Na konci 19. století prezentovala výsledky své práce s mentálně postiženými dětmi na odborných fórech a nastínila vliv sociálního původu na školní úspěšnost.

Odhalení skrytého potenciálu

Maria Montessori využila výsledky svého výzkumu vzdělávání mentálně postižených dětí pro inovativní péči o sociálně znevýhodněné chudé, nevzdělané, zjevně nedostatečně stimulované a motivované, ale jinak „normální“ děti v římských dělnických slumech. V roce 1907 se chopila vedení Domu dětí ve zrekonstruované čtvrti San Lorenzo, který vznikl ze snahy zamezit bezprizorním dětem páchat drobné přestupky. Starala se o jejich výchovu a vzdělání s tím, že se mohla opřít o velmi dobré hygienické podmínky, lékařskou péči a kvalitní stravování. Pro děti od tří do šesti let se snažila vytvořit velmi povzbuzující prostředí přizpůsobené především pro smyslovou a praktickou výchovu.

Ve svých svěřencích odhalila obrovský potenciál, přičemž si ověřila, že děti se naučí chodit, mluvit a manipulovat s předměty vlastní tvořivostí, nikoli jen proto, že je k tomu vedou dospělí. Děti se neučily drilem a přísnou disciplínou jako v jiných předškolních zařízeních, naopak jim učitelky a lektorky nabízely materiály k práci, díky nimž děti úspěšně zvládly základy psaní a počtů a neměly problémy s chováním.

Maria Montessori byla velmi kreativní, vyvíjela vlastní didaktické materiály, s nimiž svěřenci mohli pracovat. Kromě toho se postarala, aby byl nábytek přizpůsobený dětským potřebám, což byl ve své době revoluční vynález. Vzhledem k úspěšnosti Domu dětí došlo hned další rok k otevření dalšího podobného zařízení. Současně Maria Montessori ukončila akademickou kariéru, aby se mohla věnovat především přednáškám po celém světě, výzkumu dětí a rozvoji své pedagogické teorie.

Revoluční přístup

Na přelomu 19. a 20. století probíhalo vyučování ve školách tak, že děti seděly v lavicích a očekávalo se od nich, že si doslova zapamatují „vědomosti“ předávané učiteli. Nikdo je nepovzbuzoval, aby něco objevovaly samy. Žáci, kteří měli potíže s učením, byli označováni za líné a obvyklým „lékem“ byly tělesné tresty. Pedagogické myšlenky Marie Montessori se naopak zařadily k reformnímu proudu, který se od počátku 20. století snažil změnit tradiční pohled na vzdělávání.

V centru pozornosti se tehdy poprvé ocitlo samotné dítě – jeho potřeby, schopnosti i přirozená zvídavost. Tento takzvaný pedocentrismus vycházel z přesvědčení, že dítě není pasivním příjemcem vědomostí, nýbrž aktivním tvůrcem svého poznání. Montessori vnesla do vzdělávání zcela nový přístup – dávala dětem prostor k vlastnímu rozhodování, kladla důraz na jejich svobodu, ale současně stanovila jasné mantinely, v nichž se dítě mohlo bezpečně pohybovat.

Důležitou součástí tohoto konceptu je prostředí, v němž se žáci učí. Mělo by být připravené, přehledné a podnětné – takové, aby lákalo k objevování. Pomůcky mají mít stálé místo a být uspořádány tak, aby byly snadno dostupné a děti si mohly vybírat, čemu se budou věnovat. Pracovní místo si dítě rovněž volí samo – může pracovat u stolu, na koberci či na podložce. Ve třídě by nemělo chybět místo pro společné setkávání – často v podobě elipsy nakreslené na podlaze.

Didaktické pomůcky, které Montessori navrhla, pokrývají oblast praktického života, smyslového vnímání, jazyka, matematiky i širšího chápání světa. Díky nim si děti rozvíjejí jemnou motoriku, koncentraci, schopnost vnímat rozdíly i vztahy mezi věcmi a vytvářejí si spojení mezi učením a každodenním životem.

Pokud je prostředí správně nastavené, poznávání probíhá přirozeně – dítě se učí v pohybu, prostřednictvím smyslů, manipulace i pozorování. Klíčovým faktorem efektivního učení je vnitřní motivace. Montessori odmítala známkování a vnější odměny, které podle ní oslabovaly soustředění i přirozený zájem dítěte o činnost. Věřila, že pokud se dítě ponoří do aktivity, která ho skutečně zajímá, učí se intenzivněji a s hlubším porozuměním.

Žádoucí chybování

Ve třídách Montessori často spojovala děti různého věku. Tyto takzvané heterogenní skupiny umožňují, aby se děti učily nejen od učitele, ale i od sebe navzájem. Starší si upevňují znalosti tím, že je vysvětlují mladším, ti se naopak učí pozorováním a napodobováním. V mateřských školách jsou v jedné skupině zpravidla děti ve věku tří až šesti let, na základních školách zase věkové skupiny po třech letech. Tato dynamika podporuje přirozenou spolupráci, rozvoj sebevědomí a vzájemný respekt. Mladší děti se často nechávají inspirovat úkoly starších, i když na jejich zvládnutí ještě nejsou zcela připraveny. Přesto si tím vytvářejí představu o tom, co je čeká a čeho mohou časem dosáhnout.

Udělat chybu není v montessoriovském přístupu něco, čeho by se dítě mělo bát. Naopak je to příležitost k dalšímu objevování. Učitel dítě na chybu neupozorňuje direktivně, ale nechává ho, aby ji objevilo samo. Tak se učí reflektovat vlastní jednání a hledat cesty, jak věci zlepšit. Učení má být propojeno se skutečným životem – nejde jen o zapamatování izolovaných faktů, nýbrž o pochopení souvislostí, které dávají poznatkům smysl.

Můžeme to demonstrovat na příběhu, kdy jednoho dne Maria Montessori pozorovala ve třídě malého chlapce, který se soustředěně snažil zasadit váleček zpět do otvoru v dřevěné pomůcce. Bylo to těžké: váleček nepasoval hned napoprvé, a tak to dítě zkoušelo znovu a znovu – klidně, trpělivě, s očividnou vnitřní motivací. Vtom přišel návštěvník – vážený inspektor – a s dobrým úmyslem se k dítěti sklonil. „Takhle se to dělá!“ řekl mile, vzal váleček a rychle ho zasunul na správné místo. Dítě se na něj chvíli dívalo, vytáhlo váleček zpátky a začalo znovu. A to opakovalo několikrát. Montessori se usmála a tiše poznamenala: „Vidíte? Dítě nehledá výsledek. Hledá proces. Když mu dáte výsledek, vzal jste mu práci – a tím i radost.“

Montessori přístup tedy nepředstavuje jen jiný styl výuky – je to celkový pohled na dítě jako na samostatnou bytost, která má přirozenou touhu poznávat, být užitečná a stát se plnohodnotným členem společnosti. Úkolem dospělého není tuto touhu řídit, ale podporovat ji – trpělivě, s respektem a vírou, že dítě si dokáže najít svou cestu.

Do celého světa

V roce 1919 byla Maria Montessori pozvána do Španělska, aby zde založila školu podle svých principů. Tehdejší španělský král Alfonso XIII. měl o její metodu velký zájem a rozhodl se, že jeho vlastní ratolesti budou vychovávány v Montessori škole. Maria tedy ve spolupráci s místními reformními pedagogy založila v Madridu Dům dětí, kam docházeli i královští potomci.

Při jedné příležitosti přišel monarcha na návštěvu, aby se podíval, jak jeho děti ve škole pracují. Očekával klasickou inspekci: děti v řadách s rukama za zády a pozdravy „Ať žije král!“. Jenže místo toho uviděl dítě s vyplazeným jazykem, jak soustředěně přelévá vodu z jednoho džbánku do druhého, jiné snažící se zasunout válečky do bloku a vlastního syna na zemi, kterak skládá mapu Evropy z puzzlů, aniž by si otce v místnosti vůbec všiml. Král byl překvapen. Lehce se naklonil k Marii Montessori a prý polohlasně řekl: „Má paní, vy jste skutečně první osoba, která dokázala, že i princ se dokáže soustředit jako obyčejné dítě.“ Montessori mu odpověděla s jemným úsměvem: „Ne, Vaše Veličenstvo. Právě jste zjistil, že každé dítě je obyčejně výjimečné, když mu nebráníme být tím, kým je.“ Škola v Madridu působila s úspěchem až do nástupu Frankova diktátorského režimu, kdy byla uzavřena.

Podobný osud jako ve Španělsku měly i montessoriovské školy v Sovětském svazu. Po bolševické revoluci v roce 1917 nejprve došlo k oficiálnímu povolení montessoriovské metody a k její podpoře, takže ve velkých městech vzniklo více než sto poboček. Byla vnímána jako pokroková alternativa ke starému carskému školství.

Montessori se v roce 1929 dokonce na pozvání vydala do Moskvy, kde se osobně setkala s ministrem školství, který její práci chválil. Jenže ve třicátých letech 20. století se v rámci utužování stalinského režimu vše změnilo. Montessori přístup byl kritizován jako individualistický, elitářský, „nedostatečně kolektivistický“ a nevhodný pro budování socialistického člověka. Montessoriovské školy a metody proto komunisté oficiálně zakázali, pedagogy umlčeli a často též perzekvovali.

Kariéra, nebo rodina

V rodné Itálii byla Maria Montessori váženou dámou a světově proslulou osobností. V roce 1930 jí dokonce udělil audienci papež Pius XI., který se chtěl seznámit s její prací. Svatý otec se jí zeptal: „Je pravda, že ve vašich školách se děti nebijí, ani když neposlouchají?“ Montessori klidně odpověděla: „Ano, Svatosti. Protože ony poslouchají. Ne mě, ale samy sebe.“ Papež se usmál, chvíli mlčel a pak prý s mírným údivem a úsměvem pronesl: „To zní jako křesťanství v praxi.“ Po této schůzce Vatikán oficiálně podpořil rozvoj Montessori škol, zvláště v katolických komunitách.

Ačkoliv Maria uspěla jako lékařka a pedagogická reformátorka, v soukromém životě musela bojovat s tehdejšími konvencemi. Měla romantický vztah s lékařem a primářem psychiatrické kliniky Giuseppem Montesanem, ale neprovdala se za něj, neboť by musela ukončit svou profesní kariéru. Dohodla se s ním proto na utajení jejich vztahu za předpokladu, že ani jeden z nich nevstoupí do manželství s nikým jiným. Když však Montesano podlehl nátlaku své rodiny a uzavřel společensky výhodný sňatek, Maria se cítila zrazena a rozhodla se z fakultní nemocnice odejít.

Mezitím v roce 1898 porodila nemanželské dítě, syna Maria Montesana Montessoriho, k němuž se kvůli rodinným a společenským tlakům nemohla hlásit a musela ho svěřit do péče pěstounky na venkově. Často ho navštěvovala, ale až v pozdějším dětství mu prozradila, že je jeho matka. Montesano Montessori doprovázel od sedmnácti let svou matku na cestách po světě, při přednáškách a kurzech, byl jejím pozorným posluchačem, důvěrníkem, rádcem i výkonným tajemníkem, tlumočil její přednášky z italštiny do angličtiny. Kvůli společenským předsudkům byl ale vydáván za jejího synovce. Mariiným synem byl oficiálně uznán teprve po její smrti.

Nedostala nobelovku

Maria Montessori zemřela v roce 1952 ve svých jednaosmdesáti letech v nizozemském přímořském letovisku Noordwijk aan Zee. V posledních letech života byla třikrát nominována na Nobelovu cenu míru, neboť její koncept „vzdělání pro mír“ vycházel z přesvědčení, že „dítě je tvůrce člověka a mír nevzniká smlouvami mezi státy, ale v srdcích dětí“. Členové výboru se ale nakonec přiklonili k afroamerickému politologovi, francouzskému odboráři či misionáři než k pedagožce, která nebyla zapojena do „velkých“ mírových vyjednávání. I tak náleží Maria Montessori k nejvýznamnějším ženám minulého století.

Image

Čtěte také

Talentovaná Růžena Zátková: Proslavila se v Itálii, doma ji znala jen hrstka lidí

Astronomové vůbec poprvé zachytili okamžik, kdy záblesk ze superhmotné černé díry vyprodukoval mohutný ultrarychlý výtrysk (ultrafast outflow, UFO). Ten se vyřítil do vesmíru relativistickou rychlostí zhruba 19 % rychlosti světla, tedy přibližně 57 000 km/s.

Nejde o nejrychlejší zaznamenaný případ UFO – v roce 2002 zaznamenala observatoř Chandra ultrarychlé výtrysky u kvazaru APM 08279+5255, které měly dosahovat rychlosti 60 % až 70 % rychlosti světla. Pozdější práce takto vysokou rychlost ale zpochybnily a jako reálnější uvádějí rychlost 30 000–60 000 km/s – tj. 10 % až 20 % rychlosti světla. Nejnovější úlovek astronomů ale představuje první detailní pozorování, které sleduje samotný začátek erupce a jeho bezprostřední následky.

Výtrysk v aktivní galaxii

Liyi Gu z nizozemské organizace pro výzkum vesmíru SRON a její početný tým zaznamenali výtrysk typu UFO během desetidenního pozorování v červenci 2024 prostřednictvím evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a japonského rentgenového teleskopu XRISM. 

Pozorování vědcům ukázalo, že objekt, který tento ultrarychlý výtrysk vyprodukoval, se nachází uprostřed galaxie NGC 3783, vzdálené asi 130 milionů světelných let. Tato galaxie je z našeho pohledu natočená téměř čelně k Zemi, což vědcům poskytuje ideální výhled do jejího aktivního centra. V něm sídlí superhmotná černá díra o hmotnosti 28 milionů Sluncí. Ačkoli patří k menším zástupcům svého druhu, materiál z okolí hltá s takovou vervou, že její jádro září v rentgenovém spektru.

Podobné výtrysky obvykle souvisejí s intenzivním zářením, v tomto konkrétním případě se ale astronomové domnívají, že příčinou výtrysku byla náhlá změna v intenzivním magnetickém poli, které obklopuje supermasivní černou díru. Mají-li vědci pravdu, bylo by to podobné jako v případě slunečních erupcí, jen v mnohem větším měřítku. Podrobnosti popisuje studie, uveřejněná v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

Výjimečnost objevu spočívá v tom, že se do značné míry opět potvrzuje univerzálnost fyzikálních procesů. To, co známe z erupcí na Slunci, se odehrává i v hlubokém vesmíru – jen v bilionkrát větším měřítku.

Image

Čtěte také

Obrovská černá díra chrlí plyn rychlostí 10 tisíc kilometrů za sekundu

Se značným pokrokem v oblasti artilerie na počátku novověku započal zápas, jenž se protáhl na několik staletí. Na jedné straně v něm stáli vojenští ženijní inženýři a stavitelé pevností a na straně druhé inovátoři dělostřelectva. V této konfrontaci mezi „kamenem a železem“ měly střídavě navrch obě konkurenční skupiny, ale od 17. století začínalo hrát prim dělostřelectvo. S úspěchem ničilo kamenné a cihlové zdi opevnění, proto se ke slovu začal u pevností dostávat ke slovu beton a pancíř. A ten šel prorazit, jak jinak, jen obléhacím dělem velkého kalibru.

Jedna z nejznámějších zbraní této kategorie dostala podle zažité legendy jméno po Bertě Krupp, vnučce Alfreda Kruppa, zakladatele světově proslulých oceláren v německém Essenu. Tato šarmantní dáma byla manželkou tehdejší hlavy obřího koncernu Gustava von Bohlen und Halbach a patřila spolu s ním mezi nejvyšší společenskou smetánku vilémovského Německa, tvořenou aristokracií, bankéři, finančníky a velkoprůmyslníky.

Půl tuny na 10 kilometrů

Na konstrukci těžké obléhací houfnice, jež by si poradila i s těmi nejsilnějšími pevnostmi nepřítele, pracovali Kruppovi nejschopnější inženýři od počátku 20. století. V roce 1900 opustil Kruppovu konstrukční kancelář návrh zbraně ráže 305 mm, jež dokázala dopravit granát o hmotnosti téměř 400 kg na vzdálenost přes deset kilometrů.

O osm let později začal tým profesora Fritze Rausenbergera na žádost nejvyššího velení císařské branné moci pracovat na vylepšené verzi, kterou dokončil v září 1911. Tato obří houfnice nesla pojmenování Gamma-Gerät a představovala skutečné monstrum. Transport zbraně o hmotnosti přes 170 tun do bojových pozic se dal uskutečnit pouze po částech v deseti železničních vagonech. Nejtěžší z těchto dílčích částí vážila 26 tun. Následná zdlouhavá a náročná montáž zabrala celých 36 hodin. Tyto parametry a s nimi spojená zjevná nepraktičnost superděla německé generály poněkud vyděsily.

Kruppovi technici tedy opět usedli k rýsovacím prknům a jejich úsilí zanedlouho vydalo své plody. V polovině července 1912 si tak armáda mohla objednat podstatně odlehčenou houfnici nazvanou M-Gerät, kteráse již dala dopravovat i po kvalitních silnicích. Zbraň získala familiární přezdívku Tlustá Berta, její oficiální název zněl L/12 42-cm Type M-Gerät 14 Kurze Marine-Kanone. Převážely ji v pěti separátních částech výkonné traktory firmy Daimler, zkonstruované speciálně pro tento účel. Rychlost přesunu po silnici dosahovala sedmi kilometrů za hodinu. 

V případě nutnosti zdolala Tlustá Berta rovněž nezpevněný terén, v čemž jí pomáhaly i specifické nášlapné desky upevněné na obou kolech, které rozložily hmotnost ocelového kolosu rovnoměrně na větší plochu. V prosinci 1913 rozšířila dělostřelecký park císařského vojska. V červnu následujícího roku ji doplnil druhý exemplář, čímž vznikla obléhací baterie, která si za několik málo týdnů připsala na konto řadu nejsilnějších belgických a francouzských fortifikací. Do Velké války vstoupila německá armáda se čtyřmi železničními Gamma-Geräty a dvěma silničními M-Geräty. V průběhu konfliktu pak sjelo z výrobních linek dalších deset Tlustých Bert s 18 náhradními hlavněmi.

Bourání fortu Lutych

Nejslavnější nasazení zažily Tlusté Berty na samém počátku války. Tehdy si, i díky propagační kampani německého velení, získaly nesmírnou popularitu.
Do historie se zapsaly destrukcí rozsáhlých pevnostních komplexů kolem měst Lutych, Namur a Antverpy. Německá branná moc motivovaná snahou obejít levé křídlo francouzské armády porušila začátkem srpna 1914 belgickou neutralitu a vpadla do země. Cestu jí blokovaly výše zmíněné fortifikace. Přes houževnatý odpor statečných Belgičanů to byly právě tlusté berty, kdo rozhodl nerovný zápas. Houfnice pálily na protivníka po balistické křivce, přičemž vysoká trajektorie letícího projektilu znásobovala při dopadu jeho již tak extrémně ničivé účinky. 

Německý major Wesener, přímý účastník tehdejších událostí, si v pozicích před Lutychem poznamenal: „Byl to vskutku pamětihodný okamžik, když 12. srpna v 17.40 vypálila houfnice první granát na nepřátelské území proti Fort Pontisse na jihovýchodě Lutychu. Stovky radostných výkřiků doprovázely skučící a vyjící projektil… Uběhlo 60 vteřin, čas nezbytný pro to, aby granát dosáhl čtyři kilometry vysoké trajektorie. Všichni napjatě očekávali telefonní hlášení velitele baterie, který se nacházel na předsunuté pozorovatelně, vzdálené jen 1,5 kilometru od bombardované pevnosti, a mohl tak z nejtěsnější blízkosti sledovat sloupec dýmu, ohně a zeminy stoupající k nebesům.“ 

Vojáci přímo v ostřelovaném objektu ovšem byli z Berty nadšení mnohem méně: „Ventilace je velmi špatná. Mužů se zmocňují bolesti břicha a žaludku, průjmy a mdloby. Nejsou schopni udržet ani moč.“ Generálporučík Leman, velitel lutyšské posádky, napsal: „Slyšeli jsme blížící se střelu. Poslouchali jsme narůstající rachot a hřmot zakončený strašlivým třeskem hromu. Fontány hlíny a kouře byly vrženy do vzduchu a půda pod nohama se otřásla.“

Tragický osud obránců

Nejtragičtější osud z 12 lutyšských fortů potkal objekt Loncin, kterému 15. srpna v 17.20 střela z Tlusté Berty prorazila 2,5 metru silný betonový strop u skladiště střelného prachu, čímž způsobila explozi 20 tun trhaviny. Výbuch část pevnosti doslova rozmetal, tlaková vlna se bleskově prohnala vnitřními prostory a okamžitě usmrtila nebo těžce zranila většinu posádky. Ze zhruba 450 mužů zahynulo asi 350, z nichž většina zůstala pod troskami. Rozstřílené pevnosti Lutych a Namur otevřely brány útočníkům ještě v průběhu srpna 1914.

V závěru září přišly na řadu rovněž Antverpy. Německý kapitán Becker, jehož baterie bombardovala fort Wavre St. Catherine, si poznamenal: „V pořadí 11. granát zasáhl přímo vršek kupole, z níž pálila nepřátelská děla. Zahlédl jsem krátký záblesk tak typický pro dopad oceli na ocel. Následovala pauza, kdy se zdálo, že kupole zůstala nepoškozena, poté došlo k ohromné explozi. Po několika minutách se dým pomalu rozptýlil a my spatřili na místě kupole obrovskou černou díru… Polovina zničené kupole stála vzpřímeně 50 m od místa výbuchu, druhá půlka ležela vedle na zemi.“ 

Navzdory zkáze největších belgických pevnostních objektů přispěla jejich statečná obrana k významnému pozdržení německého náporu na západní frontě a umožnila navíc spořádaný ústup a záchranu části vlastních jednotek.

Poslední boj

Během zbývajících válečných let Tlusté Berty s úspěchem nastoupily proti ruským fortifikacím a podílely se též na počáteční dělostřelecké přípravě velké německé ofenzivy u Verdunu v únoru 1916. Uplatnění tam nalezly rovněž obří železniční Gamma-Geräty. Několik houfnic však postupně zničila exploze vlastní závadné munice.

Po uzavření příměří v listopadu 1918 padl minimálně jeden exemplář do rukou Američanů. Ti ho poté převezli do USA, kde prošel rozličnými testy a zkouškami. Časem se z této poslední Tlusté Berty stal exponát armádního muzea pod širým nebem. Po několika desetiletích se na něm však vliv počasí podepsal tak, že v roce 1954 putoval do šrotu.

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Ovládnutí ohně patří k zásadním milníkům lidské evoluce a mělo zásadní praktické i sociální dopady. Oheň našim dávným předkům poskytoval teplo, světlo, ochranu před predátory a umožňoval jim přípravu širšího spektra potravin. To přispívalo k přežití a k utváření větších sociálních skupin. 

Nový archeologický objev z jílového lomu u vesnice Barnham ve Velké Británii posouvá počátek tohoto kritického momentu o téměř 350 000 let dál do minulosti. Dosavadní nejstarší důkaz rozdělávání ohně pochází z několika míst ve Francii z doby před zhruba 50 000 lety.

Neandertálci s křesadlem

Výzkumníci z Britského muzea, vedení Dr. Robem Davisem, objevili v jílovišti v západním Sussexu pálenou hlínu, rozbité kamenné nástroje a fragmenty pyritu – minerálu, který při úderu o křemen vytváří jiskry. Pyrit se podle vědců v okolí téměř nevyskytuje, takže musel být přinesen z vzdálených oblastí. To podle badatelů naznačuje, že lidé znali jeho vlastnosti a používali ho k rozdělávání ohně.

Geochemické testy také ukázaly, že místo bylo opakovaně vystaveno teplotám přes 700 °C, což odpovídá dlouhodobému používání ohniště na stejném místě a s velkou pravděpodobností se tak nejednalo o místo náhodného požáru.

Lidé, kteří v Barnhamu zakládali ohně před 400 000 lety, pravděpodobně nebyli příslušníky druhu Homo sapiens – náš druh se mimo Afriku trvale objevil až před 100 000 lety. Místními obyvateli tak byli nejspíš raní neandertálci, o čemž svědčí srovnání s fosiliemi stejného stáří ze Swanscombe v Kentu a z Atapuerky ve Španělsku.

„Díky ohni se lidé mohli adaptovat na drsnější a chladnější prostředí a začít úspěšně osidlovat severní oblasti, jako je Británie,“ vysvětluje Dr. Rob Davis z Britského muzea. Oheň se také stal centrem společenských interakcí, sdílení jídla, raného vyprávění příběhů, vývoje jazyka a mýtů.

Studie, která byla publikována v prestižním časopise Nature, podle odborníků představuje nejstarší známý příklad záměrného zakládání ohně lidmi a posouvá naše znalosti o evoluci člověka o stovky tisíc let do minulosti.

Image

Čtěte také

Kulinářské dovednosti neandertálců odhalují jejich inteligenci