Spořádaný chaos: Okolí supermasivní černé díry Mléčné dráhy je překvapivě stabilní
Pozorování mračen a hvězd v těsné blízkosti supermasivní černé díry Sgr A* odhalila, že se tyto objekty pohybují po překvapivě stabilních drahách.
Supermasivní černé díry působí jako nenasytná gravitační monstra, která k sobě přitahují vše, co se ocitne v jejich blízkosti. Výzkumy ale ukazují, že to neplatí vždy a beze zbytku. Kolem supermasivní černé díry Sgr A* v centru Mléčné dráhy krouží řad hvězd, a také objekty připomínající mračna plynu a prachu.
Příliš stabilní mračna
Právě na tyto objekty se zaměřil mezinárodní výzkumný tým, který vedl německý astronom Florian Peissker z Kolínské univerzity. Ukázalo se, že nejde o hmotu směřující do útrob černé díry, ale že tyto objekty obíhají kolem Sgr A* na nečekaně stabilních drahách. Badatelé se soustředili na čtyři z těchto objektů, především na objekt známý jako G2. Odborníci si dlouho mysleli, že jde o mračno tvořené jen plynem a prachem. Dokonce se mělo za to, že jde o hmotu protaženou silným vlivem gravitace, těsně před pozřením černou dírou.
Peissker a jeho kolegové použili nové zařízení ERIS (Enhanced Resolution Imager and Spectrograph), které pracuje na soustavě Very Large Telescope (VLT) v Chile. S jeho pomocí detekovali blízce infračervené záření z mračna G2, které je přivedlo ke zjištění, že mračno G2 je na stabilní oběžné dráze kolem Sgr A*. Překvapivé výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.
Současně to ale také ukázalo, že zmíněné mračno G2 s velkou pravděpodobností obsahuje hvězdu. Pozorování se zařízením ERIS rovněž odhalila, že binární systém dvou hvězd D9, který byl v roce 2024 objevený Peisskerovým týmem v těsné blízkosti Sgr A*, je rovněž mnohem stabilnější, než se zdálo. Ukazuje se, že v okolí naší supermasivní černé díry oproti očekávání panuje spíše spořádaný chaos než naprostá anarchie.
Další články v sekci
Španělská chřipka: Pandemie, která zastínila i hrůzy první světové války
V době, kdy se svět otřásal zásadními dějinnými zvraty, kdy končila první světová válka, rozpadala se rakousko-uherská monarchie a vznikala samostatná Československá republika, řádila epidemie chřipky, jejíž rozsah a dopady na lidskou populaci snesly srovnání s nechvalně proslulými středověkými morovými epidemiemi.
Až do pandemie covidu-19 znamenala pro většinu dnešních lidí chřipka poměrně neškodnou nemoc, týden strávený v peřinách s horkým čajem a aspirinem, přičemž nejvýraznějšími tělesnými projevy byla bolest hlavy a kašel. Taková každoroční poměrně běžná záležitost. Respirační onemocnění v podobně mírné formě provázela už naše předky. Ovšem jednou za čas se objevila virová mutace, která dokázala dostat do úzkých velkou část tehdejší populace. Tyto epidemie často dostáva ly pojmenování podle typického příznaku nemoci nebo podle místa, kde se předpokládal jejich zrod.
Kupříkladu už zápisy z konce středověku zmiňují chřipkovitou nemoc provázenou celkovým tělesným vyčerpáním, kašlem, horečkou a tak silnou bolestí hlavy, že si choroba ve Francii vysloužila pojmenování „tac“ (což by šlo přeložit jako „rána do hlavy“). Největší chřipkovou katastrofou 18. století se stal takzvaný ruský katar z roku 1781, stejný původ má i chřipka z roku 1889, která po celé Evropě zabila tisíce nemocných. Stále to ale nebylo nic ve srovnání se španělskou chřipkou, která v letech 1918/1919 vyhubila podle některých zdrojů až šestinu tehdejší lidské populace.
Fialový mor
Původcem španělské chřipky byl virus A/H1N1, který se ale podařilo identifikovat až ve 30. letech 20. století. Do té doby se předpokládalo, že se může jednat o bakteriální infekci, někteří soudobí lékaři zvažovali možnost, že čelí nové formě plicního moru. Se sezonní chřipkou se ta španělská shodovala kašlem, rýmou, bolestí v krku, horečkou či zimnicí. Mutace viru španělské chřipky ovšem měla jedno specifikum – na rozdíl od virů běžné chřipky se dokázal množit v plicích nakaženého člověka a vyvolávat tak těžké zápaly plic. U nemocných docházelo ke krvácení do plic (i jiných vnitřních orgánů), takže dotyčný se doslova topil ve vlastní krvi. Sekundárně ale mohlo dojít i k bakteriální (nejčastěji streptokokové) infekci, kdy se hromadil hnis pod pohrudnicí, takže nemocný trpěl nesnesitelnými bolestmi při dýchání. Často se ale příznaky zápalu plic nestihly rozvinout, protože pacient zemřel dříve na celkovou sepsi organismu.
Nejnápadnější projev této fáze choroby představovalo modrofialové zbarvení rtů a sliznic nemocných osob, které současníky děsilo a vyvolávalo v nich dojem, že se jedná o mor. Vzhledem k tomu, že v této fázi onemocnění už byl stav nemocných beznadějný, dávaly jim někdy pečovatelky ještě zaživa na nohy identifikační cedulky do márnice.
Chřipka z let 1918–1920 byla atypická tím, že na ni neumírali převážně děti a staří lidé, ale velmi často také mladí, zdraví mezi 20–40 lety. Stejně netypicky měla smrtelné následky pro lidi fyzicky zdatné a kvalitně se stravující. Úmrtnost v potravinami bohatě zásobeném a boji nezasaženém Švýcarsku byla zřetelně vyšší než ve válkou vyčerpaném Německu, stejně tak nečekaně vysokou daň si epidemie vybírala mezi mladými dobře živenými americkými rekruty ve výcvikových střediscích. Proč tomu tak bylo, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Zrození smrtícího viru
Navzdory dlouholetému bádání zůstávají některé aspekty epidemie španělské chřipky zahaleny tajemstvím. Dodnes není přesvědčivě objasněno, kdy a kde začala pouť tohoto nebezpečného viru. Podle jedné z hypotéz se A/H1N1 „toulal“ světem od roku 1915 a působil lokální epidemie, neměl ale sílu šířit se formou pandemického tažení. Tu získal mutací v průběhu roku 1917, což vyústilo v katastrofu v roce následujícím.
Podle některých teorií přišel tento zmutovaný virus z Číny. Ta se tehdy oficiálně nacházela ve válce s centrálními mocnostmi; bojových akcí se neúčastnila, ale podporovala britské jednotky vysláním až 140 000 dělníků, kteří jako Chinese Labour Corps (CLC) ve francouzských přístavech nakládali lodě. Část těchto mužů dorazila na jaře 1918 do Evropy už nemocná a v nevyhovujících táborech se virus dále šířil. Úmrtnost čínských dělníků na ni nebyla vysoká, nicméně choroba jako taková vzbuzovala obavy. Nakonec britské úřady přísun těchto pracovníků do Evropy zastavily v obavách, že by se mohlo jednat o mor.
Virus z Ameriky?
Druhá, preferovanější, hypotéza lokalizuje původ španělské chřipky do Spojených států, konkrétně do Haskell County v Kansasu. I zde, podobně jako v Asii, vládly vhodné podmínky pro vypuknutí choroby díky tomu, že v zemědělské oblasti docházelo k těsné koexistenci lidí a domácích a užitkových zvířat. Rychlému rozšíření nemoci napomohlo, že mladí farmáři z této oblasti narukovali do armády a byli ve vysokých počtech soustřeďováni ve vojenských táborech. Jako první je uváděn Camp Funston, kde se shromáždilo 56 000 mužů připravujících se na cestu na evropská válčiště.
Už začátkem března 1918 zde hlásili první rekruti záněty krku, bolesti hlavy a vysoké horečky, lékaři některým z nich diagnostikovali zápaly plic, desítky mužů zemřely. Nemoc se rychle šířila do dalších táborů a postupně zasáhla celé USA. Podle této teorie se potom chřipka s americkými vojáky dostala do Evropy, kterou si během tří měsíců prakticky celou podmanila. S touto tezí ovšem nekoresponduje fakt, že na starém kontinentě se ve vojenských zařízeních všech válčících států objevovala chřipka dlouho před vstupem Američanů do konfliktu – už v zimě 1916/1917 se výrazněji projevovala u britské armády ve Francii, v září 1917 potom v kasárnách v anglickém Hampshire.
My ne, to oni!
Ačkoliv ještě dnes není s jistotou známo, kde má španělská chřipka své kořeny, oba znepřátelené bloky stojící proti sobě ve Velké válce neváhaly novou nemoc šířící se světem propagandisticky využít a navzájem se obviňovaly ze zavinění chřipkové epidemie. Kromě Číny a USA byla ze „zrození“ choroby podezírána i rakousko-uherská monarchie, ta zase prstem ukazovala na Rusko (odkud se do Evropy několik chřipkových vln už rozšířilo). Rusové pomyslný míček nepřehodili dále, revoluce tam řádící je zaměstnala natolik, že neměli ani kapacitu na počítání obětí chřipky, takže údaje o dopadech nemoci z této země dodnes chybějí. Naopak s jistotou lze říct, že ačkoliv se o této respirační chorobě mluví jako o španělské chřipce, rozhodně na Pyrenejském poloostrově nemá své kořeny.
Obě strany záměrně šířily poplašné zprávy o tom, že by nepřítel mohl použít chřipku jako biologickou zbraň. Ve Spojených státech tak někteří státní úředníci tvrdili, že infekci ve vojenských táborech a mezi civilním obyvatelstvem roznesli němečtí agenti, jindy byly údajně viděny v amerických rybolovných oblastech ponorky při vysazování infikovaných ryb. A také prý německá firma Bayer kontaminovala aspirinové tablety původci onemocnění.
Kouřová clona
Zatímco zprávy o řádění infekce ve vlastních řadách se úzkostlivě tajily, informace o tom, jak chřipka decimuje protivníka, se často objevovaly v dobovém tisku. Zpravodajské agentury obou stran podávaly informace o zdravotním stavu nepřítele. Do Berlína tak dorazila zpráva, že americká armáda ve Francii má nápadně vysoké ztráty: na chřipku prý zemřelo třikrát víc vojáků, než padlo v boji. V červnu 1918 pak vídeňské noviny Neues Wiener Journal posměšně psaly: „Chřipka s následným smrtelným zápalem plic schvacuje americkou mládež, válečníci z druhé strany oceánu snášejí polní útrapy v evropském klimatu očividně špatně.“
Bylo to ovšem jen vypouštění kouřové clony, právě začátkem toho měsíce už nákaza zasáhla široké úseky západní fronty v departementu Aisne, přičemž nemoc, vyskytující se do té doby pouze u vojsk Dohody, začala zachvacovat i německé jednotky. Jednalo se o relativně mírný průběh onemocnění, nicméně vzhledem k tomu, že čtvrtina až třetina stavu všech císařských útvarů postupně onemocněla, představovalo to pro vedení bojových operací značnou komplikaci.
Rosa nebo yperit
V polních nemocnicích armád států zapojených do konfliktu nebylo jednoduché odlišit vysokou chřipkovou horečku od horečky způsobené infikovanými zraněními z boje, především ze začátku tak došlo omylem k několika případům zbytečných amputací končetin u relativně nezávažných zranění.
Vzhledem k rozsahu chřipky a neznalosti jejího původce nepřekvapí, že mezi vojáky kolovaly různé povídačky: člověk prý může ochořet, když na něj spícího pod širákem padá s rosou původce nemoci. Podle jiných měla chřipka představovat následek nasazení bojových plynů (vzhledem k tomu, že některé plyny, například yperit, jsou mutagenní, může stát tato teorie aspoň částečně na reálných základech). Objevily se i spekulace ohledně rozkládajících se mrtvol v zákopech či nedostatku žen na frontě, čímž údajně dochází k hromadění patogenních látek.
Z fronty se chřipka rychle šířila mezi civilní obyvatelstvo Evropy a odtud v důsledku válkou podmíněných lodních transferů dále do celého světa. Na starém kontinentě byla v létě 1918, kdy končila první vlna, chřipka vnímána jako relativně mírná (díky poměrně nízké úmrtnosti), byť výrazně omezující běžné fungování společnosti (v londýnském obchodním domě Harrods například chybělo naráz 400 zaměstnanců, v Rakousku-Uhersku byl problém zajistit fungování úřadů apod.). Šlo ale jen o zlověstné ticho před bouří.
Hrůzy podzimu
Po jarní poměrně mírné vlně nabral chřipkový virus s podzimem novou sílu. Tentokrát už s ním byly spojeny miliony obětí a žádný kout na zeměkouli nezůstal ušetřen – virus se dostal na Sibiř či na Aljašku, stejně jako na odlehlé ostrovy v Pacifiku (na mikronéském ostrově Nauru zapříčinil úmrtí 36 % obyvatel ostrova). V polovině září onemocněl britský ministerský předseda David Lloyd George, na rozdíl od desetitisíců ostatních Britů, kteří chorobě podlehli v následující týdnech, ale přežil. Dne 20. září zemřel syn švédského krále, znovu onemocněl španělský panovník Alfons XIII.
V říjnu 1918 dosahovaly počty nemocných a zemřelých rekordních hodnot. Například v Německu se v tom měsíci nakazily dvě třetiny obyvatel a lidé byli víc pod tlakem chřipky než vojenských porážek. V Berlíně denně přibývalo 1 000–3 000 nových onemocnění. Stav se stal natolik kritickým, že do nemocnice v berlínském Westendu přijímali pouze pacienty s horečkou minimálně 41 °C. Vážně ochořel také kancléř Max von Baden, jenž nebyl schopen úřadovat. Jeho nejbližší rodina také onemocněla, nicméně podařilo se jim se uzdravit. Takové štěstí neměla rodina německého státního tajemníka Matthiase Erzbergera, pověřeného podpisem příměří v Compiegne – krátce před cestou se dozvěděl, že na chřipku zemřela jeho žena a syn.
S vlastním příborem do kavárny
V hroutícím se Rakousku-Uhersku panovala ještě komplikovanější situace a úřady nedokázaly přijmout koordinovaná opatření. Také Praha chřipku těžce pocítila. Nezřídka nemocní kolabovali na ulicích. Výrazně přetížení lékaři v nemocnicích ošetřili až 200 osob denně, a přesto se nedařilo zajistit péči všem potřebným. Vzhledem k neznámému původci choroby spoléhalo se pouze na symptomatickou léčbu, přičemž nejčastěji užívaným lékem se stal aspirin (kvůli nedostatku účinných léčiv se ale někteří lékaři uchylovali i k pouštění žilou, které mělo při otoku plic ulevit srdci). Velmi oblíbený preventivněléčebný prostředek představoval alkohol. V Anglii byla od prosince 1918 na předpis whisky, v Praze se dal koupit vermut proti chřipce v sudech (při minimálním odběru 60 l).
Velkou roli ve zvládání epidemie hrála prevence. Docházelo k plošné dezinfekci ulic, ke krátkodobému zavírání škol a zábavních podniků. Lékaři doporučovali zdravý životní styl stejně jako posilování plic hlubokým dýcháním na čerstvém vzduchu, důraz kladli na hygienu. Hostům restauračních zařízení se doporučovalo nosit si vlastní příbor a sklenici. Další opatření byla podobná jako v nedávné době při epidemii covidu – tedy omezení společenských kontaktů, pravidelné větrání, mytí rukou, opatrnost při zacházení s penězi apod. Někteří zaměstnavatelé vyžadovali, aby jejich zaměstnanci v rámci prevence pravidelně užívali chinin, důrazně doporučeny byly i výplachy úst a hrdla hypermanganem či lysoformem, což je přípravek na bázi formaldehydu.
Vlna za vlnou
Ochranné roušky z gázy se ve střední Evropě používaly jen výjimečně, naopak ve Francii a Španělsku byly u zdravotnického personálu široce rozšířené. V USA se jejich používání standardně vyžadovalo ve veřejném prostoru (bez roušky lidé například nesměli nastoupit do tramvaje), nenošení roušky se trestalo pokutami i vězením. Navzdory důsledně vymáhaným opatřením mrtvých stále přibývalo (situace se stávala kritickou kvůli nedostatku rakví i osob, které by mrtvé pohřbily), až před Vánoci se zdálo, že je epidemie u konce. Opět se ale jednalo jen o falešný dojem – hned se začátkem roku 1919 nastoupila třetí vlna pandemie, opět provázená vysokou úmrtností.
Druhou vlnu výrazně ovlivnily politické zvraty – lidé se scházeli na demonstracích, velkých akcích při příležitosti ukončení války. Všechna tato setkání provázel lokální nárůst výskytu chřipky a úmrtnosti na ni. Třetí vlna potom souvisela s návratem vojáků do vlasti, kteří zákeřnou nemoc přinesli do svých domovských obcí. Jako dozvuk, ale stále ničivý, následovala v roce 1920 na mnoha místech světa ještě velmi nakažlivá čtvrtá vlna. Mezi těmito hlavními vlnami se objevovaly izolované případy chřipky a na mnoha místech propukaly lokální epidemie.
Kdo s koho
Mohli bychom rozvíjet úvahy, zda by se bez války a jí podmíněných přesunů osob chřipkový virus tak úspěšně šířil světem, či nakolik španělská chřipka ovlivnila poslední fázi války. Stručně citujme ze vzpomínek německého generála Ericha Ludendorffa: „Naše armáda trpěla. Všude kolem dokola řádila chřipka, obzvlášť těžce byla postižena skupina vojsk Korunní princ Rupprecht. Byla to pro mne vážná věc, když jsem každé ráno od velitelů slyšel o velkých počtech výpadků kvůli chřipce i jejich nářky na slabost jednotek, pokud by teď Angličan přece jen zaútočil.“
Třetího října 1918 vedl Ludendorff jednání s říšským kancléřem Maxem von Badenem, kdy jako zdůvodnění krachu německých vojenských operací uváděl masové nasazení tanků nepřítelem, nedostatek brambor a také chřipku. Choroba postihla oba znepřátelené bloky stejnou měrou, nicméně vyčerpané Německo a v posledních záchvěvech své existence se zmítající Rakousko-Uhersko byly ztrátami v důsledku chřipky zasaženy více než státy Dohody s čerstvými americkými posilami.
Každopádně pokud bychom se pokusili porovnat Velkou válku a pandemii španělské chřipky stran jejich dopadů na lidské životy, nemoc jednoznačně vítězí. Zatímco ozbrojený konflikt si za čtyři roky připsal zhruba 15 milionů obětí, španělská chřipka zabila během necelých dvou let mezi 50 až 100 miliony lidí; ukázala se tedy jako výrazně smrtonosnější než tehdejší lidské zbraně.
Další články v sekci
Smrtící zub: Krvavé tažení Sigurda Mocného skončilo bizarní tragédií
Norský velmož Sigurd Mocný z Orknejí měl po vítězné bitvě nad skotskými Pikty všechno – slávu, kořist i useknutou hlavu poraženého nepřítele připevněnou k sedlu jako trofej. Netušil však, že právě tento hrůzostrašný suvenýr přivodí jeho smrt. Podle severských ság se škrábl do nohy o křivý zub z hlavy a na následnou infekci zemřel.
Když král Harald Krásnovlasý v 9. století začlenil souostroví Orkneje do sjednoceného Norska, svěřil je svému „nejmilejšímu a věrnému příteli“ jménem Ragnvald Øysteinsson Mørejarl. Podle ság měl být tento mocný vikinský náčelník potomkem mytických postav Moře, Ohně, Větru a Sněhu, dále otcem legendárního zakladatele normandského vévodství Rolla a v 31. generaci prapředkem dnešního britského krále Karla III. Ragnvald ale zůstal na svém pevninském panství a na Orkneje roku 875 poslal jako správce s titulem jarla (hraběte) svého bratra Sigurda Øysteinssona, známého také pod přízviskem Mocný. Sigurd se zasloužil o dobytí Orknejí coby navigátor jedné z králových lodí.
Zabijte aspoň jednoho!
V divokých osmdesátých letech 9. století, kdy sever Evropy sužovaly vikinské nájezdy, se Sigurd Mocný spojil s neméně obávaným vikinským vůdcem Thorsteinem Rudým. Tito dva bojovníci zahájili odvážné tažení, jehož cílem bylo ovládnutí severního Skotska – území tehdy obývaného tvrdohlavým a houževnatým národem Piktů.
Podle ság a středověkých kronik se vikingům podařilo podrobit si rozsáhlé oblasti včetně okolí dnešního Inverness, strategicky významného centra Skotské vysočiny při jezeře Loch Ness, kde se měla nacházet mocenská základna místního piktského vládce jménem Máel Brigte, přezdívaného Křivozubý. Přestože dnes může tato přezdívka znít úsměvně, tehdejší kontext nasvědčuje, že šlo o muže obávaného a zkušeného v boji.
K významnému střetu mezi Nory a Pikty došlo kolem roku 892, kdy Sigurd navrhl Máelu Brigtovi mírové jednání – šlo o obvyklý, ale občas též zrádný tah v dobách, kdy čest a klam často představovaly dvě strany téže mince. Podmínky zněly jasně: každá strana se dostaví pouze se čtyřiceti muži. Jenže Sigurd měl jiné plány. Místo čtyřiceti bojovníků přikázal, aby každý jeho jezdec s sebou vezl dalšího muže, takže měl k dispozici oddíl o osmdesáti mužích. Když se Máel Brigte dostavil na sjednané místo, rychle pochopil, že byl zrazen. Pohled na vikinské koně s dvěma páry lidských nohou na každém boku jej přivedl k zuřivosti. Jeho slova vstoupila do legend: „Zabijte alespoň jednoho, než sami padnete!“
Bitva byla vskutku nelítostná. Sigurd přikázal polovině svých mužů, aby sesedli z koní a obešli protivníka ze strany, zatímco zbytek podnikl čelní útok na piktské řady. Přes veškerou statečnost Máel Brigtových mužů byla jeho družina poražena a jejich vůdce padl.
Podivná smrt
Sigurd, opojený vítězstvím, nařídil useknout padlým nepřátelům hlavy a připevnit je k sedlům svých bojovníků jako symbol krvavého triumfu. Sám si na sedlo uvázal hlavu Máel Brigta – snad jako varování dalším odpůrcům. Tato hrůzná trofej se mu však stala osudnou. Při návratu se jeden z vyčnívajících zubů mrtvého protivníka zaryl Sigurdovi do lýtka. Co původně vypadalo jako nepatrné poranění, se záhy změnilo v hnisající, život ohrožující ránu. Infekce se rozšířila po celém těle a Sigurd podlehl otravě krve. Tak skončil slavný vikinský jarl, jenž přelstil své nepřátele, ale osud přelstít nedokázal.
Po Sigurdově smrti připadla správa Orknejí jeho synovi, který však vládl jen krátce – zemřel bezdětný během několika měsíců. V důsledku toho se vláda nad ostrovy vrátila zpět do rukou Ragnvalda Øysteinssona. I na něj čekal pohnutý osud. Nespokojení královi synové ho překvapili, obklíčili jeho dům a upálili ho i s šedesáti družiníky.
Další články v sekci
Povlaky ze syntetických diamantů chrání potrubí před vodním kamenem
Problém s vodním kamenem a dalšími usazeninami v potrubích by mohl vyřešit speciální nepřilnavý povrch ze syntetických diamantů.
Průmyslové potrubí, kterým proudí voda nebo chemikálie, trpí zanášením minerálními usazeninami, což v podobě vodního kamene ostatně známe i ze svých domovů. Tyto usazeniny zpomalují proudění, zvyšují opotřebení zařízení a leckdy vyžadují nákladnou údržbu. Existují sice změkčovače vody, chemická aditiva či speciální výstelky, všechny ale mají své limity.
Blyštivé řešení
Vědci z Riceovy univerzity v texaském Houstonu nyní přicházejí s překvapivě účinným řešením – potrubím potaženým syntetickými diamanty. Badatelé vytvořili diamantové povlaky pomocí mikrovlnné plazmové chemické depozice z plynné fáze, při které dochází ke vzniku pevné vrstvy přímo z plynů. Podrobnosti novinky popisuje odborný časopis ACS Nano.
Výroba diamantového povlaku začíná vháněním plynného metanu a vodíku do reakční komory, kde je mikrovlnné záření přetvoří na ionizované plazma. Dochází při tom k rozpadu molekul metanu a uvolněné atomy uhlíku vytvoří na křemíkovém podkladu nepatrné syntetické diamanty.
V dalším kroku výzkumníci ověřovali, která varianta si s usazeninami poradí nejlépe. Vzorky ponořili do přesyceného roztoku síranu vápenatého, aby simulovali vznik minerálních nánosů. Nejlépe dopadla dusíkem zakončená diamantová vrstva, na níž se vytvořilo více než desetkrát méně usazenin než na filmech zakončených kyslíkem, vodíkem či fluorem. Usazeniny se navíc objevovaly jen jako drobné, izolované krystalky, nikoli jako jednolitá tvrdá vrstva, která by šla špatně odstranit.
„Vzhledem k omezením soudobých metod narůstá poptávka po materiálech, které brání tvorbě vodního kamene, aniž by o ně bylo nutné neustále pečovat,“ uvádí vedoucí výzkumu Siang Čang (Xiang Zhang). „Naše práce reaguje na tuto poptávku povlakovým materiálem, který sám od sebe zůstává čistý.“
Výsledky výzkumu vědců Riceovy univerzity ukazují, že diamantové povlaky by se brzy mohly stát běžnou součástí nejen průmyslových potrubí, ale i zařízení pro odsolování vody, těžbu ropy a plynu či výrobu energie. Diamant tak možná najde další nečekané využití – jako extrémně odolný štít proti nečistotám.
Další články v sekci
Astronomové poprvé pozorovali výron koronální hmoty na cizí hvězdě
Soustava radioteleskopů LOFAR zachytila výtrysk rádiového záření z blízkého červeného trpaslíka. Zaznamenaný výtrysk přesně odpovídal výronům koronální hmoty na Slunci.
Výrony koronální hmoty (CME, Coronal Mass Ejection) jsou mohutné erupce na Slunci, při nichž se do okolního vesmíru uvolní velké množství plazmatu ze sluneční korony. Vědci předpokládali, že se výrony koronální hmoty objevují i na jiných hvězdách, až doposud ale scházel přímý důkaz.
Joe Callingham z Nizozemského institutu pro radioastronomii ASTRON a jeho spolupracovníci si nedávno připsali velký úspěch, když jako první detekovali výron koronální hmoty jinde než na Slunci. Nebylo to ovšem pozorováním v optické oblasti, ale díky specifickému výtrysku rádiových vln, který velmi věrně odpovídá CME na Slunci. Podrobnosti objevu publikoval vědecký časopis Nature.
Hvězdný orkán na trpaslíkovi
Dotyčnou hvězdou je červený trpaslík spektrální třídy M v souhvězdí Draka označovaný jako StKM 1-1262, který je od Sluneční soustavy vzdálený přibližně 130 světelných let. Klíčovou roli v tomto pozorování sehrála evropská soustava radioteleskopů LOFAR (Low Frequency Array), která pracuje v Nizozemsku a sousedních zemích.
Pozorování výronu koronální hmoty na červeném trpaslíkovi těsně souvisí s případnou obyvatelností planet takových hvězd. Jde o to, že červení trpaslíci září podstatně méně než Slunce a jejich obyvatelné zóny se proto nacházejí mnohem blíž hvězdě. Pokud ale dotyčná hvězda odpaluje podobně ničivé bouře, šance na obyvatelnost jejích planet a přítomnost života tím povážlivě klesají.
„To, co jsme zachytili, vypadá mnohem nebezpečněji než průměrné výrony koronální hmoty na Slunci. Určitě by nebylo dobré, kdyby se planeta ocitla v palebné linii takové erupce,“ líčí Callingham. „Dvojnásobně to platí pro planety červených trpaslíků v obyvatelné zóně, které obíhají trpaslíka mnohem blíž než naše Země Slunce.“
Další články v sekci
Osamělost neprodáváme: Jihokorejská restaurace odmítá sólo hosty
V jihokorejském městě Josu vyvolala kontroverzi restaurace, která odmítá hosty, kteří přicházejí sami. Provozovatelé pravidlo obhajují ekonomickými důvody.
V jihokorejském městě Josu vyvolala pozdvižení praxe jedné z místních nudlových restaurací, která začala odmítat hosty přicházející sami. Před provozovnou se objevil plakát s výčtem čtyř možností – „1. Zaplaťte za dvě porce, 2. Snězte dvě porce, 3. Zavolejte kamaráda, 4. Příště přijďte s manželkou“ – doplněný bublinou s textem „Osamělost neprodáváme. Prosím, nechoďte sami.“
Kontroverzní krok ilustruje širší problém, s nímž se samotáři v Jižní Koreji v posledních letech potýkají. Kvůli rostoucím cenám potravin, energií a práce se mnoho restaurací snaží maximalizovat využití míst k sezení – čtyřmístný stůl je z jejich pohledu ekonomicky výhodné obsadit čtyřmi hosty, nikoli jedním. Mnohé podniky proto jednotlivce odmítají, i když mají volná místa.
Nežádoucí samotáři
Na sociálních sítích se objevují četné stížnosti: jeden uživatel si například posteskl, že čekal v dlouhé frontě přes hodinu, aby byl nakonec odmítnut pouze proto, že přišel sám, přestože uvnitř byly prázdné stoly. Jiný popsal, že v restauraci specializované na korejskou polévku gukbap mu ve chvíli, kdy obsluha zjistila, že je sám, začali tvrdit, že jim došly suroviny. Letos v létě jihokorejská youtuberka natočila video ze své návštěvy restaurace, kde se k ní personál choval nepříjemně (i když si pro sebe objednala dvě porce jídla), popoháněj ji, aby jídlo snědla co nejrychleji a neomaleně se vyptával, jak dlouho se ještě v restauraci zdrží.
Majitelé podniků argumentují, že přijímat sólo hosty je kvůli rostoucím provozním nákladům stále těžší. Zákony v Jižní Koreji restauracím každopádně umožňují určovat si, koho obslouží a koho ne. Že nejde o okrajový problém ilustruje i statistika listu JoongAng Daily z letošního března, podle níž nabízelo pouze 10 % restaurací v celé zemi speciální jídla pro jednotlivce.
Další články v sekci
Evoluční kuriozita z Austrálie: Vědci našli ještěra s jediným párem miniaturních končetin
Vědci objevili v odlehlé australské rezervaci nový druh hadovitě protáhlého ještěra, kterému zcela chybějí přední končetiny.
V australské divočině se vědcům podařilo objevit tvora, který jako by vypadl z katalogu evolučních kuriozit: hadovitě protáhlý ještěr, kterému zcela chybí přední končetiny.
Ještěr ze Severního teritoria
Druh, který získal jméno Lerista munuwajarlu, byl objeven v odlehlé rezervaci Pungalina–Seven Emu v Carpentarském zálivu, na území australských domorodých kmenů Yanyuwa a Waanyi-Garawa. Jméno „munuwajarlu“ pochází z místního jazyka Garrwa a v překladu znamená „bez paže“, což přesně vystihuje vzhled plaza – má totiž jen jeden pár končetin zakončených dvěma prsty.
Ačkoliv je Lerista munuwajarlu dokonale uzpůsobený k životu v písku, přeci jen neunikl zvědavým vědcům. Biologové z Australian Wildlife Conservancy nyní ve studii publikované v časopisu Zootaxa potvrdili, že jde o zcela nový druh.
Poklad ukrytý v písku
První jedinec byl zachycen už v roce 2012 během systematického mapování místní fauny. Jeho neobvyklá anatomie tehdy výzkumníky zaujala natolik, že začali uvažovat o novém druhu. Chyběl však zásadní důkaz: druhý exemplář.
Následující desetiletí pátrání po dalším jedinci byla neúspěšná a vědci pomalu ztráceli naději. Teprve nedávno narazili výzkumníci z Australské národní univerzity na dalšího jedince. Genetická analýza potvrdila, že nejde o vývojovou anomálii, ale o skutečně samostatný druh, příbuzný rodu Lerista rozšířeného v severní a východní Austrálii.
Objev podtrhuje význam terénního výzkumu a ochrany přírodních oblastí, jako je Pungalina–Seven Emu. Tato rezervace prochází aktivní ochranou: probíhá zde kontrola výskytu invazních druhů a prevence velkých požárů. „Pokud se Lerista munuwajarlu vyskytuje opravdu jen zde, je o to důležitější tuto oblast chránit,“ zdůrazňuje Dr. Eridani Mulder z Australské národní univerzity.
Oblast Carpentarského zálivu patří k nejméně prozkoumaným biologickým regionům Austrálie a je tam možné, že toto podivné stvoření není posledním místním pokladem.
Další články v sekci
Vody Severního a Baltského moře obsahují kontrastní látky z magnetické rezonance
Vědci zjistili, že mořská voda u severního pobřeží Evropy je znečištěná nebezpečnými kontrastními látky obsahujícími gadolinium. Jeho obsah je zatím nízký, situace se ale nejspíš bude dál zhoršovat.
Vyšetření pomocí magnetické rezonance přineslo velký pokrok v diagnostice a pomohlo milionům pacientů. Při tomto vyšetření se používají kontrastní látky, které obsahují toxický chemický prvek gadolinium (Gd) ze skupiny vzácných zemin. Přestože se gadoliniové kontrastní látky používají již od 80. let 20. století nejsou úplně neškodné.
Lékaři a vědci zjistili, že se gadolinium může ukládat v mozku, poškozovat ledviny a v některých případech může způsobovat nefrogenní systémovou fibrózu, projevující se ztuhnutím (fibrotizací) plic, srdce, jater a dalších orgánů. Evropská léková agentura proto v roce 2017 rozhodla o omezení používání některých kontrastních látek s gadoliniem.
Gadolinium v mořské vodě
Nejde ale o jediný problém s gadoliniem. Pacienti, kteří absolvují vyšetření na magnetické rezonanci tuto kontrastní látku poté vylučují v moči a ta končí v odpadní vodě. Jde o nepříjemné znečištění, protože ani moderní čistírny odpadních vod nedovedou gadolinium úplně odstranit. Látka tak proniká do řek, jezer, a nakonec i do oceánu. Potvrzuje to výzkum skupiny CritMET, kterou vedl geochemik Michael Blau z Univerzity Constructor v Brémách.
Vědci zjistili, že kontaminující látky z magnetické rezonance pronikly do Severního a Baltského moře. Dostaly se tam hlavně vodou z Rýna, Temže, německé Vezery, Labe, Visly a Odry.
Na otázku, zda mohou tyto látky pronikat do mořských organismů a v potravním řetězci nakonec i k lidem, zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Podle Dr. Kerana Zhanga, který se zaměřil na mušle a ryby ze zasažených oblastí se sice objevují náznaky hromadění gadolinia ve slávkách, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se ve velkém dostávalo do potravního řetězce.
„Nárůst množství látek s gadoliniem v řekách, jezerech a v mořích, stejně jako v podzemní i pitné vodě, bude zřejmě dál pokračovat,“ upozorňuje Michael Blau. Hrozbou pro životní prostředí je totiž také těžba hornin s prvky vzácných zemin, která bude zřejmě stále intenzivnější. Současné koncentrace gadolinia sice nejsou podle vědců nebezpečné – ale trend je jasný a není příznivý.
Další články v sekci
Bouřlivý život mistra šachu: Alexandr Aljechin vzdoroval válce i revoluci
Alexandr Aljechin byl manželem čtyř žen, občanem tří různých států, dvojnásobným šachovým mistrem a šachovou legendou, jejíž odkaz je dodnes aktuální.
Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil roku 1892 do moskevské šlechtické rodiny. Příliš štěstí mu to nepřineslo. Otec karbaník prý dokázal prohrát v kasinu milion rublů, matka víc než vlastní potomky milovala alkohol. Děti tak vychovávala hlavně babička... a šachovnice. V rodině hráli téměř všichni, Alexandr se navíc účastnil řady korespondenčních zápasů a s bratrem analyzovali všechny dostupné záznamy partií. Rodina naštěstí jeho talent rozeznala. Dostal nejlepší trenéry a ještě než oslavil patnácté narozeniny, vypěstoval si vlastní výrazný styl hry. Přitažlivě agresivní, jak by řekli šachoví fanoušci.
Setkání s legendou
Úspěchy se jen hromadily. Vysoko se umístil v Německu, ještě jako gymnazista se stal mistrem Všeruského turnaje amatérů a snadno získal i titul mistra na šampionátu severských zemí ve Stockholmu. Aljechin se v předválečných letech setká i se svým budoucím velikým rivalem Josém Raúlem Capablancou, který pobýval v Rusku na turné. Aljechinova rodina Kubánce pohostila a Capablanca sehrál s mladičkým Sašou partii šachu, v níž ho, samozřejmě, porazil. Bude to jejich první a poslední setkání v přátelském duchu. V roce 1914 se koná v Petrohradu jeden z nejslavnějších turnajů šachové historie. Na něm Aljechin šokoval celý svět nečekaným třetím místem.
Válečné zmatky
První světová válka zastihla Aljechina s pohodlným náskokem v čele turnaje v Mannheimu. Jenže vypukla válka a klání byla okamžitě ukončena. Když Alexandr spolu s deseti dalšími Rusy odjížděli domů, zadrželi je na jedné ze zastávek němečtí vojáci. Při osobní prohlídce našli šachové partitury, měli jasno: jedná se o špiony a zápisky jsou jejich šifry! Rozzuřený dav šachisty málem zlynčoval a oni okamžitě putovali do vojenského vězení. Zjištění, že se jedná o účastníky mezinárodního turnaje, donutilo německé vojáky couvnout. Přeřadili proto vězně do obyčejného vězení.
Aljechin jej měl poněkud zostřené – to když vyfasoval čtyři dny na samotce za to, že se při povinné procházce usmál na dceru dozorce. Němci však brzy část šachistů propustili. Tedy ty, u kterých bylo jisté, že nenastoupí do nepřátelské ruské armády. To štěstí měl pro svůj vysoký věk Petr Petrovič Saburov, z důvodů „fyzické ochablosti“ mohl odejít i Aljechin a Fedir Parfenovič Bogatyrčuk. Minimálně u Aljechina však víme, že skutečný důvod netkvěl v jeho vrozené srdeční vadě. Rozhodující lékař byl zkrátka zapálený šachista a jeho fanoušek. Aljechin s Bogatyrčukem tak byli odesláni do Švýcarska “na léčení”.
Švýcarsko rychle opustili a vydali se do italského Janova, který se mezitím stal centrem pro Rusy uvízlé kvůli válce v Evropě. Na loď do Ruska čekali několik týdnů, které naplnili jak jinak než hraním šachů. A pak už je čekala „jen“ dlouhá cesta lodí kolem celé Evropy až do Petrohradu.
Aljechin však na frontu nejprve nenastoupil. Hrál dobročinné simultánní zápasy, jejichž výtěžek posílal na frontu. Když mu zemřel otec, přidal se k Červenému kříži a zachraňoval raněné, často ještě přímo pod palbou. To se mu téměř stalo osudným. Měsíc bojoval o život v nemocnici v Tarnopolu. Připoutaný k lůžku se tak věnoval alespoň simultánním hrám „naslepo“ s místními členy šachového klubu. Přežil, ale štěstí ho nečekalo.
Bída revoluce
Rok 1917 přinesl Rusku řadu převratů. Zbídačená země se potácela v chaosu už od nástupu Kerenského vlády, která se pokusila pokračovat ve válce. Návrat na frontu pro Aljechina nepřicházel v úvahu a na šachové turnaje neměl nikdo ani pomyšlení. Katastrofa přišla s podzimní bolševickou revolucí. Zbytky rodinného majetku byly zkonfiskovány a Aljechin se jako šlechtic stal nežádoucí osobou.
Živoření na cestě od města k městu donutilo Aljechina k zoufalému kroku. V daleké Oděse měl proběhnout turnaj, kterého se Aljechin chtěl zůčastnit a ideálně přitom chytit parník ze země a zachránit si holý život. Cesta samotná ho mohla kdykoliv zabít. V zemi probíhala občanská válka mezi Bílými a Rudými, fronta se stále posouvala a přece jen známý šachista a zároveň šlechtic Aljechin se mohl snadno stát trofejí horlivého soudruha nebo obětí náhodné přestřelky. Přesto do Oděsy šťastně dorazil.
A tam se jeho štěstí vyčerpalo. Turnaj byl zrušen a odjezd ze země nepřipadal v úvahu. Aljechin se opět ocitl v téměř bezvýchodné situaci, ze které mu pomohl až nadšený fanoušek. Dostal ho do komise pro konfiskaci šlechtického majetku! Kvůli tomu měl podle výpovědi Bogatyrčuka i vstoupit do komunistické strany. Odvážný krok se Aljechinovi nevyplatil. Poté, co byl jeho šlechtický původ prozrazen, ho zatkli a odsoudili k smrti. Omilostnili ho pouhých několik hodin před popravou díky několika přímluvám.
Oděsu opustil s tím, že se v Moskvě zapíše na studia filmařiny. Z toho velmi rychle sešlo a další nesnáze zažehnal, až když se uchytil jako právník. Přesto rozhodně nebyl v bezpečí. Například jej obvinili ze špionáže pro bělogvardějce a bolševická tajná policie čeka ho měla stále v hledáčku. Pomáhal také s organizací prvního sovětského šampionátu v šachu v roce 1920 a nejpozději v tu chvíli si musel uvědomit, že svůj talent v této zemi už rozvíjet nemůže. Turnaj provázel nedostatek jídla, nevytápěné a špatně osvětlené prostory a stávky hráčů. Prestiž akce poškodila i neúčast Rusů, kteří se nacházeli v politickém exilu.
Odchod do exilu
Ze země se nakonec dostal zcela legálně pomocí své druhé manželky, švýcarské novinářky Anny Lisselotte Roueggové. Potkal ji jako tlumočník ještě v době, kdy byl poprvé ženatý. To kvůli Anně se po roce manželství rozvedl a Švýcarku si okamžitě vzal – byla v té době totiž už těhotná. Roueggová si velmi přála rodit ve Švýcarsku, což bylo vzhledem ke stavu ruského zdravotnictví víc než pochopitelné. Povolení odcestovat si nakonec vymohla i pro Alejchina. S manželkou se ale rozešel už po cestě, do Švýcarska dorazila sama. Syna, který se jim narodil, ovšem Alejchin navštěvoval a po smrti bývalé manželky jej i hmotně zajistil.
Upřímně - mnohem více než rodinný přísrůstek ho zaujalo, že Capablanca získal roku 1921 porážkou dlouholeté světové jedničky Němce Emanuela Leskera titul prvního světového šachisty. Bez rodinných závazků se už Aljechin mohl plně věnovat své kariéře a jedinému cíli – stát se mistrem světa a porazit „šachový stroj“ Capablancu. Odehrál tisíce hodin tréninku, objížděl všechny dostupné turnaje, neustále detailně rozebíral hry všech protivníků a samozřejmě hlavně svého budoucího rivala. Tisk, který dříve upozorňoval na lehkost jeho hry, si začal všímat i jeho neustálé podrážděnosti a velikého nervového vypětí. Zisk titulu mistra světa se stal Alejchinovi drogou, které podřídil každou sekundu svého života.
Konečně mistr
Roku 1927 konečně uspěl. Pro mnohé překvapivě. Capablanca profesionální hru neprohrál dlouhých osm let od roku 1916 do roku 1924. Pokud Aljechin uchvacoval simultánní hrou šachů poslepu, Capablanca fascinoval rychlostí a množstvím: roku 1922 hrál v Clevelandu proti 103 hráčům najednou. Ve 102 hrách zvítězil, v té poslední remizoval.
Aljechin se na zápas s Capablancou důkladně připravil po všech stránkách: studoval jeho hru, trénoval mysl i tělo a do hry vstupoval s velikou pokorou. K zápasu samotnému pak došlo jen díky Aljechinově dlouhodobé snaze a ochotě podstoupit i řadu pro něj nevýhodných podmínek. Po Capablancově smrti Aljechin přiznal, že sám nečekal, že zvítězí a že v té době nebyl lepším hráčem. Capablanca ho nejspíš podcenil.
Podle pozdějšího výzkumu Garryho Kasparova odhalil Aljechin Capablancovu slabinu. Jeho protihráč dělal řadu drobných chyb, protože nebyl „ochoten se skutečně soustředit“. Nevěřil, že by ho mohl Aljechin porazit a tak se automaticky snažil „méně“. I tak se ale nejednalo o žádnou bleskovku. Celý zápas byl skutečnou zkouškou nervové i tělesné odolnosti obou soupeřů a skončil po těžko uvěřitelných dvou měsících urputného boje, ze kterého vyšel Aljechin jako vítěz.
Poté, co udolal kubánského titána, se Aljechin vrhl do světa šachu s nebývalou silou a dlouhých osm let byl považován za zcela neporazitelného. I on musel na čas sundat korunu šampiona po nečekané porážce: narozdíl od Capablancy ale Aljechin dokázal titulu znovu triumfálně vybojovat.
Další články v sekci
Kde leželo první město Evropy a bylo vůbec skutečným městem?
První města Blízkého východu vznikla již před 11 000 lety. Ta evropská přišla na řadu až mnohem později. Kde se nacházel a jak vypadal první urbanizovaný sídelní komplex Starého kontinentu?
Zatímco na Blízkém východě vznikala nejstarší městská sídla již před 11 000 lety, Starý kontinent je v tomto směru historickým „mladíčkem“, alespoň pokud jde o dobu vzniku měst. První velké kultury schopné budovat paláce a monumenty se ve Středomoří objevily až v době bronzové, přesto nebyla Evropa ve všem úplně pozadu.
Prastará sídla Evropy
Zhruba okolo roku 5500 př. n. l. kvetla na území dnešního Moldavska, Ukrajiny a Rumunska tzv. tripolská kultura. Byla relativně vyspělá – včetně zemědělství, chovu dobytka i používání hrnčířského kruhu – a podle odhadů k ní na vrcholu rozkvětu mohly náležet statisíce lidí. Vědci totiž objevili hustou síť sídel, která především na březích říčních zátok dosáhla pozoruhodné velikosti.
Například osídlení v ukrajinském Tal’janky zahrnovalo na 450 hektarech přes dva tisíce domů a pojalo možná až 20 tisíc lidí. Neexistovaly tam přitom klasické ulice, ale domy stály v soustředných kruzích. Ve své době (3850–3700 př. n. l.) šlo zřejmě o největší sídlo světa, překonávající mezopotámský Uruk či Ur. Na rozdíl od blízkovýchodních megapolí však tripolské obce nikdy nepozbyly vesnický charakter: Postrádaly velké veřejné stavby, výstavní ulice, chrámy, a nejspíš i vysoce centralizovanou vládu. Mluvit v souvislosti s nimi o „městech“ tak zůstává sporné.
Za jedno z nejstarších měst Evropy lze považovat bulharskou Provadiji, kde byla nalezena osídlená lokalita stará téměř 7 000 let (cca 4700–4200 př. n. l.). Podobně starý je i řecký Argos, který byl nepřetržitě osídlen posledních 7 000 let. Patrně úplně nejstarším evropským městem je bulharský Plovdiv s osídlením sahajícím až do doby kolem 6 000 př. n. l.
