Mnohé výklady o historii útočných pušek začínají u německého sturmgewehru, ale některé se vracejí až do první světové války a upozorňují na zvláštní zbraň, jež se dnes obvykle označuje jako „avtomat Fjodorova“, tedy Fjodorovova automatická puška. Někdy se tak uvádí, že šlo o určitý pravzor útočných pušek, a dokonce se dá narazit i na tvrzení, že to byla v podstatě první útočná puška jako taková. To je sice dosti přehnané, nesporně se ale jednalo o nadčasovou konstrukci, což dokládá i její – byť omezené – použití během druhé světové války.

Zbraň na japonský náboj

Autorem revoluční konstrukce byl dělostřelecký důstojník Vladimir Fjodorov (1874–1966), jenž chtěl carské armádě nabídnout zbraň s lepšími parametry, než jaké měla opakovačka systému Mosin. Proto typ jeho samonabíjecí pušky prošel zkouškami už v roce 1906, ale první kontrakt na sériovou výrobu přišel až za pět let. Zpočátku se používal okrajový náboj 7,62×54 mm, ten se ale Fjodorovovi jevil jako příliš výkonný, takže záhy vytvořil i nové střelivo kalibru 6,5 mm. 

V roce 1913 předložil carské armádě zdokonalenou zbraň této ráže, jež nově nabízela také schopnost střelby dávkami. V roce 1916 zkonstruoval novou verzi, u které se na místě původní schránky objevil výměnný zásobník na 25 nábojů. Fjodorov tvrdil, že jeho konstrukce spojuje rozměry pušky a palebnou sílu bezmála na úrovni lehkého kulometu, což vojáky pochopitelně zaujalo. Odmítli však zařazení zcela nového typu náboje, takže požádali Fjodorova, aby pušku přepracoval pro již užívaný náboj 6,5×50 mm, který původně vznikl pro japonské opakovačky systému Arisaka. Jeho parametry se už dost blížily moderním nábojům střední výkonnosti, jež se standardně používají v útočných puškách, což vede některé autory k tvrzení, že Fjodorovův „avtomat“ byl první zbraní této kategorie.

Ještě přišly vhod

Mechanismus užíval pohon krátkým zákluzem hlavně a závěr byl zamykán pomocí dvojice postranních závor. Carská armáda pušku oficiálně zařadila do služby a objednala 25 000 kusů, reálně ovšem vznikl jen zlomek tohoto počtu a uplatnění na frontách první světové války bylo minimální. „Avtomat Fjodorova“ si ale záhy oblíbily některé jednotky rodící se Rudé armády, která podpořila pokračování výroby, jež se zastavila až v roce 1925 po dodání asi 3 200 kusů. Pušku užívaly vybrané elitní sovětské útvary a uvažovalo se o možnosti, že by se mohla stát standardní zbraní Rudé armády, jenže potom přišel rozkaz vyřadit všechny typy komorované na zahraniční náboje, a tudíž „avtomaty“ do roku 1928 opustily výzbroj. 

Zůstaly však ležet ve skladech, což přišlo vhod za zimní války proti Finsku (1939–1940). Rudá armáda sice měla nové samočinné pušky systémů Simonov a Tokarev, ale jenom v malém počtu, tudíž některé jednotky (například průzkumné) začaly znovu dostávat Fjodorovovy zbraně. Informace o jejich použití jsou hodně skromné, ale je známo, že určitý počet ukořistili Finové a že se několik exemplářů uplatnilo dokonce ještě v zoufalých obranných bojích proti Německu. Dnes jde o cenné sběratelské kousky, kterých se v dobrém stavu dochovalo jen malé množství.

Image

Čtěte také

Vývoj útočné pušky AK-47 (1): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?

Delfíni prosluli svým společenským chováním a vysokou inteligencí. V závislosti na druhu se drží ve skupinách čítajících až třicet členů, a aby si usnadnili komunikaci, používají propracovaný systém jmen.

Každému jedinci náleží specifické oslovení vytvořené klikáním a pískáním, na které dotyčný reaguje. Směs vydávaných zvuků přitom nejen slouží k označení jednotlivce, ale také o něm předává některé osobní informace. Samotné jméno se může skládat z vokalizací, jež se opakují, prodlužují, mění se jejich výška a v případě potřeby do nich přibývají nové části, nebo se naopak konkrétní úseky vynechávají.

Ať už ovšem hovoříme o komunikaci libovolné skupiny zmíněných kytovců, jedná se o nejkomplexnější dorozumívací systém, jaký v živočišné říši pozorujeme.

Image

Čtěte také

Tajemný jazyk delfínů: Jak si tito savci předávají zprávy pod hladinou?

Píše se rok 1455 a ulice bohatého obchodního města na břehu Rýna ožívají s prvními paprsky slunce. V přístavu nakládají obchodníci bedny s látkami, kořením a papírem na lodě mířící do vzdálených koutů Evropy. Na hlavním náměstí Mohuče se už shromažďují kupci a řemeslníci, kteří sem přicházejí za obchodem. Dominantou jedné z rušných ulic města je honosná budova tiskařské dílny, odkud se ještě před rozedněním začíná ozývat tlumený ruch.

Do světa kovových liter

Těžká vrata domu zvaného Humbrechthof se s vrzáním otevírají a dovnitř vcházejí první lidé – kornuti, učňové ve věku 12 až 15 let. Jejich úkolem je připravit dílnu před příchodem ostatních pracovníků. Spěšně přikládají do kamen, aby rozehřáli místnost a nachystali potřebné náčiní, zatímco další nosí těžké konve vody k velkým dřevěným kádím, u nichž se vlhčí papír. Suché archy jsou tvrdé a křehké – kdyby na ně byla nanesena tiskařská barva příliš brzy, nevsákla by se správně, a navíc by se zbytečně poškodily kovové literky.

Zatímco pec v rohu místnosti se pomalu rozehřívá, do dílny postupně docházejí sazeči a obsluha lisu. Každý zamíří do jiné části dílny – sazeči zaujmou místa u sazečských kas, z jejichž přihrádek vybírají tisková písmena, znaky i různě široké čtverčíky podle předlohy upevněné v tenáklu. Při dlouhém pracovním stole stojí i sám principál Johannes Gutenberg, majitel dílny a mistr v oboru zlatnictví a broušení drahých kamenů. Jeho úkolem není jen dohlížet na provoz dílny, ale hlavně zajistit, aby vytištění více než tisícistránkové knihy probíhalo hladce a bez zbytečných prodlev. Příchozí návštěvníci sledují, jak z tiskařského lisu zrovna vycházejí stránky nejstarší tištěné Bible, později pojmenované B42 podle počtu 42 řádků na stránce.

V roce 1455 měl Gutenberg za sebou už více než deset let experimentování s knihtiskem. Vývoj na svou dobu převratného způsobu kopírování textů probíhal ve dvou bohatých říšských městech – Štrasburku a Mohuči, která byla významnými centry obchodu s vynikajícím dopravním spojením po Rýně, bohatou klientelou i zkušenými řemeslníky.

První sériová výroba

Vynález knihtisku v polovině 15. století radikálně změnil způsob, jakým se učíme, přemýšlíme a komunikujeme již více než 500 let. Za tvůrce nové technologie je považován právě mohučský zlatník Gutenberg, jehož účast na vynálezu je spolehlivě doložena díky soudnímu sporu, který s ním vedl jeho společník a věřitel Johann Fust. Právě od tohoto mohučského zlatníka si Gutenberg vypůjčil obrovskou sumu peněz na rozjezd tiskárny a později i na tisk latinské Bible. Soudní akta také naznačují, že vynález nebyl ve skutečnosti dílem jediného člověka. I když Gutenberg sehrál klíčovou roli jako „mozek“ celého projektu, jeho úspěch byl výsledkem spolupráce s několika špičkovými řemeslníky, kteří se specializovali na práci s kovy.

Dnes si pod vznikem knihtisku zpravidla představíme zkonstruování prvního tiskařského lisu. Ten Gutenbergův však nebyl ničím převratný. Ve skutečnosti šlo jen o upravenou verzi šroubového lisu běžně používaného k lisování vína, olejů nebo k výrobě papíru. Málo se ví, že nová technologie, která Gutenbergovi umožnila rychleji a levněji kopírovat texty, zahrnovala celou řadu vynálezů a úprav existujících nástrojů a technik. Opravdu revolučním a originálním objevem byla technologie na výrobu tiskového písma. Ta Gutenbergovi umožnila si v poměrně krátkém čase opatřit tisíce identických liter, nezbytných pro sestavení textu.

Stojí za zmínku, že se jednalo patrně o první sériovou výrobu v dějinách. Právě v myšlence reprodukovat text pomocí sériově vyráběných kovových typů, které bylo možné sestavit do podoby libovolného textu a znovu použít pro vytištění jiného díla, spočívá genialita Gutenbergova vynálezu.

Drahé materiály

Provoz nové reprodukční technologie byl nesmírně náročným procesem jak po technologické, tak ekonomické stránce. Vedle zapojení nejmodernějších postupů na obrábění kovů bylo potřeba zajistit i dostatek finančního kapitálu, a to nejen na experimenty, ale také na pořízení surovin. Největší výdaje byly spojeny s nákupem kovů na výrobu písma a pořízením papíru, vzácně pergamenu. Papír se od středověku vyráběl z textilních hadrů (lněných a konopných) a tvořil obvykle více než polovinu výrobních nákladů tiskaře. U objemných tisků nebo v případě koupě vysoce kvalitního (dovozového) papíru se částka za něj mohla vyšplhat i k 70 % celkových nákladů.

Ještě dražší surovinou byl pergamen vyráběný ze zvířecích kůží, nejčastěji z teletiny, ovčí či kozí kůže. Jen pro představu, z jednoho ovčího nebo kozího pergamenu bylo možné získat 1 až 2 listy vhodné pro knihtisk. Pergamen měl však oproti papíru několik zásadních nevýhod. Ty spočívaly v citlivosti na změny vlhkosti a teploty, což způsobovalo jeho krabatění a kroucení, takže jej bylo obtížné udržet dokonale rovný v tiskové formě. Jeho hladký povrch navíc špatně přijímal tiskařskou barvu, která se mohla rozmazávat nebo zůstávat na povrchu, místo aby se rovnoměrně otiskla. Aby se dosáhlo kvalitního výsledku, bylo nutné použít vyšší tlak, čímž se ale zvyšovalo riziko poškození sazby i samotného pergamenu. Tyto technické obtíže, spolu s vysokými náklady na surovinu, vedly k tomu, že pergamenové tisky zůstaly výjimečné a byly určené především pro luxusní zakázky nebo důležité listiny.

Genialita reprodukční technologie

Před samotným tiskem musel Gutenberg nejprve vyvinout technologii, která mu umožní vyrábět stovky až tisíce identických kovových liter pro každé písmeno, číslici nebo znak. Trvalo několik let, než se mu podařilo zdokonalit sériovou výrobu písma a zhotovit nástroje nezbytné k jeho odlévání.

Aby mohl litery vyrábět efektivně, vytvořil licí strojek a vyvinul speciální slitinu z olova, cínu a antimonu. Roztavený kov se naléval do horní části licího strojku pomocí malé naběračky, zatímco do jeho spodní části se vkládala takzvaná matrice – měděný hranolek s vyhloubeným obrazem písmene, vytvořený pomocí mosazného razidla (patrice). Každé razidlo bylo pečlivě vyřezáno podle kaligrafických vzorů, které se používaly v rukopisných knihách.

Kromě samotných písmen a číslic bylo třeba odlít i dostatečný počet čtverčíků – kovových hranolků různých šířek. Na vytištěné stránce vytvářely různě velké mezery mezi slovy. Sazeč jimi také zarovnával pravý okraj stránkové sazby, která musela být vždy vyplněna písmovým materiálem. V opačném případě by se sazba během tisku rozsypala.

Dochované výtisky první tištěné Bible ukazují, že Gutenberg pro její sazbu použil nově vytvořené písmo vycházející z gotické tradice. Bylo inspirováno rukopisným písmem, jaké se v té době běžně používalo při opisování biblí a misálů. Dostalo název textura, protože pravidelné svislé linie jeho znaků připomínají strukturu tkaniny (latinsky textus znamená tkáň).

Gutenbergova texturová sada zahrnovala 290 různých znaků. Kromě 26 písmen velké a malé abecedy obsahovala také množství speciálních znaků a ligatur, běžně používaných v rukopisech. Dílna odlila přinejmenším 46 tisíc liter potřebných pro vytištění Bible. Tento proces trval přibližně šest až dvanáct měsíců. Textura však nebyla první sadou tiskového písma, kterou Gutenberg se svými společníky vytvořil. Než se pustil do výroby Písma svatého, měl už několikaleté zkušenosti s tiskem menších publikací, zejména učebnic latinské gramatiky a kalendářů.

Přípravné kroky

Jak vypadala tiskařská dílna Johannese Gutenberga v letech 1453–1455, kdy nechal zhotovit kompletní Bibli v latině? Originální tiskařský lis ani žádné jiné náčiní z jeho dílny se bohužel nedochovalo. Její podobu můžeme rekonstruovat na základě nejstarších vyobrazení tiskařského lisu, z nichž první pochází až z roku 1499, a podrobných popisů technologie knihtisku ze 16. století. Nepochybně byla dílna rušným místem, pracovalo zde asi patnáct osob. Šest z nich obsluhovalo tři tiskařské lisy.

O sazbu textu Bible se starali čtyři a později šest sazečů. Jejich místo bylo v části dílny, která poskytovala dostatek světla na práci. Úkolem sazeče bylo přesně podle předlohy sestavit text z odlitých kovových liter. Zatímco se díval do textové předlohy umístěné v tenaklu (dřevěném stojánku), pravou rukou vybíral po paměti zrcadlově obrácená písmenka a znaky z dřevěných přihrádek sazečské kasy. Větší přihrádky umístěné nejblíže k sazeči obsahovaly písmenka a znaky nejčastěji používané v sazbě textu. Sazeč skládal jednotlivé literky do sázítka, které držel v levé ruce. Po zaplnění sázítka několika řádkami sesouval kovovou sazbu na sazebnici (trojstranný dřevěný rám), kde vznikalo takzvané zrcadlo sazby, tedy přesný rozvrh textu na stránce. Po dokončení se celá sazba zafixovala provázkem a zaklínovala do kovového rámu tiskové formy.

Na tu se následně nanesla barva, která musela být dostatečně hustá, aby nestékala z liter a nepropíjela se na druhou stranu papíru. Gutenberg vyvinul pro tento účel speciální směs na bázi fermeže (lněného oleje), do níž se přidávaly saze a další přísady jako bílek, moč, ale i měď a olovo. Před zahájením tisku byl ještě proveden kontrolní obtah a opraveny případné chyby v sazbě. Pak už mohl tiskař zahájit výrobu potřebného množství archů.

Samotný tisk

Nejprve bylo potřeba zkontrolovat a případně vypodložit tiskovou formu tak, aby nedocházelo k poškození liter nebo protržení papíru. Lis obsluhovaly vždy dvě osoby, zpravidla tiskař s jedním pomocníkem. Druhý jmenovaný nanášel koženými tampony na povrch sazby tiskařskou čerň. Mezitím tiskař upevnil navlhčený papír k poklopu, který pak přiklopil na načerněnou sazbu a zasunul spolu s formou pod tlakovou desku lisu. Zatažením za bidlo spustil tlakovou desku. Ta přimáčkla papír k formě a vytvořila otisk.

Po pečlivé přípravě a nastavení lisu dokázala dílna během jedné desetihodinové směny vyrobit několik stovek potištěných archů. Ty se poté pečlivě rozvěsily na šňůry a nechaly uschnout. Jakmile bylo dosaženo potřebného počtu stran, sazeč nebo některý z dílenských pomocníků sazbu rozmetal. Tato činnost zahrnovala očištění liter od zbytků barvy a jejich uložení zpět do přihrádek sazečské kasy k dalšímu použití.

Nejdražší kniha

Za dva roky zvládla Gutenbergova dílna v Humbrechthofu vyprodukovat 180 kompletních výtisků Bible, z toho 30 na pergamenu. Výdaje za tiskovou látku musely být enormní. Na produkci 150 biblí na papíře si nechal Gutenberg dovézt drahý materiál z Itálie, který byl zdaleka nejkvalitnější. Zhruba stejně velkou částku, za niž bylo možné koupit tři domy ve městě, zaplatil podnikatel za pergamen. Vzhledem k tomu, že Bible měla přibližně 1 280 stran, bylo k výrobě jednoho výtisku na pergamenu zapotřebí přibližně 300 až 350 kusů dobytka. Zhotovení 30 výtisků pergamenových Písem svatých znamenalo získat pergamen ze stáda o velikosti 10 000 zvířat.

Na jeden arch papíru se vešly čtyři strany Bible, dvě na každou stranu. Jelikož konstrukce prvních lisů ještě neumožňovala potiskovat celý arch papíru najednou, musel do lisu celkem čtyřikrát. V případě dvoubarevného formátu, s nímž Gutenberg zpočátku experimentoval při tvorbě červených nadpisů, byl jeden arch vkládán do lisu osmkrát. Dvoubarevný tisk však značně zpomaloval a prodražoval výrobu, proto od něj záhy upustil. Kromě pokusů s barvou hledal Gutenberg i další způsoby, jak tisk zefektivnit. Původně byla Bible sázená se 40 řádky na stránku, ale nakonec přešel na 42 řádků, čímž dokázal ušetřit značné množství pergamenu a papíru.

Gutenbergova bible je dnes považována za nejdražší tištěnou knihu na světě. Její cena na sběratelském trhu se pohybuje okolo 35 milionů dolarů, tedy přibližně 750 milionů korun. Do dnešních dnů se dochovalo 51 výtisků – 39 na papíře a 12 na pergamenu. Z nich je pouze 20 v kompletním stavu. Tyto exempláře jsou pro vědce nenahraditelným pramenem, neboť vše, co je známo o výrobních postupech Gutenberga, pochází právě z jejich detailního průzkumu.

Až do počátku 19. století byl jeden bohatě iluminovaný pergamenový výtisk součástí knižní sbírky v Nostickém paláci na Malé Straně v Praze. Později se však za nejasných okolností ztratil a dnes se nachází ve sbírkách Huntington Library v kalifornském San Marinu. V současnosti je v České republice uchováván jen zlomek Gutenbergovy bible, a sice dvoulist uložený v Národní knihovně v Praze.

Image

Čtěte také

Vynález pana Gutenberga: Jak vypadaly a o čem psaly první noviny?

Stačí 30 minut cvičení a vaše nálada se může znatelně zlepšit. Tento efekt zná spousta lidí z vlastní zkušenosti, teprve nyní ale vědci přesně popsali biologický mechanismus, který za tím stojí. A jde o zjištění, které by jednou mohlo změnit způsob, jakým léčíme například depresi.

Neurobioložka Sonata Suk-yu Yauová z Hongkongské polytechnické univerzity a její kolegové oslovili 40 dobrovolníků ve věku 18–40 let. Postup byl jednoduchý účastníci studie vyplnili dotazník hodnotící jejich aktuální náladu, a poté absolvovali 30minutový běh na pásu se zařízením pro sledování srdečního tepu. PO dokončení cvičení účastníci znovu vyplnili dotazník, ve kterém hodnotili svou náladu.

Výsledky ukázaly, že bez ohledu na to, zda měli či neměli účastníci experimentu příznaky úzkosti či deprese, cítili se po tréninku méně úzkostní, méně nejistí a méně depresivní. Pociťovali naopak zvýšené sebevědomí a měli více energie. Jinými slovy, půlhodinový běh přinesl měřitelný a silný okamžitý antidepresivní efekt.

Cvičením proti depresi

Aby vědci zjistili, kde se berou popsané antidepresivní účinky, nespokojili se s dotazníky. Na pomoc si vzali laboratorní myši. Část hlodavců vystavili dlouhodobému stresu, aby u nich navodili depresi podobné rozpoložení. Poté všechny myši absolvovaly krátkou dávku mírného cvičení.

Výsledek byl shodný jako v experimentu u lidí: stresované i zdravé myši vykazovaly známky lepší nálady – více se hýbaly, více se čistily, a v testech vytrvalosti byly odolnější. Tento efekt byl patrný již po 2 hodinách, trval až 24 hodin a vymizel zhruba po 48 hodinách.

V krvi a mozcích laboratorních myší vědci zaznamenali zvýšenou hladinu hormonu adiponektinu, o němž je známo, že má protizánětlivé nebo protidiabetické účinky. Při cvičení se tento hormon vyplavuje do krve a v mozku vyvolává aktivitu receptoru AdipoR1 v oblasti mozkové kůry, o níž víme že souvisí s regulací emocí. V mozcích myší také vědci zaznamenali vyšší hladinu proteinu APPL1 a růst nových spojení mezi mozkovými buňkami. Když vědci myším receptor AdipoR1 nebo protein APPL1 zablokovali, pozitivní efekt cvičení zmizel.

Podobný růst nových dendritických výběžků (struktur, které umožňují vytvářet nová nervová spojení) vyvolává v mozku také ketamin, jeden z mála dnes známých rychle působících antidepresiv. To naznačuje, že krátké cvičení a ketamin mohou spouštět podobnou ozdravnou reakci nervových buněk, založenou na rychlé přestavbě synapsí.

Vědci proto pracují s hypotézou, že účinek obou intervencí sdílí stejný klíčový mechanismus: zapojení specifických neuronů v oblasti mozkové kůry a jejich rychlé „přeprogramování“ směrem k větší plasticitě, které se v případě cvičení spouští právě aktivací receptoru AdipoR1. Podrobnosti vědci shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Molecular Psychiatry.

Pokud adiponektin a jeho receptor AdipoR1 představují „spínače dobré nálady“, mohou je vědci využít při vývoji rychle působících antidepresiv založených na stejném mechanismu. Jedním ze slibných kandidátů v tomto směru je látka AdipoRon, syntetický aktivátor adiponektinového receptoru, který ale zatím nebyl testován na lidech.

Dalším výstupem by mohlo být vytvoření jednoduchého a účinného doporučení, jak má vypadat „optimální půlhodinové cvičení“, které dokáže zlepšit náladu, tedy něco, co by mohlo fungovat jako prevence i léčba.

Image

Čtěte také

Necelá půlhodinka cvičení denně snižuje riziko rozvoje 19 různých nemocí

Skoncem druhé světové války najednou nebylo kde udat velké množství zbraní, které ustupující Němci zanechali po celé Evropě. Kromě nich také továrny v různých zemích nadále pokračovaly ve výrobě stíhaček Messerschmitt nebo kulometů MG 34. Zbrojní embargo OSN sice zakazovalo dovážet tento materiál do britské Palestiny čím dál tím víc zmítané občanskou válkou, ale Československo se jednoznačně postavilo na stranu Židů a začalo toto embargo obcházet. Dodávky probíhaly tajně. Úřady nákladním letounům narychlo vystavovaly potřebnou dokumentaci, která umožnila jejich hladký přelet přes Maďarsko, Jugoslávii, Itálii a následně přes Středozemní moře do přístavu Haifa. V rámci kamufláže tohoto pohybu zbraní se někdy vyjednávalo i přes latinskoamerické státy jako například Mexiko nebo Panamu. 

Zbraně pro Izrael

Dne 1. prosince 1947 uzavřela Hagana dohodu s brněnskou Zbrojovkou, která dodala do Izraele velké množství pěchotních zbraní a munice. O měsíc a půl později už se židovskou podzemní organizací uzavřeli kontrakt přímo zástupci čs. státu. V jeho důsledku se do Palestiny dostalo 4 500 pušek 98N (české označení pro standardní německou druhoválečnou pušku Kar 98k), 200 kulometů MG 34 a víc jak 5 milionů kusů munice. Další dodávky brzy následovaly.

Československo se touto cestou zbavovalo například 59mm minometů nebo 105mm horských houfnic. Pomoc obsahovala také například těžké kulomety ZB-37 a různé další pěchotní zbraně. Celkově také do Izraele doputovalo víc jak 100 milionů nábojů. Tak rozsáhlé přesuny zbraní neměli Čechoslováci a Izraelci šanci utajit. Brzy se ozvaly USA, které prostřednictvím velvyslance v červenci 1948 zaslaly čs. ministerstvu zahraničí nótu, v níž žádaly, aby Československo vyšetřilo nedávné přistání tří létajících pevností s materiálem pro Izrael.

Mezinárodní potíže

V srpnu pak Američané reklamovali přistání dalších čtyř strojů, které tentokrát letěly s cizími výsostnými znaky, ale na palubě měly americké občany. Čs. ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo, že na území ČSR sice přistávaly různé stroje, ale všechny standardy mezinárodního obchodu zůstaly zachovány a obchodníci měli všechny potřebné listiny v pořádku. Američané se ovšem se svými podezřeními nemýlili.

Kromě nich se ozvala i Arabská liga, ale protože se nejednalo o samostatný suverénní stát, tak nechali Čechoslováci věc bez odpovědi. Hned poté si pak stěžoval Egypt, se kterým si to Československo nechtělo rozházet, takže na diplomatickou nótu pečlivě odpovědělo. Nebylo ani nutné se nějak zvlášť vytáčet, neboť nóta se hemžila chybami. Egypťané například psali, že letouny se zbraněmi startují z letiště u Breslau (Vratislav), což je město v Polsku, které si zástupci arabského státu pravděpodobně spletli s Břeclaví. 

Česko-německé stíhačky

Neméně důležitý příspěvek Československa na podporu těžce bojujícího Izraele představovaly bojové letouny. V českých zemích se v letech 1939–1945 vyrobilo mnoho německých letadel, přičemž některá z nich po konci bojů ještě zůstala v továrnách a na letištích. Výrazné zastoupení mezi nimi měl stroj Bf 109 verze G a K. K těmto stíhačkám ale chyběly originální motory Daimler-Benz, a tak se inženýři rozhodli, že do strojů namontují pohonnou jednotku Jumo 211. Tak vznikl stroj Avia S-199, který měl oproti svému předchůdci také odolnější kryt motoru a třílistou vrtuli.

Stroj létal maximální rychlostí téměř 600 km/h a měl operační dolet až 850 km. První dohodu o dodání těchto letounů uzavřely obě strany 23. dubna 1948 a za prvních deset avií si měla čs. strana přijít na 1,8 milionu dolarů. Izraelci se rychle přesvědčili o kvalitě dodávaných strojů a hned v květnu nakoupili dalších 15 kusů.

Po sestavení a letových zkouškách se jednotlivé stroje opět rozmontovaly a v přepravních bednách putovaly do Izraele. Československo poslalo na Blízký východ také několik desítek stíhaček Spitfire LF Mk. IXE. Tyto letouny stály méně peněz, neboť na nich nebylo třeba provádět žádné zásadní úpravy. Část spitfirů odletěla do Izraele dokonce po vlastní ose, když přistály kvůli doplnění paliva v Jugoslávii.

Výcvik nových bojovníků

Již na počátku ledna 1948 se rozběhla akce s kódovým označením DI (Důvěrné Izrael), v rámci které se měli v Československu cvičit židovští vojáci. Dne 5. května (tedy ještě před vznikem Izraele de iure) byla podepsána tajná smlouva o školení pilotů a techniků a již o pět dní později začal výcvik. Není bez zajímavosti, že mezi členy hned první výcvikové skupiny patřil i tehdy jednadvacetiletý Mordechaj Hod, který později v letech 1966–1973 velel celému izraelskému letectvu.

Mladí židovští piloti a mechanici se cvičili v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Prostějově. Kromě pilotů se na území ČSR připravovalo také několik desítek prvních izraelských parašutistů, kteří absolvovali kursy ve Stráži pod Ralskem. Velkým příspěvkem Československa k obraně Izraele se stal také výcvik budoucích velitelských kádrů ve vojenském prostoru Libavá u Olomouce. Od konce srpna do počátku listopadu 1948 zde potilo krev víc jak 1 300 dobrovolníků z celého světa.

Ti se museli asi v půlce programu přesunout o dvacet kilometrů dál do Velké Střelné, když se prozradilo, že se zde připravují vojáci pro nasazení v Izraeli, a hrozil mezinárodní skandál. Absolventi výcviku si přáli, aby šli do války jako samostatná jednotka. Izraelský premiér David Ben Gurion osobně zasáhl a zajistil, aby nastoupili na frontu po částech, čímž chtěl zabránit obvinění světové veřejnosti z toho, že za Izraelem stojí státy hájící zájmy Sovětského svazu. Tato skutečnost také nemile překvapila komunistické vedení Československa, které doufalo, že náležitě ideologicky zpracovaní branci rozšíří v Izraeli myšlenky socialismu. 

Konec zlatých časů

Těsně po skončení druhé světové války se země vznikajícího východního bloku stavěly k židovské věci kladně a nově vzniklý stát podporovaly. Již první svobodné izraelské volby ale naznačily, že se věci brzy změní. Komunisté získali pouze 3,5 % hlasů a sovětský diktátor Josif Stalin pomalu zjišťoval, že vývoz myšlenek komunismu na Blízký východ bude muset realizovat jinak.

Izrael navíc začal svou zahraniční politiku více vyvažovat, když se začal orientovat i na západní země. V průběhu roku 1949 čs. dodávky zbraní postupně ustávaly, aby na počátku 50. let skončily úplně. Napříště již měli Čechoslováci podporovat Egypt a další arabské státy. Přesto zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Československo výrazně pomohlo Izraeli v asi nejtěžší chvíli jeho existence a židovský stát to vždy veřejně přiznával.

Image

Čtěte také

Pod palestinským sluncem: Tři krvavé bitvy o Gazu

Zmizení letu Malaysia Airlines MH370 z roku 2014 patří k největším záhadám moderního letectví. Boeing 777 s 239 lidmi na palubě zmizel nad Indickým oceánem a přes roky intenzivního hledání se podařilo najít jen tři potvrzené části letadla. Nyní se pátrání obnovuje, tentokrát s pomocí špičkové robotické technologie.

Autonomní ponorky v akci

Texaská společnost Ocean Infinity, specializující se na mapování mořského dna, se chystá na 55 dní nasadit flotilu autonomních podmořských plavidel. Ty by měly propátrat oblast jižního Indického oceánu v celkové rozloze 15 000 km². Právě tato oblast může podle odborníků trosky zmizelého letadla. Pokud Ocean Infinity uspěje, vyplatí jí Malajsie 70 milionů dolarů. Odměna je ale podmíněna nálezem relevantních trosek. V opačném případě odejde Ocean Infinity s prázdnou.

Na rozdíl od minulých pátracích expedic, které využívaly tradiční lodě s posádkou, spoléhá Ocean Infinity na moderní technologie: bezobslužné hladinové lodě koordinující roje autonomních podvodních robotů. Ty dokážou kroužit několik desítek metrů nad dnem a mapovat terén až do hloubky 6 000 metrů pomocí vícepaprskových sonarů, nízkofrekvenčních profilérů podloží a vysoce detailního zobrazování.

Vylepšené systémy umožňují pokrýt větší oblast s vyšším rozlišením a nižší uhlíkovou stopou než tradiční metody. Pátrací mise má odstartovat 30. prosince a trvat by měla do poloviny února 2026.

Dlouhá historie neúspěšného hledání

Od zmizení letu v roce 2014 až do roku 2017 hledaly Malajsie, Austrálie a Čína trosky na 120 000 km² oceánského dna. Celkové náklady se vyšplhaly na zhruba 200 milionů dolarů (více než 4 miliardy korun). 

V roce 2018 prohledala Ocean Infinity dalších více než 100 000 km², ani zde však hlavní části letadla nebo oběti nebyly nalezeny. Ocean Infinity, malajské úřady i pozůstalí po obětech letu ale věří, že nová mise přináší naději na odpověď na otázku, co se s stalo s letem MH370.

Image

Čtěte také

Nerozbitný strážce pravdy: Jak funguje černá skříňka a proč se jí říká černá?

Exoplaneta WASP-107b patří mezi tzv. supernafouknuté planety – má téměř stejnou velikost jako Jupiter, ale jen zlomek jeho hmotnosti. Nachází sedmkrát blíže ke své hvězdě než Merkur ke Slunci, což tento extrémně řídký a „nadýchaný“ svět činí mimořádně zranitelným vůči hvězdnému záření.

Pozorování pomocí přístroje NIRISS na palubě Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukázala, že záření mateřské hvězdy odfukuje z exoplanety obrovské množství helia, které následně vytváří exosféru sahající téměř desetkrát dál, než je poloměr planety. A co nejzajímavější, tento obří heliový oblak předchází exoplanetu o zhruba 1,5 hodiny.

Vesmírný poutník

Webbův teleskop také odhalil chemické stopy, které naznačují, jak WASP-107b možná vznikla. Ve vysokých vrstvách její atmosféry objevil vodní páru a velmi málo metanu, což naznačuje prudké promíchávání atmosféry zdola nahoru, kdy horký a na metan chudý plyn stoupá vzhůru.

Tento chemický profil, společně s extrémní mírou úniku atmosféry, podporuje hypotézu, že planeta vznikla mnohem dál od své hvězdy a na svou nynější se dostala až později. Teorii potvrzuje i existence druhé planety v systému – WASP-107c, která by navíc mohla být „viníkem“, jenž WASP-107b gravitačně posunul na dnešní blízkou dráhu.

Pozorování exoplanety, která aktivně ztrácí atmosféru, je pro vědce mimořádně cenné. Umožňuje astronomům sledovat, jak se světy postupně mění a jak se některé z nich mohou proměnit v pustá skalnatá nebo ledová jádra. Výsledky týmu vedeného Vigneshwaranem Krishnamurthym byly publikovány v časopise Nature Astronomy a představují nejdetailnější pohled na fenomén atmosférického úniku u exoplanet, jaký jsme doposud mohli spatřit.

Image

Čtěte také

Planeta, která vzdoruje fyzice: TOI-561 b má atmosféru navzdory pekelným podmínkám

Psi byli vůbec prvním zvířetem, které lidé domestikovali a od té doby se jejich příběhy proplétají už po tisíce let. Pomáhali a pomáhají nám v rolích lovců, strážců i společníků, v některých kulturách posloužili coby tažná zvířata a jinde jako zdroj vlny.

Moderní i dávná DNA ukazuje, že psi se vyvinuli z vlka někdy před 20–22 tisíci lety, během poslední doby ledové, kdy Eurasii pokrývaly rozsáhlé ledovce. Archeologicky nejstarším „jednoznačným psem“ je štěně staré 14 000 let objevené v německém Bonn-Oberkasselu. 

Genetické zálety

Přestože se dnešní psi i dnešní vlci vyvinuli ze stejné dávné linie, dlouho se mělo za to, že po domestikaci se oba druhy už téměř nekřížily. To by ale bylo velmi netypické – u jiných domestikovaných druhů je totiž promíchávání s divokými protějšky vcelku běžné. Jak moc tedy přežívá v psích genech divoký vlk?

Audrey Linová ze Smithsonova institutu spolu se svými kolegy zkoumala psí a vlčí mitochondrie, Y-chromozomy i kompletní jaderné genomy pomocí velmi citlivých výpočetních metod. Výzkumníci analyzovali 2 693 genomů od 146 dávných psů a vlků, 1 872 moderních plemen a zhruba 300 polodivokých toulavých psů. Do jejich hledáčku se dostala pestrá směsice plemen a ras – zlatí retrívři, čivavy, malamuti, basendžijové, kavkazští pastevečtí psi nebo västgötlandští špicové.

Závěry vědců jsou jednoznačné – většina psích genomů obsahuje malé kousky vlčí DNA a asi polovina dnešních vlků má v sobě stopy psích genů. U psů pochází tato vlčí DNA z křížení přibližně před 800 generacemi. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné ve vědeckém časopisu PNAS.

Vlčí plemena

Nejvíce vlčí DNA si podle vědců nesou velká pracovní plemena – například severská tažná plemena nebo pastevečtí psi. Překonávají je pouze plemena vytvořená záměrnou hybridizací (Československý a Saarloosův vlčák). Některá velká plemena (například bernardýn) ale překvapivě nemají vlčí DNA žádnou. Naproti tomu malá čivava má detekovatelných 0,2 % vlčí DNA. Výsledky také ukazují, že nejméně vlčí DNA mají teriéři a honiči. U polodivokých toulavých psů našli vědci vlčí DNA u všech jedinců.

Často se jednalo o úseky genomu spojené s čichovými receptory, což naznačuje, že vlčí geny mohly těmto psům pomoci přežívat v drsných podmínkách – lépe stopovat potravu, vyhýbat se nebezpečí či orientovat se ve svém chaotickém prostředí.

Situace mezi psy a vlky tak připomíná vztah lidí a neandertálců: i lidé se s neandertálci křížili a střípky neandertálské DNA jsou součástí naší genetické výbavy dodnes. U psů a vlků je to podobné – i když se oba druhy rozešli před desítkami tisíc let, stále si mezi sebou občas vyměňovali genetický materiál.

Image

Čtěte také

Rozmanitost psích plemen se vyvíjela dávno před buldoky a čivavami

Když Britové zabrali původně francouzské území dnešního Nového Skotska, Nového Brunšviku a části Quebecu, postavili tam na ochranu před nájezdy Francouzů i indiánů pevnost Halifax. Její okolí mínili zalidnit spřátelenými obyvateli a v Evropě – především v Nizozemsku, Švýcarsku a Německu – naverbovali čtrnáct set protestantských farmářů. Brzy se však ukázalo, že je přislíbená půda mnohem chudší, než ji britští úředníci líčili, a také že jí není dost. Zklamaní protestanti tak začali na britské správce tlačit, žádali je o splnění slibů, a když se nedočkali, vyvolali nepokoje. Třaskavou situaci se nakonec podařilo vyřešit, když osadníci obdrželi nabídku na poloostrov ležící asi sedmdesát kilometrů jihozápadně od Halifaxu.

Trám do trámu

V roce 1753 tam tedy založili osadu – samozřejmě poté, co vyhnali místní indiány. Na rozdíl od mnoha sídel, jež se v Novém světě rozrůstala organicky, se město od počátku pečlivě plánovalo na základě čtvercové sítě a architekti jasně určili, kde může který řemeslník stavět. Lunenburg byl poměrně nahuštěný a s výjimkou veřejných budov skýtaly přidělené parcely jen omezený prostor. V podstatě šlo o téměř uniformní plán britského města postaveného bez ohledu na speciální potřeby konkrétní lokality. 

Drtivá většina domů vznikla ze dřeva tehdy populárním stylem „coulisse“, což by se dalo volně přeložit jako „trám do trámu“. Je vlastně zázrak, v jak neporušeném stavu Lunenburg přetrval: Téměř tři čtvrtiny budov jsou původní, přestože město několikrát přepadli Francouzi, indiáni i američtí bukanýři. V 19. století pak ke dřevěným stavbám přibyly i zděné domy a dlážděné cesty.

Dnes se tak nevelká obec řadí k turistickým perlám Kanady a nabízí k prohlídce přístaviště, stará skladiště či měšťanská obydlí. Dochovaly se rovněž dva kostely, turisté si však mohou užít také rybaření a vycházky po okolí, případně plavbu na dobové plachetnici Bluenose II.

Image

Čtěte také

Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy i jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly „staré pořádky“ a zvyklosti z předchozích staletí a v době nástupu císaře na trůn byla společnost ještě tradičně hierarchizovaná. Na straně druhé však byl život lidí ovlivňován různými novinkami, které stále nabývaly na významu.

Především docházelo k velkému technickému i ekonomickému rozvoji. Důležité bylo například soustavné budování a rozšiřování železniční sítě, díky níž se člověk mohl poměrně pohodlně dostat i do malých obcí, které byly do té doby značně odlehlé. Velký význam mělo šíření elektřiny a s tím spojená postupná elektrifikace měst a vesnic. Na silnicích se objevovaly i první motocykly a automobily, několik let před první světovou válkou začaly nebe nad českými zeměmi brázdit první letouny.

K tomu všemu je třeba připočítat i vynález fotografie, který právě za vlády Františka Josefa I. doslova „zmasověl“. Díky němu máme již podstatně přesnější představu o tehdejším životě, než tomu bylo v předchozích staletích, kdy jsme odkázáni pouze na obrazy a kresby. Důležitá je také skutečnost, že se Čechy a Morava těšily do té doby neobvykle dlouhému období míru. Po skončení války s Pruskem roku 1866 již byla tato území ušetřena válečných hrůz a mohla se nerušeně rozvíjet. To se pochopitelně odrazilo i v nebývalém rozvoji kultury a čeština se postupně prosadila jako plnoprávný jazyk nejen v oblasti školství, ale i vědy.

Zastaralá elita

Přestože si byli podle prosincové ústavy z roku 1867 všichni lidé před zákonem rovni, společnost nadále zůstávala do určité míry hierarchizovaná. Na vrcholu společenského žebříčku stál pochopitelně císař, který byl i přes zavádění demokratických reforem a parlamentarismu stále posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným vladařem. Kromě značných pravomocí, jež mu umožňovaly aktivně zasahovat do politického dění a rozhodovat v mnoha důležitých otázkách, disponoval císař obrovskou autoritou. Ta byla nejen formální, ale i neformální, protože u většiny obyvatel Rakousko-Uherska se panovník skutečně těšil značné oblibě a respektu. Císař vládl železnou rukou početnému houfu svých příbuzných, jelikož Habsbursko-Lotrinský rod měl několik větví. Roku 1914 jej tvořilo celkem 32 arcivévodů a 43 arcivévodkyň.

Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní proměnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny ostatní obyvatele říše. Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou „vrchností“ a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků.

Aristokratické rody vyšší šlechty byly nicméně nadále jakousi zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí výrazně odlišovala. Stále zde platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů. Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ve druhé polovině 19. století stále více patrné. Členové starobylých rodů měli také nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora.

Šlechta stále vlastnila obrovský pozemkový majetek, který jí – i když pochopitelně v menší míře než před rokem 1848 – zaručoval v mnoha oblastech jistý vliv. V Čechách byli největšími pozemkovými vlastníky Schwarzenbergové, jejichž velkostatky přesahovaly rozlohu 180 000 hektarů. Na Moravě disponoval největším majetkem knížecí rod Liechtensteinů.

Právě období vlády Františka Josefa I. s sebou přineslo i nový fenomén téměř „masového“ udělování šlechtických titulů osobám, které se nějakým způsobem zasloužily o monarchii. Mezi tuto takzvanou novou šlechtu patřili například četní průmyslníci a bankéři, ale i politici. Málo se dnes ví, že do stavu svobodných pánů byli povýšeni například přední čeští politikové té doby František Ladislav Rieger a Alois Pražák. Tito novopečení šlechtici však nebyli bráni starou aristokracií vážně a také přístup ke dvoru jim zůstával odepřen. Pro nejednoho měšťana či podnikatele bylo nicméně získání nižšího šlechtického titulu vysněnou cestou k povznesení rodinné prestiže. Ruku v ruce s tím šlo i vytváření novodobých erbů.

Králové průmyslu 

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industrializace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí. Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslového podnikání příznivě nahrávaly. Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatelstva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla dále vylepšována budováním nových železničních tratí. Význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde.

Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se i osobám, které začínaly takříkajíc „od píky“. Jednou z nich byl podnikatel Emil Škoda (1839 – 1900) pocházející z rodiny plzeňského lékaře. Škoda vystudoval pražskou techniku a praxi si odbyl v zahraničí, kde měl možnost poznat moderní továrny ve Francii, Anglii i německých státech. Od roku 1866 působil jako vrchní inženýr ve strojírně hraběte Valdštejna v Plzni, kterou o tři roky později sám koupil. Tak byly položeny základy budoucího obřího koncernu, který produkoval průmyslové stroje a stal se i nejvýznamnější zbrojovkou podunajské monarchie.

Škodovy závody zásobovaly zbraněmi nejen rakousko-uherskou armádu, ale jejich produkty se vyvážely i do mnoha zemí světa. Zásluhy Škodovy rodiny ocenil císař nakonec i šlechtickým titulem, když byl v roce 1914 Emilův syn František Emil (1878–1929) povýšen do stavu svobodných pánů. Vlastnictví prosperujících podniků umožnilo Škodům nakoupit i různé statky jako Schrems v Rakousku, Medzilaborce na dnešním Slovensku a Žinkovy v Čechách.

Kromě uhelného a strojírenského průmyslu získal na významu také průmysl textilní, jehož centrem bylo město Brno, nazývané „moravský Manchester“. Textilní továrny se nacházely ve větším počtu také v severních a východních Čechách. I zde bychom mohli nalézt řadu schopných lidí, kteří se vlastním přičiněním a svými schopnostmi dokázali vypracovat z ničeho až k metám nejvyšším.

Typickým příkladem je rodina Bartoňů pocházející z obce Vysoká Srbská nedaleko Náchoda. Na počátcích úspěchu této rodiny stál Josef Bartoň (1803–1849), který doma skromně zahájil výrobu kanafasu na dvou ručních stavech. Zboží šlo na odbyt a Josef postupně položil základy rodinného podniku, který jeho stejnojmenný syn a vnukové rozšířili natolik, že se počátkem 20. století stali nejbohatšími průmyslníky v oblasti Náchodska. Díky svému majetku mohli věnovat značné sumy na dobročinnou činnost a podporu kulturních a uměleckých projektů. Na základě toho byli císařem roku 1912 povýšeni do rytířského stavu jakožto Bartoňové z Dobenína. Významný byl v Čechách i potravinářský průmysl, prosperovala především výroba cukru a piva.

Image

Čtěte také

Za branami zámeckých parků: Jak šlechta skutečně spravovala svá panství